Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 18-22

17. 9. 2011

18.

„P„Při krvi Khali,“ zaklel Paerik a sebevědomě šel po Světelném mostě vstříc Dorianovi. „To bylo dost působivé. Kdo jsi?“ Jeho oči sklouzly k Jenine, ale nezůstaly na ní.

„To je v pořádku,“ uklidňoval Dorian Jenine, přestože to nebyla pravda. Zničil pár nedomrlých kluků, co ho podcenili. Paerik Ursuul byl muž na vrcholu sil. A navíc byl odpočatý. Záda mu krylo šest bitvou zocelených vürdmeisterů.

Jeden něco zašeptal Paerikovi do ucha. Paerik se narovnal. „Ne, vážně? Dorian?“ Udělal krok vpřed a Dorian následoval jeho příkladu, nemínil dopustit, aby Paerik dosáhl konce Světelného mostu. Paerik se ušklíbl. Kvůli tomu úšklebku ho Dorian nenáviděl, opovrhoval jím a toužil ho zničit.

„Jsem Dorian,“ potvrdil vzdorně. Šest vürdmeisterů a Paerik. Zatraceně, a to chtěl jen odejít. Nad hlavou se jim valily temné mraky, netečné k dění pod sebou.

„Dlouho jsme tě považovali za mrtvého, bratře,“ řekl Paerik. „Chyba, kterou brzy napravím.“

Dorian zároveň švihl svými viry i Talentem, rozdělil vlákna, aby smetla vürdmeistery z mostu, a zároveň škubl magickou podpěrou, aby most svrhnul do propasti.

Útok odrazili snadno. I s amplifiae nebyl Dorian pro sedm spolupracujících vürdmeisterů soupeřem.

„Bratře, bratře,“ káral ho Paerik. „Tenhle most skutečného potomka Ursuulů neshodí.“ Zasmál se a lebky vložené do Světelného mostu jako by se smály s ním, oční důlky jim plály magickým ohněm. „Po pravdě řečeno, pokud je tu někdo z Garothových synů v nebezpečí, jsi to ty. Dorian, kterého cvičili mágové.“

„A s tím právě počítám,“ odvětil Dorian. Udělal krok vpřed, s pomocí Talentu vytáhl nohu z boty a bosou ji položil na Světelný most.

Zablesklo se, když poslední čtvrtina mostu vycítila mága a rozpadla se.

Paerik zaječel a padal v dešti lebek, které už přešel smích. On a jeho vürdmeisteři se řítili do hlubin. Vymrštili viry ke vzdáleným zdem, doufali, že se zachytí, ale i samotné zdi byly očarované, aby se podobným pokusům ubránily. Vürdmeisteři zmizeli z dohledu v hustých mračnech propasti. Dorian ještě několik vteřin cítil jejich magii, jak se zoufale snaží zastavit pád. Pak všechna magie najednou zhasla.

Světelný most se před nimi znovu zformoval do původní podoby. Dorian zasunul nohu zpátky do olovem vyztužené boty a zkusmo šlápl na most. Ten zezelenal a zprůhledněl. Bohužel nedávno použil příliš mnoho Talentu na to, aby ho ochránil tenký olověný plát, proto se znovu natáhl viry pod most a podepřel ho.

„Musíme ho přejít rychle,“ upozornil Jenine. „Drž se u mě.“

Přikývla, kousala si ret. Bože, byla tak nádherná. Stála za všechny útrapy.

Dorian vstoupil na Světelný most a ten ho udržel. Je to ještě strašidelnější, pomyslel si, když už v něm nejsou lebky. Pohled na neškodné lebky ho děsil méně než dívat se na mraky hluboko pod nohama.

Přejít most trvalo jen chvilku. Strážci stojící u Mostní tvrze zalapali po dechu a padli na kolena. Dorian mezi nimi poznal Hrboláče.

„Mrzí mě to,“ řekl. Hrboláč k němu vzhlédl, byl si jistý, že co nevidět zemře. Dorian jedním dotykem Vyléčil vybouleninu na jeho hlavě. Bez odpudivého výrůstku nebyl Hrboláč ani z poloviny tak ošklivý. Hrboláč si nevěřícně přejel dlaní po čele.

Ruku v ruce prošli Dorian a Jenine pod železnou padací branou a z vyvýšeniny shlédli na město.

Paerikova armáda se převalovala mezi městem a planinou. Její čelo právě šplhalo na hřeben, kde stál Dorian s Jenine. Muži a ženy, co je vedli, nebyli prostí vojáci, ale dobré dvě stovky meisterů a vürdmeisterů. A byli v půli cesty k Dorianovi. Nešlo to jinak, magické bouře, které se účastnil i on, si nemohli nevšimnout. Každý z nich na něj upíral oči.

„Zemřeme?“ zeptala se Jenine.

„Ne,“ uklidňoval ji Dorian. „Tihle lidé žili pod tyranem tak dlouho, že nemají ani ponětí, co mají dělat, když jsem jim zabil vůdce. Ještě jeden bluf a jsme na cestě domů.“ O jakém domově to mluvíš, Doriane?

„Ty si vážně myslíš, že můžeš oblafnout tohle?“ zeptala se nevěřícně Jenine a ukázala na armádu.

Dorian se usmál a uvědomil si, jak dlouho nepomyslel na budoucnost. Už nebyl prorok, ale ano, tímhle si byl jistý. Naposledy se chystal hrát úplně o vše. Pár rozkazů, kleteb, možná i několik mrtvých a jsou s Jenine na cestě do Cenarie. Vyjde to. Mohlo by.

Něco studeného se dotklo jeho tváře. Dorian zamrkal.

„Co se stalo?“ zeptala se Jenine, když viděla, jak se naděje z jeho tváře vytrácí. „Něco je špatně?“ Sledovala jeho pohled.

„Sněží,“ hlesl Dorian. „Průsmyky budou neprůchodné. Jsme v pasti.“

Dorianovi se zdálo, že v dálce, stěží slyšitelnou přes hukot sněhu, slyší smějící se Khali.

* * *

Sníh byl pro viditelnost nejhorším počasím. V Cenarii obvykle roztál hned, jak se dotkl země, ale dnes se držel dost dlouho, aby v něm zanechal šlápoty. Déšť se sněhem navíc odhaloval obrys Kylarova těla, když mu stékal po údech. Kylar se k táboru Ceuranů přibližoval tak pomalu, jako by byl pouhý nájemný vrah. Alespoň si stále pamatoval, jak se má plížit. Měsíc naštěstí zakryly mraky. Pořád však byla zima. A Kylar jako obvykle pod ka’kari nosil jen spodky, a to ani zdaleka nestačilo.

