Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 2

4. 9. 2011

 

T

irah, sídlo a srdce absolutní moci. Město dřímající v nitru Pavučinových hor, ale přitom stále ve střehu. Korunované sedmi velkými věžemi a zahalené do mlhy. Tirah znali všichni v zemi jako nejstarší lidské sídlo a jedno z nejkrásnějších vůbec. Tmavé dlážděné ulice vedly přímo do zákoutí lesa, šplhajícího po úbočí hor až k horizontu. Lesní zvědové, kteří dohlíželi na pořádek vysoko v horách, popisovali, že šedá masa Tirahu vypadá jako v obležení. Že krásný vzpřímený kámen postupně podléhá rozpínání přírody. Nikdo jiný tam nahoru nechodil. Bylo to místo, které náleželo bohům a příšerám. Za tři tisíce let se Farlanští rozšířili daleko za hranice Tirahu a osídlili i hustý porost Velkého lesa. Neznamenalo to ale, že by les byl krotký a bezpečný.

Dnes v noci se do ulic odvážilo stvoření, jehož domovina byla daleko odsud. Poháněly ho zoufalství a hlad. Stvoření se již proslavilo v Západních tunelech, nejkrvavějším bojišti léta se táhnoucí války. Vybrali ho jako pátrače, protože jen ti nejsilnější dokázali vydržet rituály, které tato pozice s sebou přinášela. Navzdory riziku představovanému lidmi byly skupinky pátračů vyslány do všech koutů Země, aby vyrazily po stopách kouzelných artefaktů, které jejich lid tak naléhavě potřeboval. Ať už to byla jakákoli kouzla, co mu kněží doma vpálili do masa, způsobila, že cítil přítomnost magie a její hořká příchuť ve větru ho trýznila jako narkomana drogy. Už nebyl ani schopen uvažovat. Jen se automaticky vlekl kupředu, soustředěný na své pátrání, bez ohledu na to, že jeho druhové padli za oběť lesním obludám.

Na sever je přivedla hlavně loajalita a ta samá loajalita je zesláblé a vystrašené přivedla i do náruče smrti v zemi, které vládla nasládlá vůně, otupující chlad a ustavičný déšť. Obával se, že v tomto místě jejich duši žádný bůh nepřijme a do Chrámů předků v jejich domovině je to příliš daleko na to, aby pak duše mohly hlídat generaci, jež přijde po nich.

Démoni, kteří ho pronásledovali, znovu nasáli jeho pach. Jejich volání, při kterém tuhla krev v žilách, ho neopouštělo, ani když ucítil pod nohama dlažební kostky. Dítě v něm se chtělo otočit a křičet, prosit o smilování, zatímco jeho bolavé srdce dál nutilo unavené končetiny k pohybu. Válečník v něm řekl: běž, nebo zemři. V mlze, která ho obklopovala, přicházelo kvílení démonů ze všech směrů a z neurčité vzdálenosti. Ale byli blízko. Cítil je.

Běžel naslepo a ocitl se ve slepé uličce. Nakonec nebylo kam dál jít. Kam se podíval, čněla holá zeď. Jediné okno, na které dohlédl, bylo příliš vysoko. Ke zdi po levé ruce přiléhalo nízké dřevěné skladiště, ale byl už na šplhání příliš vyčerpaný. Přišel jeho čas. Lapal po dechu, snažil se naplnit zmučené plíce dusivým, vlhkým vzduchem, který ho obklopoval. Dopřál si jednu vzpomínku na sladkou chuť domova a nachystal si pařáty k boji. Vzpřímil se v plné výšce a ze všech zbývajících sil začal vyvolávat své válečné pocty – všechny slavné skutky, jeden po druhém, i když tím k sobě přitáhl bestie, které mu byly na stopě.

Pak se přikrčil, scvrklé paže napjaté a přichystané, a sykavé zavrčení prořízlo noční mlhu. Neměl ani čas uvědomit si, že umírá, když se na něj tři vrhly jako jedna a strhly ho k zemi. To byl konec veškeré hrdosti. Prázdné oči nevnímaly, že bezvládné tělo někdo rve na kusy, neslyšící uši byly hluché k hrdelním zvukům provázejícím hltání jeho masa a chlemtání jeho krve.

