Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 13-17

17. 9. 2011

13.

KKylara nová paže stále svědila. Dlaň a předloktí vypadaly úplně stejně jako ty, o které před týdnem přišel, jen na nich nebyly žádné jizvy a měly bledý odstín kůže, jež nikdy neviděla slunce. Vlk mu záměrně ponechal šermířské mozoly, ale zbytek paže byl velice citlivý. Nejslabší závan větru vyvolával nával pocitů. Pokožku nepokrývaly žádné chloupky, ale dokonale zarovnané strniště už rostlo. Malíček, který si Kylar zlomil jako gildovní krysa a který se nikdy zcela nenarovnal, byl v perfektním stavu.

Vlk na svoji práci může být hrdý. Ta ruka je lepší než ta, již jsem ztratil.

Svého koně Kylar našel v lesíku, kde ho zanechal. Klikař ho nesl, jako by nic nevážil, a míle polykal k snídani, ale i když to přiznával nerad, kůň ho provokoval. Kylar nebyl žádný jezdec a oba to věděli. Dnes ráno mu Klikař nedělal problémy, když se k němu Kylar opatrně blížil, ka’kari vtáhl do kůže dřív, než se dostal na dohled. Jako obvykle pod kůží z ka’kari nosil jen spodní prádlo. Ka’kari se mohlo přetáhnout i přes oblečení, ale Kylar pak vypadal obtloustle − a to strach zrovna nevzbuzovalo. Klikař na něj zíral pohledem, z něhož byl Kylar nesvůj.

„Ach, do pr…“ zaklel Kylar. Ve spodkách zela nad rozkrokem velká díra. Není divu, že mu bylo tak chladno. „Proč to děláš?“

Klikař se na něj podíval, jako by se zbláznil.

~ Dělám co? ~ zeptalo se ka’kari.

„Požíráš moje šaty!“

~ Já jsem Požírač. ~

„Mělo bys moje oblečení nechat na pokoji. A meče taky.“

~ Někteří lidé mají krátké meče rádi. ~

„Lidé mají rádi meče s ostřím!“

~ Dobrá poznámka. ~

„Přestaň okusovat moje vybavení. Rozumíš?“

~ Ne. Zvlášť když ignoruješ moje skvělé slovní hříčky. ~

„To nebyla žádost.“

~ Chápu. A neposlechnu. ~

Kylar mlčel. Ze sedlové brašny vytáhl vlněné kalhoty, tuniku a náhradní spodky a začal se oblékat. Na jak dlouho bude s ka’kari spojený? Jo, jasně. Navěky.

~ Ty to vážně nechápeš? Zrovna ty? ~ zeptalo se ka’kari. ~ Ty, muž z masa, krve a ducha, jsi nedokázal zůstat mírumilovným lékárníkem ani dva měsíce. Ale ode mne očekáváš, od směsi kovu a magie uměle vybavené malým množstvím inteligence a osobnosti, že změním svou povahu? A co se tupých mečů týče, bylo jsem to snad já, kdo prodal Odplatu? ~

O tom Kylar nepřemýšlel. Čepel Odplaty zůstávala dokonalá, i když ji ka’kari pokrývalo celé roky. A on ji prodal úplně zbytečně.

Ne, prodal ji, aby Elene ukázal, jak moc pro něj znamená. Myšlenka na ni znovu zabolela. Právě splnil slib Vlkovi. Nyní se konečně bude moci vrátit k Elene a všechno napravit.

Nebo spíš alespoň trochu napravit. Natáhl ruku a dotkl se bezešvé náušnice ve svém uchu, co ho poutala s Vi Sovari, která se nacházela míle daleko a mířila na severovýchod do Forglinova průsmyku. Proč Vi míří do Kaple? Kylar to pustil z hlavy. Ta děvka byla poslední věcí, na kterou by chtěl myslet.

Kylar se najednou ušklíbl. „Tak malé množství inteligence a osobnosti?“

Ka’kari ho proklelo. Kylar se rozesmál.

„A kromě toho,“ dodal Kylar tiše, „já se změnil.“

„To ti věřím,“ ozval se muž, co stál za ním.

Kylarův meč ve vteřině vyskočil z pochvy. Otočil se a sekl. Muž byl vysoký jako hrdina z legend, ve zbroji z bílých plátů a s vyleštěnou řetízkovou čapkou, která mu na ramena spadala jako ocelový vodopád. Helmu měl vraženou v podpaždí, v hubené tváři se blýskaly modré oči. Kylar zastavil čepel pár palců od krku Logana Gyra.

Logan se usmál. Kylar se uvolnil. Rychle zastrčil meč do pochvy a padl na koleno. „Vaše Výsosti,“ pozdravil ho.

„Vstaň a obejmi mě, ty mrňavej zmetku.“

Kylar ho objal a všiml si Loganových bodyguardů, půl tuctu odrbaných Agonových psů vedených krásnou ženou s − kromě jiného − zářícím podvazkem na pravé paži. Všichni si ho podezřívavě prohlíželi. Kylar se v duchu pokáral za to, že dovolil osmi lidem dostat se tak blízko, aniž by si jich všiml. Dělal chyby. Ale pak Kylar sebeobviňování nechal, když ucítil objetí svého přítele. Měsíce, které Logan strávil v Díře, mu zanechaly příliš kostnatý obličej a vychrtlé tělo na to, aby ho stále považoval za pohledného. Když Kylar při objetí ucítil jeho vyhublost, poplašilo ho to, přesto se však kolem něj vznášela aura rozhodnosti a síly. Logan stále měl široká ramena, šlechtické držení těla a podivuhodnou výšku. „Ty mně říkáš mrňavej?“ zeptal se Kylar. „Pravděpodobně teď vážím víc než ty. Jsi ten nejmenší Zlobr, jakého jsem kdy viděl.“

Logan se zasmál a pustil ho. „I ty vypadáš dobře. Až na to…“ otočil se ke Kylarově nové bledé paži, „…že ses asi opaloval jen s jednou nataženou rukavicí?“ Mávl rukou. Bodyguardi se stáhli.

„Starou ruku jsem si usekl,“ řekl Kylar. „Pořídil jsem si novou.“

Logan se zasmál. „Další příběh, který se mi nechystáš říct?“

„Kdybych to udělal, nevěřil bys.“

„Zkus to.“

„Právě se stalo.“

„Co je to mezi tebou a vším tím lhaním?“ zeptal se nedůvěřivě Logan, jako by byl Kylar dítě s drobky a polevou na puse a tvrdil, že žádný koláč nesnědl.

Kylar zvážněl. Když promluvil znovu, jeho hlas byl drsný a odtažitý jako u Durzo Blinta. „Chceš vědět, proč jsem ti celé roky lhal.“

„Nasadili tě na mě jako špiona. Myslel jsem, že jsi můj přítel.“

„Ty rozmazlenej fracku. Když sis dělal starosti, že tě při vstupu na panství zahanbí nahá socha, já jsem spal ve stoce − doslova − protože to byl jediný způsob, jak mohla gildovní krysa v teple přežít mrazivou noc. Když ty sis dělal starosti s akné, já se bál násilníka v čele gildy, který mě chtěl znásilnit a zabít. Takže ano, stal jsem se učedníkem u wetboye, abych se z toho dostal. Ano, lhal jsem ti. Ano, kdybys někdy udělal něco špatně, hlásil bych to Sa’kagé. Nelíbilo by se mi to, ale udělal bych to. Ale dovol mi otázku, ty licoměrnej bastarde − když jsi byl v Díře a bylo to zabít, nebo být zabit, co jsi udělal? Já v Díře prožil celý svůj podělaný život. A řekni mi, kdo je víc odpovědný za to, co se z Cenarie stalo − můj otec, který byl příliš velký slaboch, aby vychoval dítě, nebo tvůj, který byl příliš velký slaboch, aby se stal králem?“

Z Loganovy tváře se vytratila krev. Kvůli vyhublosti teď jeho obličej vypadal jako šedivá lebka s planoucíma očima. „Můj otec by při převzetí trůnu musel zabít děti ženy, již miloval.“

„A kolik dětí zemřelo, protože to neudělal? To je břímě vládnutí, Logane − rozhodovat se, když ani jedna možnost není dobrá. Pokud za to nezaplatíte vy šlechtici, ostatní to udělají za vás, lidé jako já, děti bez ničeho.“

Logan dlouho mlčel. „Tohle není o mém otci, že ne?“

„A kde je sakra tvoje koruna?“ chtěl vědět Kylar. Skrze pouto náušnic Kylar cítil, že si Vi dělá starosti se směsicí jeho pocitů. Vnímala ho − zatraceně − i když se před ní Kylar snažil zaštítit a vytlačit její pocity stranou.

