20.

dyž zástup jezdců projížděl ulicemi Tirahu, byl Isak rád, že mu tvář halí hedvábná maska. Navzdory ostrému větru a vířícím sněhovým vločkám lemovali lidé ulice po celou cestu až k paláci. Pod šátky a čepicemi vykukovaly zčervenalé a větrem ošlehané obličeje, ale úsměvy zářily a lidé vojáky vítali zpět. Když projížděl městem průvod na oslavu vítězství, lidé vždy vyšli do ulic – třeba už jen proto, aby se mohli pokochat pohledem na farlanskou jízdu ve vší parádě. Dokonce i Duchové si dali záležet, aby se předvedli v nejlepším světle, a rytíři hýřili barvami jako vždy. Hlavní díl pozornosti ale patřil Isakovi.

Bahl ho požádal, aby do města vjel v plné zbroji. Před chladem ho chránila jen medvědí kožešina přehozená přes ramena. Snažil se, aby nebylo vidět, jak se třese zimou. I když musel čelit jisté dávce nepohodlí, efekt, který to mělo na lidi – na jeho lidi – byl nepopiratelný. Možná je děsilo, co vězelo za tím, že dostal takové dary, ale pohled na Eolis, Siulents a hrdé smaragdové draky zdobící boky Isakova koně byl úchvatný.

Obyvatelé Tirahu provolávali slávu své armádě a Isakovi v jejím čele. Bahl jel vedle něj, ale Isak cítil pohledy v zádech ještě dlouho poté, co projeli branou věže. Třicet metrů vlhkého tunelu osvětlovaly žhnoucí pochodně. Pak se jezdci vynořili na známých pozemcích patřících k paláci. Tam už na ně čekalo osazenstvo paláce a kasáren, aby je oficiálně přivítalo. Strážní i nováčci, všichni ve sváteční uniformě, stáli vlevo ve vyrovnaných řadách, vpravo pak čekali sloužící z paláce. Za nimi se krčily ustrašené ženy a děti, které stále ještě nevěděly, kdo se z bitvy vrátil, a kdo ne.

Velitel stráže Kerin stál celý rozzářený před svými muži a salutoval, zatímco jeho muži kolem projíždějícím jezdcům provolávali slávu. Za sloužícími se dokonce shromáždili šlechtici a hodnostáři a přidali se k bouřlivému uvítání.

Bahl se pozdravil s velitelem stráže a ostatní ignoroval. Jakmile dojel ke schodům, sesedl z koně. Lesarl se tou dobou již oddělil od skupiny hodnostářů a se dvěma písaři v patách vklouzl do paláce hned za Bahlem. Na Isakovi zůstalo, aby všem královsky pokynul a usmál se. Teprve potom mohl z koně sesednout i on.

Velitel stráže to vzal jako pokyn, aby shromáždění rozpustil. Vydal rozkaz a ten jeho ceremoniář rozhlásil. Vyrovnané šiky se rozešly do kasáren a za povinnostmi. Mezitím kolem klusali unavení rytíři a mířili do stájí po obou stranách jižní brány.

Isak naposledy poplácal koně po krku a usmál se na Kerina, který mu znovu zasalutoval, když kolem Isaka projížděl za sirem Cersem. Poplácal ho po rameni a plukovník Duchů se na Kerina s úsměvem otočil. Pak se Isak rozhlédl po stovkách skupinek, kde se shledávali přátelé, rodiny, milenci. Rozesmutnělo ho, když zahlédl, jak se někteří hroutí v slzách. Jiní se s úlevou smáli.

Už už se chystal zamířit do svých pokojů, když tu si koutkem oka všiml postavy, stojící nehnutě v hemžícím se davu. Muž se díval přímo na Isaka a nehnul ani brvou, i když se za ním hlasité rozeštkala žena nad ztrátou svého muže. Isak vykřikl, strhl si z tváře masku a rozběhl se k muži. Ten se usmál a učinil několik kroků vpřed, aby se setkal s pádícím obrem.

„Proboha, chlapče, podívej, jak jsi obrovský – nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec jsi ty!“ zvolal Carel, když Isak stanul před ním.

Isak nečekal na formální přivítání, odhodil rukavice a sehnul se ke Carlovi, aby ho mohl obejmout. Carel byl teď mnohem nižší než on. Isak ho samou radostí zvedl do vzduchu.

„Ufff, postav mě zpátky na zem, ty blázne!“ bránil se Carel, kterému se v Isakově objetí nedostávalo dechu. Stiskl Isakovi ruku a ucítil, jak pevné má svaly. Prohlížel si ho od hlavy k patě a tvářil se užasle. „Isaku, chlapče, vždyť jsi vyrostl skoro o třicet centimetrů, co jsme se neviděli. A jestli ti to brnění sedí na těle tak těsně, jak to vypadá… Taková změna za půl roku! U Nartise, je to, jako bys měl ruku vyřezanou z dubového dřeva.“

„A ty vypadáš ještě menší než předtím,“ rýpl si Isak a široce se usmíval.

Hrabě Vesna seskočil z koně a přistoupil k nim. Při pohledu na to setkání se spokojeně usmál. Takhle Kranna neznal.

