Kapitola 23-29
23.
Gentleman by počkal. Wetboy by využil rozptýlené pozornosti. Kylar vklouzl dovnitř.
Mladý muž zasupěl a ztuhl. Ozvalo se hlasité plácnutí, když ho žena chytila za hýždě a pobízela ho, ať pokračuje. Přirazil ještě dvakrát, pak ochabl.
„Kurva!“ zaklela Terah Graesinová a odstrčila ho. „A to jsem si myslela, že se tentokrát udělám.“
„Promiň, sestřičko,“ hlesl Luc Graesin.
Kylarovi se najednou zamotala hlava. Ka’kari lehce hvízdlo. ~ Královský incest jsem nevidělo pěkných pár století, a tenkrát to bylo v Ymmuru, kde se to dá očekávat. ~
Luc se schoulil vedle Terah a položil jí hlavu na prsa. Vzhledem k tomu, že byl značně vyšší a mohutnější než jeho sestra, to vypadalo velmi submisivně. Kylara zasáhl jejich věkový rozdíl. Lucovi bylo tak sedmnáct a zdál se být mladší, zatímco Terah pětadvacet a vypadala starší. Jak dlouho k tomu docházelo?
Durzo Kylara naučil, že pokud ho v průběhu plnění zakázky něco překvapí, záleží na jediném − mění to, co musím udělat? Odpověď byla ne, pokud tu Luc nezůstane celou noc. Kylar odsunul spekulace, co z tohohle plyne, stranou a znovu se soustředil. Nemohl dělat nic, jen čekat, proto se Kylar přesunul za sloup v rohu místnosti.
Luc se zvedl na lokti. „Sestřičko, chtěl bych si s tebou promluvit o zítřejším ránu. Nebo vlastně dnešním ránu.“
„Povedeš svou první bitvu,“ řekla Terah a odstrčila mu kadeř vlasů z ucha. „Budeš v bezpečí. Dala jsem gardě rozkaz, aby tě držela dál…“
„O to právě jde, Ter.“ Luc vstal z postele a začal se oblékat. „U Pavvilova háje jsem nebojoval. Nezúčastnil jsem se žádného nájezdu. Nebojoval jsem s horaly v Kvílivých větrech…“
„Nevytahuj tady Logana Gyra.“
„Jsem lord velitel královské armády Cenarie a veškeré mé bojové zkušenosti se omezují na pěstní souboj s pasáčkem vepřů, když mi bylo deset. Jemu bylo osm. Prohrál jsem a ty jsi ho nechala zbít.“
„Generálové bojují mozky. Tví zvědi nám u Pavvilova háje velmi pomohli,“ řekla Terah.
„Jak to děláš?“ zeptal se Luc a zarazil se při oblékání tuniky. „Do jedné věty nacpeš dvě lži. To nebylo naše vítězství. Vyhrál Logan. Nechápu, proč nás nechali vládnout, místo aby naše hlavy nabodli na kůl. A řízení zvědů jsem naprosto podělal. Muži se dohadovali, jestli jsem to nepodělal schválně. Bylo to tak hrozné, že mě považovali za zrádce.“
„Kdo to tvrdí?“ Terah se zablýsklo v očích.
„Na tom nezáleží.“
„Co chceš, Luku? Dala jsem ti všechno.“
Luc rozhodil rukama. „A právě to se ti snažím říct! Dala jsi mi všechno, co by si měl muž celý život získávat…“
„Co chceš?“ přerušila ho.
„Myslím, že bychom měli přestat.“
„Přestat?“
„Ty a já, Ter. My. Tohle.“ Nedokázal se jí podívat do očí.
„Pořád mě miluješ?“
„Sestřičko…“
„Je to jednoduchá otázka.“
„K zbláznění,“ povzdechl si Luc. „Ale jestli to lidé zjistí, ve vteřině na tvé místo dosadí Logana.“
„Logan nás nebude ohrožovat věčně.“
„Sestřičko, je to dobrý člověk. Hrdina. Nezabiješ ho.“
Nebezpečně se usmála. „Neříkej mi, jak mám vládnout, Luku.“
„Terah,“ naléhal.
„Teď poslouchej ty mě. Budeš děvkařit, bědovat a užírat se jako vždycky. A já se o to jako vždycky postarám. Já riskuji, ty dostáváš odměnu. Tak proč nejdeš se svým svědomím opíchat nějakou služku, zatímco mně říkají běhna.“
„Čekáš, že ti uvěří, že jsi se všemi těmi lordy nespala?“ zeptal se Luc.
Vrazila mu facku. „Ty bastarde. Nikdy na mě nepoložili ruku.“
„Spousta věcí se obejde i bez rukou.“
Vrazila mu další.
„Tohle… tohle už nedělej,“ varoval ji Luc.
Udeřila ho znovu. Neudělal nic.
„Nechávám je, aby mi říkali běhna,“ řekla Terah. „Nechávám tě píchat jiné ženy. Když mě v noci navštívíš, vstávám dvě hodiny před úsvitem, aby má služebná vyměnila povlečení a pradlena − která vyzvídá pro Sa’kagé − po nás nenašla žádnou stopu. Proč? Protože tě miluji. A tak si myslím, že si zasloužím trochu vděku.“
Luc chvíli vzdoroval jejímu pohledu, pak splasknul. „Omlouvám se, Terah. Mám jen strach.“
„Běž se trochu vyspat. A po svém vítězství se za mnou stav.“ Obdarovala ho úsměvem plným příslibů.
Lucovy oči zaplály chlapeckým rošťáctvím. „Co kdybych se stavil hned?“
„Ne,“ řekla. „Dobrou noc, Luku.“
„Prosím?“
„Dobrou noc, Luku.“
Když Luc odešel a Terah už hodinu a půl spala, Kylar vytáhl ledvinovou dýku. Byla poďobaná a ztupená kvůli Požírači.
~ Promiň. ~
Natáhl se, aby do Terah strčil. Zarazil se. Existovaly věci hrozivější než tupá dýka.
Kylar si prohlížel Terah, jako si dřív prohlížel své mrtvoly. Byla to žena, jejíž postavení a pověst jí dodávaly na půvabu víc než přirozené vnady. V této nestřežené chvíli bez líčidel vypadala spíš jako hubená vesnická holka než královna. Tenké rty, popraskané, bez barvy. Místo obočí tenké linky. Krátké řasy. Lehce zahnutý nos. Mléčná pleť zničená několika vřídky. Tvář zakrytá prameny vlasů.
Chvíli si nemohl pomoci a musel Terah Graesinovou respektovat. Narodila se v jedné z nejmocnějších rodin v Cenarii, měla však nespoutaného ducha. Vystoupala nad muže, kteří jí opovrhovali pro mládí, pohlaví a pověst. Terah Graesinová se nestala královnou náhodou. Ale tady byla Terah Graesinová jen osamělá žena, která se probudí do noční můry.
Kylar ty chudáky občas musel litovat. Durzo Kylara učil, že wetboy své mrtvole rozumí lépe než mrtvola sama. Kylar tomu věřil, ale pokaždé, když se v někom chystal cíleně vyvolat hrůzu, ho napadalo, jestli se tím nevzdává lidskosti. Jedna věc byla děsit hulváty. Ale co mladá žena v soukromí ložnice?
Terah Graesinová ale nebyla obyčejná žena. Byla královna. Její hloupost zabije tisíce − a plánovala zavraždit Logana, právoplatného krále. Jednej teď. Pochybuj později.
Kylar přešel k druhé straně postele a odstrčil pokrývky, aby se mohl posadit. S trpělivostí wetboye postupně přenesl váhu na matraci. Když se konečně posadil, složil nohy do tureckého sedu, ruce položil na kolena a nasadil si masku rozzlobeného Soudu.
Mladá královna spala na boku, ruce zastrčené pod polštářem, proto bylo snadné stáhnout z ní tlustou pokrývku a odložit ji stranou. Lapený mezi nutnou trpělivostí − rychlá změna by ji mohla probudit − a chladem v pokoji, kvůli němuž by se mohla Terah pro pokrývku natáhnout, zakryl její nahotu prostěradlem.
Kylar si ji neprohlížel. Když nic jiného, byl znechucen. Chtěl ji vyvedenou z míry, zranitelnou. Pohnula se. Přinutil se ke klidu, znovu se vsedě narovnal a začal světélkovat chladnou modří, která postupně jasněla.
Tohle byla ošemetná část − prvotní reakce mrtvol byly mimovolné. Mohly ječet hrůzou a říkat jim, aby neječely, bylo marné. Mohl jí přitisknout ruku na pusu a pak ji vzbudit, ale to by nevyvolalo správnou chuť strachu, kterou hledal.
Terah Graesinová se pomalu probudila, přesně jak doufal. Zamžourala, pak otevřela oči. Zamrkala, jednou dvakrát, jako by se probudila do světla úsvitu pronikajícího oknem. Zaostřila. A pak najednou zahlédla Nočního anděla, oči mu hořely modrým plamenem, při každém dechu mu ze rtů unikaly jazýčky plamenů, tělo střídavě neviditelné a poloprůhledné jako černý kouř a z lesklých svalů z černého kovu. Zatajila dech, uniklo jí vyjeknutí. Díkybohu nebylo hlasité.
Škubala a kopala nohama, když chňapla po pokrývce. Převalila se k okraji postele. Kylar seděl nehybně jako bůh a natáhl se jen Talentem. Stále mu to moc nešlo, ale měl štěstí a chytil Terah pod krkem hned na první pokus. Ruka z Talentu ji přimáčkla k posteli.
Kylar zvedl ruku do polohy, které se říkalo bodnutí nožem, a proměnil pojmenování v realitu, když v dlani z ka’kari zformoval dýku s ostřím ve tvaru listu. „Křik by byla chyba, Terah,“ zašeptal. „Rozumíš?“ Použil její jméno, aby to bylo důvěrnější a strašidelnější, až si na to vzpomene.
Vytřeštila oči, ale přikývla.
„Zakryj se, běhno. Páchneš bratrovým semenem,“ řekl. Pustil její hrdlo a zatáhl ka’kari zpátky do ruky. Prudkým pohybem hmátla po dece a svírala ji, až jí zbělaly klouby na prstech. Přitáhla kolena, chvěla se.
„Pokud máš vládnout mému městu,“ řekl Noční anděl, „vládni mu dobře.“
„Kdo jsi?“ zeptala se staženým hlasem, stále vyvedená z rovnováhy.
„Ten útok odvoláš. Garuwaši nemá jídlo. Tohle obléhání nevydrží dlouho.“
„Přišel jsi mi pomoct zachránit Cenarii?“ zeptala se nevěřícně.
„Zachráním Cenarii s tebou i bez tebe. Dej mi dva dny. Garuwaši netuší, jak moc špatné to ve městě je. Bude vyjednávat.“
Terah Graesinová už se vzpamatovávala. „Odmítl mě. Prohlásil, že nebude nikdy vyjednávat se ženou.“ To byla pro Kylara novinka. Proč Garuwaši nevyjednává?
„Když ne s tebou,“ řekl Kylar, „tak s Gyrem.“
Její oči zaplály hněvem. „S Gyrem? Ty jsi Loganův poskok? To ty jsi nás o převratu zachránil v té zahradě! Tehdy ti záleželo jen na něm. Nezachránil jsi ho snad? Zachránil! A teď chceš, aby získal i všechnu slávu. Očekáváš, že po tom všem, co jsem udělala, abych se sem dostala, nechám Logana vyhrát? To raději zemřu!“ Povýšeně vstala a strhla ze židle svou róbu. „Teď ti navrhuji…“
Kylar se na ni vrhl. Než ji stačilo napadnout, že vykřikne, srazil ji na postel, rozkročil se nad ní, udeřil ji do solaru plexus, aby jí vyrazil dech, a připlácl jí ruku na obličej. Ze stolku vzal sponku a zarazil ji do její paže. Povolil sevření, aby se mohla nadechnout, a pak jí zaplnil ústa ka’kari, než stihla vykřiknout.
