63.

Když se Kylar a Durzo přiblížili ke Kapli, Alabastrová Seraf zářila a dozírala na město poprášené čerstvým sněhem, které teď barevně ladilo se svou paní. Vody Vestacchiho jezera svítily světlou modří, do které se mísila červeň časného ranního světla.

Ustájili koně na okraji města, a poté co si Durzo promluvil se starou ženou, která vedla tavernu a podle všeho ho znala, si od ní vzal klíč. Ve městě se Durzo vyhýbal bárkám a vedl je po úzkých přecpaných chodnících. Kylar s otevřenou pusou zíral na gigantickou Seraf a křižující se průplavy, které nahrazovaly městské ulice, narážel při tom do cizinců. Pár z nich ho proklelo a strčilo do něj, ale přestali, jakmile je zpražil pohledem svých modrých očí. Pod jeho obdivem k Seraf se však vzdouvala hrůza. Cítil Vi. Upravil si opasek s mečem a ztěžka si oddechl. Ona tam byla, dvě nebo tři patra nad ním. Její pocity zrcadlily ty jeho.

Durzo je zavedl do malého zaprášeného domu s pevnými dveřmi. Kylar si všiml, že jeho i mistrovy oči kontrolují ty samé věci − dveře, úzká okna, hadry, podlahu z prken. Durzo byl spokojený. Otevřel místnost, vytáhl zásuvku a nadzvedl ji, čímž odhalil falešné dno. Kylar nechal ka’kari, aby se mu vysráželo do dlaně. Tvé vtipky mi budou vážně chybět.

~ Pokud stojíš o sarkasmus… ~ začalo, ale Kylar s ním potáhl Odplatu. ~ Počkej! ~ Uložil meč do prostoru pod kabinetem. Odplata i ka’kari byly magické. Ani jedno z toho si do Kaple vzít nemohl. Zůstanou tady, dokud Kylar z Kaple neodejde.

Durzo vrátil zásuvku na místo a zamkl ji, pár minut mu zabralo, než na ni umístil past. Kylar mezitím pracoval na převleku, jak ho to naučil Durzo. Když skončil s kladením pasti, Durzo si ho pozorně prohlédl. „To není špatné,“ uznal.

O pár minut později jejich malá loďka přistála kousek od rybářské lodi, na které vlály dvě černé vlajky. Otočila se k němu známá tvář.

„Sestro?“ ujišťoval se Kylar.

„V Cenarii je král!“ řekla sestra Ariel, znělo to jako výčitka.

„To je nějaké heslo?“ nechápal Durzo.

„Požehnáno budiž jeho jméno,“ řekl Kylar. „Mohli bychom vystoupit z loďky?“

„V Torrasově Zátočině jsem tě nazvala arogantním. Řekl jsi, že tvou aroganci můžeme probrat, až bude mít Cenarie krále,“ řekla vážně sestra Ariel. „To ty?“

„Já? Kdo jsem, abych se zaplétal s králi?“ řekl Kylar, ale jeho úsměv říkal ano.

„Jak se jmenuješ, mladý muži? Asi jsem to zapomněla. A kdo je tohle?“

„Kyle Blackson. Rád vás poznávám, sestro Povýšená.“ Vrhla na něj pohled, při kterém by zkyslo mléko. „Tohle je Dannic Bilsin, Ulyin otec.“

„U sedmi pekel,“ vyhrkla sestra Ariel.

„I já vás rád poznávám,“ řekl Durzo.

Kylar vylezl z loďky a sestra Ariel k němu přistoupila blíž a začichala. Ustoupila, v očích se jí najednou zračil zmatek. Rozhlédla se po docích, aby zjistila, jak daleko se nachází ostatní sestry. „Co jsi to se sebou provedl?“

Podle Durzových instrukcí se teď Kylar stal mužem s velkým, ale nerozvinutým Talentem. Jinak vypadal a byl cítit jako obyčejný člověk. Dokud nepoužije ka’kari nebo Talent, jeho přestrojení zůstane na místě.

„Přišel jsem se podívat na svou ženu,“ řekl Kylar.

„Vi má vyučování, ale po obědě ji mohu přivést.“

„Myslím ženu, kterou jsem si vybral, ne tu, kterou jsi mi vnutila.“ Kylar se nebezpečně usmál. Obličej sestry Ariel zesinal.

„Ty nemáš ani ponětí, co děláš, že ano?“ řekla.

„Možná nejsem jediný.“

„A vy?“ sestra Ariel se otočila na Durza. „I vy budete mít požadavky, které si vyžádají lidské životy?“

„Já se jen přišel podívat na dceru,“ odvětil Durzo.

64.

Pohřeb se odehrál před svatbou. Dorian nechtěl, aby první věcí, kterou jeho novomanželka po svatbě uvidí, byly šílené ženy, které se vrhají do ohně a ječí, zatímco je stravují plameny. Stejně tak nechtěl, aby viděla desítky drobných tělíček, jež na hranici hodí před nimi. Jenine řekl, že odstranil prince, kteří proti němu intrikovali, ale také jí řekl, že mladší jen poslal pryč.

No, dalo by se říct, že pod pojem pryč spadá i peklo. Nebe tam spadalo určitě.

Dorian samozřejmě nikdy dřív kremaci Bohokrále neviděl, ale několik starších meisterů ano. Proběhl rituál, který se však celý točil kolem podvodu − spalované tělo jen zřídkakdy patřilo Bohokráli. Jenže na pohřební hranici Garotha Ursuula žádná náhražka ležet nebude. Garoth byl hluboce oddaný zlu, ale zároveň to byl významný muž, hrůza, která se mohla stát zázrakem, a Dorianův otec.

Přihlížet božskému pohřbu směli jen meisteři, ale toto omezení moc neznamenalo, protože každý vysoce postavený úředník v khalidorské vládě byl meister. Zúčastnili se generálové, byrokrati, strážci pokladny, a dokonce i šéfkuchaři. Výběrčí daní a vojáci byli seřazeni podle hodností. Dorian pronesl bezvýznamná slova velebící Khali a oni zopakovali refrén z její modlitby. Zapálili oheň a Dorian dokázal číst ve virech každého meistera, který se zaštítil před štiplavým pachem škvařícího se lidského tuku. Když byly plameny nejžhavější, Dorian si nechal přivést harém a skoro všechny ženy prohlásil za své. To vyvolalo pár zvednutých obočí, ale nic víc. Od Bohokrále se čekalo, že bude nenasytný. Na osm žen a konkubín, které si zvolily smrt a byly odvedeny stranou, se pohlíželo jako na malé, ale adekvátní vyhovění tradici. Ženám dali víno smíchané s trochou opia a šest z nich se ochotně opilo. Dvě zůstaly střízlivé. Všechny vypadaly smířené s osudem a nekřičely, dokud je eunuchové nezvedli a nevhodili do ohně.

Jejich řev byl příšerný, ale milosrdně krátký. Kdyby utrpení prodloužil, považovalo by se to za velkou oběť Khali, ale Dorian už jí dal víc, než si zasloužila. Mohl zakázat, aby se ženy připojily ke Garothovi. Jenže pokud by je donutil žít a ony Garotha opravdu milovaly, staly by se jedem.

Nebo by své otrocké uctívání přesunuly na mě, stejně jako si dobrý pes najde nového pána, když starý zemře. Dorian sledoval jejich škvařící se těla a odsunul myšlenku stranou.

Kývl na vürdmeistery, kteří udržovali oheň, a plameny vyšlehly ještě výš, stravovaly maso i kosti na popel. Za pár minut to skončilo.

Dorian zvedl ruce, aby naznačil, že se má začít se svatbou. Bude to prostý obřad, i když Khalidořanům bude připadat jako plýtvání penězi. Bohokrál se nikdy neženil. Mezi prostým lidem muž prostě řekl: „Beru si tuto ženu za manželku.“ Od ženy se pouze očekávalo, že nebude příliš výrazně protestovat. Dorian pro Jenine plánoval něco lepšího, ale nesmělo to být příliš cizí, aby to meisteři strávili. Pak se ale, ruce stále zdvižené, zarazil. Tento okamžik podivným způsobem zapadal do jeho proroctví. Dorian ucítil nepříjemný chlad a nachystal viry pro případ, že se na něj chystá další atentát. Splachovač něco pošeptal poslíčkovi, ten uctivě přistoupil k Dorianovi. Dorian se podíval na drahé bílé šaty a pak na shromážděné tváře. Tuhle chvíli viděl v proroctví, ale proč si na ně nemohl vzpomenout?

Naklonil hlavu k poslíčkovi.

„Vaše Svatosti, Splachovač by vás rád informoval, že se náš špeh vrátil z Cenarie. Nahlásil, že muž jménem Logan Gyre byl jmenován králem.“

Svět se zastavil. Manžel Jenine byl naživu. Dorian měl pocit, jako by vystoupil ze svého těla a znovu vklouzl do šílenství, o kterém si myslel, že ho nechal za sebou spolu s prorockým darem.

Jak se opovažuješ, Bože? Co ode mne chceš? Abych jí řekl, že on žije? Stálo mě to duši! Kvůli Tobě jsem se stal netvorem, abych spasil zdejší lid. To Ti na mně vůbec nezáleží? To Ti vůbec nezáleží na téhle zatraceně zemi?

Kdyby ano, zachránil bys tyhle ubožáky sám. Já po zlatých řetězech netoužil. Nestál jsem o Talent, který jsi mi dal. Žádal jsem jen o jednu věc − o tuhle ženu. Stvořil jsi mě s touhou tak hlubokou, že to nejde vyjádřit slovy, a chceš, abych vše obětoval ve chvíli, kdy už se med dotýká mých rtů?

Nezapomněl jsem na tebe. Věz, že s tebou mám plán.

Tohle pro mě nic neznamená, pokud pro mě něco neuděláš. Já Tě nezradil, Ty jsi zradil mě. Non takuulam. Už ti nebudu sloužit. Mezi námi to skončilo.

Bohokrál Beznaděj si všiml pohledů, které na něj upírali jeho meisteři. Usmál se a dokončil pokyn pro Splachovače. „Nechť svatba započne,“ řekl bůh.

65.

Do Durzova pokoje přinesli prostou večeři a Kylar s Durzem ji mlčky snědli. „Měl bys zamířit do svého pokoje,“ poznamenal potom Durzo. „Budou tam každou chvíli.“ Odkašlal si a natáhl se k sáčku s česnekem, který už nenosil.

„Dal bych cokoliv vidět vás, jak se poprvé potkáte se svou dcerou,“ řekl Kylar.

„Dal bych cokoliv, abych tě viděl s tou tvojí,“ oplatil mu Durzo.

Kylar polkl, cítil, že přichází.

„Ty ji cítíš?“ zeptal se Durzo.

„Tři patra nad námi a míří dolů. Je skoro stejně nervózní jako já.“

„Já věděl, proč jsem se nikdy nenechal okroužkovat,“ povzdechl si Durzo.

„Napadá vás, jak bude Uly reagovat, až vás uvidí?“ zeptal se Kylar.

Durzo zavrtěl hlavou.

