raci se mu vznášeli nad hlavou. Smaragdové, diamantové a safírové šupiny zářily v letním slunci. Nestvůry se navzájem trhaly a drásaly a při tom z nich vyzařovala nadpozemská krása. Smál se a nořil čepel do krásných mužů s křídly místo paží. Hebké peří jim ohořelo a slepilo se krví. Hmyzu podobné postavy s velkými bronzovými kladivy se mu dychtivě vrhaly do cesty, jen aby si přišly pro smrt. Na jejich chitinových schránkách tvořilo slunce duhové odlesky. Kovová příchuť magie sloučila okolní změť v jedno opojné a zvrácené potěšení. Rukama vytvářel agonii a vrhal ji na smrtelníky pod sebou. V hlavě mu zněla píseň strachu a přehlušila zvuk větru a řinčení oceli. I samo slunce se schovalo před podívanou na ta jatka. A přesto se dál smál. A přesto dál zabíjel.

* * *

Denní světlo mu váhavě proniklo skrz zavřená víčka. Celé tělo ho bolelo, a když zkusil zvednout hlavu, ve spáncích mu vybuchla další vlna bolesti. Pracně otevřel oteklé a slepené oči. Nejprve viděl jen mlhu a nejasné obrysy, ale postupně mu světlo, vkrádající se dovnitř skrz plátno stanu, odhalovalo předměty, které dokázal rozpoznat. Svět získal barvu a Isak opatrně prozkoumával okolí.

Někdo ho svlékl a umyl, obvázal mu rány a dopřál mu spánek pod těžkou hromadou kožešin. Pokrčil prsty na pravé ruce. Strnulost pomalu ustupovala, když několikrát zatnul ruku v pěst. I když proti tomu jeho rameno protestovalo, vytáhl Isak pomalu ruku zpod přikrývek. Když se mu takto podařilo ruku uvolnit, začal odhrnovat kožešiny a zkoumat zranění.

Žebra měl pevně stažená obvazy, dost vysoko na to, aby skryly jizvu, i když, podle Isaka, nebyl žádný důvod obvazovat ho až tak vysoko. Odhadoval to na dvě prasklá žebra. To sice bolelo, ale nebylo to nebezpečné. Jinak by už teď byl v mnohem horším stavu. Když odstrčil poslední kožešinu, udeřil ho do nosu zápach propoceného prostěradla. Když byl v bezvědomí, někdo z něj smyl špínu a zaschlou krev, ovázal ho, a dokonce mu oholil zatím ostrůvkovitý vous. Nic z toho si nepamatoval. Dokonce ho ani nevzbudilo, že s ním někdo manipuloval a přenášel ho. Jediné, na co si vzpomínal, byl pocit, že má v hlavě hurikán a běsnící magická síla ho popadla a rozprášila do čtyř světových stran.

Dál zkoumal zranění a zjistil, že má levé předloktí tak oteklé, že s ním může stěží pohnout. Očividně štítem odrazil více úderů, než dokázala jeho ruka snést. Zdálo se, že utržil zásah kopím do stehna, ale rána nebyla moc hluboká, a i když prostěradlo mělo do čistoty daleko, necítil zápach hnisající rány.

Každý pohyb ho bolel. Překvapilo ho, že nevidí sečné rány na těle, ale pak si všiml několika míst, kde kůže získala nepěkně žlutou barvu – jeho úžasná schopnost regenerace už se o rány zjevně postarala. Vypadalo to, že Siulents musí být na několika místech probodnut.

„To se proslulé brnění moc nepředvedlo,“ zaskřehotal a ušklíbl se. Nezmohl se na víc než šepot. „Jak dlouho už tu jsem?“

Jako by přivolal odpověď na svou otázku, objevily se na plátně u vchodu do stanu stíny rukou. Chvíli šmátraly a pak se v otvoru objevila sehnutá postava pážete ve Vesnových barvách, v rukou velkou dřevěnou misku. Když páže uvidělo, že je Isak vzhůru, zastavilo se tak prudce, že si obsah mísy vychrstlo na tuniku. Než stačil Krann něco říct, upustil chlapec misku a vyběhl ven. Isak uslyšel z dálky, jak páže křičí, ale co křičí, rozpoznat nedokázal.

Když hlas splynul se zvuky tábora, začal Isak vymýšlet, jak by se mohl přesunout do vzpřímenější polohy. O levou ruku se opřít nemohl. Naskládal tedy pravou rukou některé přikrývky za sebe, aby se o ně mohl opřít jako o polštář. Když do stanu nakoukla Vesnova tvář poznamenaná bojem, lapal Isak po dechu a ležel aspoň natolik vzpřímeně, aby viděl, kdo přichází.

