30.

Kylar stál naproti dveřím v mlhavé chodbě vyzdobené jasně barevnými zvířaty. Nic nemělo pevné hrany. Jako by se na svět díval ospalýma očima. Dveře se otevřely, aniž by se jich dotkl, a jakmile ji uviděl, sevřelo se mu srdce. Vi ležela na úzké posteli, plakala. Na celém světě byla jen ona jasná, ostrá a přítomná.

Prosebně zvedla ruku, přistoupil k ní. Vypadala, že ji jeho přítomnost ani zdaleka nepřekvapuje tak jako jeho. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?

Myšlenky se rozutekly ve chvíli, kdy se dotkl její ruky. Byla skutečná. Její ruka v jeho dlani vypadala malá a jemná, prsty mozolnaté jako ty jeho. Na rozdíl od Elenina byl Viin prostředníček o trochu delší než ukazováček. Nikdy si toho nevšiml.

Byla to ta nejpřirozenější věc sedět na její posteli a přitáhnout si ji do objetí. Ležela v jeho klíně a tiskla se k němu, najednou plakala ještě víc a nekontrolovatelně vzlykala. Pevně ji objal, věnoval jí svou sílu. Cítil, že to potřebuje. Byla zmatená a ztracená, vyděšená novým životem, tím, že ji ostatní znají, i když ji dřív nikdo neznal. Nemusel to číst v její tváři, cítil to ve svém nitru.

Obrátila k němu uplakané oči a on se podíval do těch hlubokých zelených studní. Byl pro ni zrcadlem a odrážel pravdu, které se bála.

Proud slz zpomalil, povolila sevření. Zavřela oči, jako by ta intimnost na ni byla příliš. Složila mu hlavu do klína, povzdechla si, její tělo se konečně uvolnilo. Dlouhé, ohnivě rudé vlasy měla rozpuštěné. Přestože byly zcuchané a zašmodrchané od svazování do koňského ohonu, okouzlily ho. Byly lesklé a jemné jako hedvábí, měly uhrančivou barvu, které se dostane jen jedné z tisíce žen. Jeho oči putovaly od pramene vlasů k uplakaným očím, přes pár pih na nose, kterých si předtím nevšiml, až k štíhlému krku.

Vi nosila nepadnoucí noční košili. Byla pro ni příliš krátká a tkanice se jí rozvázaly, výstřih zůstal otevřený. Měla tmavě růžové bradavky, drobné na plných prsou, lehce svraštělé od chladu v pokoji. Když Kylar poprvé viděl Viina ňadra, svlékla se, aby ho šokovala. Tentokrát měl pocit, že si to neuvědomuje.

Neočekávaná nevinnost Viina odhalení v Kylarovi probudila jisté ochranářství. Polkl a zakryl je látkou. Přestože ho Vi musela cítit stejně jasně jako on ji, nevšimla si toho. Byla tak vyčerpaná nebo tak odtržená od svého těla, že nevnímala rozdíl, když jí prsa zakryl? Kylar to nevěděl, ale i tak cítil, jak ho zaplavuje vlna soucitu, která přemohla jeho touhu. Skoro se nepodíval na její krásně tvarované nohy, nahé do půli stehen, než je zakryl pokrývkou.

Zavrtala se do něj, tak zranitelná a krásná, že mu to nemyslelo jasně.

Počechral jí prsty vlasy, aby přivolal další ochranářské pocity. Místo toho Vi okamžitě roztála, zcela se mu odevzdala, a on se zachvěl od hlavy až po slabiny. Bušilo mu srdce. Něco podobného cítil jen tehdy, když hodinu a půl líbal Elene a pak se k ní zezadu přitiskl, putoval polibky mezi ušima a krkem, přejel konečky prstů po jejích ňadrech − a tady ho vždycky zastavila, bála se, že nad sebou ztratí kontrolu. Vi tu hranici dávno přeplula. Byla jeho, úplně celá.

Byl opilý její extází. Pouto mezi nimi pálilo jako oheň. Nedokázal se zastavit. Pomalu jí prsty prohrábl vlasy, hladil ji po hlavě a pak to zopakoval. Pohnula boky, vydávala tiché zvuky. Převalila se v jeho klíně, tváří proti jeho břichu, jen píď od nepopiratelného důkazu jeho vzrušení.

Ztuhl. Všimla si toho a prudce otevřela oči. Její zornice byly jako studnice plné touhy. „Prosím, nepřestávej,“ řekla. „Postarám se o tebe. Slibuji.“ Políbila vybouleninu na jeho kalhotách.

Její nenucenost Kylara zaskočila. Byli rozdělení tam, kde by měli být spojení. Nebylo to sdílejme, ale vyměňme. Nebyla to láska − ale obchod.

„Omlouvám se,“ řekla, všimla si jeho zmatenosti. „Byla jsem sobecká.“ Vrhla se zpátky na postel a díky snové logice její ošklivá noční košile zmizela. Nahradila ji přiléhavá rudá košilka, zvýrazňovala její křivky. Protáhla se jako kočka, předváděla své úžasné přednosti. „Ty první. Všechno je tvé.“

„Všechno je tvé.“ Ne: „Jsem jen tvá.“ Nabízela se jako cukroví. Pro ni to nic neznamenalo.

Náhle se otevřely dveře a stála v nich Elene. Její oči se zaměřily na Vi, polonahou, obtočenou kolem Kylara, jednu ruku v jeho rozkroku, a Kylara, který si to s přihlouplým výrazem užíval.

Kylar vyskočil z postele. „Ne!“ vykřikl.

„Co?“ nechápala Elene. „Co jsi viděl?“

„Elene! Počkej!“

Kylar se probudil a zjistil, že leží sám v bezpečném domě.

* * *

Dorian byl s Jenine ve svých komnatách, hrbil se nad mapami Mrazu a odhady vürdmeisterů o síle jednotlivých klanů, když vstoupil Strážce mrtvých. Dorian a Jenine ho následovali do jedné ze slunečnějších místností, kde leželo tělo zabalené do látky. Dva mohutní horalé v nevýrazném jižanském oblečení vstali, aby Dorianovi vzdali úctu.

Ashaiah Vul odmotal látku kolem hlavy mrtvého. Zápach se zdesetinásobil. Holá hlava byla rozťatá vedví, ale nepraskla. Byl tu rovný sek od koruny až po krk.

Dorian okamžitě poznal nejen oběť, ale i vraha. Takový řez by zvládlo jen černé ka’kari. Zahnívající pytel masa byl Dorianův otec Garoth. Najednou se mu podlamovala kolena. Jenine se postavila vedle něj, ale nedotkla se ho, nechytila ho za ruku. Každý náznak utěšování by způsobil, že by v očích svých mužů vypadal jako slaboch.

„Jak jste to dokázali?“ zeptal se Dorian.

„Vaše Svatosti,“ promluvil horal s mateřským znaménkem přes levou polovinu tváře, „mysleli jsme si, že byste chtěl tělo Jeho Svatosti spálit na pohřební hranici. Do hradu pronikl démon. Poručík si vzal deset nejlepších mužů a šel ho zabít. Nám nakázal, ať odneseme tělo. Měli se s námi setkat, ale nikdo nepřišel.“

„Jak zlá byla cesta? Pravdu.“

Horal sklopil oči k podlaze. „Byla hodně zlá, Vaše Svatosti. Třikrát nás přepadli. Dvakrát Sa’kagé a jednou zrádci u Quorigského průsmyku, kteří se po porážce u Pavvilova háje dali k banditům. Mysleli si, že vezeme poklad. Zrzek špatně dýchá, co jsem z něj vytáhl šípy.“ Kývnul k druhému horalovi. Nebyl zrzavý. „Doufali jsme, že by se na něj mohl podívat vürdmeister, až s námi skončíte, pane.“

„To nebyli bandité, ale rebelové.“ Dorian k nim přistoupil a položil horalovi dlaň na hlavu. Zrzek se nejistě napjal. Měl plíce plné krevních sraženin a infekce. Zázrak, že přežil tak dlouho. „Tohle je nad síly vürdmeisterů,“ řekl Dorian. „A co ty?“

„Jsem v pořádku, Vaše Svatosti.“

„Co se ti stalo s kolenem?“

Horal zbledl. „Zabili mi koně. Spadl na mě.“

„Pojďte sem. Poklekněte.“ Muži poklekli a Dorian zuřil nad tím plýtváním statečnými muži. Kdyby nebyl tak schopný Léčitel, jeden by zemřel a z druhého by se stal mrzák, a proč? Kvůli doručení kostí. Tihle hrdinové učinili obrovskou oběť pro nic. „Sloužili jste se ctí a odvahou,“ řekl jim Dorian. „V nadcházejících dnech vás řádně odměním.“ Oba je Vyléčil, přestože bylo podivně obtížné používat Talent.