* * *

Ještě jedna postava sledovala umírajícího, ale nepociťovala nad přemoženým a zuboženým tvorem žádnou lítost. O Siblisech ten muž nic nevěděl. Kromě toho, že těmto končinám se těžko přizpůsobují. Neslyšně kráčel po dláždění a dlouhý plášť za ním povlával. Něco přeci muselo přinutit Siblise, aby se vydal tak daleko, do tak krajně nehostinného místa. Zvědavost vystrčila růžky. Ke škubajícímu se tělu připlul, jako by se ani nedotýkal země, a obrovské vlky odhodil stranou bez zjevného úsilí. Sehnul se, aby prozkoumal ostatky.

Bestie, odehnané od kořisti, zavrčely a přibližovaly se zpět. Srst na hřbetě se jim ježila a chystaly se k útoku. Pak si uvědomily, na koho se dívají, a zakvičely strachy. Muž je ignoroval. Vlci couvali, s břichy až u země, a když se dostali do bezpečné vzdálenosti, otočili se a prchali zpátky k lesu. Zmizeli v mlze ještě dříve, než dosáhli prvních stromů.

Muž poklekl a luk položil vedle sebe na zem. Byla to nádherná zbraň – dlouhá jako dospělý člověk. Muž byl nezvykle vysoký a mohutný a s lukem zacházel s lehkostí. Luk se jemně stáčel a po celé jeho délce se skvěl složitý ornament. Rukojeť měl vykládanou stříbrem. Nejpozoruhodnější na něm ovšem byl lovecký výjev, ztvárněný do nejmenších detailů modrou a bílou barvou.

„Poslední Siblis.“ Bylo příjemné po celém dni stráveném tichým stopováním vydat opět nějaký zvuk. I když hovořil jen s nocí. Během posledního týdne našel i další těla. „A tenhle byl pátrač,“ pokračoval v samomluvě. „Válka musí pokračovat hodně špatně, když obnovili tuhle praktiku. Co je sem ale, ve jménu temnot, přivedlo?“

Věděl, že Siblisové bojovali v nekonečné válce proti Chetsům. Byl to pomalý a hořký boj, který vyčerpával obě strany a nikdo v něm nemohl zvítězit. Nyní to vypadalo, že Siblisové už byli natolik zoufalí, že zakleli své vlastní vojáky a vnukli jim neodolatelnou touhu po magii, jež je vedla na samý okraj záhuby, když hledali zbraně pro spolubojovníky, kteří zatím museli čelit přesile. Do těla mrtvého pátrače byly vyryty runy. Stále ještě krvácely, kvůli magii, která v nich sídlila. Chápali vůbec, jaká muka svým poddaným způsobují?

„Myslím, že dnes v noci zůstaneš o hladu,“ zavolal náhle a vzhlédl prudce k postavě, shlížející ze střechy. Mlhou se ozvalo zamumlání – tiché a rozhodně ne lidské – a pak postava zmizela. Ať ze střechy shlíželo cokoli, už se to nevrátí. To bylo jisté. Obrátil tělo a povšiml si kostnatých výběžků vyčnívajících z obou zápěstí. Když do tvora dloubl, bylo jasné, jak málo masa na kostech zbývalo. V tomhle nepřátelském prostředí všichni pomalu umírali hlady. Kůži měl drsnou a šupinatou jako ještěr – mnohem hrubší než člověk, ale i tak napočítal alespoň tucet ran a škrábanců, které se nestihly zahojit.

Popadl mrtvolu za kotník a hodil ji na střechu skladiště, u jehož stěny Siblis zahynul. Alespoň dnes v noci bude mrtvé tělo spočívat v pokoji. Gargoylové se zdržují hlavně ve svém teritoriu a loví pomocí zraku, ne čichu. Ten, co se tu ukázal, se hned tak nevrátí a ostatní se budou jeho území stranit.

Z nitra hlavní budovy se ozvalo mručení majitele, který zaslechl, že se venku něco děje. V okně nad mužovou hlavou zablikalo světélko a objevila se kulatá mužská tvář, jejíchž několik brad se hněvivě chvělo. Z místností za ním se ozýval ženský křik.

„Co se tam u Bahla děje?“ Muž rozespale zamžoural do ulice pod sebou. V jedné ruce svíci a v druhé hůl. „Hej, ty tam, co tam děláš? Zmiz odsud, nebo zavolám stráže!“

Obr si odhrnul kápi z tváře a odhalil modrou masku přes obličej. Oči mu zaplály, když se zjevným úmyslem zdvihl ze země luk. Kupčík zalapal po dechu, upustil hůl na zem a škubl sebou, když mu dopadla na nechráněné prsty u nohou.

