Kapitola 12
T |
ělo mu obklopovalo světlo. Kopírovalo každou křivku jeho zocelené postavy a zvýrazňovalo dávno vybledlé jizvy a stopy po zraněních, na která si už nepamatoval. Pohyboval se se snovou pomalostí do rytmu tiché písně. Jeho brnění bylo to tam, ale Eolis mu zůstal. Vázalo je pouto silnější než jen vlastnictví. Meč byl strašně těžký, potažený krustou věkovitosti, a vypadal křehce a zranitelně. I přesto se zdál být celistvý.
Hlasy sužující mu mysl byly tichoučké. Jeho paměť a tělo ho před jejich vlivem chránily, ale i tak hlásky hlodaly a dožadovaly se pozornosti a myšlenek, ze kterých by se mohly přiživit. Jediný hlas, kterému naslouchal, byl šepot. Tak tichý, že nebylo možné rozumět slovům. Dívčí hlas ho volal a hledal v bezútěšné noční tmě. Ten jazyk neznal, slova nedokázal rozluštit, ale kdesi hluboko uvnitř hlas poznával.
Cítil, jak se kolem něj vrší hlína – jako by padal do hrobu. Ale nebyl mrtvý. Povstal znovu v podobě stínu. Ostatní postavy kolem něj procházely, uvězněné ve vlastních životech, a nevšímaly si ho. Svíral Eolis v ruce a zaplavil ho klid. Trpělivě ignoroval prázdnotu smrti. I když byl polámaný a zjizvený, kosti chtěly kráčet za určitým cílem. Nechal je, ať ho nesou ke břehu nehybného jezera a k postavě ještě nehybnější. Od vody foukal vánek. Nesl s sebou hlasy a také chuť soli a chladné krve. Obloha se stříbrně třpytila a vůně vřesu a mokrého kamení byla všude kolem. Usmíval se a sledoval, jak jeho krev vsakuje do hlíny pod nohama.
* * *
„Můj pane?“
Hlas generála Lahka vytrhl Isaka z dřímoty. Vytřeštil oči a skrze útržky snu se snažil upamatovat, kde vlastně je.
„Opět jste usnul v sedle, můj pane.“ I když to zřejmě měla být výčitka, v tónu jeho hlasu se žádná emoce neozývala.
„No a co?“
„No, kdybyste spadl z koně, těžko bych to mohl popsat lordu Bahlovi jako hrdinskou smrt. Kdyby se náhle rozběhl…“
„On se náhle nerozběhne.“ Isak natáhl ruku a poplácal obrovského koně, na kterém seděl, po krku. „Jsem si naprosto jistý, že tohle je nejlepší válečný kůň ze všech sedmi hrabství a já z něj nespadnu.“
Protřel si oči a snažil se zůstat vzhůru. To dopoledne už byli na cestě několik hodin, a stejně se nemohl zbavit ospalosti. Když si nasadil modrou hedvábnou masku a kožešinovou kapuci, dokázal si vytvořit vlastní teplé místečko, i když teplota každým dnem klesala. Noci na cestě nebyly zdaleka poklidné. Dary, které Isak neustále hlídal, vysílaly proudy magické energie, a to přitahovalo osamělé noční hlasy. Hluboký a osvěžující spánek se mu tudíž zatím vyhýbal.
Stáhl si kapuci, aby ho studený vítr trochu probral. Odjakživa byl podrážděný, když byl ospalý, a generálův monotónní hlas to ještě zhoršoval. Poškrábal se na hlavě, povzdechl si a pohlédl na generála, který seděl v sedle hrdě a zpříma a v obličeji se mu jako vždy nezračilo naprosto nic. Isak ho zatím nikdy neviděl projevit emoce. Jak se bude chovat v bitvě, se dalo jen odhadovat. Na bělookého to bylo dost nezvyklé chování. Isak si neuměl představit, že by se generál na bitevním poli choval stejně jako teď.
„Takže vzbudil jsi mě z nějakého důvodu, a nebo jen proto, že ti leží na srdci mé zdraví?“ zeptal se podrážděně.
„Myslel jsem si, že až vjedeme do města, byl byste radši vzhůru. Nepůsobilo by dobře, kdybyste spal, až vás přijdou poddaní pozdravit. Také mám pro vás vzkaz od rytířů z Anvee.“
„Co je s nimi? Urazil jsem je, když jsem pro ně neposlal, aby jeli se mnou?“ V předchozím životě viděl spoustu lidí se urážet. Ale dvorní titul očividně rozšířil počet možností, jak někoho urazit. Nyní mu věci, které neudělal, působily stejné množství problémů jako věci, které udělal.
„Jsou to vaši poddaní. Můžete je urážet podle libosti.“
„Dost už toho kárání, generále. Jsem na to příliš unavený.“
„Nemám dost vysoké postavení na to, abych vás mohl kárat…“
„Prostě toho nech a řekni, oč jim šlo.“
„Ptali se, jestli se vám můžou oficiálně představit.“
Isak se v sedle natočil, posunul si Eolis na zádech do pohodlnější pozice a čekal, až mu generál vysvětlí víc.
„Jejich na pět set – to je dost na takové hrabství, jako je Anvee. Chtějí se zavděčit novému lennímu pánovi. Problém je, že část rytířů a většina kavalerie jsou vaši nevolníci.“ Čekal na odpověď, ale žádná nepřicházela.
Isak seděl a tvářil se lhostejně. Jako chuďas z karavany nikdy neměl důvod učit se o zákonech, které musejí dodržovat ti, co nekočují. O takových říkal otec, že jsou jak otroci přivázaní na vodítku. Carel se tomu vždy jen zasmál a ani se nesnažil mu to vymluvit – naznačoval tím, že tak hloupý názor si ani nezaslouží odpověď.
Generál pokračoval: „Lorde Isaku, v Anvee nebyl žádný lenní pán mnoho let. Proto bylo výhodné přísahat věrnou službu pouze titulu lenního pána z Anvee samotnému – z takové přísahy vyplývají mnohé výhody a jen málo povinností. Tím pádem jsou nyní trochu nesví z toho, že byl ustanoven nový lenní pán. Mají k vám závazky a snaží se dodržet všechny zákony, dokud vás lépe nepoznají.“
„A?“
Povzdechl si. Isak si pomyslel, že už s ním ztrácí trpělivost, ale odpověď byla monotónní a trpělivá jako vždy. „A zákon praví, že nevolník si musí vyžádat pánův souhlas, pokud chce opustit hrabství. Technicky by to bylo zběhnutí a mohl byste je za to nechat pověsit.“
Isak se do té chvíle tvářil spíše zmateně, nyní se ale na generála nevěřícně podíval.
„A oni si opravdu myslí, že bych něco takového udělal? Popravil svoje vlastní vojáky? A ještě k tomu před bitvou?“
„Chtěli být opatrní a nechali nejdřív s vámi promluvit mě. Přeci jen jste bělooký.“
Isaka generálova slova zastudila v žaludku jako balvan. Nezáleželo na tom, že by musel být blázen, kdyby se tak zachoval. Báli se zrůdy v něm. Ani generál Lahk se jim nesnažil vymluvit, že je tu možnost, že se tak zachová – bylo to, jako by byl Atro stále naživu a všechno děsivé, co se o něm povídalo, byla pravda.
Isakovi z toho všeho bylo nanic a neodpověděl. Mávl směrem ke generálovi rukou, aby mu naznačil, že má tu záležitost nějak vyřídit, a pobídl koně, aby mohl být chvíli sám. Generál Lahk pobídl ostruhami koně do klusu a zmizel za prapory jízdních kopiníků lenního pána Tebrana.
