78.

„Nemíním se dívat, jak se zabíjíš,“ prohlásil Durzo. Už třetí den Kylar a Durzo cestovali na západ. Durzo mířil do Cenarie, aby se konečně podíval na Mámu K, a proto se ke Kylarovi připojil. Průsmyk byl plný bahna a sněhu, a tak se utábořili jen pár hodin cesty od Torrasovy Zátočiny a pár set kroků od Ezrova lesa.

Kylar přehodil těžkou sedlovou přikrývku přes kládu u ohně a posadil se na ni. „Já v plánu umřít nemám.“

„Och, takže ty máš plán? Myslel jsem, že to budeš promýšlet za pochodu. Už se stmívá. Náš malý stopař sem dorazí do hodiny.“ Někdo je sledoval, co odešli z Kaple, a nevedl si dobře. Dnes jeli opravdu rychle, snažili se dostat do Torrasovy Zátočiny, a pronásledovatel jim nestačil.

„Nemyslím si, že Khali existuje,“ řekl Kylar.

„Nevěděl jsem, že se tak vyznáš v náboženství.“

„Chtěl jsem říct, že existuje. Ale není to žádná bohyně.“

„A?“ zeptal se Durzo.

„Ona − to − je rezervoár magie. Vlk říkal, že magie je nejsilnější, když se váže na emoce. Khali je doplňována khalidorskými uctívači. Když kvůli ní někomu ublíží, odříkávají modlitbu. Ale to není modlitba. Je to kouzlo. Vyprazdňuje jejich glore vyrden do rezervoáru, ze kterého meisteři, vürdmeisteři a Bohokrál čerpají moc. A protože je rozdíl mezi vytahováním magie z okolního světa a jejím pouhým využíváním, mohou často používat více magie než mágové. To znamená, že jsou schopni kouzlit i v noci. Chápete to? Celý národ to kouzlo odříkává dvakrát denně. Ten rezervoár je klíčem k moci Khalidoru.“

„Má to něco společného s tím, že se chystáš spáchat sebevraždu?“

„Curoch je protikladnou silou. Pochopil jsem to, když jsem s ním zabil meistera. Curoch viry doslova odpálil. Vybuchly zevnitř.“

„Před několika měsíci jsi zabil muže, který se prohlašoval za boha, a teď se chystáš jít po opravdové bohyni. Pokud nezjistíš, jak zabíjet kontinenty, můžeš odejít na odpočinek.“

„Vy víte, že to tak není,“ namítl červenající se Kylar.

„Takže doufáš, že najdeš Khali, vrazíš do ní Curoch, a co? Prostě počkáš, co se stane?“

Kylar se zamračil. „Když to řeknete takhle, zní to jako pitomost.“

„Hmm.“

„Je to cesta, jak vyhrát, opravdu vyhrát. Jednou provždy. No tak, kolikrát jste vy bojoval proti Khalidořanům?“

„Víckrát, než by se mi líbilo,“ připustil Durzo.

„Podívejte, ztratil jsem Curoch. Je to pohroma, já vím. A také je to pohroma, na jejímž vzniku jste se podílel, když jste mi nikdy neřekl, co je ta zatracená věc zač. Budeme mít spoustu problémů Nepha zabít, když má Iures.“

„My?“

„Jenže když zničíme viry, Neph nedokáže Iures použít. Pokud přežije zničení virů, a i kdyby měl Talent, odstraníme ho dřív, než si vzpomene, jak ho používat. Bude zranitelný. Mistře, on poslední tři měsíce strávil přemýšlením nad tím, jak se dostat do Ezrova lesa a získat Curoch. Pokud bude jeden člověk držet Iures i Curoch…“

„Nebude to dobré.“

„Bude to katastrofa!“

„Uvědomuješ si, že když strčíš Curoch do středu všech virů světa, může být rozdíl spíš kvalitativní než kvantitativní?“

„Co?“

Durzo mu věnoval otrávený pohled. „Curoch odpálí viry jednoho čaroděje a nic se nestane. Když odpálí všechny viry na světě, něco by se stát mohlo.“

„Když odpálím všechny čaroděje na světě, nebudu si stěžovat,“ řekl Kylar.

„A když tě to odpálí s nimi?“

„V tom případě už na stěžování si nebude čas.“

„Nemuselo by to vymazat jen tebe. Mohlo by tě to zabít a spustit tak tvou nesmrtelnost. Teď už cenu znáš. Jsi pro to ochotný riskovat život přítele? Sakra, mohl by to být můj život. A já nevím, jestli jsem ochotný to riskovat.“

„Tuhle moc jsme dostali z určitého důvodu, mistře. Já nechci nikoho ztratit. Nechci zemřít, ale pokud má smrt změní celý národ a zachrání tisíce životů, jak bych mohl neriskovat?“

Durzo se hořce zasmál. „Ty zatracený hlupáku. Uvědom si, že i kdyby všechny tvé předpoklady vyšly − i kdyby vyšly − budeš muset ukrást nejcennější meč na světě z nejbezpečnějšího možného místa, aby tě pak pronásledoval nejnebezpečnější lovec, zatímco se budeš snažit dostat do srdce země zmítané válkou, kde tě obě strany ochotně zabijí jako zrádce, špiona, čaroděje nebo ze všech tří důvodů najednou.“

„Myslel jsem, že se vám to bude líbit.“ V Kylarových očích to zajiskřilo.

Durzo se zasmál. „A Vlk si pořídí štěňata.“

„No, doufám, že ho v nejbližší době neuvidím. Ale napadlo mě, že když vás přesvědčím, on toho moc nezmůže.“

„Přesvědčíš k čemu?“ zeptal se Durzo.

„Abyste mi pomohl,“ řekl Kylar.

„To ne, se mnou nepočítej.“

„To nemůžete!“

„Můžu. Hochu, vzal jsi mi nesmrtelnost. Tím jsi mi vrátil život. Já…“

„Dlužíte mi to!“ vykřikl Kylar.

„Ale takhle ti to nesplatím. Zbyl mi jeden život. Jeden. Díky tobě s ním můžu naložit, jak se mi zlíbí. Můžu znovu milovat.“

A Kylar nemohl. „Mohli bychom změnit svět!“

„Hochu, víš ty, kolikrát jsem už změnil svět? Tlaxinský maelström býval důležitou námořní trasou. Alitaeranské impérium se rozkládalo od pobřeží k pobřeží. Bohokrál ohrožoval jižní kraje a tucetkrát málem získal ka’kari. Ladeš bývala − podívej, faktem je, že já už svou práci odvedl. Dobrodružství jsou pro mladé a já už mladý nejsem ani náhodou. V Cenarii je žena, kterou miluji, a ani jeden z nás už nebude mladší. Musím jít za ní.“

„Potřebuji vás,“ naléhal Kylar. „Pokoušet se sám ukrást nejcennější meč na světě z toho nejbezpečnějšího místa, aby mě pak pronásledoval nejnebezpečnější lovec, zatímco se budu snažit dostat do srdce země zmítané válkou…“

„Ano, ano,“ povzdechl si Durzo. „Už jsem ti ukázal většinu svých triků…“

„Většinu?“

„…a ty sis vymyslel pár vlastních. Už nejsi učedník, Kylare…“

„Dobře, ale těžko…“

„…teď jsi mistr. Tvé vzdělávání skončilo.“

„Neodhánějte mě,“ prosil Kylar. Srdce měl až v krku.

„Já tě propouštím na svobodu,“ opravil ho Durzo.

„Ale stále jste lepší než já!“

„A vždycky budu,“ řekl Durzo. Ušklíbl se a Kylar musel neochotně uznat, že je příjemné vidět toho muže, který býval tvrdý a zahořklý, jak se usmívá. „Ve tvých vzpomínkách. Jsem dost chytrý na to, abych s tebou přestal bojovat, než začneš vyhrávat. Ve své hře jsem dosáhl vrcholu a byla to dobrá partie. Teď už můžu být jen horší.“

„Ale pořád mě toho můžete tolik naučit.“

„Myslíš si, že se tímhle nic nenaučíš?“

„Co když selžu?“ Vyšlo to z něj jako šepot.

„Když selžeš? Nic to nezmění na tom, co si o tobě myslím.“

„Ale mohl bych zatratit svět. To je vám jedno?“

„Pokud strávím poslední hodiny v Gwinveřině náručí, tak mi na tom opravdu moc záležet nebude. Dal bych sice přednost zestárnutí se ženou, již miluji, ale usmířit se s ní dřív, než zemřu, taky není špatné.“

„Takže jsem v tom sám.“

„Varoval jsem tě, že taková je cena, když ke mně vstoupíš do učení.“

„Nevěděl jsem, že se to bude vztahovat na celou věčnost!“

„Vyplakej se mi na rameni. Jsi patetický. Jak jsi plánoval, že se dostaneš do Lovcova lesa?“

Dotčený Kylar pokrčil rameny. „Ka’kari.“

„Ka’kari,“ Durzo to vyslovil stejně, jak by to udělala Máma K. Ten stařík s ní opravdu strávil příliš mnoho času.

„Pohlcuje a odráží magii a dělá mě neviditelným. Něco vymyslím.“ Teď to znělo, jako by se bránil.

„Čí Les že to je?“ zeptal se Durzo. „Jo, jasně, Ezrův. A kdo vytvořil ka’kari? Počkej, nenapovídej mi… Ezra.“

„Ezra nevytvořil černé.“

„Rozuměl mu dost dobře, aby vytvořil šest dalších. A padesát let poté, co šest ka’kari dokončil, se přesunul sem − v té době jsme my dva neměli zrovna nejlepší vztahy − a vybudoval si tu pevnost. Myslíš, že ho nikdy nenapadlo, že bych se tam mohl zkusit dostat?“

„Ehm…“

„Hochu, můžeš vyděsit pár sester ukázkou syrové moci a neohroženosti, ale tady budeš hrát na úplně jiném hřišti. Pokud přežiješ Ezrova ochranná kouzla − která jsi mimochodem odhozením Curochu desetinásobně posílil − budeš muset projít kolem stvoření tak mocného a mazaného, že málem zabilo i Ezru, kdyby se úplně nezbláznil. Tak jako tak Lovce mocná magie neohromí. Tvá nově nabytá sebedůvěra ti přivodí smrt.“

Kylar mlčel. Pak řekl: „Nenechám se zastavit.“

„Sklapni, už je tady.“

Kylar vhodil ka’kari doprostřed ohniště. Plameny se okamžitě zhroutily do koule a pohasly, ponořil mýtinu do tmy. Kylar uskočil vlevo a Durzo se odkulil napravo, když přes mýtinu prolétl purpurový proud magie. Kylar natáhl ruku a ka’kari mu do ní skočilo, zaplavilo ho energií, již načerpalo z ohně.

Přeskočil ze stromu na strom, na odvrácené straně zatínal do kmenů černé drápy, a sledoval náhle oslepenou maju, jak mává rukama. Blýskala kolem sebe ohněm. Vyděšeně šlehala plamenem sem a tam jako velkou kosou. Kouzlo sekalo do stromů, spalovalo kůru, ze které stoupala oblaka páry, ale nedávný déšť a sníh ohni bránil v rozšíření. Durzo se na zemi přikrčil před šlehajícím plamenem a Kylar se nacházel nad ním.

Během chvilky maja vyčerpala Talent a bez slunečního svitu nebo ohně, z nichž by vytáhla energii, se její magie rozplynula.

V nastalé tmě se oba muži pohnuli. Kylar se na ni vrhl dřív, než stačila vykřiknout. Přeletěl jí přímo nad hlavou, přitom ji chytil za plášť a róbu a použil její tělo jako trám, kolem kterého se otočil, čímž přenesl svou hybnost na ni. Odlétla deset kroků dozadu a narazila do kmene stromu. Vyrazila si dech. Kylar dopadl na zem na jedno koleno a vstal, po těle mu tancovaly modré plamínky.

Když se dvakrát nadechla, něco se prodralo na povrch její kůže. Byly to viry, vyrazily z těla jako z hlubin útočící žralok, začaly u konečků prstů a šířily se přes dlaně a zápěstí. Zmizely pod róbou, kde roztřásly rukávy, jako černý ruměnec stoupaly ke krku a pak − se zastavily. Za stromem stál Durzo, ruce obtočené kolem kmenu, prsty zarazil do dvou míst na majině krku. Ječela, jak se viry tlačily proti překážce jako rozvodněná řeka útočící na hráz. Její křik sílil a pak utichl, když viry zeslábly, vybledly a stáhly se zpátky pod kůži.

Durzo vystoupil zpoza stromu a chytil ji za límec. Držel ji před sebou a prsty zatínal do těch samých míst jako předtím.

„Trik, který jste mě ještě nenaučil?“ zeptal se Kylar.

„Čekáš, že tě za pár měsíců naučím všechno, co znám? Viry potřebují fyzické vyjádření. Zablokuj fyzické vyjádření a odstraníš i magii. Je to slabina skrytých virů Ursuulovy rodiny.“

„Ona je Ursuul?“

„Napadá tě lepší způsob, jak by mohl Garoth využít Talentované dcery?“ zeptal se Durzo.

„Myslel jsem, že je nechává zabíjet.“

„Garoth nebyl muž, který by zahazoval zbraně, i když by byly tupé. Jak se jmenuješ, cukroušku?“

Neodpověděla, tak to Kylar udělal za ni. „Je to Eris Buelová. Ty malá děvko. Podezřívali jsme tě.“

„Ne dost, abys dokázal zachránit svou milovanou ženušku,“ odsekla. V očích měla tak velkou nenávist, až Kylar cítil, jak se jeho dar probouzí. Uviděl Erisinu vraždami vydlážděnou cestu k moci, ale smrt Elene nebo Vi tam nenašel. Spatřil zrady, porušené přísahy a daleko dole na seznamu i převzetí Kylarova meče od zloděje a jeho předání Nephovým špionům.

Všechna ta temnota si žádala odpověď. „Spravedlnosti jsi unikala příliš dlouho,“ řekl Kylar. Jeho dýka probodla Erisin solar plexus, znovu jí vytlačila vzduch z plic. Vytřeštila provinilé oči, světlo v nich pomalu vyhasínalo.

Do Kylarovy tváře tvrdě narazila pěst. Kylar pod silou úderu zavrávoral. „Zatraceně, ty blbče, potřebujeme ji vyslechnout!“ okřikl ho Durzo. Chytil Eris za vlasy a zvedl ji na nohy. „Ka’kari, Kylare, dej mi ka’kari, rychle!“

Kylar ho mistrovi podal. Ten bastard mu málem urazil čelist. Kylar si ohmatal tvář a odtáhl ruku, když ucítil něco lepkavého. Podíval se na své prsty. Nebyla to krev.

Durzo pustil Erisino tělo.

Kylar promnul nazlátlou tekutinu mezi prsty. „Ptačí oko a xanthos?“ zeptal se Kylar. Byl to kontaktní jed, a přestože způsoboval jen bezvědomí, tinktura zanechávala trvalé jizvy. „Do obličeje?“

„Zasloužil by sis trvalou připomínku pohlavku, ale na to se hojíš moc dobře.“

„Proč?“ Kylarovi se roztřásly nohy.

„Potřebuji tohle,“ řekl Durzo a zvedl ka’kari. „Sladké sny.“

Kylar padl na zem a rty narazil do kořene. Ústa se mu naplnila krví. Ten bastard mě mohl alespoň chytit.

79.

Neph Dada kráčel temnými ulicemi Trayethellu. Bylo téměř poledne, ale on se nacházel uvnitř dómu na Černé mohyle a kopule z pevné černé skály nad ním halila skryté město do věčné temnoty. Na cestu viděl jen díky žlutému světlu, které se mu pohupovalo nad hlavou, a tisíci pochodním, které jeho vürdmeisteři zažehli uvnitř zakrytého městského centra.

Navzdory temnotě Trayethell působil téměř přívětivě. Vypadal jako město, kam se co nevidět vrátí obyvatelé. Nebyl tu žádný prach a obléhací stroje, které přihlížely smrti města, neměly dostatečný dosah, aby zničily jeho krásu. Některé městské čtvrti byly spálené a srovnané se zemí, ale jiné zůstaly nedotčené. Možná tu přívětivě čekalo právě na Nepha.

Se začátkem zimy se situace radikálně změnila v jeho prospěch. Poslal zloděje, aby ukradl Kylarův meč, a čekal, že ho dostane pokrytý černým ka’kari. Jakmile se ho magií dotkl, poznal, že to není ka’kari − bylo to něco lepšího. Ten meč byla Iures, Hůl práva. Stejně jako Curoch i Iures vytvořil Ezra, nebo na ní alespoň spolupracoval s Jorsinem. Na rozdíl od Curochu Iures nositelovu moc nezesilovala, jen neskutečně usnadňovala vytvoření i těch nejsložitějších vláken − nebo jejich rozpletení.

Válcovitý monolit stál v polovině kopce, na kterém se tyčil hrad Trayethell, natahoval se k dómu jako skleněný pilíř. Ve světle loučí monolit vypadal jako sklenice plná kouře. Dým odhaloval jen náznaky Titána uvězněného uvnitř. Tady se proti sklu tiskly drápy, tam se odkryla obrovská, znepokojivě lidsky vyhlížející noha. Nepha dráždilo, že se při pohledu na zmrzlé monstrum stále chvěje. S Iures by mohl monolit okamžitě rozbít − koneckonců ho Ezra vytvořil právě s pomocí Iures, aby Titána polapil, než ho Jorsin Alkestes zničí.

Skleněné vězení zmrzlého vzduchu bylo prolomené jen v místě Titánova smrtelného zranění. Jorsin na něj z vrcholu zámku Trayethell vypustil proud ohně, který se propálil Titánovým vězením i hrudí v dokonalém kruhu o průměru deset stop. Množství syrové magie, které k tomu bylo zapotřebí, v Nephovi vzbuzovalo naději, že Jorsin musel použít Curoch.

