Pátá kapitola

NICO KUPUJE MRTVÝM HAPPY MEAL

Myslíš, že jsem se v noci před výpravou konečně pořádně vyspal?

Ani nápad.

Tu noc jsem se ve snu ocitl v salonu Princezny Andromedy. Za otevřenými okny zářilo moře, zalité měsíčním světlem. V sametových závěsech šustil chladný vánek.

Luke klečel na perském koberečku před Kronovými zlatým sarkofágem. Jeho světlé vlasy vypadaly v měsíčním světle skoro úplně bílé. Měl na sobě starý řecký chitón a bílý himatión, něco jako plášť, který mu splýval z ramen. Vypadal v těch bílých šatech tak nějak nadčasově a trochu neskutečně, jako nějaký nižší olympský bůžek. Když jsem ho viděl naposledy, byl polámaný a v bezvědomí po tom strašném pádu z hory Tamalpais. Teď vypadal úplně v pohodě. Až moc zdravě.

„Naši zvědové hlásí úspěch, můj pane,“ oznámil. „Tábor polokrevných vysílá výpravu, jak jste předvídal. Naše část dohody je skoro splněná.“

Výborně. Kronův hlas nemluvil, spíš mi zajížděl do mozku jako dýka. Zněl tak krutě, až mrazil. Jakmile získáme ty navigační prostředky, povedu sám předvoj.

Luke zavřel oči, jako by se soustředil. „Můj pane, to je snad trochu brzy. Možná by ho měl vést Kríos nebo Hyperión –“

Ne. Ten hlas byl tichý, ale naprosto pevný. Povedu ho já. Až se k naší záležitosti připojí ještě jedno jediné srdce, bude to stačit. Konečně naplno povstanu z Tartaru.

„Ale to tělo, můj pane…“ Lukovi se roztřásl hlas.

Ukaž mi svůj meč, Luku Castellane.

Škubl jsem sebou. Napadlo mě, že jsem ještě nikdy neslyšel Lukovo příjmení. Nikdy mě to ani nenapadlo.

Luke vytáhl meč. Jeho dvojité ostří se příšerně zalesklo – napůl ocel, napůl božský bronz. Ten meč mě párkrát málem zabil. Byla to zhoubná zbraň, dokázala zničit smrtelníky i nestvůry. Tohohle jediného meče jsem se vážně bál.

Zaslíbil ses mi, připomněl mu Kronos. Vzal sis tenhle meč jako důkaz své přísahy.

„Ano, můj pane. Jenomže –“

Chtěl jsi moc. Dal jsem ti ji. Teď jsi nezranitelný. Brzy budeš vládnout světu bohů i smrtelníků. Netoužíš se pomstít? Nechceš vidět Olymp zničený?

Luke se roztřásl. „Ano.“

Rakev zazářila a pokoj se naplnil zlatým světlem. Pak tedy připrav úderné síly. Jakmile bude dohoda splněna, vyrazíme. Nejprve bude Tábor polokrevných spálen na popel. A až zabijeme ty protivné hrdiny, vytáhneme na Olymp.

Na dveře salonu někdo zaklepal. Světlo rakve pohaslo. Luke se zvedl. Schoval meč do pochvy, upravil si bílý šat a zhluboka se nadechl.

„Dále.“

Dveře se otevřely. Dovnitř se vplazily dvě drakény – ženy se dvěma hady místo nohou. Mezi nimi šla roztleskávačka Kelli, ta empúsa z mé exkurze v nové škole.

„Ahoj, Luku.“ Kelli se usmála. Měla na sobě červené šaty a úžasně jí to slušelo, ale já si ještě moc dobře pamatoval její pravou podobu. Věděl jsem, co skrývá: každou nohu jinou, rudé oči, tesáky a planoucí vlasy.

„Co je, démonko?“ zeptal se Luke chladně. „Řekl jsem ti, ať mě nerušíš.“

Kelli našpulila pusu. „To od tebe není hezké. Vypadáš napjatý. Co kdybych ti trošku namasírovala ramena?“

Luke ucouvl. „Jestli máš nějakou zprávu, řekni mi ji. Jinak vypadni!“

„Já nevím, proč jsi poslední dobou takový rozmrzelý. Bývala s tebou legrace.“

„To bylo předtím, než jsem viděl, cos udělala tomu klukovi v Seattlu.“

„Ále, ten pro mě nic neznamenal,“ mávla rukou Kelli. „Jenom svačinka, fakt. Víš, že moje srdce patří jen tobě, Luku.“

„Děkuju, nechci. A teď mluv, nebo zmiz.“

Kelli pokrčila rameny. „Fajn. Průzkumný tým je připraven, jak jsi chtěl. Můžeme vyrazit –“ Zamračila se.