„Můj pane, odpusťte mi to, nevěděl jsem…“

Obr ho zarazil posunkem ruky. Neměl náladu se s ním vybavovat.

„Vrať se do postele. A jestli tvoje žena nepřestane vřískat, pošlu Duchy, aby jí vyřízli jazyk.“

Lord Bahl, vévoda Tirahu a vládce farlanského lidu, označil zeď, aby později noční hlídka mohla najít tělo, a pokračoval v cestě. Tato noc pro něj měla zvláštní význam. Nechtěl, aby ho cokoli rušilo ve vzpomínkách na narozeniny, na které ostatní již dávno zapomněli. Chtěl být sám se svou minulostí v milovaném městě. Když byl venku, zapomínal na osamělost a užíval si noc ve vzpomínkách na šťastnější doby předtím, než se stal pánem Farlanu, a kdy mohl myslet i na jiné věci než povinnosti.

Ze rtů mu uniklo tiché zaúpění a jeho zvuk se vznášel k noční obloze. „Přál jsem si přeci jen jedinou věc. Jen jedinou,“ posteskl si přemožen náhlými návaly žalu, který ho až dusil. „Vždy jsem přeci byl loajální, ale…“ Zajíkl se. Rouhání se bohům ji zpátky nepřivede. Mohl tím jedině uškodit národu, který se stal smyslem jeho bytí. Zastavil se a vší silou vůle se snažil potlačit ty pocity, zahnat je zpátky do nejtajnějších koutů svého srdce. Jen v tuto jedinou noc, výročí jejího narození i smrti, si pán Farlanu dovolil o ní snít.

Jeho pohled upoutala Zlatá věž na severu. Polorozpadlý mezník stále ještě za denního světla zářil, ale v noci z něj byl jen tmavý stín, který Bahl spíše jen tušil. Kousek od paty věže se krčila hospoda – jediné spokojené místečko široko daleko. Bahl slyšel, jak se zevnitř ozývá hospodský halas. Tato čtvrť zchudla. Skladiště a dílny kolem napovídaly, že tu málokdo bydlí. Štamgasti budou jistě dělníci a kočovní vozkové – muži bez domova, kteří se stěhují za prací. Ti se novinky z okolního světa dozvídají nejrychleji.

Prohlédl si šedou a nepěknou krčmu. Byla nalepená na větší budovu a sbíhalo se u ní několik cest. Byla to dobrá strategická pozice i v téhle nehostinné městské čtvrti. V místě, kde se cesty křížily, stála socha. Zřejmě jen proto, že tam na ni bylo místo. Bahl si pomyslel, kolik poutníků asi ještě v soše poznává Veriola Farlana, prvního krále jejich kmene. Kolik z nich by si jí vůbec všimlo? Město bylo plné soch lidí a bohů a soch se zakaboněnými obličeji, které měly odhánět zlé duchy. I když takových stvoření, jako byl gargoyl na střeše, už na lidi v ulicích moc neshlíželo, město stále oplývalo jakousi zlověstnou a starobylou atmosférou, ve které přežívaly dávné legendy.

Náhle pocítil chuť zahnat tísnivou noční atmosféru sklenicí piva a rozjařenými hlasy. Vykročil ke krčmě a cestou změnil svůj vzhled. Když si sundal hedvábnou masku těsně přiléhající k hlavě, ucítil na kůži vlhký noční vzduch. Jednoduchým kouzlem si přičaroval tmavé vlasy spletené do tří copů s měděnými přezkami. Barvu očí mu žádné zaříkadlo změnit nemohlo, ale bělookého žoldáka si pravděpodobně nikdo všímat nebude. Zvedl lem pláště, prudce jím trhl, a když se mu opět snesl k lýtkům, měl nevýraznou zelenou barvu. Bílé pláště nosili jen boháči. Ta jednoduchá kouzla za sebou zanechala povědomý chvějivý pocit – připomenutí, jak málo své výjimečné schopnosti používá.