Od mužů se ozval příval bázlivých kleteb, když uzdravil jejich těla. Zrzek jednou zakašlal a pak se zhluboka nadechl. Podívali se na Doriana, v jejich pohledech se mísila úcta, strach a zmatek, jak nemohli uvěřit, že jejich životy stály za námahu samotnému Bohokráli.

Dorian je propustil a obrátil se zpátky k otci. „Ty hnusnej parchante, pro tebe je pohřební hranice škoda. Měl bych tě…“ Dorian se zarazil, zamračil se. „Strážce, Bohokrálové vždy vydávají rozkazy, aby se jejich těla spálila a nemohla být použita na vyvolání krulů, je to tak?“

„Ano, Vaše Svatosti,“ potvrdil Ashaiah, celý zesinal.

„Kolikrát bylo těchto rozkazů uposlechnuto?“

„Dvakrát,“ zašeptal Ashaiah.

„Máte kosti každého Bohokrále za posledních sedm století, a chybí vám jen dva?“ zeptal se nevěřícně Dorian.

„Šestnáct z vaší krve bylo použito k vyvolání arkanghúlů a následně zničeno. Zbytek máme. Přejete si, abych na Garothovu mohylu připravil náhradní tělo, Vaše Svatosti?“

Garoth Ursuul by si za všechno zlo, kterého se dopustil, nic lepšího nezasloužil, ale odmítnout otci řádný pohřeb by vypovídalo víc o Dorianovi než o tom mrtvém. „Můj otec byl monstrum už za života,“ řekl Dorian. „Neučiním ho z něj i po smrti.“

Teprve když malý muž odešel, Jenine ho chytila za ruku.

31.

„My se nevrátíme, že ne?“ zeptala se Jenine, když přišla k Bohokrálovu trůnu. Dorian mávnutím ruky poslal strážné pryč. Vstal a šel jí naproti, vzal ji za ruce.

„Průsmyky jsou teď zasněžené,“ řekl jemně.

„Myslím tím, že my už se nevrátíme nikdy.“

Řekla my. Při tom mimoděčném přiznání vztahu se zachvěl. Dorian ukázal rukou na zlaté řetězy, které nosil. „Zabijí mě za zločiny mého otce.“

„Dovolíš odejít mně?“

„Dovolit?“ To bolelo. „Nejsi můj vězeň, Jenine. Můžeš jít, kam se ti zlíbí.“ Jenine. Ne Jeni. Ta formálnost ho ničila. Možná se jen bála, že vyměnila jednoho žalářníka za druhého. „Musím ti ale říct o zprávách, které se mi donesly. Cenarie je v obležení. Poslední válečníci, kteří se dostali do Kvílivých větrů, viděli armádu obkličující město.“

„Jaká je to armáda?“

„Nějaký ceuranský generál jménem Garuwaši a tisíce sa’ceurai. Možná až nadejde jaro…“

„Musíme jim pomoct!“ vyhrkla Jenine.

Zarazil se, nechal ji přemýšlet. Někdy se chovala jako šestnáctiletá. „Mohu nařídit armádě, aby zkusila průsmyky,“ řekl Dorian. „Když budeme mít štěstí, počasí nám vyjde vstříc a vzbouřené kmeny nezaútočí, jakmile budeme rozptýlení, možná ztratíme jen pár tisíc vojáků. Ale než se tam dostaneme, obléhání bude pravděpodobně u konce. A pokud dorazíme včas a oblehneme město sami, myslíš, že nás Cenarie přivítá? Khalidorské zachránce? Nezapomněli, co jim moji muži před pár měsíci provedli. A moji vojáci, kteří ztratili bratry, otce a syny v průsmyku a při Nocta Hemata, budou chtít začít novou válku.

Když zakážu znásilňování a vraždění, možná mě poslechnou, ale vyvolá to pochyby o mé osobě. Dvě stovky mých vürdmeisterů − to je více než polovina − beze stopy zmizely. Stále nekontroluji Bohokrálovy Ruce, což jsou jediní lidé, kteří by mi mohli říct, kam vürdmeisteři odešli nebo kdo je vede. Garoth Ursuul měl další potomky, se kterými jsem se ještě nevypořádal. Na jaře budu možná čelit občanské válce. A pokud k tomu dojde, koho myslíš, že budou vürdmeisteři následovat? Khali, která jim dává moc, nebo prince, který už jednou zradil?“ Vráska mezi jejími obočími se teď prohloubila bolestným poznáním a bezmocností, ale Dorian ještě neskončil. „A pokud půjdou za mnou a my uspějeme, co na to řeknou tví lidé? Už ustanovili novou královnu. Terah Graesinovou.“

„Terah?“ zeptala se nevěřícně Jenine.

„Přivítají lidé návrat mladé Jenine s khalidorskou armádou? Nebo řeknou, že jsi příliš mladá, loutka, jíž manipuluji a ty o tom možná ani nevíš? Vzdá se Terah Graesinová vlády?“

Jenine vypadala sklesle. „Myslela… myslela jsem si, že až vyhrajeme, bude všechno snadné. Myslím tím, vyhráli jsme, že ano?“

To byla dobrá otázka. Možná jediná, na které záleželo.

„Vyhráli jsme,“ řekl Dorian po dlouhé odmlce. „Ale to vítězství nás stálo opravdu hodně. Já už se na jih nikdy nevrátím. Kromě tebe tam žijí všichni mí přátelé. Mou vládu pochopí jako zradu.“ Při tom si vzpomněl na Solona. Dostal se Solon z Kvílivých větrů živý? Ta myšlenka ho trápila. „Pokud si budeš přát vznést nárok na svůj trůn, přednesu jí ho, ale i tebe to bude něco stát.

Cenou bude, že si každý bude myslet, že tě na trůn dosadil Bohokrál. Myslíš si, že jsi připravená vládnout? Bez pomoci? Je ti šestnáct, víš, jak si vybrat rádce, co říct, když tvůj správce královského pokladu zpronevěří peníze, a jak jednat s generály, co v tobě uvidí malou holku? Máš plán, jak se vypořádat se Sa’kagé? Víš, proč skončily dvě poslední ceuranské války a jaké závazky máš k sousedům? A co plán, jak vyřešit problémy s Lae’knaughtem, který okupuje východ tvé země? Pokud jsi tohle všechno už nevymyslela, budeš potřebovat pomoc. Když přijmeš pomoc, roznese se, že potřebuješ pomáhat. Když ji nepřijmeš, budeš dělat chyby. Vlož důvěru ve špatné lidi, a oni tě zradí. Když neuvěříš správným lidem, nebudeš mít nikoho, kdo by tě ochránil před nepřáteli. Nájemné vraždy mají ve tvé zemi stejně dlouhou historii jako v té mé vraždění. Napadá tě, za koho by ses mohla provdat a kdy? Máš v úmyslu předat vládu choti, sdílet ji, nebo si ji ponechat?“

„Na některé otázky odpověď mám a znám pár lidí, kterým mohu důvěřovat…“

„…o tom nepochybuji…“

„…ale úplně nad vším jsem se ještě nezamýšlela.“ Mluvila velmi tiše. „Nejsem připravená.“

„Mohu nabídnout… alternativu,“ řekl pomalu Dorian. Srdce mu bušilo jako zvon. Měl nutkání použít viry. Ve svém starém životě, než poznal Jediného Boha, se naučil milostná kouzla určená ke svádění žen. Teď by je mohl použít, jen trochu, aby Jenine pomohl překonat její strach a obavy a umožnil vidět v Dorianovi muže. Nebude ji nutit do ničeho, co by sama nechtěla.

Potlačil nutkání. Takhle ne. Pokud si ho Jenine nevybere ze svobodné vůle, bude všechno k ničemu.

„Zůstaň,“ požádal ji Dorian. „Buď mou královnou. Miluji tě, Jenine. Ty jsi důvod, proč jsem přišel do Khalidoru. Ten trůn pro mě nic neznamená, když ho nebudu sdílet s tebou. Udělám to a budu tě navěky milovat. Jsi zrozena stát se královnou a tady najdeš spoustu práce, kterou je nutno udělat. Můj otec královny neměl − měl otrokyně, harém, hračky. Khalidorští lidé nejsou o nic horší než ostatní, to jejich kultura je zvrácená. Kdysi jsem si myslel, že před ní mohu utéct. Teď chápu, že to nestačí. Našel jsem svůj životní úkol − změnit úctu k moci na úctu k životu. Nemáš ani tušení, čeho všeho dosáhneš pouhou svou přítomností. Naše manželství změní pojetí manželství v celé zemi. Nebude to jen pouhé gesto a přinese to nemalé štěstí ženám i mužům, co tady žijí.“

„Chceš, abych si tě vzala, protože ti to pomůže ve tvé práci?“

„Jenine,“ řekl tiše. „Milenci si vždy chtějí vytvořit svět jen sami pro sebe. Jen ty a já a na ničem jiném nezáleží. Pravdou ale je, že záleží úplně na všem. Tvá rodina, má rodina, naše rozdílná výchova, naše závazky, práce, kterou odvedeme − na tom všem záleží. Manželství by mi mohlo poskytnout útočiště, ale já nejsem hlupák, který by ignoroval, co a kdo je a kdo jsi ty. Jenže odpověď zní ne, nechci si tě vzít, protože bych potřeboval tvoji pomoc. Já potřebuji tebe. Jsi pro mě cennější než všechno ostatní dohromady. Budu raději sluhou žijícím v chatrči, než bych vládl celému světu bez tebe.“

Odvrátila zrak. „Jsem poctěna, mylorde.“

„Miluji tě.“

Podívala se mu do očí, ale ve tváři měla stále vepsanou nejistotu. „Jsi dobrý člověk, Doriane Ursuule, a velký muž. Mohu dostat pár dní na rozmyšlenou?“

„Samozřejmě,“ řekl. Tlukot jeho srdce se trochu zpomalil. „Rozmyslím si to,“ to nejsou slova, která by chtěl muž po nabídce sňatku slyšet. Jistě, většina mužů by před tou žádostí zařídila alespoň trochu romantiky.

