dyž rytíři dojeli podél mělké říčky ke skalnímu hřebenu, všiml si Isak, že vítr přináší pach, který nedokázal určit. Zima všechny vůně ve vzduchu utlumila a pach se objevil, jen když vánek na okamžik rozehnal těžkou vůni koňského pižma. Isak si nebyl jistý, zdaje pach pro něj úplně nový, a nebo jen příliš slabý na to, aby jej mohl rozpoznat. Do těchto končin se nikdy žádná karavana vozů neměla důvod vydat. Oblast, kterou projížděli, vypadala fádně, ale Isakovi stejně vrtalo hlavou, čeho všeho si cestou nestačí všimnout a kolik míst, která mu jednou budou patřit, nikdy neuvidí. Anvee pro něj v tu chvíli bylo jen slovo. A to bylo jen jedno panství. Co až se stane pánem Farlanu?

Vlevo se třepotaly barvy legie lučištníků. Muži stáli kolem praporce, choulili hlavu mezi ramena a otáčeli se zády ke studenému větru. Když se k nim přiblížila kavalerie, jeden z mužů jim pokynul lukem na pozdrav a seběhl dolů ze svahu, aby jejich příjezd nahlásil veliteli legie.

„Můj pane?“

Isak si uvědomil, že se stále otáčí v sedle po větru, který jim vanul do zad. Přinášel s sebou občasné náznaky záhadného pachu, který chtěl Isak stůj co stůj identifikovat. Vesna se snažil určit, na co se jeho pán ohlíží, ale viděl jen vojáky a v průzorech ocelových přileb jejich vážné oči. Isak vycítil, že Vesnu svým chováním zmátl, a zahnal myšlenky na záhadný pach. Ve vzduchu nebylo nic kromě pachu mužů toužících vyhnout se tomu, co na ně čekalo.

Isak natáhl ruku a sevřel Vesnovo rameno. „Všechno v pořádku,“ řekl. „Jen jsem přemýšlel o tomhle místě.“

„To nedělejte. Odvádí to myšlenky od bitvy. Každý takhle přemýšlí před první bitvou. Vím, na co myslíte, a říkám vám, že na to myslet nesmíte. Představujte si jen nepřítele. Kudy se vydá váš kůň a jak povedete první úder. Představte si, jak se řady nepřátel rozpadají, uvolňují vám ústupovou cestu a Certinsovo křídlo mezitím zasadí úder z druhé strany. Představte si, jak se řady jezdců otáčí a znovu formují.“

Isak se spokojeně zašklebil. „Rozumím.“

V dálce slyšeli zvuk lesních rohů – rozkazy pro lehkou kavalerii. Bubny pěších legií jim odpovídaly. Za Isakem se muži vrtěli v sedlech a nemohli se dočkat, až také vyjedou.

„Už to začíná,“ komentoval dění zepředu generál Lahk. Těžká kavalerie se rozdělila na tři skupiny, aby snáze překonala brod. Skupiny vedli Isakovi Duchové. Za Isakem bylo dalších pět set rytířů pod velením vévody Certinseho a jim v patách jela poslední skupina vedená lenním pánem Kedem. V jejích řadách se střídaly černobílé uniformy strážných a pestrobarevné oděvy šlechty. Jakmile budou bojovat první dvě skupiny, povede Ked své lidi přímo na troly, aby jim zasadil poslední úder a zahnal je na ústup.

Když Isak viděl těžkou kavalerii shromážděnou na jednom místě, bylo mu jasné, v čem tkví krása farlanského systému. I když generál brblal, že účast vojáků měla být mnohem větší, i tak bylo jasné, že málokterý národ nebo kmen Země by dokázal přivést na bojiště třeba jen poloviční množství těžké jízdy, již dokázal shromáždit Farlan. Celá společenská struktura kmene byla nastavena tak, aby tato jeho chlouba zůstávala ve špičkové kondici.

Rytíř, který dosáhl věku, kdy se mohl účastnit bitev, a nevlastnil kompletní brnění, přišel o titul i statky. I kdyby jeho rodina jen živořila, jeho kůň musí být dobře živený a kdykoli připravený nést svého pána do bitvy. Každý poddaný, který dokázal vystřelit z luku z koňského hřbetu a trefil terč čtyřikrát z pěti pokusů, měl nárok na malou mzdu od svého pána, ať už šlo o nevolníka na poli nebo místního pytláka. Vojenský dril byl zásadní pro každého zdravého farlanského muže. Už jako děti si přehrávali bitvy, které později jako dospělí muži vybojovávali. Měli to v krvi.

V dálce sílil hluk bitevní vřavy a znovu se ozvaly lesní rohy. Vysoko na obloze, mezi oblaky, zahlédl Isak kroužící ptáky – bezpochyby mrchožrouty. Luňáky a káňata. Po pravé straně ve větvích krákala hrstka vran. Vyrušil je pohyb na zemi pod nimi, ale poplašeně neodlétly.

