71.

Nazvali ho Solonem Bouřným jezdcem. Vyprávěli si, že mu vlasy zbělely, poté co se jeho veslice převrátila v moři zasypávaném sněhem. Tvrdili, že ho spolklo zimní moře, sežvýkalo, shledalo příliš tuhým a vyplivlo zpátky. Jeho loď byla převržena a s pomocí magie jen tak tak proplaval míle rozbouřeným mořem. Jeho vlasy samozřejmě rostly bílé od doby, kdy použil Curoch − dlouho před tou šílenou zimou − a pokoušel se to vysvětlit vojákům i námořníkům, kteří ho následovali. Ti ale dávali přednost vlastní verzi.

Nyní bylo jaro a Solon se vracel za královnou Wariyamo, poté co zničil její nepřátele. Když jí zachránil život, uklonil se a ona mu hlasem nabroušeným vztekem pověděla, že cenou za její ruku bude očištění ostrovů od rebelie, která začala smrtí Ošobiho Takedy. Kaede se nelíbilo, že vypadá slabá, nechtěla se na nikoho spoléhat, ale její temperament vždy časem vychladl. Alespoň tomu tak bývalo.

Všichni čekali, že Solon počká do jara a pak povede armádu na každý z ostrovů Takedů. Místo toho začal s jedním a sám. V kánoi pádloval osmnáct mil na Durai. Tam jim dal ultimátum, které během zimy tucetkrát zopakoval. Vzdejte se, odpřísáhněte věrnost královně a dejte mi všechny zbraně, jinak zabiji každého muže, který se mi postaví, a ty, kdo se posléze vzdají, uvrhnu do otroctví.

Gulon Takeda se mu vysmál a zemřel spolu s osmnácti svými bojovníky. Solon se ve veslici vrátil se čtyřiadvaceti vyděšenými vojáky Odevzdal je novému mikaidonovi a přespal v přístavní hospodě, ani se Kaede nepokusil kontaktovat. Když vstal a šel ke své kánoi, parta nejbláznivějších námořníků, jaké kdy potkal, a kapitán, který přísahal pomstu Takedům, se k němu přidali jako dobrovolníci.

Brzy na ně bouře udeřila pokaždé, když opouštěli přístav, a Solonova znalost magie počasí se stala nezbytností. Ale sethijské bouře se nenechaly zkrotit žádným mágem a byl to každodenní boj. Několikrát to Takedy, jimž čelil, tak ohromilo, že se mu vzdali dřív, než se stihl vylodit. A když se Solon znovu vrátil na Hokkai, opět vítězný, zjistil, že vojáci Takedů, které odvedl, jsou součástí řádné armády a jsou podivně pyšní na to, že je porazil Bouřný jezdec.

Teď bylo dokonáno. Domovský ostrov Takedů, Horai, nečekal armádu nejméně dalších šest týdnů. Velitelé byli zcela nepřipraveni a nebylo jim nic platné, že proti Solonovým čtyřem stovkám stály tři tisíce mužů. Než se mohla armáda Takedů shromáždit, byli její velitelé po smrti a Solonův magií posílený hlas sděloval velkorysé požadavky přeživším. Rebelie byla rozdrcena a skoro všichni mrtví patřili k Takedům.

První jarní den, kdy bylo nebe dost jasné, aby se obchodníci mohli začít připravovat na první jarní plavbu, kontrolovat škody, opravovat plachty a sítě a křičet rozkazy na muže, kteří úplně zarezlí po měsících strávených na pevnině, připlula Solonova malá flotila do přístavu Hokkai.

Přivítali je jako hrdiny a blázniví námořníci, jež se k Solonovi připojili jako první, se stali pravými mořskými vlky. Námořníci odkládali nářadí, aby je mohli přivítat, kapitánové zapomínali křičet a obchodníci a vinaři na pobřeží se valili ulicemi, aby je mohli ve městě pohostit. Ta záplava je donesla až do zámku a Solonovo srdce bušilo strachem a očekáváním. Kaede, prosím, má lásko, neber mou slávu jako svou urážku. Bez tebe to pro mě nic neznamená.

Dav ho doprovázel až k Běloskalému zámku, který zářil v jarním slunci. Kaede stála na pódiu, kde ji před měsíci málem sesadili. Na sobě měla nagiku modrou jako moře a platinovou tiáru osázenou safíry. Pozvedla ruce a muži a ženy utichli. „Jak se daří ostrovům, Bouřný jezdče?“

„Na ostrovech vládne mír, Vaše Veličenstvo.“

Lidé provolávali slávu, ale Kaedina tvář zůstala vážná. Nechala lidi, ať se radují, pak znovu pozvedla ruce. „Říkají, že jsi mág, Bouřný jezdče.“

„To jsem,“ řekl.

Dav se trochu ztišil, všiml si královnina vážného vystupování. Ta vážnost nejednomu z nich připomněla otázku, kterou si lidé kladli už tehdy, když Solon poprvé odešel studovat k mágům v Midcyru. Ke komu ho váže loajalita?

„Říkají, že jsi bůh, Bouřný jezdče, když jsi sám dokázal porazit zimní moře.“

„Ani bůh, ani sám, Vaše Veličenstvo. Loajální syn Sethu, který se plavil s muži a ženami nebojácnými jako tygři, zuřivějšími než bouře a hladovějšími než moře. Ani zimní moře nám nemohlo zabránit, abychom vám sloužili.“

V davu to s nadějí zahučelo a Solonovi Bouřní jezdci se dmuli pýchou, že se s nimi tak ochotně rozdělil o svou slávu. Kaede je ale rychle zarazila. „Říkají, že jsi náš princ, Bouřný jezdče. Říkají, že jsem ti ukradla trůn.“

Ticho.

„Býval jsem princem prastarého rodu, který můj starší bratr ponížil a připravil o čest. Přetrhl svaté pouto mezi vládcem a jeho zemí a já se už nemohl dále prohlašovat princem. Poručte mi, a já odpluji do západu slunce nebo na smrtící skalnaté pobřeží. Jsem pouhý muž.“ Ztlumil hlas, který se však dál nesl nad davem. „Muž, který vás miluje, Vaše Veličenstvo.“

Mlčky tam stála a dav zadržel dech, ale Solon viděl, jak se jí rozzářily oči. „Pak tedy předstup, Solone Bouřný jezdče, Solone Tofusine, a přijmi svou odměnu jako mág, věrný syn Sethu a muž.“

Byl jako v mlze, když ho dav postrkoval vpřed, smál se, radoval a křičel. Kaede ho nejprve obdarovala medailonem s rubínem, ze kterého vycházelo slabé světlo a planul prastarou magií. Nikdy dřív ho neviděl, nikdy o podobném artefaktu ani neslyšel, ale než se nad tím mohl pozastavit, posadila mu na hlavu korunu. Byla to koruna jeho otce, obroučka se sedmi zlatými vinnými listy a sedmi zlatými vlnami. „Rubín patří mágovi, koruna nejvěrnějšímu synovi Sethu a tobě − budeš-li ji chtít − pyšná a protivná žena, jež se nehodí pro žádného muže.“

„Až na jednoho,“ opravil ji Solon, přitáhl si ji do náruče a políbil.

72.

Vi netušila, jak to Elene Kylarovi vysvětlila, ale věděla kdy, protože ji skrze pouto zasáhl náhlý nával zmatku, naděje a touhy. Dnes byla ta noc. Mnohokrát kouzlo probrala se sestrou Ariel. Přesně jak ji varovala, nepokoušela se pouto přetrhnout, jen částečně oslabit.

Vi ho dokázala potlačit jen tehdy, když na ně aktivně používala magii. Jediná dobrá zpráva byla, pomyslela si Vi, že Kylar je panic. Ten se za to styděl, ale Vi to považovala za něco výjimečného a svým způsobem roztomilého, což ho zahanbovalo ještě víc. Teď ale jen doufala, že jeho milování s Elene bude rychlé. Vi pověděla Elene − a ta se rozhodla, že to Kylarovi neřekne − že utlumení pouta bude jednostranné. Kylar neucítí Vi, ale Vi bude dál cítit jeho.

Vi si připravila pomůcky − svědivou vlněnou róbu, v kterou vkládala naděje, že ji ochrání před všemi fyzickými pocity, co prosáknou poutem, a džbán vína, ve kterém potom utopí své myšlenky. Sestra Ariel to výslovně neschválila, ale také jí to nezakázala. Vi mohla jen doufat, že Kylar patří k mužům, co po sexu hned usnou, protože až uvolní svou magii, bude ji znovu cítit. Kdyby se Kylar dozvěděl, že Vi vlastně magicky odposlouchává jeho milování, určitě by mu to dělalo starosti. Elene byla přesvědčená, že na jaře zemře, a zasloužila si veškerou pozornost, jakou jí Kylar bude moci poskytnout.

Kylar stoupal po schodech. On a Elene právě skončili romantickou večeři v kuchyni − pochopitelně nemohli jít ven, kde by je viděli lidé − a Elene ho vedla za ruku. Vi cítila jeho očekávání a nevíru. Hledal ji, ale obklopila se kamennou zdí a začala zaklínat.

Podle sestry Ariel nebyla samotná vlákna žádná výzva − tou bylo udržet soustředění po celou potřebnou dobu. Sestra Ariel navíc připouštěla, že si to na Vi pravděpodobně vybere emocionální daň. Ariel se domnívala, že ho dokáže udržet tak dvacet minut.

Sestra Ariel by emocionální daň asi dokázala snášet věčně. Slova Čarodějná děvka se vplížila do jejího zaklínání, neměla však takovou sílu jako dřív. Koneckonců to byl právě výzkum sestry Ariel, který tohle všechno umožnil. Byl to její způsob, jak se omluvit?

Jedna vrstva magie za druhou dopadaly na pouto, obklopovaly ho jako mlha a Vi hned ze dvou důvodů poznala, že to funguje. Za prvé − Kylar se zmateně zarazil, když se nakláněl k Elene, aby ji políbil, jakmile spolu seděli na okraji postele. Za druhé − Vi poznala, že se přestal naklánět, zatímco seděli na okraji jeho postele. Ať už Vi Kylarovu stranu pouta utlumila jakkoli, zdálo se, že její stranu to posílilo.