„Pak byste možná měl sklapnout.“

„Och, no podívejme, jak nám náš malý Kylal lychle vylostl. A čílí se na svého mistla.“

Kylar chvíli odolával pokušení vrazit Durzovi jednu do zubů. Pak se rozesmál. „Neuvěřitelné, co? Měl bych odejít do svého pokoje. Hodně štěstí.“

Durzo ho na odchodu poplácal po zádech. Bylo to zvláštně intimní gesto, ale Kylar neřekl nic, čím by na to Durza upozornil.

Jeho pokoj byl ještě menší než Durzův, kde bylo stěží místo na dvě židle. Kylar měl jen jednu židli a postel. Posadil se na židli. Pak si přesedl na postel. Pak vstal, aby mohl otevřít dveře dřív, než zaklepe. Pak si to rozmyslel a znovu se posadil.

Zaklel. Právě se zastavila na konci chodby − přivedla Uly do Durzova pokoje? Uly a Vi spolu? Nezdálo se, že by Vi cítila vinu, což bylo divné s ohledem na to, že Uly před několika týdny unesla, bila a trápila hlady. Pak se Vi pohnula znovu, byla stejně napjatá jako on.

Kylar vstal, aby otevřel. Ozvalo se rychlé, rázné zaklepání a za dveřmi nebyla Vi sama. Do pokoje vstoupila sestra Ariel a další žena podobného věku, jen s dlouhými blond vlasy. Vi je následovala.

Na tak malý pokoj to bylo příliš mnoho lidí, i kdyby tři z nich nebyly magae. Kylar couvnul zády ke zdi.

„Kyle Blacksone, tohle je Mluvčí Istariel Wyantová. Má to tady na povel,“ představila sestra Ariel tu druhou.

„Rád vás poznávám,“ řekl Kylar. „Jiné pokoje pro hosty nemáte?“

„Já jsem Mluvčí Kaple,“ odvětila podrážděně Istariel.

„Tak proč si neříkáte kapelnice?“ zeptal se Kylar. Co to s ním bylo? Tohle chování v sobě mělo Durzův rukopis. Vi se rozšířily oči.

Istariel sevřela rty. „Máme tu problémy, mladý muži, které jsou možná větší než vaše ego.“

„Proč se setkáváme tady, a ne ve vaší kanceláři?“ chtěl vědět Kylar.

Zamrkala. „Jak jsi to říkala, Ariel, bezstarostný, ale ne hloupý? Kyle, Kapli a celému jihu rychle dochází čas. Pokud máme přežít, potřebujeme Viinu pomoc.“

„Cože?“ vyhrkla Vi.

„Ticho, dítě,“ řekla sestra Ariel.

„Tohle mělo původně proběhnout mnohem pomaleji,“ řekla Istariel Vi. „Chtěli jsme tomu dodat zdání normální výuky, protože služby, které od tebe potřebujeme, pro tebe i Kapli znamenají vážné riziko. Pravdou je, že bys mohla být…“

Sestra Ariel si odkašlala.

„Že jsi nejtalentovanější žena, která do Kaple v tomto století přišla, Vi. Provdala ses ještě před příchodem sem, takže tvé manželství nijak neporušuje třetí alitaeranskou smlouvu. Talent nestačí, aby zajistil postup, ale velmi Talentovanou ženu nelze přehlížet. Jsi tedy velmi známá, velmi Talentovaná a vdaná − za muže, který je také velmi Talentovaný − a tvé manželství neporušuje žádnou dohodu.“

„Hmm,“ zabručela Vi. „Jak velká je šance, že k tomu všemu došlo náhodou?“ Dívala se přímo na Ariel, protože ta měla sklony se červenat.

Istariel si odkašlala. „Ano, tohle. Kyle, my jsme vlastně nikdy nečekaly, že se tady ukážete. Sestra Ariel naopak byla skálopevně přesvědčená, že k tomu nikdy nedojde.“

„Neodhadla jsem, jak moc budeš přístupný Viinimu… šarmu,“ řekla Ariel nevýrazným tónem.

Kylar zrudl. „Proto jsem nepřišel.“

„Ále jste tady,“ řekla Istariel. „Takže můžete Vi zničit − nebo přinejmenším zničit její užitečnost pro Kapli.“

„A proto jste mi přiznaly trochu pravdy. Dobře. To pořád nevysvětluje, proč se tady kvůli setkání se mnou div neplížíte,“ řekl Kylar.

V Istarieliných očích se zablýsklo. „V Kapli již došlo k několika incidentům, které zahrnovaly vy’sanské náušnice. V minulém století někdo proti její vůli okroužkoval Mluvčí.“

„Říká se tomu kroužkové znásilnění,“ řekla Ariel.

Istariel na sestru vrhla chladný pohled. „Přestaň napovídat.“ Otočila se zpátky ke Kylarovi. „Pokoušeli se tak podřídit si jedním úderem celou Kapli a k cíli se přiblížili nebezpečně blízko. A to byl jen poslední incident. Násilné okroužkování tu vyvolává silné emoce.“

„Takže když si nedám pozor na jazyk, Vi dohrála. Proč vám na tom tak záleží?“ zeptal se Kylar.

„Není důvod, proč bychom měli být nepřátelé,“ řekla Istariel.

„Jeden mě napadá.“ Kylar se zatahal za náušnici.

Uhnula před jeho pohledem. „Magae si mágy nesmí brát už dvě stě let, Kyle. Alitaeranský císař Dicola Raiis se obával, že bychom si tady mohly zřídit chovnou stanici na arcimágy, abychom se staly dominantní světovou velmocí, jakou jsme kdysi bývaly. V té době jsme úzce spolupracovaly se školou modrých mágů a smlouva vyžadovala, aby se všechny vdané magae rozvedly. Muži chtěli do války, ale rozhodnutí bylo na Mluvčí, která se sama provdala za modrého. Uvědomovala si, že proti mocné Alitaeře nemáme šanci, a dohodu podepsala. Rozvody u mužů vyvolaly velkou zatrpklost. Od té doby jsou naše vztahy s modrými napjaté. Abychom se ochránily, a možná i ze spousty dalších důvodů, které zahrnovaly i ponižující prohlídky, Kaple zákaz rozšířila i na všechny ostatní muže. Ženy, které se provdaly, tu prakticky skončily. Nemohou dál postupovat uvnitř řádu, někdy jim odmítáme další školení a často jsou cílem posměšků. Bez ohledu na to si tu cestu mnoho žen zvolí.“

„Kolik?“ zeptal se Kylar.

„Polovina.“

„Vy jste ztratily celou polovinu?“

„Ještě horší, než že jsme je ztratily, je, že se k nám vrací špatnou cestou. Je tu žena jménem Eris Buelová, která stanula v čele většího seskupení těchto žen. Chtějí se vrátit. Chtějí odmítnout alitaeranské smlouvy − možná úplně všechny − a založit mužskou školu. Ve svém nitru se ty sestry možná jen touží vrátit zpět. A naše zprávy naznačují, že tu na jaře možná budeme mít víc ex-magae než magae.“

„O jakém množství se tu bavíme?“ chtěl vědět Kylar.

„Od osmi do deseti tisíc. Přestože tolik aktivních sester máme i my, ty naše jsou rozptýlené po celém světě. Pokud nevolnice − ehm, vdané sestry − dorazí a budou požadovat znovupřijetí a zřízení vlastního řádu, nebudeme je moci odmítnout.“

„Co se stane, když nový řád vznikne?“ zeptal se Kylar.

„Nejpravděpodobněji? Okamžitě vyvolají hlasování o důvěře, svrhnou mě a na moje místo dosadí svou vůdkyni. A Eris Buelová je zlostná, naivní a nebezpečná.“

„Chcete, aby ji Vi zabila?“

„Světlo mě oslep, ne!“ zhrozila se Istariel. „Chceme, aby ji Vi nahradila.“

„Cože?!“ vyprskla Vi.

„Jsi Talentovanější než ona. Jsi hezčí a nejsi tak vznětlivá.“

„Och, tak to jste nikdy neviděly, když se Vi naštve,“ ušklíbl se Kylar.

„Podstatné je,“ vysvětlovala Ariel, „že Eris Buelová zatím nevolnice nevede. Ty ženy pocházejí z celého Midcyru. Většina se navzájem nezná. Svou vůdkyni si vyberou, až dorazí sem. A je toho víc. Istariel, pověz jim o Khalidoru.“

„Přestože východní oblasti Khalidoru nejsou výrazněji obydlené, stále to jsou naši sousedé,“ řekla Istariel. „Po Garothově smrti trůn uchvátil nám neznámý muž, co si říká Beznaděj. Máme důvod domnívat se, že jeho vláda nebude mít delšího trvání. Na severu se další Garothův syn, Moburu, spojil s barbary z Mrazu. Máme náznaky, že se jim podařilo znovuobjevit způsob, jak vyvolat armády stvoření, která nejsou zcela lidská. Moburu míří na východ, aby bojoval nebo se spojil s jinou skupinou, podle nás ji tvoří tak padesát vürdmeisterů, které vede Lodrikarec jménem Neph Dada a utábořila se u Černé mohyly. Kolují zvěsti, že má v úmyslu vyvolat Titána.“

„Co je Titán zač?“

„Je to mýtus. Doufáme. Ale jako paní plovoucího ostrova mě napadá jen jeden rozumný důvod, proč by khalidorská armáda potřebovala obra.“

„Vy si myslíte, že chtějí napadnout Kapli?“ zeptala se Vi.

„Myslím si, že jsou to blázni,“ řekla Istariel. „Ale my máme jen armádu pěti set žoldáků a ani jednu bojovou maju. Pokud Khalidořané projdou průsmykem s dvaceti tisíci vojáky, stovkou vürdmeisterů a možná i s kruly nebo Titánem, zničí nás. Přestože máme malou a svůdnou naději, že se ty dvě armády střetnou a před našima očima se navzájem zničí, i kdyby nás napadla jen jedna a i kdybychom vyhrály, budeme tak oslabené, že nás druhá vyhladí.“

„Takže chcete změnit deset tisíc nevolnic v armádu, která bude umírat při záchraně těch, jež jimi opovrhují,“ shrnul to Kylar.

Rozhostilo se mrazivé ticho.

„Jsem zodpovědná za životy žen ve své péči a chráním odkaz tisíce let vzdělanosti a svobody,“ ohradila Istariel. „A proto i kdyby mě to stálo Viin život a její čest, tvůj život a tvoji svobodu, můj život a reputaci i válku s Alitaerou, abych je zachránila, s radostí zaplatím, a klidně ještě něco přidám. Kyle, můžeš mé plány a svou ženu zničit prostě tím, že řekneš první maje, na niž narazíš, že tě okroužkovala násilím. Nemůžu ti v tom bránit. Ale stejně tak tě ani nedokážu osvobodit. V průběhu staletí od doby, kdy byly tyto náušnice Vytvořeny, je studovaly magae mocnější, než jaké žijí dnes, a shledaly pouto nezlomitelným. Za své mlčení můžeš žádat, co budeš chtít, ale nežádej nemožné. Tak jaká je tvá cena?“

„Popište mi přesně, co si kupujete,“ vyzval ji Kylar.