Jak může takhle žít? To samé si přeci musí myslet o něm. Možná i něco horšího. Záleží mu vůbec na něčem? Je nějaký rozkaz lorda Bahla, který by neuposlechl? Nebo by udělal cokoli, ať už by to bylo jakkoli nemorální? Zamyslel by se vůbec nad tím? Možná mají pravdu ti, co říkají, že mu Nartis spálil duši.
Vrchní správce Isakovi vyprávěl, za jakých zvláštních okolností se generál narodil a jak ho Bahl vzal na zkoušku do Nartisova chrámu. Lahk byl silnější než jiní běloocí, ale Nartis ho odmítl. Místo toho, aby z něj udělal Vyvoleného, zjizvil ho bleskem. Měl pak na vybranou: zavrhnout Nartise a odejít, a nebo se stát dokonalým božím služebníkem. Vybral si obtížnější cestu. Umlčel ty části své duše, které jen přiživovaly bolest z odmítnutí. Isak ho za to musel obdivovat, i když ho samotná myšlenka děsila.
Vzduchem vířilo poskrovnu sněhových vloček a Isak se snažil mezi prapory vysledovat, kam generál jede. Brzy mu ale pohled rozostřily všechny barvy a vlajky. Palácová stráž měla ve znaku černou a bílou – bezpochyby ty barvy odrážely povahu lorda Bahla. Po několika týdnech ale vybledly, zašpinily se a nyní odpovídaly spíše naturelu generála Lahka. Procházeli jednotlivá hrabství a přibírali další jednotky. Prošli Tebranem do Nelbove a Danvy a kopírovali hranici Amahu a Vere. S novými jednotkami přibývalo i barev v řadách vojáků. Chetsové říkali farlanské kavalerii „oceloví pávi“ – křiklaví a namyšlení, ale i když nosili krajky a hedvábí, nebylo radno brát je na lehkou váhu.
S armádou nyní putovalo celkem osm lenních pánů včetně Kranna samotného, jedenáct hrabat, asi padesát maršálů a přes šest set rytířů. Na šedavém pozadí zimního lesa se pěkně vyjímala barevná směsice stovek praporů, symbolů, korouhví a plášťů. Každý urozený muž se Krannovi představil včetně svého titulu. Isak si ale pamatoval jen lenní pány. Zbytek se mu slil v jednu šmouhu okázalosti a pompéznosti.
Starý hrubián Fordan měl tu čest jet v čele, před výše postavenými lenními pány. Isak tak rozhodl a sir Cerse, plukovník Palácové stráže, to těžce nesl. Fordan ale dokázal, že je dobrý společník a moudrý rádce. Sirem Cersem si už Isak tak jistý nebyl. Byl to mladý ctižádostivý rytíř z Torlu, který všechny překvapil, když krátce po vstupu do jednotky Duchů dostal orlí meč. Fordanův prapor s červenou hradní věží se vznášel kdesi daleko vepředu, stejně jako zlatozelení psi bohatého lenního pána Nelbova a zelený gryf protivného lenního pána Selsetina. Na tom muži bylo něco, co nutilo Isaka skřípat zuby pokaždé, když ho viděl. Dokonce i předtím, než mu Fordan řekl, že Nelbove a Selsetin byli nějak zapletení do Malichova skandálu. I když Isak netušil, co to vlastně znamená, pochopil, že je to staví do pozice lidí, kteří nebudou jeho spojenci. Ostatní šlechtici při Fordanových slovech vědoucně pokyvovali hlavou. Ať už se jednalo o cokoliv, byla to zjevně obecně známá historka.
Přímo před Isakem se třepotal prapor se střemhlav se snášejícím zlatým sokolem nově jmenovaného lenního pána Danvy. Jeho bratr byl mrtvý jen dva týdny a už se uzavíraly sázky, jak dlouho vydrží naživu Danvův maličký synovec, který by titul převzal, jakmile by byl plnoletý. Danvův zvučný hlas se nesl do daleka. Isak také slyšel nekonečnou debatu lenních pánů z Amahu a Kedu. Zdálo se, že si bílé srdce Amahu v boji se žlutým lvem vede dobře, i když mu muselo přiznat výhodu dvaceti let věku.
Poslední lenní pán byl na žebříčku hodností nejvýše a pocházel z jedné z nejbohatších provincií. Isaka překvapilo, že se tvrdošíjný a fanaticky oddaný lenní pán Torl představil jen krátce a vyjel někam s předsunutými hlídkami. Jeho znak – ledová kobra – byl stejně neobvyklý a zvláštní jako tajnůstkářský lenní pán sám. Stejně tak nepochopitelné bylo jeho rozhodnutí odložit honosné brnění, které by rytíři příslušelo, a místo toho nosit jen jednoduché kožené oblečení a znak rodiny přišitý na prsou jako řadový voják. Pancíř si vezl pečlivě zabalený a stejně tak skupina jízdních kopiníků, rytířů, kteří tvořili jeho osobní stráž.
Isak si nejprve myslel, že je Torl zbabělec, který se obléká jako člen kavalerie proto, aby nebyl tak nápadným terčem jako jeho urození kolegové. Když se ale o muži dozvěděl více, byl rád, že své podezření nikomu neprozradil. Generál Lahk jen tak někoho nepochválil, ale o lenním pánovi Torlovi tvrdil, že v bitvě vždy bojuje bok po boku s bělookými.
Tsatachovo oko zůstávalo skryto za hradbou mraků a suchý vítr svištěl mezi rytíři v brněních, jednotkami oděnými v kůži až ke zvířatům obtěžkaným nákladem, která průvod uzavírala. První příval sněhových vloček sliboval, že bude hůř. Když už byla cesta příliš zledovatělá pro jízdu, musely kluzkou pěšinu nejdříve ušlapat soumaři.
Isak měl dobrý zrak a neunikly mu zrzavé veverky pozorující armádu z bezpečné vzdálenosti. Huňaté kožíšky se jim chvěly, když proklepávaly kůru dubů a hledaly pod ní hmyz. Isaka uklidňovalo, že nějací tvorové žijí bezstarostně dál a armáda pochodující na východ je nezajímá. Lidé ve městech, kterými procházeli, byli nervózní a vystrašení. Vojákům provolávali slávu jen váhavě. Strach z elfů se jich pevně držel, a čím dál postupovali, tím byla úzkost lidí silnější. Když viděli Isaka na velkém bílém koni a slyšeli tiché cinkání postrojů a vyzvánění stříbrných řetízků, zvonků a rolniček zdobících to majestátní stvoření, zdálo se, že jim to dodává důvěry. Možná to stačilo. Aby věřili v Isakovy schopnosti, bylo důležitější, než zda v ně věřil sám Isak. Pokud budou jeho vojáci dost srdnatí, jeho strachu si nikdo nevšimne.
Generál Lahk se vrátil za chviličku. Vedle něj klusal rytíř v černém brnění, pancíř připevněný přes formální hedvábný oděv, jak velela tradice. Byl očividně zámožný – černočernou zbroj zdobil jemně cizelovaný zlatý dekor, rámující obrovskou, hrdou lví hlavu uprostřed náprsního krunýře. I když Isak stále bojoval s ospalostí, projela jím jiskřička poznání. Zamrkal, aby zahnal vlčí mlhu způsobenou spánkem, a podíval se na muže ještě jednou. Tentokrát mu došlo, s kým má tu čest. Spojení řvoucího lva a extravagantního černého brnění se často nevídalo a Isak věděl, že na sedle bude mít muž připevněnou zlatou přilbu ve tvaru lví hlavy.
Když se jezdec přiblížil ještě více, rozeznal Isak i dvě zlaté náušnice – poznávací znamení hraběte. Kdyby se mu zranění nehojila tak rychle, měl by sám tři zlaté kroužky příslušející lennímu pánovi. Nebyl to žádný bezejmenný šlechtic, ale proslulý hrabě Vesna.
Vesnu pověst předcházela. Každé dítě, urozené i chudé, vyrůstalo s historkami o jeho romantických dobrodružstvích – nasadil parohy celému zástupu šlechticů, vybojoval spoustu soubojů, unikal po střechách domů… Carel říkával, že Vesna je jeden z nejlepších vojáků kmene. Také by asi jinak nepřežil. Šuškalo se, že několik dědiců šlechtických sídel je jeho potomky. Děti byly uznány za vlastní ze strachu, že by se jinak podvedený otec musel jednomu z nejzručnějších bojovníků v Zemi postavit v souboji. Vesna vybojoval dvacet čtyři soubojů a všechny vyhrál. Někteří – nebylo jich mnoho – se ho snažili zabít lstí a nebo ho nechat zavraždit. Marně.
Vesna zdědil jen jeden druhořadý elfský meč, a aby si mohl od Akademie magie koupit pancíř, uvalil hypotéku na celé své sídlo. V oku řvoucího lva se třpytil jediný rubín. Odrážela se v něm ta trocha světla, kterou jim den nabízel. Černé vlasy měl hrabě stažené dozadu a vynikaly tak jeho pohledné rysy, které už způsobily mnoho potěšení i problémů. I když byl nepopiratelně přitažlivý a kolem očí měl vějířky vrásek od smíchu, bradu měl umíněnou a z tváře mu vyzařovaly zkušenosti a síla.
„Hrabě Vesno,“ zvolal Isak, když muž sesedl z koně a přibližoval se k němu. Herold provázející Isaka na každém kroku už už otevíral ústa a zase je ublíženě zavřel.
„Lorde Isaku,“ hlas měl jako tvář – vojensky silný se známkami smyslu pro humor. Když Isakovi poklekl k nohám a sklonil hlavu, naskytl se Isakovi pohled na modré tetování, které se mu táhlo od krku kamsi dolů. Značilo, že si ten muž rytířský titul vydobyl hrdinstvím v bitvě. Jeden titul zdědil, ale tetování si vysloužil.
„Řekli mi, že Anvee plodí jen zelí a kozy, ne hrdiny.“ Četa Duchů se seřadila za Isakovým stojícím koněm. Jak kolem procházeli další vojáci, natahovali krk, aby zahlédli ty dva muže pohromadě. Isak slyšel, jak seržanti mužům nadávají, protože se řady začínají hroutit a formace rozpadat.
„Vaše slova jsou pro mě vyznamenáním, můj pane.“ Isak se skoro musel zasmát, když slyšel, jak opatrně s ním hrabě Vesna rozmlouvá. Jak často se vám stane, aby vám váš dětský hrdina klečel u nohou? „Doufám, že budu moci bojovat po vašem boku a dokázat, že jsem vašich slov hoden.“
„Dost už. První věc, kterou můžeš mým nevolníkům vzkázat, je, že jediní muži, které chci u svých nohou, jsou ti, které tam sám naskládám. Děkuji za úctu, kterou jste mi projevili. Jsem si jistý, že muži z Anvee se na bitevním poli obzvláště vyznamenají.“
Hrabě povstal. Znatelně se mu ulevilo a v očích mu pohrávaly jiskřičky smíchu. Isak měl skoro dětinskou radost z toho, jak dobře se ten muž zřejmě cítí v jeho společnosti. Ukázal na jeho koně.
„Pojďme, zpomalujeme armádu. Povídat si můžeme i v sedle.“
Vesna se rychle uklonil. Náhle plný sebedůvěry. Teď už věděl, jak Isak uvažuje. Popadl hrušku sedla a elegantně se vyšvihl na koně. Lehce se dotkl patami jeho boků a vydali se na cestu.
„Můžu se zeptat, co můj pán dosud slyšel o nepříteli?“
Isak kývnul na generála a navedl svého mohutného válečného oře vedle Vesnova koně v černém přehozu. Z toho vyzařovaly klid a poslušnost. Nebyl to zrovna kůň, jakého by Isak očekával u vyhlášeného rváče a potížisty. Řekl si, že je to dobré znamení. Zdálo se, že za všemi dobrodružnými historkami stojí přemýšlivý, inteligentní muž. Temperamentní hřebec bušící kopyty do země by působil mnohem stylověji, ale v chaosu na bitevním poli se jistě mohl více spolehnout na tichou klisnu.
Přesunul pozornost z koně na jezdce. „Jsme ještě moc daleko, aby tam naši mágové dohlédli, ale víme dost.“ Pokynul generálovi a ten s radostí uvedl hraběte Vesnu do situace. Isak do konverzace nezasahoval. Jen poslouchal. Až přijde čas, bude o strategii rozhodovat generál Lahk. Bahl i Lesarl se shodli, že má Isak vystupovat spíš zdrženlivě a nevrhat se do zodpovídání otázek. Stejně by to dopadlo tak, že by nakonec dal Lahkovi ve všem za pravdu.
„Nepřítel se rozdělil na tři části. Všechny jsou severně od Lominu,“ řekl generál. „Jedna obléhá brány města, další je o kus dál na západě a třetí táboří v půli cesty mezi Lominem a Horní Bránou. Vitil a Kohm byly vypáleny do základů.“
Vojáci v zásadě mluvili pouze o „nepříteli“. Ne o elfech. Nepřítel neměl tvář. Prostě bylo třeba ho zničit. Nepotřeboval jméno.
„A lidé?“
„Tři sta členů pěchoty zahynulo ve Vitilu – svou smrtí ale umožnili ostatním utéct. Kavalerie v Lominu padla celá…“
„Cože? Všichni?“ Do té doby klidný Vesna vypadal teď rozčileně a nevěřícně.
„Myslíme si, že ano. Tak jako každý rok vyrazila hlídka v plné sestavě tří tisíc mužů. Nevrátili se.“
„Myslel jsem, že ty muže někdo zastaví.“
„Měli je zastavit, ale bylo to poslední den lovecké sezóny. Následník Lomin ho chtěl pořádně oslavit.“
„Fate má skutečně svérázný smysl pro humor.“ Vesna promluvil unaveným, monotónním hlasem, který náhle zněl jako generálův. Tak promluvil voják, kterého už žádná špatná zpráva nemůže překvapit.
Další míli ujeli v tichosti. Isak se skoro nepohnul – byl tichý jako dítě, které nechce, aby si ho dospělí všimli. Hrabě hleděl do dálky a téměř nepostřehnutelně hýbal rty. Isak to zaznamenal jen koutkem oka a lámal si hlavu, co to asi znamená. Byl jeho nový poddaný náboženský fanatik? Co ještě o něm neví? A jestli je tomu tak, může vůbec někomu věřit? Jakmile si to pomyslel, vyhuboval sám sobě, jak by to udělal Carel, kdyby tam byl.
Proboha, Lesarl už tě nakazil svou paranoiou. Vesna se jen modlí. Je to voják a oplakává mrtvé. Klidně mohl být na jejich místě.
„Slyšel jsem něco o trolech. Je to pravda?“ Isak sebou škubnul, když hrabě znovu promluvil. Bylo slyšet, že má obavy. Buď to bylo ztrátou tolika mužů, a nebo tím, že už někdy předtím s troly bojoval.
