Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 11

4. 9. 2011

 

N

eutichající severní vítr narážel do vysokých zdí Tiražského paláce. Přinášel Bahlovi zespodu hlasy z města. Seděl sám ve své komnatě a sledoval postavičky hemžící se dole. V rukou svíral mosazný pohár s vínem, ale dávno na něj zapomněl. Lidé podlehli nádheře Siulents a přivítali Isaka tak, jak se o tom Bahlovi nikdy ani nesnilo. Starý lord netoužil po jejich pochlebování, ale přeci jen se neubránil smutku nad tím, že ho vlastní lid nikdy neměl rád, nehledě na to, čeho všeho se kvůli němu musel vzdát. Jejich srdce si získalo pozlátko – hrdina, kterého mohou uctívat. Isak byl zářící loutkou, jakou Bahl nikdy nebyl. Pán Farlanu ale spíš přemýšlel o nejistém mladíkovi uvnitř očarovaného pancíře. Jak zvládá svou roli Bahlova Kranna? Nehroutí se pod její tíhou? Isakova role v Zemi ovšem není jen stát se Bahlovou náhradou. Čeká ho mnohem těžší úkol.

„A co ho můžu naučit já? Co já vím o tom, jak kralovat?“ promluvil Bahl nahlas k prázdnému pokoji.

„Víte o tom víc než král Narkangu, to se vsadím. A on je v současné době jediný, kdo ten titul může oprávněně užívat.“

Bahl nadskočil, protože nečekal, že by s ním byl v místnosti ještě někdo jiný. Ve dveřích stál lenní pán Tebran a kývnul na Bahla, jak vcházel dovnitř.

„Kehede, ty nejdeš synovi popřát hodně štěstí do jeho první bitvy?“

Lenní pán pokrčil rameny a jeho tlusté tělo se uvelebilo v nejbližší židli. Jen málo mužů by si dovolilo posadit se bez svolení, ale Bahl by se s chutí vzdal protokolu, jen kdyby měl víc tak loajálních mužů.

„Mluvil jsem s ním dnes ráno. Už ode mě nepotřebuje nic víc slyšet. Jeho bratranec na něj dohlédne. Je rozumný, ohlídá ho. Možná že tam Fordan i vyspěje.“

„Zatím žádné zlepšení?“

Tebran se ušklíbl. „Ale, někdy si říkám, že ani nemůže být můj. Ani bych se jeho matce nemohl divit, kdyby nebyl. Sám mám levobočků spoustu. S tímhle mladíkem už si ale nevím rady. Jestli ho tohle tažení nevzpamatuje, požádám Kerina, aby si ho vzal do parády. Chtěl jsem mu dát pořádné vzdělání a možná mu najít na pár let místo v městské radě, aby se naučil zodpovědnosti, ale nemá zájem. I tak pro mě bude těžké nechat ho odejít. Pokaždé když promluví, jako bych slyšel jeho matku.“

„Jak je to dlouho?“ zeptal se tiše Bahl.

„Budou to tři roky. Sám tomu nemůžu věřit. Chlapec mě neposlechne. Víc pro něj nemůžu udělat. Brzy zůstanu doma sám. Myslím, že se Fordan už nebude chtít vrátit. Nechce dopadnout jako já.“

Lenní pán mávl rukou ke svému vzdouvajícímu se břichu a k oblečení plnému skvrn. Věk a těžký život se už na muži začínaly podepisovat. Na bitevním poli ho odjakživa odlišovaly od ostatních žlutá a purpurová barva Tebranu stejně jako nepřehlédnutelné břicho. Tváře a nos mu svítily rudě kvůli všemu tomu pití, kůže pod očima visela v unavených vacích a každý krok poznamenávala pakostnice. Když mu zemřela žena, uvědomil si, že jeho přátel a vrstevníků v Zemi postupně ubývá.

Pozvedl číši, upil a setřel si víno z brady umouněným bílým lemem rukávu, který hlásal, že kdysi býval Duchem. Titul lenního pána nikdy nezapříčinil, že by Tebran přestal považovat za důležité zasloužit si každou špetku důvěry, jíž ho Bahl obdařil. To bohužel Bahl o mnohých šlechticích, kteří mu slíbili věrnost, říct nemohl.

„Pro tak věrného přítele je u mého stolu vždycky místo. Když budeš mít syna u Stráže, budeš na něj chtít dohlédnout, ne?“

Tebran se usmál a bylo vidět, že je za nabídku opravdu vděčný. Napřímil se na židli a pýcha na chvíli zahnala jeho zármutek.

„Krann vypadá nadějně. Obstojí v bitvě?“

Bahl pokrčil rameny. „Uvidíme. Je silný a obratný. Když se nám podaří udržet mu elfí mágy z cesty, nemělo by se mu nic stát.“

„A Shalstik?“

Bahl zaváhal. Sám v tom bodě ještě neměl jasno. „U všech bohů, Kehede, doufám, že tomu tak není. Jestli se elfí rody sjednotily kvůli Shalstikovu kultu, tahle válka potrvá roky.“

„Jak moc je to pravděpodobné?“ zeptal se Tebran a tvářil se ustaraně.