„Pche, a čím jsem starší, tím jsem měkčí. Takhle už mě, prosím, neobjímej, nebo mě přelomíš vejpůl. A nemysli si, že ti ještě někdy dám záhlavec. Odjakživa jsi měl moc tvrdou lebku – a to jsi ještě nebyl Vyvolený. Propána, ani teď, když to říkám nahlas, tomu nemůžu uvěřit. Ty, a Vyvolený…“

„Já vím. Ale vtipkování si nech na později.“

„Vtípky počkají.“ Carel zmlkl, vztáhl ruce a položil je Isakovi na ramena. „Teď ale, chlapče, nežertuji. Doufám, že si uvědomuješ, jaká je to pro tebe pocta.“

„Pocta, že mi jde půlka Země po krku?“ Isak se zasmál, když viděl, jak se Carel tváří, a jakoby uraženě na něj vyplázl jazyk. „Ale no tak, nemrač se na mě. Já vím, jak jsi to myslel. Jsem prostě rád, že jsi tady. Bál jsem se, že budeš zase někde na cestách.“

„Ne ne. Po útoku na Lomin už nebyla žádná práce. A stejně bych nejel. Odešel jsem z karavany vozů a začal jsem pracovat jako osobní strážce jednoho obchodníka. K takové práci ti stačí mít bílý límec. A já věděl, že mě dřív nebo později budeš potřebovat.“

Isak se zastavil a hleděl do země. Cítil se provinile, protože od jejich posledního setkání uběhlo tolik času. „Omlouvám se. Já…“

Carel mávl rukou, aby Isak zmlkl. „Chlapče, znám tě lépe, než znáš ty sám sebe. Už tenkrát, když jsi byl malý, jsem věděl, že ze začátku budeš vždycky chtít všechno zvládnout sám. A teď tě tady tak vidím. Páni, jsem na tebe hrdý. Nemáš se vůbec za co omlouvat. Zabydlel jsi se tu a teď sis uvědomil, že potřebuješ někoho, kdo by ti čas od času dal jednu za ucho. Chvíli ti to trvalo, ale přišel jsi na to.“

Hrabě Vesna se snažil potlačit smích. Oba muži se k němu otočili. „Ehm, omlouvám se, lorde Isaku.“

„U Tsatacha! Vy jste hrabě Vesna?“ Carel popadl Vesnovu ruku a pokračoval: „Je pro mě ctí se s vámi setkat, pane. Moment…“ Pohlédl z Vesny na Isaka a jeho vrásčitá tvář se opět rozzářila. „Vy jste mu slíbil své služby, že ano? To kvůli Akademii magie. Vy jste z… Ha ha!“ Carel se zasmál tak hlasitě, až muži za ním poplašeně nadskočili. „Vy máte závazek vůči tady tomu obrovskému kusu dřeva?“

„Mám tu čest, sire,“ odvětil Vesna pohotově a v očích mu zajiskřilo, když v Carlovi poznal spřízněnou duši. „Ale dovolte mi navrhnout, abychom v konverzaci pokračovali vevnitř, kde nás vojáci neuslyší.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasil Isak. Zdálo se, že ti dva si budou rozumět, a zřejmě často Isakovi navzdory. Krann položil ruku Carlovi na ramena a vykročil k hlavnímu křídlu, kde na ně čekalo něco teplého k snědku. „Vidím, že se ti daří dobře.“

„Tak dobře, jak jen se může dařit někomu, kdo si mezi vší tou mládeží uvědomuje svůj věk.“ Carel mávl rukou k vojákům a nevědomky se dotýkal svého bílého límečku, když je sledoval. Teprve v tu chvíli si Isak uvědomil, že nikdy předtím neviděl Carla tak pěkně oblečeného. Ke kolenům mu splýval plášť z hebké černé kožešiny, lemovaný sněhově bílou polární liškou. Pod tím měl vybělené oblečení z měkoučké kůže a vysoké zelené boty. Na bývalého Ducha to byl model nezvykle parádnický.

„Už jsi tedy využil naší pohostinnosti,“ podotkl Isak a dotkl se lemování pláště.

„Jsem tu jen pár dní, ale starala se o mě tvoje služebná. Říkal jsem si, že když jsi Krann, měl bych si pořídit nové šaty, abych ti nedělal ostudu.“ Carel pokynul k přicházející Tile.

„Vítejte zpět, můj pane,“ řekla dívka a vysekla Isakovi pukrle. Pak kývla hlavou a dodala: „Hrabě Vesno.“

„Vy dva se znáte?“ zeptal se zvědavě Isak.

„Ne, můj pane,“ řekla Tila, „ale díky brnění není těžké hraběte poznat. A jeho pověst ho, samozřejmě, předchází.“

Hrabě na okamžik zaváhal a pak se uklonil a políbil Tile ruku. „Má paní.“

Když Isak viděl, jak nepřístupně se Tila tváří, uvědomil si, že na ni Vesnova pověst asi nedělá takový dojem jako na ostatní vojáky.

Když konečně promluvila, měla hlas jako kus ledu. „Vaše apartmá jsme připravili, ale, bohužel, jedno z nich poškodila bouře a další dvě už jsou obsazená. Doufám, že vám nebude vadit ubytovat se místo toho v hostinských pokojích. Nechala jsem vaše věci donést do pokojů sousedících se seržantem Carelfoldenem, protože oba patříte k nejbližším poddaným lorda Isaka.“

Isak na Tilu zíral. Toto nebyla ta mírná dívka, se kterou se loučil. Nechovala se natolik nepřátelsky, aby Vesnu urazila, ale bylo slyšet, co si o něm myslí. To bylo poprvé, kdy v ní viděl pravou farlanskou ženu. Od narození jim vštěpovali, že se mužům nikdy nemůžou vyrovnat. U Chetsů to znamenalo, že žena nesmí mít vlastní názor – byly poddajné, poslušné a zdvořilé. Nikdy nezvýšily hlas. Farlanské ženy byly jiné. Svou slabost v otázkách vojenských proměnily v silnou stránku. Řídily vše ze zákulisí. Muži ve Farlanu se nestyděli, když se vědělo, že rozhoduje jejich žena. Dívkám, které byly pohotové a inteligentní, se dostalo dobrého vzdělání a byl o ně velký zájem jako o nevěsty.

„Kdo je v těch ostatních apartmá?“ zeptal se Isak, když se vzpamatoval.

Překvapilo ho, že se na něj dívá dál stejně upřeně, i když se hněv v jeho hlase nedal přeslechnout. Neuhnula pohledem, ani když odpověděla: „Lenní pán Tebran je zde stále oficiálně ubytován a druhé apartmá dostal hrabě Vilan.“

„Ale Tebrana jsme potkali v jeho usedlosti. A Vilan? Zavolej mi Lesarla. Teď hned,“ vyštěkl Isak.

Hrabě pozvedl ruku v černé rukavici. „Můj pane, mně ta situace celkem vyhovuje. Hraběte Vilana sem jistě pozval sir Cerse a nerad bych do toho zasahoval.“

Isak se na svého poddaného chvíli díval a pak mu svitlo. Přikývl a obrátil se zpět k Tile. Řekl zdvořile: „S tím uspořádáním jsem velice spokojen. Prosím, vyřiď mé vřelé pozdravy vrchnímu správci. Jsem si jistý, že kdyby mohl, ubytuje mě ve stáji.“

Tila udělala další pukrle, otočila se a vykročila zpět k paláci.

Vesna nasál vzduch, když k němu zavanula vůně parfému. „Myslím, že se jí líbím.“

„Ona má vyhraněný názor na…“ Isak se začervenal a pokračoval tišším hlasem, „sexuální vztahy. Myslím, že nesplňuješ její kritéria.“

Vesna se suše zasmál. „To doufám, že ne. Ty ‚vztahy‘, jak jsi to oklikou nazval, nejsou pro neprovdaná děvčata.“

„Je mi líto ženy, kterou si jednou vezmeš,“ poznamenal Isak se smíchem.

„Proč? Když si všechny pletky odbudu předem, ona už jen sklidí plody té tvrdé dřiny a tréninku!“ Usmál se a Isak dál téma nerozmazával. Vesna očividně nehájil svůj styl života poprvé. Jestli svým slovům skutečně věřil, nebo ne, nebyl Isakův problém.

„Ale dost řečí,“ pokračoval hrabě. „Jak získat srdce slečny Tily, na to přijdu později. Teď je důležitější, že hrabě Vilan je na jednom seznamu, který mám u sebe.“

„Já vím. Jen se nesnaž získat pro sebe jeho pokoje příliš rychle, jasné?“

Carel Isaka sledoval. Ať už to chlapec věděl, nebo ne, rostl v novém postavení nejen do výšky, ale i lidsky. Carel se dmul pýchou a byl moc rád, že jeho divoký chlapec konečně nemá ve tváři věčně ostražitý výraz. Teď už se nemusel snažit všem uhýbat z cesty, být ve střehu před ránou, která může každou chvíli přijít, nebo snášet, že se na něj všichni mračí a nikdo mu nedůvěřuje.

Isak stál hrdě a vzpřímeně. Jako dítě si navykl hrbit se, aby skryl svou výšku. Nyní se narovnal a vypadal víc naživu než kdykoli předtím. Teď už se Isak nemusel držet na okraji společnosti. Život se nyní přizpůsoboval jemu a jeho bojem zocelenému tělu. O tom se chlapci, kterého Carel kdysi potkal, nikdy nesnilo. Kouzelný meč nosil u pasu, jako by se nechumelilo, na plášti se mu skvěl drak a tělo halilo začarované brnění. Všichni chlapci kmene by chtěli být na jeho místě.

Když Carlův pohled spočinul na Eolisu, Isak se prudce otočil. Zlomek sekundy se mladík tvářil podezíravě, ale pak se opět přinutil k úsměvu. „Ale dost už o práci. Teď se potřebujeme najíst a napít.“ Dovedl Carla a Vesnu do Velké síně. Když je viděli muži tísnící se kolem opékajícího se divočáka, uctivě se rozestoupili. Isak si naložil do misky tolik jídla, kolik zvládl odnést, a kývl na Carla, aby si sedl ke stolu v čele místnosti.

Jakmile se usadili, zeptal se Carla: „Tak co je nového?“

Carel vzhlédl od jídla a zaváhal. Pátravě se na Kranna zahleděl, ale z jeho tváře nešlo nic vyčíst. Začal: „No, Valo si konečně vzal Faean, Jedah se narodila holčička den před zimním slunovratem…“

„To jsem nemyslel.“

„No tak se ptej. Jak mám poznat, jestli chceš slyšet o Hormanovi, nebo ne? Už půl roku žiješ mezi šlechtici. Chytil jsi od nich neproniknutelný výraz.“

Zdálo se, že Isaka ta slova trochu polekala. Pak se zatvářil starostlivě.

„Tak co, je rád, že jsem pryč?“

„Co myslíš?“

„Myslím, že mu chybí někdo, do koho by se mohl navážet. Taky si už moc nemá na co stěžovat, takže míň mluví a víc pije.“

„Docela ses trefil. Ale samozřejmě mu chybíš. Jsi jeho rodina, i když se nemůžete vystát. Máš celý život před sebou a teď je jasné, že to nebude ledajaký život. Ten jeho skončil, když tvá matka zemřela. Ať už si o tobě myslí cokoli, připomínal jsi mu ji. Mnohokrát jsme se spolu opili a on neřekl ani slovo. Jen si celé hodiny hrál s jejím zeleným prstýnkem.“

„No, nečekej, že se za ním vypravím,“ zavrčel Isak.

„To nečekám.“

Isak se zatvářil překvapeně nad tím, jak snadno Carel jeho odpověď přijal. Carel si odfrkl a plácl dlaní do stolu. „Překvapený? Chlapče, nejsi jediný bělooký, kterého znám. A tebe znám líp než kohokoli jinýho. Jsi stejně hrdý, jako umíš být protivný. A navíc můj přítel Horman ti moc důvodů, abys ho miloval, nedal.“

„Moc?“

Carel zavrtěl ukazováčkem. „Staral se o tebe lépe než mnozí jiní. Vím, že ti spousta věcí vadila, že byl lakomý a nepřející, ale nikdy jsi neměl hlad. Zkus to popřít a dostaneš takovou facku, až z tebe opadá brnění. Našli se tací, kteří si mysleli, že bys měl dostávat dětské porce jídla – a ne takové hromady. Ale nikdo si netroufl to tvému otci říct.“

„Proč ne?“

„No, třeba proto, že s ním nikdo o tobě nechtěl mluvit, pokud to nebylo nutné. Znali tvou matku a jsou pověrčiví. Jsi jí podobný a každý ví, co pro Hormana znamenala. Vybíjel si na tobě svůj vztek a osamělost a pro silné slovo nešel daleko, ale nedopustil by, abys trpěl hlady.“

„Možná. Ale já budu ještě osamělejší, než kdy byl on. Alespoň poznal, jaké to je někoho mít. Měl dítě, i když bělooké.“

„A podívej, jak s ním ta ztráta zamávala.“

Isak neodpověděl, ale podle pevně semknutých čelistí Carel poznal, že chápe víc, než je ochoten připustit. Než mohli v hovoru pokračovat, přišla Tila s další miskou jídla pro Isaka.

Když se objevila, Vesna vstal a usmál se na ni. Tila nepochopila, že své dvorské gesto myslí vážně, a významně ho ignorovala. Posadila se vedle Carla. Ten jí na pozdrav zamával lžící. Stárnoucího vojáka si okamžitě oblíbila. Vyzařovala z něj šlechetnost a spolehlivost. Člověk se vedle něj vždycky uklidnil, třeba jako vedle milujícího strýčka. To pohledný hrabě Vesna byl jiný případ. V očích mu blýskalo, a i když se na ni nedíval zrovna chlípně, rozhodně v ní viděl kořist.

Tila měla na sobě jednoduché teplé šaty, ale tím, jak se na ni Vesna podíval a usmál, způsobil, že si připadala jako ve večerní róbě. Neměla v úmyslu tomu muži důvěřovat. Na to byl příliš hezký, příliš pěkně hovořil a nedalo se mu odolat.

„Můj pane, byla bitva tak úspěšná, jak jsme slyšeli?“ zeptala se a přesunula pozornost z Vesny jinam.

„To se dnes vrátili opravdu všichni Duchové, kteří přežili?“ přispěchal s další otázkou Carel dřív, než stačil Isak dožvýkat sousto a odpovědět Tile. Carel vypadal ustaraně. Býval Duchem, takže měl představu, jak vypadá plný stav, a uměl si spočítat ztráty.

Vesna přikývl. „V podstatě všichni. Někteří se cestou odpojili a zůstali na svých panstvích. Ale když sečteme ztráty v bitvě a zraněné, kteří kvůli zimě zraněním podlehli, dostaneme se téměř na čtyři sta mužů. Úspěch? Má paní, úspěch to byl, ale zaplatili jsme vysokou cenu. Nicméně Isak ve své první bitvě vedl muže dobře, a to je příznivé znamení.“

Isak neřekl nic. Stále ještě se cítil provinile, kdykoliv přišla bitva na přetřes. Carel jeho mlčení pochopil jako truchlení nad mrtvými. „Nemysli na ty, co padli, Isaku,“ řekl. „Podle toho, co jsem slyšel, nebýt tebe, bylo by teď vdov ještě více. Lord Bahl a drak porazili troly, ale přiletěli by příliš pozdě, kdyby zatím Duchové neudrželi pozice. A bez tebe by byli Duchové přemoženi dříve, než lord Bahl dorazil.“

Isak zvedl hlavu a pohlédl příteli do očí. Carlovi nikdy lhaní nešlo a na city mladého vyděděnec také nikdy ohledy nebral. Uhodl, co se stalo, a chápal to.

Zavanul k nim průvan z chodby. To přišel velitel stráže. Rozzářil se, když nasál aroma Velké síně. Velitel stráže se ještě nepřevlékl zpět do svého koženého oblečení, které nosil na cvičiště. Pod kabátem měl sváteční uniformu Duchů včetně bohatě lemované dvouřadé haleny vyšívané zlatem. Z kotle usazeného uprostřed ohniště si nabral do misky guláš a ukořistil i kus kýty z kance, otáčejícího se na rožni. Pak si přisedl k Isakovi a jeho přátelům. Šel rovnou k věci. „Lord Bahl mě o všem informoval. Prý už umíte používat magii.“

Isak posmutněl. Podle toho, jak Kerinovi zářily oči, měl už jistě vymyšlenou spoustu nových bojových sestav. „Tak trochu,“ uvedl věci na pravou míru rychle. „Nic těžkého. Jen ty nejzákladnější energie. Vůbec ne pravou bojovou magii.“

Kerin se usmál. „Tak trochu mi stačí.“

„Magii?“ zeptala se Tila břitce. „Co myslíte nejzákladnějšími energiemi?“

„Víš něco o magii?“ zeptal se Isak. Věděl o tom tématu malinko víc, než když palác opouštěl.

„Jenom že běloocí se od čarodějů liší.“

Ostatní se mírně naklonili dopředu a Isak se usmál. Málo lidí o magii skutečně něco vědělo – jen několik vyvolených. Ale to téma zajímalo každého. „No, je to dost složité a sám tomu pořádně nerozumím. Podle toho, co jsem četl, existují tři druhy magie… základní energie…“

„Jako když vytvoříš blesk?“ skočil mu do výkladu Vesna s chlapeckou dychtivostí. Každý, kdo viděl Bahla bojovat, věděl, jak ničivá síla to je.

„Ano,“ reagoval Isak, „i když si myslím, že to není úplně to samé jako obyčejný blesk. My jsme ale Vyvolení Nartise, a tak to pro nás funguje. Můžeš vytvořit i oheň, ale na to je třeba víc energie. To by šlo mnohem jednodušeji lordu Chalatovi nebo jeho Krannovi, protože mají jiného patrona.“

„Je to všechno jedna a ta samá energie, ale různí lidé ji promění v různé věci – blesky, oheň nebo něco jiného,“ řekl Kerin, který měl s magickými dovednostmi svého pána mnohem větší zkušenosti.

