oezh Vukót sledoval, jak louče na zdech bojují s neúnavným větrem. Plameny promítaly na lesknoucí se dlažbu ulic Darabanu slabounké stíny, ale s hustou tmou, která město halila, bojovaly marně. Pohled na měsíc mu zakryl mrak. Tak to měl radši. Když na něj Alterr neviděla.

Zvenku se ozývaly výkřiky, řinčení železa a dusot kopyt. To všechno byly ozvěny života, který vedl, dokud byl skutečně naživu. Dlouhé roky prokletí vnímal jako nekonečnou nekonkrétní bolest. Zato let jeho skutečného života bylo jen málo, i když zanechaly zřetelnou stopu. V porovnání s tím, co následovalo, trval jeho skutečný život jen pár sekund, ale vzpomínka na něj ho stále nelítostně pálila.

Tam venku se muži chystali na smrt a mysleli na své ženy a děti. Usmívali se nad roky, které už stihli prožít, a modlili se, aby dostali pár let navíc, ať už byl život v Zakázané zemi jakkoli tvrdý.

Vukóta rozčilovalo, že jeho lidé budou umírat v zimě. Ta tu byla vždycky dlouhá, krutá a nelítostná, a on věřil, že útok se koná jen proto, aby si nový Krann dokázal, že za něco stojí. Nyní, když syn lorda Styraxe dosáhl plnoletosti, obával se lord Cytt, že ho potká nějaká nemilá nehoda, a tak raději vyrazil s vojskem v zimě do Zakázané země, jakkoli riskantní to bylo. Očividně se tu snažil napodobit velké vítězství lorda Styraxe.

Vukót si představil deset tisíc mužů pochodujících přes zrádnou zmrzlou půdu, prsty na rukou a nohou černé a podebrané, mnohé chybějící kvůli gangréně a omrzlinám, a to všechno dříve, než vůbec dorazí ke zdem města. Co na ně číhá v jeho ulicích, jen znásobí jejich zoufalství: zářící oči a zvrácené úsměvy, bledá kůže, která sotva vnímá mráz a je celá zčervenalá radostným očekáváním jatek, která se budou konat.

Cítil, jak jeho vlastní plémě klouže ulicemi a uličkami, chřípí rozechvělé, jak ve vzduchu cítí první krev. Mnozí byli dost blízko na to, aby je rozeznal jednoho od druhého. Další otáleli na okrajích jeho mysli, a když ucítili jeho přítomnost, žebrali o povolení přidat se k němu.

Málokdy jim ho udělil – chtěl, aby toho měli s obyvateli města co nejméně společného – ale vždycky tam na okraji budou čekat. Většina z nich je horší než zvířata. Jsou to krásní a zvrhlí démoni, jejichž kořistí bývají ti, které budou nyní chránit. Toto byl zvláštní případ. Bitva neměla s lidmi z města nic společného a Vukót neviděl důvod, proč by měli trpět víc, než je nutné.

Když se odvrátil od okna, ozvěna energického jásotu mu byla až nechutně povědomá. Opřel se o stůl a zvedl nohu, aby si upravil pancíř na holeni. Už několik let na sobě brnění neměl a kožené vycpávky mu kůži uvyklou spíše na hedvábí rozdíraly. Prokletí mu dalo obrovskou sílu a odolnost, ale také zbystřilo všechny smysly a znásobilo pocity. Bolest se naučil snášet. Zemřel už tolikrát, že měl dost možností si na ni zvyknout.

Když už ho chránič holeně neobtěžoval, posadil se pohodlně do masivního koženého křesla a odsunul stranou hromadu dokumentů na stole z ořešáku, které čekaly na vyřízení. Teď nebyla vhodná chvíle pro občanské záležitosti, ani na ty nejnaléhavější případy – právní spor mezi nižšími šlechtici. Uvědomil si, že si přeje, aby jeden z těch dvou v nastávající bitvě zemřel. Sice by to nebylo příliš humánní řešení problému, ale od upíra nikdo nemůže čekat soucit.

Očima klouzal po místnosti a zastavil se u zlatem vyšívaných deček zdobících police na knihovně. Jeho hospodyně měla volnou ruku, co se týče zdobení místnosti, a pokaždé, když se vrátil, byl pokoj v něčem jiný. Snad aby zahnala tuhou zimu, vybrala zářivě červené a oranžové odstíny spolu se zlatými plátky, které by si většina lidí nemohla dovolit. Nová barevná kombinace mu zvedla náladu. Kdyby na židli za ním nečekal zbytek brnění, mohl by si myslet, že ho čeká příjemný a poklidný večer.

Povzdechl si a pomalu se přesunul k hromadě částí brnění. Vzal si jeden kus, sám pro sebe si cosi brblal, a připoutával ho na sebe. Cukl sebou, když si přes hlavu přetahoval kyrys. V levé ruce ho bodlo, když zvedl paži. Upomínka na jeho poslední smrt rukou lorda Styraxe. Z nějakého důvodu se zranění během jeho temného pobytu zcela nezahojilo. Zachmuřil bledé čelo při vzpomínce na to, že ho někdo porazil v boji. To samo o sobě bylo neobvyklé. Vzpomněl si i na ponížení, když pomalu umíral a čísi ruce z něj strhávaly brnění. Na sobě měl teď otcovu zbroj. Stejnou, jako byla ta jeho, jen vyryté iniciály se lišily.