„Shalstikovo proroctví o návratu posledního krále nad námi viselo jako hrozba víc než tisíc let. Jestli tu kráčí o tohle, budou bojovat až do hořkého konce, aby dosáhli svého.“ Ušklíbl se. „Naší velkou výhodou vždy bylo, že nikdy nedokázali bojovat jako sjednocená skupina. Stále si můžeme být celkem jistí, že deset elfích šlechtických rodů si jde navzájem po krku. Pochybuji, že by nějaká jejich armáda, se kterou jsme v posledních stech letech bojovali, zahrnovala vojáky z více než dvou rodů. Nevím, jestli vyhlásili příměří, ale pokud mají armádu dost velkou na to, aby porazili Lominovu kavalerii…“ Ztichl a hodnou chvíli hleděl z okna, než opět promluvil. „Doufám, že se v následujících několika týdnech drakovi nezhorší nálada. Možná ho budeme potřebovat.“

Kehed Tebran byl jeden z mála, kdo znal pravdu o Genedelovi. Drak měl vlastní soukromé loviště na úpatí hory severně od Tirahu. Lesní zvědi tuto rezervaci hlídali a dohlíželi na to, aby tam drak našel vždy dostatek kořisti. Někteří lidé věřili, že Genedel žije na vrcholku jedné z hor a že ho lord Bahl zaklel. Jiní byli přesvědčení, že se do draka převtěluje sám Nartis, aby jim pomohl v časech nouze. Lesarl ani nemusel podobné historky vypouštět do oběhu. Lidé ho předběhli. Bahlovi to připadalo trochu smutné, i když se mu to hodilo.

„Ještě že tu máme toho upíra!“ zasmál se Tebran nevesele. „Život se nám všem pěkně komplikuje. Možná bychom se prostě měli opít a nějak to všechno přečkat.“

Bahl se unaveně usmál. „Souhlasím. Řeknu Lesarlovi, ať nám sežene hudebníky a akrobaty. Pobaví nás, než se opijeme natolik, že už je nebudeme potřebovat. Ale dokud mám ještě čistou hlavu, musím si něco zařídit.“

* * *

Jak Bahl procházel horním patrem paláce, připadalo mu to místo ještě více bez života než jindy. Chodilo tam málo lidí. Hostinské pokoje pro šlechtice s dvorní hodností byly v nižších patrech. Ani čerstvé rohože na zemi, ani vůně včelího vosku z nábytku nedokázaly oživit atmosféru, která připomínala chrám – prázdný, ale přeci plný nábožné úcty.

Bahl šel nejdříve do Isakových komnat a pak dolů do knihovny, u jejíhož vchodu se na chvíli zastavil. Jemně přejel rukou přes vybledlou malbu na dvojitých dveřích. Nechal ji zhotovit jeden z jeho osvícených předchůdců. Poselství, které chtěl zanechat příštím generacím, bylo stále čitelné. Malba zobrazovala lorda samotného, jak s náručí plnou svitků a mečem v pochvě shlíží na blížící se armádu. To poselství hrabivý Atro nikdy nedocenil, stejně jako většina bělookých.

Jak předpokládal, našel Tilu uvnitř. Otevřená kniha jí ležela zapomenutá na klíně a ona se dívala ven z vikýřového okna. Knihovna kdysi bývala chrámem zasvěceným zbývajícím bohům z Horního kruhu, dokud ho jeden z předchozích lordů, který si vědění vážil víc než zbožnosti, nepřeměnil na knihovnu. Málokdo věděl, jakou pokladnicí tato místnost ve skutečnosti je. Více než tisíc knih vázaných v kůži a zaprášených svitků shromážděných v Zemi, kde strach z kacířství, proroctví a magie způsobily, že profesoři museli bádat tajně a dějiny Země se ztratily v záplavě legend a bajek. Pravda je pohřbena v mýtech. Kvůli démonům a aspektům – místním bůžkům podřízeným mocnějším bohům, kteří se pro některé stali denní součástí života, byly vědění a psané slovo velmi mocné a nebezpečné.

V širokém krbu po jeho levé ruce praskal oheň a prohříval mírně studený vzduch. I uprostřed zimy byla knihovna útočištěm, kde se mohl člověk schovat před hlukem a davem z Velké síně. Tradice velela, aby oheň v knihovně zapaloval vrchní správce polínkem z věčného ohně ve Velké síni. Tradice byla ještě starší než Bahl. Šlo o symbolický akt, který se Lesarl rozhodl zachovat.

Bahl přešel ke krbu a přihodil do něj další polínka. Ten zvuk Tilu vyrušil. Vyskočila ze židle a kniha s rachotem spadla na zem. Vylekala se, protože věděla, jak je každý svazek drahý.

„Můj pane…“ začala, ale Bahl ji zarazil pohledem. Přitáhl si těžké dubové křeslo blíž k ohni a naznačil jí, aby udělala to samé. Naklonil se, aby vyhnal z kostí protivný chlad.

„Měli bychom si promluvit,“ oznámil tiše. Tila seděla škrobeně vzpříma, ruce sepjaté v klíně. Čekala, co Bahl řekne. Ten si ji ale nejdříve pozorně prohlédl. Měla na sobě víc šperků, než obvykle Lesarl povoloval, ale většina z nich byla náboženského charakteru, a tak to nijak nekomentoval. Narozdíl od většiny Farlanů měla světlé oči, oříškové se žlutavými záblesky. Smích by takovým očím slušel víc než žal.

„Jste si s mým Krannem blízcí.“ Žádná otázka, jen konstatování.

„Ano, můj pane. On… lord Isak toho po mně moc nežádá. Jen abych ho naučila vše, co vím o válce šlechtických rodů, o Věku bohů, a všechny příběhy, které bych stejně tak mohla vyprávět své malé neteři před usnutím.“ Nebyla si jistá, co od ní chce lord Bahl slyšet.

„Učí se rychle?“

„To ano! Dychtí slyšet úplně všechno. Asi to bude proto, že nikdy neměl matku, která…“ Zmlkla. Bahlovo dětství bylo ještě horší než Isakovo. Celý palác to věděl. „Ty příběhy mu vrtají hlavou. Chce vědět, proč se co stalo.“

„Dej mi příklad.“

Tila se zamyslela, rty mírně semknuté. „Třeba tresty pro prokleté. Nikdy mě nenapadlo ptát se, proč potrestali každého jinak. Isaka to ale zajímalo víc než samotné tresty. Minulý týden dokonce několikrát opravoval kněze – tedy aspoň ty, kteří se k němu stále ještě odvažují přiblížit po tom, co se stalo Afgerovi Wetlenovi.“ Znovu zaváhala. Bála se, jestli už nemluví příliš, jestli nevyzrazuje něco, co by ji později mohlo stát místo i Isakovo přátelství.

