Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 10

4. 9. 2011

 

P

ařáty zimy, nabroušené na rozeklaných útesech severu, drásaly les v Pavučinových horách. Za nocí se ozýval šepot nesoucí s sebou neklidnou vzpomínku na dávno opuštěná místa a barbarská slova minulých věků znovu zaplála v srdcích elfů – zvrácených potomků těch, které bohové pro jejich vzpouru prokleli. Dlouho předtím, než jasnovidci ohlásili stříbrné světlo přicházející ze západu, se uzavíraly různé temné úmluvy. První postavy se kradmo vracely do sídlišť, ze kterých je Farlanští vyhnali před desítkami let.

Kruté lovecké oslavy pořádané posledních padesát let nahradila Slavnost mečů. Jak se elfové vymanili z područí svých trýznitelů, vyměnili divokost za pompu slavností. Teď se elfové vraceli a nacházeli farlanské strážní věže a opevnění rozpadlé nebo prázdné, místo nich farmy a vesnice – nyní blíže chladným hlubinám lesa a napospas drsnému podzimnímu světlu.

Když se jejich první útoky setkaly jen s chabým odporem, začali se odvažovat dále a jejich krutost se stupňovala. Zbořeništěm se proháněl vítr a zanášel kouř z pohřebních hranic na míle daleko. Dokonce i ve městech, kde se lidé ukrývali za relativně bezpečnými kamennými zdmi, byl v noci slyšet zvuk bubnů a hrdelní zpěv písní o bolesti a proroctvích věštících, že jejich čas opět přijde. Pach pomsty vítr roznášel do daleka.

* * *

„Co tím chcete říct – potrestal? Generál Elierl není malé dítě, abyste na něm zkoušel výchovné metody!“ Stěny se otřásaly, jak Bahl hřímal na muže sedícího netečně uprostřed místnosti. Isak si uvědomil, že síla Bahlova hněvu zatlačila hlouběji do křesla i jej. Ovšem terč vší té zloby se ani nepohnul. Na nízké stoličce seděl mág a téměř neslyšně opakoval vše, co jeho pán řekl. Holá hlava se mu kývala dopředu a dozadu, jako by si v duchu zpíval nějakou píseň. I když zmlkl, kýval se dál a čekal na odpověď.

„Generál Elierl byl zbaven velení v lominské armádě,“ zanotoval mág po dlouhé odmlce. Hlas zněl jako ozvěna z velké dálky. Isak si poposedl dopředu, aby si mohl muže lépe prohlédnout. Fascinovaně zkoumal jeho pohyby a snažil se uhodnout, jakou roli hrají v celém rituálu. Mág pokračoval, lhostejný k lidem okolo.

Lesarl, když se z něj Isak snažil vymámit nějaké informace, mu prozradil, že pohyb pomáhá mágům-dvojčatům zůstat spolu v kontaktu, ale když tato informace vyvolala jen příval otázek, vrchní správce další vysvětlování vzdal. Isak nikdy předtím o ničem podobném ani neslyšel, natož aby to viděl v praxi. Musel se ptát sám sebe, co dalšího se ještě schovává za zapovězenými zdmi Akademie magie – skryté před zraky všech a k dispozici jen hrstce bohatých, kteří si takové zázraky mohli dovolit.

„Byl potrestán za svoje prohřešky,“ přišla vzdálená odpověď následníka Lomina. Každá věta zněla afektovaně, rozsekána na kousky, jak je jeden mág šeptal druhému. Isak si představoval stejnou tvář, bledou a bezvousou, jak sedí ve vysoké věži v Lominu a tiše pronáší slova, která slyší. Možná měli i nachlup stejné oblečení – tuniku s rozhalenkou odkrývající holou hruď a červeno-zlatou šerpu Akademie magie kolem pasu.

„Vy jste nechal jednoho z nejstarších a nejuznávanějších generálů kmene popravit?“

Odpověď nepřicházela ihned, a to Bahla rozlítilo ještě víc. Těžko se dalo uvěřit tomu, že mladý Lomin – ještě ani ne vévoda, nehledě na to, jak moc jeho otec je, nebo není nemocný – by se opovážil něčeho takového. Bahl začal přecházet kolem netečného mága, až Lesarl natáhl ruku a zarazil ho.

„Můj pane, spojení se možná brzy přeruší. Potřebujeme informace. Ať už ten chlapec udělal cokoliv, může to počkat, dokud tam nepřijedeme.“

„Nic takového jsem neudělal,“ přerušil je mág pomalu a monotónně. „Generál byl suspendován a ještě toho večera se ve své komnatě zabil. Litujeme té ztráty stejně jako vy.“

Bahl se nadechl, aby zařval odpověď, ale zarazil se, když ho Lesarl chytil za paži. Obrátil se k mágovu průvodci – honosně oblečenému muži středních let, který, jako většina mágů, vypadal starší. Isak si všiml, jak vpadlé má tváře. Možná to byl první krok k tomu stát se vysušenou troskou, jako byl Vrchní kněz Wetlen. Mág přikývl na znamení souhlasu s Lesarlem. Vypadalo to, že se bojí o svou odměnu, protože očekával, že se spojení brzy přeruší.

„Následníku Lomine, kolik vojenských jednotek vám zbylo?“

„Čtyři legie kopiníků a jedna lučištníků v Lominu. Divize legií jsou momentálně v obležení v Kohmu, na hradě Shaidec, ve Vitilu a u Horní Brány. Z Horní Brány jsme už tři týdny nedostali žádné zprávy.“

„Kde jsou nepřátelé?“

„Podle našich informací většina zůstává tady. Ještě se jim nemohlo podařit prolomit opevnění – na to neměli čas. Rolníci, kteří tu hledají útočiště, hlásí bitvu u Zlomené řeky minulý týden. Naši jízdu tam zřejmě přepadli ze zálohy. Už se neozvala.“

Bahl vážně potřásl hlavou. Farlanská armáda je bez kavalerie jako bezzubá. Jestli elfové porazili Lominovy jezdce, menší pevnůstky s pěchotou je už vůbec nezastaví.

„Ubráníte zdi?“

„Dohlížím na obranu osobně.“

„Na to jsem se neptal.“

Odmlka byla tentokrát delší.