To, že ho lord Styrax porazil v souboji, bylo skutečně pozoruhodné. Pán Meninu byl nejlepší bojovník, s jakým se Koezh Vukót kdy setkal. Povzdechl si. Silně pochyboval o tom, že by Styraxův Krann, o kterém se špitalo, že je značně natvrdlý dokonce i na bělookého, byl jednou bojovníkem stejného kalibru.

Jemné zaklepání na dveře ho vytrhlo z myšlenek. Vukót pokrčil rameny, aby se ujistil, že má kyrys správně nasazený a nikde ho netlačí, a pak zavolal na sluhu, ať vstoupí.

„Odpusťte, že vás ruším, můj princi, ale máte tu hosta a váš čaj je hotový,“ řekl postarší muž a uklonil se tak hluboko, jak jen mu to věk a plný tác dovolovaly. Pak udělal pár šoupavých kroků a položil plně naložený tác na stolek u krbu.

„Jestli je to jeden ze zvědů, pošli ho za vévodou Ontevizem – má na starosti městské hradby,“ řekl Vukót a teprve pak si všiml druhého šálku na podnose. Hosty měl málokdy, a vůbec ne, když se k městu blížila nepřátelská armáda. Jeho bratr to být nemohl – Vorizh by se neobtěžoval ohlásit se nejprve sluhovi. Byl radši, když ho nikdo neviděl. Je možné, že se sestra vrátila ze západních měst, kde si pohrávala s politiky. To bylo nejpravděpodobnější. Zřejmě ji politici z Bílého kruhu přestali bavit dříve, než předpokládala.

Zastavil se a dumal. Zajímavé, ať už to byl kdokoli, necítil ho, když komunikoval s ostatními svého druhu. Pro všechny případy pohlédl na opasek s mečem, visící na křesle, aby se ujistil, že je na dosah. Kdyby se jednalo o nějaké spiknutí.

„Myslím, že ho nebudeš potřebovat,“ ozval se rozhodný hlas zpoza dveří.

Ten zvuk vyloudil na Vukótově tváři úsměv. Poslal pryč sluhu, který tam do té doby stál s rukama úzkostně sepjatýma. Aracnan se opřel o zárubeň. „Jsem rád, že už jsi v pořádku.“

Vukót si odfrkl. „Říkáš to, jako bych se zotavoval z chřipky.“

„Nepotkalo tě nic, z čeho by ses zase nemohl vylízat. Stížnosti nepatří do královského chování.“

Upír se usmál, dokončil upevňování plátů na holeně a narovnal se, aby mohl stisknout Aracnanovu velkou dlaň. „Tam nepatří většina toho, co dělám, a přesto jsi na mě zatím nezanevřel. Jak se vede, příteli?“

„Dobře.“ Aracnan setřásl černou medvědí kožešinu, která mu halila ramena, a se spokojeným povzdechem se posadil ke krbu. Ve světle ohně mu bledá, napjatá kůže zářila, ovšem velké černé oči žádné světlo neodrážely. „Vím, že na západě nejsem moc oblíbený, tak jsem si řekl, že bych mohl navštívit starého nepřítele a podívat se, jak se zotavuje z chřipky.“

Vukót si sedl naproti němu a Bariaeth nechal v pochvě na druhé straně místnosti. „Proč?“

„No, vypadá to, že jsem se pokusil použít donucovací kouzlo na Spasitele.“

„Cože?“ Vukót skoro vyskočil ze židle. „Spasitel? O tom jsem nic neslyšel! Kdy? Kdo?“

Aracnan se sípavě uchechtl. Ignoroval pozdvižení, které způsobil, a nalil jim oběma horký čaj. V jeho dlaních vypadal šálek malinkatý. Objal ho prsty, aby zahřál zkřehlé ruce.

Usrkl, usmál se a řekl: „Buď trpělivý. Všechno ti povím. Je Farlan. Nartis má opět dva Vyvolené. Dostal jsem za úkol přivést ho a oznámit to lordu Bahlovi, ale nešel se mnou.“

„Proč ne?“

„To přesně nevím, ale jakmile jsem na něj pohlédl, pocítil jsem k němu nenávist. Asi to poznal. A možná cítil to samé. Ale proč? Pamatuju si jen, že z něj vyzařuje něco, co znamená problémy. Je divoký a obávám se, čeho všeho bude ještě schopen…“

„A ty s sebou pořád nosíš lapací svitek pro případ, že potkáš někoho zajímavého,“ dokončil Vukót s úsměvem. „Příteli, příliš podléháš svým zvykům. Možná už jsi přeci jen moc starý. Ale je to moudré. Většina mágů nedokáže rozpoznat, jaký vliv může svitek mít.“

