Třetí kapitola

HRAJEME NA HONĚNOU SE ŠTÍRY

Druhý den ráno vládl u snídaně veliký rozruch.

Kolem třetí v noci zpozorovali u hranic tábora etiopského drakona. Já byl tak vyčerpaný, že jsem celý ten rozruch prospal. Kouzelné hranice sice nestvůru zadržely, ale plížila se po kopcích, pátrala po slabých místech v naší obraně a tvářila se, že nehodlá zmizet, dokud se za ní nepustil Lee Fletcher z Apollónova srubu se dvěma sourozenci. Teprve když drakonovi uvízlo ve štěrbinách pancíře pár tuctů šípů, pochopil, že tu není vítaný, a stáhl se.

„Pořád tam někde je,“ varoval nás Lee během hlášení. „Dvacet šípů v zadku, a jenom jsme ho naštvali. Ta věc je devět metrů dlouhá a jasně zelená. A ty oči –“ Otřásl se.

„Vedli jste si dobře, Lee.“ Cheirón ho poplácal po rameni. „Mějte se všichni na pozoru, ale zůstaňte v klidu. Takové věci se už staly.“

„Jasně,“ ozval se Kvintus od hlavního stolu. „A stanou se zas. Častěji a častěji.“

Táborníci si mezi sebou mumlali.

Všichni znali ty zvěsti: Luke a jeho armáda nestvůr plánují vpád do tábora. Většina nás čekala, že se to stane letos v létě, ale nikdo nevěděl, jak ani kdy. Navíc nás bylo míň a míň, měli jsme jen asi osmdesát táborníků. Před třemi lety, když jsem sem dorazil, nás bylo víc než sto. Někteří umřeli. Jiní se přidali k Lukovi. A další prostě zmizeli.

„To je dobrý důvod pro nové bojové hry,“ pokračoval Kvintus a oči se mu leskly. „Uvidíme, jak se vám všem povede dneska večer.“

„Ano…“ přidal se Cheirón. „No, hlášení už bylo dost. Poděkujme bohům za jídlo a pusťme se do něj.“ Zvedl svůj pohár. „Na bohy!“

Všichni jsme zvedli sklenice a opakovali jsme přípitek.

Tyson a já jsme si odnesli talíře k bronzovému koši na oheň a seškrábli část jídla do plamenů. Doufám, že si bohové potrpí na hrozinkový chlebíček a cereálie s ovocnou příchutí.

„Poseidóne,“ začal jsem. Pak jsem zašeptal: „Pomozte mi s Nikem a Lukem a s tím Groverovým problémem…“

Bylo toho tolik, že bych tam mohl stát celé dopoledne, ale zamířil jsem zpátky ke stolu.

Když už všichni jedli, přišli k nám Cheirón a Grover. Grover měl kalný pohled a košili oblečenou naruby. Položil talíř na stůl a žuchl sebou vedle mě.

Tyson si nervózně poposedl. „Půjdu… ehm… naleštit rybí koníky.“

Odvlekl se od napůl nedojedené snídaně.

Cheirón se snažil usmívat. Nejspíš nás chtěl uklidnit, ale ve své kentauří podobě se nade mnou tyčil a vrhal na stůl svůj stín. „Tak co, Percy, jak ses vyspal?“

„No, dobře.“ Uvažoval jsem, proč se mě na to ptá. Může něco vědět o tom divném vysílání Iris, které jsem dostal?

„Přivedl jsem Grovera,“ vysvětloval Cheirón, „protože jsem si myslel, že vy dva byste spolu možná chtěli, hm, něco probrat. A teď, jestli mě omluvíte, musím poslat pár vzkazů Iris. Uvidíme se později.“ Významně si Grovera změřil a vyklusal z pavilonu.

„O čem to mluvil?“ zeptal jsem se Grovera.

Grover žvýkal vajíčka. Hádal jsem, že je trošku vedle, protože okousal i zuby vidličky a sežvýkal je. „Chce, abys mě přesvědčil,“ zamumlal.

Na lavici vedle mě vklouzl ještě někdo další: Annabeth.

„Já ti řeknu, o co tady jde,“ vyhrkla. „O labyrint.“

Bylo těžké soustředit se na to, co říká, protože všichni v jídelním pavilonu si nás nenápadně měřili a šeptali si. A Annabeth seděla těsně vedle mě. Myslím vážně těsně vedle mě.

„Tady nemáš co dělat,“ připomněl jsem jí.

„Musíme si promluvit,“ stála na svém.

„Ale pravidla…“

Věděla stejně jako já, že táborníci nemají dovoleno přesouvat se k cizím stolům. Se satyry to bylo jiné, ti nebyli opravdoví polobohové. Ale polokrevní museli sedávat s lidmi z vlastních srubů. Nevěděl jsem ani, jaký je trest za střídání stolů. Nikdy jsem nezažil, že by se to stalo. Pan D. by za to Annabeth nejspíš zaškrtil kouzelnou révou, ale pan D. tady nebyl. A Cheirón už z pavilonu odešel. Kvintus se na nás podíval a povytáhl obočí, ale neřekl nic.

„Koukej,“ pokračovala Annabeth, „Grover má malér. Napadá nás jenom jediný způsob, jak mu pomoct. A to labyrint. To je to, co jsme prověřovaly s Clarisse.“

Zavrtěl jsem se a snažil se uvažovat jasně. „Myslíš to bludiště, kde kdysi dávno chovali Mínotaura?“

„Přesně tak,“ potvrdila Annabeth.

„Takže… už neleží pod královským palácem na Krétě,“ hádal jsem. „Labyrint je teď pod nějakou budovou v Americe.“

Vidíte? Stačilo mi pár let a už jsem se začal chytat. Pochopil jsem, že významná místa se stěhují spolu se západní civilizací, jako třeba hora Olymp, která je nad Empire State Building, nebo vstup do podsvětí v Los Angeles. Cítil jsem se pěkně pyšný sám na sebe.

Annabeth obrátila oči k nebi. „Pod budovou? Ale jdi, Percy. Labyrint je obrovský. Nevešel by se pod jediné město, natož pod budovu.“

Vzpomněl jsem si na sen o Nikovi na břehu Styxu. „Takže… ten labyrint patří do podsvětí?“

„Ne.“ Annabeth se zamračila. „No, můžou existovat průchody z labyrintu dolů do podsvětí. To nevím jistě. Ale podsvětí je mnohem, mnohem níž. Labyrint leží hned pod povrchem světa smrtelníků jako nějaká druhá kůže. Roste tisíce let, proplétá se pod západními městy, spojuje všechno pod zemí. Labyrintem se dostaneš kamkoli.“

„Pokud se neztratíš,“ zamumlal Grover. „A neumřeš příšernou smrtí.“

„Grovere, musí být nějaký způsob,“ napomenula ho Annabeth. Měl jsem pocit, že to spolu už probírali. „Clarisse přežila.“

„Jen taktak!“ namítl Grover. „A ten kluk –“

„Ten se zbláznil. Neumřel.“

„Á, tak prima.“ Groverovi se roztřásl spodní ret. „Hned je mi líp.“

„Tak pr,“ zarazil jsem je. „Počkat. Co je s Clarisse a bláznivým klukem?“

Annabeth se podívala k Arésovu stolu. Clarisse nás odtamtud pozorovala, jako by věděla, o čem mluvíme, ale pak upřela oči do talíře se snídaní.

„Loni v létě,“ ztlumila Annabeth hlas, „šla Clarisse na výpravu pro Cheiróna.“

„To si pamatuju,“ přikývl jsem. „Bylo to tajné.“

Annabeth přikývla. Přes to, jak byla vážná, jsem měl radost, že se už na mě nezlobí. A docela se mi zamlouvalo, že porušila pravidla, aby si mohla sednout vedle mě.

„Bylo to tajné,“ potvrdila Annabeth, „protože našla Chrise Rodrigueze.“

„Toho kluka z Hermova srubu?“ Vzpomínal jsem si na něj z dob přede dvěma lety. Tajně jsme ho poslouchali na palubě Lukovy lodi Princezny Andromedy.

Chris byl jeden z těch polokrevných, kteří opustili tábor a přidali se k armádě Titánů.

„Jo,“ řekla Annabeth. „Loni v létě se zničehonic objevil ve Phoenixu v Arizoně, blízko domu mámy Clarisse.“

„Jak to myslíš, že se zničehonic objevil?“

„Potloukal se pouští v padesátistupňovém horku v plné řecké zbroji a blábolil něco o niti.“

„O niti,“ opakoval jsem.

„Úplně se zbláznil. Clarisse ho přivedla do mámina domu, aby ho smrtelníci nezavřeli někam do ústavu. Pokoušela se ho přivést k rozumu. Dorazil tam i Cheirón a vyptával se ho, ale k ničemu to nevedlo. Dostali z něj jedinou věc: Lukovi lidé prozkoumávali labyrint.“

Otřásl jsem se, i když jsem vlastně nevěděl, proč. Chudák Chris… nebyl to úplně špatný kluk. Kvůli čemu se zbláznil? Podíval jsem se na Grovera, který žvýkal zbytek vidličky.

„Fajn,“ řekl jsem. „Proč prozkoumávali labyrint?“

„To jsme nevěděli,“ vykládala Annabeth. „Proto se Clarisse vypravila na tu průzkumnou výpravu. Cheirón to tutlal, nechtěl, aby se začalo panikařit. Zasvětil mě do toho, protože… no, ten labyrint byl odjakživa moje oblíbené téma. Ta architektura –“ Nasadila zasněný výraz. „Jeho stavitel Daidalos byl génius. Ale jde o to, že labyrint má vstupy všude. Kdyby Luke přišel na to, jak se v něm vyznat, dokázal by hrozně rychle přesunout svou armádu.“

„Jenomže je to bludiště, že?“

„Plné strašlivých pastí,“ souhlasil Grover. „Slepých uliček. Iluzí. Šílených nestvůr, které vraždí kozy.“

„Ale ne, pokud máš Ariadninu nit,“ doplnila ho Annabeth. „Za starých časů Ariadnina nit vyvedla z bludiště Thésea. Byl to nějaký navigační přístroj, který vynalezl Daidalos. A Chris Rodriguez mumlal něco o niti.“

„Takže Luke se snaží najít Ariadninu nit,“ shrnul jsem to. „Proč? Co má za lubem?“

Annabeth zavrtěla hlavou. „Nevím. Myslela jsem, že chce z bludiště zaútočit na tábor, ale to nedává smysl. Nejbližší vstupy, které objevila Clarisse, jsou na Manhattanu. To by Lukovi nepomohlo dostat se přes naše hranice. Clarisse prozkoumala kousek chodeb, ale… bylo to moc nebezpečné. Párkrát jen taktak unikla. Pátrala jsem po všem, co se o Daidalovi dalo objevit. Bohužel to moc nepomohlo. Nevím přesně, co Luke plánuje, ale vím jedno: ten labyrint může být klíčem ke Groverovu problému.“

Zamrkal jsem. „Myslíš, že Pan je pod zemí?“

„Vysvětlovalo by to, proč se nedá najít.“

Grover se otřásl. „Satyrové nesnášejí chození pod zem. Žádný pátrač by se na takové místo nikdy nepustil. Bez květin. Bez slunečního světla. Bez kaváren!“

„Jenomže,“ namítla Annabeth, „labyrint tě může dovést skoro kamkoliv. Čte ti myšlenky. Je sestrojený tak, aby tě ošidil, napálil a zabil. Ale jestli si dokážeš zařídit, aby pracoval pro tebe –“

„Mohl by tě dovést k bohu přírody,“ dokončil jsem.

„To nezvládnu.“ Grover se popadl za břicho. „Jenom si na to vzpomenu a chce se mi zvracet příbory.“

„Grovere, možná je to tvá poslední šance,“ domlouvala mu Annabeth. „Ta rada to myslela vážně. Jediný týden a učíš se stepovat!“

U hlavního stolu si Kvintus odkašlal. Měl jsem pocit, že nechce dělat scénu, ale Annabeth to vážně přeháněla, když tak dlouho seděla u mého stolu.

„Probereme to pak.“ Annabeth mi stiskla ruku trochu moc silně. „Přesvědčíš ho, viď?“

Vrátila se k Athénině stolu a všech těch lidí, kteří na ni hleděli, si nevšímala.

Grover si složil hlavu do dlaní. „Já to nemůžu udělat, Percy. Má licence pátrače. Pan. Přijdu o to všechno. Budu muset začít s loutkovým divadlem.“

„To neříkej! Na něco přijdeme.“

Změřil si mě žalostnýma očima. „Percy, ty jsi můj nejlepší kamarád. Viděl jsi mě pod zemí. V té Kyklopově jeskyni. Vážně si myslíš, že dokážu…“

Hlas mu vypověděl službu. Vzpomněl jsem si na Moře nestvůr, kde byl uvězněný v Kyklopově jeskyni. Nikdy nemiloval místa pod zemí, ale teď už je vážně nesnášel. A Kyklopové mu naháněli hrůzu. Dokonce i Tyson… Grover se to snažil nedávat najevo, ale my dva jsme si navzájem jaksi četli pocity díky spojení vcítěním, které mezi námi Grover vybudoval. Věděl jsem, jak mu je. Toho velkého chlapíka se prostě děsil.

„Musím jít,“ zabručel Grover nešťastně. „Čeká na mě Juniper. Ještě že si potrpí na zbabělce.“

Když odešel, podíval jsem se na Kvinta. Vážně přikývl, jako by mezi námi bylo nějaké temné tajemství. Pak se zas věnoval porcování párku dýkou.

~~~

Odpoledne jsem zašel do stájí pegasů navštívit přítele Blackjacka.

Jú, šéfe! Roztančil se ve svém stání, černými křídly zamáchal ve vzduchu. Přinesl jste mi kostky cukru?

„Víš přece, že ti to neprospívá, Blackjacku.“

Jasně, ale přinesl jste mi je?

Usmál jsem se a podal jsem mu plnou hrst. Blackjack a já jsme toho spolu spoustu zažili. Před pár lety jsem mu tak trochu pomohl osvobodit se z Lukovy ďábelské výletní lodi a od té doby mi to vytrvale oplácel svými službami.

Takže nás čeká nějaká výprava? zajímal se Blackjack. Jsem celý hrr letět, šéfe!

Poplácal jsem ho po tlamě. „Ještě nevím, kamaráde. Všichni pořád mluví o podzemních bludištích.“

Blackjack nervózně zařehtal. Ne-e. To není nic pro tohohle koně! Nebudete takový blázen, abyste lezl do bludiště, šéfe. Nebo jo? Skončíte v továrně na klih!

„Možná máš pravdu, Blackjacku. Uvidíme.“

Blackjack chroupal své kostky cukru. Třásl hřívou, jako by měl diabetický záchvat. Frrk! Paráda! No, šéfe, jestli přijdete k rozumu a budete si chtít někam zaletět, jen hvízdněte. Starý Blackjack a jeho kámoši pro vás rozdupou, koho chcete!

Řekl jsem mu, že na to budu pamatovat. Pak do stájí dorazila skupina mladších táborníků na lekci ježdění a já usoudil, že je čas odejít. Měl jsem zlé tušení, že se s Blackjackem dlouho neuvidím.

~~~

Večer po jídle nás nechal Kvintus obléct bitevní zbroj, jako bychom se chystali na boj o vlajku, ale mezi táborníky vládla mnohem vážnější nálada. Někdy během dne zmizely z arény bedny a já měl dojem, že ať se v nich schovávalo cokoli, bylo to vypuštěno do lesa.

„Dobrá,“ ohlásil Kvintus, který stál u hlavního stolu. „Shromážděte se kolem.“

Byl oblečený do černé kůže a bronzu. Kvůli svým šedivým vlasům připomínal ve světle pochodně ducha. Kolem vesele poskakovala paní O’Learyová a pídila se po zbytcích od večeře.

„Budete v týmech po dvou,“ oznámil Kvintus. Když se všichni začali dohadovat a snažili se sehnat kamaráda, zavolal: „A ty už byly určeny!“

„Mmmmmm!“ zahučeli všichni.

„Váš cíl je jednoduchý: získat zlaté vavříny a nezahynout přitom. Věnec je zabalen do hedvábného obalu a připevněn na záda jedné nestvůry. Těch nestvůr je šest. Každá má hedvábný balíček. Vavříny ale skrývá jenom jeden z nich. Musíte je najít dřív než ostatní týmy. A samozřejmě… abyste je získali, musíte nestvůru zabít a sami se udržet naživu.“

Dav začal rozčileně mumlat. Ten úkol zněl docela jednoduše. Páni, všichni jsme už přece zabili nějakou nestvůru. Na to jsme byli cvičení.

„Teď vám oznámím, kdo jsou vaši partneři,“ hlásil Kvintus. „A žádné vyměňování. Žádné střídání. Žádné stěžování.“

„Vrrr!“ Paní O’Learyová zabořila čumák do talíře s pizzou.

Kvintus vytáhl velký svitek a začal číst jména. Beckendorf měl jít se Šílenou Beauregardovou a tvářil se, že z toho má docela radost. Travis a Connor, bratři Stollové, zůstali spolu. To nikoho nepřekvapilo, ti dva dělali všechno společně. Clarisse dostala Leea Fletchera z Apollónova srubu – boj zblízka a z dálky na dostřel, ti dva dohromady budou tvrdý soupeř. Kvintus dál drmolil jména, až konečně oznámil: „Percy Jackson a Annabeth Chaseová.“

„Fajn.“ Zašklebil jsem se na Annabeth.

„Máš nakřivo brnění,“ řekla jenom a spravila mi řemeny.

„Grover Underwood,“ pokračoval Kvintus, „s Tysonem.“

Grover málem vyskočil ze své kozlí kůže. „Co? A-ale –“

„Ne, ne,“ zakňoural Tyson. „To bude chyba. Kozlí kluk –“

„Žádné stížnosti!“ nařídil Kvintus. „Přidejte se ke svým partnerům. Máte dvě minuty na přípravu!“

Tyson a Grover se na mě prosebně zahleděli. Snažil jsem se je povzbudit, pokýval jsem na ně a ukázal jim, že mají jít spolu. Tyson kýchl. Grover začal nervózně žvýkat dřevěnou palici.

„Oni to zvládnou,“ poznamenala Annabeth. „Pojďme. Věnujme se tomu, jak se udržet naživu.“

~~~

Bylo ještě světlo, když jsme se dostali do lesa, ale pod stíny stromů to vypadalo jako půlnoc. A i teď v létě bylo chladno. Annabeth a já jsme se chytili skoro hned – objevili jsme stopy něčeho, co cupitalo na mnoha nohách. Pustili jsme se po nich.

Přeskočili jsme potok a zaslechli, jak nedaleko zapraskaly větvičky. Přikrčili jsme se za kamenem, ale byli to jenom bratři Stollové, kteří škobrtali lesem a nadávali. Jejich otec byl bůh zlodějů, ale oni se pohybovali kradmo asi tak jako bizoni.

Jakmile Stollové přešli, vydali jsme se hlouběji do západního lesa, kde žily divočejší nestvůry. Zastavili jsme se na skalním převisu nad bažinatým jezírkem, když se Annabeth napjala. „Tady jsme přestali hledat.“

Vteřinu mi trvalo, než mi došlo, co myslí. Loni v zimě, když jsme pátrali po Nikovi di Angelo, jsme se právě tady vzdali naděje, že ho najdeme. Grover, Annabeth a já jsme stáli na téhle skále a já je přesvědčoval, abychom neřekli Cheirónovi pravdu: že Nico je Hádův syn. Tehdy mi to připadalo správné. Chtěl jsem utajit, kdo je. Chtěl jsem ho najít sám a napravit tak, co se přihodilo jeho sestře. Uplynulo šest měsíců a já na něj ani nenarazil. Bylo mi z toho docela hořko.

„Včera v noci jsem ho viděl,“ svěřil jsem se.

Annabeth se zamračila. „Jak to myslíš?“

Vyprávěl jsem jí o tom vysílání Iris. Když jsem skončil, zahleděla se do stínů v lese. „On povolává mrtvé? To není dobré.“

„Ten duch mu radil špatně,“ vzpomínal jsem. „Říkal mu, aby se pomstil.“

„Jo… duchové nikdy neradí dobře. Mají vlastní plány. Starou zášť. A nesnášejí živé.“

„On po mně půjde,“ povzdechl jsem si. „A ten duch mluvil o bludišti.“

Přikývla. „To sedí. Musíme prozkoumat labyrint.“

„Možná,“ souhlasil jsem stísněně. „Ale kdo zařídil to vysílání? Pokud Nico nevěděl, že tam jsem –“

V lese zapraskala větvička. Zašustilo suché listí. Mezi stromy se pohybovalo něco velkého, hned za hřebenem kopce.

„To nejsou bratři Stollové,“ zašeptala Annabeth.

Oba jsme vytasili meč.

~~~

Dostali jsme se k Diově pěsti, velké hromadě balvanů uprostřed západního lesa. Sloužila jako přirozený orientační bod, táborníci se tu často scházeli na loveckých výpravách, ale teď tu nebyla ani noha.

„Tamhle,“ zašeptala Annabeth.

„Ne, počkej,“ zarazil jsem ji. „Za námi.“

Bylo to divné. Cupitavé zvuky jako by přicházely z několika směrů. Obcházeli jsme balvany s tasenými meči, když se někdo hned za námi ozval: „Ahoj.“

Bleskurychle jsme se obrátili a stromová víla Juniper vyjekla.

„Dejte to dolů!“ zaprotestovala. „Dryády nemají rády ostré čepele, jasné?“

„Juniper,“ vydechla Annabeth. „Co tady děláš?“

„Žiju tady.“

Sklopil jsem meč. „Mezi kamením?“

Ukázala ke kraji paseky. „Přece tady. V jalovci.“

Znělo to rozumně a já si připadal jako idiot. Už roky jsem se pohyboval mezi dryádami, ale nikdy jsem toho s nimi moc nenamluvil. Věděl jsem, že se nemůžou vzdalovat od svého stromu, který je pro ně zdrojem života. Ale moc víc jsem nevěděl.

„Máte chvilku čas?“ zajímalo Juniper.

„No,“ odpověděl jsem, „právě zápasíme s bandou nestvůr a snažíme se neumřít.“

„Máme čas,“ prohlásila Annabeth. „Co se děje, Juniper?“

Juniper popotáhla. Otřela si oči hedvábným rukávem. „Jde o Grovera. Je takový rozčilený. Celý rok se toulá někde pryč, hledá Pana. A pokaždé, když se vrátí, je to horší. Nejdřív jsem myslela, že chodí s nějakým jiným stromem.“

„To ne,“ prohlásila Annabeth, zatímco Juniper nabírala do pláče. „Jsem si jistá, že ne.“

„Jednou se zbláznil do borůvkového keře,“ zakňourala Juniper nešťastně.

„Juniper,“ řekla důrazně Annabeth, „Grover by se na žádný jiný strom ani nepodíval. Je celý vedle z té své pátračské licence.“

„Nemůže jít pod zem!“ namítla. „Nesmíte mu to dovolit.“

Annabeth se zatvářila utrápeně. „Může to být jediný způsob, jak mu pomoct. Jen kdybychom věděli, kde začít.“

„Aha.“ Juniper si otřela z tváře zelenou slzu. „Co se toho týká…“

Z lesa se ozvalo další zašustění a Juniper vykřikla: „Schovejte se!“

Než jsem se stačil zeptat proč, lup! a proměnila se na zelenou mlhu.

Annabeth a já jsme se obrátili. Z lesa vylézal nějaký lesklý jantarový hmyz, tři metry dlouhý, se zubatými klepety, opancéřovaným ocasem a žihadlem dlouhým jako můj meč. Štír. Na zádech měl přivázaný červený hedvábný balíček.

„Jeden z nás půjde za něj,“ zavelela Annabeth, zatímco k nám ta věc s klapotem postupovala. „Odsekne mu ocas a ten druhý ho zatím zabaví vpředu.“

„Já to udělám,“ nabídl jsem se. „Ty máš neviditelnou čepici.“

Přikývla. Bojovali jsme spolu už tolikrát, že jsme se navzájem dobře znali. Tohle zvládneme. Ale všechno se to pokazilo, jakmile se z lesa vynořili další dva štíři.

„Tři?“ rozčilila se Annabeth. „To není možné! Celý les, a půlka nestvůr jde po nás?“

Polkl jsem. Jednoho, toho bychom zvládli. Dva s trochou štěstí taky. Tři, to sotva.

Štíři si to šinuli k nám, máchali ocasy s bodci, jako by si to sem přímo namířili nás zabít. Postavili jsme se s Annabeth zády k nejbližšímu kameni.

„Lezeme nahoru?“ zeptal jsem se.

„Není čas,“ zavrtěla hlavou.

Měla pravdu. Štíři nás už obkličovali. Byli tak blízko, že jsem viděl jejich odporné tlamy, jak slintají a těší se na šťavnaté maso polobohů.

„Pozor!“ Annabeth plochou čepele odrazila jeden bodec. Máchl jsem Anaklusmem, ale štír vycouval z mého dosahu. Posouvali jsme se bokem kolem balvanů, ale štíři lezli za námi. Sekl jsem po dalším, ale přejít do útoku bylo nebezpečné. Kdybych vyrazil po těle, sekl by mě ocas seshora. Kdybych se zaměřil na ocas, klepeta by se snesla z obou stran a pokusila by se mě chňapnout. Nemohli jsme dělat nic než se bránit, a ani to nevydržíme moc dlouho.

Udělal jsem další krok stranou a najednou za mnou nebylo nic. Jakási štěrbina mezi dvěma největšími balvany, kterou jsem nejspíš miliónkrát minul, ale…

„Sem,“ zavelel jsem.

Annabeth sekla po štírovi a změřila si mě, jako bych se zbláznil. „Sem? Je to moc úzké.“

„Budu tě krýt. Pojď!“

Přikrčila se za mě a začala se cpát mezi dva balvany. Najednou vyjekla, popadla mě za řemeny brnění a já se řítil do jámy, která tam ještě před chvilkou nebyla.

Nad námi jsem viděl štíry, purpurové večerní nebe a stromy a pak se díra stáhla jako čočka fotoaparátu a my se ocitli v naprosté tmě.

Naše oddechování se odráželo od skal. Bylo tam vlhko a chladno. Seděl jsem na hrbolaté zemi, která vypadala, jako by byla z cihel.

Zvedl jsem Anaklusmos. Slabé světlo čepele stačilo osvítit Annabethin vyděšený obličej a kamenné stěny po obou stranách od nás, obrostlé mechem.

„Kde-kde to jsme?“ vykoktala Annabeth.

„Rozhodně v bezpečí před štíry.“ Snažil jsem se mluvit klidně, ale děsilo mě to. Ta škvíra mezi kameny nemohla vést do jeskyně. Byl bych poznal, kdyby tam nějaká byla, to jsem věděl jistě. Připadalo mi, že se otevřela země a spolkla nás. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na prasklinu v podlaze jídelního pavilonu, která loni zhltla ty kostry. Uvažoval jsem, jestli se nám nestalo něco podobného.

Zvedl jsem meč, abych znovu posvítil kolem.

„To je dlouhá místnost,“ zamumlal jsem.

Annabeth mi stiskla ruku. „To není místnost. Je to chodba.“

Měla pravdu. Ta tma působila… vpředu před námi nějak temněji. Pofukoval tam teplý větřík jako v podzemních tunelech, až na to, že to tady vypadalo nějak starší a nebezpečnější.

Vydal jsem se dopředu, ale Annabeth mě zastavila. „Nechoď dál,“ varovala mě. „Musíme najít východ.“

Teď už mluvila vážně vyděšeně.

„To nic,“ ujišťoval jsem ji. „To je v pořádku –“

Podíval jsem se nahoru a uvědomil si, že nevidím, kudy jsme sem propadli. Strop byl z pevného kamene. Chodba vypadala, že se táhne v obou směrech donekonečna.

Annabethina ruka vklouzla do mojí. Jindy bych si připadal trapně, ale tady ve tmě jsem byl rád, že vím, kde je. Tím jediným jsem si byl jistý.

„Dva kroky dozadu,“ zavelela.

Ustoupili jsme společně, jako bychom stáli v minovém poli.

„Fajn,“ řekla. „Pomoz mi prozkoumat stěny.“

„Co hledáme?“

„Daidalův znak,“ prohlásila, jako by to dávalo nějaký smysl.

„Hm, tak jo. A jaký –“

„Mám to!“ oddechla si. Položila ruku na stěnu a zatlačila na drobnou prasklinu, která se modře rozzářila. Objevil se symbol Δ, staré řecké písmeno delta.

Strop se odsunul a my uviděli noční oblohu se zářícími hvězdami. Byla mnohem temnější, než by měla být. Po straně na zdi se objevily kovové příčky žebříku, vedly nahoru a já odtamtud slyšel táborníky, jak nás volají.

„Percy! Annabeth!“ Nejhlasitěji bylo slyšet Tysona, ale křičeli i ostatní.

Nervózně jsem se podíval na Annabeth. Pak jsme se vydali nahoru.

~~~

Obešli jsme skálu a narazili na Clarisse a na skupinu dalších táborníků s pochodněmi.

„Kde jste vy dva byli?“ chtěla vědět Clarisse. „Všude jsme vás hledali.“

„Ale my byli pryč jenom pár minut,“ bránil jsem se.

Přiběhl Cheirón a za ním Tyson a Grover.

„Percy!“ zajásal Tyson. „Není ti nic?“

„Jsme v pořádku,“ uklidňoval jsem ho. „Spadli jsme do takové díry.“

Ostatní si mě a pak Annabeth pochybovačně změřili.

„Vážně!“ ujišťoval jsem je. „Šli po nás tři štíři, tak jsme se běželi schovat do skal. Ale zůstali jsme tam jenom chviličku.“

„Ztratili jste se skoro na hodinu,“ oznámil nám Cheirón. „Hra už skončila.“

„Jo,“ zamumlal Grover. „Byli bychom vyhráli, ale ten Kyklop si na mě sedl.“

„To byla náhoda!“ zaprotestoval Tyson a kýchl.

Clarisse měla na hlavě zlatý vavřínový věnec, ale vůbec se nechlubila, což k ní nesedělo. „Do díry?“ přeptala se podezíravě.

Annabeth se zhluboka nadechla. Rozhlédla se po ostatních tábornících. „Cheiróne… možná bychom si o tom měli promluvit v hlavní budově.“

Clarisse zalapala po dechu. „Vy jste to našli, že jo?“

Annabeth se kousla do rtu. „Já – ano. Ano, našli.“

Táborníci se nás začali vyptávat a tvářili se skoro stejně popleteně jako já. Cheirón ale zvedl ruku, aby si zjednal ticho. „Dnes večer na to není vhodná doba a tohle není vhodné místo.“ Hleděl na balvany, jako by si teprve teď všiml, jak jsou nebezpečné. „Všichni zpátky do srubů. Běžte se trochu vyspat. Hráli jste dobře, ale už je po večerce!“

Následovalo velké mumlání a stěžování, ale táborníci se trousili pryč, bavili se mezi sebou a podezíravě si mě měřili.

„To hodně vysvětluje,“ ozvala se Clarisse. „Hlavně o co jde Lukovi.“

„Zadrž na chvilku,“ ozval jsem se. „Co tím myslíš? Co jsme to našli?“

Annabeth se ke mně obrátila a očí jí ztmavly starostí. „Vchod do labyrintu. Cestu, která vede přímo do tábora.“