„V následujících týdnech zaranžuji velmi ošklivou a velmi veřejnou debatu s klíčovými členkami své rady o nevolnicích. Ariel bude jedna z těch, co se mnou nebudou souhlasit. Budu zastávat tvrdý postoj, že nevolnice se ke Kapli nikdy nepřipojí. O pár dní později prosáknou informace o jedné z těch hrozeb, o nichž jsem ti pověděla. Vyšlu posla do Alitaery, ať nám na základě alitaeranských smluv poskytne ochranu. Mé požadavky budou neskutečně přehnané, takže i když Alitaera vojáky pošle, jejich malý počet bude brán jako urážka. Vi začne s každým, kdo bude mít zájem, a se sestrou Ariel vyučovat válečné umění. Já výuku zakáži, ale nepodniknu žádnou akci proti těm, co mi budou ‚vzdorovat‘. Pokud Vi svoji roli sehraje dobře, bude mít skvělé vyhlídky stát se vůdkyní rebelů. Přijde jaro a Vi se mnou bude jménem nevolnic vyjednávat. Já se podvolím a nevolnice budou za jistých podmínek přijaty zpět − hlavně tu budou muset rok pobývat, aby získaly plné hlasovací právo.“

„Čímž,“ vložila se do toho Ariel, „zajistíme, že jich tu alespoň pár zůstane. Většina žen má farmy, obchody a rodiny, ke kterým se budou chtít vrátit.“

„Ano, děkuji, Ariel,“ odsekla Istariel. „Ale těm, co si budou opravdu přát zůstat, to bude umožněno a budou moci zůstat vdané. Pokud to vydržíme do léta, znovu otevřeme jednání o alitaeranských smlouvách.“

„A co zabrání tomu, abyste Vi neobětovaly Alitaeranům?“ zeptal se Kylar.

„Důvěra, kterou si mezi nevolnicemi vybuduje, ji učiní nedotknutelnou. Pokud ji zradím, postačí to, aby se tu nevolnice usadily, staly se plnoprávnými voličkami a svrhly mě. A Alitaerané budou problém až příští rok.“

„A jakou roli v tom hraji já?“ zeptal se Kylar.

„Budete se svou ženou sdílet dům. Je mi jedno, jestli spolu budete sdílet i postel, ale musí to vypadat jako řádné manželství. Budete spolu muset trávit dost času, abychom přetvářku udrželi. Nic těžkého, jen spolu čas od času povečeříte v hostinci, vyjdete si na procházku nebo se budete držet za ruce.“

„Máte vůbec tušení, jaké to pro mě je, když s ní musím být v jedné místnosti?“ řekl Kylar. „Miluji jinou ženu, ženu, kterou jsem si chtěl vzít. Když mě vzruší jiná žena než Vi, je mi prakticky na zvracení. Nedokážu ovládat sny. Cítím, co cítí ona. Já…“

„S tím nic nenaděláme!“ rozčílila se Istariel. „Zbav se staré lásky. Začni sdílet postel s Vi. Možná v sobě časem najdete zalíbení.“

„Ty krutá, krutá děvko!“ Ta myšlenka byla Kylarova, ale vyslovila ji Vi.

Ohromilo ho to stejně jako Ariel a Istariel.

„Jestli chceš předstírat, že tomu tak není, klidné pokračuj,“ řekla Istariel. „Ty jsi ho okroužkovala. Necháš zemřít tisíce, aby ses cítila dostatečně vinná? Kyle, necháš tisíce zemřít, abys potrestal mě nebo sestru Ariel? Zlepší se tím něco? Příští rok budeš stále okroužkovaný bez ohledu na to, co se stane s Kaplí. Kyle, dám ti vše, co si budeš přát. Vi, získáš lepší postavení a víc moci, než se ti kdy snilo. Časem se staneš Mluvčí. Je to vaše volba. Dohodněte se a řekněte to sestře Ariel. Už mě s vámi nesmí nikdo vidět. Pokud se někdy potkáme, očekávám, že se budete chovat, jako byste mě nesnášeli. Předpokládám, že to nebude těžké.“

Otevřela dveře, rozhlédla se na obě strany a odešla. Sestra Ariel pak řekla: „Elene do vašeho nového domu dorazí za pár hodin. Bude se vydávat za vaši služebnou.“

„Ještě jsem neřekl ano,“ připomněl jí Kylar.

Sestra Ariel se na něj dlouho klidně dívala, pak otevřela dveře a odešla.

„Tak co uděláme?“ zeptala se Vi.

Takhle blízko Kylar zachytával útržky obrazů přímo z její mysli. Byla tam Elene, jak odhazuje nůž. Byl tam Kylar, zářivě se usmíval, jeho pohlednost byla několikanásobně umocněna. Viděl sám sebe, jak se natahuje a jemně se dotýká její tváře. Viděl se, jak ji objímá. Viděl se v trůnním sále, zuřivý a divoký, jak roztíná hlavu Garotha Ursuula a zachraňuje Vi život. Viděl se, jak se na ni s hrůzou dívá, když nahmátl náušnici. Viděl se nad ní s odhalenou hrudí a napnutými svaly, díval se na ni a v očích mu planul oheň. A pak znovu strach a odpor.

Kylar se zahleděl na Vi a byl rád, že na sobě nosí oblečení podobné neforemnému bílému pytli. Ale byla dost blízko, aby ji cítil. Nepoužila parfém. Možná se umyla levandulovým mýdlem, ale cítil hlavně ji, a voněla úžasně.

Uviděl Jarla klesat v záplavě krve a pak spatřil výstřel z její perspektivy, slzy ji skoro oslepily, když šíp vypustila. Cítil její sebeopovržení a vinu − a ať byla její podřízenost magická nebo světská, odpustil jí.

Nepotřeboval na to slova. Přímo to z něj vycítila. Oči se jí zaleskly slzami.

Kylar si odkašlal, mimoděk se jí podíval na ňadra a zrudnul, když si toho všimla. Okamžitě se mu vrátila vidina, jak ji drží nahou, a nebyl si jistý, od koho z nich vzešla. „A do prdele,“ hlesl.

Podívala se na úzký slamník opřený o zeď a rychle uhnula pohledem, ale ten obraz schovat nedokázala − Kylar nad ní, pohledný, svalnatý, jeho dotyky ji rozpalovaly, jejich nohy se proplétaly, přitáhla si ho k sobě a jeho váha v ní probouzela něco hlubokého, opravdového a lepšího, než si zasloužila. „Bohové,“ vydechla Vi, „tohle posouvá předehru na úplně jinou úroveň.“ Cítil teplo, které se rozlévalo jejím tělem.

„Ne,“ řekl. „Už jsem Elene zradil všemi možnými způsoby, ale takhle ne. Prosím, tohle nemůžeme udělat, nikdy k tomu nedojde. Rozumíme si?“

Její vzrušení okamžitě zmizelo, nahradily ho zmatek a vina. Udělala krok vpřed a natáhla se k němu.

Ucouvl. „Nemyslím si, že bychom se měli jeden druhého dotýkat. Chápeš proč.“

Uhnula pohledem, vzduchem se šířil její pocit odmítnutí a ubohosti. Chtěl ji konejšit, ale neudělal to.

„Rozumím,“ řekla tiše.

66.

Sestra Ariel na Kylara zírala způsobem, který ho nenechával na pochybách, že se ho snaží prozkoumat pomocí Talentu. „Elene tu bude za pár minut. Jsi se vším spokojen?“ zeptala se.

Střetl se s jejím pohledem. Přál si, aby si mohl přes oči přetáhnout ka’kari, ale Durzo mu řekl, že v přestrojení za vysoce Talentovaného muže, jenž se svého latentního Talentu dotkl jen několikrát v případech, kdy mu šlo o život, ka’kari nebo Talent používat nemůže. Proto Kylar nechal ka’kari přichycené na Odplatě v Durzově bezpečném domě. Jistě, později by mohl přestrojení znovu obnovit, ale otázkou bylo, jestli se mu chce strávit osm hodin opravováním převleku kvůli krátkému použití Talentu.

Kylar začínal doceňovat, že ho Durzo naučil tolik světských dovedností, které po probuzení Talentu považoval za překonané.

„Ujde to,“ řekl. Kaple jim dala ohromnou sumu peněz, aby si mohli pronajmout malé panství na okraji jezera. On a Vi se tam nastěhují dnes a v domě byly pokoje i pro Elene a Durzu, i když Uly bude muset dál bydlet v Kapli. Kylar Vi většinou neviděl. Vstávala brzo, šla do Kaple a vracela se pozdě večer. Až začne „rebelie“, budou moci Vi a její společnice cvičit na velkém obezděném dvoře u panství. Což byl samozřejmě důvod, proč panství vybrali.

„Kde ses naučil takhle maskovat?“ zeptala se Ariel. „Je to pozoruhodné. Nevěřila bych, že je něco takového možné.“

„Možná ses prve jen zmýlila.“

„Och, já dělám chyby, Kyle, a většinou v nich figuruješ ty, ale mám dokonalou paměť.“ Odkašlala si. „Chtěla bych se omluvit. Tvé obtíže jsou především má vina. Nebyla jsem si jistá, jaké důsledky to pro tebe bude mít, ale stejně jsem Vi zmanipulovala, aby to udělala.“

„A rozhodla by ses jinak, kdybys to měla udělat znovu?“ zeptal se Kylar.

Odmlčela se. „Ne.“

„Pak to není opravdová omluva, že ne?“

Sestra Ariel se otočila a odešla. Kylar si promnul spánky.

„Ahoj,“ ozval se hlas u dveří.

Kylar vzhlédl a uviděl Elene. Nesměle se usmívala. Zachvěl se. Úplně ztuhnul. Nejprve ho znovu překvapila její krása, dokonalá vyváženost jejích rysů, lesklá pleť. Pak jeho oči přitáhl nejistý úsměv a nezměrná a křehká naděje v jejích očích, čekala, jak na ni zareaguje. Přestože byla vyplašená, prozářila celý pokoj. V krku se mu usadil obrovský knedlík. Než si to mohl promyslet, přešel pokoj a přitáhl si ji do náručí.

Vášnivě ho objala a on ji nemohl pustit. Silně ji k sobě tiskl a celý svět mu najednou připadal v pořádku. Cítil její vlasy a kůži a ta zapomenutá vůně byla vůní domova.

Netušil, jak dlouho to trvalo, ale vzpamatoval se příliš brzy.

Elene změnu okamžitě vycítila. Odtáhla se a vzala jeho tvář do dlaní. Dívala se mu přímo do očí, a když uhnul, přitáhla si ho zpět. „Kylare, je tu něco, co bys měl vědět,“ řekla.

„Něco, co bych já měl vědět?“

„Ano,“ přikývla. „Vím úplně o všem, a miluji tě.“ Její přitisknuté dlaně sklouzly, prsty mu přejela po tvářích. „Miluji tě.“

„Elene,“ řekl Kylar. Překvapilo ho, že její jméno zní jinak než všechna ostatní jména, která kdy přešla přes jeho rty. „Je toho víc než jen Vi.“

„Vím o obou věcech,“ řekla Elene.

