sakův kůň podklesával vyčerpáním v kolenou. Sněhové vločky dopadaly na koňský přehoz, tály a neustále něco přidávaly k tíze, kterou muselo nebohé zvíře vláčet, když se tak plahočilo bahnem, jež kdysi bývalo pěknou lesní cestou. Místní lenní páni platili poddaným, aby cesty udržovali, ale po téhle přešlo několik tisíc jezdců, navíc uprostřed zimy, a už bylo nemožné určit, jestli se kdy někdo snažil cestu upravit, a nebo své povinnosti zanedbal. Vzhledem k tomu, že projížděli Amahem, bohatým a prosperujícím panstvím, bylo pravděpodobné, že nad projíždějícími jednotkami někdo právě nešťastně kroutil hlavou a pochyboval, že se mu ještě někdy podaří navrátit cestě její původní tvář.

„Můžeš mi připomenout, proč tohle všechno děláme?“ zamumlal Isak, oči upřené na sněhovou vločku, odvážně balancující na hraně švu.

„Protože kdyby nás zastihla zima v Lominu, bylo by to nepříjemné a přineslo by to s sebou spoustu komplikací.“ Vesna odpovídal mechanicky. Mrznul a nudil se stejně jako Krann, a navíc na stejnou otázku už několikrát odpovídal. „A kromě toho, že byste určitě skončil v souboji s vévodou Certinsem, Lomin je osm set mil od Perliru. Za současných okolností je to příliš daleko. Vévoda Sempes už dlouho nic nevyvedl a vrchnímu správci to jistě připadá krajně podezřelé.“

„Už jsme přijeli do Danvy?“

„Brzy. V příští vesnici budou vlát červené praporce.“

„Proč červené?“ Isak zbystřil pozornost. „Neměly by být bílé, když oplakávají svého lenního pána?“ Pohlédl na poddaného, který vypadal výrazně urozeněji než jeho pán. Isakovo těžké vlněné oblečení bylo pokryté bahnem, poté co se zcela nedůstojně sesypal z koně, který nepěkně upadl. Aspoň z něj měli pořádný oběd – zlomenina byla natolik komplikovaná, že už by pro koně neměli žádné využití. Farlané byli odjakživa praktičtí. Koně byli pro Farlany životně důležití a všichni si jich vážili, ale byli pouhým nástrojem. Isak slyšel, že Yeetatchenští se ke koním chovají jako ke členům rodiny, ale Farlané byli rozumnější.

„Ne, můj pane. Vyvěšují červenou, když lenní pán zahyne v bitvě. Myslel jsem, že to ví každý.“ Vesna vypadal zaraženě. „Kde jste se narodil?“

„Na cestě do Kruhového města. Matku prý přepadly porodní bolesti, jakmile se dostali na dohled k Blackfangu. Tam ji pohřbili. Pod vrbou u cesty.“ Bylo slyšet, že ho vzpomínka zabolela. Jako všichni běloocí věděl přesně, proč jeho matka zemřela.

„Omlouvám se…“

„To už je dávno,“ odpověděl Isak a otřepal se, aby vzpomínku zahnal. „Nepamatuju se na ni, ale aspoň jsem viděl její hrob. Na té cestě jsem strávil deset let života. Třikrát tam a zpět každé dva roky. Pokaždé jsem se musel tajně odplížit, abych mohl její hrob navštívit, a pokaždé jsem za to dostal napráskáno, když jsem se vrátil.“

„Váš otec vás tak nenávidí?“ Vesna vypadal, jako by nemohl uvěřit, že se rodič může tak chovat. Isak ale znal muže daleko horší, než byl jeho otec. Horman měl alespoň důvod syna nenávidět. Mnozí se chovali mnohem hůř a jediným důvodem bylo, že se prostě krutí narodili.

„Otec mi ztrátu matky nikdy neodpustil. Tím, jak mě pojmenoval, se vysmíval Kasi Farlanovi. Možná doufal, že si mě kvůli tomu bohové brzy vezmou. Kdyby mě Carel nehlídal, už bych pravděpodobně visel – prchliví jsme na to s otcem oba dost.“

„Už jsem vás slyšel Carla zmínit. Kdo je to?“ zeptal se hrabě.

