dva dny později byli připraveni. Zdálo se, že ledové srdce zimy na okamžik roztálo, a odpoledne předešlého dne se dokonce objevilo sluníčko. Tehdy se Isak konečně vynořil z kovárny. Vyčerpaný, ale šťastný. Ukázalo se, že přivést čaroděje z Akademie magie byl skvělý nápad. Chirialt Dermeness, silný čtyřicátník ve skvělé kondici, byl kapacitou v oboru magického kovářství.

Ten chlapík nevypadal tak, jak si ho Isak představoval. Dokonce i vojenští mágové měli sklon k obezitě. Dermeness si ale uvědomil, že pokud má být dobrý kovář-čaroděj, musí být především dobrý kovář. Sám ukul každý kousek brnění hraběte Vesny a teprve pak do jeho povrchu vyryl potřebné runy.

Mág Dermeness naučil Isaka v krátkosti všechno, co mohl, o základech magického kovářství. Isak viděl v duchu, jak má výsledek vypadat, a kouzelník mu pomohl dotáhnout ho k dokonalosti. Celý den vyrývali runy, brousili ostří znovu a znovu a nakonec vykládali obrazce plátky zlata. Pak byl meč hotov. Isak se vypotácel ven a šel si zdřímnout. Tila mu zatím nachystala zavazadla, aby mohli následujícího rána vyrazit na cestu.

Jasné a svěží ráno zastihlo Kranna a jeho společníky, jak kontrolují koně a čekají, až jim Bahl dá signál, že mají vyrazit. Isak stál mezi svými dvěma koňmi. Cítil se mezi nimi dobře, protože jeho výška vedle nich tak nevynikala. Menší z nich, Megenn, byl skoro dva metry vysoký a druhý kůň, Toramin, pojmenovaný po slavném farlanském válečném oři, měřil ještě o deset centimetrů víc. Tak velcí koně byli nehorázně drazí. Často byli chováni jen proto, aby na nich chovatelé dokázali svou šikovnost. Ze spojení honebního koně s největším plemenem tažného koně obvykle vznikl jeden životaschopný válečný oř na dalších jedenáct nepoužitelných. Oba Isakovi koně byli snem každého jezdce – neuvěřitelně silní, a přitom dost rychlí na to, aby stačili koním poloviční výšky.

Isak na sobě cítil oči všech, ovšem Tilina průvodkyně ho propalovala pohledem nejvíce. Odolal pokušení natáhnout si na hlavu kápi a raději se zaměstnal utahováním Toraminova sedla. Bude si muset zvyknout na to, že na něj lidé zírají. V Narkangu si ho budou prohlížet ještě zkoumavěji.

Dveře do Velké síně třeskly a všechny hlavy se otočily. Prošel jimi pán Farlanu – s kápí jako vždy, ale tentokrát oblečen se vší parádou odpovídající jeho vévodskému titulu. V patách se mu držel Lesarl. Na Bahlově tmavě rudé haleně se skvěl bílý orel a rukávy měly průstřihy, aby bylo vidět bílé hedvábí pod nimi. Sytě zbarvenou tkaninu zdobila stříbrná výšivka a perly. Nikdo neočekával, že by si obvykle střídmě oděný bělooký dal s garderóbou takovou práci.

„Seržante Carelfoldene,“ zvolal starý lord, když se k nim blížil. Veterán vystoupil z řady a tázavě na něj pohlédl. Isak stál kousek za ním. Bahl spokojeně přehlédl dav přihlížejících a opět spočinul očima na Carlovi.

„Lesarl mi připomněl, že v Narkangu žijí zabedněnci, které na člověku zajímá jen hodnost nebo peníze. Ty nemáš ani jedno, takže by to vypadalo divně, kdybys měl na sobě tu samou uniformu jako gardisté, kterým velíš, když jsi tak starý, že bys mohl být jejich otcem. Bylo by mnohem vhodnější, kdyby tvá přítomnost v Isakově skupině měla i jiný důvod, než že jsi jediný, kdo mu dokáže říct, aby sklapnul.“

Carel i přihlížející lidé se usmáli. Bahl byl velice udiven, když jednoho večera v Isakově pokoji viděl Carla, jak mu za jednu z jeho typických rouhavých poznámek uštědřil záhlavec. Ještě víc ovšem starého lorda udivilo, že Isak trest přijal, a při tom se ani trochu nerozzlobil.