Zatahal se za náušnici a zahnal vzdálené povědomí o Vi. Chvějící se Kylar vyšplhal na kamenitý pahorek, aby měl lepší výhled. Ceurané nechali na návětrné straně kopce utábořit čtyři muže, kteří se choulili u krytého ohně, nedaleko položili olejem nasáklé pochodně, aby mohli dát signál armádě dole. Kylar seděl pět kroků od unavené hlídky. Ten muž byl spíš rolnický pěšák než sa’ceurai. Jeho zbroj tvořily pláty přišité k látce. Než by zbroj pospojovali kůží, která sice byla odolnější, ale po častém namáčení se srážela a tvrdla, dávali Ceurané přednost nechutně drahému lodrikarskému hedvábí.

Garuwaši plánoval, že po bitvě u Pavvilova háje odláká cenarijskou armádu na východ „khalidorskými“ nájezdníky, zatímco jeho hlavní armáda se protáhne za Cenarijci a obsadí hlavní město. Vyšlo by to, ale jednu věc Garuwaši nečekal − hradby.

Většina starých cenarijských hradeb byla rozebrána kvůli kamenům. V době, kdy byl Kylar dítě, generace Králíků příliš chudých, aby si zaplatily stavební materiál, nakonec připravily Doupata o poslední zbytek hradeb. Bohatší východní břeh dopadl stejně, jen rozpad tu byl pomalejší. Ale v posledních měsících, kdy byl Kylar pryč, se kolem města objevily hradby. Bralo to dech. Se všudypřítomnou cenarijskou korupcí by potřebovali pět generací panovníků a miliony korun, aby vyvážili to, co krutost Garotha Ursuula a jeho magie dokázaly za dva měsíce. A navíc měl k dispozici zásoby stavebního kamene z domů, které opustili stoupenci Terah Graesinové. Když došel, prostě zbourali další domy a vzali si, co potřebovali.

Teď se ceuranská armáda roztáhla do půlměsíce objímajícího jih a východ města. Po objevení hradeb se Garuwašiho generálové rozhodli připravit na obléhání, dokud se k nim nepřipojí vůdce − což se právě stalo. Západní stranu města obklopoval střídavě bažinatý a skalnatý poloostrov, na kterém se roztahovala Doupata. Dál na západ se rozkládal oceán. Severně od města se tyčily hory a přes Plith vedl jediný most. Garuwaši se spokojil se spálením mostu, aby své jednotky mohl soustředit na východ města a na obě brány, na něž pravděpodobně zaútočí.

Garuwašiho armáda tábořila stejně jako nájezdníci, které Kylar viděl na okraji Ezrova lesa. Stany vytvářely mřížkový vzor, menší uličky oddělovaly stany a širší ulice čety, velitelské stany byly postavené v pravidelných intervalech vedle stanů kurýrů, a dokonce i latríny a ohně byly rozmístěné s dokonalou precizností.

Neměli však žádné vozy. Tunel, kterým Ceurané prošli přes hory, byl zřejmě příliš malý, příkrý nebo stísněný pro koně. Garuwaši vše obětoval rychlosti. Vojevůdce se k armádě pravděpodobně připojil včas, aby i on sám mohl zažít hrůzu z pohledu na hradby. A teď navíc sněžilo.

Tohle nevypadalo na dlouhé obléhání. Když Terah Graesinová Cenarii opouštěla, její následovníci podpálili svůj majetek, aby nepadl do rukou Khalidoru. Kolik sýpek skončilo v plamenech? Nebo by možná bylo lepší ptát se, kolik pekáren, mlýnů a skladišť zůstalo? Lantano Garuwaši měl na své straně volnost pohybu, ale všechno obilí už dávno odvezli do města. Lantanovi muži by mohli podniknout nájezd na několik dní vzdálené vesnice − bez koní se ale nebudou moci rychle vrátit a přinesou jen to, co dokáží unést. I kdyby koně ukradli a postavili pár vozů, zabere to čas − a oni museli uživit celou armádu.

Obě strany budou za pár dní naprosto zoufalé.

Loganovy oddíly za hradbami rovnováhu příliš nenaruší, když nedokáží komunikovat s Terah Graesinovou. Kdyby bylo možné královně vzkázat, aby se držela ve městě a neudělala žádnou hloupost, mohl Logan použít kavalerii a překazit Garuwašimu každý pokus o rabování vesnic. Při vyrovnaném rozložení sil mohlo zapojení třinácti set pěšáků a pár stovek koní všechno změnit. Pokud Terah neudělá nějakou hloupost.

Což znamenalo, že si s ní někdo musí promluvit.

~ Někdo? Nech mě hádat. ~

Kylar měl šest hodin, než vyjde slunce. Bude to rušná noc. Když odcházel, jen tak pro legraci hlídce svázal dohromady hedvábné tkaničky bot.

19.

„M„Mrzí mě to, Jenine,“ řekl Dorian. „Mrzí mě, že jsme neodešli dřív.“ Museli by vyrazit týden předtím, než začalo sněžit, aby průsmyky nalezli schůdné. Před týdnem ale ani nevěděl, kde Jenine je. Nemohl udělat nic, čím by to změnil.

„Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách. Byl jsi úžasný,“ konejšila ho Jenine. Způsob, jakým to řekla, s takovou odvahou a neskrývaným obdivem, mu prozradil, že se připravuje na smrt. Jistě, co jiného mohla dělat. Městem pochodovalo dvacet tisíc důvodů, proč to udělat. Byla tak statečná, až to Doriana bolelo.

„Miluji tě,“ řekl. Vyklouzlo mu to. Otevřel ústa, aby se omluvil, ale ona mu na rty přitiskla prst.

„Děkuji ti,“ řekla a jemně ho políbila.

Od dívky, která měla zemřít, ta slova a polibek příliš neznamenaly, ale do Doriana tím vlila oheň, naději a touhu po životě.

„Máme ještě jednu šanci,“ řekl.

„Opravdu?“

Otřásl se a Půlchlap − tedy jeho feyurijské uši a obočí a méně pohodlné části převleku − se rozplynul a zmizel.

Hrboláč zalapal po dechu. „Dorian?“ vyhrkl.

Dorian se na něj podíval. Hrboláč padl na zem a zabořil obličej do prachu. „Vaše Svatosti,“ zašeptal.

Bylo to prosté. Garoth Ursuul vládl absolutisticky, a když se odhlédlo od morálky, tak efektivně a dobře. Jeho smrt zanechala prázdný prostor a lidé očekávali, že jim bude někdo vládnout, jak byli zvyklí. Byli to lidé vychovaní k tomu, aby okamžitě poslouchali rozkazy. Dorian a Jenine přeběhli most a zamířili do hradu.

