Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 16

4. 9. 2011

 

„N

a tohle jsem moc starý. Proč už jsem nešel do důchodu?“ Generál Chate Dev se rozhlédl po prázdné planině před chrámem. S uspokojením seznal, že je široko daleko sám, a vydal se poklusem přes suchou udusanou zem k stavbě tyčící se uprostřed. Bydlel v Thotelu celý život, ale ohromné sloupy Chrámu slunce, vytesaného z jediného kamenného jehlanu, ho pokaždé naplnily údivem.

„Protože by ses unudil k smrti, Chate!“ ozval se z chrámu hluboký hlas a pochechtával se.

Stárnoucí Chetse přešel k nejbližšímu ze čtyř gigantických sloupů. Z vnitřku sloupu vystoupil lord Chalat. Základnu sloupu tvořil přes dva metry vysoký kamenný blok. Sloup samotný se mírně nakláněl ke středu chrámu. I lord Chalat vedle něj vypadal jako trpaslík. Na tomto místě se bělooký zdál téměř pokorný.

Tmu zahánělo pouze věčné světýlko. Generál Dev měl pocit, že na lordově tváři zahlédl úsměv. Takže netruchlí. Ne že by to generála překvapovalo. Všichni věděli, že lord Chalat svého Kranna stěží toleruje, tudíž ho zprávy o tom, že Charr byl smrtelně raněn, nijak nezarmoutily.

Chalat měl na sobě jednoduchý válečnický kilt do půli lýtek. Trup halilo tenké plátno a vypracované paže měl holé až na několik měděných kroužků s lazuritem. Jizvy na obou pažích napovídaly, že prošel pěti zkouškami na Agostském poli – i když o tom mohl stěží kdo pochybovat. Na zádech měl Chalat připevněný starodávný meč Golaeth. Obrovský rubín na krku mu ve slabém světle zářil.

„Můj pane,“ zamumlal generál, když došel k Chalatovi, a poklekl na jedno koleno. Když tak učinil, prázdnota pláně za ním na něj dolehla ještě výrazněji. Žádný Chetse neměl rád tmu, a když před sebou viděl neúprosnou masu kamenného chrámu, cítil se ještě nepříjemněji. Posvátné území chrámu vymezovala asi stopu hluboká brázda v zemi. Toto území osvětloval věčný plamen a zbytek děsivého a starodávného místa tonul ve tmě. Jako by posvátné území oddělovala kamenná zeď, a ne jen příkop.

„Vstaň, Chate, a řekni mi, co tě u Tsatacha vedlo k tomu, že jsi mě sem zavolal uprostřed noci? Za denního světla je to tu úchvatné, ale teď to vypadá jako noční můra.“

Generál vstal a zamumlal cosi na znamení souhlasu. Na chrámy na planině nebyl v noci pěkný pohled. Jako by z nich vyzařoval strašný smutek. Chrámy zasvěcené Nartisovi a Alterr se nacházely na vršku skalnatých útesů na severu, takže ani kněží účastnící se nočních rituálů nemuseli chodit v noci přes planinu.

Kvůli tomu generál místo vybral. „Je to přesně tak, můj pane. Říkal jsem si, že nepotřebujeme dav čumilů, kteří hned začnou šířit drby. Věčný plamen nám možná pomůže některé věci pochopit.“

„Věčný plamen? Koho podezíráš ze lži?“

„Svědka, můj pane.“ Rozhlédl se a pokračoval. „Moji muži jsou s ním teď na cestě sem. Myslel jsem si, že byste měl znát všechna fakta, nebo aspoň ta, co známe my, než přijde.“

Chalat vydal podrážděný zvuk a zavedl je zpátky za sloup. Dvojice se posadila na široké schody vytesané do kamene.

„Takže Charra nezranili v bitvě?“ začal Chalat.