„Můj pane,“ pozdravil ho hrabě Vesna, „smím se zeptat, jak se cítíte?“ Přikročil k Isakově posteli. Za ním vešel i lenní pán Torl a zamračený vévoda Certinse. Isak si prohlédl Torla. Na sobě měl lehkou uniformu jezdce kavalerie, očividně nedotčenou bojem. Tvářil se stejně zasmušile jako vždycky. Odjakživa působil zarputile a pánbíčkářsky.

„Strašně. Jak dlouho jsem spal?“

„Tři noci, můj pane,“ odvětil Vesna. „Lord Bahl nás ujišťoval, že si jen potřebujete odpočinout a že žádné vaše zranění není smrtelné, ale stejně jsme se už začínali bát…“

„No, teď jsem vzhůru,“ skočil mu do řeči Isak. „Lord Bahl je tady?“

„Velí akci na vyhlazení elfů,“ zavrčel Certinse. „Všichni jsme se střídali ve velení a stíhali jsme elfy, kteří utekli z bitevního pole.“

„Kromě mě? Protože já jsem si tady posledních pár dní hověl? Pokud vám, vévodo Certinse, něco vadí, řekněte to rovnou.“ Žaludek se mu kroutil hlady a za očima mu pulsovala bolest. Z toho usoudil, že by se zatím neměl tak přepínat. I když byl příliš vyčerpaný na hádku nebo souboj, tu kapku jedu si nedokázal odpustit.

„Vaše milosti,“ vložil se do toho lenní pán Torl dříve, než stačil Certinse Isakovi na návnadu skočit. „Za pár minut bych měl vyjet, ale lord Bahl si přál, abych k němu Kranna přivedl, jak jen to bude možné. Prokázal byste mi tu laskavost a vedl četu místo mě?“

Certinse vypadal, že ho ta nečekaná zdvořilost zarazila. Zavrčel na souhlas. Naposledy šlehl okem po Isakovi a vyrazil ven ze stanu. Vlčí hlava na jeho plášti na všechny přítomné cenila zuby.

Torl počkal, až zmizí, a pak se otočil ke Krannovi a smutně zakroutil hlavou. „Pochybuji, že jste ve stavu, kdy si můžete dovolit souboj s vévodou Certinsem,“ řekl Isakovi. „Jste sice Krannem Farlanu, ale to neznamená, že nemůžete být zdvořilý k ostatním šlechticům.“

„Ať jde Certinse do háje a vy ostatní taky. Najednou jsme si všichni rovni, když vám to dá možnost se do mě navézt. Jinak jsem pro vás jen další bělooký.“

„Jen když se tak chováte. Můj syn byl bělooký, a přeci dokázal konverzovat s ostatními, aniž by je každých pár minut pozurážel.“

Isak sebou praštil zpátky na postel. „Panebože, na tohle jsem moc unavený. Nehodlám plýtvat energií na to, abych se vám tu ospravedlňoval.“

„Dobrá. V tom případě využijte tu energii, co máte, a oblečte se. Budete se muset ospravedlnit svému pánovi. Možná proto, že jste bělooký, zapomínáte, že náš národ se znovuutvářel teprve nedávno. Jitřit staré rány nikomu nepřinese nic dobrého.“

„Na nic nezapomínám,“ opáčil Isak naštvaně. „Jen nehodlám problémy řešit a předstírat při tom vznešenost a dobré mravy. Řekli mi, že ve válce musím využívat své silné stránky, a mezi ty politika rozhodně nepatří. Mojí silnou stránkou je moje moc. Pokud mám v kmeni nějaké nepřátele, budu s nimi jednat z pozice svého postavení.“ Jak mluvil, vztyčil se do sedu a ukázal na své šaty.

Než stačil něco říct, Vesna už mu je podával a pomohl mu se obléct. V silném vlněném oděvu vypadal spíše jako mnich než lenní pán, ale nezamlouvala se mu myšlenka, že by měl svá žebra nacpat do těsné tuniky. Nazul si vlněné zimní boty a připásal Eolis. Než došel k chlopni kryjící vchod do stanu, zastavil se při pohledu na svůj pověšený bílý plášť. Bahno a krev z něj vyprali, ale ohořelé kusy nikdo nahradit nedokázal. Promnul zuhelnatělý lem v prstech. Kousek odpadl a nechal mu na ruce černou stopu. Prohlížel si chvíli vzniklý obrazec, příliš malý, než aby ho viděli i ostatní, a pak si otřel ruku o košili.

Obloha byla zamračená. Isak zamrkal a prohlížel tábor. Spousta stanů nyní chyběla a les barevných praporců také prořídl.

„Vesno, není támhleto Fordanův praporec?“ zeptal se. „Viděl jsem ho umírat. Jsem si tím jistý.“

„Zemřel, můj pane,“ vysvětloval smutně hrabě. „Ale mezi jízdními kopiníky, kteří přežili, byl jeho syn. Takže praporec teď náleží jemu. A co se ostatních týče, Danvu trefili kopím do stehna a vykrvácel na poli. Amahovi rozdrtil hlavu trol.“

„Jaké máme ztráty?“ Za krkem ucítil závan vzduchu a otřásl se. Vzduch byl chladný, ale nehybný. Isakovi připadalo, že muže spolu s jejich stany a praporci odnesl právě takový vánek.

„Celkem? Asi tři tisíce. Sto padesát vašich mužů, tři sta Duchů, hrabata z Torlu, Kedu, Tebranu a Vere. O dalších tři sta jsme přišli, když jsme pronásledovali uprchlé elfy.“

„A bylo to všechno k něčemu dobré?“

„Myslíte pro ty, co zemřeli?“ zeptal se Torl chladně.

Isak na lenního pána pohlédl, ale ten zjevně už neměl co dodat.

„Myslel jsem pro kohokoli,“ řekl Isak.

Torl pokrčil rameny.

„Umírám hlady,“ dodal Krann. „Než půjdu za lordem Bahlem, musím se najíst.“

Uviděl sloupec dýmu a následoval ho. Zavedl ho za stan, kde nad ohněm visel velký bublající kotlík. Když se nad něj zkusil naklonit, cukl sebou a chytil se za žebra. „Můžeš mi toho trochu nandat?“ zeptal se muže, který měl kotlík na starosti. Muž přikývl a s očima dokořán strachy nalil vývar do široké dřevěné misky.

Isak si ji vzal a usmál se od ucha k uchu. „Chleba?“ Chlapík sáhl do pytle pověšeného na kůlu a podal mu půl bochníku. Jakmile viděl, že se Isakova pozornost přesunula zpět na lenního pána Torla, začal couvat a po pár krocích se otočil a mazal pryč, jak nejrychleji to šlo.

Isak se zamračil a podezíravě očichal chleba. „Co to mělo znamenat?“

Vesna mlčel, oči zabodnuté do země. Torl hleděl kamsi za Isaka. „Á, dobré ráno, lorde Bahle,“ řekl klidně.

„Torle,“ pokývl mu na pozdrav Bahl a pak se otočil na Isaka. „To mělo znamenat, že se dozvěděl, co jsi předváděl v bitvě.“

Starý lord setřásl únavu, která z něj poslední dobou čišela. I v plné zbroji vypadal, jako by ožil. V podpaží si nesl přilbu s chocholem – kus šedého kovu ve tvaru misky a se škvírou pro oči a ústa ve tvaru písmene Y. Zdálo se, že hodně pamatuje.

Bahl přikročil k Isakovi a položil mu ruku na rameno, což bylo obecně známé gesto přátelství. „Jak se cítíš? Zotavoval jsi se dlouho. Už jsme se začínali bát.“

„Jsem strašně unavený. Úplně vyčerpaný.“ Mávl rukou k misce. „A umírám hlady.“

„Vyčerpaný je trefnější slovo, než si myslíš. Čím více čerpáš svou magickou energii, tím těžší je zastavit její tok a přestat. Když nebudeš opatrný, část tebe uplyne nenávratně pryč spolu s magickou energií.“

Isak nic neřekl, ale kývnul hlavou a cpal si do úst patku chleba namočenou v polévce. Zmohl se jen na spokojené zamručení a Bahl si to vyložil jako pokyn k tomu, aby mluvil dál. Chlapec zřejmě nechápal, co na bitevním poli vlastně předvedl. „Úplně ses v boji změnil. Muži předpokládali, že uvidí bojovat bělookého, ale viděli ještě něco horšího. Bojoval jsi jako démon a několikrát jsi málem zabil vlastní lidi jen z čiré krvežíznivosti. Kdybys neomdlel, nevím, jak bychom tě zastavili.“

Bahl mluvil tiše, ale hněv v jeho hlase se nedal přeslechnout. Isak přestal žvýkat a pohlédl lordovi do očí. Četl v nich jasně: Existoval jen jeden způsob, jak tě zastavit, a byl jsem v pokušení to udělat. Neudělal jsi ostudu jen sám sobě.