„Ano, ubráníme. Chystají sice obléhací zbraně, ale momentálně drží troly od zdí daleko. Naši mágové tvrdí, že mají přehled o počtu nepřátel a dokáží zdi udržet v celku.“

„Dobře. Za dva dny vyjede armáda pod velením lenního pána z Anvee. Nepodnikejte nic, dokud nedorazí.“

Když mág slova tlumočil, vytřeštil náhle oči a zalapal po dechu. Pak se zhroutil do náruče svého doprovodu. Dva strážní přispěchali s nosítky a odnesli ho pryč. Mágův kolega jim byl v patách. Isakovi připadalo, že všichni očekávali, že mág dříve nebo později omdlí. Zvláštní povolání – upadnout do tranzu, dokud neodpadnete – a přeci nepostradatelné pro lidi, které dělí velká vzdálenost.

* * *

Když za nimi zaklaply dveře, Bahl se posadil a rozhlédl se po ostatních mužích v místnosti.

Na schůzi pozval i lenní pány Tebrana a Fordana. Kehed Tebran jezdil do paláce často, protože jeho pozemky sousedily s územím Tirahu. Žil napůl ve svém rodinném sídle a v komnatách, které mu přisoudili v paláci. Ve městě byli ti nejlepší lékaři a lord Bahl dal jasně najevo, že jeden z jeho nejvěrnějších stoupenců má bránu paláce vždy otevřenou.

Vedle Tebrana seděl jeho nejlepší přítel Fordan. Cholerický starý voják vypadal strnule a čišel z něj potlačovaný hněv. V rohu seděli na nepohodlných tvrdých židlích Tebranův nejstarší syn a dědic lenního pána Volaha. Oběma bylo sedmnáct a jednání sledovali s očima navrch hlavy.

„Následníku Tebrane, potkal jste Karlata Lomina na loňské Slavnosti mečů?“ Ticho prolomil Lesarlův hlas a mladík překvapeně nadskočil. Pozvali ho, aby se jednání zúčastnil, a byla to pro něj velká pocta. Otec mu ale jasně řekl, že s následníkem Volahem budou sedět tiše v koutě a nezapojovat se do debaty.

„Já… ano, na chvilku, pane,“ řekl a snažil se mluvit stručně a jasně. „Se Sohn… tedy, uhm, s následníkem Volahem mluvil déle. Mně samozřejmě moc nedůvěřoval.“ Mladík měl co dělat, aby se pod Bahlovým upřeným pohledem nezačal ošívat. Když se pozornost obrátila k jeho příteli, ulevilo se mu.

„Následníku Volahu?“

„Ano, vrchní správce, šel jsem na jeho slavnost. Pořádal ples, když mu otec oficiálně předal Lominskou pochodeň.“

„A bavil jste se dobře?“ Isak znal Lesarla dost na to, aby poznal, že ta zdánlivě nevinná otázka v sobě ukrývá osten. Naklonil se dopředu a zíral na následníka ještě usilovněji, aby ho vyvedl z rovnováhy. Krann a vrchní správce se spolu zrovna moc nepřátelili, ale ani jeden z nich nemohl vystát nafintěné mladé aristokraty z vyšší společnosti.

„Byla to skvělá slavnost. Nejlepší z celého festivalu.“

„Jsem rád, že jste si tak užil slavnost na počest toho, že vévoda Lomin oznámil, jak je smrtelně nemocný. Jsem si jistý, že on se tak nebavil. Řekněte mi, na tom festivalu, věnoval jste se i něčemu jinému než chlastu a děvkám?“

„Já… bavili jsme se na lovu, jako všichni ostatní.“

„Takže jste seděl na koni, bavil se s pěknými mladými dámami a popíjel brandy. Dostali jste se při té příležitosti i do lesa?“

„Lesarle, na tohle teď není vhodná chvíle,“ vložil se do rozhovoru Bahl. Bylo mu jasné, že takhle by se Lesarl mohl vyptávat ještě hodiny a k ničemu by to nevedlo. Isakovi neuniklo, jak se následníkovi Volahovi ulevilo. „Mnohem víc mě zajímá smrt generála Elierla.“

„Za tím je určitě vévodkyně – ta stará čarodějnice!“ zadrmolil lenní pán Fordan. „Znal jsem Elierla třicet let. Sám by se nikdy nezabil. Ten malý spratek ho zřejmě nechal zabít, aby mohl…“

„Dost, Fordane. Myslím, že následník není tak hloupý, aby ho nechal zabít. Ale máš pravdu – jestli někdo dohnal generála k sebevraždě, vévodkyně v tom bude mít prsty. My s tím ale teď nic dělat nebudeme.“

„Co?“

„Musíme se věnovat jiným záležitostem. Důvěřujte mi. Následníku Volahu, pokud se naskytne příležitost znovu se setkat s následníkem Lominem, setkejte se s ním. Jistě bude chtít uspořádat další večírek, až dorazí armáda. Nestává se přeci často, aby se tolik šlechticů vydalo tak daleko na východ.

Isaku, ty se budeš od Lomina držet dál. Nechci vás dva vidět při souboji. Upřímně, nevím, kdo z vás je horkokrevnější.“

Bylo to myšleno napůl žertem, ale Isak se jen zamračil a díval se na podlahu. Od té doby, co před dvěma týdny nešťastnou náhodou zabil Vrchního kněze, život se mu změnil. Lidé kolem něj teď byli ještě víc ve střehu a vrtalo jim hlavou – stejně jako Isakovi – jak moc nebezpečný ve skutečnosti je. Co se přihodilo, zůstalo všem záhadou. Zejména Isakovi, který si nehodu vůbec nepamatoval. Vzpomínal si na starce, na klidný hlas ve své hlavě a pak jen na bolest, světlo a dál už bylo všechno rozmazané, a někdy v tu dobu Vrchní kněz zemřel.