Zasáhla ji panika, měla problémy se nadechnout, ale Kylar to necítil. Poznala, že ji nevnímá. Překvapila ho její nepřítomnost a pak se jím jako oheň rozlila radost. Přitáhl si Elene k sobě a vášnivě ji políbil.

Těžko se jí dýchalo. Vi dokázala jen vychrlit řadu kleteb, aby magii udržela v chodu. Muže už samozřejmě líbala a tucty mužů líbaly ji. Když to šlo, vyhýbala se tomu, přála si, aby byla nahoře stejně necitlivá jako dole, ale přesvědčivé líbání bylo součástí její práce. Cítit Kylara, jak líbá Elene, bylo něco úplně jiného. Bylo to osvěžující, nevinné a plné radosti. Pak se to prohloubilo a Vi cítila Kylarovo překvapení nad divokostí Eleniny vášně. Spadl − strčila ho? − na postel a ona se na něj posadila. Pak ji znovu políbil, zápasil s tkanicemi jejího oblečení.

Vi zoufale zaklela, držela oči otevřené, drhla si vlněnou látkou předloktí. Trochu to pomáhalo, ale Kylarova radost a nespoutaná vášeň dál žily v její hlavě. Elene musela něco říct, protože Kylar se zasmál. Vi to slyšela přes zeď, ale když to ucítila, poznala, že takový smích od Kylara nikdy neslyšela. Možná se takhle nezasmál celý život. Bylo to hravé a nespoutané, darované i přijímané, divoká, silná a spokojená radost. To byl Kylar, jak ho viděla Elene, a Vi věděla, že si ho zaslouží.

Byla tam tak hluboká něha, že prostupovala poutem, až to bolelo, a Vi si uvědomila, že Kylar s Elene mluví.

„Strčíte ho do ložnice s nahou ženou, a on s ní mluví?“ řekla Vi nahlas, řídila tak svůj Talent. „Není divu, že je ještě panic.“ Bylo dost zlé, že vlákna nebyla obtížnější, protože by se jí teď hodila trocha rozptýlení. Elene je vyděšená, došlo Vi, a stydí se, protože přesně ví, co Vi ve vedlejší místnosti dělá. Kylar ji konejšil, ležel vedle ní, levou ruku pod její hlavou a pravou ji objímal, hladil ji a něžným utěšováním v ní pomalu probouzel vášeň.

Vi šoustala tolikrát, s tolika muži a tolika způsoby, že si myslela, že o sexu ví všechno. Ale Kylar a Elene ve vzájemné nevědomosti experimentovali způsobem, jaký neznala. Nebyly tam rozpaky, dokonce ani při nemotorném ohmatávání, protože tam nebyl žádný strach nebo předsudky.

„Och, kurva, och…“ Vi přeskakoval hlas, ztratila myšlenku. Ať už Elene dělala cokoliv, buď byla přirozeně nadaná, nebo byl Kylar extrémně citlivý. Tak jako tak ji přes pouto zalila vlna rozkoše. Vi měla pocit, jako by jí hořely tváře.

Pak Vi ucítila Kylarův uličnický úsměv − sakra, byl cítit úplně stejně, jak vypadal − a jeho potěšení bledlo v porovnání s potěšením někoho potěšit.

„Ty bastarde,“ zaklela Vi. „Nenávidím tě. Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě.“ Když Vi šoustala, vždycky si na sebe navlékala osobnost jako masku. Kylar se miloval celou svou bytostí. Každá jeho část byla dar − a Vi věděla, že ho miluje.

Kylar ji zajímal ode dne, kdy poprvé spatřila v domě hraběte Drakea jeho uličnický úsměv. Obdivovala, jak se snažil opustit cestu stínů a jak se choval k Elene a Uly. Cenila si jeho bojových dovedností. Trochu poblouzněná jím byla už dávno − ale ji kdysi poblouznil i Jarl, a to byl homosexuál. V posledních měsících dokonce začínala uznávat, že Kylara obdivuje. Ale to všechno nebyla láska. Možná by nikdy nepoznala, co láska znamená, kdyby se tak často nebavila s Elene a každý den nevnímala Kylarovy pocity k ní.

Něco narazilo do zdi jen pár palců od Viina ucha, polekalo ji to. Oči se jí rozšířily. Kouzlo jí málem vyklouzlo a jen díky strachu, co by se stalo, kdyby ho pustila, se jí podařilo získat nad ním kontrolu. Znovu si ruku poškrábala vlnou − kurva, nesnáším vlnu! „Mrtvé děti. Vousaté ženy. Chlupy na zádech tak dlouhé, že se dají zaplétat do copů. Měsíčky. Pach Doupat v teplém letním dni. Nemyté děvky. Zvratky. Mrtvé děti. Vousaté ženy. Chlupy na zádech, tak − a do prdele!“ Vi se zakousla do vlny a držela kouzlo, jako by jí šlo o život.

O chvíli později se Vi konečně mohla znovu nadechnout. Zkontrolovala kouzlo, když Kylara zaplavil hluboký pocit spokojenosti, klidu, blaženosti, intimity a smíření s celým světem. Kouzlo zůstalo nedotčené. Vi se natáhla pro džbán s vínem a napila se přímo z něj. „Dobře že jsi panic, Kylare. Byl jsi panic. Nevím, jestli bych to zvládla ještě o…“

Vi to zjistila ve stejnou chvíli jako Elene − Kylar byl stále vzrušený. Položil otázku a Elenina odpověď byla nezaměnitelná a vášnivě souhlasná. Vi roztřesenýma rukama položila džbán na zem. Kylara znovu zaplavila rozkoš.

Och, bohové, tohle bude dlouhá zima.

73.

Jak zima v Khalidoru pomalu slábla, Dorian shromáždil armádu na pláni severně od města, aby se postavil nájezdníkům z Mrazu. Zem stále pokrýval tající sníh, který se jim pod nohama měnil v mrazivou břečku. Každý vydechnutý obláček páry jako by protestoval proti válčení v takovém počasí.

Divocí lidé, kteří obývali mráz, vždy bojovali statečně, ale jejich jedinou taktikou bylo přemoci protivníka vysláním větší armády. Jakmile se srazili s nepřítelem, bojovali muž proti muži, nikdy jako jednotka. Od založení Khalirasu se jim ani jednou nepodařilo město obsadit, přestože párkrát nechybělo mnoho. Garoth vždycky říkával, že mezi divochy je větší podíl Talentovaných mužů a žen než v kterémkoliv jiném národě na světě.

Když ranní slunce přebarvilo inkoustově modrou oblohu na ledovou modř, obě armády už stály proti sobě. Bohokrálovy linie měly jen tři řady a rozvinuly se po maximální délce pláně, jak jen si mohla dvacetitisícová armáda dovolit natáhnout. Proti vojsku divochů, které se táhlo dál a bylo mnohem hustší, vypadali Dorianovi muži jako trpaslíci. Beznaděj jim nemohl nijak zabránit, aby jim vpadli do boku. Ve středu divošské armády se nacházel obrovský blok těl, kterého se ostatní divoši stranili. Pokud byly Dorianovy informace správné, čelil osmadvaceti tisícům krulů a ještě většímu množství divochů.

Přesila tři na jednoho. Dorian se nebojácně usmál. Proplul proudem proroctví a spatřil tisíc mrtvých. Deset tisíc.

„Mylorde, je vám dobře?“ zeptala se Jenine. Dorian nechtěl, aby to viděla, ale na Jenine se spoléhal stále víc a víc a nešlo jen o její rady.

Zamrkal a soustředil se na ni. Její budoucnosti se štěpily tak rychle, že ji skoro neviděl, jak tu v přítomnosti stojí, nádherná, rty pobledlé chladem, zahalená v kožešinách. Před ní poblikávala žena ve vysokém stupni těhotenství, která čekala dvojčata, a žena s rozpolcenou hlavou, její rysy nešlo přes krev rozeznat. „Ne, ani ne,“ řekl Dorian. „Ale je mi dost dobře, abych své muže nenechal zemřít.“

Z dálky nebyly pokroucené rysy krulů patrné, ale jejich obnažená šedá kůže ano. Do té nahoty Dorian vkládal naděje. Krulové byli vytvořeni magií, ale zůstávali stvořeními z masa a kostí. Chlad je zmrzačí a časem zabije. Nebylo snadné donutit kruly, aby se oblékli, stejně jako se jim těžko zabraňovalo ve vraždění. Obojího šlo ale dosáhnout. To, že to šamané nedokázali, prozrazovalo, jak nejistá je jejich kontrola.

Dorian vydal rozkaz a otroci spustili nosítka na zem. Bohokrál Beznaděj z nich vystoupil a dál na pláň pokračoval sám. Položil ruku na obsidiánový nůž, škubnutím ramen shodil drahocenný hermelínový plášť a nechal ho spadnout do bláta. Tohle gesto ho rozčilovalo pokaždé, když ho u otce viděl. Nyní to chápal. Aby ochránil, co miluje, musel si udržet kontrolu. Aby udržel kontrolu, musel se stát bohem. A bůh byl povznesen nad starostmi smrtelníků, že zničí plášť v ceně padesáti otroků.

Proudy proroctví se dmuly pod tlakem sedmdesáti tisíc budoucností, které Beznaděj držel ve svých rukou. V závislosti na jeho volbách desetitisíce zemřou, nebo budou žít. Pohlédl na armádu, které čelil, a spatřil nad ní kroužit deset tisíc havranů, jež čekali na hostinu. Mrknul a havrani zmizeli, mrknul, a vrátili se. Ale nebyli to havrani. A také nad muži pouze nekroužili.

Dorianovi se rozšířily oči, otáčel se ze strany na stranu. Tenké tmavé postavy se rojily nad armádou, zastínily nebe nad jeho muži a vrhaly se sem a tam. Támhle jich na jednom muži hřadovalo šest, spáry zaťaté hluboko do masa. Kolem jiného válečníka kroužila jediná temná postava, bodla ho, pak podruhé, jako by zkoušela jeho obranu. Ale to byla spíš výjimka. Téměř na každém muži v Dorianově armádě visel alespoň jeden stín. A byly mezi nimi různé stupně kvality, někteří byli výrazně hrozivější než ostatní. Dorian se podíval na nedaleko stojícího generála Nagu. Na něm lpěla trojice stínů, dva hřadovaly na ramenou, třetí olizoval přízračnou krev na generálových prstech.

Takhle zblízka Dorian rozeznával jejich rysy. Jeden měl nádor, který groteskně vyboulil oko. Hnisající vředy hyzdily nazlátlé tváře, kapala z nich černá krev na šaty tak zčernalé krví, že Dorian jen s obtížemi poznal, že kdysi bývaly bílé. To kvůli potrhaným šatům a kapající krvi vypadali jako havrani. Ten s nádorem zaryl spáry do hlavy generála Nagy, pak je vytáhl a dychtivě z nich olizoval přízračnou krev. Ale nebyly to spáry, byly to prstní kůstky zbavené zlatavého masa. Otočilo to zdravé oko k Dorianovi. „Na co se to dívá?“ zeptalo se to.

Další naklonil hlavu a střetl se s Dorianovým pohledem. „Na nás,“ zasyčel užasle.

„Odeniar, ytěm sšědí. Direlom?“ zaslechl Dorian hlas. Patřil Jenine, ale nerozuměl, co mu říká. Proč jí nerozuměl, ale těm věcem ano? Co byly vůbec zač?

Podíval se zpátky na armádu na planině. Viděl kruly, ale tentokrát prohlédl skrz jejich maso. Každý v sobě ukrýval jednoho z těch tvorů. Můj Bože, tohle jsou Cizinci. Dorian se na ně díval a pochopil. Cizinci přinášeli peklo všude, kam přišli. Nepřiživovali se na lidském utrpení kvůli potravě, odvádělo to pozornost od jejich vlastní bolesti, byla to pro ně zábava. Obléci si tělo neznamenalo žádný útěk. Prostě to bylo nejlepší rozptýlení ze všech, šance něco cítit, i když jen na chvíli, zažít požitek z jídla, pití a zabíjení.

„Odeniar!“ hlas promluvil u jeho ucha. Dorian se otočil a na okamžik znovu viděl přirozeným zrakem. Všichni muži na něj vyděšeně zírali. Pak se jeho pohled rozdvojil a spatřil, jak z nich stoupá strach − pochoutka pro vířící Cizince. Ucítil na rameni prsty, kostěné prsty, ale než se mohl otočit a podívat se na to, co se na něj přichytilo, do bicepsu se mu silně zaťaly prsty zcela přirozené.

Do jeho zorného pole vplula Jenine, znovu vypadala normálně, ale pak se rozmazala. Byla těhotná, ale nebyla to dvojčata. Cizinec kolem ní kroužil v těsných kruzích, ale místo, kde by se usadil, nenacházel. Chtělo to − můj Bože, chtělo to jejich dítě!

Dorian vykřikl a spatřil novou vlnu strachu, jež se zvedla od jeho mužů. Hejno Cizinců, kteří si už uvědomovali, že je vidí, ho obstoupilo. Obkličovali ho.

„ODENIAR! Rodenia! Akras! Dorenia! Doriane!“ Jenine mu divoce šeptala do ucha, tiskla se k němu, odvracela ho od jeho mužů. Zamrkal a viděl jen zem, vojáky, kruly a manželku. Přitáhla ho zpět z jeho šílenství, možná pomocí toho, co ho nejlépe udržovalo v realitě − jeho vlastního jména.

„Jsem zpátky,“ řekl. „Jsem tady. Děkuji ti.“ Oklepal se a přinutil se, aby se za závoj dál nedíval. Ohlédl se přes rameno a kývl na generála Nagu, aby vystrašení muži viděli, že je v pořádku. Pak vyrazil vpřed.

Dorian − Beznaděj − se rozhodl, že hruď pod pláštěm ponechá obnaženou. Bůh žádný chlad necítí. Šel vpřed, rozhodnutý zakrýt předchozí váhání vyvolal na kůži šlahouny virů. Mávl rukou, aby před něj předvedli mladého muže. Sakra, Beznaděj nechtěl, aby tohle Jenine spatřila. Ale bylo příliš pozdě a on nemohl jít někam, kde by ho neviděla, ne poté, co je málem oba zatratil, když tu postával jako ztracené dítě.

Mladík se jmenoval Udrik Ursuul. Všichni princové v Khalirasu byli zabiti, ale sedmnáct z nich, kteří už odešli za svou Trýzní, stále žilo. Udrik oplodnil špatnou dceru modainského oligarchy a musel uprchnout, protože nesplnil uurdthan. Vrátil se domů, aby škemral o milost.

„Víš, Udriku, že když vyvoláš třináct legií krulů, můžeš je ovládat sám, ale když vyvoláš jen jednoho navíc, musíš ovládnout arkanghúla?“

„Co?“ Udrikova obočí byla stále začerněná, navzdory strachu působil hrozivě.

„To je stvoření, které se divoši ovládnout neodvážili,“ řekl Beznaděj. „Pověz mi, bratře, co je lepší? Smrt jednoho muže, nebo vyhlazení celého lidu?“

Udrikovy oči se rozšířily a vytřeštil je ještě víc, když mu Beznaděj obsidiánovým nožem prosekl hrdlo. Padl na kolena, z hrdla mu tryskala krev, pak se pomalu svalil na záda. Dorian cítil − nebo si představoval − jásot tisíce Cizinců. Zamrkal. Ovládni to, Doriane. Ovládni to. Neodvažoval se podívat, jak bude následující úkon vypadat z druhé reality.

Beznaděj natáhl ruce, svá křídla, k hostiteli před sebou. „Arcanghulus! Přijď! Ukaž se mi!“ Vlákna se od něj odpoutala tak snadno, jako by mu pomáhaly samotné viry, jako by to dělal už tisíckrát. Tančilo kolem něj zelené světlo. Ovinul ho proud modrého plamene. Pak začala zem kolem Udrikova těla vřít. Vyřinuly se chuchvalce hlíny a vsakovaly do jeho těla. Nad Udrikem tančily jiskry, jeho svaly se trhaly, kůže praskala.

Šamani si uvědomili svou chybu. Neodvážili se vyvolat arkanghúla, a Dorian ano. Rohy ze zubrů zatroubily do útoku. Ale poslechla jich jen polovina.

Do země před Beznadějem udeřil blesk a oslepil ho. Nad ním a oběma armádami zaburácel hrom a muže na obou stranách srazil k zemi.

Když se Beznadějovi vrátil zrak, útok divochů se hroutil. Na místě, kde předtím ležel Udrik, stál muž, k němuž se upíraly všechny oči. Byl dobrých sedm stop vysoký, do výše krku mu spadaly vlasy podobné roztavenému zlatu. Přestože jeho pleť měla barvu stříbra, neleskla se a nepůsobila uměle. Oči měl jako smaragdy tak jasného odstínu, jaký mohl mít jen jeden člověk z milionu. Možná napodoboval Beznaděje, protože i on měl odhalenou hruď. Jeho tělo bylo však hubené a kostnaté. Byl to ten nejkrásnější muž, jakého kdy Dorian viděl.

Arkanghúl se zasmál, a dokonce i jeho smích byl překrásný. „My jsme Cizinci, Bohokráli, žádná monstra.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Beznaděj.

„Jsem Ba’elzebaen, Pán hadů.“

„Na hady je v Mrazu příšerná zima.“

„Ale já už v Mrazu nejsem, že ne?“

„Donutím tě, abys mi sloužil, Ba’elzebaene,“ řekl Beznaděj. Zoufale toužil vidět Ba’elzebaena takového, jaký je, ale neodvažoval se. Pokud teď propadne šílenství, Ba’elzebaen by si mohl místo Udrikova těla vzít Dorianovo.

Cizinec se zasmál. „A já chci, aby se mi poklonily slunce a měsíc.“

„Ale k jedné z těch věcí dojde.“

Ba’elzebaen se smál, jako by mluvil s nedospělým klukem. „Jsem silnější než ty.“

„Tady záleží jen na vůli. Povolal jsem tě a má vůle je nezměrná.“ Ochromující zelené oči se ponořily do jeho a Dorian musel myslet na to, co se stane s Jenine, když si hada nepodrobí. Cítil, jak se arkanghúlova mysl zvedá nad tu jeho stále výš a výš. Ba’elzebaen byl o tolik víc než tělo před Dorianem. Byl nesmrtelný, všemocný, Dorian ho nemohl zastavit. Bylo to beznadějné. Měl by se poklonit a žebrat o milost.

Dorian věděl, že právě v tom spočívá arkanghúlův útok, a držel se toho, co věděl. Arkanghúl může poslouchat, může se sklonit, může sloužit. Já jsem Bohokrál. Jsem neúprosný. Zničím ty, co mi odporují. Nebudu sloužit. Jsem bůh.

Ba’elzebaen se uvolnil a útoky ustaly. „Velmi dobře, Bohokráli, budu ti sloužit.“

„Kde je můj poloviční bratr Moburu?“

„Pokusil se převzít deset kmenů. Selhal. Připojil se k němu jen jeden klan, ale získal dost kostí, aby mohl vyvolat legii krulů. Míří k Černé mohyle.“ Legie byla něco kolem dvou tisíc krulů. To nebylo dobré, ale bylo to mnohem lepší než čelit Moburovi v čele této armády. „Ale není to Moburu, koho by ses měl obávat.“

„Neph,“ řekl Dorian, když se jeho podezření potvrdilo.

