37.

Vi do umyvadla nalila studenou vodu z měděného džbánu a opláchla si v ní obličej. Na úzkém stolku u dveří zahlédla dopis adresovaný „Viridianě“. Vi se ho ani nedotkla. Bude připravená, až se dá do pořádku. Pokoj byl příšerný. Spíš se podobal komoře na smetáky. Neomítnuté kamenné zdi od sebe dělilo tak málo prostoru, že se tam úzká postel se slaměnou matrací skoro nevešla. U nohou postele stála truhla na její věci a umyvadlo. Truhla byla prázdná. Vi nenechali ani stuhu do vlasů. Novicky směly vlastnit jen věci, které dostaly od Kaple. Ve Viině případě to znamenalo jedny nepadnoucí bílé šaty novicky. Nejvíc ji na tom rozčilovalo, že věděla, že mají oblečení, které by jí padlo tak dokonale, jako by ho ušil mistr Piccun, kdyby se geniální krejčí zajímal o něco tak příšerně nudného jako vlnu a podařilo se mu na látce vybojovat róbu, ve které by Vi vypadala překrásně.

To však zamýšlený efekt očividně nebyl. Tenhle bílý pytel postrádal ducha. Ani se pro ni šaty neobtěžovaly přešít. Ty, ve kterých se probudila, byly na první pohled víckrát nošené, ale − doufala − čisté, a jejich předchozí majitelka byla asi o tolik tlustší, o kolik byla Vi vyšší. Sukně jí nedosahovala ani ke kolenům.

Vi si podrážděně rozčesala vlasy. Sebraly jí zatracenou stuhu do vlasů. Na své lekce nepůjde. Neopustí pokoj. Vzaly jí toho příliš. Rozhlédla se po pokoji, hledala něco, co by mohla použít. Oči zabloudily k měděnému džbánu. „Do pekel s nimi,“ řekla, aby probudila svůj Talent, když mu utrhla držadlo. Stačila minuta, aby si svázala vlasy do těsného copu. „Do pekel s nimi,“ zaklela znovu a zmačkala měděné ucho do těsného kroužku, kterým si cop stáhla.

Sebrala dopis a otevřela ho. „Viridiano, až skončíš s ranními lekcemi, přijď prosím do soukromé jídelny. Elene by se s tebou ráda setkala − sestra Ariel.“

Vi se nedostávalo dechu. Elene? A do prdele. Věděla, že sem Elene časem přijde, ale takhle brzy?

Dveře se rozletěly a dovnitř vpochodovala jako hastroš oblečená holka, vytřeštěnýma očima se podezřívavě rozhlížela po pokoji, ruce zdvižené, jako by vyvolávala nějaké mocné síly. „Co se to tady děje?“ dožadovala se holka odpovědi. „Ty jsi použila magii! Dvakrát! Nezkoušej to popřít!“

Vi se zasmála, nejprve nervózně a pak neskrývaně, byla za to rozptýlení vděčná. Holka sípala, zadýchala se při běhu. Tváře měla rudé, po bledém čele se pod tmavými vlasy řinul pot. Byla dost tlustá a malá, aby Vi napadlo, jestli tahle bečka sádla nebyla předchozí majitelkou jejího oblečení. Mohlo jí být tak patnáct, oblečení z bílé vlny mělo modré lemování a honosila se broží se zlatým symbolem vah. „Dostala jsi mě,“ uznala Vi.

„Ty to připouštíš!“

Vi pozvedla obočí. „Samozřejmě. Teď vypadni. A příště klepej.“

„To je zakázané!“

„Klepání je zakázané?“ podivila se Vi.

„Ne.“

„Tak to zkus znova, Špekoune.“

„Jmenuji se Xandra a jsem Dozor patra. Použila jsi magii, dvakrát. To jsou dva dny umývání nádobí za první prohřešek. A neprojevuješ mi úctu. To je týden!“

„Ty malá svině.“

„Klení! Další den! Řekli mi, že s tebou budou potíže.“ Xandra se třásla. Klepaly se jí špeky.

„To si, kurva, děláš srandu,“ řekla nevěřícně Vi.

„Neúcta a další klení! A máš to! Nahlásím tě paní Jonisseh, ať tě hned přeloží.“

„Tomuhle říkáš neúcta, ty ukníkaná mrcho?“ Vi udělala krok vpřed. Xandra otevřela ústa a znovu pozvedla ruce. „Graakos,“ řekla Vi.

Okamžitě se před ní zformoval štít. Ať už na ni Xandra seslala cokoliv, sklouzlo to po štítu. Vi holku chytila, zkroutila jí ruku a vyhodila ji z pokoje. Xandra jela po vyleštěné podlaze chodby dobrých deset kroků. Jakmile Vi vyšla na chodbu, uviděla nejméně třicet malých holek, jak na ni třeští oči, většině nebylo ani dvanáct.

„Příště klepat, prosím,“ řekla Vi. Otočila se na patě a zabouchla za sebou dveře.

Z chodby zaslechla Xandřin roztřesený hlas: „Bouchnutí dveří, to je…“

Vi otevřela a probodla pohledem holku, která stále ležela u zdi jako hromádka neštěstí. Další slova Xandře vyschla v ústech. Vi znovu bouchla dveřmi a posadila se na postel, zvedla dopis, pokoušela se nebrečet − a nepodařilo se.