Když nemohla vypustit výkřik ústy, vzduch z ní vyšel nosem a hlenem mu potřísnila celou ruku. Zakroutil sponkou a vzal si další.
Zmítala se a kopala, pokoušela se křičet nosem, tak jí ka’kari zakryl i ten.
Vypoulila oči a na krku jí naběhly žíly, jak se snažila nadechnout. Chtěla se bránit rukama, ale Kylar jí je koleny přimáčkl k posteli. Podržel jí sponku před očima a dotkl se jejího čela.
Přestože se její krk stále zmítal prázdným polykáním, Terah Graesinová ztuhla. Kylar jí přejel hrotem sponky po čele a mezi očima, pak po nose sklouzl ke koutku oka.
Chvíli si nemohl pomoci a přemýšlel, co by si asi pomyslela Elene, kdyby ho teď viděla. Z královnina strachu se mu zvedal žaludek, přesto na tváři udržel krutý úsměv. Zvedl sponku z jejího oka, aby se mohla podívat na masku Soudu. „Raději zemřeš?“ zeptal se Noční anděl. „Opravdu?“
24.
Věděla, že ji to ničí. Věděla, že ji to užírá zaživa. Před pár týdny zabila člověka, a to necítila ani zlomek nenávisti, která ji naplňovala teď.
Elene věděla, že je v očích Boha neposlušná, když se drží své zášti, spravedlivého hněvu. Ale cítila se silná, když nenáviděla ženu, která jí tak ublížila. Vi si nenávist zasloužila.
Loďka přistála u malého mola, magicky chráněného před deštěm, a lodník ukázal na frontu. Elene se připojila ke dvěma tuctům lidí, většinou žen, které přišly navštívit Kapli. Když jim o hodinu později dala své jméno a požádala, jestli by mohla vidět Vi, sestra ji našla ve svých záznamech a poslala pro ni instruktorku.
Po několika minutách vyšla ven starší maja s povislou kůží a nepadnoucími šaty ženy, která příliš rychle ztratila na váze. „Zdravím, Elene. Jmenuji se sestra Ariel. Pojď se mnou.“
„Kam mě chcete odvést?“
„Podívat se na Uly a Vi. To přeci chceš, ne?“ Sestra Ariel se otočila a šla, na odpověď nečekala.
O mnoho kroků později se zastavily v nemocničním podlaží se stovkou postelí, které lemovaly obvod Seraf. Většina postelí byla prázdná, mezi těmi osazenými se pohybovaly sestry se zelenými šerpami, občas se dotkly zdi, která okamžitě zprůhledněla a pustila dovnitř rozptýlené světlo ranního slunce.
„Uly je nemocná?“ zeptala se Elene.
Sestra Ariel nic neříkala. Vedla Elene mezi tucty postelí. Některé dívky měly ruce a nohy obvázané v gáze, tu a tam spala prastaře vypadající magae, ale většina žen neměla viditelná zranění. Magická zranění, předpokládala Elene, nezanechají vždy stopy i na těle.
Konečně se zastavily u postele, žena na ní však nebyla Uly, ale Vi. Elene zadržela dech. Při letmém pohledu na odjíždějící rusovlásku si myslela, že Vi nikdy dřív neviděla, ale mýlila se. Vi navštívila osudný večírek na panství Jadwinů. Tu noc přišla jako blondýna, oblékla si skandální rudé šaty. Elene si jasně pamatovala směs emocí, které tu noc cítila − šok, že si někdo oblékne tak odhalující šaty, odsouzení, fascinaci. Elene − a všichni muži i ženy − z té ženy nedokázala spustit oči. Po prvotním návalu emocí, aniž by zmírnila pobouření, pocítila žárlivost a závist, nepříjemný pocit v žaludku, že se takové kráse nikdy nevyrovná, touhu, aby i ona přitahovala stejné pohledy, a vědomí, že k tomu nikdy nedojde − a že nikdy nebude nosit takové šaty, i kdyby k tomu měla příležitost − ale stejně si to přála všechno mít, třeba jen na chvilku. Tou ženou byla Vi, a přestože teď měla místo blond paruky lesklé rudé vlasy, vypadala ještě úžasněji.
Pak, když Elene přistoupila blíž k posteli, uviděla Viino druhé ucho. Nosila jedinou náušnici, šperk z mitrilu a zlata se třpytil v ranním světle, které přicházelo skrze zdi. Byla polovinou toho samého páru překrásných zásnubních náušnic, na který Elene Kylara upozornila. Do moře emocí, jež Elene cítila, dopadl velký kámen. Tohle je její sokyně? Tahle… osoba okroužkovala Kylara? Není divu, že si vybral ji. Který muž by to neudělal?
Nevšimla si, že se sestra Ariel postavila vedle ní. Když na Elene promluvila, její hlas byl pouhým šepotem. „Když spí, vidíš překrásnou ženu, kterou by Viridiana mohla být.“
Elene po sestře střelila pohledem. Mohla by snad být ještě víc krásná?
„Je křehká, nešťastná, zatvrzelá a týraná. Její charakter je ve svém jádru stejně krásný jako ona. Pochopíš, až se probudí. Je to chodící neštěstí. Povolání, jemuž se učila, zničí každého, kdo má duši. Po zkušenostech s Kylarem to víš i ty. Ale Vi nejenže se učila odpornému řemeslu, ona se mu učila pod dohledem Hu Gibbeta − a příliš často i přímo pod ním − od doby, kdy byla ještě dítě. Kdykoliv ji já − stará a tlustá − vidím spát, stejně na ni musím žárlit. Stále zapomínám, že Vi krása nikdy nic dobrého nepřinesla.“ Sestra Ariel se odmlčela, jako by ji zaujala nějaká myšlenka. „Vlastně její jediný přítel − mezi muži i ženami − byl Jarl a Bohokrál ji donutil, aby ho zabila.“
Elene to nechtěla poslouchat. „Co to s ní je? Myslím, proč je tady?“
Ariel si povzdechla. „Naše zasvěcení nevyžaduje jen schopnosti, ale i zájem. Viiny schopnosti se téměř vymykají stupnici. Je stejně Talentovaná jako překrásná. Měla jsem a mám obavy, že by ji naše učení mohlo zkazit. Naučit se mu vyžaduje trpělivost a pokoru a ženy s výjimečným Talentem obvykle obojí postrádají. Proto jsem ji na zasvěcení poslala hned. Po tom všem, co udělala a čím si za poslední týdny prošla, už ji nezajímá skoro nic, téměř ztratila vůli žít. Byl to téměř rozsudek smrti.“ Pokrčila rameny. „Elene, já vím, že ti Vi hrozně ublížila. Tyhle zásnubní kroužky jsou prastaré. Právě teď je studuji, abych zjistila, jestli je to pouto možné přerušit. Nevzbuzuje to ve mně velké naděje. A vím − protože se mi přiznala − že Kylara okroužkovala, když byl v bezvědomí. Ostatní sestry to neví. U nás se to považuje za jeden z nejhorších zločinů. Přestože to udělala, aby zachránila zemi a Kylara, Vi si zaslouží jakýkoliv trest, který na ní chceš vykonat. Pokud tak zvolíš, můžeš ji vzbudit. Budeš-li si přát zůstat v Kapli, připravíme pro tebe pokoj. Jestli si chceš promluvit s Uly, její ranní lekce končí za dvě hodiny. Kdybys mě potřebovala, budu ve svém pokoji. Zeptej se některé vychovatelky − každé mladé ženy oblečené v bílém − a ona tě odvede, kam si budeš přát.“
S tím Ariel odešla a nechala Elene s Vi samotnou.
Když sestra odešla, Elene se rozhlédla kolem sebe. Najednou v dohledu nikdo nebyl. Dotkla se nože u opasku. Mohla Vi zabít a prostě odejít. Mohla by ji zabít. Už věděla jak.
Přimhouřila oči na tenké štěrbinky. Bože, já to nedokážu.
Po dlouhé chvíli vydechla, povolila čelist, dovolila si uvolnit se a otevřela oči.
Vi před ní stále ležela − překrásná, klidná, půvabná. Ale místo aby si ji znova vybavila jako ženu z Jadwinova panství, která vzbuzuje závist a žárlivost, Elene si ji představila jako dítě. Vi byla krásnou holčičkou v Doupatech, stejně jako byla krásnou holčičkou v Doupatech Elene. Ani jedna z nich z toho nevyšla bez jizev. Elene se podívala na Vi a rozhodla se, že si ji v mysli zafixuje jako dítě, překrásnou bezstarostnou holčičku s ohnivě rudými vlasy, než ji poskvrnila Doupata.
Nikdy neměla přítele. Elene nevěděla, jestli je to její vlastní myšlenka, nebo hlas Jediného Boha, ale okamžitě poznala, čeho si od ní On žádá.
Elene zhluboka dýchala, přimrzlá na jednom místě. Je to příliš těžké, Bože. Nejde to. Ne po tom, co udělala. Chtěla bych ji nenávidět. Chtěla bych být silná. Chci, aby zaplatila. Mluvila, vztekala se a žádala spravedlnost, aby Vi trpěla, a Bůh nic neříkal. Přesto si byla jistá, že cítí Jeho přítomnost. A když skončila, On tu stále byl a Elene věděla, že před ní leží prostá volba − poslechnout, nebo neposlechnout.
Ještě jednou se zhluboka nadechla, pak se posadila na židli vedle Viiny postele a čekala, až se probudí.
Ariel, která je na schodišti sledovala škvírkou ve dveřích, si oddechla. Uvolnila svůj Talent a nechala dveře zavřít. Další riskantní hra, další výhra. Doufala, že ji štěstí ještě dlouho neopustí.
25.
Ošobi Takeda zavrčel. „Ty také.“ Odznaky úřadu nosil, jako jiní nosí zbroj, ne jako ozdoby. Ošobimu bylo asi třicet, byl svalnatý a budil respekt. Opeřenou helmici nosil samozřejmě otevřenou, aby stavěl na odiv kroužky klanu Takeda, které lemovaly jeho pravé oko, spolu se šesti ocelovými řetízky, jež je za hlavou spojovaly s pravým uchem. Ryby na helmici měl pozlacené, stejně jako galerus, zbroj z kůže a plátů chránící levou paži. Jeho trojzubec byl stejně vysoký jako on. Síť pohupující se na jeho zádech visela z trnů na chráničích ramen jako plášť, na okrajích bývala obvykle zatížená olovem, aby se po hození lépe rozvinula. Ošobi síť zatěžoval malými dýkami. Mohla se používat nejen jako síť, ale v rukou zkušeného válečníka i jako štít nebo řemdih. Soudě podle množství jizev a vlnících se svalů na Ošobiho nahé hrudi Solon hádal, že právě zkušeným válečníkem se Ošobi Takeda stal. Dorostl do svého jména. Ošobi totiž znamenalo velká kočka nebo tygr, ale Solon si pamatoval, že mu říkávali Ošibi − koťátko. Solon si nedokázal představit, že by mu tak někdo řekl i teď.
„Žádám o čest setkat se s císařovnou Wariyamo,“ řekl Solon. Bylo to vykalkulované prohlášení, nezdůrazňoval vlastní postavení a uznával to její.
„Jsi zatčen,“ řekl mu Ošobi. V okamžiku zvedl síť z trnů na svých ramenou. Vypadal, že hledá záminku pro její použití.
Ten muž byl idiot. Solon byl mág a Ošobi by na to neměl zapomínat. Jistě, Solon mága nepřipomínal. Po deseti letech ve službách vévody Regna Gyra sám vypadal jako tvrdý zjizvený válečník, třebaže mu rostly nepřirozeně bílé vlasy. „Jaké je obvinění? Mám jistá práva, mikaidone. Pokud ne jako princ,“ pohladil si tvář bez kroužků, „tak určitě jako šlechtic.“ Srdce mu pokleslo. Tak Kaede zuří. Mělo by ho to překvapovat?