„Co je to za rozkaz?“

„Udeřte vlevo, udeřte vpravo,“ odvětil automaticky Vesna. „Lehká jízda našla svůj cíl.“

„Ale lehká jízda by se zatím neměla zapojovat.“

„To také nepřítel předpokládá. Jenže kapitánové vědí, že se můžou zapojit, pokud budou schopni se kdykoli odtrhnout a pokračovat podle plánu v boji. Rychle ustoupí a přesunou se na jih, aby nám uvolnili cestu. Vždycky je ale možnost, že ještě předtím rozpráší nějakou nepřátelskou divizi.“

„Kde je herold s vlaječkou?“ Bílá vlajka by znamenala, že můžou zaútočit, červená by zvěstovala, že nepřítel hromadně postupuje. Pokud by k tomu došlo, bylo v plánu vyrazit kupředu a napadnout jakékoli jednotky, které by se jim postavily do cesty. Červená znamenala zachránit, co se dá, a získat čas pro zbytek armády, aby se mohla znovu seskupit.

„Támhle.“

Isak zmlkl. Prsty bubnoval na povrch svého brnění a čekal na signál. Už neměl stání a chtěl vyrazit do akce. Ozvalo se další troubení rohů, tentokrát slabší, a burácení spousty bubnů. Isak sebou škubnul, když ze skalního hřebene ucítil erupci magické energie. Do útoku se zapojili vojenští mágové.

Dokonce i zpoza hřebene cítil, v jaké jsou euforii z toho, že konečně mohli uvolnit energii. Mágové si od něj drželi celou cestu uctivý odstup. Nepochybně jim hlodalo v mysli, co se stalo Afgerovi Wetlenovi.

Když Isakovi projelo páteří známé zamrazení, že se ocitl v přítomnosti magie, už jen stěží držel trpělivost na uzdě. Cítil, jak mu v těle koluje krev, svaly už se nemohly dočkat, až se pohnou. Uměl si představit, jakou sílu vyvine mohutný pádící kůň, jaké teplo vyzařuje jeho tělo. Zamrkal a sevřel otěže pevněji. Štít měl opřený o stehno. Zatlačil na jeho hranu silněji, aby ho ten tlak trochu rozptýlil a pomohl mu ovládnout se. Díky tomu se lépe soustředil na postavu v dálce.

Pak se konečně objevila vlajka a někdo s ní zběsile mával ze strany na stranu. Koně se všichni najednou vyhrnuli kupředu. I Isakův kůň se přidal, zatímco Krann zkoumal, jakou barvu vlastně praporek má. Proti šedé obloze se to špatně odhadovalo. Pak si uvědomil, že červenou barvu by viděl naprosto jasně. Všechno šlo podle plánu.

Když překonali kamenité dno řeky, pobídli koně, aby vystoupali na násep. Isak kolem sebe viděl jen chaotický dav. Farlanští jezdci ujížděli pronásledovatelům – přívalové vlně elfů, kteří je hnali na jih. Mezi jezdci se proplétala i neorganizovaně prchající pěchota. Isak ale viděl, jak mezi sebou vojáci nechávají mezery, díky kterým budou moci znovu utvořit formaci, i když zrovna vypadají, že před nepřítelem v hrůze prchají.

O chvilku později zazněl roh. Čelní řada Duchů, která do té chvíle zjevně utíkala pryč, se zastavila na místě a otočila se, aby mohla čelit nepříteli. Druhá řada udělala to samé a třetí, ve chvíli, kdy byli muži opět jeden vedle druhého, utvořila hradbu ze štítů, připravená udělit elfům lekci.

Isak od nich odtrhl pohled – věděli, co mají dělat, nepotřebovali ho. Zaměřil se radši na šedé masy rýsující se nějakých dvě stě metrů od něj. Jeho kůň nabral rychlost. Isak rozpoznával pouze neforemné, obrovské postavy, dlouhé, svalnaté paže a hluboké, zvířecí vrčení, které se změnilo ve vytí, když obludy uslyšely jezdce.

Isakův kůň vyrazil do čela skupiny a nečekal ani, až ho k tomu pán pobídne. Po obou stranách se začala kopí klopit k zemi, jak se skupiny k sobě přibližovaly. Trolové byli obrovští. Několik jich udělalo pár váhavých kroků vpřed, ale většina byla zaskočena tím, jak náhle se kavalerie objevila. Stáli bez hnutí a zjevně netušili, co se děje, dokud koně nebyli skoro u nich.

Isak se postavil v sedle. Jako jediný neměl kopí. Sám nevěděl, proč ho odmítl. Povzbudila ho energie, kterou vyzařovali rytíři za ním, a magická síla sálající z trolů. Cítil, jak mu paží proudí radostná síla. Teprve nyní tasil Eolis a držel ho nad hlavou, jako by čerpal energii ze samotných nebes. Čněl nad všemi ostatními a Duchové za ním nešetřili pochvalnými výkřiky. Vypadal jako božská postava, připravená rozdrtit proklaté troly.