„Co je?“ zeptal se Luke.

„Něco tu je,“ zabručela Kelli. „Nějak ti otupěly smysly, Luku. Někdo nás sleduje.“

Pátrala po salonu. Zaostřila přímo na mě. Tvář jí seschla jako staré čarodějnici. Odhalila tesáky a vyrazila.

~~~

Leknutím jsem se probudil, srdce mi bušilo. Přísahal bych, že jsem měl tesáky empúsy jenom kousíček od krku.

Tyson chrápal vedle na kavalci. Ten zvuk mě trochu uklidnil.

Nevěděl jsem, jak mě mohla Kelli ve snu vycítit, ale vyslechl jsem víc, než bych chtěl vědět. Armáda je připravená. Kronos ji povede osobně. Potřebují jenom prostředek, jak se vyznat v labyrintu, aby mohli vtrhnout do Tábora polokrevných a zničit ho. A Luke si zřejmě myslí, že se to stane hodně brzy.

Měl jsem sto chutí jít probudit Annabeth a říct jí to, půlnoc nepůlnoc. Pak jsem si všiml, že je v pokoji světleji, než by mělo být. Ta modrozelená záře vycházela z mořské fontánky a byla jasnější a dotěrnější než předchozí noc. Voda málem hučela.

Vylezl jsem z postele a došel k fontánce.

Tentokrát se z vody neozval hlas, který žádal minci. Jako by fontána čekala, že udělám první krok.

Nejspíš jsem se měl vrátit do postele. Ale místo toho jsem myslel na to, co jsem viděl minulou noc – ten divný obraz Nika na břehu řeky Styx.

„Snažíš se mi něco říct,“ promluvil jsem.

Fontána neodpovídala.

„Tak dobře,“ zkusil jsem to. „Ukaž mi Nika di Angelo.“

Nehodil jsem do ní minci, ale tentokrát to nebylo třeba. Jako by tu vodu ovládala nějaká jiná síla, ne Iris, bohyně vzkazů. Zatřpytila se. Objevil se Nico, ale nebyl už v podsvětí. Stál na hřbitově pod oblohou plnou hvězd. Všude kolem něj se tyčily obrovské vrby.

Pozoroval jakési hrobníky při práci. Slyšel jsem lopaty a viděl hlínu, jak vylétá z jámy. Nico měl oblečený černý plášť. Vládla mlhavá noc, bylo teplo a vlhko, skřehotaly žáby. U nohou mu ležel velký pytel z obchoďáku Wal-Mart.

„Je to už dost hluboké?“ chtěl vědět Nico. Mluvil naštvaně.

„Skoro, můj pane.“ Byl to stejný duch, jakého jsem s Nikem už viděl, ten mihotavý přelud muže. „Ale, můj pane, řeknu vám, že je to zbytečné. Na rady tu máte mě.“

„Chci další názor!“ Nico luskl prsty a kopání přestalo. Z jámy vylezly dvě postavy. Nebyli to lidé. Byli to kostlivci v rozedraných šatech.

„Jste propuštěni,“ pokynul jim Nico. „Děkuju.“

Kostlivci se sesypali na hromádky kostí.

„To už můžete klidně děkovat i lopatám,“ poznamenal duch. „Ty mají taky tolik rozumu.“

Nico si ho nevšímal. Sáhl do pytle z Wal-Martu a vylovil balení dvanácti plechovek coly. Jednu otevřel, ale místo aby ji vypil, nalil ji do hrobu.

„Ať mrtvým zas chutná,“ zamumlal. „Ať povstanou a přijmou tuto oběť. Ať si vzpomenou.“

Nalil do hrobu i ostatní plechovky a vytáhl bílou papírovou krabičku, pokreslenou obrázky. Podobnou věc jsem neviděl už pár let, ale poznal jsem ji – Happy Meal od McDonalda.

Převrátil ji a nasypal hranolky a hamburger do hrobu.

„Za mých časů jsme používali zvířecí krev,“ remcal duch. „Ta úplně stačí. Stejně nepoznají rozdíl.“

„Budu s nimi jednat s úctou,“ prohlásil Nico.

„Nechte mi aspoň hračku,“ zaprosil duch.

„Ticho!“ nařídil mu Nico. Vyprázdnil do hrobu dalších dvanáct plechovek coly a tři balení Happy Mealu a začal něco drmolit ve starořečtině. Zachytil jsem jenom něco – samé věci o mrtvých a vzpomínkách a návratu z hrobu. Fakt happy záležitost.

V hrobě to začalo bublat. Pěnivá hnědá tekutina vystoupila až nahoru, jako by se celá jáma naplnila colou. Mlha zhoustla. Žáby nechaly skřehotání. Mezi náhrobními kameny se začaly objevovat desítky postav, namodralé, mlhavé lidské obrysy. Nico přilákal mrtvé na colu a na cheeseburgery.

„Je jich moc,“ tvrdil duch nervózně. „Neuvědomujete si vlastní sílu.“

„Mám to pod kontrolou,“ odsekl Nico, i když dost rozechvěle. Vytáhl meč – krátkou čepel z masivního černého kovu. Nic podobného jsem ještě neviděl. Nebyl to božský bronz ani ocel. Snad železo? Dav těch přízraků při pohledu na zbraň couvl.

„Jeden po druhém,“ nařídil Nico.

Dopředu připlula jedna postava a klekla si u jezírka. Pila a srkala přitom. Přízračnýma rukama si nabírala z jezírka hranolky. Když se zas zvedla, viděl jsem ji jasněji – byl to nějaký puberťák v řeckém brnění. Měl kudrnaté vlasy a zelené oči a na plášti sponu ve tvaru mušle.

„Kdo jsi?“ chtěl vědět Nico. „Mluv.“

Ten mladíček se zamračil, jako by se snažil vzpomenout. Pak promluvil hlasem, který zněl, jako když se mačká suchý papír: „Jsem Théseus.“

To není možné, pomyslel jsem si. Tohle nemůže být ten Théseus. Byl to ještě kluk. Celý život jsem o něm slýchal historky, jak bojoval s Mínotaurem a tak, ale vždycky jsem si představoval, že to byl chlap jako hora. Duch, na kterého jsem hleděl, nebyl silný ani vysoký. A nebyl ani starší než já.

„Jak můžu získat zpátky svou sestru?“ vyzvídal Nico.

Théseus měl oči mrtvé jako sklo. „Nezkoušej to. Je to šílenství.“

„Jen mi to řekni!“

„Můj nevlastní otec zemřel,“ vzpomínal Théseus. „Vrhl se do moře, protože si myslel, že jsem zahynul v labyrintu. Chtěl jsem ho přivést zpátky, ale nedokázal jsem to.“

Nikův duch zasyčel: „Můj pane, výměna duší! Na to se ho zeptejte!“

Théseus se zamračil. „Ten hlas. Ten hlas já znám.“

„Ne, neznáš, pitomče!“ okřikl ho duch. „Odpovídej na pánovy otázky a jinak mlč!“

„Já tě znám,“ stál na svém Théseus a vypadalo to, že se snaží vzpomenout si.

„Chci se dozvědět o své sestře,“ pokračoval Nico. „Pomůže mi ji získat zpátky ta výprava do labyrintu?“

Théseus se rozhlížel po duchovi, ale zřejmě ho neviděl. Pomalu se vrátil pohledem k Nikovi. „Labyrint je zrádná věc. Mě jím provedla jenom jediná věc: láska smrtelné dívky. Ta nit je jenom část odpovědi. Vedla mě ta princezna.“

„My nic takového nepotřebujeme,“ hučel duch. „Já vás povedu, můj pane. Zeptejte se ho, co je pravdy na té výměně duší. Řekne vám to.“

„Duše za duši,“ nadnesl Nico. „Je to pravda?“

„Já – musím říct ano. Ale ten přelud –“

„Odpovídej jenom na otázky, hlupáku!“ přerušil ho duch.

Najednou začali být ostatní duchové kolem jezírka neklidní. Vrtěli se a nervózně si šeptali.

„Chci vidět svou sestru!“ poroučel Nico. „Kde je?“

„On přichází,“ vyhrkl Théseus ustrašeně. „Vycítil tvé volání. Přichází.“

„Kdo?“ chtěl vědět Nico.

„Přichází najít zdroj této síly,“ drmolil Théseus. „Musíš nás propustit!“

Voda v mé fontánce se začala chvět, hučela energií. Uvědomil jsem si, že se celý srub třese. Hluk zesílil. Obrázek Nika na hřbitově se rozzářil, až bolelo se na něj dívat.

„Dost,“ houkl jsem nahlas. „Zastav to!“

Fontána začala praskat. Tyson něco zamumlal ze spánku a převalil se. Purpurové světlo házelo na stěny srubu příšerné, strašidelné stíny, jako by duchové unikali přímo z fontány.

V zoufalství jsem otevřel Anaklusmos, máchl s ním do fontány a přesekl ji na dvě půlky. Vyvalila se z ní slaná voda a mohutná kamenná nádoba se rozsypala na kousky. Tyson zachrápal a zabručel, ale spal dál.

Svezl jsem se na zem a třásl se z toho, co jsem viděl. Tak mě ráno našel Tyson, jak pořád hledím na roztříštěné zbytky mořské fontánky.

