Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 4

18. 9. 2011

Čtvrtá kapitola


ANNABETH PORUŠUJE PRAVIDLA

Cheirón trval na tom, že si o tom promluvíme ráno, což mi znělo jako: Poslyš, jsi ve smrtelném ohrožení života. Dobře se vyspi! Bylo těžké usnout, ale když se mi to konečně povedlo, zdálo se mi o vězení.

Viděl jsem nějakého kluka v řecké tunice a sandálech, jak se sám krčí ve velké kamenné místnosti. Strop se otvíral k noční obloze, ale stěny byly šest metrů vysoké a úplně hladké, z leštěného mramoru. Po místnosti se povalovaly dřevěné bedny, některé rozlomené a převrácené, jako by tam s nimi někdo praštil. Z jedné se vysypaly bronzové nástroje – kompas, pila a hromada dalších věcí, které jsem neznal.

Ten kluk se choulil v rohu a třásl se zimou nebo možná strachem. Byl pocákaný blátem. Nohy, ruce a obličej měl poškrábané, jako by ho tam dotáhli spolu s těmi bednami.

Pak zaskřípaly dvojité dubové dveře a otevřely se. Dovnitř vpochodovali dva strážní v bronzové zbroji a mezi sebou vlekli nějakého starce. Srazili ho na zem, zhroutil se tam na hromádku.

„Otče!“ Chlapec se k němu rozběhl. Ten muž měl šaty na cáry, ve vlasech šedé prameny a vousy dlouhé a vlnité, nos zlomený a rty samou krev.

Chlapec vzal starcovu hlavu do dlaní. „Co ti to udělali?“ Zaječel na stráže: „Já vás zabiju!“

„Dneska se tu zabíjet nebude,“ ozval se nějaký hlas.

Strážci ustoupili stranou. Za nimi stál vysoký muž v bílém hávu. Na hlavě mu seděl tenký zlatý kroužek. Bradku měl zastřiženou do špičky jako hrot kopí. Oči se mu krutě leskly. „Pomohl jsi Athéňanům zabít mého Mínotaura, Daidale. Obrátil jsi proti mně mou vlastní dceru.“

„To sis způsobil sám, králi,“ zachraptěl stařec.

Jeden strážce ho nakopl do žeber. Zasténal bolestí. Chlapec křikl: „Nechte toho!“

„Tolik miluješ to své bludiště,“ pokračoval král, „že jsem se rozhodl tě tady nechat. Tohle bude tvoje dílna. Vyrobíš mi nové divy. Pobavíš mě. Každé bludiště potřebuje nestvůru. Ty budeš ta moje!“

„Já se tě nebojím,“ zaskřehotal starý muž.

Král se chladně usmál. Upřel pohled na chlapce. „Ale o vlastního syna má strach každý, co? Popudíš mě, starče, a až budou mé stráže příště trestat, zaměří se na něj!“

Král se svými průvodci vyrazil z místnosti, dveře se zabouchly a chlapec s otcem osaměli ve tmě.

„Co budeme dělat?“ zaskučel hoch. „Otče, oni tě zabijí!“

Starý muž těžce polkl. Zkusil se usmát, ale s tou krvavou pusou na něj byl příšerný pohled.

„Odvahu, synu.“ Vzhlédl ke hvězdám. „Já – já nějakou cestu objevím.“

S osudným PRÁSK dopadla na dveře závora a já se probudil, zalitý studeným potem.

~~~

Připadal jsem si celý roztřesený ještě ráno, když Cheirón svolal válečnou poradu. Setkali jsme se v šermířské aréně. Připadalo mi to dost divné – snažit se probírat osud tábora, zatímco paní O’Learyová vedle okusuje růžového pískacího jaka v životní velikosti.

Cheirón a Kvintus stáli vpředu u stojanů na zbraně. Clarisse a Annabeth seděly vedle sebe a vedly schůzi. Tyson a Grover si našli místa co nejdál od sebe. U stolu byla ještě stromová víla Juniper, Silena Beauregardová, Travis a Connor Stollové, Beckendorf, Lee Fletcher, dokonce i Argus, náš stooký šéf táborové ochranky. Podle toho jsem poznal, že jde o hodně. Argus se málokdy ukázal, pokud se nedělo něco doopravdy vážného. Celou dobu, kdy mluvila Annabeth, na ni upíral svých sto modrých očí tak tvrdě, až se mu celé tělo podlilo krví.

„Luke musel o tom vchodu do labyrintu vědět,“ prohlásila Annabeth. „Věděl o táboře všechno.“

Měl jsem dojem, že v tom slyším jakousi hrdost. Jako by si toho kluka pořád vážila, i když byl tak zkažený.

Juniper si odkašlala. „To jsem se vám pokoušela včera večer říct. Ten jeskynní vstup je tam už dlouho. Luke ho používal.“

Silena Beauregardová se zamračila. „Tys věděla o vchodu do labyrintu, a nic jsi neřekla?“

Juniper se zazelenala. „Nevěděla jsem, že je to důležité. Prostě jeskyně. Nemám ráda takové odporné staré jeskyně.“

„Má dobrý vkus,“ poznamenal Grover.

„Nevšimla bych si toho, kdyby… no, kdyby to nebyl Luke.“ Zazelenala se ještě víc.

Grover se na ni obořil: „Na to o dobrém vkusu zapomeň.“

„Zajímavé.“ Kvintus si při řeči leštil meč. „A vy si myslíte, že ten mladík, ten Luke, by si troufl použít labyrint jako cestu k vpádu do tábora?“

„Rozhodně ano,“ přikývla Clarisse. „Pokud by dostal armádu nestvůr do Tábora polokrevných, najednou se prostě objevil uprostřed lesa a nemusel se obtěžovat magickými hranicemi, neměli bychom šanci. Lehce by nás zlikvidoval. Musel to plánovat celé měsíce.“

„Posílal do labyrintu zvědy,“ vykládala Annabeth. „Víme to, protože… protože jsme jednoho našli.“

„Chrise Rodrigueze,“ přikývl Cheirón. Významně se podíval na Kvinta.

„Aha,“ řekl Kvintus. „Ten v tom… Ano. Chápu.“

„Ten v čem?“ zeptal jsem se.

Clarisse se do mě zabodla pohledem. „Hlavní je, že Luke hledal způsob, jak se vyznat v bludišti. Pátral po Daidalově dílně.“

Vzpomněl jsem si na svůj sen z předchozí noci – na toho zakrváceného muže v rozedraných šatech. „To je ten člověk, který bludiště postavil.“

„Ano,“ potvrdila Annabeth. „Největší architekt, největší vynálezce všech dob. Pokud legendy nelžou, leží jeho dílna uprostřed labyrintu. On jediný ví, jak se v něm dokonale vyznat. Kdyby se Lukovi podařilo tu dílnu najít a přesvědčit Daidala, aby mu pomohl, nemusel by se pak motat kolem a hledat cesty, neriskoval by, že poztrácí armádu v pastech bludiště. Trefil by tam, kam by chtěl – rychle a bezpečně. Nejdřív do Tábora polokrevných, aby se nás zbavil. A pak… na Olymp.“

Aréna zmlkla, až na kuchaného pískacího jaka paní O’Learyové: PÍSK! PÍSK!

Konečně se pohnul Beckendorf, rukama jako lopaty se opřel o stůl. „Uberte na chvilku plyn. Annabeth, tys řekla ‚přesvědčit Daidala‘? Copak není mrtvý?“

Kvintus zabručel: „To bych řekl. Kdy žil, asi tak před třemi tisíci lety? A i kdyby byl naživu, netvrdí se v těch bájích, že z labyrintu utekl?“

Cheirón nervózně zaklapal kopyty. „To je ten problém, můj drahý Kvinte. Nikdo neví. Povídá se… no, o Daidalovi se povídá spousta znepokojivých zvěstí, ale jedna tvrdí, že ke konci života zmizel zpátky do labyrintu. Možná tam pořád někde je.“

Pomyslel jsem na toho starce, kterého jsem viděl ve snu. Vypadal tak slabý. Nechtělo se mi věřit, že by přežil týden, natož tři tisíce let.

„Musíme se vypravit dovnitř,“ vyhrkla Annabeth. „Musíme tu dílnu najít dřív než Luke. Pokud je Daidalos naživu, přesvědčíme ho, aby pomohl nám, ne Lukovi. Jestli ještě existuje Ariadnina nit, postaráme se, aby nepadla Lukovi do rukou.“

„Počkej chvilku,“ zarazil jsem ji. „Když se bojíme útoku, proč ten vchod prostě nevyhodíme do vzduchu? Proč tu chodbu neuzavřeme?“

„To je nápad!“ zaradoval se Grover. „Opatřím dynamit!“

„To není jen tak, pitomci,“ zavrčela Clarisse. „Zkoušeli jsme to s tím vchodem, co jsme našli ve Phoenixu. Nešlo to.“

Annabeth přikývla. „Ten labyrint je kouzelná stavba, Percy. Bylo by zapotřebí obrovské síly, aby se uzavřel i jen jediný vchod. Clarisse ve Phoenixu zbourala demoliční koulí celou budovu, a vchod do bludiště se prostě jen o kousek posunul. Nejlepší, co můžeme udělat, je zadržet Luka, aby se nenaučil orientovat v bludišti.“

„Můžeme bojovat,“ navrhl Lee Fletcher. „Teď víme, kde je vchod. Můžeme vybudovat obrannou linii a počkat si na ně. Pokud se tudy nějaká armáda pokusí prorazit, zjistí, že na ni čekáme s luky.“

„Obranu rozhodně postavíme,“ souhlasil Cheirón. „Ale obávám se, že Clarisse má pravdu. Kouzelné hranice udržovaly tábor v bezpečí stovky let. Pokud se Lukovi podaří dostat obrovskou armádu nestvůr přímo do středu tábora a obejít naše hranice… možná nebudeme mít dost síly ji porazit.“

Nikdo se na to netvářil nadšeně. Cheirón se obyčejně snažil být optimista. Pokud i on předpovídá, že útok neodrazíme, pak je to zlé.

„Nejdřív se musíme dostat do Daidalovy dílny,“ stála na svém Annabeth. „Najít Ariadninu nit a zabránit Lukovi, aby ji použil.“

„Ale jakou máme šanci,“ namítl jsem, „když se tam nikdo nevyzná?“

„Už roky studuju architekturu,“ ušklíbla se. „Znám Daidalovo bludiště líp než všichni ostatní.“

„Z toho, cos vyčetla.“

„No, ano.“

„To nestačí.“

„Musí to stačit!“

„Nestačí!“

„Chceš mi pomoct, nebo ne?“

Uvědomil jsem si, že všichni hledí střídavě na Annabeth a zas na mě jako při tenisovém zápasu. Pískací jak paní O’Learyové udělal ÍÍÍK!, když mu urvala růžovou gumovou hlavu.

Cheirón si odkašlal. „Všechno pěkně po pořádku. Je třeba uspořádat výpravu. Někdo se musí vydat do labyrintu, najít Daidalovu dílnu a zabránit Lukovi zneužít bludiště k vpádu do tábora.“

„Všichni víme, kdo by měl tu výpravu vést,“ spustila Clarisse. „Annabeth.“

Ostatní souhlasně zamumlali. Věděl jsem, že Annabeth čeká na vlastní výpravu od té doby, kdy byla malá holka. Teď se ale tvářila, že z toho není nadšená.

„Tys toho udělala tolik jako já, Clarisse,“ nadnesla. „Měla bys jít taky.“

Clarisse zavrtěla hlavou. „Já se tam nevrátím.“

Travis Stoll se rozesmál. „Neříkej mi, že máš strach. Clarisse, a zbabělec?“

Clarisse se zvedla. Čekal jsem, že Travise na místě uškrtí, ale jen ho usadila roztřeseným hlasem: „Ty tomu vůbec nerozumíš, pitomečku. Já se tam nikdy nevrátím. Nikdy!“

Vyrazila ven z arény.

Travis se zaraženě rozhlédl kolem sebe. „Já to tak nemyslel –“

Cheirón zvedl ruku. „Chudák děvče má za sebou těžký rok. Takže, shodneme se na tom, že by tu výpravu měla vést Annabeth?“

Přikývli jsme všichni až na Kvinta. Ten si založil ruce na prsou a hleděl do stolu, ale nevím, jestli si toho všiml ještě někdo kromě mě.

„Výborně.“ Cheirón se obrátil k Annabeth. „Má milá, nastal čas, abys navštívila Orákulum. Pokud se za námi vrátíš celá, probereme si, co dál.“

~~~

Čekání na Annabeth bylo horší, než se za Orákulem vypravit osobně.

Už dvakrát jsem slyšel vyslovit proroctví. Poprvé to bylo v zaprášeném podkroví hlavní budovy, kde duch Delf spal v těle mumifikované hippísačky. Podruhé si samo Orákulum vyrazilo na procházku do lesa. Ještě pořád se mi o tom zdálo, a nebyly to hezké sny.

Ne že by mě Orákulum někdy ohrožovalo, ale slýchal jsem historky o tábornících, kteří z něj zešíleli, nebo které přepadly takové vidiny, že umřeli strachem.

Přecházel jsem po aréně a čekal. Paní O’Learyová hltala oběd, který se skládal asi z padesáti kil mletého hovězího a pár psích sucharů velkých jako víka od popelnice. Uvažoval jsem, kde je Kvintus sehnal. Nemyslím, že se dá prostě zajít do zverimexu a naložit si je do nákupního vozíku.

Cheirón byl zabraný do rozhovoru s Kvintem a Argusem. Připadalo mi, že se v něčem neshodnou. Kvintus pořád vrtěl hlavou.

Na druhé straně arény pořádal Tyson a bratři Stollové závod s miniaturními bronzovými vozíky, které Tyson vyrobil z kousků brnění.

Přestal jsem chodit sem tam a vyšel z arény. Hleděl jsem přes pole na podkrovní okno hlavní budovy, temné a nehybné. Co tam dělá Annabeth tak dlouho? Vsadil bych se, že já jsem to při své výpravě zvládl mnohem rychleji.

„Percy!“ zašeptal dívčí hlas.

V křoví stála Juniper. Bylo zvláštní, že mezi rostlinami vypadala skoro neviditelná.

Netrpělivě na mě mávla. „Musíš něco vědět. Luke nebyl jediný, koho jsem vídala kolem té jeskyně.“

„Jak to myslíš?“

Ohlédla se k aréně. „Snažila jsem se něco říct, ale byl přímo u toho.“

„Kdo?“

„Ten šermíř,“ vysvětlovala. „Ten se potuloval kolem skal.“

Žaludek se ve mně stáhl. „Kvintus? Kdy?“

„Já nevím. Já se o čas nestarám. Možná před týdnem, když se tu poprvé ukázal.“

„Co dělal? Šel dovnitř?“

„Já – já nevím. On je takový strašidelný, Percy. Ani jsem ho neviděla přijít na paseku. Najednou tam prostě byl. Musíš říct Groverovi, že je to moc nebezpečné –“

„Juniper?“ zavolal Grover z arény. „Kam jsi zmizela?“

Juniper si vzdychla. „Radši se vrátím. Jenom si pamatuj, co jsem ti řekla. Tomu člověku nevěř!“

Vběhla do arény.

Hleděl jsem na hlavní budovu a cítil se nesvůj jako nikdy. Jestli má Kvintus něco za lubem… Potřeboval jsem se poradit s Annabeth. Možná si s tou zprávou od Juniper bude vědět rady. Ale kde sakra je? Ať se dělo s Orákulem cokoliv, nemělo by to trvat tak dlouho.

Nakonec už jsem to nevydržel.

Bylo to proti pravidlům, ale na druhou stranu mě nikdo neviděl. Rozběhl jsem se z kopce a zamířil přes pole.

~~~

V přední hale hlavní budovy vládlo divné ticho. Byl jsem zvyklý vídat tam Dionýsa u krbu, jak hraje karty, pojídá hrozny a nadává satyrům, jenže pan D. byl pořád pryč.

Procházel jsem chodbou a pod nohama mi skřípala prkna podlahy. Když jsem se dostal pod schody, zaváhal jsem. O čtyři patra výš vedla padací dvířka do podkroví. Tam někde bude Annabeth. Stál jsem tiše jako myš a poslouchal. Ale uslyšel jsem něco, co jsem nečekal.

Vzlykání. A vycházelo odněkud zespoda.

Proplížil jsem se kolem schodů. Dveře do sklepa byly otevřené. Netušil jsem, že hlavní budova vůbec nějaký sklep. Nakoukl jsem dovnitř a vzadu v rohu uviděl dvě postavy, seděly mezi hromadou zásobních polic s ambrózií a jahodovými marmeládami. Jedna z nich byla Clarisse. Ta druhá nějaký hispánský kluk v roztrhaných maskáčích a špinavém černém triku. Vlasy měl mastné a rozcuchané. Objímal si ramena a vzlykal. Byl to Chris Rodriguez, ten polokrevný, který se přidal k Lukovi.

„To nic,“ domlouvala mu Clarisse. „Dej si ještě trochu nektaru.“

„Ty jsi jenom vidina, Mary!“ Chris se stáhl dál do rohu. „B-běž pryč.“

„Já nejsem Mary.“ Clarisse mluvila laskavě, ale hrozně smutně. Nečekal bych, že to dokáže. „Jmenuju se Clarisse. Vzpomeň si. Prosím.“

„Je tma!“ zaječel Chris. „Hrozná tma!“

„Pojď ven,“ přemlouvala ho Clarisse. „Sluníčko ti pomůže.“

„Tisíc… tisíc lebek. Země ho vždycky vyléčí.“

„Chrisi,“ zaprosila Clarisse. Znělo to, jako by se měla rozbrečet. „Musíš se dát dohromady. Prosím. Pan D. se už brzo vrátí. On je na šílenství odborník. Jen vydrž.“

Chris měl oči jako krysa zahnaná do kouta – divoké a zoufalé. „Není cesty ven, Mary. Není cesty ven.“

Pak si mě všiml a vyrazil ze sebe jakýsi tlumený vyděšený zvuk. „Syn Poseidóna! Je strašlivý!“

Couvl jsem a doufal, že mě Clarisse neviděla. Poslouchal jsem, jestli nevyběhne ven a neseřve mě, ale ona jen dál domlouvala Chrisovi tím smutným prosebným hlasem a snažila se ho přimět, aby vypil nektar. Možná si myslela, že to byla jenom Chrisova halucinace, ale… syn Poseidóna? Chris se na mě díval, ale já měl přesto pocit, že vůbec nemluví o mně.

A to, jak byla Clarisse něžná – nikdy mě ani nenapadlo, že by mohla mít někoho ráda. Ale jak řekla jeho jméno… Znala ho ještě předtím, než přešel na druhou stranu. Znala ho mnohem víc, než jsem si uvědomoval. A on se teď klepe v tmavém sklepě, bojí se vyjít ven a mumlá něco o nějaké Mary. Tak proto nechce mít Clarisse s labyrintem nic společného. Co se tam Chrisovi stalo?

Seshora jsem uslyšel zaskřípání, jako by se otvírala dvířka podkroví, a rozběhl jsem se k hlavním dveřím. Musel jsem z toho domu vypadnout.

~~~

„Má milá,“ uvítal ji Cheirón. „Dokázalas to.“

Annabeth vešla do arény. Dřepla si na kamennou lavičku a hleděla do země.

„No?“ pobídl ji Kvintus.

Annabeth se nejdřív podívala na mě. Netuším, jestli se mě snažila varovat nebo jestli ten výraz v očích byl jen normální strach. Pak se obrátila na Kvinta. „Vyslechla jsem proroctví. Povedu výpravu za objevením Daidalovy dílny.“

Nikdo nezajásal. Jasně, Annabeth jsme měli všichni rádi a výpravu jsme jí přáli, ale ta akce nám připadala šíleně nebezpečná. Když jsem viděl Chrise Rodrigueze, nechtělo se mi ani pomyslet na to, jak se Annabeth pouští do toho záhadného bludiště.

Cheirón zahrabal kopytem o hliněnou zem. „Jak přesně zněla věštba, má milá? Ta formulace je důležitá.“

Annabeth se zhluboka nadechla. „Já, ehm… no, znělo to Vydáš se do hlubin bludiště děsivých…“

Čekali jsme.

„Povstane ztracený, zrádce a neživý.“

Grover se rozjařil. „Ztracený! To musí být Pan! To je bezva!“

„Ale s tím mrtvým a zrádcem,“ dodal jsem, „už to tak bezva není.“

„A dál?“ chtěl vědět Cheirón. „Co ten zbytek?“

„Král duchů přinese zdar nebo prokletí“ recitovala Annabeth, „potomka Athény poslední vzepětí.“

Všichni se po sobě stísněně podívali. Annabeth byla dcera Athény a poslední vzepětí, to neznělo vůbec dobře.

„No tak… žádné ukvapené závěry,“ ozvala se Silena. „Annabeth není jediným potomkem Athény, že ne?“

„Ale kdo je ten král duchů?“ dumal Beckendorf.

Nikdo neodpověděl. Myslel jsem na vzkaz Iris, kde jsem viděl, jak Nico povolává duchy. Přepadlo mě zlé tušení, že to proroctví s tím má něco společného.

„Ještě nějaké další verše?“ zajímal se Cheirón. „Ta věštba nezní jako úplná.“

Annabeth zaváhala. „Nepamatuju si to přesně.“

Cheirón se podivil. Annabeth byla pověstná výbornou pamětí. Nikdy nezapomněla nic, co slyšela.

Annabeth poposedla na lavici. „Něco o… Hrdinův poslední výdech vše rozdrtí!“

„A dál?“ chtěl vědět Cheirón.

Vstala. „Podívejte se, hlavní věc je, že musíme do bludiště. Najdu tu dílnu a zastavím Luka. A… potřebuju pomoc.“ Obrátila se ke mně. „Půjdeš?“

Neváhal jsem ani chvilku. „Jasně.“

Poprvé za celé dny se na mě usmála a díky tomu to celé stálo za to. „Grovere, ty taky? Bůh přírody čeká.“

Grover zřejmě zapomněl, jak moc nesnáší podzemí. Ten verš o „ztraceném“ ho úplně nabil energií. „Zabalím si na svačinu plechovky navíc!“

„A tebe, Tysone,“ dodala Annabeth. „Tebe budu taky potřebovat.“

„Jů! Budem vyhazovat věci do vzduchu!“ Tyson zatleskal tak hlasitě, až probudil paní O’Learyovou, která podřimovala v koutě.

„Počkej, Annabeth,“ zarazil ji Cheirón. „To je proti prastarým zásadám. Hrdina smí mít jenom dva společníky.“

„Já je potřebuju všechny“ stála na svém. „Cheiróne, je to důležité.“

Nevěděl jsem, proč si je tak jistá, ale byl jsem moc rád, že přibrala i Tysona. Nedokázal jsem si představit, že bych ho tu nechal. Byl veliký a silný a machr na vymýšlení mechanických přístrojů. A Kyklopům na rozdíl od satyrů podzemí nevadilo.

„Annabeth.“ Cheirón nervózně máchl ocasem. „Dobře si to rozvaž. Porušíš prastarý zákon, a to vždycky nese následky. Loni v zimě šlo na výpravu na záchranu Artemis pět lidí. Vrátili se jenom tři. Mysli na to. Trojka je posvátné číslo. Jsou tři sudičky, tři Lítice, tři olympští Kronovi synové. Je to dobré a silné číslo, odolá mnoha nebezpečím. Čtyři… to je riziko.“

Annabeth se zhluboka nadechla. „Já vím. Ale musíme jít čtyři. Prosím.“

Viděl jsem, že se to Cheirónovi nelíbí. Kvintus si nás prohlížel, jako by se snažil odhadnout, kdo z nás se vrátí živý.

Cheirón si vzdychl. „Dobře. Konec schůze. Členové výpravy se musí připravit. Zítra za svítání vás pošleme do labyrintu.“

~~~

Když se sešlost rozcházela, odtáhl si mě Kvintus stranou.

„Mám z toho špatný pocit,“ svěřil se mi.

Přišla k nám paní O’Learyová a spokojeně mávala ocasem. Složila mi k nohám svůj štít a já jí ho hodil. Kvintus se díval, jak za ním skotačí. Vzpomněl jsem si, jak o něm Juniper říkala, že slídil kolem bludiště. Nevěřil jsem mu, ale když se na mě podíval, viděl jsem mu v očích opravdový strach.

„Nelíbí se mi pomyšlení, že se vypravíte tam dolů,“ zavrtěl hlavou. „Žádný z vás. Ale když už tam musíte jít, chtěl bych, abyste si něco zapamatovali. Ten labyrint je určený k tomu, aby vás popletl. Rozptýlí vás. To je pro polokrevné nebezpečné. My se dáme rozptýlit snadno.“

„Vy jste tam byl?“

„Kdysi dávno.“ Hlas se mu chvěl. „Taktak jsem vyvázl živý. Většina těch, kdo se tam pustí, takové štěstí nemá.“

Popadl mě za rameno. „Percy, mysli na to, na čem záleží nejvíc. Pokud to dokážeš, možná najdeš cestu. A tumáš, chci ti něco dát.“

Podal mi stříbrnou trubičku. Byla tak studená, že jsem ji málem upustil.

„To je píšťalka?“ zeptal jsem se.

„Píšťalka na psy,“ přisvědčil Kvintus. „Na paní O’Learyovou.“

„Hm, díky, ale –“

„Jestli bude fungovat v bludišti? Nejsem si stoprocentně jistý. Ale paní O’Learyová je pekelný pes. Dokáže se objevit, když ji zavoláš, ať je zrovna jak chce daleko. Budu mít lepší pocit, když budu vědět, že máš tu píšťalku u sebe. Použij ji, až budeš vážně potřebovat pomoc; ale buď opatrný, je vyrobená ze styxského ledu.“

Jakého ledu?“

„Z řeky Styx. Není jednoduché ji vyrobit. Je moc křehká. Nemůže se rozpustit, ale až na ni zapískáš, zničí se, takže ji můžeš použít jenom jednou.“

Pomyslel jsem na Luka, na svého starého nepřítele. Předtím, než jsem se vydal na svou první výpravu, mi Luke taky dal dárek – kouzelné tenisky, které mě měly odtáhnout na smrt. Kvintus vypadal tak milý. Tak starostlivý. A paní O’Learyová ho měla ráda, a to už muselo něco znamenat. Položila mi oslintaný štít k nohám a nadšeně zaštěkala.

Zastyděl jsem se, že mě napadlo nevěřit Kvintovi. Ale na druhé straně i Lukovi jsem kdysi věřil.

„Díky,“ řekl jsem Kvintovi. Strčil jsem si tu ledovou píšťalku do kapsy a slíbil si, že ji nikdy nepoužiju. Pak jsem vyrazil najít Annabeth.

~~~

Za celou dobu, co jsem v táboře, jsem nikdy nebyl v Athénině srubu.

Byla to stříbrná budova, nic luxusního, obyčejné bílé záclony a vytesaná kamenná sova nade dveřmi. Když jsem se ke srubu blížil, zdálo se mi, že mě její onyxové oči pozorují.

„Haló?“ zavolal jsem dovnitř.

Nikdo mi neodpověděl. Vešel jsem dovnitř a zalapal po dechu. To místo připomínalo dílnu pro malé Einsteiny. Všechny kavalce byly sestrkány u jedné stěny, jako by na spaní ani moc nezáleželo. Většinu pokoje zabíraly pracovní a psací stoly a sady nástrojů a zbraní. Vzadu v pokoji stála veliká knihovna, nacpaná starými svitky, knihami vázanými v kůži a brožurami. Bylo tam i rýsovací prkno se spoustou pravítek a úhloměrů a pár trojrozměrných modelů budov. Strop byl polepený obrovskými starými válečnými mapami. Pod okny visely pancíře a jejich bronzové pláty se leskly ve slunci.

Vzadu v pokoji stála Annabeth a probírala se starými svitky.

„Ťuk, ťuk,“ ozval jsem se.

Lekla se a obrátila se. „Á… ahoj. Neslyšela jsem tě.“

„Jsi v pořádku?“

Zamračila se na svitek, který držela v rukách. „Jenom se snažím něco vypátrat. Daidalův labyrint je hrozně veliký. Žádné historky se na ničem neshodnou. A mapy prostě vedou odnikud nikam.“

Vzpomněl jsem si na to, co řekl Kvintus, jak se bludiště snaží člověka rozptýlit. Uvažoval jsem, jestli to už Annabeth ví.

„My na to přijdeme,“ ujišťoval jsem ji.

Vlasy se jí uvolnily a visely jí jako rozcuchaný světlý závěs kolem tváře. Šedé oči vypadaly skoro černé.

„Chtěla jsem vést výpravu už od svých sedmi let,“ povzdechla si.

„Zvládneš to bezvadně.“

Vděčně se na mě podívala, ale pak shlédla na všechny ty knížky a svitky, které vytahala z polic. „Mám strach, Percy. Asi jsem to po tobě neměla chtít. Ani po Tysonovi a po Groverovi.“

„No tak, jsme přece tví kamarádi. To si nenecháme ujít.“

„Ale…“ zarazila se.

„Co?“ zeptal jsem se. „To proroctví?“

„To určitě dopadne dobře,“ řekla tichounce.

„Jak byl ten poslední verš?“

Pak udělala něco, co mě vážně překvapilo. Zamrkala, aby zahnala slzy, a rozpřáhla náruč.

Popošel jsem k ní a objal jsem ji. Zdálo se mi, že se mi v břiše splašilo hejno motýlů.

„No tak, to… to nic.“ Poplácal jsem ji po zádech.

Ostře jsem vnímal všechno v pokoji. Připadalo mi, že bych dokázal přečíst i nejdrobnější nápisy na všech knihách na policích. Annabeth voněly vlasy jako citrónové mýdlo. Třásla se.

„Cheirón má možná pravdu,“ zamumlala. „Porušuju pravidla. Ale nevím, co mám dělat. Já vás tři potřebuju. Připadá mi, že je to tak prostě správně.“

„Tak se tím netrap,“ podařilo se mi říct. „Už jsme měli hromadu problémů a zvládli jsme je.“

„Tohle je něco jiného. Já nechci, aby se něco stalo, žádnému z vás.“

Za mnou si někdo odkašlal.

Byl to jeden nevlastní bratr Annabeth, Malcolm. Obličej měl rudý jako rak. „Ehm, pardon,“ omlouval se. „Začíná lekce lukostřelby, Annabeth. Cheirón mě poslal, abych tě našel.“

Odlepil jsem se od Annabeth. „Zrovna jsme se dívali na mapy,“ plácl jsem hloupě.

Malcolm si mě změřil. „Jasně.“

„Vyřiď Cheirónovi, že hned přijdu,“ vyhrkla Annabeth a Malcolm rychle zmizel.

Annabeth si protřela oči. „Běž už, Percy. Já se připravím na tu lukostřelbu.“

Přikývl jsem a připadal jsem si popletený jak ještě nikdy. Chtělo se mi z toho srubu utéct… a zároveň jsem nemohl.

„Annabeth?“ zkusil jsem to ještě. „To tvé proroctví. Ten verš, jak hrdinův poslední výdech vše rozdrtí –“

„Zajímá tě, kterého hrdiny? To já nevím.“

„Ne. Něco jiného. Myslel jsem, že poslední verš se obyčejně rýmuje s tím před ním. Nebylo to něco o – nekončilo to náhodou se smrtí?“

Annabeth hleděla na své svitky. „Radši už běž, Percy. Nachystej se na výpravu. Já – sejdeme se ráno.“

Nechal jsem ji tam, dívala se na mapy vedoucí odnikud nikam. Ale nemohl jsem se zbavit tušení, že někdo z nás se z té výpravy nevrátí živý.