a temných nocí se mu zdává o paláci na mořském břehu. O paláci, v jehož bílých mramorových chodbách stíhá ostré slunce olověné stíny. Není slyšet ani hlas racků, ani vítr převalující se po dláždění. Je zde hluboké ticho, přerušované jen občasným slabým zašuměním vlny rozbíjející se o skaliska a tlukotem jeho vlastního srdce.

Nachází se v obrovské šestiboké síni a dívá se na nesrozumitelný nápis vytesaný do podlahy. Ta zvláštní slova se vinou obloukem od tmavých vstupních dveří až k patě spirálovitého schodiště – jediné další věci, která se v síni nachází. Vystupuje z podlahy, zdvíhá se do výšky více než dvaceti metrů a náhle končí asi metr pod stropem síně.

Sleduje slova kletby a křivky nápisu ho dovedou ke schodišti. Uprostřed každého schodu je vytesán symbol. Takové runy vidí poprvé. Zaváhá a pak položí chodidlo na první schod a postupuje vzhůru – jeden schod za druhým, jeden symbol za druhým, až dosáhne vrcholu schodiště. Vzduch se tam nahoře zdá řidší, a když se nakloní přes zábradlí, zatočí se mu z té výšky hlava. Protáhne se průlezem ve stropě a ocitne se v rozlehlé klenuté svatyni.

Palác je pouhá skořápka. Nedokončené dílo s chrámy bez oltářů a drolícími se pomníky, které nikdy nenesly nápis. Kam jen se podívá, vidí vysoké síně, které jsou úplně prázdné až na zástupy soch vytesaných ze stejného letitého kamene jako zdi paláce. Když vyhlédne z klenutých oken, ani vlny olizující sluncem vyprahlou pláž nevypadají skutečně. Nikdy se neodvážil vyjít ven a smočit prsty v tom oceánu, okusit slaný vzduch nebo vychutnat dotek slunce na kůži.

Jak tak sestupuje po vysokých schodech sálu, cítí se nechráněně a zranitelně. Jedna stařena mu kdysi pověděla, že v takové místnosti bohové rozhodují o našem osudu. Hádají se a debatují nad novorozencem tak dlouho, dokud jeho životní dráha není do detailu určena. Ale zde se ho žádné soucitné hlasy nezastanou. Slyší jen pleskání svých chodidel na kamenech, tlumené jako ozvěna písně, která už nikdy nezazní.

Ví, kam ho kroky zanesou. To místo se nikdy nemění. Přesto dál kráčí neznámými místnostmi a chodbami a doufá, že za dalším rohem najde východ z paláce. Dojde až do další obrovské komnaty, jejíž padesát metrů dlouhou stěnu někdo probořil. Překročí sutiny a octne se uprostřed zástupu soch. Obludy i hrdinové zde stojí ve vší kamenné nehybnosti, jakoby připraveni na chvíli, kdy je někdo oživí, aby se stali součástí nějakého posledního zkázonosného dramatu. Na druhé straně rozlehlého prostoru prosvítá mezi sloupy terasa. Má v tu chvíli už v nohách mnoho kilometrů a zdá se, že těch dalších pár set metrů bude nad jeho síly. Strach mu ochromí svaly a on se jen sesune za nohy jednoho kamenného mrtvého válečníka, sleduje a vyčkává.

Vidí mohutného muže stojícího uprostřed síně. Vypadá mocně a hrůzostrašně. Jako by ta nejmajestátnější socha ožila. Ví, že muž zemře. Že ani nadlidská síla nezmůže nic proti tomu, co vládne tomuto místu. Ví to dříve, než se zničehonic objeví rytíř v černé zbroji a chystá se muže napadnout. Vidí, jak se masivní zubaté ostří zakusuje do mužova masa a utíná mu hlavu. Hrůza mu bublá v útrobách. Ví, že to samé ostří jednou zajede do jeho vlastního zranitelného těla. A pak zahlédne ve vrahově tváři něco děsivého – prokletí, které mají společné. Palác mu začne před očima blednout. Jediné, co zůstává je propalující pohled.

* * *

Isak ležel bez hnutí a očima přejížděl známé pukliny a letokruhy na stropních vzpěrách. Nohy měl zdřevěnělé z nedostatku místa v přeplněné maringotce. Sny jako tento jej, i když ne často, pronásledovaly snad od narození. Ačkoliv jinak Isaka máloco vyvedlo z míry, ty sny z něj vždy udělaly ustrašené děcko. To, co ve snu viděl, vypadalo tak skutečně, že se někdy budil a žaludek se mu zvedal hrůzou. Jen když na to pomyslel, zaplavila ho hanba. Už byl dost starý, aby ho mohli považovat za dospělého, a přesto ho sny děsily více, než kdy mohl jakýkoli smrtelník. Ještě chvíli ležel nehnutě a soustředil se na strukturu dřeva nad sebou, aby se mu splašené srdce uklidnilo.

Harampádí a špína kolem vypadaly jako vždycky, a to ho uklidnilo a výjimečně ho to i potěšilo. Nakonec se posadil a mnul si zdřevěnělé končetiny, dokud se opět neprokrvily po dlouhém spočívání v krkolomné pozici na otřásající se pryčně. Košili, ze které zbývaly jen cáry, se pokusil jakž takž urovnat a prsty si pročísnul černé zacuchané vlasy. Zablácené a ochozené boty odkopnuté v koutě ignoroval. Když odhrnul zadní záclonku, přesvědčil se, že venku je stále horko. Mrchožravý pták líně visel uprostřed blankytné oblohy a vlaštovky se vrhaly střemhlav za poslední ranní kořistí a opět stoupaly vzhůru. Tam doma by už léto bylo dávno pryč, ale tady v Zemi trvalo déle, než příroda konečně přiznala, že přišel podzim. Zatím tu stále ještě kraloval hmyz a květiny všech barev.

Dusnou místností zavanul lehký vánek a přinesl s sebou vůni tak odlišnou jako počasí. Tady vše prostupoval pach jílovité půdy a divokého tymiánu, zatímco doma byl vzduch vlhký a prosycený vůní pryskyřice. Tmavá a mazlavá půda Velkého lesa v ničem nepřipomínala zdejší lepkavou červenou zem. Ještě před sebou měli dalekou cestu – odhadoval alespoň týden, než se začne scenérie měnit. Do té doby si prostě bude jen užívat počasí.

Isak vykoukl ven, kde seděl jeho otec, Horman. Otěže držel ledabyle v jedné ruce a druhou měl zaklíněnou pod stupátkem jako obvykle. Ačkoliv měl na sobě ty samé hrubě tkané a záplatované šaty, podobal se synovi jen málo. Společné měli jen tmavé vlasy a světlou pleť, stejně jako ostatní lidé jejich kmene. Byl menší a ostrůvky vousů jen stěží ukrývaly jeho věčnou podmračenost. Vypadal starší, než doopravdy byl. Jako by z něj nevraživost vysála mládí i veškerou radost. Na pumpkách i košili měl šmouhy od červenavé hlíny. V černých očích se mu zablesklo, když zaslechl šramot. Jakmile spatřil synovu tvář, zakabonil se. Popadl svinutý bič a švihl jím, ale Isak automaticky uhnul a bič rozčísl jen vzduch. Ovšem pohledu plnému nenávisti, který následoval, se vyhnout nedokázal.

„Tak milostpán se nakonec rozhodl vstát? Už tři hodiny je světlo. Jsi tu na práci. Ne aby ses toulal po nocích. Někdy si říkám, k čemu si tě tu vlastně držím.“ Otec zachrchlal a odplivnul si do prachu vyprahlé cesty. Pak se zase zahleděl k horizontu.

Isak trpce doplnil: „A pak si vzpomeneš, že jsem tu jako tvůj otrok. Každopádně je lepší komandovat někoho jiného než sebe.“

Tentokrát se bič mihl vzduchem s jasným účelem a ta poznámka Isakovi vynesla podlitinu na tváři.