„Jeho kouzlo nikdo neaktivoval. Dali ho lordu Bahlovi a ten věděl, že ho nemá otevírat. Sledoval jsem chlapce až do Tirahu. Chtěl jsem pochopit, proč mi připadá tak jiný. Také jsem chtěl lordu Bahlovi doručit aspoň zprávu o něm, když už se mi nepodařilo přivést chlapce samotného.“

Vukót pohlédl na nesmrtelného přítele sedícího naproti němu. Říkali si tak, ale jejich vztah nebyl tak jednoduchý. Aracnanův příběh zřejmě ve skutečnosti nebyl tak nevinný, jak tvrdil, ale Vukót sám si skutečnost také mnohokrát přibarvil. Oba měli vlastní plány, vlastní rozehrané partie. A co znamenalo pár lží ve vztahu dvou nesmrtelných? Roky se kolem nich míhaly a bylo příjemné potkávat čas od času známou tvář. Oba si navzájem mnohé tolerovali, aby jejich přátelství pokračovalo.

Povzbudil Aracnana k dalšímu vyprávění: „A?“

„A napadli mě. Několikrát. Ve spánku na mě útočila nějaká yeetatchenská čarodějnice. Kdykoli jsem se k chlapci přiblížil, šla po mně. Od té doby jsem si hlídal mysl, kdyby se mi náhodou chtěla dostat do hlavy. Ale spíš mě chtěla jen odehnat. Byl jsem mimo město, když jsem se doslechl o Krannových darech, a uvědomil jsem si, s kým mám tu čest.“

„Co by bohové asi tak dali Spasiteli?“ přemýšlel Vukót nahlas. „Je Farlan, takže výběr bude ležet na Nartisovi… čili to bude dar vhodný k boji. Nebude domýšlet následky, ale s výběrem se neukvapí. Amavoq by mu bezpochyby dala draka, ale Noční lovec ne.“ Povzdechl si. „Takže Siulents a Eolis jsou zpátky v Zemi.“

„Příteli, už jsi toho zažil příliš mnoho.“ Žoldák se uchechtl. „Ale máš samozřejmě pravdu.“

Když vstával a pomalu natahoval dlouhé končetiny, upír zapřemítal, jako vždy, odkud Aracnan vlastně pochází. Neměl vlasy ani lidské rysy. Vzhledově neměl s Vukótem mnoho společného. Za tisíciletí se ani trochu nezměnil. Hladké obrysy lebky narušovaly jen uši – bez záhybů či jizev. Ty umocňovaly jeho bizarní vzezření. Nepatřil k žádnému z lidských kmenů a nepodobal se ani žádné z bojových ras, které stvořili bohové během Velké války.

Vukót si sám pro sebe povzdechl, když si na ty nebožáky, stvořené jen pro válku, vzpomněl. Sám se na jejich vyhlazení podílel. Vzpomněl si na divoké maneey, krásné angosteily, kterým elfové záviděli zářící tváře, a na podivné vochy se zelenými krunýři. Všechny je pozabíjeli a mnohé další. Přepadali je, posílali na ně strašná kouzla a smrtelné choroby. Elfové byli stejně krutí jako jejich bohové. Možná ještě brutálnější, protože chápali bolest mnohem lépe, než kdy který nesmrtelný mohl.

Vukótovy vzpomínky přerušilo pronikavé řinčení z městských hradeb. Bylo stále hlasitější, jak se další a další ruce přidávaly k všeobecnému varování. Kývnul na Aracnana. „Zdá se, že na další novinky, které přinášíš ze Země, si budu muset chvíli počkat. Lord Cytt si mě žádá, aby mohl zbytku svého kmene dokázat, že za něco stojí.“

„Jako by byl v Meninu ještě někdo jiný, kdo nechce přijmout syna lorda Styraxe coby příštího vladaře,“ posmíval se Aracnan.

„Přidáš se ke mně? Spolu bychom to s tím chlapíkem mohli vyřídit dřív, než zbytečně pošle své lidi na smrt u městských hradeb. Jsem si jistý, že tvá sláva by ještě vzrostla, kdybys zabil lorda Cytta uprostřed jeho vlastní armády.“

Aracnan se od srdce zasmál a přikývl. „Oba bychom mohli svou slávu trochu přiživit, nemyslíš? Přicházejí těžké časy a možná se nám ještě bude hodit. Pak se musíme domluvit, kam se společně vydáme za teplem.“

„Odejít ze Zakázané země? To už události došly tak daleko?“

„Došly tak daleko, že buď se zapojíme do hry, a nebo už si nezahrajeme.“

* * *

Když odešli, stíny se prodloužily, protože louče dohořely. Sluha přišel uklidit šálky a přiložit do ohně. Náhle ho zasáhl pocit, že v místnosti není sám. Na okamžik se v pokoji ochladilo, on se otřásl a rozhlédl se kolem sebe. Nikoho ale neviděl. Připadal si jako blázen a mávl nad tím rukou. Přičítal ten pocit strachu starého muže.

Venku, po zasněžené pláni za městem, klouzaly dvě postavy.