Někde z hloubi paměti Dorian vydoloval správnou sekvenci a přesunul chodby, aby hlavní brána vedla do Nižší chodby, která směřovala do Velké haly, z níž se nakonec dostal do trůnního sálu. Kameny vzdorovaly a třásly se, ale poslechly.

Než vyrazil do trůnního sálu, zaběhl Dorian do svého starého pokoje. Splachovač odmítal otevřít dveře, tak je rozrazil silou. Rychle se omluvil vyděšeným konkubínám, které se na něj dívaly, jako by ho měly znát, ale nevěděly odkud. Splachovač ho poznal okamžitě a padl na tvář.

„Sakra, Splachovači, na tohle nemáme čas. Běž do Bohokrálových komnat a co nejrychleji mi přines jeho nejlepší oblečení. Od vás, děvčata, chci, abyste Jenine řádně oblékly, a pak budu potřebovat dvě nebo tři z vás, aby dělaly ozdoby trůnu − bude to ale nebezpečné. Jen dobrovolnice a ty, co se dokážou obléci do pěti minut.“

„Nechci, abys odešel,“ prosila Jenine, když se chystal k odchodu.

„Musím, pokud to má vyjít,“ řekl Dorian.

Začala protestovat, ale potom přikývla. Vyběhl z pokoje.

Nešel do trůnního sálu. Zamířil do ložnic svých bratrů. Byly plné těl. Princové okamžitě pochopili, co pro ně Bohokrálova smrt znamená. Dorian v průběhu pátrání několikrát zahlédl mladší děti, jak se schovávají pod postelí nebo ve skříních. Neublížil jim. Jen hledal amplifiae a v těch několika pokojích jich našel spoustu. Starší princové sbírali nebo si vytvořili co nejvíc amplifiae, protože věděli, že jednoho dne pro ně budou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Dorian vzal všechny, co mohl pobrat, a běžel do trůnního sálu.

Samotný trůnní sál se stal dějištěm jedné z nejhorších bitev. Dvacet mrtvých princů a dva vürdmeisteři tu leželi v krvi a zápachu smrti. Dva mladíci stále žili, byli však příliš těžce zranění, aby dokázali použít viry. Dorian jim zastavil srdce a přistoupil k trůnu obklopený zápachem spáleného masa a vlasů a měděným pachem krve. Všechny amplifiae, které shromáždil, mu k ničemu nebyly. Trocha moci mu zbyla, ale zabilo by ho použít takové množství, aby se mohl postavit zástupu vürdmeisterů pochodujících k trůnnímu sálu.

Do sálu vběhli Jenine, Splachovač a dvě další konkubíny.

„Vypadáš úžasně,“ řekl Dorian Jenine. Oblékla se do zeleného hedvábí se smaragdy. „Slečny,“ otočil se ke konkubínám, „vaše statečnost nebude zapomenuta.“

„Překročili most,“ informoval ho Splachovač. Přinesl nějaké Garothovo honosné oblečení a ženy Doriana co nejrychleji svlékly a převlékly.

Dorian myslel na meistery, co se k nim hnali. Půjdou tak pomalu, aby si mohli přečíst rezidua bitvy, jež tu proběhla? Co vyvodí z mezery ve Světelném mostě? Přetáhl si přes hlavu těžký zlatý řetěz, odznak úřadu Bohokrále.

„Ty, sem. A ty běž tamhle,“ nakázal konkubínám. „Jenine, na podlahu před trůn. Omlouvám se, že tu není žádné křeslo. Splachovači, ty jdi ke dveřím pro případ, že bych tě potřeboval.“

Posadil se na velký onyxový trůn, a když položil ruce na opěrky, cítil se propojený s celou Citadelou, obzvláště pak s jejím srdcem − nyní prázdným − kde měla sídlit Khali. Dorian děkoval Bohu, že tam není. Netušil, jestli by to s ní přežil. Cítil meistery přicházející k velkým dveřím, proto skrze trůn, který z Citadely udělal součást jeho těla, dveře rázně otevřel.

Meisteři a vürdmeisteři zaváhali. Byly jich stovky, zároveň si prohlíželi zmasakrované prince a majestátního muže na trůnu. Většina z nich očividně čekala, že tu naleznou Paerika. Spadly jim brady. Ostatní to věděli, dokázali z virů vyčíst, kdo zemřel − jako obvykle se o své znalosti s druhy nepodělili, doufali, že by tím mohli získat výhodu.

„Vstupte,“ rozkázal Dorian, zesílil hlas, aby ho všichni slyšeli, ale zbytečně nehřměl, aby nevypadal jako amatér. Vürdmeisteři se nenechají zastrašit tak jednoduchým kouzlem a přílišné zesílení by v nich mohlo vzbudit podezření.

Nechal ty, co dokázali přečíst bitvu, ať tak učiní. Pak čekal. Rozhlíželi se po sále, zírali na ženy, na magii, dokonce střelili pohledem i po Splachovači. Dovolil jim, aby se dívali i na něj, a nechal ty, co si vzpomněli, ať lapají po dechu a mumlají si o tom, co je zač. Dorian dědic, Dorian zmrtvýchvstalý. Dorian rebel. Dorian vzdorný. Dorian vymazaný. Čekal, a to mu připomnělo, jak ho jednou otec poučoval o vládnutí. Toho dne se procházeli obilným polem.

„Jak dokážete udržet tak ambiciózní lidi ve svém područí?“ zeptal se tehdy Dorian.

Garoth Ursuul neřekl nic. Prostě ukázal na obilný stvol, který přerostl své druhy, a odsekl mu klas.

Tihle muži a ženy v tomto procesu přežívali generace. Nikdo z nich nepromluvil deset vteřin, dvacet vteřin, minutu. Dorian čekal, dokud si nebyl jistý, že se jeden mladý vürdmeister chystá promluvit. Pak po tom muži svými viry hodil hůl.

V trůnním sále se zvedly dvě stovky ochranných štítů. Amplifiae narazila na štít mladého čaroděje a spadla na zem. Dorian je počastoval blahosklonným pohledem a meisteři pomalu spustili štíty. Mladík, který se chystal promluvit, se sklonil a hůl zvedl, vypadal v rozpacích. Pak Dorian hodil amplifiae čarodějce po jeho pravici. Chytila ji. Potom další a další, dokud nerozdal všechny, co měl.

Jistě, na každého meistera se nedostalo, ale bylo jich dost, aby pochopili Dorianův vzkaz. Král by nepřátele neozbrojoval.

Dorian vyvolal své viry na povrch kůže, nepřenesl je jen na ruce, ale i kolem tváře. Dovolil jim proniknout jeho skalpem a vytvořit živou korunu. Bolelo to, když prorážely jeho kůži a prodíraly se kanály moci, které dávno zahradil. Znovu byl mocný. Mocný a strašlivý.

„Někteří z vás ve mně poznali Doriana, první sémě, prvního prince, prvního, kdo přežil výcvik, prvního, kdo splnil uurdthan, prvního syna Garotha Ursuula.“

„Ale Dorian je mrtvý,“ namítl hluboko v davu jeden z mladších meisterů.

„Ano, je mrtvý,“ souhlasil Dorian. „Četli jste v kronice. Dorian je mrtvý dvanáct let. A Paerik je teď mrtvý taky. I Draef je mrtvý. A Tavi. A Jurik. A Rivik. A Dutin a Hesdel a Roqwin a Porrik a Gvessie a Wherris a Julamon a Vik. Mrtví jsou všichni ti, kdo zpochybňovali můj nárok. Proto teď každý z vás má na výběr. Zpochybníte můj nárok a pokusíte se mě připravit o trůn, nebo shromáždíte mé nepřátele a přivedete mi je?“

Dorianova tvář byla prosta všech emocí. Musela být. Nezůstalo mu dost Talentu nebo virů, aby přežil. Trůn měl pár zajímavých schopností, ale na zničení dvou set meisterů to nestačilo.

Najednou ho napadlo, jestli si někdo z nich uvědomuje, jak křehce vypadá. Nemuseli by ani útočit, aby Doriana zničili. Stačilo by pouhé ušklíbnutí.

Jenže tyhle muže a ženy učili, že autoritě se nepošklebuje, a nezáleželo na tom, jak moc jím opovrhovali. Chvíle se nesnesitelně natahovala a pak jeden mladík před Bohokrálem padl na kolena. A po něm další. A pak už všichni spěchali, aby nebyli poslední.

Alespoň tohle ti dlužím, otče. Byl jsi krutý, nelítostný a úžasný muž. Nazývali tě bohem a ty jsi je přesvědčil, aby tomu věřili.

Nový Bohokrál nedal najevo překvapení. Začal rozdávat rozkazy a oni ho poslouchali, běželi zajistit bezpečí konkubín, polapit přeživší prince, postarat se o armádu, povolat představitele města a vůdce horalů a lidí z nížin, shromažďovali meistery, kteří se v průběhu bojů stáhli do úkrytu.

„Co jsem to udělal?“ zeptal se Dorian tiše Jenine, když skončil.

Neodpověděla. V trůnním sále stále zbývalo pár meisterů. Měl by se cítit dobře, že získal takovou moc, moc, s níž by mohl změnit vše, co na své zemi nenáviděl. Místo toho se cítil v pasti.

„Vaše Svatosti,“ ozval se mladý zrzavý meister, který se mu předtím málem postavil. „Pokud… pokud je Dorian mrtev, Vaše Svatosti, jak vás máme nazývat?“

Bohokrál Dorian samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Nejen kvůli tomu, že ho chtěl otec zabít. Dorian si nepřál, aby se o něm Feir, Solon nebo jiný mág dozvěděli. Ať ho raději mají za mrtvého. Vypadá to, že jsem z jedné žumpy přelezl do druhé, co, Bože? Ale Bůh neodpovídal. Bůh byl příliš daleko a Dorianova výzva byla tady, neodkladná a smrtící.

„Jsem… Bohokrál Beznaděj.“ Podíval se na Jenine, vypadala vystrašená, ale odhodlaná. Stiskl jí ruku. Stojí za to. Zvládneme to. Nějak.

20.

JJak Vi odpoledne sestupovala průsmykem, sníh se začal mísit s deštěm, až nakonec zůstal jen déšť. Lesy ustoupily farmám, na silnici však nikoho nepotkala. Každý, kdo měl trochu rozumu, zůstal pod střechou. Vi zašla za roh a zjistila, že stojí tváří v tvář sestře Ariel, která tam seděla na kobyle s grácií pytle brambor. Na rozdíl od Vi, která byla příšerně promočená, nebyla Čarodějná děvka ani navlhlá. Kousek nad její kůží a oblečením se déšť odrážel, stékal ve stružkách po neviditelné skořápce a skapával na zem. Spokojeně se usmála. „Zdravím, Vi. Ráda vidím, že jsi naživu. Dnes ráno jsem obdržela velmi podivnou zprávu, že tě mám očekávat.“

„Od Dehviho?“ zeptala se Vi.

„Koho?“

„Dehvi-něco Bruhmaezi-něco,“ pátrala v paměti Vi.

„Dehvirahaman Bruhmaeziwakazari?“ zeptala se sestra Ariel s dokonalou výslovností a intonací. Mrcha!

„To je on.“

Sestra Ariel se ušklíbla. „Jsi opravdu výjimečná žena, Vi, ale Duch kroků − pokud není pouhou legendou − zemřel před dvěma sty lety. Někdo si z tebe vystřelil.“

„Cože?“ nechápala Vi.

„Proč jsi tady, Vi?“ zeptala se sestra Ariel.

Vi si najednou znovu připadala lapená mezi vztekem a slzami, vymklo se jí to z rukou. Taková nikdy nebývala. Od vraždy Jarla to byla jedna velká pohroma. Okroužkování Kylara to jenom zhoršilo. Dokonce i věci, které to měly napravit, jako zjištění, že je Hu mrtvý, a pomoc při zabití muže, který se prohlašoval za jejího otce, Bohokrále Garotha Ursuula, ji z rovnováhy vyvedly ještě víc. „Přišla jsem, abych se stala tebou, ty mrcho. Abych s lidmi manipulovala, místo aby oni manipulovali se mnou. Abych se stala nejlepší.“ Zatahala se za náušnici. „A abych se zbavila téhle podělané ozdoby.“

Tvář sestry Ariel ztuhla, rty jí zbělely. „Pro tvé vlastní dobro navrhuji, aby sis našla lepší důvody, které předneseš Strážkyni brány. Co kdybys raději držela jazyk za zuby a předstírala, že jsi obyčejná mladá žena, která chce vstoupit do našeho sesterstva?“

Trvalo dlouho, než Viin vztek dostatečně odezněl, aby dokázala přikývnout.

Jely spolu v dešti a sněhu do města, které se před nimi pomalu vynořovalo z nízko ležících mraků. „Říká se mu Jezeří,“ řekla sestra Ariel. „Důvody jsou zřejmé.“

Město a Kaple se rozkládaly na soutoku dvou řek v přehradě, ze které se řeky vlévaly do Vestacchiho jezera. Většina městských budov a Kaple stály na ostrůvcích v nádrži, od nejbližšího břehu je dělilo padesát kroků. Každý ostrov se sousedy spojovaly klenuté mosty, pár jich vedlo i k pobřeží, ale ulice chyběly. Místo nich tu vedly vodní cesty brázděné nízkými pramicemi. Některé před deštěm zakrývaly stříšky, jiné zůstaly otevřené. Loďky se pohybovaly neskutečně rychle.

Vi a Ariel vstoupily do té části Jezeří, která vyrostla na pobřeží za mosty, ale zdálo se, že všichni obchodníci se schovávají ve svých domech z omítnutého proutí, z komínů se kouřilo.

„Kvůli nějaké prastaré magii, kterou nedokážeme napodobit, ostrovy plavou na hladině,“ vysvětlovala jí sestra Ariel. „Celá přehrada se dá vypustit, aby mohly ostrovy za války odplout na jezero. K tomu samozřejmě nedošlo celá staletí. Což je dobře, protože si dokážu představit, že odvléct všechny ostrovy zpátky by vyžadovalo spoustu práce.“

„Je překrásné,“ vydechla Vi. „Voda je tak čistá.“

„Tohle město vystavěli v dobách, kdy se magie využívala ve prospěch farmářů a rybářů. V každém městě bývaly speciální proudy, které odnášely špínu z tvého oblečení. Byly tu pluhy, jež mohl táhnout jediný vůl, a ony přesto na jeden zátah vyhloubily šest brázd. Bývaly tu veřejné lázně, které nabízely vodu tak horkou nebo studenou, jak sis přála. Kouzla, jež bránila zkažení masa. Magie pro lidi představovala nástroj, ne zbraň. V Jezeří se splašky vhazují do těchto trubek − všimla sis, že nepáchnou? − které je odvedou přímo do přehrady. Jistě, vždycky se najde někdo, kdo neposlouchá ani rozumné názory − jako třeba neházet výkaly do vody, kterou pije − proto samotné jezero obsahuje kouzla, jež ho čistí.“

Sestra Ariel je zavedla k bílé bárce na vzdálenějším konci doků. Do deště vyběhl chlapec, aby se postaral o jejich koně, a Vi si vzala sedlové brašny a nastoupila do loďky. Trochu ji potěšila zjevná hrůza sestry Ariel, že se jejich loďka převrhne. Jakmile se usadily na nízká vlhká sedadla, loďka se sama rozjela.

Vi se chytila okrajů bárky, až jí zbělely klouby prstů.

Sestra Ariel se usmála. „Na druhou stranu tuto magii,“ poznamenala, „ovládnout dokážeme.“ Rychle proplouvaly širokými vodními ulicemi, malá loďka se řídila sama.

„Jsou tu proudy, které se přesouvají se změnou tlaku. Když víš, co děláš, můžeš se po jednom dostat z jednoho konce města na druhý.“

Po pár minutách vjely na rozsáhlou vodní plochu, kde s výjimkou největšího ze všech ostrovů žádné další nebyly. „Pohleď na Bílou paní. Alabastrovou Seraf. Kapli. Seraf z Nerevu. A nyní i tvůj domov, Vi.“

Kaple jí připadala velká už dřív, ale teprve teď, když k ní připluly, jí došlo, jak obrovská je. Celá budova byla vytesaná do podoby okřídlené postavy andělského vzezření. Byla příliš pevná, aby ji opravdu postavili z alabastru, příliš dokonale bílá, aby byla z mramoru. Kámen zářil i ve slabém světle zataženého dne. Vi si představovala, jak oslepující záře to musí být za plné sluneční záře. Když připluly blíž, Vi poznala, že co z dálky považovala za erozi na soše podobné stavbě, jsou ve skutečnosti okna a balkony myriády pokojů uvnitř, skoro nešla rozeznat, protože okolní kámen byl stejně oslnivě bílý jako ony.

Křídla Seraf byla zpola roztažená, v levé ruce držela meč, hrotem ukazovala k zemi a ve tváři se jí zračil chladný výraz. Když loďka obeplula ostrov, Vi spatřila Serafinu pravou ruku, ve které za zády držela váhy, na jedné misce spočívalo pírko a na druhé srdce.

Na odvrácené straně ostrova se mačkaly stovky přístavišť, a navzdory dešti tucty loděk vykládaly náklad a pasažéry. Jejich bílá loďka zamířila přímo k nejbližší soustavě mol, propluly pod obloukem živé vistárie, která byla navzdory ročnímu období stále obsypaná purpurovými květy. Loďka se zastavila a dvě sestry v černém je přišly uvítat.

„Běž s nimi, Vi,“ řekla sestra Ariel. Zarazila se a pak dodala: „Jejich hrozby nejsou nikdy plané. Už jsou to léta, co někdo naposledy v průběhu iniciace zemřel, ale stále je to možné. Ať věříš v jakéhokoliv boha, snad na tebe dohlédne. A pokud nevěříš v žádného, přeji ti hodně štěstí.“

Nejhorší na tom nebylo, že poslední bůh, kterého by tu teď Vi chtěla mít, byl Nysos, jemuž odevzdala tělo, duši a krev tolika nevinných. Nejhorší bylo, že přání štěstí od sestry Ariel znělo naprosto upřímně.

21.

PPrvním krokem bude dostat se do města. Kylar věděl, že tu bude dobrý tucet pašeráckých cest, ale to nebyly informace, které by pašeráci rozdávali na večírcích Sa’kagé. Ale i tak věděl, po čem se má dívat. Budou ukryté do sta kroků od hradeb, ústit někde na kamení, aby tam nezůstávaly stopy kopyt a kol vozů, a budou se nacházet někde poblíž hlavní cesty.

Na nízkých kopcích obklopujících město ještě před měsícem lemovaly každou silnici budovy − taverny, farmy, hostely a bezpočet obchodníků, kteří zásobovali zákazníky, co si nemohli dovolit nakupovat služby a zboží uvnitř města. Teď tam nestála ani jedna.

Ceurané si vzali všechno. Budovy strhli a materiál odnesli do tábora. Kylar si mohl jen představovat, jak příšerně teď Sa’kagé zuří, když se musela rozhodovat, které tunely zavalí a které zachrání, aby si ponechali cestu z města, když vše ostatní selže.

Pomalu procházel ceuranským táborem, přeskakoval ze stínu do stínu. Neviditelnost vyměnil za rozmazanou čerň v naději, že pak bude obtížnější všimnout si, že sníh s deštěm naráží na něco, co tam není.