Později Krannovi řekl, aby si vztahu se starcem vážil. Bahl neřekl nic o nebezpečí, které to s sebou přinášelo. Oba o něm dobře věděli.

„S tímhle by měla být spojená celá ceremonie, ale je z velké části zbytečná. Vím, že Isak se nemůže dočkat, až vyrazíte. Betyne Carelfoldene, prosím, poklekni.“

Carel okamžitě poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu tak hluboko, že skoro nebylo vidět, jak překvapeně se tváří. Bahl sáhl k pasu a vytáhl Bílý blesk. Masivní meč příliš neladil s přepychem sametu a hedvábí. Pozvedl čepel a položil ji Carlovi na pravé rameno. Veterán pohlédl vzhůru, protože čepel na rameni zůstala, místo toho, aby se přesunula na levé, jak tomu bylo při pasování na rytíře. Kousek od obličeje měl jeden ze zahnutých hrotů, které vyčnívaly ze široké základny meče. Bylo těžké nebýt nervózní, když měl smrtonosné ostří tak blízko krku.

„Nemyslím si, že by Krannovu osobní stráž měl vést pouhý rytíř. V Anvee je mnoho šlechticů a rozlohou je také víc než dostačující. Jmenuji tě tedy maršálem Carelfoldenem a uděluji ti panství Etinn se všemi jeho právy a výnosy.“

Carel překvapeně zalapal po dechu. Stejně tak všichni přihlížející. Na okamžik se rozhostilo ticho – to když už tíha meče na rameni začala být pro Carla příliš a ten se naklonil dopředu. V tu chvíli Bahl meč zvedl a gardisté v uniformách s drakem začali provolávat slávu. Isak natáhl ruku a chytil Carla za paži. Pomohl mu na nohy tak, aby to vypadalo, že mu blahopřeje.

„Já… můj pane, to jsem ne…“ Carel se zakoktal. Etinnské panství z něj udělalo boháče. Tohle by ho nenapadlo ani ve snu. „Děkuji vám, pane. Vynasnažím se, abych byl té cti hoden.“

Bahl přikývl a obrátil se na Isaka. „Je všechno v pořádku?“

Isak přikývl a oči mu vystřelily k meči, který Bahl stále ještě držel v ruce.

Bahl si toho všiml a schoval zbraň do pochvy. Podle toho, jak se Bahlova hedvábná maska zachvěla, Isak poznal, že se usmál. Nebyli ještě tak blízcí přátelé, aby jim nevadilo, když jeden nebo druhý drží obnaženou zbraň.

„Myslím, že ano. I když já jsem se na přípravách nepodílel. Tila má průvodní dopisy, já a Vesna vezeme zlato v různých měnách, drahé kameny a směnky. Lesarl nás podrobně instruoval o všech aktuálních smlouvách a paktech.“

„Dobrá. Až budete v Narkangu, nebojte se utrácet peníze, pokud to bude třeba. Lesarlův pradědeček po mnoho let dával dohromady náš národní poklad, takže peníze k dispozici jsou, pokud budou třeba, abychom navázali vztahy s Narkangem. Jde mi o dvě věci – abys nezačal válku a aby nás Narkang považoval za přátele, a ne jenom arogantní sousedy. Král Emin je příliš mocný a inteligentní na to, abychom je mohli nechat dál na nás tak nahlížet.“ Mluvil tiše, aby ho slyšel jen Isak.