Obr před ním vypadal ztrápeně. „Potkal jsi někdy Jenine Gunderovou?“

„Kdy já mohl potkat princeznu?“ Kylarovi chvíli trvalo, než si vzpomněl, že Logan se s Jenine oženil − i když to vydrželo jen pár hodin. Ke khalidorskému puči a k Loganově svatbě došlo ve stejnou noc. Vykrvácela v Loganově náručí.

„Myslel by sis, že to překonám,“ řekl Logan. „Upřímně, vždycky jsem tu dívku považoval za krásnou, šťastnou a hloupou. Jaký já byl idiot. Kylare, podíval ses někdy ženě do očí a zjistil, že v tobě dokáže vzbudit touhu být silný a dobrý? Ochranářský, divoký a vznešený? Najít Jenine bylo jako najít něco, v co jsem se ani neodvažoval doufat.“ Tohle Kylar poslouchat nechtěl. Připomínalo mu to Elene. A kdyby myslel na Elene, jeho vztek by mohl odeznít. „Měl jsem snad po tomhle odejít k Terah Graesinové?“ zeptal se Logan. „Nemohl jsem. Ani kvůli koruně. Ani kvůli ničemu jinému.“

„Ale já viděl, jak se ti na bojišti všichni klaní.“

„Dal jsem slib věrnosti…“ Loganův hlas se vytratil.

Kylar bezradně rozhodil rukama.

Loganovy oči zakalil smutek. „Udělal jsem, co jsem považoval za správné.“

~ Představ si krále, který tohle dokáže. ~

Kylar si náhle Logana začal vážit ještě víc, než když ho dostal z Díry. Tehdy viděl pouze jeho fyzická zranění. Teď spatřil něco jiného. Hluboko v Loganových očích se skrývala zdrcující bolest. „Můžeš to udělat znovu,“ řekl Kylar.

Logan se donutil ke slabému úsměvu. „No, už o tom začínám trochu pochybovat.“

„Ne, to není pravda.“

Smích se vytratil. „Ano, je,“ hlesl Logan, nespouštěl oči z Kylarových, jeho pohled ani na okamžik nezakolísal. „Ale ano, udělal bych to znovu. Takový prostě jsem.“ Nikdy se králi nepodobal víc.

Nech mě podívat se. Kylar položil ruku na přítelovu paži a uviděl Logana jeho vlastníma očima, méně pohledného, ale divokého, až zvířecího ve špíně Díry, jak zuby odtrhává syrové maso z lidské nohy a pláče. Nenáviděl Díráky, zabředával do té špíny a ve vlastních očích se stal Dírákem i on. Potom se rozhodl snášet ještě horší hlad, který ho dnem i nocí sžíral, když se raději rozdělil o jídlo, než aby přestal být člověkem. Byl tam, rozdával jídlo a nenáviděl ty, co ho přijímali, ale i tak to udělal. To malé jádro vznešenosti se stalo nejdůležitějším majetkem, který Logan měl a za který by zaplatil cokoliv.

Tahle lekce se vázala k Serah Drakeové, která byla Loganovou snoubenkou, než ho král Gunder donutil oženit se s princeznou Jenine. Logan kdysi Serah miloval, ale láska s lety odumírala, až ji nakonec nahradila falešná náklonnost. Rozhodl se oženit se špatnou ženou, aby nezranil její city. Zrušit zásnuby byla správná věc, ale připadalo mu to příliš kruté. Jenže kdyby nebyli zasnoubení, Serah by se v noc puče nenacházela na hradě. Stále by žila. Podělit se o jídlo v Díře byla správná věc. Vypadalo to hloupě, ale nakonec Díráci Loganovi pomohli, protože on jim pomohl jako první. Loganovo selhání i jeho úspěch ho dovedly ke stejnému poučení − Dělej, co považuješ za správné, a nakonec dostaneš to nejlepší, cos dostat mohl.

Právě proto, pomyslel si Kylar, by z Logana mohl být velký muž. Dalo se na něj spolehnout. Byl loajální, upřímný a za správnou věc bude bojovat do posledního dechu. Pokaždé.

„Oba jsme ušli pořádný kus cesty,“ řekl Kylar. „Myslíš, že bychom mohli být přátelé?“

„Ne.“ Logan zavrtěl hlavou. „Ne přátelé. Nejlepší přátelé.“ Pak se ušklíbl a poslední rok jako by sklouzl z Kylarových zad. Byli přátelé, kteří se na sebe mohou spolehnout. Kylar, který neustále skrýval špinavá tajemství, jež mohla všechno ohrozit, ten vzácný pocit nedokázal slovy popsat.

„Co se bude dít dál?“ zeptal se Kylar.

„Ještě jeden úkol a pak, no… chystám se napsat knihu.“

Kylar povytáhl obočí. „Nic ve zlém, Vaše Zlobrovitosti, ale o čem tu knihu chcete psát?“

„Ty víš, jak jsem vždycky miloval slova. Chci napsat knihu o slovech.“

„Žil jsem v přesvědčení, že taková je většina knih.“

„Ne napsanou slovy. Chci napsat knihu, která by definovala všechna slova v našem jazyce. Nazvu ji slovník.“

„Budeš ji psát v jaeranštině?“

„Ano.“

„A definovala by jaeranská slova?“

„Správně.“

„Takže budeš muset znát jaeranštinu, aby sis ji mohl přečíst?“

„Když to řekneš takhle, zní to hloupě,“ zamračil se Logan.

„Hmm.“ Kylar pokrčil rameny. Představa, že se Logan stáhne do svíčkami osvětlené studovny a bude šilhat nad manuskripty, byla zábavná − až na to, že Logan to myslel vážně. Logan byl učený, ale nebyl učenec. Narodil se jako vůdce. Ten nápad s knihou mu měl poskytnout štít, přes který by neviděl Teražiny chyby a který by zabránil jeho nutkání s nimi něco udělat.

Před pár minutami si Kylar myslel, že skončil. Dodržel slib Vlkovi. Myslel si, že je volný a může jít za Elene a všechno napravit. Ale z Terah Graesinové se stala královna. Možná už na Logana uzavřela smlouvu. Nejlepší způsob, jak ukončit zakázku, byl skončit to se zadavatelem. A Terah Graesinová si konec zasluhovala. Ještě jedno zabiti a změním zemi. Když se Logan stane králem, všechno se změní. Už nebudou gildy nebo gildovní krysy. Elene byla v bezpečí ve Waeddrynu. Do týdne to zvládne a může vyrazit za ní.

„Podívej, určitě si o tom ještě promluvíme,“ řekl Logan. „Ale nejdřív se potřebuji vymočit a potom musím vymyslet, co si počnu s Khalidořany a armádou Lae’knaughtu.“

„Jakou armádou?“ zeptal se Kylar.

„Právě jsem − co myslíš tím ‚jakou armádou‘? Zase máš v očích ten svůj pohled.“

„Khalidořané nejsou Khalidořané, Lae’knaughti byli odstraněni a my se musíme dostat do Cenarie dřív, než tam přitáhne armáda Ceuranů.“

„Ceurané − co? Cože?“

Kylar se jen pousmál.

14.