Kylar se zarazil. „O obou věcech.“ Tím mu odpouštěla to, na co myslel, nebo mu odpouštěla něco, čeho si ani nebyl vědom? V průběhu krátkého pobytu v Caernarvonu, který strávili jako šťastná rodina, by to Kylar nechal plavat, bál by se, že ho zasáhne cosi, co neviděl přicházet. Nyní zavrtěl hlavou. „Miláčku, tohle je příliš důležité, abychom to neprobrali.“

Elene trochu naklonila hlavu do strany a on si všiml, že poznala, jak se změnil. Respektovala ho za to ještě víc. Tohle byla jedna z věcí, které na Elene miloval − byla tak otevřená, že okamžitě věděl, co cítí, a často to byly opravdu silné city. „Vím o okroužkování. Vi a já jsme vedly několik dlouhých a nepříjemných rozhovorů. Vím, že jsi kvůli těm kroužkům prodal meč a chtěl jsi je dát mně. Vím o Jarlovi.“ Do očí jí vyhrkly slzy, ale zahnala je mrkáním. „Vím, že skrze náušnice sdílíš jisté… intimní sny s Vi, vím o dohodě s Kaplí a vím, že se máš chovat jako Viin manžel. Nelíbí se mi to, ale je to správná věc. Taky jsem se změnila, Kylare.“ Zamračila se. „Tedy Kyle, ale dovol mi, abych ti alespoň ještě hodinu říkala Kylare. Nevadí ti to?“

Zavrtěl hlavou, ten zatracený knedlík v krku nabobtnal. „Mám rád, když mi říkáš mým jménem.“

Usmála se a najednou jí oči zaplnily slzy. Zachvěla se. „Slíbila jsem si, že nebudu plakat.“

„A později si plakat dovolíš?“ zeptal se.

Nečekaně se zasmála a bylo to příjemnější než hudba. „Jak to, že mě tak dobře znáš?“ Zhluboka se nadechla. „Kylare, v Caernarvonu jsem měla jisté představy o tom, jakým mužem bys měl být. Je v tobě něco, co je vášnivé, divoké a silné, a to mě fascinuje a děsí. A když mě to vyděsilo, snažila jsem se tě změnit, neposlouchala jsem tě a nerespektovala tak, jak si zasloužíš. Nedůvěřovala jsem ti.“

Asi jsi měla takový bláznivý pocit, že tě odvedu do cizí země a pak opustím.

„Tak jsem strach zabalila do opravdu pořádných rádoby počestných keců.“

Kylarovi povyskočilo obočí. Elene kleje?

Ušklíbla se, líbilo se jí, že ho šokovala. Ale pak její výraz zvážněl. „Všechny naše hádky o tom pitomém meči… ty jsi Odplatu nemohl prodat, protože ty jsi Odplata. Ta dívka v Caernarvonu, ta ze šperkařství, Capricie? Změnil jsi jí život, dal jsi jí, co si zasloužila, stejně jako když jsi zabil ty lotry. Pravdou je, Kylare, že jsem svého Boha viděla jinak než všichni ostatní. Mrzí mě to. Když jsem poprvé zjistila, že jsi kvůli mně prodal Odplatu, plakala jsem kvůli sobě, protože jsi mě opustil. Ale později jsem plakala za tebe, protože jsem ti tak sdělovala, že pro mě nejsi dost dobrý.

Kylare, to, co děláš, mě děsí. V hlavě to chápu, ale srdce s tím má stále problémy. Je to, no, hrozivé a děsí mě to.“

„I mě to děsí.“

Podívala se na něj klidnýma očima. „Když jsem utíkala od otrokářů, byl tam Khalidořan, který se chystal zastřelit malého chlapce. Zabila jsem ho. Zabila jsem zločince, aby mohl nevinný žít, a přesně to jsi ty udělal s královnou, Kylare. Doufám, že už nikdy nebudu muset znovu zabíjet, ale nemyslím si, že bych byla lepší, když ty to dělat musíš.“

„Cože? Otrokáři? Počkat, tebe unesli?“

„Mám pro tebe důležitější příběh než tenhle, Kylare. Když jsi zemřel, měla jsem sen. Navštívil mě velmi malý muž. Byl pohledný a měl bílé vlasy, žluté oči a planoucí jizvy.“

Kylar znovu ztuhl. To mohl být jedině Vlk.

„Pověděl mi o ceně za nesmrtelnost. Pokaždé, když zemřeš, zemře za tebe někdo z tvých milovaných. Pověděl mi, že tentokrát to budu já. Řekl, že udělá vše, co bude moci, aby mou smrt pozdržel do jara.“

„Nevěděl jsem to,“ zašeptal Kylar.

„Kylare, myslím, že v Caernarvonu pro mě bylo nejtěžší uvědomit si, že ty jsi důležitý a já ne. Ale teď, místo abych tě nenáviděla nebo se s tebou hádala, budu bojovat po tvém boku. Vše dobré, co ve svém životě vykonáš, vykonáš díky mně. Předpokládám, že to bude hrdinství, které nikdo neuvidí, ale tím je to možná lepší, ne horší.“

„Miluji tě, Elene. Omlouvám se, že jsem byl takový hlupák. Omlouvám se, že jsem odešel.“

„Kylare, miluješ dívku s jizvami, a já miluji muže, který má úkol. Láska něco stojí, ale ty si to zasloužíš.“

„Jak tohle můžeš říct? Zabil jsem tě. Ukradl ti život.“ Kylar polkl, ale ten zatracený knedlík nezmizel.

„Nemůžeš ukrást, co ti dobrovolně nabízím. Můžu žít s myšlenkou na věčnost, protože vím, že jí budu brzy čelit, a nemíním promarnit ani vteřinu času, který mi zbývá. A proto jsem se rozhodla, že tu budu s tebou.“

A potom se Kylar rozplakal. Venku na dvoře cítil Vi, jak čelí vlně šoku. Pak se vzpamatovala a snažila se sama sebe rozptýlit, aby jim poskytla soukromí. Elene ho objala a on ucítil bezmezné teplo a bezpodmínečné přijetí. Rozplakal se ještě víc. Všechny jeho pochyby, sebeobviňování, strach a pohrdání sebou samým odpluly pryč. A když se proud jeho slz zastavil, rozplakala se ona. Ty slzy byly očistné, a jak ji tu Kylar držel, poprvé za mnoho let si připadal opravdu čistý.

Když slzy přešly, podívali se jeden na druhého, tvář vlhká od slz se dívala na stejně uplakanou tvář, a smáli se a objímali. Elene mu pověděla o cestě do Cenarie a jak ji zajali otrokáři. Kylar jí vyprávěl, jak se ho Aristarchos pokusil zabít, o Jarlově smrti, o souboji s Bohokrálem a okroužkování. O tom, jak se snažil dosadit Logana na trůn, o své smrti na kole, o tom, jak zjistil cenu nesmrtelnosti, a o znovushledání s Durzem.

Pak se ho ptala na krvavou práci, na první zabití, na jeho trénink, na Talent a na to, co vidí, když se skrze ka’kari podívá do duší jiných lidí. Řekl jí holou pravdu a ona mu naslouchala. Svěřila se mu, že nerozumí všemu, ale poslouchala, nesoudila a poté se k tomu znovu nevracela.

Jak mluvil, Kylar se pomalu uvolňoval. Cítil, jak napětí způsobované tajemstvími, vinou a strachem z odhalení a zavržení − všechno napětí, které v sobě nosil po většinu života a které považoval za jeho součást − začíná mizet. V Elene nalezl klid. Poprvé nalezl mír.

Díval se na ni novýma očima a její krása byla jako teplá pokrývka v chladné zimní noci. Jako by se po dlouhé cestě vrátil domů. Nebyla to krása určená ke svádění, jíž oplývala Vi, tahle krása se měla sdílet. Bylo-li Viino tělo vytesáno, aby vzbuzovalo touhu, celá Elenina bytost probouzela lásku. Elene měla jizvy, její postava byla atraktivní, ale ne tak, aby při pohledu na ni muži ztráceli dech − a přesto svou krásou Vi překonávala. Tušení, které Kylara drželo od Vi dál už od prvního okamžiku, když se ho pokusila svést na panství hraběte Drakea, dostávalo pevné obrysy. Život nesdílíme se ženiným tělem, život sdílíme se ženou.

„Vezmi si mě,“ požádal ji Kylar, sám sebe tím překvapil. Pak si uvědomil, že jeho ústa jen pronesla to, po čem touží celým srdcem. „Prosím, Elene, vezmeš si mě?“

„Kylare…“

„Vím, že by to muselo být tajemství, ale bylo by to skutečné a já tě chci.“

„Kylare…“

„A uvědomuju si, že tenhle zatracený kroužek nám pravděpodobně zabrání milovat se, ale já na něco přijdu, a i kdyby to nešlo, miluju tě. Chci být s tebou. Stojím o tebe víc než o sex. Já vím, že je to se mnou těžké, ale myslím to vážně. Můžeme…“

„Kylare, sklapni,“ řekla Elene. Při pohledu na výraz jeho tváře se usmála, uhladila si šaty a pokračovala: „Bude mi ctí stát se tvou ženou.“

Chvíli tomu nemohl uvěřit. Pak se její úsměv začal rozšiřovat a on ji najednou držel v náručí. Plakala, ale byly to slzy radosti. Políbil ji a celé její tělo se smrsklo na rty, které byly měkké, teplé, lákavé, vlhké, citlivé a plné touhy. Byl to nejlepší pocit, jaký v životě zažil. Pak se pozvracel.

67.

Jejich milování bylo zcela jednostranné. Znovu. Jenine byla ještě před měsícem panna, Dorian si proto namlouval, že za to může nedostatek zkušeností a její neohrabanost pramení z toho, že neví jak. Ale Jenine olupracovala a Dorian byl stále při chuti, takže tyhle omluvy pomalu dostávaly trhliny. Uhýbala pohledem, když na ní ležel, nedokázala vzdorovat jeho pronikavému pohledu. Zabořil hlavu do jejích vlasů, snažil se ignorovat netečnost jejího těla. Vyvrcholil sám.

Držel ji, nasával její vůni a snažil se zahnat pocit samoty.

Nikdy ho neodmítla, i když k ní v jeden den přišel podruhé nebo potřetí, a tím to bylo ještě horší. Nepředstírala vyvrcholení, alespoň ne teď. Ale i když se jí to podařilo, propast mezi nimi to nepřekonalo. Ve všem, co mu neříkala, viděl ženu, která se ho zoufale snaží milovat a pokouší se tu lásku všemi způsoby probudit.

I nyní, když ji držel, se k němu tiskla. Zkusil vše, v čem by nefigurovaly viry, aby ho milovala stejně silně, jako miloval on ji. Bylo tu království, jež musel bránit a spravovat, muži, které musel cvičit, spiknutí, jež musel odhalit, reformy, které musel zavést, a magie, již musel procvičovat, ale každý den si vyhradil pár hodin, které trávil s ní. Mluvili spolu, tancovali, recitovali poezii, starali se o zahradu, vyprávěli si příběhy, poslouchali bardy, smáli se a teprve potom se milovali. Nejhorší na tom bylo, že se zdálo, že to funguje. Jenine mu připadala spokojenější, lépe přijímala jeho přítomnost, humor i lásku − všude, jen ne v ložnici. To proto, že jí bylo šestnáct a milování pro ni bylo nové, nebo byla jejich láska stejná lež jako Loganova smrt? Nebo bylo vše v pořádku a otrávená byla jen jeho mysl? Nebo ho milovala a on se prostě zbláznil?

„Na co myslíš?“ zeptala se ho Jenine.