Bahl si přitáhl plášť těsněji k tělu a pohlédl přes Tilinu hlavu na police za ní. „Ano, to nikdo neočekával,“ zamumlal, spíše sám pro sebe. Obrátil se zpět na služku. „Na tom teď nezáleží, ale připomnělo mi to, o čem chci s tebou mluvit. Isak je výjimečný – a ne jenom tím, že je můj Krann. Ale být výjimečný ve Věku naplnění není jednoduché.“

Tila přikývla a malinko pohnula hlavou k vikýři, ze kterého Isaka pozorovala.

„Pán Farlanu je v mnoha ohledech požehnanější než obyčejní smrtelníci, ale bohové nejsou chůvy. Očekávají a vyžadují neochvějnou věrnost. Pán by měl milovat jen svého patrona. Pokud miluje někoho jiného, znamená to, že má slabinu.“ Bahl promlouval spíše ke své vlastní minulosti. To varování měla slyšet Ineh, ale neslyšela. „Ať už ti v noci šeptá cokoli, nebude tě moci vždycky chránit…“

„Můj pane!“ protestovala a tvářejí zalila červeň. „On nic ne… my jsme nic…“ Nemohla se donutit větu před bohy vyvoleným dokončit. Bahl byl překvapen, ale věděl, že mluví pravdu. Nikdo mu nedokázal lhát. Ani ostřílení zločinci či politici.

„Takže tak blízko si ještě nejste – ale není to jen otázka času? Řekni, děvče, a popravdě.“

„Já…“ Tila sklopila oči, aby unikla Bahlovu zkoumavému pohledu.

„Ty k němu něco cítíš? To je nerozumné, velmi nerozumné.“

To v Tile zažehlo jiskřičku vzdoru. „Lord Isak a já máme hodně společného. Jsme spolu rádi,“ řekla a v hlase jí zazníval náznak hořkosti. „Co na tom záleží, jestli k němu něco cítím, nebo ne? A vůbec, proto mě sem poslali, ne?“

Bahl pozvedl obočí. „Tvoji rodiče chtějí, aby sis ve službě Isakovi posílila svou pozici a získala dost vlivu, aby se z tebe stala vyhledávaná nevěsta. Lord Isak je bělooký. Není to žádný major, kterého právě povýšili a kterého si můžeš ochočit, aby zapadal do společnosti. Nemohla bys s ním založit rodinu ani s ním zestárnout. Dary, které má teď u sebe, by z tebe udělaly nejžádanější rukojmí v celé zemi.“

Tila přikývla. „To vím, můj pane. Ani mě nenapadlo se s lordem Isakem bavit o budoucnosti. Teď mě jenom zajímá, jestli se vrátí živý a zdravý.“

„Pochybuješ o jeho schopnostech? I když někdy dělá obličeje a chová se občas jako šašek, je bělooký, takže se narodil, aby bojoval a přežil. Isak není výjimka.“

„Rozumím, můj pane,“ řekla. „Jen si myslím, že armádě, která se vydá na tažení v zimě, jde o víc než o pár zajatců, a jeho dary do té rovnice pěkně zapadají. Isak má i tak málo zkušeností, a teď navíc čelí armádě, která chce zabít přímo jeho.“ Rozpletla na moment prsty, aby si upravila tenký citrínový prstýnek do pohodlnější polohy, a znovu je sepjala.

„Jsem rád, že to chápeš,“ odvětil Bahl. „Isak bude potřebovat služebnictvo, které umí předvídat a plánovat. Až příliš mnoho mých šlechticů si stále ještě myslí, že ten útok je jen důkazem, že to elfové nemají v hlavě v pořádku. Ti, co si pamatují jméno Shalstik, s nimi nesouhlasí.“

Tila se zamračila a pak se jí tvář rozjasnila poznáním. „Shalstik, to jméno si pamatuji. Když jednou v létě v domě pro hosty sestry mé matky přebýval asi týden harlekýn, matka se tím chlubila od rána do večera. Celý týden jim zřejmě přehrával Shalstikovo proroctví. Matka říkala, že prorok hovořil o tom, že se poslední král znovu narodí. Ale oni si nemyslí, že by Isak byl opravdu znovuzrozený Aryn Bwr, nebo ano?“

Bahl si odfrkl. „Ne, pochybuji, že by si to mysleli. Ale zbraně samotné stačí, aby začala svatá válka s elfy. Jestli se rozhodli, že přišel jejich čas, nevím, co by je mohlo zastavit. Doufám, že to není ten případ. Než se to dozvíme, přemýšlej o tom, co jsem ti řekl. V Isakově životě není místo na románek.“ Postavil se a pohlédl do ohně. Vítr zavanul komínem dovnitř a vehnal do místnosti obláček dýmu. Než mohly šedé jazýčky kouře dorazit až k Tile, zastavily se ve vzduchu a rozplynuly se.

Tila se uvelebila na židli, nohy složila pod sebe a plášť si přetáhla přes kolena jako přikrývku. Pak ji něco napadlo a otočila se, aby dohlédla na knihy lemující stěnu. „Isak toho ví hodně málo o naší historii a mýtech. Možná bych mu mohla být nějak užitečná, zatímco je pryč. Jestli se bude muset potýkat s proroctvím, mohlo by pro něj být vědění shromážděné v této knihovně životně důležité.“ Vzhlédla k lordu Bahlovi a z hlasují zaznívala prosba.

Bahl krátce přikývl. „Myslím, že jsi velice rozumná mladá dáma. Když ti bude naslouchat, bude z toho mít užitek.“ Řekl už dost. Opustil místnost bez dalšího slova.