„Svým způsobem ano. Ale co o tom říkají jeho strážci, je – no, neobvyklé.“

„Neobvyklé?“

„Byli v oboře Černého paláce – už jsou to skoro dva měsíce – když zvěd zahlédl půl tuctu cizáků ze severu, jak k nim přicházejí oborou.“

„Jistě že to byli cizinci. Žádný Chetse by neporušil lovecké zákony.“ Opět to znělo podrážděně.

Generál rychle pokračoval: „Přesně tak, můj pane. Tak se lord Charr rozhodl skupinu přepadnout ze zálohy.“

„Ha! Takže ten pitomec vlezl rovnou do pasti. Za to si smrt zaslouží.“

„Ano, můj pane. Nicméně strážci cizince napadli a několik jich zabili. Ale lorda Charra trefil šíp – přímo do srdce – a lučištníka nikdo neviděl. Okamžitě vypustili psy a vyslali je tam, odkud šíp přiletěl. Nic ale nenašli.“

„Když ho střelili do srdce, jakto že je ještě naživu?“ Po hladké chrámové podlaze se přehnal poryv větru a rozdmýchal vůni smutku a staletí. V pozadí, stejně jako to činil posledních tisíc let, tiše zasyčel bílý paprsek věčného plamene. Směřoval od vrcholku chrámu přímo na oltář.

„To netušíme. Několik lékařů mu prohlédlo ránu. Všichni se shodli, že šíp vězí v srdci a pacient zemře. Přenesli Charra do kaple v paláci a nechali ho tam, aby zemřel v přítomnosti svého boha. Můj pane, Charrovi strážní by pro něj udělali cokoliv, ale v tomto případě se shodli, že mu není pomoci.“

„Takže byli všichni překvapení, když byl ráno ještě naživu?“

„Tak nějak, můj pane. Přivedli kněze a ten prohlásil, že zranění je magické a že Charrův boj o život probíhá v duchovní rovině. Že je to boj o jeho duši. Kněz řekl, že šíp je vytvořen ze sazí, očarovaných tak, aby byly tvrdé jako železo.“

„Duchovní boj? Tak to má ten zbytečnej prevít spočítaný.“ Bělooký se škodolibě zasmál.

„Tak nějak, můj pane.“ Generál trpělivě počkal, až bude jasné, že ho jeho pán nehodlá dále přerušovat. Chalat byl jako hora – před nikým neustoupil. Bylo třeba ho obcházet. Kdo se mu postavil, vylámal si na něm zuby.

Chalat pokynul rukou, aby Chate pokračoval.

„Když se to strážci dozvěděli, rozhodli se dopravit Charra zpátky do Thotelu. Mysleli si, že pokud má tak jako tak zemřít, bude lepší, když bude co nejblíže Chrámu slunce.“

„To od nich bylo velice zbožné. Hloupé, ale zbožné.“

„Vzali s sebou jediného člena skupiny cizinců, který přežil. Jakmile viděl šíp v ráně, dal se na útěk. Později se vzdal – když viděl, že strážci se už trochu uklidnili. Mluvil chetsky a řekl, že ví něco o vrahovi. Choval se tak divně, že se rozhodli ho prozatím nezabít. Místo toho ho svázali do kozelce a hodili na vozík vedle Kranna.“

„A ty chceš, abych si poslechl jeho svědectví? Co ti řekl?“

„Pokud by vám to nevadilo, můj pane, nechal bych vás nejprve, ať si uděláte vlastní úsudek. S rukou ve věčném plameni vám snad nebude lhát. Umí náš jazyk dost dobře – proto ho asi vybrali jako návnadu. Bude tedy znát i vlastnosti věčného plamene. Řekl, že byl pod vlivem nějakého kouzla, ale to je detail, který můžeme zvážit později. Teď mi dělá starosti spíš vrah.“

„A dělá ti starosti, že svědek možná lže, a nebo že mluví pravdu?“

Ze tmy se ozvaly hlasy, a to generála donutilo vyškrábat se na nohy a vyjít před chrám. Když po jeho boku stanul i Chalat, vynořily se ze šera tři postavy. Dva muži patřili ke Lví stráži – osobní legii generála Deva, třetí byl o něco vyšší a mnohem štíhlejší. Vypadal štíhle i s tlustými lany, jimiž měl paže připoutané k tělu a která mu svazovala nohy tak, že mohl dělat jen drobné krůčky.