Plynoucí čas a nánosy špíny zakryly obrázek, který snad kdysi zdobil líně se kývající znak nade dveřmi. Ale pokud Bahla paměť neklamala, byla to putyka „U kapuce a pláště“. Alespoň to nebyla jedna z těch mnoha hospod v Tirahu, co si do znaku daly jeho vlastní hlavu. Hospůdka to byla umouněná, ale světlo v oknech vypadalo přívětivě a lákalo kolemjdoucí, aby nechali noční chlad za dveřmi. Bahl byl přesvědčený, že zrovna on vítaným hostem nebude, ale přesto odsunul západku a otevřel dveře.

Jak se tak shýbal, aby se protáhl dveřmi do místnosti ozářené dvěma krby a několika olejovými lampami, zaštípal ho v očích kouř dýmek. Hrubě tesané stoly stály bez ladu a skladu a podlaha byla lepkavá rozlitým pivem a bahnem. Za krátkým barem na druhém konci místnosti obsluhoval mátožný chlapík s obrovským panděrem, jak se na hospodského sluší. Na nového hosta se mračil.

Centrem pozornosti v místnosti byl očividně padesátník sedící u krbu. Ušmudlaný a nečesaný, pravou nohu podloženou stoličkou a zřejmě zrovna bavil posluchačstvo nějakým příběhem. Bylo to cosi o setkání na cestě do Kruhového města. Vysoký bělooký muž zamířil k baru s hlavou skloněnou. Uchopil korbel piva, který před něj hostinský beze slova postavil, a položil na pult na oplátku stříbrnou minci. Hospodský se na minci chvíli mračil a pak ji popadl a vydal se shánět drobné.

Bahl se nahrbil nad bar. Celou vahou se opřel o lokty, aby jeho výška tak nepřitahovala pozornost, a otočil se zády ke všemu dění v místnosti. Když se hostinský vrátil s hrstí různorodých měděných mincí, pokynul mu hlavou a přesunul se na lavici, která byla od vypravěče nejvzdálenější. Tam se mohl v klidu posadit a poslouchat.

Bahl skoro vyprskl smíchy, když si uvědomil, co to vlastně dělá. Sedí sám v krčmě v jedné z nejméně prosperujících částí města, sotva půl hodiny cesty od svého paláce, a usrkává pivo – překvapivě dobré na to, jakou úroveň má podnik. Možná se už konečně zbláznil… Pak zaslechl, jak vypravěč zmínil jeho jméno a také Aracnanovo. To mu napjalo každičký nerv v těle. Neposlouchal pozorně, takže jediné, co zachytil, bylo, že se Aracnan domáhal rozhovoru s vypravěčovým synem. Ale proč by žádal něco takového?

Upil pivo, ale chuť nevnímal. Něco znepokojivého viselo ve vzduchu. Nejdřív ten pátrač, který si přišel do Tirahu pro smrt, a teď zmínka o Aracnanovi. Bahl měl pocit, jako by se ulicemi města plížila jakási zlověstná nit, která ho, až ho dostihne, omotá do sítě. Celá série nepravděpodobných a nevysvětlitelných událostí… To nebylo samo sebou.

Vypravěč tvrdil, že kdysi, když byl ještě členem kavalerie, viděl, jak žoldák proklouzl do paláce. Když se pak prý o tom bavil s vrchním správcem, bylo mu řečeno, že si to má nechat pro sebe. Vypravěč se tvářil náramně důležitě.

Bahl se zakabonil. Ta historka ho nepřesvědčila. Byl si jistý, že Aracnana by si nevšimla ani ta nejbdělejší stráž, když nechtěl být viděn. A vrchní správce se svými podřízenými jednal mnohem rázněji. Stejně ale bylo zvláštní slyšet tu Aracnanovo jméno. Bahl ho znal už víc než sto let, ale stejně o něm moc nevěděl. Šuškalo se, že sám Aracnan učil zacházet s mečem Kasiho Farlana, prvního bělookého a posledního v pokrevní linii krále Veriola. Ale potvrdit to nikdo nemohl. To bylo před Velkou válkou, před sedmi tisíci lety. Bahl tomu věřil. Nesmrtelní si dokázali tajemství střežit. A takové oči jako Aracnan žádný smrtelník neměl.

To málo, co z příběhu Bahl zaslechl, stačilo, aby zatoužil po setkání s tím chlapcem, se kterým si chtěl Aracnan promluvit. Aracnan měl vždy vlastní plány, ale někdy sloužil přímo bohům. Ať už měl důvod jakýkoli, vždycky se vyplatilo sledovat, co právě podniká.