Dorian se zvedl na lokti a políbil jí ňadro, aby získal čas na přemýšlení. „Jak moc tě miluji,“ by byla jen částečná pravda. „Jak moc tě miluji a jak moc ty nemiluješ mě,“ by bylo příliš kruté. Ale láska ke svému rozvoji pravdu potřebovala. Promnul si rozbolavělou hlavu. „Myslel jsem na to, jak moc se snažíš a jak moc si toho cením.“

Rozplakala se a v tom, jak se k němu přitiskla, byla pravda.

* * *

Logan seděl na novém trůnu. Řemeslníkům dal na jeho dokončení tři týdny, jen tak tak to stihli. Chtěl, aby byl z obyčejného pevného dřeva a bez ozdob, ale vévodkyně Kirena ho tak dlouho přesvědčovala, že cenarijský trůn nemůže vypadat jako židle od stolu, až se podvolil. Trůn ze santalového dřeva, vyleštěný skoro zářil, byl pevný, elegantně tvarovaný a opěrky rukou zdobilo několik velkých rubínů. Nějakým kouzlem byl pohodlný i pro muže Loganových rozměrů. Skoro litoval krále, který na něj usedne po něm. Na Loganově trůnu si budou připadat jako trpaslíci.

Povytáhl obočí na Lantana Garuwašiho, který po jeho pravici klečel na tlusté vlněné dece položené na podlaze. Vypadalo to nepohodlně, ale Garuwaši působil spokojeně. Přikývl a Logan mávl rukou.

Lae’knaught z Wirtu, který prakticky byl jejich hlavním městem, poslal nového velvyslance. Dorazil ve smluvenou dobu, dokonce o hodinu dřív.

„Zdravím vás, Vaše Veličenstvo,“ začal diplomat. Chvíli pokračoval vyjmenováváním Loganových titulů, pak svých vlastních a těch generalissima Jula Rotanse. Logan to poslouchal s bezvýrazným obličejem. Vytáhnout proti Khalidoru bez Lae’knaughtu by byla sebevražda. Když bude mít štěstí, shromáždí do jara armádu patnácti tisíc mužů. Garuwašiho sa’ceurai přidají dalších šest tisíc. Kromě toho neměli víc než tisíc koní. Cenarijští šlechtici byli jediní lidé v zemi, kteří měli čas a peníze vydržovat si jízdu, a většina z nich se tím neobtěžovala. A ti, co ji měli, přišli o většinu jezdců v marném vzdorování Garothu Ursuulovi. Lantano Garuwaši zase přilákal hlavně rolníky, pochybné sa’ceurai a ty, co ztratili pána. Jeho armáda byla nejlepší v Ceuře, ale ani zdaleka ne nejbohatší. Špioni vévodkyně Kireny tvrdili, že Khalidor má minimálně dvacet tisíc vojáků a tisíce čarodějů.

Garuwašiho muži cvičili Loganovy jednotky a budou s nimi cvičit nejméně tři měsíce, čtyři, když bude tvrdá zima. To byla pro armádu rolníků věčnost, ale Loganovi se nezamlouvala představa, že se postaví přesile a čarodějům Khalidoru na jejich vlastním území. Ať už to fungovalo jakkoliv, to, co Lae’knaughti nazývali Zbrojí skepse, je činilo odolnějšími proti magii, a pokud se jim podaří vyřadit meistery, demoralizují prosté khalidorské vojáky, kteří byli zvyklí, že čarodějové rozdrtí jejich protivníky dřív, než budou muset pozvednout meče. To vše vedlo k jednomu nepříjemnému faktu − pokud chce Logan získat Jenine zpátky, potřebuje k tomu Lae’knaught.

„…po zevrubném projednání vašich návrhů došlo Nejvyšší vedení k rozhodnutí,“ řekl diplomat.

Logan náhle vstal. „Vyhoďte ho,“ rozkázal strážím. Ty okamžitě popadly diplomata pod oběma rukama.

„Ani jste mě nevyslechl!“ zaječel muž, když ho pozadu vlekli ze sálu, nohama se skoro nedotýkal země.

„Och.“ Logan si promnul bradu, jako by si to vůbec neuvědomil. „No dobře, pokračujte. Ale zrychlete to. Nudíte mě.“ Popravdě věděl, jaká bude odpověď, už ve chvíli, kdy u „návrhů“ diplomat použil množné číslo.

„Plně souhlasíme s prvním a druhým článkem, je tu však několik drobných detailů v odstavci třetím, u kterých jste si pravděpodobně neuvědomoval, že porušují velice významné čestné zásady Lae’knaughtu. Jsem si jist, že to nebylo záměrné, když jste po nás žádal rouhání proti naší nejvyšší víře.“

„Aha. Pusťte ho,“ rozkázal Logan. „Omlouvám se, sire, nechtěl jsem vás urazit. Které pasáže považujete za problematické?“

„Jak jsem řekl, ehm, souhlasíme, že Khalidor je náš společný nepřítel a nadešel čas jednat. Souhlasíme, že…“

Logan netrpělivě mávl rukou. „Začínáte mě znovu nudit.“

„Prostě máme jisté logistické problémy s přerozdělením našich jednotek.“

„Ano?“ podivil se Logan. Napadlo ho, že s tím budou problémy. Lord generál Agon měl chabé mínění o loajalitě Lae’knaughtu, proto zažádal o ujištění, že jednotky Lae’knaughtu budou rozděleny a podřízeny cenarijským a ceuranským velitelům. Byl to vojenský kompromis. Cenarijští velitelé nebudou pikenýry využívat tak efektivně jako velitelé Lae’knaughtu. Cenarijci prostě takovým jednotkám nikdy dřív neveleli, takže neznali jejich silné a slabé stránky. Na druhou stranu značně ztíží případné přípravy na zradu, zvláště s ohledem na aktivitu špionů vévodkyně Kireny.

„Mám-li být upřímný, Vaše Veličenstvo, nápad svěřit naše pikenýry pod vaše velení se rovná sebevraždě.“

„Budiž,“ uznal Logan.

Ten muž byl profesionál, proto nijak nedal najevo překvapení nad Loganovým náhlým souhlasem. „Také tu bylo několik dalších detailů, ale ujišťuji vás, že nejsou tak důležité. Jenže když spolu nyní v principu souhlasíme, mohl bych se setkat se zástupci Vašeho Veličenstva, abychom ujednali…“

„A to proč?“ zeptal se Logan.

Diplomat se nejistě odmlčel. „Ehm, abychom doladili detaily naší aliance?“

„Aliance?“ podivil se Logan.

Diplomat otevřel ústa, ale nevyšla z nich žádná slova.

„Ne, ne, sire,“ zavrtěl Logan hlavou. „Tohle není aliance. Tohle je válka. Odmítl jste mé podmínky. Až v létě Garuwašiho sa’ceurai skončí s drancováním Wirtu a pobijí všechny vaše důstojníky, dostanete tuto nabídku znovu − s jedním malým dodatkem. Jmenovitě půjde o stálé zařazení pikenýrů pod cenarijské velení. A pokud i tehdy řeknete ne, pobiji vás všechny. Stráže?“

Muži diplomata znovu popadli.

„Vaše Veličenstvo, počkejte!“

Logan zvedl prst a stráže se zastavily. „Jediná slova, která od vás chci slyšet, jsou: ‚Vaše Veličenstvo, návrh přijímáme.‘ Pokud chcete říct něco jiného, povězte to generálu Dynu Rotansovi, který vás doprovází. Je zvláštní, že zvolil oděv sluhy, přestože vás hodností převyšuje a je známo, že mu bratr naslouchá. Řekněte mu, že měl raději zkusit najít své koule a promluvit si se mnou osobně. Považuji za urážlivé, že vyčkává, až se věci zhorší, aby se pak do nich mohl vložit. Podlézání Lae’knaughtu už mě unavuje. Vzkažte mu, že má zakázán přístup na můj dvůr. Dávám vám půl hodiny. Pak buď přijdete k mým dveřím se slovy, která jsem vám řekl, nebo si najděte rychlé koně.“ Logan kývl a stráže diplomata vyvlekly ven.

Když se dveře zavřely, Garuwaši poznamenal: „Zdá se, že si to užíváte.“

„Naopak, jsem jen krůček od toho, abych se pozvracel.“

„Vážně? Protože jste se právě kvůli nesmyslnému opatření pokusil vyvolat válku.“

„Znával jsem kluka, malého kluka, takovou nicku. Někdo si ho neustále dobíral, až se na něj ten kluk jednoho dne vrhl jako smyslů zbavený.“

„Vyhrál ten kluk?“

„Dostal výprask. Ale nikdo další už si na něho nic nedovolil, protože na každý pokus o šikanu reagoval, jako by na vítězství závisel jeho život. V souboji s ním neplatila pravidla. Bylo mu jedno, jak moc ho zraní. Chtěl vyhrát. Já byl vždycky větší a silnější než ostatní děti, ale bojoval jsem fér a přestal jsem, když někdo uznal, že prohrál. Jenže jsem se musel prát mnohem častěji než on.“

„Takže své jednání s Lae’knaughtem zakládáte na metaforách z dětství?“ zeptal se Garuwaši.

„A právě proto je mi zle.“ Jenže jiná cesta nebyla. Bez Lae’knaughtu ženu zpátky nezíská.

Lantano Garuwaši si odkašlal. „Když už probíráme věci, ze kterých se dělá zle, dostaly se ke mně zvěsti, že někteří členové Nejvyšší rady navrhují, aby regent vyslal emisara, který by zjistil, zda jsem ztracený ceuranský král.“

„Říkáte to, jako by to byla špatná věc.“ Cenarie měla nepřátele na severu a východu i nepřátele vnitřní, poslední věc, již Logan potřeboval, byly problémy na jihu.

„S emisarem pravděpodobně pošlou i armádu.“ Garuwaši ztlumil hlas. „Bude chtít vidět Ceur’caelestos.“

„A?“ nechápal Logan.

„Kylar vám to neřekl?“

„Neřekl mi co?“

„Mrzí mě, že jste toho muže musel odsoudit k smrti, Vaše Veličenstvo. Není mnoho takových, kteří by chránili něčí čest, aniž by jim ten muž něco dlužil.“ Garuwaši si znovu odkašlal a Logan by mohl přísahat, že vysoký zrzek zrudl. „Já, ehm, já už delší dobu Meč nebes nevlastním. Kylar ho hodil do Ezrova lesa. Mág pro něj šel a po návratu mi řekl, že obdržel proroctví od samotného šíleného mága, podle kterého mi má ukovat nový meč. Jenže ten mág se ještě nevrátil.“

„Ale nosíte…“

„Pochvu s jílcem. Pokud budu muset meč ukázat, jsem mrtvý. Až se to zjistí, tak mi nedovolí ani to, abych se zabil sám a mohl tak očistit svou čest.“

A já přijdu o nejlepší část své armády.

„Chápu,“ řekl Logan. „Udělám vše, co půjde, abych tomu mágovi poskytl dostatek času. Jsem si jistý, že se vrátí. Jméno Lantana Garuwašiho nebude pošpiněno.“

Seděli v tichosti, oba napjatí.

„Jak pokračuje vaše tažení proti Sa’kagé?“ zeptal se nakonec Garuwaši.