* * *

O dva týdny později se Bahl připravoval na cestu na východ. Zprávy z Lominu nebyly jednoznačné, ale byly lepší, než předpokládal. Mentálně spojení mágové mu opět umožnili pohovořit s následníkem. Tentokrát proto, aby se dozvěděl vše o pohybu nepřátelských vojsk. Vitil padl a srovnali ho se zemí. Přes tři sta mužů zahynulo, ale hrdinství posádky pevnosti způsobilo, že více než polovina obyvatel města byla zachráněna. Posádka se obětovala, aby na sebe přilákala nepřátelský útok, a blízký Kohm získal čas k evakuaci společně s vitilskými civilisty. Posádka Kohmu odvedla všechny utečence do bezpečí ve Vrcholné bráně.

Tam sídlí celé dvě legie, a ještě muži z města, ochotní bojovat. Elfové by se neodvážili zkusit zabrat opevněnou Vrcholnou bránu. Obléhání starobylé pevnosti by trvalo měsíce a elfové by u jejích bran uvázli na mrtvém bodě.

Když se spojení mágů přerušilo, seděl Bahl tiše, dokud všichni ostatní neopustili místnost. Hlodal v něm pocit viny kvůli tomu, že vyslal armádu pod Isakovým velením. Generál Lahk je dostatečně schopný, aby dohlédl na to, že Isak neudělá žádnou osudnou chybu, ale stejně…

Ale stejně Bahl věděl, že by tam měl být a vést armádu sám, místo aby kráčel do Velké síně na poslední večeři před tím, než opustí Tirah. Pokud se vydá po horských stezkách, kterých se Farlané straní, měl by se dostat ke smrtelné posteli svého přítele bez problémů a zdržení. Po upírovi nebylo nikde ani památky. Možná se někdo jen snažil odvést Bahlovu pozornost od důležitějších věcí.

Byl večer a zpoza letitých dubových dveří se ozývalo veselé hulákání – nesrozumitelné a vzdálené, ale přesto vítané po všech tichých pokojích a chodbách vrchních pater. Pohlédl na vlajky zdobící Velkou síň. Byly asi tak stejně staré jako jeho umírající přítel tam v lese a vypadaly stejně opotřebovaně jako on, když ho viděl naposledy. Brzy bude muset za obojí najít náhradu, protože opět uběhl další lidský věk.

Výjimečně podlehl náhlé pohnutce, posadil se u paty schodiště a přitiskl čelo na chladnou kamennou zeď. Když tak učinil, ucítil, jak na něj skrze kámen doléhá jeho vlastní věk. Věděl, že to nic není. Přejel rukou po opotřebovaných schodech a vzhlédl k vlajkám. Přemítal, kdy přijde jeho čas. Běloocí se mohli dožít i více než pěti set let. I když se Bahl cítil jako starý muž, měl před sebou ještě dobu několika životů. Bylo těžké mít z toho radost.

Ve Velké síni se nad ohněm otáčela zvěřina a oheň prskal a hučel. Těžká vůně masa visela ve vzduchu. Když Bahl vstoupil, hovor mírně utichl, ale Bahl ignoroval tváře, které se po něm otočily, a vykročil k ohni. Služebná vytáhla z kotlíku chléb vydlabaný do tvaru misky a naložila do něj několik kusů zvěřiny, ze které odkapával vyškvařený tuk, a zeleninu.

„Odcházíte?“ Bahl se otočil a uviděl za sebou Lesarla. Přikývl a vložil si do úst kus masa. „Tiniq také,“ pokračoval Lesarl. „Právě dostal zprávu od velitele zvědů a má se okamžitě vydat na cestu. Pěšky, jako vždycky. Tvrdí, že nerad jezdí na koni.“

„V tuhle dobu? To tu zprávu muselo něco zdržet.“

„Možná jsem zvěda nechal čekat ve své kanceláři trochu déle, než bylo nutné.“ Lesarl se usmál. Věděl, že se lord o Tiniqa zajímá.

„Děkuji. Kde je?“

„Vak má schovaný pod stolem a snaží se vypadat nenápadně. Za vámi, na straně u dveří.“

Bahl kývnutím poděkoval a pokynul Lesarlovi, aby pokračoval v jídle. Otočil se, aby našel Tiniqa. Seděl se svěšenými rameny a zíral do prázdného poháru. Málokdy se v paláci ukazoval. Poslední dobou ještě zřídkavěji, protože se na jeho tváři běh času nepodepisoval tak, jak by se dalo očekávat. Tiniq Lahk se vzpíral všem konvencím. Byl mladším dvojčetem generála Lahka. Nebyl bělooký a správně měl zemřít už v děloze, jak se to dvojčatům bělookých vždy stávalo.

Stejně tak, jak veliký bělooký přicházející na svět vždy zabil svou matku, tak měl několik týdnů předtím vymáčknout život ze svého dvojčete. Ale Tiniq se zarputile držel života, a i když byl v dětství neduživý, vyrostl z něj silný mladík. Ujal se ho lesník. Dětství prožil v osamění a vypěstoval si nedůvěru k cizím lidem. Ukázalo se, že získal mnohé vlastnosti typické pro bělooké. A nebylo pochyb, že má i magické nadání. Jen malé, ale jak malé, to si nechával pro sebe. Tu záhadu chtěl Bahl vyřešit.

Z myšlenek ho vytrhl Tiniqův hlas. „Můj pane?“ pronesl k Bahlovi, vstal a krátce se uklonil.

„Odcházím teď směrem na Ked. Předpokládám, že si příliš nezajdeš, když mě část cesty doprovodíš.“

Tón Bahlova hlasu vylučoval veškeré námitky, ale Tiniq se stejně pokusil smlouvat: „Já mám, pane, ale namířeno do Siulu.“

„Na těch několika hodinách, myslím, tolik nezáleží. Přines si tlumok.“

Tiniq potlačil vzdech, sáhl pod lavici a vytáhl beztvarý plátěný pytel a pouzdro na zbraně z voskovaného plátna. Pak následoval Bahla ven.

Oči zarýval do země, dokud se Bahl náhle nezastavil a nepromluvil: „Říká se, že se v lese objevil Saljin Man. Viděl jsi ho?“

Zvěd se zamračil. „To jsou jen řeči pověrčivých rolníků. Máme v lesích dost svých starostí. Není třeba půjčovat si kletby jiných kmenů.“

„Taky mi to vrtá hlavou. Je zvláštní, že by si něco takového vymysleli, když všichni víme, že Vukóti se drží své půdy stejně pevně, jako se Vukótů drží jejich prokletí. Už jsem tu historku jednou slyšel. To když se před sto lety objevil ve městě upír. Nyní se zase mluví o upírovi. Myslíš, že je to jen náhoda?“

Zvěd vypadal, že ho myšlenka poděsila. Snažil se neklid zamaskovat tím, že si upravil bandalír na rameni. „Rozumím. Budu ve střehu.“

„Dobře. Teď musíme vyrazit. Určitě máš trénink od bratra, takže předpokládám, že mi budeš stačit.“ Aniž by čekal na odpověď, vyrazil měsíčním světlem k věži nad branou, čnící do noci jako kamenná pěst. Padací most byl v čase války obvykle zvednutý, ale stráže Bahla viděly stát před Velkou síní, a když prošel tunelem, most už byl dole.

Široké hlavní ulice a úzké postranní uličky města byly téměř prázdné. Vlevo slyšel Bahl dupání okovaných bot – Duchové na obhlídce. I čističi stok jsou teď jistě někde zalezlí v teple. Chrliče a okapy se třpytily námrazou a bylo vidět, že střechy jsou v této roční době krajně nebezpečným místem. Navzdory tomu bylo město plné klenutých průchodů, soch a zastřešených uliček nejvíce okouzlující právě nyní, když se třpytilo v měsíčním světle.

Bahl po dlážděných ulicích našlapoval s lehkostí. Složitá architektura a množství věží dělaly z Tirahu město zajímavé na pohled. V měsíčním světle se i ty nejfantasknější historky zdály pravdivé. Pod klenbami, v zastřešených uličkách a kolem osvětlených krčem číhaly černé stíny. Bahl věděl, že ne všechny oči, které na ně svrchu shlíží, jsou kamenné a bez života. Ale predátoři, kteří lovili v uličkách, se ho stranili. To byl zákon přírody. Budou ho sledovat tak dlouho, jak jen to půjde. Jako stádo jelenů, které sleduje smečku vlků, aby se vyhnulo přepadení ze zálohy.

Nad městem se zpoza nadýchaných mraků vynořily dva větší měsíce. Kasi – menší z nich, měsíc lovce – byl v půli cesty k horizontu. To v této roční době znamenalo, že do půlnoci chybí skoro hodina. Na jihu zastiňovala Kasiho načervenalý svit velkým žlutým okem Alterr. Coby Nartisovi následovníci oba muži vzdali hold menšímu měsíci tak, že políbili vrchní stranu svých prstů, užívaných k lukostřelbě, a pak se jimi dotkli čela. Význam toho gesta se, jako mnohé jiné věci, ztratil v závějích času.

„Zvláštní si pomyslet, že byly doby, kdy Země byla svědkem tak velkých událostí. Ještě zvláštnější je, že ty doby se možná vrátí dříve, než se nadějeme.“

Tiniq nevěděl, jak si Bahlovo sdělení vyložit, a sledoval jeho pohled až ke Kasimu. Menší měsíc se objevil několik let před Velkou válkou a pojmenovali ho po nejoddanějším smrtelníkovi – Kasim Farlanovi. Podle legendy Larat, bůh magie a manipulace, svedl Alterr, měsíční bohyni, a přesvědčil ji, aby své světlo nechala z oblohy zmizet zrovna ve chvíli, kdy se skupina farlanských lovců vracela z lovu. Všichni našli cestu domů, kromě Kasiho Farlana. Ztratil se hluboko v lesích, v naprosté tmě, a na stopě mu byli Laratovi vrazi. Když se lovci vrátili bez jejího muže, princezna Farlanu poprosila královnu bohů o pomoc. Alterr odmítla světlo znovu rozsvítit, a tak královna sňala z krku diamantový náhrdelník, omotala ho kolem princeznina rubínového prstenu a vytvořila tak jediný kámen. Vyhodila ho vysoko na oblohu, aby Kasimu ozářil cestu domů a zachránil ho před útokem.

Rubín v srdci měsíce byl kouzlem propojen s Alteřinou vlastní krví. Na znamení pokání musela drahokam každou noc vyhodit vzhůru. Kdyby ho nechytila, kámen by se na zemi rozbil a ona sama by vykrvácela. Aby k tomu nedošlo, vzal Larat kámen Alterr z rukou a další noci ho vyhodil tak vysoko, že ho vyslal na oběžnou dráhu nad zemí. Tím zůstala podmínka královny bohů zachována.

Nyní jeho milenka jen sledovala cestu kamenu po obloze a přemítala, jestli někdy spadne.

„A to bychom se na to měli těšit?“ Zvědův hlas zněl spíše nervózně než natěšeně. „Velká válka Zemi přiotrávila magií. Když je život méně dramatický, je na tom něco zlého?“

„To vůbec ne. Pustinu ale otrávila spíše energie uvolněná ve vzteku než věky před Velkou válkou. Zkáze takových rozměrů se musíme vyhnout za každou cenu. Ale někdy si říkám, že by bylo pěkné, kdyby se zase děly takové velké skutky jako třeba příběh s lovcovým měsícem.“ Změnil téma. „Ty chceš jít do Siulu pěšky? Je to daleko. Dokonce i pro bělookého by to bylo daleko.“

Tiniq si hlasitě odkašlal. „Nerad jezdím na koni a vůbec, nemám koně rád. Oni mě také ne – zdá se. Když jsem byl kluk, dvakrát mě v tréninkovém výběhu kůň shodil, a od té doby jim nevěřím. Vím, že vám vrtá hlavou, jak jsem se narodil. Proto jste chtěl, abych vás doprovodil, je to tak?“

Bahl sklonil hlavu. Kráčeli prostředkem široké ulice ve čtvrti plné chrámů.

„No, nejsem jako bratr, to je jisté, ale některé věci máme společné. Možná mi to do Lominu bude trvat déle, ale pěšky můžu jít zkratkou a pohybuji se rychleji než normální lidé.“

„Ty si o sobě nemyslíš, že jsi normální?“

„A vy si to o sobě myslíte?“

Bahl se zamyslel. Tiniq vypadal na první pohled jako každý jiný, ale rozdíly tu byly a nedaly se dlouho skrývat. „Ne, ale bylo by hezké moci si to někdy myslet. A co děti?“

„Jestli nějaké mám? Ne. A to jsem se ženám zrovna nevyhýbal, takže to asi bude další věc, kterou mám s vámi společnou.“

„A magie?“

„Já…“ Bylo vidět, že o tom se moc bavit nechce. Bahl mlčel a nechal ho, ať si to promyslí. Odpovědi se těžko mohl vyhnout. „Jsem citlivější na určité vjemy, jinak to asi popsat nedokážu. I když můj bratr má magické nadání jen slabé, dokáže kouzlit. Se mnou je to jiné. Lovím a bojuji lépe, než bych měl. Jsem vnímavější a vidím lépe než obyčejní lidé.“

„A jakou cenu za to platíš?“

„Můj pane?“ Těžko říct, zda otázce skutečně neporozuměl.

„Cenu za ty dary, Tiniqu. Nic není zadarmo. Misky vah jsou vždy v rovnováze.“

„Nevím.“ Téměř zašeptal. „Asi ji teprve budu muset zaplatit. Bude mi padesát, ale nevypadám na víc než třicet – a jsem čím dál silnější.“

„Silnější?“

„Bratr si toho také všiml. Když jsem ho před pár dny po dvou letech zase viděl, objal jsem ho. Všiml si toho rozdílu.“

„Zvláštní.“ Došli k Dřevěné bráně, která vedla z města na jeho východní straně. Vzduch byl mrazivý, stromy holé a vše nehybné a tiché. Bahl se otočil k Tiniqovi. „Poběžíme, dokud lovcův měsíc nezapadne.“ Nečekal na reakci a dal se do běhu. Pomalu přidával do kroku, aby donutil zvěda ho dohnat. Tma je s tichým vzdechem pohltila. Pod baldachýnem z větví běželi téměř neslyšně a měsíčním světlem zalité hory se objevovaly a mizely v průzoru mezi stromy.

* * *

Když se od Tiniqa odpojil, nepotkal už živou duši. Mířil do hor po zapomenutých stezkách. Předhůří patřilo pastevcům a zvědům. Pověry a nedostatek orné půdy způsobily, že tam nikdo jiný nezavítal. Zima tentokrát přišla brzy a už stačila vysát sílu ze stromů, jejichž větve visely unaveně až k zemi. Pod nohama křupalo staré listí. Pokroucené duby se ve větru postrkovaly s olšemi a kostnatými břízami. Všechny stromy se ohýbaly pod vytrvalým deštěm a sněhovými vločkami. Brzy přijdou zimní bouře a normální život na nějaký čas ustane.

Bahl mířil do malého kláštera na území Ked. Nebylo snadné tam přežít. I když se jednalo o území ukryté hluboko v lesích, bylo položeno vysoko a sužoval ho vítr vanoucí od vrcholků hor. Tento klášter se velice lišil od městských, kde se mniši a jeptišky intenzivně angažovali ve společenském životě. Tady bylo útočiště, a zároveň cvičiště pro spoustu noviců, kteří zde nacházeli svůj spirituální směr, ať už se rozhodli pro kteroukoli cestu.

Bahl už se setkal s kaplany – fanatickými mnichy-rytíři, kteří provázeli každý regiment. Lesarl měl co do činění s kardinály, kteří řídili Nartisův kult. Bahl neměl čas na kněze, kteří se věnovali jen idylické, pastorální práci.

Když konečně zahlédl palisádu kláštera, byl už večer. Celé dopoledne se dával dohromady po noci strávené kouzlením. Nedokázal žít v nevědomosti o tom, co se děje daleko na východě. Když nechal smysly rozlétnout nad lesy, cítil elfí armádu jako hnisavý vřed na kůži. Armáda se držela nejtemnějších koutů. Rozdělila se na tři části, vysílala zvědy do okolí a její kouzla dosahovala ještě dál. Každé z nich bylo jako nitka, která spustí palbu, když o ni nic netušící kořist zakopne. Bahl doufal, že se mu je během noci podařilo dostatečně zmást.

Jediné světélko blikalo ve strážnici nad kamennou branou. Strážnice sice měla střechu a tudíž ochranu před sněhem, ale vítr dovnitř profukoval úzkou štěrbinou vedoucí po celém obvodu. Bahl zahlédl obrys zachumlaného novice. I když oheň hořel, měl tam určitě nepříjemně chladno. Po několika hodinách v takovém mrazu už by jistě nespustil poplach, ať by zahlédl cokoli… Ale v klášteře nikdo pohodlí neočekává.

Bahl se dal do běhu. Tiše překonal travnatý plácek obklopující oplocený pozemek. Novic se díval opačným směrem, kamsi mezi stromy. Bahl se jediným skokem přehoupl přes špičaté kůly palisády a přistál na pěšině vedoucí k bráně ve věži.

Strážný uslyšel hluk, a jak se otáčel, šmátral po luku. Když uviděl Bahla – s lukem v ruce a maskou na obličeji, luk upustil. Několik vteřin na něj jen užasle zíral, a když Bahl vykročil po pěšině k němu, vykřikl. Zapomněl na luk a začal se potýkat se závěsem zakrývajícím dveře, pak s petlicí, a když se mu konečně podařilo dveře otevřít, byl už Bahl u něj. Celý vyděšený padl na kolena a ruce v palčácích sepnul v prosebném gestu.

„L– l– lorde Nartisi,“ zašeptal nábožně. Bahl se zastavil a překvapeně zamručel.

„Nebuď hlupák, chlapče,“ vyštěkl a prošel kolem něj k šikmé plošině vedoucí dolů na kamenné nádvoří. Zastavil se, aby se zorientoval. Prohlížel si vnitřek kláštera. Z dalších pěti částí budovy stoupal sloupec kouře – tam byly ložnice. Za ní stála věž s branou a tu obklopovaly dřevěné stáje pro dobytek. Po obou stranách stály dormitáře – jeden pro novice a druhý pro mnichy. Přímo před ním se mihotala světélka v růžicových oknech kaple. Poznal, že přišel včas. Kdyby opat prošel branou smrti, jeho světélko by už nehořelo.

Celé nádvoří bylo jen asi třicet kroků široké. Podél zdí dormitářů stálo vyrovnané dřevo na otop – zřejmě jako izolace. Stěny křižovaly praskliny – nyní viditelné, protože z popínavých rostlin zbyly jen kostřičky čekající na jaro. Bahl vkročil do menších dveří napravo od vchodu do kaple. Vedly k opatovým pokojům. Převorovi patřily sousední místnosti a některé zdi měli muži společné, aby velké krby vytápěly více pokojů najednou. Zdá se, že Nartis zde žádné soukromí neschvaloval. Přesto znal Bahl kardinály, kteří měli sami pro sebe i paláce.

Za dveřmi ležel srolovaný koberec, aby dovnitř nemohl průvan. Jak otvíral dveře, shrnul pár stébel slámy a zašustilo to. Vešel do temné přijímací místnosti. Jedinou ozdobou tam byl tradiční Nartisův portrét na plátěném svitku. Byla tam zima a prázdno. Místnost obvykle využívali jen mniši, kteří čekali, až budou pozváni dál. Na podlaze neuspořádaně ležely dva páry kožešinových bot a třetí pár stál úhledně srovnaný u zdi.

Bahl sáhl po petlici a zaváhal, když zaslechl hlas vycházející zevnitř. Monotónní hučení odříkávané modlitby. Vstoupil. Opatova pracovna byla neobvykle uklizená, když vzal v úvahu, že její majitel umírá. Na jedné ze stěn visely ve dvou sloupcích propracované malby – dvanáct ikon bohů z Horního kruhu, opatova pýcha a radost. Vzácné obrazy, které sbíral celý život.

V dalším pokoji, opatové ložnici, našel převora, jak stojí u nohou postele. Byl vysoký, štíhlý a s vyholenou hlavou vypadal jako sup sklánějící se nad večeří. Otočil se ke dveřím s velice rozezleným výrazem, ale jakmile poznal lorda Bahla, okamžitě přešel do uctivé úklony.

Vedle opata seděl mnich – očividně klášterní léčitel. Ten byl z rovnováhy vyveden mnohem více. Chvíli zíral s otevřenými ústy a teprve pak následoval převorova příkladu.

„Odejděte,“ přikázal Bahl tiše, ale nekompromisně. Převor sklonil hlavu a velitelským gestem vyprovodil léčitele z místnosti. Bahl slyšel, jak vycházejí ven ze studovny, a pak si ke svému příteli přisedl. Pohlédl ke krbu. Skrze plameny viděl převora, jak klečí na kamenné podlaze před oltáříčkem na zdi a předstírá, že se modlí, aby mohl slyšet každé jejich slovo.

Rysy ve tváři pána Farlanu změkly, když se opět obrátil na starého přítele. Ležel zabalený do změti přikrývek, které byly cítit levandulí, stářím a nemocí. Na nočním stolku stály místo hromad knih a svitků misky s léky a vlažným vývarem. Z postele se ozval namáhavý kašel. Bahl se naklonil blíže, aby přítele lépe slyšel. Když tak učinil, na tváři nemocného se rozlil váhavý úsměv. Bahl se donutil také usmát. Snažil se nedat na sobě znát zděšení z toho, jak průsvitnou má jeho přítel kůži a jak unaveně vypadá.

„Odpusťte mi, můj pane,“ zašeptal sotva znatelně umírající.

„A co ti mám odpustit?“

„Mou slabost. Stydím se za ni.“

Bahl si povzdechl. Opat býval za mlada vysoký a statný. Když ho viděl teď, scvrklého a shrbeného, o to silněji cítil tíhu staletí na svých vlastních bedrech. „Nemáš se za co stydět. Čas nás všechny dostihne.“

„Já vím.“ Opat se odmlčel a snažil se popadnout dech a odstrčit přikrývky, ale i na to byl příliš slabý. „Takhle jsem si nepřál umřít.“

„Ale většina mužů o tom sní. Zemřít starý, obklopený rodinou a přáteli.“

„Jedním přítelem. To není mnoho.“ Bahl nedokázal odhadnout, zda to opata skutečně tak mrzí. Dostávalo se mu dechu tak akorát na to, aby vyloudil slyšitelný zvuk.

„Sám sis zvolil, že půjdeš sem. Vím, že toho ve skutečnosti nelituješ. Všechno dobro, cos vykonal, za to stálo. A přísahám ti, že tě nenechám odejít samotného.“

„Cerrat,“ vyhrkl umírající a další slova zanikla v bolestivé křeči, která mu zkroutila tělo. Jak se snažil s bolestí bojovat, rty se mu stáhly a odhalily zuby. Před mnoha lety, přímo v tomto klášteře, ho učili mantry, které pomáhají překonat utrpení. Kaplani byli pro Farlan ztělesněním hrdinství a houževnatosti. Svými životy šli příkladem členům regimentu, se kterým bojovali. Jen ti nejsilnější přežili. Bahl poznal v opatové tváři, že si posvátná slova v duchu přeříkává.