Starý muž sedící u krbu významně zakašlal. Bahl odhadl, že je to místní vypravěč, který těžce nese, že na sebe veškerou pozornost upoutal nějaký špinavý vozka. Farlanští milovali příběhy a záhady. Farlan byl nejspokojenější, když mohl vyprávět všelijaké historky a spláchnout je několika žejdlíky. Hospoda, která si nemohla dovolit vlastního vypravěče, jenž baví hosty, na tom byla vskutku bídně.

Stařík si pohladil vousy a zavrtěl se na židli, aby upoutal obecenstvo. Bahl se v duchu usmál. Aracnanovy největší kousky znalo jen několik vyvolených, a možná že ty nejhrdinštější unikly pozornosti všech.

„Aracnan je záhadný jako sami bohové,“ rozhovořil se muž tlumeným hlasem, aby donutil posluchače soustředěně naslouchat. „Říká se, že bojoval v Poslední bitvě. Možná patří do prokleté rodiny Vukotů.“

Odmlčel se, než doznělo mumlání, jak se muži v místnosti polohlasně zaříkávali, aby se ochránili před prokletým jménem. Pověrčiví blázni, pomyslel si Bahl, jenom démoni jsou přitahováni, když se vysloví jejich jméno.

Stařec si znovu odkašlal a oči posluchačů se na něj upřely. „Možná je to démon, který bloudí po Zemi. Nic není jisté. Jen to, že se objevuje bez varování a často před bitvou. Je svým vlastním pánem a nesnese odpor. Pamatujete si někdo zesnulého hraběte Helrecta?“

„Toho, co zabil svou ženu a stal se mnichem?“ zeptal se jeden z výřečnějších posluchačů.

Vypravěč vážně přikývl. „Stal se mnichem, ale od kapitána stráže jsem slyšel temnější verzi toho příběhu. Šeptalo se, že jeho žena byla čarodějka, která se bratříčkovala s démony a chtěla město uvrhnout do otroctví. Vévodův čaroděj ji chtěl udat, ale ona ho sklála dřív, než se dostal do paláce.“

Bahl se zašklebil. Ta žena sice byla ctižádostivá, ale stěží mocná čarodějka. Čaroděj měl mnohem větší magickou moc, ale šípům se ubránit nedokázal. Neřekl nic. Příběhy žily vlastním životem. A v zemi kouzel byly síly, které dokázaly pozměnit i pravdu. Obrátil pozornost zpátky ke starci. Ten teď do příběhu vnášel další emoce.

„Pak se zabarikádovala ve věži, a kdokoli se přiblížil, padl mrtev k zemi. Kapitán mi vyprávěl, že se radil s vévodou a i přes všechny závory na dveřích se v místnosti zjevil démon, aby je všechny zabil – to si alespoň mysleli. Démon se představil jako Aracnan a řekl, že jim byl vyslán na pomoc. Řekl vévodovi, ať do věže vstoupí za svitu prvních slunečních paprsků, a zmizel. Vévoda vylomil za rozbřesku dveře věže a našel svou ženu rozcupovanou na tisíc kousků rozházených po místnosti.“

Vypravěč se odmlčel a teatrálně se otřásl. „Vévoda šel složit díky do Chrámu smrti a tam mu kněží řekli, že na oplátku za pomoc jejich pána se musí vzdát titulu a stát se mnichem.“

Otočil se na vozku a oslovil ho: „Mýlíš se. Aracnan nepracuje pro Bahla. Je starší a mocnější než náš pán. Říká se, že je poslem bohů. Měl jsi s ním chlapce poslat. Ne mu odporovat.“

Vozka si odříhl, jako by tím chtěl vyjádřit svůj názor na vypravěče. „Možná, ale nevěřím, že můj syn je na světě za nějakým jiným účelem než mi znepříjemňovat život a nosit balíky plátna. Na nic jiného se nehodí, to je jasné – bez biče s ním nic nezmůžete, takže ho nebudou chtít ani vrchní šermíři. Aspoň že ten svitek, který mu ten váš démon dal, mi vynese nějaké peníze. I když to bude míň, než mě ten kluk za ty roky stál.“

„Já pořád říkám, že s tím chlapcem nezamýšlel nic dobrého,“ vmísil se do hovoru další hlas. Bahl se otočil na nového mluvčího, ale vyhnul se pohledem jeho očím. Muž měl límec bíle olemovaný a Bahl si ještě nepřál, aby ho někdo poznal.

„Carle, toho kluka Nyphal neochraňuje, takže laskavě zmlkni,“ odpověděl vozka. Bahl usoudil, že muži jsou dobří přátelé, protože s bývalým strážcem, ať už jsou jeho vlasy jakkoli šedivé, si nikdo nedovolil mluvit takovým způsobem, pokud se nejednalo o blízké přátele.

„Co stojí v tom svitku?“ křikl někdo.

„Nejde to otevřít. Carel si myslí, že je kouzelnej a že ho může přečíst jen kluk, ale ten vyčouhlej zmetek na to nechce ani šáhnout. Zvenku jsou na tom nějaký symboly, ale co znamenají, čerchmant ví.“ Znovu si říhl a opřel se, protože ho pivo lechtalo v krku. Pak si utřel zbrázděné rty a s očekáváním se rozhlédl po ostatních.

Za chvíli Bahl pokynul hospodskému, aby vozkovi donesl další pivo. „Kolik chceš za ten svitek?“ zeptal se. Stálo to za vyzkoušení.

„Víc než si můžeš dovolit. Se synem si užiju až až. Když si představím, že bych se měl vybavovat s dalším bělookým, přechází mě i chuť na pivo.“ Muž mrkl na kamaráda, bývalého Ducha, a Bahl viděl, že je obklopen čtyřmi ozbrojenými muži. Určitě to byli strážci karavany.

Svalnatý žoldák po jeho levici se uchechtl. S úsměvem zloděje si prohlížel Bahlův zručně kovaný pancíř. Pokývl kolegům a postavil se. Podle hranaté čelisti šlo o míšence: napůl Farlana a napůl z nějakého kočovného národa. Kdo ví. Farlané věřili, že jsou elita, ale i ti, kteří by ve srovnání s nimi neuspěli, se mohli dívat na bělooké svrchu.

„Možná bys nám všem měl koupit panáka, běloočko. Nebo nám darovat ty zlaté prsteny, co ti cinkají u pasu. Tohle je výjimečná putyka. Jen tak každej se tu napít nemůže – a kdo si myslí, že jo, je buď hodně hloupej, a nebo ochotnej za nás všechny zaplatit.“

Bahl sklopil zrak a viděl, že se mu plášť rozevřel a odhalil pás z dračí kůže. Cinkaly na něm čtyři zlaté prsteny, mnohem cennější než jen podle váhy zlata. Chlapík od nich nemohl odtrhnout oči. Buclatými prsty přejížděl po rukojeti dýky. Než stačil kdokoli mrknout, tasil Bahl široký meč a přiložil ho k mužovu hrdlu. Odrazy ohně praskajícího v krbu tančily po metr a půl dlouhé čepeli a ztrácely se v místě, kde se meče dotýkala Bahlova rukavice.

Žoldák se zahleděl do Bahlových bezbarvých zornic a na tváři se mu objevila čirá panika. Z čepele vyšlehl blesk a odhodil žoldáka tak prudce, až se ve vzduchu zatočil. Dopadl na hranu stolu a sesunul se k zemi. Jiskry a ohnivé jazyky tančily po místnosti s takovou silou, že i plameny v krbu a v lampách se jakoby strachem stáhly.

Nikdo se nepohnul. Všichni odvrátili pohled a zoufale si přáli, aby si je Bahl nevybral jako další. Bahlova volná ruka se zaťala v pěst a on se snažil získat zpět sebekontrolu. Právě dnes v noci vyplouval jeho hněv blíže k povrchu. Bylo to, jako by vše, co viděl, bylo orámováno červenou barvou násilí. Spustil paže zpět k tělu, a když se uklidnil, povšiml si, že ve vzduchu přibyly nové pachy – moč a spálené maso.

„Teď si vezmu ten svitek.“

Hrbící se vozka ho vylovil z tašky, upustil ho, sebral a podal Bahlovi. Rychle se zase stáhl zpátky na své místo. Obr si svitek tiše prohlédl a tvářil se při tom bezradně. Přejížděl přes svitek prsty a bezhlesně si cosi mumlal.

„Lorde Bahle,“ ozval se hlas. Bahl se otočil a viděl toho Ducha – Carla? – jak klečí na jednom koleni a oči klopí k zemi.