„Carel – seržant Betyn Carelfolden,“ řekl Isak. „Naučil mě všechno, co znám. Nejen bojovat, ale také držet prchlivost na uzdě, nejdříve myslet a potom jednat – možná to tak nevypadá, ale mohl jsem na tom být ještě mnohem hůř!“ Zasmál se a vysvětloval: „Carel býval Duch, takže byl spravedlivý. Nepohrdal mnou jen proto, že jsem bělooký, a nevyčítal mi, že jsem zabil svou matku, jako to dělal otec.“ Usmál se při té vzpomínce. „Zřejmě jen díky němu jsme se s otcem navzájem nepozabíjeli.“

„Proč pro toho Carelfoldena nenecháte poslat, když je váš přítel?“ zajímal se Vesna.

Isak pokrčil rameny. Čas od času ho to také napadlo, ale nikdy nepodnikl patřičné kroky – sám nevěděl proč. Veškeré jeho pěkné vzpomínky z dětství v sobě nějak obsahovaly Carlův úsměv a drsný hlas. To Carel podněcoval Isaka, aby v sobě našel to nejlepší, a trpělivě snášel jeho mladistvé výlevy, když už se frustrace nedala vydržet. Carel byl jedním z mála lidí, na kterých Isakovi záleželo, a jediný člověk, u něhož si přál, aby na něj byl hrdý. Přesto ho něco brzdilo.

„Můj pane? Nebylo by dobré mít u sebe někoho, komu můžete věřit? Někoho, jehož názoru si ceníte? Pokud byl Duch, bude určitě důvěryhodný a schopný a bude mu jasné, že život šlechty není vždycky jen šlechetný. Budete potřebovat vlastní lidi. Ty, kteří vás budou ctít víc než kohokoli jiného.“

„Chceš tím říct, že nemůžu věřit každému, komu důvěřuje Bahl?“

Vesna zavrtěl hlavou. „To vůbec ne. Ale vrchní správce slouží pánovi Farlanu, ať už je to kdokoli. Lenní pánové jako Torl, Tebran nebo velitel stráže Kerin jsou oddaní přímo lordu Bahlovi. Jsou jeho přátelé stejně jako vazalové. Tím nechci říct, že byste se jimi měl cítit ohrožen. Musíte si ale uvědomit, že máte nyní po zásluze v rukou velkou politickou moc. Ale jste jenom jeden, a navíc jste mladý. Já jsem oddaný lordu Bahlovi a Nartisovi, samozřejmě. Můj hlavní závazek je ale služba vám, lennímu pánu z Anvee. Chci říci toto: lord Bahl má vlastní lidi, kterým leží na srdci jeho blaho, a přátele, kterým se nemusí bát svěřit.“

Isak zvedl ruku, aby hraběte zarazil. Vesna ho svými argumenty přesvědčil. Nechtěl si v tu chvíli moc lámat hlavu politickou situací. Všechny tajné plány a různé techtle mechtle mu zůstávaly záhadou. Už tak měl co dělat, aby si pamatoval, komu a nakolik může věřit. Nechtěl teď k tomu všemu přidávat ještě další vrstvu intrik. „Máš pravdu. Naprostou pravdu. Pošlu pro Carla. Nikdy mu neříkej Carelfolden – to si nechává jen na formální okamžiky. Můžeš za mě vyslat posla? Nejlepší bude nechat mu zprávu U kapuce a pláště ve čtvrti zvané Zlatá věž.“ Chtěl ještě dodat „než si to rozmyslím“, ale nedodal.