DDorian stál v odpadní místnosti a balancoval s fekáliemi naplněným džbánem přivázaným na zádech nad jednou ze šachet. Tohle byl poslední džbán dne a Dorian byl rozlámaný, unavený a nevrlý − a to strávil většinu každého dne v přítomnosti překrásných žen. Otrok zodpovědný za odpadní místnost byl v téhle nechutné díře každý den, řídil otroky, kteří přinášeli lidský odpad z celé Citadely, udržoval odpadní šachty a byl tím nejšťastnějším otrokem, jakého kdy Dorian viděl. To Dorian si zacpával ústa pokaždé, když otevřel dveře. Jak sakra mohl být Tobby tak spokojený?

Dorian si protahoval bolavá záda, zatímco čekal na Tobbyho, až skončí s otroky z pokojů strážných. Tobby posunul dvě páky, chvíli počkal a pak za vzdáleného klapání zatáhl za řetěz. Otrok potom odvázal lano z poklice džbánu, Tobby ho překlopil a vychrstl obsah do šachty. Ke dnu přivázané lano zabránilo, aby odpad do šachty nenásledoval i džbán.

Když skončil, přišel Tobby k Dorianovi. „Tohle je poslední várka?“

Dorian zívl a protáhl se. „Ano, já…“ ztratil rovnováhu a váha džbánu ho strhla dozadu k otevřenému ústí šachty. Vykřikl − a s trhnutím se zastavil, když se Tobby vrhl k Dorianovým kolenům.

Několik příštích minut strávil v agonii, když váha džbánu napínala šlachy jeho nohou a břišní svaly a snažila se ho stáhnout do zapomnění nebo přetrhnout vedví. Když se ale obsah otevřeného džbánu vylil do šachty, bolest se zmírnila.

Jakmile se nádoba vyprázdnila, Tobby mohl Dorianovi pomoci zvednout se od šachty. „Chceš následovat svého předchůdce?“ zeptal se Tobby.

„Cože?“

Tobby se ušklíbl. „A proč myslíš, že potřebovali nového eunucha? Poslední nosič z harému udělal to samé co teď ty… jen já jsem ten den nebyl dost rychlý.“

„Do hajzlu,“ hlesl Dorian.

Tobby se hlasitě zachechtal, znělo to jako hýkání osla. Toho muže určitě řeči o hajzlu pobavit nemohly. Dorian se začínal oklepávat ze setkání se smrtí. Dobrý bože, ani ho nenapadlo použít Talent.

„Legrační je,“ řekl Tobby, „že nezemřel kvůli pádu. To oni ho zabili.“

„Co tím myslíš? Kde šachta vůbec končí?“

„Kde tahle hovna vůbec končí?“ zopakoval jako špatná ozvěna Tobby a znovu se zasmál. „Dole v dole. Skoro těm ubožákům padají na hlavu. Jakmile Arry spadl do šachty, přesměroval jsem ho do jedné z bezpečných. Kdyby měl rozum, zachránilo by mu to život.“

„Bezpečných?“ zeptal se Dorian.

„Ty víš velký hovno, co?“ šťouchl Doriana do paže. „Tenhle byl dobrý, ne? Co?“

„Legrační,“ potvrdil Dorian a donutil se k hořkému úsměvu.

„Netušil jsi, že to přijde, viď?“

„Ne, ani mě to nenapadlo.“

„Takových znám miliony,“ nafoukl se Tobby.

„To se vsadím.“ Pokud existoval muž, co si zasloužil otroctví, právě jsem ho našel. „Proč jsou některé šachty bezpečné?“ zajímalo Doriana.

„Tyhle šachty tady jsou stovky let. Nejdřív tu byla jedna. Na začátku to byl od šachty na dno propasti pár stovek stop dlouhý pád − po několika staletích, co tam dolů dělalo dvacet tisíc lidí, už to žádný pád nebyl. Náš starý Bláznivý Bertold začal být vážně nervózní, myslel si, že armáda nebo otroci z jam vylezou až k šachtám a zaútočí na Citadelu zevnitř. Tak postavil tohle. Když teď hovna dosáhnou výšky padesát stop, přepnu na novou šachtu. V té první to necháme usadit, než se to změní v půdu. Pak to jámoví otroci naloží na vozíky a stráže prodají na hnojivo. Jistě, všechny šachty musím alespoň jednou denně použít, aby nezarezly, a otroci tak nemůžou odhadnout, kde je půda pod několika palci splašků pevná, a kde je omáčka dost hluboká, aby se v ní utopili. Když Arry sletěl dolů, přehodil jsem ho na šachtu, kde měl šanci přežít.“

„Jak rychle to zvládneš?“ zeptal se Dorian.

Tobby mlaskl jazykem, trhnul za třetí a osmou páku a zatáhl za poslední řetěz. Zabralo to asi tři vteřiny.

Dorian hvízdl a zafixoval si tu pozici v paměti. „Co se mu stalo?“

„Pár nevhodnými slovy tam dole nasral meistera. Nemůžu tvrdit, že bych mu to po tom všem, čím si prošel, vyčítal.“

„Vypadá to, že měl pořádně podělaný den.“ Dorian si po tom vtipu připadal špinavě.

„Uh huh,“ zabručel Tobby, nedošlo mu to. „Jámové otroky hlídají dva meisteři. Nepotěšilo je to. Bylo jim hovno po tom, co se mu stalo. Obrátili Arryho naruby.“ Zachmuřeně zavrtěl hlavou. O chvíli později se ušklíbl. „Bylo jim po tom hovno, co? Co?“ praštil Doriana do ruky.

Dorian se povinně zasmál. Dva meistery zvládnu.

Když se Dorian vrátil s prázdným džbánem do harému, konkubíny naříkaly. Dorian nikdy nic podobného neslyšel. Položil džbán na zem a podíval se na Splachovače.

„To Bohokrál,“ zašeptal stařec, byl vyděšený zvukem přicházejícím z vedlejšího pokoje. „Právě jsme dostali zprávy. Je mrtvý.“

Dorianovo srdce se zastavilo. Můj otec je mrtvý.

Omámený se vplížil do velkého sálu harému. V chladném mramorovém luxusu tu byly shromážděny téměř dvě stovky žen. Trhaly si šaty, rvaly si vlasy, bily se do nahých hrudí a do krve si nehty škrábaly alabastrovou kůži. Z nalíčených očí se řinuly černé slzy. Některé se vrhly na zem a nekontrolovatelně plakaly. Další omdlely.

Ve smutku byli Dorianovi lidé stejně výstřední jako v lásce a pití, ale slzy těchto žen nebyly hrané. Všechny žily ve strachu a v úctě k Bohokráli a několik z nich se ho odvážilo milovat. Nebyla tu žádná z jeho oblíbených konkubín. Nikdo nenahlásí, která z nich plakala, a která ne. Ale Jeho Svatost byla středobodem jejich životů. Bez tohoto středu se vše zbortilo.

Přinutí je, aby se vrhly na Garothovu pohřební hranici, následovaly ho do posmrtného života a navěky se staly jeho otrokyněmi. A Garoth měl vždycky v oblibě mladé ženy.

Dorian viděl půvabnou dívku jménem Pricia. Bylo jí necelých čtrnáct, seděla sama a zírala do prázdna. Stále byla panna. Yorbas Zurgah ji chtěl dát Bohokráli jako dárek, až se vrátí domů.

„Ty máš ještě naději,“ řekl jí neohrabaně Dorian. „Nový Bohokrál na tebe možná vznese nárok.“

„Všechny mé přítelkyně zemřou,“ hlesla Pricia, ani se na něj nepodívala.

Její odpověď ho zahanbila. Ona nemyslela na sebe. Tohle místo z něj začínalo dělat cynika, jakým byl i starý Dorian.

Další následky Garothovy smrti na Doriana dopadly o chvíli později. Bohokrál nezanechal jasného dědice a každý princ, který ho bude chtít nahradit, brzy začne zabíjet ostatní. Pokud o Garothově smrti věděly konkubíny, princové se to brzy dozvědí taky.

Jenine!

Dorian vtrhl do pokoje eunuchů, kde nechal Splachovače.

