Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 17

18. 9. 2011

Sedmnáctá kapitola


ZTRACENÝ BŮH PROMLUVÍ

Běželi jsme, dokud jsme málem nepadli. Rachel nás naváděla kolem pastí, ale neměli jsme v plánu žádný cíl – jen se dostat pryč od té temné hory a od Kronova řevu.

Zastavili jsme se v chodbě z vlhkého bílého kamene, vypadalo to jako část přírodní jeskyně. Zezadu už jsem neslyšel nic, ale bezpečněji jsem se necítil. Pořád jsem si pamatoval ty nepřirozené zlaté oči, hledící z Lukovy tváře, a pocit, že se mi nohy pomalu mění na kámen.

„Já už nemůžu,“ zalapala po dechu Rachel a chytala se za srdce.

Annabeth brečela celou dobu, kdy jsme běželi. Teď se zhroutila a svěsila hlavu mezi kolena. V chodbě se odráželo její vzlykání. Nico a já jsme se posadili vedle sebe. Položil meč k mému a trhaně se nadechl.

„Pěkně se to podělalo,“ povzdechl si a podle mě to docela vystihl.

„Zachránil jsi nám život,“ vyhrkl jsem.

Nico si setřel prach z obličeje. „Za to můžou holky, že mě přitáhly s sebou. Na tom jediném se shodly: že ti musíme pomoct, než to celé zpackáš.“

„Fajn, že mi tak věří.“ Posvítil jsem baterkou po jeskyni. Z krápníků odkapávala voda jako zpomalené kapky deště. „Nico… ty ses, hm, trochu prozradil.“

„Jak to myslíš?“

„Ta stěna z černé skály. To bylo něco. Pokud Kronos předtím nevěděl, kdo jsi, teď to ví – že jsi dítě podsvětí.“

Nico se zamračil. „To je toho!“

Nechal jsem to být. Připadalo mi, že se jenom snaží zatajit, jak je vyděšený, a to jsem mu nemohl vyčítat.

Annabeth zvedla hlavu. Oči měla červené od pláče. „Co… co se stalo Lukovi? Co mu to provedli?“

Řekl jsem jí, co jsem viděl v rakvi, jak poslední kousek Kronovy duše vešel do Lukova těla, když mu Ethan Nakamura přísahal věrnost.

„Ne,“ bránila se Annabeth. „To nemůže být pravda. On nemohl –“

„Odevzdal se Kronovi,“ pověděl jsem jí. „Je mi to líto, Annabeth. Ale s Lukem je konec.“

„Ne!“ stála na svém. „Viděls to, když ho Rachel zasáhla.“

Přikývl jsem a uznale si Rachel změřil. „Praštila vládce Titánů do oka modrým plastovým kartáčem.“

Rachel se zatvářila rozpačitě. „To jediné jsem měla po ruce.“

„Ale viděla jsi to sama,“ naléhala Annabeth. „Když jsi ho trefila, na vteřinku byl omráčený. Přišel zpátky k rozumu.“

„Kronos možná v tom těle ještě není úplně usazený, nebo tak něco,“ hádal jsem. „Ale to neznamená, že ho Luke ovládá.“

„Ty chceš, aby byl zlý, viď?“ zaječela Annabeth. „Tys ho předtím neznal, Percy. Já ano!“

„Co je to s tebou?“ vyštěkl jsem. „Proč ho pořád bráníš?“

„Pr, vy dva,“ zasáhla Rachel. „Vybodněte se na to.“

Annabeth se k ní obrátila. „Ty se do toho nepleť, smrtelná holko! Kdyby nebylo tebe…“

Kdo ví, co se chystala říct, ale hlas jí vypověděl službu. Zase sklopila hlavu a zoufale se rozbrečela. Chtěl jsem ji utěšit, jenže jsem si nevěděl rady. Pořád jsem si připadal omráčený, jak mi Kronovo zpomalení času zasáhlo mozek. Prostě jsem nedokázal strávit, co jsem viděl. Kronos žije. Je ozbrojený. A konec světa máme zřejmě za dveřmi.

„Musíme jít dál,“ ozval se Nico. „Pošle za námi nestvůry.“

Nikdo z nás se už na běh necítil, ale Nico měl pravdu. Ztěžka jsem se zvedl a pomohl jsem Rachel na nohy.

„Tamto se ti povedlo,“ pochválil jsem ji.

Podařil se jí slabý úsměv. „No, to jo. Nechtěla jsem, abys umřel.“ Začervenala se. „Teda… Však víš proč, spoustu mi toho dlužíš. Jak bych si to mohla vybrat, kdybys umřel?“

Klekl jsem si vedle Annabeth. „Poslouchej, omlouvám se. Musíme dál.“

„Já vím,“ hlesla. „Jsem… jsem v pořádku.“

Očividně v pořádku nebyla. Ale zvedla se a vlekli jsme se labyrintem dál.

„Zpátky do New Yorku,“ zamumlal jsem. „Rachel, dokážeš –“

Ztuhl jsem. Pár metrů před námi se světlo mé baterky zastavilo na pošlapané červené hromádce na zemi. Byla to rasta čapka, ta, kterou nosil Grover.

~~~

Ruce se mi třásly, když jsem ji zvedal. Vypadala, jako by ji podupala nějaká obrovská zablácená noha. Po tom všem, co jsem měl dnes za sebou, bych nesnesl ještě pomyšlení, že se něco stalo i Groverovi.

Pak jsem si všiml další věci. Zem v jeskyni byla rozbředlá a vlhká od vody, která odkapávala z krápníků. Objevil jsem veliké stopy, vypadaly jako Tysonovy, a pak menší – kozlí kopyta – vedoucí doleva.

„Musíme za nimi,“ nadchl jsem se. „Šli tudy. Určitě teprve nedávno.“

„A co Tábor polokrevných?“ připomněl Nico. „Není čas.“

„Musíme je najít,“ přidala se Annabeth. „Jsou to přátelé.“

Sebrala Groverovu pomačkanou čepici a vyrazila.

Postupoval jsem za ní a připravoval se na nejhorší. Chodba se divně svažovala a byla zrádně vlhká a kluzká. Polovinu času jsme po ní spíš sjížděli než šli.

Konečně jsme se dostali na dno svahu a ocitli se ve veliké jeskyni s obrovskými sloupy krápníků. Prostředkem tekla podzemní řeka a na břehu seděl Tyson a na klíně choval Grovera. Ten měl zavřené oči. Nehýbal se.

„Tysone!“ vykřikl jsem.

„Percy! Honem sem!“

Běželi jsme k němu. Díky bohům, Grover nebyl mrtvý, ale celé tělo se mu třáslo, jako by k smrti vymrzl.

„Co se stalo?“ zjišťoval jsem.

„Moc věcí,“ zamumlal Tyson. „Velký had. Velcí psi. Muži s meči. Ale pak… Blížili jsme se sem. Grover byl rozčilený. Utíkal. Pak jsme se dostali do téhle jeskyně a on upadl. A teď tak leží.“

„Řekl něco?“ zeptal jsem se.

„Řekl: ‚Jsme blízko.‘ A praštil se hlavou o skálu.“

Klekl jsem si k němu. Viděl jsem Grovera omdlít jenom jednou a to bylo v Novém Mexiku, kdy ucítil přítomnost Pana.

Posvítil jsem baterkou po jeskyni. Skály se leskly. Na druhém konci se otvíral vstup do další jeskyně, lemovaný obřími sloupy krystalů, které vypadaly jako diamanty. A za tím vchodem…

„Grovere,“ pobídl jsem ho. „Vzbuď se.“

„Uhhhhh.“

Annabeth si k němu klekla a stříkla mu do obličeje ledovou vodu z řeky.

„Grrchch!“ Víčka se mu zachvěla. „Percy? Annabeth? Kde…“

„Klid,“ konejšil jsem ho. „Omdlel jsi. Bylo toho na tebe moc.“

„Já – si vzpomínám. Pan.“

„Ano,“ přikývl jsem. „Hned tam za tím vchodem je něco mocného.“

~~~

Rychle jsem je představil, protože Tyson a Grover se s Rachel nikdy nesetkali. Tyson Rachel pochválil, že je hezká, a Annabeth se přitom roztáhly nozdry, jako by se chystala chrlit oheň.

„Takže do toho,“ pobídl jsem ho. „Pojď, Grovere. Opři se o mě.“

S Annabeth jsme mu pomohli vstát a společně jsme se brodili podzemní říčkou. Měla silný proud. Voda nám stoupla až do pasu. Silou vůle jsem zařídil, abych zůstal suchý. Je to dost šikovná schopnost, ale ostatním to nepomohlo a mně byla stejně zima, jako bych se brodil sněhovou závějí.

„Myslím, že jsme v jeskyních Carlsbad,“ hlásila Annabeth a zuby jí přitom cvakaly. „Možná v nějakém neprozkoumaném úseku.“

„Jak to víš?“

„Carlsbad je v Novém Mexiku,“ vykládala. „To by vysvětlovalo, co se stalo loni v zimě.“

Přikývl jsem. Ta Groverova příhoda s omdlením se stala, když jsme cestovali Novým Mexikem. Tam se cítil nejblíž moci Pana.

Vystoupili jsme z vody a šli dál. Jak se ty sloupy z krystalů tyčily a rostly před námi, začal jsem vnímat sílu, která vyzařovala z prostoru za nimi. Už dřív jsem se ocitl v přítomnosti bohů, ale tohle bylo něco jiného. Kůže mě brněla čerstvou energií. Únava ze mě spadla, jako bych se zrovna pořádně vyspal. Cítil jsem, jak rostu a sílím jako rostliny na zrychlených záběrech. A vůně, která z té jeskyně vycházela, vůbec neseděla k plesnivému vlhkému podzemí. Vonělo to po stromech a květinách a teplém letním dni.

Grover rozčileně fňukal a já nebyl ohromením schopen slova. Dokonce i Nikovi došla řeč. Vešli jsme do jeskyně a Rachel hvízdla: „No páni.“

Stěny zářily krystaly – červenými, zelenými a modrými. V tom zvláštním světle rostly nádherné rostliny – obří orchideje, hvězdicovité květy, popínavé rostliny plné oranžových a purpurových bobulí, plazily se mezi krystaly. Zem jeskyně pokrýval měkký zelený mech. Strop nad hlavou byl vyšší než v nějaké katedrále, jiskřil jako celá galaxie hvězd. Uprostřed jeskyně stála postel římského stylu z pozlaceného dřeva, vytvarovaná do písmene U, se sametovými polštáři. Kolem polehávala zvířata – ale taková, jaká už měla dávno vyhynout. Byl tam pták dodo, něco, co připomínalo křížence vlka a tygra, obrovský hlodavec jako pramatka všech morčat a za postelí se potloukal a chobotem trhal bobule chlupatý mamut.

Na posteli ležel starý satyr. Očima modrýma jako obloha nás pozoroval, jak se blížíme. Kudrnaté vlasy měl bílé a stejně tak i špičatou bradku. Dokonce i kozlí srst na nohách mu zešedla. Měl obrovské rohy lesklé, hnědé a zahnuté. Ty by rozhodně nemohl schovávat pod čepicí, jako to dělal Grover. Kolem krku mu visely rudé píšťaly.

Grover padl před postelí na kolena. „Vládce Pane!“

Bůh se laskavě usmál, ale v očích měl smutek. „Grovere, můj drahý, odvážný satyre. Čekal jsem na tebe velmi dlouho.“

„Já… se ztratil,“ omlouval se Grover.

Pan se zasmál. Byl to úžasný zvuk, podobal se prvnímu jarnímu vánku a naplnil jeskyni nadějí. Ten tygrovlk si povzdechl a položil si hlavu bohovi na koleno. Pták dodo láskyplně oklovával bohovi kopyta a vydával zvláštní zvuk odněkud z hloubi zobáku. Přísahal bych, že hučel tu dětskou písničku „It s a small world“.

Pan přesto vypadal unavený. Celé tělo se mu mihotalo, jako by byl z mlhy.

Všiml jsem si, že kamarádi poklekli. Zírali na něj s posvátnou úctou. Klekl jsem si taky.

„Ten váš dodo zpívá,“ vybreptl jsem hloupě.

Bohovi se rozzářily oči. „Ano, to je Dede. Má malá komediantka.“

Dodo Dede se zatvářila dotčeně. Klovla Pana do kolene a zahučela něco, co znělo jako pohřební žalozpěv.

„Tohle je nejkrásnější místo ze všech!“ vzdychla si Annabeth. „Je to lepší než všechny budovy, jaké byly kdy navrženy.“

„Jsem rád, že se ti to líbí, drahá,“ pousmál se Pan. „Je to jedno z posledních přírodních míst. Obávám se, že má říše nahoře je u konce. Zbývají jen jednotlivé oázy. Drobné kousky života. Toto zůstane nedotčeno… ještě nějaký čas.“

„Můj pane,“ vyhrkl Grover, „prosím, musíte se se mnou vrátit! Kopytnatí starší mi to nikdy neuvěří! Budou radostí bez sebe! Můžete zachránit přírodu!“

Pan položil ruku Groverovi na hlavu a pocuchal mu kudrnaté vlasy. „Jsi tak mladý, Grovere. Tak dobrý a spravedlivý. Myslím, že jsem si vybral dobře.“

„Vybral?“ opakoval Grover. „Já – tomu nerozumím.“

Panův obrázek se zamihotal, na chviličku se proměnil na dým. Obří morče vyděšeně vykviklo a zacupitalo pod postel. Chlupatý mamut nervózně zafuněl. Dede si zastrčila hlavu pod křídlo. Pak se Pan znovu objevil.

„Prospal jsem mnoho eónů času,“ prohlásil bůh sklíčeně. „Měl jsem temné sny. Neustále jsem se probouzel a pokaždé bylo to bdění kratší. Teď už jsme blízko konce.“

„Cože?“ vykřikl Grover. „Ale ne! Vy sem patříte!“

„Můj drahý satyre,“ prohlásil Pan. „Pokoušel jsem se to říct světu přede dvěma tisíci let. Oznámil jsem to Lysasovi, satyrovi, který se ti velmi podobal. Žil v Efesu a pokusil se tu zprávu rozšířit.“

Annabeth vykulila oči. „To je stará historka. Nějaký námořník, který míjel pobřeží Efesu, uslyšel hlas, který křičel ze břehu: ‚Řekni jim, že velký bůh Pan je mrtev.‘“

„Ale to nebyla pravda!“ namítl Grover.

„Tví lidé tomu nikdy neuvěřili,“ pokýval Pan. „Vy milí, tvrdohlaví satyrové jste se odmítli smířit s mým odchodem. A já vás za to miluji, ale jen jste odložili nevyhnutelné. Jen jste prodloužili můj dlouhý a bolestný odchod, můj temný soumračný spánek. To musí skončit.“

„Ne!“ Groverovi se třásl hlas.

„Drahý Grovere,“ domlouval mu Pan. „Musíš se smířit s pravdou. Nico, tvůj společník, tomu rozumí.“

Nico pomalu přikývl. „On umírá. Měl umřít už dávno. Tohle… tohle je spíš něco jako vzpomínka.“

„Ale bohové nemůžou umřít,“ namítl Grover.

„Mohou pominout,“ vysvětloval Pan, „když odejde všechno, co pro ně něco znamenalo. Když už přestanou mít moc a když zmizí jejich posvátná místa. Divoká příroda, můj drahý Grovere, je teď tak nepatrná, tak otřesená, že ji žádný bůh nemůže zachránit. Má říše je pryč. To proto potřebuji, abys odnesl vzkaz. Musíš se vrátit k radě. Musíš říct satyrům, dryádám a dalším duchům přírody, že velký bůh Pan je doopravdy mrtvý. Řekni jim o mém odchodu. Musí přestat čekat, že je zachráním. To nedokážu. Záchranu musíte provést sami. Každý z vás musí –“

Zarazil se a zamračil se na ptáka dodo, který začal zas hučet.

„Dede, co je to?“ zeptal se Pan. „Už zas zpíváš Kumbája?“

Dede nevinně vzhlédla a zamrkala žlutýma očkama. Pan si vzdychl. „Každý už je cynik. Ale jak jsem říkal, můj drahý Grovere, všichni musíte převzít mou práci.“

„Ale… ne!“ zafňukal Grover.

„Buď silný,“ vybízel ho Pan. „Našel jsi mě. A teď mě musíš propustit. Musíš dál nést mého ducha. Bůh ho už dál nést nedokáže. Musíte ho převzít všichni.“

Pan se jasnýma modrýma očima podíval přímo na mě a já si uvědomil, že nemluví jenom o satyrech. Myslel i polokrevné a smrtelníky. Všechny.

„Percy Jacksone,“ prohlásil bůh. „Já vím, co jsi dnes viděl. Znám tvé pochyby. Ale oznámím ti toto: až přijde čas, strach tě neovládne.“

Obrátil se k Annabeth. „Dcero Athény, tvůj čas nastává. Sehraješ velikou roli, i když možná ne takovou, jakou sis představovala.“

Pak se podíval na Tysona. „Mistře Kyklope, nezoufej. Hrdinové zřídkakdy naplní naše očekávání. Ale ty, Tysone – tvé jméno bude žít mezi Kyklopy po generace. A slečna Rachel Dareová…“

Rachel sebou škubla, když ji oslovil. Couvla, jako by měla špatné svědomí nebo co, ale Pan se jenom usmál. Zvedl ruku k požehnání.

„Já vím, myslíš si, že nemůžeš nic napravit,“ pokýval hlavou. „Ale jsi stejně důležitá jako tvůj otec.“

„Já –“ Rachel se zadrhla. Po tváři jí tekla slza.

„Já vím, že tomu ještě nevěříš,“ pronesl Pan. „Ale hledej možnosti. Ony přijdou.“

Nakonec se obrátil zpátky ke Groverovi. „Můj drahý satyre,“ oslovil ho laskavě, „odneseš můj vzkaz?“

„Já – já to nedokážu.“

„Dokážeš,“ tvrdil Pan. „Jsi ten nejsilnější a nejstatečnější. Máš spravedlivé srdce. Věřil jsi ve mě víc než kdy kdo jiný, a proto ten vzkaz musíš odnést ty a jako první mě propustit.“

„Já nechci.“

„To vím,“ přisvědčil bůh. „Ale mé jméno Pan… původně to znamenalo prostý. Věděl jsi to? Až během let to slovo získalo význam všeobecný. Duch divoké přírody teď musí přejít do vás všech. Musíte říct každému, koho potkáte: chcete-li najít Pana, převezměte jeho ducha. Opravujte přírodu, kousek po kousku, každý ve svém koutku světa. Nemůžete čekat, že to někdo udělá za vás, ani bůh.“

Grover si otřel oči. Pak se pomalu zvedl. „Hledal jsem vás celý život. Teď… vás propouštím.“

Pan se usmál. „Děkuji ti, drahý satyre. Mé poslední požehnání.“

Zavřel oči a rozplynul se. Bílá mlha se rozdělila do pramínků energie, ale tahle nebyla děsivá jako ta modrá síla, kterou jsem viděl vycházet z Krona. Naplnila celou jeskyni. Jeden pramínek dýmu mi vklouzl přímo do pusy a stejně tak Groverovi a ostatním. Ale myslím, že do Grovera toho vstoupilo trochu víc. Krystaly potemněly. Zvířata nám věnovala smutný pohled. Dodo Dede si vzdychla. Pak všichni zešedli a rozpadli se na prach. Pnoucí se rostliny zvadly. A my se ocitli sami v temné jeskyni s prázdnou postelí.

Rozsvítil jsem baterku.

Grover se zhluboka nadechl.

„Jsi… jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ho.

Vypadal starší a smutnější. Vzal si od Annabeth čepici, oprášil z ní bláto a pevně si ji nasadil na kudrnatou hlavu.

„Měli bychom jít,“ zamumlal, „a říct jim to. Velký bůh Pan je mrtvý.“