„Těžko říct. No, s výjimkou toho, že já i všichni mí poradci jsme stále naživu. Tahle válka nám vlastně může pomoci. Máme co nabídnout lidem, kteří mohou oplácet jen násilím. Nazýváme to odslouženou amnestií. Různý počet let vojenské služby za různé zločiny. Jak budeme shromážděnou armádu platit, to zatím nevím, ale tihle lidé potřebují něco dělat, a já je raději nechám zabíjet naše nepřátele než svoje lidi.“

„A zaplníte armádu nedůvěryhodnými lidmi.“

„Ano. Ale nepřišlo snad mnoho vašich mužů o pána? Neříká se v Ceuře, že takoví muži nemají čest? Vše, co můžu udělat, je dát lidem, co se chtějí změnit, šanci to udělat, a než k tomu dojde, budu živit jejich rodiny. Nikdo, kdo býval v Sa’kagé, nebude smět vstoupit do městské stráže a za braní úplatků bude strážným hrozit šibenice. Máme spoustu problémů, ale právě teď většina lidí tak strašně nenávidí Khalidor, že budou raději bojovat po mém boku a pokusí se porazit Khalidořany, než aby se znovu obrátili proti mně.“

„Vy věříte, že můžete vyhrát,“ řekl Garuwaši.

„Dokud budou vévodkyně Kirena a hrabě Drake naživu, vypadá to spíš na mě než na Sa’kagé.“ Logan pokrčil rameny.

Garuwaši zabručel, zvuk, který mohl a nemusel znamenat souhlas, a dál čekali v tichu.

Masivní dveře trůnního sálu se otevřely a vešel diplomat. Uběhlo jen patnáct minut. Mužovy oči byly plné zášti. „Vaše Veličenstvo,“ řekl, každé slovo cedil mezi zuby, „váš návrh přijímáme.“

68.

Do měsíce od prvního tajného setkání s Vi vymyslely nevolnice dva tucty nových kouzel. Chudozubá farmářka se zuby zažloutlými od tabáku znala kouzlo, které jídlo učinilo sytějším. Alitaeranská vdova vymyslela vlákno, které jídlo udrželo čerstvé celé měsíce. Další přidaly své znalosti a brzy vytvořily sušenku, co měla rozměry poloviny mužské dlaně, poskytovala dostatek energie na celý den, vyvolávala pocit sytosti a mohla mít tucet různých příchutí. Žena vesnického kováře vymyslela kouzlo, které udržovalo pluhy ostré a dalo se přenést i na meče, i když se muselo denně obnovovat. Téměř všechny ženy měly zkušenosti jako Léčitelky a vytvořily obvazy, jež zůstávaly déle čisté, přenosné pavučiny, které okamžitě zastavovaly krvácení, léčivé masti na popáleniny a obklady, jež ze zranění vytáhnou jed. Jedna dokázala k látce připoutat jednoduché odpuzující vlákno, díky kterému lehké stany a tuniky zůstanou i za bouřky suché. Ošetřovatelka krav jim ukázala kouzlo, které zpevní zrádné rozbahněné silnice. Téměř okamžitě se rozplývalo, ale když se magae seřadí, mohly by přes močál provést celou armádu.

Pár z nich umělo vrhnout ohnivou kouli, ale když se Vi jedna zakřiknutá žena svěřila, že vymyslela kouzlo udržující vlákno, přišly s něčím lepším. Jedna seslala zadržovací kouzlo, druhá prosté ohnivé kouzlo a třetí je připoutala k šípu. Kouzlo bylo menší než ženská pěst, ale šípy nelétaly moc dobře, dokud někdo nevymyslel, jak kouzlo rozprostřít po celé délce dříku. Pak už šípy létaly rovně, a když zasáhly štít cvičné figuríny, kouzelná nádoba praskla a rozprskla oheň po štítu i celé figuríně. Figurínu na několik vteřin zaplavily plameny. Magae na dvoře přestaly s tím, co právě dělaly, a přihlížely.

Několik pasaček znalo kouzla, která dočasně zostřovala zrak, sluch nebo čich. Spojily se a udělaly kouzlo, které bylo účinnější než předchozí tři a vydrželo po celou dobu trvání hlídky. Mohly ho využít u zvědů.

Pak kouzla začaly obracet. Jídlo nepřátel se za jediný den zkazilo. Rozbahnit cesty však bylo těžší než je donutit vyschnout, protože maja musela rozmělnit mnoho vrstev, zatímco v opačném případě jich stačilo zatvrdit jen pár. Stejně tak otupení zbraní nepřátelské armády v bitvě zavrhly jako nemožné. Magická lokalizace stovek nebo tisíců nepřátelských mečů a jejich odlišení od přátelských bylo příliš obtížné. Mohly zařídit, aby zranění mokvala, podebírala se a lákala mouchy, ale většině žen se taková práce příliš hnusila. Ty, které se vyučily jako Léčitelky a měly pro takovou práci nejlepší předpoklady, to odmítly, protože jim to zakazoval slib.

Na dvou frontách však žádných výsledků nedosáhly − signální hole a magické zobrazení bitvy, díky kterým mohl Garoth Ursuul sledovat bojiště a okamžitě komunikovat s generály a dalšími muži rozptýlenými po celé říši. Signální vlajky se v bitvě daly přehlédnout, mohly padnout do rukou nepřátel nebo se prostě ztratit z dohledu. Troubení trubek se mohlo ztratit v kakofonii boje a zprávy, které oba systémy předávaly, musely být jednoduché − ústup, postoupit, přesunout se − a veřejné. Vytvoření signálních holí by generálům umožňovalo vyslechnout zvědy za nepřátelskými liniemi, nemuseli by už doufat, že se dokáží vrátit, aby o pár hodin nebo dní později podali hlášení. Mohli by tak kavalerii seřadit v proměnlivou linii a okamžitě, ne až po několika minutách, koordinovat pohyb. Generálové by mohli rozdělit armádu a stále by řídili její pohyb, nebo by mohli měnit strategii v závislosti na změněné situaci na bojišti, místo aby si museli dohodnout setkání na přesném místě a v přesném čase a doufat, že tam dorazí i druhá polovina.

To selhání Vi uvrhlo do zlostné nálady a nijak jí nepomáhalo, když dorazila smějící se sestra Ariel. „Vi,“ řekla, když se k ní přidala na poli, „copak nevidíš, čeho všeho už jste dosáhly?“

Vi zabručela. „Zjednodušila jsem válku.“

„No ano, zjednodušila, ale udělal jsi i něco mnohem pozoruhodnějšího. Pozoruhodného na každou maju, ale u tebe dvojnásob.“

„A to je co?“ zeptala se Vi, chvála od sestry Ariel v ní vzbudila podezření.

„Naučila jsi ty ženy vést válku, aniž by se staly muži. Prostě tomu tak je, že většina žen není dobrá ve vrhání ohně nebo sesílání blesků. Kdybys trvala na tom, že se z nich stanou válečné magae, jak si představuje Kaple, do jara by udělaly jen malé pokroky. Ty jsi jim naopak ponechala volnost rozhodnout se, jaké chtějí být.“

„To byl jen zdravý rozum.“

„U prsů Serafiných, Vi, mágova ohnivá koule je k ničemu, když nemůže přejít bažinu, aby se zapojil do bitvy. Jeho blesk nikomu neublíží, když hladoví. Nemýlily jsme se v tobě. Možná to byl jen zdravý rozum, ale vlákna, k jejichž výrobě si ženy povzbudila, by s nikým jiným nezvládly. Chceš vědět proč? Protože každá z nás má slepá místa, Vi, dokonce i ty. Dobré je, že tvá slepá místa se liší od našich. Tvá odpověď o zdravém rozumu porušuje jedno z našich základních učení, které ustanovila třetí alitaeranská smlouva. Ale vytvořila jsi tím tohle sesterstvo. Ze zavržení jistých oblastí studia si mnoho lidí odvodilo, že muži jsou v magii lepší. To prohlášení by spoustu sester příliš ochromovalo, aby odvedly práci, již jsi odvedla ty. A i kdyby souhlasily, že je to pravda, strávily by spoustu času utajováním, že studují oheň, blesky a zemětřesení.“

„Já žádná prohlášení dělat nebudu,“ řekla Vi. „Ale vsadila bych se, že vrhnu lepší ohnivou kouli než většina mágů, a to jsem na ní ani nezačala pracovat. Prostě se nám snažím zachránit zadky.“

„Och, to si myslíš, že jen kvůli hrozící krizi, která by nás mohla stát život, bychom měly přestat bojovat podle pravidel?“

Vi svraštila obočí. „Je tohle vážně otázka?“

Sestra Ariel se zasmála. „Jak se vyvíjí tvé, ehm, manželské peripetie?“

„Cože?“ Zrovna když si Vi myslela, že sestra Ariel začíná být milá, na ni musí vyrukovat s dalším cizím slovem, aby Vi vypadala hloupě.

„Jak vycházíš s manželem?“ zeptala se, když se ujistila, že nikdo není dost blízko, aby je slyšel.

Jen se o něm zmínila a Vi ihned Kylara vnímala, nacházel se padesát kroků od nich ve sklepě panství, kde trénoval s Durzem. Navzdory mnoha modřinám se zdál být šťastný. Vi je potají čas od času Léčila, když si Kylar po ránu přispal.

Poslední měsíc byl vypjatý, ale nebylo to ani zdaleka tak zlé, jak se Vi obávala. Čekala, že k ní skrze pouto bude neustále proudit nepřátelství, a pokud ji Kylar nebude nenávidět, stejně se bude cítit mizerně. Většinou však na ni nemyslel. Každý den cvičila a učila se tak dlouho, jak jí to tělo dovolilo, a on se choval stejně. Když přišla domů, okamžitě zapadla do postele.

Kylar a Elene mezitím našli pátera, který je potají oddal. Jedinými svědky byli Durzo, Uly, sestra Ariel a Vi. Kylar se přestěhoval do Elenina pokoje, přestože naplnění manželství nepřicházelo v úvahu a při každém objetí nebo flirtování se Kylarovi zvedal žaludek. I tak se stále chovali jako novomanželé. Možná vše umocňovalo vědomí, že Elene nezbývalo moc času, proto se dotýkali, kdykoliv to šlo − i když opatrně − a trávili hodiny mluvením.

Vi věděla, že Kylarovi sex citelně chybí. Někdy v noci ležela na opačné straně zdi než on, oba nemohli spát. Elene se mu choulila na hrudi. Cítila jeho bolestnou touhu, ale kdykoliv se pokoušel odreagovat představami, jeho myšlenky sklouzly k Vi a on je kvůli své železné sebekontrole zarazil a začal obdivovat vše, co na Elene miloval. Někdy Vi poznala, že jeho železná sebekontrola je skrz naskrz prorezlá, ale i tak před ní zavíral dveře.

Ve snech se setkali dvakrát.

„Necítíš ke mně nenávist,“ podivila se Vi v prvním snu.

„Nenávidím jen cenu, kterou musíme platit.“

„Dokážeš mi někdy odpustit?“ zeptala se.