„Můj pane, přísahal bych ve jménu Palácové stráže, že Aracnan chtěl toho mladíka zabít. Zadržel ho jen pohled na Nyphal.“

Bahl pokýval hlavou, spíše sám pro sebe. Pravda byla, že svitek může otevřít jen ten mladík. Má štěstí, že mu v tom instinkt zabránil. I když svitek nebyl určen k tomu, aby ho zabil. Bahl si ho zastrčil za opasek. Mágové v Akademii ho jistě s potěšením prozkoumají do nejmenších detailů.

„Přiveď hocha do paláce. Ujmu se ho.“ Ta nabídka ho samotného překvapila stejně jako vozku. Co s ním budu dělat? přemítal v duchu. Plnil tu Aracnan záměry bohů, a nebo kul svoje vlastní pikle? Obojí je možné.

Náhle Bahl ztuhl jako pes, který zachytil ve větru nový pach. Krčma a její hosté ustoupili ze středu jeho pozornosti a místo toho cítil město kolem. Kamenné domy, vlhké ulice, stoky ucpané odpadky a mysl podobnou té jeho. Aracnan.

Schoval meč zpátky do pochvy a vykročil ke dveřím. Jakmile je otevřel, pocit ještě zesílil. Aracnan byl na střeše naproti a skrýval se ve stínu. Nějak se mu podařilo svou přítomnost až doteď před Bahlem tajit. Možná proto, aby mu ukázal, že v magických dovednostech nad ním bude mít vždycky navrch.

Vévoda Tirahu vykročil z krčmy a zavřel za sebou dveře. Chvíli počkal, zda ho nějací zvědavci nesledují, a když si byl jistý, že je sám, vykročil vlevo uličkou a zastavil se, až když byla krčma z dohledu. Čekal.

„Překvapen, můj pane?“

Bahl ani nepostřehl, jak se k němu žoldák přes střechy blíží. Bylo to znepokojivé, že se k němu Aracnan mohl dostat tak snadno.

„To bylo působivé vystoupení. Jsem ale i zvědavý. Předtím ses nikdy v Tirahu schovávat nemusel.“

„Časy se mění, jak to tak vypadá. Někdo mě v tomto městě nechce. Takže budu stručný. Už tak bylo těžké vás najít a nevyprovokovat při tom další útok.“

„Útok?“

„To je můj problém. Vaše milované město je v bezpečí. Přišel jsem vám říct, že ten chlapec bude váš Krann. Měl jsem ho přivést do paláce, ale nechtěl jít.“

„Můj Krann… Tak to přilákalo Siblise. Přivábily ho jeho dary. A ta hospoda, tam jsi mě nasměroval ty?“

„Ano, ale jen jemně. Kdybych s vámi měl nějaké špatné úmysly, cítil byste to.“

Bahl na to chtěl něco říct, ale jen pokrčil rameny a vrátil se zpět k důležitějšímu tématu. „Ten chlapec odmítl? Jak je to možné?“

„V jeho případě těžko najdeme jednoznačné odpovědi. Nebude to s ním jednoduché, ale odteď je to váš problém. Buďte opatrný, můj pane. Země byla takhle nebezpečná naposledy za Velké války.“

* * *

Isak klopýtal ulicí, otloukal si prsty na nohou o dláždění, ale odpočívat teď nemohl. Ještě před chvílí pokojně usínal ve vyhřáté stáji a uspávalo ho jemné pofrkávání koní, když se dveře rozletěly a na prahu stál otec. V obličeji směs hrůzy a vzteku.

„Tak se ti to konečně podařilo,“ zařval Horman, „a dostaneš, co ti náleží, ty bělookej spratku! Konečně se tě zbavím a s tebou všech problémů. Jdeš do paláce a doufám, že tam shniješ!“

Než mohl Isak něco říct, oklopila ho banda opilců a bylo jich tolik a byli tak rozvášnění alkoholem, že nemělo cenu stavět se jim na odpor. Isak se zhluboka nadechl, protlačil se skrze ně a vzal nohy na ramena, aniž by tušil, kam vlastně běží. Dláždění mu zraňovalo bosá chodidla, takže odbočil do nejbližší uličky, přeskočil plot na jejím konci a utíkal dál nazdařbůh. Mozek mu pracoval na plné obrátky: co provedl tentokrát? Ty rány, co schytal ve stáji, nebyly jen naoko. Jestli ho chytí, zabijí ho.

Isak musel utéct – nebo najít stráže – takže vyrazil tam, kde viděl nejvíce věží. Tam musí bydlet boháči. Tam budou určitě stráže. Brzy utíkal po dlouhé široké ulici vedoucí k paláci. Měsíce na chvíli unikly mrakům a svítily na hladké zdi a Semarskou věž, která se za nimi tyčila. Osvětlily Isakovi cestu, ale ten, místo aby toho využil, se zastavil a s otevřenými ústy zíral na výhled, který se mu naskytl. Stál tam tak, když ho dostihli první z pronásledovatelů.

Než si stačil plně uvědomit, co se děje, zabořila se mu do břicha pěst a zbavila ho dechu. Jak se předklonil, následoval kopanec kolenem do slabin. Za ramena ho popadly tenké paže a Isak na vteřinku zahlédl mužův krysí obličej. Pak tím obličejem dostal zásah do svého a sesunul se k zemi. V boku ucítil řezavou bolest, jak ho znovu někdo nakopl a převrátil na záda. Teď už je doběhl i zbytek bandy, ale stáli opodál a tiše sledovali boj.

Když se Isakovi podařilo otevřít oči, viděl, jak se v měsíčním světle třpytí déšť, skrápějící celou scénu. S vypětím všech sil se vyškrábal na všechny čtyři a upřel oči na útočníkův obličej, ze kterého sršela nenávist. Muž vytáhl zpoza opasku nůž a bez ohledu na výkřiky za sebou vyrazil kupředu a hladově se usmíval.

Isak někoho zaslechl – možná Carla? – varovně vykřiknout, ale oči upíral na útočníka. Podařilo se mu zvednout levou ruku a chytit čepel dýky dřív, než se mu zanořila do hrdla. Bolest mu projela až do ramene, když se mu ostří zakouslo do dlaně, ale udržel sevření dost dlouho na to, aby popadl mužovo zápěstí druhou rukou, přitáhl si překvapeného útočníka k sobě a zabořil mu do ruky zuby.

Muž zařval a upustil dýku na chodník, kde zacinkala o dláždění. Zoufale se ohnal po Isakovi, který povolil stisk čelistí a zašklebil se na něj zkrvavenými ústy. Pak mužem mrštil o zeď přilehlého domu. Ten sáhl po další zbrani, ale nebylo mu to nic platné. Isak počkal, dokud se jeho prsty nedotknou druhého jílce, a v tu chvíli se vymrštil kupředu a oběma rukama sevřel mužovo hrdlo takovou silou, že se ozvalo žaludek zvedající křupnutí. Muž sebou zaškubal a ochabl. Jediným zvukem teď byl Isakův dech, přerývaný bolestí a hněvem.

Bezvládné tělo se sesunulo po zdi a složilo se v rohu jako hadrová panenka. Isak chvíli zíral na muže, pak na vlastní ruce. Déšť vytvářel na levé ruce krvavé cestičky a pravá ruka už byla zcela umytá. Pak si trochu opožděně vzpomněl na zbytek násilníků za sebou a vyrazil dál ulicí. Když se opět rozběhl, banda se také rozpohybovala, vydala se za ním a volala po krvi.

Vozíky a stánky, které přes den přetékaly ovocem a všemožným zbožím, tu teď stály prázdné a crčela z nich voda. Trh u Zámecké promenády byl v této části města největší, ale nyní byl jako po vymření. Zraněný mladík by tu jen marně hledal útočiště. Jediné světlo přicházelo z paláce nahoře.

Bohatší městské čtvrti se choulily pod ochrannými křídly zdí pevnosti, které obtáčely vrcholek kopce. Zeď přerušovaly strážné věže, ale nad všemi čněla vysoko Semarská věž. Ne nadarmo bylo město věžemi proslulé. Věž ze zdvíhala do neuvěřitelné výšky. Byl to mýtus, který se stal realitou. Ale mýtus nemýtus, právě tam měl Isak namířeno.

* * *

„Jsi si jistý?“

„Ano, pane.“ Voják klečel na jednom koleni a z hlasu mu zaznívalo cokoli, jen ne jistota. Jako by sám mohl jen stěží uvěřit tomu, co svému pánovi hlásil. „Můj pane, jsem si celkem jistý, že to byl Ilit. Byl jsem na hradbách a viděl jsem, jak se objevil ve chvíli, kdy vrchní správce Lesarl přecházel ze strážní 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář