42.

Kylar byl oblečený ve stejnokroji služebnictva, a protože na hradě byla spousta nových sluhů, jak se Teražin doprovod smísil s těmi, co zůstali po Garothovi, promíchanými s těmi, co zůstali po králi Gunderovi IX., projít vchodem pro služebnictvo nebyl žádný problém. Jakmile se dostal dovnitř, zamířil do kuchyně, popadl tác s čerstvě vyleštěnými stříbrnými poháry, vybalancoval ho na jedné ruce a odešel do Velkého sálu. Ve všem tom shonu, štěkání rozkazů a vrčení podrážděných mužů a žen, kteří spolu poprvé spolupracovali, mu nikdo nevěnoval pozornost. Nebyl neviditelný díky ka’kari, ale praktické anonymitě, kterou ho Durzo celé hodiny učil.

V tuto chvíli byly všechny stoly uskladněny v pokojích služebnictva, které přiléhaly k Velkému sálu. Po korunovaci je sem přinesou plně prostřené. Číše patřily na jeden z vysokých stolů, které přistaví ke královninu. Její stůl byl naneštěstí stále prázdný − na něm prostřou těsně před hostinou a pouze pod bedlivým dohledem Královniny gardy, kdy její číšník vlastnoručně připraví nejdražší zlaté nádobí, jaké na hradě bylo.

To nebyly žádné nepřekonatelné překážky. Ale Terah Graesinová neměla pověst velkého pijáka, a kdyby Kylar použil dostatečně mírný jed, aby neotrávil číšníka ochutnávajícího víno, nemusela by vypít smrtelnou dávku. S talíři to bylo úplně stejné. Terah jedla velmi střídmě.

Proto po rozestavění číší Kylar popadl špinavé hadry, kterými otřeli stoly, a zamířil do zadní chodby. Šel cílevědomě, přestože netušil, kde se hradní prádelna nachází. Prohlížel si strop a stěny, hledal tajné průzory a tajné chodby. Když jeden vchod zahlédl, vyskočil, zachytil se prsty okraje a vytáhl se k němu.

Pár palců od jeho tváře vstup zakrývala rozkládající se pavučina virů. Kylar se jí prsty málem dotkl. Visel na jedné ruce a prostrčil pavučinou ka’kari. Pavučina praskla jako mýdlová bublina.

Když vlezl do tajné chodby, zbývalo jen najít cestu k cíli. Kylar se plazil nebo šel podle výšky tajných chodeb a ka’kari si držel před očima, aby viděl případné magické pasti. Do hodiny našel královskou pokladnici. Vchod zakrývaly pevné železné mříže.

Ka’kari s nimi udělalo krátký proces.

Víš, než jsem tě potkal, královna by se vraždila docela těžko.

~ Stěžuješ si snad? ~

Když Kylar vytahoval přeříznuté mříže, zarazil se. Jsem jako bůh. Ta myšlenka jím otřásla. Z nějakého důvodu za to mohl výraz na tváři Modřinky. Jakmile si ale vzpomněl na bázlivou úctu ve tvářích gildovních krys, vytanuly mu na mysl i jiné obličeje − caernarvonský Shinga, Hu Gibbet, dokonce i ve tváři Bohokrále viděl náznak úcty. Pro gildovní krysy to byl sen, pro ostatní noční můra. Ale nevíra v nich byl stejná. Předváděl nemožné věci.

Z nějakého důvodu to nikdy zcela nevstřebal. Byl stále Kylar a pod tím i trochu Azoth. Ale teď… bylo to příliš snadné. Kylar toužil být něco víc než jen gildovní krysa. Chtěl být víc než wetboy. A teď byl víc než člověk. Pravidla se na něj nevztahovala. Byl silnější než obyčejný člověk, rychlejší a stokrát mocnější. Nesmrtelný. Smrt byla jen dočasná. Pokud se nejzákladnější lidská vlastnost − umírání − na něj nevztahovala, čemu všemu se ještě vymykal?

Byla to opojná myšlenka, ale osamělá. Pokud byl víc než člověk, jaké vztahy by mohl mít s lidmi? Se ženami? Ta myšlenka mu okamžitě připomenula Elene. V hrudi cítil prázdné místo. Vzdal by se znovu paže, jen aby s ní byl, složil jí hlavu do klína a nechal její prsty bloudit ve svých vlasech.

Zvláštní. Mohl na Elene myslet s láskou, ale jakmile jeho myšlenky zabloudily na tenkou hranici smyslnosti − byla tam Vi s vlasy tak rudými, že skoro zářily, křivka krku žadonící o políbení, vyzývavé oči a vyzrálá postava, která ho pokoušela. Cítil ji, byla někde daleko na východě. Spala. Spala? Když byl teprve čas večeře? Život v Kapli nemohl být až tak zlý.

Představil si, jak k ní vklouzl do postele. Vlasy měla rozpuštěné, rozlily se po polštáři jako bronzový vodopád. Její vlasy byly úchvatné, jako by nějaký bůh lapil paprsky umírajícího slunce a daroval jí je. Kylar se naklonil blíž a zhluboka se nadechl. Vi vzdychla ze spaní. Přitulila se k němu, její tělo se přizpůsobilo jeho. Zatajil dech.

Na chvíli by přísahal, že na sobě nemá žádné šaty. Pak se vrátily. Vi nespokojeně vzdychla. Co to sakra dělám? Když se ujistil, že je oblečený, Kylar se trochu uvolnil. Vi dýchala pomalu a klidně. Kylar jí odhrnul kadeř vlasů za ucho, aby viděl její tvář. Vypadala tak nějak menší, křehčí, ale na kráse jí to neubíralo. Bez obvyklého napětí působila její tvář mladší. Vypadala na svůj věk. Na rozdíl od Terah Graesinové, která spala jako bledule, Viiným rysům spánek přidával na půvabu.

Terah Graesinová. Hrad. Kde to sakra jsem?

Když si Kylar všiml husí kůže na Viině paži, přetáhl přes ně oba přikrývku. Jemně jí sjel rukou od ramene po celé paži. Ruka pokračovala dolů po jejím boku na stehno. Nosila volnou, krátkou sukni a on se zastavil, když se jeho ruka dotkla teplé, hebké kůže. Pak se rukou vrátil nahoru, zajel s ní pod košilku. Ztrácel nad sebou kontrolu, krev mu tepala v uších, pokoj se mu vzdaloval, myšlení se mu vzdalovalo, jen jeho smysly zůstaly.

Její noha byla štíhlá a pevná i ve spánku. Přejížděl rukou po jejím boku. Konečky prstů sklouzl do prohlubně mezi kyčlí a pupíkem, pokračoval přes břicho tanečnice, dokonalou směsici měkkého tepla a pevných svalů. Sledoval její nejnižší žebra, když se nadechla, stále klidně, i když ne tak hluboce jako předtím, obdivoval ji. Kylar nebyl vysoký nebo mohutně stavěný, ale Viina štíhlá postava mu dodávala pocit síly, ochranářství a mužnosti.

Naklonil se ještě blíž, dýchl na ni a pak ji políbil na krk. Naskočila tam husí kůže a tentokrát věděl, že za to nemohl chlad. Políbil ji znovu, kopíroval linii jejích vlasů. Prsty jí přejel po ňadrech. Prohnula se v zádech, přitiskla se pevným zadečkem k jeho rozkroku. Znovu byl nahý a její košilka se vyhrnula. Cítil na sobě její horkou kůži. „Ano,“ šeptalo celé její tělo. „Ano.“

V zámku zarachotil klíč. Ten zvuk sem nepatřil. Pak zarachotil další, zámek se s cvaknutím otevřel.

~ Kylare! ~

Jsem zpátky. Omlouvám se. Byl jsem… jinde.

~ Jsem uvnitř tvého těla, Kylare. Některé věci přede mnou neschováš. Ztopoření je jednou z nich. ~

Ztopoření? Cože? Ach bože. Tohle jsem vědět nemusel.

Dole za stěnou viděl Kylar otevírající se dveře pokladnice. Vážně vyhlížející mužík mlaskl jazykem a rozhlédl se po prázdné místnosti. Stály tu jen tři truhlice. Otevřel tu nejmenší a Kylar zahlédl lesknoucí se korunu, ale muž si povzdechl. „Kde je sakra polštář?“ zamumlal. Vyšel ven, zavřel za sebou dveře a začal zamykat zámky.

Kylar znovu odstrčil falešnou stěnu a seskočil dolů, v tichosti dopadl vedle truhel. Vytáhl z flakónu zátku, z ka’kari vytvořil nástroj s pružnou baňkou a natáhl pořádnou dávku philodunama. Zazátkoval flakón, zastrčil ho zpátky do opasku a zvedl korunu. Byla jednoduchá a elegantní, osadili ji jen pár smaragdy a diamanty. Soudě podle malého množství drahokamů a zlata v ostatních truhlách Kylar usoudil, že si její tvůrce jednoduchost nevybral. Změnil ka’kari už ve chvíli, kdy stiskl pružnou baňku, a vytvořil na jejím konci drobný štěteček o velikosti jehly. Tak rychle, jak jen se odvažoval, s ním objel vnitřní obroučku koruny a vzadu zanechal větší kapku. Jakmile se Terah Graesinové začne pod zlatou korunou potit čelo, tekutý oheň jí zahalí hlavu plameny a kapka vzadu na hlavě vyvolá menší explozi. Nechtěl Terah Graesinovou veřejně upálit, chtěl ji mrtvou. Kdyby to přežila, lítost jejího lidu by na nějaký čas zastínila negativní pohled na ni. Pokud přežije, obviní ze zločinu Logana a popraví ho.

Philodunamos klidně natekl na korunu a rychle zaschnul. Kylar ho nanesl na tlustý zlatý proužek na spodní hraně, jeho barva se blížila barvě koruny, i když se Kylarovi zdálo, že na něm vidí hrbolky. Doufal, že se ta zatracená věc neodlepí. Nečekal, že by si korunu nasadil někdo jiný. Bude to v pořádku.

Klíč v zámku zaslechl zrovna ve chvíli, kdy si všiml, že kapka vzadu na obroučce je ještě vlhká. Kylar na ni bez přemýšlení zafoukal. Okamžitě zadržel dech, ale i tak viděl, jak se v kapce otevřela rudá trhlina. Na okamžik to zažhnulo jako uhlík a pohaslo, zatímco v zámku štrachal klíč. Kylar opatrně položil korunu zpátky do truhly a rozšířil ka’kari na vějíř. Zuřivě nad korunou mával, zatímco klíč odemykal třetí zámek. Přetáhl přes sebe ka’kari, zmizel a pokoušel se nedýchat.

Vážný mužík si přinesl purpurový sametový polštář, ze kterého v rozích visely dlouhé zlaté tkanice. Zavřel a zamkl zbylé dvě truhly, pak uctivě oběma rukama zvedl korunu − díkybohu, prsty ji držel zvenčí − a položil ji na polštář.

Odešel z místnosti. Kylar vyskočil, odsunul kryt ve stěně a vsoukal se do těsného prostoru, zamířil hledat místo, kde by se převlékl do šlechtických šatů.

Terah Graesinová byla mrtvá. Jen o tom ještě nevěděla.

43.

Vi se ve tmě vzbudila zbrocená studeným potem. Sestra Ariel pochmurně brblala o nějaké pošetilosti, která zabránila okamžitému přestěhování ke spolubydlící, ale po snu, který právě prožila, byla Vi za samotu vděčná.

Vstala z postele, a jakmile se nohama dotkla vyhřáté podlahy, strop rozkvetl tlumeným světlem. Vi si toho stěží všimla. Navlékla si nevkusné roucho novicky a vyšla ven ze dveří. Žaludek měla sevřený a rozbolavělý. Když vyšla na chodbu, vykvetla na zdi svítící hvězda. Jako by tu jistými tahy kreslila neviditelná ruka, hvězda se brzy vznášela zachycená v pavučině natažené mezi losími parohy. Zvíře se na Vi unaveně podívalo, ale postavilo se, aby ji doprovodilo, hvězda zaplavovala její úsek chodby příjemným světlem.

Vi to zaujalo. Dotkla se zvířete. Světlo zůstalo, ale vše ostatní vybledlo. Pavučinu kolem hvězdy nahradila železná lucerna. Los zmizel a na jeho místě se objevil rychlými tahy nakreslený dřevorubec s plnovousem a laskavým výrazem. Kývnul na Vi a zvedl lucernu. Dotkla se postavičky a ta znovu vybledla, nahradil ji šklebící se pes, který balancoval s hvězdou na nose. Dala se do kroku a pes ji následoval. Bylo to úžasné. Celé patro navrhli tak, aby v dětech vzbuzovalo pocit bezpečí.

V náhlém návalu hněvu udeřila do zdi. Pes se vytratil a vyklidil pozice šaškovi. Vi zadržela vzlyky a spěchala k centrálnímu schodišti. Když dorazila k pokoji sestry Ariel, dveře se otevřely dřív, než na ně stačila zaklepat. „Pojď dál,“ přivítala ji sestra Ariel a nabídla jí kouřící šálek ootai. Měla ospalé oči.

Vi nenacházela slov. Vešla dovnitř a levou rukou si vzala šálek.

„Sedni si,“ řekla sestra Ariel. Její pokoj nebyl velký a většinu prostoru zabíraly knihy a svitky, ale stály tam dvě židle.

Vi se posadila.

„Dávej pozor a zůstaň v klidu,“ nakázala sestra Ariel. Vzala Viinu nateklou pravou ruku do dlaní a sykla. „Salvatus.“ Viinou paží projela bolest, brzy však polevila a modřiny vybledly. „Máš nešťastný zlozvyk bušit do věcí tvrdších než tvoje pěst. Až se znovu rozhodneš manifestovat svůj temperament skrze sebepoškozování, s další léčbou nepočítej.“

Vi netušila, co slovo manifestovat znamená, ale měla dobrý tip. „Chci, abys to zastavila,“ řekla Vi.

„Prosím?“

„Navedla jsi mě, abych okroužkovala Kylara. Chci se té zatracené věci zbavit.“

Sestra Ariel naklonila hlavu na stranu, vypadala jako naslouchající pes. Oči se jí zaleskly. „Měla jsi lucidní sen, že ano?“

„Kurva! Přestaň používat slova, kterým nerozumím!“

Něco Vi švihlo přes zadek tak silně, až vyjekla. „Jazyk je jako plamen, dítě,“ kárala ji sestra Ariel a měřila si ji chladnýma očima. „My, které musíme při používání magie mluvit, se ho musíme naučit ovládnout, jinak nás spálí. Víš, co jsem dělala, zatímco jsi dneska studovala?“

„Vím leda tak velký hovno.“

Sestra Ariel zavrtěla hlavou. „Nemám žádné morální výčitky z toho, že kleješ, ty omezená sprosťačko. Když lůza kleje, svět si toho ani nevšimne, Vi. Když zakleje maja, svět se začne třást. Proto jsem vymyslela pár trestů. Předpokládám, že tě usměrní dřív, než já usměrním tvůj vzdor. Ten tu cestu jen prodlužuje. Sa troca excepio dazii.“

Přestože si všimla, že sestru Ariel na okamžik obklopila aura magie, Vi nic necítila. „Co jsi to udělala?“ zeptala se a podezřívavě přimhouřila oči.

„Tohle je, má drahá, jen polovina zábavy. Můžeš se jen dohadovat, v čem bude spočívat další trest. A teď k tomu, proč jsi přišla. Ty jsi měla živý sen, že ano?“

Vi zírala na dno šálku. Proč se najednou tak upejpala, když se mělo mluvit o sexu? „Byl to on. Přišel do mé postele. Bylo to skutečné.“

„A?“

Vi vzhlédla. „Co myslíš tím a?“

„Zdálo se ti, že sdílíš postel s mužem. A co? Bojíš se, že otěhotníš?“

Viiny oči se znovu upřely na ootai. „My vlastně ne, ehm… ty víš co.“

„Tak proč jsi tady?“

„Můžou za to náušnice?“

„Za tvůj sen? Nepochybně. Umožňují neustálou komunikaci manželům, kteří nemohou být spolu. Nebo by se to také dalo nazvat citové spojení. Mimochodem, tohle zvládne jen pár nejstarších náušnic. Pokud si vybavuji správně, nemálo sester strávilo desítky let studiem, jak skrze ně na velké vzdálenosti posílat zprávy. Nikdy to nefungovalo. Nepamatuji si proč. Ale po Třetí alitaeranské dohodě, která zakazovala, aby se magae vdávaly za Talentované muže, už to nikdo nezkoumal.“

„Takže to, co se zdá mně, se zdá i Kylarovi?“ Vi zbledla.

Sestra Ariel se na ni tázavě podívala. „Neřekla jsem to snad právě?“ Vi si zase připadala jako hlupák. „Tak tohle tě děsí?“

„Ne tak docela,“ připustila Vi.

„Někdy je rozhovor s tebou obtížnější než snažit se ovládnout Vengarizianské zaklínadlo.“

„Všechno je to na hovno,“ povzdechla si Vi. Najednou měla pocit, jako by měla pusu v jednom ohni. Vyskočila ze židle, ale sestra Ariel promluvila a něco jí zezadu narazilo do kolen a donutilo znovu se posadit. „Co to kurva…“

Ústa jí znovu naplnil oheň, a když Vi zahlédla špatně skrývaný úšklebek na tváři sestry Ariel, pochopila. Po dalších pěti vteřinách pálení ustoupilo. Vi lapala po dechu, otřásala se bolestí a vzteky. Dotkla se jazyka, čekala, že bude popálený, ale připadal jí normální.

„Má matka používala mýdlo,“ řekla sestra Ariel, „mně se však zatím nepodařilo vymyslet vhodné vlákno, které by to dokázalo. Ale zpátky k tobě. Vzbudila jsi mě z určitého důvodu. Řekni mi, o co šlo, a pak se můžeš vrátit do postele.“

Po třiceti vteřinách si Vi uvědomila, že to sestra Ariel myslí vážně. „Šuk…ehm… provozovala jsi někdy sex?“ zeptala se Vi.

„O své panenství jsem vlastně přišla při jízdě na koni,“ řekla sestra Ariel.

„Netušila jsem, že máš tak dobrou koordinaci pohybů.“ Vi to jednou zkusila. Nedopadlo to dobře.

Sestra Ariel vyprskla smíchy. „Takový ostrovtip bych u tebe nečekala. Líbíš se mi čím dál víc, Vi.“

Aha, ona myslela od jízdy na koni, ne za jízdy na koni. Vi se zasmála. Nemohla si pomoci. To dřív zemře, než by promarnila i tak malý kousek Arieliny pozornosti. Také se elegantně vyhnula Viině otázce. Sakra, stejně by to k ničemu nevedlo. Vi byla unavená a žaludek se jí houpal, jako by měla každou chvíli zvracet. „Já… já sdílela lože s tucty mužů,“ přiznala.

„Dobrá práce,“ řekla sestra Ariel. „Tím myslím to, jak ses opravila, ne tvoji promiskuitu.“

„Nikdy jsem nic necítila, ani s jedním z nich, už když jsem byla dítě. Ale s Kylarem…“

„Nejsem sice žádný odborník, ale myslím si, že by to mělo být jiné s někým, koho miluješ.“

Při tom slovu se Vi naježila. „Nemyslím tím, že bych necítila něco k nim! Necítila jsem je! Tam dole jsem úplně mrtvá. Ale dnes v noci…“ Vi rychle zmlkla. Od dětství pro ni šoustání bylo něco, co sledovala, když jí to muži dělali. Postupně se její neschopnost stala její silou. Muži se stali otroky jejího těla. Viino tělo bylo její hotovost, a navíc mělo tu výhodu, že ho mohla utrácet znovu a znovu.

Když ji poprvé napadlo vyspat se s Kylarem, myslela to jako oplátku za to, co všechno Kylarovi provedla. Dnes to bylo příšerně jiné. Jiné než předchozí sny o Kylarovi. Chtěla Kylara tak moc, že si to ani nedokázala představit. Její tělo po něm toužilo. Jako kdyby v ní něco spalo tak tvrdě, že to považovala za mrtvé, a najednou se to vzbudilo. Šoustat s Kylarem by nebyl jen obvyklý dar jejího těla. Bylo by to naprosté odevzdání.

„Musíš mě té náušnice zbavit,“ řekla Vi. Třásla se, po čele jí stékal studený pot. „Prosím, udělej to, než se setkám s Elene. Ona tady pořád je, že ano?“

„Je mi líto, dítě. Ano, pořád je tady. Zítra si s ní promluvíš.“ Sestra Ariel si povzdechla. „Viridiano, přečetla jsem si o těch náušnicích vše, co se dalo. To pouto se zlomit nedá. Předpokládám, že to při jejich výrobě považovali za dobrý nápad. V prvé řadě je vytvořili pro mága a maju, kteří věděli, do čeho jdou. Další pak začali využívat kroužky v politických manželstvích. Králové i královny se začali dožadovat, aby šperkaři kouzlo podřízenosti na jedné straně posílili, stejně jako ti to tvé dává ve vztahu větší kontrolu. Netuším, jestli ti dochází hloubka lidského neštěstí, které ti mágové vykovali. Když ale viděli, co způsobili, Vy’sana, Tvůrci, složili slib, že už nikdy podobné náušnice nevytvoří. Ty, které se jim podařilo najít, shromáždili a zničili a spolu s nimi i všechny záznamy o jejich výrobě. Kroužek ve tvém uchu je minimálně čtyři sta let starý. Je zázrak, že přežil až do dnešních časů.“

„Zázrak? Tomuhle říkáš zázrak?“

Sestra Ariel bezradně rozhodila rukama.

* * *

Kočár už na ni čekal, ale když do něj Máma K. nastoupila, nebyla tam sama. Temná hrouda na protilehlém sedadle se zformovala v postavu Zjizveného Wrabla, hned jak se posadila. „Dobrý večer, Mámo K.,“ pozdravil. „Jedete na korunovaci?“

„Vlastně ano. Chceš svézt?“

„To ani ne. Vypadá to, že jsem u královny upadl v nemilost.“

„Opravdu?“

„Zrovna jsem vstával po pořádný chlastačce, abych si sehnal pár psích chlupů, když mě pět chlapů překvapilo historkou o tom, co jsem měl navykládat královně. A navíc byl špatný den. Byl jsem sice ožralý, ale den a půl bych neprochrápal!“

Durzo. Sevřel se jí žaludek.

Tvář Bena Wrabla byla stejně bledá jako jeho jizvy. „To byl Durzo, že jo?“

„Nebuď směšný. Durzo je mrtvý.“

„Já vím. Zabil jsem ho, vzpomínáte?“ Och, ano. Wrable zabil Kylara, když se maskoval za Durza. „Slíbil mi, že mě nebude strašit, ale teď mě moje nejlepší klientka chce vidět pod drnem.“

„Zabil jsi ho. To ho muselo rozčílit.“

„Nehrajete na mě nic, že ne? Neposlala jste jiného wetboye, aby si promluvil s královnou Graesinovou?“

„Nikoho jsem neposlala. Nezařídila jsem urážku velvyslanců. Nic jsem proti Terah Graesinové nepodnikla.“ Zatím. „Na chvíli se ztrať z města, Bene. Durzo se možná chce ujistit, že nevezmeš další práci od ženy, která nařídila jeho smrt.“

Ben nevědomky přikývl a to mimoděčné přikývnutí Mámě K. potvrdilo její podezření − skutečně to byla Terah Graesinová, kdo nařídil Durzovu smrt. Ta děvka. No, dostane, co si zaslouží. Brzy.

44.

Velký sál naplnila smetánka říše, i když s ohledem na útrapy minulého roku šlo spíše o zředěné mléko. Nejeden lord nebo lady nosili šaty, které by před rokem neoblékli ani svým sluhům. Počet šlechticů se také znatelně zmenšil. Některé zabili při převratu nebo v bitvě u Pavvilova háje. Jiní se hned na začátku postavili na stranu Bohokrále a později uprchli. Komorník dělal, co mohl, aby dostál povinnostem a vyzdobil Velkou síň, ale všechna ta okázalost působila chatrně. Ale pro jednou ji nikdo nekritizoval. Bylo obtížné kritizovat ošuntělé uniformy královských stráží, na které narychlo přišili barvy Graesinů, když oni sami nosili špinavé šaty a vypůjčené šperky.

Kylar vešel vchodem pro služebnictvo. Nepřál si, aby ho někdo ohlašoval, jen se chtěl podívat na výsledek své práce. U vchodu pro služebnictvo však narazil na jeden problém − byl plný služebnictva.

„Mylorde? Mylorde?“ oslovil ho srdečný muž.

„Ehm, to bude všechno,“ předstíral Kylar, že mluví s některým ze sluhů. Když tebou zakryji tyhle šaty, vyhlodáš mi díru v rozkroku?

~ Těžko říct. ~ Znělo to, jako by se ka’kari dobře bavilo.

„Ach, mylorde? Ztratil jste se?“ Ochotný sluha nečekal na odpověď. „Mylorde, následujte mne.“ Otočil se a odešel, Kylar neměl jinou možnost než jít za ním. Někteří sluhové, pomyslel si, jsou pro svoje dobro až příliš chytří.

Sluha ho odvedl k hlavnímu vchodu a předal ho komorníkovi, vážně vyhlížejícímu muži, který si ho prohlédl od hlavy až k patě, nakláněl při tom hlavu jako pták. „Přišel jste mimo pořadí, markýzi, měl jste vstoupit za svým lordem.“

Kylar polkl. „Omlouvám se, ale musel jste si mě s někým splést. Jsem baronet Stern. Není třeba mě ohlašovat…“

Komorník znovu zkontroloval seznam. „Vévoda Gyre mě výslovně upozornil, abych vás uvedl.“ Komorník se promptně otočil a udeřil holí o podlahu. „Markýz Kylar Drake, lord z Havermere, Lockley, Vennasu a Procinu.“

Kylar vešel do sálu, měl pocit, jako by ztratil kontrolu nad vlastním tělem. Otáčely se k němu mnohé oči a víc než jednou zaslechl: „Vlkodav.“ Logan nejenže Kylara legitimizoval udělením titulu, který byl na rozdíl od baroneta zemí pod nadvládou Lae’knaughtu pravý, on ho povýšil do závratných výšin. Markýz byl jen stupínek pod cenarijským vévodou. Kylarovi se sevřela hruď. Byl to opravdový titul, se skutečnými statky a odpovědností. Horší bylo, že Logan musel spolupracovat s hrabětem Drakem, který ho formálně adoptoval. Kylarův falešný rodokmen byl očištěn. Logan se za něj zaručil bezúhonností. Byl to jeho poslední pokus, jak Kylara zachránit před ním samotným.

Kylar se posadil po Loganově levici v přední řadě. Logan se usmál a ten bastard byl tak charismatický, že se Kylar usmál taky, byl příliš ohromený, aby se dokázal naštvat.

„Skvělé, že jsi přišel, můj příteli,“ řekl Logan. „Napůl jsem čekal, že se tu budeš plížit po trámech. Velmi mě těší, že ses rozhodl připojit k nám smrtelníkům na zemi.“

„Ehm, trámy, jasně. Ty se přeceňují.“ Kylar si odkašlal. „Vyvolal jsi docela velký skandál.“

Logan se stále díval před sebe, když řekl: „Nevzdám se nejlepšího přítele bez boje.“

Ticho. „Je to pro mě pocta,“ hlesl Kylar.

„Ano, to je.“ Logan se usmál, očividně byl na sebe pyšný, ale stále zůstával okouzlující.

„To Máma K…?“

„S tím jsem přišel já sám, díky, i když hrabě Drake to vylepšil.“

„Adopce?“

„Adopce,“ potvrdil Logan. „Šest řad vzadu. Nalevo.“

Kylar se ohlédl a z tváře se mu vytratila krev. V části sálu vymezené pro nejchudší barony stáli pod standartou Sternů lord a lady středního věku, oba oblečení ještě střídměji než většina ostatních. Vedle nich stál mladík stejně snědý, jako byli oni bledí − jejich syn, baronet Stern.

„To by mohlo být… nepříjemné,“ uznal Kylar.

„My všichni potřebujeme přátele, Kylare,“ poznamenal Logan. „Já ze všech nejvíc. Přišel jsem skoro o všechny, kterým jsem důvěřoval. Potřebuji tě.“

Kylar neříkal nic. Poprvé si všiml Loganova oblečení. Vévoda si oblékl tmavou tuniku a kalhoty kvalitního střihu, obojí mělo výrazně černou barvu. Tohle byly smuteční šaty. Logan stále truchlil za Jenine, celou svou rodinu, mnoho jejích vazalů a možná i za Serah Drakeovou. Kylar v žaludku znovu ucítil starý známý nepříjemný pocit. Logan a hrabě Drake vsadili svou čest, kterou považovali za nejposvátnější majetek, na Kylara. Zavraždění Terah Graesinové teď nebude jen výsledkem tragické neshody v názorech. Pro Logana to bude zrada.

Už se nedalo nic dělat. Markýz Kylar Drake seděl v přední řadě, neustále ho sledovaly nějaké oči. Noční anděl by možná mohl neviditelný seskočit z trámoví a sebrat smrtící korunu, ale markýz Drake mohl jen sedět a sledovat následky svých rozhodnutí. Kylar vstal, když oznámili příchod Terah Graesinové, která elegantně prošla sálem, zatímco páter a kněz provolávali modlitby a žehnali její korunovaci. Nakonec oba svatí mužové a vévoda Wesseros společně zvedli korunu z purpurového polštáře.

Ještě ne. Drahý Bože, ještě ne. Kylara ani nenapadlo, co by se mohlo stát, kdyby Terah korunovali a ona už se potila. Coby symboly bohů a samotné říše položili tři muži korunu na hlavu královny Graesinové.

Nic se nestalo. Přijala žezlo od vévody Wesserose a meč od lorda generála Graesina, obojí dlouho držela v ruce, než jim je vrátila. Muži se hluboce uklonili. Pobídla je, aby vstali, zatímco ona sama se posadila. Muži se stáhli a Kylarovo srdce vyskočilo až do krku. Zazněly fanfáry a Kylar vyskočil. Všichni vstali a Velkým sálem zaburácel potlesk.

Královna se všeobecnému veselí usmála. Vstala a velkoryse pokynula rukama. Na každé straně sálu se otevřely dveře, jimiž dovnitř začali proudit služebníci se stoly a jídlem. Davem služebnictva, které připravovalo sál na hostinu, se proplétali hudebníci a žongléři. Kylar je skoro nevnímal. Oči měl přilepené k Terah Graesinové.

Logan ho poklepal po rameni. „No a je to, co?“ Kylar se neotočil. „Pojď, markýzi Drakeu, dnes budeš sedět u vysokého stolu.“

45.

Kylar dovolil Loganovi, aby ho posadil mezi upovídanou čtyřicátnici, Gunderovu sestřenici z třetího kolene, která vkládala naděje ve vznesení nároku na vévodský titul, a Mámu K., již usadili po Loganově pravici. Ta se pousmála nad Kylarovým neskrývaným úžasem.

„Netvrďte mi, že i vy jste dostala titul,“ okomentoval to Kylar.

„Zapomínáš, Kylare, že jsem byla na více hostinách u dvora než ty − i když připouštím, že v posledních deseti letech jich moc nebylo. Přestože tím neskonale pobouřil všechny počestné ženy v tomto sále, vévoda Gyre si mě na dnešní večer vybral jako doprovod.“

„Vážně?“ zeptal se nevěřícně Kylar. Pozdě si uvědomil, že Gwinvere Kirena byla nejslavnější kurtizána své doby, přestože na odpočinek odešla dřív, než ji Kylar poznal. Nepochybně do tohoto sálu při podobných příležitostech doprovázela mnoho lordů. Věděl, že v začátcích kariéry Gwinvere šířila zvěsti, že je alitaeranská kněžna na návštěvě Cenarie, ale po čase už to nebylo nutné. Gwinvere Kirena byla půvabná a okouzlující žena, elegantní tanečnice, vyučená zpěvačka, zběhlá v konverzaci a natolik diskrétní společnice, že se pro ni našla výjimka v nejednom pravidle.

Máma K. pozvedla obočí.

„Ehm, omlouvám se. Nemyslel jsem…“

Logan mu přišel na pomoc. „Požádal jsem ji o to dřív, než to mohl udělat někdo jiný. Zjistil jsem, že v této říši je jen málo krásných žen dostatečně inteligentních, aby dokázaly zformulovat rozumnou větu.“

„Jo-jó,“ řekla Máma K. dokonalým nářečím jižní Ceury. „Kde tu máte flusmisku?“

Kylar se hlasitě zasmál. Pravdou bylo, že ukázat se ve smutečním oblečení a po boku starší ženy byl nejlepší způsob, jak se Logan mohl vyhnout nevítaným nabídkám. Kdyby Logan přišel v doprovodu mladé ženy − nebo vůbec s nikým − sesypali by se na něj dohazovači, ať už bude mít smuteční oblečení, nebo ne. Kylar se stále smál, když jen kousek za Loganem zahlédl Terah Graesinovou a smích ho rychle přešel.

„Kylare?“ všimla si toho Máma K. „Je něco špatně?“

Otřásl se. „Jen čekám, až jí vybuchne hlava.“ Brebentící žena napravo od něj zalapala po dechu. Ignoroval ji. Nedokázal od královny odtrhnout oči. Pila. Naklonila se k Lantanu Garuwašimu, který seděl po její pravici, a podělila se s ním o soukromé postřehy. Žertovala o jednom lordovi u nižšího stolu, který rozlitým vínem polil svou ženu. Povídala si s bratrem, který seděl nalevo od ní. A její smrt si stále dávala na čas.

Kylar předpokládal, že k výbuchu dojde krátce poté, co jí položí korunu na hlavu a ona bude stále stát před všemi lordy. Ale teď, pokud na korunu použil příliš mnoho philodunama, by mohl zabít i další. Luc Graesin, přestože byl relativně nevinný, by nebyl velká ztráta. Ale Lantano Garuwaši? Zabití legendárního Ceurana by způsobilo katastrofu.

„Nechápu však,“ říkal Logan Mámě K., „proč se ze všech lidí právě vy pokoušíte prosadit Jarlovy návrhy.“ To jméno upoutalo Kylarovu pozornost.

„Když řeknu, že mi tím Jarl dal naději, budete mi věřit?“ zeptala se Máma K.

Loganovou tváří přelétl ztrápený výraz a Kylar viděl, jak se starý naivní Logan krátce utkal s Loganem, který strávil měsíce v Díře. „Věřil bych, že je to jen část pravdy,“ řekl.

Usmála se. „Pravdou je, že Jarlovy plány nejsou výhodné jen pro Králíky − jsou výhodné pro každého. Víte, kolik průměrný Králík utratí při návštěvě nevěstince?“ Při pohledu na výraz Loganovy tváře se rozesmála. „To byla řečnická otázka, Vaše Jasnosti. Tři stříbrňáky. Jeden za pití a dva za dívku. Můj podíl je jeden stříbrný. Průměrný obchodník koupí víno, jídlo, občas tabák nebo konopí a pak dívku. Můj zisk bývá víc než jedna koruna. A když nás navštíví šlechtic? Dezerty, tanečnice, bardi, žongléři, aperitivy, drahá vína a pár služeb, jejichž popis slyšet nechcete. Vydělám sedm korun. Kdybyste byl krvežíznivá královna obchodníků, koho z nich byste si vybral?“

Loganovy tváře zrůžověly, ale přikývl. „Došlo mi to.“ Kylar málem nevěřil svým očím. Logan klidně debatuje o ekonomických stránkách prostituce?

„Problém je, jak se lidé na Králíky dívají, jako by byli špinaví, nevzdělaní a nebezpeční. Já v nich vidím potenciální zákazníky.“

„Ale vám o peníze nejde. Vlastníte − kolik? − polovinu, ehm, domů potěšení ve městě?“ zeptal se Logan. Máma K. se lstivě usmála a Kylar si uvědomil, že jich nevlastní polovinu. Vlastnila je všechny. „A já slyšel, že jste nikdy neplatila daně. I kdyby se mi podařilo zjistit, který úředník ve městě bere úplatky a který ne,“ − když to Logan řekl, Kylarovi došlo, že Logan mluví s jedinou osobou ve městě, jež mu to říct mohla − „po jejich odstranění by vás čekalo moře výdajů, o kterých se vám dřív ani nezdálo. Nenapadá mě, jaký byste z toho mohla mít prospěch. Pokud jste nejmazanější obchodník ve městě, vyberete si placení daní, nebo jejich neplacení?“

„Za posledních dvacet let si nejméně patnáctkrát šlechta přivlastnila celé nevěstince. Banky, ve kterých jsem měla podíl, si přivlastnili desetkrát. Přišla jsem o šedesát vyhazovačů kvůli šlechticům, kteří se vzpouzeli vyvedení z podniku. V jednom obzvláště špatném roce našel jistý vysoký šlechtic zálibu v zabíjení děvek a já ztratila třiačtyřicet dívek. Když ho někdo konečně zabil, jeho otec se pomstil tím, že do základů vypálil šest mých nevěstinců a v jednom z nich předtím zamkl všechny zaměstnance.“ Chlad v očích Mámy K. budil hrůzu. „Když se tedy bavíme o tom, kolik měsíců bez daní by vynahradilo zabavení těch nevěstinců, v žádné účetní knize nenajdete, jaké to je zjistit, že jednu z vašich chráněnek unesli. Neřeknou vám, jaké to je čekat, kdy toho zvrhlíka omrzí a jestli ji pak zabije, nebo nechá jít. Vaše Jasnosti, naučila jsem se využívat zkorumpovanost tohoto města, ale neuroním jedinou slzu, když budu přihlížet jejímu konci.“

Tvář Mámy K. byla otočená k Loganovi, Kylar v ní proto nemohl číst, ale v jejím hlase vnímal pravdu a znal temné příběhy, o kterých Logan nikdy neslyšel. V průběhu všech těch krutostí byla Máma K. Shingou. Se zdroji Sa’kagé mohla s využitím mužů jako Durzo Blint zjednat v každém z těchto případu vlastní spravedlnost. Ale u každé mrtvé nebo týrané prostitutky se musela rozhodovat, jestli spravedlnost obstojí v porovnání s možnou odplatou. Když jí ten šlechtic vypálil nevěstince, mohla za ním Máma K. poslat wetboye − ale riskovala by tak ve městě vypuknutí občanské války. Není divu, že se z ní stala tak tvrdá žena.

„Vůbec jsem netušil, že k takovým věcem dochází,“ přiznal Logan.

Za ním královna Graesinová položila ruku na korunu a posunula si ji. Kylarem jako by projel blesk, ale nic se nestalo. Uvolnil svaly a bodl do nedotčeného filetu na talíři.

„Otázka zní − je to vůbec možné?“ zeptal se Logan. „Tím chci říct, že postavit pár mostů přes Plith nic nezmění. Budeme bojovat proti zavedenému pořádku.“

„Zrušili jsme otroctví a zvládli to bez války. Doba uzrála. V posledním roce toho zažili tolik, že stačí jedna jiskra − která jim dodá naději − aby se všechno změnilo. Nocta Hemata ukázal městu, že Králíci dokážou být stateční. Pavvilův háj ukázal, že jsou ochotní za svou zemi krvácet. Můžeme začít znovu.“

Ano, jen co královně vybuchne hlava.

Tón, jakým řekla „zrušili jsme otroctví“, mu prozradil, že tím „my“ nemyslí Cenarii. Pokud se stala Shingou v době, kdy hrabě Drake opustil Sa’kagé, musela být součástí hnutí za osvobození otroků nebo se rozhodla, že se hnutí nepostaví, přestože tak připraví Sa’kagé o tučné zisky. Musela být jedním z důvodů, proč hraběte Drakea jeho nepřátelé nezabili. Kylar žasnul nad ženou, která ho naučila číst, zastávala se ho před Durzem, pomohla ukončit otroctví a poskytovala gildovním krysám přístřeší na zimu. Ve stejnou dobu nařizovala desítky, ne-li stovky smrtí. Podplácela úředníky, zřizovala hráčská doupata, řídila nevěstince a obchod s konopím, vydírala počestné obchodníky, zachraňovala zločince před šibenicí, všemi prostředky ničila soupeře a při každém tom kroku víc a víc bohatla. Byla to vážně hrozivá žena. Kylar byl rád, že si ho oblíbila.

Ale žádný z těch nápadů neopustí tento sál, pokud se vlády ujme Terah Graesinová. Včera uzavřela Doupata a zítra by měla začít stavět nové mosty?

Logan a Máma K. pokračovali v rozhovoru, ale Kylar přestal poslouchat a jen se díval. Logan zasvěceně pokládal otázky o obchodech ve městě a jeho ekonomice, kdo s čím obchoduje, kde obchodníci nakupují zboží, jaká jsou v různých zemích cla a jak se obchodníci vyhýbají nejhorším poplatkům. Pak se přesunuli do historie a potom hladce přešli k úvahám o současném stavu země − koho válka zasáhla nejhůře, kdo spolupracoval s Khalidorem a nakolik účinně to proti němu mohou použít, a které statky přišly o své pány a kdo na ně vznesl nárok. Jak je Kylar sledoval, uvědomil si, že takhle se musí cítit novopečený voják, když sleduje opravdový boj. Logan a Máma K. splétali jména, historii a vztahy mezi šlechtici, obchodní vztahy a zvěsti jako mistři tkalci. Přestože měl Logan očividně méně zkušeností a přístup jen k oficiálním informacím ve městě, analýzami Mámu K. čas od času překvapil. A přestože byl zcela ponořený do jejich hovoru, našel si Logan čas na výměnu zdvořilostí s Lantanem Garuwašim po své levici, který se jinak soustředil na královnu, na občasný oční kontakt se šlechtici u nižších stolů a poděkování číšníkům. Dokonce zatleskal i novému dvornímu bardovi, který byl neskutečně talentovaný, přestože vypadal jako žába.

Za Loganem se Terah Graesinová soustředila na svůj triumf a užívala si ho, přijímala gratulace, popíjela − sakra, s jedem by mu to vyšlo − a neskrývaně flirtovala s Lantanem Garuwašim i vlastním bratrem. Tehdy Kylar spatřil mikrokosmos dvou říší. Loganovi záleželo na zlepšení situace v zemi, Terah myslela jen na sebe.

A jak večer pokračoval, uvědomil si, že někdo korunu omyl dřív, než ji dali královně. To ho přivedlo k rozhodování, o kterém si Kylar myslel, že už dávno nechal za sebou.

Bylo příjemné být s přáteli. Tady u vysokého stolu byl Kylar najednou legitimní osobou a nebyl už sám. Mohl by zůstat s lidmi, kteří ho obdivují a milují. Máma K., hrabě Drake a Logan by mohli být jeho společníky po zbytek života. Mohl by najít Elene, přivést ji zpátky a tenhle život jí nabídnout. Život za stíny. Možná by nemusel zůstat vlkem samotářem.

Bohové! Byl nesmrtelný! Bylo by tak špatné ponechat si jeden život plný štěstí? Drake a Máma K. zrušili otroctví, zatímco zemi vládl zkorumpovaný král. S Loganem, hrabětem Drakem a Mámou K. by jistě mohli zmírnit škody, které bláhová královna udělá.

Uprostřed stolu sedící královna si všimla, že na ni Kylar zírá. Mrkla na něj.

Když hostina skončila, královna Graesinová vstala a zamířila do jednoho z přilehlých pokojů, zavěšená do Lantana Garuwašiho. Lantano Garuwaši v širokých volných kalhotách nařasených jako sukně a hedvábné košili s naškrobenými výložkami na širokých ramenou, která ponechávala svalnaté paže odhalené, budil úctu i strach. Ostatní u vysokého stolu vstali také a Kylar se je chystal následovat. Logan ho chytil za ruku a navlékl mu na prst tlustý prsten ozdobený koňmi. „Tohle je symbol tvého nového úřadu, markýzi.“ Z kapsy vytáhl menší pečetní prsten se symbolem malého draka. Kylar ho poznal. „Tohle je pečetní prsten rodu Drakeů. Vezmi si ho. Za stíny tě čeká lepší život.“

Kylar už několikrát život dostal. Zemřel, aby zachránil ženu, již miloval. Zemřel, aby získal peníze a odvedl ji z Cenarie. Zemřel, protože odmítl zakázku Terah Graesinové na zabití Logana. Zemřel, protože se postavil Bohokráli. Nikdy to nebyla zábava, ale začínal věřit, že se pokaždé vrátí zpět. Každá smrt ho stála jen bolest při umírání. Tohle zabití ho ale bude stát život. Bude muset odejít. Začne úplně znovu ve vzdálené zemi. Bude to stejné, jako by všichni jeho přátelé najednou zemřeli.

„Byl by z tebe skvělý král,“ řekl Kylar.

„Kolik lidí bys kvůli téhle představě byl ochotný zabít?“

„Tohle není pouhá představa. Je to sen. Teď mě omluvte, Vaše Jasnosti, ale čím déle nás spolu lidé uvidí mluvit, tím horší bude vaše reputace.“ Kylar se otočil a následoval Terah Graesinovou do vedlejšího pokoje.

„Vaše Jasnosti.“ Máma K. vyklouzla z houfu šlechticů. „Myslím, že byste měl zůstat. Slyšela jsem, že nový bard složil úžasnou píseň.“

46.

Quoglee Mars nejedl. Nají se později, pokud vůbec, se služebnictvem. Ale tím se dnes nezatěžoval. Procházel mezi stoly a hrál každou odrhovačku, jakou si ošuntělí šlechtici poručili. Přijal jejich potlesk a pohnul se dál, aby ochotně potěšil další houf ignorantských plebejců.

Po večeři otevřeli hrad a odnesli schody, aby se šlechtici mohli rozdělit do skupinek a získali příležitost projevit úctu nové královně a prohodit s ní pár slov. Baviči se rozptýlili mezi mnoha pokoji s dezerty a likéry. Quoglee počkal, dokud se večírek trochu nerozproudí, pak začal na místě, kde stával vysoký stůl, stavět pódium. Strážní, kteří tu v průběhu hostiny obcházeli, už odešli, většina nejdůležitějších šlechticů v říši se nacházela v sále − a co bylo nejdůležitější, královna Graesinová ne.

Sklonil hlavu, jako by nikoho z nich nevnímal, a začal hrát tak, jak to uměl jen Quoglee Mars. Věděl, že celé roky se mu studenti hudby snaží vyrovnat. Dokáží tuhle předehru zahrát tak rychle, jak ji podle jejich učitelů hrál Quoglee Mars? A někteří z nich se nepochybně prohnali předehrou Quogleeho s dostatečným tempem, jen aby jim jejich učitelé řekli, že je velký rozdíl mezi zvýrazněním jednotlivých not a jejich rozmělněním.

Quoglee hrál dravě a mladistvě, samá horlivost a vášeň, aby v tom najednou zaplál hněv, byl jako bouře, nikdy nezpomalil. A dynamické jádro postupně obaloval líbezností, láskou a smutkem, pýcha se stavěla proti lásce, tóny stoupaly výš a výš a v jejich stopách šla tragédie.

A pak před vyvrcholením náhle přestal.

Na okamžik se rozhostilo ticho. Všichni ti burani se na něj dívali, ztichli a plní očekávání, nevěděli, jestli už mají tleskat. Sklopil hlavu, ani tohle ho nemohlo vyvést z klidu.

Potlesk byl bouřlivý, ale Quoglee ho rychle utišil zdviženou rukou. V místnosti se nacházely tak dvě stovky šlechticů, nejméně dvě stě členů jejich doprovodu a tucty sluhů. Jako zázrakem tu stále nebyli strážní, což Quogleeho ujistilo, že to, co se chystá udělat, udělá bez jejich vměšování. „Dnes,“ zvolal na pódiu hlasem, který se nesl lépe než křik, „bych rád zahrál něco nového, co jsem napsal pro vás, a žádám jen, abyste mi to umožnili dokončit. Tato píseň byla objednána někým, koho všichni znáte, ale ten někdo je mnohem výjimečnější, než jste si mysleli. Vlastně si ji objednal Shinga vaší Sa’kagé. Přísahám, že každé slovo této písně je pravda. Nazval jsem ji Píseň tajemství a váš Shinga si přál, abych ji věnoval královně Graesinové.“

* * *

„To by stačilo, seržante Gamble,“ řekl Zjizvený Wrable a vyšel ze stínů v jedné chodbě, která spojovala přilehlé místnosti s Velkým sálem. Zkušenou rukou zajel mezi seržantův zdobný plášť a jeho záda, prořízl koženou zbroj a opřel hrot dýky o jeho páteř. „Tam není nic, co by vás mohlo zajímat.“

„Co bastard jako ty pohledává ve Velkém sále?“

„Nekradu ani nemorduju, a to je vše, co potřebujete vědět, seržante.“

„Teď už velitel Gamble.“

„A budete bývalý velitel Gamble, jestli tou rukou hnete ještě o další píď.“

„Ach. Pochopil jsem.“

„A pokud by vás napadlo vyhlásit poplach, možná byste mohl hodit očkem po sále a povědět mi, co vidíte.“

Velitel Gamble se rozhlédl. V místnosti se nacházelo osm členů královniny gardy. Šest z nich na různých místech hovořilo s mladými šlechtici, které Gamble nepoznával. Další dva stáli vedle královny Graesinové a nebavili se s nikým, protože dostali na starost hlídání královny. Když se však velitel Gamble pozorněji zaměřil na skupinku tří šlechticů poblíž, uvědomil si, že se chovají nezvykle ostražitě. Hlasitě zaklel. Ani netušil, že má Sa’kagé tolik wetboyů. „Nech mě hádat. Když někdo vyhlásí poplach, máte své rozkazy.“

„Spolupracujte a přežijete nejen vy, ale i všichni ti muži, a nakonec vás ani nikdo neobviní. Možná si i udržíte svůj flek.“

„Proč bych ti měl věřit?“ zeptal se velitel Gamble.

„Protože nemám zapotřebí lhát. Mám tu dva tucty kámošů a nůž na vašich zádech.“

Dva tucty? Velitel Gamble se nad tím na chvíli zamyslel. „Proč se raději nejdeme trochu napít? Mám jednu speciální láhev − dole v kuchyni.“

* * *

Přestali jíst, zapomenutá sousta se zastavila kousek od otevřených úst. Sluhové, kteří sbírali sklenice, ztuhli. Pár vteřin nikdo nedýchal.

Ve světě smrtících tajemství Quoglee Mars před všemi prohlásil, že zná to největší ze všech. Pokud tím pouze uváděl svou píseň, co bude obsahovat její text?

Quoglee dirigoval ticho jako správný maestro, na rtech se mu usadil samolibý úšklebek. Hodnotil ticho, jako by to byla hudba, každá odmlka měla přesné místo. A pak chvíli předtím, než mohlo jeho odhalení zažehnout bouři komentářů, zvedl jediný prst.

Z davu zazněl ženský hlas, neskutečně dlouho držel jediný tón a poté, aniž by se zpěvačka nadechla, to přešlo v nářek a nakonec ve slova, která odsuzovala samotu. Všechny oči se otočily k mezzosopranistce s mohutným hrudníkem v bílých šatech, kterou nikdo nepoznával. Zatímco zpívala, procházela davem, až se připojila ke Quogleemu na pódiu. Jeho hlas se přidal k jejímu, přidával a vplétal do něj nové melodie, slova se občas dokonce srážela, jako když dva milenci zpívají o lásce a jejím odmítání.

V rozích místnosti zazněly nástroje, violoncello, mohutný kontrabas a harfa, soupeřily s hlasy, ale díky magii hudby zůstával každý nástroj i hlas jasně slyšitelný. Opakované vokály a vměšující se nástroje umožňovaly uchu sledovat všechno najednou. Kdyby to byl proslov, nedával by smysl. Ale v hudbě byla každá linie jasná a nezaměnitelná. Sestřina vášeň, bratrův zmatek, bouřlivé mládí, morální odsouzení společnosti, tajemství zrozená v ložnicích vysoce postavených rodů. Provokativní a vášnivá žena, která se nenechá nikým omezovat.

Přestože je nejmenoval, Quoglee se nijak nesnažil zatajovat totožnost aktérů své písně, a jako pokaždé to některým šlechticům došlo dřív než ostatním. Ti, kdo pochopili, nevěřili tomu, co slyší. Pátrali v sále po strážích, byli si jistí, že tohle překrásné pozdvižení musí někdo zastavit. Ale žádný strážný nebyl na svém místě. Sa’kagé si vybrala dnešní noc, aby ukázala svou moc. To nemohla být náhoda. Sál, kde se nacházely dvě stovky představitelů elity království, které teď na místě uhranula zvědavost, by obyčejně chránilo tucet vojáků z Královniny gardy. Quoglee zpíval zrádnou píseň a nikdo ho nezastavil. Krása písně a svůdnost zvěstí v ní šlechtice učarovaly. Bylo to Quogleeho mistrovské dílo. Nikdo takovou hudbu dřív neslyšel. Struny spolu soupeřily a zakázaná láska bojovala sama se sebou, hudba prohlašovala, že i zvrácená láska zůstává láskou, přestože chlapce pronásledovaly výčitky svědomí a žena se dožadovala mileneckých práv.

Akdyž se jejich zpěv konečně spojil v harmonii, uzavřeli příměří a poddali se zakázané lásce, která musela zůstat tajemstvím, do souboje hlasů se zapojil nový hlas. Mladá štíhlá sopranistka v prostých bílých šatech se připojila ke Quogleemu a mezzosopranistce, pěla tak čisté tóny, až to rvalo srdce. Ve své nevinnosti narazila na tajemství, které by mohlo zničit královský rod.

Bratr to nikdy nezjistil. Starší sestra pochopila, že vše, co měla a po čem toužila, je kvůli sestře v ohrožení, a v jejím rozervaném srdci se zrodil zoufalý plán.

Aniž by si ho uchvácení šlechtici všimli, jen chvíli po prvních tónech do sálu vstoupil mladý muž. Luc Graesin se ani nepohnul, aby Quogleeho Marta umlčel. Stál vzadu v místnosti a naslouchal.

Hlas Natassy Graesinové klesal do Díry, zrazen vlastní krví, zavražděný. Kvílela disharmonickým hlasem, upadala do zapomnění, její život padl za oběť perverzi. Hudebníci znovu zahráli leitmotiv smrtících tajemství a Cenarie.

„Néééé!“ zaječel Luc Graesin.

Šokovaní hudebníci se u posledního váhavého tónu zarazili. Luc vyrazil ze dveří, utíkal pryč. Nikdo ho nenásledoval.

47.

Když zahlédl hraběte Drakea, Kylar vklouzl mezi doprovod Terah Graesinové, ale nedbalá neviditelnost nevýjimečného člověka ho znovu zklamala. Jeho lokte se dotkla ženská ruka. Otočil se a zjistil, že se dívá do očí Terah Graesinové. Ty hluboké zelené oči braly dech, zvláště když se Kylar nechtěně podíval ještě hloub.

Na jiném místě a v jiném čase, kdyby se narodila jiným rodičům, by zlo v Terah Graesinové nic neznamenalo, protože byla pouze velice sobecká. Měla touhy a ostatní existovali, jen aby je ukojili. Její zrady jí připadaly bezvýznamné, protože na ně skoro nemyslela. Kdyby se narodila jako dcera mlynáře, jediná škoda, kterou by napáchala, by byli zhrzení milenci a podvedení zákazníci.

„Myslela jsem, že mi o vás Logan a Rimbold řekli úplně vše, Kylare Drakeu, ale mohli mě varovat, jak moc pohledný jste,“ řekla Terah a blýskla bílými zuby. Kylarovi tím připomněla žraloka.

Z nějakého důvodu kompliment Kylara zneklidnil. Vždy se pokládal za průměrného, ale při pohledu do těch očí věděl − věděl − že to myslela vážně, přestože to řekla nahlas, jen aby mu polichotila. Zamrkal, začal se červenat, a ať už v Terah viděl cokoliv, bledlo to a mizelo. Zasmála se, byl to hluboký samolibý smích.

„A tak půvabné oči,“ pokračovala. „Při pohledu do těch očí musí ženám připadat, že jim vidíte až do duše.“

„To také dovedu.“

„A proto se červenáte?“

Po tom samozřejmě zčervenal ještě víc. Střelil pohledem po jejích dvorních dámách. Ty se stáhly. Očividně věděly, že když se Terah přiblíží k nějakému muži, bude chtít soukromí, ale všechny se smály, nepochybně na jeho účet. Zahlédl jednu, která si ty komentáře s ostatními neužívala, ale ztratila se mu.

„Povězte mi, markýzi, co vidíte, když se podíváte do mých očí?“ zeptala se Terah.

„Bylo by ode mne krajně indiskrétní, kdybych vám to řekl, Vaše Veličenstvo,“ odvětil Kylar.

Její oči okamžitě zaplnil chtíč. „Markýzi,“ řekla vážným tónem, „muž by riskoval svůj jazyk, kdyby s královnou mluvil indiskrétně.“

„Jazyky mohou indiskrétnost i způsobit, ne jen o ní hovořit.“

Terah Graesinová zalapala po dechu. „Markýzi! Uvádíte mne do rozpaků.“

„Jen se pokouším uspokojit vaši… zvědavost.“

Její oči se rozšířily, pak předstírala chlad. „Markýzi Drakeu, považuji za svou povinnost poznat šlechtice, kteří mi slouží. Navštivte mne v mých komnatách.“

„Ano, Vaše Veličenstvo.“

Její hlas zněžněl. „Počkejte pět minut. Stráže vás nechají projít. Očekávám vaši… diskrétnost.“ Přikývl a pousmál se, ale ona se zarazila. „Nepotkali jsme se už? Něco je mi na vás povědomého.“

„Vlastně jsme se spolu už jednou setkali.“ Při převratu. „Mrzí mě, že jsem na vás neudělal větší dojem.“ Šest palců oceli v srdci to jistě napraví.

„Teď je to jiné.“

„Vskutku.“

Odešla a Kylar zahlédl Lantana Garuwašiho, jak stojí patnáct kroků od nich a zírá na něj. Kylarovi se sevřelo hrdlo, ale přestože Garuwaši nevypadal nijak nadšeně, nezamířil k němu. Kylar se rychle rozhlédl po místnosti, zapomněl, proč sem v prvé řadě přišel. Od kroužku Terah Graesinové se oddělila dívka a zašeptala něco strážnému u dveří. Otočila se. Upoutaly ho velké oči, dokonale učesané vlasy, hladká pleť, plné rty, úzký pas a štíhlé, ale pevné tělo. Byla to Ilena Drakeová. Stala se jednou z královniných dvorních dam. Kylar měl pocit, že ho šálí zrak. Na okamžik ztratil z dohledu malou dívku a pak na jejím místě našel ženu. Ilena Drakeová byla okouzlující. Když ho ukázala strážím a pověděla jim, že ho mají nechat projít ke královně, její oči se na okamžik střetly s jeho. Její tvář byla jako maska znechucení a nesouhlasu.

Myslela si, že napomáhá velkému bratrovi podvádět přítelkyni. Elene. Myslela si, že se stal markýzem a představa vyspat se s královnou ho natolik uchvátila, že kvůli tomu nechá všechno ostatní plavat. Horší než vztek bylo ohromné zklamání v jejích očích. Doteď Kylar v Ileniných očích neprovedl nic špatného. Doteď.

Královna Graesinová se omluvila a opustila místnost. Kylar se odvrátil.

Rimbold Drake se odpojil od debatujícího hloučku a kulhal ke Kylarovi, opíral se o hůl. Jeho oči sklouzly z Kylarovy tváře k prstům a prstenům, které tam nebyly.

„Je překrásná,“ řekl Kylar.

„Vypadá jako její matka, Ulana, před dvaceti lety. Třebaže má v sobě o trochu víc ohně,“ řekl hrdě hrabě navzdory smutku. Nikdo nebyl Kylarovi matkou víc než Ulana Drakeová. Byla to laskavá žena. Zdálo se, že je s každým rokem ještě krásnější. Kylar to Drakeovi řekl.

Hrabě zaťal zuby a zavřel oči, snažil se ovládnout. O chvíli později řekl: „Dost bylo pokušení proklínat Boha.“ Oči měl jako z kamene.

Kylar otevřel ústa, aby se na něco zeptal, a znovu je zavřel. Ve vedlejší místnosti, skrze dav, který naslouchal bardovi, zahlédl úchvatnou blondýnku v róbě z modrého hedvábí s takovým výstřihem, že jí z něj málem vykukovalo pozadí. Kylar zatajil dech. Na šílenou chvíli uvěřil, že je to Elene. Zatracené provinilé výčitky svědomí. Daydra a její dokonalé pozadí zmizela hlouběji v davu, jak někoho hledala. A ty mi chceš tvrdit, že už nepracuješ v prostěradlech?

Drake se pomalu vzpamatovával. Povytáhl na Kylara obočí. „Ano?“

Kylar si uvědomil, že má i další důvod, proč držet pusu zavřenou. „Nic.“

„Kylare, jsi můj syn − nebo jím můžeš být, stačí jen říct. Dovoluji ti trochu indiskrétnosti.“

Kylar s tím zápasil. „Zajímalo by mě, jestli je to pro vás těžší, když se všechno podělá. Omlouvám se, chtěl jsem jen říct, že to, co se stalo Serah, Mags a Ulaně, nedává smysl, ale nečekám, že by svět někdy smysl dával. Chtěl bych vědět, jestli to pro vás bylo těžší, když jste si myslel, že tam venku je Bůh, který to mohl zastavit, ale neudělal to.“

Hrabě Drake se zamyšleně zamračil. „Kylare, tváří v tvář krutým tragédiím všechna vysvětlení selhávají. Když se na takovou tragédii díváš a říkáš si, že to nedává smysl, nepuká ti při tom srdce? Myslím, že to pro tebe bylo stejně těžké jako pro mě, když jsem křičel na Boha a dožadoval se vysvětlení proč − a on nic neříkal. My oba tohle přežijeme, Kylare. Na druhou stranu je mezi námi rozdíl. Já stále doufám.“

„Naivně doufáte.“

„Ukaž mi šťastného muže, který se odvážil vzdát se naděje,“ odvětil Drake.

„Ukažte mi statečného muže, který se neodváží čelit pravdě.“

„Považuješ mě za zbabělce?“

Kylar se zhrozil. „Nemyslel jsem…“

„Omlouvám se,“ uklidňoval ho hrabě Drake. „To nebylo fér. Ale pojďme, pokud se bude držet zažité rutiny, bude tě brzy očekávat.“

Kylar polkl. Drake to ví? „Vlastně jsem se… ehm… chtěl zeptat… Kolik toho víte o mých darech?“

„Je tohle správné místo na takový rozhovor?“ zeptal se hrabě Drake.

„Je správný čas,“ řekl Kylar. Sledovali je tři muži, šest žen a dva sluhové. Z nich se jen jeden sluha − určitě špion, i když se mohl jen dohadovat, komu donáší − držel na doslech, ale nemohl tam zůstat dlouho, aby nevzbudil podezření. Kylar se mu podíval do očí a jeho pohled sluhu donutil odběhnout pro nový tác s jednohubkami. „Vidím vinu,“ řekl tiše. „Ne vždy, ale někdy ano. Někdy i dokáži říct, co dotyčný člověk provedl.“

Hrabě Drake zbledl. „Sa’kagé by pro takovou moc zabíjela.“ Pozvedl ruku, aby zarazil Kylarovy protesty. „Ale s ohledem na to, že se nezajímáš o vydírání, mi to připadá jako příšerné břímě.“

Takhle o tom Kylar nikdy nepřemýšlel. „Chtěl bych vědět, co to znamená. Proč mám takovou moc, dar nebo prokletí? Proč by mi Bůh něco takového dal?“

„Ach, už chápu. Doufáš, že ti dám ospravedlnění pro královraždu.“

Kylar pohledem vrhl pár krvavých dýk po špionovi, který se vrátil s tácem plným předkrmů. Muž náhle změnil směr, málem při tom tác upustil. „Existence takové schopnosti něco vypovídá o mém účelu, ne?“

Drake znovu vypadal zamyšleně. „To záleží na tom, co vidíš. Vidíš zločiny, hříchy, nebo jen pocity viny? Jsou-li to zločiny, vidíš je všechny od vraždy po postavení stánku bez povolení? Pokud někdo v cizí zemi spáchá čin, který je u nás nezákonný a u nich ne, bude po překročení hranic vypadat jinak? Jsou-li to hříchy, dokážeš poznat, podle jaké definice je určit, protože tě mohu ujistit, že můj Bůh a stovky jiných bohů by se neshodli, dokonce ani Astara s Isharou. A pokud jde o pocity viny, bude šílenec bez svědomí vypadat čistší než dívka, která se obviňuje z nehody, při níž zemřeli její rodiče, protože lhala o splnění svých domácích prací?“

„Do hajzlu,“ sykl Kylar. „Čím to je, že každý, koho znám, je chytřejší než já? Ať už je to cokoliv, vidím zkaženost. Chci vědět, jestli z toho plyne povinnost udělat něco s tím, co vidím.“

„Snažíš se v tom najít záminku, že ano?“ pousmál se hrabě Drake.

„Cože?“

„Ona si možná smrt zaslouží, Kylare, ale ty ji nezabiješ.“

„Pro každého bude lepší, když to udělám.“

„S výjimkou tebe, mě, mé dcery, Logana, Mámy K. a každého, kdo tě má rád.“

„Co tím chcete říct?“ Tohle Kylar nečekal.

„Logan tě odsoudí k smrti a tvá ztráta ho hluboce raní.“

Kylar si odfrkl. Menší škody. „Pane, děkuji vám za všechno, co jste pro mne udělal, a za všechno, co jste se udělat pokusil. Mrzí mě, že jsem vás přišel tak draho.“

Hrabě Drake sklonil hlavu a zavřel oči, ztěžka se opřel o hůl. „Kylare, tento rok jsem přišel o ženu a dvě dcery. Nevím, jestli bych dokázal unést i ztrátu syna.“

Kylar mu stiskl rameno a překvapilo ho, jak křehce hrabě působí. Podíval se mu do očí. „Já jen vím,“ řekl mu, „že vy jste prošel.“

„Já co?“

Kylar muže, který bez pomoci zavedl a poté zrušil otroctví v Cenarii, počastoval širokým úsměvem. „Ať už vidím cokoliv − vinu nebo něco jiného − ve vás nic není. Jste čistý.“

Přes tvář hraběte Drakea přeběhl ohromený nevěřícný výraz, který nahradilo něco podobného úctě. Nedokázal se hnout z místa.

„Nechť vám Bůh požehná, pane. Určitě si to zasloužíte.“

48.

Dorian a Jenine spolu byli v zahradě. Propustil strážce a chvíli tu seděli bez jediného slova. „Je mi líto, že jsem toho vürdmeistera zabil,“ promluvil nakonec Dorian.

Jenine k němu překvapeně vzhlédla. „Proč? Protože mě to rozrušilo, nebo protože to bylo špatné?“

Na Dorianovu odpověď si chvíli počkala. „Mohl jsem to s ním vyřídit méně… brutálně.“

„On byl za ty prince zodpovědný, že ano?“

„Ano,“ potvrdil jí Dorian.

Jenine utrhla rudou květinu se šesti okvětními lístky, každý na sobě nesl purpurové hvězdičky. Khalidořané považovali kvetoucí rudé prvosenky za šťastné znamení, protože kvetly jen jednou za sedm let. Naopak mrtvá prvosenka znamenala nejhorší smůlu. V této zahradě kvetly neustále, ale každý květ odumřel pár hodin po utržení. Viry se na udržování života příliš nehodily.

Poté co si dlouho prohlížela květinu ve svých prstech, Jenine tiše řekla: „Mylorde, jistě víte, že můj otec byl hlupák. Co však většina lidí neví, je, že má matka byla geniální. Můj otec se jí bál, a tak se snažil omezovat její vliv, aby se nestala mocnější než on. Ona to věděla a nechala ho, protože politice se věnovat nechtěla. Byla pro ni příliš hrubá, příliš špinavá, příliš brutální. Můj otec během své vlády udělal tisíce chyb, ale má matka možná udělala větší, když se rozhodla nevládnout. Ztratila jsem muže, kterého jsem milovala, muže, který mohl být skvělým králem. Proto se nemíním schovávat před vládnutím, jakkoli je příliš nemorální. Mí lidé si ode mne zaslouží víc. Nechci se však snižovat k pokrytecké kritice vaší vlády, když budete čelit hrozbám, jaké si ani nedokáži představit.

Nechci vládnout jen proto, abych si užívala moc. Ta pro mě nic neznamená. Chci odčinit vše, co můj otec a jeho otcové udělali mé zemi. Nevím, jestli to dokáži. Netuším, jestli to vůbec jde.“

Na chvíli se zamračila a pár vteřin mlčela. Dorian čekal. Nakonec řekla: „Mylorde, obvykle vás vidím jako rozhodného a silného muže, a v další chvíli jste tady a omlouváte se mi za něco, co jste udělal. Možná jste se mohl zachovat jinak, ale co s tím teď naděláte? Byla tu bezprostřední hrozba a vy jste se s ní vypořádal. Snažím se vám říct, že kvůli mně se nemusíte chovat jako slaboch. V životě jsem už slabochů viděla dost. Myslím, že moje otázka zní − a na stejnou věc se pravděpodobně ptají všichni lidé v této zemi − pokusíte se stát králem, nebo budete jen přežívat do doby, kdy budete moci uprchnout?“

Její slova ho zasáhla. Ani jednou ho nenapadlo, že by zestárl jako Bohokrál. To kvůli tomu, že si nedokázal vybavit ani zlomek proroctví, kde se stal Bohokrálem, nebo se jen bál zcela odevzdat této zemi? Nepřemýšlel o tom, jak se situace vyvine za rok. Myslel v tak krátkých časových úsecích, že ignoroval problémy. Neudělal nic, čím by si připoutal kmeny horalů. Nepodnikl kroky proti Nephovi. Nepodnikl kroky proti princům. Pokud Jenine vidí jeho váhání jako slabost, proč by to měli ostatní vidět jinak?

„Jsem král,“ řekl Dorian. „A budu jím do konce života, ať už bude jakkoli dlouhý.“

„Tak vládněte, jak se od krále očekává.“

„Máš vůbec představu, co to obnáší? Tady? Pro tyto lidi?“ zeptal se Dorian.

„Ne,“ připustila. „Ale důvěřuji vám.“

Dorian si myslel, že je Jenine naivní, ale mýlil se. Jenine byl nezkušená, a to byl velký rozdíl. Stále ji mohly děsit zkušenosti, které si odsud odnesla, ale oči měla otevřené. Ne že by překypovala sympatiemi k lidem, kteří jí zabili manžela a rodinu. Ale vládce musí být tvrdý, ne?

Přikývl, když Jenine vstala, aby šla zařídit další přípravy na jejich svatbu, a Dorian, rozptýlený vlastními myšlenkami, se natáhl Talentem a obalil prvosenku vláknem, jež ji ochrání. Bylo to jednoduché zaklínadlo, které i nejvzácnější květinu zakonzervuje na celý měsíc. Dorian však zapomněl, kolik virů bylo při pěstování těchto květin použito. Viry a Talent se dotkly a soupeřily mezi sebou a květina v Jenininých rukou zčernala a zvadla.

Dorian zaklel. „Omlouvám se, má paní. Dala jsi mi spoustu témat k zamyšlení. Na svůj věk jsi velice moudrá. Děkuji.“ Utrhl další prvosenku a obalil ji pro Jenine viry. Vydrží jen pár dní, ale pak jí jednoduše utrhne další.

* * *

Královská stráž Kylara beze slova nechala projít. Ilena Drakeová stála u dveří, ruce založené na hrudi. „Je mi to líto,“ omlouval se Kylar.

„Jak tohle můžeš Elene udělat?“ zeptala se ho.

Prošel kolem ní a jako v mlze šel tichou chodbou a po schodišti ke komnatám královny. Ka’kari vyklouzlo z jeho ruky jako dýka a zajelo zpět. Ven, dovnitř, ven, dovnitř. Bylo to pro Vi vždy tak snadné? Trocha flirtování, několik dvojsmyslů a mrtvola se sama izoluje od okolí, umožní ti přístup a pomůže vše utajit? Po obtížích, které Kylar při některých zabitích zažil, mu projít nezamčenými dveřmi připadalo jako podvádění. Strážní mu ani nevzali dýku u opasku.

Opřel se o rám dveří, zhluboka dýchal. Na tomhle místě už viděl příliš mnoho smrti. Ložnice Terah Graesinové byla původně pokoj Garotha Ursuula. Před pouhými několika týdny v tom pokoji stály sochy z mrtvých dívek. Co udělali se sochami, u kterých se maso proměnilo v kámen? Pokud někdy najde Trudanu Jadwinovou, Hu Gibbet bude v porovnání s ním vypadat jako laskavý muž.

Tak krvavé myšlenky. Kylar zaklepal.

Ozvalo se cupitání bosých nohou na mramoru a pak mu Terah Graesinová otevřela dveře. Kylara překvapilo, že je stále zcela oblečená. Přistoupila blíž a jemně, požitkářsky ho políbila, dotkli se jen rty. Pomalu ustupovala, přisátá k jeho dolnímu rtu. Následoval ji, nechal se vést. Zavřela dveře a nechala se obejmout.

„Musíme být rychlí,“ řekla mezi polibky na jeho krku. „Nemohu propásnout vlastní oslavu, ale pokud je tvůj jazyk jen z poloviny tak talentovaný, jak naznačuješ, určitě ti to brzy oplatím.“ Šibalsky se zahihňala.

Kylara překvapovalo, jak snadno to šlo. Terah byla vyšší než Elene a neměla tak plné rty, ale škádlila ho úplně stejně. Přejel konečky prstů po hřbetu jejích paží a pak, předstíraje vzrůstající vzrušení, položil jednu dlaň dozadu na její krk a druhou přejel po měkkých křivkách jejích hýždí. Z rozdílu mezi napjatými svaly a poddajným masem poznal, že si pod šaty stáhla spodní prádlo.

Pozvedl obočí a ona se znovu zasmála. „Jak už jsem řekla, bude to rychlé a čisté. Později to můžeme udělat dlouhé a špinavé.“

Ty ubohá děvko, ty ani nevíš, co slovo čisté znamená. Co to dělám? Proč tuhle ubohou frašku neukončím? Dokonči práci, Kylare.

Když ho Terah stáhla na postel, Kylar zavřel oči, ale jakmile to udělal, představil si vedle postele Vi. Vypadala naštvaně. Kylar oči prudce otevřel, když si na něj Terah vylezla. Dotkla se svého krku. „Polib mě,“ rozkázala.

Vi jako by stála hned vedle, oči jí plály, vyzývala ho, ať si to zkusí, a pocítí pak její hněv. Ten obrázek nedával smysl, ale to mu pranic neubíralo na působivosti.

Terah zavrněla a trochu si stáhla šaty, otřela se nahými ňadry o Kylarovu tvář. Uši měl najednou v jednom ohni. Zaplavil ho odpor a zhnusení. Sevřel se mu žaludek.

Ode dveří se ozval zvířecí řev beze slov. Kylar divoce zamrkal očima, snažil se zahnat tmavé tečky, které pluly před ním. Terah se ani nestačila posadit, když do ní narazilo nějaké tělo a strhlo ji z Kylara.

Kylar spadl z postele a vrávoravě se postavil na nohy. Jakmile se mu pohled vyjasnil, uviděl Luka Graesina, který seděl na své sestře, tloukl ji pěstmi a křičel na ni obscénnosti. Nakonec z ní Luc, hruď se mu dmula, slezl. „Zabila jsi Natassu,“ obvinil ji a vytáhl z opasku krátkou dýku. „Zabila jsi naši sestru.“

„Ne,“ bránila se Terah. „Přísahám!“ Z tržné rány nad obočím se jí řinula krev a rty měl oteklé a zkrvavené od Lucových pěstí.

Poslední kousek temnoty, který Kylar viděl v očích Terah, zapadl na své místo. „Vyslala posla k Bohokráli,“ řekl Kylar. „Řekla mu, že Natassa cestuje do Havermere, a zařídila, aby ji doprovázeli jen dva strážní.“

Terah spadla brada, ale Luc z její tváře nespustil oči ani na okamžik. Viděl v ní jasně vepsanou vinu. „Udělala jsem to pro nás. Chystala se nás zradit! Pro lásku boží, Kylare, pomoz mi!“ žadonila Terah.

To byla chyba. Dokázala by Luka zastrašit. Poslední věc, již mu ale měla připomenout, byl další muž, se kterým se chystala vyspat. Luc znovu zařval a bodl ji do břicha. Zaječela a Luc se stáhl, pak zaútočil znovu a vysekl jí na paži šrám, když se pokoušela zvednout na nohy. Bodl sestru do zad, jakmile běžela ke zdi, a přišel o zbraň, když se dýka zachytila v korzetu.

Terah našla šňůru od zvonku a několikrát s ní škubla.

Luc zvedl dýku a vrávoral k ní, jeho tvář byl maska ze smutku a hněvu, plakal a proklínal ji. Stál před sestrou, když se zhroutila na podlahu. Kylara napadlo, jestli Luc vidí to samé jako on. Bezmocnou Terah Graesinovou, připravená o povýšenost byla jen ubohý stín. Schoulila se v rohu, blábolila. „Prosím, Luku, prosím. Miluji tě. Mrzí mě to. Hrozně mě to mrzí.“

Možná Luc uviděl to samé jako Kylar, protože se zarazil. Stále držel dýku, ale Kylar poznal, že už ji nepoužije.

Zranění Terah nebyla smrtelná, tím si byl Kylar jistý, zvláště když se na hradě nacházela zelená maja. Terah se zotaví a udělá si u Kaple obrovský dluh. Bratra odsoudí k smrti a využije sympatií lidu, aby vytáhla proti nepřátelům, ať už budou praví nebo vymyšlení. Ubohý Luc Graesin. Tomu slabošskému bastardovi nebylo ani osmnáct.

Kylar mladíkovi vrazil silnou facku a vykroutil mu dýku z ruky. Luc upadl. „Podívej se na mě,“ řekl mu Kylar.

Královnina garda už byla na cestě. Mohli dorazit každou chvíli. Kylar by mohl Terah podříznout krk, omráčit Luka, sešplhat z okna a připojit se k večírku. Luka popraví za vraždu a velezradu a novým králem ustanoví Logana. Ať už o zradě Natassy řekl Lucovi kdokoliv, nepochybně právě tohle zamýšlel.

Luc se mu podíval do očí a Kylar posoudil jeho duši.

Pak Kylar hlasitě zaklel. „Ty nejsi žádný vrah, Luku Graesine. Běžel jsi přímo sem, že ano? Prošel jsi kolem tuctu svědků? Myslím, že ano.“

„Co to děláš?“ nechápala Terah. „Pomoz mi.“

Kylar se znovu podíval do Lucových očí a uviděl muže spoutaného řetězy, za které nemohl. Luc nebyl svatý, nebyl ani pouhá oběť, ale smrt si nezasloužil.

„Řekni mí jednu věc,“ zeptal se ho Kylar. „Kdybys mohl získat trůn, udělal bys to?“

„Sakra, to ani náhodou.“

Mluvil pravdu. „Něco tu pro tebe mám, Luku Graesine. Za prvé ti prozradím, že nejsi vrah. Tahle zranění tvou sestru nezabijí. Za druhé − daruju ti tvůj život. Udělej s ním něco. Za třetí tě ušetřím pohledu, který bys už nikdy nevyhnal z hlavy.“

„Cože?“ nechápal Luc.

Kylar ho udeřil do zátylku. Luc padl k zemi jako balvan. Kylar otřel Lucovy zkrvavené ruce do svých. Na dvou místech Lucovi prořízl tuniku a ve svalu na rameni mu vysekl mělký šrám.

Terah to vyděsilo. „Co to děláš?“

Kylar si přes obličej přetáhl masku Soudu. „Přišel jsem si pro tebe, Terah.“ Pak vsákl ka’kari zpátky do své kůže.

Zaječela. Chytil ji za vlasy a vytáhl na nohy. Zarazil jí dýku do ramene a volnou rukou jí stiskl břicho, aby krvácelo ještě víc. Pomazal si krví obličej a dýku z ní vytáhl. Stál za ní, použil jí jako štít mezi sebou a dveřmi. Škemrala, ječela, proklínala ho a plakala, ale Kylar ji skoro neslyšel. Povzdechl si, a když se nadechl, ucítil vůni jejích vlasů. Voněly mládím a přísliby.

Na chodbě se ozvalo rachocení zbrojí a dusot těžkých bot. Do pokoje vtrhl tucet členů Královniny gardy, všichni se ježili zbraněmi. Za nimi se do místnosti procpali Logan Gyre, vévoda Wesseros a jejich stráže. Ve vteřině kolem Kylara a královny utvořili půlkruh. Tucty zbraní mířily na Kylara.

„Odhoď to!“ zaječel královnin gardista. „Hned to odhoď!“

„Pomozte mi. Prosím,“ škemrala Terah.

„Při bozích, Kylare!“ vykřikl Logan. „Nedělej to! Prosím!“

Teď bylo dílo dokonalé. Tucet svědků právě viděl, jak Logan nařizuje Kylarovi, aby ji nechal být. Zbývala poslední věc. Kylar předvedl zoufalý výraz. „Luc se mě pokusil zastavit a nezvládl to,“ zalhal Kylar. „A nedokážeš to ani ty!“

Kylar přejel dýkou po hrdle Terah Graesinové a celý svět kolem zaječel.