92.

Kaldrosa Wynová ležela ve stínu ohromného mrtvého krula. Tenhle vypadal jako srsti zbavený medvěd s bledou kůží stíženou prašivinou. Nacházela se na vrcholku kopce v Mrtvé zóně, severně od Černé mohyly − nebo spíš místa, kde Černá mohyla bývala. Dóm se zhroutil před pár minutami, k smrti je to všechny vyděsilo. Ze své pozice viděla na několik stovek dalších vojáků. Většinou sa’ceurai, zbytek Agonovi psi. Šla sem, protože tu byl její manžel Tomman, a když se mohl na tak nebezpečnou misi přihlásit on, tak ona mohla jít s ním.

Z dálky k ní dolehl tichý hvizd a o vteřinu později ho někdo poblíž zopakoval. Byl čas. Kaldrosa si přitáhla zablácený batoh, který jí ležel u nohou, a otevřela ho. Pomalu se oblékla, opatrně, snažila se do ztuhlých nohou a rukou dostat trochu krve. Plazili se a polehávali v bahně dva dny, byl zázrak, že se vůbec dokázala pohnout. Své zbroje a zbraně začernili, aby neodrážely sluneční světlo, ale i tak se snažila hýbat co nejméně. Nechtěli prohrát tuhle riskantní hru, která měla každou chvíli přinést ovoce.

Největší problém představovaly ymmurijské luky. Ymmurijové je před natažením tětivy zahřívali nejméně půl hodiny nad ohněm. To nyní nepřicházelo v úvahu. Někdo by je mohl zahlédnout, a proto se lučištníci shromáždili kolem podivně nalíčeného modainského mága jménem Antonius Wervel.

Otaru Tomaki, jeden z poradců Lantana Garuwašiho, operaci velel. Kaldrosa netušila, co viděl, že se rozhodl zaútočit teď − nebo zda vůbec něco viděl. Necitlivými prsty utáhla poslední vzdorný kožený pásek Tommanova chrániče ramen, pak vystrčila hlavu nad medvěda. První noc ji ta stvůra příšerně děsila. Byla by se zbláznila, kdyby vedle ní neležel Tomman a nepropletl své prsty s jejími. Teď byla monstra jen hromady masa, hromady podivného, nerozkládajícího se masa.

Stany khalidorských velitelů vypadaly skoro opuštěně. V kruhu se tu nacházelo několik luxusních pavilónů, ale oblast hlídalo jen půl tuctu strážných, kteří se soustředili na stan vedle toho největšího. Stály kolem něj čtyři čarodějky. To potvrdilo Kaldrosino podezření, že našla stan konkubín.

Mrtvá zóna končila sto kroků od stanů. Tomman a ostatní lučištníci se připlížili, jak nejblíže to šlo. Věděla, že Tomman cíl zasáhne i na dvě stě kroků, ale nechtěli nic riskovat − museli být rychlí a smrtící.

Otočila se a opřela o medvěda, protáhla si paže a krk. Jižně od jejího kopce se černý prach z dómu usazoval na město, které skrývala Černá mohyla. V jeho středu se vypínal bílý hrad. Město samotné se nacházelo na nejvyšším místě na planině, proto Kaldrosa z bitvy za ním nic neviděla. Stáhla si helmu a ohlédla se právě včas, aby viděla, jak každá čarodějka a strážný v dohledu padli k zemi zasaženi šípy.

Ozvalo se další hvízdnutí a tisíc mužů vyskočilo na nohy a běželo k pavilónům. Sa’ceurai obvykle útok doprovázeli válečným pokřikem, ale dnes zůstali potichu. Pár jich zavrávoralo a upadlo, jak jim po noci pod širým nebem ztuhly svaly, ale ostatní se ke stanům dostali za pár vteřin.

Otaru Tomaki zvedl ruku se čtyřmi nataženými prsty. Stovka sa’ceurai obklíčila chráněné stany, ostatní se rozptýlili. Na Tomakiho povel najednou prořízli všechny čtyři stěny pavilónu a vtrhli dovnitř.

Když dorazila Kaldrosa, možná tak o pět vteřin později, šest eunuchů uvnitř stanu bylo po smrti a osamocená žena stále obklíčená obezřetnými sa’ceurai. Měla tmavé vlasy a štíhlou postavu, mohlo jí být tak šestnáct. Měla drahé šaty a divoce kolem sebe mávala mečem. „Vypadněte! Odejděte!“ křičela.

Tehdy Kaldrose došlo, že stovka sa’ceurai asi není záchrana, jakou cenarijská princezna očekávala. „Vaše Veličenstvo,“ promluvila na ni Kaldrosa, „uklidněte se. Přišli jsme vás zachránit. Poslal nás váš manžel.“

„Můj manžel? Co je tohle za šílenství? Ustupte!“

„Nejste snad Jenine Gyrová?“ ujišťovala se Kaldrosa. Dívka odpovídala popisu, ale osobně ji nikdy neviděla.

„Čas!“ připomněl jí Otaru Tomaki. „Musíme jít!“

„Jenine Gyrová?“ zasmála se dívka, ochutnávala to jméno. „To bývalo jedno z mých jmen.“

„Poslal nás král Logan. Hrozně mu scházíte, Vaše Veličenstvo. To kvůli vám jsme přišli,“ řekla jí Kaldrosa.

„Logan? Logan je mrtvý.“ Jejich zmatený výraz ji musel přesvědčit, že to není past. Zbledla. „Logan žije? Cenarijský král! Och, bohové.“ Meč jí vypadl z prstů. Omdlela.

Otaru Tomaki ji zachytil dřív, než dopadla na zem. Přehodil si ji přes rameno. „Dobrá práce, takhle to bude jednodušší.“

„Já vlastně nikdy dřív nikoho doopravdy omdlít neviděl,“ poznamenal Antonius Wervel. Černidlo, kterým si spojoval obočí, se po dnech strávených v Mrtvé zóně rozteklo a rozmazalo, vypadalo teď spíš výstředně než hrozivě. „No, už jsme tady skončili?“

„Třicet vteřin,“ vyštěkl Tomaki.

Sa’ceurai, kteří do té doby zachovávali naprostou poslušnost, se rozprchli a zuřivě plenili pavilóny. Kaldrosa počítala a poslední voják se vrátil při dvaceti osmi. Po třiceti vteřinách natáhl Antonius Wervel ruce k obloze a vypustil k ní modrý plamen, který nahoře zezelenal.

Pak čekali. Po napjaté minutě jim odpověděla zelená světlice odpálená na druhé straně Černé mohyly.

„Půjdeme na východ, skrz Mrtvou zónu,“ rozkázal Tomaki. „Jdeme!“

93.

Ve vřavě zápasících paží, chrčení, kleteb, řinčení mečů o meč nebo mečů o štít, mlaskání kyjů dopadajících na maso, tlumeného praskání přeražených údů a drcených lebek; hvízdání vzduchu, který místo ústy unikal prořízlým krkem; známém pachu krve, žluči a ve smrti povolených měchýřů a potu z námahy i ze strachu se Kylar najednou zcela uklidnil. Kopnul bílého krula do holeně a podrazil mu nohu. Sklouzl pod padající bestií, Curochem jinému krulovi otevřel hrdlo, převrátil meč v rukou a probodl s ním bílému krulovi hlavu, než stihl dopadnout na zem.

Jeho smrt a náhlé ochabnutí okolních krulů Kylarovi poskytlo chvilku, kdy se mohl podívat po Titánovi. Ten zamířil do nejhustší bitevní vřavy, asi sto kroků vzdálené. Rozmáchl se svým kyjem v jednom brutálním úderu. Muži i krulové byli zdviženi do vzduchu, nabodnuti na ostny dlouhé jako meče, a při dalším rozmachu odlétli pryč.

Kylar se ponořil zpátky do maelströmu jako skokan do chladného jezírka v rozpáleném dni. Viin příkaz zabít mu nádherným způsobem změnil vnímání světa. Nebyl tu žádný strach, že bude muset ochránit ty méně schopné kolem sebe. Žádné obavy, že musí udržovat dostatečně pomalé tempo, aby s ním linie blýskajících se mečů udržela krok. Nemusel skrývat, jak moc dobrý je. Utlumilo to i hrůzu z pohledu na lidi, co umírali kolem něj.

Temná kopie haranského býka se vzepjala před Kylarem, mával pařezům podobnými kopyty a oháněl se dlouhými kly. Kylar uskočil vzad, chvíli vyčkával, než býk dopadne na všechny čtyři nohy, a pak pod něj skočil. Curoch projel býčím břichem jako hřeben, který posté rozčísne princezniny vlasy. Bylo to nádherné. Netvor zaryčel bolestí a jeho vnitřnosti se vyvalily na zem. Kylar však v tu chvíli už zabíjel něco jiného.

Někde přišel k dory, ke kopí s dlouhým hrotem, a vrhl se do dalšího houfu krulů. Nikdo z nich neměl čas ohnat se po něm zbraní nebo ho seknout drápy. Kopí se otáčelo a Curoch bodal, byl rychlý jako kolibřík a osm stvůr zemřelo. Tohle nebyl boj, zabíjení nebo jatka. Byl to tanec. Nestínal krulí hlavy, pokud nechtěl změnit úhel dopadu těla, rychlejší bylo přerušení jedné artérie. Rychlejší bylo přeseknout kolenní šlachu. Rychlejší bylo seknout do tváře a oslepit obě oči. Přestal zabíjet černé kruly a soustředil se na bílé, medvědy, tury a haranské býky − na cokoliv, co mu stálo v cestě k Titánovi.

Oslepil jedno oko haranského býka, donutil ho otočit se a ohnat se po něm kly, než mu kopím vypíchl i to druhé. Oslepené zvíře šílící vzteky vyrazilo vpřed a prodíralo se oddíly krulů, sráželo je na zem a zabíjelo. Kylar se přistihl, že se směje.

Když ho od Titána dělilo posledních třicet kroků, musel Kylar poprvé odrážet promyšlené výpady. Ten krul se lišil od všech, které zatím viděl. Zatímco většina krulů vypadala, že je vytvořili podle představy „čím silnější, tím lepší“ a „čím větší, tím lepší“, tenhle byl štíhlý a vysoký jako Kylar. Místo kůže měl krvavě rudý chitinový exoskelet, místo tváře bezvýrazný chitinový ovál. Ozbrojený dvěma meči ze stejného materiálu zaujal dokonalý bojový postoj. Na Tři kopretiny odpověděl Garonovým postojem. Kirianin přískok se střetl s Padajícími balvany. Když se však pokusil zastavit Rozvázaný uzel Sydiiným hněvem, Curoch mu projel chitinovou hrudí. Kylar mu pak pro jistotu setnul hlavu a zjistil, že rudí válečníci s exoskeletem jsou jediní krulové v Titánově blízkosti. Když se Titán rozmáchl svým kyjem, snadno se před každým švihem odkulili z cesty. Bylo jich tam třináctkrát třináct, hemžili se jako ohniví mravenci.

Mezi ohnivými mravenci a Titánem se střed cenarijské armády blížil svému zhroucení. Lae’knaught, Cenarijci, ceuranské i alitaeranské rezervy, ti všichni tam byli, ale střed se nedařilo udržet. Titán byl vysoký jako sedm nebo osm mužů a nebyl hloupý ani pomalý. Kde se nahloučili kavaleristé, jedním švihnutím zabil tucet koní i jejich jezdců. Když se rozptýlili, do mezer pronikli ohniví mravenci a při každé otočce rozsévali smrt.

Titán zvedl nohu, aby dupnul na útočícího jezdce, a mravenci se rozprchli. Kylar proskočil mezerou. Titánova noha klesla na zem a rozdrtila koně i s jezdcem na roztřesený rosol. Kylar vyskočil a zachytil se na lýtku. Titán nosil zbroj ze šupin tak velkých, že se Kylar neodvažoval hádat, odkud pocházejí, ale pásky, které je držely pohromadě, byly z pevné kůže a tlustých konopných lan. S Curochem v pochvě Kylar vyšplhal k Titánovu opasku.

Titán si ho všiml a otočil se tak rychle, že Kylarovi podklouzly nohy a opsaly horizontální otočku. Kylar viděl chitinové válečníky, které nenadálý pohyb rozdrtil. Titán po něm plácl a Kylar přeskočil do záhybu jeho složených křídel.

Obalený měkkou páchnoucí kůží Kylar klouzal k zemi. Chytil se kosti tlusté jako jeho stehno. Šplhal, jak nejrychleji mohl, a Curoch mu vklouzl do dlaně zrovna ve chvíli, kdy si Titán všiml, že na něm stále visí. Kylar sekl jednou, dvakrát, třikrát a měkká, jako dlaň tlustá membrána se roztřepila. Zarazil Curoch do Titánových zad a propadl se, když Titán trhnutím rozepjal svá ohromná křídla. Kylara, který zůstal napůl zachycený, ta rána málem omráčila. Titán složil křídla, aby ho jejich dalším roztažením setřásl, a Kylar se protáhl skrz a skočil.

Zachytil se na jednom z obrovských obratlů vyčnívajících z Titánových zad. Titán se otočil, ale nevšiml si ho a pak ho rozptýlil nějaký útok, na který Kylar ze svého místa neviděl. Kylarovy nohy našly oporu na nižším obratli a Kylar v souhře s Titánovými pohyby šplhal po netvorově páteři.

Protože nikde nenacházel místo, kde by se mohl zapřít a zarazit meč do Titánovy páteře, pokračoval Kylar ve šplhání, dokud nedorazil k širokému límci, který chránil Titánův krk. Trčelo z něj několik metalických chlupů a Kylar jich sevřel plnou hrst, zapřel se a vrazil Curoch do Titánova týlu.

Mezi chlupy přeskočily magické výboje a podrazily mu nohy, Kylar najednou visel jen za jednu ruku.

Chlupy mu vyklouzly z dlaně a zachytil se až za samotný límec, ruku vrazil mezi kov a Titánovu kůži. Pak se začal kroutit a naslepo sekat do Titánova krku. Magie se z netvora vyřinula jako šoková vlna. Svět zčernal a Kylar se najednou otáčel v prostoru. Nebylo čeho se chytit, nemohl ten pád nijak zastavit − a z takové výšky bude jeho dopad zaručeně smrtící. Bylo to jako sen − hukot vzduchu, nepříjemná prázdnota v žaludku, otáčel se a připravoval na nevyhnutelný pád − ale neprobouzel se z něj. Na něco dopadl a slyšel i cítil, jak se mu lámou kosti. Klíční kost, pravá paže, každé žebro na pravé straně a pánev praskly.

Když si mrkáním vyčistil oči, ležel na zádech, pod sebou rozdrceného ohnivého mravence. Kylar se pokusil pohnout, ale nešlo to. Projela jím bolest tak silná, že se mu před očima roztančily černé tečky. Jestli to zkusí znovu, omdlí. Byl mrtvý. Pro Kylara bitva skončila.

Titán zavrávoral a několik ohromných kroků ustoupil. Z krku mu na pravé straně tryskala krev. Kylar musel zasáhnout krkavici. Titán zaječel a pak si všiml Kylara. Když se wetboy pokusil přečíst emoce v těch stříbročerných očích, zdálo se mu, že tam vidí zadostiučinění. Titán udělal krok vpřed. Umíral a uvědomoval si to, chystal se spadnout přímo na Kylara a rozdrtit ho pod sebou.

Kylar na Titána ukázal jedním prstem, pak si lehl a zadíval se k obloze. Před očima mu plul flek, a když zamrkal, stále tam byl. Z nebe se střemhlav snášel pták, klesal ohromnou rychlostí. I tak Kylar poznal, že musí mít rozpětí křídel tak třicet stop a že míří přímo na něj.

Skvělé, rozdrcený Titánem nebo nějakým obrovským ptákem. Prostě nádhera.

Odkulit se nepřicházelo v úvahu. Měl tolik polámaných kostí, že pro něj bylo utrpením i pouhé dýchání. Kylar se podíval zpátky na Titána. Krvavá fontána stále tryskala z jeho krku. Valil se vpřed, cenil na Kylara dokonale bílé zuby.

Pták na poslední chvíli roztáhl křídla a se zdrcující silou narazil do Titánova obličeje. Titánova hlava sebou s hlasitým prasknutím trhla dozadu a netvor padl jako kámen − dozadu, do linií krulů.

Kylar si znovu lehl. Doufal ve víc. Dokonce byl v pokušení si myslet, že jeho osudem je vykonat něco opravdu velkého, ale věděl svoje. Alespoň zabil Titána. To určitě stálo za to.

Od ceuranských oddílů zazněl hlasitý křik a spojenci vyrazili kupředu. Kylar sledoval muže a koně, jak ho přeskakují.

Sotva zavřel oči, když ucítil, jak jím proudí magie. Jistou a necitlivou rukou rovnala jeho kosti a nutila je srůst. Jakmile se vytratila, Kylar se převalil a vyzvracel. Ani ho nenapadlo, že by ho někdo mohl Vyléčit tak rychle. Kdo jiný by to byl ochotný zkusit?

„Jednou už bys mohl pro změnu zachránit život ty mně. Začíná to být ohrané. Mimochodem, neříkal jsem ti, že se máš držet tohohle?“

Kylar s otevřenou pusou zíral na Durza. Jeho mistr mu podával Curoch. Durzo měl na zádech batoh, který mu několik stop vyčníval nad ramena − až na to, že to nebyl batoh. „Och, sakra, ne,“ zaklel Kylar. „Nemůžete létat. Řekněte mi, že neumíte létat.“

Durzo pokrčil rameny. „Duté kosti, změny v srdci a očích, abys viděl i při střemhlavém pádu, pečlivé rozložení tělesné váhy − je to pěkné svinstvo. Pomůže, když chvíli studuješ draky.“

„Draky? Ne, neříkejte mi to.“ Kylar vstal, otřesený z ohromného množství magie, které jím proteklo. „Nenapadlo by mě, že se můžu uzdravit tak rychle…“ zarazil se, když Durzova křídla roztála a vsákla do jeho zad, zatímco jeho tělo nepatrně změnilo své proporce. Durzo ho naučil, jak měnit obličej, ale i relativně malá změna tváře v jinou zabrala osm až dvanáct hodin. A teď se jeho mistr ve vteřině zbavil třicet stop dlouhých křídel. „Neuvěřitelné,“ vydechl Kylar.

„To by na tebe bylo příliš těžké,“ řekl Durzo, do hlasu se mu vplížil náznak omluvy.

„Víte, kde je Elene?“ chtěl vědět Kylar.

„Přesně ne, ale vím, kde probíhá večírek.“ Durzo vypadal, že chce ještě něco říct, ale rozmyslel si to, Z tváře se mu vytratil humor.

O chvíli později Kylar pochopil, co mistra vyděsilo. Země kolem nich jako by si postupně oddechovala. Pach čerstvě zabitých několikanásobně zesílil. Jorsinovo kouzlo, které uzamykalo tuto půdu, bylo prolomeno. Mrtvá zóna setřásla okovy a oddechla si.

94.

Bohokrál Beznaděj spatřil cenarijský světelný oblouk, jak stoupá nad velitelskými stany, a srdce se mu zastavilo.

Jenine. Vzali mu Jenine.

Stál na posledním křídle schodiště před ohromným dómem prastarého hradu. Byla to nejvyšší budova, jakou kdy viděl, s vysokými oblouky a vzdušnými pilíři, která se natahovala až k samotným nebesům. Uvnitř cítil Khali − a Nepha Dadu. Doriana obklopoval tucet horalů a dvě stovky vürdmeisterů, což by mělo bohatě stačit. Opravdová bitva se odehraje mezi ním a Nephem, jeho starým vychovatelem. Neph, který si hrál na uzurpátora. Neph, který vyvolal Titána a rudé buulgari − ohnivé mravence, hmyz − kteří byli uvězněni poblíž Titána.

Ale Neph nebyl jediný, kdo tuhle hru hrál. Beznadějův bratr Moburu vyplýtval skoro veškerou svou sílu, aby včera přes Dorianovy oddíly prorazil k Černé mohyle. Nyní vycházel z jednoho tunelu pod městem. Měl s sebou feraliho.

Ze schodiště měl Bohokrál výhled na sever i na západ od hradu. Na severu viděl malou cenarijskou jednotku, jak si prosekává cestu Mrtvou zónou na východ k oddílům, jež vedl sám Logan Gyre. Moburovy jednotky čítaly jen pár set mužů a s Loganem se střetnou dřív, než tam dorazí Cenarijci s Jenine. Bez feraliho Cenarijci Moburovy oddíly rozdrtí. S ním − no, to bude záležet na tom, jak moc dobré magae Logan má.

Tak jako tak mu výsledný střet poskytne dost času, aby šel do hradu, vzal Khali a odřízl Nepha od virů. Bez virů budou Neph a Moburu bezbranní a celá armáda krulů se konečně sjednotí. Beznaděj udělal pár chyb, ale dnešní den měl k porážce stále daleko. Chystal se jít dovnitř, když uviděl, jak se Moburovi muži otáčí a míří k Cenarijcům, kteří odváděli Jenine.

Rozbušilo se mu srdce. Tuhle scénu viděl, když se mu vrátil jeho dar. Moburův ferali pobije únosce a jeho bratr zajme Jenine. Beznaděj si to živě pamatoval. Moburu drží Jenine, v očích divoký pohled, kolem hlavy jí obmotal vlákno, které lebku rozmáčkne jako meloun, když ho uvolní.

Pro Jenine bylo příliš pozdě. Beznaděj viděl její pukající hlavu, mozek vyšplíchne úzkými mezerami v kouzlu. Zamrkal. I kdyby ji zachránil, jejich manželství skončilo. Už musela zjistit, že je Logan naživu. Pokud ji zachrání, když už má shledání s Loganem na dohled, poděkuje mu za to? Uvnitř ležela alespoň moc. S Khali získá Beznaděj magii, bohatství, každé tělesné potěšení a život v přepychu. Bude moci studovat dávno ztracené vědy, magii, již ho kromě bohyně nikdo jiný nenaučí. Bylo tam vše, až na přátelství, společníky, lásku − ale k čemu by mu byli, až se zblázní a nedokáže si je užívat? Tohle bylo jeho dědictví, o které se ho lidé snažili připravit od chvíle jeho narození. Vzdal se úplně všeho, aby se sem dostal. Co se stane s jeho harémem, až odejde? Dal těm ženám lepší život, než si dokázaly představit. Bez virů nebude schopen žít. Jednou to s nimi skoncoval a málem ho to zabilo. Znovu to nezvládne. Jenine už pro něj stejně byla mrtvá. Navíc chtěl zničit Nepha, konečně mu ukázat, kdo je tu mistr a kdo žák, pomstít se za všechny krutosti, kterých se na něm Neph v průběhu jeho dospívání dopustil.

Beznaděj se otočil a zamířil dovnitř.

„Doriane?“ zakřičel na něj někdo ze svahu kopce. „Doriane?!“ Na dlážděnou ulici zpoza rohu, asi sto kroků vzdáleného, vyjel Solon na kaštanovém hnědákovi. Rukou mávl na vojáky, kteří se museli nacházet někde za ním, aby se zastavili. „Doriane! Můj Bože, jak rád tě vidím! Myslel jsem, že jsi mrtvý!“

Bohokrál Beznaděj měl na sobě bílou róbu a zlaté řetězy svého úřadu. Viry zatemnily jeho kůži, ale Solon předstíral, že nic z toho nevidí.

Solon k němu přijel, nedotkl se ho svým Talentem, nedržel žádnou zbraň, neudělal jediný výhružný pohyb, jako by se přibližoval k nebezpečnému divokému zvířeti. „Jsi to ty. Dorian.“

Řekl to slovo, jako by mělo mít nějakou moc, jako by mrtvého muže přivolával zpátky k životu. A život to byl. I se vším tím luxusem a vyplněním každého rozmaru prožil Dorian poslední měsíce jako štvaná zvěř. Žádný odpočinek, jen netečnost. S nikým se necítil spojený, dokonce ani s Jenine.

Dvě stovky vürdmeisterů Solonův příchod znervózňoval. Cítili potenciál jeho Talentu, který dráždil i Beznadějův nos. Páchl jako světlo, jako spalující, očišťující a zahanbující světlo. Ale vürdmeisteři na Solona nezaútočí, ne, dokud jim to Bohokrál nepřikáže. Solon je ignoroval. On měl vždycky pro strach uděláno. „Doriane,“ řekl. „Doriane.“

Dorian jednou Solonovi věnoval proroctví. Bylo to deset, dvanáct let? Končilo: „Ke zlomení severu a jeho obnově jediné tvé slovo stačí.“ Ten drzý bastard si myslel, že tím slovem je „Dorian“? Obracel Dorianovo proroctví proti němu samotnému? Solonovi na rtech pohrával úšklebek, který Dorian dobře znal. Beznaděj vyprskl smíchem, který se protáhl ve vzlykání. I jeho vlastním uším to připadalo šílené.

Podíval se z kopce. Moburu dohnal Cenarijce vedoucí Jenine a ferali se mezi nimi prohnal v oblaku černého prachu, trhal je na kusy a vstřebával jejich těla do svého − rostl.

Uvnitř se Neph chystal dát Khali tělo. Bohyně zotročí Midcyru, možná i celý svět. Zotročí a zničí. Bez těla změnila Khalidor v kotel plný špíny, v kulturu založenou na strachu a nenávisti. Co by dokázala s tělem? Nejlepší věcí, kterou by měl Dorian udělat, by bylo její zastavení. Bohokrál Beznaděj by Nepha dokázal zastavit. Nepha znal. Věděl, jak Neph bojuje. Ta dívka byla jako tečna, odvedení pozornosti od většího kruhu. Dorian byl příliš důležitý a jeho schopnosti byly příliš cenné, aby vyrazil za ženou, když se pravá bitva − bitva, která rozhodne o osudu národa, ne-li celého Midcyru − odehrává jen pár kroků od něj. Dorian by se měl ještě naposledy stát Bohokrálem Beznadějem a vejít dovnitř. Naposledy povolat viry a zničit vše, co Neph vytvořil. Zničit dílo Khali − a zemřít. Jeho boj by tak konečně skončil. Když nedokázal dobře žít, alespoň dobře zemře.

A Jenine už pro něj stejně byla mrtvá.

„Doriane,“ řekl Solon. „Doriane, vrať se.“

Jenine byla mrtvá pro Bohokrále Beznaděje, byla dokonce mrtvá i pro Doriana − ale mrtvá ještě nebyla. Tahle deziluze byla to samé pokušení, které zažil už stokrát, když konal zlo kvůli většímu, budoucímu dobru. Aby změnil celý národ a odčinil zlo, jehož se jeho otec dopouštěl, převzal harém, vyvolával kruly, vraždil děti, znásilňoval dívky a začal válku. Vlastně se dopustil všech hrozných věcí, které u otce nenáviděl, a v mnohem kratším čase. Pravdou bylo, že Dorian si vždycky přál být známý jako dobrý muž, místo aby se jím prostě stal. A chystal se to udělat znovu. Není divu, že tak ochotně u Kvílivých větrů zahodil svůj dar − viděl, čím se postupně stane.

„Běžte dovnitř a zabijte uzurpátora,“ rozkázal Bohokrál Beznaděj svým vürdmeisterům. „Brzy za vámi přijdu.“ Bez zaváhání vešli dovnitř. Možná ho i poslechnou. Nezáleželo na tom. Tady je nechat nemohl. Mohli by se ho pokusit zastavit. „Vy také,“ řekl svým bodyguardům a i oni okamžitě poslechli.

Žaludek se mu bouřil, když se Dorian dotkl svého Talentu, byl tak slabý a křehký, a připravil si kouzla, nedopřál si čas přemýšlet. Ta vlákna znal, jako mladík je už jednou použil. Možná bylo příliš pozdě. Nebyl způsob, jak by odčinil, co provedl. Měl by jen zlikvidovat Nepha a zemřít.

Ne, to byl ten samý starý hlas, který tolikrát poslechl. Kdykoliv se rozhodl přemýšlet o pokušení, vždycky do nějakého spadl. Teď byl čas jednat. Prostě udělá dobrou věc, ať už se to někdo dozví, nebo ne, ať to bude stačit, nebo ne.

S hlubokým nádechem a vším Talentem, který dokázal vyvolat, ze sebe vyrval viry. Část jeho Talentu se odtrhla s nimi, protože řízl velmi, velmi hluboko. Potrhal Talent na tolika místech, až věděl, že už nikdy neovládne svůj prorocký dar. Šílenství, kterého se bál a proti kterému tak dlouho bojoval, s ním zůstane navždy.

Nakonec zhnusený Dorian odhodil odznaky svého úřadu, zlaté řetězy a bílý plášť. „Solone. Příteli,“ řekl, ztěžka dýchal, „pojeď se mnou. Rychle. Šílenství přichází.“

95.

Logan netušil, jak se bitva vyvíjí. Krátce poté, co mu signál potvrdil osvobození Jenine a on se rozhodl s vojáky setkat východně od kopce, vylétla světlice požadující veškeré možné posily. V tuto chvíli však na ničem z toho nezáleželo.

Na úpatí kopce pod ohromným hradem se výprava, kterou Logan vyslal zajistit Jenine, střetla s několika stovkami Khalidořanů. Zem tu byla pokryta černým prachem, nic víc z Černé mohyly nezůstalo. Usadil se rychle, ale bojující oddíly a přijíždějící Loganovi muži ho natolik zvířili, že zakryl výhled na bitvu.

Se šesti palci prachu na zemi se Logan neodvažoval jet tryskem. Pokud prach zakrýval výmoly, mohli by do nich koně zapadnout a jezdci za nimi, oslepení hustým černým prachem, by do svých druhů najeli.

Logana a jeho nejvěrnější muže dělilo od přepadového oddílu třicet kroků, když si všiml, že se v černém prachu tyčí něco ohromného. Vzdáleně se to podobalo medvědu, ale k tělu to mělo přilepené ječící muže. „Rozdělte se! Rozdělte se!“ zařval Logan. „Ferali!“

Strhnul koně doprava. Z černého prachu se vynořil dav Khalidořanů, všichni se tlačili pryč od feraliho. Khalidořané, zcela nepřipravení na zjevení kavalerie, zpanikařili a Loganovy jednotky skrz ně projely jako nůž máslem. Jeho hřebec jich půl tuctu ušlapal, než masa těl zhoustla natolik, že se musel zastavit.

Ohromná paže, její povrch se hemžil malými chňapajícími tlamami, prolétla Loganovi nad hlavou a se skřípavým zvukem, jak se drobné zuby pokoušely zakousnout do kovu, se mu otřela o helmu. Logan ze zbytku netvora neviděl víc než stín, postavu o trochu tmavší než okolní prach.

Zakymácel se, když do jeho hřebce zezadu narazil jiný kůň. Trhlo to s ním kupředu a muži před ním zaječeli, buď je to rozmačkalo, nebo se jim do tváře zakously hřebcovy zuby.

Prskající koule magického ohně prolétla vzduchem a bez sebemenšího účinku narazila do feraliho kůže. Magae netušily, proti čemu tu stojí.

Ozvaly se další výkřiky, jak Loganova útočící kavalerie natlačila další muže na feraliho. Logan zjistil, že je vklíněný mezi dva koně, na jedné straně byl Skřípal, na druhé Vi, její rudé šaty zazářily vnitřním světlem, když mrštila několika jako pěst velkými ohnivými střelami, některými do davu Khalidořanů vpředu, dalšími na feraliho. „Nic mu to nedělá!“ vykřikla.

Ferali najednou zmizel, přikrčil se k zemi.

„A do hajzlu,“ zaklel Logan. Tohle už jednou viděl. Ferali neutíkal ani se neschovával, on se jen přestavoval s využitím nově nabytého masa. Dotírající oddíly na něj tlačily další muže.

Ferali se vrhl vpřed a muži i koně odletovali všemi směry, padali na zem a drtili pod sebou své druhy.

„Rozptylte se! Rozptýlit!“ křičel Logan. Vi vypustila světlici, ale Logan by se vsadil, že ji nevidělo víc než sto mužů.

Najednou spatřil oblak rozptýlené magie, která protrhla vzduch nad jeho hlavou.

Se zvukem podobným prásknutí dveří se magie zaryla do země. Stovky čtverečních metrů oběma směry od místa dopadu prach klesl k zemi a zůstal tam. Vzduch se pročistil.

Logan vzhlédl ke kopci a spatřil zdroj magie − Solona Tofusina, muže, o kterém si deset let myslel, že ho zná. Na skalnatém výběžku tam stál spolu s tmavovlasým mužem. Z druhého mága vycházelo světlo, spřádal tucet různých kouzelných vláken. Logan jen zaregistroval jejich přítomnost, než se otočil zpátky k bitvě.

Zjistil, že se nachází v panské zahradě. Po obou stranách stály zdi a právě k těm se Logan pokoušel stáhnout. Ferali seděl uprostřed. Zbavil se nohou a prostě si dřepl na zem, půl tuctem rukou zvedal ze země bez rozdílu muže i koně, a jestli vyčištění vzduchu pomohlo Loganovi a jeho vojákům, ferali na tom byl stejně.

„Druhý, Třetí a Čtvrtý batalion ať kolem nás utvoří kruh!“ křikl Logan. Vi vyslala světlici, ale usměrnění armády nebyl rychlý proces. Čtvrtý batalion možná dorazí včas, aby zmařil khalidorský ústup, ale Logana a jeho muže lapené v zahradě už nemohlo zachránit nic.

Vi znovu zaútočila na feraliho, ale nyní vypustila proud světelných koulí proti feraliho očím. Nesnažila se ho zabít, jen oslepit a rozptýlit, aby zpomalila jeho vražedné řádění. Další magae následovaly jejího příkladu a rozmazané proudy světla se míhaly proti mnohoruké hroudě ve středu zahrady.

Na chvíli to feraliho paralyzovalo, pak si z khalidorské strany zahrady, na kterou ještě viděl, přitáhl koně. Hodil zvířetem proti jedné magae, rozdrtil ji a spolu s ní i tucet dalších lidí. Natáhl paži, na povrch vybublaly tucty mečů a kopí a vpluly mu do dlaně. Všechny je vrhl po další maje.

Logan kroutil hlavou, aby zjistil, jak moc tlak na jeho muže polevil. Ne dost.

„Jenine!“ zaječel někdo. Byl to muž, který stál se Solonem na skále, a výkřik byl plný čirého zoufalství. Rozhodil rukama, každá z nich vytvářela vlákno − Logana na okamžik překvapilo, že je vidí, nikdy dřív magická vlákna neviděl − pak muž srazil ruce dohromady a zmáčkl kouzla v jednu kouli. Magie vylétla z jeho rukou jako šíp, udeřila do feraliho a zabořila se do něj. Magie feraliho nikdy nezranila.

Ferali právě zvedal koně z khalidorské části kruhu. V sedle seděla žena, nakláněla se dozadu a snažila se seskočit, ale feraliho ruka zachytila její oblečení. Byla to Jenine. Loganovo srdce vyskočilo až do krku, ale nemohl nic udělat.

Muž na skále zaječel a kouzlo v jeho rukou se napjalo, bylo jako lano uvázané k feralimu. S křikem za ně zatáhnul.

Kůň vypadl z feraliho rukou a Logan ztratil svou ženu z dohledu. Feraliho šedá kůže se leskla a ve vlnách černého kouře se odpařovala. Se syčením unikajících plynů se ferali smrskával, umíral a hořel zevnitř, spletenec magie, který ho držel pohromadě, se rozpadl jako Fordaeanský uzel.

Logan pobídl hřebce patami dřív, než poslední feraliho paže padla na zem. Projel hromadami páchnoucích vnitřností a najel do prvních Khalidořanů, kteří se postavili mezi něj a místo, kam upadla Jenine. Logan koutkem oka zaznamenal, že Čtvrtý batalion dorazil a uzavřel severní východ ze zahrady.

Ladešian a dva tucty mužů vyšplhali na kamenný balkón. Z panství, ke kterému balkón náležel, se působením zubu času stala ruina, ale balkón zůstal nedotčený a nabízel výhled na celou zahradu. Ladešian pozvedl ruce a vyslal k nebesům sloup ohně. Ten pomalu klesal, dokud kolem něj nevytvořil planoucí dračí obrys.

„Pohleďte!“ křičel Moburu. „Nejvyšší král přichází! Přijď, králi Logane, a pokloň se mi!“

Moburovi nezbývalo víc než třicet mužů, všichni se s ním mačkali na balkóně. Logan vyběhl po schodišti. Když vystoupal na poslední schod, uviděl Jenine. Její drahé sametové šaty byly špinavé a potrhané, umazané od černého prachu, ale ona vypadala nezraněná. Paže měla přivázané k bokům a kolem krku a hlavy se usadilo kouzlo, hrozivé zuby se opíraly o kůži. Jeho čelisti zůstávaly otevřené jen díky tenkému vláknu, které držel Moburu. Pokud Moburu zemře, čelisti sklapnou a rozdrtí jí lebku. Logan se neptal, jak to ví, ale věděl to.

Při pohledu na Jenine se Loganovo srdce naplnilo směsicí pocitů silnějších než slova. Vidět ji živou poté, co se vzdal veškeré naděje, mu vyrazilo dech. Nikdo mu ji znovu nevezme. Nikdo jí neublíží. Logan zvedl ruku, zastavil ty, co ho následovali, aby napadli Mobura.

Moburu zvolal: „Bylo napsáno:

On projde Peklem a vodami pod ním a povstane,

ponese smrti znamení.

Označena pohledem draka měsíčního,

ve stínu smrti a mohyly

povstane naděje lidstva poslední

a její příchod oznámí plameny.

Povídám vám,“ vykřikoval Moburu, „že dnes se před vámi toto proroctví naplní. Já, Moburu Ursuul, syn severu, právoplatný Bohokrál, dnes povstanu a vezmu si svůj trůn. Podvodníku, vyzývám tě. Tvá koruna proti mé,“ ztlumil hlas, „a jejímu životu.“

„Souhlasím,“ odpověděl okamžitě Logan. „Předej smrtící kouzlo jednomu ze svých čarodějů.“

„Cože?“ nevěřila Vi. „Vaše Veličenstvo, máme je v hrsti! Nemají kam jit!“

„Žádné vměšování!“ rozkázal Moburu.

„Dohodnuto!“ křikl Logan.

„No dobře!“ Moburu se otočil a předal vlákno vürdmeisterovi po své levici.

Logan strhl helmu a vytáhl z ní korunu. Podal ji tomu samému muži. „Jenine,“ řekl, podíval se jí do vyplašených očí, „miluji tě. Nenechám tě tu.“

Bitva skončila. S výjimkou balkónu tu žádný Khalidořan nezůstal.

„Narodil jsem se v předpovězeném dni před dvaadvaceti lety. Nesu znamení!“ zvolal Moburu, oči mu plály. Pozvedl pravou paži a předvedl blyštivé zelené tetování zpodobňující draka. „Připrav se přivítat Nejvyššího krále!“

„Tohle je šílenství, Logane!“ naléhala Vi. „Ten chlap je vürdmeister! Nemůžete se mu postavit!“

Loganovy oči konečně opustily Jenine. „Pěkné tetování,“ řekl Moburovi. Tasil meč.

Loganovou pravou paží projelo spalující horko. Žhnoucí zelený vzor vyleptaný do jeho paže se protavil rukávem kroužkové zbroje. Plál jasně jako oči měsíčního draka. Logan zachytil náznak strachu v Moburově tváři, než jeho kůži pohltily pletence černých virů.

Moburu vymrštil ruku a proti Loganovi vyrazil proud magie. Něco se vymanilo z Loganovy paže, aby se s ním střetlo. Logan viděl jen míhající se šupiny a planoucí zeleň očí měsíčního draka, jako by se mu to stvoření celé usadilo v ruce a teď se v plné kráse osvobodilo. Jeho tlama chňapla po Moburovi. Pak to zmizelo.

Moburu stál, nehýbal se. Logan si zprvu myslel, že měsíční drak byl výsledek iluze nebo jeho představivosti. Zdálo se, že to jeho protivníkovi nic neudělalo. Pak se všechny viry na Moburově kůži rozpadly.

Logan se dračí silou rozmáchl mečem a udeřil s ním na protivníka. Zasáhl Mobura do koruny na hlavě a projel skrz. Než poloviny Moburova těla dopadly na zem, Vi už byla na balkónu a stála u vürdmeistera, který držel smrtící kouzlo na Jenine.

Ten a všichni ostatní Khalidořané, Lodrikarci a divoši pomalu sklopili hlavy. Smrtící kouzlo se rozplynulo. Khalidořané padli na kolena a vzhlédli k Loganovi, v očích se jim zračilo cosi, co se nepříjemně blížilo uctívání.

„Bitevní paní!“ vykřikl do náhlého ticha něčí hlas. Byl to ten podivný mág, který zabil feraliho. Oči měl rozostřené. Loganovu citlivému nosu divně páchl. Najednou se zasmál, pak vážně řekl: „Bitevní paní, je vás zapotřebí v Sále větrů! Běž, rychle, než zemře celý Midcyru!“ Otočil se k Loganovi. „Nejvyšší králi, povolej tam každého muže, který se dožil dnešní noci!“

Jenine se na šílence vyděšeně podívala.

„Kdo je ten muž?“ chtěl vědět Logan. Nejvyšší králi?

„Doriane,“ řekla Jenine, „bohové, co jsi to provedl?“

„Mrtvá pro mě. Ne mrtvá, ale mrtvá pro mě,“ mumlal Dorian.

„Je to prorok,“ ozval se Solon, který přišel hned za Dorianem. „To, co říká, je pravda. Není čas, Vaše Veličenstvo. Musíme jít!“

Jenine plakala. Logan ji vzal do náručí, nevěděl, pro koho vlastně pláče.

Zem se otřásla a přes pláň se přehnal zvuk, jako by si samotná země oddechla.

Solon vychrlil proud kleteb. „Neph to udělal. Bohové ho zatraťte. On prolomil Jorsinovo kouzlo.“ Solon zíral na černý prach, který pokrýval vše na míle daleko. Ten se najednou roztekl, změnil se v tenký povlak.

Logan se otočil k sethijskému králi. „Jste si tím mužem jistý? Vsadíte na jeho slovo šedesát tisíc duší?“

„Tolik a možná víc,“ přitakal Solon.

Dorian plakal. Solon mu vzal z rukou masivní zlatý řetěz a položil ho Loganovi přes ramena.

Logan se otočil k Vi. „Vyšlete světlice. Všechny naše armády se okamžitě přesunou k hradu. A pak tam jděte i vy. Rychle.“

96.

Kylar a Durzo vešli do Sálu větrů společně, své meče tasili jako jeden. Oba muži byli zbroceni krví. Zastavili se přede dveřmi z růžového dřeva. „Připraven?“ zeptal se Kylar.

„Tuhle část nesnáším,“ odtušil Durzo.

„Klid, jednou už jsem zabil čtyři vürdmeistery najednou, ne?“ Kylar se zlověstně zašklebil.

„Uvnitř jsou dvě stovky vürdmeisterů.“

„Na tom něco bude,“ připustil Kylar.

„No dobře. Horaly, co hlídají dveře, zvládneme za pět vteřin. Ty pak odlákáš vürdmeistery a já půjdu po Nephu Dadovi,“ řekl Durzo. Pokrčil rameny. „To by vyjít mohlo.“

„Není to zrovna pravděpodobné.“ Kylar Durza poklepal po zádech.

Na hrotu Curochu zaplálo tlumené světlo. Kylar rozrazil dveře a Durzo se vrhl dovnitř.

Čtyři horalé hlídající boční vchod k nim stáli zády. Zemřeli za necelé dvě vteřiny. Teprve po zabití svých dvou mužů byl Durzo schopen vnímat, na co všichni ostatní zírají.

Sál větrů byl obrovský kruh zastřešený vysokou kopulí bez vnitřních podpěr. Celý strop a stěny byly vyztuženy magií. Při pohledu na východ se zdálo, že tam žádné zdi nejsou − viděl tam Loganovy muže, jak útočí na feraliho. Představení toho, co se odehrávalo venku, pokračovalo na jihu, kde ho náhle přerušovala trhlina, která se táhla po celé délce dómu. Od jihu na západ bylo vidět vycházejícím sluncem ozářené panorama města, kterým kdysi Trayethell býval. Byl letní den, na řece se tísnily lodě. Terasovité kopce pokrývaly zahrady, kvetly v nich tisíce různých květin, a město bylo nesrovnatelně rozlehlejší. Za další trhlinou vládla noc, půlměsíc zářil tak jasně, že zahnal všechny stíny. Za ním byl úzký panel s bouří, kde se míhaly blesky a padaly provazce deště. Ostatní panely byly tmavé, magie z nich vyprchala a zůstal jen holý kámen.

Ale ani jeden z těchto zázraků si nenárokoval pozornost horalů a vürdmeisterů.

Uprostřed kupolí zastřešeného sálu stáli vürdmeisteři v soustředných kruzích kolem Nepha Dady, který držel tlusté žezlo. Před ním ležel slintající Tenser Ursuul a svíral fetiš ze svraštělé kůže. Všichni vürdmeisteři měli vyvolané viry a každý z nich byl spojen s Nephem Dadou, který stál ve středu ohromné magické pavučiny. Tlusté provazce všech barev mizely v podlaze a samotné zemi a on s nimi manipuloval, vyvažoval viry dvou set vürdmeisterů a rozšiřoval pavučinu. Iures se v jeho rukou hýbala, proměňovala se rychleji, než mohlo oko sledovat, přestavovala pavučinu, některé části zvětšovala, jiné stahovala.

Ani jeden šermíř nezaváhal. Kylar běžel kolem kruhu, meč zdvižený ve výšce krku, jako kluk, co klackem objíždí plaňkový plot, až na to, že tenhle klacek prosekával hrdla a zanechal za sebou dvacet mrtvých. A pak, když zazněly první výkřiky, vyskočil deset stop do vzduchu a vybuchl světlem.

Durzo zatím běžel přímo na Nepha Dadu, proběhl uličkou mezi tucty zaříkávajících vürdmeisterů. Od čaroděje ho dělilo pět kroků, když Neph zvedl ruku. Durzo se okamžitě zastavil. Nemohl ani uskočit dozadu, magie ho celého obalila.

Neph znovu máchl rukou a změnil vzduch v zeď, která Kylara a mnoho vürdmeisterů oddělila od zbytku sálu. Kylar se mezi ně vrhl a oni − jejich viry je stále spojovaly s Nephem − se nemohli nijak bránit. Za pár vteřin byli všichni po smrti. Neph se natáhl magií, aby Kylara chytil, ale wetboy se pohyboval příliš rychle. Neph to po pár vteřinách vzdal. Rozhodil další tři zdi, vytvořil tak velkou klec a pak už ho ignoroval.

Svou pozornost Neph obrátil zpátky k Iures a vrátil se k zaklínání. Iures se změnila zase na Odplatu. Neph chytil Tensera svými jaterními skvrnami posetými prsty za vlasy a prořízl mu hrdlo. Krev se rozlila po koženém fetiši, který Tenser držel, ten syčel a prskal, jako by byl z rozžhaveného železa. Tenser se předklonil, umíral s uvolňující se magií.

Zemí proběhlo druhé povzdechnutí.

„Dokonáno jest,“ zvolal Neph Dada. „Celá Jorsinova práce je zničena. Khali přichází.“ Uvolnil viry dvou set vürdmeisterů v místnosti. Ozvalo se známé zakašlání, a když přestal, obrátil se k Durzovi. Mávl rukou a magická pouta z něj spadla. „Ty musíš být Durzo Blint. Nebo bych měl raději říct princ Acaelus Thorne? Och, překvapen? Obávám se, že Společnost druhého úsvitu poněkud snížila své přijímací standardy. Vím o tobě všechno, Durzo Blinte − i to, že ses vzdal černého ka’kari. Špatné rozhodnutí.“

„Tenkrát mi to připadalo jako správná věc,“ řekl Durzo, v bojovém postoji se ani nepohnul. „Tak skončíme to konečně?“

„Zatím ne,“ řekl Neph. Otočil se ke Kylarovi a věnoval mu malou výsměšnou poklonu. „Rád tě poznávám, Kylare Sterne, Bohovrahu, ka’karifere. Už nepoužíváš černé ka’kari. Proč?“

„Prohrál jsem ho v kartách,“ řekl Kylar.

„Ty nejsi zrovna dobrý lhář, co? Je-li ka’kari předáno dobrovolně, musí sloužit novému pánu. Ka’kari se dá zlomit, ale chce to čas, a já jsem starý muž. Rád bych si černé připoutal, jak nejrychleji to půjde, ale bude-li třeba, vezmu si ho z tvé mrtvoly. Když mi ho nevydáš, zabiji tvého mistra. Pokud má Společnost pravdu, tentokrát už se nevrátí.“

Kylar se zamračil. „Můj mistr chápe nezbytnost obětí.“

Neph se otočil k Durzovi. „Tak tady to máš,“ řekl. Magická jehlice projela Durzovou hrudí. Neph ho bodl zezadu. Magie zmizela, ale chvějící se Durzo zůstal stát.

„Nečestné,“ zachrčel Durzo. Podlomily se mu nohy.

„Čest? Devadesátiletý muž se ti má postavit s mečem?“

Ale Durzo neodpověděl. Už byl mrtvý. Kylar vydal nesrozumitelný zvuk protestu, nevěřícně zíral na mrtvolu. Jako by v poledne viděl západ slunce. Věděl, že Durzo jednoho dne zemře, ale ne teď, ne tak snadno. Ne bez boje.

Neph se otočil zpátky ke Kylarovi. „Poslední šance. Dej mi černé ka’kari. Víc nechci. Pak tě nechám Khali. Možná se ti podaří utéct.“

Kylar se narovnal do plné výšky a zakroužil rameny, uvolňoval si svaly. „To zní jako skvělý obchod, ale jsou tu tři problémy,“ řekl Kylar a usmál se. „Zaprvé, já nejsem Kylar.“ Zasmál se a jeho tvář se změnila v podlouhlý poďobaný obličej s řídkou světlou bradkou. Byl to Durzo Blint. „Za druhé, ta mrtvola není Durzo.“

„Co?“

„Za třetí,“ pokračoval, „když se někdo hýbe…“ Významně si odkašlal.

Neph se otočil příliš pozdě. Mrtvola jedním plynulým pohybem vstala − a byl to Kylar. Vürdmeistera obklopily štíty.

Kůži pokryl černý kov, tvář zakryla maska Soudu. Z pěstí mu v podobě doběla rozžhavených drápů vyjel Curoch a Kylar udeřil. Vürdmeisterovy štíty popraskaly jako mýdlové bubliny. Drápy z Curochu se vynořily na obou stranách vürdmeisterovy páteře, osm krvácejících otvorů se objevilo na jeho zádech. „Za třetí, já nejsem mrtvý,“ řekl Kylar a zvedl Nepha ze země. „A tohle je Curoch.“

„Sakra, nebylo tohle za čtvrté?“ poznamenal Durzo.

Neph Dada zaječel. Křečovitě mával rukama. Viry vystoupily na povrch každé pídě jeho kůže. Neph ječel a ječel, jak se žilkami všech virů šířilo světlo. Kylar zařval a trhl drápy proti sobě, roztrhl vürdmeistera vedví.

Zdi obklopující Durza se vypařily a v Sálu větrů se rozhostilo ticho. Kylar zastrčil Curoch, který znovu získal podobu meče, do pochvy na zádech a opatrně zvedl Iures. Předal ji Durzovi. „Mohl jste mi dát pár vteřin navíc,“ vyčetl mu Kylar. „Rychlohojení jste mě naučil teprve před deseti minutami. Co kdyby se mi to napoprvé nepovedlo?“

Durzo se zazubil. Bastard.

Zemětřesení roztřáslo zem.

Kylar vzhlédl ke stovky stop vzdálenému stropu, který se kymácel v odlišném rytmu než země. U svých nohou Kylar spatřil ohnisko, skrz které Neph soustředil všechnu moc, když pracoval s Iures. Byl to kožený ranec, prastarý, popraskaný a zežloutlý, s našitými drahokamy a příšernou vysušenou hlavou bez vlasů a lebky, která se na něj šklebila z předku pytle. Mohla to být jediná věc. Ta hrůza musela být Khali.

Zvedl Curoch a zarazil jeho hrot do fetiše.

Tucet vürdmeisterů vykřikl, ale nic se nestalo. Zasyčel unikající vzduch a část podlahy pod fetišem a Curochem se propadla.

Kylar ustoupil a podlaha se otevřela jako víko rakve. Uvnitř byla žena. Měla dlouhé světlé vlasy, pečlivě spletené do malých copánků. Oči s dlouhými řasami zavřené, tváře zčervenalé, růžové, plné rty a tvář jako dokonale hladký alabastr. Z nějakého důvodu ta žena Kylarovi připadala jako soubor detailů, které se odmítají spojit v jednu osobu − povědomý dolík tady, linka krku tamhle. Oblečená byla do bílého hedvábí, těsně obepínalo její postavu, záda odhalená, bylo to mnohem odvážnější a skandálnější než jakékoliv šaty, které by si kdy Elene oblékla. Elene. Kylar zavrávoral. „Elene!“

Její rty se zvlnily v úsměvu. Nadechla se. Roztomilé hnědé oči se otevřely. Kylarovi se roztřásla kolena. Natáhla k němu ruku, a když ji sevřel, téměř kouzelně se zvedla na nohy. Každý pohyb byl dokonale elegantní.

„Ty − ty nemáš žádné jizvy,“ vyhrkl Kylar.

„Ošklivost nemůžu vystát. Chci pro tebe být překrásná,“ usmála se Elene, byla nádherná v každém detailu. „Kylare,“ řekla něžným hlasem, „potřebuji Curoch.“

Podíval se do její usměvavé tváře a ztratil se v ní. Skrze ka’kari Elene vypadala jako arcimág. Vířila kolem ní silná magie. Elene nebyla Talentovaná, ale tohle byla Elene.

Srdce mu zamrzlo.

Zaslechl vzdálený zvuk rozrážených hlavních dveří. Jeho kolena narazila na podlahu.

„Kylare! Ne!“ křičela Vi. Otupělý Kylar sledoval doširoka otevřené dveře. Po Vi vešel Logan, jedna ruka mu zeleně svítila; pak Solon, Loganův starý učitel, na hlavě měl korunu; rozložitý Feir Cousat; čtyři velice Talentované magae; prorok Dorian; lord generál Brant Agon a kapitánka Kaldrosa Wynová v čele padesáti Agonových psů.

Elenina vůně naplnila Kylarův nos, když přistoupila blíž. Co to dělá?

Prudce otevřel oči, když mu Elene z ochromených prstů vzala Curoch. Výraz v jejích očích byl cizí. Vypadala jako opilá, když se na tu čepel dívala. Zasmála se a vesele se zatočila.

„Trace, to stačilo,“ řekl najednou Durzo.

Prudce se zastavila a nevěřicně zírala na Durza. „Acaele? Ne, to není možné.“

„Dej mi ten meč, Trace. A bílé ka’kari taky. Propusť dívčino tělo.“

Elene přimhouřila oči. „Jsi to ty.“

„Co se s tebou stalo, Trace? Byla jsi jedním z Bojovníků. Jorsin ti věřil. My všichni jsme ti věřili. Co se to z tebe stalo?“ nechápal Durzo.

„Já jsem Khali.“ Při tom prohlášení vürdmeisteři padli na obličeje. Znovu se zasmála. „Podívej se na mé miláčky, jsou tak pokorní, a dokonce i teď v duchu intrikují.“ Rozhlédla se po Sále větrů. Mávla Curochem a každá trhlina v kupoli se zacelila, scenérie se sjednotila − jarní den, v dálce purpurové obrysy hor, všude kvetly květiny. „Pamatuješ si tohle, Acaele? Tady jsme se měli brát.“ Její šaty se zvlnily jako tekutý kov, změnily se v třpytivou zelenou róbu s vysokým límcem posetou tisíci krystaly.

„Byla jsi překrásná.“

„Byla jsem šeredná!“ vyštěkla na něj. „Špatné zuby, špatná pleť, hrbatá záda. Pak mi Ezra dal bílé ka’kari. Slyšela jsem, jak se s ním kvůli tomu hádáš. Ty jsi mě zradil první, Acaele. Nechal jsi mě tady ve svatebních šatech, přede všemi jsi mě zahanbil. Čekala jsem hodiny. Konečně jsem byla krásná, a vy všichni jste žárlili.“

Durzův obličej zešedl a útržky a náznaky, které Kylar v průběhu let zaslechl, zapadly na své místo. Aby ochránil černé ka’kari a utajil jeho neskutečnou moc, dal ho Jorsin „Zrádci“ Acaelovi. Acaelus to nemohl říct ani své snoubence, a protože věděl, že se bude muset brzy začít chovat jako zrádce, raději utekl, než aby se oženil. To vše bez jediného slova vysvětlení. Kylar si vzpomněl na dětství, jak Durzo zavrčel: „Nedovolím ti, aby ses zničil kvůli holce.“ Máma K. říkala, že ženy vždycky byly Durzovou slabinou. Vlk řekl, že Durzo kdysi udělal něco horšího, než že si vzal peníze za svou smrt. Kylar se domníval, že to byla sebevražda, ale šlo o něco mnohem horšího. Durzo věděl, že cenou za nesmrtelnost je smrt někoho, koho miluje, a tak se zabil v naději, že tím zahubí Trace.

Ale Trace, arcimágyně a nejchytřejší z bojovníků, našla způsob, jak obejít rozsudek smrti černého ka’kari. ~ Acaelus a já jsme si vždycky mysleli, že na té smrti bylo něco divného. Věděli jsme, že tomu celé měsíce odolávala magií, ale pak její tělo zemřelo. Snažili jsme se na ni víckrát nemyslet. ~

„Žárlili?“ zopakoval Durzo. „Měl jsem černé ka’kari, to nejmocnější ze všech. Ezra a já jsme se hádali, protože ti chtěl dát bílé ka’kari, které by tě jen utvrdilo ve lži, které jsi věřila. Tenkrát jsi nebyla ošklivá, Trace, ošklivá jsi až teď. Podívej, co jsi udělala. Sedm století sever úpěl pod tvou temnotou. K tomu se upřela mysl Trace Arvagulanii? Tohle jsi stvořila? Proč?“

~ Kvůli nesmrtelnosti, ~ zašeptalo Kylarovi ka’kari. Kylar poznal, že to ka’kari pochopilo teprve teď. ~ Bílé ka’kari dokáže vyvolat okouzlení tak silné, že se dá použít k podřizovaci magii. Snažila se ka’kari změnit v mou temnou imitaci, aby si s ním vynutila uctívání, a pak se snažila krást životy svých „ochotných“ uctívačů. Ale nefungovalo to, protože duší mé magie je láska − a láska se vynutit nedá. Trace byla zbavena těla, dokud nenašla někoho, kdo bude milovat způsobem naprosto cizím tomu, čím se stala. Někdo musel dobrovolně − bez přinucení − Trace přenechat své tělo. ~

A teď našla osobu, kterou tak dlouho hledala. Elene.

„Proč? Udělala jsem to, protože jsem si to přála. Jsem Khali. Jsem bohyně. Někdo za nesmrtelnost zaplatit musí. Pověz mi, Acaele, kdo zaplatil za tu tvou?“

Durzo zbledl. „Příliš mnoho lidí. Pojď, Trace. Náš čas skončil.“

„Můj čas teprve začíná.“ Curoch se v její ruce stal štíhlou holí a ona ji pozvedla. Všemi směry vybuchl černý mrak, který rychle zmizel. Zdi Sálu větru zprůhledněly jako sklo, na všech stranách ukazovaly ztemnělé bojiště. „Pamatuješ si, jak Jorsin čelil ohromným armádám Padlých?“ zeptala se Khali. „Mohl je zastavit, kdyby mi naslouchal. Nemusel s nimi bojovat. Mohl je ovládnout. Byl lepším mágem než Roygaris. Ta armáda mohla být Jorsinova, mohl ji Roygarisovi vzít. Mohli jsme vyhrát.“

Jak mluvila, bylo stále patrnější, že náhlá temnota na bojišti se pohybuje a vstává. Černá pokrývka sestávala z tisíců mrtvých krulů, kteří po sedmi stech letech vstávali z mrtvých, léčili se a řadili do oddílů. Na počátku dne i s armádou sto padesáti tisíc vojáků a bojujícími kruly zabíraly všechny armády jen zlomek planiny na jih od Sálu větrů. Poté co Khali mávla Curochem, se rozbouřený oceán krulů zvedal na severu, jihu, východě i západě, kam jen oko dohlédlo. Kylar viděl Titána, kterého zabil, jak se pomalu hrabe zpátky na nohy. Tucty podobných se zvedaly na bojišti. Povstávaly bestie, proti nimž i haranští býci vypadali jako trpaslíci. Mraky obrovských ptáků. Tisíce ohnivých mravenců. Okřídlené bestie. Krásné děti s tesáky. Hroziví vlci. Velké kočky. Koně, kterým z každého ramene vybíhaly kostěné kosy. Stovky ferali. Kylarova mysl to nedokázala všechno pojmout. Tomu všemu Jorsin Alkestes čelil?

Spojenecké armády dosáhly Sálu a bojovníci se k němu obrátili zády, v kruzích strážili vrchol kopce, nepatrný počet válečníků čelících záplavě krulů.

„Mohu je zapudit,“ řekla Khali. „Všechny. Ale k zapuzení Cizinců potřebuji Iures. Co na to říkáš, Acaele? Budeš se podruhé dívat, jak všichni tvoji milovaní umírají?“

„Já ti Iures nikdy nevydám,“ zavrčel Durzo.

„Jak chceš,“ řekla Khali. „Kylare, zabij ho. Zabij je všechny.“ Její slova ho zasáhla jako rána bičem. Uvědomoval si, že to je podřizovací magie, a přesto vstal, aby ji poslechl. To kouzlo bylo dospělou starší sestrou kouzla, které Garoth seslal na Vi, podobné okouzlení, jež na něj Vi použila, když se setkali poprvé a ona se ho pokusila zabít. Ale zatímco okouzlení bylo podpořeno jen Viinou atraktivitou, tahle podřízenost ho zasáhla ve všech směrech od chtíče až po bázeň, že stojí před dalším nesmrtelným, před bohyní. Posílilo se jeho obdivem k Elene, jeho oddaností a důvěrou v manželku. Byla princezna, bohyně, nesmrtelná, milenka, společnice, žena − a všechna tahle pouta byla Curochem stonásobně umocněna. Neuposlechnout nepřicházelo v úvahu.

Kylar vstal. Černé ka’kari mu v rukou zformovalo dva černé meče. Snažilo se na něj mluvit, poradit mu, jak bojovat s magií, kterou ho bombardovala. Ale aby mohl ka’kari použít, musel by chtít, kouzlo podřízenosti ho připravilo o veškerou svobodnou vůli. Podíval se do Eleniných velkých očí a nic nebylo důležitější, než aby ji potěšil. Přestože mu srdce naplnilo zoufalství a nejraději by se vrhl na vlastní meče, potěšit ji chtěl ještě víc.

„Kylare! Zastav! Přikazuji ti to!“ vykřikla Vi a oddělila se od ostatních magae. Příkaz jako blesk projel Kylarovým podřizovacím kroužkem a zasáhl ho až do morku kostí. Měl pocit, jako by padal z velké výšky a pád náhle zastavilo lano přivázané k jeho zápěstí. Kylar zachrčel bolestí − a zastavil se.

Khali se překvapeně zarazila. Podívala se na Vi. „Drahé děvče,“ řekla, „ty nevíš, co se stane, když se žena poměřuje s bohyní?“ Obrátila se ke Kylarovi a položila si ruku na břicho. „Má lásko, ty bys přece nezradil matku svého dítěte, že ne?“

Nedostávalo se mu dechu. Elenino břicho opravdu bylo trochu vyboulené. Jeho dítě. Náhlé potěšení ve tváři Khali mu prozradilo, že je to pravda. Elene byla těhotná. Věděla to a neřekla mu to. Nový apel na jeho loajalitu přidal podřizovacímu kouzlu další vrstvu moci.

„Drahý, zabij je. Začni s tou běhnou,“ poručila mu Khali. Příkaz ho pevně sevřel jako lano kolem kotníku. Mezi dvěma podřizujícími kouzly se cítil jako natažený na skřipci.

Jeden z mágů využil příležitosti a vypustil ohnivou zeď. Vyhasla dřív, než se od něj dostala na délku paže. Khali lehce škubla rukou a glore vyrden všech lidí v místnosti se okamžitě vyprázdnil. Mágové nevěřícně zalapali po dechu.

„Kylare, pomoz mi,“ křičela Vi. Padla na kolena, soustředila se na něj, posílala mu svou sílu. Sáhla po nejbližších elementech jejich pouta − po pocitu provinění, čím vším kvůli němu prošla, že si od něj zaslouží něco lepšího, a jeho touze po ní.

Khali se tomu postavila a překonala to. Soustředila se na to, co všechno dluží Elene, jak moc po ní touží, na chvíle, kdy spolu sdíleli lásku. Kouzlo podřízenosti zesilovalo vše, co ho k dané osobě táhlo, ať už to byla autorita, láska, chtíč nebo poslušnost. Posilováno mocí Curochu to téměř zatemnilo Kylarovu mysl.

Kylar zvedl meče a pomalu šel směrem k Vi. Cítil Khali a její triumf, její potěšení, že ho ovládla.

Když se k ní blížil, Vi ho nespouštěla z očí. Zvedla ruku a stáhla sponu, která držela její vlasy, jež se rozpustily jako měděný vodopád. Poprvé v životě se Vi nepokoušela nějak chránit, nijak se nesnažila zakrýt jedinou věc, již považovala za soukromou, když ji o všechno ostatní připravili.

Roztáhla ruce s otevřenými dlaněmi a odstranila z jejich pouta všechen chtíč a vinu. Takovou ji Kylar nikdy dřív neviděl. Spatřil protrpěné noci, kterými zaplatila za noci potěšení s Elene. Spatřil, jak ochotně to pro něj udělala a co ji to stálo. Vi ho milovala. Vi ho horoucně milovala. Kylar špatně došlápl, jakmile se veškerou zbylou silou soustředila na poslední vlákno − lásku.

Podívala se na něj, když zatáhl černé meče. „Kylare,“ řekla tiše naprosto klidným hlasem, „já ti věřím.“ A pak nepochopitelně uvolnila pouto. Každý nárok, který proti němu uplatňovala, zmizel. Říkala mu tak, že jí nic nedluží −, žádné přátelství, žádnou úctu, dokonce ani její život − vůbec nic.

Když nezůstalo pouto, které by zesilovaly, zásnubní náušnice selhaly.

Otřáslo to s ním, jako by se mu u ucha rozezněl chrámový zvon. Otřáslo to s ním tak, že najednou osvobodil svá zápěstí i kotníky, protože na takovou lásku Khali odpovědět nedokázala. Ona jen brala. Jako by se dva lidé přetahovali a jeden pustil lano. Všechna magie, která napínala kouzlo zásnubních kroužků, teď proudila jedním směrem − ke Khali. Kylar cítil, že jím projela obrovská vlna moci, jak se neskutečný tlak na pouto uvolnil. Jeho síla se zdvojnásobila kvůli vlastnímu tahu bohyně.

Ozvalo se hromové prasknutí, rozdrnčelo Kylarovy zuby. Něco zazvonilo na mramorové podlaze. Byla to Kylarova náušnice. Zlomená. Pouto bylo přetrženo. Kouzlo podřízenosti se vytratilo. Kylar už necítil Vi − ani Khali. Od obou se osvobodil.

Deset kroků od něj Khali omámeně zavrávorala.

„Mrzí mě to, Kylare,“ řekla Khali, ale ten tón patřil Elene.

Kylar byl okamžitě u ní. „Elene?“

Vmáčkla mu Curoch do dlaní. „Rychle, rychle. Nedokážu ji zastavit. Začíná se vzpamatovávat.“

„O čem to mluvíš?“ nechápal Kylar. „Miláčku?“

Po Elenině tváři stékaly slzy. „Nebyla Vi úžasná? Jsem na ni tak hrdá. Věděla jsem, že to dokáže. Postaráš se o ni, viď?“

„Nenechám tě odejít.“

Její oči zaplnila náhlá bolest a zaťala zuby, když jejím tělem projela křeč. „Pamatuješ, jak jsem si myslela, že nikdy nebudu tak důležitá jako ty? Našla jsem to, Kylare. Našla jsem něco, co dokáži pouze já a nikdo jiný. Bůh mi to pověděl. Khali mohla posednout jen někoho, kdo jí to dovolí, ale nevěděla, že ji v sobě mohu zadržet. Můžeš ji jednou provždy zabít. Můžeš zabít viry.“

„Ale nemohu je zabít, aniž bych při tom zabil tebe.“

Vzala ho za ruku a něžně se na něj usmála, přiznávala to. Byla krásnější, než si kdy dokázal představit.

„Ne!“ vykřikl.

Země se otřásla. Kylar se podíval skrz křišťálovou zeď a spatřil jednoho z Titánů, jak zvedl celou budovu a mrštil ji proti spojencům. Rozdrtila stovky vojáků. Nezbýval čas. Podíval se zpátky na Elene, kterou otřásla další křeč.

„Ale… Curoch,“ namítl, „mě může zabít. Když se tak stane, kouzlo, které za mě nutilo umírat ostatní, bude zlomeno. Pořád tě mohu zachránit.“

Kylar slyšel, jak za ním Durzo zaklel, ale ignoroval ho.

„Kylare,“ řekla, „když tě tenkrát Roth Ursuul zabil, tehdy poprvé, když jsme ještě nevěděli o tvé nesmrtelnosti, jsem se modlila, abych mohla svůj život vyměnit za tvůj. Byla jsem si tím tak jistá, že jsem tvé tělo odtáhla z hradu. Později jsem si namlouvala, že to byla jen shoda okolností, ale Bůh tehdy odpověděl ano. Ano v jeho čase, ne v tom mém. Má smrt by tehdy nic neznamenala. Nyní mohu udělat něco, co nikdo jiný ne. Prosím, Kylare, nebuď příliš hrdý na to, abys nepřijal mou oběť.“

Silně jí sevřel ruku. Plakal. Nemohl přestat. „Jsi těhotná.“

Tváře se jí leskly slzami. „Kylare… tady je tolik lidí, které milujeme. Já se pro ně svého syna vzdám. Ty ne?“

„Ne! Ne.“

Elene vzala jeho tvář do dlaní a lehce ho políbila. „Miluji tě. Nebojím se. Udělej to rychle. Teď.“

Zem se znovu otřásla a venku se k obloze zvedl chór magie. Ať už vzkřísili jakékoliv kruly, někteří z nových měli Talent. Ale uvnitř se nikdo nepohnu], všichni věděli, že jejich osudy a osudy všech v Midcyru balancují na ostří Curochu.

Kylar si Elene přitáhl do náručí a vášnivě ji objal. Vzlykal. Vzal Curoch a vrazil jí ho do boku. Vzdychla, pevně ho stiskla.

Když Curoch probodl Khali, výbuch světla wetboye zaplavil jako oheň. Bylo čisté, horké a očišťující. Kylara napadlo, že je třeba mrtvý. Doufal v to.

97.

Hlas v temnotě: „Myslel jsem, že to skončilo. Zabil Khali. Proč stále přicházejí?“

„Ona lhala,“ řekl další hlas, Dorianův. „Nebyla královnou Cizinců, jen jejich spojencem. Naše práce ještě neskončila. Ani z poloviny. Potřebujeme Curoch.“

Kylar otevřel oči, když se ho někdo dotkl. Stála nad ním sestra Ariel, zatímco on se na podlaze choulil k Elene. „Potřebujeme meč, chlapče.“ Měla laskavý, ale pevný hlas. „Hned. Khali je mrtvá, Kylare, ale Elene ne, ještě ne, avšak její zranění nelze Vyléčit. Nikdo nespojí, co Curoch rozetne,“ řekla sestra Ariel. „Potřebujeme tě. Vás oba. Jinak kruly nikdy nezastavíme.“

Curoch byl skoro až po jílec zabořený v Elenině boku. Její víčka se lehce zachvěla, ale zůstala otevřená. „Já nemůžu,“ zašeptal Kylar.

Sestra Ariel sevřela silnou rukou jílec a hladkým pohybem meč vytáhla. Elene slabě zachrčela, zpod žeber vytryskla krev.

„Otevřete dveře!“ křičel Dorian. „Obě křídla!“

„Udělejte to!“ podpořil ho Logan. „Udělejte vše, co říká!“

Dvě stovky vürdmeisterů ležely v soustředných kruzích, všichni mrtví a bílí jako stěna. Celý vir byl po smrti.

Ale na kruly to nijak nepůsobilo. Stále obklopovali Sál větrů jako ohromný oceán vířící temnoty. Dokonce i teď si ti nejhrozivější razili cestu liniemi svých druhů. A proti té hordě, bok po boku, stáli Ceurané, Lae’knaughti, Cenarijci, Sethijové i khalidorští vojáci. Kylar se domníval, že zabití Khali bude znamenat celkové vítězství, ale krulové všude kolem něj − desetitisíce, statisíce, miliony stvůr − tvrdili něco jiného. Armáda lidí uprostřed byla jako kámen vzdorující přívalové vlně.

Bože, nebyl způsob, jak by se mohli postavit takové přesile.

Někdo Kylarovi stiskl rameno. Byl to Logan. Jeho tváře se leskly smíšenými slzami radosti a smutku. „Kylare, bratře, pojď. Máme tu pro ni křeslo.“ Logan ho znovu stiskl a ten dotek řekl víc než tisíc slov.

Zem se znovu zachvěla, ale Kylar se nemohl otočit od Elene, která teď dýchala o poznání mělčeji. Proud krve zeslábl. Otevřené dveře zesilovaly kakofonii bitvy. Kylar ji skoro neslyšel. Nechal se dostrkat do těsného kroužku lidí v otevřených dveřích. Sestra Ariel položila Curoch do tuctu natažených dlaní.

Kylar po Durzově postrčení položil na čepel dlaň. Durzo mu druhou dlaň oběma rukama sevřel. Bylo to tak netypicky něžné gesto a Durzo ho držel, dokud k němu Kylar nevzhlédl. Mistr jako vždy nenacházel slova, ale Kylar v jeho očích viděl respekt, sdílenou bolest a pýchu. Byl to pohled otce, jehož syn dokázal něco velkého, a ten pohled Kylarovi říkal, že už není déle sirotkem. Potom, Kylarovu ruku stále v dlaních, Durzo naklonil hlavu, v očích prosbu.

Kylar pochopil a nechal ka’kari, aby mu přeteklo do dlaně, a předal ho Durzovi. Durzo přikývl a pustil ho. Pak Vi položila ruku na Curoch a lehce se dotkla té jeho. Elene, znovu při smyslech, přiložila svou dlaň z druhé strany. Několik mocných mágů pokleklo a pokorně se meče dotkli dvěma prsty. Solon a sestra Ariel se zachovali stejně. Durzo v ruce držel Odplatu − Iures. Měla černou čepel, ale její jílec zakrytý nebyl, a Durzo tiše mluvil s Dorianem, když prorokovi Hůl práva podával.

Jakmile se dotkl čepele on, Kylar si najednou uvědomoval každého, kdo se meče dotýká. Znělo to jako ladící orchestr, každý měl svůj vlastní nástroj a tón. Pak před nimi Curoch začal hučet. Když na něj Dorian položil pravou ruku, v levé stále držel Iures, sálem se prohnal poryv větru.

Solon svůj tón našel jako první, bas tak hluboký jako jeho hlas, hluboký a silný jako oceán. Sestra Ariel se k němu přidala, výrazný mezzosoprán, otevřený, ale pronikavý. Pak se mágové připojili v chóru barytonů a basů; čirých, prostých a mužných, vytvářely základ. Na nich se usadily magae, pěkné a ženské, dodávaly tomu hloubku a spletitost. Připojila se Vi, její Talent byl jako rychle vibrující, vysoko vyzpívaná nota, které nikdo jiný nedosáhne. Pak se přidal nový hlas, sytější než všechny ostatní, obklopený tajemstvím, baryton takové hloubky a rozsahu, že je zastiňoval. Kylar otevřel oči a spatřil Durza, který drze položil jediný prst na hrot Curochu.

Potom Kylar ucítil, že je řada na něm. Zazpíval tenorem, který se nesl nad ostatními muži a doplňoval se s Vi. Jeho samotného překvapila síla jeho hlasu a všiml si, že se k němu ostatní obrátili se stejnou úctou, jako když se připojil Durzo. Durzovy oči naplnila neskrývaná pýcha.

Poté si Kylar všiml, že celá symfonie je něčím prostoupena. Byla to naděje a její hlas, dalo-li se to hlasem nazvat, byla Elene. Její emoce − přestože umírala − vzbudily naději v každém z nich. A s tím si Kylar uvědomil, že Curoch není jen prostým magickým nástrojem. On nezesiloval Talent. Curoch posiloval celého člověka.

Elenin maják naděje, Durzovo titánské odhodlání, Dorianova kajícnost a neskutečné soustředění, Arielina inteligence, Loganova odvaha, Viina touha po novém začátku, Kylarova láska ke spravedlnosti, pouta bratrství a sesterství, sebeobětování, odpor ke zlu, bojové nadšení. Všechnu tu magii stmelovala láska, láska, která zněla v každém nástroji od nejvyššího tónu po nejnižší − a každý muž i každá žena zpívali překrásně, heroicky, někteří zvládli jen pár not, jiní vládli velkým rozsahem, ale malou hloubkou, a pár jich bylo skutečnými mistry. Všichni do toho ale dávali vše.

Samotný Sál větrů zareagoval na dokonalost jejich kouzla magií ve svých stěnách. Tapiserie barevného světla tančily po stěnách, magie se zviditelnila i pro ty bez Talentu, jak se vlákna spřádala do jednoho kouzla. Zaplavilo je světlo a uvnitř rostoucí magie se odrážela do světa. Bojovníci venku, kteří vzdorovali neskutečné hrůze, najednou pocítili zvláštní jistotu, jako děti, co se perou s třídním trapičem a ten náhle zahlédne jejich přicházejícího otce.

Jak se hudba blížila vrcholu, řízená Dorianem, Kylar před nimi spatřil zamýšlenou partituru. Jeho pohled se rozšířil a on poznal, že nejen jeho part − který stále stoupl a stoupal − ale i ostatní potřebují ještě jeden hlas. Jeden, který nepatřil žádnému z lidí v Sále. Jejich Talenty sílily v crescendu a každý planul jako slunce. V Kylarově krvi a okolním vzduchu bylo tolik magie, že se to skoro nedalo snést. Stál ve výhni. Vše, co Kylar měl, vkládal do Curochu, ale kouzlo, o které se Dorian pokoušel, si stále žádalo víc.

Ozvalo se vzdálené zapískání, přehlušilo i bitevní vřavu.

Kylar vytřeštil oči. Podíval se na Doriana.

Mág posunul sevření na meči a uvolnil jílec, který teď ukazoval k nebi.

Ten muž byl tak troufalý, že tomu Kylar nemohl uvěřit. I se všemi spolupracujícími mágy neměli dost magie, aby kouzlo dokončili. Proto Dorian připravil past a připojil k nim stvoření, které jako jediné oplývalo dostatečnou mocí, aby vykonalo jeho vůli. Kylar byl ohromen. Ani zcela nechápal, o co se tady Dorian pokouší. Dorian se na něj zazubil a Kylar si nebyl jistý, jestli to, co spatřil v jeho očích, byla příčetnost, nebo šílenství. Jižními dveřmi Kylar viděl až k průsmyku, který vedl k Torrasově Zátočině, a jak se tam díval, objevila se planoucí šmouha.

Překročilo to řeku, s přechodem přes most se to neobtěžovalo, a nijak nezpomaleno se to brodilo liniemi krulů. Pohybovalo se to příliš rychle, aby to viděl jasně. Kylar mohl pohyb té věci odhadovat jen podle oblaku prachu, kouře a krve, který to za sebou zanechávalo. Šoková vlna trhající těla se uklidňovala dlouho poté, co to prošlo. Za pár vteřin se to dostalo od průsmyku k hranici, kde dříve stála Černá mohyla. Kylarovi došlo, proč Dorian otevřel dveře − kdyby to neudělal, ta zatracená věc by prorazila skrz zeď.

Hvízdot a magické crescendo se spojily. Skrze Curoch Kylar na zlomek vteřiny cítil Lovce, jak se natahuje po nabízeném jílci mocného meče Jorsina Alkesta, aby jim ho vytrhl. A Kylar ho poznal.

Hromové zahřmění srazilo všechny v místnosti k zemi. Obklopila je magie.