„Já… já nevím, co na to říct.“ Isak pohlédl k zemi. „Měl jsem pocit, že jsem se ocitl ve svých snech. Jako bych to ani nebyl já.“

„O čem se ti zdává?“

Otázka Isaka zaskočila. Bahl se jistě neptal jen tak.

„Někdy se mi zdá, že jsem někde jinde a dívám se na svět očima někoho jiného. Jako bych vzpomínal na věci, které jsem neudělal.“

„Hmm. A co tvoje magie? Už ji dokážeš ovládat, a nebo se ti to povedlo jen v bitvě?“

„Nevím. Ještě jsem to od té doby nezkoušel.“

„Tak to zkus teď. Nic velkého. Jen shromáždi energii v rukou a představ si, že se mění v oheň.“

Isak tak učinil. Nejdříve necítil nic. Pak ale vnímal, jak mu pažemi proudí magická energie, jako by mu po nich stékala voda. Vzduch se rozvlnil a začal jiskřit. Objevily se žlutavé proužky, proplétaly se a narůstaly, a pak mu z dlaní vyšlehl plamen.

„Dobře, to stačí. Můžeš toho nechat.“

Isak neochotně plamenům poručil a ty se rozplynuly. Protáhl si prsty a vychutnával si poslední dozvuky pocitu, který v nich magie zanechala.

„Vypadá to, že blok je pryč. Ať už ho způsobilo cokoliv. Až se dáš trochu dohromady, naučím tě, jak s magií pracovat.“

„Děkuju.“ Isak se odmlčel. „Lorde Bahle, omlouvám se. Už se to nestane.“

„Vím, že jsi to neudělal schválně, ale musíš se postarat, aby se to už neopakovalo. Příště by tě to mohlo zabít.“ V hlase měl něco, z čeho Isakovi přeběhl mráz po zádech.

„A abys věděl, ten hrudník jsem ti obvázal já.“

Isakovi se sevřel žaludek. O tom se bavit nechtěl. Sám si s jizvou nevěděl rady, natož aby o ní mluvil s někým jiným.

„Nečekám, že se mi budeš svěřovat s každým tajemstvím,“ řekl Bahl. „Jsou věci, do kterých mi nic není. Ale řekni mi hned teď a tady, jestli je něco, o čem bych měl vědět. Nestrpím nic, co by mohlo ohrozit můj kmen a nebo působit proti mým vladařským záměrům. Neexistuje nic tak hrozného, co jsi mohl udělat, abychom to nemohli napravit. Musím ale vědět, kde je problém.“

„Nic jsem neudělal,“ zamumlal Isak. „Sám té jizvě nerozumím, ale myslím, že se tím nemusíte znepokojovat.“

„Dobrá. Věcí, které mě znepokojují, je už tak dost. Pamatuj si, že ostatní mají také tajemství. Do některých mých záležitostí ti nic není. Uděláš mi tu laskavost, že se nebudeš vyptávat a nebudeš po ničem pátrat.“

„Jistě, můj pane. Co jste tím myslel, že vás už dost věcí znepokojuje?“ Oba běloocí kráčeli pomalu k západu a Isak si náhle uvědomil, že se blíží k místu, kde se odehrávala bitva. Tady ho předjela jízda, když mířila k potoku… Vítr strhl Bahlovi z ramenou bílý plášť a nesl ho vysoko nad bahnitou zemí k srdci hor, kde byl jejich domov. V jejich stopách kráčeli hrabě Vesna, lenní pán Torl a několik poslů. Všichni čekali, až na ně lord Bahl bude mít chvilku času. Nikdo z nich však nedoufal, že by se mu brzy dostalo sluchu.

Bahl vzhlédl k obloze. Holub hřivnáč letěl nad táborem k lesu. Zleva vzlétl sokol, kterého vyslal pohotový sokolník. Armáda potřebovala pořád doplňovat zásoby, i když to bylo jen malé sousto. Ale než stačil sokol vystoupat dost vysoko, holub byl pryč. Bahl tajemně pokýval hlavou. Pak se objevil lenní pán Ked a něco mu naléhavě sděloval. Bahl kývl na Isaka a ten zpomalil, aby jim dopřál soukromí.

„Souhlasí s vámi. O tom, že je třeba bojovat i ve vlastních řadách, říkal skoro to samé co vy,“ ozvalo se za Isakem. Krann se překvapeně otočil. Lenní pán Torl se tvářil spokojeně – jako by Isaka zkoušel a byl spokojený, že se mu to povedlo.

„Máme nepřátele i ve vlastním kmeni. Teď, když jsme aspoň na chvíli vyřídili záležitost s elfy, hodlá se lord Bahl zaměřit jinam,“ řekl Isakovi. „Předpokládám, že jste si všiml, že ze všech, kdo slíbili lordu Bahlovi věrnost, přijelo do bitvy jen osm lenních pánů a jedenáct hrabat?“

Isak přikývl. Tenkrát to nechtěl komentovat pro případ, že je to normální. Nechtěl se ztrapnit.

„Stejné množství jich nepřijelo, a přitom nelze jejich nepřítomnost omluvit ani nemocí, ani tím, že jsou daleko. Už jste se toho naučil dost, abyste věděl, že po každém vítězství by měl následovat rázný čin, aby mu další události neubraly na významu.“

„Nešťastné náhody…?“

„…se stávají, ano,“ dokončil větu Torl. „Měl byste se o ně živě zajímat.“

„Já? Chcete snad říct, že lord Bahl…“

„Pche! Já nechci říct nic, mladý muži. Nicméně navrhuji, že by bylo dobré ukázat, že je ve vás víc, než co jste předvedl na bitevním poli, a…“ Lenní pán se odmlčel.

„A co?“ dožadoval se Isak vysvětlení a mračil se.

Torl najednou vypadal, že mu rozhovor není příliš příjemný. Ztišil hlas, aby ho slyšeli jen Isak a Vesna. „Když jsme prohledávali mrtvá těla nepřátel, našli jsme – nu, každý si o tom udělá obrázek sám. Mnozí měli kolem krku svitek v elfštině. Ked dokáže alespoň některé runy přečíst. Byl to ten samý text, jaký musel kdysi jako student překládat. Nevím, jak zní celý, ale co se špitá, už jsme slyšeli všichni.“

„Pro lásku boží, o čem to mluvíte? Tváříte se jako vyděšené mimino.“

Torl napřáhl ruce a snažil se tím gestem krotit Isakovu netrpělivost. Odkašlal si. „Můj Kranne, jmenuje se to Shalstikovo proroctví – údajně nejdůležitější proroctví, které kdo o našem Věku učinil. Bylo napsáno před tisíci lety. Armádu, s níž jsme se střetli, tvořili prorokovi následovníci. Vzhledem k tomu, že se jich sešlo tolik a z různých rodů, a navíc s sebou měli bojovníka estashanti, museli se začít připravovat už v době, kdy jste se stal Vyvoleným. Možná ještě dříve.“

„Kdokoli, kdo má peníze, si sežene někde překlad,“ vmísil se do hovoru Vesna. „Každý učenec, který se věnuje starobylým jazykům, bude mít nějakou verzi toho textu. Nebo alespoň bude vědět, kde ho sehnat.“

„Co proroctví předpovídá?“ zeptal se Isak tiše.

„Návrat Posledního krále. Věří, že se vrátí a pomstí se bohům. Byl to poslední smrtelník, který měl před vámi na sobě vaše brnění. Můj pane, jejich cílem je získat zpátky svou nejsvětější relikvii, a obávám se, že jedna porážka je nezastaví. Ked si pamatoval jen první řádek proroctví. Říká, že elfština se dá interpretovat různě, ale…“ Torl vypadal ustaraně. Měl tvář člověka, který přináší špatné zprávy. „…první řádek je: Ve stříbrném světle zrozen / Ve stříbrném světle oděn. Aby je mohl Poslední král vést, potřebují vaše brnění.“

Isak neodpověděl. Bál se, že by mu selhal hlas. Mohl se jen otočit zpět, do míst, odkud přišli. Tam někde je jeho stan a v něm leží Siulents. Bylo to, jako by zářil skrz plátno stanu, a ta záře Isaka dráždila v žaludku.

Ať už na nás bohové sešlou jakékoli pohromy, bude to všechno moje vina. Teď abych se bál nejen lidí, kteří si to budou myslet, ale i toho, že nějakého vévodu nebo lenního pána napadne přeptat se na mě někoho z karavany vozů. I Carel by jim v dobré víře klidně řekl, že jsem se narodil o Stříbrné noci.