Oba strážní nesli kuše a na zádech měli připevněné bojové sekery. Mohutnější z těch dvou navíc nesl železem pobitý obuch – cizincovu zbraň. Hodili zajatce na zem a překročili ho, aby mohli pokleknout svému pánovi k nohám.

„Rozvažte mu ruce,“ zavelel Chalat, „a přiveďte ho k plameni.“ Na vyleštěné podlaze se jejich kroky zvláštně rozléhaly, a jak se přiblížili ke středu, byly tišší. Jako by je přehlušil nekonečný šepot věčného plamene. Zajatec měl vlasy dost tmavé, aby mohl být Farlan, ale chyběly mu typické ušlechtilé farlanské rysy. Klopýtal za bělookým, jak mu to jen provazy dovolovaly. I když ho stráže postrkovaly kupředu, nemohl si pomoci a prohlížel si dech beroucí chrám. S otevřenými ústy sledoval, jak čtyři sloupy sahají až k vrcholku chrámu, téměř osmdesát metrů nad oltář. Nic je nepodpíralo. Tenký bílý paprsek věčného světla bylo to jediné, co vrcholek s oltářem spojovalo.

Kolem sloupů vedl uprostřed jejich výšky visutý chodníček. Přístup na něj měli jen Tsatachovi kněží. Kdokoli jiný by se odvážil vstoupit na schody vytesané uvnitř sloupů, vedoucí k chodníčku, byl by na místě popraven – dokonce i generál Dev. Chodníčky visely ve vzduchu jen díky magii. Kdyby na ně vkročil někdo jiný než chrámový kněz, mohl by kouzlo porušit, tisíce tun kamene už by nemělo co podpírat a pohřbil by pod sebou poutníky, sdružující se v chrámu. Ve svátek jich tam byly tisíce.

Chalat došel k oltáři a neztrácel čas. Musel předtím přerušit hrátky se čtyřmi svými oblíbenými konkubínami a jeho cílem bylo vrátit se k nim tak rychle, jak jen to půjde. Popadl cizince za krk, zvedl ho do výšky a postavil ho vedle plamene.

„Víš, co se stane lhářům, kteří vloží do plamene ruku?“ zeptal se vesele.

Muž přikývl. Byl malinko nervózní, ale celkově pozoruhodně klidný. Generál si pomyslel, že vypadá jako člověk, který se smířil s vlastní popravou a s bohy si vše vyříkal.

Chalat přikývl a vzal cizince za ruku. Jeho samotného by plamen nikdy nezranil, protože je vyvoleným Tsatacha. Kdyby cizinec lhal s rukou v plameni, v mžiku by mu shořela celá paže. A kdyby nebyl dost rychlý, nezůstalo by jen u paže.

„Jak se jmenuješ?“

„Mihn ab Netren ab Felith. Říkají mi Mihn.“

„Odkud jsi?“

„Narodil jsem se v klanu na severním pobřeží. Už několik let putuji po Zemi. Často pustinami.“

„Řekni mi, kdo je vrah.“ Chalat měl lepší věci na práci než ztrácet čas zbytečnými dotazy.

„Říkal si Arlal.“

„Co je to za jméno? Farlanské?“

„Ne, pane, elfské.“

Chalat se překvapením zakuckal a na moment pustil mužovo zápěstí. Generál Dev pokrčil rameny, když na něj Chalat pohlédl. Podíval se do plamene. Mužova ruka byla celá, a dokonce se ani nesnažil ucuknout, i když mu plameny tančily po kůži. I kdyby byl Mihn čaroděj, neměl by takovou moc, aby mohl zabránit plamenům ruku mu sežehnout. Musí tedy mluvit pravdu.

