jedné z věží, které unikly zkáze, sledoval, co se stalo s jeho nádherným domovem. Seshora vypadal všechen ten zmar dekadentně krásně. Měl pocit, že se dívá na malířské plátno, na kterém velkorysé tahy štětcem vykouzlily hluboké průrvy v zemi a rozesely kameny z pobořených věží do náhodných obrazců. Vzpomněl si na běsnící vřavu, která ho přivítala, když se vrátil – znetvořené obludy skotačící uprostřed zkázy. Masivní vystouplé čelisti s velkou chutí vše ohlodávaly a dlouhatánské jazyky chlemtaly z kaluží krve a kalu. Když umíraly, vřeštěly a věděly, že právě prožívají agonii jako trest za všechny svoje zločiny. Ale bylo jich tam příliš mnoho. Čerstvé pulsující rány překryly ještě nezahojená zranění, a jak tak ležel vedle těch, na kterých mu záleželo, polámaný a osamocený, bestie hltaly i jeho krev.

Zachránilo ho jméno. Jediné slovo viselo ve vzduchu a rozleptávalo zasychající rány na jeho těle. I dlouho poté, co slovo změnilo útočníky na neškodné, pokroucené trosky, nasládlý pach zkázy a prohry zůstával. Měl pocit, jako by se něčím nakazil – něčím, na co neexistoval lék. Zoufale hledal cestu k útěku, způsob, jak se vykoupit. Prchal chodbami posetými těly a octnul se v rozkládající se zahradě. Ještě nedávno to bylo jeho útočiště před hrůzami života. Nyní byla mrtvá spolu s tvory, kteří kdysi bývali jeho oblíbenými zvířecími společníky. Někteří bezpochyby stačili uniknout, ale většina jich tu ležela na páchnoucích hromadách. Když kráčel k pokojnému jezírku, jejich kosti mu křupaly pod nohama. Naklonil se nad hladinu a pohlédl na svůj odraz ve vodě – tvář, která se na něj dívala, mu nepatřila a cítil, že je zatracen. Tvář začala ječet, on sám spustil jekot a všechno zahalila temnota.

* * *

Isak se vzbudil zamotaný do propocených pokrývek a lapal po dechu. Venku sotva začínalo svítat. Lezavě chladný vzduch vnikl i do stanu a Isak se otřásl. Zranění ze snu ho stále ještě pálila na těle. Ve stanu bylo šero. Všechno se zdálo jiné a měl pocit, že koutkem oka zahlédl pohyb. Sevřel Eolis – když spal, meč si vždycky našel cestu na místo po jeho boku – a pozvedl ho, aby se v něm viděl. Stříbro nenabízelo příliš přesný obraz, ale po tom snu mu stačilo cokoliv, co dokáže, že jeho tvář je stále jeho.

Ruka se mu samým úsilím chvěla, a když se u vchodu do stanu kdosi pohnul, málem meč překvapeně upustil. Chloupky na zátylku se mu postavily do pozoru a čepel meče se sama vrátila do útočné pozice, připravena vyrazit. Poznal generála Lahka. Ruce měl pokorně sepjaté před tělem. Zvláštní postoj pro rytíře v plné zbroji.

„Co to děláte, generále?“ Isakovi zněl vlastní hlas opile a nejistě, ale generál na sobě nedal znát, že by si všiml nějakého rozdílu.

„Už je čas. Musíme vyjet před rozbřeskem.“ Upřeně na Isaka hleděl, jako by se snažil zjistit, jaký je mezi nimi dvěma rozdíl – co měl Isak navíc, že ho to pasovalo do nadřízeného postavení. „Chcete, abych sem poslal páže, aby vám pomohlo se ustrojit?“

Isak se chvilku mračil a pak si vzpomněl, proč vlastně páže do té chvíle odmítal. Přitáhl si přikrývku až k bradě, aby jizva na hrudi nebyla vidět. „Ne, zvládnu to sám. Za jak dlouho vyjíždíme?“

„Až budete připravený, můj pane. Řekl jsem pěchotě, aby se nachystala do půl hodiny. V noci přijel posel od lenního pána Torla. Včera dvakrát napadl nepřítele a v obou případech se mu podařilo donutit ho změnit směr.“

„I tak ale mají velkou přesilu.“

„Nebude to tak znát. Ještě jste neviděl vycvičené jednotky bojovat s chátrou. Klidně bych vzal jednu pěší legii Duchů ve čtvercové formaci a nechal ji napadnout ze všech stran pětinásobnou přesilou nevycvičených mužů. Nepřátelé jsou zbabělci a slaboši. Pokud tam jsou členové různých rodů, někteří se pravděpodobně ani nepustí do boje. Popadnou nějakou kořist a vrátí se tam, odkud přišli.“

„A trolové?“

Generál se odmlčel. Nadechl se k odpovědi a znovu se zarazil. Pak řekl: „Jsou to zvířata. Ne vojáci. Bohové je stvořili jako jednu z bojových ras během Velké války. Neumějí ani přemýšlet, ani se chovat strategicky. Umí se jen rozběhnout na nepřítele. Rádi ničí a zabíjejí. Ti neutečou jako ostatní.“

Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale nevydal už ani hlásku. Isak chvíli čekal a pak si uvědomil, že jen ztrácí čas. „Běžte a dohlédněte na muže. Já se nachystám.“

„Ano, můj pane.“ Krátká úklona a Lahk byl pryč. Isak slyšel, jak se vojáci dovolávají generálovy pozornosti. Byl rád, že nikdo nenarušuje jeho soukromí. Ulevil si do mosazné nádoby u postele a nacpal si do úst suchou kůrku chleba. Pak si začal navlékat ochranný oblek odložený vedle Siulents. Jak Bahl předvídal, větší oblek mu teď seděl lépe. Když se oblékl a zapnul poslední přezky, zhltl zbytek chleba a připnul si kroužkovou bederní roušku, která patří pod pláty brnění.

Carel mu řekl, že sečná rána do slabin je nejrychlejší způsob, jak vykrvácet. Jak tak nad tím Isak přemýšlel, skutečně cítil, jak mu ve slabinách horce pulsuje krev. Pak přišel na řadu kyrys. Otevřel panty, aby mohl dva pláty rozevřít kolem trupu. Jakmile je zaklapl, přizpůsobily se tvarem jeho postavě a místo spoje zmizelo. To, že vyrostl, nijak Siulents nevyvedlo z míry. Isak si nemohl pomoct a ještě jednou přejel prstem po místě, kde by se dva pláty měly spojovat. Cítil hranu, ale neviděl ji.

Jakmile kusy zbroje zaklaply do sebe, rozlilo se mu po těle teplo. Ranní chlad byl ten tam a Isak se pousmál. Úzkost, kterou dříve toho dne pociťoval, byla už jen vzdálenou vzpomínkou. Pokrčil rameny a cítil, jak mu brnění téměř nebrání v pohybu. Jako by nic nevážilo. Díky tomu, že mu tělo chránila dokonale celistvá zbroj z tekutého kovu, se cítil ještě silnější a rychlejší. Prošel si Eolisem několik figur a měl pocit, že jeho už tak nadpřirozené schopnosti ještě zesílily. Zdálo se, že meč a jeho paže splynuly v jedno.

I když byl Eolis schovaný v pochvě, měl Isak pocit, že meč je živý a touží, aby ho někdo použil. Vykročil ven se sebevědomým úsměvem na rtech. Modrou masku si přetáhl přes vypolstrovanou kapuci ochranného obleku. Brnění se mu v mdlém ranním světle blyštělo a drak na dlouhém plášti ve vánku tančil a vztekal se. I když ho Duchové v plné zbrojí neviděli poprvé, efekt, který ten pohled na okolostojící muže měl, byl obrovský. Isak se zastavil, prohlédl si jejich užaslé obličeje, vyštěkl rozkaz, aby se vrátili zpět ke své práci, a usmál se, když viděl, jak nadskočili jako vyplašení králíci.

Rozhlédl se. Kam se podíval, čekali muži na koních v úhledných řadách. Další si sedlali koně a kontrolovali zbroj. Pážata a sloužící běhali sem a tam v lese stanů kolem. Většina jezdců byli Duchové. Lahk si s nimi donekonečna opakoval základní dovednosti. Takové detaily později rozhodovaly o vítězství, nebo prohře. Generál, kterého základy výcviku nikdy nepřestanou bavit, byl ideální k tomu, aby dovedl své muže k dokonalosti.

Hrabě Vesna, kompletně vystrojen, přispěchal k Isakovi, který sledoval, jak se jednotky pohybují s přesností hodinového stroje. Sem tam se ozval hlasitý smích, ale většina mužů rozmlouvala vážně. Obyčejní lidé na útěku ze svých domovů a útok na Lomin způsobily, že vojáci byli hluboce rozezleni.

„Můj pane, váš kůň je připraven.“ Vesna se pohyboval mírně neohrabaně, jak bylo typické pro muže v brnění, ale dost rychle na to, aby bylo jasné, že je jeho pancíř začarovaný. Vlasy si spletl do copu, omotal kolem krku a tetování tak zůstalo skryto.

Isakovi stál ve výhledu na koně rytíř ve žlutobílém plášti, který zrovna rozhazoval rukama a něco vytýkal svému pážeti. Isak na něj pohlédl, když hrdě kráčel kolem, a rytíř zmlkl uprostřed věty.

Isakův kůň tam stál přikrytý bílým přehozem a na bocích se mu skvěl symbol draka. Z čela mu trčel ocelový bodec. Když k němu Isak vykročil, kůň natáhl jeho směrem krk a napjal otěže, které svírala postava vedle něj. Zvíře nervózně pohodilo hlavou.

Isakovi se náhle rozezněla v hlavě varovná siréna. Cítil nebezpečí. Uvědomil si, že jeho páže je menší. Postava držící otěže odhodila plášť a vrhla se kupředu. Roztáhla dlouhé končetiny, do té doby přitisknuté ke štíhlému tělu. Isak stačil jen zamrkat a stvoření již téměř překonalo vzdálenost, která je dělila. Za chůze bodalo kolem sebe. Eolis sám skočil Isakovi do ruky právě ve chvíli, kdy mu tvor plnou silou narazil do hrudi a srazil ho na zem. Když Krann dopadl na záda, vykopl a zoufale se snažil dostat zpět na nohy. Matně si uvědomoval, že mu na břicho dopadají rány. Levou rukou popadl tenkou paži a ta se v jeho sevření svíjela překvapivou silou.

Pak útočník odpadl. Isak se vyškrábal do kleku a čistě instinktivně se překulil doleva. Do místa, kde před zlomkem vteřiny ležel, se zabodly dvě tenké bílé čepele. Sekl do jedné a znovu sebou mrskl stranou. Vzduch proťalo nelidské zakvílení a Isak cítil, jak mu cosi těžkého dopadlo na záda. Bezmyšlenkovitě si levou paží zakryl tvář a ucítil, že něco místo jeho hrdla rozdrásalo chránič předloktí. Bodl Eolisem za rameno a ucítil, jak ostří přejelo po kosti. Pak mu tíha ze zad zmizela. Vyskočil na nohy a sekal kolem sebe, už když se otáčel kolem své osy. Útočník se ale nyní držel z dosahu meče. Isak se ocitl stvoření tváří v tvář. Hmyzí kusadla po stranách jeho hlavy se pohybovala a tvor na Isaka upřeně hleděl jako na svou příští kořist. Stál na třech nohách. Čtvrtou mu Isak uťal a z rány kapala černá krev. Další proud krve se řinul z pravého ramene, ale paže ukončená kostěnou čepelí stále držela na místě a byla připravená k útoku.

Než kdokoli z přihlížejících rytířů stačil něco podniknout, tvor znovu zaútočil, všechny končetiny v pohotovosti. Isak se hbitě přemístil doprava a Eolis kopíroval jeho pohyb, aby zasáhl útočníka. Cítil, jak proťal chitinovou schránku a zařízl se hluboko do masa. Isak nedopřál stvůře čas, aby se mohla z útoku vzpamatovat, poklekl a podrazil jí nohy. Předchozí úder byl tak razantní, že slyšel, jak se v tvorovi cosi přelomilo. To Isaka vrátilo zpět do reality, a než stačil na postavu na zemi pořádně zaostřit pohled, Eolis už do ní sám znovu a znovu bodal. Druhý úder uťal paži s čepelí a třetí přišpendlil tvora k zemi.

Isak zavrávoral zpět a vrazil při tom do hraběte Vesny. Otočil se a napřáhl pravou ruku, nyní už bez meče, a teprve pak si uvědomil, kde je a co tam dělá. Stvoření sebou na zemi zmítalo v křeči, ale život z něj už vyprchal.

„Můj pane, jste zraněn?“ Vesna upustil meč a popadl Isaka, když viděl, že obrovský bělooký opět zakolísal. Isak se opřel o Vesnova ramena a našel ztracenou rovnováhu. Prudký nával vzrušení mu na moment rozmazal vidění, ale nyní se mu zrak opět zaostřil. První věc, kterou viděl jasně, bylo Vesnovo tetování. Napjaté svaly na krku zkroutily obrazce do bizarních tvarů.

Isak nasál vzduch do plic v jednom obrovském doušku a všiml si, že se mu třesou ruce. Odpověděl: „Asi – asi ano.“ Pohlédl si na břicho, kam předtím tvor zaútočil. Uviděl jen nenápadný škrábanec na brnění a ten se mu před očima zacelil. „Krvácím?“

„Vy…“ Vesna zmlkl a zevrubně Isaka prohlédl. Útok byl tak rychlý, že nikdo nestačil zaznamenat, kolik úderů vlastně padlo. Ale kromě hluboké rýhy v chrániči předloktí, který Isakovi zachránil hrdlo, vyvázla zbroj bez poškození. „Ne, zdá se, že brněním nikde nepronikl.“

„Co to bylo?“

Oba se otočili a pohlédli na mrtvolu. Jeden z Duchů proklál tvorovi hrdlo kopím, aby si mohli být jisti, že je skutečně mrtvý. Když už se stvůra ani nepohnula, vytáhl voják z rány Eolis a obřadně, přes paži, ho nabídl Isakovi. Krann na meč chvíli jen tak hleděl. Formálnost celé situace ho překvapila. Když se rozhlédl po okolostojících mužích, četl jim ve tvářích, že na ně boj udělal velký dojem.

„Toto, můj pane,“ vmísil se do toho generál Lahk stojící za Isakem, „je válečník estashanti. Jde o jednu ze zkřížených ras, které bohové stvořili pro Velkou válku. Když zjistili, že jejich schopnosti jsou větší, než bylo třeba, zbavili se jich.“ Isak, stále ještě trochu v šoku z předchozích událostí, měl pocit, že v generálově hlase zaslechl hořkost.

„To vysvětluje, jak se nepříteli podařilo zabít vévodu Lomina. Najdou se parchanti, kteří je s oblibou používají jako nájemné vrahy,“ zabručel lenní pán Fordan. Kopl do bezvládného těla a na zem spadl zlatý náhrdelník. Řetěz byl přeseknutý. Isak cítil, jak z poničené věci vyprchává magická síla. Díky náhrdelníku se tvor dostal do tábora přes všechny stráže.

„Proboha, kdyby se sem dostal včera… Bez Siulents by mě vykuchal už při prvním úderu. Kdybychom dnes ráno nejeli do bitvy…“

„Byl byste mrtev, můj pane. Ale než vzdáte bohům díky, musíme vybojovat ještě jednu bitvu. Když se zdržíme, mohlo by to zhatit naše plány.“ Generál Lahk nečekal na odpověď a obrátil se na herolda po svém boku. Ten byl o několik let mladší než Isak a jediný v lehké zbroji. Na zádech měl velký kulatý štít a v ruce lovecký roh. Jeho povinností bylo zůstat naživu a předávat rozkazy jednotkám. Isak si všiml, že si herold pozvracel šaty. Zřejmě si uvědomil, že se setká s troly.

„Zatrub rozkaz k odchodu,“ řekl Isak a vyšvihnul se na koně. Teď, když byl estashanti mrtvý, byl kůň klidný. Vesna mu podal přilbu, kterou Isak upustil v boji. Byla chladná a bez výrazu. Isakův erb zakrývala blátivá šmouha.

„Můj pane?“

Isak se podíval na generála a viděl, jak jemně pozvedl přilbu. Rozhlédl se a všiml si, že ho všichni pozorují. Vedl armádu a tradice velela, že pokyn musí vydat on. Každý chlapec kmene ta slova někdy během hry zakřičel. I ti, kteří si neměli s kým hrát, si je opakovali alespoň v duchu.

Isak pobídl koně, aby se otočil kolem své osy, vyzdvihl přilbu vysoko, aby ji všichni viděli, a z plných plic zakřičel: „Pánové, jedeme do války – vaše přilby!“

Zvedla se vlna jásotu a Isak si nasadil přilbu. Cítil, jak její okraj splynul s lemem kyrysu. Vesna po jeho boku si nasadil zlatou vlčí hlavu a zvedl hledí, aby viděl na svého pána. Hrabě cosi zamumlal, překvapen pohledem, který se mu naskytl, ale jeho slova zanikla v provolávání slávy. Isak na nic nečekal, pobídl koně ostruhami a vyrazil kupředu mezi řadami členů stráže čekajícími v sedlech. Do uší mu zněl křik mužů chystajících se k boji.