Pak Eolis hodil. Prosvištěl vzduchem jako šíp a zabodl se do nejbližšího trola. Někdo z lehké jízdy ho už trefil – z ramene mu trčela násada kopí zdobená červeným peřím. Těžko říct, zda si trol prvního zranění vůbec všimnul, ale když se mu do hrudi zanořil Eolis, zachvěl se a vydal hrdelní sten. Překvapeně pohlédl dolů a jednu ruku pomalinku zvedl, aby se dotkl rukojeti meče. Pouhou myšlenkou zavolal Isak meč zpět. Eolis vyklouzl z rány a nechal za sebou gejzír černé krve. Trol se zhroutil.

Nebyl čas oslavovat prvního zabitého trola. Eolis vklouzl Isakovi zpět do dlaně právě ve chvíli, kdy dostihl první řadu trolů – těch, kteří vyrazili napřed. Vyklonil se ze sedla, sekl mečem po nejbližším trolovi a ani si nevšímal krve, jež mu zkropila stehno. Na místo zasaženého trola hned nastoupil další a divoce máchal rukama, aby shodil Isaka ze sedla. Isak na poslední chvíli s koněm ukročil stranou a ťal do mohutné paže. Trol mu ještě stačil uštědřit úder do štítu, který Isaka div neshodil, ale pak paže odpadla a Isak byl volný.

Za sebou slyšel nechutné zvuky, jak kopí trhala maso a drtila kosti. Někde zanaříkal kůň, ale když se Isak otočil, viděl jen změť mužů a koní horečně se snažící uhýbat úderům.

Mrtvá těla na zemi naznačovala, že mnohým se nepodařilo zabodnout kopí dostatečně hluboko. Jeden z trolů vyrazil děsivě rychle kupředu a ignoroval, že z něj trčí tři kopí. Duch zahlédl pohyb a snažil se dostat tvorovi za záda. Ten to ale očekával, otočil se a rozdrtil obrovskou pěstí jediným úderem koni krk. Přední nohy koně se podlomily a Duch vyletěl přes koňskou hlavu do vzduchu. Na zemi se několikrát převalil, ale další trol přiskočil a plnou vahou mu dupnul na hlavu. Před tak odpornou smrtí ho brnění nemohlo uchránit. Isak slyšel, jak mužův křik náhle umlkl, a zamrkal. Pak obrátil pozornost k těm, kteří byli ještě naživu.

Když se skupina trolů chystala zaútočit na Duchy, kteří se zastavili, aby mohli obrátit formaci, vtrhl na pole vévoda Certinse v čele dlouhého zástupu svých rytířů a divoce křičel. Hned si vybral cíl a proklál mu hlavu kopím. Pak tasil Lominskou pochodeň, meč, který se v jeho rodině předával z generace na generaci, a zkosil dalšího trola.

Plán byl nejprve projet kolem a teprve při druhém útoku se zakousnout hluboko do trolích řad. Ale trolové postupovali kupředu tak rychle, že už nebylo kam jinam jet. Generál Lahk viděl, jak se rytíři v davu trolů ztratili. Nemarnil čas hledáním herolda. Vytáhl vlastní roh z pouzdra na sedle a vyloudil záplavu ostrých tónů.

„Utvořte řadu,“ zahřímal. Ta slova v bitevní vřavě téměř zanikla. „Utvořte řadu!“ Generál pobídl koně ostruhami, aby se dostal vedle Isaka. Jeho Duchové pádili kolem, ale když se dostali na jejich úroveň, prudce přitáhli koním uzdu. Nebyl čas shánět se po dalších kopích. Kdyby šlechticům ihned nevyjeli na pomoc, zahynuli by v trolích pařátech. Duchové, v klidu a s rozvahou, utvořili kolem generála řadu. Ten vytáhl sekeru a podržel ji vysoko ve vzduchu, aby ji všichni viděli. Isak sledoval, jak muži po obou stranách vytáhli zašpičatělá kladiva a válečné sekery. Celý arzenál zbraní připravených rozbíjet a drtit.

Dále vpravo čekali na generálův rozkaz vojáci z čety lenního pána Keda – kopí zvednutá. Jakmile byli Duchové připravení, ozvala se dvakrát trubka a dala rozkaz vyrazit přímo na troly. Když byli v plném trysku, zvedl generál sekeru a ukázal na levé křídlo trolů.

Isak zaryl ostruhy koni do slabin a letěl kupředu. Z dálky slyšel křik nabádající vojáky, aby zůstali v řadě, ale jemu mysl zaplavil vztek a nic jiného nevnímal. Jen stvůry, které si dovolily poskvrnit svou přítomností místo, které nazýval domovem. Věděl, že obludy za to zaplatí a on se o to přičiní.

Vzduchem se nesly zvuky boje, výkřiky mužů a řev monster. V tom všem vedl Isak své muže mezi obludy a sekal napravo i nalevo jako šílenec. Zapomněl na styl i formu, s přesností stroje kolem sebe sekal a bodal a zuřivě vrčel. Viděl, jak se řvoucí netvoři vrhají na rytíře, a v uších mu bzučela magická energie.

I když trolové čelili útoku ze tří stran, ignorovali přesilu a neúnavně mávali pažemi a drtili a lámali kosti koním i rytířům. Když trol padl, na jeho místo v přední linii hned přispěchal jiný, rozzuřený a nebojácný. Isakovi to nevadilo. Chtěl, aby přicházeli další. Nevnímal druhy ve zbrani a prosekával se dále a dále mezi troly. Hněv ho naprosto ovládl – otupil bolest a zahnal strach a zoufalství. Nevnímal ani údery, které se ho každou chvíli snažily dostat ze sedla dolů.

Nenávist v něm se změnila v čistou extázi a přinesla s sebou uvolnění energie, po kterém už od začátku tolik toužil. Pažemi mu proudilo teplo a v krku cítil ostrou, kyselou pachuť magie. První váhavé záblesky ozářily šedé, bahnem obalené troly a blesky vyšlehly, aby se mohly zakousnout do jejich těl. Ohnivé prsty si našly cestu do trolích hrdel a nosů, trefovaly se do jejich malých uší a sjely tělem až do páteře. Isak pak pouhou silou magie zvedl tělo do výšky a mrtvolu odhodil mezi ostatní troly.

Než si stačil vybrat další oběť, zasáhla ho do boku silná rána. Ze sedla ho vyhodila trolí pěst. Nejasně si uvědomoval, že mu prasklo několik žeber, ale zuřivost zastínila vše ostatní. Když dopadl na zem, převalil se a vyskočil na nohy, Eolis připravený na prvního nepřítele, který se mu postaví do cesty. Eolis nechal trčet z jeho lebky, rozpřáhl doširoka paže a objal tu energii, která mu proudila tělem a dožadovala se jeho pozornosti.

Obklopilo ho jasné bílé světlo. Po brnění mu tančily jiskry a vytvořily oblouk od jedné pěsti ke druhé. Tyčil se nad ostatními jako ztělesnění hněvu. Vzduch se třpytil a chvěl a Isak pevně svíral v rukou magické proudění. Pak uvolnil světelné záblesky a vyslal je na nepřátele.

Kolem to jiskřilo, ozývaly se výkřiky a scenérii zahalil závojem déšť. Slyšel, jak někdo někoho volá jménem, ale netušil, jestli je to jeho jméno. Bylo mu to jedno. Ta jeho část, která měla jméno, se zrovna někam schovala. Nyní z něj bylo ztělesnění smrti, honosící se vznešeností své práce. Ze rtů se mu sama řinula jakási slova a způsobovala, že se jiskry mísily s dešťovými kapkami. Vytáhl Eolis z mrtvého těla, a proťal jím jiskřící vír, který ve vzduchu vytvořil. Ten se změnil na vířící změť skleněných úlomků, rotujících rychleji a rychleji. Isak ji pak vyslal proti nepřátelům – sekala, ničila a zabíjela.

Když se takto zbavil magické energie, která se v něm hromadila, ucítil, že se něco blíží. Kdesi před ním to rostlo závratnou rychlostí a živil to stejný hněv, jaký spaloval jeho. Vzduch se rozžhavil a ze zbrázděné půdy stoupaly šedé stužky kouře. Náhle se před ním zhmotnilo cosi oranžovobílého. Ohnivé stvoření, jemuž nenávist propůjčila tělo. Na mysli mu vytanula vzpomínka – byl to chalebrat. Stál před ním ohnivý elementál. Když Isak zalapal po dechu, cítil, jak do plic nasává nesnesitelný žár. Zavrávoral zpět, okraje pláště v plamenech, a zdvihl štít před sebe, aby si chránil oči. Vzduchem tančily svíjející se ohnivé čáry a lebku mu drtila nesnesitelná bolest.

Učinil výpad mečem, ale bodl jen do vzduchu. Dlouhá ohnivá paže ho srazila na zem a opět bodl do ničeho. Ruka svírající meč se mu třásla. Ochromovala ho bezmoc. I když Eolisu plameny nijak neublížily, nemohl najít pevný cíl. Ve žhnoucím vzduchu se Isak snažil odplazit z dosahu ohnivých kapek, které se mu zařezávaly do kůže.

Ucítil, jak se chalebrat nad ním tyčí – nehmotný, ale smrtící. Věděl, že se ho chystá zabít. Cítil, jak se mu nad tělem přehnal stín, a světlo potemnělo – jen malinko, ale dost na to, aby se mu na chvíli ulevilo od bolesti. Napjal každý sval v těle a sevřel Eolis pevněji. Připravoval se na svou jedinou šanci odvrátit smrt…

Něco obrovského přisvištělo vzduchem a dopadlo na zem s ohlušujícím zaduněním. Síla úderu vymrštila Isaka do vzduchu. Když znovu dopadl, uvědomil si, že žár zmizel. Celý polámaný ležel tváří dolů na bahnité zemi. Ucítil chladný vzduch a dešťové kapky dopadající na brnění. Nastal klid. Do nosu ho udeřil nepříjemný pach spáleného masa a vyvolal okamžik paniky, když přemítal, jestli to není jeho maso. Poslouchal bubnování kapek…

…dokud ticho neprolomilo ohlušující zařvání – tak hlasité, že Isak ucuknul už jen před vlastní silou toho zvuku. Vyškrábal se na nohy, aby viděl, jaké obludě má čelit teď. Jakmile se napřímil, chňapla po něm obrovská hlava. Isak se sehnul, dopadl na jedno koleno a uslyšel děsivý zvuk, jak obří čelisti cosi drtily. Znovu se postavil a drak mezitím zvedl hlavu, zatřásl trolem, kterého svíral mezi zuby, a pak ho rozkousl na dva kusy. V tu chvíli Isak poznal Genedela.

Zatím ho viděl jen v matoucím šeru drakova podzemního doupěte a nebyl tudíž připraven na pohled, který se mu naskytl. Dlouhé vlnící se tělo pokrývaly třpytivé, téměř průsvitné šupiny. Vytvářely mihotavý kaleidoskop magie a světla, který v sobě snoubil dech beroucí krásu a nesmírnou, smrtící sílu. Drak se pohyboval pozoruhodně rychle. Vtrhl mezi troly, kousal, nabodával je na rohy, rozmetával je strašlivými spáry a ocasem sekal na všechny strany jako sekerou.

Ani tlustá kůže neochránila troly před oslňující změtí pařátů, rohů a zubů. V tu chvíli si Isak uvědomil, čím se nechal inspiroval Aryn Bwr, když tvořil Siulents. Chtěl, aby se při pohledu na brnění ostatním naskytl právě takový pohled.

Ze sedla na drakově hřbetě elegantně sklouzl pán Farlanu – jako tanečník, jenž dělá důvěrně známé kroky. Pak se jeho meč začal zakusovat do těl nepřátel kolem. Na hlavě měl přilbu se starodávným erbem, kterou Isak do té doby nikdy neviděl, ovšem to zdaleka nebylo to, co Isaka uvádělo v úžas nejvíce. Lord Bahl se pohyboval bez nejmenšího zaváhání. Snoubila se v něm magie a ničivá síla s takovou dovedností, že se Isak roztřásl při myšlence, jak obrovská propast ho od Bahla dělí.

Bahl učinil výpad a stáhl se zpět, znovu udeřil a vytvořil šedou bariéru, která odrazila trolí pěst. Další trol chtěl Bahla kopnout, ale ten jen ustoupil stranou, uvedl své tělo ve vzduchu do vodorovné polohy, odrazil dalšího trola a vrhl se na toho, který mu chtěl uštědřit kopanec. Isak zalapal po dechu, když ucítil silný proud magické energie vyvěrající z Bahlova kouzelného brnění. Jeho tělo se na moment stalo nehmotným, proletělo skrz trola a za jeho zády se opět zhmotnilo, aby mohl stvůře zarazit meč do páteře. Když po něm hmátl další trol, otočil se ve vzduchu, postavil se na mrtvolu a volnou rukou trola uchopil, zatímco druhou rukou opsal oblouk a mečem rozetnul nepříteli hrdlo.

Trolové se octli pod obrovským tlakem a ze tří stran je obklíčili rytíři povzbuzení nastalým zvratem. To bylo na troly moc. Začalo se ozývat vytí zoufalých tvorů, kteří se v panice rozutíkávali na všechny strany jako vyplašené stádo bizonů. Ti, kteří s útěkem zaváhali, skončili rukou rozjařených vojáků. Genedel triumfálně zařval. Jediným mávnutím křídel se vznesl do vzduchu a plival oheň na prchající obludy. Duchové mu zatím provolávali slávu.

„Generále, máte nepřítele v zádech,“ křikl Bahl stojící na velké šedé mrtvole a sledující dění na bitevním poli. „Naše pěchota není dost blízko. Odříznou nás.“

„Herolde,“ zavolal generál. Isak se otočil za hlasem a uviděl zraněného a zakrváceného generála a herolda, jak se krčí za ním. Generál zdvihl hledí a přitáhl si chlapce do zorného pole. „Zavel pěchotě, ať se přesune na křídlo.“

Herold si odkašlal a třesoucí se rukou přiložil roh k ústům. Nemohl ale popadnout dech, aby vyloudil nějaký zvuk. Generál Lahk ztratil trpělivost, vytrhl mu roh z ruky a sám zatroubil pět krátkých tónů rychle za sebou. Pak mu vrazil roh zpátky, zamračil se a spěchal, aby už stál po boku svému pánovi. Vpravo zdvihl nad hlavu bojovou sekeru sir Cerse a ukázal jí doleva, kde utíkali trolové.

„Duchové, utvořte řadu na východ ode mě!“ Rozkaz se nesl zvučně a jasně. Isak se přidal k Bahlovi a generálovi, kteří pečlivě sledovali situaci na bojišti.

„Pěchota se drží. Nepřítel je příliš chaotický na to, aby prorazil jejími řadami. Jízda zabránila útoku ze strany,“ řekl Bahl. „Isaku, vedl sis dobře, ale teď důvěřuj jen své armádě. Už jsi použil tolik magické síly, že ještě trochu a bylo by to na tebe příliš.“

Isak přikývl a v obličeji mu cuklo, když se dotkl brnění v místě polámaných žeber.

„Zraněn?“

„Nic, co by mě zastavilo.“

„Dobře. Najdi si koně. Když budeme mít štěstí, bitvu skončíme.“

Duchové už jakž takž znovu utvořili formaci. Vévoda Certinse stál v třmenech a planoucí meč držel nad hlavou, když k sobě svolával skupinu z východu. Isak sledoval, jak se rytíři a jízdní kopiníci v uniformách sjíždějí k lennímu pánovi Fordanovi, který svolal muže ze středozemí. Rozdělení na území bylo starodávným určením loajality – pozůstatkem rozdrobené říše, kterou Bahl zdědil. Isak si do té chvíle neuvědomil, že dělení zůstalo zachováno právě kvůli boji. Poznal ale, že jde o způsob, jak se ve vřavě bitvy opět rychle svolat.

„Generále Lahku, zavelte pěchotě, ať postupuje kupředu, a vezměte Duchy za jejich bratry,“ přikázal Bahl.

Generál rázně zasalutoval, nečekal na další pokyny a otočil se. Než stačil Bahl promluvit znovu, křičel už generál pokyny na své jednotky, aby se obrátily na západ. Pěchota a rytíři z řad Duchů se rozdělí na dvě skupiny a přidají se k bratrům. Čas vynaložený na vytváření nových formací se jim později vrátí.

„Pánové,“ Isak pohlédl na přicházejícího hraběte Vesnu. Vedl dva koně. Vypadal nedotčeně. Na brnění neměl jediný šrám a ani jeho, ani koně nehyzdily skvrny od bláta a krve. Isak cítil bahno a prolitou krev ze svého brnění. Kdyby předtím na vlastní oči neviděl Vesnu vjíždět mezi troly, byl by přesvědčený, že ten muž na bitevním poli vůbec nebyl.

Bahl přikývl na znamení díků a vzal si od Vesny otěže. Nechal si hnědáka s černobílým přehozem Palácové stráže – své vlastní barvy – a Isakovi nabídl jako uhel černou klisnu ve žlutém. Krannovi chvíli trvalo, než se opět vyškrábal do sedla. Překážel mu v tom štít a zlámaná žebra. Neobtěžoval se zeptat, komu koně patřili předtím.

„Lorde Isaku, váš plášť… jste si jistý, že můžete bojovat?“ Vesna ukázal na Isakův plášť. Kdysi zářivě bílá látka byla nyní šedá od prachu a sazí a spodní část až po symbol draka byla upálená. Pod pláštěm nechal oheň stopy i na Siulents.

„Budu v pohodě,“ řekl a znělo to mnohem sebevědoměji, než se skutečně cítil. „Genedelův stín donutil chalebrata na chvíli přestat. Mohl mě zabít, ale zaváhal.“

„Stín?“ přerušil ho Bahl. „Letěli jsme příliš nízko nad zemí, než abychom na tebe mohli vrhnout stín.“

Za nimi se z řad Palácové stráže ozval zvučný hlas: „Meh Nartis!“

Tři muži se otočili ke generálovi a viděli, jak zvedl nad hlavu dvě bojové sekery, a jeho vojáci spustili válečný pokřik: Ruka boží, oheň bouře, postrach mužů.

„Nepřítel na postupu,“ ozval se za nimi hlas. Bahl šlehl pohledem po Isakovi a vyšvihl se do sedla. „Teď není čas dohadovat se o stínech,“ řekl a pak zaburácel: „Muži z východu, rytíři ze středozemí, ke mně!“ Jeho hluboký hlas se nesl k oběma skupinám a Certinse a Fordan rozkaz okamžitě zopakovali. Isaka potěšilo, že vévoda Certinse nezaváhal a uposlechl svého pána, i když mu v žilách kolovala zrádcovská krev.

Bahl seděl v sedle a čekal, až se k němu muži přesunou. Kolem projížděla Palácová stráž a rytíři seděli a čekali, až projede. Bahl měl dobrý výhled a viděl dvě jednotky elfů – každá po několika tisících vojácích, jak se k nim přibližují. Po levé straně utíkali kopiníci z Lominu, aby překonali potřebnou vzdálenost.

„Nejsou dost blízko, aby nám kryli křídlo,“ zamumlal Bahl. „Tak necháme nepřítele, ať k nám dojde.“

Isak se podíval na Bahla a uvědomil si, že samomluva mu může být prospěšná. Pokud někdy stane v čele Farlanu, musí vědět všechno o vzdálenostech, způsobech útoku a dalších věcech, které je nemožné naučit se jinde než přímo na bitevním poli.

„Takže je potřebujeme zpomalit, jinak nás převálcují pouhou přesilou.“

„Přesně tak. Vítězství někdy závisí na pouhé iluzi,“ odpověděl Bahl. Zasunul Bílý blesk zpátky do pochvy, napřáhl ruce před sebe a cosi zamumlal. Isak cítil, jak kolem něj slova kloužou vzduchem a pospíchají k postupujícím elfům. Magie v něm se dožadovala, aby ji znovu uvolnil, ale Isak odolal. Pamatoval si, co mu řekl Bahl.

Před bližší nepřátelskou jednotkou vzplála ze země ohnivá stěna a plameny šplhaly k nebi. Isak slyšel, jak elfové křičí strachy, a celá pochodující masa se snažila zastavit. Bahl sebou cuknul ve chvíli, kdy nepřátelští mágové jeho kouzlo zrušili a iluze ohně jim zmizela z cesty. Uchechtl se. „To od nich byla pěkná hloupost. Copak neví, že draci si mnohem raději pochutnají na mágovi než na trolovi?“

Zpoza skalnatého výběžku za nimi se vzedmula vlna magie. Isak se otočil v sedle. Mezi řadami lučištníků zahlédl i šarlatové róby farlanských vojenských mágů. Viděli, co Bahl udělal, a následovali jeho příkladu. Vytváření iluzí vyžadovalo citlivý přístup, a to šlo mnohem snáze mágům než bělookému. Pokud ovšem vrhali na nepřítele skutečné ohnivé koule, docházely jim postupně síly, a Bahlovi ne.

Brzy se před rozkolísanými nepřátelskými jednotkami začali objevovat různí tvorové. Obrovská ledová kobra se před nimi vztyčila a vyrážela proti nim. Nad vzdálenější jednotkou začali kroužit dva obří orli a vojáci zaváhali v postupu.

„A teď jim skutečně ublížíme.“ Bahl znovu zamumlal, ale tentokrát mu slova z úst vycházela v podobě proužků černého kouře. Ty dopadaly na zem a tam se spojovaly do jednoho kouřového chuchvalce. Bahl slova opakoval stále dokola a tvar před nimi rostl. Hustý mrak mastného dýmu pomalu získával tvar a kroutil se jako nějaká odporná slepá larva. Náhle jako by zachytil pach elfů. S nepříjemným šustěním začal překvapivě rychle klouzat po planině směrem k nim. Tenkým ocasem se odstrkoval od země jako píďalka.

Když si elfové všimli, co se k nim blíží, neměli už čas utéct. Mrak se vnořil mezi ně a ozvaly se bolestné výkřiky. Isak viděl, jak se elfové perou o možnost uhnout tvorovi z cesty. Horečně se plácali po pažích a trupech, aby ze sebe setřásli, co je trýznilo. Zdálo se, že ti, kteří se dostali k oblaku blízko, byli zasaženi nějakou kyselinou. Křičeli v agonii a zachvátila je panika.

* * *

„Co to bylo?“

„Něco nepříjemného. Kdo má roh?“ Lenní pán Fordan jedoucí vedle lorda Bahla nabídl svůj. Bahl mávl rukou a Fordan pokrčil rameny, přiložil si roh k ústům a čekal na Bahlovy pokyny.

„Zavelte přímý útok.“

„Ale ještě jsme neutvořili formace,“ zaprotestoval.

„Nevadí. Důležité je, abychom je zasáhli teď, když váhají.“

Fordan pokýval hlavou na znamení souhlasu a zatroubil rozkaz. Odpověděly mu bubny pěchoty. Bahl se rozhlédl, pozvedl Bílý blesk a zabodl paty do slabin koně. Muži kolem učinili totéž. Spustili válečný pokřik a svištěli na koních vstříc nepříteli. Elfové nebyli na útok připravení, protože se ještě nevzpamatovali z kouzel, kterým museli čelit. Koně v brnění fungovali jako beranidlo a snadno rozráželi nepřátelské řady. Kopali kolem sebe a dupali po elfech, zatímco jejich jezdci se stejnou lehkostí drtili lebky a odsekávali končetiny.

Isak kosil kostnaté elfy tak snadno, až měl pocit, že jeho paži nekladou žádný odpor. Měli na sobě jen lehkou zbroj a Eolis jí projížděl jako máslem – stejně snadno si mohl prosekávat cestu polem kopřiv. Ten pocit probudil cosi uvnitř něj. Elfové byli pouhou trávou otírající se mu o lýtka. Jeho brnění odklánělo kopí a šípy a meč proměňoval ruce a nohy v krvavé kusy masa. Magie, hryzající v jeho útrobách, se hlasitě domáhala vypuštění na svobodu.

Jedno kopí se trefilo pod pancíř jeho koně a zabodlo se mu hluboko do plíce. Zvíře se vzepjalo, zaržálo bolestí a Isak spadl ze sedla. Když se nezraněn postavil na nohy, vrhli se na něj naráz tři elfové. Úderu prvního se vyhnul, druhému nepříteli setnul hlavu a oštěp třetího odvrátil štítem. Ani jeden z nich nedostal šanci udeřit podruhé. Vedle Isaka vypadali elfové jako děti – ramena měli svěšená pod tíhou boží kletby a rysy ve tváři měli ztrhané.

Isak ani nepotřeboval meč. Jeho svalnaté paže vládly smrtící silou a magií. Zapomněl na kroky a údery, které do něj Carel vtloukal od dětství. Kolem se tísnilo tolik elfů, že mohl jen útočit na vše, co se v jeho dosahu pohnulo. Opodál zaslechl hrdelní smích lenního pána Fordana. Někde ztratil přilbu i koně. Chlapík s břichem jako soudek skončil jako pěšák a mával kolem sebe masivním válečným kladivem s takovou silou, že snadno urážel elfům hlavy.

Isak viděl, že muži široký úsměv ztuhl na rtech. Oštěp ho trefil do škvíry mezi předním a zadním plátem brnění. Lenní pán zavrávoral, zkusil znovu zvednout kladivo, ale elf zakroutil oštěpem v ráně a Fordanova tvář odrážela, jakou agonií právě prochází. Padl na kolena a další elf k němu přikročil a rychlým, smrtícím bodnutím dílo dokončil. Než se Isak stačil pohnout, přiřítil se vévoda Certinse a planoucím mečem zkosil oba elfy. Pak se opět zanořil do nepřátelských řad a zmizel z dohledu. Následovali ho tři jízdní kopiníci a rytíři na koních.

Isak se otočil a znovu se vrhl na nepřítele. Dusivý zápach smrti, potu a výkalů zahnal jeho lidské já do ústraní. Na jeho místo nastoupilo cosi jiného. Okusil magii, která byla ve vzduchu cítit, a poddal se její zuřivosti. Siulents ho chránil ve vší své nádheře. Isak se valil přes mrtvá těla a začal rozdávat smrt tak dokonale, jak mu velela jeho touha po prolévání krve.

Ani si nevšiml, když se nepřítel obrátil na útěk. Pomalí elfové umírali, ať už k němu byli čelem, nebo zády. Eolis se prosekával k masu skrz meče i štíty. Z Isakových prstů proudily magické ohnivé jazyky a proud magie ho celého obklopoval jako vír. Periferně vnímal, jak se kolem něj míhají obrysy postav, a zabíjel a zabíjel. Země sama se otevřela, aby mohla přijímat další mrtvoly – hluboké brázdy připomínaly otevřené hroby.

Pak ale Isaka zastavila bolest v hlavě – tlak něčeho chladného a těžkého na zátylku. Jako by dostal ránu palicí. Tělo mu ochablo. Padl na kolena a bestie uvnitř něj pomalu umlkla – přesycená zkázou, kterou způsobila. Zalapal po dechu, ale vzduchu se mu nedostávalo. Upustil Eolis, odhodil štít a zoufale se snažil sundat si přilbu. Na moment si myslel, že se mu ji nepodaří sejmout – odolávala mu a sil už se mu také nedostávalo. Pak ale povolila.

Strhl si kápi, sípavě nasával vzduch a plnil si jím plíce. Tak se ponořil do bitvy, až se v jejích temných hlubinách málem utopil. Teď mu celým tělem projela vlna bolesti, plíce žebraly o více vzduchu a mozek naříkal nad jatky, která ho obklopovala, a nad potěšením, které z nich ještě před chvílí měl. Předklonil se a zvracel. Z očí mu kanuly slzy bolesti a smutku a mísily se s krví, která mu proudila z ran. S chutí zvratků v ústech se převrátil dopředu a zhroutil se na zem. Necítil ani, jak dopadl. Mysl mu zaplavila temnota.