Neph k monolitu přistupoval malými kroky, kašlal spíš ze zvyku než z nutnosti. Iures s Nephovým zdravím dělala zázraky. Poblíž stojící vürdmeisteři mu vzdali úctu a pak se vrátili k práci na jeho vláknu. Stáli na popravišti, kde nabírali vědra hlíny a cpali je do díry, kterou do Titána vypálil Jorsin. Brzy zeminu promění na maso a Titán znovu povstane. Rozbije dóm nad Černou mohylou a pak zničí každou armádu, která se Nephovi postaví.

Nephův stan poskytoval klid a soukromí, o což se starala jeho kouzla a padesát Odevzdaných duší. Neph se uvnitř zarazil, než vstoupil do pokoje Khali. Vykasal si róbu a stříbrnou holí − podoba, kterou si pro Iures vybral − se dotkl svého kotníku. Hůl mu v ruce roztála a obmotala se kolem lýtka. Chtěl, aby zůstala skrytá a nečinná, i kdyby se jí dotkla magie Khali, měla jen zaznamenávat všechnu magii, která se v jejím okolí vyskytne. Khali o Iures nevěděla a Neph jí to nemínil prozradit, dokud nebude příliš pozdě. Iures všechno změnila.

Neph se připravil a odhrnul zástěnu. Tenser ležel na té nejlepší posteli, jakou dokázali udělat, údy uvolněné, rysy povislé, dech pomalý a oči otevřené, ale nezaostřené. Mrkal jen vzácně. Neph předstíral potíže, jaké mu mělo způsobit pokleknutí u Tenserových nohou, a natáhl se magií, kterou ho naučila Khali. „Svatá,“ zavolal, „jsem tu, abych ti sloužil.“

Tenserovy oči se zavřely, a když je otevřel, byla v nich Ona. Její přítomnost naplnila stan jako mračno dýmu, ztěžovala mu dýchání. „Zanedbáváš své povinnosti,“ vyčetla mu Khali. Její hlas patřil Tenserovi, ale intonace byla špatně a přízvuk nepoznával. „Tento hostitel má proleženiny.“

Nephovo hrdlo se uvolnilo. „Osobně se o to postarám. Bezodkladně. Vyřizoval jsem Vaše záležitosti, sbíral jsem pro Vás vzorky.“ Pročistil si krk, ale nezakašlal. Khali jeho kašel dráždil. „Doufal jsem, že si budeme moci promluvit o mé odměně.“

Ten smích zněl pobaveně, pomyslel si Neph. Těžko se to odhadovalo, protože Khali sice ovládala Tenserův hlas a oči, ale výraz jeho obličeje ne. Zůstával prázdný a ochablý s výjimkou jazyka a čelisti, kterými formuloval slova.

Khali toužila po opravdovém těle, ne po té smutné parodii, jakou získala v Tenserovi. Potřebovala tři věci − prolomení Ezrových vláken kolem černé mohyly, ochotného hostitele a kouzlo, které bude vyžadovat Ursuulovu krev a spojenou moc Nephových dvou set vürdmeisterů. Bohokrálové v minulosti dokázali poskytnout dvě z nich, ale nikdy nepřekonali Ezrovo dílo, protože Ezra k odepření těla Khali použil Iures. Jenže Neph mohl Ezrova vlákna rozplést, Iures si totiž pamatovala každé vlákno, na jehož tvorbě se podílela.

„Budu chtít dvě věci,“ řekl Neph. „Brzy dorazí Bohokrál Beznaděj, aby mě zabil. Chci, abyste mu odepřela viry. Za druhé budu chtít dalších sto let života.“

„Nemožné,“ řekla Khali.

„Pak tedy padesát. Čtyřicet.“

„Jakmile získám tělo, mohu ti těch sto let darovat. Ale viry Dorianovi odepřít nemohu.“

Nephovi se málem zastavilo srdce. Dorian je Bohokrál Beznaděj? Ze všech synů Garotha Ursuula to byl právě jeho starý žák, kterého se obával nejvíce. „Myslel jsem, že ovládáte…“

„Ovládám,“ přerušila ho Khali. „Viry jsou magičtí parazité. Většinu jich vymýtili už v dávných dobách, ale Roygaris Ursuul jich pár získal. Na virech se mu líbilo, že v počáteční fázi infikování prolamovaly nové kanály v Talentu svého hostitele a posilovaly tak jeho schopnosti. Tím samozřejmě pomalu strávily hostitelův Talent, ale Roygaris doufal, že viry v té počáteční fázi udrží neomezeně dlouho. Selhával, dokud jsem mu nepomohla. Zpomalili jsme proces infikování, ale ony nešly úplně zastavit. Zkus použít Talent a zjistíš, že je pouhým stínem toho, čím býval za tvého mládí. Ale já Roygarise naučila něco důležitějšího. Viry jsou jako osikový háj. Každý vypadá jako samostatný strom, ale ve skutečnosti jsou jedním velkým organismem. Kontroluj tu správnou část a ovládneš viry všech, kdo se jimi nakazili. Tvé viry, Dorianovy, Garothovy, viry každého Khalidořana − jsou jen jedním virem. Roygaris a já jsme uzavřeli výhodný obchod − jeho pokrevní linie bude kontrolovat viry a já zase rezervoár magie. Ta přísaha byla složena tak, že její porušení zničí viry i rezervoár.“

Neph čekal, že mu bude lhát. Neznal detaily, ale díky pouhému držení Iures mu magie Khali připadala mnohem jasnější. „Pokud mu nezabráním, aby mě připravil o viry, Dorian mě zabije,“ řekl Neph.

„Až získám tělo, dokáži tě ochránit. Tvá služba nebude zapomenuta. To přísahám.“

Neph se nad tím zamyslel. Opravdu Khali potřebuje tělo, aby ho mohla ochránit před pouhým člověkem? Nebyla snad bohyně? Nebo ho neochrání jen proto, že jí nepomohl a neposkytl jí důvod ho chránit? Přemýšlel, co by Khali provedla světu, kdyby tělo získala. Snese se na všechny její hněv, protože jako všichni Cizinci nenávidí život? Nebo je její žízeň mnohem určitější? Neph se s ní stýkal, jak nejméně to šlo, ale necítil z ní všezahrnující vztek, jaký viděl u jiných Cizinců.

Bylo životně důležité situaci posoudit správně − Neph chtěl být Bohokrálem, ale toužil vládnout něčemu víc než jen popelu a mrtvolám. I tak možná nebude mít na výběr. Když ji nevzkřísí, určitě zemře, ale jejím vzkříšením by mohl zabít úplně všechny. Riskoval by celý svět.

„Jsem starý muž,“ řekl poraženecky Neph. „Na tento úkol mi nezbývá sil.“

Paže Tensera Ursuula poskočila, jako by ji vytáhli na neviditelném provázku, dlaň zůstala ochablá. Neph se natažené ruky dotkl a ucítil magii Khali, jak do něj proudí, posiluje ho a vlévá mu chladný oheň do plic. Když to skončilo, cítil se silnější, celá léta se necítil tak dobře, a Iures zaznamenala každý detail Léčení i toho, jak se sama Khali napojila na rezervoár magie. To možná postačí.

„Děkuji vám, Svatá.“ Neph měl jen několik dní, aby zjistil, jak magie funguje, ale s Iures v ruce možná s Dorianem strhne z trůnu i někoho silnějšího.

„Poslední už dorazily,“ řekla Khali. „Přiveď mi je.“

Neph vyšel ven a mávl rukou na Odevzdané duše. Mezi nimi stálo šest mladých žen, řetězem je svázali dohromady, všechny vypadaly vyděšeně. Potenciální hostitelky Khali byly do jedné venkovanky. Nephovi muži neměli v téhle divočině moc na výběr. Neph je odvedl dovnitř. Překvapilo je, že bohyně je slintající mladík. Možná očekávaly tesáky a spáry. Neph si prohlížel dívky, zatímco si ony prohlížely Khali. Čtyři byly ošklivé nebo nevýrazné. Khali nenáviděla ošklivost. Dvě byly pohledné, ale Neph Viděl, že jednu znásilnili − navzdory Nephovu výslovnému zákazu. Za tohle někoho zabije. Khali chtěla, aby veškeré násilí vůči hostiteli vzešlo z Jejích rukou. Druhá dívka byla ještě hezčí, měla velké hnědé oči a hebkou pleť, kterou však hyzdily jizvy.

„Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptala se Khali zjizvené.

„Elene Cromwyllová… ehm, Paní.“

„Chtěla bys žít věčně, Elene?“

Dívčiny oči se naplnily takovou touhou, že i Neph si nedokázal pomoci a musel ji litovat. „Víc než cokoliv na světě,“ řekla Elene.

80.

Feir stál u stolu v Ezrově tajné dílně a v ruce držel hadr. Čepel neleštil. To udělal už tucetkrát, přestože to nepotřebovala ani napoprvé.

