57.

Elene se podívala na ženu, která v Kapli ležela na nemocničním lůžku. Viiny oči byly opuchlé, světlé pihy na její bledé pleti skoro zezelenaly. Když se spolu před dvěma dny procházely, Vi s výkřikem omdlela. Elene překvapovalo, jak dobře spolu vychází, a pak se stalo tohle. „Už jste něco zjistily?“

„Určitě za to může jejich pouto,“ řekla sestra Ariel. To bylo dobré i špatné. Jediná další teorie, kterou měly, byla, že Viin rychlý pokrok ve využívání Talentu skrýval úskalí, což vedlo ke zpětnému rázu. Z rozhovorů se sestrou Ariel Elene zjistila, že Vi je neskutečně Talentovaná, což však ani zdaleka neodpovídalo tomu, co všechno se zatím naučila. Její wetboyský výcvik jí umožňoval snadné používání Talentu, ale jisté základy postrádala − a sestry neměly nejmenší tušení, které to jsou. A tak se ukazovalo, že Vi zvládne některé obtížné věci s lehkostí, která brala dech, zatímco pár jednoduchých úkonů nezvládala vůbec. Když se zhroutila, každého to vyděsilo.

A pokud to bylo poutem, znamenalo by to, že se něco opravdu zlého děje s Kylarem. Elene se podívala na sestru Ariel.

„Dorazili k nám holubi z Cenarie, že soud za velezradu už skončil,“ informovala ji sestra Ariel. „Z Viina stavu vyvozuji, že právě vykonávají rozsudek. Domnívám se, že půjde o kolo.“ Rozhlédla se po chodbách. „S Kylarovými zvláštními… dary to trvá déle, než by mělo. A Vi mu v uzdravování pomáhá, protože přebírá část jeho utrpení na sebe. Jen tím oddaluje nevyhnutelné, takže je to krutá laskavost, ale myslí to dobře.“

Kylar právě teď umírá? Elene by to měla vycítit, měla by to vědět stejně jako Vi. Vlastně by tomu tak bylo, kdyby Vi neukradla její náušnice. Zaplavila ji žárlivost, jen s obtížemi ji potlačila. Zatraceně, proč nejde někomu odpustit a vyřídit to tak jednou provždy? „Proč mu takhle pomáhá?“ zeptala se Elene.

„Mohu jen hádat. Přiznejme si však, že toho o lásce moc nevím.“

To slovo ji zasáhlo. Vi miluje Kylara? Tak moc?

Vi se prudce posadila a vykřikla. Její oči se střetly s Eleninými. Chytla se vlastní holeně. „Ne, já nemůžu − já to nedokážu. Nejsem dost silná. Tak moc to bolí.“ Zhroutila se zpátky na postel, blábolila, pak znovu vykřikla a sevřela si ruce. „Ne, Kylare, ne!“ Potom ztratila vědomí a Elene věděla, že Kylar zemřel.

Sestra Ariel k ní rychle přistoupila a chytila ji za náušnici. Pokoušela se ji odepnout, ale nerozevřela se. „Zatraceně. Pouto se nezlomilo. Ani po tomhle…“ zmlkla, když si uvědomila, že tohle místo je příliš veřejné, aby mluvila o Kylarově nesmrtelnosti. „Doufala jsem − tedy nedoufala jsem, že on… víš, jak to myslím, že když k tomu dojde, pouto se přeruší.“ Sestra Ariel se zamračila a uhnula pohledem. „To byla poslední naděje, kterou jsem ti mohla nabídnout. To pouto je opravdu věčné. Mrzí mě to, Elene. Je mi to líto.“

* * *

Procházet se zlatými chodbami smrti mu teď připadalo důvěrně známé. Kylar plachtil kupředu, ve skutečnosti se nedotýkal podlahy. Jako by jeho mysl pohyb zamýšlela jako chůzi a vnucovala ho světu, který se nacházel mimo lidské chápání.

Předpokoj tajemství byl přesně takový, jak si ho pamatoval. Vlk seděl na trůně, žluté oči mu plály, v ohněm zjizvené tváři měl vepsané nepřátelství. Za ním se nacházely dvoje dveře − prosté dřevěné, kterými Kylar projde zpátky mezi živé, a zlaté, jimiž kolem okrajů pronikalo příjemné světlo a které ho oddělovaly od věčnosti. Nejasná přítomnost ostatních duchů naplnila sál. Pohybovali se neviděni, zírali na něj, mluvili mezi sebou.

„Gratuluji, Bezejmenný,“ uvítal ho Vlk. „Ukázal jsi, že se dokážeš obětovat, jako by ti nezáleželo na vlastním životě. Jako bys úplně kašlal na život. Jak dětinské.“ Vlk se krutě usmál.

Kylar byl příliš unavený, aby hrál jeho hry. Vlk už ho neděsil. „Proč mě tak nenávidíš?“ zeptal se.

Vlk naklonil hlavu do strany, tohle ho zastihlo nepřipraveného. „Protože jsi odpad, Bezejmenný. Lidé tě milují víc, než si zasloužíš, a ty se k nim chováš, jako by nebyli víc než hovno přilepené na tvé podrážce.“

To nebylo fér po tom, čím si Kylar prošel. „Víš ty co? Táhni do pekel. Můžeš tu na mě chrlit ty své tajemné průpovídky a nenávidět mě, pokud ti to tak vyhovuje, ale mohl bys mi alespoň říkat mým podělaným jménem?“

„A jaké jméno to je?“ zeptal se Vlk.

„Kylar. Kylar Stern.“

„Kylar Stern? Neumírající mrtvý? To není jméno, to je titul. Je to rozsudek.“

„Pak tedy Azoth.“

„Ty už jsi na hony vzdálený té ubohé omezené kryse, a i kdybys jím byl, víš vůbec, co Azoth znamená?“

„Co to znamená?“

Vlk se nepříjemně zasmál. „Azoth je staré označení rtuti. Proměnlivý, neforemný, nepředvídatelný, doslova rtuťovitý. Ty, Bezejmenný, můžeš být kdokoli, a tihle dva to nejsou. Jsi kouř, stín, který taje v denním světle. Říkají ti Kagé. Stín toho, čím bys mohl být, a stín mistra, který byl pravým velikánem.“

„Můj mistr byl zbabělec! Nikdy mi neřekl, kdo byl!“ vykřikl Kylar. Zamrkal. Síla jeho hněvu s ním otřásla. Odkud to přišlo?

Vlk se zamyslel. Duchové v místnosti utichli. Pak jeden z nich promluvil na Vlka slovy, která Kylar nedokázal rozeznat. Vlk si složil ruce na břiše. Souhlasně přikývl. „Princ Acaelus Thorne z Trayethellu byl válečník a nic víc. Nebyl vnímavý ani moudrý, byl jeden z těch vzácných mužů, kteří milují válku. Ne že by nenáviděl sebe nebo život. Nebyl krutý. Prostě zbožňoval soutěžení, kde v banku ležely nejvyšší možné sázky. Byl v tom dobrý a stal se jedním z nejlepších přátel Jorsina Alkesta.

To dráždilo jiného Alkestova blízkého přítele, vznětlivého arcimága jménem Ezra, který Acaela považoval za charismatického hlupáka, co je dobrý jen v mávání mečem. Acaelus ho na oplátku považoval za zbabělce, jenž Jorsina odvedl z prvních linií, kam podle něj patřil. Když vybírali Bojovníky − muže a ženy, kteří měli být Jorsinovou poslední šancí na vítězství − Ezra měl v plánu, že si Požírače připoutá on sám. Bylo to zdaleka nejmocnější ka’kari, pro které doslova potil krev. Jediný muž, kvůli němuž by se ho vzdal, byl Jorsin. Ale Požírač si Ezru nevybral. Ani Jorsina. Vybral si toho, kdo máchá mečem.

Možná dokážeš rozpoznat, proč mi připadá podivné, že artefakt, jehož přirozeností je snaha maskovat se, si vybral muže, který postrádal jakoukoliv lstivost.

Vypadalo to podivně, přestože se volba později ukázala jako moudrá.

Požírač si nevybíral svého pána jen proto, že v prvé řadě myslel na utajení. Vybral si Acaela, protože rozuměl jeho srdci. Acaelus miloval řinčení zbraní, ale většina mužů, kteří milují válku, ji milují proto, že se rádi vyvyšují nad ostatní. Kdyby se Požírač odevzdal muži, který miloval moc stejně jako Ezra, zplodil by příšerného tyrana. Představ si Bohokrále, jenž by se stal opravdovým Bohem, a přesto se tomu obrazu ani zdaleka nepřiblížíš. To, co tvůj mistr v hloubi srdce miloval, bylo bratrství války. Žíznil po kamarádství mužů, kteří riskují vše, aby ochránili jeden druhého.

Požírač však vyvolává napětí. Když si tvůj mistr vzal černé ka’kari, musel bratrstvo opustit. Musel se vzdát všeho, co miloval, což mu přineslo pověst zrádce. To napětí Acaela donutilo, aby se stal vnímavějším, moudřejším a zasmušilejším mužem. V tom však spočívalo Požíračovo největší nutkání a moc. Tvůj mistr byl muž války, ale rozmary války jsou takové, že tě klidně může zabít zbloudilý šíp, padlý kůň nebo chyba přítele. A tak tvůj mistr žil mezi nutkavým voláním osudu a strachem o všechny, které miloval.

Acaelus hledal život v míru. Několik životů strávil jako farmář, lovec, lékárník, parfumér, kovář − dokážeš si ho představit? Ale přestože to byly úplné životy − někdy se oženil, občas přišly i děti − nenaplňovaly ho, protože muž, který odmítá svou podstatu, je jako někdo, kdo si navrtává vlastní šálek štěstí. Mohl si snad pomoci a nezazlívat těm, které miloval, že mu brání v jeho nutkání? Byl muž, který vede armády a dokázal by sám odvrátit invazi. Tenhle muž se měl spokojit s farmařením? Kvůli lásce? Znovu a znovu se vracel na bojiště, protože zlo bylo tak veliké, že ho nemohl ignorovat. Někdy vyhrál a nedostal za to žádnou odměnu. Někdy mu zemřela žena. Ale ještě horší bylo, když mu zemřely děti − jeho manželství nikdy nepřekonalo smrt dětí. Byl to muž, který se nikdy nenaučil odpouštět sám sobě.“

Kylarovi se zdálo, že mu chybí pár důležitých kousků, o kterých si Vlk myslí, že je zná, ale Vlk pokračoval v mluvení a Kylar tak moc dychtil slyšet víc o svém mistrovi, že se ho neodvažoval přerušit.

„Proto se nakonec pokusil přemoci sílu ka’kari tím, že v sobě přemůže lásku,“ pokračoval Vlk. „Myslel si, že když odvrhne lásku, smrt už mu nic nevezme. Zatvrdil se proti hlasu lásky zabíjením, děvkařením a pitím. Stal se wetboyem, protože wetboy nemůže milovat. Dosáhl naprostého úspěchu a ka’kari ho opustilo. Nakonec poznalo, že se stal pravým opakem lásky.“

„Nenávistným?“

„Lhostejným. Když byl Vondin život v ohrožení, Durzovi se ulevilo. Cesta, kterou si zvolil, byla rozumná − držel ka’kari z dosahu mladého Garotha Ursuula − ale pravdou bylo, že mu příliš nezáleželo na tom, jestli Vonda zemře. To zlomilo pouto mezi ním a ka’kari.“

„Ale on se vrátil. I potom, co jsem si připoutal ka’kari.“

„Protože tě miloval, Kylare. Rozhodl se, že za tebe zemře a dá ti vše, co má − svůj meč, ka’kari, moc i život. Není větší lásky. Za takovou smrt ho odměnili darem nového života.“

„Ale kdo? Ty?“ chtěl vědět Kylar. Vlk nic neříkal. „Ka’kari? Bůh?“

„Možná právě tak nejsilnější magie pracuje − proplétá se s milosrdenstvím a spravedlností. Je to záhada, Kylare. Záhada spojená s otázkou, proč tu život vůbec je. Pokud si tu rovnici přeješ vyřešit dosazením Boha, můžeš, nebo si prostě řekneš, že tomu tak je − a na druhou stranu budeš za tento dar vděčný. Nebo nanejvýš za šťastnou náhodu.“

Kylar si najednou připadal malý v porovnání s ohromným vesmírem, který přesahoval jeho chápání, který byl obrovský a možná nezůstal netečný k Durzovu utrpení. Jeden poslední život − ryzí dar. Ka’kari bylo ještě podivnější a zázračnější, než si myslel.

„Myslel jsem…“ Kylar potřásl hlavou. „Myslel jsem, že je to jen úžasná magie.“

Vlk se zasmál, a dokonce i duchové v sále vypadali překvapeně. „Je to úžasná magie, prostě to není jen úžasná magie. Nejmocnější magie se váže k lidské podstatě − kráse, vášni, touze, odvaze, chrabrosti a empatii. Z těch ka’kari čerpá moc stejným dílem jako z magie, kterou je napuštěno.“

„A ty temnější rysy?“

„Ze všech ostatních. Pomstychtivost, zášť, oslava ničení, ambicióznost, chamtivost, ty také mají svou moc. Trik je v tom, že abys byl opravdu mocný, musíš postupovat v souladu s magií, o kterou se pokoušíš. Meisteři jsou příšerní léčitelé. Ze stejného důvodu většina zelených mágů nedokáže válčit. Čím lidštější jsi, tím rozmanitější jsou tvé schopnosti. Čím vnímavější jsi, tím silnější tvé dary budou. Tím sis, Kylare, přivolal ka’kari. Toužil jsi po lásce. Ale ty jsi nechtěl být jen milován, tak jako my všichni, ale chtěl jsi svou lásku štědře rozdávat milovaným. Celou bytostí jsi po tom toužil a myslel sis, že ti to bude navždy odepřeno.“

Způsob, jakým to řekl, Kylara zahanboval.

„Není zač se stydět,“ řekl Vlk. „Co je víc lidské než milovat a být milován? To napětí mezi láskou a přesvědčením, že tě nemilují, zesiluje tvou moc.“

„To napětí je ve mně stále, že ano?“ zeptal se Kylar. „Pro své milované budu vždy nebezpečný, protože je miluji.“

„Chytré, co? Tvá moc je spojená se schopností milovat. Tvůrce ka’kari ti dal dar a postaral se, aby si svou moc udržel navěky. Žádný podraz v tom není.“

„Naopak, tohle je pořádný podraz,“ zavrčel Kylar. „Co s tím mám sakra dělat?“

„To je tvůj problém,“ pokrčil Vlk rameny.

Ale Kylar neposlouchal. Cítil, jak se mu z tváře vytrácí krev. „Och, můj Bože,“ vyhrkl. Srdce mu bušilo v uších jako hrom, bylo jako balvan uvnitř hrudi. Myslel si, že je nebezpečný svým milovaným, protože by je mohli ohrozit jeho nepřátelé. Ale Vlk to tak nemyslel. Říkal to Kylarovi už pět minut a jemu to nedocházelo. Bez dechu se ho Kylar zeptal: „Tím myslíš, že pokaždé, když zemřu, zemře za mě někdo z těch, které miluji?“

„Jistě. To je cena za nesmrtelnost.“

Kylarovi se stáhlo hrdlo. Dusil se. „Kdo…?“

„Serah Drakeová zemřela, když tě zabil Roth. Mags Drakeová zemřela, když tě Zjizvený Wrable zasáhl šípem. Ulana Drakeová zemřela, když tě zabil Bohokrál.“

Kylarovi se roztřásla kolena. Chtělo se mu zvracet. Bylo mu na omdlení. Cokoliv, cokoliv, aby tu nebyl. Ale chvíle se natahovala a on se přistihl, jak si uprostřed té bouře myslí: „Díkybohu, že to nebyla Uly nebo Elene!“ a pak se za tu myšlenku proklíná. Kdo byl, aby porovnával jeden život s druhým, a byl vděčný, že někdo zemřel, protože ho měl méně rád? Zabil je. Hrabě Drake se ujal sprostého nemorálního hajzla a přijal ho do rodiny. A Kylar svou bezstarostností a arogancí Drakeovy vyvražďoval. Za každý dar, který hrabě Drake Kylarovi dal, mu oplatil zármutkem.

„A za to rouhačství? Když jsem vzal peníze za svou smrt?“

„Jarl.“

Kylar zavyl. Trhal si plášť. Bušil pěstmi do země, ale tady nebyla žádná bolest, žádné tělo, kterému by mohl ublížit. Po tvářích se mu valily slzy a nenacházel útěchu: „Já to nevěděl. Já to nevěděl. Och, Bože.“

Vlk ho nevěřícně sledoval. „Samozřejmě že jsi to věděl. Durzo ti na svém těle nechal vzkaz. Všechno v něm vysvětlil. Řekl mi, že ho strčil do náprsní kapsy.“

„Nemohl jsem ho přečíst! Nasákl krví! Nemohl jsem tu zatracenou zprávu přečíst!“ Pak ho zasáhl poslední důsledek tohoto odhalení. „Kdo je to tentokrát?“ zeptal se zoufale. „Kdo za mě zemře tentokrát?“

Vlk vypadal vyděšeně. Jeho planoucí oči a zjizvená tvář zněžněly, poprvé vypadal jako opravdový člověk. „Kylare. Je mi líto. Myslel jsem, že to víš. Myslel jsem, že to celou dobu víš.“

„Prosím, vraťte to zpátky! Nechte mě, ať to vrátím zpátky.“

„Takhle to nefunguje. Ani jeden z nás s tím nedokáže nic udělat. Tentokrát je to Elene.“

58.

Kylar se probral na studené kamenné desce v chladné místnosti. Neotevřel oči. Pokud sám sebe donutí, aby se nikdy neprobral, možná se to podaří. Nehýbal se s výjimkou dechu a životodárné krve, která mu kolovala v žilách. Jako vždy, když se vrátil z mrtvých, se jeho tělo cítilo báječně. Byl kompletní, mocný, překypoval energií. Ukradl něčí život. Byl ho plný, život se rozléval do každého koutu jeho těla. Jeho zdraví jako by se mu vysmívalo.

Oči se mu naplnily slzami, které mu stékaly po tvářích k uším. Není divu, že ho Vlk považoval za netvora. Myslel si, že Kylar zahazuje životy těch, jež miloval a kteří milovali jeho.

Ležel na zádech, ale protože se všechno jen zhoršovalo, otevřel oči. Vzduch tu byl zatuchlý a vlhký. Zdobený strop z chladného bílého mramoru. Byl v kryptě. Pár stop od něj na podobných kamenných deskách ležela dvě těla, muž a žena. Muž byl mohutný a držel velký meč. Žena měla proříznuté hrdlo, Kylar i přes vysoký stupeň rozkladu poznal, že vykrvácela. Muž zemřel přibližně ve stejnou dobu, nepochybně během převratu. Byli to Loganovi rodiče. Kolem nich u stěn ležely řady a řady mrtvých Gyrů, táhly se zpátky napříč staletími. Logan Kylara uložil do vlastní rodinné hrobky.

Kylar vstal, dokonce se ani necítil ztuhlý z toho, jak spal na tvrdém mramoru. Byl oblečený ve zlatem prošívané tunice, bílých kalhotách a drahých botách ze srnčí kůže. V kryptě samozřejmě panovala černočerná tma. Nedokázal odhadnout, kolik času uplynulo, a ústí hrobky bylo zapečetěno masivním kamenem otesaným do podoby kola a vyšším než člověk. Pokud si to Kylar vybavoval správně, krypta se nacházela mimo město a klesala hluboko pod zem. Pokud tomu tak bylo, měl slušnou šanci dostat se ven, aniž by si toho někdo všiml. Ven musel tak jako tak, proto se zapřel do kamene a zvedl ho pomocí Talentu.

Masivní kámen se pomalu odkulil a zapadl na své druhé místo. Kylar se zneviditelnil a vyšel ven.

Byla noc, ale měsíc v úplňku byl jasný a vysoko na obloze. Na úzkém schodišti, které vedlo do hrobky, stála malá holka, oči rozšířené strachem. Byla to Modřinka, mrně z gildy Černý drak.

Kylar se zastavil, stále neviditelný, a promnul si tvář. Modřinka se nehýbala. Poznal na ní, že by nejraději utekla, ale zatím to nutkání dokázala přemoci. Statečné mrně. „Kylare?“ zašeptala.