Muž dál držel ruku v plamenech, čekal na další otázku a tvářil se vzdorovitě.

„Arlal byl elf?“

„Pravý elf, můj pane.“

Bělookému poklesla čelist. „Ty jsi se setkal s elfem jménem Arlal? S tím, kterého vypravěči přezdívají Jedová čepel?“

Mihn se zamyslel, jak odpověď formulovat tak, aby byla kompletně pravdivá. „Je to možné. Nevím, kolik skutečných elfů se v Zemi nachází, ale je to velice pravděpodobné. O Jedové čepeli se říká, že je vrah.“

„Řekl ti, kdo ho najal?“

„Ne. Mluvil málo. Jen nám udílel rozkazy. Kolem krku měl nějaký amulet. Ani mě nenapadlo ho neuposlechnout.“

Na planině se ozvaly kroky a všichni nadskočili. Někdo k nim běžel. Dva vojáci pozvedli kuše a chystali se vystřelit, když se ze tmy ozval pozdrav a zněl příliš vyděšeně na to, aby toho člověka mohli považovat za hrozbu.

„Generále! Je vzhůru!“

„To je Gerrint. Skloňte kuše,“ rozkázal generál Dev. „To je můj pobočník, lorde Chalate. Nechal jsem ho, ať se stará o Kranna.“

Voják se dotrmácel až k nim, a když překročil hranici posvátného místa, div neklopýtl. Uvědomil si, jak neuctivě se vůči bohům chová. Zastavil se a rozhlédl, jako by čekal, že zpoza sloupu se vyřítí zuřivý kněz. Pak přešel kvapně k oltáři.

„Můj pane, generále Deve, Krann se uzdravil!“

„Nebuď směšný, Gerrinte. Když jsem ho viděl naposled, byl už v podstatě mrtvý.“

„Já vím, pane. Ale už je zase na nohou. Vypadá ale jinak. Změnil se. Ze zranění mu zůstala jen černá skvrna na hrudi. Doktor říkal, že šíp se najednou rozpadl na saze a ušpinil mu kůži. Pak lord Charr vstal a všechny kromě své osobní stráže vyhodil. Hned jsem vyrazil za vámi, můj pane.“

Chalat se zamračil. Zdál se být silně znepokojen. Tasil meč a přešel k oltáři.


 


Golaeth se ve světle věčného plamene měděně leskl. Chalat s ním vyryl do podlahy kruh o průměru téměř dva metry. Tiše mumlal zaklínadlo a meč za sebou nechával ve vzduchu sotva znatelnou černou stopu. Když to dokončil, sedl si na zem do kruhu. Vypadal malinko směšně, když si pečlivě rovnal nohy pod sebe. Řízl se o Golaeth do prstu a meč si položil napříč přes kolena. Pak krvavým prstem začal hladit rubín na krku.

Generál Dev chodil nervózně kolem svého pána. Držel se dost daleko, aby ho nerušil při práci, a dost blízko, aby mohl fascinovaně sledovat magický proces. Otřásl se, když okolí náhle potemnělo a vzduch byl mrazivý. Chalat dýchal stále pomaleji, až se jeho dech téměř zastavil. Krvavá růže na lordově krku se jakoby rozžhavila, kámen měl stále jasnější barvu, pak v jednom okamžiku prudce zasvítil a opět potemněl. Vzduch se vrátil do původního stavu.

„Je ve své usedlosti. Obklopuje ho temnota. Nemohu rozpoznat, co to je.“ Chalatův hlas zněl dutě a z velké dálky. Jako by byl předtím lord někde jinde a nějaká jeho část se ještě zcela nevrátila.

„Lví stráž může být nachystaná do půl hodiny a Deset tisíc do hodiny…“ Zmlknul, když Chalat pozvedl ruku.

„Co je to za zvuk?“ Lord zamžoural do tmy jako sova a naklonil hlavu k rameni.