„Dostaň je odsud,“ nařídil starci. „Začni s pannami.“

„Cože?“

„Schovej je v mém pokoji. Nejméně jeden z princů se pokusí ovládnout Bohokrálův harém, aby dokázal, že by mohl být dalším Bohokrálem. Nebo se mohou zbláznit stráže. Nemůžeme je schovat všechny, ale aspoň pannám můžeme dát šanci, aby si je přivlastnil další Bohokrál. Když je znásilní, zemřou s ostatními.“

Splachovač přikývl. „Udělám to.“

Dorian běžel do Tygří věže. Stráže u paty věže zmizely a jeho srdce pokleslo. Vyběhl po schodech, bral je po třech. Na posledních dvaceti schodech slyšel zvýšené hlasy. „…pojď, nebo ti ublížím, a pak stejně přijdeš.“

„Dobře,“ podvolila se poraženecky Jenine.

Klika na dveřích byla roztavená. Ten hajzl. Byl to Tavi, přišel Jenine znásilnit. Dorian vykopl dveře právě ve chvíli, kdy Jenine vytáhla dýku, co jí dal, a zarazila ji do hrudi mladého muže. Ten zaječel a z povrchu jeho kůže okamžitě povstaly viry. Bílá koule velikosti pěsti narazila Jenine do hrudi a odhodila ji proti zdi.

Při zvuku rozražených dveří se násilník otočil, nestačil se však ani pohnout, než ho zasáhly Dorianovy ohnivé střely. Šest jich prorazilo jeho hruď a vylétlo zády, než padl mrtvý k zemi. Nebyl to Tavi, ale Rivik, Taviho poskok. Dorian zamířil k Jenine.

Třásla se, snažila se nadechnout, na hrudi měla prohlubeň po šesti zlomených žebrech. Dorian jí položil na hruď dlaň a Podíval se na zranění. Uvolnila se, když zahnal bolest. Dorianovi stačila chvíle a kost za kostí zapadly na místo.

Jenine se na něj dívala rozšířenýma očima. „Přišel jsi.“

„Vždycky si pro tebe přijdu.“

Zkusmo se nadechla. „Cítím se… v pořádku.“

Dorian se nesměle usmál a začal sbírat svícny, tygří sošky, prostě cokoliv, co bylo ze zlata.

„Všechno to neuneseme,“ namítla Jenine.

Dorian je na stole naskládal na neforemnou hromadu. Mrknul na ni a na každý předmět položil ruce. Jeden po druhém se roztavily. Zlato se rozteklo do louží, jako rtuť se oddělovalo a spojovalo do hrudek. Tuhly a tenčily se, dokud z každého nebyl plochý disk nesoucí tvář Garotha Ursuula.

„Co… jak…?“ vyhrkla Jenine.

„Mince mají jen zlomek ceny toho umění, ale jsou mnohem směnitelnější.“ Usmál se, když se užasle zachichotala.

Dovolil si úsměv, ale věci se nevyvíjely podle plánu. Zatraceně, všechno připravil až na zítřek. Nejhorší na tom však nebyly zmařené přípravy, chybějící koně, nepřipravené teplé oblečení pro nebezpečný přechod Kvílejících větrů a nedostatek sušeného jídla. Byl to Dorian, jenž musel použít jižanskou magii. Každý meister, který ho ucítí, to pozná. Světelný most by ho mohl shodit do propasti.

Chaos na hradě jim moc nepomůže. Bude tu teď pobíhat mnohem víc vojáků i meisterů, nemluvě o princích. Znamenalo to, že Dorianovy pečlivě zapamatované trasy obchůzek strážných a jejich osobní zvyky jsou k ničemu.

Byl tady, ale Bohokrálova armáda ne, stejně jako Bohokrálovi starší synové, Jenine byla naživu a v bezpečí a průsmyky na jih zůstávaly průchozí. Kvůli vzteku na Rivika použil příliš mnoho magie, ale stále mu nějaká zůstávala, dost, aby se vypořádal s každým meisterem nebo vürdmeisterem, když je zastihnou nepřipravené.

„Co to děláš?“ zeptal se, když Jenine obrátila Rivikovo tělo. Nechtěl, aby se na ně dívala.

„Takhle jít nemůžu. Potřebuji jeho šaty,“ vysvětlila mu.

Spolu Rivika svlékli. Vpředu na tunice, kde ho Jenine bodla, zůstala krev spolu se šesti malými propálenými otvory v hrudi a zádech, ale jinak vypadala v pořádku. Rivik byl štíhlý mladík, proto jí tunika nebyla příliš velká.

Jenine si stáhla halenku a natáhla si mladíkovu tuniku, nežádala Doriana, ať odvrátí zrak nebo se rovnou otočí. Úplně ztuhlý na ni se spadlou bradou zíral, pak zahanbeně uhnul pohledem. Napadlo ho, proč se stydí on, a ne ona, znovu se na ni podíval a opět odvrátil zrak. Byl dvakrát tak starý! Jenine byla překrásná. Nestyděla se. Byla velmi důvtipná, protože věděla, že na stud není čas. Její hlava vyklouzla z tuniky, všimla si výrazu v jeho tváři. „Mohl bys mi podat kalhoty?“ zeptala se nonšalantně.

Barva jejích tváří mu prozradila, že to předstírá, proto na nestydatost odpověděl nestydatostí a díval se, jak si stahuje sukni. Vytrhla mu kalhoty z ruky. „Pokud sis nevšiml, Půlchlape, zjevně je tě teď víc než jen půl…“ řekla s významným pohledem na jeho kalhoty, ale pak její oči doputovaly k tělu za ním. Její žertovná nálada zmizela a ruměnec se jí vytratil z tváře. „Vypadneme odsud,“ řekla. „Nenávidím tohle místo. Nenávidím celou tuhle zemi.“

Dooblékla se v tichosti a nasadila si čepici, kterou Dorian často nosil, aby co nejvíc zakryl svoji tvář, vlasy si na vrcholku hlavy svázala do drdolu. Nakonec to byl dost ubohý převlek, ne kvůli oblečení, ale kvůli Jenine, která nechodila jako muž. Neměli dost času, aby ji to Dorian zkusil naučit. Jakkoli však nevypadala jako muž, nevypadala ani jako princezna. Mohli jen doufat, že jim ostatní nebudou věnovat pozornost.

15.

FFeir už se dvě hodiny ptal sám sebe, jak dostane meč Lantana Garuwašiho ven z Ezrova lesa. Netušil, kolik času uplynulo. Vlastně si ani nepamatoval, jak se sem dostal. Vzhlédl k sekvojím, které se tyčily nad ním a zakrývaly oblohu.

No, alespoň věděl, kde je. Bezesporu se nacházel v Ezrově lese. Podíval se na ruce. Obě je měl poškrábané a bolela ho kolena, jako by nedávno upadl. Dotkl se nosu a poznal, že byl zlomený a následně narovnaný. Na horním rtu stále cítil popraskanou krustu zaschlé krve.

Dorian mu vyprávěl příběhy o mužích, kteří dostali ránu do hlavy a nepamatovali si to. Nebo ztratili vzpomínky, jež ráně předcházely. Nebo často přišli o schopnost zapamatovat si cokoliv po utržené ráně. Mohli se s někým setkat, osoba pak vyšla z místnosti, vrátila se po pěti minutách a oni ji znovu zdravili jako naprostého cizince. Feira na okamžik zachvátila panika, jen když na to pomyslel, ale kromě nosu se mu nezdálo, že by utržil další zranění. Pamatoval si, jak opustil Lantana Garuwašiho a přistoupil k obrovské magické bublině obklopující Ezrův les, a vzpomínal si na vzruchy uvnitř té magie, když − míle východním směrem − do lesa vstoupila armáda Lae’knaughtu a uvízla v něm. Feir toho rozruchu využil, aby zakryl vlastní pokus. Od té chvíle si nepamatoval nic.

Teď čelil bublině, jako by se chystal odejít. Dezorientovaný udělal několik kroků a prošel kolem dalšího kmene vysoké sekvoje. Před ním, ani ne padesát stop daleko, hned za magickou bublinou, seděl Lantano Garuwaši a vedle něj, divné, Antonius Wervel.