„Je to hotové,“ řekl nahlas. „Až na jednu věc.“ Feir pozvedl meč. Jeho padělek vypadal skoro jako dvojče Ceur’caelestu. Ceur’caelestos v rukou držel, žasl nad ním, studoval každou křivku v mitrilovém vzoru. Na obou stranách čepele byly zasazeny dračí hlavy, dívaly se k čepeli, podle ceuranské mytologie šlo o draky měsíce a slunce. Čepel měla jediné ostří, lehce zahnuté, aby se zvětšil jeho povrch. Tlustší hřbet by mu obvykle dodával na síle, pružné železné jádro by vyrovnávalo tvrdé ocelové ostří. Forma této zbraně však byla hotová podívaná. Byla z mitrilu a nezlomila by se, ani kdyby si na ni jeden muž stoupl a druhý se ji pokusil zvednout. Navzdory neskutečné pevnosti byl Ceur’caelestos lehčí, než by se od něj čekalo. Mitril, narovnaný a uhlazený jako ocel, zdobily stejné vzory jako Ceur’caelestos. Rozdíl mezi originálem a Feirovým padělkem byl ten, že originál obsahoval „oheň nebes“. V reakci na magické ohrožení nebo náladu nositele draci vydechovali k hrotu něco, co vypadalo jako oheň uvnitř čepele.

Feir věděl, jak vlákno napodobit. Neměl však základní kámen, který by ho udržel. Určité kameny reagovaly při jiných magických frekvencích. Rubín rezonoval s ohnivou magií, mělo to něco společného s červeným a oranžovým světlem. Pokud byl kámen dostatečně čirý a měl přesně určený tvar, který se lišil podle použitého vlákna, rezonance mohla být navržena tak, aby se udržovala sama. Tohle bylo skoro pokaždé nedokonalé, proto magie z většiny artefaktů časem vyprchávala. Feir potřeboval na dračí srdce co nejdokonalejší rubín.

„Tahle část měla být jednoduchá,“ povzdechl si Feir. I jeho hlas zněl depresivně. „Proroctví znělo: ‚Největší z rudých dá drakovi srdce i hlavu.‘“ Největším rudým musel být velký rubín, základní kámen, umístěný na dračí hlavě na meči.

Feir v průběhu zimy dokázal tucet nemožných věcí. S minimální nápovědou, kterou dostal v Ezrově lese, přišel na Černou mohylu a nalezl tajný tunel do této místnosti. Objevil magicky posílené zlaté nástroje. Vyhýbal se stovkám vürdmeisterů, se kterými se dělil o toto stinné město, a nalezl sedm zlomených mitrilových mečů. Objevil Ezrovy poznámky − poklad, za jehož přečtení by každý Tvůrce obětoval pravou ruku. Při všech bozích, Feir se naučil přetavit mitril! Vytvořil nejkrásnější padělek v historii.

Ale nedokázal najít rudý kámen.

„Dokázal by snad nějaký žijící kovář tohle vykovat?“ zeptal se tiše Antonius Wervel.

Feir pokrčil rameny. Antonius čekal. Feir to vzdal. „Ne.“

Antonius zbraň uctivě zvedl a Feir musel nerad přiznat, že ho to potěšilo. Antonius sice nebyl Tvůrce, ale dokázal ocenit mistrovství, jaké Feirova práce vyžadovala. Otáčel meč, prohlížel si ho. „Myslel jsem si, že jsi na něj dal zkřížená kladiva.“

V jednu ješitnou chvíli − no, po dvou hodinách marnosti − vyryl Feir u jílce svou kovářskou značku. Jako kluk miloval příběhy o Orenu Razinovi, jednom z Jorsinových bojovníků. Feir byl jediný muž, který mohl pomýšlet na to, že bude bojovat dvěma válečnými kladivy jako Oren. Později se té touhy vzdal. Bylo mnohem jednodušší najít někoho, kdo ho naučil bojovat meči. „Nebyl by to moc dobrý padělek, kdybych na něj dal své jméno. Ta značka tam je, jen musíš vědět, jak ji odkrýt.“

„Měl bys být pyšný, Feire. Vytvořil jsi něco překrásného.“

„Bez dračího srdce jsem nevytvořil nic.“

81.

„Co tě trápí, můj králi? S tím kamenem si pohráváš už druhý den,“ řekla Kaede.

Solon si ji přitáhl na klín a pohladil její ňadra. „Jen když mě nenecháš hrát si s něčím lepším.“

„Ty zvíře!“ pohoršila se, ale neodtáhla. „Mluvím vážně.“

Nebýt kamene, byly by první dny jejich manželství učiněným rájem. Kaedina lítost nad tím, že mu nařídila podrobit si Takedy, ji přivedla až k přípravám na svatbu. Vzali se tu samou noc, kdy se Solon vrátil. Kaede odmítla čekat na pozdní jaro, kdy se mohli dostavit šlechtici ze vzdálenějších ostrovů. Řekla, že pokud se budou cítit pohoršeni, pohrozí jim, že svého Bouřného jezdce pošle na jejich ostrovy na „návštěvu“.

Ale milování se mohli věnovat jen několik hodin denně − přestože se Solon a Kaede snažili ze všech sil − a Solonovi tak zůstával čas přemýšlet nad kamenem.

„O svém příteli Dorianovi už jsem ti pár věcí pověděl,“ řekl Solon. „A o proroctví, které mi věnoval.“

„Něco o zabití tvého bratra a pádu království, že ano?“

Solon si uhladil své černobílé vlasy. „Nic tě tak nerozčílí jako chlap, který ti v tranzu v jediné písni vyloží budoucnost: ‚Bouřný jezdče, bouře se blíží, tvým mečem − nebo mlčením − bratr král mrtvý leží. Dva strachy se ti vysmívají, naděje se smrtí se sráží, u muže meče, třetího vládce, dračí srdce − nebo hlava pravdu stráží. Ke zlomení severu a jeho obnově jediné tvé slovo stačí.‘“

Kaede vypadala zmateně. „No, tu část o bouřném jezdci už máš za sebou.“

„A než se zeptáš, ne, to jméno jsem si nedal já. Kromě té části o mrtvém bratru králi jsem netušil, o co v něm jde. Kdybych se vrátil domů, mohl bych sjednotit šlechtice a zastavit svého bratra Sijurona, jakkoli by mu mé činy přivodily smrt. A tak jsem sloužil muži jménem Regnus Gyre, který se mohl stát králem a jehož jsem měl rád jako vlastního bratra. Neřekl jsem mu, že jsem mág, a když to zjistil, odehnal mě od sebe a byl zavražděn. Ta poslední část mi nikdy nedávala smysl, měl jsem před sebou pouze ten začátek o svém bratrovi, tak jsem si myslel, že Dorian jen blouznil.“

„Ale něco se změnilo.“

„Tenhle rubín, Kaede. Nikdy jsem o něm neslyšel. Můj otec o něm nemluvil. V královských záznamech o něm není ani zmínka s výjimkou toho, že je součástí pokladu nejméně dvě století. Je veden jako Dračí srdce. Domnívám se, že život třetího krále, třetího vládce, muže meče, závisí na tom, jestli mu ten rubín přinesu.“

„Co když jsi tím třetím králem ty? Co když jsi ty mužem meče? Řekl jsi, že kvůli meči ti zbělely vlasy. Možná se k nám blíží nějaká hrozba a ty ten rubín potřebuješ, aby ses jí mohl postavit. Solone, ty nemůžeš odejít. Ne kvůli slovům nějakého pomatence.“ Přestože mu seděla na klíně, byla napjatá, jak se v ní svářel strach se vztekem.

Dva strachy se ti vysmívají. Ta slova mu najednou připadala jasná. Zatracená proroctví, vždycky se dala vykládat dvěma způsoby, a oba bývaly správné.

„Kaede,“ řekl Solon, „existuje pevnost Kvílivé větry, která stráží průsmyk mezi Cenarií a Khalidorem. Dorian a já jsme tam strávili minulý podzim. Dorian byl většinou v bezvědomí, a když se probudil, načmáral pár zlomků proroctví a upadl zpátky do tranzu. Jednoho dne se vzbudil s křikem. Požadoval tolik zlata, kolik jen dokáži sehnat. Získal jsem ho pro něj a on mě odvedl k pokroucenému černému dubu v kopcích. Dorian mi řekl, že přichází Khali a bude mě pokoušet. Řekl, že všechny zmasakruje. Roztavil zlato a zakryl si s ním oči a uši, vytvořil z něj okovy na nohy a ruce a požádal mě, abych ho hřeby přikoval ke stromu. Zabalil jsem ho do pokrývek a odešel. Velitel mým varováním neuvěřil. Chtěl jsem zmizet, ale váhal jsem moc dlouho, proto jsem mužům nakázal, aby mě svázali lany, a vyprázdnil svůj glore vyrden, než mi ale mohli zavázat oči a ucpat uši, přišla Ona.“

„Khali?“

Upíral zrak do dáli. „Viděl jsem muže, co se vrhali z hradeb. Viděl jsem muže, co si vyrval oči. A pak jsem ve vizi, kterou jsem považoval za pravdu, uviděl tebe. Snažil jsem se jít za tebou, ale lana mě zastavila. Nikdo jiný nepřežil. Vlastně pak pevností prošly Odevzdané duše a ujistily se, že jsou všichni mrtví. Kdyby na mě nespadlo tělo a nezkropilo mě krví, když jsem se modlil, zabily by mě taky.“

„Kterému bohu jsi nabídl oběť, když ti zachrání život?“

„Žádnému. Byla to náhoda. Líný voják si v mrazivém počasí neotřel meč od krve a ten mu zamrzl v pochvě.“

„K čemuž došlo, když ses modlil,“ poznamenala. „To je mi tedy náhoda.“

„Ano,“ řekl Solon podrážděněji, než měl v úmyslu. „Takové náhody prostě jsou. Promiň. Když jsem se pak vrátil k Dorianovu černému dubu, byl pryč. Jeho stopy vedly na sever, do Khalidoru, ale já ho nemohl následovat. Musel jsem tě vidět. Na ničem jiném mi nezáleželo. Zapsal jsem se ke kapitánovi, jehož poslední plavba mířila na Hokkai.“

„A proto věříš Dorianovu proroctví,“ řekla.