Co by měl udělat? Zabít ji? Obejít ji a nechat ji vyprávět historky o otevírající se kryptě? Bylo to nepravděpodobné, ale někdo by mohl přijít, otevřít kryptu a zkontrolovat ji. A co udělají, až zjistí, že Kylar zmizel?

„Kylare, já vím, že tady jsi. Vezmi mě s sebou.“

Stále neviditelný Kylar se zeptal: „Už jsi někoho zabila, Modřinko?“

Lekla se a polkla, hledala zdroj hlasu. „Ne,“ zašeptala.

„Chceš zabíjet lidi?“

„Zabila bych Daga Tarkuse. Kopnul Vepříka do břicha, protože kradl, a Vepřík druhý den umřel.“

„Co kdybych ti řekl, že jako můj učedník budeš muset zabít tucty dětí jako Vepřík? Co kdybych ti řekl, že budeš muset zabít celou svou gildu?“

Modřinka se rozplakala.

„Ty chceš jen pryč, že ano?“

Přikývla.

„Pak tedy od tebe potřebuji dvě věci, Modřinko. Za prvé nikdy − nikdy − o tomhle nemluv. Když to někomu řekneš, objeví se zlí lidé a zabijí hodně dobrých. Rozumíš? Nesmíš to říct ani nejlepším přátelům.“

Modřinka přikývla. „Já už žádné kamarády nemám, co Vepřík umřel.“

„Běž na roh Verdunské a Garovy ulice. Za hodinu se tam s tebou setkám.“

„Slibuješ?“

„Slibuji.“

Modřinka odešla a Kylar zavřel kryptu. Našel bezpečný dům a sbalil si všechno, co potřeboval, včetně Odplaty, kterou tady před vraždou královny nechal, protože věděl, že mu všechny zbraně zabaví. Napsal dopis pro Rimbolda Drakea. Nejprve mu vysvětlil, jak zmrzačil pradlenu, a požádal ho, aby ji vyplatil. Pak mu popsal, co podle Vlka Kylar Drakeovým udělal. Vzal si několik pytlíků zlata, pár jedů a náhradní oblečení. Nasadil si plášť a kapuci si stáhl do čela.

Modřinku našel na křižovatce. Vrávoravě se zvedla na nohy.

„Uvnitř toho domu žije dobrý muž, Modřinko. Při převratu ho otrávili, málem zemřel a Khalidořané mu zavraždili ženu a dvě z jeho dcer. Je to nejlepší člověk, jakého znám, a myslím, že tě potřebuje stejně moc jako ty jeho. Ve svém dopise ho žádám, aby tě vychoval. Dá ti jedinou šanci, kterou kdy dostaneš, se sebou něco udělat. Ale nebude to lehké. Pokud do toho domu vejdeš, zůstaneš tam, dokud z něj nevyjdeš jako dáma. Chceš to?“

„Dáma?“ zeptala se Modřinka, tvář se jí rozzářila neskutečnou touhou.

„Řekni to.“

„Chci být někdo. Chci být dáma.“

„Věřím ti.“ Kylar položil ruku na mezeru ve dveřích, prostrčil skrz ka’kari a vysunul závlačku. Otevřel dveře a prošel s Modřinkou kolem domu pro služebnictvo k hlavnímu vchodu. Kylar Modřince podal pytlík plný zlatých korun. Byl tak těžký, že ho málem neudržela. Pak jí podal dopis a stáhl si kápi, aby nikdy nezapochybovala, že je to on. „Důvěřuji ti, Modřinko. Vidím do duší. Soudím je. V té tvé jsem poznal, že si to zasloužíš. Buď na hraběte Drakea hodná. Já na něj nebyl tak hodný, jak si zasloužil.“

S tím Kylar zabušil na dveře a zneviditelnil se. Čekal, dokud hrabě s ospalýma očima neotevřel dveře. Rimbold Drake se zmateně podíval na Modřinku. Ta byla tak vystrašená, že nedokázala ani promluvit. Po chvíli si z její ruky vzal dopis. Když si ho přečetl, rozplakal se.

Kylar se otočil k odchodu.

„Jsi lepší člověk, než si myslíš,“ řekl Drake do noci. „Odpouštím ti každou špatnost, o které si myslíš, žes mi způsobil. Jsi tu vždy vítán, můj synu.“

Kylar zmizel do noci. Právě tam patřil.

59.

Po dvou dnech Solona přestěhovali. Stále ho drželi pod zámkem, okna zakrývaly mříže a cedrové dveře byly pobité železem, ale nový pokoj měl výhled na nádvoří Běloskalého hradu. Nádvoří bylo vyzdobeno tak, jak se sluší na svatbu, zelenou barvou vinné révy a moře a purpurovou vína a královské nadvlády.

„Nevím, kdo jsi, Podvodníku,“ řekl jeden ze Solonových strážných. Byl to pupkáč s velkým lalokem pod bradou a ledabyle vyleštěnou zbrojí. „Ale užij si svatbu, je to poslední věc, kterou uvidíš.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Solon.

„Protože první rozkaz, který chce mikaidon jako císař vydat, je tvá poprava.“

Druhý strážný, který byl hubený jako lunt a měl jen jedno obočí, vypadal nervózně a provinile. „Sklapni, Ori. U Nysovy krve, i bez toho to pro něj bude špatný den.“ Solonovi řekl: „Provedeme to rychle, to ti slibuji.“ Vycouval, sledoval při tom Solona, jestli neudělá nějaký prudký pohyb, a zamkl za sebou.

Solona překvapilo, když v pokoji našel vanu plnou vody a čisté oblečení. Vydrhnul se a zamyšleně se oblékl. Ošobi už vydává rozkazy Kaediným strážím. To nebylo dobré, ale stále to nepotvrzovalo Solonovo podezření. Solon nezjistil, jak velké moci se bude muset Kaede po svatbě vzdát. Když s ní přede dvěma dny mluvil, nepůsobila na něj jako zoufalá žena, která Ošobimu přenechá veškeré pravomoci.

Udělalo se mu zle. Za poslední dva dny promyslel každou možnost, kterou měl, ale nenašel nic, čím by se domohl svých práv, aniž by při tom podkopal autoritu Kaede. Neznal spodní proudy místní politiky, takže cokoliv, co udělá, by mohlo mít opačný účinek, než zamýšlel. Ale ležely tu pro něj čisté šaty hodné šlechtice, ne-li rovnou krále, což mu napovídalo, že ho Kaede dnes zabít neplánuje. Byla to jeho šance? Nebo ho trestá tím, že se bude muset dívat na svatbu, za niž podle ní mohl?

Venku se podle dohodnutého pořádku shromažďovali šlechtici. Brzy jich pódium, na kterém si císařovna vezme budoucího císaře, obklopilo nejméně čtyři sta. Solon mnoho tváří poznával a také si všiml, že jich tu hrozivě mnoho chybí. To jich bratr zabil tolik? Jak se mohl Sijuron stát takovým monstrem, aniž by si toho Solon všiml?

Zazvonění mečů oznámilo začátek svatby. Tanečníci na pódiu se k sobě postavili čelem. Všichni nosili masku, mužům připadla ta smrtelně vážně se tvářících žalobců. Mladíci měli masky žen, půvabné, ale přísné, protože strážili počestnost císařovny. Každý držel speciálně tvarovaný dutý meč, který bude při tanci zpívat, tóny se budou měnit podle držení tanečníků a místa, kde se srazí s ostatními. Meče měly osm děr a souboj − symbolické dvoření − bude zčásti naplánovaný a zčásti improvizovaný. Tahle část svatby byla velice oblíbená a zkušení tanečníci patřili k nejdražším položkám. Tance, pocta Nysovi, se různily od erotických po komické. Pro pár to také obvykle bývala nejvypjatější část svatby. Tanečníci byli zkušení umělci, ale nic nezaručovalo, že z muže, ženy nebo obou neudělají naprosté blázny, a mečový tanec býval často jedinou věcí, kterou si lidé ze svatby pamatovali.

Tanečníci se hluboce uklonili, ale dívali se přímo před sebe, jako by protějšek z něčeho podezřívali, a pak začali. Když tančili, Solon na okamžik zapomněl, že je ve vězení. Chlapec měl ruce rychlé jako Kaedin jazyk a větší dosah. Žena známá jako „plísnitelka“ držela celou dobu jediný tón. Muž, který hrál Ošobiho, byl mohutný, silný a mužný, a přestože byl pomalejší, byl výrazně silnější než Kaede. Tito tanečníci byli nepodplatitelní, nebáli se dokonce ani muže, který se stane císařem. V jejich tanci si Solon skvěle přečetl situaci u dvora.

Ošobi činil jen promyšlená rozhodnutí. Kaede byla z počátku slabá, ale v průběhu let zesílila. Pokaždé, když se Ošobi o něco pokusil, tanečník do toho vložil trochu výsměšný tón, kterého si mohlo všimnout jen cvičené oko. Naznačovali tak, že Ošobi nechce Kaede, ale to, co dostane s ní − několikrát propásl příležitost zasáhnout ženu, zatímco mířil k trůnu.

Kaede pomalu slábla, ale tanečníci nepřehrávali, nenaznačovali, že by si ji Ošobi podrobil, prostě jí dovolil zpomalit na jeho úroveň, aby vypadal ještě silnější, když s ní soupeřil a porážel ji. Hudba zrychlovala, dokud se Ošobi nedostal ke Kaede. Jakmile tančili blízko u sebe, Kaede padla na kolena a rozhodila ruce, čekala na obřadní dotek nad srdcem. Tanečník hrající Ošobiho přistoupil příliš rychle a uklouzl, jeho meč se na vteřinku dotkl jejího hrdla, než se narovnal a dotkl se srdce.

Bylo to tak dobře provedené, že i Solon na chvilku uvěřil, že tanečník opravdu uklouzl. Každý to tak chápal, nebo se rozhodl, že to tak chápat bude − nepatrná chyba v jinak dokonalém vystoupení. Vypukl divoký jásot, a když ustal, vstoupili na nádvoří snoubenci.

Když uviděl projít Kaede, srdce Solonovi vyskočilo až do krku. Měla přes sebe přehozenou pelerínu z purpurového sametu s dlouhou vlečkou s krajkovým lemováním. Korunu z vinné révy s několika utrženými hrozny měla vpletenou do dlouhých černých vlasů. Obě ňadra měla obnažená, bradavky nalíčené, a holé břicho zdobily prastaré runy plodnosti. Dlouhá sukně prošívaná zlatem jí visela až k lýtkům a lehce za ní vlála, vínem obarvená chodidla téměř neviděl. Většina žen z komiků odhalovala víc, tvrdily, že vinná barva je na svatbu dostačující oblečení. Kaede očividně věřila, že královna je především královnou a ženou až na druhém místě. Ale po patnácti letech v Midcyru její skromnost na Solona nezapůsobila. Pouhý pohled na ni ho naplňoval touhou. Sukně neměla žádné knoflíky, háčky nebo tkanice a nenosila pod ní spodní prádlo. Dokončili ji ráno před svatbou a ona přitom stála uvnitř. Ženich ji z ní později v záchvatu vášně strhne. Hýřící svatebčané budou před ložnicí hlasitě pokřikovat, dokud sukni ženich nevyhodí oknem. V dávných časech a v některých zemědělských oblastech byla sukně vždy bílá a ženich ji po roztržení nestáhl, dokud nebylo manželství naplněno. Pak se budou svatebčané veselit s „důkazem“ nevěstiny nevinnosti, kterým často bývala ovčí krev. Matky dávaly dcerám flakónky s ovčí krví pro případ, že by dcery záměrně nebo náhodou o panenství už přišly. Byla to tradice, kterou by Solon nejraději nechal vymizet nejen proto, že ji považoval za nestoudnou, ale taky si nedokázal představit, že by si užíval naplnění manželství s bandou opilých ječících idiotů, kteří mu budou bušit na zdi.

Na nádvoří vešel Ošobi Takeda. Solon ucítil bodnutí zášti. To on tam měl být. To on měl dnes z Kaede strhnout sukni. I Ošobi Takeda vstoupil do kruhu lidí s odhalenou hrudí, runy síly a potence si namaloval na břicho tak svalnaté a prosté tuku, že nebylo ploché, ale zvlněné. I on měl ve vlasech vpletenou vinnou révu a prostý zelený plášť spolu s pozlacenými kalhotami, které končily kousek pod koleny.

Ošobi vystoupil na pódium, na Kaede se skoro nepodíval. Solona napadlo, že musí být slepý nebo homosexuál, aby si takové krásy nevšiml. Otočil se a oslovil shromážděné šlechtice. „Přišel jsem, abych se tu dnes oženil s císařovnou. Celým srdcem jsem toužil sjednotit naše země, jak se nestalo už víc než deset let. Vím, že vás všechny vyděsilo, když jste se doslechli o nevěře Daune Wariyamo, a přestože se to dotklo mé rodinné cti, přišel jsem a jsem rozhodnutý oženit se.“

Ze své pozice mohl Solon vidět to, co ostatní šlechtici ne. U každého východu se seřadily ozbrojené městské stráže a spolu s nimi tam stálo i několik královniných gardistů. Drželi se stranou, ale ve vteřině se mohli vrhnout mezi shromážděné šlechtice. Solon však neviděl, jak na tuhle předehru ke zradě reagovala Kaede.

Nečekal dlouho.

Kaede přešla po pódiu přímo k Ošobimu a vlepila mu políček. „Chystáš-li se ke zradě, Ošobi, dostanu tvoji hlavu,“ řekla Kaede pevným hlasem beze stopy strachu.

Starší šlechtic, ve kterém Solon poznal Noriho Ošibatu, střelil pohledem po Ošobim a předstoupil. „Má drahá Kaede, naše milovaná císařovno, chováte se hystericky. Tohle není vhodné. Jen slova, prosím.“ Nori odtáhl Kaede zpátky do davu, kde ji obklopil kruh dalších „přátel“.

Ošobi se usmál jako velká kočka, po které se jmenoval. „Přišel jsem, abych sloužil Sethu, ale dnes ráno jsem zjistil cosi, co má čest nedokáže snést. Daune Wariyamo u sebe měla dopisy od Solona, bratra našeho posledního císaře, adresované Kaede. V těchto dopisech hovoří o svých schůzkách s ní a o tajné svatbě.“

„Ty lžeš!“ vykřikla Kaede.

Solonovo srdce pokleslo. Ty schůzky na zámku byly jen pokusy, které vyvrcholily pohromou, když je její matka nalezla nahé a zbila Solona botou. Byla by to pravda, kdyby dorazila o deset minut později − no, byl pouhý mladík − o dvě minut později. Ale to manželství byla naprostá lež.

Ošobi však byl rychlý. „Ty dopisy mám tady!“ zvolal a pozvedl svazek dopisů. „A tato žena byla u toho, když vás paní Wariyamo přistihla při smilnění v zámku.“ Z davu vystrčili otrokyni. „Přísahám, je to pravda,“ řekla přiškrceným hlasem.

„Hlasitěji,“ dožadoval se Ošobi.

„Přísahám, je to pravda!“

Mezi šlechtici podle očekávání vypukl poprask, jenže Ošobi byl dostatečně prozíravý, aby nepovolal své muže. Kaede ječela, ale někdo jí přitiskl ruku na ústa a několik mužů ji drželo mezi sebou.

„I kdybychom uvěřili, že se Kaede na nemorálních schůzkách v samotném srdci naší země nedopouštěla incestu, jsme si jistí, že se provdala za Sijurona Tofusina. Toto manželství je však neplatné a prázdné, protože ona už vdaná byla − za císařova bratra!“

Ošobi na tváři vykouzlil smutný výraz. „Dnes ráno jsem vstal a byl jsem ochotný pošpinit rodinnou čest, protože jsem chtěl udělat to, co je pro tuto zemi nejlepší…“

Za Solonem zaskřípěly dveře. Odvrátil se od nádvoří a uviděl vstupovat dva strážné. „No dobrá,“ řekl pupkáč, „už jsi toho viděl víc, než jsi měl. Asi ti došlo, jak to pro ni skončí. Jsi připravený?“

„Ano,“ řekl Solon. Natáhl se pro svůj Talent. „Kdo z vás si přeje zemřít jako první?“

„Co?“ vyhrkli unisono.

„Pak tedy oba,“ řekl a Talentem zastavil jejich srdce.

Strážní se zhroutili, jeden se sesunul, druhý padl přímo na obličej. Solon si vzal meč a otočil se k zamřížovanému oknu.

Úderem, který otřásl celým zámkem, Solon odpálil zeď. Kameny pršely na padesát stop vzdálený dav. Všichni se přikrčili a otočili, rozhlíželi se, co se právě stalo. A Dorian vždycky tvrdil, že se neumím chovat decentně.

Solon bez problémů seskočil dolů a zamířil k davu. Do cesty mu vstoupil strážný. Solon mávl rukou, jako by odháněl mouchu, a poryv větru odhodil strážného stranou.

„Jsem Solonariwan Tofusin, syn císaře Cresa Tofusina, Světla západu, Protektora ostrovů a Nejvyššího admirála královské flotily Sethu.“ Bylo to promyšlené prohlášení, kterým vyjmenovával otcovy tituly a zároveň si je přivlastňoval. „Vrátil jsem se domů a nazývám tě lhářem a zrádcem, Ošibi. A i kdyby byly tvé sprosté lži pravda, nemáš na tento trůn právo, dokud budu živ.“

„Tohle můžeme napravit,“ zavrčel Ošobi.

Solon rychle došel k pódiu, nenechal Ošobimu čas na přemýšlení. „Utkáš se se mnou v souboji?“ vyzval ho Solon. Opovržlivě se usmál. „Tofusin si nezašpiní ruce krví zbabělého psa.“

Ošobi zařval, tasil meč a ohnal se po Solonovi celou svou silou. Solon útok odrazil. Jeho protiúder skončil napůl cesty v Ošobiho krku. Ošobi vyvalil oči, ale i tak se pokusil o poslední úder, zatímco byl Solonův meč zaseklý. Šlehnutí magie ochromilo Ošobiho prsty. Upustil meč.

„Udělám však výjimku,“ řekl Solon, „pro Malou kočičku.“ Vytrhl meč z Ošobiho krku a pódium pokropila krev, ještě než mohutný muž dopadl na obličej. Solon položil nohu na krk umírajícího nepřítele a ukázal mečem na šlechtice, kteří drželi Kaede. „Tohle je vaše císařovna,“ řekl Solon. „Radil bych vám, dejte od ní ruce pryč.“

60.

Kylar jel skoro celou noc, než se utábořil kousek od cesty, jen odstrojil Klikaře a hodil na zem deku. O pár hodin později ho probudilo Klikařovo odfrknutí. Kylar zamrkal a převalil se na nohy.

„Takže jsi nezapomněl úplně všechno, co jsem tě naučil,“ řekla hnědě oblečená postava, která uvazovala koně vedle Klikaře.

„Mistře?“ zeptal se Kylar.

Dehvirahaman ko Bruhmaeziwakazari si odfrkl. Bylo zvláštní slyšet pro Durza typický zvuk, jak vychází z ymmurijských úst. Podíval se na Odplatu v Kylarově ruce. „Dobře, vidím, že jsi ji znovu neztratil. Dohlédni na to, aby se to neopakovalo, ano? Jsi připravený na projížďku?“

Kylar pocítil podivné vzrušení. Byl připravený vyjet. Překypoval energií, která od jeho zmrtvýchvstání ještě nevyprchala. „Tohle se mi nezdá?“ ujišťoval se.

Dehvi povytáhl obočí. „Je jediný způsob, jak si to ověřit,“ řekl.

„Jaký?“

„Běž se do lesa vymočit. Když potom ucítíš vlhko a teplo, probuď se.“

Smějící se Kylar odešel a ulevil si. Jakmile se vrátil, Dehvi seděl v tureckém sedu a připravoval vydatnou, i když studenou snídani.

Kylar se do jídla zakousl s chutí, která ho samotného překvapila, přestože Durza očividně ne. Celá scéna však stále měla nádech jisté neskutečnosti a Kylar z něj nemohl spustit oči. Nakonec Ymmuri řekl: „Pokud hledáš Durzovy manýry, najdeš jich stále míň a míň. Třeba už nežvýkám česnek. A ostatních se zbavím, jak nejrychleji to půjde. Nový obličej ti moc nepomůže, když se ve všem ostatním chováš stejně. Už jsem to párkrát dělal. Takže pokud chceš, abych ti nějak dokázal, že jsem to já, vyřiďme to hned.“

„Je jedna věc, kterou řekl Durzo jenom mně a nikomu jinému. Měl jste spoustu jmen a vždycky něco znamenala − Ferric Ohnivé srdce, Gaelan Plamen hvězd, Hrothan Lamželezo. Dokonce i ostatní wetboyové si vybírají jména, co něco znamenají − Zjizvený Wrable, Hu Gibbet[1]. Tak proč Durzo Blint? To je další jaeranská slovní hříčka?“

Dehvi se zasmál. „Záludná otázka. Nikdy jsem ti neřekl, proč jsem si to jméno vybral. Ale abych ti odpověděl, původně to měl být Durzo Flint[2]. Byl jsem opilý. Někdo to zopakoval jako Blint a mně se ho nechtělo opravovat. Další otázka?“

„Flint by dával mnohem větší smysl, vy starej parchante.“

„Jen povahou, ne původem. Něco dalšího?“

Kylar zvážněl. „Jaká je cena za nesmrtelnost?“

„Rovnou k jádru věci, co?“ řekl Durzo. Odkašlal si a uhnul pohledem. „Každý nový život tě stojí život někoho, koho miluješ.“

A tady to bylo. Kdyby mu to Durzo řekl před invazí, všechno by dopadlo jinak. Jistě, on se mu to snažil říct v dopise.

„Je nějaký způsob, jak to zastavit?“ zeptal se Kylar.

„Myslíš tím zastavit nesmrtelnost, nebo smrt někoho dalšího?“

„Obojí.“

„Vlk mi o limitech nikdy nic neřekl − možná to sám neví. Vyhýbal jsem se všemu, co mohlo zcela zničit mé tělo, jako je upálení nebo vyvržení a rozčtvrcení.“

„A Curoch?“

Durzo po Kylarovi střelil ostrým pohledem. „Smrtelný úder Curochem by rozbil magii nesmrtelnosti. Jorsin se Požírače bál. Postaral se, aby existoval nejméně jeden způsob, jak zabít nesmrtelného.“

Kylar měl najednou pocit, jako by se nacházel na jiném místě a v jiném čase. Mluvil s někým, kdo znal Jorsina Alkesta. Jorsina Alkesta! A Jorsin se bál magie, kterou Kylar vládl. „Jak mám zarazit, aby si nevzala život někoho jiného?“ zeptal se Kylar.

Durzo si povzdechl. „Myslíš si, že jsem to za těch sedm set let nezkoušel? Je to mocná magie, hochu. Život za život. Vlk to může pozdržet, ale nezastaví to, a i pozdržení mu dělá velké problémy.“

Kylar si odkašlal. „Co kdyby… ehm… co kdyby mě zabil Curoch mezi mou smrtí a smrtí osoby, která má zemřít za mě?“

Výraz v Durzově tváři nenechával pochyb, že Kylarova otázka byla příliš specifická, aby ji považoval za pouhé teoretizování. „Chlapče, ty nemáš ani ponětí, co je Curoch zač…“

„Ano, mám. Hodil jsem ho do Ezrova lesa.“

„Cože jsi?!“

„Dohodl jsem se s Vlkem. Váš dopis jsem dostal až potom.“

Durzo si promnul spánky. „A co ti dal na oplátku za nejmocnější artefakt našeho světa?“

„Přivedl mě rychleji k životu − a vrátil mi ruku, kterou jsem si tak nějak odseknul.“

Durzův bezvýrazný pohled byl velmi povědomý, i když vycházel z mandlových očí. Naznačoval, že právě nalezl ještě větší hlubiny jeho hlouposti. „A kde sis mezi zavražděním Bohokrále a cenarijské královny a záchranou muže z Díry a jeho dosazením na trůn našel čas na nalezení a ztracení nejhledanějšího magického meče?“ zeptal se Durzo.

„Zabralo mi to jen týden. Měl ho Lantano Garuwaši. Utkal jsem se s ním.“

„Je tak dobrý, jak se říká?“

„Lepší. A dokonce není Talentovaný.“

„Tak jak jsi vyhrál?“ zajímal se Durzo.

„Hej!“ zaprotestoval Kylar.

„Kylare, to já jsem tě trénoval. Nejsi nejlepší. Jednoho dne možná, ale ne teď. Takže buď není tak dobrý, jak se říká, nebo jsi měl štěstí. A nebo jsi podváděl.“

„Měl jsem štěstí,“ přiznal Kylar. „Je to tak zlé? Myslím hození Curochu do Lovcova lesa.“

„Víš, kdo je Vlk?“ zeptal se Durzo.

„To měla být další otázka.“

„Lepší otázka by byla, kým Vlk býval. Nikdo neví, co je teď.“

„Dám se poddat. Kdo je Vlk?“ zeptal se Kylar.

„Na dvoře Jorsina Alkesta žil mág se zlatýma očima. Byl jen o trochu méně Talentovaný než samotný Jorsin, pokud šlo o syrovou magii, ale zatímco Jorsin se kromě magických umění učil i válečnictví, vůdcovství a strategii, zlatooký mág se věnoval jen magii a byl tím typem génia, jaký se rodí jen jednou za tisíc let. Měl málo ctností a ještě méně přátel, ale Jorsin pro něj znamenal celý svět. Za války přišel o všechno − o Jorsina, všechny magické knihy a o jediné zbývající přátele, Orena Razina a svou snoubenku. Také přišel o rozum a nikdo si není jistý, jestli se mu někdy vrátil. Stáhl se do lesa, kde mohl svou zášť zahnat prací. Ten les samozřejmě nese jeho jméno.“

„Ezrův les,“ zašeptal Kylar. „Vlk je Ezra?“

„Jorsin měl blízkého přítele, který ho zradil, muže jménem Roygaris Ursuul.“

„Och, Bože.“

„Za války Roygaris něco Stvořil − sám od sebe. Nazvali jsme to Plenitel. Bylo to odolné proti magii, rychlejší než myšlenka. Zabilo to tisíce našich.“ Durzo se dotkl tváře. „Byl jsem první, komu se to podařilo zranit. Mé dolíčky vznikly v místech, kde mě pokropila jeho krev. Magie je nedokáže vyléčit. V poslední bitvě byl Plenitel těžce raněn. Místo aby ho zabil, Ezra ho odvedl do Lesa. O padesát let později tam došlo k nějakému velkému boji a vše živé v lese zemřelo − a stále umírá, ať už je to zvíře, krul, mág nebo nejčistší panna. Hynuly tam celé armády ze severu i jihu. Důležité je, že Vlk už sedm století sbírá magické artefakty a při každé dohodě dostane jen to nejlepší.“

Kylara najednou polil chlad. „Co jste mu dal?“

„Pár ka’kari. Chce je všechna − a taky Curoch a Iures.“

„Iures?“

„Společník Curochu. Meč moci a Hůl práva. Jorsin zemřel v den, kdy Iures dokončil, a neměl už příležitost ji použít. Nikdo neví, co se s ní stalo.“

„Ale čeho se Vlk snaží dosáhnout?“

„Netuším, Kylare, ale my měli v držení jedno ka’kari a jeho moc byla úžasná. Představ si, co by arcimág dokázal se sedmi ka’kari, Iures a Curochem. I kdyby Vlk byl Ezra, svěřil bys tolik moci šílenci? Svěřil bys ji sobě? A co když Vlk není Ezra, ale Roygaris?“

„Tak ses mu postavil,“ došlo Kylarovi.

„Poté co jsem mu dal hnědé ka’kari, jsem se nad tím pořádně zamyslel. Od té doby schovávám ka’kari po všech koutech světa. Tohle není krátkodobý cíl. Vlkovi trvalo sedm staletí, než získal pár ka’kari, a teď má Curoch a možná i Iures. Jemu nezáleží na tom, že to bude trvat dalších sto let, než dostane zbytek. Tohle je součást tvého břemene. Postarej se, aby je nedostal všechny.“

„Ale on je možná na naší straně,“ namítl Kylar.

„Řekni to všem nevinným, které povraždil.“

„Co kdybych to řekl všem nevinným, které jste zavraždil vy?“

Durzo zamrkal. „Problém s černým ka’kari je ten, že v zrcadle nefunguje. Nikdy jsem nemohl zkontrolovat stav vlastní duše, stejně jako ty nemůžeš vidět tu svou. Ale pokud si to přeješ, vyvolej si ho do očí a suď mě.“

Kylar se toho neodvážil. Durzo jen při převratu otrávil tucty lidí. V jeho duši určitě budou stovky − tisíce − dalších smrtí. Pokud by tam Kylar našel opravdovou vinu, možná by se nedokázal zastavit a Durza by zabil. Nebo by se o to alespoň pokusil. To nebyl boj, který by chtěl vyhrát, a když teď znal cenu ztráty, bylo to ještě horší. „Co si mám s Vlkem počít?“ zeptal se Kylar.

„Teď nic. Ale pokud zaslechneš, že sopka Tenji přestala poprvé po dvou stoletích chrlit lávu nebo že se Tlaxinský maelström utišil, budeš muset jednat rychle. Jak jsem řekl, tohle není krátkodobá hrozba.“

„Kdy to skončí?“

Durzo si odfrkl. Rukou sjel k opasku, kde dřív nosíval pytlík se stroužky česneku. Všiml si toho a zazubil se. „Můžou to být staletí. Může to být dvacet let. Dát mu Curoch byla velká chyba.“

Díky. „Můžeme zvítězit?“

„My? Já jsem teď smrtelník, hochu. V nejlepším případě mám před sebou třicet čtyřicet let. Nijak zvlášť netoužím zaplést se s Vlkem. Jestli můžeme zvítězit? Je to možné. On nemůže žít věčně. Jeho magie tvou jenom imituje.“

„Udělal jedno černé ka’kari, tak proč si neudělá další pro sebe?“ nechápal Kylar.

„Udělal? Ne. Ezra ho našel. Studoval ho a vyrobil další, ale to byly jen druhořadé kopie.“

„Ale ono mi řeklo…“

„Nech mě hádat, bylo to něco ve smyslu, že ho vytvořil někdo ‚s omezenou inteligencí‘? Černé ka’kari bylo prastaré, už když jsem se narodil, Kylare. Tohle ti nakukalo, aby ses z něj nepodělal strachy. Dělíš se o hlavu s bytostí, proti které jsou tvé schopnosti na trpasličí úrovni.“

~ Já bych o trpaslících nikdy nemluvilo. ~

„Vyřiď tomu šmejdovi moje pozdravy,“ řekl Durzo.

~ Mělo jsem tě raději než ty sám sebe. ~

„Ale musím ti říct, že když ti poradí, aby ses hnul, měl bys to udělat.“

Jasně. Díky. Když ka’kari na Kylara promluvilo poprvé, chtělo, aby se sehnul. Neposlechl − a o chvíli později ho do hrudi zasáhl šíp. „Počkat,“ uvědomil si Kylar, „nezodpověděl jste mou otázku, jestli mě může Curoch zabít dřív, než za mě zemřou moji milovaní.“

„To nevyjde,“ řekl Durzo. „Ka’kari nikoho nezabíjí. To my. Tobě je dvacet let a zemřel jsi pětkrát šestkrát? To není vina ka’kari.“

„Dobře, je to moje vina. Curoch?“

V Durzově tváři zahlédl podráždění, ale nechal to být. „Nechat se zabít Curochem by možná udrželo milovanou osobu naživu. Ale stejně tak by to mohlo zabít všechny, které miluješ. Je to divoká magie. Curoch znamená Roztínač. Ten nevytvořili na jemné věci. Je to nebezpečná hra, hochu.“

Kylar ztěžka vydechl. „Je toho příliš, abych to najednou pobral.“

„Tak to pobírej, zatímco pojedeme. Už se prakticky pečeme na slunci.“

Jeli až do tmy, najedli se spolu a mluvili jen o nedůležitých věcech. Kylar Durzovi vyprávěl o všem, k čemu za jeho nepřítomnosti došlo. Durzo se smál, někdy na špatných místech, jako by se smál vlastním vzpomínkám na podobné situace, ale smál se častěji, než si Kylar pamatoval.

Pak začal Durzo vyprávět historky. Kylara překvapilo, jak moc dobrý vypravěč je. „Jeden život jsem byl bardem,“ vysvětloval Durzo. „Vzal jsem to, abych si procvičil paměť. Nebyl jsem moc dobrý.“

Některé historky se podobaly příběhům, které vyprávěli bardi, přestože detaily byly zcela odlišné. Vyprávěl o mladém Alexanovi Požehnaném, kterého v průběhu první výpravy trápila běhavka. Jednou odběhl stranou, stáhl si plátové chrániče, spustil kroužkové kalhoty a přidřepl mezi keři, když ho přepadli nepřátelé. Kylar vyl smíchy, když Durzo popisoval, jak Alexan bojoval s mečem v jedné ruce, zatímco si druhou natahoval zbroj. Pak Alexan spadl ze srázu o dobrých sto stop níž. Na úpatí ho našli bez jediného škrábnutí − a bez kalhot, které se zachytily ve větvích stromu deset stop nade dnem rokle, zpomalily jeho pád a zachránily mu život. „Tomiiové užívají slovo podělaný jako zesilovací výraz, takže když má u nich někdo zatracené štěstí, oni řeknou, že měl podělané štěstí. Proto mu říkali Alexan Podělaný štěstí. Později to nějaký prudérní učenec přeložil jako Alexan Požehnaný. Byl to dobrej kluk,“ zasmál se Durzo. Pak se jeho úsměv vytratil. „Zlomilo mi srdce, když jsem ho zabil. Ale na konci se to udělat muselo.“

Kylar se na mistra pronikavě zadíval. „Jste teď jiný.“

Durzo dlouho nic neříkal. Byl jako napůl proměněná housenka. V jednu chvíli to byl starý, jako bruska drsný Durzo. V další povědomý usměvavý cizinec.

„Vlk se mnou pracoval skoro sedm set let. Ezra a Roygaris byli nejlepší Léčitelé všech dob. Ať je Vlk kdokoliv, viděl mě tucetkrát umírat a znovu ožívat. Vyzná se v magii a přesně ví, jak ka’kari v mém těle pracuje. Ale není to žádný prorok. Alespoň ne přirozený, jakým je třeba Dorian. Tak i se vší svou magií dostává jen drobky a zlomky. Když jsem zemřel, domnívám se, že strávil spoustu času přemýšlením, jestli mu mé další oživení pomůže, nebo uškodí. Teprve pak se rozhodl, že mě oživí.“

Kylar se nad tím zamyslel. Vlk řekl, že Durzovo vzkříšení bylo tajemství, dar. Byl jen skromný, nebo opravdu netušil, jak se Durzo vrátil?

„Tak jako tak, když Vlk začal na mém těle pracovat, bylo už dost zralé. Proto se teď cítím jako nový člověk.“ Zašklebil se, prohrábl jejich malý oheň a sledoval jiskry.

„Takže tenhle život je jiný?“ zeptal se Kylar.

„Milovat je většinou snadné, ale přijmout lásku bývá těžké. Já byl vždycky muž, který bojuje v první linii. Požírač to změnil. Pověz mi, jaké monstrum by vystrčilo osmiletou holku před kopí útočící kavalerie? Jen nejhorší bestie. Ale který muž by odmítl bojovat, když jsou všichni, které miluje, v ohrožení? Proto jsem neúnavně trénoval. Proto jsem se stal dokonalým zabijákem. Pokaždé, když jsem nebyl dost dobrý, jsem zavraždil někoho, koho jsem miloval. Myslel jsem, že jsem lásku konečně porazil, když mě ka’kari opustilo, ale pak jsi stál v té věži, čelil osudu a plakal. Ne! Když jsi skočil do řeky, uvědomil jsem si tři věci. Za prvé, tobě… na mně záleželo.“

Kylar tiše přikývl. Slyšet Durza, jak něco takového říká bez ušklíbnutí, bylo divné, a Durzo vypadal, že tím sám sebe překvapil.

Durzo se předklonil. „Vím, že získat tvou přízeň nebylo snadné, a vím, že jsi z mých temných stránek viděl víc než všechny moje ženy dohromady.“ Zasmál se. „Víš, dokázal jsem ignorovat, že si mě oblíbil hrabě Drake. On je světec. Jemu záleží na všech. Bez urážky, ale ty světec nejsi.“

Kylar se usmál.

Durzo se dál díval do ohně. „Za druhé, já…“ odkašlal si. „Pokoušel jsem se vymýtit své city pitím, děvkařením, zabíjením a straněním se ostatních a udělat ze sebe monstrum, ale selhal jsem. Pořád mi na tobě záleželo víc než na mně. To o mně cosi vypovídá.“ Ztichl.

„A za třetí?“ chtěl vědět Kylar.

„Za třetí, sakra, to už si nepamatuji. Och, počkej. Strávil jsem léta tím, že jsem ti do hlavy vtloukal, jak moc je život tvrdý a nespravedlivý. A nemýlil jsem se. Nic ti nezaručí, že spravedlnost zvítězí nebo že tvá vznešená oběť něco změní. Ale když k tomu dojde, stále v hrudi cítím takové příjemné teplo. Je v tom jistá magie. Silná magie. Napovídá mi, jak by věci měly vypadat. Proč? Jak? Sakra, o tom nemám páru. Tohle jaro mi bude sedm set let a stále jsem na to nepřišel. Většina ubožáků dostane jen pár desítek. Když už o tom mluvím…“ Durzo si znovu odkašlal. „Mám špatné zprávy.“

„O čem to mluvíš?“ chtěl vědět Kylar. Sevřela se mu hruď.

„O tom, jak je život nespravedlivý a tak podobně.“

„Och, skvěle. O co jde?“

„Pamatuješ na Luka Graesina? Kluka, za kterého jsi umřel na kole?“

„Bylo to spíš pro Logana než pro Luka, ale co je s ním?“

„Oběsil se,“ řekl Durzo.

„Cože? Kdo ho zabil? Zjizvený Wrable?“ Kylar v živých barvách viděl Mámu K, jak se rozhoduje, že i vzdálená hrozba Loganovi musí být eliminována.

„Ne, opravdu se oběsil sám.“

„Děláte si srandu? Po tom, co jsem pro něj udělal? Ten idiot!“

Durzo si vzal deku a lehl si, hlavu si opřel o sedlo. „Nechat někoho, aby za tebe zemřel, je těžké. Pokud by měl tohle někdo chápat, jsi to ty.“

61.

„…nevstaneš do tří vteřin, propíchnu tě sušenkou.“ Kylar se pokoušel otevřít oči a hlas hladce pokračoval. „Jedna. Dva. Tři.“ Kylar prudce otevřel oči a zasáhl ve vzduchu tvrdou sušenku takovou silou, že se rozletěla na drobky.

„Sakra,“ zaklel a vyklepával si drobky z vlasů. „Proč jste to udělal?“

Durzo se usmíval od ucha k uchu. „Legrace,“ řekl.

Kylar se zamračil. Na jeho mistrovi se něco změnilo. Jeho oči byly zaoblenější, kůže zesvětlala a košile, kterou nosil, byla přes hruď a ramena napjatější. „Co to děláte?“ zeptal se Kylar.

„Snídám,“ odvětil Durzo a zakousl se do další sušenky.

„Myslím tím váš obličej!“

„Co? Mám tam uhra?“ zeptal se Durzo a pohladil si bradu, slovo přes sušenku vyšlo jako „uhla“.

„Durzo! Šel jste spát jako Ymmuri a vstal jako míšenec.“

„Jo, tohle. Chceš o tom něco slyšet? Poslední noc jsem toho namluvil víc než za posledních sto let.“ Kylara napadlo, že asi nepřehání. „To se chceš všechno naučit najednou?“

„Teď jste smrtelník. A jste starý. Může to s vámi každou chvíli seknout.“

„Hm, na tom něco je,“ uznal Durzo. „Já budu mluvit a ty osedlej koně.“

Kylar zakoulel očima − a zamířil ke koním.

„Ty jsi zkoušel iluzorní masky. Viděl jsem tu tvou malou děsivou černou věc, kterou Sa’kagé považovala za tak působivou.“

„Díky,“ zavrčel Kylar. Ta maska měla být působivá, sakra. „Počkat, kdy jste to viděl?“

„V Caernarvonu.“

„Vy jste šel do Caernarvonu? Kdy…“

„Příliš pozdě, abych zachránil Jarla, ale včas, abych zachránil Elene. A přestaň mě přerušovat,“ řekl Durzo. „Možná sis všiml, že masky opravdových tváří mají svoje mouchy, obzvláště u lidí, co mají odlišnou výšku. Já už pár skvělých masek udělal, ale byla s tím příšerná práce, a když se tě někdo dotkne nebo začne pršet, maska se rozpadne. Pak jsem jednoho dne zemřel. Usekli mi nohu a já vykrvácel. Když jsem se probral, mé tělo bylo celé. Podívej se na sebe − šest smrtí, a žádná jizva. Jak je to možné? Jak mi mohla dorůst ruka?“

„Nemluvil jste o noze?“ upozornil ho Kylar a přehodil sedlo Klikaři přes hřbet. Pro jednou se ho ten drzoun nepokusil kousnout. „A co jste říkal o Elene?“

„Byla to ruka. Právě jsem si vzpomněl. O Elene ti povím později. Tehdy mi došlo, že naše těla nějak ví, jaký tvar by měla mít. Myslím tím, že když ti useknou ruku, zaroste kůží, ale nevyraší tam další nos nebo hlava. Proč? Protože tělo ví, kde by co mělo být. Tehdy mi došlo, že když chci udělat dokonalý převlek, musím ty instrukce pozměnit. Ha, kdyby to jen bylo tak snadné. Průběžně jsem na pár věcí přišel. Jako že Ladešiané nejsou opravdu opálení. A že pokud dramaticky změníš výšku, budeš tak rok příšerně neohrabaný. A nehraj si s očima. Neměň věci, které se ti na tvém těle nelíbí. Za chvíli bys byl tak pohledný, že se za tebou na ulici každý otočí − což tvůj převlek dost shazuje. Zabralo mi to tak − nevím − sto let? Doteď jsem vytvořil tak dvacet těl. Tím myslím těla, se kterými jsem strávil dost času, abych věděl, jak s nimi pracovat, jak se v nich pohybovat, chodit a tvářit se. Dvacet je možná trochu moc, ale jednou mě dost znervóznilo, když jsem našel dvě malby, které od sebe dělilo dvě stě let a půlka Midcyru a na nichž jsem byl očividně já. Alitaeranský sběratel si je pověsil v pracovně jednu vedle druhé. A já se zrovna přestěhoval do Alitaery a používal to samé zatracené tělo.“

„Počkat, chcete mi tvrdit, že si můžete vybrat jakýkoliv obličej? A vybral jste si ten odpudivý obličej Durzo Blinta?“

„To je můj pravý obličej,“ poznamenal ublíženě Durzo.

Kylarovi se do tváří nahrnula krev. „Och, Bože, to mě tak mrzí, tím chci říct, že mě to mrzí, ne že by ten obličej byl…“

„Mám tě,“ ušklíbl se Durzo.

Kylar sevřel rty. „Bastarde.“

„V každém případě přechod zabere čas, zvláště když s tím začínáš, a udělat to napůl by mohlo být dost strašidelné. Jsme na cestě, kde můžeme někoho potkat. Kdyby horní polovina mého těla byla černá jak u Ladešianů a nohy bílé, nebo kdyby jedna polovina obličeje vypadala mladě a druhá staře, lidi by to nevzali moc dobře. Teď už to vlastně dokážu mnohem rychleji, ale usoudil jsem, že ti nejprve předvedu tělesnou magii, která je jen neskutečně těžká, než ti ukážu tu prakticky nemožnou.“

„Počkat, to znamená, že můžete vypadat jako cokoli? Třeba i jako holka?“

„O tvé zvrhlé fantazie tady nikdo nestojí,“ zarazil ho Durzo.

„Hej!“

„Nikdy jsem nebyl ženou nebo zvířetem. Mám tak trochu strach, že bych se mohl zaseknout. Jednou jsem se přestrojil za muže, který neměl ani špetku Talentu. Měla to být rychlá, nanejvýš měsíční přeměna, kdy jsem chtěl infiltrovat Kapli, ale nakonec jsem tak strávil deset let a stálo mě to příležitost získat stříbrné ka’kari,“ vysvětloval Durzo. „Zaseknout se jako tlustý Modaini je špatné. Zaseknout se jako ženská je nemyslitelné.“

„Tak proč se měníte teď? A do koho?“

„Budu vypadat jako pětačtyřicetiletý příjemný waeddrynský hrabě, který má menší Talent, co se nikdy nerozvinul. A důvodem, proč jsem za sebou nechal ženu, kterou miluji, a jedu s tebou do Kaple − co nepatří mezi má nejoblíbenější místa − je, že se chci setkat se svojí dcerou. Vlastně bych ocenil tvoji pomoc při dolaďování převleku. Rád bych, aby se na mě podívala a řekla něco jako ‚och, já mám tvoje oči‘.“

Ale to Kylara právě teď nezajímalo. Chvíli mlčel. „Mistře? Co tohle znamená? Vlk mi říká Bezejmenný. Když se naučím to, co umíte vy, ztratím i tvář. Když můžeme být kýmkoliv, kdo vlastně jsme?“

Durzo se ušklíbl a ten úšklebek byl i v jiné tváři celý Durzo Blint. „Vlk nemá ani páru, o čem to sakra mluví. Kdysi jsem sám sebe klamal, že s každým novým životem musím začít se vším od začátku. Naše dary nám příliš svobody − nebo strachu − nedávají. Jsme Noční andělé, členové řádu, který byl prastarý už v době, kdy jsem se k němu připojil. Co znamená být Nočním andělem, je těžší otázka. Proč vidíme coranti?“ Když si všiml Kylarova tázavého pohledu, dodal: „Nečisté. A vidět je není žádné nutkání, jde tu o citlivost. Bývaly časy, kdy jsem dokázal rozpoznat lež, ale v letech, kdy mě černé opustilo, jsem stěží našel vraha. Co to znamená? Proč jsme byli vybráni?

Jorsinovi se někdy dostávalo daru proroctví. Řekl mi, že si černé musím vzít. ‚V tvých rukou spočívá celá historie, můj příteli,‘ to mi řekl. Věřil jsem mu. Pro toho muže bych do ohně skočil. Ale o sto let později byli všichni mí přátelé po smrti, svět se propadl do temného věku, a mě dokonce ani nikdo nepronásledoval. Možná mým úkolem v historii bylo udržet ka’kari sedm staletí v bezpečí, abych ti ho jednou mohl dát. Odpusť mi, že tím nejsem dvakrát nadšený. Představ si, že vedeš armádu: ‚Do toho, chlapi! Seskupte se a… čekejte!‘ Ale pak je realita znovu tak tvrdá, bezvýrazná a nespravedlivá, že je lepší rozhodnout se, jaká by měla být, než si stěžovat, že není taková, jakou sis přál. Předpokládám, že kvůli tomu jsem ztratil víru v proroctví, svůj úkol, a dokonce i život. Ale když jsem o to přišel, brzy jsem začal pochybovat o svém nedostatku víry. Všude kolem jsem viděl nepatrné náznaky. Na konci dne se rozhodneš, čemu věříš, a dál žiješ s důsledky svého rozhodnutí.“

„Tak to je všechno?“

„Co všechno?“

„‚Rozhodnout se, čemu věřit, a žít s důsledky.‘ Víc jste se za sedm set let nenaučil? Byl jste sakra nesmrtelný, a řeknete mi k tomu jen tohle?“

Rychleji, než si Kylar u mistra pamatoval, Durzo švihnul rukou. Hřbet ruky narazil na Kylarovu tvář a čelist. Překvapilo ho to. Úder hřbetem ruky bolel osobu, která ho uštědřila, skoro stejně jako osobu, jež ho dostala, takže jediný důvod, proč to Durzo udělal, byl, že tak vyjadřoval své pohrdání.

Beze slova se na sebe dívali. Kylar poznal, že se Durzova frustrace mísí s lítostí, ale Durzo se nikdy neomlouval. Omluva byla jedna z dovedností, kterou se Acaelus Thorne za sedm set let nenaučil.

„Hochu, na každém místě, kde jsem já zatočil doleva, jsi ty zahnul vpravo, a teď po mně chceš, abych ti tu vykládal o tvém osudu? A kdybych ti to řekl, znamenalo by to pro tebe vůbec něco?“

„Mohlo by mi to napovědět, kdy zatočit doleva,“ poznamenal Kylar.

Durzo se nechtěně pousmál. To však na přemostění náhlé propasti nestačilo. Kylarovi už docházelo, že odmítnutím lekcí, které se mu snažil předat, Durza hluboce ranil − přestože i Durzo nyní souhlasil, že se v některých ohledech mýlil. Vlastně mu právě říkal to samé, co mu kdysi dávno řekl Vlk. Kylar nikdy nepřijímal odpovědi jiných lidí − Durzovu zahořklou praktičnost, cynismus Mámy K., zbožnost hraběte Drakea nebo Eleniny ideály. Durzo měl pravdu v tom, že by si měl vybrat, v co věří, a žít s důsledky svého rozhodnutí.

„Já je…“ Kylar se zarazil. „Jsme nesmrtelní. Jsme Noční andělé. Nevím, co to znamená. Nevím, proč jsme takoví a co si s tím máme počít. Někdy si připadám jako bůh, a jindy si myslím, že nemůžu vůbec nic změnit. Pokud mám žít věčně, chci tím něco dokázat. Tím chci říct, netvrďte mi, že vaším osudem bylo sedm set let opatrovat ka’kari, než narazíte na mě. Tohle je směšné. Příšerné. To nestačí. Jste velikán, žádná pokladnička.“ Kylar se zamračil. Bože, právě dal Durzovi kompliment schovaný ve výčitce − Durzo mu je skládal úplně stejně.

Mistrův nepatrný úsměv mu prozradil, že si toho všiml, ale zároveň pochopil, jak moc pro něj kompliment znamenal. Zatímco Kylara neustále dráždilo, že ho mistr neocení, nikdy by ho nenapadlo, že i Durzo by rád slyšel trochu chvály. Kylar se nikdy neobtěžoval Durzovi říct, za jak skvělého muže ho považuje, myslel si, že je to jasné. Možná to byl další nůž, který bodá oběma směry.

„Být pokladničkou nebyl osud, který jsem si vybral,“ řekl Durzo. „Ať už správně, nebo špatně − napravo, nebo nalevo − rozhodl jsem se najít ka’kari, získat je a rozptýlit po světě tak, aby je nikdo se zlými úmysly nemohl použít. Nevím, jestli Jorsin viděl právě tohle, ale zvolil jsem si to. Bylo to důležité a uspokojující? Občas. Měl jsem pár dobrých životů a několik naprosto příšerných. Když teď nosíš černou ty, můžu břemeno a osud odložit. Mám zcela jiné možnosti. Proto tě budu do jara trénovat a strávím co nejvíc času se svou dcerou. Pak je tu žena, již chci požádat o lásku pro muže, který si ji nezaslouží. Tvoje možnosti? No, to už je tvůj průser.“ Ušklíbl se, protože si dobře uvědomoval, že se chová jako bastard.

Kylar si povzdechl. Měl Durza rád, ale ten chlap byl jak osina v zadku.

62.

„Kouzlo podřízenosti od staršího bratra je slabé, Vaše Svatosti,“ poznamenal Splachovač. „Odhodlaného prince dlouho nezadrží.“

„Já vím. Byl jsem synem, který ho dokázal prolomit, přestože ho na mě seslal vlastní otec,“ řekl Dorian. Minulou noc měl další sen a znovu si ho nedokázal vybavit, ale zůstala po něm příšerná bolest hlavy. Jeho prorocký Talent se uzdravoval rychleji, než čekal, ale právě teď mu k ničemu nebyl. Nedokázal si sny zapamatovat a jediná věc, která uměla bolest hlavy zapudit, bylo používání virů. Propadal se kvůli tomu do zasmušilé nálady.

„Omlouvám se, Vaše Svatosti. Zapomněl jsem.“

Plán dal dohromady děsivě snadno. Dorian byl pravým synem svého otce. Celé dny přemýšlel, co mu uniklo, a nenašel jediný kaz. „Přísaha je jen rozptýlení pozornosti. Řekneš jim, že za složení slibu věrnosti si budou moci vybrat jednu z konkubín za manželku. To jim bude připadat jako typicky jižanské, jako ukázka slabosti. Dám tím princům naději. Naděje − a chtíč − jim zabrání připravit si obranu. Až si každý vybere, chci, aby si odvedli konkubíny kolem bratrů, kteří budou čekat nastoupení v řadě. Konkubíny budou překrásně oblečené − a samozřejmě nebudou vědět víc, než že mají prince odvést do jednoho z prázdných pokojů v horních patrech. Každého prince bude doprovázet jen pár stráží, ale budou pod neustálým dohledem. Rozumíš tomu? Oni jsou mí bratři, nejsou hloupí. Po cestě je zabijte. S několika vojáky a třemi nebo čtyřmi vürdmeistery, kterým můžeme věřit, byste je měli zvládnout − alespoň v případech, kde kouzlo podřízenosti stále drží. Jejich tváře nesmí být poškozeny. Budu požadovat přesný popis a možnost prohlédnout si těla. Až skončíte, izolujte Bohokrálovy potomky, kteří jsou příliš mladí, aby se u nich rozeznalo čarodějné nadání. Zabijte je. U těhotných konkubín vyvolejte potraty. Nechat některé dítě vyrůst, abychom si ověřili, jestli má čarodějné nadání, by nepřátelům poskytlo příležitost je unést.“

„Velmi moudré, Vaše Svatosti,“ souhlasil Splachovač. Z jeho výrazu poznal, že s plánem plně souhlasí.

Bylo to brutální, ale ne kruté. Dorian si to neužíval. Zaměří se na kořeny a vymýtí ty, co tuhle zemi proměnili v peklo na zemi. Bylo to milosrdnější než čekat, až tucty princů zahrnou do spiknutí stovky dalších lidí. Dorian mohl čekat a roky pořádat každý měsíc popravy, aby jeho lidé žili v hrůze a temnotě, jak mu kdysi radil otec, nebo bude stejně brutální jako samotný sever a jeho lidé budou žít beze strachu v míru. Bude to nový začátek s čistým štítem. Dorian bude Beznadějí nejen kvůli vlastnímu zoufalství, stane se jí i pro ty, kdo by mu chtěli odporovat.

„Ano,“ řekl Dorian. „Nestvůrné, ale moudré.“

Splachovač nevěděl, jak na tohle odpovědět. Hluboce se uklonil. Bohokrál ho propustil.

* * *

Bylo strašlivé být bohem. V den své svatby se Bohokrál Beznaděj koupal v krvi. Věděl, že jeho otec měl sto čtyřiašedesát dětí, ale vidět je mrtvé, mokvající a zapáchající, s výrazy ztuhlými ve chvíli smrti, jejich těla stále teplá, protože krev se v nich ještě nesrazila, to bylo něco úplně jiného. Viry zablokoval čich a zkoumal mrtvé chlapce.

Vhodné konkubíny mu došly dřív, než na porážku nalákali všechny prince. To znamenalo, že některé dívky − z nichž každá už viděla vraždu prince, jehož považovala za budoucího manžela − musely jít dvakrát. Omluvil jen ty, co byly pokropené krví. I tak to vyšlo, protože princové, kteří přišli na řadu později, byli nejmladší a nevšimli si nervozity nabízených konkubín.

Dostali je všechny. Tři starší chlapci − tři! − kouzlo podřízenosti prolomili a bojovali, zabili jednoho vürdmeistera a dva vojáky. Dorian na ně byl jistým perverzním způsobem pyšný.

Bohokrál Beznaděj nespěchal, obrnil se proti pohledu na mrtvé děti. Do jednoho to byly zmije. On sám byl vždycky odlišný, jako jediný mezi bratry měl morální cítění. Zmije se zkrotit nedají. Už nemohl couvnout. Musel mít jistotu, že je dokonáno, a jestli se bude muset do konce vlády ohlížet přes rameno, tak jen kvůli vürdmeisterovi, který dokáže skrýt své viry, aby mohl Bohokrále zradit − tak jako to za mlada dokázal on sám. Zvláštní pozornost věnoval těm, co měli poraněné obličeje. Ale u každého z nich stále cítil slabé reziduum kouzla podřízenosti, které kolem nich uvázal tak nezvyklým způsobem, že si svou práci nemohl splést s jinou. Proto musel těla prozkoumat bezodkladně.

Pokud by ho chtěl vürdmeister zradit a ukrýt jednoho z princů, musel by zrádce najít chlapce správného věku, zabít ho, znetvořit mu tvář, převléct ho, prozkoumat Bohokrálovo vlákno − a zjistit, že bylo pozměněno a jak bylo pozměněno − a seslat ho na mrtvého chlapce. Dalo by se to stihnout, ale když Bohokrál s prohlídkou skončil, byl si jistý, že k tomu nedošlo.

Další místnost byla ještě horší, přestože tam nebyla žádná krev s výjimkou té, co sem na bílých šatech přinesl Bohokrál. Splachovač shromáždil všechny ženy a konkubíny. Patnáct žen, které byly těhotné, seřadil u zdi. Bohokrál kolem nich prošel, dotýkal se vyboulených břich a necítil v nich život. Pak se přesunul k ostatním a ověřil si, že nejsou těhotné.

Nespěchal. Vlákno na zakrytí těhotenství bylo snazší než záměna mrtvého, ale pro vürdmeistera to znamenalo vyšší riziko. Nic nezaručovalo, že skryté dítě bude mít čarodějné nadání a ambicióznímu vürdmeisterovi poslouží k uchvácení trůnu.

Jak přecházel od jedné ženy k druhé, všiml si něčeho znepokojivého. V jejich očích nebyla zášť. Donutil je, aby mu pomohly zabít sto čtyřiašedesát dětí. Zabíjel jejich nenarozené, ale jen pár z nich plakalo. Většina se na něj dívala s obdivem a nábožnou úctou. Udělal něco, co přesahovalo jejich chápání, a ono to dokonale vyšlo. Ve zkratce jednal jako bůh, za kterého ho považovaly − mocný, strašlivý a nevyzpytatelný.

„Dnes odpoledne,“ řekl jim, „dostane každá z vás na výběr. Jak jistě víte, podle tradice se ženy a konkubíny mají připojit k bývalému Bohokráli na pohřební hranici s výjimkou těch, které si nový Bohokrál ponechá pro sebe. Sloužily jste mi dobře. Všem vám mohu poskytnout místo ve svém harému. Garotha na hranici doprovodí princové. Ať mu v posmrtném životě slouží oni. Ale pokud si přejete k němu připojit, nebudu vám v tom bránit.“

Teď ženy zareagovaly, jak očekával. Některé se hroutily a plakaly, jiné se hrdě narovnaly. Další o tom přemýšlely. Ale po chvíli všechny padly tváří k zemi a natáhly ruce k jeho nohám. Jsem chodící rouhání.

„Ještě něco?“ zeptal se jich.

Jedna ze žen, příjemně zaoblená dívka z horního harému, zvedla dva prsty.

„Ano, Ollano?“

Třikrát si odkašlala, než promluvila. „Sia, Vaše Svatosti. Nezapočítali ji mezi těhotné. Udělalo se jí špatně a šla za meistery, aby nepřišla o dítě. Už se nevrátila.“

Dorianovi se sevřel žaludek. Jako by právě slyšel svůj rozsudek smrti, který bude vykonán za dvacet let. Napadlo ho, jestli ve svých věštbách nesnil právě o tomhle. Podíval se na Splachovače, ten zbledl. Splachovač sloužil v dolním harému, proto o tom nevěděl, ale i tak vypadal vystrašeně, že mu to uniklo. Dorian mu pokynul a Splachovač vycouval z místnosti tak rychle, jak jen mu jeho vrávoravá chůze dovolovala. Beznaděj poslal vojáky, aby tu ženu a vürdmeistera, který ji má, pronásledovali, ale nenašli je. Beznaděj zapomněl na první pravidlo masakrování nevinných − někdo vždycky unikne.