„Tvůj bratr připravil rod Tofusin o všechna práva. Půjdeš, nebo tě odtáhneme.“
Co můj bratr provedl? Solon bratrovu vládu strávil na různých magických školách a Dorianovo proroctví Solona vyslalo do Cenarie v době, kdy Sijuron Tofusin zemřel. Nebyli si blízcí, Sij byl o deset let starší, ale Solonovy vzpomínky na něj byly příjemné. Ošobiho zjevně ne.
Solon se pousmál. „To bylo drsné, Ošibi.“
Ošobi se ohnal násadou trojzubce po Solonově hlavě. Solon ji chytil přímo do otevřené dlaně a počastoval Ošobiho pohrdavým pohledem.
„Půjdu,“ řekl Solon. Srdce se mu proměnilo v olovo. V průběhu Sijuronovy vlády Solon s Feirem a Dorianem brázdil Midcyru křížem krážem, když hledali Curoch, proto ho nepřekvapovalo, že toho o domově slyšel tak málo. A když zatajil svou identitu a zamířil do Cenarie, aby sloužil jednomu z Dorianových proroctví, nikomu doma neřekl, co se chystá udělat. Teď mu to ticho připadalo zlověstné. V posledních letech se mu navíc neznalost nedařilo rozptýlit. Kvůli nutnosti skrývat totožnost se Solon vyhýbal každému Sethimu, na kterého narazil, a ti, co ho potkali, si hned všimli chybějících kroužků a vyhýbali se mu jako vyhnanci. Ale i obvyklých zpráv, jež z ciziny zaslechl, bylo málo, protože Sethijci se s cizinci příliš nebavili.
Když však vyjeli k zámku, Solon vnímal pachy a místa starého domova a trocha napětí se vytratila. Tahle země ho uklidňovala. Zapomněl, jak moc mu chybí rudé kopce v Agrigolay. Když mikaidonův těžký čtyřkolový vůz rachotil po dlážděné cestě k císařskému paláci, Solonovy oči to táhlo k západu. Ve většině měst se kolem přístupové cesty k paláci namačkalo co nejvíc budov, domovů i obchodů. Ale na Sethu budovy stály jen na východní straně Císařské silnice. Na západě se rozkládaly stovky let staré vinohrady, v dokonalých řadách se vinuly přes kopce, kam oko dohlédlo. Vinná réva byla obtěžkaná velkými hrozny, vinaři kontrolovali jejich zralost. Ke sklizni dojde každým dnem.
Většina království od lordů požadovala, aby jim každé léto poskytli určitý počet mužů pro válku. Na Sethu odvedence potřebovali na podzim, když dozrály hrozny. Solon už zahlédl obrovské široké koše naskládané na konci každé řady. K ochraně vinohradů nebylo zapotřebí žádných zdí. Víno bylo pýchou a životodárnou krví Sethu. Nikdo ze sethijských občanů by révě neublížil, nestrpěli by to ani u cizince, krádež odřezků z těchto vinohradů už jednou vyvolala válku mezi Sethem a Ladeší. Ztráta půl tuctu lodí byla považována za nízkou cenu, když potopili loď ladešianského obchodníka i s celou jeho eskortou, který převážel odřezky zpátky do Ladeše, aby založil konkurenční vinohrad. Ladeš měla monopol na hedvábí, ale kdo chtěl skvělé víno, kupoval ho ze Sethu.
Podle Solona, stejně jako podle většiny Sethijců, neobohacovaly vinice Seth jen krásou, ale i významem. Cyklus sázení, roubování, prořezávání, hnojení a čekání − to vše se odráželo v každém obyvateli ostrova.
Přejeli poslední pahorek a Solon poprvé po dvanácti letech spatřil Běloskalý zámek. Postavený z bílého mramoru, svědectví nesmírného bohatství, kterého si impérium na svém vrcholu užívalo. Bílý mramor se nikde na ostrovech netěžil a převážet ho přes oceán bylo tak drahé, že Solon při každém pohledu na zámek cítil úctu a zároveň se trochu styděl za marnotratnost předků. Hospodářské budovy, kovárny, kasárna, domy služebnictva, stodoly, psince, sýpky a skladiště obkroužily za žulovou zdí úpatí kopce, ale korunou byl zámek. Schody dost široké, aby koně mohli vyjet až do vnějšího sálu. Ten měl střechu, ale žádné zdi, z podivných důvodů ho nechali otevřený vrtochům přírody. Obrovské rýhované sloupy z mramoru podpíraly majestátní střechu z mramoru, onyxu a barevného skla.
Na úpatí schodů nařídil Ošobi doprovodu zastavit. „Bude to po dobrém, nebo po zlém?“ zeptal se.
„Přišel jsem problémy vyřešit, ne je vyvolávat,“ odvětil Solon.
„Na to je pozdě,“ řekl Ošobi. „V přízemí máš připravený pokoj.“
Solon přikývl. Šlechtickou návštěvu by ubytovali v prvním patře a on by si možná zasloužil i druhé, ale bylo to lepší než žalář a Kaede tak dostane čas rozhodnout se, co s ním udělá.
Spolu vystoupali po schodišti, přitáhli k sobě jen pár pohledů. Ošobiho tu zřejmě vídali často a Solonovo oblečení bylo cenarijské, ne sethijské, proto na dálku nikdo nepřikládal chybějícím kroužkům větší význam. Kromě toho se blížil čas sklizně a každý měl spoustu jiné práce.
Při stavbě vnějšího sálu pomáhali astronomové, proto barevné sklo nabízelo v každém ročním období vhodná umělecká díla. Právě teď zaplavovalo sluneční světlo vnější halu purpurovými scénami ze sklizně a mačkání hroznů, ženy tančily v kádích se sukněmi zdviženými nad kotníky víc, než bylo nezbytně nutné, a muži tleskali a veselili se s nimi. Dále tu byly výjevy z válek, mořeplavby, rybaření, velkolepých bálů a festivalů na počest Nysa. Některé panely byly světlejší než ostatní a připomínaly Solonovi vzácné krupobití, které rozbilo tucty panelů, když byl ještě kluk. Vzpomněl si na otce, jak proklíná předky. Kdo mohl použít sklo jako střechu? Samozřejmě neměl na výběr a musel rozbité panely vyměnit i přes jejich zničující cenu. Nemohl dovolit, aby se vstupní hala změnila v ruiny.
Ošobi a Solon prošli velkými dveřmi z černého dubu. U každé stěny se tu zvedala bílá schodiště, tlustý rudý koberec se táhl dál do paláce, halu lemovaly sochy ze zlata a mramoru. Když zamířili k postranním dveřím za jedním schodištěm, k Ošobimu přistoupil nejstarší muž, jakého kdy Solon viděl. Muž se však zarazil dřív, než mohl něco říct, a s otevřenou pusou zíral na Solona. Byl to starý komorník rodu Wariyamo, otrok, který se rozhodl natrvalo zůstat v jejich službách, než aby po sedmi letech přijal svobodu, a Solona nepochybně poznal. Po chvíli se uklidnil a zašeptal něco Ošobimu. Ten okamžitě změnil směr a naznačil Solonovi, ať ho následuje do dlouhé chodby.
Prošli jí, míjeli dekorativní geometrické vzory a hvězdy − všechny vytvořené z kopí a mečů. Další vystavované plýtvání, které mělo poslat jasný vzkaz příchozím velvyslancům − máme tolik zbraní, že z nich můžeme dělat ozdoby. Bylo to však, pomyslel si Solon, rozumnější plýtvání než barevná skla. Dlouhá chodba byla s výjimkou stráží u vzdálených dveří prázdná a oba strážní byli příliš mladí, aby Solona poznali. Rychle otevřeli dveře do vnitřního dvora, takže Ošobi nemusel ani zpomalit. Ošobi provedl Solona kolem velkého trůnu, ze kterého vládl Solonův otec i bratr, a mířil dál do vnitřního dvora.
Dveře se otevíraly na úpatí schodiště podpíraném lvy. Vystoupali po jednadvaceti schodech a Solon cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Pak ji uviděl.
Kaede Wariyamo měla černé vlasy a dokonalou olivovou pleť. Hluboké hnědé oči, vznešený nos, široká ústa s plnými rty, štíhlý krk. V souladu s nadcházející sklizní měla vlasy svázané do prostého ohonu a oblékla se do jednoduché bavlněné nagiky. Nagika byla róba s jediným ramínkem, látka se spojovala na boku a spadala až na podlahu, zcela zakrývala kotníky, jedno ňadro ponechávala odhalené. Nebylo to tím, jak Solon při mnoha příležitostech vysvětloval Midcyřanům, že by sethijští muži neshledávali ženská ňadra pěkná a přirozeně ženská. Prostě je nevzrušovala tak moc jako zbytek světa. Na Sethu muž komentoval ženská prsa stejně otevřeně jako Midcyřan ženské oči. Ale po deseti letech strávených v Midcyru se Solonovi zrychlil tep, když viděl ženu, kterou stále miloval, takto odhalenou. Kaede teď bylo dvacet osm let a nevinnost dívky, již znával, se z její tváře už z větší části vytratila. Do popředí se dostala její inteligence a ocel, která kdysi ležela pohřbená hluboko v jejím nitru, se nyní nacházela těsně pod povrchem. Otvory po klanových kroužcích na její pravé tváři už se dávno zatáhly, ale dolíčky zůstaly a ukazovaly světu, že se nenarodila jako císařovna.
Solona napadlo, že je ještě krásnější než tenkrát. Vzpomněl si na den, kdy se odešel učit k mágům. Líbal ten štíhlý krk, hladil ňadra. Stále si pamatoval vůni jejích vlasů. Bylo to právě v této místnosti, mysleli si, že je tu nikdo nenajde. Musel stále přemýšlet, jestli by ho nakonec zastavila. Ale to nikdy nezjistili. Její matka, Daune Wariyamo, je našla a zahrnula urážkami, dávala jim tak odporná jména, že být o trochu starší, vyhodil by ji za to z paláce. Toho plivání jedu neušetřila ani vlastní dceru. Tehdy Solon Kaede zklamal. Dovolil svému zahanbení, aby mu zabránilo chránit Kaede, která byla mladší a mnohem zranitelnější než on. Byla to první z mnoha výčitek, které si s ní spojoval.
„Och, Kaede,“ řekl, „tvá krása zahanbuje i samotné hvězdy. Proč jsi mi nikdy nenapsala?“
Náhlá něžnost v jejích očích se zakalila v ocel. Vrazila mu pohlavek.
„Stráže! Hoďte toho bastarda do žaláře!“
26.
Sa’ceurai stále spali. Kylar neudělal tu chybu, aby si myslel, že je ranní útok zastihne nepřipravené. Klidně si mohli přispat, pozabíjet Cenarijce a ještě v klidu posnídat.
Přestalo sněžit, Kylar se proto dostal ke stanu Lantana Garuwašiho ve skvělém čase. Vojevůdce spal na obyčejné rohoži u stěny stanu.
Kylar se zastavil u stolu plného map. Tak detailní nikdy neviděl. Byly tu mapy města s úseky ve třech různých barvách, které zobrazovaly odlišné cíle. Kylar si ani nebyl jistý, co která barva znázorňuje. Ležely tu i mapy okolí města s vyznačenými vrstevnicemi, poznámkami o stavu cest a pozoruhodně podrobná námořní mapa Pašeráckého poloostrova. Kostky, ve kterých byly zasazeny vlajky regimentů, reprezentovaly různé oddíly rozmístěné ve městě i mimo ně, dokonce tu našel i nové regimenty Králíků, což znamenalo, že ve městě jsou špioni a dokáží z něj vynášet informace. Viděl tu i větší mapy celé země s vyznačenými poznámkami i dohady. Zatím nevěděli, kdo drží Kvílivé větry. Nebyli si jistí silou Lae’knaughtu na jihovýchodě. Ale na poslední mapě našel kostky představující smrt Cenarie.
Kostky na větší mapě reprezentovaly Loganovy oddíly, odhady byly o trochu vyšší než skutečný stav, a za nimi ceuranské posily.
Nejsem generál, jen pouhý zabiják. A hlupák. Kylar to měl přímo před očima a myslel si, že o celkové situaci ví víc než generálové ve městě. Lantano Garuwaši spěchal k městu bez koní a zásob, ale to neznamenalo, že zbytku mužů neřekl, aby ho následovali.
On to udělal. Byli jen pár dní odsud, za Loganovou armádou, a Logan o nich nevěděl. Garuwaši zatím vyslal kontingent sa’ceurai, aby obešel Loganovy jednotky a zajistil zásobovací trasu.
Mezi papíry našel plány na najmutí pirátů, kteří by odřízli pašerácké cesty od města, a další na vyvolání vzpoury v Doupatech. Už vyjednával se Sa’kagé, o které generálové věděli, že zná všechny pašerácké tunely. Momentálně byly podmínky Sa’kagé nepřijatelné, ale generálové si byli jistí, že nabídky Sa’kagé budou mnohem vstřícnější, až dorazí zásobovací konvoj a Cenarijci budou přihlížet jejich hostinám.
Čím víc si toho Kylar přečetl, tím hůře se cítil. Samozřejmě čekal, že bude Sa’kagé jednat s Ceurany. Jedna věc byla nekolaborovat s Khalidořany, kteří chtěli vyhladit celou Cenarii, a něco úplně jiného zradit neoblíbenou královnu kvůli rozumnému muži, který nebude zasahovat do obchodů Sa’kagé. Jakmile dorazí zásobovací konvoj, Máma K. pochopí, že je konec. Pokusí se minimalizovat krveprolití, ale co bude lepší − tisíce hladovějících v Doupatech, nebo stovka sražených šlechtických hlav? Pašerácké tunely se budou brzy hemžit sa’ceurai.
„Noční anděli,“ pozdravil ho Lantano Garuwaši, když vstal z rohože.
Kylar zkontroloval, jestli je stále neviditelný. Podíval se na papíry ve své ruce, které očividně visely ve vzduchu. Zrušil neviditelnost. „Dobré ráno, vojevůdce.“
Lantano Garuwaši byl vzácný případ muže, který vypadá hrozivěji napůl nahý než v plné zbroji. Na těle neměl žádný tuk, a zatímco většina šermířů měla šlachovité postavy jako Kylar, Garuwaši měl hrudník kováře, každý sval jasně vyrýsovaný − a velký. Na pažích, hrudi a břichu měl síť jizev, ale žádná nebyla dost hluboká, aby poškodila sval a zpomalovala jeho pohyb. Byla to zranění muže, jehož chyby byly vzácné a malé.
Potřásl hlavou, jako by oklepával spánek, ale Kylar si myslel, že jde o vykalkulovaný pohyb, který měl zachřestit korálky na koncích šedesáti kadeří, vpletených v jeho vlasech, jako kuličkami v kalíšku. Lantano Garuwaši se na Kylara neradostně usmál. „Čekal jsem tě,“ řekl.
Kylar tomu nevěřil, ale jak jinak mohl spát tak lehce, že ho vzbudilo šustění papírů na pět stop vzdáleném stole? „Kdybys mě očekával, stan by byl obklíčen padesátí sa’ceurai.“
„Vím, že přijdeš, od chvíle, kdy mi hlídka nahlásila, že jí někdo svázal tkaničky.“
Kylarovi spadla brada. „On se sám nahlásil?“
Garuwaši se spokojeně zasmál. Kylar ho chtěl považovat za arogantního, ale smích byl nakažlivý. „Lehce jsem ho potrestal a bohatě odměnil − přesně jak očekával.“
„Ten parch…“ Pokaždé, když Kylar něco udělal jen pro zábavu, omlátili mu to o hlavu.
~ Nevidíš v tom jisté ponaučení? ~
Kylar si ka’kari nevšímal. „No, když jsi mě tedy očekával… tohle všechno je podvrh.“ Upustil papíry na stůl. „Žádný zásobovací konvoj není.“
Garuwašiho úsměv povadl. „Je, a přijíždí,“ řekl. „Pokud mi nevěříš, počkej dva dny. Pověz mi, opravdu si myslíš, že jsme všechny tyhle zprávy napsali mezi tím, co sis hrál s mou hlídkou, a touto chvílí? To by byla pořádná námaha, nemyslíš? A ode mne by bylo hloupé, kdybych to pokazil přiznáním, že jsem tě čekal.“
Kylar zamrkal. „Tak o jakou hru tady jde?“
Garuwaši se začal oblékat. „Och, to k sobě budeme oba upřímní?“
„Mohlo by to být rychlejší než lhaní.“
Garuwaši zaváhal. „To mi stačí. Chci se stát králem, Noční anděli.“
„Nejvyšším králem?“ zeptal se Kylar.
Garuwaši se na něj nechápavě podíval. „Říkáš to, jako by to pro tebe něco znamenalo.“
Kylar proklel svou unáhlenost. „Zvěst, kterou jsem zaslechl.“
„Proč bych si měl přát být Nejvyšším králem? Cenarie a Ceura jsou přibližně stejně velké a nedělí je velká vzdálenost. Jmenováním podřízeného krále bych si jen vytvořil rivala.“ Mávl nad tím rukou a utáhl opasek kolem tenké hedvábné košile. „Do roka se stanu králem Ceury. Už jsem si vydobyl úctu, což mým záměrům jen poslouží. Ale v našem hlavním městě, Aenu, mě považují za barbara. ‚Zběhlý ve válce, ano, ale může být řezník králem?‘ Takhle napadají muže, který je příliš úspěšný. Proto bych dal přednost obsazení tohoto města bez zabíjení. Oba víme, že Cenarii dobýt dokáži. Nechal jsem tě číst dost dlouho, abys to pochopil, že ano?“
„Tak co chceš?“ zeptal se Kylar.
„Kapitulaci, bezpodmínečnou. Dávám ti slovo, že budu milosrdný. Na jaře odejdeme, abych získal trůn, a jakmile se tak stane, vrátím vládu nad touto říší královně.“
Kylar si nemohl pomoct a znechuceně se otřásl.
Garuwaši si toho všiml. „Dáváš snad přednost tomu, aby se králem stal vévoda Gyre? Dobře. Dokonce vám vrátím polovinu pokladu. Krom toho mí muži stráví zimu potíráním Sa’kagé. Pověz mi, není to dostačující cena za stravu a ubytování? Nemá to cenu poloviny královského pokladu?“
~ Zvláště když uvážíme, že pokladnice je úplně prázdná? ~
Pak si Kylar uvědomil, že Lantano Garuwaši ví, že Khalidořané si všechno odvezli. Garuwaši prostě nabízel královně vítězství, které by ukojilo její pýchu. Chceš polovinu pokladu? Tady máš polovinu ničeho! A když nechá Ceurany mluvit o tom, jak Garuwaši přislíbil ponechat polovinu pokladu Cenarii, pomůže to jeho pověsti velkorysého muže bez ohledu na to, jak malá ta polovina bude.
„Myslíš, že ti Cenarie uvěří? Řekneš to lidem, kteří nedávno trpěli pod nejhorším tyranem, jakého si dokážeš představit?“
„Bude to obtížné,“ pokrčil Garuwaši rameny. „Můžeme to udělat tak, jak uznáš za vhodné. Ale pokud budou muset moji muži za toto město zaplatit krví, vezmou si vaši krev na oplátku. Odnes ty papíry své královně. Počkej pár dní, aby sis ověřil, že neblufuji. A jen tak mimochodem, útok, co plánujete na ráno, není dobrý nápad. Pošli Králíky proti pánům meče a obléhání dnes skončí.“
Kylar nad tím mávnul rukou. „Už ho odvolali. Hloupý nápad.“
„Pak tedy máš moc změnit pár věcí. Napadlo mě to.“
Byla to jen mimoděčná poznámka, ale Kylara zasáhla naplno. Jak jsem se sem dostal? Lehkovážně tu vyjednávám o desetitisících životech a osudu celé země.
Jak to přijme Logan? Kylar by mohl do písmene dodržet přísahu a všichni kromě Terah Graesinové vyhrají. Terah nezabije on, Lantano Garuwaši to udělá za něj.
Garuwaši byl čestný muž, ale to neznamenalo, že bude i dobrý muž. Ceuranská kultura po něm nepožadovala, aby se omlouval za touhu po moci. Může svým slibům dostát. Bude milosrdný − podle vlastní definice milosrdenství, a Kylar neměl příležitost poznat ho dostatečně dobře, aby věděl, jaká ta definice bude. Ceuranští šlechtici ho nazývají barbarem? Co když mají pravdu?
Ale na straně Cenarie bylo v sázce životů víc. Kylar se po zabití Bohokrále Ursuula ve městě moc dlouho nezdržel, ale každý překypoval historkami a pýchou na Nocta Hematu.
Cenarii vypálili do základu a z popele se snažilo vyklíčit něco dobrého. Byla Cenarie zemí, kde se malí stanou velkými navzdory nepřízni osudu − jak se stalo za Nocta Hematy a v bitvě u Pavvilova háje? Nebo byli otloukánkem Midcyru − odsouzení k obsazení sousedy, které míjejí útoky agresorů jen proto, že jim nikdo kvůli hrozbě hluboké korupce nechce vládnout?
V Cenarii žily velké osobnosti. Máma K., Logan, hrabě Drake a Durzo byli velikáni. Nemohli mít stejné hrdiny jako v ostatních zemích? Nemohl by být Zjizvený Wrable velebeným vojákem místo nájemným vrahem? Kylar si to myslel, ale v cestě tomu stály dvě věci − invaze tohoto muže a Terah Graesinová.
„Obávám se, že ti to nemohu dovolit,“ řekl Kylar.
Zcela oblečený Garuwaši zahákl palce za opasek, který by obvykle držel jeho meče. Musel to být zvyk, znamení každému, kdo by chtěl Garuwašiho vyzvat a zpochybňovat jeho rychlost. Nonšalantně palce vytáhl. „Chceš mě zabít?“ zeptal se. „Bude obtížné bojovat s neviditelným mužem, ale myslel jsem si, že tohle už jsme překonali.“
Kylar ho ignoroval. Díval se za Ceurana na jeho spací rohož. Tam v pochvě ležel meč, který vypadal úplně stejně jako Ceur’caelestos. Meč, který si Lantano Garuwaši nepřipnul k opasku. Meč, který Kylar zahodil do Ezrova lesa.
„Pěkný meč,“ poznamenal Kylar.
Lantano Garuwaši zrudl. Přestože se to hned snažil zakrýt úsměvem, na bledé tváři to skrýt nemohl.
„Co by tvoji muži řekli, kdyby zjistili, že je to padělek? Máš zájem neprolévat krev? Co takhle zájem netasit meč?“
Vzhledem k okolnostem Kylara napadlo, že Garuwaši vztek zvládá docela dobře. Oči mu ochladly, jeho svaly se uvolnily. To nebylo uvolnění lenocha, ale šermíře. Kylar slyšel, že Garuwaši jednomu muži vytrhl ohryzek dřív, než protivník stihl vytáhnout meč. Nevěřil, že by muž bez Talentu něco takového zvládl. Teď svůj názor přehodnotil.