„Zkouším to. Udělala jsi jen to, co jsi musela. Nejsi špatná žena, Vi. Uvědomuji si, že mně a Elene dopřáváš prostor a čas, a vím, jak je to pro tebe těžké. Děkuji ti.“ Sklouzl pohledem k její noční košilce, tahle jí dokonale sedla, pohled byl proto obdivný, ale velmi krátký. „Jen bych si přál, abys nebyla tak zatraceně krásná. Dobrou noc.“

Druhý sen byl ještě těžší. Byla to jedna z těch nocí, kdy Kylar ležel na druhé straně postele a měl v sobě tolik touhy, jako by měl každou chvíli vybuchnout. Ve snu stál Kylar nahý u nohou Viiny postele. Oči měl zavřené a Vi se opájela pohledem na jeho štíhlé ruce a ploché břicho zvrásněné pevnými svaly. Měla na sobě noční košilku od mistra Piccuna, kterou nechala v Cenarii. Byla z bílého hedvábí a místy průhledná, ale byla spíš pěkná než provokativní, vzbuzovala lásku, ne touhu šoustat. Byla to jedna z prvních věcí, které si u mistra Piccuna koupila, a čtyři roky si ji neoblékla. Muži se s manželkami nebo milenkami milovali. Vi šoustala. Vlasy měla rozpuštěné a rozčesané.

V tu samou chvíli, kdy Kylar otevřel oči, si Vi uvědomila, že nikdy dřív podobné oblečení neviděl. Tohle nebyl jeho sen. Byl její. Ztuhla, cítila se odhalenější, než když stála nahá před Bohokrálem. Garoth Ursuul ji soudil, nezkoušel ji poznat. S Kylarem to bylo mnohem intenzivnější. Byla tady, protože po něm toužila. Vi obdivovali skoro neustále, a ona se za to mužům posmívala.

Teď necitelnost, která se jí usadila mezi nohama v den, kdy ji znásilnil matčin první milenec, poprvé roztála. Cítila tam bolest tak cizí, až ji Vi nedokázala popsat. Přese všechno šoustání, které za sebou měla, si Vi nikdy nevzala do postele muže kvůli potěšení, natož kvůli lásce. Ustupující netečnost nejen že jí poprvé v životě umožňovala cítit rozkoš, ono ji to i ohrožovalo. Skrz led Vi viděla hranice té záhady. Dokázala si představit rozkoš, kterou to přinese − šoustání bylo její součástí, ale ne středobodem − Kylarovi stejně jako jejich procítěné spojení, celistvost v roztříštěném světě. Šoustání pro ni bylo fyzickým úkonem, monotónním, ale nezbytným pro její práci. Pokud bude chtít prožít, co se skrývá za ledem, bude muset prožít i bolest a znásilnění, jež byly zamrzlé uvnitř. Pokud Kylar při sexu promluví, připomene jí všechny ty bastardy, co přitom nedokázali zavřít hubu. Pokud bude mlčet, připomene jí surovce, co šoustali potichu. Když jí Kylar prohrábne prsty vlasy, vzpomene si na všechny hajzly, co ji tahali za vlasy, jako by byla zvíře. Pokud z ní Kylar vášnivě strhá šaty, připomene jí Hu Gibbeta, který to dělal a pak jí prskal do obličeje. Pokud si Vi někdy užije Kylarovu touhu a dovolí si na ni odpovědět, bude mu muset věřit celou zlomenou duší a bude muset proplout všemi pekly, kterých ji necitlivost ušetřila.

To vše si uvědomila ve stejnou chvíli, kdy se Kylarovy otevřené oči střetly s jejími. Napjala se a vlasy se jí okamžitě vrátily do koňského ohonu tak těsného, až to bolelo. Kylarem projely dvě vlny emocí a Vi i přes emocionální stupiditu, jak to nazývala sestra Ariel, city dokázala pojmenovat. První byla touha, a přestože byla fyzická, nebyla pouze fyzická. Měsíc flirtování se ženou, již miloval, byl měsíc trvající předehra. Ale hned potom se stáhl.

„Vi,“ vyhrkl Kylar, „tady bych být neměl.“ Nevšímal si vlastní nahoty ani té její skoro nahoty, díval se jí přímo do očí, aby mu v nich mohla číst.

Ti, kdo ji znásilnili, zlomili pouto mezi sexem a intimností, nechali jí jen šoustání. Kroužkovým znásilněním ponechala Kylarovi jen tu intimnost. Rozdíl byl v tom, že jediná osoba, jež mohla Kylara zničit tak, jak zničili ji, byl Kylar sám. Jednota mezi tím, co chtělo Kylarovo tělo, a po čem toužilo jeho srdce, byla stále nedotčená. Velmi ho to pokoušelo, ale zatím se nezlomil. Když podvede Elene, stane se podvodníkem i ve vlastních očích − po zbytek svého velmi dlouhého života.

Otočil se a odešel z jejího snu.

Vi si odkašlala a střetla se s pohledem sestry Ariel. „S Kylarem se nám daří dobře.“

69.

Dorian věděl, že má problém, jakmile tančící dívka vstoupila do trůnního sálu. Právě probíhala schůzka s náčelníkem Graavarů, rozložitým horalem, kterému havraní vlasy spadaly v dlouhých copáncích až k pasu. Graavarové byli mocný horský kmen a Grakaat Kruhn požíval mezi ostatními kmeny velké úcty. Přišel Doriana vyzkoušet. Byla to neškodná horalská hra, většinou − už více než sto let neproběhl žádný vážnější pokus horalů získat si nezávislost − a Grakaat shledal Doriana vyhovujícím ve všech směrech. Až doteď.

„Vaše Svatosti,“ řekl Grakaat Kruhn, jeho napůl přivřené oči vypadaly až příliš spokojeně, „rád bych vám věnoval dar, který by zpečetil naši dohodu.“ Mávl rukou, aby předstoupily dvě dívky. Tanečnici bylo kolem šestnácti, druhé, která držela horalskou flétnu, tak třináct, a přestože byly obě půvabné, Dorian nepochyboval, že jsou to náčelníkovy dcery.

Když tanečnice začala smyslným rondaa, Dorianovi strážní a všichni dvořané odvrátili zrak. Horalská verze tance se lišila od té, již Dorian viděl jako kluk. Dívka si oblékla široké roucho se zvýrazněnými rameny, zpod kterých splývaly pruhy látky. Kolem kyčlí do šatů všili zvonky. Jak její sestra hrála, každé zhoupnutí v bocích rozeznělo zvonky a odhalilo trochu nahoty pod šaty. V nížinné verzi tance dívka vypadala, jako by plavala, hruď a hlava zůstávaly nehybné, zatímco se zbytek těla svíjel v tanci, ale nížinný tanec se soustředil především na břicho, které zůstávalo zcela zakryté. Nicméně i tak Doriana tanec zcela pohltil. Náčelníkova dcera byla talentovaná.

Rondaa ustoupilo beraa, čímž dívka rozptýlila poslední Dorianovy pochyby o tom, čeho se náčelník snaží dosáhnout. Beraa byla rychlejší, erotičtější. Dívka sepjala ruce nad hlavou, odhalila tak okraje ňader, její boky sebou trhaly ze strany na stranu, ale také se vlnila zepředu dozadu pohyby, které žádného muže nemohly nechat chladným.

Dorian byl v pasti. Nebyl si jistý, jestli je rád, že se ho Jenine kvůli měsíčkům straní, nebo jestli si přeje, aby tady byla. Možná by její přítomnost vše změnila. Grakaat Kruhn by nenechal dceru před Bohokrálem tančit beraa, kdyby mu ji nechtěl dát. Zpečetění dohody manželstvím nemělo na severu tak velkou váhu jako v jižních říších, ale úsměv, který pohrával na náčelníkových rtech, Dorianovi napovídal něco jiného.

Dorian si myslel, že přivlastnění mnoha manželek rozptýlí zvěsti o tom, jak se do hradu dostal jako eunuch, ale pokud někdo zjistí, že harém nevyužívá, vtipy o Půlchlapovi se vyrojí nanovo. Horalský válečník jako Grakaat Kruhn získali post skrze sílu svého virtu, což neznamenalo jen jeho statečnost, ale i sílu a mužnost. Horalové tyto tři věci vnímali jako jednu. Jakou mužnost mohl mít eunuch? Jak by se mohl vojevůdce podrobit polovičnímu muži?

Možná. A možná si to jeho dcera měla ověřit.

Zatracení horalové. Dorianovy Ruce ho informovaly, že Moburu se pokouší ovládnout barbarské kmeny ze severu. Moburu se prohlašuje za Nejvyššího krále a nejhorší na tom je, že se narodil v ten správný den − nebo ho o tři dny propásl, záleží na tom, jakému učeneckému kalendáři věříte. Jenže i kdyby Moburu do jara zemřel, a obzvlášť v případě, že nezemře, bude Dorian potřebovat všechny bojovníky horalů, aby se mohl postavit Nephu Dadovi a jeho vürdmeisterům.

Pokud teď Dorian zakolísá, zpráva se okamžitě rozšíří − nový Bohokrál je impotent nebo eunuch. Nebo jižan. Žádný skutečný Bohokrál. Grakaat Kruhn ho zabije nedospělou dívkou. Mám-li být Bohokrál, musím jako Bohokrál vládnout.

Tanečnice skončila a Doriana překvapilo, jak nevázané a uhrančivé oči má. Přesvědčila sebe samu, že ho miluje? Úplného cizince? Nebo tam někde pod tím byl strach, skrytá hrůza, ze které čerpala sílu ke svému tanci?

Dorian si na trůnu uznale promnul prsty, šlo o khalidorský ekvivalent potlesku. Usmál se a vstal. „Při Khali, Grakaate, byly úžasné. Úchvatné. Překrásné. Ta mladší tančí také?“

Grakaat vypadal zmateně. „Já − ano, Vaše Svatosti, ale chtěl jsem…“

„Přijímám je. Nikdy jsem nedostal krásnější dar. Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptal se flétnistky.

Její náhlý strach potvrdil, co Dorian předpokládal. Grakaat ho chtěl nalákat na tanečnici. Nikdy by ho nenapadlo, že by si eunuch žádal obě jeho dcery. Tváří v tvář strachu mladší dívky a nevíře té starší chtěl Dorian říct: „O tohle nestojím. Váš otec vás proti mně používá jako pěšáky proti bohu. Bůh mu nemůže dovolit vyhrát.“ Neřekl však nic.

„Jmenuji se Eesa,“ představila se dívka. Nedospělá, měla nejistý dívčí půvab. Dorianův žaludek vyhrožoval, že se vzbouří. Khali, dej mi sílu.

Pak si vzpomněl na kouzlo, které mohlo zmírnit dívčin strach a posloužit jeho účelům. Jako mladý chlípný muž ho používal často. „Graavarové manželství zpečeťují veřejně, že ano?“ ujišťoval se Dorian.

V náčelníkových očích se mihl strach a Dorian poznal, že mladší dcera je Grakaatovou oblíbenkyní. „Tu tradici už nepraktikujeme mnoho…“

„Je to dobrá tradice,“ přerušil ho Dorian, „obzvláště když jsou… pochyby o ženichově virtu.“ Khali, dej mi sílu.

„Já, já… Vaše Svatosti,“ Grakaat zezelenal. Jeho pobočníci odvrátili zrak.

Eesa stále nevěděla, o čem se baví. Než si to mohla dát dohromady, Dorian ji obkroužil viry. Viditelně se uvolnila. Rozšířily se jí zorničky a nedokázala se dívat jinam než na Dorianovu tvář, Pokračoval v kouzlení, přemlouval její tělo, aby oklamalo mysl. Ať jí teď udělá cokoliv, bude si to užívat. Později, pokud bude zděšená tak, jak se dalo čekat, jí řeknou, že on je bůh a ona se nemá za co stydět, když mu posloužila podle jeho přání. Naopak by se měla cítit poctěná, že vzbudila jeho pozornost.

„Neznám všechny detaily vašich podivných barbarských zvyků, takže bude muset postačit několik polštářů na podlaze. Tedy pokud nic nenamítáte?“ Dorian vstal a trhnutím ramen ze sebe shodil hermelínový plášť. Viry pohltil zbylé oblečení jazýčky černého plamene. Na jeho nahém těle se hemžily celé vrstvy virů, jejich trny se zatínaly do jeho kůže, na hlavě mu vytvořily trnovou korunu. Dorian se zamračil na náčelníka. Obr se roztřásl. Snažil se odvrátit zrak, ale nemohl pohnout hlavou. Zkusil zavřít oči, ale nedokázal ani mrknout.

Viry nametly Dorianovy polštáře na hromadu tři kroky od Grakaatových nohou.

Dorian nechal černou svatozář pohasnout a otočil se k dívce. Usmála se na něj. „Pojď, má lásko.“ Khali, dej mi sílu, modlil se Dorian a uvědomil si, že ho vyslyšela. Bože, odpusť, jeho síla ani na okamžik neochabla.

Když potom Dorian vstal, jeho tělo se lesklo potem. Eesa ležela na polštářích, zadýchaná, obscénní. Tehdy poprvé Grakaat Kruhn pohlédl na Beznaděje se strachem, jaký měl Bohokrál vzbuzovat. „Očekávám, že na jaře dorazíte,“ oznámil mu Bohokrál. „Pokud vaše válečná družina bude mít víc než sedm tisíc mužů, podřídím vám kmeny Quarl, Churaq, Hraagl a Iktana. Při prvním jarním novoluní vytáhneme proti Černé mohyle. Dívka zůstane se mnou.“

70.

Vi se probudila. Sestra Ariel s ní třásla. Za okny stále panovala tma a jediné světlo v místnosti pocházelo od zapálené svíčky. Vi se posadila a ospale mžourala na maju, která měla zarudlé oči a na sobě stejné oblečení jako včera.

„Co to děláš?“ chtěla vědět Vi.

„Našla jsem to. Můžu ti pomoci.“

„Pomoc mi s čím?“ nechápala Vi.

„Vstávej, řeknu ti to cestou.“

Vi se oblékla a následovala sestru Ariel. Ta nic neříkala, dokud nenastoupily do jedné z loděk, která je zaveze do Kaple. Dokonce i potom mluvila tiše, obávala se toho, jak se hlasy nad hladinou nesou, přestože jezero halila mlha.

„Kdysi dávno Alitaeře vládl císař Jorald Hurdazin. Podle všech zdrojů to byl zkušený a moudrý vládce. V mládí upevnil alitaeranskou kontrolu nad územím, kde se dnes na jihovýchodním pobřeží Midcyru rozkládá Ymmur. Jeho posledními dobyvatelskými úspěchy byla dnešní Modai a Waeddryn a svatbou s Layinisou Guraltovou, Prorokem z Gyle − to prakticky odpovídá princezně − získal kontrolu i nad dnešní Ceurou. Pak se ale zastavil, z větší části za to mohl její vliv. Dalších dvacet let strávil upevňováním impéria, především pak přinášel spravedlnost a prosperitu do dobytých oblastí. Potom ho však magicky otrávil jeden z mnoha jeho nepřátel. Otravu zjistili brzy, ale mágové mohli jen oddálit její následky. Každý den ho léčili, brzy však usoudili, že císař Hurdazin do dvou let zemře. Pochopitelně šlo o přísně střežené tajemství a povolali co nejvíc zelených mágů a magae. Celou záležitost ještě zhoršovalo, že neměl dědice, a král Gyle podmínil začlenění své země tím, že Jorald a Layinisa zpečetí svatbu stejnými náušnicemi, jaké máš ty. Pro muže s jeho mocí nebyl problém takové kroužky najít, a přestože šlo o první politické i magické manželství, na jaké jsem v dějinách narazila, dočetla jsem se, že se Jorald a Layinisa hluboce milovali. Zelení mágové nenašli způsob, jak Joralda vyléčit, a brzy zjistili, že Layinisa je neplodná. Ženy s velkým Talentem si někdy magií ubližují a neplodnost je běžná u těch, které svou moc používají příliš často nebo příliš brzo.

Císař shromáždil co nejvíc mágů, jimž důvěřoval, aby na těchto dvou magických problémech pracovali. Věřil, že Layinisa dokáže impérium po jeho smrti udržet, ale když bude neplodná, zhroucení říše tím jen oddálí. Nechtěl být jen další císař, jehož císařství zemře s ním. Nakonec to byla sama Layinisa, kdo objevil, jak náušnice obejít.“

„Ona to dokázala?“ vyhrkla Vi.

„Příliš se nevzrušuj. Když už jsme tady, nemluv, dokud nedorazíme do knihovny.“

Mlčky prošly temnými chodbami Kaple. Vi si uvědomila, že to tady začíná vnímat jako domov. Tlumené magické pochodně, které zdobily zdi a sledovaly je, jí teď připadaly normální, jednoduché mramorové oblouky ji silou spíš uklidňovaly, než děsily. Za několik minut sestoupily hluboko pod hladinu jezera do skladišť Kaple, kam měla Vi zakázaný vstup. Přestože tu nebyla tma nebo špína, působilo to tady opuštěně. Bezpočet dubových beden lemoval zdi až ke stropu. Jedna bedna ležela i na malém stolku.

Ale sestra Ariel, místo aby bednu otevřela, ji vzala, vrátila na polici a vzala jinou dvě řady pod ní. Vi pochopila, že tam nechala špatnou krabici pro případ, kdyby chtěl nějaký špeh zkontrolovat, co studuje. Vi zpočátku zarazilo, že jsou bedny z dubu, pak si však všimla kouzla, jímž bylo dřevo nasáklé. V každé bedně bylo jedno kouzlo, které zajišťovalo její pevnost a vodotěsnost, další se staralo o ohnivzdornost a třetí z bedny vysávalo vzduch, aby zakonzervovalo obsah uvnitř.

„Magicky reaktivní materiály se uchovávají ve speciálních kontejnerech na jiném patře, tento archiv obsahuje jen světské dokumenty. Kvůli způsobu uchovávání je snaživé novicky musí opisovat jen každých několik set let − pokud se depozitáře neotvírají příliš často,“ vysvětlovala sestra Ariel. Bedna se se zasyčením otevřela a sestra Ariel opatrně vyzvedla role smotaného pergamenu, který Vi nepřipadal starší než deset let.

„V době, kdy došlo ke svatbě Joralda a Layinisy, byly už poutací kroužky zakázané skoro padesát let. Běžně se na ně samozřejmě narazilo v královských rodech, které se jich dobrovolně vzdávaly jen velmi zřídka. Všude, kde náušnice použili, přinesly jen zoufalství, a všichni mágové byli stále víc a víc rozhodnutí, že zákaz bylo to nejlepší rozhodnutí, které Kaple a bratrstvo udělaly. Obě skupiny zničily všechny záznamy o jejich výrobě. To vedlo v mnoha případech ke krveprolití, obzvláště u Vý’sanů, Tvůrců, kteří tehdy tvořili jen velmi malé bratrstvo. Když Layinisa zjistila, jak jejich magii obejít, vyvolalo to mezi mágy bouřlivou debatu. Někteří chtěli pokračovat ve výzkumu a najít způsob, jak kouzlo zcela zlomit. Většina se však obávala, že nimrání v tomto umění povede k jeho znovuobjevení. Utrpení několika lidí, kteří už byli připoutaní, vyvážili ohromným utrpením, ke kterému by došlo, kdyby poutací magii objevil nějaký bezohledný mág. Nevím, nakolik jsi se svým poutem experimentovala, ale má v sobě prvky magie podřízenosti. Díky tomu jsi dokázala překonat podřízenost Bohokráli. Pořadí okroužkování usměrnilo podřízenost kroužků od tebe ke Kylarovi.“

„Cože?“ vyhrkla Vi. „Tím myslíš…“

„Tím myslím, že kdybys Kylarovi řekla, aby šel po rukou do Cenarie, našla bys pak někde v průsmyku jeho tělo s pahýly na místech, kde bývaly jeho ruce. Jde o podřízenost mnohem silnější, než je ta, kterou na tebe použil Bohokrál.“

„Ale je tu cesta ven, ne?“ zeptala se Vi, hrdlo měla úplně stažené.

„Cesta ven ne, dítě. Ale protože jsi v tomto poutu paní, můžeš udělat to, co udělala Layinisa.“

„A to je co?“

„Použila podřízenost v poutu, aby donutila Joralda k rozvodu a ke svatbě s jinou princeznou. Pak se jí podařilo přerušit pouto na dost dlouho, aby mohl zplodit dědice.“

„Co se stalo potom?“

„On zemřel, ale impérium přežilo, přestože ztratilo Gyle, které se cítilo hluboce uraženo Joraldovým rozvodem s Prorokem. Layinisa sloužila Joraldově nové ženě a pět let podporovala její regentství, dokud nová císařovna nevytáhla proti Gyle. Layinisa pak spáchala sebevraždu. Nepřátelství mezi Alitaerou a Ceurou nevychladlo celá staletí a pravděpodobně by zuřilo i teď, kdyby ty státy spolu sousedily. Podstatné je, že pokud si to budeš přát, můžeš pouto přerušit − dočasně. S Layinisou na kroužcích spolupracovala maja jménem Jessa. Jessa byla v táboře, který chtěl najít způsob, jak pouto zlomit, a já ji podezřívám, že v tom pokračovala i po zákazu Kaple. Jessa byla Léčitelka, ale také se zajímala o zahradničení, proto jsem začala zkoumat její knihy. Nebyly nijak geniální − jiné si vedly mnohem lépe a ona byla jen nedůležitá maja, proto si myslím, že její knihy později nikdo nezkoumal. Kdyby tak učinili, našli by to, co jsem našla já. Ona tam ukryla svá pozorování, ale nezašifrovala je dvakrát dobře. Nebyla to žádná kryptoložka. Když jsem její knihy pročítala, začala jsem na ně používat různé klíče a pak jsem se zaměřila na poznámky na okraji. Kdybys uměla číst ve staré ceuranštině, poznala bys, jak je to směšné − v poznámkách na okraji napsala velkými písmeny nezvyklé slovo a vše mezi ním a dalším zvýrazněným slovem bylo součástí tajné zprávy. Když si postupně pročteš všechny její poznámky na okraji, odhalíš celou zprávu. Já ani nerozumím všemu, co tu Jessa popsala, ale ty bys mohla. Och, a ještě jedna věc − Kylarovi ani Elene jsem o tom neřekla a neřeknu. Tohle je tvé břímě. Je na tobě rozhodnout se, jestli ti to za tu cenu stojí.“

O dvanáct hodin později a s tmavými kruhy pod očima našla Vi veselou Elene, když připravovala snídani.

„Co se děje?“ zeptala se Elene. „Jsi v pořádku?“

„Vím, že mám měsíc zpoždění, ale Elene…“ Bojácný úsměv se prodral přes její únavu. „Mám pro vás svatební dar.“