Zatím to nevypadalo, že by záhadu někdo dokázal rozluštit. Ale ve městě to vřelo historkami o tom, jakou zvláštní a hroznou silou oplývá nový Krann. Původní cíl – získat alespoň nějakou kontrolu nad magickými schopnostmi, které má – skončil naprostým krachem, takže nyní mohl Isak svůj strach a pocit marnosti zaměřit i tímto směrem. Tajně bádal v knihovně paláce a zjistil, že obrazec na hrudi je elfí runa. Elfština je sice základ a společný kořen všech jazyků, kterými se v Zemi mluví, ale rozumí jí jen učenci. Jejím základem je sto dvacet jedna základních run a každá má celou řadu významů měnících se podle kontextu. Samy o sobě jsou runy jednoduché hranaté tvary. Pokud znamenají jedno slovo, jsou vsazeny do kruhu. Svitek, kterému rozuměl nejvíc, pravil, že runy označují základní koncept nebo myšlenku – jeho runa znamenala „srdce“. Rozčarovaný Isak ovšem zjistil, že význam se může pohybovat kdekoli mezi peckou broskve až po jádro diskuze nebo ducha národa.

Nikde nenašel zmínku, proč má runu vypálenou na hrudi, a než to bude vědět, nechtěl se o té záležitosti s nikým bavit. Místo toho se vypravil do kovárny a kovářský mistr s velkým potěšením učil Kranna, jak ukout meč. Naučil ho vyrábět meč v elfím stylu, který je příliš pracný, než aby se jím vybavovaly armády, ale ideální, když je třeba Kranna zabavit a udržet ho z dosahu nervózních vojáků a služebnictva. Výsledkem byla dlouhá čepel, ostřená jen na jedné straně a vyvážená úplně jinak než třeba rapír. Kerin se meče hned zmocnil a začal se s ním učit zacházet. Byl jako dítě, které dostalo novou hračku.

Isak se probral ze zamyšlení a začal znovu sledovat debatu, když Bahl řekl: „Lesarle, zajistěte, aby byla armáda schopná vyrazit za dva dny. Všechny jednotky, které jsme schopni do té doby dát dohromady. Vypravte posly za každým lenním pánem, který se sem stihne dostat.“

„Vy s námi nejedete?“ zeptal se lenní pán Fordan. Byl už dědečkem a dávno neměl věk na to, aby bojoval v bitvě – nemluvě o tom, že by se musel připojit k pochodu v zimě v plné polní, ale nikdo v Tirahu by se neodvážil navrhnout mu, aby zůstal doma.

„Ve městě je upír. Nehodlám mu dát šanci uletět.“

Ta novinka Isaka i mladé následníky zarazila, všichni ostatní už to ale věděli. Ve tvářích jim zasvitl zájem. Bylo jim jasné, jak komplikované je upíra polapit.

Coby neoficiální velitel stráže se Kerin postavil, aby pronesl krátkou řeč. Odkašlal si a meč u boku si posunul do pohodlnější pozice. „V posledních letech se sem tam našla nějaká mrtvola,“ začal, „ale nedala se vysledovat žádná zákonitost nebo podobnost. Proto jsme si problému tak dlouho nevšimli. Stráž není vycvičena k tomu, aby hlídala efektivně celé město.“ Na vteřinu se odmlčel a pohlédl na Lesarla, který významný pohled ignoroval. Pokračoval: „Není to ten samý upír, jakého jsme tu měli minule. Ten nám, bohužel, utekl.“

Tebran přikývl. „No jo, co dodat? Otec byl starý opilec,“ zamumlal a pozvedl pohár, aby svému otci připil. Ten se tenkrát prořekl jednou v noci v krčmě a bestie kvůli tomu stihla uniknout.

Velitel stráže se usmál a pokračoval: „To jistě. Tentokrát je upír ale mazaný. Proto jsme vám o něm, lorde Isaku, neřekli dříve. S tím minulým byste si pomocí svých stále rostoucích schopností jistě poradil, ale tenhle je jiný. Toho může dostihnout a zneškodnit jenom lord Bahl.“

Isak kývnul. Byl Kerinovi vděčný, že před muži, které povede do bitvy, nerozmazával, v jakých dovednostech Isak pokulhává.

„Zůstanu tady, jak dlouho bude potřeba, a pak přijedu za vámi,“ prohlásil Bahl. Významně se zadíval na Isaka. „Ať tě ani nenapadne pátrat po té bestii na vlastní pěst. Stačí nebezpečí, které na tebe čeká před branami Lominu. Do odjezdu neopustíš palác bez speciální jednotky Duchů. Nechci, aby ses do toho zapletl.“

* * *

O dva dny později seděl Bahl ve své komnatě a pokoušel se zahnat ospalost, která mu zatemňovala myšlenky. Donutil se sníst aspoň trochu ovesných vloček s medem, ale zmohlo ho to a klesl zpět do opěradla křesla a díval se na ruch a shon dole. Trochu mu pomohlo, že dokořán otevřenými okny vnikal do místnosti čerstvý vzduch, ale jeho únava neměla přirozenou příčinu. Většinu předešlé noci strávil tím, že nechal svou duši vznášet se vysoko v oblacích. Nad Lominem zuřila bouře a Bahl se k ní připojil a ze všech sil se snažil její sílu nasměrovat na obléhatele. Starý lord se zachvěl, když si vzpomněl na opojný pocit slasti a zároveň strachu, který ho ovládl, když svou nezanedbatelnou magickou sílu propojil se silou primárního živlu.

Ovládnout bouři vyžadovalo obrovské úsilí. Vzhledem k tomu, jak daleko bouře řádila a jak byla silná, získal jen nejasný pocit, jaký mělo jeho snažení efekt a nakolik se mu záměr podařil. Byla to ale užitečná dovednost. Bahla napadlo, že Isak by v tom byl možná ještě lepší. Měl v sobě divokost, kterou by při krocení bouře využil.

Bahl si s bouří hrál, aby zahnal pocit viny. Skutečným důvodem, proč se nechystal vydat na pochod s armádou, nebyl upír – i když skutečně existoval – ale spíše blížící se smrt přítele. Lesarl to na něm poznal. Jeho dlouhověkost obecně znamenala, že měl přátel málo, ale těch, které měl, si velice vážil. Nebyl u toho, když umíral přítel nejcennější. Proto se rozhodl, že již nikdy žádného nenechá umírat o samotě. Opat blízkého chrámu takovým přítelem byl.

„Ale stejně to znamená, že zanedbám své povinnosti,“ zamumlal si Bahl pro sebe. „Je pohnutá doba. Co si lidé pomyslí, když při bitvě nebudu?“ Jako odpověď na tu otázku se mu v mysli vynořila slova dávno mrtvého mnicha-válečníka: Pochyby zastiňují cíl – v bitvě i v životě. Žádný šermíř není úplný, pokud jeho kroky neřídí odhodlání a cíl. Bahl unaveně pokýval hlavou. Svůj názor nezmění, takže je třeba zbavit se pocitu viny. Kdyby pochyboval nad vlastními činy, nebylo by to k ničemu dobré. Na to jsou tu jiní, aby jeho činy soudili.

Starosti mu dělalo zvláštní chování elfí armády. Útočila na začátku zimy, a to nedávalo smysl. Záhadou bylo i to, proč tak spěchají s obsazením Lominu. Pásli po něčem, co se v Lominu nachází, a nebo za tím stojí ještě tajemnější důvod? Je důvodem obléhání nějaká věštba a nebo svár mezi elfími šlechtickými rody? Nebo je za tím něco mnohem horšího?

„K čertu s tebou, Isaku, proč elfové přišli? Přivolal jsi je na nás ty?“ Vzápětí se za ty myšlenky cítil provinile. To bylo poprvé, kdy pronesl nahlas to, o čem tušil, že se honí hlavou i Lesarlovi. Možná to bylo nefér obvinění, ale zároveň velmi reálná možnost.

Bahl se namáhavě postavil a přešel k dlouhému stolu uprostřed místnosti. Spánek musí počkat. Na stole ležely úhledně složené dva kožené obleky. Jeden šitý Isakovi na míru a druhý ušitý tak, aby byl Isakovi za pár týdnů, až povyroste – velikostně někde mezi Bahlovými a Isakovými současnými rozměry.


 


Krejčík byl blahem bez sebe, když se v jeho obchůdku jednoho večera objevil Bahl osobně. Bylo to nutné. Isak rostl nesmírně rychle. Už teď byl mnohem vyšší a těžší, než když do paláce přišel, a v růstu nezpomaloval. Růstové bolesti mu sice k dobré náladě nepřidávaly, ale výsledek byl velice pozitivní.

Svrchní pancíř, jak Bahl předpokládal, se Isakově velikosti přizpůsobí sám. Pradávné elfy porazil Kasi Farlan, vzor pro všechny budoucí bělooké, protože se jim vyrovnal velikostí i dovednostmi.

Bahl popadl balík a vsunul si ho pod paži. Vykročil ke dveřím. Zaváhal a vrátil se pro masivní meč na stojanu u krbu. Prohlížel si zbraň, kterou její tvůrce pojmenoval Bílý blesk, a říkal si, zda by ho Eolis zlákal natolik, aby tuto drsnou a neelegantní zbraň odložil. Meč byl mohutný, ostřený po obou stranách a nad jílcem z čepele vybíhaly ostré hroty. Kvůli nim by byl meč neúměrně těžký, pokud by nebyl začarovaný. Bahl měl meč už dlouhou dobu, a tak si neuměl představit, že by šel do bitvy s nějakou jinou zbraní.

Sestoupil do spodního patra k Isakovu pokoji. Nařídil stráži, aby jednou poklepala na dveře a upozornila tak Isaka, že přichází. Když vstoupil, Isak vstával od stolu, na kterém se kupily otevřené knihy. Tila seděla u stolu také a nadskočila na židli, když Isak vstal. Bahl jí pohlédl do tváře a v duchu si povzdechl – vypadalo to, že se z ní a Kranna stali velice blízcí přátelé – možná i něco víc, když vzal v úvahu, jak blízko sebe seděli. Všiml si, jak sevřela smaltovaný erb, který jí přidržoval u pasu šerpu – zdálo se, že její vřelé city se zdaleka nevztahují na všechny bělooké.

Bahl hodil Isakovi balík a ten ho chytil za letu, jako pes chytá kost. Týdny, které spolu ti dva strávili, mezi nimi vytvořily vztah opatrné důvěrnosti – oba si dávali pozor, aby příliš nenarušili osobní prostor toho druhého, ale spojovala je tichá náklonnost.

Isak zapomněl na knihy a položil balík na stůl. Celý zářil, když trhal plátěný obal. Vzal kožený oblek a prohlížel si ho.

„Je čas, aby sis převzal své dary.“ Hlas lorda Bahla zněl nezvykle zvučně a Isak k němu rychle vzhlédl.

„Je to tedy brnění?“ Bylo vidět, že má mnohem více otázek, ale ovládl se.

„Ano, brnění,“ potvrdil Bahl. „A vzhledem k tomu, že určitě budeš chtít vědět, proč svoje dary dostáváš až teď, jediná odpověď, kterou ti na to můžu dát, je ‚proto‘.“ Usmál se, když viděl, jak se Isak tváří. „Není to odpověď, kterou jsi chtěl slyšet, ale budeš si na ni muset zvyknout. Činy bohů bys neměl zkoumat. Někdy je správná chvíle prostě jen věřit.“

Nezdálo se mu nutné chlapci vykládat, že ho s Lesarlem nejdříve chtěli na dary lépe připravit.

„Máš tu dva obleky. Ten druhý je větší, takže do něj můžeš ještě dorůst. Nepochybuji, že až se vrátíš, budeš potřebovat další. Za hodinu vyrážíš s armádou z města, takže teď pojď rychle se mnou.“

Isak mlčky sroloval oblek a druhý podal Tile. „Můžeš mi to přibalit na cestu a dohlédnout, abych měl všechno nachystané?“

Bahl si všiml, že malinko pootevřela nalíčené rty. Očividně chtěla něco namítnout, ale před ním se neodvážila odporovat. Kdyby byli o samotě, jistě by se zeptala, jestli může jet s Isakem. To bylo zlé. Mladíkův nakažlivý humor ji k němu připoutal víc, než bylo pro ně oba dobré.

Po tom krátkém zaváhání Tila sklonila hlavu na znamení souhlasu, udělala rychlé pukrle a vyběhla z místnosti. Bylo jasné, že si dělá o Isaka starosti. Bylo to pochopitelné. Chlapec je zbrklý a nezkušený, ale každý voják se musí svou první bitvou nějak probojovat. Stejně jako ostatní vojáci, i Isak se vrátí jako jiný muž. Bahla jen znepokojovalo, jaké změny to asi budou.

„Půjdeme do sklepení?“

„Ano. Kerinův orlí meč tu nech. Myslím, že ti najdeme něco lepšího.“

Isak se spokojeně usmál. Zdál se trochu nervózní, ale nadšený. Měl k tomu dobrý důvod – díky zásahu Nartise v posledních týdnech hodně vyrostl a zesílil. Už teď měl postavu jako generál Lahk – sto třicet kilo a dost síly na to, aby zabil dospělého muže holýma rukama. Když bude mít u sebe dary, bude z něj takový bojovník, jaký se z normálního smrtelníka nikdy nemůže stát. Ještě rychlejší a silnější, než bývá u bělookých zvykem, a to i bez magie uvězněné v jeho zbroji.

„A štít?“

Isak se naklonil přes stůl a vytáhl zpod něj štít. Bahl se při pohledu na něj zamračil. Nasměroval smysly, aby ještě jednou zářící stříbro prozkoumaly. Stále nemohl přijít na to, jaké kouzlo se ve štítu ukrývá. Bylo jednoduché, a to ho mátlo.

„Rozumíš některým runám ze svého štítu?“

„Žádné tam nejsou.“ Isak štít pevně držel a napřáhl ruku, aby jej Bahl mohl prozkoumat. Bahl si prohlížel povrch, aniž by se pokusil štítu dotknout.

„Ani na druhé straně?“ Isak ho otočil, aby pánovi ukázal vnitřní stranu. Nic tam nebylo. Ani na kožených řemenech na Isakovu paži.

„Tu noc, kdy jsem štít dostal, se mi zdálo o runě. Tila mi našla knihu, kde jsem si ji vyhledal.“

„A…?“

„No… v té knize je hodně run. Byla to základní runa. Znamenala něco jako ‚splynutí‘ nebo ‚jednota‘.“

„Aha,“ Bahl přestal štít zkoumat. Náhle pochopil, o co se jedná, když si vzpomněl na magický paprsek, který se tehdy ve velké síni propaloval do podlahy. „To dává smysl – i když některé významy asi zůstanou hádankou.“

„Proč? Co dává smysl?“

„Nejlepší bude, když to uvidíš na vlastní oči. Pojď.“

Bok po boku sešli po hlavním schodišti. Palác zachvátil zmatek související s přípravou na bitvu, ale zde byl podivný klid. Všechno to dupání a výkřiky zůstaly za silnou kamennou zdí. Když se blížili do přízemí, málem se srazili s pádícím vojákem v Tebranově uniformě – utíkal splnit úkol do komnat svého pána. Pohled na dva bělooké ho tak vyvedl z míry, že vrazil do stěny. Přitiskl se k ní, aby jim umožnil projít. Jakmile ho minuli, znovu vyběhl k pánovu apartmá. Zbyl po něm jen zvuk těžkých bot dusajících po schodech.

Ve spodních podlažích věže byl vzduch studený a vlhký. Nikde nehořel žádný oheň a připomínalo to tam kobku. Od chvíle, kdy se dozvěděli o postupující armádě elfů, volání Isakových darů zesílilo. Bahl si byl jistý, že Isak to také cítí. Několikrát ho potkal, jak po ránu zevluje u paty věže, místo aby s ostatními snídal ve Velké síni.

Isak si těsněji zavinul košili, aby ho chránila před lezavým vzduchem. Tím se dračí brož, již měl na košili připnutou, posunula do zvláštní pozice. Jako by drak ryl čumákem v zemi. To Bahlovi připomnělo, že se zvířetem tam dole už šest měsíců nemluvil. Nedokázal odhadnout, jak bude na Isaka reagovat.

Dračí život se skládal z cyklů, ve kterých se střídala dlouhá období odpočinku a spánku s půlstoletími řádění a hrůz doprovázejícími rituály páření. Bahl tvorovi poskytl bezpečné útočiště, a na oplátku získal slib, že mu obluda v případě potřeby pomůže v bitvě a že svá divoká období prožije někde daleko od Farlanu. Byla to zvláštní dohoda, ale náklady na živení draka byly nižší než náklady na živení armády, která by se mu silou vyrovnala.

* * *

Nořili se stále hlouběji pod zem, daleko od všetečných očí. Isak, který už si na magické cestování věží zvykl, odhadoval vzdálenost, kterou do hloubky urazili, asi na polovinu výšky věže – dost hluboko na to, aby bylo bezpečné umístit tam trezor. Když se o ten postřeh podělil s Bahlem, odpovědí mu bylo jen odfrknutí.

Octli se v naprosté tmě a Isak neviděl ani vlastní ruku před obličejem. Bahl zamumlal několik slov. Isak zaznamenal kyselkavou chuť magie a v Bahlově dlani se objevila světelná koule. I když neslyšel, co Bahl říká, slova zaklínadla se mu vynořila v hlavě – jedno z mnoha zaklínadel, která se v posledních týdnech naučil zpaměti, ale zkoušel je použít bez úspěchu.

Stáli v jeskyni, ve vyhloubené dutině asi tři metry vysoké a široké. Na nedokončených stěnách byly znát stopy po nástrojích, kterými se díra tesala do skály. Plamen vydával dost světla na to, aby bylo vidět, že stěny nezdobí ani značka kameníka. Bahl ho dírou ve stěně vedl do zvlněného tunelu, širokého jen pro jednoho muže. Isak klopýtal za ním a přemítal, kam asi dojdou.

Pokusil se znovu navázat hovor. Něco mu už dlouho vrtalo hlavou. „Můj pane?“

„Hmm?“

„Až se vrátíme z Lominu, co budu dělat já?“

„Jsi Krann. Budeš dělat, co se ti zlíbí.“

„To jsem nemyslel. Když se v bitvě osvědčím – když prokážu podobné schopnosti jako vy – co mám dělat se svým životem dál?“

Isak věděl, že je to zvláštní otázka, ale žil v zemi, kde má každý přidělenou roli, a on nemohl přijít na to, jaká bude ta jeho – alespoň do té doby, než se stane pánem Farlanu, a to mělo přijít až za dlouhou dobu.

Bahl se zastavil. Z tváře schované za maskou se nedalo nic vyčíst. „Co máš dělat se svým životem? Dobrá otázka.“ Vyrazil dál. „Jsi lenní pán. Máš půdu a hrabství a měl by ses o ně starat. Jen dát své pozemky do pořádku ti zabere roky. Lesarl ti dá záznamy o tom, co všechno v Anvee vlastníš. Předpokládám, že tě čeká spousta vyklízení, vybírání daní a uzavírání dohod. Vše, co na tvém pozemku vyroste, teď patří tobě, ať už to zasel kdokoliv. Tvoji šlechtici už určitě posouvali hranice, budeš muset dát do pořádku své sídlo a přepočítat nevolníky…“

„Aha, budu se hrabat v papírech, přeměřovat pozemky a počítat peníze.“ Isak nedokázal zakrýt, jak nudné mu to všechno připadá.

„Budeš lovit, sokolničit, procvičovat magické dovednosti, chovat koně, povyšovat se nad staré šlechtice a škádlit jejich nevinné dcerušky. Myslel jsem, že to by tě bavit mohlo. S administrativou si poradí správci statků, které ti najdeme. Čekal jsi ještě něco víc?“

„Říkal jsem si…“ Isak vypadal trochu rozpačitě. „No, napadlo mě, jestli mě třeba nepošlete na nějaké diplomatické mise.“

„Ty, a diplomat? To je zajímavá představa.“

Isak se usmál, když postřehl Bahlův tón. Byl vděčný za každý náznak humoru mezi nimi.

„Pokud se budeš nudit, najde se pro tebe dost práce tady. Naše vztahy s okolními národy nejsou zvlášť bohaté. Jsme příliš mocní na to, aby nás napadly, a obchodní dohody jsou dávno uzavřeny a fungují. Takže tvým hlavním úkolem, když se ti bude chtít, bude hlídat hranice a zabránit případným loupeživým nájezdům.“

„A co když…“

Isak nestačil otázku doříct. Bahl ho přerušil: „Jindy. Jsme tady.“

Isak si uvědomil, že zapomněl počítat kroky, jak si předsevzal. Odhadoval, že ušli asi sto metrů, možná víc. Po dalších dvaceti krocích Bahl zastavil před vchodem nahrubo vytesaným do skály. Obrysy měly zelenkavý nádech.

Jak kráčeli dál, Isak stále intenzivněji cítil přítomnost magie kdesi před nimi. Takové magické aroma ještě nikdy necítil. Čím hlouběji se nořili do skály, tím silnější byla vůně vlhkého lišejníku, zvířecího hnoje a štiplavý kyselý pach. Stejně tak známky magie v ovzduší. Procházeli mocnými energetickými proudy, které toto místo z nějakého důvodu přitahovalo – zřejmě za to mohly jeho dary. Pach hnoje ho mátl. Nebylo to jako ve stáji nebo na jatkách, ale pach byl podobně všudypřítomný.

Když Isakovi došlo, v jak velké místnosti se ocitli, zakolísal. Jeskyně sahala kamsi daleko do temnoty. Nebyl to žádný trezor, jak si ho představoval. Stěny a hrbolatou podlahu pokrýval zelenkavý nádech světla, jehož zdroj mu zůstával utajený, pokud jím nebyla magie, jíž byl vzduch prosycen. Jeskyně neměla pravidelný tvar. Strop klesal a stoupal, jak se mu zachtělo, a podlaha vytvářela uprostřed hrbol okolo tlustých sloupů posázených krystaly křemene. Do postranní stěny někdo vysekal dvě díry – zřejmě dva tunely vedoucí k dalším komnatám. U vchodu do jednoho z nich ležela hromada kamení.

„Kde to jsme? Co je to za místo?“ Uvědomil si, že šeptá.

„Tady uchovávám některé věci, které Atro za ty roky nasbíral. V paláci je nechat nemůžeme, a kdybychom je zničili, uvolníme magickou sílu, která je v nich skrytá. Proto je také Elfí pustina pustinou – bojovalo se tam za Velké války a spousta neřízené magie, která se tam uvolnila, otrávila půdu.“

„A to je všechno? Vždyť tohle je jeskyně a já tu cítím ještě něco jiného. Panebože, tady je něco živého? Co to je?“ Isak stál nehybně a snažil si utřídit, co vlastně cítí. Zalapal po dechu, když poznal vůni starodávného ovzduší, která se stále ještě držela v některých částech paláce. Bylo to, jako kdyby staletí ožila a byla přítomna s novou, děsivou silou.

Bahl neodpověděl, ale pokynul ke zvýšené části podlahy. Isak ve stínu mezi sloupy rozeznával jen výběžek skály. Jak se oči přizpůsobovaly tmě, všiml si hladkého obloukovitého útvaru kontrastujícího s hrbolatou skálou. Byl to ocas. Dlouhý a šupinatý, zakončený hrotem ostrým jako šavle. Isakovi poklesla čelist. Ocas sebou bez varování mrsknul stranou do stínu. Od kamenného výběžku, na který předtím Bahl ukázal, se začal ozývat zlověstný drásavý zvuk. Výběžek se posunul kupředu, pařát s drápy cvakl o kamennou podlahu a šupinatý ocas dál chrastil, jak se posouval po zemi. Nebylo pochyb, že ta hromada kamení žije.

Vítejte, lorde Isaku.

Ta slova mu zahřímala v hlavě a Isak překvapeně odskočil zpět.

Nebojte se. Slíbil jsem lordu Bahlovi, že nikoho z jeho lidí nesním. Já jsem Genedel.

Nyní se ze stínu vynořila hlava a úmyslně pomalu se k němu skláněla. Byla dlouhá dva metry, nad čelem začínal kostěný hřeben vedoucí dozadu a po stranách se vzad a vzhůru kroutily dva rohy, dlouhé další dva metry. Široký čumák odhaloval řady zářivých zubů a jeho elegantní křivku porušovaly vyčnívající nozdry a pár rohů, připomínajících kly, které vedly zezadu, od kostěného hřebene, a končily těsně před koncem čenichu. Tomu všemu dominovaly dvě obrovské oči – jako rudé uhlíky na černočerném pozadí. Zbytek těla byl vidět jen jako silueta. Isak odhadoval, že relativně štíhlé tělo podpírají široké nohy s pařáty a vysoko na zádech jsou složená křídla.

„Á…“ odpověděl omámený Isak. „A co takhle je spálit?“ Jakmile to vypustil z úst, uvědomil si, že je při rozhovoru s drakem, kterému se dívá do očí ze vzdálenosti ani ne deseti metrů, prostořeký. Tvor ho mohl uškvařit rovnou na místě.

O tom jsme žádnou dohodu neuzavřeli.

„Aj.“

Ale ať nikdo neříká, že drakové nemají smysl pro humor.

Isak pevně zaťal čelisti. Bál se, že by jeho neschopnost chvíli mlčet mohla obludu rozčílit. To bylo něco, co nechtěl zažít.

Mladý Kranne, jste tu kvůli svým darům, nebo ne?

„Já… ano, je to tak. Za hodinu vyrážíme do Lominu.“

Vaše první bitva. Tam mužům ukážete svou pravou podstatu. Tak si vás budou pamatovat a pochybuji, že by některý z nich mohl zapomenout. Běžte východním tunelem a najdete, co tak volá svého pána.

Isak pohlédl drakovi do neproniknutelné tváře a pak na dva tunely. Východní – ne levý nebo pravý. V první chvíli se snažil představit si, která je východní strana paláce a kam a jak zatáčeli, než se dostali dolů. Pak si uvědomil, kde je a co hledá. Vykročil k tunelům a ucítil volání svých darů silněji než kdykoli předtím. Nohama drtil kamínky a suť a ten zvuk se odrážel od okolních zdí tím hlasitěji, čím mocněji mu srdce bilo v hrudi.

Došel ke vchodu do tunelu a ohlédl se zpět. Genedelova přítomnost se mu přímo propalovala do zátylku. Bahl Isaka sledoval a stál nyní ještě blíže k drakovi – jen pár metrů od jednoho klu. Draku Genedelovi by stačil nepatrný pohyb hlavou a snadno by lorda Bahla propíchnul. Zdálo se nemožné, že by i tak slavný bělooký hrdina, pán Farlanu, mohl kdy přemoci takovou stvůru. Nicméně kolovaly zkazky o tom, jak se to podařilo i méně slavným a silou obdařeným mužům.

Isak se přestal soustředit na svého pána a znovu se zaměřil na magické vábení. Vydal se levým tunelem. Strop prudce poklesl, takže několik metrů musel překonat v předklonu. Kamenné zdi se stočily vlevo a vynořila se před ním místnost s vypouklými stěnami. Z protější stěny čněl ve výši pasu plochý kamenný útvar. Isak zakolísal a u vchodu do místnosti se zastavil. Předměty, na které se mu naskytl pohled, mu vzaly dech. Nebylo pochyb o tom, co vidí. V mýtech a legendách se o jiných podobných předmětech, které by vyzařovaly takovou sílu, nehovořilo. Při pohledu na ně se mu podlamovala kolena. Jen to, že jeho štít vysílal podobnou sílu, ho udrželo na nohou.

Přestal vnímat zbytek místnosti. Oči měl jen pro stříbrné křivky brnění Siulents – krásného jako sen. Leželo před ním rozložené na jednotlivé díly. Každý plát a spoj dokazoval neobyčejnou řemeslnou zručnost. Obrysy jednotlivých dílů kopírovaly svalnatou postavu válečníka – křivky působily nadpozemsky ladně. Přilba byla ukuta z jednoho kusu. Zvedl ji a pohlédl na ty rysy bez výrazu, aby zahlédl zprohýbaný odraz své tváře. Vypadala jako zrcadlová verze Bahlovy masky – jen se nepřizpůsobovala tváři majitele. Oční důlky byly chladné a prázdné a na temeni hlavy vystupovaly dva výčnělky vedoucí dozadu. Isakovi připomněly draka čekajícího v zadní místnosti, nebo spíš chřestýše, kterého jednou zabil. Hladký a elegantní plaz s úmyslem zabíjet.

Zahnal představu hada a pohlédl na meč. Uchopil rukojeť Eolise, pevně ovinutou bělostným hedvábím, zdobeným jemňoučkým smaragdovým vzorkem, vycházejícím z masivního smaragdu vsazeného do jílce. Kámen bezpečně přidržovalo na místě šest stříbrných paciček ve tvaru pařátků. Chránič ruky byl tvořen jediným kusem slonoviny, který vypadal, že je spojen přímo s čepelí.

Jak se tak Isak podivoval nad tou nádherou, uvědomil si, že meč, který vytvořil a který si Kerin tak oblíbil, byl pouhou ozvěnou toho, jak Eolis promlouval k jeho mysli. Aniž by to věděl, některé části jeho duše už věděly, jak Eolis vypadá. I když kovář jeho práci upřímně chválil, Isak nyní viděl, jak daleko od originálu výsledek jeho snahy byl. Čepel skoro nic nevážila. Vyzkoušel několik základních figur. Naslouchal zvuku, jejž vydává čepel, když rozčísne vzduch, a cítil, jak se mu do paže z meče vlévá síla. Uvědomil si, že toto ostří by rozetnulo i kameny povalující se v Genedelově komnatě.

Vedle meče ležela hrubě opracovaná kožená pochva – vyrobená ve farlanském stylu z hladké, černé kůže. Pravděpodobně ji tam pro něj nechal lord Bahl nebo Lesarl. Isak si zul boty a stáhl košili. Spěšně se navlékl do ochranného obleku od Bahla. Zaváhal, než se Siulents opět dotknul. Jakmile ale začal jednotlivé kusy brnění připínat na tělo, cítil, jak se ho zmocňuje radostné rozechvění. S každým kusem zbroje, který zapadl na své místo, byl pocit silnější. Když pokrčil ruce nebo nohy, stříbro se přelévalo jako rtuť a umožňovalo mu volný pohyb. Pozoruhodné bylo, že nemohl rozeznat místa, kde se jednotlivé díly spojovaly. Viděl jen hladkou, neporušenou plochu.

Usmál se. Toto neočekával. Měl pocit, jako by si jeho tělo hovělo v pohodlné druhé kůži, která ho v pohybu omezovala jen nepatrně. Dodávalo mu to opojný pocit nezranitelnosti. Isak zaváhal, když už zbývala jen přilba. Podle tradice se přilba nasazovala jen do bitvy. Odedávna se věřilo, že skrytá tvář znamená skryté úmysly. Bohatí rytíři si často nechávali vyrobit hledí s divokým a šeredným obličejem, aby ještě zdůraznili rozdíl mezi válečníkem a civilizovaným mužem.

I když zoufale toužil si ji vyzkoušet, kouzlo okamžiku přerušil zvuk hlasů z hlavní komnaty. Isak posbíral oblečení, vystlal jím štít a přilbu položil na měkkou hromádku jako na polštář.

Když vstoupil do dračího doupěte, Bahl se zarazil uprostřed věty a zíral na něj, očividně překvapen a otřesen. „Bohové, Aryn Bwr měl vskutku přiléhavé jméno – živoucí stříbro,“ zvolal. Drak na znamení souhlasu vydal chrčivý, hrdelní zvuk.

Isak jen stál a nedostávalo se mu slov. Vytáhl z pochvy Eolis a pozvedl ho, aby Bahlovi ukázal, jak čepel bíle září, dokonce i v temné, zelenkavé Genedelově jeskyni. Tvářil se přitom zmateně a trochu bezmocně.

„To jsou skutečné zbraně posledního krále, že ano?“

Teď víte, proč přitáhli elfové. Taková krása vzbudí snadno v Zemi závist.

„Tím si nemůžeš být jistý,“ přerušil ho Bahl.

Jste si tím jistý stejně jako já. Tu noc, kdy se stal Isak Vyvoleným, se rozpoutal nepokoj nejenom zde, ale i ve vzdálených končinách. Noční tvorové cítili, co se děje – obyvatelé Ghenny v tu chvíli znali jeho jméno. Mágové a věštci také pocítili, že se něco změnilo, i když možná netušili co. Elfové čekali tři tisíce let. Oni vědí, co se děje.

Bahl neodpověděl. Vypadal v tu chvíli, jako by se zmenšil, propadl do sebe. Prohlížel si zářící čepel a hladké křivky Siulents a neznatelně přikývl. Vykročil k Isakovi a sáhl si na opasek. Isak sevřel Eolis pevněji a vzápětí se zastyděl, když Bahl vytáhl kus modré látky.

„Nemám podobné dary, které bych ti mohl dát, ale je tu přeci jen něco…“ Větu nedokončil, ale podal Isakovi kápi stejnou, jako měl na sobě on. „Kéž tě ochrání i před jiným nebezpečím.“

Isak přikývl na znamení díků, opatrně položil štít a Eolis na zem a kápi si přetáhl přes nakrátko ostříhanou hlavu. Hedvábí chvíli viselo volně a pak se přizpůsobilo tvaru jeho lebky a zakrylo mu nos i ústa, aniž by mu ovšem překáželo v dýchání. Kouzlo bylo vetkáno do látky tak zlehka, že si ho všiml až nyní.

„Podej mi ruku,“ Isak nechápal Bahlův záměr a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Podal mu pravou ruku, ovšem Bahl si řekl o levou. Bahl mu stáhl pancéřovou rukavici – stříbro se snadno odpojilo od zbytku zbroje – a pak i rukavici pod ní.

Chvíli zkoumal Isakovu dlaň a pak náhle vytáhl zpoza opasku dýku a bodnul. Isak vykřikl překvapením a bolestí, ale Bahl ho pevně držel za zápěstí a přitáhl ho blíž k sobě.

„Toto je můj dar pro tebe.“ Hlas měl hluboký a unavený, plný zármutku a bolesti. „To je dědictví, jež ti po mně náleží. Tvoje bolest a krev prolitá pro lidi a bohy, kteří o tom neví a ani je to nezajímá. Ti, jež máš za povinnost chránit, tě budou nenávidět a budou se tě bát. Ať už pro ně uděláš cokoliv, neprojeví vděk. Jen zášť. Nečekej, že tě tví lidé budou mít rádi, věřit ti a zůstanou ti věrní. Staneš se takovým člověkem, jakého z tebe udělá služba tvému kmeni. Pokud se tomu budeš snažit vzpírat, zlomí tě to.“

Uctivě se poklonili drakovi a mlčky se vrátili do hlavního křídla paláce. Isakovi se toho hlavou honilo příliš na to, aby mluvil. Bahl už neměl, co by víc řekl, a oddal se tedy vlastním myšlenkám. Vrchní správce je potkal na schodech a oběma se hluboce uklonil. Pak nabídl Isakovi bílou pláštěnku a natáhl se, jak vysoko jen mohl, aby mu ji přehodil kolem ramen. Když se mu na zádech rozvinula, Isak zahlédl smaragdového draka vyšívaného zlatem. Připnul si pláštěnku broží, kterou odepnul ze starého oblečení. Štít si připevnil na paži a pohlédl na oba muže. Souhlasně pokývali a Isak se mohl jít postavit před svou armádu.

* * *

Ve Velké síni ho přivítal uctivý šepot. Šířil se a sílil jako přívalová vlna. Bahl sledoval, jak muži vstávají a zírají, jiní se po Isakovi otáčeli, když vycítili, že se něco děje. Isak vykročil na cvičiště, kde na něj čekal jeho kůň. Tlumených hlasů přibývalo. Zvuky vyjadřující respekt sílily každým okamžikem a kamenné stěny je ozvěnou vracely zpátky. Z hovoru se stal jásot a mísil se se skučením prudkého větru a rachocením v oblacích. Oblohu rozčísl blesk a muži zajásali z plných plic – jejich hlasy vzbudily celé město a výkřiky rostoucího vzdoru se nesly oblohou daleko na východ.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář