85.

Vi a tři stovky nejvytrvalejších válečných magae prošly východní větví průsmyku hodinu před úsvitem. Bohužel nejvytrvalejší neznamenalo nejvíce Talentované. Cesta se protáhla víc, než čekaly. Provést osm tisíc žen − většinou středního věku, přičemž každá z nich byla víc než ochotná podělit se o svůj názor − přes hory byla noční můra. Většina ostatních žen dorazí přes den, ale značná část dojde až zítra nebo pozítří. Dokonce i s těly, která vypadala o desítky let mladší, než byla, osmdesátileté a devadesátileté ženy nemohly příliš spěchat. Vi napadlo, že pokud v životě žádnou další ženu neuvidí, bude to považovat za štěstí.

Po krátkém hašteření s hlídkami, které skončilo, když je Vi Talentem zvedla do vzduchu a zatřásla s nimi, odvedli Vi přímo ke králi Gyrovi. Byl mezi svými muži, povzbuzoval je svou přítomností, a když přišla Vi, zrovna mladému jezdci utahoval chrániče. Vi si odkašlala a Logan se otočil.

Vi už o Loganu Gyrovi slyšela, ale vidět ho bylo něco úplně jiného. Byl to možná nejvyšší muž, jakého kdy spatřila, a měl dokonale tvarované tělo. Ve své bílé zbroji ozdobené rarohem s křídly, jejichž konečky přesahovaly černý kruh, byl dokonalým ztělesněním energického mladého krále ve válce. Byl svalnatý, držel se zpříma, a přestože chodil jako někdo, kdo ví, že ho sledují, nevyžíval se v tom. Na jeho pravém předloktí bylo něco divného. Vypadalo jasnější než to druhé. „Má paní,“ pokynul jí, „mohu pro vás něco udělat?“

Přestala na něj zírat. „Jsem Vi Sovari z Kaple. Přivedla jsem tři sta magae a dalších sedm tisíc jich dorazí zítra. Přišly jsme vám pomoci.“

„Děkuji, odvažuji se však říct, že léčitele sice budeme potřebovat, ale tolik…“

„Vaše Veličenstvo, my jsme válečné magae.“

„Válečné magae.“ Královy oči se rozšířily.

„Odstoupily jsme od smluv, abychom vám mohly pomoci.“

Projel si rukou plavé vlasy. „Tohle pár věcí změní… oni mohou mít tak dva tisíce meisterů a mezi nimi dvě stovky vürdmeisterů. My máme deset mágů. Jak mi můžete pomoci?“

„Dva tisíce?“ zoufala si Vi. „Pokud proti nám pošlou dva tisíce meisterů dřív, než dorazí zbytek sester, do hodiny z nás bude žrádlo pro červy.“

„Možná se nám jich povede polovinu odlákat. Jak dlouho vy a vaše tři stovky sester vydržíte proti tisícovce?“

„Mohly bychom to zvládnout a pár sester dorazí už v průběhu dne. Mé válečné magae jsou většinou nejlepší v obranné magii, Vaše Veličenstvo.“

„Dobře, pak tedy potřebuji, aby polovina z vás držela Černý most a přehradu. Ostatní rozptylte podél linie.“ Dorazil posel, ale Logan zvedl prst, aby počkal. „Och, a děkuji vám, sestro. Vaše pomoc je zoufale potřebná a velice vítaná. Doufám, že si s vámi večer promluvím podrobněji.“

„Velmi ráda a… Vaše Veličenstvo, vím, že jste se přátelil s Kylarem. On tady bude.“

V Loganově tváři se rozhostil zvláštní výraz. „Ano,“ řekl, „jsem si jistý, že tady bude.“

Vi a sto padesát sester se utábořily u Černého mostu, téměř ve stínu ohromné přehrady, když si uvědomila, co ten výraz znamenal. Logan si myslel, že Vi mluví o Kylarově duchovi. Stále se domníval, že je Kylar mrtvý. Hloupá, Vi, hloupá.

* * *

Logan a Garuwaši seděli v sedlech koní na Velkém trhu, když první paprsky vycházejícího slunce osvětlily Bohokrálovu armádu na druhé straně řeky. „Skočili na to,“ řekl Logan. „Museli do Reigukhasu poslat patnáct tisíc mužů. Minulou noc měli přesilu šest tisíc vojáků. Dnes jich mají o deset tisíc méně.“

Lantano Garuwaši se spokojeně zašklebil. „Teď už nás mohou zastavit jen dvě věci.“

„Magie?“

„A mladí muži opilí vidinou slávy, kteří zapomenou na disciplínu,“ doplnil Garuwaši.

„Kdy zaútočíme?“ zeptal se Logan.

„Hned teď.“

* * *

V královském stanu byla stále tma. Dorian přejel rukou po Jeninině odhaleném rameni, pokračoval po zádech dolů k jejímu boku. Její krása ho až bolela. Neměl ji sem vodit. Bylo to nebezpečné příliš mnoha způsoby. Nespala, ale kvůli němu to předstírala. Věděla, že se mu tak líbí. Ještě jednou nasál vůni jejích vlasů a posadil se. Začal se oblékat.

„Ta armáda je cenarijská,“ řekla Jenine do tmy. „Jsou to mí lidé.“

„Ano,“ souhlasil Dorian.

„Jak jsem se ocitla v nepřátelském táboře, můj pane?“

„Už tě někdy napadlo, co se stane, když vyhlásíš válku a nikdo nepřijde?“

„Co tím myslíš?“

„Já nemám v úmyslu zabíjet Cenarijce,“ řekl Dorian, „ale chápu, proč tomu nevěří. My sem přišli, jen abychom zničili Nepha a Mobura. Za úsvitu dají naši emisarové Cenarijcům vědět, že nezaútočíme, ale nemyslím si, že bychom si s nimi měli dělat starosti. Už zaujali obranné pozice stejně jako my. Zůstanou, dokud neuvidí, jak se stahujeme, pak se vrátí domů.“

Jenine vstala a Dorian si nemohl pomoci a musel obdivovat její krásu. Zaplavila ho známá panika ukrytá v touze. Chtěl ji chytit a divoce se s ní pomilovat, rovnou tady, jako by se ta šance neměla opakovat. Jenže slunce už skoro vyšlo a byly věci, které musel udělat.

„Mí lidé se cítí zneuctěni krutostmi tvého otce a je tam s nimi ten divoch Lantano Garuwaši. Říkají o něm, že se koupe v krvi. Co uděláme, když zaútočí? Budu za nás jednat,“ rozhodla se Jenine. „Mně uvěří.“

„Ne!“ zhrozil se Dorian.

„Proč ne?“

„Je to nebezpečné.“

„Nezaútočí na ženu, která přijde pod praporem vyjednavače. A navíc je lepší ohrozit mě než čtyřicet tisíc životů.“

„O to nejde,“ řekl Dorian a zuřivě přemýšlel. „Tvá přítomnost by mohla válku uspíšit, má lásko. Co udělá Terah Graesinová − i kdybys přišla pod vlajkou vyjednavače − když tě uvidí živou? Tvůj život bude znamenat konec veškeré její moci. Lidé jsou schopní udělat strašlivé věci, aby si udrželi to, co milují, Jenine.“ Pravdou bylo, že kdyby poslal Jenine za Loganem, hrozba útoku by ve vteřině pominula − stejně jako jeho manželství.

Pokud… co kdyby si Jenine vybrala jeho? Logana skoro neznala. To, co s ní vybudoval Dorian, bylo… skutečné! Vystavěli jsme to na lži. Och, Solone, co bys asi řekl, kdybys mě teď viděl?

„Máte pravdu, můj pane manželi. Jen bych si přála, abych mohla něco udělat.“

Dorian ji políbil. „Neměj strach. Všechno dobře dopadne.“ Prošel pod stanovou plachtou a spatřil uříceného mladého muže, který mu nesl zprávu a zjevně se bál Bohokrále vzbudit. „O co jde?“ chtěl vědět Beznaděj.

„Vaše Svatosti. Generál vám vzkazuje, že útok na Reigukhas byla lest. Naši zvědové se zmýlili. Cenarijci nás teď převyšují o deset tisíc a… Vaše Svatosti, útočí.“

86.

Bojovat v té zatracené róbě bude dřina, ale Vi byla ráda, že se neoblékla do své skandální wetboyské šedé. No, měla to oblečení na sobě, ale pod róbou. Jít od bitvy bez wetboyského oblečení by bylo jako jít do boje s rozpuštěnými vlasy.

Světlovlasý muž, spíš široký než vysoký, jí přivedl koně. Poznala, že je to mág. „Feir Cousat,“ představil se. „Ty jsi Vi?“

Přikývla. Nacházeli se v desáté řadě, za pikenýry a štítonoši, kteří strážili most pod přehradou. Z vyvýšené pozice viděli celé údolí.

Mezi Garuwašiho muži dole na Velkém trhu někdo vztyčil vlajku. Když s ní třikrát zamával, Ceurané začali pochodovat k řece. Vedle prvních oddílů jel samotný Lantano Garuwaši, a když tasil meč, zbraň zazářila slabým světlem. Propukl jásot.

Vi zamžourala na meč. Něco na něm bylo špatně.

„Stalo se něco?“ zeptal se Feir.

„To světlo… je tvoje práce?“

„Cože?! Ty to odsud poznáš?“

„Prostě ti to je podobné. Myslím tím tvoji práci. Nevím jak.“

Horalé, kteří tvořili střed khalidorských linií, reagovali pomalu. Neudělali nic, dokud polovina z Garuwašiho pěti tisíc sa’ceurai nepřešla na druhý břeh. „Co to dělají?“ nechápal Feir. „Khalidořané nevystřelili jediný šíp.“ Pak horalé začali klusat vstříc nepříteli.

Garuwašiho vlajka klesla, jakmile se horalé přiblížili na třicet kroků, a z každého ceuranského hrdla zazněl hrůzu nahánějící křik. S řevem zaútočili. Sa’ceurai běželi s dlouhým mečem za zády a druhou rukou nataženou před sebou. Slovo útok nedokázalo vystihnout eleganci toho pohybu.

Pak se linie srazily. Průměrný horal byl vyšší a mohutnější než průměrný sa’ceurai, ale v řinčení zbraní a zbrojí, které doléhalo až k Vi, to byli horalé, kdo padal k zemi v poměru deset na jednoho sa’ceurai. Sa’ceurai sekali meči dolů a nahoru, nad hlavou a dolů, nebo předstírali výpad a pak do horala narazili ramenem.

„Nejlepší bojovníci na světě,“ poznamenal Feir. „Horalů je tam dvakrát víc − a podívej.“

Během několika minut most přešel i zbytek sa’ceurai. Jak poznamenal Feir, obě strany bojovaly muž proti muži, linie se roztříštily v tisíce duelů, přestože ani jedna strana nepohrdla vykucháním protivníka, jenž se obrátil zády. Navzdory dojmu mohutnosti, který vyvolávala ceuranská lakovaná zbroj, ti muži doslova tančili.

Lantano Garuwaši to dirigoval, rozdával smrt pokaždé, když se k němu horalé přes sa’ceurai protlačili, ale většinou jen přihlížel. Vzduch kolem něj blikal a jiskřil a Vi usoudila, že to jsou šípy nebo kouzla, které po něm střílí Khalidořané. Hned za Garuwašim seděl na koni hrozivě vyhlížející mág a neustále při ochraně vojevůdce gestikuloval.

Vi spatřila zkázu, kterou meisteři napáchali, dřív než samotné meistery. Řady sa’ceurai se rozvlnily, jako by do všech najednou něco vrazilo. Pak spatřila koule zeleného ohně, které v oblouku přelétly přes hlavy horalů a rozprskly se mezi sa’ceurai. Plamen zmodral, když zasáhl maso, černý kouř stoupal ze stovek hořících těl.

Postup sa’ceurai se ve vteřině zastavil. Lantano Garuwaši zběsile máchal rukou vpřed a jeho vlajkonoš zuřivě mával vlajkou, ale jeho muži ustupovali. Tucet zelených střel zabubnoval na Garuwašiho štíty, ty se málem zhroutily. Strhnul koně k řece a připojil se k ustupujícím mužům, mával rukama a celou cestu je všechny proklínal.

Horalé zařvali a vyrazili vpřed. Pronásledovali Ceurany.

Ale vzadu, kam Khalidořané neviděli, to vypadalo úplně jinak. Zatímco ti vpředu předváděli přehnaná panikářská gesta, nikdo z nich na útěku neodhodil zbraň. Sa’ceurai nejblíže řece v klidu zastrčili meče do pochev a ve dvojicích odnášeli zraněné. Zuřivé máchání rukou Lantana Garuwašiho, třepetající se vlajka − to nebyla ta samá, kterou použili při útoku, že ne − to všechno byla léčka.

„Ženou se bledule!“ zakřičel někdo.

Za mostem naproti Vi stovky Khalidořanů běžely na své místo. Jejich lučištníci vypustili mračno šípů. Feir rozhodil rukama a nad Cenarijci se rozvinulo průhledné modré plámo magie, překrylo ty u paty mostu. Šípy narazily do štítu a k Viině překvapení nevybuchly v plamenech. Místo toho zasáhly štít jako jehelníček, projely skrz a okradené o veškerou rychlost posledních pět stop na Cenarijce jen spadly.

„Lučištníci, střílejte mimo štít!“ zakřičel Feir, ale nestihl to dřív, než několik střelců vypustilo šípy. Ty projely deštníkem, letěly šest stop a pak spadly zpátky na štít, ztratily energii a popadaly na zem.

„Meisteři!“ zaječel někdo.

Než se Vi podařilo najít temnou postavu na druhé straně mostu, něco ji srazilo ze sedla. Na kamenitou zem však dopadla mnohem menší silou, než by čekala.

„Opravte to na ‚vürdmeistery‘,“ řekl Feir a pomohl jí na nohy. „Bastardi.“

„Zachránil jsi mě,“ uvědomila si Vi, když si při vstávání kolem sebe všimla neznámého štítu.

„Mám to u tebe. Teď něco dělej. Já jsem skoro plonk.“

Tucet zelených ohnivých střel různých velikostí přelétlo most. Vi sáhla po svém Talentu, ale v uších jí stále zvonilo. Byla příliš pomalá.

I tak se však každá ohnivá střela zvedla jako šíp, když ho zasáhne spodní vítr, zatočila se ve vzduchu a udeřila do khalidorských linií. Nějaká žena zavýskla a Vi poznala hlas sestry Rhogy. Viina bitevní magae to vlákno cvičila čtyři dny v kuse, ale vidět ho v akci Vi bralo dech.

Vi nemohla najít koně. Netušila, jak mohl někam odejít skrz masu pikenýrů, střelců a štítonošů, kteří hlídali vstup na Černý most. Muži vytvářející štítovou zeď před přední linií se na ni podívali. Všechny štíty se ježily tucty šípů. Khalidorským luěištníkům došlo, že když budou střílet dostatečně nízko, cíl si najdou. „Jak velký kryt potřebujete, sestro?“ zeptal se hubený, o dobrých dvacet let starší důstojník. První řada vojáků klečela na jednom koleni, štíty je zcela kryly, druhá řada držela štíty v úhlu a třetí je zvedala nad hlavu, přestože je chránil magický deštník. Mačkali se na sebe, jak nejvíc to šlo.

„Vy si odpočiňte,“ řekla Vi třetí řadě. Protlačila se mezi ně a vystrčila hlavu ven.

Vürdmeistera našla podle vířícího štítu z černých virů. O chvíli později se do jeho štítu zabořilo půl tuctu ohnivých střel, magie tříštila a škvařila dlažbu mostu u jeho nohou, ale vürdmeister jako by si toho ani nevšiml. Díval se dolů po řece k brodu u Velkého trhu.

Khalidorští horalé pronásledovali sa’ceurai přes řeku a tisíce se jich právě brodilo na cenarijskou stranu. Viino srdce vyskočilo až do krku.

K obloze nad Velkým trhem vzlétla modrá světlice. Napravo od Vi se na úzkém kamenném chodníku na přehradě potácel osamělý mág. Voda přetékala její vrchol a mág se tak pohyboval za padesát stop vysokým vodopádem. Držel se zábradlí a pomalu se přitahoval vpřed, snažil se udržet nohy na kameni. Uprostřed lávky byly dva obrovské rumpály, řetězy, kterými byly obmotané, zůstaly nedotčené. Mizely uvnitř přehrady, kde zvedaly přepadová vrata. Mág přes každý rumpál přehodil tlusté modré lano z magie a zatáhl.

Stěží začal, když půl tuctu vürdmeistera, kteří se skrývali v khalidorských řadách, vyrazilo vpřed. Oheň, vzdušná kladiva, blesky a střely ze všech směrů narážely do osamělého mága. Mágovy štíty držely, dokud k němu nepřiletěl zářící bílý homunkulus. Mág zaječel, když se protrhl vzduch a z otvoru se vyvalil pekelný wyrm.

Wyrmovy čelisti spolkly štíty, muže i jeden z rumpálů. Pak se netvor stáhl do pekla, které ho zplodilo, a zmizel.

O chvíli později se tucet střel zakousl do drahého rumpálu, přerazil ho a uvolnil řetězy.

Teprve když zničili druhý rumpál, Vi si uvědomila, že právě přihlížela vykastrování Garuwašiho pasti. Garuwaši předstíral útěk, aby Khalidořany nalákal do řeky, kde by je utopil. Ale Khalidořané o tom věděli. Proč by jinak tajili přítomnost šesti vürdmeisterů? Teď se Garuwašiho past obrátila proti němu.

„Feire!“ vykřikla Vi. Otočila se a překvapilo ji, že stojí přímo za ní, hrůza v jeho očích jí prozradila, že pochopil. „Dokážeš mě ochránit?“

Jeho oči těkaly po vürdmeisterech, kteří těm Viiným připadali úplně stejní. „Tři druhé, dvě třetí a jedno šesté shu’ra. Do hajzlu. Možná.“

Jeden z mladších vürdmeisterů se zasmál, otočil se přes rameno a něco říkal. Vi po něm šlehla magií, zachytila lem své róby a trhla. Kdyby nad tím přemýšlela, nikdy by to nezkusila. Nemohla dosáhnout tak daleko. Nikdy se jí to nepovedlo.

Muž došel do poloviny koryta a zaječel.

Feir vyvalil oči. „Dobrý zásah.“

„Tohle bude ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělala,“ řekla Vi. Talentem odstrčila vojáky z cesty. Ta zatracená lávka byla dobrých třicet stop daleko a dvacet hluboko. Strhla ze sebe róbu.

„Odveďte jejich pozornost. Teď!“ křikla.

Válečné magae jí vyhověly a vypustily tucty ohnivých střel.

Vi proběhla vyčištěným prostorem, několik rychlých kroků a přešla do plného běhu. Skočila do propasti, jen tak tak si vzpomněla, že by se měla zaštítit. Skok byl dokonalý. Oběma nohama přistála uprostřed lávky, voda stříkala všemi směry, setrvačnost ji přimáčkla ke zdi. Štít pomohl, ale pořád to byl dvacetistopý pád. Vi narazila do zdi a odrazila se. Naslepo šátrala rukama a na okamžik cítila, jak se konečky prstů otřela o kámen. Pak už letěla prostorem.

Hloupá, Vi, hloupá.

Zdálo se jí, že slyší Nysův smích. Na boha životodárných tekutin nepomyslela měsíce, a teď ji zabije voda.

Napjala se, čekala na dopad, ale ten nepřišel. Vi otevřela oči, ale přes proud vody nic neviděla. Pak z něj vyplula. Uviděla tlusté lano Talentu uvázané kolem svých boků a pnoucí se k sestře Ariel, která se mračila námahou. Po chvíli už Vi byla u jednoho řetězu. Chytila se ho a sestra Ariel ji pustila.

Vi okamžitě smetla k zemi síla padající vody, ale s obtížemi se dokázala postavit na nohy. Nad sebou viděla vürdmeistery − už zbývali jen tři − jak proti ní vrhají ohnivou smrt, ale nic se k ní ani nepřiblížilo. Na cenarijském břehu dvě stě žen žhnulo Talentem jako pochodně − její sestry. Chránily ji a nic je nemohlo zastavit. Zahřálo ji to u srdce. Tyhle ženy za ni byly ochotné zemřít. Poprvé v životě někam patřila.

Plakala a smála se i ve chvíli, kdy našla další řetěz. Vstala, řetěz v každé ruce, jejich články byly dlouhé jako její předloktí. Zapřela se, ale bez kladek byly příliš těžké.

O krok ustoupila, ven ze stínu přehrady, na slunce. Blížilo se poledne. Cítila sluneční svit, jak zaplavuje její kůži, a otevřela se mu. Zůstala otevřená, až to pálilo, dokud se každý její pór nenaplnil teplem.

Pak se zapřela znovu. Zpočátku se nic nepohnulo. Potom cítila, že něco v mechanismu uvnitř přehrady hrozí prasknutím. Železné hrdlo hlasitě sténalo a nakonec… se tam něco otočilo. Její Talent se natáhl, chytil řetězy jako tucet dlaní najednou, její ruce je sevřely, zatáhly a znovu se chytily. Uši jí zaplavilo syčení, otevřela oči. Něco zářilo oslepujícím světlem. Byla to ona. Vi zářila skoro jako samotná Seraf. Všude, kde se voda přelila přes její údy, s hlasitým syčením stoupala pára.

Stavidla se pootevřela, tři nalevo a tři napravo. Vi táhla, věděla, že ji síla opouští. Musela to dokončit. Zatáhla ještě jednou a ucítila, jak se zámek přehrady otevřel. Proud vody přetékající přes okraj slábl, až se zastavil. Znovu viděla.

Šest otevřených vrat pod ní do údolí neskutečnou silou chrlilo vodu. Záplava narazila do tisíce Khalidořanů, co se brodili k Velkému trhu. Muži se drápali na vyvýšeninu, tiskli se k břehu a šlapali po druzích.

Jen Garuwašiho muži zůstali záplavy ušetřeni. Přestože viděli, že se jejich past hroutí, byli stále připraveni na to, že by mohla fungovat. Shromáždili se na vyvýšeninách obklopujících Velký trh a uzavřeli přístupové cesty. Pak se vraceli k řece a tlačili Khalidořany do vodní smrti. Někde se muži drápali přes štíty sa’ceurai, ale nalezli jen rychlou smrt mečem.

Vi si uvědomila, že všichni na mostě na ni zírají. Ozvaly se výkřiky a jásot. Stále se držela řetězů. Najednou byly nesnesitelně těžké. Pustila je a zavrávorala. Chytily ji ruce a podepřely ji. Tucet sester se odvážil na kluzkou lávku, aby jí pomohly.

Sestry. Mé sestry. Vi začala plakat a nikdo se netvářil, jako by udělala něco hloupého.

87.

Lantano Garuwaši byl první, kdo pochopil následky toho, k čemu došlo na přehradě. Past, již on a Logan připravili, stála na předpokladu, že dokáží stavidla znovu uzavřít. Po zničení rumpálů byl především zázrak, že je vůbec otevřeli. Po zaplavení khalidorských horalů měli s Loganem v plánu vrhnout všechny své vojáky proti otřesené khalidorské armádě. Lapené mezi armádou Cenarijců a Ceuranů a prokletou zemí Mrtvé zóny by se khalidorské vojsko za pár minut rozpadlo. Místo toho mohla spojenecká armáda postupovat jen přes úzké mosty.

Garuwaši zahájil přesun a nařídil magae, aby chránily mosty. Být na místě Khalidořanů, právě ty by se snažil zničit.

Nemýlil se. Protiútok byl skoro čistě magický. Stovky meisterů udeřily na oba mosty, ale pak je najednou odvolali. Magae mu řekly, že viděly vzplanutí magie na odvrácené straně Černé mohyly, kde Khalidořané bojovali s barbary, ale nic bližšího mu sdělit nemohly. Kdyby dokázal přebrodit řeku, mohl by využít výhodu Bohokrálovy rozdělené armády. Ale voda se doslova přelévala přes most. Zřídil předmostí a poslal ženisty, aby všemi možnými prostředky mosty rozšířili, ale situace nevypadala dobře.

Jakmile Khalidořané zjistili, že jeho muži staví opevnění a neútočí, stáhli se na sto kroků vzdálenou vyvýšeninu a začali se opevňovat také.

Odpoledne našel Garuwaši krále Gyra ve velitelském stanu, který přesunul k Volskému mostu.

„Dnešek byl velkým vítězstvím,“ řekl Logan. „Ztratili více než devět tisíc horalů. Já ztratil při obraně Velkého trhu devadesát mužů. Kolik padlo sa’ceurai?“

„Sto patnáct, když je lákali do pasti. Osm, když sklapla.“

„Dvě stě mužů, abychom zabili devět tisíc,“ shrnul to Logan. Víc o tom nemluvil. Bylo to vítězství, ale vítězství, které se stane předehrou porážky.

„Zítra se patnáct tisíc jejich vojáků vrátí z Reigukhasu a vy přijdete o sa’ceurai,“ poznamenal Garuwaši.

„Za jak dlouho dorazí regent?“ zeptal se Logan.

„Za hodinu. Jeho poslové mě požádali, abych se s ním bezodkladně setkal.“ To nebylo dobré. Po tak velkém vítězství by měl k zítřku vzhlížet s nadějí. Místo toho se dnes v noci bude muset zabít. Mnoho jeho sa’ceurai se k němu připojí. Dvacet tisíc sa’ceurai, kteří doprovázeli regenta, se prostě obrátí a odejde domů.

„Nemůžeme prostě použít iluzi, jako jste to udělali dnes?“ navrhl Logan.

Garuwaši si povzdechl. „Feir tvrdí, že něco v magii meče iluze ruší. Záře vypadá dobře na deset, dvacet kroků, když s mečem mávám sem a tam, ale zblízka? Neobstál by, ani kdyby ho zkoumalo dítě.“

„Vaše Veličenstvo, mohu?“ zeptal se Feir. Garuwaši ho navzdory mohutné postavě neviděl přicházet. To jen dokazovalo, jak moc je unavený. Logan Feirovi pokynul, ať pokračuje. „Já ten meč vytvořil. Pokud najdeme rubín, který kouzlo udrží, odvažuji se říct, že budu jediný, kdo pozná rozdíl mezi novým Ceur’caelestem a původním. Nepotřebujeme nějak výjimečný rubín, jen musí být dostatečně velký. Králi Gyre, jsem si jistý, že ve vaší pokladnici by se vhodný našel. Připadá mi směšné vzdát se, když už jsme se dostali tak blízko.“

„Nic nevzdávám,“ odsekl Garuwaši. „Já jen vím, že náš padělek odhalí.“

„A co když ne?“ zeptal se Feir.

„Regenti na to čekají celá staletí,“ připomenul mu Logan. „Jsem si jistý, že mají nějaký test, který jim potvrdí pravost meče.“

„A co udělají?“ zeptal se Feir. „Regent není Talentovaný, a vy máte k dispozici magae. Po menších přípravách bychom mohli…“

„Vypadni,“ vydechl Garuwaši. „Už jednou jsem tě poslechl a pošpinil svou čest. Víckrát ne. Ty o sa’ceurai nic nevíš. Táhni, hade.“

Z Feirova obličeje se vytratila barva. Pomalu vstal. Garuwaši se k němu otočil zády. Skoro doufal, že se na něj Feir vrhne. Ať Garuwašiho zahubí zrada. Pak všechny vady, které na meči naleznou, připíší na vrub zrádci. Něco z Garuwašiho jména přežije.

„Pokud se rozhodneš zachránit tuhle armádu a tisíce duší v ní, já a magae se budeme držet poblíž,“ řekl tiše Feir. „Pokud si chceš zachránit jen svou drahocennou čest, táhni do pekel.“

Když se Garuwaši otočil, obr už byl pryč. Král Gyre se na něj beze slov podíval.

„Co bych to byl za krále bez cti?“ zeptal se Garuwaši. „Tihle muži pro mě znamenají vše. Následovali mne ze svých vesnic a měst do cizích krajů. Kam jsem šel já, šli i oni. Když jsem stovce z nich řekl, ať obsadí kopec, přestože jsem věděl, že to bude stát devadesát životů, poslechli mě. Jsou jako lvi. Mají-li zemřít, měli by nalézt smrt v bitvě, ne v hanbě svého vůdce. Zítra budete čelit dvaceti tisícům Khalidořanů a dvěma tisícům meisterů, kteří dnes skoro nezakusili boj. Až tu nebudou sa’ceurai, s vašimi muži to otřese.“

„A to samé se stane, když se před nimi zabije šest tisíc mužů včetně jejich neporazitelného generála,“ poznamenal suše Logan. „A stejné to bude, až se budou dívat na záda dvaceti tisíc sa’ceurai, kteří měli být jejich spojenci.“

„Vy jste král. Co byste udělal?“ zeptal se Garuwaši.

„Ptal byste se mne na to, kdyby pro vás má odpověď něco znamenala?“

„Viděl jsem vás, jak jste vsadil na kolo nejlepšího přítele.“

Logan se podíval na své ruce. Dlouho nic neříkal. „Noc předtím, než šel Kylar na kolo, jsem poslal muže, který ho měl osvobodit z mého vlastního žaláře. Kylar odmítl jít, protože by tak poškodil můj královský úřad. Tak moc ve mě věřil. Být král znamená přijmout fakt, že ostatní budou platit za má selhání − a dokonce i za mé úspěchy. Jedna má část zemřela na tom kole. Ať se rozhodnete jakkoli, doene Lantano, bude mi ctí bojovat po vašem boku.“

„Králi Logane, když budu muset odčinit své hříchy, budete mým sekundantem?“

Logan Gyre se lehce uklonil, ve tváři nehnul svalem. „Doene Lantano, bude mi ctí.“

88.

Byl blázen. Feir se řídil instrukcemi šíleného arcimága, který zemřel před sedmi sty lety. Feir vytvořil meč, který tak úplně nechápal. Dokonce přesvědčil i Lantana Garuwašiho. Věřil si, a teď se padělek bude muset spoléhat na iluzi, pokud se to Garuwaši nerozhodne všechno ukončit rovnou.

Protože se vojevůdci zavázal přísahou věrnosti, očekávalo se od Feira, že i on spáchá sebevraždu. To ale udělat nemohl. Vojevůdce ho samozřejmě může nechat zabít. Nevěřil však, že by se to stalo. Takže bude znovu podvádět a bránit se magií. Každý sa’ceurai v Midcyru jím bude opovrhovat. Možná ho budou pronásledovat. Taková měla být Feirova budoucnost. Buď to, nebo věčná služba u Lantana Garuwašiho jako jeho hlavní iluzionista. Po zbytek života bude na čepeli vytvářet falešné plameny.

To předstírání Lantana Garuwašiho zničí. Pokud bude vládnout, bude vládnout špatně, protože se bude považovat za nečestného muže. Garuwaši nebyl tak mladý, aby čest považoval jedinou důležitou věc v životě, ale byl sa’ceurai do morku kostí. Pro Garuwašiho by bylo nejlepší, kdyby čepel zabořil do vlastního břicha.

Slunce už na obloze kleslo k obzoru, když Feir prošel pod plachtou poradního stanu. Uvnitř seděli král Gyre, lord generál Brant Agon, pobledlá Vi Sovari a starší maja, již Feir nepoznával. Feir si sedl na prázdné křeslo. Král Gyre seděl se založenýma rukama po Feirově pravici. Ve tváři se mu nezračily žádné emoce, ale to samo o sobě Feirovi prozradilo, že si dělá starosti. Když si Feir přitahoval křeslo, něco na Loganově pravém předloktí upoutalo jeho pozornost. Bylo tam cosi magického, malého a vetkaného do Loganovy paže.

Logan si všiml jeho zájmu a složil ruce do klína, ukryl je pod stůl. Feir to pustil z hlavy a pokračoval v prohlídce ostatních lidí u stolu. Vi Sovari se zahalila do skromné róby maji, ale na zápěstích a krku byla vidět šedohnědá kůže jejího wetboyského oblečení. Pod očima měla tmavé kruhy a pleť jí zbledla od magického vyčerpání. Byla čtyři místa od něj, téměř mimo dosah Feirova magického vnímání, ale i tak poznal, že svůj Talent nepřepjala. Když Solon použil Curoch, vypadal zlomený. Začaly mu růst bílé vlasy a trvalým následkům unikl jen díky Dorianovi, který byl výjimečně zdatný Léčitel. Vi si při svých eskapádách u přehrady ani v nejmenším neublížila. Přiblížila se hranici svého daru, ale nepřekročila ji. Feir Vi podezříval, že po jedné prospané noci bude úplně v pořádku. Klidně by mohla být nejmocnějším mágem v místnosti. Možná by se vyrovnala i Solonovi. A teď, když se po napomenutí od postarší maji posadila rovně, vypadala Vi jako obr. Stejně jako mužské svaly vypadají největší po fyzické námaze, tak i Viin Talent nyní působil neskutečně. Feir si kvůli ní připadal jako zakrslík a nelíbilo se mu to.

Stanová plachta se náhle otevřela a všechny oči se k ní otočily. Muž, který vstoupil, ale nebyl Lantano Garuwaši. Příchozí byl tmavovlasý a tmavooký Alitaeran s navoskovaným knírem a pláštěm sepnutým sponou se znakem orla. Byl to Marcus, člen jedné z nejmocnějších rodin a zajisté velitel dvou tisíců alitaeranských kopiníků, kteří odpoledne dorazili s posledními magae.

„Nepřijde mi, že by se porada nějak dotýkala alitaeranských vojáků,“ poznamenal lord generál Brant Agon. Zjevně mezi nimi byla zlá krev.

„Tato porada rozhodne, jestli získáme dvacet tisíc sa’ceurai, nebo ztratíme šest tisíc, které už máme. Řekl bych, že to z ní činí válečnou poradu. Jsem Tiberius Antonius Marcus, prétor. Čtvrtá armáda, druhý manipul. Jsme tu, abychom chránili Kapli. Sestry, Vaše Veličenstvo.“ Pokynul k osloveným.

„Je mi ctí, prétore, posaďte se,“ přivítal ho Logan.

Než se Alitaeran posadil, plachta se znovu pohnula a dovnitř se nahrnul Lantano Garuwaši. Ruka mu spočívala na hrušce meče, když šel ke svému křeslu a posadil se na ně, dřív než mohl kdokoliv něco říct.

„No, všichni jsou tady, až na ceuranského regenta a samozřejmě našeho drahého lae’knaughtského generalissima. Předpokládám, že ten dorazí o půl hodiny později a bude se dožadovat, abychom mu všechno zopakovali,“ poznamenal lord generál Agon.

„Nejspíš to tak bude,“ souhlasil Logan, „vzhledem k tomu, že jsem mu řekl, že porada začne až za půl hodiny.“

Ozvalo se pár uchechtnutí, ale Feirovi se teď dýchalo o poznání lépe. Lae’knaughtský generalissimus bude u sebe pravděpodobně mít spoustu všemožných magii potlačujících amuletů, které by zkazily jinak dokonalou iluzi.

Tichý hovor v místnosti brzy utichl, když se ozval dusot tisíce nohou, které pochodovaly ke stanu. Přicházelo všech dvacet tisíc sa’ceurai.

Tohle by mohlo špatně skončit.

Stanová plachta se otevřela a dovnitř vešel mladík a muž středního věku s věncem kaštanových vlasů na vyholené hlavě. Muž měl ve vlasech vpletené čtyři kadeře, všechny ceuranské a velmi staré. Ustoupil stranou, aby uvolnil cestu chlapci, jemuž nemohlo být víc než patnáct let. Měl ohnivě rudé, nakrátko střižené vlasy, do kterých si vpletl jedinou, ale velmi dlouhou kadeř. Na sobě měl zdobenou hedvábnou róbu a u pasu se mu houpal rubíny ozdobený meč.

Feir dostal šílený nápad, že by mohl největší rubín vyloupnout a použít na svůj padělek.

„Sestry, pánové, prétore, Vaše Veličenstvo,“ pozdravil je starší Ceuran, „představuji vám sa’ceurai Hidea Mitsurugiho, šestého regenta Hidea, pána Mount Tenji, protektora svaté cti, strážce nejvyššího křesla a lorda generála spojených armád Ceury.“

Lidé kolem stolu chlapce přivítali. Logan vstal a sevřel mu předloktí. Chlapec působil trochu zaskočeně, a přestože se ze všech sil držel protokolu, téměř nedokázal odtrhnout zrak od Lantana Garuwašiho. Musí to být chlapcův hrdina, pomyslel si Feir. Jistě, Lantano Garuwaši byl hrdina každého mladého sa’ceuraiho.

Garuwaši se víc než na chlapce soustředil na staršího Ceurana. Byl to ve skutečnosti on, kdo v rukou držel moc? Byl chlapec jen nastrčená figurka? Když chlapec a jeho ministr přišli blíž a usadili se, Feirovo srdce pokleslo. Starší Ceuran musel být něco jako dvorní mág a vládl značným Talentem. Garuwaši zachytil Feirův pohled a nepatrně zavrtěl hlavou. Naznačoval mu tak, aby od podvodu ustoupil.

To byl konec. Teď už přijde jen smrt.

Hideo Mitsurugi si odkašlal. „Myslím, ehm, že bychom měli přistoupit k tomu, proč jsme se sešli, šlo by to?“ Očima těkal nahoru a dolů, jako by se snažil vzpomenout si na připravený proslov. „Doneslo se nám, že jste vznesl jistý nárok, doene Lantano Garuwaši. Pochopili jsme to tak, že prohlašujete, že vlastníte Meč nebes, Ceur’caelestos.“

„To tvrdím, doene Hideo,“ řekl Garuwaši. V Garuwašiho tváři se zračilo cosi jako radost. Dělal něco špatného, s čím nesouhlasil, a právě se to přiblížilo ke konci.

„Podle prastarého zákona a proroctví se má nositel Ceur’caelestu stát králem Ceury a umožnit návrat Nejvyššího krále, jehož vláda bude zvěstovat zrození Bojovníka světla.“ Mitsurugi se odmlčel. Ztratil nit. Do modrých očí se mu vplížila panika.

Starší Ceuran mu něco pošeptal do ucha. Zdálo se, že trapná nápověda Hidea dožene k slzám. „Nárokujete si Nejvyšší křeslo Ceury, Lantano Garuwaši?“

„Nárokuji.“

Co to dělá? Feir střelil pohledem po Garuwašiho meči. Drak na hrušce se naprázdno šklebil jako kluk, který ve rvačce přišel o oba přední zuby.

„Počkat,“ ozval se lord generál Agon. „Domníval jsem se, že regentem Ceury je doen Hideo Watanabe. Jak můžeme vědět, že tento − s prominutím − kluk má právo zkoušet Lantana Garuwašiho?“

„Jak se opovažuješ?!“ Starší sa’ceurai zrudl a položil ruku na meč.

„Ano, opovažuji se,“ odvětil Agon. „A pokud vytáhneš ten meč, opovážím se znovu a narvu ti ho do chřtánu.“

„Ha. Jsi jen starý kripl.“

„O to bude tvá smrt více zahanbující,“ oplatil mu Agon.

„Dost!“ vyštěkl Mitsurugi. „Hideo Watanabe je můj otec.“ Sklopil zrak. „Byl. Shromáždil tuto armádu. Ale než jsme se vydali na pochod, zjistil jsem, že vás nemá v úmyslu zkoušet, doene Lantano. Chtěl vás zabít − ať už je váš Ceur’caelestos pravý, nebo ne. Vyčetl jsem mu, že pošpinil čest regentství.“ Do Mitsurugiho očí vyhrkly slzy. „Utkali jsme se v souboji a já ho zabil.“

Feir tomu nemohl uvěřit. Ten chlapec zabil otce kvůli idejím Lantana Garuwašiho.

„Teď jsem regent já a je to krev mého otce, která mi zasychá na rukou. Od ní odvozuji právo posoudit, kdo bude naším králem,“ řekl Hideo Mitsurugi. „Prosím, doene Lantano, ukažte nám Ceur’caelestos.“

Ozval se zvuk trhané látky, všichni se zarazili a ohlédli se k zadní stěně stanu, kde právě nůž provedl vertikální řez až k zemi. Mágové a maji okamžitě sáhli po Talentu a tucty rukou sjely k jílcům meče. Asasín s tímhle davem zažije velmi krušné chvíle.

Vykoukla ruka a zamávala. „Omluvte mě,“ promluvil hluboký mužský hlas mimo stan, „když vstoupím dovnitř, neskončím jako jehelníček?“ Nečekal na odpověď a vešel.

Muž měl čistě bílé vlasy s černými konečky, opálenou olivovou pleť a svalnatou hruď pod drahým pláštěm. Kromě něj měl oblečené volné bílé kalhoty a na čele nakřivo naraženou korunu.

„Solone?“ vydechl nevěřícně Feir.

Solon se usmál. „Jen pro tebe, drahý příteli. A vy ostatní, omluvte můj neobvyklý vstup, ale vchod do stanu vám blokuje dvacet tisíc nevrlých sa’ceurai. Jsem Solonariwan Toflisin, král Sethu. Mohl bych říct císař, ale posledních deset let nemáme žádné kolonie, takže ‚císař‘ by bylo příliš domýšlivé. Vaše Veličenstvo, králi Gyre, přišel jsem vás podpořit tisíci muži. Také jsem přivedl pět lodí, ale někdo ráno zaplavil řeku a teď mám jen dvě a velké štěstí, že jsem neztratil žádného muže. Sestry, pokud z tohoto konfliktu vyjdeme živí, požádám Kapli o náhradu škody. Feire, vypadá to, že v těchto dnech putuješ ve vpravdě vybrané společnosti. Ach, to musí být sestra Ariel Wyantová, legenda své doby, a Vi Sovari, tak nádherná a úžasná − mnoho jsem toho o vás slyšel.“

„Naser si,“ zavrčela Vi.

Kolem stolu se ozvalo několik zalapání po dechu a sestra Ariel si přitiskla dlaně na spánky.

„Očividně je vše, co jsem slyšel, pravda,“ řekl Solon.

Tohle chování mu nebylo podobné. Solon nikdy nežvanil. Teď ale mluvil tak překotně, že i kdyby někdo tušil, o čem hovoří, nedokázal by z toho nic vyvodit.

„Musím vám říct, že cestou sem jsem zahlédl jednoho velmi zamračeného lae’knaughtského gentlemana, jak se nepříliš vybíravými slovy rozčiluje nad tím, že mu stráže sa’ceurai odmítají vstup na toto setkání. Ale teď tu stojím, což bude mé království stát opravdu mnoho, o mém manželství ani nemluvě − asi budu muset týdny vytírat podlahy v Běloskalém zámku, než mi žena dovolí k sobě zajít. Och, vy ženatí muži můžete předstírat, že jste pány svých hradů a tvrzí, ale paní vaší ložnice je i paní svého pána, co? Bez ohledu na to tu stojím a musím říct, že se právě dívám na zlatý hřeb své návštěvy − Lantano Garuwaši, je mi velkou ctí se s vámi setkat.“ Solon k němu přistoupil a natáhl ruku.

„S rybou si rukou nepotřesu,“ zamračil se Lantano Garuwaši.

Hideo Mitsurugi si odfrkl, ale nikdo jiný neřekl jediné slovo.

Najednou se Solonovo uspěchané a − podle Feirova pohledu − zbrklé chování změnilo. Solon si málem zlomil jazyk, aby se k Lantanu Garuwašimu dostal, a když získal jeho pozornost, byl neskutečně trpělivý. „Mně se zdá,“ řekl Solon, „že muž narozený se železným mečem by neměl pohrdat přátelstvím králů.“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Takhle s Lantanem Garuwašim ještě nikdo nemluvil.

„Když dojde na prolévání krve, nemáte sobě rovného, Lantano Garuwaši,“ pokračoval Solon. „Pokud dnes zemřete, vaším jediným odkazem bude krev. Nebylo by lepším odkazem muže, který proléval krev, uhašení ohňů války? Mohla by se ruka řezníka stát rukou tesařovou? Jako bratr král se vás ještě jednou ptám a nebudu to opakovat, potřesete si se mnou rukou na důkaz přátelství?“ Solon dál stál s nataženou rukou.

Bylo zvláštní žádat něco od zatraceného muže. Feir čekal, že Garuwaši Solonovi plivne do obličeje. Ale Garuwaši vstal. „Nechť tedy mezi námi zavládne mír,“ řekl a přijal Solonovu ruku.

Protože seděl hned vedle nich a jeho rozložité tělo ostatním zakrývalo výhled na to, co se stalo, jediný Feir si všiml náhlého zmatku v očích Lantana Garuwašiho. Vytáhl ruku ze Solonova sevření s jedním prstem stále přitisknutým k dlani. Něco skrýval. Pak ruku položil na hrušku Ceur’caelestu. Ozvalo se tichoučké cvaknutí, jak něco zapadlo na své místo, a Feir pochopil. Bohové! „Největší z rudých dá drakovi srdce i hlavu!“ Feir se domníval, že je tím myšlen největší rubín, a také tomu tak bylo, ale zároveň to znamenalo i největšího rudého mága − Solona.

Garuwaši jedním pohybem vytáhl meč z pochvy a položil ho na stůl.

Dokonalý rubín, červenější než většina rubínů, zářil v hrušce meče a přetékal silnou magií, přestože do něj Feir nevetkal žádná vlákna. Mitrilová čepel vypadala jako ocel, ale její zdobení se blyštilo jako diamanty, jiskřilo a bylo průhledné, člověk mohl skrz čepel vidět až do srdce magie meče. Sledovali ho, když každá diamantu podobná vlnka zprůhledněla, jako by se po čepeli šířila pomalá tlaková vlna, a dračí dvojčata vydechla oheň. Vykvetl v dlouhém proudu táhnoucím se od jílce až po hrot meče. Jeho teplo zaplavilo Feirovu tvář.

Feir vytvořil něco, co přesahovalo jeho chápání. Byl skvělý kovář, ale takhle dobrý nikdy ne. S respektem se otočil k Solonovi. Novopečený král Tofusin se na něj zazubil.

„Nazvěte mne podvodníkem, nebo mě jmenujte králem,“ prohlásil Lantano Garuwaši, a pokud v jeho hlase zaznělo užaslé zachvění, kromě něj ho nikdo neslyšel.

Hideovi Mitsurugimu spadla brada. „Lantano Garuwaši, prohlašuji vás…“

„Můj pane!“ přerušil ho dvorní mág.

Mitsurugi se podřídil. „Mí předci k tomuto dni vzhlíželi celá staletí. Toužíme po něm a obáváme se ho. My regenti možná ze všech nejvíce. Objevili se podvodníci, a proto regentův meč nese test. Žádám vás o prominutí, doene Lantano, ale je to má povinnost.“ Vytáhl svůj rubíny posetý meč a prudce hruškou zakroutil. Cvaklo to a polovina jílce se odklopila. Uvnitř byl tenký svitek obalený konzervační magií. Mitsurugi ho přečetl, rty se mu pohybovaly, jak luštil zastaralý jazyk.

„Lantano Garuwaši, uhaste ohně v čepeli.“

Garuwaši vzal meč a ohně uhasly. Jak věděl, jak se to dělá?

„Potřebuji svíčku,“ požádal Mitsurugi a někdo pro něj jednu odřízl ze stolu. Zvedl ji a přejel s ní podél čepele.

Do Feirova dechu se vplížila hrůza. Mitsurugi přiložil svíčku přesně na tom místě, kde Feir ukryl svou ješitnost, vlastní kovářskou značku. Zkřížená válečná kladiva z kovu prakticky vyskočila.

Mitsurugi si povzdechl.

Feirovi se zastavilo srdce.

Pak Mitsurugi promluvil: „Zkřížená válečná kladiva Orena Razina dokazují, že je pravý. Tento meč je Ceur’caelestos. Lantano Garuwaši, jste ztraceným králem Ceury. Sa’ceurai jsou vám k dispozici.“

Pravý. Žádný podvrh. Ta samá věc, která ho odlišovala od Curochu, regenta přesvědčila, že je Feirův meč skutečný. Feirovi se podlomila kolena. Jen ho stačilo napadnout: „Taková hanba, přece nemůžu om…“

Pak omdlel.

89.

Poté co se Feir zhroutil − Ariel se divila, proč k tomu došlo − se nenáviděný Julus Rotans, generalissimus Lae’knaughtu, konečně prodral přes čekající sa’ceurai a vtrhl do stanu. Hideo Mitsurugi chtěl rychle odejít a bezodkladně mužům ohlásit, že Ceura nalezla svého krále, ale Logan ho požádal, ať počká. Ariel stále nevěděla proč.

Julus Rotans se blížil k padesátce, postavu měl udržovanou a vojenskou, podle rysů to byl čistokrevný Alitaeran. Nosil bílou kytlici s vyobrazeným sluncem a bílý plášť s dvanácti zlatými krokvemi. Sestra Ariel další detaily rozeznat nedokázala, protože kolem toho muže se vznášela tak silná aura nemoci, až ji to dusilo. Když se posadil, nechal si nasazené kovové rukavice, a přestože neměl ve tváři otevřené boláky, poznala, že Julus Rotans trpí leprou. Ještě horší bylo, že jeho lepra by se dala snadno Léčit. I sestra Ariel by to zvládla − ale vyžadovalo by to magii.

„Takže všichni už jsou tady,“ poznamenal Julus Rotans. „Chápu. Není přece důvod přizvat Lae’knaught k plánování bitvy, co? Prostě nás vrhnete proti nejsilnějším oddílům nepřítele a vyhrajete, ať už to my přežijeme, nebo ne.“

Logana Gyra to z klidu nevyvedlo. „Generalissime, mýlil jsem se ve vás,“ řekl. „Vaši vyslanci mi opakovali, že je nefér a nemoudré − vlastně si vzpomínám, že to správné slovo bylo ‚hloupé‘ − požadovat plnou kontrolu nad vašimi muži. Odpusťte mi. Obával jsem se, že mne zradíte. To ode mne bylo nečestné a vpravdě hloupé.“

Generalissimus podezřívavě přimhouřil oči. Všichni ostatní je bedlivě sledovali.

„Dnes kvůli zdejšímu terénu vaši muži bojovat nebudou, ale zítra na vás budeme spoléhat. Vaše ztráty mohou být značné. Vy jediní máte těžkou kavalerii a potřebujeme od vás, abyste drželi střed. Kolují tu… nechutné pomluvy, že se vaši muži chtějí stáhnout a nechat ‚všechny ty čaroděje‘, ať se povraždí navzájem.“ Logan si povzdechl. „Já vím, že se cítíte přinucený tady být, generalissime Rotansi, proto bych z vás ten pocit rád sejmul. A tak prohlašuji − generalissime, tímto vám bezpodmínečně dávám v patnáctileté léno cenarijská území, která užíváte. Také vás tímto zbavuji povinné účasti v této armádě a ruším podřízení vašich vojáků našemu vedení.“

„Cože?“ nechápal generalissimus. Nebyl jediný, koho to u stolu překvapilo. Bez pěti tisíc vojáků Lae’knaughtu bude armáda vážně oslabena.

Logan zvedl jeden prst a generalissimus se v křesle opřel, byl si jistý, že teď přijde háček. „Jen vás žádám, abyste mi v případě, že se rozhodnete stáhnout, svůj úmysl sdělil hned. Potřebujeme vědět, kolik vojáků tato armáda vlastně má.“

Generalissimus Rotans si olízl rty. „To je vše?“ Byl to příliš oprávněný požadavek, aby protestoval. Logan nestál o lae’knaughtskou armádu, která se rozprchne při prvním útoku Khalidořanů. Stále vypadal zmateně, že v Loganově nabídce nenachází žádný háček, a pak se ten zatracený hlupák rozhodl promluvit. Pokud Ariel něco neudělá, nabídku přijme.

„Jsem pouhá žena,“ řekla sestra Ariel, „ale zdá se mi, že taková zbabělost vám v některých zemích značně ztíží nabírání nových rekrutů. Projděme si to. Samozřejmě půjde o Cenarii, která si bude připadat zrazená. To samé Ceura. Och, a také pochybuji, že by to učinilo dobrý dojem tady na prétora, takže určitě i v Alitaeře − to bude velká ztráta. Waeddryn a Modai možná budou v posílání rekrutů pokračovat, jen škoda, že jsou tak malé.“

„A jejich lidé jsou dlouhodobě neochotní umírat za světlo rozumu,“ dodal s trochou zadostiučinění prétor Marcus.

„A právě teď není nejlepší doba na problémy s nabíráním rekrutů,“ pokračovala sestra Ariel.

„A proč to?“ zeptal se Marcus, přidal se k její hře.

„Jakási pověra v Ezrově lese nedávno povraždila pět tisíc Lae’knaughtů.“

Marcus hvízdl. „To musela být pořádná pověra.“

„Všichni jste zlo, do jednoho,“ zasyčel generalissimus Rotans. „Přátelíte se s temnotou.“

„Je tu však menší problém,“ přidal se král Solonariwan Tofusin. „Víte, přátelé, Lae’knaught nemá žádnou zemi, mají jen ideály. Když nás opustí, možná přežijí obviňování ze zrady a zbabělosti, ale hlavu jim srazí pokrytectví. Mohli zradit nás, proč by nemohli zradit i své principy? Dnes čelíme dvěma stům meisterů, ale zítra jich Bohokrál Beznaděj přivede dva tisíce. Kde zůstali ti ostatní?“

„Vy odpověď na tuto otázku znáte?“ zeptal se Logan.

„Při plavbě po řece jsme minuli město Reigukhas,“ začal vysvětlovat Solon. „Bylo mrtvé. Z magie, která se stále vznášela ve vzduchu, tam stovky − možná i tisíce − meisterů nejméně dvanáct hodin vyvolávaly kruly. Ti krulové pak sežrali obyvatele města. Zítra budeme čelit opravdovým stvořením temnoty, generalissime. Odhaduji, že jejich počet překoná dvacet tisíc.“

„Kurva, a převaha dvaceti tisíc sa’ceurai je v hajzlu,“ zaklela Vi.

„Jeden sa’ceurai nemůže být vyvážen jedním krulem,“ ohradil se dotčeně Hideo Mitsurugi.

„Víte vy vůbec, co to krul je?“ zeptala se Vi.

„Podstatné je,“ vložila se mezi ně sestra Ariel, „že celý svět uvidí, jak mohl Lae’knaught bojovat se zplozenci temnoty a jak ti pokrytci raději stáhli ocas mezi nohy a utekli.“

Julus Rotans se otřásal vzteky. „Táhni do pekla, čarodějnice. Táhněte tam všichni. Zítra uvidíte, jak umí Laetunariverissiknaughti bojovat. Postavíme se do čela jakéhokoliv útoku. Povedu ho já osobně.“

„To je štědrá nabídka. Přijímáme ji,“ řekl rychle Logan, „pouze bych vás rád požádal, abyste útok nevedl osobně. Obávám se, generalissime Rotansi, že je příliš mnoho těch, kdo by vás tam rádi viděli padnout.“

Zjevně tím narážel na magae, ale sestra Ariel poznala, že se Logan bojí samotných Lae’knaughtů, kterým se bude nepochybně příčit bojovat po boku mágů. Kdyby Julus Rotans padl, Lae’knaught by se mohl stáhnout. Nabídkou čestného ústupu z unáhlených slov − generalissimus možná doufal ve smrt, jež by jeho mužům umožnila stáhnout se, aby pak Cenarijci a všichni ostatní byli pobiti − Logan Gyre nejenže udržel generalissima naživu a zachoval si kontrolu nad jeho armádou, ale navíc tak Rotansovi projevoval dobrou vůli, čímž mu naznačoval, že se s ním dá jednat. Někdy je ďábel, kterého znáte, lepší než neznámý.

Sestra Ariel se na Logana Gyra podívala s ještě větším respektem. Na setkání králů, mágů, prétorů a generalissimů naprosto hladce převzal vedení. Musel mít nějaké informace o hrozící zradě Lae’knaughtu, jinak by tady tu záležitost nevytahoval. Takhle se účinně zbavil hrozby a navlékl to tak, že to navíc vypadalo jako velkomyslné gesto.

„A teď, než podrobně probereme situaci na bojišti, přál by si někdo ještě něco dodat?“ zeptal se Logan. „Sestro Viridiano?“ Podíval se na Vi, která už delší dobu vypadala, že by chtěla něco navrhnout.

Vi se kousla do rtu. „Dnes před polednem došlo na druhé straně Černé mohyly k magické explozi. Naše zdroje říkají, že tam proběhl boj mezi meistery Bohokrále a doprovodem jednoho z jeho rivalů, muže jménem Moburu Ursuul.“

„Nechť mi Bůh dopřeje, ať je to můj meč, který pošle duši toho zrádce do pekel,“ zašeptal prétor.

„Moburu se prohlašuje za jakéhosi předpovězeného Nejvyššího krále,“ řekla Vi. „Podle všeho splňuje podmínky. Nepřikládala jsem tomu velkou váhu, dokud regent neřekl, že ustanovení Lantana Garuwašiho králem uvolní cestu Nejvyššímu králi.“

Sestru Ariel napadlo, jestli je její tvář stejně bledá jako všechny ostatní kolem stolu. Pravděpodobně toho o Nejvyšším králi věděla víc než oni všichni dohromady, ale nikdy by ji nenapadlo, že by to proroctví mohl naplnit Khalidořan.

„Řekla jste, že Moburu bojuje s Bohokrálem. Kdo vyhrál?“ zeptal se Logan.

„Mobura zatlačili na Černou mohylu.“

„V našich proroctvích,“ řekl Lantano Garuwaši a vstal, „až se Ceuře navrátí král, má bojovat po boku Nejvyššího krále. Já bych s tímto Moburem nikdy bok po boku nebojoval. To přísahám na svou duši.“ Položil ruku na Ceur’caelestos a ten vzplál k životu. Pak meč zastrčil do pochvy a sedl si.

„Mně to stačí,“ řekl prétor Marcus. „V Alitaeře mluví proroctví o Nejvyšším králi o bouřlivých dnech plných smutku, takže vám nezávidím potíže, které vás v následujících deseti letech navštíví. Ale domnívám se, že tento problém můžeme klidně odškrtnout.“

„Sestro Viridiano, máte pro nás ještě něco?“ zeptal se Logan.

Vi se podívala na sestru Ariel. „Já vlastně ještě plnoprávná sestra nejsem. V každém případě se omlouvám, že na této poradě přednesu soukromou prosbu, ale neví někdo z vás, kde se nachází Elene Cromwyllová?“

V žádné tváři se neobjevil byť jen náznak poznání. „To jméno mi připadá povědomé,“ řekl Logan. „Kdo je to?“

„Je to Kylarova žena,“ řekla Vi. „A on si pro ni přijde.“

Z Loganova obličeje se vytratila veškerá barva. Všichni se dívali zvědavě, ale nechápavě, až na Solona a Feira, jimž se ve tvářích zračily obavy. Obavy o Kylara? Nepochybně ho znali. Sestra Ariel se však bála o Vi. Ta proklatá hloupá holka mimoděk vyřkla pravdu, která by mohla zapříčinit její vlastní zkázu. „Och, a mimochodem, já se za Kylara neprovdala.“ Zatímco Logan na této poradě prokázal výjimečnou výřečnost, Vi se projevila jako jeho pravý opak.

„Máte pravdu, tohle je spíše soukromá záležitost. Promluvím si o tom s vámi později,“ přislíbil jí Logan. Myslel si, že se Vi zbláznila. Díky bohům. „Ještě nějaké otázky?“

„Já bych něco měl,“ ozval se prétor Marcus. „Co když Černá mohyla nebrání lidem ve vstupu, ale naopak něčemu vyjít ven? Co když tam Mobura nezahnali? Co když si tam pro něco přišel?“

„Och, bohové,“ vydechl někdo.

90.

Armády se zformovaly ještě za tmy. Logan se staženým žaludkem tišil koně a už potřetí kontroloval sedlové popruhy. Spojenecké armády se táhly nalevo i napravo, nikdy nic podobného neviděl. Pět tisíc Lae’knaughtů povede útok. Za nimi bude střed z dvaceti tisíc cenarijských pěšáků a křídla z dvaceti tisíc sa’ceurai. Původních pět tisíc vojáků Lantana Garuwašiho zajistí les na západě pro případ, že by jim tam Khalidořané schovali nějaké nepříjemné překvapení, a pokud to bude možné, proklouznou lesem do tábora Bohokrále. Tisíc Viiných štítonošek zajistí přehradu a mosty před magickými útoky. Dalších sedm tisíc vojáků se rozdělí podél linií podle plánu, který se nikdo s Loganem neuráčil probrat. Dva tisíce jezdců alitaeranské lehké jízdy a tisíc příslušníků sethijské lehké pěchoty budou čekat v záloze.

Největší břemeno bude ležet na prvním útoku Lae’knaughtu. Posíleni o dvacet tisíc krulů postaví Khalidořané pětačtyřicet tisíc bojovníků proti třiačtyřiceti tisícům spojeneckých vojáků − nebo šedesáti tisícům, když se započítaly štítonošky. Za zády Khalidořanů se rozkládala Mrtvá zóna. Když je na ni první útok Lae’knaughtu natlačí a roztříští je, armáda bude rozptýlena a odříznutá od vedení.

Horší bylo, že nikdo netušil, jak bojují krulové. Mágové nabídli stovky let staré záznamy o brutálních tvorech s obrovskou silou a slabýma očima, kteří necítí bolest. To poslední je znepokojovalo nejvíc. „Jaká stvůra necítí bolest?“ zeptal se Garuwaši. Generalissimus Rotans se v křesle ošil. „Můžou zemřít jako všichni ostatní,“ prohlásil podrážděně, když si všiml zvědavých pohledů. Podivný muž, v průběhu šest hodin trvajícího jednání si ani na chvíli nestáhl rukavice.

Solon po celou dobu předkládal výtečné návrhy, které Loganovi připomínaly, kolik času strávil taktizováním s Regnem Gyrem. Solon, Loganův vychovatel, se stal králem. Logan se musel držet, aby se před ostatními nezačal dožadovat vysvětlení, jak k tomu vlastně došlo.

„Vaše Veličenstvo,“ řekla teď jeho strážkyně Aurella, „pamatujete si na poslední měsíc, kdy jste znovu sestoupil do Díry?“

Logan to měl ve zvyku dělat každý měsíc. Mrzelo ho, jak to působilo na jeho bodyguardy, ale nemohl přestat. Podíval se na Aurellu, která seděla na koni a držela meč jako někdo, kdo ví, jak se s ním zachází. Byla jednou z mála žen z Podvazkového řádu, které se po Pavvilově háji přidaly k jeho osobním strážcům a nevrátily se ke starému životu. Logana nepřekvapilo, když ji Garuwaši ohodnotil jako přirozený šermířský talent. Poznamenal, že sice není tak silná jako muž, ale na ženu je zatraceně dobrá. Aurella se to moudře rozhodla nevzít jako urážku. „Zeptala ses mě, jaký idiot by se vracel do toho pekla, ze kterého má pokaždé noční můry,“ řekl Logan. Ona tenkrát samozřejmě mluvila mnohem diplomatičtěji.

„Řekl jste mi, že tak ukazujete nočním můrám, že nad vámi nemají žádnou moc,“ řekla Aurella.

„Trochu mě znervózňuješ.“

„Měl byste nasednout na koně, pane.“

Logan se vytáhl do sedla. Ve večerním šeru viděl černočernou temnotu, která se k nim blížila od Černé mohyly. Loganovi trvalo příliš dlouho, než pochopil, na co se právě dívá. Byli to krulové, jejich těla byla tmavě šedá, černě skvrnitá nebo i bílá, valili se na ně jako mohutná vlna. Muselo tam být nejméně osmdesát tisíc krulů. Khalidorská armáda tedy měla sílu minimálně jednoho sta tisíc mužů a každý z nich stál mezi Loganem a jeho ženou. Pravá paže ho zasvědila, když ho zaplavil vztek.

„Vi!“ vyštěkl. „Dejte nám světlo!“

„Odvraťte zrak!“ vykřikla maja. Ten rozkaz byl dost obtížně proveditelný. Sestry daly Vi nové oblečení, které zahrnovalo jak skandální šedý oblek wetboyů, tak prostou róbu adeptky. Ženě, již nyní nazývali Bitevní paní, příliš nesedla. Nové šaty byly červené s rozdělenou sukní, aby mohla jezdit na koni. Logan měl podezření, že je celé utkaly z magie. I přes nedostatek světla zářily a − což by Viina figura dokázala i v hadrech − dožadovaly se pozornosti. „Luxe exeat!“ vykřikla.

Logan málem nestihl uhnout pohledem a světlo ho oslepilo i přes zavřená víčka. Vypukl shon, a když oči znovu otevřel, přes pláň se po nebi valila koule bílého ohně, která zamrzla uprostřed oblouku. O chvíli později ji následoval tucet dalších, odpalovaly je po celé linii a ony osvětlovaly útočící kruly, kteří už vzdálenost ke spojenecké armádě zkrátili na polovinu.

„Signalizujte, ať se připraví!“

Další maja u Vi odpálila magickou světlici. Prolétla Loganovi nad hlavou, byla dost velká a jasná, aby ji viděla celá armáda.

„Útok!“

Magický signál zablikal a nahradila ho vlnící se rudá vlajka. Křik sa’ceurai nabral na síle a armáda vyrazila vpřed.

91.

Kylar prošel průsmykem, když běžící armády dělilo posledních pár kroků. Byl příliš daleko, aby slyšel, jak se srazily, ale viděl šokovou vlnu, která se šířila spojeneckými oddíly. Pokračoval v běhu, nezpomalil, ani když míjel táborový doprovod. Někteří lidé na zádech nesli veškerý svůj majetek pro případ, že by se bitva nevyvinula dobře.

Když seběhl do údolí, bitva se mu ztratila z dohledu. Těch pár ozbrojených mužů, na které narazil, minul dřív, než stačili pozvednout zbraň, ale u Černého mostu potkal půl tuctu mužů s píkami a krátkými meči, kteří stáli zády k bitvě a sledovali jeho příchod.

„Stát!“ rozkázal mladý voják.

Když se před ním Kylar zastavil, zem se otřásla, jako by do ní udeřil blesk. Jediný Kylar se udržel na nohou. Obrátil zrak k Černé mohyle. Lehce zvlněná pláň mezi ním a velkým dómem byla posetá válečníky, lidmi i kruly, ale bitva se zpomalila, když ti mimo přední linie vzhlédli k ohromné zářící černé sféře. Planinou otřásla další hromová rána a tentokrát se od nejvyššího vrcholu kupole rozeběhly rychle se šířící rozvětvené praskliny. Muži kleli strachy a úžasem.

Třetí hromová rána otřásla dómem zevnitř. Obrovské kusy tři stopy tlusté černé skály vylétly do vzduchu a pršely na Mrtvou zónu a bojiště, bez rozdílu drtily muže i kruly. Větší část dómu ještě stála a třásla se, rozeklané okraje kolem díry na vrcholu připomínaly korunu.

Následovalo pár rychlých výbuchů a celý dóm se zhroutil v oblaku černého prachu, který zakryl nebe. Uvnitř se pohybovalo něco obrovského.

„Co je to?“ zeptal se mladý voják, který strážil most.

Ale Kylar už běžel.

Většina bojujících mužů si ničeho nevšimla. Pochmurné válečné řemeslo si žádalo veškerou jejich pozornost. Spojenecké armády si vedly výjimečně dobře, pokud Kylar jejich počty na pláni odhadl správně. Zahlédl jednoho z Agonových lučištníků, jak založil podivný šíp do svého ymmurijského luku a vystřelil. Dvě stě stop vzdálená signální vlajka Khalidořanů vzplála plamenem. Nepochybně to bylo záměrné, protože na celé pláni zůstávala jen jedna nebo dvě khalidorské vlajky. Kylarovi prolétlo hlavou, čí skvělý nápad to mohl být.

Curoch měl stále připoutaný na zádech a obalený černým ka’kari. Kylar nesáhl ani po jednom, když se přiblížil k zadním cenarijským liniím. Jeho bitvou rozjitřené smysly jako by měly každou chvíli vybuchnout, zastíraly mu myšlení, s výjimkou ostrých obrysů postav bylo vše rozmazané. Tuhle skupinu tvořili kopiníci, tiskli se k sobě a tlačili se kupředu. Proklouznout se kolem nich nedalo. Tlačili se obdélníkovými štíty na záda mužů před sebou, lokty měli zdvižené, aby při svém přesunu nezranili nikoho z vlastních.

Kylar ladně vyskočil na ramena jednoho z vojáků, otočil se kolem oštěpu, skočil na ramena muže v druhé řadě a vší silou se odrazil. Cenarijce překonal tak rychle, že ani nezaslechl jejich překvapené výkřiky.

Jeho skok ho přenesl přes prvních šest řad krulů. Kylar si prohlédl těla těch, mezi kterými měl přistát. Pět černých nestvůr a jedna bílá a posetá fleky, která vypadala jako jejich velitel. Dva si ho všimli. Kylar přitáhl nohy k hrudi, otočil se ve vzduchu a v poslední vteřině vykopl. Chodidly zasáhl velkého černého krula nad očima. Hlava sebou trhla dozadu a krk praskl. Kylar se překulil na nohy.

Nikdy dřív krula neviděl. Vypadali jako lidé s groteskně vyboulenými svaly, očka měli malá a prasečí, výrazná čela, Široká ramena, krk téměř žádný, ale i tak vypadal každý jinak, jako by je vytvořilo mnoho různých rukou. Ten nejblíže po Kylarově levici byl pokrytý srstí, ale na dalších neviděl jediný chloupek. Jeden přímo před ním měl rozdrcený nos, vypadal jako prasečí rypák. Z hlavy mu navíc trčely malé zakroucené rohy. Tři další měli na prstech na rukou jeden článek navíc, který přecházel v ostrý dráp. Jejich kůže nebo srst byla černá jako nafouklá mrtvola a páchli hnilobou. S výjimkou bílého žádný nenosil zbroj nebo oblečení a jen pár z nich mělo jiné zbraně než své drápy a rohy. Bílý ostatní převyšoval, měl hodně přes šest stop, a vzpamatoval se jako první, ohnal se po Kylarovi velkým tupým mečem.

Kylar výpad odrazil a kopem bílému rozdrtil hrtan. Pak se vrhl na dalšího, chytil ho za rohy a zlomil mu vaz dřív, než si všiml, že asi tucet černých krulů se vůbec nehýbá − jen zírali na svého umírajícího bílého vůdce. Ten syčel, snažil se nadechnout. Rozhozený jejich náhlou apatií se Kylar na okamžik zarazil − zaváhání, které by ho jinak v bitvě stálo život. Vytáhl z opasku tanto a zarazil ho do hrudi bílého krula. Krulové zjevně měli srdce na stejném místě jako lidé, protože bílý zemřel dřív, než z něj vytáhl čepel.

Ta trocha světla, která se nacházela v prasečích očkách kolem něj, pohasla. Deset krulů působilo ztraceně. Tři neskutečné vteřiny se nehýbali. Kylar vycítil, že něco hledají. A pak se, jako by si je nový pán přitáhl vodítkem, rozešli do deseti různých směrů.

Nával strachu silnějšího, než jaký kdy od ní cítil, projel poutem mezi Kylarem a Vi. Nacházela se dvě stě kroků nalevo od něj.

Kylar se rozeběhl Mrtvou zónou, přeskakoval podivné mrtvoly, které vypadaly čerstvě, ale nepáchly. Překonal hlavní linii krulů, ale i tak tu zůstávaly celé stovky těch, kteří si ho všimli. Talent ho naplnil jako oheň. Byl jak rozmazaná šmouha.

Jako vždy cítil Vi tím intenzivněji, čím víc se k ní blížil. Nacházela se uvnitř chuchvalce bojovníků. Množství uvolňované magie bylo neskutečné. Magae obklopovaly Vi a čelily spolu tuctu vürdmeisterů, každý kousek jejich odhalené kůže se ježil viry. Logan v bílé zbroji seděl na statném bělouši a se svými bodyguardy bojoval se záplavou monster. Obrovský šavlozubý tygr skočil po králi. Logan mu mečem odsekl vršek hlavy. Padající mrtvola drápy poškrábala koňskou zbroj.

Od vürdmeisterů vyrazila záplava plamenů a narazila do jiskřivého štítu, který kolem Loganových mužů zvedla jedna magae. Zavalitý rudý krul, hlavu měl menší než ostatní, ale třikrát tak širokou, kůže vypadala, jako by ji tvořily samé kosti, chytil jednoho z koní za nohu. Kost praskla, kůň zaryčel a spadl, shodil bodyguarda na zem. Ten vyskočil na nohy a sekl po netvorovi, ale jeho tenká čepel se od kůže odrazila. Bodl, meč se prohnul, ale netvorovým krunýřem pronikl. Krul to ignoroval a chytil vojáka jednou rukou za paži a druhou za obličej. Skřípal muže uchopil za druhou paži a snažil se ho vytáhnout na svého koně. Jeho křik utlumila krulova dlaň, než mu rozdrtil helmu i s lebkou. Skřípal tahal dál, nechápal, že strážce už je mrtvý.

Nazelenalý krul s nohama jako žába skočil na Logana, snažil se ho shodit ze sedla. Vi ho Talentem srazila k zemi a strážci mu otevřeli hrdlo.

Jak Loganova skupina válečníků pomalu postupovala k Mrtvé zóně, vürdmeisteři mimo bojiště tiše zaklínali. Kylar sledoval šavlozubého tygra, jak mu srůstá rozťatá hlava a jak se pomalu staví na nohy. Ta scéna se opakovala všude. Vürdmeisteři okamžitě nahrazovali nejmocnější padlé kruly.

Kylar vytáhl Curoch a sťal vürdmeistera a pak dalšího, než mohl oživit krula s rudou srstí, třetího prakticky rozsekl vedví. Skrz masu těl zahlédl Vi. Do paže se jí zaťal krulův spár, ale odrazil se, když její krvavě rudá róba ztvrdla jako zbroj. Odsekla krulovi paži a střetla se s Kylarovým pohledem. Ukázala za něj.

Byl tam Titán, tyčil se do neskutečné výšky. Rozrazil zbytky Černé mohyly a šel se zapojit do války. Jeho rozměry byly neuvěřitelné. Měl téměř lidské tvary, kůže mu pod šupinovou zbrojí světélkovala chladnou modří, vlasy měl zlaté, krátké a rozcuchané jako rozpustilý kluk, oči černé se svislými stříbrnými duhovkami jako kočka. Jeho svaly byly hladké a překrásné. Ale pokud zepředu vypadal jako bůh, zezadu to byl učiněný ďábel. Z páteře trčely dlouhé ostny, z ramen vybíhala plazí křídla a táhl za sebou krysí ocas. V ruce jako kyj svíral hřeby pobitou kládu.

„Kylare!“ zakřičela Vi. „Zabij ho!“

Znal ji dost dobře, aby věděl, že nechtěla použít pouto, ale i tak k tomu došlo. Jako by ho švihli devítiocasou kočkou, jeho pozornost se okamžitě soustředila na Titána. Neměl na výběr.