Ale Lantano Garuwaši nezaútočil. Místo toho zvedl falešný Ceur’caelestos a připnul si ho k opasku. Donutil svou tvář k lehce potěšenému výrazu. „Znám tvé tajemství, Noční anděli. Vybudoval sis falešnou identitu jako Kylar Stern. Nechtěl bys o ni přijít, že ne? Nechtěl bys to přece ztratit? Všechny přátele a přístup k věcem, které bys jako Noční anděl nezjistil.“
„Připomeň mi, ať za to Feirovi poděkuji.“ Kylar se zarazil. To tomu Ceuranovi jeho triky nikdy nedojdou? „V mnoha ohledech by mi ublížilo, kdybych o Kylara Sterna přišel. Ale Kylar Stern není vše, co mám. Jméno si můžu změnit.“
„Změnit si jméno není nic těžkého,“ připustil Garuwaši. „To v Ceuře víme. Občas to uděláme, abychom připomněli velké události našich životů, ale tvář…“ zadrhl se, když si Kylar přejel dlaní po tváři a nasadil Durzovu masku, „…ehm, je něco úplně jiného, že?“
„Ztratit identitu mě bude stát roky námahy,“ uznal Kylar. „Na druhou stranu, ty nemůžeš tasit meč a vést muže, vůbec tedy nezáleží na tom, o kolik jsi silnější než my. Ceuru znám dost dobře, abych věděl, že král nemůže vládnout železným mečem a nic není jako aceuran sa’ceurai.“
Lantano Garuwaši pozvedl obočí. Podíval se na meč v pochvě u svého boku. „Pokud si přeješ zopakovat náš duel z lesa, prokáži ti tu laskavost. Feir Cousat ten den pro můj meč do Lovcova lesa šel. Přestože se to nikomu před ním nepodařilo, vrátil se, na to ti dávám své slovo jako sa’ceurai. Stále nosím Ceur’caelestos. Pokud mě donutíš, abych ho tasil, nasytím jeho ducha tvojí krví.“
Byla to vážná hrozba, ale slova přísahy na Kylara nepůsobila tak, jak Garuwaši chtěl. „Nosíš jen pochvu a jílec. Řekni, že lžu, Garuwaši, a já půjdu před stan a vyzvu tě před celou armádou na souboj. Tví sa’ceurai tě roztrhají holýma rukama na kusy, až zjistí, že jsi ztratil Ceur’caelestos.“
Garuwašimu na čelisti vystoupily svaly. Dlouho nic neříkal. „Proklatě,“ zaklel nakonec. Zdálo se, že se železo v něm taví. „Proklínám tě, že jsi mě připravil o meč, a proklínám Feira, že mě přinutil žít. Vyšel z Lovcova lesa. Tvrdil, že byl vybrán, aby pro mě vytvořil nový Ceur’caelestos. Věděl, že sa’ceurai by to nikdy nepochopili, proto mi dal jílec a přísahal, že se na jaře vrátí. Věřím mu.“ Garuwaši se zhluboka nadechl. „A teď jsi přišel ty, abys mě znovu zničil. Nevím, jestli tě mám nenávidět, nebo obdivovat, Noční anděli. Málem jsem tě dostal. Viděl jsem ti to ve tváři. To ti triky nikdy nedojdou?“
Kylar se nenechal ukolébat. „Ty Cenarii vůbec nechceš, viď? Ty sis jen myslel, že to bude další rychlé vítězství, které vylepší tvou pověst.“
„Čím je vojevůdce bez války, Noční anděli? Byl jsem neporazitelný, ještě než jsem získal Ceur’caelestos, a teď po mně chceš, abych prohrál − s Cenarii? Netušíš, jaké to je vést muže do boje.“
„Vím, jak se zabíjí. Vím, jaké to je, když žádám po ostatních, aby platili za mé chyby.“
„Víš, jaké to je, když se odmítneš spokojit s menší porcí, kterou ti život nabídl? Myslím, že ano. Dokážeš si mě představit, jak se s vyhrnutými kalhotami krčím vedle bývalého poddaného a trhám rýži? Tyhle ruce nebyly stvořeny pro motyku. Přijal jsi jméno Kylar Stern. Proč? Protože i ty ses narodil se železným mečem.“
„Mí lidé potřebují jídlo, ale vítězství potřebují víc. Zůstanou tu přes zimu, ať už se mnou, nebo beze mě,“ řekl Lantano Garuwaši. „Tunely, které jsme rozšířili, abychom se dostali přes hory, jsou plné řek ledu. Když mě odhalíš, mí sa’ceurai mě zabijí, ale co pak? Obrátí svůj vztek proti tvým lidem. Pro dobro všech, Noční anděli, nech to být. Raději běž a řekni královně, ať se vzdá. Dávám ti slovo, že pokud to udělá, nezemře jediný Cenarijec. Chceme jen jídlo a místo na zimu. Zaručíme jí, že až na jaře odejdeme, vrátí se na trůn.“
A nebudeš žádat víc, až budeš mít Cenarii i Ceur’caelestos?
Kylar zavrtěl hlavou. „Ty se vzdáš.“
„Nemůžu,“ procedil Garuwaši přes zaťaté zuby. „Když se Ceurané vzdávají, položí meče k nohám vítězů.“
Na tohle Kylar nepomyslel. Lantanu Garuwašimu nevadila myšlenka na kapitulaci, ale její fyzické provedení.
„Možná,“ zamyslel se Kylar, „existuje i třetí cesta.“
27.
„Šedesát tisíc mužů?“ ujišťoval se Dorian. „Jak jich mohli shromáždit tak mnoho?“
„Vyvolat by možná bylo lepší slovo, Vaše Svatosti,“ poznamenal drobný Lodrikarec, který generála Nagu doprovázel.
„Kdo jsi?“ zeptal se Dorian.
„Tohle je Ashaiah Vul,“ představil ho generál. „Byl Raptus morgi vašeho otce, Strážce mrtvých. Myslím, že byste si měl poslechnout, co vám chce říct.“
„Nikdy jsem o takovém úřadu neslyšel,“ podivil se Dorian. A raptus navíc neznamenalo strážce. Znamenalo to ten, kdo bere. Zloděj. Dorianovi se zvedl žaludek.
„Z rozkazu vašeho otce a před ním i jeho otce, Vaše Svatosti, to byl utajený úřad,“ vysvětloval Ashaiah Vul. Byl úplně plešatý, měl hrbolatou hlavu a bledou tvář s blízko posazenýma očima, přestože vypadal na necelých čtyřicet. „Byl jsem znám jen jako Strážce. Ruce vašeho otce případným otázkám předcházely.“
Ruce. To byl další problém. Ať už informátorům, mučitelům, špionům a strážným, kteří Bohokráli sloužili jako tisíce dalších rukou, velel kdokoliv, zatím se neodhalil. Bez ohledu na to Dorian pochyboval, že by se mu Ashaiah Vul odvážil lhát.
„Pokračuj,“ vyzval ho Dorian.
„Myslím, že byste možná chtěl jít se mnou, Vaše Svatosti. Stráže bych navrhoval nechat tady.“
Je tohle první pokus o můj život? Pokud ano, byl dost neohrabaný. Proto ho bylo nemožné odmítnout. Až Dorianovi začnou ukládat o život, musí je nemilosrdně rozdrtit. Pak to skončí. „No dobře.“ Dorian naznačil strážím, ať zůstanou, a propustil generála.
Hned na chodbě narazili na Jenine. „Mylorde, jsem tak ráda, že vás vidím,“ řekla a předvedla směsici khalidorské úklony a cenarijského pukrle, bradu zdviženou, oči zavřené jen na pár okamžiků, pravou rukou mávla jako khalidorská dvořanka, zatímco pravou si povytáhla sukni. Smíšená poklona vypadala půvabně. Očividně to cvičila. Připomnělo mu to, že Khalidořané neznají pozdrav, kdy by žena pozdravila muže jako sobě rovného. Khalidorské ženy, které si byly rovné, se zdravily pokývnutím, ale mužům na stejné společenské příčce byly vždy podřízené a pro muže z nižší společnosti neviditelné. A před Bohokrálem se ženy ponižovaly všechny. Tohle byla Jeninina nabídka střední cesty. Usmál se, její řešení ho potěšilo.
Dorian pokývl více než kterýkoliv Bohokrál před ním. „Má paní, potěšení je na mé straně. Jak mohu posloužit?“
„Doufala jsem, že s vámi strávím den. Nechci vám překážet, jen se chci poučit.“
Dorian se podíval na Ashaiaha Vula. Muž se jeho pohledu samozřejmě vyhnul. Neodvažoval se Bohokrálovo rozhodnutí zpochybňovat nebo se podívat na Bohokrálovu ženu. „Obávám se, že se jdeme podívat na něco opravdu nepříjemného. Vy to vidět nechcete. Já to vidět nechci. Raději byste měla počkat v trůnním sále. Brzy se vrátím.“ Dorian se otočil.
„Chci to vidět,“ namítla Jenine. Ashaiah Vul nad její troufalostí zalapal po dechu a potom už jen důkladně studoval podlahu. Když se na něj oba podívali, zrudnul jako rak.
„Tisíceré omluvy, mylorde, vyklouzlo mi to. Omlouvám se za nezdvořilost,“ řekla Jenine. Kousala si ret. „Já − můj otec se nikdy nedíval na věci, na které se dívat nechtěl, a to způsobilo smrt jeho i celé mé rodiny a zpustošilo moji zemi. Vypořádat se s věcmi, jež nemáme rádi, je součást vládnutí. Můj otec to odmítl dělat, protože byl slabý a zkorumpovaný. Jak jinak se to mám naučit, když ne od vás?“
„To, na co se jdu podívat, překonává vše, s čím se kdy váš otec potýkal, ať už ve skutečnosti, nebo ve svých představách,“ vymlouval jí to Dorian.
„Přesto to chci vidět.“ Jenine byla neústupná a Dorian si nemohl pomoct a usmál se. Miloval její sílu, přestože ho překvapovala.
„No dobrá,“ podvolil se. „Ashaiahu, ukaž nám, co jsi chtěl ukázat jen mně. Úplně všechno.“
Ashaiah Vul neřekl nic, předstíral, že nemá vlastní názor − a možná ho skutečně neměl. Bohokrálův nevítaný rozkaz byl jako špatné počasí. Nemuselo se vám líbit, ale nedělali jste si iluze, že ho můžete změnit. Proto je Ashaiah zavedl hluboko do útrob Citadely a potom do tunelů v samotné skále. Dorian v tom muži cítil viry, ale nebylo jich moc. Byl nanejvýš meisterem třetího shu’ra.
Nakonec se Ashaiah Vul zastavil přede dveřmi, které se v ničem nelišily od stovek dveří hluboko pod Citadelou. Vrstva prachu byla v těchto chodbách tak tlustá, že se skoro měnil v zeminu, a bylo zjevné, že místnost nikdo nenavštěvoval častěji než ostatní. Odemkl dveře a otevřel je.
Dorian se dotkl svých virů, když Lodrikarce následoval do temnoty. Jeho první pocit byl, že místnost je obrovská, podobná jeskyni. Vzduch byl těžký, zatuchlý a páchl plísní.
Ashaiah zamumlal zaklínadlo a Dorian rychle vyvolal kolem sebe a Jenine tri štíty. O chvíli později se po oblouku, kterého se Ashaiah dotkl, rozlilo světlo. Sířilo se od oblouku k oblouku, napříč pomalovaným stropem sto stop vysoko. Za pár vteřin se místnost koupala ve světle.
Kdysi to bývala knihovna, místo krásy a světla. Zdi a sloupy měly barvu slonoviny. Nástěnná malba vypadala jako zapomenutá legenda, světlo vycházející z temnoty, okamžik stvoření. Vyzařoval z toho pocit přítomnosti Boha a osudu. Dlouhé třešňové police kdysi podpíraly knihy a svitky, mezi policemi stály stoly, kde mohli učenci studovat.
Nyní na nich ležely očištěné, vybělené kosti. Místnost byla stovky kroků dlouhá, dvakrát tak dlouhá než široká, odstranili z ní všechny knihy a svitky. Na jejich místě, na každé polici, na každém stole, ležely kosti. Na některých policích spočívaly kompletní kostry, ale naaranžované do nelidských forem. Většina polic však obsahovala kosti stejného typu, na ty malé tam byly krabice. Celá police stehenních kostí. Krabice prstních kůstek. Naskládané pánve. Celé páteře a krabice s jednotlivými obratli. A lebky v rozsáhlé centrální oblasti. Hory lebek.
Dorian spustil štíty. Tohle nebyl útok. Alespoň ne na jeho tělo. „Co je to?“
Ashaiah se podíval na Jenine a usoudil, že by měl mluvit pravdu. „Pokud divoké kmeny zaútočí, je tohle naše spása, Vaše Svatosti. Toto je vaše kostnice. Když generál Naga mluvil o klanech vyvolávajících armádu, myslel tím toto. Před dvěma lety nalezl barbarský náčelník prastarý masový hrob a odhalil tajemství, které jsme dlouho považovali jen za naše vlastní.“
„Vyvolávání mrtvých?“
„Svým způsobem, Vaše Svatosti.“
„Svým způsobem?“
„Duše lidí jsou nedotčeny,“ vysvětlil to Ashaiah Vul.
„Dotyky se mi vždycky líbily.“
Ashaiah zamrkal, neodvažoval se usmát. Jenine příliš zaměstnávalo užaslé rozhlížení se kolem. Nemyslel si, že ho slyšela. „Nemáme moc připoutat duše lidí k jejich tělům. Vaši předchůdci se tímto způsobem pokoušeli dosáhnout nesmrtelnosti, ale nikdy to nedopadlo příliš dobře. Tohle je jiné. Říkáme tomu vyvolávání, protože používáme kosti mrtvých a spojujeme je se zvláštním druhem přízraku, který nazýváme Cizinec. Výsledkem je krul. Původně se jim říkalo Padlí, protože ti, co padli v bitvě, mohli být znovu vzkříšeni přítomným vürdmeisterem.“
„Proveď mě tím krok za krokem,“ nařídil Dorian, jeho znechucení rostlo.
„Začíná to v jamách. Vždycky to tam začínalo. Bohokrálové tvrdili, že ruda pod Khaliras je mocná, a proto jsou otroci, zločinci a zajatí nepřátelé nuceni tam pracovat. Je to lež. My jejich práci nepotřebujeme, ruda nás nezajímá. Od zajatců potřebujeme kosti a utrpení. Jejich kosti nám dají základ. Utrpení přiláká Cizince.“
„Co jsou ti Cizinci zač?“ chtěl vědět Dorian.
„Netušíme. Někteří z nich jsou tu celá milénia, ale navzdory délce jejich existence jsou pro nás záhadou. Nemají fyzická těla − přestože můj mistr tvrdil, že kdysi chodili po této zemi, milovali se se ženami a jejich děti, nephilimové, se staly hrdiny dávných časů. To jméno jim přisoudili jižané, kteří tvrdí, že Cizinci bývali dětmi Jediného Boha, který je svrhl z nebes.“ Lehce se pousmál, očividně litoval, že se zmínil o náboženství jižanů.
„Co se stalo?“
„Nevíme. Ale Cizinci už dlouho mohou nosit nová těla. Proto sbíráme těla našich mrtvých a odevzdáváme je Cizincům, aby je mohli používat. Mimochodem, právě proto se Bohokrálové nechávají spalovat − chtějí se vyhnout podobnému využití svých kostí.“
„A potom?“
„Opravdové kosti jsou nezbytné, ale nestačí, aby Padlí získali pocit ztělesnění, a právě za ztělesnění nám nabízí své služby. Dáme jim maso. Nemusí vypadat lidsky. Někteří Bohokrálové věří, že je možné používat veškeré myslitelné tvary a skládat lidské kosti do koňských nebo psích figur. Připoutání Padlých je potom obtížnější, protože oni si přejí být lidmi, ne koňmi, ale stvoříte tak skvělého koně.“
„A svalovinu, kůži a tak dále je nutné vytvořit stejně pečlivě jako kostry?“ zeptal se Dorian. Vystudoval jako Léčitel a nedokázal si představit magii tak složitou, že by stvořila kompletní žijící tělo.
„Dejte jim správnou kostru a dostatek jílu a vody a Cizinci pomohou magií vytvořit svaly, šlachy a kůži. Nejsou tak odolní jako lidé. Bohokrál Roygaris dokázal vyrobit krula, který žil deset let, možná i víc, ale on byl výjimečný anatom. Dokázal vytvářet koňské kruly a také vlky, tygry, mamuty a další stvoření, jejichž jména už dávno neznáme.“
„Fungují jako živé bytosti?“
„Oni jsou živé bytosti, Vaše Svatosti. Dýchají, jedí a…“ znovu se podíval na Jenine, „…kálí. Jen nemají stejné smysly jako člověk. Bolest, která by každého člověka vyřadila z boje, jim neuškodí. Nestěžují si na hlad. Upozorní na něj jen tehdy, když už to trvá tak dlouho, že to ohrožuje jejich fungování.“
„Oni mluví?“
„Trochu a špatně. Ale ve tmě vidí mnohem lépe než lidé, i když ne tak daleko. Dobré oči se vytvářejí velmi obtížně. Jsou to mizerní lukostřelci. Mají emoce, ale jejich rejstřík se od lidí liší. Strach je neskutečně vzácný. Uvědomují si, že dokud bude přežívat linie Bohokrálů, budou po zničení svých těl s velkou pravděpodobností dřív nebo později vloženi do jiných.“
„Jsou poslušní?“
„Zcela, ve většině případů, ale pociťují neuvěřitelnou nenávist ke všemu živému. Nikdy nepomáhají něco stavět, dokonce ani válečně stroje ne. Pouze ničí. Proběhly experimenty, kdy zkusili zavřít krula do místnosti s vězněm a řekli mu, že pokud vězně zabije, zemře i on. Krul vězně pokaždé zabil. Zkoušeli to se ženami, starci i dětmi − nic to nezměnilo, jen děti zabili rychleji. Nemůžete po nich chtít, aby obsadili město a nezabili ty, co se vzdají. Také dychtí po lidském mase. Zdá se, že jeho pojídání je činí silnějšími. Netušíme proč.“
„Můj otec shromažďoval tyto kosti, ale nikdy je nepoužil.“ To bylo divné. Dorian si to převracel v hlavě. Možná měl Garoth Ursuul příliš velké mravní cítění.
„Mýlíte se, Vaše Svatosti. Váš ctěný otec je použil, i když jen jednou. Když se vzbouřil klan Hil. Tehdy zjistil, že klan Hil bojoval do posledního muže, protože věděl, že budou všichni snědeni a znesvěceni. Váš otec řekl, že chce mít živé muže, kterým by vládl. Krulové si přáli jen popel. Schovával si je pro případ velké nouze. K ničemu takovému nikdy nedošlo, proto je jich tady taková zásoba.“
„Kolik jich máme?“
„Okolo pětaosmdesáti tisíc. Když je organizujeme, musíme zachovat jejich hierarchii. Jejich početní systém se od našeho liší.“
„Co tím myslíš?“
„Dokonce i naše názvy číslovek se odvozují v desítkách − desítky, stovky, tisíce, desetitisíce, statisíce, miliony. Jejich početní systém je založený na třináctkách − můj mistr tvrdil, že právě odsud pramení pověry, které se s číslem třináct pojí. S těmito čísly jsou pevně svázáni. Samotný meister může vést dvanáct krulů, pokud jich ale chce mít třináct nebo víc, musí ovládnout třináctého, který se od ostatních liší − to je bílý krul nazývaný daemon. Bílý krul je rychlejší, víc než šest stop vysoký a k jeho vyvolání je zapotřebí více magie. Četu tvoří třináct oddílů − sto šedesát devět krulů. Když vyvoláte třináct oddílů, musíte kvůli přidání byť jediného krula vyvolat kostěje. Kostějové mluví dobře, jsou chytřejší, odolnější a dokáží používat magii.“
„Viry?“
„Ne. Buď jde o Talent, nebo o něco velmi podobného. Třináct kostějů vytváří legii. Pokud ji nechcete vést vy osobně, legie potřebuje fienda. Třináct fiendů tvoří armádu − dvacet osm tisíc pět set šedesát jeden krulů. Vaše Svatost má dostatek kostí na tři armády, pokud ovládnete dva arkanghúly, kteří by vedli zbývající dvě. Všeho všudy vám vznikne vojsko o síle větší než pětaosmdesát krulů.“
„Co by se stalo, kdybych měl třináct arkanghúlů? Kolik by to bylo? Kolem čtyř set tisíc krulů?“
„Nevím, Vaše Svatosti.“ Ashaiah však vypadal vyděšeně a Doriana napadlo, že mu lže.
„Zkoušel to někdy někdo? Nemusíš mi lhát.“
Muž divoce zamrkal. „Jediné zvěsti, které jsem o tom zaslechl, jsou samé rouhačství, Vaše Svatosti.“
„Coby Bohokrál ti rouhání odpouštím.“
Strážce znovu zamrkal, ale vypadalo to, že po chvíli strach ovládl. „Můj předchůdce, strážce Yrrgin, tvrdil, že zakladatel vaší linie, Bohokrál Roygaris, se o to pokusil. Na ten pokus potřeboval stovky tisíc koster, proto napadl území, které dnes nazýváme Mrazem. Strážce Yrrgin tvrdil, že se tam kdysi rozkládala vyspělá civilizace se spoustou mocných měst. Roygaris ji obsadil bez větších obtíží, protože ho považovali za spojence. Pustili ho do svých táborů a on je pobil − celou jejich civilizaci. Strážce Yrrgin tvrdil, že nad třinácti arkanghúly nalezl Bohokrál Roygaris hodnost, kterou nazval pán noci. S jediným pánem noci Roygaris dobyl zbytek Mrazu a jeho armády jen rostly. Ale jeho to neuspokojovalo. Myslel si, že když ovládne třináct pánů noci, ovládne samotného Boha. Nedokáži si představit, že tenkrát na světě vůbec bylo tolik lidí, ale můj mistr tvrdil, že se mu podařilo zajmout a poslat na smrt téměř pět milionů, a tam, nad pány noci, nalezl…“ Strážce byl bledý a potil se, chraplavě šeptal. „Tam nalezl Khali. Ta ho zničila a stala se naší bohyní. Dala nám viry, skrze které si nás připoutala, a učinila z nás ničitele. Proto ji uctíváme skrze utrpení, protože stejně jako všichni Cizinci i Khali nenávidí veškerý život.“
„Co se stalo, Ashaiahu?“
Strážcův hlas přešel v nejtišší šepot. „Jorsin Alkestes.“
Dorianovo srdce sevřel chlad. Tuhle historii už slyšel, ale jen v jižanském podání. Šílený císař a Šílený mág. Dobyvatel a jeho pes. A nyní mu Ashaiah tvrdil, že Jorsin a Ezra zastavili bohyni a armádu pěti milionů krulů.
„Jindy naše armády utrpěly ztráty ve dne a v noci se obnovily. To nás samo o sobě činilo neporazitelnými. Ale Alkestes nějak očaroval celé velké město Trayethell a území kolem něj a krulové tam nedokázali znovu povstat.“
„Černá mohyla?“ ujišťoval se Dorian. Město se nacházelo v jihovýchodním Khalidoru, ale nikdy tam nikdo nežil. Bylo prokleté. Nikdo nežil míle od toho místa. Vlastně celý východní Khalidor byl osídlený jen velmi řídce. „Kdo další ví o těch kostech a krulech?“
„Měl jsem spoustu hluchoněmých sluhů, co mi pomáhali. Sbíráme všechny mrtvé z hradu a města. Do větších místností jsem nikdy nikoho nepustil. Paerik a Moburu byli jediní princové, kteří o nich věděli. Generál Naga se to dozvěděl od Paerika. Nikdo další už není.“
Nikdo další už není.
„Paerik tedy nebyl žádný hlupák,“ ozvala se Jenine, promluvila poprvé od chvíle, kdy vstoupili do ohromné místnosti. „S dvaceti tisíci čelil šedesáti tisícům. Paerik si nepřišel pro trůn − nebo spíš nepřišel si jen pro trůn − on si přišel pro kruly. Co z toho plyne, mylorde?“
Dorianovi se udělalo zle. Jenine dokonale vystihla jádro problému. „Můj otec utrpěl obrovskou porážku, když se nechal vylákat do Cenarie. Bylo to šílenství, hrozná chyba. Myslel si, že si ji vezme a pošle domů cennosti a jídlo, ale zásoby, na které pomýšlel, spálili utíkající Cenarijci.“ Dorian si promnul tvář. „Proto až barbaři sestoupí z Mrazu, nedokážeme Khaliras ubránit. Naši lidé budou chtít překročit Světelný most a žít v Citadele. Aby tu přečkali obléhání, budeme je muset živit − a nemáme žádné jídlo. Naši vojáci jsou dobří v poslouchání rozkazů, ale je to bída, když dojde na převzetí iniciativy. Když je vyšlu do bitvy, kde budou stát proti přesile tři na jednoho, nechají se zmasakrovat. Není způsob, jak vyhrát.“
Jenine chvíli nic neříkala, pak se rozhlédla po naskládaných kostech. „Myslíte, že není způsob, jak vyhrát, kromě…“
Podíval se na lidské kosti a pomyslel na všechny příběhy o krulech, které kdy slyšel. Pomyslel na to, jak hluboko se bude muset ponořit do svých virů. Myslel na muže, kteří budou umírat, ať se rozhodne jakkoliv. „Ano,“ řekl, „není způsob, jak vyhrát, kromě vyvolání těch monster. Budou to orgie smrti.“
„Čí smrti? Nájezdníků, nebo našich nevinných lidí?“
„Nájezdníků,“ řekl Dorian. Pokud se mu bude všechno dařit.
„Pak tedy ta monstra vyvolejme,“ prohlásila Jenine.
28.
Kylar se ke skupině tiše připojil. Mapy byly přesné, chyběl tu jen zásobovací konvoj.
„Mají přesilu šest na jednoho,“ řekl Agon, „ale nemají kavalerii. Proto proti nim vyjedeme, lovci čarodějů dostanou pár důstojníků a stáhneme se zpátky do kopců. Začneme shromažďovat jídlo, abychom zvládli přečkat zimu, a vyšleme ven víc zvědů, aby pátrali po zásobovacích konvojích, které by mohly přijet. To je jediný způsob. Nečekali, že tu narazí na hradby. Začnou hladovět dřív než my.“
„Zásobovací konvoj je přímo tady,“ ozval se Kylar a ukázal na mapu. „Doprovází ho tisíc koní.“
U stolu se rozhostilo ticho.
„Tím směrem jsme ztratili jednoho zvěda,“ poznamenal jeden z důstojníků.
„Jsi si jistý?“ ujišťoval se Agon. „Jak je velký?“
Kylar na stůl upustil štos papírů.
Muži se v tichosti probírali rýžovými papíry a četli. Jediný Logan nečetl, zatímco si důstojníci papíry navzájem vyměňovali. Tázavě se díval na Kylara, očividně přemýšlel, čeho se snaží dosáhnout.
„Kde jsi k tomu přišel, Vlkodave?“ zeptal se důstojník, použil přezdívku, kterou Kylarovi dali vojáci.
„Došel jsem si pro ně,“ zazubil se Kylar.
„To stačí,“ prohlásil Agon a odhodil papíry na stůl. „Je to horší, než jsem se obával.“
„Horší?“ řekl jeden důstojník. „Je to katastrofa.“
„Generále,“ obrátil se Kylar na Logana, „mohl bych si s vámi promluvit? O samotě?“
Logan přikývl a ostatní opustili stan, papíry si odnesli kvůli dalšímu prostudování. „Co to tady hraješ, Kylare?“
„Jen zařizuji, abys vypadal dobře.“
„Hrozba masakru zajistí, abych vypadal dobře?“
„Budeš vypadat dobře, protože odvrátíš katastrofu.“
„A ty máš plán?“
„Garuwaši chce jídlo a vítězství. Navrhuji, že mu to dáme.“
„Proč mě to nenapadlo?“ řekl Logan, ze slov odkapával pro něj netypický sarkasmus. To znamenalo, že má opravdu vážné obavy. Dobře.
„Nemusí to být vítězství nad námi,“ poznamenal Kylar. Pak to vysvětlil.
Když skončil, Logan nevypadal překvapeně. Vypadal hluboce zarmoucen. „A tohle má zajistit, abych vypadal dobře, že ano?“
„A zachrání to tisíce životů a město,“ dodal Kylar.
„Kylare, nastal čas dokončit náš rozhovor.“
„Jaký rozhovor?“
„Ten o dosazování králů a sesazování královen.“
„Nemám, co bych k tomu řekl.“
„Dobře, pak tedy můžeš poslouchat,“ začal Logan. Promnul si neoholenou tvář, sklouzl mu při tom rukáv a odhalil slabě světélkující zelené tetování vyvedené na jeho předloktí. „Lidé často chybně citují starý Sacrinomicon a tvrdí, že peníze jsou kořenem veškerého zla, což je naprostá pitomost, když se nad tím trochu zamyslíš. Správně citát zní, že láska k penězům je zdrojem všech druhů zla. Nezní to tak dobře, ale je to mnohem pravdivější. Stejně tak by muž, za jakého jsem se rozhodl Logana Gyra mít, nikdy nedovolil to, čeho je schopen dopustit se při honbě za mocí a sexem. Můj hlad po jídle mě ve vlastních očích monstrem nečiní. A to ani tehdy, když jsem jedl lidské maso. Dohnala mě k tomu zoufalá nouze, ne zvrácenost. Myslím, že to samé bych mohl tvrdit o tobě a o zabíjení. Viděl jsem ti to ve tváři, když jsi zabil mého žalářníka Gorkhyho. Udělal jsi to, ale neliboval sis v tom. Kdybys to miloval, stal by ses Hu Gibbetem.“
„Je v tom jisté zvrácené potěšení,“ přiznal tiše Kylar.
„Je potěšení mít plný žaludek, ale pro někoho to potěšení může být nebezpečné. Když jsem ti nařídil Gorkhyho zabít, necítil jsi ho.“ Logan si všiml odhaleného tetování a zakryl ho. „Já ano. Vydal jsem rozkaz a on zemřel. Zabil jsem ho slovem. A líbilo se mi to. A chtěl jsem víc.“
„A teď co? Staneš se poustevníkem a přestěhuješ se do chatrče v lesích?“
„Tak sobecký nejsem.“ Logan si prsty prohrábl vlasy. „Kdybych tě o to požádal, zabil bys Terah Graesinovou?“
„Kdykoliv.“
Logan zavřel oči. Očividně to čekal. „A kdybych tě o to nepožádal, udělal bys to stejně?“
„Ano.“
„Plánoval jsi to?“
„Ano.“
„Zatraceně, Kylare! Teď to vím.“
„Tak proč ses ptal?“ podotkl Kylar.
„Abych se připravil o výmluvu. Můžeš vládnout spravedlivě, když ses trůnu zmocnil neprávem?“
„Dobrá otázka, polož ji ženě, která ti ho ukradla.“
„Jak, Kylare?“
„Domluv si s ní schůzku a předtím toho spoustu vypij.“
„Sakra, chlape, jak ji chceš zabít?“
„Zpackaný potrat. Otrávím lektvar, který k tomu používá. Mnoho z těch lektvarů je nebezpečných. Když se ukáže, že si vzala dvojnásobek doporučené dávky, bude to vypadat jako ostudná tragédie nemravné mladé královny. Pokud se šlechta pokusí detaily zatajit, podpoří to zvěsti o tom, jaká běhna Terah byla, místo domněnek, že by ji mohl někdo zavraždit. A nový ctnostný král pak bude vypadat ještě lépe.“
„Bohové,“ vydechl Logan. „Jak dlouho ti trvalo, než jsi na tohle přišel?“
Kylar pokrčil rameny. „Pár minut.“
V Loganových očích zahlédl bolest, jako by mu řeč činila problémy. „Je to brilantní. Je to brilantní − a já to zakazuji.“
„Zakazuješ?“
„Ano.“
„A jak si představuješ, že bys mi mohl něco zakázat?“ zeptal se Kylar.
Logan vypadal užasle.
„Navzdory veškeré mé snaze nejsi můj král. Nemůžeš mi zakázat jedinou podělanou věc.“
Loganův obličej potemněl a jeho obvyklá veselost se vytratila. Kylarovi to připomnělo, jak moc vysoký Logan je. Kvůli sedm stop vysoké hubené postavě teď vypadal jako tyčící se nemilosrdný kostlivec. „Věz tohle,“ řekl mu Logan. „Pokud budu korunován, protože Terah Graesinovou zavraždili, nechám tě popravit.“
„Zabiješ mě kvůli Terah Graesinové?“
„Popravím tě za zradu. Útok na cenarijského panovníka je útokem na samotnou Cenarii.“
„Ona královnou být neměla.“
„Ale je.“
„Neměl jsi právo slibovat jí věrnost.“
„Udělal jsem, co jsem považoval za vhodné, abych ochránil svůj lid, Kylare. Nyní se tomuto slovu musím podřídit. Politika je etika ve větším měřítku.“
„Politika je umění možností, a ty to víš,“ odporoval mu Kylar. „V předvečer bitvy se vlny změnily tak, že ses nemohl stát králem, a proto jsi změnil kurz. Vlny se změnily znovu.“
Logan založil ruce na hrudi. Hlas měl tvrdý jak žula. „Mé slovo platí.“
„Můžeš ideu milovat víc než člověka a nestat se monstrem? Kolik přátel obětuješ na oltář spravedlnosti, Logane?“
„Když mě donutíš, nejméně jednoho.“
Stáli nad propastí. Společensky byl Logan Kylarovi vždy nadřazený. A morálně se mu Kylar vždycky cítil podřízený. Ale nikdy se nedostali do přímého hierarchického vztahu. A teď mu Logan dal rozkaz. Neustoupí od něj.
Kylar ho mohl jen přijmout a spolu s ním všechny následující, nebo je všechny odmítnout. Něco v něm by poslechlo rádo. Byl přesvědčený, že zabití Terah je správná věc, ale Loganův morální kompas byl mnohem přesnější přístroj než Kylarův. Proč bylo podřízení tak obtížné? Nikdo Kylara nežádal o slepou poslušnost. Žádalo se od něj, aby poslechl muže, kterého znal, miloval a respektoval, a který na oplátku respektoval jeho.
Vlkodava hýčkají u ohně. Vlk loví v chladu.
„Víš, jak moc tě mám rád, Logane?“ zeptal se Kylar. Logan otevřel ústa, ale než mohl něco říct, Kylar ho předběhl. „Takhle.“ A odešel.
29.
~ Nadchnul by tě Logan jako král, který tvrdí, že politikuje umění možností, a požádal tě, abys povraždil jeho rivaly? ~
Já už zatracený jsem. Z mých zločinů by alespoň vzešlo něco dobrého.
~ Takže budeš servírovat čistou vodu ve špinavém kalichu? Musíš znát lepší triky než já. ~
Bezpečný dům se nacházel na východním břehu, dost daleko od bohatších čtvrtí na samém okraji města. Ale budova zmizela. Samotný vstup, dlaždice zasazená do země, byl deset kroků od Bohokrálovy nové hradby. Kdysi ospalé sousedství se hemžilo lidmi. Po Bohokrálově smrti z Doupat uprchly tisíce lidí v naději, že získají zpátky svůj život, nebo že si přivlastní život někoho jiného. Ohně, které vyhnanci zakládali cestou z města, zanechaly dlouhé pásy holé zčernalé země. Zůstalo příliš málo budov, aby poskytovaly přístřeší úplně všem, dokonce i bez těch tisíců lidí, co odešly s Terah Graesinovou. Nyní se všichni vrátili a marně hledali stavební materiál. S obléhající armádou za hradbami a studenými dešti se lidí zmocňovalo zoufalství.
Kylar se posadil, opřel se zády o zeď a naslouchal tónům města. Neexistoval způsob, jak by se do bezpečného domu dostal před soumrakem. Ani neviditelný nemohl zvednout dlaždici uprostřed ulice, kde by si toho mohly všimnout tucty lidí. Bezpečný dům měl samozřejmě i druhý vchod. Přímo u něj naneštěstí stála nová hradba.
Okolí bylo plné vzteku. Terah Graesinová dnes ráno zastavila volný pohyb přes Vandenský most a málem vyvolala nepokoje. Kylar naslouchal prohlášení, které slibovalo návrat poměrů z doby před invazí. Samozvaní novousedlíci budou vyhnáni zpátky do Doupat a skuteční obchodníci a nižší šlechta, které odsud vyhnali Khalidořané, dostanou zpátky domy a pozemky, jakmile prokáží oprávněný nárok. Vyvolavače přivítalo syčení a posměšky.
„A jak mám při devíti peklech prokázat, že jsem vlastnil kovárnu, když mi ji královna i se smlouvami vypálila do základů?“ ječel jeden muž. V Kylarovi by vzbudil mnohem víc sympatií, kdyby v něm nepoznal žebráka. Ostatní se však připojili chórem souhlasných výkřiků.
„Já se zpátky nevrátím!“ křičel nějaký mladík. „V Doupatech už jsem žil dost dlouho!“
„V průběhu Nocty Hematy jsem zabil šest bledulí!“ křičel další. „Zasloužím si něco lepšího!“
Než mohl hněv davu dosáhnout vrcholu, vyvolavač se dal na rychlý ústup.
Do hodiny písaři otevřeně nabízeli špatně padělané vlastnické listiny. Za další hodinu se ukázal zástupce Sa’kagé. Jeho smlouvy byly mnohem kvalitnější a dražší, ale navíc se kupujícím dostalo ujištění, že nebudou padělány žádné kopie. Mohl prodávat smlouvy jen pro tohle sousedství a měl přidělený seznam obchodů, jaké byl schopen nabízet. Tyto listiny od Sa’kagé, pokud u sebe vlastník neměl originál, měly stejnou cenu jako zlato. Během několika minut byli padělatelé mimo Sa’kagé vyhnáni nebo donuceni ke spolupráci.
Ceny potravin zatím stoupaly do nebes. Tvrdé bochníky chleba, které by se ráno neprodaly ani za šest měďáků, se po celém dni na slunci prodávaly za deset. Se západem slunce lidé u zdí vztyčovali dřevěné rámy pokryté plášti a pokrývkami jako improvizované přístřešky. Jiní se co nejtěsněji omotali pokrývkami, váčky s penězi si schovali hluboko do tuniky a spali, kde si lehli, někdy sami, jindy ve skupinkách kvůli teplu.
Jistě, úplně všichni nespali. Tma vylákala gildovní krysy hledající snadné pytle. Jedna se dokonce naklonila nad Kylarem, který se nepohnul tak dlouho, až to vypadalo, že spí. Kylar čekal, dokud uličnice − pod špínou ani nedokázal říct, jestli je to kluk nebo holka, ale sázel by spíš na holku − nepoloží ruku na jeho měšec. Pak zaútočil, chytil ji za obě ruce a zkroutil jí je za záda, kde je jednou rukou podržel, zatímco holku druhou chytil pod krkem.
„Prosím, pane, byla jsem se vychcat a teď nemůžu najít tátu.“
„Děti, které mají rodiče, neříkají ‚vychcat se‘, když mluví s dospělými. Ke které gildě patříš?“
„Gildě, pane?“
Kylar jí zakroutil uchem, ale ne tak silně, jak by to udělal Durzo.
„Černý drak.“
„Černý drak?“ Kylar se tiše zasmál. „To byla má stará gilda. Kolik jsou dnešní poplatky?“
„Dva měďáky.“
„Dva? My jsme museli platit čtyři.“ Kylar si připadal jako starý dědek, když vyprávěl, o kolik to za jeho dětství bylo horší. Pustil ji. „Jak se jmenuješ, prcku?“
„Modřinka.“
„Dobrá, Modřinko, řekni tomu vysokému klukovi, ať nezkouší ukrást měšec tamtomu tlusťochovi. Nespí. Když se odsud všichni na hodinu vypaříte, dám vám dost, abyste zaplatili poplatky na celý týden. Když ne, začnu ječet, že jsem chytil zloděje, a řeknu všem, aby si dali pozor na gildovní krysy, a vy se odsud budete muset spakovat tak jako tak − a budete mít štěstí, když utečete bez výprasku.“
Nechal ji jít, a zatímco shromažďovala kumpány, zneviditelnil se a nadzvedl dlaždici. Do země zasazené tajné dveře nikdy nebudou tak bezpečné jako ty ve zdech. Bez ohledu na to, jak dobře jste je postavili, se z nich po otevření sesune hlína, která se navíc nevyhnutelně dostane i do spár. Tenhle bezpečný dům dnes Kylar použil naposled. Bezpečný dům, který máte strach navštívit, už dávno bezpečným domem není, ale Kylar potřeboval šlechtické oblečení, zlato a − díky ka’kari − nové zbraně.
Místo aby sešplhal po žebříku, rovnou dolů seskočil a dlaždici za sebou zasunul na místo. Zkontroloval pasti − jednu na žebříku, další dvě na dveřích. Byly nedotčené. Pak dveře pomalu otevřel. Panty zaprotestovaly a Kylar si v duchu udělal poznámku, že je musí naolejovat.
Stísněný bezpečný dům byl starý a páchl zatuchlinou. Kylar zkontroloval víko jedné z menších truhel. Přes západku byl natažený jeho vlastní vlas. Vlas samozřejmě nebyl nejspolehlivější ukazatel, že se s truhlicí nemanipulovalo. I v zapečetěném bezpečném domě mohl váš příchod dostatečně zvířit vzduch, aby to vlas odvanulo, ale pokud zůstal na místě, bylo nepravděpodobné, že by sem před vámi vstoupil někdo jiný.
Kylar zavrtěl hlavou. Neplánoval se tu zdržet déle než pár minut, ale Durzův zvyk zkontrolovat pasti a prozkoumat každý roh kvůli skrytým hrozbám v něm hluboce zakořenil.
A kde byl Durzo? Co dělá? To se prostě přesunul do dalšího života? Bylo tak snadné spálit za sebou všechny mosty? Ta představa Kylarovi zkazila náladu. Durzo byl ústřední postavou jeho života a opustil ho. Durzo dal Kylarovi ka’kari, poklad nevýslovné ceny, ale nevěnoval mu svou důvěru − nebo čas.
Vedle zaprášeného stolu stála zaprášená vitrína. Kylar ji otevřel. Uvnitř, popsané Durzovou pečlivou rukou, se nacházely tucty sklenic s bylinami, léky, lektvary a tinkturami. Durzo Kylarovi řekl, že někteří wetboyové byliny záměrně označují špatně, aby zmátli nebo zabili každého, kdo se je pokusí ukrást. Durzo tvrdil, že každý, kdo má zdroje a žaludek okrást ho, by dokázal rostliny identifikovat sám, nebo by si na to někoho najal. Kylar Durza podezříval, že skutečným důvodem byla jeho nechuť cokoliv popisovat chybně.
Ale skutečnost, že své zásoby nepopisoval špatně, neznamenala, že je popisoval všechny. Durzo věřil, že každý bezpečný dům má šanci jedna ku čtyřem, že ho někdo objeví, proto mezi ně nejcennější kousky sbírky rozdělil, aby minimalizoval ztráty. Správa takového inventáře byla pravděpodobně polovinou důvodu, proč byl Kylarův mistr tak paranoidní. V tomto nyní bezcenném bezpečném domě se skrýval flakón velký jako Kylarův palec, který obsahoval kapalinu podobnou tekutému zlatu. Durza stála půl roku a panství na Sidlinské cestě. Její správné označení znělo philodunamos, ale Durzo jí říkával tekutý oheň.
Zatímco všechny ostatní prostředky používané v jejich řemesle byly přirozené, přestože zřídkakdy známé, tekutý oheň byl magický. Jediní lidé, kteří ho dokázali připravit, byli haranští domorodci, jejichž magie se vázala na emoce a zpěv. Když je před dvěma sty lety vyhnali z domovské nížiny, ztratili přístup k materiálům, ze kterých se philodunamos vyráběl. Jak Durzo zjistil, které to jsou, jak je získal a jak přesvědčil haranského mága, aby ho to naučil, zůstávalo pro Kylara záhadou.
Kylar se posadil ke stolu a našel zlatem potaženou pinzetu, chomáč vlny a svíčku. Nepodařilo se mu však nalézt křesadlo. Protože viděl ve tmě, žádné s sebou nenosil. Bez křesadla nezapálí svíčku. Bez svíčky neočistí pinzetu. Bez čisté pinzety nevytáhne vlákno vlny, které namočí do tekutého ohně. Bez vlny nebude moci ověřit, jak malé množství tekutého ohně bude potřebovat. Polohlasně zaklel.
~ Proč všechno děláš tak složitě? Použij mě. Jsem sterilní. ~
Chceš říct, že tam venku nejsou žádná malá ka’karíčka?
Pauza a potom lhostejné: ~ A já si myslelo, že Durzův humor je ubohý. ~
Ale i tak se ka’kari vysráželo v Kylarově dlani a vytvořilo nástroj s pružnou baňkou na jednom konci, který se na druhém zužoval, až vytvářel jehle podobný hrot. Kylar nikdy nic podobného neviděl.
~ Zmáčkni mě a ponoř do philodunama. ~
„Jsi úžasné,“ vydechl Kylar.
~ Já vím. ~
„A také skromné.“
Kylar odzátkoval flakónek a nasál jedinou kapku. Ukápl na hadr, flakónek zavřel a odstrčil židli. Ka’kari se vsáklo zpátky do jeho kůže. Kylar odnesl flakón s tekutým ohněm na druhou stranu místnosti a zavřel vitrínu s bylinami, venku ponechal jen lahvičku s vodou. Zlatá kapka philodunama rychle zaschla, změnila se v pevné šupinky. Kylar položil hadr na zem a ukápl na něj vodu. Ta vsakovala do látky, dokud se nesetkala s philodunamem.
Do výše Kylarových kolen vyšlehl plamen. Oheň okamžitě strávil celý hadr a hořel dalších deset vteřin, než uhasl.
„Je to zrádná látka,“ varoval Kylara Durzo. „Voda, víno, krev nebo pot, jakákoliv vlhkost to může odpálit. Proto ten flakón při Andělech noci ani neotvírej, když je mlhavo.“
Kylar se usmál, když flakón zastrčil do kapsy. Pot. Vylil by flakón na incestní postel Terah Graesinové, kdyby ta smrt nemusela být ještě o trochu veřejnější. Sbalil šaty a zlato a otočil se, aby ze zdi sundal meč, když ho něco zastavilo.
„Ten parchant,“ ulevil si.
Bylo to nemožné, protože Kylar ho prodal za menší jmění ve městě vzdáleném dva týdny jízdy, ale i tak na zdi visel překrásný velký meč se slovem MILOSRDENSTVÍ vyvedeným na čepeli. Žádné vysvětlení, žádná zpráva − jen škodolibé popíchnutí, když znovu nastavil Kylarovy pasti a vrátil na místo jeho vlas. Durzo odkoupil Kylarovo dědictví. Durzo mu už podruhé daroval Odplatu.