Isak také ztišil hlas. „Rozumím. Zdá se, že mě Tila hodlá naučit, jak být okouzlující a vtipný. Očekává, že nás pozvou na stovky společenských událostí.“

Bahl si pobaveně odfrkl. Isak společenský život tiražské smetánky vytrvale ignoroval, takže Bahl nedával Tile velké šance, že by uspěla. „Jestli se vrátíš okouzlující a vtipný, udělám z Tily vévodkyni. A pokud se dozvím, že tě naučila neurážet každého, kdo se ti nelíbí, vystrojím jí veselku na státní náklady, až se bude vdávat.“

Isak pohlédl na hraběte Vesnu. „Myslím, že to může být aktuální dřív, než si její rodiče myslí,“ řekl s úsměvem.

„Opravdu?“ Bahl vypadal překvapeně. Nenapadlo ho, že je to mezi Vesnou a Tilou tak vážné. „Tak to si zaslouží titul už jen za to, že zkrotila jeho, natož tebe.“

„On je do ní blázen, takže to vypadá nadějně pro oba,“ řekl Isak láskyplně.

Bahl dvojici ještě chvíli sledoval. „Takže mají tvoje požehnání?“

„Mají.“ Z Isakova úsměvu se dalo vyčíst, že má ze situace skutečnou radost, ne jenom že se s ní smířil. „Předtím jsem možná… no, takhle je to pro všechny nejlepší. V bitvě jsem se změnil a oba jsme si to uvědomili, jakmile jsem se vrátil.“

Bahl zvedl ruku. Znal dobře, jak osamělý je život bělookého, a byl rád, že přátelství mezi Isakem a Tilou přetrvalo. „Dobrá tedy. Už byste měli vyrazit. Dny jsou krátké a máte před sebou dalekou cestu.“

Obrátil se na vrchního správce, který předtím poodstoupil, aby jim dopřál soukromí. „Lesarle, buď tak laskav a dej hraběti Vesnovi dary pro krále Emina.“

Isak naklonil hlavu k rameni a prohlížel si podlouhlý balík v Lesarlových rukách. „Co to je?“ Cítil, že balík vyzařuje magickou energii. Ne tolik jako jeho zbraně, ale nepřehlédnutelně.

„Hadí šperky pro královnu Narkangu a kniha pro krále. Náš člověk v Narkangu nás informoval, že historie, zejména její temná stránka, je králův koníček. Tu knihu napsal člověk, kterého znám už léta. Mohl být dokonce vrchní kardinál a dodnes má v kultu Nartise obrovský vliv. Měl by ses s ním někdy sejít. Jsem si jistý, že králi Eminovi bude ten spis připadat… zábavný.“

„Tohle jsem nemyslel.“

„Á,“ usmál se Bahl. „Jsem rád, že se ti bystří smysly. Byla to součást Atrovy soukromé sbírky. Není to sice elfí meč, ale i tak je to moc dobrá zbraň. Vyrobil ji kouzelník Sorodoch. Slyšel jsi o něm?“

Isak zavrtěl hlavou.

„Zajímavý člověk. Jeden z mála chetských kovářů-čarodějů. Myslel jsem, že sis v knihovně pročetl dějiny kovářství. Nevadí. Až se vrátíš. Byl to talentovaný kovář. Vyráběl méně významné kousky, ale trvanlivé a spolehlivé. Toto je sekera jménem Temné světlo – v chetském nářečí. Jasně dá najevo naše přátelské úmysly, ale není tak mocná, aby pro tebe mohla znamenat nebezpečí. I tak ti ale radím, abys ji nechal na pokoji. Ve srovnání s Eolisem není nic, ale víš, že se na takové předměty snadno upneme.“

Isak přikývl. Příběhy o Atrovi byly dostatečně varující.

„Ale dost už řečí.“ Bahl napřáhl ruku a Isak mu ji s potěšením stiskl. Starý lord při tom Kranna otcovsky poplácal po rameni. „Vrať se, až uznáš za vhodné. Myslím, že by bylo nejlepší přečkat zimu v Narkangu a vyrazit zpátky ode dneška za rok. Je ti doufám jasné, co za historky z domova by se k tobě mohly donést. Dej proto najevo, jak dlouho hodláš v Narkangu zůstat, a ukaž celé Zemi, že táhneme za jeden provaz.“

Isak držel Bahlovu ruku ve své o chvíli déle, aby mu dal najevo, že si uvědomuje, jakou důvěru mu Bahl projevuje. To, že pouští svého Kranna z dohledu během tajné akce, kterou už s Lesarlem začal, dokazovalo, že Isakovi věří. Hrabě Krannovi vysvětlil, jak jednoduše by mohl začít občanskou válku, jakmile se dostane z Bahlova dosahu.