Na jednu stranu se sám v sobě příšerně zklamal. Na druhou stranu byl spokojený. Chtěl, aby ten souhlas podpořila i Jeninina mysl, nejen srdce. Romantické pocity přijdou a odejdou. Nechtěl, aby zbrkle souhlasila a později toho litovala.

Omluvila se a stráže dovnitř pustily Dorianův další úkol. Byl to Splachovač. Rychle se přibelhal a padl tváří k zemi. Jenine v půli cesty ke dveřím zaváhala. Řekla Dorianovi, že jí na Splachovači něco nesedí, a chtěla to s ním probrat, ale nepřišla na to řeč.

„Vaše Svatosti, ženy se začínají bouřit,“ hlásil Splachovač. „Poprosily mě, abych se vás zeptal, jestli některé z nich přijmete do svého harému.“

Jenine se otočila, jako by ji odposlouchávání hovoru zahanbilo, ale s odchodem nijak nepospíchala.

„Samozřejmě že ne,“ řekl Dorian. „Ani jednu z nich.“

32.

Terah Graesinová uspíšila korunovaci. Nezáleželo na tom, že se kolem města utábořila armáda a bylo dosti nevhodné plýtvat tenčícími se zásobami na uspořádání hostiny. Terah usoudila, že dva měsíce čekat nemůže. Její korunovace proběhne za tři dny. Proto Máma K. zavítala do hradu, aby se setkala s novým dvorním bardem. Zaklepala na jeho dveře.

Otevřel, zamžoural a vypadal tak potěšeně, jak Máma K. čekala. Při jejich posledním setkání si u něj objednala jeden kousek − na královniny narozeniny. Nezmínila se, že ve stejný den dojde i ke korunovaci. V reakci na to se nechal najmout jako dvorní bard, domníval se, že mu platí za kus, který by složil tak jako tak.

„Víte, kdo jsem, Quoglee Marte?“ zeptala se Máma K. Když za ním vstoupila do jeho malého pokoje, začichal, aby nasál její parfém. Quogleeho čich byl tak dobrý, jak byl jeho zrak špatný. Její špioni tvrdili, že dokonce strávil nějaký čas u alitaerských královských parfumérii.

Zaváhal. Pak řekl: „Jste madam Kirena, žena velké moci a bohatství.“ Quogleeho tenor byl tak čistý, že bylo potěšení ho poslouchat.

Bylo politováníhodné, že nic jiného na něm krásné nebylo. Quoglee Mars se nejvíce podobal zakrslé žábě. Měl široká, masitá ústa s koutky staženými dolů, žádný krk, neustále mžoural a malé břicho měl kulaté jako míč. Spíš než kalhoty nosil na hubených nohou žluté pytle a hlavu mu zakrýval malý třírohý klobouk s perem. Byl jedním z nejošklivějších mužů, jaké kdy Máma K. viděla, zachraňovalo ho jen pár malomocných v pokročilém stádiu. „Slyšela jsem váš nejnovější příběh − ‚Pád rodu Gunderů‘. Smělé dílo. Překrásné. Měl byste napsat další,“ lichotila mu Máma K.

Quoglee se uklonil, přijímat lichotky byla jeho povinnost. „Obvykle dávám přednost upřímnosti hudebních nástrojů. Píšťala a lyra nikdy nelžou, i když při jejich tónech umírají dobří lidé.“

„Zvláštní, sentimentalita u minstrela, kterého vyhnali z poloviny hlavních měst Midcyru, protože si nemohl pomoci a mluvil pravdu.“ Právě proto se ho ptala, jestli ví, kdo je. Přinejmenším dokázal být diskrétní. Usmála se.

„Mohu se zeptat, čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zeptal se Quoglee a dál na ni mžoural.

Zatracení umělci. Své úplatky si vybírali v podobě představení významným lidem, darovaného oblečení a nástrojů nebo uspořádání zvláštních koncertů a zajištění dobré návštěvnosti. A jistě, bard měl zřídkakdy námitky, když překrásná a mladá obdivovatelka hudby nabídla přeleštění flétny. Ale vše muselo proběhnout diskrétně. Jediný trest, kterému mohl ze strany Mámy K. čelit, byl nedostatek zájmu. Před lety Máma K. poslala jedno takové smyslné pouzdro na flétnu nové vycházející hvězdě, bardu jménem Červený Rowan. Dívka mu složila neotesaný kompliment, ke kterému by se nikdy neuchýlila, kdyby byla vzdělanou mladou šlechtičnou, za niž se vydávala. Místo aby ji odvedl do pokoje a dal jí příležitost, aby svou pusou předvedla něco lepšího, Rowan dívku začal zpovídat a veřejně ji zostudil. Netrvalo mu dlouho, než uhodl, kdo dívku poslal. Když o pár hodin později dorazil Durzo Blint, nejtalentovanější wetboy ve službách Mámy K., bard už na ni psal posměšnou píseň plnou divokých obvinění, některá byla dokonce pravdivá. Chytlavou píseň nikdy nikdo neslyšel, stejně jako už nikdo neslyšel o Červeném Rowanovi, ale stačilo málo a Máma K. se od té doby bardům vyhýbala, jak jen to šlo.

Jenže bardi byli příliš dobré zdroje, aby se jich vzdala. Seznamovali Mámu K. s každým drbem, který zaslechli, a bez váhání skočili po každém soustu, jež jim předhodila. Často jí poskytli nové informace, protože bardi byli přítomní na všech večírcích, zatímco její špioni se dostali jen na některé. Ale Quoglee byl jiný. Quogleeho příběhy byly mimořádné a šlechtici je považovali za nespornou pravdu, jiní bardi je často opakovali. Bylo těžké ho zaujmout, ale jakmile jste si získali jeho zájem, šel po stopě jako buldok.

„Víte, kdo jsem, Quoglee Marte?“ zeptala se znovu.

A on znovu zaváhal. „Jste majitelka poloviny nevěstinců ve městě. Jste žena, která se vyškrábala ze škarpy a vystoupala výš, než by kohokoliv napadlo. Přepokládám, že v Sa’kagé zastáváte post Paní potěšení.“

„Jedna z mých dívek má slabý jasnozřivý Talent,“ řekla Máma K. „Nesní moc často, ale když k tomu dojde, nikdy se nemýlí. Před dvěma lety snila o vás, maestro, přestože vás nikdy neviděla, dokonce o vás nikdy ani neslyšela, a opravdu, dodneška jste do Cenarie nikdy nezavítal. Dokonale vás popsala. Říkala, že se píseň z vašich rtů řine jako řeka s tou nejčistší vodou. Říkala, že se ji pokusím zastavit, podlehnu jí a utopím se v ní. Druhou noc snila znovu, ale tentokrát jsem se vás pokusila zabít dřív, než budete moci zazpívat, ale píseň nešlo zastavit a já znovu utonula. Třetí noc jsem v ní plavala. Myslím si, že jméno té řeky je Pravda, Quoglee Marte, proto se vás ptám znovu. Víte, kdo jsem?“

„Jste Shinga Sa’kagé,“ hlesl tiše.

Přestože na to byla připravená, slyšet nahlas vyřčenou pravdu ji vyděsilo. Ale na druhou stranu právě proto Quogleeho Marta najala. Zaplatila mu za skladbu pro flétnu a pak poslala informátory, aby kolem něj začali trousit poznámky o mnohem významnějším příběhu. Příběhu, jakému Quoglee Mars nedokázal odolat. Jenže ten muž byl neskutečně důvtipný, a to ho činilo nebezpečným. „Jak jste to zjistil?“ zeptala se.

„Každý ví, že jste byla Jarlovou pravou rukou. Když zmizel, všechny operace Sa’kagé běžely dál. Agonovi psi pokračovali ve výcviku, proběhla Nocta Hemata a v Plithu neplavalo zvýšené množství mrtvých hrdlořezů. Sa’kagé není organizace, která by odložila boj o moc jen proto, že je ve válce. Byla jste Shingou déle než měsíc, že ano?“

Máma K. si dlouze, pomalu oddechla. „Patnáct let,“ přiznala. „Vždy jsem používala loutkové Shingy. Shingové nemají ve zvyku umírat přirozenou smrtí.“

„Tak co si chcete koupit? Předpokládám, že chcete víc než skladbu pro flétnu.“

„Chci, abyste zazpíval píseň o tajemstvích Terah Graesinové.“

„Víte, jaká tajemství to jsou?“

„Ano.“

„A povíte mi to?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože si vydělávám na živobytí lhaním, a vy to víte. Protože pravda bude zničující i tak. Protože jste známý tím, že si pravdu zjišťujete sám.“

„Když nejde řeka přehradit, chcete změnit její tok. Co mi nabízíte na oplátku?“

„Peníze vám nestačí?“ zeptala se, přestože odpověď znala.

„Přesně tak.“

„Pak vám dám, oč si požádáte.“

„Chci váš příběh. Zodpovíte každou otázku, kterou vám položím, a pokud mi jedinkrát zalžete, použiji váš příběh a ukážu vás v tom nejhorším světle.“

„Teď mě pokoušíte, abych zkusila své šance s proroctvím a dala signál wetboyovi, který čeká za závěsem, aby vás zabil. Pravda o děvce má příliš mnoho ostrých hran. Povím vám svůj příběh a nebudu se šetřit, ale nepodělím se s vámi o tajemství, jež by mohla zničit nejednoho muže. Byla by to má smrt a někteří z nich si to nezaslouží. Povím vám o sobě a o Sa’kagé víc, než byste kdy zjistil sám, ale to je vše. A ten příběh nepřednesete dříve než za rok. Nejprve musím něco zařídit.“

Quogleeho kůže zezelenala, podoba se žábou byla kompletní. „Za tím závěsem ve skutečnosti žádný wetboy není, že ne?“ zeptal se.

„Jistěže ne.“ Quoglee byl zbabělec? Zvláštní. „Máme dohodu?“

Zhluboka se nadechl, jako by se snažil ucítit wetboye, pomalu se mu vracela vyrovnanost. „Když mi řeknete, proč to děláte. Nevěřím, že jde jen o sen nějaké štětky.“

Přikývla. „Pokud se králem stane Logan Gyre, Jarlův sen o nové Cenarii se možná naplní. Poměry se změní a nikdo nebude muset žít jako já a moje sestra, jako všechny ty gildovní krysy.“

„To zní hrozně… nesobecky,“ poznamenal Quoglee.

Máma K. se jeho tónem nenechala vyprovokovat. „Mám dceru.“

„Tak tohle jsem nevěděl.“

„Jsem nejbohatší a nejmocnější osoba v celé zemi, maestro. Ale moc Shingy zemře s ním a mé bohatství získá ten, kdo mě nakonec zavraždí. Když jsem si nechala dceru, stálo mě to muže, kterého jsem milovala, a málem i život. Ale stejně tak, jak ona ohrožuje mě, já ohrožuji i ji. Potřebuji, aby se Logan Gyre stal králem, protože to je jediný způsob, jak získat legální titul, a legální titul je jediný způsob, jak mohu dceři přinést víc než jen smrt.“

Quogleeho oči se rozšířily. „Vy nechcete být pouhou obchodnicí nebo královnou obchodnic, že ne? Chcete založit nový šlechtický rod. Jak si něco takového koupíte?“

„Tenhle příběh vám budu vyprávět až po korunovaci. Máme dohodu?“

„Chcete, abych zjistil královnina nejtemnější tajemství a napsal píseň… za tři dny? To je směšné. Nemožné. V Midcyru není bard, který by něco takového dokázal. Ale…“ teatrálně se odmlčel a Máma K. se držela, aby neobrátila oči v sloup. „Ale já nejsem obyčejný bard. Jsem génius. Udělám to.“

„Nechť vaše píseň nezná strachu, maestro. Postarám se, aby ji nikdo nepřerušil.“

Quoglee rychle zamrkal a znovu začenichal. „Mám to. Vysoké tóny bergamota a galbanum, třetí složku nepoznávám. Střední tóny jsou jasmín a narcis. Nízké tóny vanilka, kosatec, ambra a lesní vůně. Nuec vin Broemar, sám alitaerský královský parfumér, mi k tomuto parfému dovolil jednou přičichnout. Tvrdil, že to byl parfém jeho královny. Nikdo jiný ho nikdy…“ zarazil se a vytřeštil oči.

Máma K. se usmála, spokojená, že to gesto nezůstalo promarněno.

Malý jazyk olízl široké zarudlé rty. „Mohu říct, madam Kireno, že mě stejnou mírou děsíte i fascinujete.“

Zasmála se. „Mohu vám potvrdit, maestro, že ten pocit je oboustranný.“

* * *

Zjizvený Wrable přišel včas. Vždycky tak chodil. Tentokrát se jejich setkání odehrálo v hradní zahradě plné soch. Zjizvený Wrable se oblékl do pestrobarevného hávu hekatonarcha, dlouhé rukávy zakrývaly rituálně zjizvené paže, ornát zamaskoval mřížku jizev na hrudi a krku. Ušklíbl se na ni. „Ano, mé dítě? Máte hříchy, ze kterých se chcete vyzpovídat, nebo hříchy, které si přejete dohodnout?“

Terah Graesinová ho obdarovala pohrdavým pohledem. „Ty rouhači, přijít oblečený jako kněz.“

„Mezi tisíci bohy musí být alespoň jeden, co rozumí legraci. O co kráčí, Vaše Výsosti? Když nás někdo zmerčí, jak spolu mluvíme moc dlouho, možná by to považovali za opravdovou zpověď. Mohlo by jim vrtat hlavou z čeho.“

„Chci, abys zabil Logana Gyra. Čím dřív, tím lépe.“ Obvázaná paže ji bolela. Místo, kam ji ten proklatý stín v noci bodl, se hojilo, ale pomalu.

Zjizvený Wrable si odplivl na zarovnaný bílý štěrk, zapomněl, že předstírá kněze. „Jo, jasně.“

„Zaplatím dvojnásobek toho, co jsi dostal za zabití Durzo Blinta.“

„Sranda, že jste se mi tenkrát zapomněla zmínit, že půjde o Blinta.“

„Dopadlo to dobře, ne?“

„Jen proto, že jsem ho načapal na švestkách,“ poznamenal Wrable.

„Myslela jsem, že jste se spolu utkali muž proti muži,“ připomněla mu chladně.

Zrudl. „Já… utkali jsme se, ale bylo to těsný. A nezaplatila jste mi ani polovinu toho, co bych si zasloužil.“

„Och, tak o tohle jde. Smlouvání. Jak únavné. Řekni cenu, asasíne.“

„Jsem wetboy, to moc dobře víte. Zabil jsem Durzo Blinta. A co se smlouvání týče…“ Wrable zavrtěl hlavou. „Tohle žádné smlouvání není.“

„Kolik?“ Zatraceně, nosila dlouhé tlusté rukávy, aby zakryla obvazy, ale bolelo to a ona se toho neodvažovala dotknout − ne před Wrablem, který by to hned hlásil Sa’kagé.

„To bude pekelně těžká fuška, co? Říká se, že vévoda Gyre zabil u Pavvilova háje padesát stop vysokého obra. Říká se, že mu slouží šílenec s opilovanými zuby, co chlapa roztrhne jako hada, dvounohý vlkodav a tisíc děvek s meči. Dokonce jsem slyšel o démonovi, který při převratu zavítal na hrad, aby Logana zachránil. To je děsná spousta děsných kámošů a děsná spousta děsných nepřátel, které by si wetboy jeho zabitím nadělal.“

„Dám ti desetinásobek obvyklé ceny, udělám z tebe baroneta a přidám k tomu pozemky.“ Byla to královská odměna a poznala, že to na Zjizveného Wrabla zapůsobilo.

„Lákavé. Ale ne. Je jen jeden wetboy, co by do toho šel. Hu Gibbet.“

„Pak ho za mnou pošli!“ zavrčela Terah.

„Nemůžu. Je z něj žrádlo pro ryby, protože bral zakázky, které Matka Sa’kagé neschválila. A Matka Sa’kagé všem malým kuřátkům nakázala, že na Logana Gyra se objednávky neberou.“

„Cože?“ nechápala Terah. „Tobě asi nedochází, kdo já jsem?“

„Při bradce Nejvyššího krále, ženská!“ vyštěkl na ni Zjizvený Wrable. „Řekli jsme ne jedné zakázce. Je velký rozdíl mezi odmítnutím zakázky a nepřátelstvím s vámi.“

„Uděláte to, nebo vás zadupu do země,“ vyhrožovala Terah.

„Je to pořádný bláznovství říkat něco takového wetboyovi. Ale vy jste pořádně bláznivá ženská, co? Máte vůbec ponětí, co se Logan dnes ráno chystá udělat? Ne? Zatímco vy se snažíte domluvit vraždu svého spojence, Logan vám zachraňuje kejhák.“

„O čem to mluvíš?“

„Devítka vzkazuje, že máte týden, abyste vzala výhrůžky zpět, a abychom vám naznačili, jakou válku byste s námi mohla rozpoutat, připravili jsme pro vás na dnešní ráno menší diplomatickou katastrofu. Žádají vás, abyste nezapomněla, že příští katastrofy už nemusí být tak malé − nebo jen diplomatické.“

Po Teražině páteři se rozlil chlad. Oni už připravili nějakou katastrofu? Ještě než jim začala hrozit? „Jak jste věděli?“ zeptala se.

„My víme o všem,“ řekl Zjizvený Wrable.

„Vaše Výsosti!“ Do zahrady vběhl udýchaný sluha. „Velvyslanci Kaple a Lae’knaughtu se dostavili na snídani s vámi, jak jste přikázala. Číšníci se je oba pokusili posadit na čestné místo. Zuří.“

„Já nepozvala…“ Terah se otočila k Zjizvenému Wrablovi, ale ten už byl pryč.

33.

„Solone,“ zeptala se Kaede, stála ve tmě před jeho celou, „proč tě má matka nenávidí?“

Solon se posadil, vytřásl si z vlasů špinavou slámu. „Co udělala?“ Bylo brzké chladné ráno a Kaede si přes ramena přehodila purpurový sametový plášť. Solon si oddechl, že nestráví jejich rozhovor zíráním na její hruď jako Midcyřan − byla to úleva, ale zároveň zklamání.

„Tak víš to, nebo ne?“ chtěla vědět Kaede. Ocel v jejím hlase mu připomněla jeho vize, když do Kvílivých větrů přišla Khali a snažila se ho svést, aby se zabil. Poznal, že jsou ty vize falešné, protože Kaede v nich nezuřila. Mít pravdu mu nikdy nepřipadalo horší.

Solon vstal a přistoupil k mřížím. „Nebude snadné to říct ani slyšet.“

„Pobav mě.“

Solon zavřel oči. „Když jsem před dvanácti lety ukončil studium u modrých mágů, vrátil jsem se domů, vzpomínáš? Bylo mi devatenáct. Požádal jsem otce o svolení, abych se mohl ucházet o tvou ruku. Řekl mi, že to tvá rodina nikdy nedovolí.“

„Má matka by se nezastavila před ničím, co by posílilo náš rod. Proto jsem nikdy nepochopila její nenávist k tobě. Ona by mě do svatby s princem naopak nutila.“

Solon ztišil hlas. „Tvá matka se bála, že jsi moje sestra.“

Kaedinou tváří rychle přelétlo několik emocí − úžas, nedůvěra, pochopení, překvapení, odpor a znovu nedůvěra.

„Kaede, nechci pomlouvat ani jednoho z našich rodičů. Nevěra trvala krátce − až do matčina nešťastného těhotenství. Když ona a dítě zemřely, otec to přijal jako trest bohů. Pak tvá matka zjistila, že je těhotná. V pozdějších letech, když si otec všiml mého zájmu o tebe, pověřil zeleného mága, aby zjistil, jestli jsi jeho dcera. Na oplátku za určení otcovství a slib mlčenlivosti jsem měl studovat u zelených mágů. Oni ani můj otec nečekali, že se u mě projeví Talent. Prostě doufali, že si spřátelí sethijského prince. Ukázalo se však, že můj Talent se netýká Léčení.“ Ale potkal tam Doriana, což mu zcela změnilo život, a nejen v dobrém. „I tak mému otci řekli, že jsou si naprosto jistí, že nejsi má sestra, ale tvá matka mágům nikdy neuvěřila. Její strach ji přesvědčil, že jsi víc podobná mému otci než svému.“

Kaediny oči ochladly. „Jak si můžu být jistá, že je to pravda?“

„O svém otci bych nelhal. Byl to velký muž. Ranilo mě, když mi řekl, že byl matce nevěrný. I jeho to ranilo. Po její smrti se změnil. Napadá tě snad něco jiného, co by vysvětlovalo jednání tvé matky? Proč se jí nezeptáš sama?“

„Proč ses nevrátil?“

Solonův obličej posmutněl. „Bylo mi devatenáct, když jsem to zjistil. Tobě stěží šestnáct. Opakovaně jsem se tvou matku pokoušel ujistit, že mágové mluví pravdu. Myslela si, že jí vyhrožuji. Byla jsi mladá a já tě proti ní nechtěl poštvat tím, že ti o všem řeknu. Dostal jsem nabídku na další výcvik v Sho’cendi, tak jsem ji přijal. Psal jsem ti každý týden, a protože jsi nikdy neodpověděla, poslal jsem přítele, aby dopis doručil osobně. Z panství tvé rodiny ho vyhodili a řekli mu, že jsi zasnoubená a už nikdy o mně nechceš slyšet.“

„Nikdy jsem se nezasnoubila,“ namítla Kaede.

„O čemž jsem se dozvěděl až mnohem později. Chystal jsem se vrátit domů, ale prorok mi řekl, že přede mnou leží dvě cesty: ‚Bouřný jezdče, bouře se blíží, tvým mečem − nebo mlčením − bratr král mrtvý leží.‘ Návratem domů bych zabil svého bratra, ale na druhou stranu, když zamířím do Cenarie, mohl bych zachránit jih před Khalidorem.“

„Dokázal jsi to?“ zeptala se Kaede.

„Co?“

„Zachránil jsi svět?“ V jejím hlase se ukrývalo ostří hlubokého hněvu.

„Ne,“ přiznal Solon. Polkl. „Zatajil jsem muži, kterého jsem měl rád jako bratra, že jsem mág. Zatajil jsem to muži, který se měl stát králem. Když to zjistil, propustil mě. Následujícího dne ho zabil nájemný vrah, kterého bych dokázal zastavit, kdybych tam byl.“

„A proto ses vrátil domů jako zpráskaný pes, co hledá něco k jídlu.“

Solon Kaede věnoval laskavý pohled, viděl bolest ukrytou pod jejím vztekem. „Přišel jsem domů všechno napravit. Nemám tušení, co se tady stalo. Žádný Sethi na pevnině o tom nemluvil.“

„Vybral sis špatnou cestu proroctví,“ řekla Kaede. „Měl jsi ho zabít.“

„Cože?“

Přitáhla si sametový plášť a vyhlédla ven oknem za Solonem. „Tvůj bratr byl noční můra. Za rok zničil veškerou dobrou pověst, kterou tvá rodina u lidí měla. Jeho invaze do Ladeše nás stála tři ze čtyř flotil a ladešianský protiúder nás připravil o poslední kolonie. Donutil mého bratra Jarrise, aby vedl beznadějný útok, a když selhal, uvrhl ho do žaláře, kde ho uškrtili. Sijuron tvrdil, že se oběsil sám. Donutil velké rodiny, aby sponzorovaly týden dlouhé večírky, které si nemohl dovolit. Zvedl daně bohatým i chudým, ale přátelům je prominul. Postavil zvěřinec, který se stal domovem tisíců zvířat. Zatímco mu u bran žebrali lidé, on objednával hedvábná lůžka pro své lvy a brzy těm bestiím začal předhazovat ty, co se mu znelíbili. Rád cvičil s vojáky, ale odsuzoval k smrti ty, co se při souboji s ním opravdu nesnažili − nebo se odvážili udělat modřinu na jeho císařské kůži, když se snažili příliš. Nosil s sebou kostky a každého nutil, ať si s ním zahraje − sázky se pohybovaly mezi měšcem zlata a smrtí.

Jednoho dne jsem na něj narazila a on mě donutil hodit kostkami, přestože u vznešených rodů obvykle dělal výjimku. Vyhrála jsem. Donutil mě znovu. Vyhrála jsem čtyřikrát, než mu došly peníze. Zuřil, proto nařídil sluhům, aby mě vyplatili. Uvědomila jsem si, že budu muset házet, dokud mi nepadne smrt. Tak jsem ho vyzvala k poslednímu hodu, řekla jsem, že tři čísla znamenají smrt a zbylá tři manželství. Má odvaha na něj zapůsobila. Řekl, že když už jsem ho ožebračila, klidně se mohu stát i jeho ženou.“ Její oči ochladly záští. „Sijuron byl mazaný. Dal mi jen dvě ze šesti čísel.

Vyhrála jsem. Dodržel slovo a uspořádal na účet mé rodiny velkolepou svatbu. Když usnul, podřízla jsem mu krk. Bosa jsem se vrátila zpátky do hodovní síně, ruce až po lokty pokryté krví. Oslava stále pokračovala. Byla stěží půlnoc a tyhle oslavy v lidech vždycky vzbuzovaly podivnou horečnatost − každý věděl, že stačí jedno královo slovo a zemřou.

Když jsem vešla dovnitř, všichni se zastavili. Posadila jsem se na královo místo a řekla jim, co jsem udělala. Radovali se, Solone. Někdo do velkého sálu přitáhl jeho tělo a šlechtici ho holýma rukama roztrhali na kusy. Od té doby napravuji škody, které způsobil. Za devět let jsem nedokázala spravit ani polovinu toho, co on zničil za tři.“

Solon žasl. „A nikdy ses neprovdala.“

„Znovu neprovdala.“

„Och.“

„Měla jsem příliš práce. Navíc mi ti, co mě nenávidí, říkají Černá vdova. Nevadí mi to. Je dobře, že se mě bojí. Protože i když jsem stokrát lepší vladař než tvůj bratr, ze začátku jsem dělala chyby a odcizila se těm, co mohli být mými přáteli. Od té doby vím, že někteří muži nikdy neodpustí přehlížení. Udržení trůnu je každodenní boj − a ty si ho snadno můžeš nárokovat zpátky.“

„Já po koruně netoužím. Klidně to odpřísáhnu před celým dvorem.“

„Tak co chceš, Solone?“

Jeho oči se ani na okamžik nezachvěly. „Jen tebe,“ řekl.

„Není žádné jen já,“ odsekla. „Jsem královna, ale podívej se na mou tvář a uvidíš díry, kde bývaly mé klanové kroužky. Tvoji tvář nikdy nepropíchli. Myslíš, že na tom nezáleží? Pokud jsem já královna, co bude z tebe?“

„Není snad i královna žena?“

„Na prvním místě ne.“

„Je pod tou korunou místo pro lásku?“

Pod vyrovnaností panovníka zahlédl mrazivý smutek, který hned zmizel. „Kdysi jsem tě milovala, Solone. Když jsi mě znovu opustil, zničilo mě to. Lidé se modlili za tvůj návrat, doufali, že zkrotíš bratra, a později se modlili, abys ho nahradil. I já se modlila za tvůj návrat, ale z úplně jiných důvodů. Ale ty jsi nikdy nepřišel. Modlila jsem se i o zásnubní noci, aby ses vrátil a dal všechno do pořádku. Když mě tvůj bratr odtáhl do postele, modlila jsem se, abys rozrazil dveře. Neudělal jsi to.“ Její hlas byl tichý, ale chladný. „Kromě toho,“ dodala, „jsem se provdala za tvého bratra.“

„Ale říkala jsi, že…“ zarazil se, proklínal svou zpropadenou indiskrétnost.

Zavřela oči. „Až potom,“ hlesla. „Chtěla jsem ho opít, aby odpadl, ale tenkrát neměl na pití náladu a já − já se tak bála. Čekala jsem, dokud neskončí a neusne. I po tom všem, co mi udělal, jsem mu ten krk málem podříznout nedokázala. Ve spánku ti byl tak strašně podobný.“

„Mrzí mě to,“ řekl Solon.

Vrazila mu facku. Silnou. „Neopovažuj se mě litovat. Neopovažuj.“

„Tohle není lítost. Tohle je láska, Kaede. Ublížil jsem ti a dovolil jsem, aby ti ublížili, a hrozně mě to mrzí.“

„Za dva dny se provdám za Ošobiho Takedu.“

„Nemiluješ ho.“

„Nebuď hlupák.“ Jistěže ho nemilovala.

„Kaede, dej mi ještě šanci. Udělám cokoliv.“

„Slavnost můžeš sledovat ze své cely. Sbohem, Solone.“

* * *

Terah netrpělivě poposedávala na černé odpornosti, kterou si Garoth Ursuul postavil jako trůn. Uklidňování velvyslanců Lae’knaughtu a Kaple jí zabralo půl rána. Její pokusy zjistit, kdo politickou katastrofu vyvolal, vyzněly do prázdna. Prsty ukazovaly všemi směry a nešlo odhadnout, kdo z nich lže.

Konečně dorazil Luc, celý zářil ve zlatém plášti lorda generála, botách z teletiny, upravené bílé tunice a jezdeckých kalhotách. „Ty zvěsti jsou pravdivé,“ informoval ji, když poklekl na nejvyšším schodu pod trůnem. „Logan dorazil se čtrnácti sty muži.“

„To při proražení ceuranských linií nepřišli ani o jednoho?“ nevěřila Terah. V první zprávě stálo jen to, že se Logan dostal k hlavní bráně. Její rozkazy neotevírat bránu se ztratily nebo byly ignorovány. Doufala, že ho Ceurané zabijí dřív než ona.

Luc vypadal zmateně. „Oni neprorazili. Uzavřeli dohodu.“ Když Luc uviděl výraz v sestřině tváři, rychle pokračoval. „Když jsem chtěl vědět, kdo mu dal právo vyjednávat, tvrdili, že ty. Překvapilo je, že to nevím.“

Terah se na trůnu jakoby zmenšila. V tomhle musí mít ty své špinavé prsty Sa’kagé. „A podrobnosti té dohody?“

„Neptal jsem se.“

„Idiote!“

Polkl. „Do každého koutu města se rozjíždí ceuranské vozy s rýží a obilím. Rozdávají ceuranské jídlo našim lidem.“

„Oni pustili ceuranskou armádu za hradby?“

„Jen Lantana Garuwašiho a vozy. Ale brány jsou stále otevřené. Lidé jimi odchází do ceuranského tábora a oslavují spolu.“

V minutě stála Terah na balkóně a rozhlížela se po městě. Byl chladný podzimní den, slunce svítilo, ale stěží hřálo. Vandenský most zářil, jak se sluneční paprsky odrážely od zbrojí stovek mužů. „Logan pořádá přehlídku v Doupatech?“ nechápala Terah. Proč by to dělal? Kdo by se tam cítil bezpečně?

„Králíci ho mají ve velké úctě,“ vysvětlil Luc.

Procesí se přelilo na východní břeh a stočilo k hradu. Když tudy procházela Teražina armáda, ulice byly plné lidí, ale při Loganově příchodu se zdálo, že se ven vyhrnulo celé město. I jásot zněl jinak. K smrti ji to děsilo.

„Zavolej moje poradce,“ rozkázala. „Potřebuji o té dohodě vědět úplně všechno, dřív než Garuwaši dorazí do hradu. Je to můj spojenec, vazal nebo vládce? Bohové chraňte, je to můj manžel? Běž, Luku, běž!“

34.

Po nanesení vhodného make-upu na tvář si Kylar připevnil Odplatu k zádům, oblékl si ty nejšpinavější a nejvíce zapáchající hadry, do jakých se odvážil navléct, a přes rameno si přehodil pytel plný šlechtického oblečení. Napustil pasti na dveřích novým jeden, který ochromoval, ale nezabíjel, a vyšplhal se na žebřík. Bylo časné ráno a na východ z bezpečného domu bylo vidět. Čekal tři čtvrtě hodiny, naslouchal zvukům ulice.

Zaslechl hlasitý klapot koňských kopyt, jak udeřila na jeho dlaždici. To je ono. Čekal jen vteřinu, pak si přes oblečení přetáhl ka’kari a zneviditelnil se. Odklopil dlaždici, když nad ní projížděl vůz, vyplížil se ven, otočil se na břiše, zavřel padací dveře a poprášil čistou dlaždici. Zadní náprava vozu zachytila Odplatu. Vůz Kylara táhl několik stop, než se kroucením osvobodil. Kočí zaklel a ohlédl se, ale nic neviděl.

Kylar vstal, neviditelný, a zašel do uličky. Spustil stíny a prohlédl si hadry, aby zjistil, jakou škodu na nich za tu dobu ka’kari napáchalo. Nebylo to zlé, s výjimkou nových děr na zádech, skrz které by mohla být vidět Odplata. Přehodil pytel, aby mu ležel na zádech, předstíral kulhání a zamířil k Heronovu odpočinku. Ten stál na křižovatce Sidlinské a Vandenské ulice a byl jednou z mála hospod, kam jste mohli vejít v hadrech a vyjít v drahém oblečení, aniž byste vzbudili podezření.

Neušel ani dva bloky, když zahlédl léčku. Kluci z gildy se schovávali za hromadami popela a trosek na okrajích uličky. Většina jich držela kameny, ale zahlédl odlesky jednoho nebo dvou khalidorských mečů, nepochybně pozůstatky po Nocta Hemata. Měl čas odbočit jinam, ale Kylar měl důvod, proč to neudělat − zahlédl Modřinku. Zapomněl jí dát peníze, které jí slíbil, zatímco ona možná splnila svou část dohody a přesunula se s kumpány jinam. I když, kdo ví.

Největší kluk v gildě byl první, kdo vstal. Na šestnáctiletého byl malý a vychrtlý jako všichni ostatní, i když neměl břicho nafouklé hladověním jako některá mrňata. V ruce držel khalidorský meč a povzbuzoval očima ostatní, aby ho podpořili. „Naval prachy a pytel a můžeš jít,“ vyzval Kylara a olízl si rty.

Kylar se rozhlédl po kroužku dětí. Bylo jich sedmnáct, všichni k smrti vyděšení, většinou mrňata. Modřinka si ho podezřívavě prohlížela přimhouřenýma očima. Zazubil se na ni. „Tohle jsem ti zapomněl dál,“ řekl a vylovil z kapsy zlatou minci. To bylo mnohem víc, než jí slíbil, ale těm dětem přijde vhod. Hodil minci Modřince.

Jeden z výrostků si pohyb špatně vyložil a hodil kamenem Kylarovi po hlavě. Kylar uhnul a kámen málem omráčil jiného výrostka na druhé straně. Ten taky hodil kamenem a kruh okamžitě vybuchl létajícím kamením a svištící ocelí.

S pomocí Talentu Kylar vyskočil deset stop do vzduchu, v letu tasil Odplatu a přetáhl přes ni ka’kari. Když přistál, otočil se v kruhu, Vodopády stříbrného medvěda přešly v Garranův zefýr, třem mečům odsekl čepel od jílce. Ka’kari na Odplatě uvolnilo magický výboj, který se přehnal přes Kylarovu kůži.

Co to bylo?

~ Něco pro efekt. Podívej. ~

Gilda ztuhla na svých místech, a dokonce i výrostci, kteří najednou drželi přeražené meče, zírali na Kylara místo na své zbraně. Podíval se na sebe a zjistil, že nějak ztratil tuniku a jeho kůže září, jako by zpod ní vycházelo světlo, jako by z něj unikala nezadržitelná energie. Neřekl jsem ti, abys to udělalo.

~ Chtěl jsi je zastavit a nezabít, ne? ~

„Říkala jsem, že je to on!“ vykřikla Modřinka.

Kylar měl najednou příšerný pocit déjà vu. Považovali ho za Durza. Nasadilo mu ka’kari jeho obličej? Stál stejně jako Durzo před deseti lety, když se ho Azothova gilda pokusila přepadnout. Jenže teď byl na Durzově místě on. Odsud to vypadalo úplně jinak.

„Je to Kylar,“ zašeptala Modřinka.

„Kylar,“ zopakovala další dvě děcka. Z bázně v jejich hlasech bylo jasné, že si myslí, že okrádají legendu. Kameny popadaly na zem. Kruh se odtáhl, gilda byla lapená mezi nutkáním utéct a zvědavostí. Teprve teď výrostci obrátili vytřeštěné oči ke svým lehce kouřícím mečům, další si mimoděk škrábali ruce a žebra, kde je zasáhly kameny.

„Odkud znáš mé jméno?“ chtěl vědět Kylar, najednou se ho zmocnil strach.

„Jednou jsem ho u Mámy K. slyšela od Jarla,“ řekla Modřinka. „Říkal, že jste byli nejlepší přátelé a že jsi byl v Černém drakovi. A Máma K. nám pověděla, že nejlepší Černý drak všech dob se stal učedníkem Durzo Blinta. Dala jsem si to dohromady.“

Kylar se nedokázal pohnout. Durzo mu kdysi dávno řekl, že pravda vždycky vyplave na povrch. Pokud tahle děcka ví, že je wetboy a Durzův učedník, nedalo se odhadnout, za jak dlouho se to dozví i jeho nepřátelé. Už se to možná rozšířilo, nebo jeho nepřátelé prostě nevěnovali pozornost řečem gildovních krys. Nemohl si to nijak ověřit.

Nebyla to Kylarova chyba, ale „Kylar“ bude muset zmizet. Jeho čas skončil. Pokud se někdy vrátí do Cenarie, tak jako jiný muž s jiným jménem a jinými přáteli, nebo vůbec. Kylar se bude muset všeho vzdát, tak jako Durzo musel všechno opustit každých deset dvacet let. Taková byla cena za nesmrtelnost.

„Prosím, pane,“ ozval se zjizvený výrostek, který se mu postavil jako první, znovu si olízl rty. „Vemte Modřinku do učení. Je z nás nejchytřejší. Zaslouží si dostat se vodsud.“

„Vy si myslíte, že tohle je cesta ven?“ zavrčel Kylar. „Do týdne je po mně!“ Potáhl si kůži ka’kari a vyslal z ní záblesk modrého ohně. Děcka zvedla ruce, aby si chránila oči, a než je spustila, Kylar zmizel.

35.

Následováni generály, bodyguardy, lordem Agonem a hrůzu budícím Ceuranem jménem Otaru Tomaki, Logan a Lantano Garuwaši vtrhli do trůnního sálu. Logan poklekl před trůnem, stejně tak ostatní Cenarijci. Ceurané se hluboce uklonili a Lantano Garuwaši sklonil hlavu, kroužky v jeho dlouhých rudých vlasech zazvonily.

„Vstaňte,“ vyzvala je královna Graesinová. Vypadala majestátně v lehké červené róbě lemované smaragdy, stejně zdobené šperky měla i na krku a v uších. Sešla sedm schodů k místu, kde stáli Logan a Garuwaši. „Vévodo Gyre,“ usmála se, „sloužil jste nám skvěle. Po zásluze vás bohatě odměníme.“ Obrátila se ke Garuwašimu. „Vaše Veličenstvo, je nám ctí. Vítám vás na našem dvoře.“

Logan si málem oddechl úlevou. Tak ona nakonec jeho dopisy dostala. Na jejích odpovědích bylo něco divného, postrádaly očekávané posměšky. Možná usoudila, že když si zajistila vládu, může se konečně chovat jako královna.

„Prosím, říkejte mi Garuwaši. Králem zatím nejsem,“ řekl Lantano Garuwaši s lehkým úsměvem, za kterým se toho skrývalo trochu víc. Tradiční ceuranské roucho z hedvábí a volné kalhoty měly mužskou postavu zakrývat, ale Garuwaši by se mohl obléct do hromady starých prostěradel a stejně by překypoval mužností. Jeho vlasy se leskly jako rudé zlato, stáhl si je do koňského ohonu, protkané tucty různobarevných kadeří vypadaly jako tygří pruhy. Měl výraznou bradu a hubený, hladce oholený obličej. Široká ramena, úzký pas, rukávy o trochu kratší, než bylo obvyklé, aby ho neomezovaly v pohybu, nebo možná dával na odiv své svalnaté paže. Terah Graesinová, všiml si Logan, to ocenila a Garuwaši jí pohledy neohroženě oplácel.

„Ani já nejsem královna. Zatím,“ řekla. „Velmi mě však potěší, když budete hostem na mé korunovaci.“

„Budu poctěn. A příští rok touhle dobou budete možná hostem na té mé.“

„Mohu vás provést po hradě?“ navrhla Terah, natáhla ke Garuwašimu ruku a ostatní propustila.

Podle pohledu v jejích očích Logan očekával, že její hradby Garuwaši zteče jako nic.

36.

Jmenovala se Pricia. Byla to ta čtrnáctiletá konkubína, která plakala za své přítelkyně a ne za sebe, když Garoth zemřel. Oběsila se na hedvábném pásku. Byla nahá, oblečení poskládala na úhlednou hromádku na li, veškerá její krása zmizela. Bezbarvá tvář, oči otevřené a vypoulené, vyplazený jazyk, po štíhlých nohách jí stékaly výkaly. Dorian se jí dotkl a zjistil, že tělo teprve chladne. Mrtvola se po jeho dotyku rozhoupala. Bylo to obscénní. Dorian si promnul tvář.

Měl to předpokládat. Konkubíny se o přivezení Garothova těla pravděpodobně dozvěděly dřív než Dorian. Pro Bohokrálovy bodyguardy zajištění těla znamenalo, že získali zpět trochu ztracené cti. Pro konkubíny to znamenalo smrt.

Od žen bývalého Bohokrále se očekávalo, že se k němu připojí na hranici. Jen panny a konkubíny, které si nárokoval nový Bohokrál, toho budou ušetřeny. Dorian však řekl, že nestojí ani o jednu. Ženy to pochopily tak, že je všechny upálí.

„Kdy jsi to zjistil, Splachovači?“

„Vaše Svatosti?“ nechápal Splachovač. „Nejsem si jistý, jestli té otázce správně rozumím.“

„Zkus to znovu.“

Splachovač si poplašeně odkašlal. „Byl jsem s ostatními konkubínami. Pricia řekla, že si tady něco zapomněla. Netušil jsem…“

„Zkus. To. Znovu,“ zopakoval chladně Dorian.

Splachovač si prohlížel Dorianovu tvář, oči se mu rozšířily panikou. Musel však najít něco, co ho uspokojilo, protože si úlevně povzdechl: „Aha.“ Maska strachu se rozpustila a Splachovač se uklonil. „Ursuula jsem ve vás poznal poté, co jsem vás upozornil na vaši odlišnost. Výstřední otrok by v tom pokračoval. Falešný otrok by zdvojnásobil úsilí vypadat pokorně.“

„Jaká je tvá pozice u Bohokrálových Rukou?“ zeptal se Dorian.

„Stojím v jejich čele,“ přiznal Splachovač a sklonil hlavu.

Potvrzovalo to Jeninino podezření. Kdo mohl lépe dohlédnout na Bohokrálovy lidi a jeho tajemství než eunuch, který kvůli kolébavé chůzi vypadal jako klaun? Splachovač stál na soutoku Bohokrálových eunuchů, konkubín i manželek a služebníků. Skrze ně dohlížel na každého důležitého vürdmeistera, prince a generála v říši. „Jak jsi o své prsty na nohou přišel ve skutečnosti?“ zeptal se Dorian.

„Když mi otec Vaší Svatosti nabídl tuto pozici, řekl, že to bude součást ceny. Takovou oběť jsem přivítal.“ Hořce se usmál. „Kastrace na druhou stranu až tak vítaná nebyla.“

„On ti to nabídl? Mohl jsi odmítnout?“

„Ano. Jeho Svatost s námi vždy jednala fér.“

Tohle byla nová tvář Garotha Ursuula, laskavější, než by kdy Doriana napadlo. Zneklidnilo ho to. „Proč jsi mě neodhalil?“

„Protože nebylo komu vás nahlásit a protože jsem nevěděl, jakého cíle se snažíte dosáhnout. A než jsem to zjistil, už jste ho dosáhl. To bylo, omluvíte-li mou troufalost, jedno z mála selhání, jakého jsem se ve svém úřadu Velitele Rukou dopustil.“

Není divu, že nevěděl, co zamýšlím. Nezamýšlel jsem to.

Splachovač polkl. „Vaše Svatosti, mám podezření, že několik princů a vürdmeisterů ví, kdo jsem. Světskému sledování se ubráním, ale proti virům žádnou ochranu nemám.“

Bylo ohromující, že Dorian vůbec doklopýtal k úspěchu. Ten den, kdy uchvátil moc, ponechal Splachovače v trůnním sále. Vürdmeisteři vtrhli dovnitř a neviděli jen nebojácného Doriana, ale i Splachovače, jak ho mlčky podporuje. Jak moc to tehdy jeho slovům dodalo na váze?

Dorianovi se najednou udělalo zle od žaludku. Zmocňovalo se ho podezření, že hodně.

Znovu se podíval na pohupující se Priciino tělo. Smrt se v jeho životě vyskytovala tak často, že vůbec neuvažoval o posvátnosti života. Nebo šlo jen o příčinu a následek?

„Jaké je tvé jméno, Splachovači? Tvé pravé jméno.“

„Bylo mi nařízeno zapomenout − omlouvám se, pane, jmenoval jsem se Vondeas Hil.“

„Myslel jsem si, že klan Hil byl vyhlazen.“ Garoth k jeho vyvraždění použil kruly.

„Bohokrál mě zachránil před…“ zaváhal. „Před kotli na maso. Myslel si, že mám potenciál. Ze všech sil jsem se ho v tom snažil utvrdit.“

Kotle na maso. Takže krulové a jejich stravovací návyky nebyly až tak velké tajemství.

„Vondee Hile, budu si pamatovat tvé jméno a oběť, kterou jsi učinil. Budeš mi sloužit jako Velitel Bohokrálových Rukou?“

Vondeas se hluboce uklonil.

„Mám na tebe otázky. Kde je mých dvě stě pohřešovaných vürdmeisterů?“

„Když otec Vaší Svatosti zemřel, vürdmeister Neph Dada vyslal žádost víry. Povolal všechny vürdmeistery, aby mu pomohli odvést Khali domů. Vaše Ruce momentálně věří, že se zdržují ve východních oblastech.“

Východní Khalidor byl obydlen řídce. Nebyla tam žádná významná města od doby, co Jorsin Alkestes změnil Trayethell na Černou mohylu. „Jsou na Černé mohyle?“ zeptal se.

„Přinejmenším v její blízkosti. Přesnou oblast neznáme. Zvědové, kteří se pokusili infiltrovat tábor, se nevrátili.“

No, alespoň jeden problém, který může počkat. Meisteři i mágové, vürdmeisteři i arcimágové se marně dobývali na Černou mohylu celá staletí. Neph Dada v čele dvou set vürdmeisterů byl vážný problém, ale Dorian bude mít aspoň čas upevnit do jara svou moc − a Neph se s budováním armády obtěžovat nebude. Vše, co Dorianova bývalého vychovatele zajímalo, byla magie. Přesto šlo o problém, který si zasloužil bližší prozkoumání.

„Zdvojnásobte úsilí. Chci vědět, o co se pokouší a čeho − pokud vůbec něčeho − dosáhl.“

„Ano, Vaše Svatosti.“

„Kolik princů plní své uurdthan?“

„Sedmnáct, o kterých vím.“

„Kolik z nich se nachází v pozici, v níž by pro mě v příštích šesti měsících mohli představovat hrozbu?“ zeptal se Dorian.

„Vaše Výsosti, musíte pochopit, že váš otec měl tajemství i přede mnou, proto to, co vám teď řeknu, je vše, co vím. Je to víc, než si váš otec myslel, že vím, ale nemohu si být jistý, že vím o všech princích. Moburu Ander žije a pokouší se rozeštvat divoké kmeny. Mám zprávy, podle nichž si myslí, že je předpovězený Nejvyšší král. Vašeho otce to příliš nezajímalo. Více se zajímal o důkazy, které naznačovaly tajnou dohodu mezi Nephem Dadou a Moburem, přestože jsme on i já věřili, že jejich vztah je přinejmenším napjatý.“

„Pravda, nedokážu si představit, že by Neph Dada nechal někoho žít, poté co posloužil svému účelu. Ani kdyby šlo o jednoho z mých bratrů.“

„Pak už vím jen o jediném princi, o kterém jsem vědět neměl, ale nikdy se mi nepodařilo zjistit jeho jméno. Byl součástí delegace válečných mágů, které vyslali ze Sho’cendi zajistit Curoch. Mágové dorazili do Cenarie a sledovali bitvu u Pavvilova háje, pak se vrátili do Sho’cendi smíření s tím, že se tam Curoch neobjevil.“

Dorian se zamračil. Byl si jistý, že se jeden z jeho bratrů pokusí infiltrovat školu ohně, když jeho poslali do školy léčení, ale zjištění, že dotyčný uspěl, mu v puse zanechalo pachuť zrady. Většinu mágů, které by na podobnou misi vyslali, znal. Přátelil se s jedním ze svých zrádných bratrů? Potřásl hlavou. Tohle bylo zbytečné rozptylování. Moburu a Neph představovali opravdové problémy, dokud proti nim neshromáždí muže.

„Velmi dobře, Splachovači. Děkuji ti.“

Splachovač se ještě jednou uklonil, a když se narovnal, znovu měl ve tváři svůj starý, lehce zmatený výraz.

„Doriane? Doriane, všude jsem tě hledala,“ zavolala na něj Jenine, než vešla do pokoje.

Doriana šokovalo vědomí, že stále stojí v místnosti s oběšeným dítětem. Pochyboval, že by mezi všemi dovednostmi, které se naučil, byla schopnost ignorovat mrtvolu mladé dívky. Bože, bylo to strašlivé a on tady klidně stál a probíral politiku. Co se to z něj stalo? Žaludek mu vyhrožoval vzpourou.

Jenine se nesměle usmívala. Z místa, kde stála, na tělo oběšené Pricie neviděla. Oblékla si prosté šaty ze zeleného hedvábí, pod ňadry byly nařasené. „Rozhodla jsem se,“ řekla a udělala krok vpřed. „Vezmu si tě, Doriane, a naučím se tě milovat tak, jako ty miluješ mě.“

„Jenine, neměla bys…“ příliš pozdě. Jenine zahlédla nahé oběšené tělo a první výraz ve tváři ženy, již miloval a která právě potvrdila zasnoubení, byla hrůza.

„Och, bohové!“ vyjekla Jenine a zakryla si rukou ústa.

„Zabil jsem ji,“ hlesl Dorian a pozvracel se.

„Cože?“ nechápala Jenine. Nešla k němu.

„Raději se zabila, než aby se nechala upálit na Garothově hranici,“ vysvětlil tiše Splachovač.

Dorian klečel. Zamrkal a zvedl ze země hadr, aby si z úst otřel zvratky. Teprve po očištění bradky se podíval na látku ve své ruce. Byla to Priciina spodnička. Stále voněla jejím parfémem.

Znovu se pozvracel a vrávoravě se postavil na nohy. Tentokrát si pusu otřel pláštěm a otočil se, aby se nemusel dívat na Priciino tělo. „Splachovači,“ řekl, „postarej se prosím o její tělo. A zdvojnásob dohled nad konkubínami. Jenine, potřebuji, abys mi pomohla s jedním těžkým rozhodnutím. Možná bude mít… vliv na naše zasnoubení.“