Možná jsem se zbláznil. Antonius Wervel byl rudý mág, jeden z nejmocnějších a nejinteligentnějších mužů, kteří za posledních deset let kráčeli chodbami Sho’cendi. Byl to tlustý Modaini a zhruba čtyřicet let jeho blízký přítel. Na tom vidět ho, jak nervózně sedí vedle Lantana Garuwašiho, který si i takto udržoval majestátnost, bylo něco zvláštního.

Pak muži zahlédli Feira a oba vstali. Antonius na něj něco volal, ale přestože je dělilo jen čtyřicet stop, Feir ho neslyšel.

Feir šel přímo proti magické zdi. Ať už ke vstupu do Lovcova lesa použil jakoukoliv magii, zjevně nebyla dost rafinovaná. Byl naživu jen díky shovívavosti stvoření, které tu žilo. Tak Feir prošel přímo skrz kouzelnou zeď. Ta se kolem něj rozevřela a Feir by mohl na okamžik přísahat, že z Lovcova lesa vycítil něčí pobavení.

A byl venku.

„Co tady děláš?“ zeptal se Antonia Wervela.

Antonius se rozesmál. „Právě jsi unikl z Lovcova lesa, což se za sedm století žádnému mágovi nepodařilo, a ptáš se, co dělám já?

„Máš můj meč?“ chtěl vědět Garuwaši.

Feir nesl na zádech batoh, který tam při vstupu do Lovcova lesa neměl. „On první,“ rozhodl.

Antonius pozvedl začerněná obočí, ale odpověděl: „Přišel jsem s výpravou ze Sho’cendi, abych zajistil Curoch. Výprava se po bitvě u Pavvilova háje vrátila zpátky. Byli si jistí, že pokud bude Curoch v tak zoufalé bitvě plné mágů a meisterů přítomný, někdo se ho pokusí použít. Nestalo se tak, proto jsme se rozhodli stáhnout a sledovat další vodítka. Pravdou je, že si nemyslím, že by lord Lucius komukoliv v naší výpravě věřil. Jemu i mně na ostatních nezáleželo, on ale věděl, ke komu jsem loajální, a proto mě nechal jít. Teď je řada na tobě, Feire. Získal jsi Ceur’caelestos?“

Modaini byl zatraceně mazaný. Feir poznal, že si spojil dohromady Feira, který vlastnil téměř mytický meč, s objevením jiného téměř mytického meče a neviděl v tom žádnou náhodu.

Feir otevřel batoh. Uvnitř byl dopis s instrukcemi a návodem psaným nejistou rukou, jako by pisatel použil neznámý jazyk. Feir si ho rychle pročetl a vzpomínal na útržky toho, co se stalo v Lovcově lese. Odložil dopis stranou a vytáhl jílec − pouhý jílec, žádný meč. Byla to dokonalá replika Ceur’caelestu a dokonale padla do pochvy Lantana Garuwašiho. Dokud sa’ceurai meč nevytáhne, nikdo nic nepozná.

„Co to znamená?“ chtěl vědět Lantano Garuwaši.

„Jsou to tři měsíce,“ řekl Feir.

„Cože?“ nechápal Garuwaši.

„Tolik času potřebuji,“ vysvětloval Feir. „Já jsem Tvůrce, Garuwaši, a v Lovcově lese jsem obdržel instrukce − proroctví, které tam před stovkami let zanechal samotný Ezra. Dáš-li přednost smrti, budu tvým sekundantem, ale chceš-li žít, vezmi si jílec. Antonius a já se vydáme k Černé mohyle a vykonáme něco, k čemu naposledy došlo za Ezrových časů. Do jara pro tebe Ceur’caelestos vykovám.“ Nebo přinejmenším zatraceně dobrý padělek. „Můžeš se stát králem, jak sis vždycky přál.“

Lantano chvíli jen stál, v očích se mu střídal žár s chladem, jak byl lapen mezi touhou a ctí. Polkl. „Přísaháš, že mi přineseš mou ceuros?

„Přísahám.“

Lantano Garuwaši si od něj jílec vzal.

* * *

Logan a Kylar jeli v čele Loganových pěti set koní a devíti stovek pěšáků. Loganovi bodyguardi byli deset stop za nimi, dopřávali jim soukromí. Prosťáček Skřípal s upilovanými zuby jel na obvyklém místě vedle Logana, ale nezáleželo mu na tom, co si budou říkat − prostě se rád držel poblíž. Kylar rozbalil zteřelý dopis.

„Co to máš?“ zeptal se Logan.

Kylar mu věnoval nečitelný pohled, pokrčil rameny a dopis mu podal. Drobným písmem tam stálo: „Hej, i já si myslel, že tenhle byl můj poslední. Řekl mi, že dostanu ještě jeden kvůli starým dobrým časům. Možná to myslel vážně. Buď opatrný, koho miluješ. Neřiď se proroctvími. Nedovol, aby tě využili k ustanovení Nejvyššího krále. Tvé tajemství je tvým nejcennějším majetkem. Nikdy dřív jsi tak důležitý nebyl, hochu. Možná jsem ho celé roky schovával pro tebe. NEUZAVÍREJ ŽÁDNÉ DOHODY S VLKEM.“

„Předpokládám, že tohle všechno pro tebe něco znamená,“ řekl Logan.

„Všechno ne,“ povzdechl si Kylar.

„Kdo je Vlk?“ zeptal se Logan.

„Někdo, s kým jsem uzavřel dohodu chvíli předtím, než jsem tenhle dopis našel.“

„A sakra. A Nejvyšší král?“

Kylar se zamračil. „Doufal jsem, že s touhle částí mi pomůžeš ty.“

Logan se zamyslel. „Kdysi byl jeden Nejvyšší král, který vládl Cenarii a několika dalším královstvím, je to tak čtyři sta let, ale Cenarii v posledním miléniu ovládala spousta zemí. Vypadá to jako nějaká ursuulovina. Jedině oni mají v Midcyru dostatečnou moc, aby ovládali jiné krále. Předpokládám, že tohle proroctví šíří, aby sami sebe legitimizovali. A to tajemství, jde o to, co si myslím?“ zeptal se Logan.

„A jsme tady,“ zamluvil to Kylar. Objeli Ezrův les a hledali stopy po Lae’knaughtu. Kylar tvrdil, že tohle musí Logan vidět osobně.

Padesát kroků od nich Logan spatřil stěnu z mrtvých mužů. Stovky se jich tlačily proti neviditelné bariéře, jak se snažili uniknout z lesa. Místy se těla vršila do výšky dvaceti stop, jak se muži škrábali přes mrtvoly v naději, že dosáhnou vrcholku neviditelné zdi. Nic se tam nehýbalo. Neviděli zraněné. Všechna těla byla zmrzačená, roztrhaná ostrými spáry, které musely mít pekelnou sílu. Ležely tam helmy rozmáčklé na placku. Hlavy prostě chyběly. Meče to zlámalo jako párátka. Dokonce to zabilo i koně, utrhlo jim to hlavy, vyrvalo šlachy a některé svaly byly úplně odtržené.

Kam oko dohlédlo, nacházelo mezi sekvojemi jen zkázu, od západu na východ viděli Lae’knaughty namačkané proti neviditelné zdi. Než zemřeli, vyzkoušeli každé možné místo a všude naráželi jen na neproniknutelnou překážku. Z těl stále prýštila krev a stékala po zdi jako po skle. Nebylo tu ale nic cítit. Magie zadržovala dokonce i vzduch.

Logan zaslechl od bodyguardů zvuky zvracení.

„Vesničané z Torrasovy Zátočiny říkají, že každou generaci se někdo pokusí vejít do Lovcova lesa. Stává se to tak často, že jejich výraz pro sebevraždu je ‚vejít do Lesa‘,“ řekl Kylar. Logan se otočil. Kylarovy oči byly prázdné, sklíčené. „To jsem udělal já,“ přiznal se Kylar. „Nalákal jsem je sem, aby do ceuranské pasti spadli místo vás. Ty duše jdou na můj účet.“

„Naši zvědi slyšeli zvuky boje. Proto jsme se stáhli. To, co jsi udělal, zachránilo čtrnáct set životů…“

„Stálo jich to pět tisíc.“

„…a možná celou Cenarii.“ Logan se zarazil. Tímhle ho neutěší. „Kapitáne,“ zavolal, „přiveďte sem po skupinách naše muže. Chci, aby to každý viděl. Nechci, aby nějaký Cenarijec udělal stejnou chybu, jakou jsme málem udělali my.“

Kaldrosa Wynová zasalutovala, očividně byla ráda, že ji zadaný úkol odvede od masakru.