Jeho oči mu poskytovaly při hledání vstupu do pašeráckého tunelu významnou výhodu. Konečně našel velký nízký kámen usazený krok od hlavní silnice, po obou stranách rostly stromy. Bylo to dokonalé. Když se kámen odsune, pašeráci mohou neviděni vjet s vozem na hlavní silnici a nezanechají stopy. Kylar z kamení otřel tající břečku a uviděl výmluvné rýhy, jak železem vyztužená kola vozů obrousila kameny. Našel to.

Uběhlo deset minut, aniž by nějak pokročil v hledání otevíracího mechanismu. Každé dvě minuty se musel ukrýt, když procházela hlídka, stejně tak i každých pět minut, když se přiblížila hlídka z druhé strany. Ale vyrušování z toho Kylar vinit nemohl. Nedařilo se mu najít kliku, která by kamenné dveře otevírala. Možná za to mohla ta břečka, znecitlivěla mu prsty chladem. Nebo možná nebyl tak dobrý, jak si myslel.

Nesmrtelný, ne nepřemožitelný. Proč musel mít Durzo vždycky pravdu? A když už jsme u toho, kde Durzo sakra je?

Ta myšlenka zasáhla Kylara hlouběji, než čekal. Měsíce žil v domnění, že je jeho mistr mrtvý. Celé měsíce se Durzo neobtěžoval přijít na Kylara podívat. Kylar se považoval za jeho nejlepšího přítele. I když mu Aristarchos ban Ebron vyprávěl o všech hrdinech, kterými jeho mistr byl, Kylar si stále myslel, že jeho vztah s Durzem byl výjimečný. Po zjištění, jakými velikány jeho mistr býval, si Kylar svým způsobem připadal lepší. Ale čas šel dál a Durzo se očividně zachoval stejně. Jakýkoliv prchavý význam Kylar v jeho sedm set let dlouhém životě měl, skončilo to.

Kylar se posadil na kámen. Břečka mu okamžitě promáčela spodky. Cítil se proto ještě hůř.

~ Neříkej mi, že budeš brečet. ~

Vadí ti to snad?

~ Mohl bys mě vzbudit, až tě ta sebelítost přejde? ~

Zatraceně, teď mluvíš jako Durzo.

~ Tak jsem s jedním mužem trávilo noci a dny celých sedm století a podepsalo se to na mně. Ty jsi s ním strávil jen deset let a podívej, jak moc jsi mu podobný. ~

To Kylara zastihlo nepřipraveného. Já nejsem jako on.

~ Ne, ty se tady pokoušíš zachránit svět − znovu − jen čirou náhodou. ~

On podobné věci dělal často?

~ Slyšel jsi někdy o Miletianském ústupu? Smrti šesti králů? Vendazianském povstání? Útěku dvojčat Grasqů? ~

Kylar zaváhal. No, vlastně… ne.

Ka’kari si povzdechlo. Kylara zajímalo, jak to udělalo.

„Jsem idiot,“ řekl Kylar. Vstal. Necítil zadek.

~ Jaké to přiznání! A tak dlouho odkládané. Ale už jsem se naučilo, že od tebe se toho moc čekat nedá. ~

Kylar šel k hradbám. Posledních sto kroků žádní Ceurané nebyli − nikdo nebyl tak hloupý, aby se pohyboval v dostřelu luků. Jediné místo, kde se Ceurané přibližovali víc, bylo kolem břehů Plithu, kam přesunuli velké množství kamene, aby částečně zahradili řeku. Po celé délce řeky vybudovali koridor, který dělníky chránil před šípy. Čarodějové zajistili všechny přístupy do města s výjimkou řeky. Podle Kylarova odhadu si mysleli, že pár meisterů na každém břehu zastaví jakoukoli loď nebo plavce, kteří by se úzkým korytem pokusili proplavat. Cenarijci takový luxus neměli. Tudy Garuwaši zaútočí. Jakmile dostatečně zahradí jeden břeh, pošle po něm vojáky.

Pokud sa’ceurai projdou a budou s Cenarijci bojovat muž proti muži, Kylar nepochyboval, že do konce dne tu bude pořádná hromada mrtvol.

Kylar přistoupil k hradbě. Kameny byly vyztužené magií a tiskly se k sousedům těsněji, než by dokázala jejich váha a malta. Kylar vyvolal na rukou a nohou ka’kari.

~ Mohlo bych tě donutit plavat. ~

Kylar se ušklíbl a cítil, jak se jeho prsty zarývají do kamene. Začal šplhat.

Veškeré naděje, že se Terah Graesinová nechystá udělat hloupost, vzaly za své, když se vyšplhal na vrchol hradeb. Do úsvitu zbývaly čtyři hodiny a muži už se chystali k útoku na sa’ceurai. Většina vojáků stále spala a jejich koně postávali ve stájích, ale velký prostor před jižní branou byl vyklizený. Byly tam zasazené vlajky, aby regimenty našly své místo, a potulovala se tam pážata, která kontrolovala připravenost zbrojí a zbraní. Kylar podle velikosti vyklizené plochy odhadoval, že na úsvit připravuje plný útok, do kterého se zapojí tak patnáct tisíc mužů.

Zamžoural na vlajky, počítal. Nehádal by, že má Terah Graesinová tolik mužů.

Odpověď mu poskytly vlajky nejblíže bráně. Víc než jedna nesla symbol králíka. Královna odvedla Králíky − a postavila muže bez jakéhokoliv výcviku na hrot útoku proti nejlépe trénovaným sa’ceurai na světě? Geniální. Jedna věc byla vrhnout rolníky proti rolníkům druhé strany, aby se vytvořil prostor pro kavalerii nebo tak něco, ale jakmile se Cenarijci vyvalí z brány, okamžitě se střetnou s Garuwašiho sa’ceurai. Bitva se omezí na jedinou frontu − Králíci zjistí, že jsou v tom sami, vraždění a bez možnosti pohnout se vpřed, protože sa’ceurai před nimi nebudou moci ustoupit, když se na ně zezadu bude tlačit zbytek armády ve snaze obsadit jižní bránu.

Pravděpodobně to zabere jen pár minut, než zpanikaří, a pak už bude záležet jen na tom, kolik lidí bude povražděno, dokud Luc Graesin útok neodvolá a nepokusí se zavřít brány, dřív než sa’ceurai proniknou do města.

Kylar seskočil na nádvoří a spolu s kalhotami a tunikou ukradl z hromady oblečení koženou prošívanici. O minutu později vyšel zpoza kovárny, když se kolem prohnal kluk tlačící káru s levnými meči a píkami.