Povzdychl si. Carel z něj udělal to, co je. Viděl to, jako by to bylo včera – měl patnácté narozeniny a znovu se popral s ostatními chlapci z karavany vozů. Carel si ho vzal bokem a rázně uťal jeho ufňukané stížnosti jedinou větou: Musíš se chovat tak, aby si lidé z tebe pamatovali víc než jen barvu tvých očí. Ta slova si Isak vtiskl do srdce, a kdykoli mu starosti nebo hněv zatemnily mysl, pokusil se vybavit si znovu ten rozhovor a získat nad sebou kontrolu… Teď mu to ale kazila vzpomínka na to, jak se choval v bitvě. Jeho nedostatky nebyly možná na první pohled zřejmé, ale Isak o nich věděl a bylo mu jasné, že je musí překonat.

Přivést Carla do paláce dávalo smysl. Kdykoli nad Isakem začala vítězit jeho výbušná povaha, opakoval si jako mantru další Carlovo moudro: Nejsi bezchybný a život není bezchybný. Je mnoho důležitějších věcí, kvůli kterým by ses měl naštvat. Šetři si energii na skutečný problém.

„Hned to udělám,“ ulevilo se Vesnovi. „Bude ku prospěchu, když ho budete mít nablízku. Carel vás znal, když jste ještě nebyl Krann. Řekne vám svůj názor jako muž muži. Nebude hledět na titul.“

A není tohle to, čeho se bojím? pomyslel si Isak. Chci, aby mi Carel neustále připomínal, že něco dělám špatně? Chci, abych byl celý život jen chybujícím dítětem? Obrátil se zpět na cestu před sebou. Poslední dva týdny viděl stále to samé. Vracela se s nimi jen Palácová stráž a jedna legie lehké jízdy. Na první pohled to vypadalo, jako by každý Duch držel opratě koně, který po někom zbyl. Panovala zasmušilá nálada. Ztráty byly značné – jak v poli, tak později, kdy muži podléhali zraněním. Až se vrátí do Tirahu, obyvatelé budou několik týdnů držet smutek.

„A ty ve mně vidíš co – člověka, nebo titul?“ Otázka vyzněla kousavěji, než zamýšlel. V noci se moc nevyspal – celé tělo ho bolelo – a dny se jednotvárně vlekly. Byl z toho podrážděný a netrpělivý. Svaly, které mu v poslední době narostly, si žádaly pohyb a jediné, co jim mohl nabídnout, bylo osekávání kusů dřeva ze stromů, které měly tu smůlu a dostaly se mu do cesty. Bahl měl podobnou náladu, i když z jiných důvodů. Isak se tedy usilovně snažil temperament udržet na uzdě. Když ale promluvil, potlačovaný hněv se ozval.

„Obojí, můj pane,“ odvětil Vesna sebejistě a okamžitě.

„Obojí?“ Isak se zasmál – trochu hořce. „Jsi pozoruhodně upřímný – obzvlášť v porovnání se svými kolegy. Ti mě sledují, jako bych byl vlk, který se vplížil do tábora.“

„Protože nejsou z Anvee. Nejsou vaši poddaní. Vy nemáte důvod jim věřit, a oni nemají důvod se snažit zasloužit si vaši důvěru.“

„A ty ano?“

Vesna se usmál a přikývl. „Jako můj pán mě můžete několika slovy zničit. Jste zároveň jedním z nejmocnějších mužů kmene. Když se bude dařit vám, bude se dařit i mně. To znamená, že ve vás vidím i titul. Ale ne jen titul. Jestli se mám ve vaší záležitosti tak angažovat, mohl bych zkusit oblíbit si vás i jako člověka. Vždycky se můžu vrátit k tomu být jen váš poddaný, kdyby se mi to nepodařilo.“

I když měl Isak příšernou náladu, Vesna ho rozesmál. Měl ho rád pro jeho sebedůvěru a upřímnost. Potřeboval jen důvod, aby mu mohl důvěřovat, a tenhle byl stejně dobrý jako jiné.