„Tohle je Dračí srdce, Kaede. Já jsem ten druhý král. A třetí král zemře, nebo bude žít v závislosti na tom, co udělám.“

„V čem spočívají ty dva strachy?“ zeptala se tiše.

„Můj strach z Khali a můj strach říkat pravdu. Ten druhý stál Regna Gyra život. Mám pocit, že dostávám druhou šanci, když si s tebou mohu upřímně promluvit a jsem schopen znovu se postavit Khali. ‚Ke zlomení severu a jeho obnově jediné tvé slovo stačí.‘ Já sám si uvnitř připadám zlomený, Kaede. Myslel jsem, že svatba s tebou to spraví, a nedokáži slovy vyjádřit, jak šťastný jsem byl a jak moc bych s tebou chtěl zůstat napořád, ale něco ve mně stále šeptá, že jsem zbabělec.“

„Zbabělec? Jsi Solon Bouřný jezdec! Pokořil jsi zimní moře. Sám jsi potlačil povstání. Vzdoroval jsi bohyni. Jak bys mohl být zbabělec?“

„Dorian mě potřeboval, když odešel do Khalidoru. Pravděpodobně zemřel, protože jsem tam nebyl. Regnus je mrtvý, protože jsem se mu bál říct, kdo jsem. Pokud je proroctví pravdivé, je tu slovo, které musím vyslovit, a život, který mohu zachránit. Pak budu úplný.“

Kaede na něj upřela utrápené oči. „Bude to stačit? Nebude tu stále nějaká další věc, již budeš muset udělat, abys tomu hlasu dokázal, že se mýlí? Budeš prokazovat svou odvahu, dokud tě to nezabije?“

Políbil ji na čelo. „Tu nejtěžší část už jsem udělal − pověděl jsem ti pravdu. Nepůjdu, dokud mi nedáš požehnání. Má věrnost teď patří tobě, Kaede.“

Její oči ztěžkly smutkem. „Má lásko, nemohu požehnat tvé smrti.“

Solon jejímu pohledu dlouho vzdoroval, pak odstrčil Dračí srdce stranou. „Pak tedy zůstanu,“ řekl.

Kaede se otočila, teď na něm seděla obkročmo. Vzala jeho tvář do dlaní a podívala se mu hluboko do očí. „Už se na to znovu neptej. Prosím.“

„Nebudu.“

Jejich milování bylo tak divoké, až po něm lapal po dechu. Dovedla ho na tichý vrchol, a přestože jí plály oči, zadržovala dech a zatínala mu prsty do ramen, její oči ani na okamžik neopustily ty jeho. Pak se k němu přitiskla, třásla se, na hruď mu stékaly slzy a pot, ale neřekla ani slovo.

82.

„Nevím, jestli jsem si tě měla brát,“ řekla Jenine. „Myslím, že to byla chyba.“

Seděli spolu v Bohokrálově ohromném kočáře a kodrcali se k Černé mohyle. Navzdory nebezpečí, které jí bude v bitvě hrozit, ji Dorian nemohl nechat v paláci. V Khalirasu by mohli zosnovat spiknutí, které by ji mohlo stát život. A pokud bude mít další příhodu, ona byla jediná, komu věřil, že to kvůli němu zamaskuje.

„Ale miluješ mě,“ namítl. „Vím, že mě miluješ.“

„Miluji,“ připustila. „Respektuji tě a užívám si tvou společnost a myslím si, že jsi úžasný a čestný. Jsi velký muž…“

„Ale?“ zeptal se prkenně.

„Ale není to stejné jako s Loganem,“ vyhrkla. „Vím, že není fér, když tě srovnávám s mrtvým mužem − možná si teď na něj pamatuji jen v dobrém, když odešel, uvědomuji si to − a není fér, že očekávám úplně stejnou lásku. Možná jsem se do Logana zamilovala jako dívka a ženina láska roste pomaleji a musí se víc chránit. Nevím, jaké by to mělo být, Doriane, ale někdy si připadám tak prázdná. Možná jsem měla počkat.“

Jsem podvodník. Ale co měl udělat? Říct jí pravdu? Poslat ji zpátky do Cenarie za poblázněným princátkem, které skoro nezná? Spolu přetvářeli království, přinášeli světlo do temného kraje. Co jí mohl v porovnání s tímto nabídnout Logan? Proč by měla být Loganova láska víc zasloužená než jeho?

Jeninina láska rostla. Dorian to věděl. Abylo mu jasné, že ještě poroste, až zjistí, že čeká jejich dítě. Viděl to v okamžiku šílenství na bojišti a nevěřil tomu stejně jako všemu, co tam spatřil, ale v následujících dnech se na ni podíval znovu a byla to pravda. Ne dvojčata, jak předvídal původně, ale jedno dítě, syn. Dvojčata možná přijdou na řadu později. Čekal na správnou chvíli, aby jí to řekl, ale k tomu zatím nedošlo.

Stále s ní trávil co nejvíc času. Jejich milování nebylo tak časté, protože začal využívat svůj harém, ale pokud cítila žárlivost, vyvážila ji náhlá změna v tom, jak k ní konkubíny přistupovaly. Dorian jí ponechal zásluhy za zachování jejich životů. Ta štědrost rozbila jejich závist a zášť. Místo aby bojovala se soupeřkami, Jenine náhle získala sestry a její osamělost roztála jako jarní sníh.

Bylo to opravdové. Nebylo to dokonalé, ale bylo to to nejlepší, co mohl udělat. V tom spočívalo být Bohokrálem. Kromě toho, kdyby s Jenine prostě utekl, vürdmeisteři by vládli s ještě větší brutalitou než Dorianův otec. Každý vztah, každé manželství má své malé lži. Byl král. Král musí rozhodovat za jiné lidi na základě informací, které oni nemají. V tom spočívalo břímě vlády. Dorian zvážil Jenininy možnosti a jednu zvolil.

„Mrzí mě, že to před tebe takhle předkládám, když máš tolik jiných starostí, ale slíbila jsem si, že ti nebudu lhát, a mlčení mi začínalo připadat jako lež. Omlouvám se. Rozhodla jsem se. Provdala jsem se za tebe. Miluji tě. Já jen − je těžké chovat se neustále jako dospělá. Věřil jsi mi a učinil mě svou královnou, ale já se pořád chovám jako malá holka. Omlouvám se, že jsem pro tebe takové zklamání.“

„Zklamání?“ podivil se Dorian. „Vedeš si lépe, než jsem si kdy představoval. Já jsem se začal chovat jako dospělý, až když jsem byl mnohem starší než ty. Jsem na tebe hrdý, Jenine. Miluji tě víc než cokoliv jiného. Chápu, že jsi zmatená. Tohle je matoucí místo. Chápu, že máš pochyby. Jsme spolu dva měsíce a ty si uvědomuješ, že to potrvá až do konce života, a děsí tě to. Ano, trochu mě to bolí, ale naše láska je dost velká, aby snesla pár šrámů. Děkuji, že jsi mi řekla pravdu. Pojď ke mně.“ Objali se, cítil z ní nehranou úlevu. Přál si, aby vycítila jeho váhání, přál si, aby se ho zeptala, co je špatně. Kdyby se zeptala, řekl by jí o Loganovi. Řekl by jí vše.

Za pár vteřin ho pustila. Nechal ji jít a sdílená chvíle pominula. „Miluji tě, Doriane,“ řekla, dívala se mu do očí, ale neviděla ho.

„I já tě miluji, Jenine.“ Stále jí nemohu říkat Jeni. Proč?

* * *

Kylar pomalu otevřel oči. Měl pocit, jako by mu pusu vycpali vlnou. Celé tělo naříkalo nad tím, že spal opřený o kmen stromu. Zahýbal čelistí, aby ten pocit zahnal, a posadil se. Dotkl se tváře, kde ho Durzo pomazal jedem. Nová kůže byla ztuhlá, ale nezůstanou žádné jizvy − Durzo měl pravdu. Ten bastard měl vždycky pravdu.