38.

Za celý svůj život Kylar neviděl lidi v Doupatech tak šťastné. Agonovi psi stáli u vozů plných obilí a rýže a starali se o rozdělování potravin. Všichni Psi byli členové Sa’kagé a vzali si do hlavy, že zásoby rozdělí spravedlivě. „I na nás dojde,“ zaslechl Kylar jednoho Psa mluvit se zamračeným ranařem Sa’kagé. „Slyšel jsem to z vyšších míst. Teď se ale musíme ujistit, že si to gildovní krysy rozdělí!“

Králíci se stavěli do dlouhých front, které se pomalu, ale vytrvale pohybovaly vpřed. Jeden drsně vyhlížející postarší vazoun vytáhl malou píšťalu, sedl si na nenačatý pytel rýže a začal hrát. Za chvíli už Králíci tancovali. Brzy tu nějaká žena postavila na oheň kotle a každý, kdo do nich hodil porci rýže nebo obilí, si mohl hned nabrat z dalšího kotle hotové jídlo. Servírovala chléb, rýži a mošt. Někdo nabídl bylinky, jiný máslo, další maso. Za pár chvil tu byla hostina.

V přestávce mezi písněmi jeden Agonův pes vstal a zakřičel: „Možná mě znáte. Jsem Hák Conner a vyrostl jsem tady. Vidím vás a znám vás, tak jestli někdo zkusí projít frontu dvakrát, vyvolám ho jménem a jeho prdel pak nacpeme do kotle s masem. Je vám to jasný?“

Odpovědělo mu rozjařené volání − a fronta znatelně prořídla. Pro Králíky, pro které byla korupce denním chlebem, to byl dar stejně nečekaný jako samotné jídlo. Kylar slyšel přípitky na Logana Gyra, mnoho variací příběhu, jak zabil zlobra, uplakané opilecké opakování jeho proslovu, v němž ustanovil Podvazkový řád, a tucetkrát zamumlané slovo „král“. Ponuře se usmál, pak ztuhl.

Na druhé straně náměstí zahlédl štíhlou ženu s dlouhými světlými vlasy. Na rozdíl do ostatních Králíků byla tak upravená, že skoro zářila, a zachytil odlesk bílých zubů, když se zasmála. Srdce se mu zastavilo. „Elene?“ zašeptal.

Žena zmizela za rohem. Kylar šel za ní, tlačil se roztančeným davem veselících se lidí. Když se dostal za roh, byla už padesát kroků daleko v kroutící se uličce a zatáčela do další. Běžel za ní, zrychlil své tělo Talentem.

„Elene!“ Chytil ji za rameno, vystrašeně uskočila.

„Ahoj… Kylar, správně?“ ujišťovala se Daydra, jedna z dívek Mámy K. Její specialitou bylo hrát si na pannu. Z dálky vypadala jako Elene.

Kylarovi poskočilo srdce a nebyl si jistý, jestli zklamáním nebo úlevou. Elene tady nechtěl. Nechtěl ji vidět v téhle městské žumpě nebo kdekoliv poblíž, až zabije královnu, ale i tak ji toužil spatřit tak moc, až to bolelo.

Nejistě se na něj usmála. „Ehm, já už v prostěradlech nepracuji, Kylare.“

Zrudl. „Ne, já nechtě… omlouvám se. Já…“ Otočil se a pokračoval k hradu.

39.

Feir Cousat a Antonius Wervel opustili Quorigský průsmyk v pravé poledne. Jak se blížili k Černé mohyle, věčně zelený les, který se rozkládal na úpatí hor, postupně mizel. Feir se před podzimním chladem zachumlal do pláště a vystoupal na nízký kopec. Výhled bral dech. Na Černé mohyle nikdo nežil už sedm století. Země měla dávno zarůst travou, křovinami a stromy. Nestalo se tak. Tráva by měla s přicházejícím podzimem zhnědnout. Nestalo se tak. Rozhodující bitva Války stínů se tu před sedmi sty lety odehrála na počátku léta a tráva u Feirových nohou byl stále krátká a zelená. Viděl čerstvé prohlubně v místech, kde ze země vytáhli farmářské kamenné ploty, které odnesli do města, aby je nepřítel nemohl použít jako munici do obléhacích strojů. V holých prohlubních, které označovaly bývalou pozici plotů, nic nerostlo − jako by uplynulo jen pár dní. Čas se tu zastavil.

Feir zvedl oči a uviděl víc − vyjeté koleje vozů, trávu ušlapanou pochodujícíma nohama, díry po ohništích a latrínách v opuštěných táborech armády. Ale žádné stany nebo nástroje. Cokoliv, co se dalo odnést, ukradli před lety, ale vše, co tu nechali, zůstalo nezměněno.

Nevztahovalo se to jen na zemi. Po dvou stech krocích uviděl mrtvá těla. Nejprve pár mrtvol, které upozorňovaly na okraj bitvy, potom jich byly stovky, tisíce a nakonec se do dálky táhla země pokrytá černými těly. Epicentrem smrti byl dokonale kruhový dóm z černého kamene, velký jako malá hora, na místě, kde se kdysi nacházelo město a kopec s hradem. U paty dómu stály obléhací stroje s polámanými koly, napůl strávené plameny. Byly nahnuté, ale navzdory staletím stále nespadly.

Dóm obklopoval větší magický kruh v samotné zemi, táhl se míle daleko a nazýval se Mrtvá zóna. Mimo kruh čas plynul, foukal vítr, padal déšť. Uvnitř Mrtvé zóny… ne.

Feir zakroužil mohutnými rameny, připravoval se. Udělal z dlaní před tváří misku a vyvolal v ní Talentem oheň. Přešel hranici kruhu smrti. Nic se nestalo. Nechal oheň zhasnout.

„To je divné,“ řekl nahlas. Antonius souhlasně zabručel.

Mrtvá zóna − stejně jako samotná Černá mohyla − byla dílem císaře Jorsina Alkesta. Postaral se, aby každé použití virů v kruhu skončilo smrtí, ale protože se viry podobaly Talentu, jeho použití v kruhu vyvolalo určitou nelibost okolí. Byly to maličkosti, jako třeba rudý oheň místo oranžového. Ale Alkestovo kouzlo zmizelo.

Feir se podrbal ve strništi na bradě. Hrálo mu to do karet. Nebude na to muset brát ohled, až se pustí do práce. Ale někdo prolomil kouzlo, které Jorsin stvořil. To už tak dobré nebylo.

Prozkoumal vzduch nad kruhem, stejně jako to udělal u kruhu kolem Ezrova lesa, studoval jeho magii. Mezi vlákny cítil prázdné místo − velkolepé kouzlo, které Jorsin ze zaklínadel spletl, nešlo prolomit, aniž by po něm zůstaly stopy. Naneštěstí z toho nedokázal vyčíst víc, než že ho prolomili nedávno. Ale prolomit kouzlo, které za pomoci Curochu vytvořil Jorsin Alkestes, by vyžadovalo někoho neskutečně mocného a vyzbrojeného artefaktem, nebo pár set spolupracujících mágů či vürdmeisterů, Feir si nedokázal představit, že by se někdo se špetkou rozumu nebo slušnosti na něčem takovém podílel. Což znamenalo vürdmeistery.

Jorsinova další vlákna, která zapečetila zemi a mrtvé, byla nedotčená. A Feir si nemyslel, že by je dokázali zlomit tak snadno. Alespoň v to doufal.

Feir zkoumal vzdálené stromy, najednou se ho zmocnila nervozita, že by ho z nich mohly sledovat nepřátelské oči. Rychle přešel pláň, ve vzduchu se nevznášel jediný pach, přestože právě překročil první tělo.

Netvor vypadal jako černá nafouklá mrtvola lidských tvarů, ale pokroucených proporcí. Jeho paže byly příliš dlouhé, protažený obličej, spodní čelist vystrčená dopředu a do vzduchu z ní trčely jako hák zahnuté zuby, zíraly na něj černomodré oči. Byl neskutečně svalnatý. Kůži mu pokrývaly chlupy, skoro přecházely v kožešinu, a neměl žádné šaty ani zbraně. Byl to krul. Meisteři nedokázali vytvořit život, mohli ho jen napodobit a zprznit. Krulové byli, řekl mu jednou Dorian, temná zrcadla každého živého stvoření v přírodě.

Feir a Antonius šli dál. Zhoršovalo se to. Hodně.

Brzy mrtví krulové leželi úplně všude. Desetitisíce jich bez kapky prolité krve zabila Jorsinova magie, ale na dalších tisících byli patrné stopy po jejich smrti. Odporné obličeje rozdrcené válečnými kladivy nebo kopyty. Proražené hrudníky po ušlapání. Podříznutá hrdla, trupy zbavené údů, oči visící na optických nervech z rozbitých očnic, lesknoucí se čerstvá krev, která se nesrážela a nikdy nezaschne.

Mezi těly byly vyčištěné cesty a oni beze slova pokračovali po nich. Netrvalo dlouho, než Feir zahlédl mezi kruly lidskou paži, potom i zpola ohlodanou nohu. Okraje cesty lemovala jednolitá hromada krulů vysoká po kolena. Potom začali míjet kruly zabité magií. Na bojišti zely velké krátery, prázdné až na seškvařené maso. Další krulové byli roztrženi vedví nebo spáleni ohněm a blesky. Jiní si spáry rozedrali vlastní tvář na cáry.

A krulové se také začínali měnit. Každou dvanáctičlennou jednotku vedl bílý krul se zahnutými beraními rohy a vzácněji naráželi i na jejich větší, sedm stop vysoké verze. Minuli celou četu čtyřnohých kočkovitých krulů velkých jako koně a černých jako uhel, pokrytých drsnou srstí podobnou krysí a s přehnaně velkými tlamami připomínajícími vlky. Jen pár jich vypadalo jako dobrých dvanáct stop vysocí medvědi se srstí barvy čerstvě prolité krve. Jak putovali po rozlehlém bojišti, zdálo se, že každé zvíře tu našlo temnou napodobeninu. Netopýři, havrani, orli, zubatí i rohatí koně, dokonce i tmaví sloni s rudýma očima, kteří na hřbetech nosili lučištníky, tu nalezli smrt.

„Netvoři,“ poznamenal tiše Antonius. „To jim nebylo nic svaté?“

Feir sledoval Antoniův pohled a spatřil dětské kruly. Ze všech krulů byly děti nejkrásnější, měly symetrické rysy, velké oči a bledou kůži skoro lidského odstínu, jen místo prstů měly drápy. Tihle krulové stále nosili lidské oblečení. Dokonce ani okrádači mrtvol se jich nedotkli. Feir se málem pozvracel. Pokračovali dál, neustále se přibližovali k obrovskému černému dómu.

Feir si na okolní hrůzu po chvíli zvykl. Viděl tu smrt v tisíci obměnách, kruly všech tvarů a velikostí, občas muže a častěji ženy, ale jejich magické zakonzervování, chybějící zápach a nehybný vzduch tomu propůjčovaly pocit jisté nereálnosti, jako by mrtví byli jen sochy vyřezané z vosku.

Pokud by věřil Jorsinovi, leželo tu jeden milion sto třináct tisíc osm set devětasedmdesát mrtvých krulů. Různí vzdělanci mezi mágy odhadovali, že tu proti nim stálo pět set tisíc až jeden milion krulů. Proti padesáti tisícům mužů. Zbytek Jorsinovy armády odvedli jeho vlastní zrádní generálové.

Tohle všechno dokázal Jorsin s pomocí Curochu − toho samého meče, pro který se Feir vydal do Lovcova lesa. Získal však jen pokyny. Curoch byl v Ezrově lese navěky v bezpečí, bohům za to dík.

„No a jsme tady,“ řekl Antonius, když konečně dorazili k dómu nad Černou mohylou. „Teď můžeme vykovat náš falešný Ceur’caelestos a zachránit Lantana Garuwašiho a jeho muže. Vlastně možná i celý jih.“

„Vše, co musíme udělat, je najít Ezrův tajný vchod do Černé mohyly, pak Ezrovu dílnu, jeho zlaté nástroje a sedm zlomených mečů z mitrilu, znovuobjevit kovářskou techniku, kterou všichni dnešní Tvůrci považují za mýtus, najít obří rubín a vyhnout se odhalení ze strany několika set vürdmeisterů, kteří tu kují bůhvíjaké pikle,“ připomněl mu Feir.

„Och,“ zarazil se Antonius a promnul si dlouhé začerněné obočí, „a já si myslel, že nám to zabere celou zimu.“

40.

Po několika hodinách na Viiny dveře někdo zaklepal. „Tady sestra Ariel. Mohu dál?“

„Nemůžu tě zastavit. Na dveřích není zámek,“ řekla Vi.

Sestra Ariel vešla dovnitř. Chvíli nic neříkala, jen se se zjevnou nostalgií rozhlížela po holém pokoji.

„Co chceš?“ zeptala se Vi.

„Jsi trochu nervózní z výuky, co? Nebo snad za to může setkání s Elene, že se chováš spíš jako tyran než jako pokorná novicka?“ zeptala se Ariel.

„Podělala jsem to,“ přiznala Vi, rozčílilo ji to, pak si to uvědomila, vyčetla si to a stejně byla rozčilená dál. „Teď mě nenávidí stejně jako vždycky.“

„Je jim dvanáct. Neodváží se tě nenávidět.“

„A po tomhle se mám cítit lépe?“

„Mě tvoje pocity až tak nezajímají, Vi. Vzhledem k problematičnosti tvého případu a hlavně proto, že jsem včas nedokázala přijít s výmluvou, dostala jsem tě na starost.“

Vi zaúpěla.

„Přesně tak se cítím. Začneme s tvým pokojem. Vůbec se pro tebe nehodí.“

„Dostanu lepší pokoj?“

„Budeš sdílet něčí pokoj. S ohledem na tvůj věk ti přidělili samostatný pokoj. To byla chyba. Izolovaná už jsi byla dost dlouho. Od dnešního odpoledne dostaneš spolubydlící. A pro případ, že by tě to zajímalo, pokoj bude jen o trochu větší než tenhle.“ Vi padla zpátky na postel. „A teď, protože jsem za tebe přijala zodpovědnost, půjdeš na výuku. Hned. Elene počká.“

Vi se nehýbala.

„Musíme si zopakovat pár lekcí, které jsem ti dala cestou sem?“ zeptala se Ariel.

Vi rychle vstala.

„A mimochodem, aby tvé přeložení do mé péče nebylo vnímáno jako odměna, podřídíš se všem trestům, které ti udělila ta nešťastná dozorkyně, a navíc jich pár dostaneš i ode mne. Následuj mě.“ Ariel odešla a Vi neměla jinou možnost než ji následovat jako zpráskaný pes.

Při stavbě Kaple se v prvé řadě hledělo na její krásu a praktičnost. Na náklady očividně ne. Dokonce i tady, na patře novicek, byla oblouková klenba deset stop vysoká a v každé čtvrtině zdobená různými freskami. Novicky obývaly nejnižší patro Kaple, přestože skladiště, archivy a podobně byly až pod úrovní hladiny jezera. Protože se vše nacházelo uvnitř obří sochy Seraf, vnitřek Kaple byl uspořádán v kruzích − pokoje se soustředily u středu kolem čtyř chodeb a učebny se nacházely u vnější stěny, aby se využila výhoda slunečního světla nezbytného pro provozování magie.

Přestože převládal bílý mramor, podlaží novicek nepůsobilo pochmurně. Hrad z takové spousty kamene by byl chladný a temný, ale podlahy tady byly vyhřáté na teplotu příjemnou pro bosé nohy a samotný strop světélkoval. Stěny byly pomalované jasnými veselými scénami, které měly uklidnit dívky při jejich prvním pobytu mimo domov − hráli si na nich králíci, jednorožci, kočky, psy, koně a zvířata, která Vi nikdy neviděla. Byly to fantaskní obrázky, ale překrásně vyvedené.

Vi se dotkla spícího štěněte schouleného vedle nemožně přátelského lva. Otevřelo oči a olízlo jí prsty, tlačilo jazykem proti stěně, jako by se nacházelo na druhé straně skla. Vi vyjekla a uskočila, ruka jí sjela k opasku pro dýku, kterou neměla.

„Jmenuje se Paet,“ poznamenala sestra Ariel. „Byl to jeden z mých oblíbenců. Před polednem se neprobudí.“

„Cože?“

„Je jako hodinky. Podívej se na tohle,“ upozornila ji sestra Ariel a stoupla si před jednu třídu.

Strop jemně zapulzoval fialovou, červenou, žlutou, zelenou a modrou, každou změnu doprovázelo zazvonění zvonku. O pár vteřin později se na chodbu v záplavě různých zvuků vyhrnulo několik set dívek mezi deseti a čtrnácti lety. Vi viděla víc zvědavých obličejů než vystrašených. Zvěsti se očividně ještě nerozšířily po celé škole. Založila ruce a zamračila se.

„Vyučování začíná za pět minut. Umíš číst a psát?“

„Samozřejmě,“ odsekla Vi. Alespoň tohle ji její neschopná matka naučila.

„Dobře. V poledne tě vyzvednu. Och, a Vi? Pokud budeš mít v průběhu vyučování nějaký dotaz, zvedni ruku. Sestra Gizadin je pedant. Když tě vyvolá, vstaň s rukama za zády. Pokud to neuděláš, bude to považovat za neuctivé. Och, a žádnou magii. A všechno si pamatuj. Lekce jsou koncipovány v triádách, aby ti s tím pomohly.“

„Koncipovány v triádách?“ nechápala Vi, ale sestra Ariel už byla pryč.

O pět minut později Vi seděla na příliš malé židli za příliš malým stolkem v přední řadě výukové místnosti. Tri stěny byly z nezdobeného bílého kamene, zatímco čtvrtá byl průsvitná jako sklo. Proudilo jí světlo pozdního ranního slunce, které zalévalo Vestacchiho jezero a zasněžené vrcholky hor. Jezero zářilo nejhlubší modří, jakou kdy Vi viděla, zahlédla na něm tečky tuctů rybářských lodí.

Vi si málem nevšimla, že šepot ve třídě náhle utichl. Zavalitá sestra tleskla a stěna zajiskřila a zmarněla, ve vteřině byla stejně bílá jako ostatní. Sestra okamžitě začala s výkladem: „Jsou tři důvody, proč by se magie okouzlení měla užívat jen zřídka. Ví někdo jaké?“ Žádná z dívek se nepohnula. „Za prvé − magie okouzlení je nevypočitatelná. Za druhé − magie okouzlení je nepřirozená. Za třetí − magie okouzlení je nevítaná.

Nevypočitatelná. Za prvé − magie okouzlení může zapůsobit na muže, ženy i děti. Za druhé − magie okouzlení může některé lidi zasáhnout výrazně silněji než jiné. Za třetí − magie okouzlení upoutá lidi s ohledem na jejich vlastní vkus. Může to v nich vzbudit, obzvláště v mužích, nepřekonatelnou sexuální touhu po sesilatelce. Nebo může vyvolat otrockou poslušnost, kdy ve vás oběť najde všechny dobré vlastnosti, které si dokáže představit. Nebo to může vyvolat obyčejnou přitažlivost a atraktivitu.

Nepřirozená. Za prvé − magie okouzlení se může projevit posílením kvalit, které už máte. Může zvýšit vaši skrytou atraktivitu; zveličit, jak lidé vnímají vaši odvahu, čest nebo sílu; nebo posílit přátelský vztah, který s cílem okouzlení máte. Za druhé − magie okouzlení může předstírat rys, který jiné osobě připadá atraktivní. Za třetí − magie okouzlení může proniknout do mysli cíle a zjistit, co mu připadá atraktivní. Jeden muž řekne, že sesilatelka je modrooká blondýnka, zatímco druhý bude přísahat, že je to zelenooká baculka. Ale tento druh magie okouzlení je neobvyklý a velmi obtížný. A navíc je jasné, že když si ti dva muži po odchodu maji spolu promluví, uvědomí si nesrovnalosti ve svém vnímání.

To nás vede k třetímu důvodu, proč byste se k magii okouzlení měly uchylovat jen zřídka − magie okouzlení je nevítaná. Za prvé…“ podrážděně se zarazila. „Viridiano, přestaň se vrtět. Máš otázku?“

„Co když tohle všechno ovládnete?“ zeptala se Vi. Když vstala a spojila ruce za zády, připadala si jako malé děcko. „Není to nic těžkého.“

Všechna děvčata ve třídě se podívala na Vi, jako by nevěřila, že se odvážila promluvit.

„Vážně chceš, abych uvěřila, že jsi přirozeně dosáhla mistrovství v jednom z nejobtížnějších relačních kouzel?“

„Já o nějakém mistrovství nic neříkala,“ bránila se Vi. Popravdě byla stále trochu vykolejená, protože jí pomyšlení na nadcházející setkání s Elene připadalo jako rozsudek smrti − a k tomu, uvědomila si, dojít klidně může.

„Pokud jsi už takové kouzlo dříve neseslala, sedni si a mlč.“

Vi se zarazila, pak se zamračila. „Seslala.“

„Och? To si ráda poslechnu.“ Sestra Gizadin se povýšeně ušklíbla.

Tak dobře, ty mrcho. „Šoustala jsem s jedním chlápkem, kterému se moc nedařilo probudit jeho malého hádka,“ začala Vi. Sestra Gizadin vyvalila oči. „Tak jsem ho popostrčila magií okouzlení. Na to mi obvykle stačí pět vteřin. Chci říct, že je to trapné. Když toho použijete moc, udělají se dřív, než se svléknou. Ale s tímhle okouzlení nedělalo nic. Váš termín by asi zněl, že jsem posilovala svoji přirozenou atraktivitu. Tak jsem si s ním pohrála, dokud jsem nenašla něco, co jsem mohla použít. Oči mu najednou zaplály a on začal mluvit o mojí chlapecké figuře − zatímco mi oběma rukama ochmatával kozy.“

Sestra Gizadin měla otevřená ústa, ale nevycházela z nich žádná slova.

„Tak jako tak,“ pokračovala Vi, „to není nic těžkého. Chci tím říct, že nejvíc zkušeností mám s magií okouzlení kvůli sexu, ale hodně mi pomohla jedna dvě rady od kurtizány, takže jak těžké může být naučit se magii okouzlení, když mi s tím pomáhají samy sestry?“

Dlouho nikdo nic neřekl. Vi si příliš pozdě všimla, že na ni všechny zírají s otevřenou pusou. Sestra Gizadin pusu zavřela. Začala mluvit a pak se zarazila. Nakonec se podívala za Vi na chudozubou dvanáctiletou holku, která zvedla ruku. „Ano, Hano?“ zeptala se sestra Gizadin.

Hana vstala s rukama za zády. „Prosím, sestro, jaký druh mága je kurtizána?“

Vi se rozesmála.

Pak se na ně sestra Gizadin obořila: „Obě si sedněte!“

Sedly si.

„Nevítaná,“ pokračovala sestra Gizadin. „I v případech, kdy nedošlo k ovlivnění vnímání sesilatelky ostatními lidmi, přetrvává po použití magie okouzlení pocit něčeho špatného. V průběhu kouzla si nevšimnou, že je jimi manipulováno, ale poté, zvláště když jimi bylo manipulováno příliš silně, si uvědomí nepřiměřenost svých reakcí. Nezodpovědné užívání magie okouzlení je jedním z důvodů, proč se mágům dlouhodobě nevěří. Nikdo nechce, aby se jím manipulovalo, a magie okouzlení není v podstatě nic jiného než manipulace. To je vše. Hodina skončila.“

Jako by Vi nikdy nepromluvila. Sestra Gizadin nezodpověděla otázku Vi ani Haně. Vlastně se nezdálo, že by to na ni mělo nějaký vliv, dokud si Vi později neuvědomila, že poslední část lekce nekoncipovala v triádě.

* * *

Máma K. si urovnávala topazy zavěšeně v dlouhých vlasech, kriticky se prohlížela v zrcadle mistra Piccuna. Když se probudila, našla na stolku vedle postele zprávu. Byla napsaná Durzovým těsným rukopisem. „Jsem naživu. Přijdu si pro tebe.“ To bylo vše. Příšerný chlap. Pak vstala a naposledy si obarvila vlasy − na přírodní šeď. Ne, na stříbrnou šeď, rozhodla se nakonec.

Pak zašla sem. Nebylo snadné nařídit mistru Piccunovi, aby její modré šaty na korunovaci ušil upjatější a s vyšším výstřihem, než jaký celý život nosila. Alespoň že ji rukama při braní míry ohmatával − tak jako vždy. Až po ní jeho ruce přestanou bloudit, pozná, že je příliš stará.

„Jste výjimečná,“ řekl Piccun. „Podobnou schůzku mám s každou ze svých krásných klientek. Obyčejné ženy se svým věkem uzavírají nové kompromisy každý den, proto je to tolik nešokuje. U krásek k tomu dochází najednou a náhle a děje se to právě tady. Ignorují mé rady, objednají si šaty podle poslední módy a pak se v nich uvidí. Některé mě obviní, že jsem se schválně postaral o to, aby vypadaly špatně. Další šokovaně zírají na starou cizinku v zrcadle. Vždy dojde na slzy.“

„Mě na pláč moc neužije.“

„Vy poznáte, kdy jen lichotím, Gwinvere. Tělo je mým plátnem a musím říct, že to vaše od uplakaného dne dělí celá léta. Máte v sobě cosi nepopsatelného. Procházíte životem jako tanečnice, se vší tou silou, krásou a důstojností. Mám klientku, úžasnou dívku, i když je trochu příliš svalnatá − řekl jsem jí, že by měla začít sedět na zadku a jíst čokoládu − ale díky těm bokům a ňadrům, kvůli kterým by bohyně zezelenaly závistí, naštěstí nevypadá jako kluk. U Priapa, to děvče si může obléci cokoliv − a také to dělá. Ušil jsem jí jedny šaty zdarma, jen abych viděl, jak je nosí.“

„Chcete, abych začala žárlit?“ usmála se Gwinvere. Věděla, že žertuje, i když jedna její malá část si tím nebyla jistá. Aemil Piccun mluvil o Vi Sovari.

„Chtěl jsem tím říct, že kdybych vedle sebe postavil portrét její a váš v jejím věku, byla by volba mezi vámi pro muže velmi obtížná, ale ve skutečnosti bych neváhal. Ona je úplně odtržená od svého těla, nezná potěšení. Vy, na druhou stranu, si muže dokážete užít stejně jako on vás. Kdybych dokázal oblečení prodchnout vaší esencí, nebyl bych krejčí. Byl bych bůh. Ze všech mých klientek jste vy mou nejoblíbenější, Gwinvere.“

Usmála se, podivně ji to dojalo. U mistra Piccuna jste vždy očekávali oplzlé řeči, ale nikdy jste nečekali, že to bude myslet vážně. Nyní si stál za každým slovem, které pronesl. „Děkuji, Aemile. Zahřál jste mě u srdce.“

Zazubil se. „Nepředpokládám, že by se ten žár rozšířil i do jiných partií, hmm?“

Zasmála se. „Jsem v pokušení, ale je tu příliš mnoho žen, které budou chtít získat slevu na své šaty na korunovaci. Velice by je zklamalo, kdybych vás příliš vyčerpala.“

„Je kruté ničit muže předváděním, jakého umění jste v ložnici schopná, a rovných čtrnáct let mu ho odpírat.“

„Čtrnáct?“ zeptala se.

„Čtrnáct dlouhých, předlouhých let.“

„Hmm,“ zavrněla a nepatrně se uvolnila. „To je dlouhá doba.“

Přistoupil blíž.

Máma K. před ním uhnula, otevřela dveře a pokynula křehce vyhlížející ženě, která čekala v předpokoji. „Opatrně, zlatíčko, obávám se, že bude chtít začít se slevou.“

Šlechtična zalapala po dechu. Mistr Piccun si odkašlal. „Kruté, Gwinvere. Kruté.“

41.

Jenine trávila dny rozhodováním, jestli mají ženy a konkubíny Garotha Ursuula zemřít. Dorian na ni čekal v tmavé kamenné chodbě, kterou by obvykle prozářila svou přítomností. Ale dnes, stejně jako ve dnech, které následovaly od položení té otázky, její slunce zakrývaly mraky.

„Má lásko,“ řekl tiše, „dnes se musíme rozhodnout.“

„Jedna moje část vás nenávidí za to, že se musím rozhodnout, ale tohle obnáší být královnou, že ano? Jste moudrý, mylorde. Kdybyste rozhodl za mě, začala bych o vás pochybovat.“

Nadechl se. Když mluvila o „části, která ho nenávidí“, zastavilo se mu srdce. Celá staletí byli všichni Bohokrálové zpopelňováni na hranici se svými ženami a konkubínami, zachránilo se jen pár konkubín, které si přál ponechat nový Bohokrál. Kdyby Dorian dodržel původní slib Jenine, každou ženu v harému by donutili vrhnout se − nebo ji hodili − na pohřební hranici Garotha Ursuula kvůli pochybné odměně, že budou moci strávit věčnost jako jeho otrokyně. Druhá možnost spočívala v nárokování všech žen, což budou Khalidořané považovat za sobecké a ponižující vůči mrtvému, ale od Bohokrále nesobeckost nikdo neočekával.

Byla tu samozřejmě i třetí možnost. Dorian by mohl vydat zákon zakazující házení živých lidí na pohřební hranice. Přesně tohle za pár let plánoval. Ale už teď ho vykreslovali jako změkčilého jižana. Vürdmeisteři byli žraloci a milosrdenství by zrodilo desítky spiknutí namířených proti němu. Co by mu asi poradil Solon? Dorian tu otázku odsunul stranou − Solon by mu řekl, ať sakra vypadne z Khalidoru.

„V některých ohledech,“ řekl, „pokud chceme změnit způsob, jakým v tomto kraji vnímají manželství, by dávalo smysl všechny je zabít. Začínali bychom s čistým účtem.“

„Takže zmaříme život osmašedesáti žen, abychom prokázali hodnotu ženy?“

Dorian neodpověděl. Nabídl jí ruku a ona ji přijala. Zamířili k jeho pokojům. „Nedaří se mi nalézt způsob, jak z toho rozhodování vyloučit krutost.“

„Nevím, zda-li je to vůbec možné, mylorde.“ Jenine mu stále říkala mylorde. Samozřejmě mu nemohla říkat Doriane. „Vaše Výsosti“ znělo příliš odtažitě. „Vaše Svatosti“ nepřipadalo v úvahu. A nazývat snoubence Beznadějem odmítala. „S těmi ženami je něco špatně. Věděl jste, že je vzali z jejich rodin, když jim bylo devět? Jsou cvičené, aby naplňovaly Bohokrálovy požadavky. Jediné, o co usilují, je Bohokrálova přízeň. Není jim dovoleno naučit se číst. Nikdy nikam nevychází. Nikdy nepotkaly nikoho jiného než ostatní ženy v harému a eunuchy. Zdeformovalo je to. A přesto nejsou bez viny. Pomlouvají se a navzájem bodají do zad jako kdokoliv jiný. Možná více než ostatní, protože nic jiného na práci nemají. U všech je to stejné, ale stále to nejsou pouhá zvířata, přestože je tak cvičili. A většina z nich jsou teprve mladé dívky. Nemohu žádat, aby kvůli mně všechny zemřely. Budete to muset vyhlásit vy, mylorde, ale žádám od vás toto − dejte každé na výběr. Tyhle ženy neměly nikdy na výběr. Dopřejme jim to teď.“

„Ty… myslíš, že si některé vyberou smrt?“

„Slyšela jsem ženy popisovat noci strávené s Garothem Ursuulem, po kterých jim doslova zůstaly jizvy − a byly na to pyšné. Ony vážně věří, že váš otec byl Bůh. Některé si přejí sloužit mu věčně.“

Dorian si připadal jako cizinec ve vlastní zemi. Neřekl ani slovo, když prošli kolem hloučku princů, kteří se zastavili v chodbě a tiskli se tváří k zemi, dokud neprošel. U dveří svých komnat se zastavil a řekl: „Jenine, přísahám ti, že ty ženy budou mými konkubínami jen podle jména. Nikdy se mnou nebudou sdílet lože.“

Položila mu prst na rty. „Pšš, má lásko. Neslibujte, co nemůžete dodržet.“ Najednou měl pocit, že tohle už jednou udělala. Minulou noc se mu o tom zdálo a do této chvíle si na sen nevzpomněl. Ale v tom snu něco cítil, pronikavý zápach… čeho? „Když nic jiného, sebe ovládnout dokáži, má královno.“

Věnovala mu smutný úsměv, příliš moudrý na její mládí. „Děkuji, ale já vás do toho nutit nebudu.“

„Přinutím se sám.“

Stiskla mu ruku a pak mu nos naplnil ostrý pach virů. Ke klečícím princům se otočil příliš pozdě. Dva z nich, ještě jim ani nerostly vousy, stáli, dvojice koulí zeleného plamene se řítila na Doriana a Jenine. Byli stěží pět kroků od nich.

Dorian koule sledoval, čekal, až zelený plamen spálí jeho maso. Natáhl se po virech, na vztyčení štítu už bylo příliš pozdě − ale viry už tu byly, formovaly se a jednaly, aby ho ochránily, prudce se vyřinuly na povrch a čekaly na jeho souhlas.

Ano.

Zelené střely od něj byly necelou délku dlaně, když se jim viry vymrštily do cesty. Zelené střely uhnuly stranou, a když Dorian rozmáchl rukama, za zády se mu otočily a letěly zpátky k mladíkům. Ozval se zvuk, jako když praskne vejce a škvaří se maso, jakmile střely zasáhly oba prince do čela, prorazily jejich lebky a usmažily jim mozky. Z dokonale kruhových otvorů se vyvalil dým, když padli mrtví k zemi.

Teprve potom Doriana a Jenine obklopil jeho štít, přestože ho vyvolal, jak nejrychleji mohl. Na chodbě se neozval jediný zvuk.

Mrtvé děti na něj zíraly, z mozků se jim kouřilo. Ty živé se neodvažovaly vzhlédnout. Doriana se zmocnil vztek. Oni se nesnažili zabít jen jeho, oni se pokoušeli zabít i Jenine. Podíval se na vürdmeistera, který měl prince na starosti. Ten se krčil přitisknutý tváří k zemi za princi. Dorian nepřemýšlel. Viry mu vystřelily z rukou, chytily muže za hrdlo a zvedly ze země. Přidušeně vyjekl a zamával rukama, než ho pěst z Dorianových virů zasáhla do hrudi a odhodila proti kamenné zdi.

Krev pokropila kamennou zeď i prince v poslední řadě, ale nikdo z nich se nepohnul. Dorian spustil štíty a s obtížemi zatlačil viry zpět. V hlavě mu hučelo.

Princové se mu postavili. Byl to hloupý, dětinský pokus, ale téměř uspěl, protože ho nenapadlo mít se na pozoru před osmiletými kluky. Nikdo je nenásledoval, aby je využil jako odvedení pozornosti, proto Dorian netušil, jestli to nebyla vürdmeisterova práce, aby otestoval jeho sílu nebo si ověřil, že ho viry budou chránit. Ale na tom nezáleželo.

Důležité bylo, že se teď bude muset vypořádat s princi. Byli jako zmije. Pokud dokázali jednat v osmi devíti letech, tak ti starší už nepochybně kují pikle a svatba by jim poskytla spoustu příležitostí. Odložení by vypadalo jako slabost a slabost by neuvrhla v nebezpečí jen jeho, ale i Jenine. To nemohl dopustit.

Jenine se rozplakala. Dorian zahnal prince a utěšoval ji, ale v myšlenkách se nacházel daleko od ní a každá z těch myšlenek byla plná krve.