Logan změnil taktiku. „Kylare, já vím, že se považuješ za špatného člověka, ale neznám nikoho, kdo by zašel tak daleko, aby udělal to, co považoval za správné. Jsi neskutečně morální muž a já ti věřím a považuji tě za nejlepšího přítele.“ Logan se podíval přímo na Kylara, aby si v jeho očích mohl přečíst, že mluví pravdu.

Kylar nasadil nevěřícný výraz, který pomalu roztál. Jak vstřebával pravdu, napětí se z jeho tváře vytrácelo. Logan myslel vážně každé slovo. Kylar najednou zamrkal. Jednou dvakrát a pak uhnul pohledem.

Och, můj příteli, čím sis musel projít, že tě rozpláče, když tě nazvou morálním mužem? Nebo proto, že jsem ti řekl příteli? pomyslel si Logan. Měsíce byl izolovaný v Díře a připadalo mu to jako peklo. Kylar byl izolovaný celý život.

„Ale?“ zeptal se Kylar.

Logan si hluboce povzdechl. „A nejsi ani hloupý, co?“ Přes Kylarovu tvář přeletěl starý známý uličnický úsměv. „Ale jsi wetboy, Kylare, a teď i něco mnohem nebezpečnějšího. Nemůžu tvrdit, že bych nevěděl, co bys mohl udělat Terah…“

„Opravdu mi důvěřuješ?“ přerušil ho Kylar.

Logan mlčel možná až příliš dlouho. „Ano,“ řekl nakonec.

„Pak tenhle rozhovor skončil.“

16.

„D„Doriane,“ upozornila ho Jenine, „myslím, že na tohle by ses měl podívat.“

Přistoupil k oknu a rozhlédl se po Khalirasu. Do města pochodovalo dvacet tisíc vojáků, dva tisíce koní a dvě stovky meisterů. Dorianův mladší bratr Paerik se vracel z Mrazu. Nevolníci se klidili z cesty jezdcům, kteří přijeli před armádou. Dorian se nemusel dívat na standarty, aby věděl, že dorazil sám Paerik.

Dorian a Jenine seběhli po schodech, brali je po dvou, hnali se do přízemí Tygří věže. Děsivé kočky ho častovaly zubatými úsměvy, vysmívaly se mu. Stále byl čas. Pokud se dostanou k hlavní bráně, můžou překročit Světelný most dřív, než Paerik dorazí.

Tunely otroků byly jako obvykle tmavé. V dálce spolu meči a kouzly bojovaly nezřetelné postavy, ale Dorian je dokázal provést kolem nejhorších šarvátek. Nevlastní bratry Viděl už zdaleka.

Cesta, kterou je donutili jít, vedla do hrubě otesaných tunelů u Khaliria, kde sídlila bohyně. Samotný kámen tady dole byl nasáklý viry. Dorian zabočil za roh a zjistil, že se dívá na princova záda. Obvykle by mladíka Viděl, ale blízkost Khaliria ho mátla. Ztuhnul. Jenine ho strhla zpátky do vytesaného tunelu.

„Khali tady není!“ vztekal se princ.

Někdo další zaklel. „Tak Moburu ji opravdu odvezl do Cenarie? Zatracený šmejd. On si vážně myslí, že z něj bude Nejvyšší král.“

„Tolik k získání Khali. Co uděláme teď?“ zeptal se první.

Khali je stále v Cenarii? Není divu, že to tady nepůsobilo tak stísněně, jak si Dorian pamatoval.

„Měli bychom se dát k Draefovi. Když mu na mostě pomůžeme zastavit Paerika, možná nás nechá naživu. Paerik nebo Tavi nás tak jako tak zabijí.“

Dorian a Jenine spěchali zpátky do tunelu, jak nejrychleji a nejtišeji to šlo, ale k další křižovatce to bylo dobrých padesát kroků. V žádném případě nemohli běžet tak daleko, aniž by je princové zaslechli nebo zahlédli. Jakmile našli větší prohlubeň ve zdi, Dorian tam Jenine zatlačil a co nejvíc se k ní přimáčkl. Jeho tenký rukáv se zachytil o skálu a roztrhl se.

Jeden z princů vešel do tunelu a pozvedl hůl. Ta vzplanula a osvětlila chodbu a jeho tvář. Bylo mu možná čtrnáct stejně jako mladíkovi vedle něj. Oba byli malí, štíhlí a obyčejní, nesli v sobě jen málo robustního vzhledu a moci svého otce.

Zvládnu je. I když Dorian použije jen jižanskou magii, bude silnější než oni. Ale nechtěl, aby to zašlo tak daleko. No tak, otočte se. Otočte.

Jestliže se otočí, Dorian bude moci jít zkratkou a dostane se k Světelnému mostu před nimi. S výhodou překvapení a Khali stovky mil daleko určitě Draefa dostane a Světelný most přejde. Všechno bylo tak blízko, skoro to cítil. Copak mu už Bůh neprokázal přízeň, když pozdržel sníh?

Pane, prosím…

„Přísahal bych, že jsem něco slyšel,“ řekl jeden z kluků.

„Na tohle nemáme čas, Viku,“ naléhal druhý.

Ale Vik s vysoko zdviženou holí pokračoval kupředu. Ušel deset kroků a zastavil se. Dorian se připravil.

Zadrž, ozval se tichý hlas, který se prodral skrze jeho zmatené myšlenky. Použij šachty.

Dorian na chvíli věřil, že to byl hlas Boží. Potřebnou kombinaci pák si dokonale pamatoval. Se dvěma meistery, kteří ho nebudou čekat, si poradí. Odtamtud budou moci s Jenine vyjít ven − meisteři tam určitě budou mít schodiště. Už ho to samozřejmě napadlo, ale nemyslel při tom na Jenine. Pomyšlení na sjíždění bůhvíjak hluboké šachty, v naprosté tmě a příšerném zápachu, bylo hrozné i pro něj, a to pracoval s lidskými výměšky.

Jenine ho bude mít za zbabělce, že utekl před čtrnáctiletými kluky. Možná s ním nakonec vůbec nepůjde. Možná s ním půjde, ale bude jím za to pohrdat. Jaký muž by nutil milovanou ženu válet se v žumpě?

Vik přišel blíž. Dělilo je teď pět kroků. Dorian ztuhl, sledoval ho jedním okem. Vik je určitě uvidí. Musí! A pokud Dorian nevyvolá ochranu, na místě je zavraždí. Když ale ochranu vyvolá, Vik to ucítí. Vyjde to nastejno.

To nebyl hlas Boží. Byl to hlas strachu. Zvládnu je.

Dorian vystoupil z prohlubně a vypustil na Vika ohnivé střely.

Chybu si uvědomil až ve chvíli, kdy byly střely odkloněny a mířily na Vikova bratra. Chlapci byli dvojčata. Dvojvaječná, protože jinak by to na nich Dorian poznal. Dvojčata dokázala vytvářet vlákna, kterými se navzájem chránila, a vynaložená síla se mezi ně rozdělovala. Jejich plná ochrana byla mnohem silnější než u samotného meistera.

Protiútok přišel od Vika, mnohem silnější, než jakého by měl být schopný. Byl to úder kladiva, otáčející se modrý kužel, který Vik v mladickém entuziasmu zobrazil jako planoucí pěst. Dorian ji nemohl odklonit, musel ji zcela zastavit, aby si byl jistý, že nezabije za ním stojící Jenine. Další pěst přišla o vteřinu později od Vikova dvojčete, rachotila po nízkém kamenitém stropu. Dorian zablokoval i tu a najednou si uvědomil, kolik magie už dneska použil. Vyčerpával se.

Magickými prsty sáhl pod Vikův štít a obrátil ho na sebe. Chlapce to tak překvapilo, že upustil od dalšího útoku. Jeho dvojče dál v hale ne. Další úder kladiva byl v prudkém oblouku odkloněn štítem, který teď chránil Doriana, a místo na něj se stočil na Vika. Rozdrtil jeho tělo o zeď tunelu.

Dorian chodbou vypustil ohnivou střelu. Po Vikově smrti bylo dvojče nechráněné a ohnivá střela mu prolétla hrudí. Zachroptělo a padlo.

Dorian zvedl Vikovu hůl − ta zatracená věc byla amplifiae, to ona mohla za to, že princovy útoky byly nepřirozeně silné − a postrčil Jenine chodbou. Stále to mohli k mostu stihnout. Byli tak blízko. Poslední chodba byla prázdná, a přestože obrovská brána byla zavřená, ta výpadová se otevírala zevnitř.

Už tam skoro jsme!

Ozvala se rána a mohutná dvojitá vrata se rozletěla. Přes Doriana a Jenine se převalil štiplavý pach virů. Před nimi stáli čtyři mladíci, jejich kůži zaplavily zauzlované, černému tetování podobné viry. Připravili se, cítili, že se Dorian blíží.

Dorian rychle zvedl štít, tak silný, jak mu jen zbytek Talentu dovoloval, a obrátil se na útěk. Ta zatracená amplifiae mu vůbec nepomáhala, byla naladěna na viry. V rychlém sledu štít pohltil kladivový úder, osm ohnivých střel, staccato bodnutí jehlou a rozptýlený plamen nazývaný dračí dech, který měl po zhroucení štítu protivníka dorazit. Ale Dorianovy štíty se nezhroutily, dokázaly by přežít i další salvu, pokud se neodváží vyvolat pekelného wyrma.

„Draefe!“ zvolal někdo triumfálně za Dorianem. Byl to Tavi se třemi vlastními princi a blokoval druhý východ z chodby. První skupina okamžitě přestala s útokem na Doriana.

Dorian se díval z jedné znepřátelené skupiny na druhou a oni se dívali na něj. On i Jenine byli lapeni mezi princi. „Zadržte!“ křikl Dorian. „Jsem Dorian Ursuul, Zavržený syn. Vím, že mé jméno ze záznamů vymazali, ale jsem si jistý, že jste o mně slyšeli. Jsem skutečný a vy si útok na mě nemůžete dovolit.“

Tavi si odplivl. „Nejsi ani meister.“

„Proč?“ zeptal se ve stejnou chvíli Draef.

„I když jsem jen magus, nedám se lacino. Když mě jeden z vás napadne, odkryje se tak před druhou skupinou. A já jsem Ursuul dvanáctého shu’ra.“ Jen se dotknout, jediný dotek. Tohle by mohl zvládnout, aniž by se virům poddal.

Dorian po nich sáhl a viry se z hlubin vyhrnuly jako leviatan, ve velkých uzlech se vyřinuly z jeho kůže a zakryly skoro celou pokožku. Rychle je zatlačil zpátky.

Princové, bylo jim nanejvýš šestnáct nebo sedmnáct, se na něj dívali s úctou. Někteří, co stáli u Taviho, vypadali, že každou chvíli utečou.

„Iluze!“ vykřikl Tavi, do hlasu se mu vplížila hysterie.

„Iluze, která páchne?“ zeptal se pohrdavě Draef. Ano, Draef je ve své třídě nejlepší. Tavi to jen předstírá. „Co chceš?“ zeptal se Draef.

„Prostě odejít. Půjdu a potom se můžete navzájem vraždit, co hrdlo ráčí.“ Když mluvil k Draefovi, sklouzl pohledem k holi amplifiae, již nesl. Znakovou řeč princů nepoužíval léta, ale zatímco tělem blokoval Tavimu výhled, udělal nad amplifiae gesto − pro tebe.

Draefovy oči se zaleskly. Amplifiae by dokázala zvrátit celou bitvu.

„Doriane,“ zašeptala Jenine. Stále se skromně hrbila po jeho boku, snažila se vypadat jako sluha a Dorian k ní nechtěl přitáhnout pozornost.

„To mi stačí, vypadněte,“ rozhodl Draef. Jeho prsty naznačily − Kdy?

Jenine zašeptala skrz zaťaté zuby: „Tavi se na mě legračně dívá.“

Dorian se snažil vzpomenout si na slovník jazyku prstů, který tolik let nepoužíval, aby odpověděl na Draefovu otázku. Pak si vzpomněl. Až se dostaneme k mostu.

Draef vypadal spokojeně, přestože měl v každém rysu vepsané napětí, a Dorian s Jenine šli. Teprve teď Dorian riskoval pohled na Taviho. Obával se, že by jeho vznětlivá povaha mohla vybuchnout, kdyby se mu podíval přímo do očí. Dorian vyhrál, ale kvůli samolibé aroganci, jež byla princi vlastní, bylo lepší neukazovat radost z vítězství.

Osm princů přeskakovalo očima mezi Dorianem a protivníky na druhé straně chodby. Pro ně byl každý pohyb, který Dorian udělá, možným rozptýlením pozornosti jejich nebo soupeřů. A bez ohledu na to, jestli se z chodby dostane živý nebo mrtvý, začne tu boj. Brzy.

Dorian koutkem úst sykl: „Nezapomeň chodit jako…“ pozdě, Jenine učili řádnému držení těla příliš dlouho.

„Ona zůstává!“ zaječel najednou Tavi a natáhl se po Jenine viry.

Pohyb vyprovokoval jednoho z Draefových hochů. Instinktivně zvedl praskající štít.

Rozpoutala se ohnivá bouře magie. Dorian kolem sebe a Jenine zvedl štít. Ohnivá střela pronikla skrz dřív, než se štít zformoval, a popálila mu žebra. Zavrávoral a málem o štít přišel. Jenine ho chytila a podepřela.

Chodba se naplnila magií, útoky střídaly protiútoky, proudy ohně, kulové blesky, které po odražení štíty tavily kámen. Samotné kameny pršící ze stropu se měnily ve střely a svištěly chodbou. Většina útoků nebyla namířená na Doriana a Jenine, ale stáli v linii střelby.

Dorianův štít se tenčil, vrstva po vrstvě praskala, tavila se a mizela. Všichni princové byli odpočatí. Tahle bitva bude pokračovat dlouho po tom, co Dorianovy štíty povolí. Zemře, a co bylo horší, nechá zemřít i Jenine. Zklamal ji.

Ne, dokud dýchám, tak k tomu nedojde. Bože, odpusť mi, co se chystám udělat. Není správné modlit se za odpuštění, když se chystáte ke hříchu − ale i tak to myslel upřímně.

Dorian sáhl po virech. Ty s radostí přišly.

Někdo zaječel, příšerný řev stokrát zesílený viry otřásl každou chodbou a tunelem v Citadele. Dorian stál a rozhodil rukama. Když se mihly před ním, viděl, jak jeho kůže zcela zmizela pod vše pohlcující kroutící se černotou. Ne že by se viry zastavily na hranici jeho těla. Vytryskly z jeho paží − dál a dál, až vypadaly jako obrovská křídla − a na každé straně klesly dolů, skoro nevnímal poslední zoufalé útoky princů.

Cítil, jak mladíci praskají pod jeho mocnými křídly jako brouci pod podrážkou. Jejich štíty pukaly jako skořápky a měkkost pod nimi byla rozmáčknuta na krvavý flek na kamení.

Viry zpívaly o moci, nenávisti a síle. Je to zlé a já to miluji.

Přestal křičet a trvalo několik dlouhých vteřin, než se zvuk přestal odrážet chodbami Citadely. Dorian s obtížemi zklidnil viry na svých pažích. „Jsi v pořádku?“

Jenininy překrásné oči byly rozšířené, nikdy je takové neviděl. Pokusila se promluvit, nedokázala to, místo toho jen přikývla.