Isak viděl Bahlovi na očích, že jeho gesto pochopil, a usmál se. „Je tu ještě jedna věc,“ řekl a otočil se na nově jmenovaného maršála Carelfoldena z Etinnu. Pokynul pážeti stojícímu stranou. Sluha mu podal zahnutou šavli ukrytou v jednoduché kožené pochvě.

„Maršále,“ řekl Carlovi, když vytáhl šavli z pochvy a podával mu ji jílcem napřed, „je nanejvýš vhodné, aby tvá nová hodnost byla posvěcena i novou zbraní.“ Zašklebil se a řekl potichu, aby ho slyšel jen Carel: „Bušil jsem do ní tolik jako ty do mě, když jsem si to zasloužil!“

Vtip uvolnil napětí a Carel se hrdě usmíval, když meč přijímal. Jeho ostří obklopovala zvláštní mlhavá záře.

„Chlapče,“ řekl tiše, „je to obrovská čest.“ Pak zvolal k přihlížejícím: „Budu ji držet ve tvém jménu a ve jménu pána Farlanu a našeho boha Nartise.“ Hluboce se uklonil a zacouval zpátky mezi členy Isakovy družiny.

Isak pohlédl na Bahla a ulevilo se mu, když viděl, že se souhlasně usmívá. Ještě jednou si pevně potřásli rukama, Isak se hluboce uklonil a odcouval pryč.

Jeho muži se taktéž uklonili a na Isakův pokyn vyskočili do sedel. Byl na ně skvělý pohled. Barvy nových uniforem zářily v bledém zimním světle. Isak pohladil Toramina po hřívě a zvedl paži, aby zavelel k odjezdu. Seděl hrdě a vzpřímeně, bílý plášť přehozený přes ramena. Dávno z něj vyčistili bahno a zaschlou krev z bitvy, ale teď to bylo poprvé, co ho měl Isak od té doby na sobě. Trval na tom, ať plášť opraví. Jiný nechtěl. Takto mu bude navždy připomínat krvežíznivého tvora – ztělesnění ohně.

Rozhlédl se po usmívajících se tvářích. Mihn jel těsně za ním a tvářil se neutrálně jako vždy. Isak už si na to zvykl. Mihn byl mezi cizími a uvědomoval si, že je středem pozornosti. Lidé se usmívali a mávali na rozloučenou. Optimistická a veselá nálada se rozšířila i na koně, kteří poskakovali a vyhazovali kopyta do vzduchu.

V tunelu strážní věže znělo cinkání podkov a Isak intenzivně vstřebával zvuky a výjevy, které rok neuvidí. Lidé Tirahu ustupovali a užasle sledovali, jak vyparáděná skupina cválá k jihu po Hradní ulici. Jak tak projížděli starobylými uličkami, každý z jezdců si vrýval do paměti domov, tak jak ho nyní viděl před sebou: mosty a věže, kameny s vytesanými ornamenty, které zdobily všechny budovy kromě těch nejchudších, každý důvod, proč své město milovali.

Než se nadáli, dojeli na předměstí. Dlouhé, rovné cesty se tu rozbíhaly všemi směry. Po obou stranách se tyčily Pavučinové hory, před nimi čekaly volné pláně a údolí s bystrými řekami. Isak se při tom pohledu usmál. Pak si ale uvědomil, co všechno na ně může číhat ve stínech. Hodiny a hodiny rozebírali možná nebezpečí.

Povzdechl si a pomodlil se za jednotvárnou cestu. To bylo něco, co znal ze svého předchozího života až příliš dobře. Nyní ale ta vyhlídka nebyla zdaleka tak bezútěšná jako tenkrát. Nedařilo se mu ovšem přesvědčit ani sebe samého, že všechno proběhne tak hladce.

* * *

První den hladce proběhl. Chvílemi si připadal spíše jako na přehlídce než jako na začátku dlouhé cesty. Přespali na zámečku patřícím lennímu pánu Tebranovi. Chovali se tam k nim královsky. V poledne dalšího dne cestovali stále stejným tempem a Isakovi začala docházet trpělivost.

„Zpomaluje nás to,“ řekl rozčileně. „To sis opravdu myslela, že takhle dojedeš do Narkangu? Uvědomuješ si, jak je to daleko?“

Tila na něj chladně pohlédla a neuznala jeho otázky hodné odpovědi.

Isak měl co dělat, aby se ovládl. Měl pocit, že děvče instinktivně ví, jak ho nejvíc naštvat.

„Ať je to daleko, jak chce, můj pane, Tila je neprovdaná žena,“ odsekla mu Tilina průvodkyně. Představila se jako paní Daranová a křestní jméno si nechala pro sebe. I když neměla dvorní titul, museli ji tak Vesna i Carel oslovovat, přestože si její pozice takovou úctu zdaleka nezasluhovala. Tila jí říkala chůvo a Isak byl sám na sebe velmi hrdý, že ji neoslovil přízviskem, které jí v duchu dal.

„I kdyby byla ostřílená stará rašple, je mi to jedno. Hlavně ať používá normální sedlo.“ Isakova odpověď málem dosáhla kýženého účinku, ale obě ženy se udržely. Stáli v kroužku, dál od vojáků, kteří tu rozpravu sledovali se značným veselím.

„Isaku, všechny svobodné ženy jezdí na koni bokem,“ zopakovala Tila se strojenou trpělivostí. „Pokud nedokážete pochopit proč, váš poddaný vám to jistě nakreslí. Je na to expert.“

Hraběti v tu chvíli zmrzl široký úsměv na rtech, ale Carel se tiše uchechtl. Poznámka Tile vysloužila ublížený pohled od Vesny a plesknutí přes ruku od paní Daranové. To první odvrátila úsměvem a to druhé ignorovala. S rukama v bok se postavila Isakovi.

Isak se podrážděně podíval na Carla, který si ho ale nevšímal, a řekl: „Možná by sis měl za trest vzít Tilino náhradní sedlo, příteli.“ Podívali se na něj takovým způsobem, že hrabě teatrálně zvedl ruce a odkráčel za členy své skupiny. Muži měli v té době měnit koně a jíst, ale malé drama odehrávající se několik metrů od nich bylo zajímavější.

„Tilo, musíme jet rychleji. Takhle se tam dostaneme za několik měsíců. I kdybys s námi dokázala udržet krok, byla bys tak otlačená, že bychom pořád museli zastavovat, aby ses mohla zotavit,“ řekl už klidněji.

„Já ale nemám na vybranou,“ znovu vysvětlovala Tila. „Zapomínáte, že jediný důvod, proč mi rodiče dovolili vás doprovázet, je naděje, že se pak lépe vdám. To všechno bude k ničemu, pokud nebudu neporušená…“ Celá zrudla a zmlkla. Jak to ještě měla tomu tupci vysvětlit?

„A ty zapomínáš, jak dlouhou a obtížnou cestu máme před sebou.“ Isak ztrácel trpělivost. „I když pojedeš na normálním sedle, bude pro tebe první týden těžký. Většinu nocí budeš spát ve stanu…“

„Má paní bude každou noc spát v posteli v nějakém dobrém hostinci,“ poznamenala paní Daranová.

Isak po ní šlehl pohledem. Předně se nerad bavil se dvěma lidmi najednou, a to o čemkoli. Nedokázal se pak pořádně soustředit ani na jednoho. Paní Daranová nebyla tak stará, jak si zprvu myslel. Zřejmě za to mohlo to, že se pořád tvářila tak kysele. Chovala se ale, jako by všichni ostatní byli malé děti – dokonce i maršál Carel.

„Co si madam přeje, mě vůbec nezajímá,“ odsekl Isak. „Pojedeme, dokud já nerozhodnu, že je čas si odpočinout. Pokud bude zrovna poblíž hostinec, přespíme tam. Jakmile ale projedeme kolem pevnosti Nerlos, moc hostinců už nepotkáme. Navíc ne všechna města přijmou skupinu ozbrojenců s otevřenou náručí.“

„Lady Introlová řekla velice jasně, jaké má pro dceru požadavky,“ zamumlala paní Daranová a špulila při tom dotčeně rty. Isakovi bylo jasné, co si žena o bělookých myslí.

„Lady Introlová mě absolutně nezajímá.“ Snažil se dávat si pozor na pusu, aby Tilinu rodinu neurazil příliš. I když byl rozzlobený, Tila byla přeci jen jeho kamarádka. Jak se ale tvářil, to ovládnout nedokázal. Teď měl v obličeji vepsáno, že ta příšerná ženská nepřežije dlouho, pokud ho bude dál štvát. „Zajímá mě jen, abychom se dostali do toho podělanýho Narkangu před Stříbrnou nocí,“ zavrčel.

Měl radost, když viděl, že sebou paní Daranová škubla. Podle všeho se musela ovládnout, aby ho nenapomenula kvůli tomu, jak mluví. Rozhodl se, že zjistí, kolikrát se mu ji podaří během cesty takhle zatlačit do kouta. To by ho mohlo trochu rozptýlit.

„Isaku, nic s tím neuděláte. Takže jestli chcete cestovat rychle, pojďme se najíst a už se nezdržujme.“ Tila se zavrtěla. Už byla od nového sedla otlačená.

Rozzlobený Isak pokrčil rameny a šel místo toho zkontrolovat koně. Řekl si, že s diskusí počká, až bude Tila tak rozbolavělá, že nebude odporovat. Dejme tomu po první noci strávené na zemi. Přehodil zavazadla z jednoho koně na druhého a nachystal Megennovo sedlo.

Isak obě zvířata láskyplně poplácal a otřel Megennovi kaštanové boky v místech, kde předtím spočívaly vaky. Koně měli velmi rozdílnou povahu: Toramin byl neuvěřitelně silný mladý hřebec, zatímco Megenn byl starší valach, tak poddajný, jak jen si člověk může přát. Oba koně unesli jeho váhu bez problémů, ale jen Toramin zoufale toužil jet tryskem. Isak čas od času cítil, jak se pod hustou tmavou srstí napínají svaly, a musel pevněji přitáhnout otěže, aby koni připomněl, kdo je tady pánem.

Isak pohlédl na zbytek skupiny. Carel si už Duchy získal smyslem pro humor a schopnostmi, které čas nijak neotupil. Vesnovi jeho pověst zaručovala oblibu v každých kasárnách.

Vojáci si drželi odstup jen od Mihna. Ten tak často vyhledával společnost dvou zvědů. Trojice nyní seděla opodál. Mihn se posadil tak, aby viděl na Isaka i na cestu. Zvědové byli všichni zvláštní – samotáři, kteří často ignorovali ty, co neodpovídali jejich vysokým požadavkům. Mihn mezi ně skvěle zapadl. Tlustý seveřan, Borl Dedev, byl upovídanější než Jeil, rodilý Tiražan. Jeil byl šlachovitý a jen o malinko vyšší než Mihn. Jeila pravděpodobně vychovávali v paláci jako sirotka. Dalo se tak soudit podle toho, že neměl příjmení. Mnoho zvědů a Duchů v Bahlových službách bylo ponecháno u brány paláce matkami, které své děti nemohly uživit. Buď neměli otce, který by se k nim hlásil, nebo je vlastní otec zavrhl jako Horman Isaka, a tudíž jim rodové jméno chybělo. Stejně jako Bahl a Isak si musel i Jeil vlastní jméno vysloužit.