„Ano. To Neph naučil divoké kmeny povolávat kruly. Tohle je pouhé odvracení pozornosti, které má udržet Ursuuly od Černé mohyly.“

„O co se pokouší?“

„Stát se Bohokrálem, ať už vyvoláním Titána nebo poskytnutím těla Khali.“

To určitě neznamenalo, že by chtěl Neph Dada vyvolat samotnou Khali. To by bylo šílenství. Pokud to, co Dorian viděl, byla přirozená povaha Cizinců, poskytnutím těla jejich vůdkyni by přivolal zkázu na celý Midcyru. Dobrou zprávou bylo, že od časů Roygarise Ursuula nebyl nikdo dost mocný, aby Khali dokázal vyvolat. Na druhou stranu Titán byl mnohem pravděpodobnější a sám o sobě dost děsivý. Kam v hierarchii Cizinců spadal Titán? Dvě třídy nad Ba’elzebaena? Tři? Bože.

Ale tohle byl rozhovor na jiný čas i místo. „Abychom si přivlastnili kruly divochů, musím zničit šamana, který je ovládá, správně?“ zeptal se Beznaděj. „Kdo je to?“

Ba’elzebaen ukázal na divocha pokrytého modrým tetováním. Muže obklopovaly tucty štítů, jeho i ostatních mágů, ale Ba’elzebaen prostě mávl rukou a štíty roztály. Beznaděj na muže vrhl jedinou zelenou jiskru. Mág se na ni pohrdavě díval, spoléhal na štíty − a jiskra mu vypálila díru do hrudi. Zemřel s překvapeným výrazem ve tváři.

Ba’elzebaen se usmál a Dorian si všiml něčeho divného na tom, jak se kůže zvrásnila u koutků jeho očí − arkanghúlovu kůži pokrývaly tisíce drobných šupinek. „Mistře,“ řekl Ba’elzebaen, „co pro tebe má Padlý udělat?“

„Pobij divochy. Do soumraku žádné krmení a kosti pak naložte na vozy. Možná je budeme potřebovat na vytvoření dalších krulů u Černé mohyly.“

„Jak si přeješ.“ Ba’elzebaen se uklonil. Když se narovnal, v armádě divochů zazněly zděšeně výkřiky. Krulové v jejich vlastních řadách se obrátili proti nim.

74.

„Blíží se jaro,“ řekla Elene.

Vi se k ní připojila na balkóně, stále se potila po cvičení se stovkami magae dole na dvoře. Kylar byl mimo město, znovu cvičil se svým mistrem, a Elene ji požádala o schůzku. Vi se snažila polknout knedlík v hrdle, když se k ní Elene otočila a usmála se.

„Vyhýbáš se mi,“ vyčetla jí Elene.

Vi chtěla namítnout, že má spoustu práce. Měla. Nevolnice se shromažďovaly, k Viiným štítonoškám se každý den přidávaly nové ženy, potají Mluvčí předávala zprávy a neustále se musela procvičovat v taktice a magii. Ale to nebyly důvody, proč se s Elene nestýkala. V posledních dvou měsících si všimla, že se začínají sbližovat, ale přicházející jaro bylo jako tasený meč.

„Potřebuji tvou radu, Vi. Ty víš, jak funguje Kylarův dar, a také víš, jak přemýšlí. Obávám se, že se pokusí udělat něco hloupého, aby mě zachránil, až…“ položila si ruku na břicho.

„Až co?“ nechápala Vi. Pak jí to došlo. „A do prdele, ty jsi těhotná!“

Elene zrudla a tiše řekla: „Dnes ráno mi to potvrdil Léčitel. Jsem v prvním měsíci. Ještě mi ani nezačaly ranní nevolnosti. Předpokládám, že mám štěstí.“

Štěstí. To byl jeden způsob, jak to podat. Pokud to Kylar zjistí… Vi vlastně neměla tušení, co by udělal, ale nejpravděpodobnější se jevilo hloupé hrdinství. Naneštěstí nevěděla, jak se to hloupé hrdinství projeví.

„Je to složité,“ řekla Elene. Vi jí poznala na očích, že tím nemyslí jen Kylara.

„Můžu ti udělat čaj z vratiče,“ navrhla Vi.

Elene se zhrozila. „Kdybych to chtěla zabít, prostě měsíc počkám! Bože, to je ta nejhloupější a nejbezcitnější věc, jakou jsi mi kdy řekla.“

Vi stála jako zkamenělá. Jsem hloupá a bezcitná. Proto si nikoho nepouštím k tělu. Když to udělám, všechno se hned podělá.

Elene zavřela oči, a když je znovu otevřela, vztek se z nich vytratil. „Omlouvám se. Jsem teď hrozně přecitlivělá a podrážděná, ale to mi nedává právo, abych si to vylévala na tobě. Ty nejsi hloupá. Omlouvám se.“

„Ale jsem bezcitná.“

Elene se odmlčela. „Prošla sis peklem, Vi. Jsi bezcitná, ale každý den méně a méně a mě mrzí, že jsem ti to řekla. Můžeš mi odpustit?“

Důvod, proč byla Elene dobrá přítelkyně i osina v zadku, byl, že nikdy nelhala, dokonce ani při omluvě ne. Kdyby nebyla tak dobrosrdečná, svou bezelstností by všechny doháněla k šílenství. Hu Gibbet neustále „říkal pravdu“ a používal ji na každého jako kladivo. Na Elene se kvůli její soucitnosti skoro nedalo rozčílit. „Jistě,“ řekla Vi. „Co potřebuješ?“

Elene se pomalu usmála, bylo to jako slunce prodírající se temnými mraky. Když se usmívala mimoděčně, byla překrásná. Nebyla to krása kurtizány − přestože bohové a Vi věděli, že Elene strávila poslední dva měsíce zkoumáním kurtizánských dovedností a potěšení − byla však naprosto ženská a svůdná. Když Elene cítila radost, vždy se o ni podělila. To, že od každého naivně očekávala to nejlepší, z nich to nejlepší zvláštním způsobem opravdu vytáhlo. „Jsem ráda, že jsi má přítelkyně, Vi. K tomuhle rozhovoru se chystám už dlouho.“

Zamračila se, nebyla si jistá, jak začít. Vi cítila, jak se jí knedlík vrací do krku, ale teď už nemohla odejít, nemohla utéct.

„Zemřu,“ začala Elene. „Jsem vyděšená hlavní kvůli tomuhle.“ Ochranářsky si na břicho položila dlaň. „Abych pravdu řekla, hodně jsem si kvůli tomu Bohu stěžovala. Vím, co si myslíš, že jsem buď úplně svatouškovská, nebo poblouzněná, ale žádala jsem Boha všemi způsoby, co znám, aby mě nechal žít, i když tím naruším Jeho plán. Já chci žít a chci, aby žil Kylar, a chci, aby žilo naše dítě, a chci, aby Kylar vykonal všechny ty velké věci, pro které ho Bůh stvořil.“

„Co na to tvůj Bůh řekl?“ zeptala se Vi. To, jak se Elene upínala ke svému Bohu, se příliš nepodobalo vztahu Vi k Nysovi, ale ať už byl nebo nebyl skutečný, On v Elenině mysli existoval. Není dobré urážet víru někoho, kdo brzy zemře.

„Řekl, že je se mnou.“

„To pomůže,“ odtušila Vi.

„Ano,“ řekla Elene, neviděla nebo nechtěla vidět sarkasmus v její odpovědi. „Kylar si myslí… Kylar se obává, že je muž zrozený k věčné samotě. Myslí si, že posledních pár měsíců podvádí osud. On by neměl zůstávat sám, Vi, ale některé lži se léčí dlouho. Já čas nemám. Až odejdu, chci, aby ses o Kylara postarala. Ve všech ohledech. Je tou nejcennější věcí, již na světě mám, a ty máš mou plnou důvěru. Bude tě potřebovat. Poznáš, až bude připravený, stejně jako to poznáš u sebe.“

Vi už na to samozřejmě myslela. Když seděla na posteli, zatímco se novomanželé milovali za příliš tenkou zdí, napadlo ji to snad stokrát − tohle trápení nebude trvat věčně, Elene na jaře zemře. Horší bylo, když ji jednou napadlo, že po Elenině smrti bude mít Kylara jen pro sebe.

„Byla jsem sobecká,“ řekla Elene. „Věděla jsem, že mám jen pár měsíců, tak jsem kvůli sobě a Kylarovi byla sobecká. Vím, že jsi za to zaplatila vysokou cenu. Někdy ráno jsem viděla tvou tvář, poté co jsme…“ Elene si odkašlala, „s Kylarem zůstali vzhůru dlouho do noci. Vím, že ho miluješ, a nedokáži si představit, jaký by to byl pocit, kdybychom si to vyměnily. Být na tvém místě, vyhlížela bych… konec. To je v pořádku.“

„Není v pořádku přát si, aby přítelkyně zemřela,“ řekla škrobeně Vi. V očích ji pálilo.

„Vše, co sis myslela nebo udělala, ti odpouštím, Vi. Všechno bude v pořádku, opravdu. Bůh to dělá z nějakého důvodu, i když my ho nemusíme chápat.“

„Odcházíš,“ dovtípila se Vi.

„Ano.“

„A neřekla jsi mu to.“

„Snažila jsem se. Kylar není připravený to slyšet. Vi, pomoz mu uvědomit si, že když se znovu zamiluje, nedopustí se žádné zrady. Je nesmrtelný a žít věčně bez lásky by bylo peklo.“

„Kdy odcházíš?“ zeptala se Vi.

„Hned.“

„Kam?“

„Král Gyre za pár týdnů vytáhne proti Khalidoru. V jeho armádě jsou i ženy. Připojím se k nim. Tak alespoň vypadá můj plán. Bůh pro mě možná chystá něco úplně jiného.“

„Proč se k nim chceš přidat?“

„Abych tam Kylara donutila přijít. Přísahal, že mě kvůli Loganovi znovu neopustí, ale oni ho budou potřebovat. Když nic jiného, alespoň zemřu v boji, který něco znamená.“

„Nejsi žádná válečnice, Elene.“

„Ne. Ale jsem bojovnice.“

„Máš vůbec ponětí, co Kylar udělá, až tohle zjistí?“ řekla Vi.