„Tak Králíci povedou útok? Vytáhnou na ně za úsvitu?“ zeptal se Kylar a mávl k vlajkám. „Jak k tomu došlo?“

Kluk se rozzářil. „Přihlásili jsme se dobrovolně.“

„Znal jsem chlapa, co se dobrovolně rozhodl, že vyšňupe gurijskou pepřovou omáčku. Nebyl to dobrý nápad.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se dotčeně kluk.

„Proč je královna nechá, aby šli první?“

„Ne královna, to její bratr Luc. Teď je z něj lord generál.“

„A?“

Kluk se zamračil. „Říkal, že… ehm… ztráty budou nejvyšší mezi těmi, co ven vyjdou jako první. Víš, než odstraníme jejich lučištníky. Králíci se ničeho nebojí.“

Tak lord generál se chystal přijít o nejstatečnější občany a zajistit si zdrcující porážku, a to vše v jeden den. Dokonalé.

„Máš s tím snad problém? Já mám ještě práci,“ řekl kluk.

Kylar ho nechal běžet a šel si ukrást koně. Neměl čas jít celou cestu k hradu pěšky. Když nasedal, objevil se za ním čeledín. „Hej, co jsi zač? Tenhle kůň patří…“

Kylar si rychle zakryl tvář maskou Soudu a otočil k muži hlavu, zasyčel, modré plameny mu vyšlehly z očí a úst.

Čeledín zacouval a s jekotem narazil do jiného koně.

Kylar jel, jak nejrychleji to šlo. Než vešel na Východní královský most, nechal šaty a koně v zapadlé uličce a zneviditelnil se. Zbytek cesty běžel. Za sebou zanechal strážné, kteří otáčeli hlavy ze strany na stranu a snažili se zjistit, odkud přichází zvuk běžících nohou. Než by běžel nelogicky pokroucenými chodbami hradu, raději vylezl po zdi. Za pár minut seskočil na královnin balkón, který stále postrádal část zábradlí v místě, kde Kylar uvolnil Mags Drakeovou. Nahlédl dovnitř.

Královna nebyla sama.

22.

„N„Než jsem tě poslala za sestrou Jessie, říkala jsi, že poslední dva roky něco studuješ,“ nadhodila Istariel Wyantová, Mluvčí Kaple. Seděly v její kanceláři, vysoko v Seraf, a nad šálkem ootai probíraly strategii. „Co to bylo?“

Ka’karifer,“ řekla Ariel.

„Co? Má hyrilliština už není, co bývala.“

Přes Arielinu tvář přelétl pochybovačný výraz. „Tvá hyrilliština nikdy nebyla taková, co bývala. Pokud si pamatuji správně, všechny tvé známky z jazyků…“

„Na něco jsem se ptala, Ariel,“ vyštěkla Istariel prudčeji, než zamýšlela. Možná jen tucet sester v Kapli si pamatoval, jak uboze si v několika předmětech vedla, a žádná z nich by se Mluvčí opravovat neodvážila. Žádná kromě Ariel, která ji však neopravovala, protože to jako její sestra považovala za své právo − Ariel opravovala každého.

„Nositelé kamenů všech kamenů,“ řekla Ariel. „V běžné řeči se tím myslely kameny velké moci. Původními nositeli byli Jorsinovi Bojovníci světla. Jako Trace Arvagulania − fascinující žena, myslím, že by se ti líbila. Měla jednu z nejpronikavějších myslí ve věku velikých myslitelů. Pravděpodobně bys nenašla podobné období, a přestože vím o Rossertiho námitkách, že Milovianská perioda byla taktéž velmi významná, osobně shledávám toto tvrzení vzhledem k jeho alitaeranskému původu za dosti chabé. Domnívám se, že v průběhu Mezivládí byly miletianské tradice narušeny. Ale tím odbočuji. Trace, úžasná, ale neskutečně ošklivá žena − podle některých zdrojů nejošklivější žena své doby, ale myslím si, že i tyto legendy budou značně přehnané − získala kámen, který jí propůjčil neskutečnou krásu. Básníci se ani nedokázali shodnout, jak vypadá. Věřím, s ohledem na Hrambowerův spis Syntentia − zatracení lodrikarští učenci a ta jejich nepřehledná syntax, ale co s tím naděláš − že zdrojem zmatků byly síly ka’kari, které nezměnily Tracin vzhled, ale přímo ovlivnily, jak ji svědci vnímali, protože každý z nich viděl to, co považoval za nejatraktivnější. Představ si, jaké jmění by Ezra vydělal, kdyby se pustil do kosmetiky!“ Čekala, až se Istariel zasměje. Marně.

„Fascinující,“ řekla Istariel bezbarvým hlasem.

„Jistě, ale toto ka’kari zmizelo a nikdy se znovu neobjevilo. Myslím, že kdyby bylo víc než legenda, určitě by k tomu došlo. Na podporu existence červeného ka’kari však máme mnohem silnější důkazy. Původně ho dostal Corvaer Černá tůň − je ironií, že lord Černá tůň byl od té doby znám jen jako Corvaer Rudý − a po jeho smrti v bitvě na Jaeranských pláních si ho přivlastnil Malak Mok’mazi, ve vlastním jazyce Malak Plamenné ruce, i když tento překlad není nejlepší. Zdroje obou stran prohlašují, že do boje vyběhl z požáru, který zachvátil pláň a rozdrtil Gurvaniho armádu. A po jeho smrti − oheň podle všeho není nejlepší obranou…“ Ariel se štěkavě zasmála, ale Istariel se nepřipojila. „No, ehm, vypadá to, že se pak v průběhu historie objevuje ve vlastnictví mnoha dalších osob. V některých případech máme důvěryhodné svědky. Herddios, u kterého věříme, že všechny příběhy ověřoval, prohlašoval, že se osobně…“

„Zjistila jsi něco nového?“ zeptala se Istariel, ze všech sil předstírala zájem. Omezený zájem.

Ariel si olízla rty, a zatímco přemýšlela, zabloudila očima ke stropu. „Vyvodila jsem z toho, že souhrn veškeré dostupné literatury na toto téma stále ponechává většinu významnějších otázek otevřených. A většinu těch méně významných také.“

„Takže jsi strávila dva roky zjišťováním, že jsi vůbec nic nezjistila.“ Sdělila jí to dost netaktně, ale u Ariel se neomalenost vyplácela.

Ariel se zamračila. „Právě proto jsem byla ochotná jít hledat Jessie al’Gwaydin.“

A ne proto, že ji o to požádala její Mluvčí. Istariel na chvíli na nevědomou starší sestru žárlila. Ariel byla jako kámen, kolem kterého zuřivě burácí vlny politiky, aniž by si toho všimla. Byla nudná, ale užitečná. Kdykoliv Istariel potřebovala názor odborníka v magické oblasti, Ariel po tom problému šla jako honící pes po stopě. A o svá zjištění se dělila jen s knihami, které psala, a s Istariel. Ariel tak měla mnohem větší cenu než potíže, jež způsobovala. Ale musela být tak nudná?

Kdyby Ariel obrátila svou brilantní mysl k politice… No, podobné paranoidní myšlenky Istariel napadly už dřív. Kdyby měla Ariel k podobným věcem sklony, byla by teď Mluvčí a Istariel by rodila děti nějakému farmáři. Klíčové v jednání s Ariel bylo pochopení, že je věřící − ne věřící v nějakého boha, ale v Kapli. Na ženách, které věřily ve všechny ty hlouposti o „služebnicích Serafíných“, bylo něco roztomile naivního. Ovládaly se mnohem lépe než magae, které věřily jen v sebe samotné. Stačilo ukázat, říct „pro dobro Kaple“, a Ariel udělá cokoliv.

„Ariel, mám problém, se kterým potřebuji pomoci. Vím, že bys nikdy nepřijala místo vychovatelky…“

„Udělám to.“

„…ale musíš myslet na dobro… Cože?“

„Chceš, abych učila Viridianu Sovari, abych ji ochránila, než bude moci zničit Eris Buelovou a nevolnice. Udělám to.“

Istarielino srdce vyskočilo až do krku. Tak prostě jí vyložila spiknutí, které by ji mohlo stát titul Mluvčí. „Už nikdy o tom nemluv!“ zasyčela. „Nikdy. Dokonce ani tady ne.“

Ariel povytáhla obočí.

Istariel si urovnala šaty. „Její zasvěcení je dnes večer?“

„Zatímco spolu mluvíme. Zjevně došlo k nějakým problémům. Trvá to už hodiny.“

Istariel se zamračila. „Jak Talentovaná je ta holka? Vyrovná se Eris Buelové?“

„Ne,“ řekla Ariel. „Ani zdaleka.“

Istariel zaklela.

„Špatně jsi to pochopila. Ve všech směrech Eris Buelovou překonává. Vi Sovari je mnohem Talentovanější než já.“

Istarieliny oči se rozšířily. Jako většina sester odmítala připustit, že je tu někdo silnější. Myslela by si, že Ariel, která byla považována za nejsilnější, to alespoň trochu vyvede z míry.

„Ulyssandra bude ještě Talentovanější, když jí dáme pět let,“ dodala Ariel.

„To jsou skvělé zprávy. Ale já pět let nemám. Nemám ani rok. Potřebuji, abys z té Vi Sovari udělala do jara někoho výjimečného. To sem dorazí nevolnice, aby ukázaly svou sílu a zdůraznily tak své požadavky.“ A možná svrhly Mluvčí.

„Můžeš udělat pár ústupků,“ řekla Ariel. Neznělo to jako otázka.

„Přejí si, abychom otevřely mužskou školu. Řekla jsem, že si to přejí? Ony to požadují. Požadují uznání svého nového ‚řádu‘ a příslušná místa v radě, což z nich udělá nejmocnější řád v Kapli. Získají většinu v každém hlasování, k němuž dojde. Požadují odvolání zákazu manželství, aby se mohly vdávat za mágy. Požadují zrušení alitaeranských smluv. Národy Midcyru mají dobrý důvod obávat se návratu alkestiánské magokracie. Všechny země se kvůli nevolnicím spojí proti nám. Jsme baštou světla v temném světě, Ariel. Ústupky schválit mohu. Zničení ne.“

„Co chceš, abych Vi naučila?“ zeptala se Ariel. A bylo to tady. Dostala ji.

Istariel se odmlčela, lapená mezi diskrétností a touhou ujistit se, že její nechápavá sestra udělá, co se od ní žádá. „Udělej to samé, co děláme s každou novou sestrou. Pomož Vi zjistit, jaké jsou její silné stránky, a zapracujte na nich.“

Ariel se v jednom úderu srdce rozšířily a zúžily oči. Ta dívka byla prakticky válečná maja a obě to věděly. Z toho, jak Ariel rychle zareagovala, Istariel usoudila, že už musela mít menší podezření. Nebo prostě Ariel byla opravdu hodně chytrá.

No, bylo to venku, s takovou diskrétností a jasností, jakou si Istariel mohla dovolit, a přesto stále doufat, že si udrží křeslo, pokud se to provalí. Istariel si bude muset samozřejmě od Ariel a Vi držet odstup. Když to došlo i Ariel… teď to bude muset trochu uhladit, aby udržela správnou iluzi.

„Dostala jsi za úkol přivést do našeho područí někoho velmi Talentovaného, sestro Ariel. Pochybuji, že by do Kaple za posledních padesát let přišly studentky s větším potenciálem, než mají ony.“ Usmála se. Před padesáti lety do Kaple přišla ona a Ariel.

„Určitě víc než padesát let.“

„Zasloužíš si odměnu,“ pokračovala Istariel, úsměv jí zamrzl. „Je něco, čím bych ti mohla ve studiu pomoci?“ Ariel samozřejmě řekne, že to není nutné, že ráda posloužila.

„Určitě,“ překvapila ji.

V následujícím čase ji Ariel donutila, aby jí povolila vše, o co žádala. Ariel dokonce neměla tu slušnost, aby nadhodila něco, co doopravdy nepotřebovala, aby Istariel mohla říct ne a ukojit svou pýchu alespoň jedním malým vítězstvím.

Istariel se v křesle opřela a podívala se do zrcadla na své vlasy, na setkání s alitaeranským velvyslancem chtěla být dokonalá. Alespoň ty světlé vlasy byly stále překrásné. Slyšela ostatní sestry přísahat, že za tím musí být magie, že jsou stále tak husté, lesklé a dokonalé. Nebyla to pravda, ale pokaždé ji potěšilo, když se o tom obviňování doslechla.

V duchu se vracela k Arielinu prohlášení, že by ji mohla zaujmout Trace Arvag-a-ještě-něco-dál. Istariel se zamračila, zrcadlo ukázalo množství neatraktivních vrásek na důstojné, ale jinak nevýrazné tváři. Kdyby Ariel měla smysl pro humor, Istariel by ji podezřívala, že šlo o zákeřný vtípek.

Odfrkla si. Ariel, a smysl pro humor? Tak to by byl teprve vtip.