Isak se rozhodl – teď byla ta správná chvíle, než se dostanou moc daleko od Tirahu. Zavolal na Mihna a mužík, hůl v ruce, povstal dřív, než stačil Isak větu dokončit. Isak ho odvedl opodál, aby je nikdo neslyšel. Ignoroval tázavé pohledy ostatních. Předešlého večera Borl Mihnovi ostříhal vlasy nakrátko. Slušelo mu to. Vynikly tak jeho tmavé oči.

„Budeme pryč hodně dlouho,“ začal Isak. „Víc než rok.“ Přemýšlel, jak zformulovat, co chtěl říct. Začínalo ho rozčilovat, že mívá problém se vyjádřit. „Nevím, co nás čeká, a mám pocit, že každým dnem toho vím méně.“ Povzdechl si. Bude muset být upřímný. „Chci znát tvůj příběh, Mihne. Nikomu jsi toho o sobě moc neřekl, a když nevím nic o vlastním stínu, jak si mám poradit s celou Zemí.“

„Můj pane,“ řekl tiše, „už jsem vám řekl, že pocházím z malého kmene na severním pobřeží…“

Isak se podrážděně ušklíbl. „To jsem nechtěl slyšet. Říkáš toho tak málo, že to je stejné, jako bys mi lhal. Žádný normální člověk ze severu nemluví tak skvěle farlansky. Mluvíš dokonce spisovnější farlanštinou než já. Obyčejný člověk by se také nepohyboval jako ty. Tak se nepohybují ani Kerinovi lidé, a on trénuje ty nejlepší. A agenti vrchního správce by tě v boji také nepřemohli. Lesarl škemral na kolenou, aby z tebe Bahl udělal jeho zabijáka. Sliboval, že mu za to zajistí do šesti měsíců přísahu věrnosti od celého kmene.“

Mihn sebou škubnul. Zdálo se, že ho ta myšlenka pobouřila, i když Isak věděl, že co se týče násilí, nemá jeho společník výčitky. Mihn se vyhýbal Isakovu pohledu, pohrával si s holí a zíral do země.

„No? Nemáš mi co říct? Viděl jsem tě bojovat. Buď jsi elf, i když hodně malý, a nebo harlekýn, nebo…“ Isakovi se další slova zasekla v krku, když viděl, jak sebou Mihn škubnul a úlekem vykulil oči. Isak odhadoval, že v muži se v tu chvíli sváří hněv a zděšení. Pak jako by z něj vyprchala všechna síla, Mihn padl na kolena a lapal po dechu.

Isak nemohl věřit vlastním očím, jaká se s jeho poddaným přihodila změna. Dřepl si vedle něj a položil mu ruku na rameno, aby ho uklidnil a zároveň aby ho podepřel. Než vymyslel, co říct, Mihn ze sebe vypravil pár slov: „Prosím, neposílejte mě pryč. Nemám nic. Nejsem nic. Můj život je…“ Přešel plynule do jazyka, kterému Isak nerozuměl. Zřejmě do své mateřštiny.

V tu chvíli Isak pochopil. „Ty jsi harlekýn?“ Bylo tomu těžké uvěřit. Nikdo toho o harlekýnech mnoho nevěděl – ani odkud přišli, natož pak jak si dokázali zapamatovat každý příběh a každou píseň, které zaslechli. Oboupohlavní vypravěči nosili kárované šaty, bílou masku a dva mečíky. Byli stejně záhadní jako příběhy, jež vyprávěli.

„Nejsem nic,“ opakoval Mihn jako v transu. Poprvé pohlédl Isakovi do očí a trochu se uklidnil. „Jsem neschopný. Všichni ve mě vkládali takovou důvěru. Všichni stařešinové tvrdili, že jsem nejlepší, jakého kdy viděli. V osmnácti jsem s meči uměl zacházet lépe než moji učitelé.“

„A co se přihodilo?“

„Nezvládl jsem poslední zkoušku. Byli jsme tři. K té zkoušce připouštěli jen ty, kteří by ji měli s jistotou složit. Ale já jsem propadl.“