„Cerrat, to je někdo, koho mám zavolat?“ Bahl se odtáhl od opata a hlasitě promluvil: „Převore, nedělejte, že mě neslyšíte. Jestli budu muset od této postele vstát, abych si pro vás došel, přísahám, že zemřete dřív než opat.“

Kýžený výsledek se dostavil. Chlapík se vyškrábal na nohy a přes plameny nakoukl dovnitř. Už nebyl tak klidný. V klášteře se příliš často nesetkal s tím, že by mu někdo vyhrožoval smrtí.

„Cerrat, pane? Je to zdejší novic. Jednou chce být kaplanem. Opat ho měl vždycky rád. Je to skvělý student, i když někdy trochu horkokrevný…“

„Přiveď ho,“ přikázal Bahl. Tvář za plameny zmizela a Bahl se otočil zpět k příteli. „Cerrat už jde.“ Zamyslel se, jak by mu mohl ulevit od bolesti. Magie by mohla pomoci.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, opat mohl znovu dýchat. Bahl zavolal, aby dotyčný vstoupil, a do dveří strčil hlavu asi šestnáctiletý mladík. Úlek z toho, že vidí Bahla, vystřídalo v jeho tváři utrpení z pohledu na opata.

„Pojď dál a sedni si k posteli,“ řekl Bahl nervóznímu chlapci. „Chtěl tě vidět.“

„Cerrate, můj luk.“ Novic ztěžka polkl a podal opatovi široký, masivní luk, který stál opřený v rohu. Podle toho, jak ho držel, nepodával mu ho poprvé. Už četl úryvek z Nartisovy chvály vojáků kmene, vepsaný na vnitřní straně. Luku chyběla tětiva, a tak Bahl vytáhl jednu svou náhradní a podal ji Cerratovi. I když opatovi luk daroval před mnoha lety, byl stále pružný a napuštěný olejem. Opat napřáhl pokroucený prst a pohladil křivku luku.

„Lord Bahl ho dal mně a nyní ho dávám já tobě.“ Mladík vytřeštil oči, ale nevěděl, jak proti něčemu takovému protestovat. „Můžeš mít velkou budoucnost. Stejně jako kardinál Disten, když jsem ho učil. Bahle, až bude připravený, dejte mu to místo, které jsem kdysi odmítl.“

Lord přikývl a pohlédl na chlapce, zbaveného tím darem řeči. Tvář měl ještě dětskou, ale tělo dospělého muže. Široká ramena a svalnaté paže. Opat byl příliš skromný na to, aby chlapci řekl, za jaké hrdinské skutky tenkrát luk získal. Jeho zdrženlivost mu nedovolila vyprávět ani o dni, kdy odmítl nejvyšší poctu, jaké se kaplanovi může dostat a jaká se často nenabízí – stát se hlavním kaplanem Palácové stráže.

Další vlna bolesti projela opatovi tělem a chvíli trvalo, než byl opět schopen řeči. Bahl držel muže za ruku a čekal.

„Už to pominulo. Co nového v Zemi, příteli?“

„Zima přichází. Doufám, že jsi kaplany vycvičil dobře. Buduje potře…“ Přerušil ho bolestný výkřik.

„Milostiví bozi!“ Další slova byla nesrozumitelná, ale Bahl si byl jistý, že v mužově nářku rozeznal „už mě volá“.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se Bahl a těžce nesl pocit bezmoci.

„Magickou kouli,“ vypravil ze sebe opat. Bolest ho stravovala, ale tento muž kdysi znovu posbíral rozprášenou legii a velel jí, i když mu z krku trčel šíp. Věřil Nartisovi, že nedopustí, aby přeťal žílu předčasně. O bolesti věděl hodně. Nikdy se jí ale nepoddal. „Chci ještě jednou cítit v dlaních tu sílu, než tuhle bitvu prohraju.“ Mluvení ho krajně vyčerpávalo a zhroutil se zpět do polštářů, na bradě pramínek krve z rozkousnutého rtu.

Bahl neztrácel čas. Cítil, jak se stíny prodlužují a Smrt se blíží. Posadil opata do vzpřímené polohy, kolébal ho v náručí a začal svolávat magické síly a směrovat proud energie do opatova těla. Stařec kdysi býval schopný vojenský mág. Stejně jako bělooký používal kouzla instinktivně. Sílu mu dodávala neochvějná víra. Magická koule se používala jako základní nástroj procvičování kontroly nad magickou energií – cílem bylo přitáhnout energii a vytvarovat ji do vířící koule.

Bahl cítil, jak se opatovo tělo uvolnilo, když jím začala energie proudit. Normálně by ho takové množství magie zabilo, ale nyní potlačila bolest, a to bylo důležité. Bahl svíral v každé ruce jednu slaboučkou dlaň a magii uvěznil mezi ně. Místnost se mihotala zelenomodrým světlem, stíny se prodloužily a udělalo se chladno. Bahl nechal energii tančit a svíjet se, a když už se chystala vymknout kontrole, stlačil ji do kuličky menší, než by se kdy opatovi podařilo vytvořit. Tu rozdělil na tři a poručil jim obíhat kolem sebe navzájem ďábelskou rychlostí a vysílat do všech koutů nadpřirozené světlo. To olizovalo okraje opatových kouzelnických knih a láskyplně hladilo jílec Bílého blesku – meče připásaného na Bahlových zádech.

Pak stíny potemněly a magie zmizela. Bahl ucítil v žaludku chvění, to se nejvyšší z bohů natáhla pro opatovu duši a ulevila mu tak od bolesti. Když jeho přítel umíral, usmíval se. Vzpomínal na veselejší časy a poctou mu byla jediná slza uroněná bílým okem jeho pána.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář