Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 10

18. 9. 2011

Desátá kapitola


HRAJEME SOUTĚŽNÍ HRU O ŽIVOT

Vyvolávání duchů jsme uspořádali po setmění u šestimetrové jámy před nádrží septiku. Ta nádrž byla jasně žlutá a po straně měla namalovaný rozesmátý obličej a červený nápis: pohodlné splachování odpadu, s. r. o. K náladě duchařského večírku to nějak nesedělo.

Měsíc byl v úplňku. Po nebi se táhly stříbrné mraky.

„Mínos už tu měl být,“ postěžoval si Nico a zamračil se. „Je úplná tma.“

„Možná se ztratil,“ zadoufal jsem.

Nico nalil do jámy kořenové pivo, naházel tam pečené maso a začal brebentit ve starořečtině. Hmyz v lese okamžitě nechal cvrlikání. Styxská ledová píšťalka na psy mě v kapse začala chladit, studila mě na stehně.

„Ať toho nechá,“ zašeptal mi Tyson.

Něco ve mně s ním souhlasilo. Tohle bylo nepřirozené. Noční vzduch působil mrazivě a hrozivě. Ale než jsem stačil něco říct, objevili se první duchové. Ze země vyrazila sirná mlha. Stíny zhoustly a proměnily se na lidské postavy. Jedna modrá silueta zalétla k okraji jámy, klekla si a napila se.

„Zastav ho!“ přerušil Nico na chvíli litanii. „To může pít jenom Bianca!“

Vytáhl jsem Anaklusmos. Při pohledu na mou čepel z božského bronzu duchové zasyčeli a couvli. Ale zastavit toho prvního se už nedalo. Proměnil se do podoby vousatého muže v bílém rouchu. Hlavu měl ověnčenou zlatým kruhem a i po smrti měl oči plné zášti.

„Mínosi!“ zabručel Nico. „Co to děláš?“

„Omlouvám se, pane,“ spustil duch, ale moc omluvně to neznělo. „Ty obětiny tak voněly, že jsem nemohl odolat.“ Prohlédl si ruce a usmál se. „Je příjemné se zase vidět. Skoro v pořádném těle –“

„Rušíš rituál!“ stěžoval si Nico. „Jdi –“

Duše mrtvých začaly nebezpečně jasně zářit a Nico musel zase začít odříkávat litanii, aby je udržel v odstupu.

„Ano, děláte dobře, pane,“ poznamenal Mínos pobaveně. „Recitujte dál. Přišel jsem vás jenom chránit před těmito lháři, mohli by vás oklamat.“

Obrátil se a změřil si mě, jako by se díval na švába. „Percy Jackson… no toto. Synové Poseidóna se za ta staletí moc nevylepšili, co?“

Nejradši bych mu jednu vrazil, ale soudil jsem, že by mu pěst prostě jen projela obličejem. „Hledáme Bianku di Angelo,“ odbyl jsem ho. „Ty zmiz.“

Duch se zasmál. „Pokud vím, jednou jsi holýma rukama zabil mého Mínotaura. Ale v labyrintu tě čekají horší věci. Vážně si myslíš, že ti Daidalos pomůže?“

Ostatní duchové se rozčileně pohybovali. Annabeth vytáhla nůž a pomáhala mi je udržovat dál od jámy. Grover byl tak vystrašený, že se přitiskl k Tysonovi.

„Daidalovi na vás nezáleží, polokrevní,“ varoval nás Mínos. „Nemůžete mu věřit. Je nepředstavitelně starý a mazaný. Zahořkl pro vinu z vraždy a byl prokletý bohy.“

„Pro vinu z vraždy?“ zajímalo mě. „Koho zabil?“

„Neměň téma!“ zavrčel duch. „Překážíš Nikovi. Snažíš se ho přesvědčit, aby se vzdal svého cíle. To bych z něj udělal vládce!“

„To stačí, Mínosi,“ okřikl ho Nico.

Duch se ušklíbl. „Pane, tohle jsou vaši nepřátelé. Nesmíte je poslouchat! Dovolte, ať vás chráním. Postarám se, aby zešíleli, jak jsem to udělal jiným.“

„Jiným?“ Annabeth zalapala po dechu. „Myslíš Chrise Rodrigueze? Tos byl ty?“

„Bludiště patří mně,“ prohlásil duch, „ne Daidalovi! Kdo se tam vetře, zaslouží si zešílet.“

„Zmiz, Mínosi!“ nařídil mu Nico. „Chci se setkat se sestrou!“

Duch spolkl vztek. „Jak si přejete, pane. Ale varuji vás. Těmto hrdinům nemůžete věřit.“

A s těmi slovy se rozplynul.

Vyrazili k nám další duchové, ale spolu s Annabeth jsme je udržovali v odstupu.

„Bianko, objev se!“ zanotoval Nico. Začal drmolit rychleji a přízraky se neklidně vlnily.

„Už to bude každou chvíli,“ zamumlal Grover.

Pak se mezi stromy objevilo stříbřité světlo – duch, který vypadal jasnější a silnější než ostatní. Blížil se k nám a mně něco napovídalo, abych ho nechal projít. Klekl si a napil se z jámy. Když se zvedl, byla z něj přízračná podoba Bianky di Angelo.

Nikovo drmolení ustalo. Spustil jsem meč. Ostatní duchové se začali tlačit dopředu, ale Bianca zvedla ruce a oni se stáhli zpátky do lesa.

„Ahoj, Percy,“ pozdravila mě.

Vypadala stejně jako zaživa: se zelenou čepicí, nakřivo nasazenou na černých vlasech, s tmavýma očima a olivovou pletí. Měla džínsy a stříbřitou bundu, úbor Artemidiných Lovkyň. Přes rameno jí visel luk. Pousmála se a celá její postava se zamihotala.

„Bianko,“ zahuhňal jsem. Dlouho jsem se cítil provinile kvůli tomu, jak zahynula, ale když jsem ji tak viděl před sebou, bylo to ještě pětkrát horší, jako by její smrt byla najednou čerstvá a nová. Vzpomněl jsem si, jak jsme pátrali v troskách obřího bronzového bojovníka, pro jehož porážku obětovala život, a jak jsme po ní nenašli ani stopu.

„Je mi to moc líto,“ zašeptal jsem.

„Nemáš se za co omlouvat, Percy. Vybrala jsem si to sama. Nelituju toho.“

„Bianko!“ Nico vyklopýtal dopředu, jako by se zrovna probral z omráčení.

Obrátila se k bratrovi. Tvářila se smutně, jako by se téhle chvíle bála. „Ahoj, Nico. Tys ale vyrostl.“

„Proč ses mi neozvala dřív?“ vykřikl. „Zkouším to už celé měsíce!“

„Doufala jsem, že to vzdáš.“

„Vzdám?“ Znělo to zničeně. „Jak to můžeš říct? Snažím se tě zachránit!“

„To nemůžeš, Nico. Nedělej to. Percy má pravdu.“

„Ne! On tě nechal umřít! Není to tvůj přítel.“

Bianca natáhla ruku, jako by chtěla bratra pohladit po tváři, ale byla z mlhy. Ruka se jí vypařila, když se přiblížila k živé kůži.

„Musíš mě poslechnout,“ domlouvala mu. „Nosit v sobě zášť je pro Hádovo dítě nebezpečné. Je to tvá osudová chyba. Odpusť mu. Musíš mi to slíbit.“

„To nemůžu. Nikdy.“

„Percy o tebe měl starost, Nico. Může ti pomoct. Ukázala jsem mu, k čemu se chystáš, doufala jsem, že tě najde.“

„Tak jsi to vážně byla ty,“ přikývl jsem. „Tys poslala to vysílání Iris.“

Bianca přikývla.

„Proč pomáháš jemu, a ne mně?“ vykřikl Nico. „To není fér!“

„Už ti to dochází,“ pokývala Bianca hlavou. „Ty se nezlobíš na Percyho. Zlobíš se na mě.“

„Ne.“

„Jsi naštvaný, protože jsem tě opustila a stala se Artemidinou Lovkyní. Jsi naštvaný, protože jsem umřela a nechala tě samotného. Je mi to líto, Nico. Vážně. Ale musíš tu zlost překonat. A přestaň vyčítat Percymu to, co jsem si vybrala sama. Zničilo by tě to.“

„Má pravdu,“ vložila se do toho Annabeth. „Kronos povstává, Nico. Stáhne si k sobě každého, u koho se mu to podaří.“

„Já na Krona kašlu,“ odsekl Nico. „Já chci jenom zpátky svou sestru.“

„To nejde, Nico,“ namítla Bianca mírně.

„Jsem Hádův syn! Já to dokážu.“

„Nezkoušej to,“ varovala ho. „Jestli mě máš rád, tak ne…“

Hlas jí zeslábl. Duchové se kolem nás zas začínali stahovat a vypadali zlostně. Přízračné postavy se vlnily. Hlasy šeptaly: Nebezpečí!

„Tartar se probírá,“ vydechla Bianca. „Tvá síla přitahuje Kronovu pozornost. Mrtví se musí vrátit do podsvětí. Není pro nás bezpečné tu zůstávat.“

„Počkej,“ vyhrkl Nico. „Prosím –“

„Sbohem, Nico,“ dodala Bianca. „Mám tě ráda. Pamatuj, co jsem ti řekla.“

Její přízrak se zavlnil a duchové zmizeli. Nechali nás samotné s jámou, nádrží na septik pohodlné splachování a s mrazivým úplňkem.

~~~

Nikdo z nás neměl chuť tu noc putovat dál, a tak jsme se rozhodli počkat do rána. Grover a já jsme se svalili na kožené pohovky v Géryonově obýváku. Bylo to mnohem pohodlnější než deka v bludišti, ale mé noční můry to nijak nevylepšilo.

Zdálo se mi, že jsem s Lukem, procházíme temným palácem na hoře Tamalpais. Teď už to byla opravdová budova, nejen nedokončená iluze jako vloni v zimě. V koších u stěn hořely zelené ohně. Podlaha byla z leštěného černého mramoru. Chodbou vál studený vítr a otevřeným stropem nám nad hlavami vířila obloha se svými šedými bouřkovými mraky.

Luke byl vybavený do bitvy. Oblékl si maskáče, bílé tričko a bronzový náprsní krunýř, ale meč mu u boku chyběl, houpala se tam jen prázdná pochva. Vešli jsme na velký dvůr, kde se připravovaly do války desítky bojovníků a drakén. Když ho polobohové viděli, postavili se do pozoru. Zabušili meči do štítů.

„Nassstal už časss, můj pane?“ zeptala se jedna drakéna.

„Brzy,“ slíbil Luke. „Pokračujte v práci.“

„Můj pane,“ ozval se hlas za ním. Usmívala se na něj empúsa Kelli. Dnes si vzala modré šaty a fantasticky jí to slušelo. Oči jí poblikávaly – chvilku byly tmavě hnědé, chvilku čistě rudé. Vlasy měla spletené na zádech a zdálo se, že zachytávají světlo loučí, jako by se nemohly dočkat, až se zase promění na oheň.

Srdce mi bušilo. Čekal jsem, že mě Kelli uvidí, že mě vyžene ze sna jako předtím, ale tentokrát si mě zřejmě nevšimla.

„Máš tu hosta,“ oznámila Lukovi a ustoupila stranou. Dokonce i Luke vypadal omráčený tím, co viděl.

Tyčila se nad ním nestvůra Kampê. Hadi jí syčeli kolem nohou. U pasu vrčely zvířecí hlavy. Šavle měla vytasené, leskly se jedem. S roztaženými netopýřími křídly zabírala celou chodbu.

„To jsi ty.“ Lukův hlas zněl trochu roztřeseně. „Řekl jsem ti, abys zůstala v Alcatrazu.“

Oční víčka Kampê zamrkala do stran jako hadí. Promluvila tím divným chrčivým jazykem, ale tentokrát jsem jí nějak podvědomě rozuměl: Přišla jsem sloužit. Dovol mi odplatu.

„Jsi žalářnice,“ namítl Luke. „Tvá práce –“

Já je usmrtím. Nikdo mi neunikne.

Luke zaváhal. Po tváři mu stekl pramínek potu. „Dobře,“ svolil. „Půjdeš s námi. Můžeš nést Ariadninu nit. Je to velmi čestná role.“

Kampê zasyčela na hvězdy. Zastrčila šavle do pochvy, obrátila se a odvlekla se chodbou na svých obřích dračích nohách.

„Měli jsme ji nechat v Tartaru,“ zamumlal Luke. „Je moc zmatená. A moc silná.“

Kelli se tiše zasmála. „Síly by ses neměl bát, Luku. Použij ji!“

„Čím dřív vyrazíme, tím líp,“ zavrčel Luke. „Chci to mít z krku.“

„Ó,“ politovala ho Kelli a přejela mu prstem po paži. „Je ti nepříjemné zničit starý dobrý tábor?“

„To jsem neřekl.“

„Nerozmyslíš si tu svou, hm, speciální roli?“

Lukovi ztuhla tvář. „Znám své povinnosti.“

„To je dobře,“ přikývla démonka. „Myslíš, že naše úderné síly budou stačit? Nebo budu muset přizvat na pomoc matku Hekaté?“

„Máme toho víc než dost,“ zabručel Luke zarputile. „Dohoda je skoro hotová. Teď už jen potřebuju vyjednat bezpečný průchod arénou.“

„Hmm,“ povytáhla obočí Kelli. „To bude jistě zajímavé. Nerada bych viděla tvou pěknou hlavinku nabodnutou na kůlu, kdybys neuspěl.“

„Já uspěju. A co ty, démonko, nemáš co na práci?“

„Ale jistě.“ Kelli se usmála. „Nosím zoufalství nepřátelům, kteří mi naslouchají. Dělám to zrovna teď.“

Zahleděla se přímo na mě, odhalila tesáky a skoncovala s mým snem.

Najednou jsem se ocitl na jiném místě.

Stál jsem na vršku kamenné věže nad útesy skal a oceánem. Stařec Daidalos se tam skláněl nad pracovním stolem. Zápasil s nějakým navigačním přístrojem, vypadalo to jako obrovský kompas. Zdálo se mi, že je o spoustu let starší, než když jsem ho viděl naposledy. Byl shrbený a ruce měl pokroucené. Zaklel ve starořečtině a zamžoural, jako by na práci neviděl, i když vládl slunný den.

„Strýčku!“ zavolal nějaký hlas.

Po schodech se přiřítil nahoru rozesmátý kluk asi tak Nikova věku a nesl dřevěnou krabici.

„Nazdar, Perdixi,“ odpověděl stařec, ale znělo to chladně. „Už jsi hotov se svými úkoly?“

„Ano, strýčku. Byly lehké!“

Daidalos se zamračil. „Lehké? Problém, jak vyhnat vodu do kopce bez pumpy, ten byl lehký?“

„Ale ano! Podívej se!“

Chlapec složil bedničku a probíral se věcmi v ní. Vylovil pás papyru a ukázal starému vynálezci nějaké nákresy a poznámky. Mně to nic neříkalo, ale Daidalos neochotně přikývl. „Aha. To není špatné.“

„Králi se to moc líbilo!“ pochlubil se Perdix. „Že prý budu možná chytřejší než ty!“

„Doopravdy?“

„Ale já tomu nevěřím. Jsem tak rád, že mě matka poslala studovat k tobě! Chci se naučit všechno, co umíš.“

„Ano,“ zamumlal Daidalos. „Takže až umřu, zaujmeš moje místo, co?“

Chlapec vykulil oči. „To ne, strýčku! Ale napadlo mě… proč by měl člověk vlastně umírat?“

Vynálezce se zamračil. „Tak to chodí, chlapče. Umírají všichni až na bohy.“

„Ale proč?“ nedal se odbýt chlapec. „Když dokážeš zachytit animus, duši do jiného těla… Přece jsi mi vyprávěl o svých automatech, strýčku. Býci, orli, draci, bronzoví koně. Tak proč ne bronzové tělo člověka?“

„Ne, chlapče můj,“ vyrazil ze sebe Daidalos ostře. „Jsi naivní. Taková věc není možná.“

„Já si to nemyslím,“ stál na svém Perdix. „Když se použije trocha magie –“

„Magie? Pff!“

„Ano, strýčku! Magie a mechanika dohromady – a trocha práce k tomu. Pak se dá vytvořit tělo, které bude vypadat přesně jako lidské, jenže lepší. Udělal jsem si pár poznámek.“

Podal muži silný svitek. Daidalos ho rozvinul. Dlouho ho studoval. Přimhouřil oči. Pohlédl na chlapce, pak svitek smotal a odkašlal si. „To nebude nikdy fungovat, chlapče můj. Pochopíš to, až budeš starší.“

„Můžu tedy opravit ten astroláb, strýčku? Už ti zase otékají klouby?“

Starý muž zaťal zuby. „Ne. Děkuji ti. Co kdybys už šel?“

Perdix si starcova vzteku zřejmě nevšiml. Sebral ze své hromady věcí v bedně bronzového brouka a rozběhl se ke kraji věže. Kolem okraje se táhl nízký parapet, sahal chlapci přesně po kolena. Vál silný vítr.

Vrať se, chtěl jsem mu říct. Ale hlas mi nesloužil.

Perdix natáhl brouka a hodil ho do vzduchu. Hračka roztáhla křídla a odbzučela. Perdix se potěšeně zasmál.

„Je chytřejší než já,“ mumlal si Daidalos tak tiše, že to chlapec neslyšel.

„Je pravda, že tvůj syn umřel při letu, strýčku? Slyšel jsem, žes mu vyrobil obrovská křídla, ale selhala.“

Daidalos zaťal pěsti. „Zaujmout mé místo,“ brblal si.

Vítr se hnal kolem chlapce, tahal ho za šaty, cuchal mu vlasy.

„Taky bych rád létal,“ zasnil se Perdix. „Vyrobím si vlastní křídla, a ta neselžou. Myslíš, že to dokážu?“

Možná to byl sen uvnitř snu, ale najednou jsem si představil dvouhlavého boha Januse, jak se zamihotal ve vzduchu vedle Daidala. Usmíval se a přehazoval si klíč z ruky do ruky. Vyber si, šeptal starému vynálezci. Vyber si.

Daidalos vzal dalšího z chlapcových kovových brouků. Staré oči vynálezce byly rudé vztekem.

„Perdixi,“ zavolal, „chytej.“

Hodil bronzového brouka směrem k chlapci. Perdix se zaradoval a pokusil se ho chytit, ale hod byl vysoký. Brouk se rozletěl k nebi a Perdix se natáhl trochu moc daleko. Zachytil ho vítr.

V pádu se mu nějak podařilo zachytit se prsty okraje věže. „Strýčku!“ křičel. „Pomoz mi!“

Tvář starce připomínala masku. Nehnul se z místa.

„Do toho, Perdixi,“ poznamenal Daidalos tiše. „Udělej si vlastní křídla. Ale pospěš si s tím.“

„Strýčku!“ vyjekl chlapec a pustil se. Řítil se dolů k moři.

Na chvíli zavládlo naprosté ticho. Bůh Janus se zamihotal a zmizel. Pak na nebi zahřmělo. Seshora se ozval přísný ženský hlas: Za to zaplatíš, Daidale.

Ten hlas jsem už slyšel. Patřil Athéně, matce Annabeth.

Daidalos se zakabonil a vzhlédl k nebesům. „Já tě vždycky uctíval, matko. Obětoval jsem všechno, abych šel ve tvých stopách.“

Avšak ten chlapec měl také mé požehnání. A tys ho zabil. Za to musíš zaplatit.

„Já už jsem zaplatil a platím dál!“ zavrčel Daidalos. „Přišel jsem o všechno. Jistě budu trpět v podsvětí. Ale do té doby…“

Sebral chlapcův svitek, chvíli ho studoval a vsunul si ho do rukávu.

Nechápeš to, prohlásila Athéna chladně. Budeš platit teď a navždycky.

Daidalos se najednou zhroutil. Cítil jsem to, co on. Pronikavá bolest se mi sevřela kolem krku jako rozžhavený límec – zastavila mi dech a všechno zčernalo.

~~~

Probudil jsem se ve tmě a držel se za krk.

„Percy?“ zavolal Grover z druhé pohovky. „Jsi v pořádku?“

Snažil jsem se to rozdýchat. Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Zrovna jsem viděl Daidala, chlapíka, kterého hledáme, jak zavraždil vlastního synovce. Jak bych mohl být v pořádku?

Hrála televize. Pokojem poblikávalo modré světlo.

„Kolik – kolik je?“ zachraptěl jsem.

„Dvě ráno,“ oznámil mi Grover. „Nemohl jsem spát. Díval jsem se na pořady o přírodě.“ Popotáhl. „Stýská se mi po Juniper.“

Vymnul jsem si spánek z očí. „Jo, no… brzo se s ní zas uvidíš.“

Grover smutně zavrtěl hlavou. „Víš, kterého dnes je, Percy? Zrovna jsem to viděl v televizi. Třináctého června. Sedm dní po tom, co jsme odešli z tábora.“

„Cože?“ nevěřil jsem mu. „To není možné.“

„Čas v labyrintu běží rychleji,“ připomněl mi Grover. „Když jste se s Annabeth dostali poprvé dolů, myslel sis, že jste byli pryč jenom pár minut, že? Ale byla to hodina.“

„Aha,“ broukl jsem. „Správně.“ Pak mi došlo, co říká, a v krku mě zase začalo příšerně pálit. „Tvůj poslední termín u Rady kopytnatých starších.“

Grover si strčil dálkový ovladač televize do pusy a schroupal konec. „Došel mi čas,“ zamumlal s plnou pusou plastu. „Až se vrátím, seberou mi pátračskou licenci. Nikdy mi už nedovolí jít zase hledat.“

„My jim domluvíme,“ sliboval jsem. „Donutíme je, aby ti dali víc času.“

Grover polkl. „Ti se nedají přesvědčit. Svět umírá, Percy. Každý den je to horší. Příroda… Já prostě cítím, jak chřadne. Já musím najít Pana.“

„Najdeš, člověče. Určitě.“

Grover na mě hleděl smutnýma kozlíma očima. „Tys byl vždycky dobrý kámoš, Percy. A to, cos udělal dneska, jak jsi zachránil zvířata z ranče před Géryonem, to byla bomba. Já – já bych chtěl být jako ty.“

„No tak,“ brzdil jsem ho. „To neříkej. Jsi zrovna takový hrdina –“

„Ne, nejsem. Pořád to zkouším, ale…“ Vzdychl si. „Percy, nemůžu se vrátit do tábora, když nenajdu Pana. Prostě nemůžu. Chápeš to, ne? Nemůžu se podívat Juniper do očí, pokud to nedokážu. Nemůžu se podívat ani sám na sebe.“

Znělo to tak nešťastně, že mě až bolelo to poslouchat. Prožili jsme toho spolu hodně, ale ještě nikdy jsem ho neslyšel mluvit tak sklíčeně.

„Něco si vyjasníme,“ prohlásil jsem. „Tys nezklamal. Jsi kozlí šampión, chápeš? A Juniper to ví. Já taky.“

Grover zavřel oči. „Kozlí šampion,“ zamumlal sklesle.

Dlouho potom, co usnul, jsem byl ještě vzhůru a díval se, jak modré světlo televizního kanálu o přírodě zalévá vycpané hlavy trofejí na stěnách Géryonova obýváku.

~~~

Druhý den ráno jsme sešli k mříži proti dobytku a rozloučili se.

„Nico, mohl bys jít s námi,“ vyhrkl jsem. Nejspíš kvůli svému snu a tomu, jak moc mi ten kluk Perdix připomínal Nika.

Zavrtěl hlavou. Myslím, že se nikdo z nás na tom ďábelském ranči dobře nevyspal, ale Nico vypadal hůř než všichni ostatní. Oči měl červené a obličej bílý jako křída. Zabalil se do černého županu, který musel patřit Géryonovi, protože by byl tak o tři čísla větší i dospělému.

„Potřebuju čas na přemýšlení.“ Nepodíval se mi do očí, ale z jeho tónu jsem soudil, že má pořád ještě vztek. Asi ho moc nenadchlo, že sestra vyšla z podsvětí kvůli mně, ne kvůli němu.

„Nico,“ domlouvala mu Annabeth. „Bianca prostě chce, abys byl v pořádku.“

Položila mu ruku na rameno, ale odtáhl se a vydal se po cestě k domu. Možná se mi to jenom zdálo, ale připadalo mi, že se na něj lepí ranní mlha.

„Dělá mi starosti,“ povzdechla si Annabeth. „Jestli se zase začne domlouvat s tím duchem Mínose –“

„On se dá do pořádku,“ slíbil nám Eurytión. Pasák se vyfešákoval. Oblékl si nové džínsy a čistou kovbojskou košili a dokonce si zastřihl vousy. Vzal si Géryonovy boty. „Ten kluk může zůstat tady a přemýšlet si, jak dlouho bude chtít. Nic se mu tu nestane, to vám slibuju.“

„A co vy?“ zeptal jsem se.

Eurytión poškrábal Orthose pod jednou bradou, pak pod druhou. „Ode dneška to na tomhle ranči půjde trochu jinak. Už žádné maso posvátného dobytka. Uvažuju o sójových placičkách. A chci se skamarádit s těmi masožravými koňmi. Možná se příště přihlásím na rodeo.“

Při té představě jsem se oklepal. „No, tak hodně štěstí.“

„Jo.“ Eurytión si odplivl do trávy. „Hádám, že teď půjdete hledat Daidalovu dílnu?“

Annabeth se rozzářily oči. „Můžete nám pomoct?“

Eurytión se zadíval na mříž proti dobytku a já měl pocit, že je z té věci nějak nesvůj. „Já nevím, kde je. Ale Héfaistos to možná ví.“

„To říkala i Héra,“ potvrdila Annabeth. „Ale jak najdeme Héfaista?“

Eurytión něco vytáhl zpod límce košile. Byl to náhrdelník – hladký stříbrný kotouč na stříbrném řetízku. Kolečko mělo uprostřed prohlubeň jako otisk palce. Podal ho Annabeth.

„Héfaistos sem čas od času zajde,“ vyprávěl Eurytión. „Studuje zvířata a tak, aby mohl vyrábět automatické bronzové kopie. Posledně jsem mu – hm – prokázal službu. Takový malý trik, který chtěl sehrát na mého otce Arése a na Afroditu. Ten řetízek mi dal z vděčnosti. Říkal, že kdybych ho někdy potřeboval najít, disk mě dovede do jeho dílen. Ale jenom jednou.“

„A vy ho dáváte mně?“ podivila se Annabeth.

Eurytión se začervenal. „Já ty dílny vidět nemusím, slečinko. Mám dost práce tady. Prostě zmáčknete tlačítko a jste na cestě.“

Annabeth zmáčkla tlačítko a disk ožil. Vyrostlo z něj osm kovových nohou. Annabeth vyjekla a pustila ho, což Eurytióna překvapilo.

„Pavouk!“ zaječela.

„Ona, ehm, se pavouků trochu bojí,“ vysvětloval Grover. „To je ta stará nevraživost mezi Athénou a Arachné.“

„Aha.“ Eurytión se zatvářil rozpačitě. „Pardon, slečno.“

Pavouk přilezl k mříži a zmizel mezi tyčemi.

„Honem,“ vyhrkl jsem. „Ta věc na nás nepočká.“

Annabeth se do toho dvakrát nechtělo, ale vybírat jsme si nemohli. Rozloučili jsme se s Eurytiónem, Tyson odsunul mříž z díry a spustili jsme se zpátky do bludiště.

~~~

Litoval jsem, že jsem nevzal toho mechanického pavouka na vodítko. Cupital chodbami tak rychle, že jsme ho většinou ani neviděli. Kdyby Tyson a Grover neměli vynikající sluch, ani bychom nepoznali, kudy šel.

Běželi jsme mramorovým tunelem, pak zahnuli doleva a málem se zřítili do propasti. Tyson mě popadl a stáhl zpátky, než jsem stačil spadnout. Chodba před námi pokračovala, ale asi třicet metrů tam nebyla zem, jenom zející tma a řada železných příček na stropě. Mechanický pavouk byl asi v půli cesty přes propast, vystřeloval kovová vlákna pavučiny a přeskakoval z příčky na příčku.

„Opičí dráha,“ prohlásila Annabeth. „V tom jsem dobrá.“

Vyskočila na první příčku a začala ručkovat. To jsem blázen, bojí se malých pavouků, ale nemá strach, že se zřítí z opičí dráhy a zabije se.

Annabeth se dostala na druhou stranu a rozběhla se za pavoukem. Když jsem se dostal na druhou stranu já, ohlédl jsem se a viděl, že Tyson vzal Grovera na záda na koně (nebo na Kyklopa?). Obr to zvládl na druhou stranu na tři přehmaty, a ještě že tak, protože zrovna když přistál, poslední železná tyč pod jeho vahou rupla.

Pokračovali jsme dál a minuli jsme kostru zhroucenou v chodbě. Měla na sobě zbytky košile, kalhot a kravaty. Pavouk nezpomalil. Uklouzl jsem na hromadě nějakých dřevěných odřezků, ale když jsem na ně posvítil, viděl jsem, že to jsou tužky – byly jich stovky, všechny zlomené napůl.

Chodba ústila do veliké místnosti. Zalilo nás oslnivé světlo. První, čeho jsem si všiml, když se oči přizpůsobily té záři, byly kostry. Kolem nás se jich po zemi povalovaly desítky. Některé byly staré a vybělené, jiné novější a mnohem nechutnější. Nesmrděly tak hrozně jako Géryonovy stáje, ale moc jim k tomu nechybělo.

Pak jsem uviděl nestvůru. Stála na třpytivém stupínku na druhé straně místnosti. Měla tělo obrovského lva a ženskou hlavu. Docela by jí to slušelo, ale vlasy měla svázané dozadu do přísného drdolu a byla trochu moc nalíčená, až mi připomněla učitelku zpěvu ze třetí třídy. Na prsou měla připíchnutý odznak se stužkami. Chvíli mi trvalo, než jsem přečetl: tato nestvůra byla vyhodnocena jako vzorová!

Tyson fňukl: „Sfinga.“

Věděl jsem přesně, proč má strach. Když byl malý, napadla ho jedna sfinga v New Yorku. Ještě měl na zádech jizvy na památku toho setkání.

Po obou stranách toho tvora se rozzářily reflektory. Jediný východ byla chodba přímo za pódiem. Mechanický pavouk procupital sfinze mezi tlapami a zmizel.

Annabeth vykročila, ale sfinga zařvala a odhalila tesáky v jinak lidské tváři. Na obou vstupech do chodby se spustily mříže, za námi i před námi.

Nestvůra okamžitě nechala vrčení a nasadila zářivý úsměv.

„Vítejte, naši milí soutěžící!“ oznámila. „Připravte se na soutěž… ROZLUŠTI MOU HÁDANKU!“

Ze stropu se ozval nahraný potlesk, jako by tam visely neviditelné reproduktory. Po místnosti přejely reflektory, odrážely se od stupínku, házely disko světla na kostry na zemi.

„Báječné výhry!“ básnila sfinga. „Vyřešíte test a dostanete se dál! Neuspějete a smím vás sežrat! Kdo bude naším soutěžícím?“

Annabeth mě popadla za ruku. „Tohle mám v kapse,“ zašeptala. „Vím, na co se bude ptát.“

Nebránil jsem jí. Nerad bych, aby Annabeth zhltla nestvůra, ale soudil jsem, že pokud bude sfinga dávat hádanky, je Annabeth ten nejlepší kandidát na výhru.

Předstoupila na stupínek pro soutěžící, přes který ležela zhroucená kostra ve školní uniformě. Odstrčila ji a kostra se sesypala na zem.

„Promiň,“ omluvila se jí Annabeth.

„Vítej, Annabeth Chaseová!“ zahlaholila nestvůra, i když se jí Annabeth nepředstavila. „Jsi připravena na test?“

„Ano,“ přikývla. „Řekni mi svou hádanku.“

„Vlastně jich je dvacet!“ oznámila sfinga škodolibě.

„Cože? Ale za starých časů –“

„Ach, od té doby jsme zvýšili kritéria! Abys prošla, musíš zvládnout všech dvacet. Není to báječné?“

Aplaus zesílil a zase zeslábl, jako by někdo otočil knoflíkem.

Annabeth se na mě vyplašeně podívala. Kývl jsem na ni, abych ji povzbudil.

„Dobře,“ obrátila se ke sfinze. „Jsem připravená.“

Seshora zazněl virbl. Sfinze se vzrušeně zaleskly oči. „Co je… hlavní město Bulharska?“

Annabeth se zamračila. Pár příšerných chvilek jsem si myslel, že to neví.

„Sofie,“ odpověděla. „Ale –“

„Správně!“ Další nahraný potlesk. Sfinga se usmála tak široce, až ukázala tesáky. „Označ svou odpověď jasně do testu tužkou číslo dvě.“

„Co?“ Annabeth se tvářila popleteně. Pak se před ní na pódiu objevil sešitek s testem a ořezaná tužka.

„Dej pozor, abys každou odpověď výrazně zaznamenala do vyznačeného kroužku,“ poučovala ji sfinga. „Budeš-li muset mazat, vymaž to pořádně, jinak přístroj tvou odpověď nepřečte.“

„Jaký přístroj?“ nechápala Annabeth.

Sfinga ukázala tlapou. O kousek dál stála pod reflektorem bronzová bedna se spoustou převodů a pák a velkým řeckým písmenem éta na boku, znakem Héfaista.

„A teď,“ pokračovala sfinga, „další otázka –“

„Moment,“ přerušila ji Annabeth. „Co takhle ‚Co chodí ráno po čtyřech‘?“

„Cože?“ zeptala se sfinga, teď už viditelně naštvaná.

„Ta hádanka o člověku. Ráno chodí po čtyřech jako děcko, odpoledne po dvou jako dospělý a po třech večer, jako stařec o holi. Takovéhle hádanky jsi vždycky dávala.“

„A přesně proto jsme ten test změnili!“ prohlásila sfinga. „Tyhle odpovědi už znáš. A teď druhá otázka: kolik je druhá odmocnina ze šestnácti?“

„Čtyři,“ odpověděla Annabeth, „ale –“

„Správně! Který prezident USA podepsal Prohlášení o osvobození otroků?“

„Abraham Lincoln, ale –“

„Správně! Hádanka číslo čtyři. Kolik –“

„Nech toho!“ houkla Annabeth.

Chtěl jsem jí říct, aby těch protestů nechala. Vedla si výborně! Ať prostě odpoví na otázky a můžeme jít dál.

„To nejsou hádanky,“ stěžovala si Annabeth.

„Jak to myslíš?“ vyštěkla sfinga. „Jistěže jsou. Tento test byl speciálně připraven –“

„Je to jenom náhodně sebraná hromada pitomých údajů,“ tvrdila Annabeth. „Hádanky mají člověka nutit přemýšlet.“

„Přemýšlet?“ Sfinga se zakabonila. „Jak mám prověřit, jestli umíš přemýšlet? To je absurdní! Tak dál, kolik síly je třeba –“

„Dost!“ nedala se Annabeth. „Tohle je hloupý test.“

„Ehm, Annabeth,“ zasáhl Grover nervózně. „Víš, co kdybys nejdřív ten test složila a stěžovala si až pak?“

„Jsem dítě Athény,“ nedala se. „A tohle je urážka mé inteligence. Na takové otázky odpovídat nebudu.“

Něčemu ve mně se líbilo, že se sfinze tak postavila. Ale něco jiného si pomyslelo, že nás ta její hrdost všechny zabije.

Reflektory zaplály. Oči sfingy se zaleskly černě jako uhel.

„Tak tedy, má drahá,“ prohlásila nestvůra klidně. „Pokud test nesložíš, neuspělas. A protože si tu nemůžeme držet žádné děti, budete SEŽRÁNI!“

Sfinga odhalila tesáky a ty se zaleskly jako nerezová ocel. Vtrhla na stupínek.

„Ne!“ vyrazil Tyson. Nesnáší, když někdo ohrožuje Annabeth. Stejně se mi ale nechtělo věřit, že je tak odvážný, zvlášť když má se sfingou své zkušenosti.

Vrhl se na sfingu ve vzduchu a společně se zhroutili stranou do hromady kostí. To poskytlo Annabeth dost času, aby se vzpamatovala a vytasila nůž. Tyson se zvedl, košili měl rozedranou na cáry. Sfinga vrčela a hledala, kudy zaútočit.

Vytáhl jsem Anaklusmos a postavil se před Annabeth.

„Udělej se neviditelná,“ křikl jsem na ni.

„Můžu bojovat!“

„Ne!“ zaječel jsem. „Ta sfinga jde po tobě! Nech ji nám.“

Jako by mi to chtěla sfinga potvrdit, odkopla Tysona stranou a pokusila se vyrazit kolem mě. Grover ji šťouchl do oka něčí stehenní kostí. Zavřískala bolestí. Annabeth si nasadila čepici a zmizela. Sfinga se vrhla přesně tam, odkud se ztratila, ale skončila s prázdnými tlapami.

„To není fér!“ zakvílela. „Podvodnice!“

Když sfinga neviděla Annabeth, obrátila se ke mně. Napřáhl jsem meč, ale než jsem stačil zaútočit, vyrval Tyson z podlahy stroj na zpracování výsledků a hodil ho sfinze na hlavu, až jí rozcuchal drdol. Přístroj se rozsypal na kusy kolem ní.

„Můj sčítací stroj!“ vyjekla. „Nemůžu být vzorová nestvůra beze svých záznamů!“

Z východů se zvedly mříže. Všichni jsme se rozběhli ke vzdálenější chodbě. Mohl jsem jenom doufat, že to udělala i Annabeth.

Sfinga vyrazila za námi, ale Grover popadl píšťalu a spustil. Tužky si najednou vzpomněly, že kdysi bývaly částmi stromů. Shromáždily se kolem tlap sfingy, zapustily kořeny, vyhnaly větve a začaly se pnout nestvůře kolem nohou. Sfinga se z nich rvala ven, ale nám to její zápolení dalo čas, jaký jsme potřebovali.

Tyson stáhl Grovera do chodby a mříže za námi zapadly.

„Annabeth!“ vykřikl jsem.

„Tady jsem!“ ozvala se hned vedle mě. „Běžíme dál!“

Hnali jsme se tmavými chodbami a slyšeli za sebou řev sfingy. Stěžovala si na všechny ty testy, které bude muset vyhodnotit ručně.