„Už ani slovo, pokud nechceš přídavek. Dneska jsem musel postraňky upevnit sám, takže na snídani rovnou zapomeň. Ani jsi včera nic nechytil – jsi ještě víc k ničemu než ty ostatní zrůdy, jako jsi ty.“ Horman si povzdychl: „Milosrdný Nartisi, chraň nás před bělookými. Ten trouba Carel tě určitě nakrmí, takže se mi ztrať z očí, než dostaneš další porci tohohle.“ Škubnul bičem a dál se soustředil na cestu.

Isak přeskočil zábradlí a bez zjevného úsilí doskočil na prašnou zem. Teprve když klusal kolem dalších vozů a snažil se nevšímat si, jak na něj jejich obyvatelé zírají, všiml si, že celá karavana zrychlila. Opožďovali se o dva týdny za termínem. Očividně se vrchní vozka rozhodl za svou opileckou hloupost potrestat koně.

Kdysi tudy protékala řeka a přinášela život na míle daleko, ale to bylo před mnoha lety. Teď tu zbývalo jen prašné koryto dávno mrtvé řeky. Letní parno speklo všechno do stejného hnědavého odstínu a bylo třeba se pozorně dívat, aby člověk zahlédl skrytý půvab toho místa: zvláštní noční zvířata, voňavý mech ukrytý pod kameny a květiny, které schovávaly barevné květy pod nevýraznými listy. Jediné, co kolem sebe viděl Isakův otec, bylo vysušené koryto, jímž se ubírali vpřed. Nestálo mu za to vybelhat se svojí zmrzačenou nohou na násep a rozhlédnout se, takže jediné, na co se mu skýtal výhled, byly dvě skály daleko na jihu.

Isak doběhl k jednomu z předních vozů a vyšvihl se na něj s jistotou někoho, kdo přesně ví, co dělá. Kočí, stejně jako Isak, nezapadal do té zdegenerované komunity. Carel neřekl ani slovo. Jen se unaveně pousmál, když si chlapec přisedl. Jeho vrásčitá tvář neodpovídala jeho síle a věku – Carel byl přibližně stejně starý jako Isakův otec, ale zatímco jednoho poznamenala žlučovitost, druhý vyzrál zkušenostmi.

Dlouhé černé vlasy, nyní protkané stříbrnými prameny, nosil spletené do copu a upevněné měděným drátkem, který ohlašoval světu, že se jedná o žoldáka. Ovšem bílý lem jeho límce a bílé kožené řemínky zapletené do vlasů ho povyšovaly nad obyčejného nájemného vojáka. Carel – seržant Betyn Carelfolden – byl Duch, živoucí legenda v jejich malé komunitě. Býval hradní stráží lorda Bahla, vládce Farlanu, a odešel do výslužby několik let po Isakově narození. To, že byl členem takové elitní jednotky, mu zaručovalo postavení ve společnosti, které by si za peníze nekoupil. Duchy z Tirahu každý respektoval.

„Horman asi dneska vstával levou nohou, co? Na, vezmi si otěže. Potřebuju si dáchnout.“

Isak převzal otěže a sledoval Carla, jak se protáhl a zašmátral po dýmce. Kůň si nad novým kočím pohrdavě odfrkl.

Carel se jako jediný z karavany choval k Isakovi, jako by byl normální. Narodil se rodičům, kteří sloužili na panském statku, a spolu s několika lety těžké vojenské služby to žoldáka naučilo dívat se hlouběji než jen na skořápku. Isak mu za to byl vděčný.

„Nikdy nevstává pravou,“ zabručel Isak. „Včera mi zabodl nůž do ruky jen proto, že jsem se dotkl toho zeleného prstenu po matce.“ Natáhl ruku a ukázal ošklivou rudou ránu.

„No, pak sis to ale zasloužil.“ Carel měl sice hocha rád, ale když šlo o to udělit mu užitečnou lekci, dovedl být tvrdý. „Víš přece dobře, co pro něj ten prsten znamená. Prostě nech její věci na pokoji. Nic jiného mu po ní nezbylo. Aspoň se ti rány hojí mnohem rychleji než ostatním. Za to bys měl být vděčný.“

„Zbylo mu toho po ní víc než mně. Já jen nesu vinu za její smrt,“ povzdechl si Isak.

„A to je život,“ odvětil žoldák bez známky soucitu. Byl Isakovým přítelem, ale to neznamenalo, že by se k němu choval laskavěji než k jiným. „Jsi, co jsi – a to už je pro mnohé až až, a pro Hormana příliš. Tvoji matku miloval. Proč ho ještě dráždit?“

Žádná odpověď. Isak tam jen seděl, tvářil se roztrpčeně a nedokázal ze sebe vypravit uznání porážky.

„No, dost řečí o tvém otci. Už se těšíš, až se staneš členem Palácové stráže? Po Stříbrné noci už budeš moct složit zkoušku i bez otcova svolení.“

„A k čemu to všechno?“ Isak projel nehtem rýhu ve dřevě. „Duch ze mě nikdy nebude – proč by tam měli chtít někoho takového, jako jsem já?“

„Celý život nebudeš takový štvanec jako teď. To ti slibuju. Myslíš, že bych jinak ztrácel tolik času, abych tě naučil bojovat, navzdory tomu, co si tu myslí ostatní?“ Carel máchnul palcem k vozům za nimi. „Tihle lidé nejsou jako Farlané. Možná nikdy nebudeš populární, ale určitě budeš aspoň užitečný. Tím jsem si jistý. Bojoval jsem bok po boku s takovými, jako jsi ty, a řeknu ti, že v řadách Duchů se setkáš s mnohem horšími věcmi, než je tvoje dětinská nátura. Jsou tam muži, kteří by už dávno viseli, kdyby neměli to štěstí a nedostali se do první linie. Vy jste nebezpečná cháska, ale ty máš v hlavě víc než kdekterý válečník. Jen si na mě vzpomeň, až z tebe bude generál Isak.“

Veterán se usmál a Isak mu úsměv oplatil. Carel netrpěl naivky a lidi, co plýtvají svým časem. Na jeho slovech tedy muselo něco být. Jinak by všechny ty hodiny vojenského drilu a techniky boje byly k ničemu. Isak věděl, že by dokázal Carla v boji přemoci – dokonce i tréninkovou holí proti meči – v tom problém nebyl. Všichni běloocí byli od přírody rychlí a silní, ale většině lidí právě tato výjimečnost naháněla strach. Dávali mu to najevo každý den.

Carel ho přesvědčoval, že ve stráži jsou i jiní jako Isak, ale nikdo je nikdy neviděl. Pokud tomu tak bylo, očividně jim nikdo nevěřil natolik, aby jim svěřil dohled nad pořádkem v ulicích Tirahu. Využívali je jen v bitevních jatkách.

„Asi máš pravdu,“ ozval se Isak. „Spíš se neodvažuju doufat. Ale podniknu cokoliv, abych se dostal pryč od těchle lidí. I kdybych kvůli tomu musel tátu roztrhnout jak hada, aby se mi to povedlo.“

Ta troufalá poznámka mu vynesla záhlavec, který by každého jiného zabolel, ale Isak sebou ani necukl. Každé dítě v karavaně už okusilo Carlovu ruku za uchem, ale na věci to nic neměnilo: všechny ho milovaly – jeho i jeho příběhy. Nicméně nikdo z karavany nechápal Carlovu očividnou slabost pro toho bělookého divocha. Carel sám by k tomu asi mohl říct jen to, že v Isakovi poznával rozhněvaného mladého muže, kterým sám kdysi býval.

Kočovní vozkové byli komunitou, kterou drželo pohromadě pokrevní pouto stejnou měrou jako chudoba. Většinu roku trávili na cestách, a dokonce i ve farlanském teritoriu drželi pohromadě. Vůz byl jediným domovem, který kdy Isak poznal, ale nikdy tam nebyl vítán. Jen v divočině občas pocítil, že někam patří. Přítomnost ostatních mu vždycky připomínala, že byl stejnou měrou obdarován i proklet – a lidé se báli obojího. Běloocí se rodili, aby se z nich stali ochránci Sedmi kmenů, ale strach a závist je posunuly na okraj společnosti a nyní v nich mnozí viděli ztělesnění samotné poskvrněné duše Země.

Carel se na chlapce zašklebil: „Jsi tak zamračený a nevrlý jako tvůj otec. Asi jsi zdědil víc, než lidé tvého druhu obvykle zdědí.“

„Asi to bude tím, že otec umí být obzvláště protivný,“ odsekl Isak kysele.

„Možná jo, ale k jiným se nechová tak zle. Tvůj problém je, že jsi po matce. Když se ti podívá do tváře, vidí ji. A to vyprovokuje, co je v něm nejhoršího. Kdybys ho tak neprovokoval, nemusel bys trávit život tím, že se snažíš přestat na jeho útoky reagovat.“

Isak se k němu prudce otočil a setkal se se žoldákovýma vědoucíma očima. Jak se tak díval do těch tmavých očí, zahlédl v nich známou jiskřičku humoru, která mu doteď zpříjemňovala dětství, a uklidnil se. Carel byl možná jediný, kdo věděl, jaký vnitřní boj se v něm odehrává, a také byl jediný, kdo ho chápal.

„Běloocí jsou v podstatě všichni stejní. Ať už pocházejí z kteréhokoli kmene,“ pokračoval a vyklepával si dýmku o zábradlí vedle sebe. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o seržantu Kuletovi? To byl strašný parchant. Nejhorší bělooký, jakého jsem poznal. Když mu bylo šestnáct, pozabíjel celou svoji rodinu. Kromě matky, samozřejmě. Ale za to nikdo z vás nemůže, že se rodíte tak velcí. Za to můžou jen bohové a těm za to nikdo spílat nebude.

Nicméně vrchní šermíř ho nesměl popravit, protože se do toho vložil Nartisův kněz a řekl, že mateřské znaménko na Kuletově tváři znamená, že se ho Nartis dotkl.“ Carel si odfrkl. „Toho se dotkl možná tak nějaký démon, řekl bych, ale to znaménko bylo právě tak modré jako chrámové dveře. O tom nemohlo být pochyb. Udržovali jsme ho pořád tak opilého, aby vyprávěl jeden vtip za druhým – ten mizera mě dokázal rozesmát dokonce víc než některé tvoje kousky. Za střízliva se začal nudit a vyvolával rvačky v kasárnách. Ale měl jsi ho vidět na bitevním poli – pro jeho protivníky byla smrt milosrdenstvím! Bylo dobré mít ho v boji vedle sebe. Bojoval jako posedlý. Nikdy neustoupil, vždycky kryl muže po svém boku. Když ses držel u něj, byl jsi v bezpečí.“

Carel dlouze potáhl z dýmky a pak jí poklepal Isakovi na hlavu. „Usměj se. Jsi požehnaný. Všichni jste násilníci, nemáte k ničemu a nikomu respekt, jste krutí a vyvoláváte v lidech hrůzu. Jsou z vás ti nejlepší vojáci, protože jste dvakrát tak silní a neohrožení. Neber si to špatně, jsi pro mě jako vlastní syn, ale už jsem vás hodně poznal. Všichni máte v hlavě něco, co se už už vymyká kontrole. Ty to máš možná těžší v tom, že ani tvůj otec neposlouchal rád rozkazy. Ale žádný bělooký nikdy nebyl krotký jako beránek. Poslouchej otce do jara a pak budeš volný, slibuju. Do té doby se snaž krotit.“

„Moc požehnaný se necítím.“

„Chlapče, Země je drsná. Je to kruté místo a je třeba, aby ho běloocí trochu krotili. Bohové to věděli, když vytvořili první z vás. Jako vzor si vzali posledního z farlanské linie, a podle posvátných knih to také nebyl žádný ‚mouchy, snězte si mě‘.“ Carel sevřel Isakovo rameno a natočil ho tak, aby mu viděl do očí. Když znovu promluvil, ozývala se mu z hlasu melancholie. „Naši bohové jsou velcí a mocní, ale nikdy se nepotřebovali uchýlit ke lsti.“

Isak ta slova znal. Starý voják si je opakoval často.

„Ale no tak, přestaň se tvářit tak zdrchaně. Lekce skončila.“ Dal si nohy nahoru, opřel se o bednění vozu a vychutnával si sluníčko, které, až se vrátí domů, zase dlouho, dlouho neuvidí.

Isak se zavrtěl na sedačce a uvelebil se, aby zvládl dlouhý a nepohodlný den. Jak tak přemítal, počítal, kolik měsíců mu ještě schází do plnoletosti. Ať už bude dost dobrý na to, aby se mohl přidat k Duchům, nebo ne, příští rok už si bude moci dělat, co bude chtít. Nebudou ho pořád tahat zpátky jako neposlušnou mulu pokaždé, když se vydá vlastní cestou. Jeho otec využil zákony týkající se jeho dětství do puntíku, ale nebude moci Isaka omezovat donekonečna.

Stát se Duchem byl stále jen sen, ale jedna věc byla jistá: s mečem to uměl lépe než Carel. Už se od něj nemohl nic dalšího naučit. Kdyby se ukázalo, že vrchní šermíři jsou stejní jako kočovní vozkové, půjde někam jinam – třeba z něj bude žoldák, jako je Carel, a bude cestovat do vzdálených měst. Mnoho bělookých to tak udělalo a mnozí si nikdy nenašli řádné povolání, ale z bělookých nikdy nebudou poustevníci, kteří žijí svůj malý, ponížený život. Tak mírumilovnou povahu vskutku nemají.

Isak si v duchu promítal budoucí vojenskou slávu, když ho ze snění vytrhl zvuk, který se ozval někde vepředu. Ze všech vozů vykoukly hlavy a čekaly, co naruší jejich monotónní jízdu. Vzduch nesl stopy voňavého vánku, ale zdaleka to nestačilo na ochlazení jejich tváří pod nemilosrdným sluncem. Většina lidí nosila široké klobouky, ale Isak se tím málokdy obtěžoval. Měl pleť světlou jako každý druhý, ovšem nikdy se nespálil nebo nesloupal a všechna zranění se mu rychle hojila. Věděl, že v tomto ohleduje skutečně požehnaný. Lidé byli nervózní z toho, co s touto schopností šlo ruku v ruce.

Vlevo Isak zahlédl párek holubů hřivnáčů, jak bez zájmu pozorují karavanu, pohodlně usazeni na větvi. Už už se natahoval pro luk pověšený za zády, ale vtom se zvuk ozval znovu. Byl to lidský hlas. Stoupl si na dřevěné sedátko, aby lépe viděl.

Měl dobrý výhled a mohl sledovat, jak se k nim blíží jezdec na koni. Copy se mu míhaly ve větru a oštěp držel vztyčený. Carel si už jezdce také všiml a seděl v sedle svého zvířete, které trpělivě klusalo vedle vozu. Jeho poník nebyl zdaleka tak impozantní jako koně, na kterých jezdil s Duchy. Nebyl skoro ozdobený, kromě tetování určujícího jeho původ a amuletu Nyphal, bohyně cestovatelů. Nicméně Carlovi už léta dobře sloužil. S jednou rukou na jílci meče Carel pokynul Isakovi, aby přitáhl koni uzdu, a pobídl poníka vpřed.

Vozy za nimi postupně zpomalovaly, až zastavily, a rozhostilo se stísněné ticho. Přeci jen to byla divoká země a každá kapka zvědavosti v sobě obsahovala i opatrnost. Když se Carel přiblížil k jezdci, zpoza ohybu cesty se vynořily další postavy. Přijíždělo k nim šest mužů. Pět členů jízdní stráže, sedlajících stejné poníky, jako byl ten Carlův, a jeden cizinec kráčející pěšky. Těch pět mužů na koních cizího pěšáka převyšovalo, ale vypadali v jeho přítomnosti všichni podivně shrbení. Když se přiblížili ke karavaně, muži na koních se obrátili zpět, ale opěšalý cizinec pokračoval dál.

Jakmile Carel minul první vůz karavany, zastavil koně a sesedl. Zatímco čekal, až muž přijde k němu, rozhlížel se a zkoumal terén. Nikoho dalšího neviděl, ale ruku držel na jílci meče. Zachovával klidnou tvář, nicméně osamělý cizinec cestující pěšky byl v těch končinách krajně neobvyklý.

Isak si uvědomil, že si samými obavami zarývá nehty do dlaní. Cizinec byl vyšší než Isak, který sám shlížel svrchu na ostatní členy karavany. Byl od hlavy k patě v černém a jeho masivní, šupinatý, kožený pancíř prozrazoval, že nepochází z těchto teplých končin, kde strážní nenosili téměř žádný ochranný oděv. I když byl vysoký, očividně nepocházel z farlanského rodu a ani ze žádného jiného kmene, se kterým se Isak do té doby na cestách setkal.

Znepokojující bylo, že muž měl tasený meč, ale Carel na to nedbal. Svou zbraň nechal v pochvě a dál se k muži přibližoval, aby s ním mohl promluvit.

Isak si náhle uvědomil, že jeho pozornost zcela upoutává meč samotný, a ne muž, který ho držel. To bylo v rozporu se vším, co ho Carel kdy učil. Meč ti nepoví nic o tom, co se nepřítel chystá udělat. Sleduj meč a uvidíš, jak se ti zabodává do břicha.

I když si uvědomoval, že je to chyba, nemohl od zbraně odtrhnout oči: meč měl takovou barvu a tvar, jaké ještě nikdy neviděl. Jemné záblesky světla si na černém povrchu pohrávaly tak jemně, že je nejdřív považoval jen za optický klam. Samotný pohled na čepel Isaka roztřásl. Jako by se v něm ozval nějaký pradávný strach.

Cizinec promluvil. Příliš tiše, než aby ho Isak mohl slyšet.

„Jsme jen obchodníci a vracíme se do Tirahu. Nechceme žádné potíže, ale jsme na ně připraveni,“ odpověděl Carel nahlas, aby vozkové, kteří mají zbraně, věděli, že po nich mají sáhnout. Isak na Carlovi viděl, že ho celá situace znepokojuje a neví, co si o ní má myslet. Nedávalo to smysl – kdo by v těchto končinách cestoval sám a pěšky? Jednalo se snad o přepadení? Isak se ohlédl do vozu, aby se ujistil, že žoldákův oštěp je na dosah.

Cizinec byl holohlavý a strašně vyzáblý. Ale nevypadal, že by trpěl nějakou chorobou. Naopak. Vyzařovala z něj nadpozemská životní síla. Bledá, pergamenově tenká kůže přesně kopírovala lebku a oči měl celé černé. Isak poprvé pochopil, proč se lidé jeho vlastní odlišnosti děsí.

„Je s vámi jedna osoba, která se od vás liší a kterou si chci odvést s sebou,“ promluvil muž tentokrát zřetelně.

„Máme s sebou jednoho bělookého, a co? Je mladý. K čemu by vám byl?“ Carel začínal vypadat útočně.

„Měl by jít se mnou a naplnit svůj osud.“

Carel o krok ustoupil. „Myslíte, že vám ho jen tak vydám? Vypadáte na čaroděje.“ Uchopil amulet pověšený kolem krku, ve kterém byla vyryta runa bohyně Nyphal, patronky cestovatelů, a zamumlal krátkou mantru.

„Zalez do vozu, Isaku. A nevystrkuj nos,“ zasyčel Horman a tvářil se ustaraně. Přiblížil se ke Carlovu vozu z odvrácené strany a mával rukama na syna, aby zmizel z kozlíku. Isak tiše slezl a vklouzl do tmavého vnitřku vozu a jeho otec zatím napnul tětivu kuše.

„Co se mnou zamýšlí?“ špitnul.

„Nevím, ale ať už je to cokoli, jestli nezmlkneš, tak mu tě dám.“ Horman se na syna zamračil a obrátil zrak zpátky ke Carlovi.

Isak poslechl. Cizince se bál stejně jako otcova hněvu. Horman nikdy neoplýval trpělivostí. Ze všech svých neštěstí vinil zvláštního syna – ať už šlo o nevyhnutelnou smrt jeho ženy při porodu nebo o nucený odchod z kavalerie, když se mu stal úraz. Horman nemohl okouzlovat vnoučata u krbu hrdinskými historkami z bitev a vyprávěním o těžkých zraněních z boje, ze kterých se musel vylízat. Namísto toho přišel o živobytí kvůli rutinnímu výcviku se zbraní, který nevyšel tak, jak měl, v den, kdy se dozvěděl o smrti své ženy. Teď mohl Isak za všechno. I za to, že jim zásoby ožírali mravenci.

Cizinec pohlédl na řadu vozů a zkoumal pohledem jeden vůz za druhým. Isak cítil, jak se na něm zastavil cizincův pohled. Najednou bylo ve voze sychravo, jako by se vrátila zima, a Isak padl naznak – překvapený a vyděšený. Cítil, jak se ho zmocňuje panika, když ve své mysli objevil vetřelce, a pocítil takovou nenávist, jakou v životě ne. V dalším momentě se pouto přetrhlo tak náhle, že sebou Isak cuknul.

„On mě zabije,“ zasténal a ruce se mu nekontrolovatelně třásly. „Všechny nás zabije.“

Horman se zakabonil, otočil se a vlepil synovi pohlavek, aby ho umlčel. „V tom případě si bude muset stoupnout do fronty. A teď mlč!“

Isak se přikrčil, když cizincův pohled na moment spočinul na západním horizontu, než se opět obrátil ke Carlovi. „Jmenuji se Aracnan. Jsem jen žoldák. Tak jako ty. Můj úkol byl dvojí. Pokud chlapec nebude chtít jít se mnou, mám mu doručit zprávu. Řekni svým mužům, ať odloží luky. Můj zaměstnavatel je tak mocný, že si to ani neumíš představit. A tady je ten vzkaz.“

Carel ucítil, že cosi drží v ruce. Aracnan vyskočil na skalnatý násep. Byl to skok, na který by se nezmohli ani nejlepší akrobaté, ale on došlápl na chodidla tak měkce, že se z náspu na užaslé muže stojící pod ním neskutálel ani kamínek, ani hrudka hlíny. Pak zmizel.

Snažili se ho pronásledovat, ale jakmile se vyškrábali na násep, nebyli už ani schopni určit, jakým směrem se Aracnan vydal. Na zemi po něm nezůstala jediná stopa. Nakonec je vedoucí karavany odvolal z marného stíhání, protože už nechtěl dál marnit čas pronásledováním ducha. Pokračovali v cestě – všichni zamlklí a ztracení ve vlastních úvahách.

Isak nadskočil, když se k němu Carel naklonil a pošeptal mu do ucha: „Nyphal na nás shlížela. Tím jsem si jistý. Cítil jsem její přítomnost.“

„To bylo to, co jsem cítil? Bohyně?“ zeptal se Isak. To, co předtím cítil, zrovna za božské nepovažoval.

Žoldák pokýval hlavou, oči upřené na západní horizont, kde sídlili bohové. Pocítil Aracnanovu zlobu, i když se ji snažil potlačit, a byl si jist, že bohyně zasáhla v jejich prospěch. „Zastavíme u příští svatyně a obětujeme tam. Nevím přesně, co s tebou Aracnan zamýšlel, ale jsem si jistý, že to nebylo nic dobrého.“

Ještě chvíli se mračil, ale pak se otřepal a se smíchem šťouchl do Isaka. „Bohové si tě, chlapče, všimli, takže nakonec snad s tebou přeci jen mají nějaké plány. Možná zjistíš, že v životě jsou i horší věci než balíky plátna.“

Isak pevně svíral rty a odhodlaně hleděl k severu na zalesněná údolí a hory zahalené v mlžném oparu, které kmen nazývá domovem. Na zemi, kde bůh Nartis projevuje svůj hněv na nebi nad městem plným štíhlých věží a tmavovlasých příslušníků farlanského kmene. Na sever, kde sídlí Pán bouří.