Všichni se zaposlouchali a náhle se za nimi ozvalo něco jako prudký poryv větru. Vzduch prořízlo nepřirozené zalapání po dechu a generál se otočil. Instinktivně uhnul před čímsi, co se k němu blížilo. Ve zmatku, který nastal, ucítil, jak do něj tvor vrazil. Za ním zahlédl oba strážné, jak padají mrtví k zemi. V paži mu vyšlehla bolest, když se mu hluboko do masa zakousla čepel, a pak ho to odhodilo stranou. Hlavou narazil do podlahy a před očima se mu roztančily hvězdičky.

Postava tvarem odpovídala Chetsovi, ale měla dlouhé pařáty a ostré výčnělky na ramenou a končetinách. Celou vahou narazila do Chalata a porazila ho na zem. Lord se pokusil postavit, ale tvor se na něj vrhl znovu. Na chvíli je oba zahalilo rubínové světlo a tvor divoce mával rukama a nohama. Generál ucítil na zádech ruce, které ho tlačily k zemi. I když se pokoušel pohnout, tělo ho neposlouchalo a musel se tlaku podvolit. Mihn, teď už bez pout, popadl hůl a vložil se do boje.

Chalat odkopl útočníka a Krvavá růže znovu zazářila, když vstřebala další zranění. Mihn se po netvorovi ohnal, ale minul a musel hbitě uskočit, aby se vyhnul nelítostným pařátům. Mával holí v širokém půlkruhu. Netroufal si zaútočit přímo, ale snažil se alespoň odlákat tvorovu pozornost. Ta parodie na lidskou bytost měla kostěné výrůstky, které si prorazily cestu kůží. Tvor vypadal démonicky a zuřivé vrčení znělo jako chroptění umírajícího, umocněné hněvem.

Jakmile netvor zaměřil pozornost na cizince, Chalat získal čas, který potřeboval. Ve světle věčného plamene se blýskla čepel Golaethu, Chalat zaryčel a sekl po obludě. Ta úder odklonila paží, ale když pak meč vyrazil proti jejímu břichu, byla bezmocná. Drápy ostré jako břitva sekly po Chalatovi, ale ten už dávno uhnul z jejich dosahu. Znovu zaútočil a tentokrát uťal obludě paži. Když přišel další zásah, tentokrát do krku, tvor se zhroutil. Chvíli sebou ještě divoce zmítal a pak znehybněl. Naposledy sebou cuknul a pak už ležel bez hnutí.

Chalat pohlédl na Mihna a vycenil zuby v grimase, která by se snad dala nazývat úsměvem.

„Dobrá práce.“ Hlas měl zastřený a ozývala se v něm zuřivost jen stěží držená na uzdě. Chalata příliš nezajímaly státnické povinnosti, ale velice rád se pouštěl do boje, když si to kmen žádal.

„Zkontroluj, jak je na tom generál. Ostatní tři jsou mrtví.“ Chalat stál chvíli nad mrtvolou a pak jí zabodl do hrudi meč a přišpendlil ji k zemi.

Cizinec při tom zvuku nadskočil a pak se sklonil nad generála a díval se mu do očí. Spokojeně přikývl a odepjal generálovi od pasu dýku. Jistým pohybem odřízl rukáv generálovy košile a nad ránou jím zaškrtil krvácející paži. Druhý rukáv použil jako obvaz.

„Je to čistý řez, ale hluboký,“ řekl Chalatovi. Když se nedočkal odpovědi, vzhlédl od svého svěřence. Lord dřepěl tvorovi u hlavy, jednu ruku položenou na zemi, a cosi mumlal. Zemí proběhlo chvění a směřovalo k bělookému. Pak se na podlaze chrámu objevila mužská tvář. Kámen se vydul, jako by byl pouhým kusem hedvábí na mužově obličeji. Ovšem do lidskosti měla tvář daleko. I když měl tvor oči příliš velké a bradu ustupující daleko dozadu, přeci jen křivka nosu, tváří a čela byla spíše krásná a vyvažovala celkovou neobvyklost jeho vzhledu.

„Co se mu stalo?“ zamumlal Chalat ke tváři a ignoroval cizincovu přítomnost. „Má tetování pluku, takže je to jeden z Charrových osobních strážců, ale…“ Bělooký ztichl a ukázal na tělo. „Charrovi se to stalo taky?“

Stvoření v podlaze se ještě kousek nadzvedlo, takže teď byla vidět i část ramen. Mezi ním a podlahou byl naprosto plynulý přechod – byli ze stejné hmoty. Mihn na ralebrata zíral – věděl, že zemní elementálové jsou spojenci Chetsů, ale nikdy neslyšel, že by se zjevovali jindy než v bitvě.

„Tvůj Krann je mrtvý. Jeho tělo teď ovládá něco jiného.“ Ralebrat měl uklidňující hlas – jako když písek klouže po kameni. Pod mrtvým netvorem se cosi vynořilo a dotklo se to jednoho z rohů. Hlava byla téměř oddělena od těla a pod tím dotekem nadskočila. Elementál sklonil hlavu ke straně.

„Necítil jsem ho, když se ke mně blížil,“ řekl Chalat. „Pokud jich proměnili víc než jen několik, sám je nezabiju. Můžu počítat s vaší pomocí?“

„Neodvážíme se. Ve hře jsou bohové a další. Tentokrát se do toho nezapleteme.“

Chalat odmítnutí přijal překvapivě klidně. Ralebratové se spojili s Arynem Bwr během Velké války. Zjevně je masakr na obou stranách naučil, aby se od podobných věcí drželi dále.

„Musíš odejít.“

„Cože?“ Chalata to překvapilo.

„S těmi démony nemůžeš bojovat. Musíš odejít pro dobro svého lidu. Tento Věk jsme očekávali posledních tisíc let. Schováme se hluboko do země a vrátíme se, teprve až nás zavolá ten, kdo nás zavolat má.“

„Jak můžu dopustit, aby Chetsům vládl Charr?“

„Nemáš na vybranou. Důležité je, abys byl naživu, až přijde čas zachránit tvůj lid.“ Ze země se vynořila jako z naprosto klidné jezerní hladiny paže. Ukázala na cizince. „Toho vezmi s sebou.“

„Jeho? Proč?“

Ralebrat vydal zvuk, jako když se pískem drhne ocel. Otázka ho pobavila. „Osud zasáhl a postavil ho do cesty tvému nepříteli. Má na čele cejch.“

„A proč je označený?“

„Protože je předurčený k tomu, aby trpěl a sloužil. Ztratil část duše a musí se tomu postavit a překonat to. Pokud udělá, co musí, budou jeho jméno uctívat ještě tisíc let.“

„Tomu nerozumím.“ Chalat nyní zíral na cizince. Fascinoval ho a vzbuzoval v něm zvědavost.

„Není na tobě, abys tomu rozuměl. On patří někomu jinému.“ S těmito slovy ralebrat vklouzl zpět pod zemský povrch a nezanechal po sobě ani stopu.

Chalat chvíli hleděl na kamennou podlahu a pak ho za vlasy zatahal poryv větru a přiměl ho k pohybu. Postavil se a o šaty mrtvého strážce si očistil meč.

„Zdá se, že oba máme před sebou ještě spoustu let. Zatím mi do tebe nic není, a tak se nebudu dál vyptávat. Znám ralebraty dost dobře na to, abych věděl, že mám mlčet. Jak zle je na tom Chate?“

Cizinec pohlédl k zemi a pokrčil rameny. Muž na zemi byl v bezvědomí. Cizinec mu odhrnul řídnoucí šedivé vlasy, aby ukázal Chalatovi velkou podlitinu v místě, kde začínala kštice.

„Dobrá tedy. Donesu ho do chrámu Asenn. Brzy někdo přijde vykonávat rituály rosy. Navíc chrám Shijhe je hned vedle. Pak vyrazíme na sever.“


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář