Kapitola 8-12
8.
„Co tím myslíš?“ zeptal se Půlchlap.
„Dvě hovna.“ Splachovač Půlchlapovi podal další dva nočníky. Půlchlap do každého odlil polovinu moči, zakroužil s ní a vyprázdnil je do ohromného hliněného džbánu v proutěném rámu. „Jedny chcanky na dvě hovna. Zbytek chcanek jde nakonec. To je snadné. Když tam najdeš zvratky nebo sračku, použiješ na ně chcanky dvoje. Tohle by nikdo celý den čichat nechtěl.“
Půlchlap si myslel, že mu Splachovač nikdy neodpoví, ale když vyprázdnili nočníky do obrovského hliněného džbánu − dnes jich bylo šest, což pro Půlchlapa znamenalo o jednu cestu víc než obvykle − Splachovač se zarazil. „Nevím. Třeba se podívej, jak sedíš rovně.“
Půlchlap v duchu zaklel a nahrbil se. Zapomínal se. Z dvaatřiceti let, kdy seděl zpříma jako králův syn, plynulo nebezpečí. Jistě, nikdo jiný s ním tolik času jako Splachovač netrávil, ale pokud si toho všiml starý eunuch, co by se stalo, kdyby to zaznamenal Zurgah, dozorce, meister nebo některý z princů? Jeho vzhled polovičního Feyuriho ho izoloval od ostatních. Pravidelně ho vybírali pro podřadné práce a bili kvůli vymyšleným přestupkům. Noci, kdy do postele neuléhal rozbolavělý, byly velmi vzácné.
„Nesmíš se zapomínat. Zvratky − nechápu, jak ty holky zvládnou vypít tolik vína − ale pokud v tom budeš pokračovat, tak…“ Splachovač po jedné vytáhl nohy ze sandálů a zamával palci. Palce byly to jediné, co mu na nohách zbylo. Přistihli ho, jak učí znuděné ženy v harému tancovat, tvrdil, a tak snadno z toho vyvázl jen proto, že byl Zurgahův oblíbenec a že se dívek nedotkl a ani s nimi nemluvil. Jiné eunuchy, říkal Splachovač, zabili pro míň. „Dvaadvacet let od mého malého tanečku. Dvaadvacet let vynáším nočníky a budu v tom pokračovat až do smrti. Teď mi pomoz s těmi prázdnými. Pamatuješ si proces?“
„Čistou vodou vypláchnout deset chcanek nebo čtyři hovna.“
„Bystrý hoch. Pomoz mi vypláchnout tady těch čtyřiačtyřicet a pak ty nočníky můžeš odnést.“
Pracovali spolu v tichosti. Půlchlap nijak nepostoupil ve svém hledání ženy, která se měla stát jeho manželkou. V Citadele se nacházely dva oddělené harémy a pár žen drželi odděleně. Půlchlapa přidělili do obyčejného harému.
Žila tam víc než stovka manželek a konkubín Garotha Ursuula − manželky byly ty, co porodily syny, a konkubíny ty, co porodily dcery nebo neporadily vůbec, což se považovalo za to samé. S ohledem na to, že Garothu Ursuulovi táhlo na šedesát, byly všechny ženy překvapivě mladé. Nikdo nikdy nemluvil o tom, co se stalo se starými.
Byl to zvláštní pocit procházet se po otcově harému. Viděl odlišnou a podivně osobní stránku muže, který stovkami způsobů formoval jeho osobnost. Jako většina Khalidořanů upřednostňoval Bohokrál silné ženy se širokými boky a velkým zadkem. Existovalo severské úsloví − Volaer ust vassuhr, vola uss vossahr. Doslova to znamenalo, že „mužův kůň a jeho nevěsta by měli být dost velcí, aby se na nich dalo jezdit“. Většina obyčejných žen byly Khalidořanky, ale Bohokrálův harém zahrnoval všechny národnosti s výjimkou Feyurijek. Všechny byly překrásné, všechny měly velké oči a plné rty, a Splachovač tvrdil, že si je nejraději bral, jen co dosáhly plodného věku.
Život v harému měl pramálo společného s příběhy, které si o něm vyprávěli jižané. Byl to život v luxusu a nekonečné nudě.
Každý den, když sbíral nočníky v pokojích konkubín, vrhal Půlchlap na ženy kradmé pohledy. První věc, které si všiml, byla, že jsou všechny úplně oblečené. Nejen kvůli Bohokráli, který se nacházel mimo město, ale také kvůli přicházející zimě. Když od nich teď v žádném případě nemohli v nejbližší době žádat služby, některé ženy se ani neobtěžovaly s česáním nebo výměnou ložního prádla, přestože se zdálo, že tu existuje jakýsi společenský úzus, od kterého se nikdo příliš neodkláněl.
„Sedávaly tam celou zimu, napůl nahé a zmalované jako běhny, mačkaly se kolem ohňů a třásly jako štěňata ve sněhu,“ vyprávěl Splachovač. „Teď jim dáváme signál, že se Jeho Svatost vrací. Nikdy jsi neviděl, aby se někdo pohyboval tak rychle. Když pak nějakou vyvolají jménem, všechny ostatní se k ní sletí. Při krvi Khali, někdy ji pak nevidíš celých pět minut, a když z toho kruhu vyjde, přísahal bych, že ji vyměnily za bohyni. Přestože se navzájem nesnášejí, intrikují proti sobě a pomlouvají se, pomáhají si, když si některou z nich Bohokrál zavolá. Jedna věc je o jiné ženě šířit pomluvy a klepy,“ Splachovač ztlumil hlas, „ale žádná nechce být příčinou, proč nějakou dívku pošlou k princům.“
Dorianovi se zvedl žaludek. Takže ony to věděly. Samozřejmě že to věděly. Dorianovu třídu učili na neuctivých konkubínách, jak stahovat z kůže. Dorian, coby nejlepší žák ve třídě, dostal na starost obličej. Vzpomněl si, jak byl pyšný, když ho v jednom kuse ukazoval svému vychovateli Nephu Dadovi, dokonce se mu podařilo neporušit oční víčka. Desetiletý Dorian si obličej vzal k obědu jako masku a utahoval si ze své třídy, zatímco ho Neph povzbuzoval úsměvy. Bože, pomoz, dělal i horší věci.
Co tady vůbec dělám? Tohle místo je odporné. Jak to mohou lidé tolerovat? Jak mohou uctívat bohyni, kterou těší utrpení? Dorian si občas myslel, že země mají vůdce, jaké si zaslouží. Co to vypovídalo o Khalidoru − s jeho kmenovým zřízením a zkorumpovaností, které držel na uzdě jen hluboký strach z mužů, co se stylizovali jako Bohokrálové? Co to vypovídalo o Dorianovi? Tohle byli jeho lidé, jeho země, jeho kultura − a jednou i jeho dědictví. On, Dorian Ursuul, přežíval. Zničil svou třídu, štval bratry proti bratrům, dokud nepřežil jen on. Splnil své uurdthan, svou Trýzeň, a dokázal, že je hodný nazývat se synem Bohokrále a jeho dědicem. Tohle všechno mohlo být jeho − a na to ani na vteřinu nezapomínal.
Na Khalidoru miloval spoustu věcí − hudbu, tance, pohostinnost jeho chudých, muže, kteří se svobodně smáli nebo plakali, a ženy, které kvílely a naříkaly nad svými mrtvými, zatímco ty jižanské jen tiše stály, jako by jim na nich nezáleželo. Dorian miloval khalidorské zoomorfní umění, divoká modrá tetování kmenů z nížin a dívky s chladně modrýma očima, mléčnou kůží a ohnivou povahou. Na svých lidech miloval stovku věcí, ale někdy ho napadalo, jestli by svět nebyl lepší, kdyby je zaplavilo moře a všichni se v něm utopili.
Kolik modrookých žen položilo plačící prvorozené syny na hranici Khali jako oběť za hojnost dobytka? Kolik temperamentních mužů zavřelo otce do rakví z vrbového proutí a dívalo se, jak se pomalu topí v močálu jako oběť za bohatou úrodu? Plakali, jako by se dopouštěli vraždy − a přesto to udělali. Od žen, které si nenárokoval vůdce klanu, se očekávala čestná povinnost vrhnout se na pohřební hranici svého manžela. Dorian viděl čtrnáctiletou dívku, kterou opustila odvaha. Byla vdaná méně než měsíc za starého muže, jehož před svatbou nikdy neviděla. Její otec ji do krve zbil a hodil na hranici, proklínal ji, že ho ponížila.
„Hej,“ vytrhl ho Splachovač z chmurných myšlenek, „ty přemýšlíš. Nedělej to. Tady z toho nevzejde nic dobrého. Když pracuješ tvrdě, nemáš čas přemýšlet. Chápeš?“ Půlchlap přikývl. „Tak si tohle nasaď a můžeme pracovat.“
Společně k Půlchlapovým zádům připoutali proutěný koš. Byly na něm popruhy, které se přivazovaly k ramenům a bokům, aby mu pomohly unést velkou váhu hliněného džbánu plného splašků. Splachovač slíbil, že další džbán připraví dřív, než se Půlchlap vrátí.
Půlchlap se plahočil chladnými čedičovými chodbami. V chodbách otroků byla neustále tma, hořelo tu jen tolik loučí, aby otroci do ničeho nenaráželi.
„Už mě unavuje píchat bezzubé otrokyně,“ zaslechl hlas přicházející z příští křižovatky. „Slyšel jsem, že v Tygří věži je nová holka. Tvrdí, že je překrásná.“
„Tavi! Takhle jí říkat nesmíš.“ Bertold Ursuul byl Dorianův praděd, a když se jednoho dne zbláznil, uvěřil, že dokáže vystoupit na nebesa, pokud postaví dostatečně vysokou věž a ozdobí ji výhradně haranskými šavlozubými tygry. Jeho šílenství Garotha Ursuula zahanbovalo, proto zakázal věž nazývat jinak než Bertoldova věž.
Dorian se zastavil. Na křižovatce hořela pochodeň a nebyl způsob, jak projít bez povšimnutí. Princové − nikdo jiný by nemluvil s takovou arogancí − šli směrem k němu. Nebylo úniku.
Pak si vzpomněl. Teď byl Půlchlap, otrok, eunuch. Proto se nahrbil a modlil se za neviditelnost.
„Já si budu říkat, co chci,“ řekl Tavi a vešel do křižovatky ve stejnou chvíli jako Půlchlap. Půlchlap se zastavil, ustoupil stranou a odvrátil zrak. Tavi byl klasický princ − pohledný, i když s orlím nosem, upravený, dobře oblečený, s aurou velitelství a velké moci, přestože mu bylo stěží patnáct let. Půlchlap si nemohl pomoci a hned si ho zařadil − tenhle bude ve své třídě nejvýš. Toho by se měl Dorian pokusit zabít co nejdřív. Byl však příliš arogantní. Tavi byl typ, co se musí holedbat. Své uurdthan nikdy nezvládne. „A opíchat taky můžu, koho se mi zachce,“ dodal Tavi a zastavil se. Podíval se do každé chodby, jako by se ztratil. Kvůli jeho nerozhodnosti Půlchlap raději ztuhnul na místě. Nemohl se pohnout, aniž by riskoval, že princi vstoupí do cesty.
„Kromě toho,“ řekl Tavi, „harémy jsou příliš dobře hlídané. Ale v Tygří věži jsou jen dva bubáci dole a její hluchoněmí eunuši.“
„On tě za to zabije,“ varoval ho druhý princ. Bylo vidět, že ho netěší vést takovou konverzaci před Půlchlapem.
„A kdo mu to řekne? Ta holka? Aby ji taky zabil? Kurva! Kde to vůbec jsme? Tímhle směrem jdeme dobrých deset minut. Ty chodby vypadají všechny stejně.“
„Říkám, že jsme měli jít tou druhou…“ začal druhý princ.
„Sklapni, Riviku. Ty,“ obrátil se Tavi na Půlchlapa. Ten sebou trhnul, jak by to udělal správný otrok. „U Khali, ty smrdíš! Kterou cestou se jde do kuchyně?“
Půlchlap váhavě ukázal zpátky do míst, odkud princové přišli.
Rivik se zasmál. Tavi zaklel. „Jak daleko?“ zeptal se.
Půlchlap by našel jiný způsob, jak odpovědět, ale Dorian si nedokázal pomoci. „Asi deset minut.“
Rivik se znovu, ještě hlasitěji zasmál.
Tavi Dorianovi vrazil pohlavek. „Jak se jmenuješ, půlchlape?“
„Můj pane, tento otrok se jmenuje Půlchlap.“
„Ooh hoo!“ zachechtal se Rivik. „Tady máme jednoho opravdového!“
„Ne nadlouho,“ zavrčel Tavi.
„Pokud ho zabiješ, řeknu to na tebe,“ varoval ho Rivik.
„Ty to řekneš?“ Pohrdání a nevěřícnost v Taviho tváři Půlchlapovi napověděly, že Rivikovy dny poskoka jsou sečteny.
„Rozesmál mě,“ řekl Rivik. „Pojď. Už teď jdeme na lekci pozdě a ty dobře víš, že Draef se to pokusí použít proti nám.“
„Jasně, dej mi minutku.“ Z Taviho kůže povstaly viry, začal zaklínat.
„Tavi…“
„To ho nezabije.“
Magie narazila do Půlchlapova hrudníku. Odhodilo ho to proti zdi jako hadrovou panenku. Proutí popraskalo a hliněný džbán pukl, Půlchlapa a zeď za ním zaplavil lidský odpad.
Rivik se zasmál ještě hlasitěji. „Tohle si musíme zapamatovat, až se zase budeme nudit. U cecků Khali, to je ale puch! Představ si, že bychom jeden rozbili v Draefově pokoji.“
Princové nechali Půlchlapa, ať lapá na podlaze po dechu a otírá si splašky z obličeje. Trvalo pět minut, než vstal, ale když to udělal, z toho pohybu čišela energie. Kvůli strachu a jeho předstírání to málem propásl. Nejnovější konkubínou mohla být jen jediná žena. Jeho budoucí manželka byla zavřená na vrcholku Bertoldovy věže a hrozilo jí nebezpečí.
9.
Pekelný wyrm okamžitě zaútočil znovu. Nezdálo se, že by měl viditelné problémy pohybovat tak velkou tělesnou masou. Nesvinul se jako had, ale pohyboval se, jako by byl jen hlavou nebo rukou mnohem větší nestvůry, která se krčila na druhé straně trhliny. Znovu šel po Kylarovi.
Prolétl vzduchem, zatímco wyrmem ohlodaný strom povolil, zřítil se na zem a zvedl do mlžného rána oblaka prachu. Kylar se stromu zachytil a obtočil se kolem něj, ka’kari pro něj vytvořilo dostatečně dlouhé drápy, aby je zabořil do kůry, a dopadl na wyrmova záda. Jeho meč se zaleskl, když s ním sekl do pekelného wyrma, ale čepel se od obrněné kůže odrazila.
Koutkem oka Kylar zahlédl něco bílého. Seskočil na lesní půdu a uviděl to − drobný bílý homunkulus s vürdmeisterovou tváří, který se na něj zpod velkého nosu výsměšně šklebil. Seknul drápy po Kylarově tváři.
Kylar úder vykryl. Homunkulovy drápy se hladce zabořily do Kylarova meče.
Pekelný wyrm se na něj znovu vrhl, přestože mu Feir bušil do boku, v mlze zvonil jeho meč, nenapáchal však žádnou škodu, bestii ani nezpomalil. Když šel wyrm za svým cílem, nešlo ho rozptýlit ani zastavit.
Jeho cílem nebyl Kylar. Byl to homunkulus.
Kylar upustil meč a ještě jednou uskočil. Přistál na kmeni stromu, třicet stop vysoko, prsty na nohou a na rukou zaťaté do dřeva. Pekelný wyrm udeřil do Kylarova meče na zemi, zubatý kužel sevřel homunkula a zavrtal se hluboko do půdy, pohltil bílé stvoření i všechno kolem něj. Potom se stáhl a oklepával ze sebe hlínu, kořeny a spadané listí. Spokojený se začal stahovat zpátky do pekla, z něhož ho vyvolali.
Pak se zachvěl.
Feir na netvora stále útočil. Z nějakého důvodu nepoužíval magii. Mohutný mág udeřil znovu, mocné kladivo dopadlo − bez účinku.
Po chvíli Kylarovy oči nalezly pravý důvod, proč se wyrm třásl, Lantana Garuwašiho, který už se prosekal polovinou jeho těla. Zaútočil na něj hned u trhliny v realitě. Kdekoliv Garuwaši wyrma Ceur’caelestem sekl, maso pekelného tvora se s kouřem rozpadalo. Pohled na sa’ceuraiho obličej Kylarovi prozradil, že muž je bojem zcela uchvácen − byl nejlepším šermířem na světě, nosil nejlepší meč na světě a bojoval s netvorem z legend. Pro takové chvíle Lantano Garuwaši žil.
Garuwašiho meč se pohyboval neskutečnou rychlostí. Ve dvou vteřinách se prosekal celým wyrmovým tělem. Třicet stop dlouhý úsek netvorova těla dopadl na lesní zem, jednou se otřásl a pak se rozpadl na chvějící se rudé a černé chuchvalce, které se odpařovaly ve štiplavém zeleném kouři, dokud nezbylo vůbec nic. Bezkrevný pahýl se svíjel, dokud ho Garuwaši neodsekl šesti bleskurychlými údery, a ať už ho kontrolovalo cokoliv, stáhlo se to zpátky do pekla.
Kylar seskočil ze stromu a přistál deset stop od Lantana Garuwašiho. Protože sa’ceurai nikdy s pekelným wyrmem nebojoval, nemohl vědět, že se bestie nemohla jen tak zjevit. Někdo ji musel vyvolat. Garuwaši polevil v ostražitosti.
Nosatý vürdmeister jednal dřív, než mohl Kylar cokoliv udělat. Vystoupil zpoza stromu a vypustil na Ceurana kouli zeleného ohně. Garuwaši pozvedl Ceur’caelestos, nebyl však připravený na to, co bude následovat, až se meč dostane do kontaktu s magií.
Když se Ceur’caelestos střetl s viry, zlaté jehlice modřínů se otřásly. Jarní mlha odvanula stranou, vytvořila se viditelná koule čistého vzduchu, mech na stromech se scvrkával a kouřilo se z něj. Síla výbuchu srazila Feira, Garuwašiho a vürdmeistera k zemi.
Stát zůstal jen Kylar, ka’kari pokrývající jeho kůži ho před magickou explozí ochránilo. Muži padali všemi směry, ale Ceur’caelestos setrvával v oku vlastní bouře. Jednou se ve vzduchu otočil a pak se zabodl do lesní půdy.
Kylar sevřel Ceur’caelestos v dlani. Ležící vürdmeister se ani nepokoušel vstát. Sebral svou moc, viry na jeho rukou se pomalu kroutily, v jejich vlnění Kylar poznal pohyb, který z nějakého zvláštního důvodu dokázal přečíst − magie se projevila jako proud ohně tři stopy široký a patnáct dlouhý.
Než mohl vürdmeister plamen vypustit, Kylar ho probodl.
Vürdmeister vytřeštil chladné modré oči bolestí a pak je vytřeštil ještě jednou v čiré hrůze, když každý inkoustově černý, trnitému šlahounu růže podobný vir v jeho těle naplnilo bílé světlo, které vybuchlo z jeho kůže. Vürdmeisterovo tělo se napjalo a zazmítalo v křeči, pak ochablo. Viry beze stopy zmizely, zůstala jen obyčejná, pro seveřana typická, jako těsto bílá kůže na těle mrtvého muže. Dokonce i vzduch byl cítit čistotou.
V dáli na severovýchodě zatroubila trubka Lae’knaughtu rozkaz k útoku. Bylo to daleko − uvnitř lesa Temného lovce.
„Ubožáci,“ zamumlal Kylar. To on je tam nalákal, ale stále bylo těžké uvěřit, že kvůli tomu všichni padnou. Podíval se na Curoch. Věci, co jsem udělal pro svého krále.
~ Opravdu se ho nechystáš zahodit, že ne? ~
Dal jsem slovo.
~ Máš Talent a dlouhý život, aby ses stal mistrem meče. ~
Copak můžu chodit na veřejnosti s rukou z černého kovu?
~ Nos rukavice. ~
„Musíme odejít − hned,“ řekl Feir. „Použít magii takhle blízko lesa je jako škemrat, aby za námi Temný lovec přišel. A na vürdmeisterově koni je něco jako magický maják. Zahnal jsem ho, ale už je asi pozdě.“
Tak proto Feir v souboji s pekelným wyrmem nepoužil magii. Chytré.
„Vzal jsi mi mou ceuros,“ řekl Lantano Garuwaši s pobouřením, které Kylar nechápal. Pak si vzpomněl. Duší sa’ceuraiho byl jeho meč. Oni tomu věřili doslova. Jaká ohavnost to musela být, když ukradl duši jiného člověka?
„Nesebral jsi ho také někomu?“ zeptal se Kylar.
„Tu čepel mi dali bohové,“ řekl Garuwaši. Třásl se hněvem a zhnusením, v očích se mu zračilo nutkání k zoufalému boji. „Tvá krádež není čestná.“
„Ne, to není,“ připustil Kylar. „A obávám se, že já také ne.“
Žalostné vytí nepodobné ničemu, co kdy Kylar slyšel, zaznělo lesem. Bylo to pronikavé a truchlivé. Nelidské.
„Příliš pozdě,“ řekl staženým hlasem Feir. „Lovec přichází.“
Vlk Kylarovi řekl, ať se drží čtyřicet kroků od Lovcova lesa, proto to Kylar zvýšil na padesát. Podíval se skrz stromy na nepřirozeně vysoké a mohutné sekvoje. Připadal si nepatrný, lapený v událostech, které zcela přesahují jeho chápání. Slyšel hvízdání, jak se něco velmi rychle přibližovalo. Potěžkal Curoch a hodil ho co nejdál do lesa. Letěl jako šíp. Jakmile překročil hranici lesa, zahořel jako padající hvězda.
Celý les zaplavil zlatý svit.
Hvízdání ustalo.
10.
Kylar si klidně sedl na zem. Černá kůže ustoupila pleti mladého muže ve spodním prádle. Prohlížel si pahýl, kde bývala jeho kovová pravice, téměř si nevšiml, že podzimní záře Lovcova lesa ztmavla v krvavě rudou a potom začala svítit zeleně.
Lantano Garuwaši, nyní bez duše, do Lovcova lesa upíral nevěřícný pohled. Neviděl však nic než zmizení Ceur’caelestu. Muž, který mohl být králem, byl najednou aceuran − bez meče, vyvrženec, vyhnanec, dokonce ani jeho jméno nesmělo být vzpomínáno. Krutá smršť následků zadupávala jeho budoucnost do prachu.
Minulý týden ho Feir viděl veřejně vystupovat, jako by byl Ceur’caelestos určen pro jeho ruce. Ale v soukromých chvílích mág viděl záblesky mladého nejistého sa’ceurai se železným mečem, který věděl, že ať dosáhne jakékoliv výjimečnosti, nebude nikdy přijat mezi ty, co se narodili s vyššími čepelemi. Byl to ohromný zvrat pro muže, který se smířil s tvrdou realitou − a teď se díval do tváře realitě nové a ještě tvrdší.
Feira zajímalo, jak dlouho to bude trvat, než se Garuwaši rozhodne zabít. Lantano Garuwaši nebyl muž, který by se snadno vzdal života. Příliš v sebe věřil. Ale jeho potupa ho jistě přemůže.
Ta myšlenka ve Feirovi zanechala podivnou prázdnotu. Proč by měl truchlit kvůli smrti Lantana Garuwašiho? Vždyť to bude znamenat, že Cenarie bude ušetřena další brutální okupace a Feir bude uvolněn ze služeb tvrdého a komplikovaného muže. Ale Feir nechtěl, aby Garuwaši zemřel. Respektoval ho.
Přišel záblesk magie tak silný, až pro Feira celý okolní svět zbělel. Trvalo to jen zlomek vteřiny. Kylar zalapal po dechu.
Feir zamrkal skrz slzy a podíval se na něj. Kylar vypadal úplně stejně − stále napůl nahý zíral do lesa. Pomalu vstal a protáhl si ruce.
„Mnohem lepší,“ ušklíbl se Kylar.
Měl obě ruce. Byl úplný. Kylar se otřásl a jeho kůže se znovu zahalila do černě. Tentokrát si však tvář nezakryl maskou Soudu, ale v ruce držel tenký černý meč.
Lantano Garuwaši padl na kolena a obrátil se na Feira. „‚Leží před tebou cesta. Bojuj s Khalidorem a staň se velkým králem.‘ To jsi mi řekl a já slyšel jen to, po čem toužilo mé srdce − že ukáži těm sešlým šlechticům v Aenu, co vzešlo z jejich posměšků, že to já se stanu králem Ceury. Nebojoval jsem proti Khalidoru a teď je má ceuros ztracena. Proto Lantano Garuwaši sklidí smrt za nevíru v bohy.“ Otočil se. „Noční anděli, budeš mým sekundantem?“
Kylar ho počastoval zmateným pohledem, pak se ale v jeho očích objevilo poznání. Až si Garuwaši rozřízne vlastní břicho krátkým mečem, jeho sekundant mu srazí hlavu z ramen, aby dokončil jeho sebevraždu. Přestože to nahánělo hrůzu, byla to pocta. Feir si nemohl pomoci, cítil se opomenutý.
„Feire, nephilime, posle bohů, kterého jsem neposlouchal, ty mi posloužíš jinak,“ pokračoval Garuwaši. „Prosím, předej můj příběh mým válečníkům a mé rodině.“
Po Feirově páteři se rozlil chlad. Nejenže se každý sa’ceurai na světě dozví, že Lantano Garuwaši zemřel tady, budou také vědět, že Ceur’caelestos byl vhozen do Lovcova lesa. Bez ohledu na to, jak ho Feir přednese, bude příběh převyprávěn podle ceuranské víry. Nejlepší šermíř, nejlepší meč a nejnebezpečnější místo budou navěky svázány v ceuranském mýtu. Každý novopečený šestnáctiletý sa’ceurai, který se bude považovat za nepřemožitelného − jinými slovy většina z nich − zamíří do lesa Temného lovce, odhodlaný získat Curoch a stát se novým Lantanem Garuwašim.
Bude to znamenat smrt celých generací.
Kylarova tvář se změnila. Začalo to jako černé slzy kanoucí z jeho očí, pak samotné oči zakryl černý olej a najednou se vrátila maska Soudu. Z černých očí šlehaly jasně modré plameny. Prohlížel si Lantana Garuwašiho, hlavu lehce nakloněnou do strany. Feir při pohledu na to zjevení ucítil chlad. Všechny stopy dítěte, jež zůstávaly v mladíkovi, kterého Feir potkal před šesti měsíci, byly pryč. Feir netušil, co je nahradilo.
„Ne,“ prohlásil Noční anděl. „V tobě není žádná zkaženost, která by si žádala smrt. Získáš novou ceuros, Lantano Garuwaši. Za pět let se setkáme za úsvitu letního slunovratu ve Vysokém sále Aenu. Ukážeme světu duel, jaký do té doby neviděl. To ti přísahám.“
Noční anděl zasunul černou čepel do svých zad, kde se rozplynula v jeho kůži. Uklonil se Garuwašimu a Feirovi a potom zmizel.
„Nechápeš,“ řekl Lantano Garuwaši, stále klečel, ale Noční anděl už byl pryč. Garuwaši otočil ztrápené oči na Feira. „Budeš mým sekundantem?“
„Ne,“ řekl Feir.
„No dobrá, nevěrný služebníku. Nepotřebuji tě.“
Garuwaši vytáhl krátký meč, ale Feir byl jedinkrát v životě rychlejší než sa’ceurai. Mečem vyrazil krátký meč z Garuwašiho rukou a sebral ho.
„Dej mi pár hodin,“ požádal ho Feir. „Pozornost Lovce je rozptýlena. S pěti tisíci mouchami v jeho síti by mu mohla jedna uniknout.“
„Co chceš udělat?“ zeptal se Garuwaši.
Chci tě zachránit. Chystám se zachránit všechny tvé zatracené, tvrdohlavé, rozčilující a úžasné lidi. Pravděpodobně se jako pitomý hlupák chystám nechat zabít. „Jdu pro tvůj meč,“ řekl Feir a vstoupil do Lovcova lesa.
11.
Teprve potom si Vi skrze prastaré náušnice ze zlata a mitrilu připomněla Kylara. Připoutala ho k sobě, když ležel v bezvědomí, vydaný Bohokráli na milost či nemilost. Zachránila tím Cenarii a Kylarův život, a teď se Vi a Kylar mohli navzájem vycítit. Kylar byl dvě míle daleko a Vi vnímala, že drží něco neobyčejně mocného. Vnímala, jak došel k rozhodnutí. Moc ho opustila a jeho se zmocnil podivný pocit vítězství.
Najednou jako by na jihu vyšlo slunce. Vi vstala, třásla se jí kolena. Sto kroků daleko, pod ohromnými sekvojemi lesa Temného lovce, se samotný vzduch změnil v blýskající zlato a zářil magií. Dokonce i netrénovaná Vi měla pocit, jako by její kůži políbil východ letního slunce.
Pak barva potemněla v rudozlatou. Každé zrnko prachu ve vzduchu, každá kapička vody v mlze planula jako pocta podzimu.
Když bylo Vi patnáct, její mistr, wetboy Hu Gibbet, ji vzal s sebou na zakázku v jedné venkovské usedlosti. Mrtvola byl levoboček nějakého lorda, který se stal úspěšným obchodníkem s kořením a rozhodl se, že nevyplatí investory ze Sa’kagé. Panství bylo plné javorů. V podzimním ránu se Vi pohybovala světem zlata na koberci z rudozlatých listů, samotný vzduch se utápěl v barvách. Když stála nad mrtvolou, v duchu se stáhla na místo, kde nádherné karmínové listy nebyly skrápěny pulzující krví z artérie. Hu ji za to samozřejmě zbil a Vi se výprasku v duchu podřídila. Nepozorný wetboy byl mrtvý wetboy. Wetboy nezná krásu.
Vytí znovu prořízlo lesní vzduch, zamrazilo ji až do morku kostí. Pohybovalo se to rychle, příšerně rychle, a měnilo to intenzitu, z vysoké na hlubokou a zpátky na vysokou, všechno v rozmezí dvou vteřin, jako by to poletovalo sem a tam rychleji, než by se mohlo cokoliv hýbat. Ať se to hnulo kamkoliv, následoval to slabý zvuk trhajícího se kovu. Pak se ozval mužský výkřik. Brzy následovaly další.
V lese probíhala bitva. Ne bitva, masakr.
Celou dobu les pulsoval magií. Ohnivě rudá matněla v žlutozelenou a potom v sytou zeleň života, která voněla po čerstvé trávě a květinách.
„Kylar mu vdechl nový život,“ řekla Vi nahlas. Netušila, jak to ví, ale věděla, že Kylar Lovcovu lesu něco dal − a to něco les ozdravilo. Kylar sám vnímal povzbuzení, jaké nezažil celý týden, co s ním sdílela pouto. Cítil se úplný.
Vi za sebou vytušila něco zlého. Ruce jí vystřelily k dýkám na opasku. Pak ležela na zádech. Ani nestihla vydechnout vzduch vyražený z plic, když prskající koule modré energie prosyčela místem, kde před chvílí stála.
Muž zachumlaný v tmavě hnědé kůži položil před ní nohu na obličej mrtvoly a vypáčil nůž z jejího oka. Mrtvola na sobě měla róbu khalidorského vürdmeistera a pod povrchem kůže se stále jako živé tetování kroutily černé viry. Viin zachránce očistil dýku a otočil se. Jeho chodidla nevydávala žádný zvuk. Muže pokrývalo několik plášťů, vest, košil s kapsami a váčků všech velikostí z koňské kůže, vyčiněné do tmavě hnědé a změkčené dlouhodobým užíváním. Vzadu na opasku měl zastrčený pár zahnutých gurk, na zádech mu visel krátký luk bez natažené tětivy zdobený mušlemi a Vi si všimla několika dalších rukojetí vyčnívajících z jeho oblečení. Hnědou masku, která zakrývala celou tvář s výjimkou očí, si stáhl na rameno. Měl přátelskou tvář − šikmé, téměř mandlové hnědé oči, rovné černé vlasy a široké ploché rysy s vystouplými lícními kostmi. Mohl to být jen ymmurijský stopař.
Stopaři měli pověst nejlepších lovců ze všech ymmurijských pánů koní. Říkalo se, že jsou v lese nebo na travnatých stepích na východě, kde Ymmurijové žili, prakticky neviditelní. Nikdy nestříleli na kořist, která neutíkala nebo neletěla. A všichni byli Talentovaní. Na rozdíl od wetboyů nezabíjeli pro peníze, ale pro čest.
Ať mě vojedou, jestli je na těch historkách víc pravdy než na těch, co se tradují o wetboyích.
Stopař sepjal ruce za zády a uklonil se. „Já Dehvirahaman ko Bruhmaeziwakazari,“ představil se s podivnou intonací, za kterou mohl jeho tonální jazyk. „Moci mě… vyzývat?… nazývat, ano, nazývat Dehvi.“ Usmál se. „Ty Vi, ano?“
Vi vstala a nervózně polkla. Ten muž se k ní přikradl − k wetboyovi − srazil ji k zemi a teď tu stojí a přátelsky se na ni usmívá. Bylo to stejně znepokojivé, jako když jí kousek od obličeje proletěla koule smrtícího modrého plamene.
„Jít,“ vyzval ji Dehvi. „Toto místo ne bezpečné víc. Já doprovodit tě.“
„O čem to mluvíš?“ nechápala Vi.
„Magie… volat? žádat? nabízet? démonovi z Lesa.“ Dehvi nakrčil nos. Vi tušila, co tím myslí, ale nebyla si jistá, jaké slovo hledá.
„Lákat!“ zvolal, když to správné slovo našel. „To lákání znamenat smrt.“
„To volání,“ řekla Vi, pomalu skládala slova dohromady. Magie vábí Lovce. Vürdmeister použil magii a Vi je Talentovaná. Lovec by mohl zamířit k nim.
Stopař se zamračil. „Ta slova dělat mně potíž. Příliš mnoho významů.“
„Kam mě odvedeš?“ chtěla vědět Vi. A mám na výběr? Její tělo se uvolnilo do postoje Alatheino probuzení a konečky prstů nenápadně zkontrolovala dýky, když si oprašovala hlínu z kalhot − až na to, že tam dýky nebyly.
Stopař ji počastoval chladným pohledem. Očividně nebyla nenápadná dost. „Do Kaple.“
Otočil se a poklekl vedle mrtvoly, polohlasně mumlal v jazyce, kterému Vi nerozuměla. Třikrát na muže plivl, ale neproklínal ho nadávkami, jak by to udělala Vi, on mužovu duši odesílal do nějakého ymmurijského pekla.
„Chtít odejít?“ zeptal se Dehvi a nabídl jí dýky.
„Ano,“ řekla Vi a bázlivě zbraně přijala.
„Pak tedy jít. Démon teď lovit. Nejlepší odejít.“
12.
Dnes onemocněli dva z nejdůvěryhodnějších eunuchů. Půlchlap stoupal po schodišti Tygří věže, nevytápěné čedičové obscénnosti, která vypadala, že se v silnějším větru zhroutí k zemi. Prošel kolem tisíců velkých koček. Vypadaly jako vlci s přehnaně velkými tlamami, tesáky jako šavle a černými pruhy na oranžové kůži. Ať se podíval kamkoliv, tygři mu pohled opláceli. Byly tu tapiserie, rytiny, malé sošky, prastaré vypelichané vycpaniny, náhrdelníky ze zubů a obrazy tygrů trhajících na kusy děti. Šlo o všehochuť stylů, jediné, na čem Bertoldu Ursuulovi záleželo, bylo vyobrazení šavlozubých tygrů.
Dorian se zatajeným dechem dosáhl vrcholku věže, třásl se chladem, lítostí, že přinesené jídlo cestou vychladlo, a nedočkavostí, kdo nahoře bude. Pokud bude jednou z Talentovaných manželek nebo konkubín, mohla by z něj ucítit zápach magie. Řevnivost Bohokrálových žen byla tak hluboká, že by každého objeveného zrádce okamžitě nahlásily.
Dorian zaklepal na dveře. Když se otevřely, ohromeně vydechl.
Měla dlouhé tmavé vlasy, velké hnědé oči a štíhlou, ale pěkně tvarovanou postavu v šatech bez rukávů. Oči si nelíčila a nepoužívala rtěnku. Nenosila šperky. Usmála se a jeho srdce se zastavilo. Nikdy se s ní nesetkal, ale úsměv znal. Už viděl důlek na levé tváři, který byl o trochu hlubší než ten pravý. Byla to ona.
„Má paní,“ řekl Dorian.
Usmála se. Byla to drobná mladá žena se smutnýma, ale laskavýma očima. Tak mladá!
„Umíš mluvit,“ řekla a její hlas byl lehký, čistý a silný, takový hlas doslova žadonil o zpěv. „Předtím mi posílali jen hluchoněmé. Jak se jmenuješ?“
„Za mluvení s vámi mi hrozí smrt, má paní, ale přesto… jak moc se jich bojíte?“ zeptal se Půlchlap. Dát jí své pravé jméno by znamenalo naprosté podřízení. Chtěl se jí vrhnout k nohám a vydat na milost, ale to by bylo šílenství srovnatelné s tím, před kterým unikl, když se vzdal prorockého daru.
Jenine se zarazila a kousla se do rtu. Její rty byly plné a růžové navzdory chladu vysoké věže. Dorian − protože Půlchlap by se nikdy neodvážil − si nemohl pomoci a představoval si, jak ty měkké plné rty líbá. Zamrkal, donutil se smyslné myšlenky vytlačit z hlavy, byl ohromený, že mladá žena nad jeho otázkou vážně přemýšlí. V Khalidoru byl strach moudrostí.
„Neustále se tu bojím,“ řekla. „Nevěřím, že bych tě zradila, ale co když mě budou mučit?“ Zamračila se. „To není příliš povzbudivé, že? Budu tvou smělost tajit tak dlouho, jak jen vydržím. Je to ubohý slib, já vím.“ Pak se usmála tím stejným smutným úsměvem.
A on ji miloval. Nechť s ním má Bůh, který ho zachránil, slitování, nemohl uvěřit, že se to stalo tak rychle. Nikdy nevěřil na lásku na první pohled. Taková láska byla jistě jen pobláznění nebo chtíč, a on nemohl popřít, že cítí obojí. Ale při pohledu na ni měl pocit, že potkal starého přítele. Jeho modainský přítel Antonius Wervel tvrdil, že k něčemu takovému dojde, když se dva lidé znají z minulého života. Dorian tomu nevěřil. Možná za to mohly jeho vize. V Kvílivých větrech strávil v transu týdny. Přestože jeho mysl o většinu vzpomínek přišla, věděl, že jednu životní linii v těchto vizích prožil se ženou. Možná to stálo na počátku jeho lásky. Proto věřil, že je ta pravá láska, žena, které může bez mrknutí odevzdat svůj život, mysl, duši, budoucnost a naděje. Buď se ožení s ní, nebo se žádnou jinou. Buď mu syna porodí ona, nebo žádná jiná.
Buď se tak stane − nebo ho šílenství, kterého se Dorian tak dlouho obával, nakonec dostihlo.
„Říkají mi Půlchlap,“ řekl. „Jmenuji se však Dorian Ursuul, první uznaný syn a dědic Garotha Ursuula, a je to už dlouho, co mě za zradu Bohokrále a jeho způsobů vymazali ze záznamů Citadely.“
„Nerozumím,“ řekla. Svraštila obočí. Tu vrásku viděl ve svých vizích. Stala se z ní ustaraná linka a zůstala nad jejím obočím. Musel se zarazit, aby se nenatáhl a neuhladil ji. Bylo to tak důvěrně známé. Bože, a to si myslel, že veškeré zmatky související s jasnovidectvím nechal za sebou! „Proč jsi tady?“
„Pro tebe, Jeni.“
Ztuhla. „Můžete mě nazývat Vaše Výsosti, nebo − protože kvůli mně značně riskujete − mi můžete říkat Jenine.“
„Ano, jistě, Vaše Výsosti.“ Dorianovi se točila hlava. Stál tu jako princ a dostal svolení oslovovat mladou dívku jejím jménem. Zklamalo ho to. Láska na první pohled byla dost špatná, ale zjistit, že to není oboustranné… no, nepovažoval by ji za přelétavou dívku, kdyby mu hned padla do náruče?
„Myslím, že mi dlužíte vysvětlení,“ řekla.
To byla hloupost, Doriane. Hloupost. Je daleko od domova. Viděla svou zemi zpustošenou tvými lidmi. Je osamělá. Je vyděšená − a ty v romantice zrovna nevynikáš, že ano?
A sakra, ona si myslí, že jsem eunuch! To bylo zajímavé dilema. Jak se dá do zdvořilostní konverzace vmáčknout: „A mimochodem, kdyby vás to zajímalo, stále mám penis.“
„Vím, že to zní dost nepravděpodobně, Vaše Výsosti,“ začal, „ale přišel jsem vás zach… pomoci vám utéct.“
Opřela se rukama o stehna − sakra, byla tak roztomilá! − a řekla: „Och, chápu. Jste princ. Já jsem princezna uvězněná ve vysoké věži. Přišel jste mě zachránit. Jak zábavné. Můžete odejít a říct Garothu Ursuulovi, že jsem se rozplakala dojetím − a pak oba táhněte do pekel!“
Dorian si promnul čelo. Kdyby mu jen útržky, které si pamatoval ze svých vizí, mohly napovědět, jak zvládnout Jenin − Jeninin − hněv.
„Jediné, co potřebuji vědět, Vaše Výsosti, je, jestli chcete odejít a riskovat smrt, nebo zda raději zůstanete v pohodlné věži, dokud si můj otec − který je dost starý, aby byl vaším dědečkem − nepřijde pro vaši důstojnost, panenství a příčetnost. Na otcův vkus jste trochu stará, ale protože jste princezna, možná vám dá šanci. Porodíte-li Talentovaného syna, dovoli vám žít. Na jeho výchovu se budete moci dívat z povzdálí, aby ho vaše ‚ženská slabost‘ nezmrzačila. Když mu bude třináct, setkáte se a budete spolu moci strávit dva měsíce. Pak vás oba překvapí osobní návštěva mého otce a dotaz, co jste jeho sémě za poslední dva měsíce naučila. Nebude to důležité. Důležité bude, že to bude poprvé, kdy si syn získá úplnou otcovu pozornost. Na konci rozhovoru syna požádá, aby vás zabil. Jen málo chlapců v tomto testu selže.“
Její velké oči se ještě zvětšily. „Vy jste neselhal, že ne?“
„Sever je krutá milenka, Vaše Výsosti. Nikdo nevyvázne bez jizev,“ hlesl Dorian. „Mám plán, ale nemůžu ho spustit dříve než za pět dní, a vše závisí na tom, jestli se průsmykem dostaneme do Cenarie dřív, než začne padat sníh a průsmyky uzavře. Potřebuji vědět jedno. Až budu riskovat život a znovu sem přijdu, půjdete se mnou?“
Mohl počítat údery srdce, zatímco přemýšlela. Se zaťatými zuby si prohlížela vězení. Odhrnula si vysoký límec a Dorian zahlédl jizvu tak dlouhou, že rána musela být prakticky okamžitě ošetřena magií. S takto podříznutým hrdlem by zemřela do dvou minut. „Doma v Cenarii jsem měla tajnou lásku. Logan byl dobrý muž, opravdový přítel mého bratra, inteligentní, polovina žen ve městě po něm toužila, protože byl velmi pohledný − a ta druhá proto, že zdědí vévodství. Logan Gyre by byl pro mě a naše rodiny skvělá partie, ale mezi otci byla zlá krev, tak jsem se nikdy neodvážila ani doufat, že by se mé naděje naplnily. Pak nájemný vrah zavraždil mého bratra a zanechal otce bez dědice. Myslel si, že když ustanoví dědicem Logana, předejde tak útoku na vlastní život. Tak jsme se s Loganem vzali. O dvě hodiny později povraždili Khalidořané celou moji rodinu, aby zemi připravili o následníky trůnu. Jenže čaroděj jménem Neph Dada si myslel, že jsem příliš pěkná, aby se mě zbavil, a tak mi před manželem prořízl hrdlo a potom mě uzdravil magií. Později zabili i Logana a předtím ho podrobili kdovíjakému strašnému mučení. Tihle lidé mi vzali vše, co jsem milovala.“ Otočila se a její oči byly jako žhnoucí ocel. „Budu připravená.“
Dorian zvedl její nůž na chléb. Dívala se, jak ho Talentem prodloužil a přidal mu druhé ostří. „Je tu princ jménem Tavi,“ řekl. „Když je teď Bohokrál v Cenarii, ničeho se nebojí. Mohl by vás přijít… zneuctít. Pokud to udělá… radím vám použít tento nůž, jen když se vám naskytne vhodná příležitost. V opačném případě život zbytečně nezahazujte.“
Pohled jejích očí mu prozradil, že pokud Tavi přijde, Jenine se ho pokusí zabít. A pokud selže, obrátí zbraň proti sobě. Přesto jí Dorian nůž dal, věděl, že si zaslouží mít na výběr.
„Teď bychom si mohli promluvit o méně závažných věcech,“ pokusil se obrátit list. „Omlouvám se, že jídlo vychladlo. Výstup do této věže panny v nesnázích je dlouhý.“
Usmála se, nepatrný nesmělý úsměv, který mu připomněl její věk a kvůli němuž si připadal jako zdegenerovaný starý predátor. Přejela prstem po dýce, již pro ni vytvořil. „Vy jste opravdu čaroděj?“
„Už ne. Ta magie je zlá. Dávno jsem se jí vzdal a vyučil se u mágů.“
„Mohl byste použít svoji magii a přinést mi teplé jídlo?“ V očích se jí škodolibě zajiskřilo, a když se oba rozesmáli, znovu se do ní zamiloval.
„Když se mi podařilo vytvořit převlek, jímž jsem Yorbase Zurgaha přesvědčil o svém eunušství, myslím, že ohřát jídlo ještě svedu. Tady.“ Ohřál jí kaši a doufal, že jeho poznámka o vlastním penisu byla dostatečně delikátní.
Povytáhla obočí. „A já už si začínala myslet, že kdybych byla spánkem zakletá princezna a princ mě chtěl probudit, jsem bez šance.“
„Ehm, v knihách, co jsem četl, ji probudil polibkem,“ namítl Dorian.
„Četl jste špatné knihy.“
Dorian se zakuckal a zrudl, zatímco se Jenine škodolibě zasmála.
Mluvili spolu hodiny. Příští čtyři dny ohříval Dorian princeznino jídlo a princezna mu teplo oplácela. Stále byla zničená ztrátou rodiny, království a manžela, ale jeho přítomnost jí dodávala naději. Viděl v ní překrásnou dívku, jíž bývala, a viděl i náznaky rozhodné, chytré a charismatické ženy, kterou se stane.
Dorianův respekt, touha a láska k ní rostly. Byly to nejšťastnější dny jeho života.