V duchu se rozhodl a otočil se na svého poddaného. „V tom případě bych byl, Vesno, rád, kdybys nezapomínal, jaké je mé skutečné jméno. Není zajímavé, nemám ho moc rád a dali mi ho jako pomstu, ale je moje. Jsem Isak. Pokud máš být můj přítel, měl by sis ho pamatovat.“

„Budu, můj pane. Děkuji.“

Isak se prudce otočil – pro případ, že by si z něj Vesna utahoval, ale uviděl jen, jak se na něj široce usmívá. „Mám bohužel podezření, že mám víc nepřátel než přátel,“ řekl tiše. „Nepředstírám, že vím, proč jsem se stal Krannem nebo proč mi dali ty dary. A do Spasitele mám daleko…“

„Možná je to něco, čím se musíte stát, a ne narodit?“ Vesna nevypadal příliš nadšeně.

„Já? Ani za celý život ne!“ odpověděl Isak a nevesele se zasmál. „Ale nezáleží na tom, co si myslím. Byl jsem Vyvolený jen pár hodin, a už se mě dva lidé, které jsem v životě neviděl, pokusili zabít. To je těžko jen náhoda.“

Vesna vypadal překvapeně. „Slyšel jsem, co se stalo na cvičišti. Sira Dirasse Certinseho jsem několikrát potkal. Neumím si představit, že by někomu nabídl své služby jako nájemný vrah. A kdyby ho k tomu navedla jeho rodina, jistě by si vybrala jiný způsob, jak to provést.“

„Já vím, a proto si myslím, že mě někdo pozoruje. Někdo, koho není vidět. Oba se chovali jak vzteklí psi. Jako by o sobě nevěděli.“

Vesna se zakuckal a zbledl. „To zní jako kousky, které provádějí nekromanti.“

„Jen abychom to nepřekombinovali. Polovina Země si láme hlavu, co jsem vlastně zač – buď jsem vtělení Aryna Bwr, a nebo jsem tu, abych mu jeho zmrtvýchvstání překazil. Kolik lidí si asi myslí, že by všechno bylo jednodušší, kdybych byl mrtvý?“

„To je pravda. Kdybyste nebyl Farlan, jsem si jistý, že vrchní správce by už měl vaši vraždu naplánovanou. Víte ještě o něčem, co by do celé té věci vneslo trochu světla?“

Isak zaváhal. O určitých záležitostech nechtěl nikomu říct, dokud je sám nepochopí – netušil, co je důležité, a co ne. Bohové nejednali vždycky přímočaře. Věk naplnění byl jen věk. Mohl trvat staletí. I přesto se ale uslyšel, jak říká: „Je tu ještě jedna věc. Hlas.“

„Hlas?“

„Slyším ho někdy ve snu. Je to dívčí hlas. Myslím, že mě volá, ale nerozumím mu.“

„Hledá vás? To by slečnu Tilu moc nepotěšilo.“ Významně mrknul.

„Tilu? Vždyť ji ani neznáš!“

„Zapomínáte, že vojáci jsou horší drbny než pradleny,“ zasmál se Vesna. „Podle toho, co jsem slyšel, si vás vaše hezká služtička víc než jen oblíbila.“

„Tak to jsi pak stejná drbna jako ostatní,“ zavrčel Isak. „Pokud sis nevšiml, jsem bělooký. Ona ne.“

„Jí to ale možná nevadí. Některým je to jedno.“

„Některé nemají rodiče, co je chtějí dobře provdat a dočkat se vnoučat. Můžu klidně žít tak dlouho, že jednou budu bojovat po boku tvého pravnuka, ale nikdy nebudu mít vlastního.“

„Omlouvám se, můj pane – Isaku. Nechtěl jsem vás urazit.“

Isak si povzdechl, zvedl paže nad hlavu a protáhl si ramena vpřed a vzad. Snažil se rozhýbat ztuhlé tělo. „Já vím a nejsem uražený, opravdu. Tila s tím vším nemá nic společného, takže ji z toho vynechme. A ta dívka ve snech – mám pocit, že ji poznávám, a přitom ji neznám.“

„Co uděláte?“

„Co můžu dělat? Je to jen další záhada, se kterou nemůžu nic dělat. Možná je tu jen proto, abych o ní přemýšlel tak usilovně, až se z toho zblázním. Ale jednoho dne to pochopím. Zatím se můžu jen snažit být připravený na všechno, co přijde.“