„Tak to je,“ potvrdil Isak. „Proč tomu tak je, byste se museli zeptat nějakého čaroděje z Akademie. Většinu toho, co mi řekli, jsem nepochopil. Očividně ale ani nemusím. Nicméně ty tři typy jsou energie, zaříkadla a kouzla. Zaříkadla jsou velmi jednoduchá kouzla. Tak jednoduchá, že je zvládne i bělooký. Jde jen o to použít energii opatrněji, dát jí tvar a trvanlivost – spíše než ji vypustit v jediném okamžiku.“

Isak na posluchačích viděl, že přestávají výklad chápat. Zkusil dát příklad. „Vzpomínáte si na příběh o klenotníkovi a hadím provazu?“

„Na tu dětskou báchorku?“ reagovala Tila a zdálo se, že jí svítá. „Takže na ten provaz použili zaříkadlo?“ Zbylí tři muži na ni nechápavě hleděli. Usmála se a dala se do vysvětlování. „Jeden klenotník požádal čaroděje, aby ho ochránil před zloději. Detaily už si nepamatuji, ale čaroděj mu dal kus provazu, který klenotník na noc nechával v obchodě. Provaz se plazil pokoji, a když přišel někdo jiný než klenotník, svázal ho.“

„Přesně tak,“ potvrdil Isak. „Je to celé ještě složitější, ale dál jsem se nedostal. Kouzla jsou pro většinu bělookých příliš obtížná. Existuje něco, čemu se říká ‚teorie smlouvy‘, ale tomu jsem moc nerozuměl.“

Všichni se naráz nadechli a chtěli něco říct, ale ode dveří se v tu chvíli ozvalo Isakovo jméno. Otočili se a spatřili vrchního správce s písaři po boku.

Lesarl ztišil hlas, když viděl, že si ho všimli. „Lorde Isaku, váš pán si vás přeje ihned vidět. O samotě. Kerine, čekají vás povinnosti.“ Vrchní správce nečekal na odpověď. O událostech posledních týdnů už byl důkladně informován a nyní měl kopu práce. K jeho běžným povinnostem patřilo efektivně spravovat Bahlovy pozemky. Teď musel navíc sehnat a zaplatit vše, co podle Bahla bude armáda potřebovat. Musel vyřešit problém s nedostatkem koní, skupina jeho špehů potřebovala instrukce, a ještě měl dohlédnout na ekonomické aspekty závazků farlanské šlechty. Měl k ruce hodně pomocníků, ale tahat za tolik nitek bylo tak obtížné, že by to dokázal málokdo.

„To tedy čekají,“ řekl Kerin společníkům a povstal. „S vaším svolením, můj pane.“

Isak mu pokynul a šedovlasý muž překročil lavici, na které seděl, a šel si po svém. Isak dojedl poslední sousto chleba a vstal. „Vesno, pochybuji, že to bude trvat dlouho. Sežeň zatím nějaké muže – třeba nováčky, to je jedno – s tréninkovými zbraněmi a brněním. Kerin tam bude muset dohlížet na nácvik boje muže proti muži a já se potřebuju protáhnout. Uvidíme se na cvičišti. Tilo, můžeš ho tu provést?“ Usmál se na ni.

Tila se netvářila příliš nadšeně, ale ona a hrabě se budou muset naučit spolu vycházet, ať už si o něm myslela cokoliv. Isak si náhle uvědomil, že jeho city k ní se změnily. Stále ji měl rád a dovedl ocenit její krásu, ale byla to teď už jen kamarádka. Nic víc. Jestli to cítila stejně, ukáže čas. Pro Isaka se ze služky stala sestra, kterou nikdy neměl.

Tila proslulým, či spíše neblaze proslulým hrabětem Vesnou očividně pohrdala, ale on o ni přesto jevil zájem. Isak si změnu uvědomil, když nepocítil žárlivost. Po bitvě se něco změnilo a teď chtěl jen vidět Tilu šťastnou. S ním by ji nikdy takový vztah nečekal, ale třeba s Vesnou…

Carel s úsměvem sledoval Kranna na cestě ke dveřím. Říkal si, jestlipak si Isak uvědomuje, že má za chůze vždy jeden prst položený na Eolisu. Doufal, že si mladík brnění brzy sundá. Nevypadal v něm lidsky. Jestli se chystal trénovat se zbraní, bude si ho muset sundat. Kerin už se s velkým potěšením chlubil, jaké tréninkové brnění pro Isaka vytvořil.

Velitel stráže ho popsal jako pravý opak Siulents. Použil silné ocelové pláty, a každý navíc pokryl olovem, aby bylo brnění ještě těžší. Krannův tréninkový meč byla ocelová trubka naplněná dalším olovem. Kerin předpokládal, že tíha chlapce zpomalí a bude si muset dávat větší pozor na techniku. Kerin stále ještě Isakovi nezapomněl, že ho hned první den porazil, a těšil se, že mu to tak trochu oplatí.

Carel se při představě Isaka v olověném obleku sám pro sebe zasmál. Tila promluvila: „Hrabě Vesno, jak je možné, že říkáte svému pánovi Isaku, a on vás stále oslovuje příjmením?“

Vesna zahanbeně pohlédl k zemi a pozlátko jeho šarmu bylo v ten moment to tam. „Já, no… abych byl upřímný, lord Isak si to bude muset ještě promyslet. Má jen jedno jméno, a to mu stačí. Myslí si, že to tak budou brát i ostatní.“

„A vy nemáte jméno?“ Tilina obvykle něžná tvář se zkřivila v zlomyslném úšklebku. Ucítila, že narazila na slabou stránku okouzlujícího hraběte.

„Mám, ale nepoužívám ho…“

„Řekněte mi ho,“ naléhala Tila na vykrucujícího se bojovníka.

„Já…“

„Jinak budu pokládat za svou povinnost podělit se o ten postřeh s Isakem. Třeba dnes večer během hostiny…“

„Ne! To není třeba, slečno Tilo. Já vám ho rád povím.“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Jmenuji se Evanelial. Evanelial Vesna.“ Zachmuřeně sledoval, jak se Tila rozesmála.

„Myslíte jako v tom příběhu?“ Tila se znovu dala do smíchu. Obvykle byla klidná, ale teď dusila chichotání v širokém rukávu.

„Přesně tak. Ten příběh napsali pro mou babičku. Ale rodiče si myslí, že to původně bylo mužské jméno.“

„To ano, mužnost z něj přímo čiší. Pane jo, vy jste mě tedy dostal,“ smála se dál Tila. Náhle si uvědomila, že se na ni upírají pohledy všech přítomných. „Omlouvám se. Neměla bych se smát. Ale při vaší pověsti? Každý chlapec kmene chce, až vyroste, být jako vy – dokonalý a statečný rytíř, temperamentní…“

„Já vím. A právě proto lidem křestní jméno neříkám. I když by většina z nich nahlas nepřiznala, že už ho někde slyšela.“

K Tile dolehl Vesnův prosebný tón a zželelo se jí ho. Měla dva bratry a věděla, jak krutí umějí chlapci být. Válečníkům nikdo nic neodpouštěl, a těm nejlepším teprve ne.

„Máte pravdu. Omlouvám se. Nikomu nic neřeknu. Prosím, odpusťte mi, že jsem se smála.“ Usmívala se a Vesna vehementně kýval hlavou.

„Odpuštěno, slečno Tilo. Ale jen když vy mi odpustíte mou pověst.“

Tilin úsměv pohasl, ale nemohla najít nic, co by v ní znovu vyvolalo vůči hraběti negativní pocity. Sklonila vznešeně hlavu a zvedla se. „Možná bych neměla poslouchat povídačky. Zdá se, že Isakovi sloužíte věrně. Udělám si tedy o vás vlastní obrázek časem. Mezitím bych vám zřejmě měla ukázat, kde jsou kasárna.“

Na chvíli se cítila vůči Isakovi provinile, že je k hraběti tak přátelská. Vzpomněla si ale, že když se s ní předtím Isak zdravil, viděla mu na očích, jak rád ji vidí, ale nic víc. Nebyla si jistá, jaké jsou její vlastní city. Ale pokud v nich bylo cosi víc, vůči Isakovi už to vyprchalo. Dříve nebo později si budou muset promluvit o samotě, ale to má čas. Pousmála se hořce: lord Bahl by měl radost.

Rozloučili se s vysloužilým Duchem a hrabě Vesna Tilu s mírnou úklonou pustil do dveří. Bylo vidět, že ve dvorném chování má praxi. Carel sledoval, jak odcházejí bok po boku, a náhle se cítil starý a odstrčený. Ta myšlenka ho inspirovala k tomu, aby vstal a dal se do práce. Vyrazil hledat kancelář vrchního správce. Jistě by se nějaký úkol našel i pro něj.

* * *

Strážní u dveří Bahlovy pracovny Isakovi pokynuli a pustili ho dovnitř. Starý lord už si sundal kápi a Isak viděl, jak ho sžírají starosti. Okny z barevného skla dovnitř pronikalo jen málo světla a místnost osvětlovalo množství svíček. Jejich plamínky vytvářely na Bahlově zbrázděném čele zvláštní stíny. Bahl seděl za stolem.

„Jsi rád, že je tvůj přítel v paláci?“

Isak se v duchu usmál. Bahl příliš neformální konverzaci neholdoval, ale nejenom Isak si všiml, že se snaží. Byla to maličkost, ale činila ho lidštějším. Lidé z Tirahu slyšeli, když naposledy Bahl na Isakův účet trochu zavtipkoval, a pomohlo to částečně rozptýlit jejich obavy.

„Mám tu víc přátel, než jsem měl kdy předtím. Ale jsem rád, že je Carel zase se mnou,“ souhlasil.

„Byl Duch, že ano? Možná bude užitečný i jinak než jen jako přítel.“

Isak se pokusil svého pána zarazit: „Nechci to po něm žádat. Odešel do výslužby. Nechci mu přikazovat, aby pro mě zabíjel nebo špehoval.“

„Tomu rozumím, ale nikdy na to, že byl Duch, nezapomínej. Slyšel jsem, že v tobě vidí syna.“

Bylo zřejmé, že Lesarl dodává informace o každé nové tváři, která se v paláci objevila. Isaka ale zamrzelo, že se i Carel – jeho přítel – stal terčem pečlivého zkoumání vrchního správce. Nic neřekl, ale sklonil mírně hlavu na znamení souhlasu.

„Předpokládám, že dříve nebo později se bude chtít sám zapojit,“ pokračoval Bahl a pak změnil téma – jako vždy během okamžiku. „Víš, že je v paláci hrabě Vilan na návštěvě u svého dávného přítele sira Cerseho?“

„Vím, ale řekl jsem Vesnovi, ať se jeho apartmá nesnaží získat příliš rychle,“ odpověděl Isak pevným hlasem. „Vypořádám se s Vilanem brzy sám.“

„Dobrá. Pokud potřebuješ muže, který by to udělal – nebo ženu, požádej Lesarla, má několik schopných. Vím, že ho nemáš rád, ale pro tebe by nebylo dobré mít na rukou krev.“

„Budu opatrný. Tohle jste mi chtěl říct?“ Nezdálo se mu, že by si ho Bahl volal kvůli něčemu, co už prodiskutovali dříve.

„Ne. Ještě jsou tu dvě věci. Za prvé, rozhodl jsem se, že bys měl odjet z Tirahu.“

„Odjet?“ vyhrkl Isak nevěřícně. „Vždyť jsem se sotva vrátil! Proč bych měl zase odjíždět?“

Bahl pozvedl ruku, aby jeho protesty umlčel. „Nejdříve mě nech domluvit. Nebudu tě k tomu nutit, ale věřím, že by to bylo nejlepší.“

„Byl to Lesarlův nápad?“ odsekl Isak. Nedokázal držet jazyk za zuby.

„Řekl jsem, abys mě nechal domluvit!“ zahřímal Bahl a napůl se zvedl ze židle. Obrovskýma rukama se chytil okraje mahagonové desky stolu a naklonil se k Isakovi. Zavrčel na něj. Isak mu oplatil stejnou mincí a povstal také. Stíny v místnosti potemněly a Bahlův hněvivý výbuch naplnil vzduch měděnou příchutí magie. Isakovi se v očích blýskalo a náhle ucítil téměř neodolatelné vábení Eolisu. Ruka mu sama od sebe vystřelila k jílci, ale s hrůzou ji stáhl zpět.

Šok mu projasnil mysl a všechna síla z něj rázem vyprchala. Ztěžka se opřel o stůl. Ani si neuvědomoval, že Bahl už Bílý blesk pevně drží v ruce. Starý lord přimhouřil oči. Očekával útok, ale Isak byl tak překvapený tím, co se stalo, že by ho v tu chvíli porazil i mírný vánek.

Krann vzhlédl a uviděl, že je Bahl připraven k boji – masivní čepel napřaženou k úderu. Mladší z obou mužů padl na koleno. Uvědomil si, jak málo je dělilo od souboje, a to jen kvůli jeho netrpělivosti. Když konečně našel hlas, zaznívala z něj skutečná kajícnost. „Můj pane, odpusťte mi. Já… já nevím, co to do mě vjelo.“

Isak pomalu odepnul opasek z bělené kůže – dárek od nového lenního pána Fordana – a nechal ho dopadnout na zem i s mečem. Teprve pak se odvážil zvednout hlavu.

Bahl zaváhal. Mohla to být jen lest. Pak mu ale po staletí budovaný instinkt poradil, že se může uklidnit.

Teprve poté Isak povstal a sáhl po své židli. Čekal na Bahlovo svolení, aby se mohl znovu posadit.

„To je jeden z důvodů, proč bys měl na nějakou dobu odjet. Poslední dobou jsme spolu trávili příliš mnoho času. Je tu ta záležitost se Shalstikem, určitě se znovu o něco pokusí. Chci, abys jel na západ, do Narkangu. Bude to dost dlouhá cesta na to, abyste si všimli, kdyby vás někdo sledoval. A kromě toho, z krále Emina by byl dobrý spojenec.“

Isak přemítal o Bahlových slovech. O Narkangu toho moc nevěděl. Jen to, že je to relativně nové království na západě, kde žijí hlavně míšenci – žádní čistokrevní příslušníci Sedmi kmenů. Kmeny se na míšence vždy dívaly s despektem, ale král Emin vytvořil národ, který se kmenům vyrovnal.

„Emin Thonal převzal korunu, když mu bylo dvacet jedna, a o tři roky později si podrobil Aroth – většího ze svých dvou sousedů,“ řekl lord Bahl. „Za další dva roky se proslulí válečníci z Canar Fell na válečném poli raději vzdali, než aby čelili naprosté porážce, a o pět let později podlehl Canar Thrit ekonomickému tlaku a odhlasoval, že se přidá k Thonalovu království. Během dvaceti let se stal Narkang jedním z největších a nejvíce vzkvétajících měst v celé Zemi.

Král Emin by byl jako spojenec velice užitečný. Náš muž v Narkangu si je jistý, že éra expanze už skončila a je čas navázat přátelství. Pokud nás čekají další nepříjemnosti, vztah s Eminem pro nás může být životně důležitý. A o dvorské politice se v Narkangu naučíš víc, než by tě kdy mohl Lesarl naučit tady.“

„Udělám, jak přikazujete,“ špitl Isak a sklonil hlavu.

„Nechci, abys dělal, co přikazuji,“ odpověděl Bahl, nyní tišeji. „Chci, abys chápal, proč je to dobrý nápad. Na cestě zpátky jsme spolu strávili příliš mnoho času. Nechci, aby se mezi nás vloudila zlá krev. Ty jsi ještě mladý a máš horkou hlavu. Já jsem naopak zajetý ve vlastních kolejích.“

Isak nechal hlavu skloněnou, aby Bahl neviděl, že se usmívá. Nebyl si jistý, zda si starý lord všiml, že to, co řekl, je vlastně vtipné. Krann věděl, že je ukvapený, ale Bahlova povaha byla lidem okolo přinejmenším stejně nebezpečná.

„Pak tedy souhlasím, můj pane. Netoužím po tom, abych byl uvězněný tady v paláci a neustále ve střehu, kdy se objeví další vrah estashanti. A kdo by si nechal ujít možnost podívat se do Narkangu?“ Přinutil rty k úsměvu, aby rozptýlil zbytky napětí.

„Dobrá. Později to ještě probereme. Je tu ještě jedna záležitost. Možná neodkladnější. Záležitost, která do jisté míry vysvětlí tvou vznětlivost. Řekni, cítíš, že se něco změnilo? Že něco není tak, jak by mělo být?“

Isak na svého pána tázavě pohlédl. Nebyl si jistý, co chce Bahl slyšet. Lord si povzdechl.

„Nevadí. Nebyl jsem si jistý, zda na tu otázku budeš schopen odpovědět, ale myslím, že tě to přesto ovlivňuje. Brzy jistě poznáš, o čem mluvím. Až jeho přítomnost ucítíš silněji.“

Isakova tvář zůstala bez výrazu. Bahl vstal a zlostně rozhodil rukama. „Máme hosta. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsme zahnali elfy. Teď je ve městě a na cestě k našim bránám. Vezmi si meč a pojď ho se mnou přivítat. A koukej se ovládat. Ten by ti neodpustil nic.“

Isak čekal, že se dozví návštěvníkovo jméno, ale Bahl mlčel. Obešel Isaka, malinko se usmíval a otevřel dveře. Hlavní křídlo paláce bylo čtyři patra vysoké a pod ním se kroutila změť sklepních chodeb. Bahlovy komnaty zabíraly většinu malého vrchního patra. Kolem nich se vinul balkón, ze kterého byl přes špičatou střechu Velké síně výhled na město. Palác byl zařízen a postaven velice prakticky. Více, než by se od paláce čekalo. Chyběly zde ozdoby tak typické pro sídla šlechty. Jen maličkosti, jako třeba počet okenních tabulek, vybočovaly z jinak vojensky strohého stylu.

Oba muži měli na sobě měkké kožené boty. Navzdory své velikosti kráčeli dolů z hlavního schodiště kradmo a tiše jako panteři. Vyděsili vojáka a služku, kteří si spiklenecky povídali pod schody. Když si těsně za nimi Isak odkašlal, nadskočili. Isak se na ně zlomyslně uculoval. Poklonili se mu a Bahlovi svižně uhnuli z cesty, aby kolem nich mohl s veškerou noblesou projít.

Ve Velké síni na sebe oba běloocí přitáhli všechny pohledy, ale ty se rychle odvrátily, když průzračný zimní vzduch prořízlo varovné troubení. Muži vyskočili na nohy, a jak horečně hledali zbraně, létaly misky, sklenice, poháry a příbory všemi směry. Když zazněl lesní roh, dva strážní právě vcházeli do místnosti. A jakmile se rozeznělo poplašné řinčení oceli, byli už připravení k boji, zbraně tasené.

Bahl, ztělesnění klidu, prošel dveřmi a Isak těsně za ním. Kamenné schody vedoucí na cvičiště byly namrzlé a zrádné, ale Bahl je kvapně seběhl a vydal se přímo ke strážní věži. Isak si všiml, že z obvykle temného tunelu nyní září jasné světlo.

Jak pospíchal, aby Bahlovi stačil, zaplavil ho tak intenzivní pocit, že málem ztratil rovnováhu. Cítil záplavu magické energie. Něco cizího způsobilo, že ho každá buňka v těle varovala před nebezpečím. Ruka mu vyrazila k Eolisu tak rychle, že kolemjdoucí Duchové překvapeně uskočili.

Isak měl Eolis napůl tasený, když si uvědomil, že starý lord se tváří jakoby nic. Bezpochyby cítil to samé, ale nedával to najevo. Krann zastrčil Eolis zpátky do pochvy a dal se do běhu, aby Bahla dohnal. Už chápal, co měl Bahl na mysli, když se ptal, zda cítí nějaký rozdíl, něco jinak, než jak má být.

Když vstoupili do tunelu, spatřili šest mužů se zbraněmi v ruce, jak stojí bez hnutí a zírají na obrovskou siluetu. Ozýval se burácivý smích a mezi nataženýma rukama obrovitého návštěvníka poskakovaly plameny. Isak cítil, jak Bahl shromáždil magickou energii a následoval tak návštěvníkova příkladu. Potlačil nutkání tasit Eolis a zaútočit rovnou.

Jak se přibližovali, mohl si Isak návštěvníka prohlédnout lépe a ke svému velkému údivu zjistil, že je to bělooký Chetse. Obrovský muž s hrudí tak širokou, že to ani nešlo popsat. Chetse byl menší než Isak a jen o půl hlavy vyšší než stráže, které na něj mířily luky. Ale výška nebyla to, co činilo jeho rozměry tak neuvěřitelnými.

Všichni Chetsové byli v porovnání s Farlany svalnatí, a tento muž by vypadal jako karikatura, nebýt toho, že z něj vyzařovala surová a neomezená síla. Pochechtával se čirou radostí z toho, jak ohnivé jazyky dosahují až ke stropu a vytvářejí nad jeho pažemi roztodivné smyčky.

„Lorde Bahle,“ zahlaholil muž, když zahlédl přicházející dvojici. Duchům jako by samou úlevou spadla z ramen obrovská tíha, když jim Bahl pokynul, že mohou sklopit zbraně.

„Lorde Chalate, vítejte v mém paláci,“ odpověděl Bahl srdečně. Chetse zatím přerušil magické proudění. „Mohu vám představit svého Kranna? Lord Isak – lord Chalat, Vyvolený Tsatacha.“

Isak se nemotorně poklonil a Chetse se usmál ještě víc, když viděl, jak je z něj Isak vyvedený z míry. Bahl sklonil hlavu k rameni, Isak odtrhl od bělookého oči a konečně si všiml, jaký zajímavý pohled se jim skýtá poblíž Chetseho. Byl tam strážný v plné zbroji, přišpendlený ke stěně. Zbraně mu ležely u nohou. Krk mu jednou nohou přišlápl jakýsi malý cizinec. Muž držel ocelí pobitý obuch, ale nezdálo se, že by se ho chystal použít. Isak pohlédl na ostatní Duchy a neuniklo mu, že jeden si rozpačitě utírá krev z úst a druhý se snaží najít rovnováhu, přilbu nakřivo.

„A váš společník?“ pokračoval Bahl po chvíli. „Proč se snaží zabít mého strážného?“

Mužík, jak na něj Bahl upíral zrak, pokrčil nohu v koleni, ještě chvíli zůstal v té samé pozici a pak položil nohu zpět na zem. Ustoupil, postavil se méně výhružně, ale stále se tvářil nesmírně hrdě. Což bylo s podivem, protože stál tváří v tvář bělookému, jenž byl o víc než půl metru vyšší.

„Á, to je takový tajemný chlapík,“ odvětil Chalat farlansky, s těžkým přízvukem. Dobrá nálada ho neopouštěla. „Když nás nakrmíte a napojíte, všechno vám povyprávíme.“