~~~

Hned po rozednění se výprava sešla u Diovy pěsti. Zabalil jsem si batoh – termosku s nektarem, pytlík ambrózie, stočenou deku, provaz, šaty, baterky a spoustu náhradních baterií. Anaklusmos jsem měl v kapse. Kouzelný štít v podobě hodinek, který mi vyrobil Tyson, jsem si připnul na zápěstí.

Bylo jasné ráno. Mlha se zvedla a nebe modře zářilo. Táborníci se dnes pustí do svých lekcí, budou létat na pegasech, cvičit lukostřelbu nebo šplhat po lávové stěně. A my se mezitím ponoříme pod zem.

Juniper a Grover stáli kousek dál. Juniper zase nabírala do breku, ale kvůli Groverovi se držela. Pořád mu upravovala šaty a oprašovala kozlí chlupy z košile. Protože jsme netušili, co nás čeká, oblékl se Grover za člověka, s čepicí na zakrytí rohů, džínsy, falešnými chodidly a teniskami na kozích nohách.

Cheirón, Kvintus a paní O’Learyová nám přišli spolu s ostatními táborníky popřát šťastnou cestu, ale bylo tam trochu moc rozruchu na to, aby to připomínalo radostné rozloučení. U skal už stálo několik stanů pro hlídky. Beckendorf a jeho sourozenci budovali linii obranných bodců a zákopů. Cheirón rozhodl, že pro všechny případy musíme hlídat východ z labyrintu nepřetržitě.

Annabeth si naposled kontrolovala batoh se zásobami. Když jsme k ní s Tysonem přišli, zamračila se. „Percy, ty vypadáš strašně.“

„Včera v noci zabil vodní fontánu,“ žaloval Tyson.

„Cože?“ nechápala.

Než jsem jí to stačil vysvětlit, přiklusal k nám Cheirón. „No, vypadá to, že jste připraveni!“

Snažil se mluvit vesele, ale připadalo mi, že má strach. Nechtěl jsem ho děsit ještě víc, jenže jsem myslel na ten včerejší sen, a než jsem si to stačil rozmyslet, spustil jsem: „Poslyšte, hm, Cheiróne, můžu vás o něco poprosit, když budu pryč?“

„Jistěže, chlapče.“

„Hned se vrátíme, lidi.“ Kývl jsem k lesu. Cheirón povytáhl obočí, ale šel za mnou mimo doslech.

„Včera v noci,“ začal jsem, „se mi zdálo o Lukovi a Kronovi.“ Vypověděl jsem mu podrobnosti. Připadalo mi, že mu ta zpráva svěsila ramena jako závaží.

„Toho jsem se bál,“ pokýval. „Proti mému otci Kronovi bychom neměli v boji žádnou šanci.“

Cheirón málokdy mluvil o Kronovi jako o otci. Jasně, každý věděl, že je to tak. Všichni v řeckém světě – bůh, nestvůra nebo Titán – byli navzájem nějak spříznění. Ale s touhle věcí se Cheirón zrovna nechlubil. Heč, můj tatík je všemocný zlý vládce Titánů, který chce zničit západní civilizaci. Až vyrostu, chci být jako on!

„Nevíte, co myslel tou dohodou?“ zeptal jsem se ho.

„Nejsem si jistý, ale bojím se, že se chtějí domluvit s Daidalem. Pokud je ten starý vynálezce ještě naživu, pokud se za ty tisíce let v labyrintu nezbláznil… no, Kronos umí najít způsoby, jak každého přinutit, aby bylo po jeho.“

„Každého ne,“ namítl jsem.

Cheirónovi se povedl úsměv. „Ne. Každého snad ne. Ale musíš se mít na pozoru, Percy. Už nějaký čas jsem se bál, že Kronos bude hledat Daidala z jiného důvodu, nejen kvůli průchodu bludištěm.“

„Co ještě by mohl chtít?“

„Něco, o čem jsme mluvili s Annabeth. Pamatuješ si, cos mi říkal o té první výpravě na Princeznu Andromedu, když jsi poprvé viděl zlatou rakev?“

Přikývl jsem. „Luke mluvil o tom, jak Kronos povstává, že se z něj v rakvi objeví kousky pokaždé, když se k jeho věci připojí někdo další.“

„A co podle Luka udělají, až Kronos úplně povstane?“

Po zádech mi přejel mráz. „Říkal, že opatří Kronovi nové tělo, hodné Héfaistových dílen.“

„Přesně tak,“ přikývl Cheirón. „Daidalos byl největší vynálezce na světě. Vybudoval nejen labyrint, ale ještě mnohem víc. Roboty, myslící stroje… Co když Kronos chce, aby mu Daidalos vyrobil nové tělo?“

To byla vážně příjemná představa.

„Musíme se dostat k Daidalovi dřív,“ vyhrkl jsem, „a přesvědčit ho, aby to nedělal.“

Cheirón se zahleděl do lesa. „Nerozumím ještě jedné věci… Těm řečem o poslední duši, která se má připojit k jejich věci. To není dobré znamení.“

Neříkal jsem nic, ale měl jsem špatné svědomí. Rozhodl jsem se neprozradit Cheirónovi, že Nico je Hádův syn. Ale ta zmínka o duších – co když Kronos o Nikovi ví? Co když se mu podařilo ho získat? Bylo toho tolik, že se mi málem chtělo se Cheirónovi svěřit, ale neudělal jsem to. Především jsem si nebyl jistý, jestli by s tím dokázal něco udělat. Musel jsem najít Nika sám. Musel jsem mu všechno vysvětlit a přimět ho, aby mě poslouchal.

„Já nevím,“ zamumlal jsem nakonec. „Ale možná byste se měl dozvědět něco, co říkala Juniper.“ Pověděl jsem mu, jak stromová víla viděla Kvinta slídit kolem skal.

Cheirón zaťal zuby. „To mě nepřekvapuje.“

„Nepřekvapuje – chcete říct, že jste to věděl?“

„Percy, když se Kvintus objevil v táboře a nabízel mi své služby… No, musel bych být blázen, aby mi to nebylo podezřelé.“

„Tak proč jste ho sem pustil?“

„Protože někdy je lepší mít toho, komu nevěříš, nablízku, abys na něj mohl dohlížet. Třeba mu křivdíme a Kvintus je přesně to, co o sobě tvrdí: polokrevný, který hledá domov. Otevřeně neudělal nic, proč bych měl zpochybňovat jeho věrnost. Ale věř mi, budu hlídat –“

Přivlekla se k nám Annabeth, nejspíš byla zvědavá, proč nám to tak dlouho trvá.

„Percy, jsi připravený?“

Přikývl jsem. Ruka mi vklouzla do kapsy, kde jsem měl ledovou píšťalku od Kvinta. Podíval jsem se a viděl, že mě Kvintus pečlivě pozoruje. Mávl mi na rozloučenou.

Naši zvědové hlásí úspěch, říkal Luke. Hned toho dne, kdy jsme se rozhodli uspořádat výpravu, se o tom dozvěděl.

„Buďte opatrní,“ kladl nám na srdce Cheirón. „A dobré pořízení.“

„Vám taky,“ popřál jsem mu.

Došli jsme ke skalám, kde čekal Tyson a Grover. Měřil jsem si škvíru mezi balvany – vchod, který nás měl spolknout.

„No,“ posteskl si Grover nervózně, „sbohem, slunce.“

„Nazdar, skály,“ přidal se Tyson.