„Je to tak,“ potvrdil generál Lahk. „Měli bychom zjistit, kolik jich tam je, jakmile budou na dohled našich mágů. Musíme ale počítat s horší variantou a očekávat jich stovku i víc.“
„A naše těžká jízda?“
Trolové byli tak obtížní protivníci, že jim mohla čelit jen těžká jízda. To byla cena za rytířský nebo šlechtický titul – v těžkých dobách se museli postavit nejhorším nepřátelům Farlanu. Říkalo se, že trolové necítí žádnou bolest. Ani když jsou smrtelně zranění. Nejefektivnější bylo bojovat proti nim těžkým kopím z koňského hřbetu. Pěšáci by jim jen těžko dosáhli na hlavu a stěží by vyvinuli takovou sílu, aby jim výrazně ublížili. Trolovi bylo třeba roztříštit lebku. Jakékoli menší zranění jen dostalo útočníka do nevýhodné pozice.
„Osm set Duchů a dalších sedm set šlechticů a jízdních kopiníků. Víc koní do pole vyslat nemůžeme. Ještě je může podpořit pěší legie Duchů, ale jejich ztráty by byly obrovské.“
Konverzace se stočila k logistice, zásobování a pohybu vojsk. V posledních týdnech Isak slyšel jen nekonečné počítání dní a půldní – jak rychle se dostanou do Lominu, jak brzy přijde pěchota z Horní Brány a Lominu… Znovu zavřel oči a nechal krajinu ubíhat kolem.
Den se vlekl – mrazivý a nudný. Pážata, heroldové a proviantní důstojníci přicházeli za generálem Lahkem, ale ať už mu hlásili cokoliv, nezdálo se, že by ho něčím překvapili nebo zaujali. Odpovídal jim stručně a k věci. Když vyrazili z Farlanu, mladší pážata nedokázala z tónu generálova hlasu poznat, zda už hovor skončil, nebo ne, a nevěděla, kdy odejít. Když se pak na ně otočil a poslal je pryč, vždy zbledla a pelášila, odkud přišla.
Vesna kladl jednu otázku za druhou a vyptával se generála na nejmenší detaily, jen aby mohl zůstat Isakovi po boku. Isaka samotného překvapilo, že mu to nevadí. Zvučný hlas se poslouchal mnohem lépe než pleskání kopyt v bahně. V polobdělém rozpoložení si uvědomil, že Vesnovu budoucnost ovlivní jediná věc – zda má politické ambice, nebo ho vede hrabivost, a nebo obojí. Jen myšlenka stačila, aby si ten starý Isak z karavany uvnitř něj pohrdavě odplivl. Otevřel oči a zamračil se na stromy u cesty, ze kterých kapala voda.
Jak se blížilo poledne, lemovalo cestu čím dál více lidí. Hladoví a ztrhaní lidé závistivě zírali na honosné oblečení, koně v nejlepší kondici a prapory hýřící barvami. V plné zbroji by kolona byla ještě působivější – jízdní kopiníci by na zádech nesli vlajky a rytíři by měli k ramenům, přilbám, loktům a zádům připevněné hedvábné pásy. V plné zbroji byli pojízdnou ukázkou rozmařilosti.
Všechna nádhera kontrastovala s rolníky, kteří podél cesty vlekli omlácené vozíky se všemi svými pozemskými statky. Isak viděl, že se jim ulevilo, ale že mají i vztek. A všechny ty emoce se skrývaly pod nánosem špíny a maskou únavy. Armáda oslabila jejich strach z nepřítele, ale také zvýraznila propastný rozdíl mezi rolníky a šlechtici. Každodenní dřina na poli byla na hony vzdálená životu rytířů. Většina šlechticů kolem nich projížděla lhostejná a nevšímavá.
„Proč jsou všichni ti lidé tady?“
„Utečenci, můj pane. Opustili pozemky kolem Lominu. Vědí, jak by dopadli, kdyby padli do rukou nepříteli.“ Generál vypadal, jako by mu těch vystrašených, zubožených trosek, které vytlačili z cesty, aby jezdci mohli projet, bylo skoro i líto. Skoro. Pro bělookého rolníci nebyli nijak důležití. Stejně jako spousta jiných věcí. Tvořili jen pozadí jeho prázdného života.
Isak se rozhlížel kolem sebe. Občas některému z utečenců pohlédl do očí. Atmosféra se změnila, když jejich počet narůstal. Vpředu už se skupinky začaly měnit v davy. Zavrtěl se v sedle. Cítil vinu za to, že na jejich záchranu vyrazili tak pozdě, a zároveň jím zmítal strach, úžas a úleva. Farlanští byli pověrčiví a legenda o Arynu Bwr žila v jejich srdcích stejně jako v srdcích jejich nejzavilejších nepřátel. Čas si s ním nepěkně pohrál. Bohové ho chválili, a přitom ho vykázali do Ghenny. V lidových historkách si odvahou a genialitou vydobyl zvláštní místo – lid ho nikdy neměl nijak zvlášť v oblibě, ale obdivoval ho natolik, že ho nedokázal zcela zavrhnout. Teď se ten protiklad připomněl lidem znovu a pro nikoho nebylo jednoduché se s tím vyrovnat.
„Co děláme, abychom jim pomohli?“ zamumlal Isak. Otočil se na generála Lahka.
„Můj pane?“
„Zásoby? Jídlo? Je zima, u Larata! To se pro ně ještě nic neudělalo? To tu prostě umřou, když budou čekat, než jim vybojujeme domovy zpět?“
„Nic se pro ně ještě neudělalo, můj pane.“
A zase, ani stopa po emocích. Isak by mnohem radši uvítal opovržení nebo cokoliv jiného. Jen aby bylo jasné, že je generál naživu.
„A proč ne?“
„Vrchní správce Lesarl to řekl jasně, můj pane. Dostali jsme za úkol nedělat nic, dokud rozkaz nevydáte vy a lidé vás při tom neuvidí. Váš lid by měl ctít vaši vládu, stejně jako se bojí vaší síly.“ Generál ignoroval Isakův nevěřící pohled a zahřímal směrem k plukovníkovi Palácové stráže: „Sire Cerse, můj pán si přeje, abyste rozdělili naše jídlo mezi jeho poddané.“
Isak soptil. Sledoval, jak rytíř okamžitě zasalutoval a pokynul poručíkům, aby úkol splnili. Ze zadní části karavany se jako zázrakem vynořily vozy s potravinami. Provázeli je vojáci, kteří z nich vytahovali jídlo a rozdávali ho do dychtivých rukou Farlanů.
Isak nebyl schopen slova. Znovu někdo předvídal jeho chování a manipuloval jím. Ruka ve stříbrné rukavici se mu sevřela kolem jílce meče. Vřelo to v něm, protože si připadal jako Lesarlova hračka.
„Asi vás to příliš nenadchlo, můj pane.“
„Jdi k šípku, Lahku. Jestli si vy nebo Lesarl myslíte, že mnou můžete jen tak manipulovat… Nezabil jsem vás pouze proto, že vás budu potřebovat v boji.“
„Rozumím, můj pane. My běloocí takové zacházení těžko snášíme…“
„A vy víte, jaké je to být na mém místě? Máte moje sny? Nebo si s vámi bohové pohrávají jako s loutkou ve hře, do které by se ani Lesarl neodvážil zapojit?“
„Všichni jsme loutky, můj pane. Jediný rozdíl je, že vaše činy bohové sledují, na nás ostatních jim nezáleží.“
Zjizvený generál si podvědomě přejel prstem po krku a Isak se rázem cítil provinile. V těch místech se generálovi táhla ošklivá rozeklaná jizva a končila pod kroužkovou košilí. Isak nevěděl, co na to má odpovědět. Znovu se zadumal nad věčnou otázkou – co s ním vlastně bohové mají za plány? Od doby, kdy se stal Vyvoleným, cítil se ještě víc svázaný, než když mu život řídil otec. Ten pocit, že je jen pěšák v něčí hře, s sebou přinášel ještě větší bezmoc než otročina v dětství. Byl to paradox. Svůj pancíř na těle skoro ani necítil, ale ten pocit ho užíral dnem i nocí.
Přejel si maně rukou po prsním pancíři, a to ho přivedlo k myšlenkám na Siulents. Byl bezchybný a v celé Zemi nebyla podobná zbroj. Přejížděl prstem po jeho perfektně hladkém povrchu a cítil ozvěnu každé runy, kterou do stříbra nechal Aryn Bwr vyrýt. Každá runa přitahovala nějaké kouzlo. Odhadoval, že je jich tam více než stovka, a přitom na celém světě existovala jen hrstka brnění majících na sobě více než dvacet run. Lesarl řekl, že by stačilo lusknout prsty a objevilo by se dvacet mužů, kteří by toužili strávit zbytek života studiem Siulents. A bylo by jich možná potřeba dvakrát tolik na dvakrát delší dobu.
Podle pověstí byl poslední král vznešený a spravedlivý. Ovšem jeho vzpoura byla strašlivá. Bohové ho milovali nade vše, dokud jim věrně sloužil. Proč se Aryn Bwr postavil vlastním bohům, zůstávalo největší záhadou dějin.
Isak si začínal uvědomovat, čím vším asi ten muž musel projít. Sám teď kráčel v jeho stopách, a to žádný z harlekýnů, kteří jeho příběh vyprávěli, neučinil. Siulents se hodil pro nelidského a smrtícího zabijáka. Pochopil by spíš, kdyby ho vyrobil bělooký, a ne elf, který psal takové básně, že se stal oblíbencem Leitah, bohyně moudrosti a učení. Pak Leitah zahynula v bitvě. Zabila ji Křišťálová lebka, kterou Aryn Bwr vyrobil.
Nejvíce nervózní byl Isak z té části zbroje, kterou ještě ani nevyzkoušel – z přilby. Podle tradice si ji měl nasadit až do bitvy, a Isakovi to tak naprosto vyhovovalo. Ta tvář bez výrazu a ještěří výstupky na hlavě slibovaly cosi, co Isak nijak nechvátal vyzkoušet.
Zvláštní sny, pozoruhodné dary, runa „srdce“, hlas mladé dívky volající ho ve tmě – nitky se pomalu splétaly do gobelínu a každou chvíli se objevilo nové vlákno, které odhalilo další část obrazce. Rolníci, kteří si cpali do úst chléb plnými hrstmi, sledovali Isaka a připadal jim klidný a nezúčastněný. Jeho kůň se pohyboval energicky a zvedal kopyta vysoko do vzduchu, stříbrné zvonečky a rolničky cinkaly a rozjasňovaly pochmurný den.
Vesna si všiml, že se Isak tváří čím dál zasmušileji. Odkašlal si, aby na sebe upozornil. Isak se na poddaného zamračil, ale hrabě to ignoroval a navedl svého koně blíže k němu. Isakovi zvědavost nedala a sklonil se v sedle, aby slyšel, co mu muž chce říct.
„Můj pane, jsem váš poddaný. Zákon a moje přísaha mě zavazují jednat podle vašich nejlepších zájmů. V politických kličkách se vyznám lépe než vy. Třeba bych vám tím mohl být užitečný.“
„A proč bys mi chtěl být užitečný?“ zamumlal Isak mrzutě. „Proč bych měl věřit někomu s tvou pověstí? Někomu, koho sotva znám?“
Hrabě se zatvářil překvapeně. „Moje pověst, můj lenní pane, nikdy nic neříkala o tom, že bych porušil přísahu.“ Promluvil tak chladným tónem, že Isak nabyl přesvědčení, že ho tentokrát opravdu hluboce urazil. Pokud tomu tak bylo, Isak se nehodlal omlouvat. I když byl hrabě, byl zároveň jeho poddaný, a u takového si nemusel lámat hlavu, jestli raní jeho city.
„Jsem váš poddaný. Je v mém zájmu, aby se vám dařilo. Váš úspěch je pro mě důležitý a moje pověst je všechno, co mám. Kdybych se zachoval jako zrádce, připravil bych se o ni.“
Isak se napřímil. Zaujalo ho, že Vesna to, co říkal, zřejmě skutečně myslel upřímně. „Takže co mi radíš?“
„Generál není váš nepřítel. Když si to o něm budete myslet, bude to velká chyba.“
„Ale přátelský moc není.“
Vesna pokrčil rameny. „Generál Lahk je oddaný služebník kmene. Respektuje autoritu lorda Bahla a jeho nejvěrnějších sloužících. Věří tomu, že jejich rozkazy jsou v nejlepším zájmu kmene. Chovejte se k němu jako ke spolehlivému služebníkovi, a on takový bude.“
„A Lesarl?“
„Vrchní správce je sadista, který zbožňuje svou moc. Ale je oddaný vazal lorda Bahla a ví, že když bude jednat v zájmu kmene, může tak ukojit i svoje choutky. Špioni a vrazi jsou pro něj jako hračky. Vždycky bude loajální, protože mu to přináší to, co miluje ze všeho nejvíc. Lesarlovi nepřátelé připouštějí, že se ve vrchním správci skrývá vladař a génius. Věřím, že až budete jeho pán, bude vás ctít. Do té doby se ale asi budete muset naučit, jak být pánem, který je takové úcty hoden.“
Isak pohlédl znovu na generála Lahka a přemítal o Vesnových slovech. Mělo to logiku, i když to nutně neznamenalo, že Vesna mluví pravdu. Když s ním ale bude spolupracovat, nemá co ztratit. „A kdo jsou tedy moji nepřátelé?“ zeptal se klidně.
„Zrovna teď vaši nepřátelé táboří před Lominem. Zapomínat na to by mohlo být smrtelně nebezpečné.“
* * *
Dny ubíhaly rychle. Isak si ze snů pamatoval jen málo. Jen vřavu bitev, kterých se nikdy nezúčastnil, a volající hlásek. Ze dnů si toho pamatoval skoro stejně málo. Nedostatek spánku ho vyčerpával a šedá obloha a pohupování hřbetu koně ho uspávaly do nekonečné dřímoty. Bahl mu říkal, že se bude muset stáhnout do sebe a připravit se na bitvu. Nic jiného mu ani nezbývalo.
Nepřítel čekající kdesi vpředu se mu připomínal neustálým drobným pícháním v mozku. Prováděl tedy aspoň v duchu cvičení na ovládnutí magie. Neuměl ještě magii úmyslně uvolnit, ale i opakované cvičení obrany proti ní by mu později mohlo zachránit život. Generál Lahk několikrát nadskočil v sedle, když ho zasáhl puls magické energie uvolněné díky Isakovu cvičení.
O týden později obvyklou jednotvárnost pochodu narušil návrat zvědů se zprávou, že se nepřítel přesunul od Lominu do otevřených plání. Isak nechápal, proč by to nepřítel dělal, ale Vesna mu vysvětlil, že když se jeho jednotky do plání přesunou ještě před jejich příjezdem, získají výhodu výběru bojiště. Teď mají jistotu, že mohou plně využít svou početní převahu místo toho, aby dovolili farlanské kavalerii útočit na izolované skupinky a ničit je jednu po druhé.
Karlat Lomin přijel do tábora spolu se svými jízdními kopiníky následovanými pěchotou. Kopiníci spěchali za kavalerií, aby mohli jejímu velení neochotně projevit úctu a poslušnost. Vesna našel Isaka, jak se apaticky přehrabuje v míse s mastnou polévkou. Ztropil povyk nad tím, jak Isak vypadá, a přesvědčoval ho tak dlouho, až se Isak uvolil, že se s následníkem Lominem setká. Isak v duchu uznal, že je to nejen moudré, ale i opatrné. Vesna postavil Isaka na nohy a zapnul mu tuniku. Krann by se ale z polospánku zřejmě nebyl býval probral, kdyby Vesna náhodou nezavadil o pochvu, ve které odpočíval Eolis. V tu chvíli se Isak probudil a obdařil hraběte nevraživým pohledem.
Mladý vlk vypadal v bronzu a červeni své rodiny velice impozantně. Přilbu ve tvaru vlčí hlavy pokrývaly rudé skvrny. Když muž přitáhl koni u Isakova stanu otěže, zlověstně zářila ve svitu ohně. Lomin měl na sobě jen některé části brnění – kyrys, kroužkovou košili a pod nimi honosný kožený oblek zdobený bronzovou a červenou nití. Vlčí hlava visela na sedle jako krvavá trofej, kterou jednou Isak viděl viset z hradeb chetského města.
Lomin mrštně seskočil z koně a Vesna k němu vykročil, aby ho pozdravil. Jeden z jízdních kopiníků mu vyšel vstříc a Isak se usmál, když zavětřil konflikt. Lomin ale muže gestem zarazil. Ti dva se očividně nesetkávali poprvé.
„Dobrý večer, následníku Lomine,“ zvolal hrabě veselým tónem, dlaně napřažené v uvítacím gestu. Dal si záležet, aby zřetelně vyslovil mladíkův titul, který byl podřízen tomu jeho.
Následník si dával na čas, než vzal Vesnovo uvítání na vědomí. Předal otěže pážeti, dlouhé černé rovné vlasy si shrnul z obličeje a upravoval si zlaté spony na ramenou, které mu přidržovaly plášť. Isak si všiml, že šlo o stylizované lví hlavy. To bylo zvláštní. Správně to měly být hradní věže, znak rodiny Lominů. Teprve když spony upravil podle svých představ, pohlédl na hraběte a tvářil se, jako by se díval na odporný hmyz. Ten pohled Isaka přesvědčil, že mu Vesna bude věrně sloužit. Z Lomina sálala čirá nenávist.
„Večer není dobrý, hrabě Vesno, a já nejsem následník.“
Vesna se donutil pokleknout na jedno koleno, když k němu Lomin pánovitě přikročil. „V tom případě přijměte mou omluvu, vévodo Lomine,“ řekl a dotkl se vévodova pečetního prstenu.
Vévoda zvedl ukazováček, aby Vesnu zarazil. „Vévoda Certinse, Vesno. Rozhodl jsem se nosit dále jméno rodiny své matky.“
Isak viděl, jak hraběti Vesnovi ztuhla ramena. Karlat Lomin – nyní Certinse, to si musí zapamatovat – odhodil jméno vlastní rodiny i města, aby dal přednost mocnému rodu své matky. To byla promyšlená urážka lorda Bahla.
Vesnovi se nějak podařilo zůstat v klidu a projevit respekt, jak je přikázáno. Odepjal si meč a podal ho nepříteli jílcem napřed v podřízeném gestu. Zamumlal: „Vévodo Certinse, omlouvám se a želím smrti vašeho otce. Nedoslechli jsme se ještě, že nad ním jeho nemoc vyhrála.“
„Nevyhrála. I když byl slabý, nepatřil mezi ty, které jen tak skolí nějaký tělesný neduh. Skupina vrahů před dvěma dny prolomila v noci zeď. Zabili ho a pak věž vypálili. Přežil jsem jenom já a moje matka. Elfí vrahové vyvraždili celou mou rodinu, padesát strážných a vypálili můj domov. Strážní na hradbách mi hlásili, že některým vrahům se dokonce podařilo uniknout a vrátit se zpět ke svým jednotkám.“
Hrůzné novinky způsobily, že vojáci kolem zapomněli na protokol a mumlali nadávky a nevěřícné poznámky – obyčejní vojáci a šlechta spílali jako jeden muž. Jen hlas generála Lahka zazněl nad ostatními, když vydal rozkaz, aby se zdvojnásobily hlídky a strážní ohně vysoko vzplanuly. Těžko se dalo uvěřit, že vrahové pronikli do jedné z nejstřeženějších pevností Farlanu. Isak zaslechl jednoho rytíře, jak mumlá „čáry a kouzla“. Mluvil Isakovi z duše.
Vévoda Certinse si očividně vychutnával účinek svých slov. Ruka v rukavici láskyplně spočívala na jílci meče. Když zemřel jeho otec, zdědil Krvavé světlo a Lominskou pochodeň – zbraně, se kterými mohly soupeřit už jen ty patřící Vyvoleným. Říkalo se, že ten sotva dvacetiletý mladík nikdy otce ani sourozence neměl rád. Jediný, ke komu choval nějaké city, byla matka, které jako by z oka vypadl.
I když Isaka novinky šokovaly, nemohl si pomoct a přemítal, jak to, že se tragédie vyhnula právě těm dvěma. „Moc mě mrzí, co se stalo,“ zabručel ponuře. „O vévodovi Lominovi, vašem otci, všichni mluvili jen v dobrém. Doufal jsem, že se s ním jednoho dne setkám.“
Rozhostilo se ticho a všichni se k nim otočili. Vévoda Certinse vzal na vědomí Isakovu přítomnost a kývnul hlavou. Isak byl vyšší a mohutnější, než když opouštěl Tirah. Vévodovi očividně vadilo, že je přítomen někdo, kdo ho zastiňuje. Přešel k Isakovi, a stejně jako předtím Vesna, nabídl Isakovi jílec Lominské pochodně a neochotně se dotkl prstenu s drakem na Isakově ruce. Certinse byl sice vévoda a jako takový měl vyšší hodnost než Isak, ale Krann zrovna velel armádě a tím pádem měl v zastoupení i Bahlovu pravomoc.
Za Certinsem stálo páže a žmoulalo okraj jeho pláště. Chlapcův buclatý obličej byl ztuhlý hrůzou a Isak zbystřenými smysly zachytil zápach moči. Nedivil se chlapci – dostal se blízko k někomu proslulému. Předpokládal, že vévoda nebude k prohřešku tak shovívavý jako on.
Isak napřáhl ruku a dotkl se jílce. Certinse sebou překvapeně trhnul, když viděl, jak Isak zkoumá, o jak mocnou zbraň jde. Prstem se dotýkal reliéfu vlka spícího s čumákem ukrytým pod huňatým ocasem. Cítil jednoduché, ale silné runy. Kromě jedné – ta vysílala touhu po krvi a rozdrcených tělech zrůd, které jim teď šly v ústrety.
Ta runa jako by se jeho dotyku stranila. Jako by se snažila uhnout. Isak ruku rychle stáhl. Nechtěl vědět, proč se runa tak chová. Sice toho ještě o magii moc nevěděl, ale byl si jistý, že za tímhle stojí něco nekalého. Meč na základní úrovni znal chuť elfí krve – kdysi ho v lázni z elfí krve kalili.
„Vstaňte. Na formality bude čas jindy.“
„Jistě.“ Certinse mluvil chladně. Postavil se. „Přijeli moji muži se zprávami o pohybu nepřátelských vojsk?“
„Přijeli,“ vmísil se do hovoru generál Lahk. Vesna už předtím Isakovi říkal, že kdyby dostal Certinse příležitost, rád by se chopil velení armády. „Lenní pán Torl má na povel čtyři legie kavalerie – před dvěma dny vyrazily napřed, aby nepříteli ztížily pohyb. Kolik mužů se vám podařilo přivést z Lominu?“
„Veškerou pěchotu, kterou jsem dokázal nashromáždit: čtyři legie kopiníků a jednu lučištníků. Jednotky z města se sem nedostaly, ale když budeme mít štěstí, zvědi pro ně najdou bezpečné stezky a dostanou se na bojiště včas.“
„Máme tedy málo lučištníků, když nám chybí tolik lehké kavalerie. Ale bude to muset stačit. Podle toho, co se našim mágům zatím podařilo zahlédnout, nepřítel je ve velké přesile – i když většina vojáků je pěších. Jedna skupina se nás snaží napadnout z boku – ta je na koních. To znamená, že hlavní masu vojska nebudou chtít přesouvat příliš daleko.“
„Vtom případě půjdou po severním konci Chirské pláně.“
„Víte to jistě?“ Lahk napřáhl ruku za sebe a jeden z jeho sloužících mu do ní okamžitě vsunul svinutou mapu. Jiný muž přinesl stůl a na něm mapu rozvinuli.
„Tady je pláň,“ řekl Certinse a zabodl prst do mapy. Isak přikročil blíže, aby se mohl přes Lahkovo rameno do mapy podívat. Generál zabručel a obešel stůl, aby Isak také něco viděl. Ve všech křivkách a čarách se pramálo vyznal, ale neříkal nic. Každý kočovný vozka znal Zemi skrz naskrz z vlastní zkušenosti a z vyprávění ostatních. Ne z kusu papíru. Ale bude se to muset také naučit.
„Tady je pahorek, který se táhne po téhle straně. Můžeme jet schovaní za ním. Kdybychom se ho pokusili přejet, budeme mít problém. Je to tam příliš kamenité, než abychom se dostali ze svahu dolů. Budeme muset počkat, dokud nedojedeme k rozsedlině, kde pahorek přetíná říčka. Rozsedlina je široká a ústí přímo na druhou stranu pláně.“
„Co tam ještě je?“
„Říčka. Tady přetíná pahorek a pokračuje sem. Není hluboká. Tady je strmý pahorek s plošinou na vrcholku.“ Certinse posunul prst na severovýchod od řeky. Na mapě nebylo nic vyznačeno, ale ani vévodu, ani generála to nepřekvapilo. „Na tom vršku je nějaké staré opevnění. Nic, co by stálo za řeč, ale můžeme odtamtud bezpečně sledovat bitevní pole. Jinak je tam ještě mírná vyvýšenina směrem na východ a spousta místa, kde si je můžeme pěkně podat.“
„Jak bude v téhle roční době vypadat řeka?“ přerušil je Isak. Jako dítě mnohokrát plavil koně přes řeku posílenou podzimními dešti a uměl si představit, jaké by to bylo převádět přes takovou řeku armádu.
Certinse vzhlédl od mapy. I když ho Isakova otázka podráždila, odpověděl. „Tam nebude problém. Poslední dobou sice pršelo, ale měli bychom ji snadno překročit.“
„Dobře,“ prohlásil rozhodně generál Lahk. „Tam zaútočíme. Můžeme provést těžkou kavalerii skrze pahorek a napadnout nepřítele z boku.“
„Jen kavalerii?“
„Ne tak docela. Vaše legie lučištníků bude na skalnatém svahu a krýt je bude legie kopiníků z Lominu. Máme s sebou legii lehké kavalerie a jedna divize zaútočí předem, aby vylákala troly z té vyvýšeniny…“
„Jak víte, že tam budou?“ přerušil ho vévoda.
„Je to tam chráněné před kavalerií, takže půjdou tam a budou se chystat zaútočit na naši těžkou jízdu, jakmile jim k tomu dáme příležitost. Divize bude nasáklá parfémy a vůněmi, které si s sebou přivezli naši šlechetní rytíři. Moji Duchové už prohledali všechna zavazadla. Vašim jízdním kopiníkům je prohledají také, vévodo Certinse.“
Mladík zrudl zlostí, že mu přikazuje bělooký, ale než stačil něco říct, zeptal se Isak: „Parfémy? Proč?“
„Za prvé, pach trolů znervózní naše koně,“ vysvětloval generál klidně. „Doufám, že tohle pomůže jejich zápach zamaskovat a tím pádem snadněji udržíme formaci. Za druhé, trol vidí jen na velmi krátkou vzdálenost. Musí se spoléhat na čich a sluch. Lučištníci budou současně pálit všechno kadidlo, které naši kněží vzali s sebou. Jsem si jistý, že směr větru nám bude hrát do karet. Když se budeme pohybovat dost rychle a když nám naši mágové ze všech sil pomohou, můžeme troly přinejmenším rozzuřit. Půjdou za neznámým pachem a zvukem kavalerie. Když naši koně náhle zahnou na jih a uhnou jim z cesty, budou zmatení a nebudou vědět kudy kam.“
„To je šílenost!“ vykřikl Certinse.
Generál se napřímil a pohlédl na vévodu. Ve tváři se mu stále nezračil ani náznak zlosti nad tou urážkou. „Nu, pak máme všichni velkou smůlu, že lord Isak ten plán schválil, protože velení má na starosti pouze on,“ řekl tiše.
„Lord Bahl nevěděl, že bude přítomen vévoda!“ odsekl Certinse na oplátku. „Kdyby byl můj otec naživu, předali byste mu velení, jakmile by se objevil. Požaduji to samé. Opravňuje mě k tomu můj titul.“
Isak tázavě pohlédl na Vesnu, ale hrabě se na něj nedíval. Ruku posouval blíže a blíže k meči, protože se kolem jejich skupinky začali stahovat jízdní kopiníci z Lominu.
Bylo to na Isakovi. „U všech temných míst, požadujte si, co chcete,“ zahřímal. V hlase měl tolik zlosti, že muži ztuhli na místě a hlas se nesl až k Duchům utábořeným kolem Isakova stanu. Instinktivně sáhli po zbraních, když viděli Certinsovy jízdní kopiníky, a okamžitě se postavili mezi ně a generály. Generál Lahk byl bezcitný parchant, který s klidem obětoval divizi, když bylo třeba, ale to byl také důvod, proč své muže vždy znovu a znovu udržel naživu. Věřili mu stejně jako lord Bahl, a nesnášeli arogantní rytíře.
„Prvního, kdo tasí zbraň, prohlásím za vzbouřence a osobně ho probodnu. To platí i pro každého, kdo se mi pokusí vzít velení, a nebudu hledět na hodnost,“ pokračoval Isak. „Ze svých činů se budu zodpovídat lordu Bahlovi, ale nikdo jiný mi poroučet nebude.“ Zpražil pohledem všechny přítomné. „Ještě někdo má proti plánu nějaké námitky?“
Na okamžik zavládlo ticho a pak Certinse vyhrkl: „Nepřátel je příliš mnoho. Než bychom se dostali k trolům, museli bychom si prosekat cestu několika legiemi.“
„Generále Lanku, můžete, prosím, vysvětlit zbytek plánu?“ Isak hovořil tiše a klidně. Vzpomněl si na něco, co mu řekl Bahl: Oko hurikánu je místo, kde mají muži čas se bát. Ukaž svůj hněv, ale jen na chvíli. Budou předpokládat, že se může kdykoli vrátit, a dají si příště pozor. Je třeba jen chvíli mlčet. Nic víc.
„Samozřejmě, můj pane. Na jihu bude zbytek pěšáků, v předních řadách pak pěchota Palácové stráže a zbytek lehké kavalerie. Duchové a kavalerie postoupí kupředu a při pohledu na nepřítele zaváhají a dají se na útěk. Radši bych měl Duchy u sebe, ale jsou pro ten manévr jediní vycvičení.“
„Jaký manévr?“
„Organizovaný útěk. Naši nepřátelé zbožňují pohled na utíkajícího protivníka. Budou jej pronásledovat a ani jejich velitelé jim v tom nezabrání. O tom nepochybuji. Vojáci na útěku se vrátí do našich řad a znovu zaujmou pozice – prosím, věřte mi, vévodo Certinse, osobně jsem dohlédl na to, aby to přesně takto proběhlo – a budou čekat na útok. Tím se dostaneme do takové polohy, že budeme moci zaútočit na troly bez rizika, že nás obklíčí.“
„Ale to znamená, že i když je nepřítel v přesile, my svoje jednotky ještě rozdělíme,“ namítl vévoda. „To odporuje jednomu ze základních principů válečného umění.“
„A názorně to dokazuje, že Eraliave měl pravdu, když tvrdil, že všechny zákony války jsou pouze orientační a dobrý generál si je musí umět upravit podle situace,“ dokončil Vesna. Vévoda na něj rozhořčeně pohlédl, ale očividně si uvědomil, že to není vhodná chvíle na hádku.
„Přesně tak, hrabě Vesno,“ řekl generál. „A nyní, když dovolíte, můj pane, půjdu dát rozkazy plukovníkům legií.“
Isak Lahkovi pokynul, že může odejít, a kývnul hlavou, aby mu vyjádřil respekt. Ostatní muži učinili totéž a Isak měl co dělat, aby se škodolibě neusmíval, když Certinse musel následovat jejich příkladu – jeho třída se musela řídit určitými pravidly a tradicemi.
Lenní pán Fordan si odkašlal a tvářil se jako nevinnost sama. Ani džbán vína neotupil jeho inteligenci. Viděl, že se Certinse chystá odejít a vydat vlastní rozkazy ohledně plánu. O generálovi Lahkovi se vědělo, že své velitele poslouchá na slovo. Poslední, co teď potřebovali, bylo, aby se musel vzepřít někomu s vyšším postavením.
„Vévodo Certinse, lord Bahl mi nedávno napsal dopis, ve kterém vyjádřil obavu, že lominské vévodství brzy zůstane bez dědice. Věděl, jak špatně na tom byl váš nebohý otec se zdravím. Ta nemilá situace teď nastala a je přítomno tolik dalších šlechticů, že se nabízí skvělá příležitost pokusit se vyjednat zásnuby.“
Vévoda se chvíli ošíval, ale pak jen pokrčil rameny. Měl dost rozumu na to, aby poznal, že prohrál, a donutil se na drsného starého válečníka usmát. Ten se na oplátku také rozzářil. Trvalo přes hodinu, než domluvili detaily: vezme si dceru lenního pána Nelbova a s ní dostane i nádherné věno. Nelbove ležel blízko Tirahu a jeho lenní pán věděl, že je podezřelý ze zrady. Nedovolil by si lorda Bahla ještě víc pohněvat.
Co bylo třeba, toho večera udělali, a šlechtici se odebrali ke spánku, aby byli ráno svěží.
* * *
„Ale no tak, slečno, nemyslíte, že jste tu už strávila na jeden týden dost času?“
Tila nadskočila na židli a ruce položila na opěrky, aby mohla vstát. Pak si uvědomila, že před ní stojí jen velitel stráže Kerin. Zazubil se a ztěžka dosedl do protějšího křesla. Natočil se blíže k ohni a spokojeně si oddychl. Tila do ohně celý den vydatně přikládala. Podle Kerinovy reakce odhadovala, že venku je teď v noci pořádná zima. Velitel stráže měl na sobě slavnostní uniformu – od té doby, co lord Bahl odjel, neoblékl nic jiného – a vypadalo to, že nehřeje zdaleka tolik jako jeho obvyklé kožené a vlněné oblečení.
„Strávila jsem tu už celkem dost času,“ potvrdila Tila a třela si unavené oči, když se dívala na velitele. „Ale než se lord Isak vrátí, nemám žádné jiné povinnosti. A jak vidíte, mám tu ještě co na práci.“ Unaveně se usmála a ukázala na knihy a svitky vyrovnané u stěn.
„To chcete všechno přečíst?“
„Chci přečíst všechno, co může být lordu Isakovi nějak užitečné.“ Pozvedla knihu, kterou měla položenou v klíně, aby si Kerin mohl přečíst ozdobně vyvedený titul na obálce. „Sbírka proroctví o Spasiteli.“ Ušklíbla se.
„Vy myslíte…“ začal Kerin.
Tila ho nenechala domluvit. „Nemyslím, ale od chvíle, kdy lord Isak dostal dary, se proslýchá ledacos. Určitě jste slyšel kazatele na ulici K paláci.“
„Slyšel jsem o nich,“ řekl Kerin. „Ale mám důležitější věci na práci než poslouchat bandu otrhaných šílenců. A navíc coby rytíř-obránce nesmím opustit palác, dokud mi k tomu nedá povolení lord Bahl nebo generál. Jinak by to byla dezerce, a to by znamenalo výlet k nejbližšímu stromu a pak už jen pěkné zhoupnutí.“ Oba se usmáli – představa, že by velitel stráže Kerin nesplnil svoji povinnost, jim připadala absurdní.
„Moji muži přinášejí zprávy o všech možných kazatelích rozesetých po městě. A nemluví jen o Spasiteli. Zatím ale nezpůsobili problémy. Nejsou to štváči. Jen mluví z cesty.“
Tila si opovržlivě odfrkla. „Možná se časem zjistí, že jeden z nich byl opravdový svatý muž, a vy budete mít problémy, že jste je všechny označil za šílence.“
„Proboha, to by bylo ještě horší!“ vykřikl Kerin a naklonil se v křesle kupředu, aby svá slova zdůraznil. „Každý, komu záleží na udržení míru, by se mnou souhlasil: milosrdní bohové, ochraňujte nás před věřícími.“
„Jak to myslíte?“
„Chci tím říct, že už jsem měl možnost poznat, jak se chovají ti, co o sobě tvrdí, že jsou skutečně zbožní. A řeknu vám, slečno Tilo, žádná bestie z Temného místa by se neobrátila proti vlastnímu druhu z tak malicherných příčin jako oni. Zbožní lidé pověsí nebo upálí člověka jen proto, že se křivě usměje.“ Kerin se už neusmíval. Svíral opěrky křesla a z očí mu šlehaly blesky.
Tila si řekla, že není vhodná chvíle vysvětlovat mu rozdíl mezi fanatikem a oddaným věřícím. Někteří lidé žádný rozdíl ani vidět nechtěli. „Jestli tedy můžeme očekávat, že se lidé tak začnou chovat, bylo by rozumné se na to připravit,“ odvětila klidně. „Měli bychom vědět, jaké náboženské dogma uctívají.“ Poklepala na stránku rozevřené knihy. „Přečtěte si tenhle kousek a řekněte mi, co si o tom myslíte.“
Podala knihu Kerinovi. Ten přelétl očima řádky a zamračil se. Proroctví, o kterém mluvila, pronesl jeden štolba v Embere před dvěma sty lety. Zřejmě nikdo nevěděl, jak si ho vlastně vysvětlit. Ani učenec, který knihu sepsal. Velitelovy rty se pohybovaly, když četl – Tila si toho všimla u vojáků paláce, kteří získali vzdělání až ve vyšším věku – a s každou další větou se tvářil zasmušileji.
„No, moc tomu nerozumím, ale tohohle Spasitele bych potkat nechtěl,“ zamručel. „Od věřících ze západu vzejde záhy temný stín, soumračná pak jeho vláda začne vprostřed rozvalin.“
„Uklidňující, že?“ Tila si knihu vzala, položila ji na vedlejší stolek a vstala. Kerin automaticky vstal také. „Ale je lepší vědět, jaké šílenosti by mohl mít v hlavě náš nepřítel, než si hovět v blahé nevědomosti.“ Ukázala ke dveřím a pravila: „Pojďme tedy. Jestli si myslíte, že jsem tu zavřená už moc dlouho, mohli bychom teď jít za zábavou.“