„Na stole jsem mu nechala dopis, kde píši, že jsem na noc zůstala v Kapli. Doufám, že na papíře lžu lépe než ve skutečnosti, protože potřebuji náskok. Ale je tu i další dopis, který mu poví pravdu.“ Odmlčela se. „No, celou pravdu ne. O těhotenství mu neřeknu. I tak ho tím příšerně raním. Prosím, postarej se, aby ho dostal.“ Podala Vi dopis.

„Ty mě do toho chceš zatáhnout?“

„Skrze vaše pouto tvou spoluvinu stejně pozná. Možná bys chtěla pár dní zůstat v Kapli.“

Elene ji objala. Vi jí objetí nejprve nejistě a pak silně oplatila. Oči se jí plnily slzami rychleji, než je stačila mrkáním zahánět, a skrze své pouto cítila, jak se Kylar míli daleko najednou zarazil. Nepřišlo to ve formě slov, ale vnímala jeho údiv. Ty pláčeš?/ Vyslala k němu konejšivou vlnu, která ho popletla ještě víc.

„Nechci, abys odešla,“ řekla Vi.

Elene se odtáhla a podívala se Vi do očí. „Myslíš to vážně. Poznám to. Přestože to pro tebe tady muselo být těžké, stejně to myslíš vážně.“

„Nikdy jsem neměla přítelkyni,“ řekla Vi. „Nechci tě ztratit.“

„Jsi lepší žena, než si myslíš, Vi. Bůh ti žehnej.“

75.

„Průsmyky jsou průchodné,“ poznamenal Durzo. „Magae se zítra vydají na pochod.“

Kylar poznal, že se v mistrových názorech něco změnilo, už když spolu včera zápasili. Seděli spolu na stole ve cvičební místnosti Durzova domu a oba si ručníkem otírali zpocené tváře. Durzo se mu nepodíval do očí. „Vy odcházíte,“ uvědomil si Kylar.

„Nebudeš tomu věřit, ale Uly mě vykopla,“ řekl zahořkle Durzo.

„Myslel jsem, že spolu vycházíte skvěle.“

„Dělá si starosti o mámu. Řekla, že bych za ní měl zajít.“

„Myslím, že Uly je chytřejší než my dva dohromady,“ ušklíbl se Kylar, ale srdce měl jako z olova. Durzo ho znovu opouštěl, a přestože mu to poprvé oznámil předem, nijak mu to tím neulehčil.

„Dávej si pozor na ženy, co jsou chytřejší než ty, hochu. Čímž myslím…“

„Všechny, já vím.“ Kylar si s ním vyměnil ironický úsměv.

„Řekl bych, že budeš chtít svoje vybavení,“ řekl Durzo. „Vyrazíš s magae?“

„Když půjdu, Elene půjde taky, a zemře. Tomuhle boji se vyhnu.“

Durzo si prohlížel konečky prstů. „Říkal jsem ti, že to takhle nefunguje. Může spadnout do kaluže a utopit se v ní stejně snadno, jako když jí někdo vrazí meč do břicha. Smrt neobelstíš, ne takhle.“

Kylar to přijal jako ránu do žaludku. Tiše řekl: „Nenechám ji zemřít. Nedovolím, aby mi ji někdo vzal. Ani Smrt, ani Vlk, ani samotný Bůh.“

„Hochu, pamatuješ si na svou první návštěvu Předpokoje tajemství? Byly tam jedny dveře, nebo dvoje? To nebyla Smrt, Vlk nebo nějaký bubák, kdo tě učinil nesmrtelným. Byla to tvoje zatracená volba.“

„Stal jsem se nesmrtelným, abych mohl zachránit Elene, ne abych ji tím zabil.“

„Chceš, aby žila věčně? Pokračuj. Zkus uzavřít další dohodu s Vlkem, aby někdo zemřel místo ní. Možná si budeš moci vybrat, kdo z lidí, na kterých ti záleží, to bude. Není to zábava? Možná se ti pak podaří pro Elene získat ka’kari a ona přestane stárnout. Ale buď rád, že nesmrtelnost, kterou poskytují ostatní ka’kari, není stejná jako tvoje. Nebude stárnout, ale stále ji půjde zabít. A za to buď taky rád. Protože až se stane monstrem, až ji zkorumpuje dar, za který jsi prodal duši, budeš to ty, kdo s tím bude muset něco dělat.“

Durzův vztek byl příliš soustředěný a popis příliš detailní. „Vy jste to udělal?“ zeptal se.

Mistr mu neodpověděl ani se na něj nepodíval. Otevřel kabinet, uvolnil spodní zásuvku a vytáhl ji. Zvedl Odplatu pokrytou ka’kari zpod falešného dna.

„Nemůžu dovolit, aby za mě Elene zemřela,“ řekl Kylar.

„Zatraceně, ty nemáš na výběr. Měl jsi několik měsíců, aby ses s tím smířil. To je víc, než kdy dal Vlk mně. Buď vděčný. Teď zvedni prdel a vypadni.“ Durzo předal Kylarovi velký černý meč.

Jakmile se ka’kari dotklo jeho kůže, začalo ječet. ~ Proč jsi mě neposlouchal! Snažilo jsem se ti to říct! Je pryč. Už tři měsíce je pryč! Ukradený! ~

Kylar přihlouple zíral na meč. Otrávené jeho hloupostí ka’kari vsáklo do kůže jeho ruky a Kylar ho nechal, přestože tím zničil svůj převlek. Jak mu černý kov proudil do těla, odhaloval ubohou, napůl ohlodanou čepel meče. Odplata byla pryč, nahradili ji padělkem, a Kylar si ničeho nevšiml, když meč do úkrytu ukládal. Bylo to neskutečné, ale někdo mu ukradl meč dřív, než ho tady ukryl, pravděpodobně když se s pusou dokořán poprvé procházel po chodnících na břehu Vestacchiho jezera.

Durzo se zděsil. „Hochu, nemáš tušení, co to bylo za meč. Musíš ho získat zpátky.“

Pak Kylar skrz pouto ucítil Vi. Od včerejška byla nervózní a nyní z ní cítil sílící vinu. Vi to věděla a ukrývala se v Kapli, byla si jistá, že tam za ní nepůjde. Za všechnu pomoc mu sestry vrazily dýku do zad. Ukradly Odplatu.

„Vím, kde je,“ zavrčel Kylar.

* * *

Čím víc se Kylar ke Kapli blížil, tím větší se ho zmocňoval vztek. Byl si kvůli Viině pocitu viny stále jistější, že se na tom nějak podílela i Elene, a to jen přililo olej do ohně. Myslel si, že se v ní vyzná. Včera odpoledne od ní dostal zprávu, že si potřebuje něco zařídit v Kapli, a ještě se nevrátila. Načasování bylo podezřelé, a jak se přibližoval, Viina vina byla stále silnější. Při pohledu na obrovskou Kapli jeho vztek zaplál plamenem. Sestry ho chtěly pasivního, zkrouceného, vykastrovaného a poslušného. Hnusilo se mu to a unavovalo ho to. Hnusilo se mu, že s ním manipuluje nesmírná vzdálená síla, již nechápal. Kaple byla jako osud, jako Vlk, jako samotná Smrt, neúnavně zpracovávala svět i Kylara a nastavovala ke všem prosbám hluché uši.

Když z loďky vystoupil v jednom z doků Kaple, pobouřeně se k němu obrátily dva tucty očí. Některé poznával z Viiných tréninků, ostatní byly ještě nepřátelštější. Sestra vykládala třídě puberťaček, jak doky fungují. Další kontrolovaly magii přístaviště, obnovovaly protidešťový štít nad jejich hlavami. Ignoroval je a zamířil ke dvojitým dveřím, které vedly dovnitř.

Předstoupila žena v bílé róbě. „Pane, sem žádný muž nesmí.“

Prošel kolem ní.

Než se mohl dotknout dveří, kolem rukou a nohou se mu zaklapla magická pouta. „Prosím, pane, nerada bych vám ublížila…“

Kylar shodil pouta tak snadno, jako by zaháněl mouchu. Otočil se a podíval do tváří dvěma sestrám, které měly na starosti hlídání dveří. Vyplašilo je to. Jedna si připravovala magický bič.

„Nedělej to,“ varoval ji Kylar a díval se jí přímo do očí. Jak vzdorovala jeho pohledu, její rozhodnost pomalu tála. Vlákna jí vyklouzla. Rozrazil dveře.

Vi panikařila v horních patrech. Dobře.

Kylar šel přímo dlouhou chodbou, která končila u masivních dvojitých dveří, třikrát tak velkých jako dospělý muž. Dveře po celé délce chodby se otevíraly, ozývaly se poplašné výkřiky. Menší dvířka zasazená do masivních dvojitých se zabouchla a mladá maja zaječela. Škrábání kovu na dřevě prozradilo, že zasouvají závory. Kylar nezpomalil, neotáčel se napravo nebo nalevo. Soustředil sílu do svých rukou.

~ Už jsem vidělo hloupější věci, ale jsou to už staletí. ~

Hlas pro něj nebyl víc než bzučení komára. V jednoduchosti bylo něco krásného. Někdo ukradl Kylarovo dědictví. Dostane ho zpátky. V cestě mu stály dveře.

Kylarovy otevřené dlaně vyrazily proti nim. Dveře se prohnuly a s prásknutím se otevřely. Půlka závory, která je blokovala, odlétla po podlaze k tuctu stolů. V hale seděly dobré dvě stovky magae a užívaly si oběd. Závora rychle prolétla uličkou, projela jedné sestře mezi nohama a nakonec se zarazila o první schod točitého schodiště.

Když Kylar prošel sprškou třísek, křídlo dveří se zhouplo na zbývajícím pantu. Všechny oči se otočily na něj.

Všude v místnosti vstávaly sestry a rozkvétaly štíty, ale první ženou na nohou byla sestra Ariel. Pohybovala se rychleji, než by u ní Kylar čekal, šla přímo k němu. „Co si myslíš, že děláš?“ vyštěkla na něj.

„Kde je Mluvčí? Něco mi ukradla,“ řekl Kylar.

„Dál nepůjdeš!“ zaječela Ariel. Celá zrudla.

„Zastav mě,“ vyzval ji Kylar. Poznal, že ji jeho úsměv rozčiluje.

Rychleji, než by považoval za možné, to udělala. Obrovské řetězy z magie mu připoutaly ruce k tělu, znehybnily mu nohy. Magae nad tou ukázkou ryzí síly jen otevřely pusu úžasem.

~ Zasloužil sis to. Podvol se, omluv se a vrať se později. ~

Kylar už měl dost podvolování se, omlouvání a vracení, když se to hodí někomu jinému. Protivilo se mu, když ho drželi v pasti. Cítil, jak se v něm vzedmulo něco mocného.

Ať už sestra Ariel spatřila cokoliv, přes tvář jí přelétl strach. Kylar se zhluboka nadechl a napjal všechny svaly v těle, fyzické i magické. Najednou si připadal jak kolos, jeho tělo bylo jako malá nádoba pro duši obra. Kylar zabral, ze rtů mu vyšlo hluboké zavrčení.

Řetězy se roztříštily, jídelnou se přehnala vlna magie. Stoly se ani nehnuly, vzduch zůstal nehybný, ale vše magické to srovnalo se zemí. Světla v místnosti zablikala. Pár jich chvíli vydrželo zářit, než konečně zhasla.

Tucet stojících magae zvadlo a posadilo se na lavice a podlahu. Nikdo další se nepohnul, dokonce ani sestra Ariel. „Co jsi zač?“ zašeptala. Ta otázka se zračila v očích všech magae.

„Uhněte,“ řekl Kylar. Šel ke schodišti a ony se mu klidily z cesty.

76.

Istariel Wyantová se dívala na nedotčený ootai alitaeranského velvyslance. Marcus Guerin se blížil padesátce, až na věneček světlých vlasů byl holohlavý, s malým břichem a modrýma očima, ve kterých se zračila neklidná inteligence.

„Donesly se k nám jisté znepokojivé zprávy, které bychom měli projednat,“ začal velvyslanec Guerin.

Istariel využila příležitosti a usrkla ootai, aby zakryla náhlý vztek. Někdo to vykecal Alitaeranům? Byla jedna věc, jestli se dozví o Viiných praktikách, ale Istariel o svém plánu vypovědět smlouvy zatím pověděla jen třem sestrám. Pokud se o tom dozví ostatní, bude to vypadat jako zrada. Povytáhla obočí.

„Co víte o tom ‚Nejvyšším králi‘?“ zeptal se.

Och, tyhle zvěsti. Díky Seraf. „Něco málo,“ řekla. Oko se mu zachvělo, napadlo ji, jestli to neudělal schválně. Bastard. „Z toho, co jsme slyšely, bych spíš usuzovala, že budete víc vědět vy. Je to Alitaeran, nebo přinejmenším ve vaší velkolepé zemi vyrůstal. Jmenuje se Moburu Ander, ale prohlašuje o sobě, že má krev Ursuulů. Víme, že je poloviční Lodrikarec, že vedl oddíl kopiníků a zastává nějakou významnou pozici mezi divochy v Mrazu.“ Věděla toho víc, ale neviděla důvod, proč by to velvyslanci Guerinovi měla říkat.

„Je adoptivním synem Aurelia Andera, hlavy kdysi mocného rodu, který upadl do zapomnění už před dvěma generacemi. Mobura adoptovali v patnácti, předtím o něm nenacházíme žádné záznamy ani zmínky, což dodává jistou důvěryhodnost jeho tvrzení, že je dědicem Ursuulů.

Pochybuji však, že by vás pouhá absence záznamů přesvědčila, že je to Ursuul,“ poznamenala na závěr Istariel.

Velvyslanec si zakroutil knírem. „Kapitán je inteligentní a charismatický. Zatím se nenašlo nic, co by ho spojovalo se skandály a zmizeními, jimiž se to v jeho stopách jen hemží. Minulý podzim králova sestra porodila dceru, Yvu Lukrécii Corashi. Dítě a její kojná zmizely. Ve stejný čas odvedl Moburu svou setninu − celou − na místo zvané Pavvilův háj, kde bojoval po boku Khalidořanů. Točí se kolem toho spousta divokých historek, ale většina setniny uprchla a zamířila na sever.“

„Vy si myslíte, že to dítě unesl?“

„To, čemu věřím já, nic neznamená. Několik velmi mocných lidí ve Skonu trvá na tom, že to neudělal. Museli by velmi obtížně vysvětlovat, jak mohl Moburu ze země bez povolení odvést celou setninu, přestože se šeptá, že jde o tajnou misi pro krále. Je několik generálů, kteří nechtějí vypadat jako hlupáci a nesnaží se těm řečem bránit. Jsou dokonce tací, co tvrdí, že právě Moburova setnina se snaží přivést Yvu Lukrécii zpět.“

„Mně to připadá, že byste toho muže měli prohlásit za zrádce,“ řekla Istariel, „jinak v případě, že se znovu připojí ke Khalidoru, tentokrát aby napadl nás, vstoupí Alitaera do války s Kaplí.“

Lehké trhnutí ve velvyslancově tváři Istariel prozradilo, že argument, o kterém mluvila, už sám dříve nadřízeným přednesl. „Své odpovědnosti za kapitána Andera se brzy zbavíme a slibuji, že budete mezi prvními, kdo se o tom dozví.“ Velvyslanec Guerin se tvářil, jako by kousl do citrónu. „Když už mluvíme o sdílení informací,“ řekl, „o těchto jste se nám nikdy nezmínila, přestože jsme spolu před několika měsíci jednali. Ale k tomu se vrátíme za chvíli. Nejprve bych rád vyslovil naději, že by nám tento příbytek vzdělanosti mohl poskytnout více údajů o Nejvyšším králi a jak ho poznat.“

Istariel se opřela v křesle. „To znamená, že proti Moburovi nic nepodniknete, dokud si nebudete jistí, že je to opravdu on.“

„To znamená, že by bylo moudré zjistit si co nejvíce informací o nepřátelích − a přátelích.“

Istariel si dopřála další pomalé usrkávání ootai, přemýšlela. „Nejvyšší král je legenda omezená na zemědělské oblasti Khalidoru, Lodrikaru, Cenarie a Ceury. Jeho příchod nebyl předpovězen žádným z proroků, které Kaple uznává. Udržujeme si přehled o proroctvích vynesených těmi, kdo vládnou vytrácejícím se prorockým Talentem. Domníváme se, že jde o prostou naději udržovanou v Lodrikaru a Khalidoru, o jejich vytoužený konec útisku. V Cenarii a Ceuře je to spíš pouhé přání znamenat něco víc.“

„Omlouvám se, Mluvčí, ale mě příliš nezajímá, proč tomu věří, zajímá mě, v co věří. Nemá to něco společného s regentstvím v Ceuře?“

„Má. Bitva u sopky Tenji byla pro Ceurany stejně zničující jako pro Alitaeru. Král Usasi, jeho syn i sedm dcer byli zabiti − pro zemi to bylo tak zlé, že se od té doby žádná ceuranská žena nesmí učit bojovat mečem. Regentství bylo zřízeno jak z úcty k tradicím ceuranské kultury, tak kvůli tomu, že první regent neměl pokrevní nárok na trůn. Další uchazeči o trůn si uvědomili, že v regentství budou moci získat trůn i bez pokrevního nároku, když se stanou dostatečně silnými. Každému to tak vyhovuje a mýtus o příchodu Nejvyššího krále jim dává naději na slavnou budoucnost. Podle nejlepších odhadů našich učenců tu byl jeden Nejvyšší král, který zemím vládl po jednu generaci v temných dobách, jež přišly po pádu Jorsina Alkesta.“

„Nenazývali Nejvyšším králem i Jorsina Alkesta?“

„Zřídkakdy. V prvních letech vlády ovládal sedm králů a stylizoval se do podoby Nejvyššího krále. Tři z těch sedmi − Rygel Modrý, Einarus Stříbrooký a Itarra Lachess − se vzbouřili. Pak už byl Jorsin jen císař Alkestes. Nevíme, jestli se pozdější Nejvyšší král prohlašoval za nástupce Jorsina, nebo ne − skoro všechny záznamy o něm se v temných dobách ztratily − ale nárokoval si jen území, které dnes spadá pod Ceuru, Cenarii, Khalidor a Lodrikar, ne všechna bývalá Jorsinova království.“

Nezdálo se, že by to na velvyslance udělalo dojem. „Tak o to tady jde? O dlouho mrtvou legendu?“

„No,“ řekla Istariel, „mágové dopřávají sluchu i jednomu nebo dvěma prorokům, které my neuznáváme.“

„A oni vědí víc?“

„Oni nevědí víc. Oni ve víc věří.“

„Při Boží bradce! Mě nezajímá, jestli je to pravda − mě zajímá, vco lidé věří! O co v těch proroctvích jde?“

Istariel na něj upřela pohled, kterým mu dala najevo, že se pouští na tenký led, a neodpověděla, dokud to nevypadalo, že se chystá omluvit. „Tvrdí se v nich, že bude drakem − což se nejčastěji vykládá tak, že bude Talentovaný, i když oheň přichází s každým dobyvatelem. Tvrdí se v nich, že ponese standartu smrti − doufám, že je z toho jasné, že ho nebudou zajímat dovádiví poníci a roztomilá koťátka. Pak se to trochu zamotává. Tvrdí se v nich, že přinese mír − věčný mír je základem většiny proroctví, že? No, v těchto proroctvích přinese mír na dva roky nebo osmnáct let. Tvrdí se v nich, že jeho příchod otevře cestu k návratu Jorsina Alkesta, který ho vezme pod svá křídla a zkusí nebo zakusí − není jasné, co z toho − jeho meč.“

„Kdy bylo proroctví vyřčeno?“ zeptal se velvyslanec.

„Před pěti lety. Mágem jménem Dorian, který se prohlašoval za zběhlého Ursuula, což z něj nečiní dvakrát důvěryhodný zdroj.“

„To zní jako noční můra.“

„Ano, a tyhle řeči se mají ve zvyku šířit neuvěřitelnou rychlostí, jen co se s nimi začne. A i kdyby Moburu byl Nejvyšším králem, důrazně králi Alidosiovi doporučuji, aby se postaral o to, že Moburu nikdy nedosedne na žádný trůn − jinak riskuje občanské nepokoje a možná i občanskou válku v Alitaeře. Jorsin Alkestes stále vzbuzuje silné emoce. Nejvyšší král bude sám o sobě špatný, když vezmeme v úvahu, jak rozsáhlému území bude vládnout, ale v alkestských proroctvích bude zvěstovatelem. Pomyslete, co by se mohlo stát v našich zemích, kdyby lidé opravdu uvěřili, že se Pán pekel vrátí ve fyzickém těle, netvoři z nočních můr budou znovu kráčet po zemi a království jsou odsouzená ke zkáze.“

Velvyslanec Guerin nevypadal dobře. „Jistě, králi to vyřídím. Je to vše?“

„Ne, potřebuji ještě potvrzení, že vaši kopiníci vyrazili na cestu.“

„To se mě ptáte teď, i když jsem informace, které by mohly krále naklonit tomuto požadavku, získal teprve před chvílí?“

„Dala jsem vám tu informaci hned, jak jsme ji získaly. Ty vojáky potřebujeme okamžitě.“

„Už před měsíci jsem vám sdělil, že bez přístupu k informacím o té údajné invazi nemůžeme vašemu požadavku vyhovět. Omluvte starého vojáka, že bude mluvit na rovinu, ale nemůžeme vyslat pět tisíc vojáků pokaždé, když starému spojenci něco přeletí přes nos. K tomu nás smlouvy nezavazují.“

Starého vojáka? Kopí jsi nezvedl dobrých třicet let. „Smlouvy vás zavazují k silné obraně Kaple, což se mi teď zdá velmi příhodné, když setnina Mobura Andera − alitaeranská setnina − bojovala za Khalidor u Pavvilova háje. I bez vojáků Mobura Andera tu čelíme dvěma nepřátelům, z nichž každý nás dokáže zničit. Pravdou je, že ani dva tisíce kopiníků, které máte za hranicemi − ano, samozřejmě o nich vím − pravděpodobně nebudou stačit, aby nás ochránily. To nejlepší, co od nich mohu očekávat, je, že ochrání naše boky před Lae’knaughtem, až vytáhneme na Černou mohylu.“

„Vy potáhnete na Černou mohylu?“ zeptal se Marcus Guerin.

„Khalidořané zjistili, jak vyvolat kruly.“

„Kruly! Pouhá legenda!“ ušklíbl se Marcus Guerin. „Tohle je naprosté…“

„Byl jste někdy u Černé mohyly, velvyslanče?“

Jeho modré oči vypadaly ustaraně.

„Černá mohyla je jediné místo, kde zabitý krul nemůže být znovu vyvolán. Je to jediné místo, kde budeme mít naději na výhru.“

„Takže vy od nás žádáte pomoc, abyste mohly napadnout souseda? Tohle je opravdu nehorázná interpretace smluv, které měly omezit světovládné ambice Kaple.“

Najednou Mluvčí několik pater pod nimi ucítila cizí magii. Přestože se setkala jen s půltuctem mágů a nikdy je neviděla používat Talent, okamžitě poznala, že je to mág − v její Kapli.

„Mluvčí, je něco v nepořádku?“

Istariel měla jen chvilku na rozhodnutí, jak se zachová. Mohla by přítomnost cizího mága využít jako výhodu? Bude pro ni užitečné, když schůzku přeruší? Možná by to vyšlo, kdyby námitky Kaple v probíhajícím rozhovoru byly praktické. Zatím to vypadalo, že se jen snaží vycouvat ze stovky let staré smlouvy, aniž by vyvolala válku. „Ano, sire, protože nám tu o hlavu otloukáte stará a ničím nepodložená obvinění. My si jen přejeme přežít jako příbytek vzdělanosti.“ Vlna mnohem známější magie odpověděla na vetřelcův vpád, ať už to byl kdokoliv. Istariel její síla překvapila. Byla to poutací magie a jediná maja, u které si tak silnou magii dokázala představit, byla Ariel, požehnaná bláhová Ariel. Nebo možná Vi.

„Příbytek vzdělanosti?“ zopakoval velvyslanec. „Bude to zahrnovat i vzdělávání v bojové magii?“

Takže to věděl. Sakra. „Pokud nás spojenci opustí v předvečer masakru? Ano.“

Jeho rty se sevřely do tenké linky. „Tohle je dost unáhlené.“

Istariel otevřela ústa, aby mu připomněla historii, když se Kaplí prohnala magická rázová vlna. Neustálé bzučení Talentů magae utichlo a poprvé po mnoha staletích, možná poprvé od doby, kdy ji postavili, byla Kaple naprosto tichá. Magie se prodrala všude, i když s výjimkou aktivních vláken sester nic nepoškodila. Mělo to takovou vzdálenou pachuť − svobodnou a divokou, ne nepřátelskou, ale silnější, než si sesilatel uvědomoval. Nemožný obrázek, který Istariel vytanul na mysl, byl chlapecký arcimág, a to s ní otřáslo až do morku kostí. Ariel ho chtěla spoutat, a on se nenechal.

Z hlediska magie si Istariel připadala jako malá holka lapená mezi hádajícími se rodiči.

„C-co to bylo?“ zeptal se velvyslanec.

Při Seraf, bylo to dost silné, aby to cítila i tahle ropucha bez Talentu!

„Tímto odstupujeme od smluv, velvyslanče. Pokud si bude Alitaera přát vykázat magae ze svých dominií, odejdou v míru. Žádám vás však o šest měsíců, abychom mohly ukázat svou dobrou vůli. Tohle není vyhlášení války. Prosím, vyřiďte císaři, že bojujeme, jen abychom přežily.“

Velvyslanec tiše seděl. Usrkával ootai, Istariel si byla jistá, že už vychladl, ale nezdálo se, že by si toho všiml. „Král si vždy myslel, že jste jeden z nejumírněnějších hlasů v Kapli. Tento rozhovor takto skončit nemusí. Nezahazujte stovky let spolupráce a pokroku.“

Arcimág stoupal po schodišti Kaple, stále se přibližoval. Použil tolik magie, že jí stále žhnul. Istariel ho skoro viděla skrz podlahu. Tenhle rozhovor teď vést nechtěla, ale nemohla velvyslance jen tak vyhodit. „Ne,“ řekla, „já nic zahazovat nechci, a naše životy už vůbec ne. Možná bych na podzim mohla zajet do Skonu a setkat se s vaším vládcem osobně.“

To není jen obyčejný arcimág, uvědomila si Istariel. Je to Viin zatracený manžel. Co to sakra dělá? Pokouší se Vi o převrat? Ne, nedávalo smysl, aby nechala převrat provést muže. Dokonce i sestry s dvojí loajalitou by se postavily proti ní. Takže jde o něco úplně jiného. K smrti ji to vyděsilo.

„Možná bychom tuto konverzaci měli odložit na odpoledne,“ navrhla Istariel.

„Omlouvám se, Mluvčí, ale nenapadá mě nic důležitějšího než rozpuštění tři sta let staré obranné aliance. Musíme to dokončit hned.“

Mluvčí Istariel se posadila zpátky za stůl a shromáždila Talent, směřovala ho ke dveřím. Už tu skoro byl.

Dveře vybuchly do místnosti, panty a klika vylétly ze dřeva a dveře padly na podlahu. Dovnitř vstoupil mladík s divokým výrazem ve tváři. Istariel proti němu vyslala masivní vzdušnou pěst.

Ta ve vzduchu uhnula a roztříštila její sbírku tisíce let starých hyrilických váz. Vrhla po něm další a vyrazila díru do stropu. Lhostejný Kyle, zcela netečný k jejím pokusům zabít ho, přistoupil ke stolu a opřel se o něj. Sebrala veškerou sílu. Foukl jí do tváře.

Její Talent se roztříštil, jako by ji místo fouknutí zasáhl hurikán. Neřekl nic. Díval se jí do očí a hluboko v těch jeho spatřila něco, kvůli čemu by nejraději začala drmolit jako stará šílená ženská. Jako by se podívala na noční oblohu, když se poprvé dozvěděla, že hvězdy nejsou dírky v plášti nebes, ale tisíce mil vzdálená slunce. Při pohledu do těch očí si uvědomila, jak nepatrná je.

Kyle si povzdechl, nenašel, co hledal.

Alitaeranský velvyslanec buď sebral odvahu, nebo neviděl magii, která z mladíka tryskala, a vstal. „Vy hulváte, v mé přítomnosti se takto nestydatě k dámě chovat nebudete! Narovnejte se a omluvte se jí, pane!“

Istariel zahlédla cizí magii, která zavířila hluboko v Kylových očích, než řekl: „O nestoudném chování k ženám si promluvíme poté, co přestanete píchat ženu svého nejlepšího přítele.“

Velvyslancova domýšlivost se vypařila. Kyle se otočil na patě a odešel.

Istariel a velvyslanec plnou minutu nic neříkali. Pak si Mluvčí odkašlala. „Možná,“ navrhla, „bychom se mohli dohodnout, že nic z toho neopustí tuto místnost.“

Polkl a přikývl.

77.

Vi byla někde nahoře. Kylarovo setkání s Mluvčí s ním otřáslo. Byl si jistý, že ukradla Odplatu. Jeden pohled do jejích očí tvrdil něco jiného. Teď se to, co vypadalo jako nečekaný výpad do pavučiny podvodníků, který by mu navrátil meč, změnilo v kolosální omyl. Bez ohledu na to se Kylar valil vpřed. Nebylo cesty zpět.

Podlaží takhle vysoko v Kapli nebyla velká. Hlava Seraf ukrývala kancelář Mluvčí, čekárnu, pár skladišť, schodiště a jednu třídu. Vi byla ve třídě. Kylar dveře do poslední místnosti otevřel, vykopl jich už dost.

Tahle místnost se nacházela za očima Seraf. Byla široká a otevřená, ale navzdory světlu, které proudilo jako sklo čirýma očima, měl nejistý vzdálený pocit, že sem nikdo desítky let nevkročil. Ve středu místnosti stála žena oděná do světla. Ruce měla zkřížené na hrudi, brada směřovala k podlaze, oči zavřené. Měla tenkou róbu, která končila u kolen. V půli holení se pleť z odstínu příliš nazlátlého, aby za něj mohl jen polibek slunce, měnila v nejbělejší alabastr. Jak tam Kylar stál, ohromený nečekanou krásou, viděl, jak alabastr ustupuje z kotníků k prstům na nohou.

Žena se poprvé zlehka nadechla. Zvedla bradu. Otevřela oči. Duhovky měla z ryzí platiny.

„Vy jste Seraf,“ řekl přihlouple Kylar.

„Vskutku, a ty jsi muž a probudil jsi mne. Ale nejsi On.“

„Ehm, prosím?“ nechápal Kylar. Seraf se na něj podívala, a když pohlédl do platinových očí, viděl v nich jen magii, nezměrnou a milosrdně klidnou. „Uděláte mi teď něco zlého?“

Seraf se zasmála. „Měla bych? Hrozně jsi mé malé sestry vyděsil.“ Podívala se na dveře. „Až na tu, ke které jsi připoutaný. Přenechám tě její něžné milosti, Bezejmenný.“

„Tohle oblečení se mi líbí víc než to na soše. Máte úžasné nohy.“

Oči se jí rozšířily, ale poznal, že se nepohoršila. „Mně také,“ řekla, „ale když máš na výšku tři sta stop, vyplatí se vypadat skromně.“

„Nevěřím, že jsem to řekl.“

Pozvedla obočí.

„Ehm, paní? Madam? Omlouvám se, ale jak vám mám říkat?“

„Drzost ti sluší víc, Bezejmenný. Polož otázku.“

„Ztratil jsem meč. Myslel jsem si, že mi ho ukradla Mluvčí, ale mýlil jsem se. Můžete mi říct, jestli ho ukradla jiná sestra?“

Naklonila hlavu, měřila si ho pohledem. „Rychle přepokládáš přátelství. Nemohu se rozhodnout, zda za to může tvé mládí, naivita, dobrota nebo pozoruhodná moc. Ne každý dokáže zhodnotit duši jediným pohledem, Bezejmenný.“

„Omlouvám se za svou troufalost, má paní.“

„Podej mi ruku, ve které držíš meč.“

Natáhl ruku a ona si prohlédla jeho dlaň. Zavířila kolem ní magie. Řekl: „Jsou to tři měsíce, co…“

Magie náhle pohasla. Serafin pohled přeskočil z dlaně k jeho očím a v platinových duhovkách spatřil strach. „Ty blázne,“ zašeptala, „máš vůbec ponětí, co jsi provedl?“

Z naléhavosti v jejím hlase a z jejího strachu měl Kylar pocit, jako by se mu v útrobách kroutili hadi. Čeho se Seraf mohla bát? „Ztratil jsem Odplatu. Bylo to mé dědictví…“

„Odplata? To byl Acaelův pokus o vtip?“

Kylar nic neříkal. Co jí prozradil? Pověděla mu, že je naivní, když jí věří. Kolik toho věděla teď? „Nevím, o čem mluvíte,“ řekl prkenně. „Je to obyčejný meč s nápisem Spravedlnost nebo Milosrdenství.“

„A je na tobě rozhodnout, co z toho platí.“

„No, jo.“

„Nepředpokládám, že by ti to něco připomínalo.“

„Ehm…“

„Hodnotíš duše. Rozdáváš spravedlnost nebo milosrdenství, dáváš lidem, co si zaslouží. Čím tě to činí?“

Kylar si vzpomněl na Vlkova slova, když se smál jeho jménu a tvrdil, že Kylar Stern je jen titul. „Soudcem,“ řekl tiše Kylar.

„A soudce rozhoduje o vykonání čeho?“ zeptala se stejně tiše Seraf.

„Práva?“ Jorsin Alkestes a Ezra spolu vytvořili dva artefakty − Curoch, Meč moci, a Iures, Hůl práva. „Ale to mělo být…“ hlas se mu zlomil. Viděl Curoch, jak se mění do podoby, jaká se mu zlíbí. Viděl Odplatu vytvářet slova Milosrdenství a Spravedlnost v různých jazycích. Proč neschovat Iures jako meč? Kam lépe schovat Iures než k Durzovi, kde ho bude maskovat ka’kari? Co lepšího by mohlo ka’kari ukrývat než jeden z největších artefaktů v historii? Kylara mělo napadnout, že mu Durzo nevrátil Odplatu jen proto, aby Kylara ušetřil problému s tupými meči. Kolikrát mu Durzo řekl, že čepel má nevyčíslitelnou hodnotu?

„Víte, kde je?“ zeptal se Kylar.

Seraf sevřela jeho ruku a zavřela oči, zlatě žhnula. Světlo se objevilo na jejím čele a šířilo se, dokud nenaplnilo celou místnost, pak zhaslo. Kylar by v jednu chvíli přísahal, že se celá Seraf − ta velká − rozzářila. Pak žena otevřela oči.

„Je v Trayethellu.“

„Trayethell?“ Kylar si to jméno mlhavě vybavoval. Acaelus Thorne býval princem Trayethellu. „Na Černé mohyle.“

Seraf jeho ruku nepustila. „Bezejmenný, Hůl… Iures nepřidává mágovi moc, ale tisícinásobně posiluje jeho soustředěnost. Mág s Iures dokáže odhalit cokoliv, když na to bude mít dost času.“

Tak o co se Neph snaží? S Iures by mohl prolomit štít kolem Ezrova lesa a vzít si Curoch. Co by udělal, kdyby získal oba artefakty? Co by nemohl udělat? Ani Jorsin Alkestes je nenosil oba.

Neměl na výběr. Kylar byl soudce. Pokud byl Neph nezranitelný magií, Kylar byl jediný, kdo ho mohl zastavit. Kylar možná bude jediný, kdo si bude plně uvědomovat rozsah hrozícího nebezpečí. Musí ho zastavit. Bože, jak tohle řeknu Elene?

Při myšlence na Elene Kylar přes pouto ucítil, jak sebou Vi trhla. Vina se prohloubila a přibyl strach.

Kylar se odvrátil od Seraf, znovu se ho zmocnil vztek. Otevřel dveře do třídy, vešel dovnitř a zabouchl je za sebou. V místnosti se nacházelo padesát starších studentek, každou obklopoval opar magie. Vi stála uprostřed. Ona jediná po Talentu nesáhla. „Co jsi provedla?“ chtěl vědět Kylar.

„Musela jsem jí slíbit, že ti to neřeknu,“ řekla Vi.

„Co jsi kurva…“

„Co jsem já udělala?“ okřikla ho Vi. „Co jsi udělal ty? Vloupal ses sem a ohrozil mé sestry! Jak ses opovážil!“ Kylar otevřel ústa, ale Vi ho okřikla: „Ne! Sedni si a sklapni!“

Slova ho přes náušnice zasáhla jako šlehnutí bičem. Kouzlo podřízenosti donutilo Kylara zavřít pusu a okamžitě si sednout. Nebyla tam žádná židle, tak se posadil na zem.

Vi to překvapilo stejně jako jeho. Pokusil se otevřít pusu, ale ta se nepohnula. Nedokázal se hnout. Vi mu prozradila, že kroužky přerušily její podřízenost Garothovi, protože jejich pouto bylo silnější než Garothova magie, ale Kylar do této chvíle netušil, jak moc. Pouto náušnic bylo podrizovací − a jednosměrné. Vi ho mohla přinutit udělat cokoliv, co se jí zachtělo, a celou dobu to věděla. Kylar to poznal z jejího výrazu. Prostě se k tomu nikdy neuchýlila.

Sestry na Vi vytřeštily oči. Před chvílí se všechny děsily muže, který pronikl do Kaple a roztrhl řetězy, jež na něj seslala jejich nejmocnější sestra. A pak Vi sestry brání a on poslouchá její rozkazy, jako by neměl na výbér. Ať už bude mít Kylarovo bláznovství jakékoliv následky, určitě posílí Viinu prestiž mezi sestrami.

Poutem proudila záplava emocí, ale Vi se rychle ovládla. „Odešla, aby se připojila k Loganově armádě,“ řekla. „Bála se, že bys jinak nebojoval.“ S ohledem na ostatní ženy, které poslouchaly její rozhovor s „manželem“, Vi víc neřekla. Podala mu dopis. „Už můžeš vstát a mluvit.“

Kylar vstal a vzal si dopis, neřekl však jediné slovo.

Dveře na druhé straně místnosti se rozletěly, vyhrnuly se z nich tucty sester, vedla je Ariel. Téměř všechny, uvědomil si Kylar, patřily k magae, které cvičily s Vi.

Jedna z nich vrhla něco jako kopí z jiskřícího rudostříbrného světla. Letělo přímo na Kylarovu hruď − a vypařilo se uprostřed letu.

Sestry v místnosti začaly poklekat, znovu jim spadly brady. Kylar se otočil, aby zjistil, kdo ho zachránil. Do třídy vešla zlatě zářící Seraf. „Omlouvám se, jestli vás můj přítel vyděsil,“ řekla Seraf. „Odpusťte mu. Museli jsme si promluvit o hrozbě, které teď všechny čelíme. Pokud selže, veškerý náš boj vyjde naprázdno.“ Užaslé sestry se rozprchly. Kylar se naposledy podíval na Vi a odešel.