Nad lesem vycházelo slunce. Kylar chtěl nahlas zaklít, když si uvědomil, že v lese něco je. Naplnil si plíce pomalým, dlouhým nádechem a čekal, až se mu vzpamatují smysly. V lese ráno nebyla žádná zvířata, ale Kylar netušil, jestli ptáci odlétli na jih a veverky se uložily k zimnímu spánku, nebo jestli za tím je něco zlověstnějšího. Pomalu si protáhl svaly na nohou a záda, odhadoval, jestli do nich při prudkém pohybu nedostane křeč. Pátral v lese, pomalu otáčel hlavou. Ozval se tichoučký šepot vousů otírajících se o límec. Jejich délka mu potvrdila, že zůstal v bezvědomí jen přes noc.

V lese nic nebylo. Neozval se žádný zvuk, který by tam nepatřil. Byl přesvědčený, že svému tělu může důvěřovat, že ho nezradí. Vítr vzdychal mezi mohutnými duby, pár zbývajících listů šeptem sdílelo svá tajemství. Ale něco ho probudilo. Kylar si tím byl jistý. Instinktivně se obrátil na ka’kari, aby ho zneviditelnilo, ale ka’kari bylo pryč. Kylar místo toho sáhl do rukávu a uvolnil dýky. Pátral pohledem mezi stromy.

Někdo mu seshora fouknul na hlavu.

Kylar se vrhl na bok a zabořil nůž do dřeva nad svou hlavou. Jednou se překulil, vyšvihl se na nohy a uskočil dobrých deset kroků dozadu, v rukou svíral dýky.

Durzo se tiše zasmál. „Vždycky jsem se rád díval, jak skáčeš.“ Visel jako pavouk na stromě, pod kterým Kylar spal.

„Jste bastard! Kde je ka’kari? Co jste s ním udělal?“

Durzo se přestal smát.

„Dejte mi to ka’kari,“ domáhal se Kylar.

„Až přijde čas.“

„Počkat, proč se vás vůbec ptám? Můžu…“ Kylar natáhl ruku, aby ka’kari přivolal.

„Nedělej to!“ vyštěkl Durzo.

Kylar se zarazil.

„Lovec je noční tvor,“ řekl Durzo. „Čich má lepší než stopařský pes, slyší jako rys a jeho zrak se může měřit s orlem, i když běží plnou rychlostí. Jestli se mi to povedlo načasovat správně, máme čas do soumraku, než nás začne pronásledovat.“

„Co…“

Durzo se jednou rukou pustil dubu a sundal ze zad černý meč. Podal ho Kylarovi.

„Ať se stane cokoliv, nesundávej ka’kari z Curochu. Vše magické, co se dostane do Lovcova lesa, je označeno. Získá to zvláštní pach, a když to někdo z lesa vynese, Lovec to dokáže najít. Ka’kari ten pach umí zamaskovat, ale jak ho zrušit, na to v čase, který máme, přijít nedokážu. Takže až stáhneš ka’kari z Curochu, přijde Lovec. Přesně nevím, jak moc rychlý je, ale pokud budeš muset Curoch použít, stáhni z něj ka’kari, použij ho a pak odtamtud vypadni, jako by ti za patami hořelo. Můžou to být minuty, můžou to být hodiny, ale Lovec přijde. Bude riskovat cokoliv, aby meč získal.“

Durzo Kylarovi znovu zachránil život. Kylar věděl, že jeho šance dostat se do Ezrova lesa jsou mizerné a šance ukrást Curoch a dostat se ven jsou ještě horší. Durzo to věděl taky. To bylo pro Durza typické. Jediným slovem neřekl, co pro něj Kylar znamená, ale udělal by cokoliv, aby mu to dokázal.

„Vy starej parchante,“ řekl Kylar, ale tón jeho hlasu říkal děkuji.

„Můžu ti magicky vylepšit běh. Když na to nebudeš moc tlačit, mohl by ses tam dostat včas a ještě ti zůstane energie na boj. Já půjdu do Cenarie. Pokud nás Lovec bude chtít sledovat, bude si muset vybrat ze dvou opačných směrů. To by mělo stačit. A neběhej plnou rychlostí, jako když tě nabila sestra Ariel, jasný?“

„Jasný,“ přikývl Kylar. Tak proto Durzo šplhal po stromech. Ztěžoval stopování. Kylar měl navíc podezření, že země je plná pastí.

Durzo ještě neskončil. „Kylare,“ pokračoval tiše, „skutečnost, že byl Curoch v Lovcově lese, mi prozradila, že Neph využívá Iures k prolomení Jorsinových a Ezrových kouzel na Černé mohyle. To dodává Eleniným řečem na důvěryhodnosti. Také to znamená, že mu až pod nos doručíš věc, po které nejvíc touží. Pokud ti Curoch vezme, mohl by zničit celý svět, a nemyslím to metaforicky. Sedm století jsem dělal, co jsem mohl, abych udržel artefakty takové moci z rukou mužů a žen, kteří by je bezohledně použili. Pokud zemřeš, zničí Neph vše, čeho jsem za sedm set let dosáhl.“

„To mi tolik věříte?“ zeptal se Kylar.

Durzo se zašklebil. „Pojď sem, plýtváš denním světlem.“

Kylar přistoupil blíž.

„Když mě Jorsin Alkestes tímto úkolem pověřil, Kylare, zavázal mě přísahou, o které prohlašoval, že je stejně stará jako samotní Noční andělé. Když po tom tak toužíš, tady je.“ Durzo narovnal záda, hlas se mu prohloubil a Kylar věděl, že vzpomíná na svého přítele a krále Jorsina Alkesta. „Jsem Sa’kagé, pán stínů. Domáhám se stínů, jež Stínu nenáleží. Jsem silnou paží svobody. Jsem Stínochodcem. Jsem Vahami spravedlnosti. Jsem Tím, kdo stráží neviděné. Jsem Stínobijcem. Jsem Bezejmenným. Coranti nezůstanou nepotrestáni. Má cesta je tvrdá, ale já se nezlomím. Chudák i šlechtic, v hanbě i se ctí, v temnotě i za světla budu prosazovat právo a milovat milosrdenství. Nesložím své břímě, dokud nevrátí se král.“

„Jaký král?“ zeptal se Kylar.

„Přísahy jsou pořádné děvky, co?“ zašklebil se Durzo.

„Taková měla být Sa’kagé?“

„Sa’kagé vždycky tvořili zloději a vrazi, ale měla vzácné chvilky, jako diamanty zahrabané v hnoji, kdy splnila svůj účel.“

„Díky za tu představu.“

„Chceš to odříkat?“ zeptal se Durzo.

„Chcete, abych se podřídil něčemu, co úplně nechápu.“

„Hochu, my se neustále zavazujeme k věcem, kterým zcela nerozumíme.“

„Myslel jsem, že jste v tohle a všechno ostatní už víru ztratil,“ řekl Kylar.

„Tady nejde o moji víru, ale o tvoji.“

To bylo Durzovo obvyklé uhýbání před odpovědí. Nikoho, na kom vám záleží, nebudete žádat, aby život zasvětil hlouposti. Durzo pokračoval v rozhovoru o Kylarově budoucnosti, který začali před několika měsíci. Tím, že si vybere život ve stínech, život v utajení, vyhne se Kylar největšímu pokušení černého ka’kari − pokušení vládnout. Jeho moc už z něj prakticky učinila boha a vždycky bude hrozit nebezpečí, že se stane tím, co hledal a ničil. Durzo dokonce nevěřil ani sám sobě, když tu moc získal. Jak by si mohl Kylar myslet, že je lepší než mistr?

Muž sloužící ve stínech také vidí věci, které žádný král nespatří. Muž sloužící mezi neurozenými najde křivdy, o nichž ti mocní nemají ani tušení. Nikdo se nesnažil před Durzo Blintem něco skrývat − kromě strachu z něj.

Přísaha Nočních andělů nestačila, aby v ní nalezl svůj osud, ale byl to začátek. Co je mým úkolem?

Kylar netušil spoustu věcí, ale věděl, že touží po spravedlnosti. Když bude v temnotě sloužit s očima, které vidí ve tmě, když se nechá přijmout stíny, bude moci přinést spravedlnost těm, kdo unikali právu. Ti přehlížení a příliš nevýznamní, aby se jim dostalo milosrdenství, budou nalezeni dřív, než sami doufali. Zastaví ty, co mají být zastaveni. Tváře Nočních andělů už byly Kylarovými tvářemi. Bude vykonávat spravedlnost a milovat milosrdenství.

„Odříkám to,“ řekl Kylar.

Durzo se zamračil, ale pokynul mu, ať přistoupí blíž. Položil mu ruku na hlavu. Kylar zpaměti odrecitoval přísahu − Durzo se pousmál, jako by si říkal, jestli ho tak dobře vyučil on. Ale jakmile Kylar skončil, Durzova ruka se podivně ohřála a jeho obličej zvážněl. Řekl: „Ch’torathisigwye h’e banath so sikamon to vathari. Vennadosh chi tomethigara. Horgathal mu tolethara. Veni, soli, fali, deachi. Vol lessara dei.“ Odtáhl ruku a jeho hluboké jasné oči byly snad poprvé, co si Kylar pamatoval, zcela klidné.

„Co to bylo?“ zeptal se Kylar. Když nic jiného, cítil, jak ho ta slova naplnila energií, mnohem jemněji, než když mu svou sílu předávala sestra Ariel. Také jí ale bylo víc.

„Tohle bylo mé požehnání,“ usmál se Durzo, uznával tak, že je starý parchant, když Kylarovi požehnal v jazyce, kterému nerozuměl. Vzhledem k tomu, jak vycvičil Kylarovu paměť, si byl jistý, že si slova zapamatuje a vyhledá si cizí jazyk, v němž byla vyslovena. Ale nebyl by to Durzo, kdyby mu to prostě řekl. „Teď odsud upaluj,“ řekl Durzo. „Mám tu pár stromů, po kterých si musím zašplhat.“

83.

Logan a Lantano Garuwaši stáli se svým doprovodem na vrcholu stále nedotčené věže v ústí průsmyku a upírali zrak k severu na možné budoucí bojiště. Velký dóm Černé mohyly a temná skvrna zkázy kolem ní se nacházely míle daleko na opačném břehu řeky Guvari. Kam se Logan podíval, všude viděl zázraky. Než Jorsin Alkestes pohřbil Trayethell pod Černou mohylu, býval jedním z nejúžasnějších měst ve světě, kde zázraky byly běžné. Na východě se nacházelo Ruelské jezero, které v dávno zapomenutých dobách přehradili. Přehrada pořád stála, nenapájela však řeku Guvari skrze propusti, jež zavřeli už před staletími, voda se přelévala přímo přes okraj hráze. Řada dávno rozbitých zdymadel kdysi umožňovala nákladním lodím, aby od oceánu dopluly až do města. Půl tuctu mostů a možná i víc se tehdy klenulo přes řeku, ale všechny už spadly s výjimkou širšího Volského mostu a Černého mostu poblíž přehrady.

Věž, ve které stáli, strážila vstup na Volský most. Nabízela pohled na průsmyk za nimi, stupňovité svahy Mount Terzhin na jihozápadě a Černou mohylu, která se krčila na vzdálenější straně řeky. Při pohledu na stupňovité úbočí a prázdný prostor pod ním, jemuž se říkalo Velký trh, učinil Logan objev. Vždy se domníval, že Černá mohyla uzavřela město Trayethell. Nebylo tomu tak. Jorsin uzavřel jen srdce města. Trayethell se táhl celé míle. Pokud bylo to, na co se Logan díval, pravda, byl Trayethell větší a lidnatější než všechna města dnešního světa.

„Naše muže musíme přes Volský most poslat ještě dnes,“ řekl Garuwaši. „Třiceti tisícům zabere přechod čtyři hodiny. Táborový doprovod přejde za tmy.“

„Přejít?“ zopakoval Logan. „Viděl jste Beznadějovu armádu? My máme dvacet šest tisíc mužů a polovina z nich nikdy neviděla bitvu. Beznaděj jich má dvacet tisíc, a k tomu deset tisíc horalů a dva tisíce meisterů − z nichž každý vydá za tucet mužů. Chcete, abychom bojovali s řekou v zádech? Ne. Budeme hlídat mosty a přesuneme naše muže na Velký trh pro případ, že by se tam Beznaděj pokusil přebrodit. Uvidíme, jak dobře budou jeho muži bojovat, když budou stát po pás ve vodě. Pokud to bude nezbytné, budeme se moci pomalu stáhnout do průsmyku.“

„Plánujete snad porážku?“ zeptal se nevěřícně Lantano Garuwaši. „Tohle je šílenství. Přejdeme most a strhneme ho za sebou. Zoufalí muži bojují nejlépe. Když jim necháte cestu ven, uprchnou, zvlášť když půjde o bitevní panice. Nedejte jim jinou možnost než výhru nebo smrt, a budou bojovat skoro tak dobře jako sa’ceurai.“

„Mají přesilu a my máme jen čtyři mágy. Čtyři!“

„Počty nic neznamenají. Každý sa’ceurai vydá za sto mužů. Přišli jsme si pro vítězství.“ Za nimi několik Garuwašiho mužů tiše souhlasilo.

„Dám vám vítězství,“ řekl Logan.

„Nic nám nedáváte.“

„Takhle jsem to nemyslel. Dnes v noci pošlu pod rouškou tmy deset tisíc mužů na západ po proudu řeky. Mí feyurští zvědové tvrdí, že pár mil odsud je brod. Deset mil po proudu řeky je Reigukhas. Není to velké město, ale prochází tudy všechny Beznadějovy zásoby a dá se dobře bránit. Pošleme s deseti tisíci vojáky naše čtyři mágy a Reigukhas obsadíme ještě před úsvitem. Pokud se nám podaří vyhladovět Beznadějovu armádu, budou to jeho muži, kdo se začne vytrácet do noci.“

„Uvidí, jak se naši muži přesouvají na západ, pokud tedy nechcete, aby deset tisíc mužů šlo bez pochodní.“

„Louče uvidí jen první polovinu míle, dál už mezi námi a Khalidořany roste les. Bude to vypadat, že se naši muži pohybují kolem táborových ohňů.“

Garuwaši dlouho mlčel. Nakonec si odplivl. „No budiž, Cenarijče. Ale s vašimi muži pošlu tisíc svých sa’ceurai, aby obsadili město. Nikdo nezíská větší slávu než sa’ceurai.“

Tak to začalo.

84.

Dorian měl to odpoledne poradu se svými generály, když ucítil první záchvěvy blížícího se šílenství.

„To stačí,“ přerušil hlášení generála Nagy. „Tohle od vás chci. Ujistěte se, že naše obranné pozice jsou neproniknutelné. Nechci, aby nás byť jen zkoušeli. Ukažme jim svou sílu. Mezitím potřebuji lepší zprávy o síle Moburových jednotek. Víme, že má dva tisíce krulů. Kolik má vojáků? A kde sakra je…“ před Dorianovýma očima probleskla vize samotné Khali, jak vstává ze země, dokonalá, úplná, překrásná, tělesná a vítězně se usmívající. Místnost zmizela a zůstala jen ona, mocná, zvedal se kolem ní černý oceán krulů.

„A kde je sakra Neph Dada?“ zaslechl hlas. Přestože mluvčí neviděl, věděl, že to musí být Jenine. „Jeho Svatost požadovala, ať ho najdete. Vaši zprávu očekával toto ráno. Prozatím běžte.“

Dorian mrkl a vize zmizela. Generál Naga se natáhl ke stanové plachtě a ještě jednou se otočil. Uklidnilo ho, když se mu Dorian podíval do očí. „Královna mluví mým hlasem,“ řekl Dorian. „Máte s tím problém, generále?“

„Jistěže ne, Vaše Svatosti. Jakmile ke mně zpráva dorazí, předám vám ji.“ Hluboce se uklonil a odešel.

Když zmizel poslední z nich, Dorian si hluboce oddechl. Jenine ho vzala za ruku a on se posadil. „Potřebuji to využívat,“ řekl.

„Pokaždé, když to uděláš, je těžší to zastavit,“ obávala se Jenine.

Měla pravdu, ale s tolika armádami v těsné blízkosti Dorian svůj dar potřeboval, aby se ujistil, že nespustí katastrofu. Udělal vše, co ho napadlo, aby Cenarijce odradil od vojenského útoku, ale s Nephovými muži a blížícím se Moburem bylo ve hře příliš mnoho faktorů na to, aby se ovládl a nepokoušel se prohlédnout si cesty před sebou.

Studoval svůj dar očima Léčitele a myslel si, že chápe, proč proroctví snadno začínají a hůře se zastavují. Viry všude v jeho Talentu prorážely nové kanály a narušily i jeho prorocký dar. Všechna jeho magie a nyní i vize procházely spíš chapadly virů než přirozenými kanály. Protože viry byly tlustší, propukalo to mnohem snáz. Bylo docela možné, že viry, ta nákaza, poskvrnily Dorianův dar bizarními vizemi, jako byla ta s Cizinci nebo jeho ženou čekající dvojčata, ale s tím teď nic nezmohl. Přestane používat viry a spokojí se jen s Talentem − až tohle skončí.

„Miluji tě,“ řekl.

„I já tě miluji,“ odpověděla. Měla u sebe brk a pergamen, aby zapsala vše, co řekne, pro případ, že by si to později nepamatoval.

Pak se ponořil. Snažil se zachovat si dost sebekontroly, aby mohl mluvit o tom, co vidí, ale proudy byly příliš silné. Viděl Titána povstávajícího u Černé mohyly a pak ho spodní proud strhl o patnáct let dál do Torrasovy Zátočiny. Byl tam Feir, stál v kovárně a nařizoval učedníkům, aby přinesli dřevo. Pak se Dorian ponořil ještě hloub o celé stovky let, do Trayethellu, který byl magicky znovu obnoven, něco tam slavili, městem procházel dlouhý průvod. Dorian s tím bojoval, snažil se vytáhnout zpátky do času, kde by mu vize přinesly užitek. Našel se v útrobách Khalirasu, jak se rozhoduje, jestli má Jenine odvést odpadovou šachtou, nebo si cestu ven probojovat, protože tahle volba vše změní − ne, tohle byla minulost, sakra.

„Rodenia? Nideora?“ Slyšel hlas, který na něj volal, ale byl příliš vzdálený a on zatím nic kloudného nenašel. Šepot na něj zavolal znovu a pak se ztratil.

Jenine přitáhla závěs, který odděloval trůn, kde si tiše mumlal Dorian, od zbytku stanu. „Doriane!“ zašeptala ještě jednou, ale nereagoval. Zatáhla závěs a řekla: „Vstupte, generále Nago.“ Muž klepal déle než minutu.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl, když vešel, a podezřívavě se podíval na zatažený závěs. „Omlouvám se, ale mám zprávu od zvěda. Jeho Svatost si ji musí vyslechnout.“

„Jeho Svatost si teď nepřeje být rušena.“

„Obávám se, že to bude vyžadovat okamžitou reakci.“

Jenine povytáhla obočí, jako by se generál nebezpečně přiblížil k nezdvořilému chování. „Pak svou zprávu předneste.“

Generál Naga zaváhal, otevřel ústa, jak se mu příčila představa podávat hlášení ženě, navíc ženě tak mladé, že by mohla být jeho dcerou, pak ale ústa moudře zavřel. Když je otevřel znovu, řekl: „Vaše Veličenstvo, náš zvěd hlásí, že Cenarijci a Ceurané plánují útok na naši zásobovací trasu ve městě Reigukhas. Deset tisíc jejich mužů se má tajně přesunout pod rouškou tmy. Cenarijský král prohlásil…“

„Cenarijský král?“ přerušila ho Jenine.

Generál Naga chvíli vypadal, jako by ho zasáhl blesk. „Omlouvám se, chtěl jsem říct, že ceuranský král prohlásil, že jejich pochodně budeme považovat za muže přecházející mezi táborovými ohni. Tento pohyb by vlastně bylo vidět jen na velmi krátkém úseku. Cenarijská královna − omlouvám se, Vaše Veličenstvo, zjevně mám menší problémy rozlišovat takové množství královen − cenarijská královna s ním souhlasila.“ Nervózně polkl.

„Důvěřujete tomu zvědovi?“ ujišťovala se Jenine. Nebyla si jistá, jestli chce Doriana hned probudit, aby rozhodl za ni, nebo jestli se jen bojí, že se probere s křikem, k čemuž již několikrát došlo.

„Absolutně, Vaše Veličenstvo.“

„Když budeme čekat, jestli se dají v noci pochodně do pohybu, dokáží se naši muži dostat do Reigukhasu včas, aby ho mohli ubránit?“ zeptala se Jenine.

„Bude to velmi těsné.“

„Pak tedy hned vyšlete patnáct tisíc mužů. Pokud v noci neuvidíme pohyb loučí, pošleme za nimi jezdce, ať se stáhnou.“

„Patnáct tisíc? Reigukhas se dá dobře bránit, pět tisíc by byl vhodnější počet, a navíc bychom si tady měli zachovat početní převahu.“

Asi měl pravdu a Jenine by se spolehla na jeho zkušenosti, kdyby byla válka, ale tohle válka nebyla. I na druhém břehu tábořili její lidé. Patnáct tisíc mužů bude představovat tak velkou přesilu, že Cenarijci útok na město odvolají jako beznadějný. Jenine zachraňovala životy na obou stranách a zítra se možná podaří k Cenarijcům vyslat emisara dřív, než se prolije první krev. „Patnáct tisíc, generále. Tak tomu bude, pokud tedy nemáte problém uposlechnout tuto královnu.“

Generál Naga váhal jen chvilku, než sklonil hlavu a odešel. Byl to zvláštní okamžik, protože Jenine se zdálo, jako by se generálovi ulevilo.

* * *

Když se setmělo, Logan a Garuwaši se znovu setkali na vrcholku věže, tentokrát sami, i když každý měl osobního strážce, jenž se držel z doslechu na schodišti. Sledovali řadu sa’ceurai, z nichž každý nesl pochodeň, jak míří po proudu řeky. Pak se král otočil a rozhlédl se po tisících ohnišť, jimiž byla posetá pláň u Černé mohyly. Armáda Khalidoru a horalé se drželi mimo kruh kolem Černé mohyly, který byl posetý podivnými, nerozkládajícími se těly. Nazývali ho Mrtvá zóna.

„Myslíte, že to vyjde?“ zeptal se Logan.

„Beznaděj je čaroděj, ne válečník,“ řekl pohrdavě Garuwaši. „Myslím, že uvěřil všemu, co mu jeho špicl nahlásil.“

Logan skutečně poslal deset tisíc mužů na západ, ale jen do míst, kde je před Khalidořany kryl les. Tam jim řekli, ať zhasnou pochodně a vrátí se do tábora. Logan si byl jistý, že to vyvolá spoustu reptání − muži netušili, proč je poslali pochodovat v kruzích, a on jim to nemohl říct pro případ, že by se do jejich řad vetřeli další špioni. Mezitím tisíc Garuwašiho vojáků pokračovalo na západ. Přebrodí řeku a co nejnenápadněji se vrátí po druhém břehu. V oblečení umazaném od bláta se proplíží Mrtvou zónou. Až vyjde slunce, lehnou si do stínů a přitisknou se k mrtvolám, jako by i oni sami byli mrtví. V kruhu obejdou celou Černou mohylu. Garuwaši odhadoval, že jim to zabere dvě noci, ale poté co dostanou signál nebo uvidí příležitost, si nasadí zbroje, vstanou z mrtvých a napadnou velitelské stany. Pokud měli zvědové Mámy K. pravdu, bude tam i Jenine. Pokud ne, stále můžou zabít několik Beznadějových generálů a možná i samotného Bohokrále.

Asi to bude sebevražedná mise, ale i tak nedostatkem dobrovolníků netrpěli. Jediní Cenarijci, kteří s nimi odešli, byla stovka Agonových psů, bývalých lstivých zlodějů a vykradačů domů, a jeho lovci čarodějů s ymmurijskými luky.

Agon a Garuwaši Loganovi samozřejmě neustále opakovali, že vše bude záviset na dobrém načasování. Těch tisíc mužů patřilo k tomu nejlepšímu, co v armádě měli. Pokud Beznaděj rozdělí jednotky a pošle jich část pryč, jak plánovali, Logan a Garuwaši se možná přiblíží vítězství. Tisíc veteránů by mohlo ústup Khalidořanů změnit v bezhlavý útěk.

„Feyurští zvědi tvrdí, že ceuranské oddíly, které nás pronásledují, vede sám regent,“ poznamenal tiše Garuwaši. „Budu se muset zabít, až zjistí, že nemám meč. Mé muže vyzvou, ať se ke mně v sebevraždě připojí, nebo ať se stáhnou do Cenarie.“

„Jak daleko je?“ zeptal se Logan přiškrceným hlasem. Teď chápal, proč Garuwaši trval na tom, aby tisícovka mužů, kteří se proplíží Mrtvou zónou, byli sa’ceurai. Byla to služba Loganovi. Odříznuti od velitelů se nedozví, že jejich vůdce ztratil čest, a budou pokračovat v boji.

„Dorazí zítra v noci.“

„Můžeme je zastavit v průsmyku,“ navrhl Logan. „Jsou tam úzké…“

„Má s sebou dvacet tisíc sa’ceurai. Mí muži by se divili, proč chci bojovat s regentem, který se jen chce podívat na Meč nebes. Tak jako tak by ode mne očekávali, že je povedu do bitvy. Tohle je má poslední noc.“

Otočili se, když si na schodišti někdo odkašlal. Ten muž byl skoro tak mohutný jako Logan, ne tak vysoký, ale rozložitý jako býk. Měl sice na sobě trochu tuku, ale byla to jen tenká vrstvička na jako skála pevných svalech. „Možná ne, můj pane,“ řekl Feir a sklonil hlavu. „Nepředpokládám, že by někdo z vás měl velký rubín?“

Podívali se jeden na druhého a Logan v Garuwašiho očích zahlédl malou zoufalou naději. Věděl, že by se ten muž bez rozmýšlení zabil, kdyby musel, ale Lantano Garuwaši po smrti netoužil.

„Ne?“ posmutněl Feir. „Sakra. No tak doufám, že najdeme někoho, kdo je opravdu dobrý v iluzích.“ Obr předstoupil a otevřel balík, ve kterém se skrýval meč. „Můj pane, předávám vám Ceur’caelestos.“