„Jak?“

„Poslední zkouška znamenala vyprávět legendu v plném znění. Takovou, co trvá aspoň den, ale já… já jsem si svůj příběh nepamatoval. Ani slovo, ani jméno, ani místo. Celý život jsem se na tu zkoušku připravoval. Naučil jsem se každý jazyk v Zemi, všechny dialekty, přízvuky a zvláštní zvyklosti. Opakoval jsem příběhy, jimiž nás bohové obdařili, nacvičil jsem choreografii každé hry, zvuky zvířat a způsob mluvy muže i ženy. Ale při zkoušce jsem si nevzpomněl na jediné slovo svého oblíbeného příběhu. A to jsem se ho naučil nazpaměť, ještě než mi bylo deset let.“

Mihn se naklonil a hrudník si přitiskl na stehna. „Vykázali mě. Masku, kterou jsem měl nosit, spálili a meče zlomili. Přísahal jsem, že nikdy nepoužiji zbraň, která má ostří. Jako pokání za to, že jsem zklamal ty, co mě vycvičili a důvěřovali mi.“

„Jeden příběh? Ty jsi zapomněl jeden příběh, a tvůj život skončil?“

Mihn se hořce zasmál a odpověděl: „Harlekýn, který si nic nepamatuje? Sami bohové nám určili pravidla. Jsou vyryta ve zdi na našem nejsvětějším místě. Harlekýn je vyslanec bohů. Musí být naprosto bezchybný, jinak je jako výsměch bohům.“

Isak ho jemně chytil za ramena a postavil na nohy. Ucítil, jak se Mihn zachvěl. Uvědomil si, jak je dobře, že Mihn jel s ním. Měl hodně společného s Bahlem. Kdyby ho nechali o samotě, ploužil by se navěky po chodbách paláce jako stín. Mihn by posmutněl a propadl úplné beznaději. Hledal by, co by jeho životu opět dalo smysl.

„Jeden bolestivý okamžik tě může ovládnout, ale nemusíš mu to dovolit. Lord Bahl se tak upnul na smrt milované osoby, že se to pro něj stalo způsobem života, a možná to bude znamenat i jeho smrt,“ řekl Isak. „Poslouchej mě. Harlekýni jsou možná úžasní, možná jsou požehnaní, ale ty můžeš být ještě víc.“

Mihn zíral na svého pána a už už otvíral ústa, aby mu oponoval, ale Isak pokračoval: „Zamysli se nad tím. Co harlekýni dělají? Učí nás, odkud pocházíme, a doufají, že si z historie vezmeme ponaučení. Umí spoustu věcí, ale své schopnosti skoro nevyužívají. Znají toho tolik, ale jsou jejich znalosti někomu k něčemu? Využijí je alespoň sami? Ty máš všechny ty dary, a jeden navíc – nenosíš masku.“

„Tomu nerozumím,“ zamumlal Mihn.

„Harlekýni se za svou maskou před Zemí schovávají. Já jsem na tom jinak. Já se za svou maskou nemůžu schovávat věčně. Jsem součástí Země a záleží na mně, jestli vykonám něco dobrého nebo zlého. Možná neumíš vyprávět příběhy, ale můžeš je tvořit. Tila se mi pořád směje, že toho málo vím. Neznat příběhy se může ošklivě vymstít, pokud bohové zasahují do našich životů. Umíš bojovat lépe než jakýkoli jiný smrtelník, kterého jsem potkal. Ale nejvíc potřebuji tvoje znalosti – o bozích, o celé Zemi a o jejích jazycích. To mi žádný jiný voják nabídnout nemůže.“

Isak si uvědomil, že se chvěje. Chápal, jaké to je, mít pocit, že jste selhali. „Promysli si to. Za chvíli vyrazíme dál. Budeš mít čas na rozmyšlenou, než dojedeme do pevnosti Nerlos. Pak už budeme mimo území Farlanu. Může z tebe být zvěd, profesionální zabiják, dvorní šašek, nebo cokoliv si vybereš. Ale pokud chceš, aby měl tvůj život smysl, tady ti jeden nabízím.“