* * *

Během dalších týdnů se armáda ještě zmenšovala. Rytíři a jízdní kopiníci se po malých skupinkách odpojovali a rozjížděli se na vlastní sídla. Zbylé jednotky upíraly oči k obzoru a vyhlížely věže Tirahu, zatímco jim míle pod nohama pomalu ubíhaly. Když dojeli do Fordanu, už tak ponurá nálada se ještě zhoršila. Nový lenní pán, šedivějící čtyřicátník, si oblékl otcovo brnění, i když mu v tom bránila hluboká rána v rameni. Nyní kráčel před rakví a vedl pohřební průvod k domovu.

Toho večera lenní pán naplnil hlavní síň své usedlosti vojáky a s důstojným zármutkem několik minut promlouval o těch, kteří v boji zahynuli. Jako poslední poctu milovanému otci nechal vyvalit sudy s pivem a vínem ze sklepů a začalo nekonečné připíjení regimentům, které bojovaly, a mužům, co tam položili život. Všichni věděli, že dosavadní lenní pán Fordan by kvitoval s povděkem, že má na pohřbu stovku opilých vojáků.

Isak se od toho všeho držel stranou. Připadal si tam nepatřičně, i když byl součástí bitvy jako každý jiný. Když nový lenní pán se slzou v oku zvedal pohár, aby připil otcově památce, cítil se Isak provinile. To by on nikdy nedokázal. Ani kdyby jeho otec udělal nějaký hrdinský čin. Isak pochyboval, že by vůbec něco cítil, kdyby otec zemřel.

Zaťal ruce v pěst. Část jeho bytosti se sama za sebe styděla. Prudce vstal a proklouzl mezi stále opilejšími truchlícími vojáky. Nechal se sluhou zavést ke spirálovitému schodišti vedoucímu pryč ze síně. Řekl si, že mezi vojáky vyřvávajícími pochodové písně nemá co dělat, a vykročil na terasu, ze které byl výhled do kraje. Večer byl tichý, vzduch čerstvý a za vzdálené borovice zapadal lovcův měsíc. Připadalo mu to jako vhodnější místo pro vzpomínku na mrtvého.

Isak bezmyšlenkovitě hladil smaragd zasazený do rukojeti Eolisu. V ostrém zimním povětří vypadaly plošky kamene jako hedvábné a na stříbrných párátcích, držících kámen na místě, se srážela studená vlhkost. Mezi poli se valila široká řeka. V měsíčním světle vypadala klidně, ale ve skutečnosti byla prudká a nebezpečná. Isak sledoval, jak se obláčky z jeho dechu nesou přes cimbuří a rozplývají se.

Po páteři jako by mu náhle přejel studený prst. Isak sebou překvapeně trhnul. Za krkem ho mrazivě zabodalo. Ohlédl se přes rameno. Terasa byla jen deset metrů široká. Byla prázdná. Alteřino světlo promítlo na stěnu za ním stín, ale nikdo ani nic se v něm neukrývalo. Alespoň nic, co by bylo vidět. Nebylo tam ani okno, ze kterého by ho mohl někdo sledovat. Soustředil se na to, co mu radí magie, a byl ujištěn, že poblíž není živá duše.

Stejně se ale cítil nepříjemně. Jako by mu někdo stál za zády. Mráz se mu vkradl pod šaty a stíny potemněly a zestárly. Sevřel pevně Eolis. Stále nic neviděl. Začala se ho zmocňovat panika. Alteřinu tvář zakryl mrak a Isak se otřásl. Tohle temné místo nebylo pro smrtelníky. Otočil se a kvapně vkročil zpátky dovnitř.

* * *

Jeho zbrklý útěk pobaveně sledoval někdo ve stínu. Ve vzduchu zůstal sladký pach Isakovy nejistoty, melancholie a směsice strachů.

Stále tak slepý. Ale ničeho se neboj. Zatím ne. Neznáš ještě pořádně ani sám sebe. Ještě nejsi připraven poznat mě.