„Je mi to líto,“ hlesl Dorian. „Buď tohle, nebo smrt. Už tam skoro jsme.“

Jakmile prošli kouřící branou, Dorian zjistil, že se mýlil. V polovině zářícího Světelného mostu stál muž v majestátním plášti z bílého hermelínu, stejný nosil i Garoth Ursuul. Na krk si pověsil zlaté řetězy Bohokrále a kůže se mu hemžila viry.

Dorianův bratr Paerik Ursuul přišel vznést nárok na trůn a spolu s ním most blokovalo šest plnoprávných vürdmeisterů.

17.

TTřetí noc, jakmile prošli Forglinovým průchodem a rozbili tábor, Dehvi na Vi konečně promluvil. „Zacvičit spolu, wetboyi.“

„Já wetboy nejsem,“ řekla rychle Vi.

„Být učednice Hu Gibbeta.“

Vi vyschlo v ústech. „Ano.“ Jen to samotné jméno probouzelo ošklivé vzpomínky.

Dehvi vytáhl pár sai. „Noční anděl ho zabít.“

„Vím. Ale o moc šťastnější stejně nejsem.“ Vi si přála, aby měla žaludek udělat to sama.

Úsměv zvadl v nechápavý výraz. „Ty nehledat pomstu?“

„Spala jsem s chlapy za menší služby. Hua jsem chtěla zabít od třinácti.“

Dehvi se zamračil. „Moc mnoho řečí.“ Sklonil se k Viině pokrývce, kde odložila meč. Zahákl hrot jedné sai pod spoj čepele a jílce a meč jí hodil. Chytila ho a vyzkoušela ostří. Bylo otupené tenkým magickým štítem, ale silný úder by stále dokázal ublížit. Dehvi zkontroloval všech šest hrotů svých sai. Sai vypadaly jako krátké meče s úzkou čepelí, až na jílce, které byly prohnuté do širokého U a zakončené záchytnými čepelemi. Každá špice byla vybroušená.

Dehvi držel sai v jedné ruce, když si sundal plášť z koňské kůže a přehodil ho přes kámen. Vi neochotně následovala jeho příkladu. Dehvi se pak otočil, uklonil, řekl něco nesrozumitelného v ymmurštině, zatočil sai v dlaních a zaujal nemožně nízký bojový postoj.

Viiny pochybnosti o tak nízkém postoji se rozplynuly při prvním úderu. Začala výpadem proti jeho obličeji. Dehvi dopředu prakticky skočil, zachytil její meč jednou sai, pak druhou, a zkroutil se jako had. Vytrhl Vi meč z ruky a ona zjistila, že se jedna sai dotýká jejího hrdla a druhá ji píchá do kříže. Dehvi měl ve tváři lhostejný výraz. Beze slova poodstoupil a hodil jí meč zpátky.

Podruhé vydržela patnáct vteřin a nepřišla o meč, ale Dehvi jí ho odrazil stranou a druhou sai se dotkl jejích žeber. Po několika minutách mu začínala rozumět. Pak Dehvi postoj změnil. Před prvním seknutím ustoupil stranou, ani nepoužil sai, a podkopl jí nohy.

Zvedla se z bahna a zjistila, že se začal usmívat. Hu Gibbet se jí často vysmíval a urážel ji, ale Dehviho úsměv byl nevinný. Naznačoval, že kdyby se viděla ona sama, smála by se také.

Najednou se rozbrečela, horké slzy jí stékaly po tvářích. Dehvi jí věnoval pohled, jaký si v tu chvíli zasloužila − naprostý úžas. Zasmála se nad absurditou situace a otřela si slzy. „Hu na všechno kašlal, Dehvi. Kdykoli mě cvičil, byly to jen samé posměšky, modřiny a ponižování. Do hajzlu, vždyť tohle byla zábava. A naučila jsem se toho od tebe mnohem víc. Jsi lepší, než by kdy dokázal být on. Není divu, že jsi tak dobrý v nakopávání zadků.“

„Já kopat do zadků,“ uznal Dehvi. „I když považovat je za méně citlivé než místa jinde.“

Vi se rozesmála a zamrkala, aby zastavila bizarní záplavu.

„Ty vdát jako Waeddrynka,“ poznamenal Dehvi. Promnul si ucho, aby poukázal na náušnici. „Ale nebýt Waeddrynka. Kdo manžel?“

No tak tohle s pláčem pomůže. Odkašlala si. „Kylar Stern. Svým způsobem.“

Dehvi pozvedl obočí.

„Je to, ehm, komplikované.“

Pokrčil rameny a vytáhl meč. Dotkl se ostří, aby se ujistil o jeho zaštítění, a pokračovali v boji. Vi se do něj ponořila, nechala plavat obavy ze života, před kterým utíkala, a života, do něhož se hnala. Přestože prohrávala a znovu a znovu cítila tupé bodnutí Dehviho meče, poprvé měla pocit, že je v šermu opravdu dobrá. Když odrazila útok, kterým ji předtím zaskočil, Dehvi lehce pokývl hlavou, ale cenila si toho stejně jako přehnané chvály.

Dehvi nejméně šestkrát změnil bojový styl a Vi vycítila, že jich ještě několik zná, ten poslední jí ale připadal povědomý. Vi se tak hluboce ponořila do svého těla, že si stěží uvědomovala, že promluvila, dokud si nevšimla Dehviho vynechaného kroku. Protiútokem mu poškrábala břicho. Řekla tři slova: „Ty jsi Durzo.“ Oči jí tvrdily, že to není možné. Znalost iluzorních masek jí říkala, že to není možné. Ale věděla to a jeho reakce to potvrdila. „Co tady děláš?“ zeptala se.

„To ten přízvuk, co? Vždycky mi chvíli trvalo, než jsem se do něj znovu dostal. Máš snad nějakého ymmurijského strýčka?“ řekl Dehvi dokonalou cenarijštinou.

„Bojuješ jako Kylar. Co tady děláš?“

„Připoutala sis Kylara nejmocnějším dochovaným párem podřizovacích zásnubních náušnic na světě. To byl tvůj nápad?“

„Bohokrál na mě seslal kouzlo podřízenosti. Sestra Ariel mi řekla, že ho můžu zlomit zásnubními náušnicemi.“

„Myslel jsem, že Kylar miluje jinou dívku, Elene. Proč si vzal tebe?“

Vi polkla. „Tak nějak jsem ho okroužkovala, když byl v bezvědomí.“

V Dehviho tváři se rozhostil prázdný výraz a Vi najednou vytušila, že Durzův prázdný výraz je stejnou předzvěstí násilí jako zuřivost Hu Gibbeta. Dehvi klidným hlasem řekl: „Přišel jsem se rozhodnout, jestli tě mám zabít, abych Kylara od toho pouta osvobodil. A tohle nebyla zrovna nejlepší obhajoba.“

Zarazila meč do bláta a pokrčila rameny. Kašlu na to. Zabij mě.

Dehvi-Durzo se na ni zvláštně podíval, hodnotil ji. „Cítila jsi někdy, že jsi součástí většího plánu, Vi? Že tvůj osud formuje vyšší moc?“

„Ne,“ řekla Vi.

Dehvi se zasmál. „Já taky ne. Sbohem, Vi. Dohlédni na manžela. Změní tě.“ Pak odešel.

* * *

Solonariwan Tofusin stál na palubě, když se modainská obchodní loď vlekla do přístavu Hokkai. Uplynulo dvanáct let od chvíle, kdy byl v hlavním městě Sethu, jež kdysi nazýval domovem, naposled. Při pohledu na dvě řetězové věže strážící vjezd do přístavu, které se bíle leskly v podzimním slunci, mu pukalo srdce.

Když mezi útlými věžemi proplouvali, jeho uznání k jejich tvůrcům se změnilo v úctu. Postavené ve vrcholném období Sethijského impéria tyčily se bílé věže na úzkých poloostrovech. Každá sousedila přímo s oceánem, proto na řetěz nemohl nikdo zaútočit jinak, než že by obsadil věž. Samotné řetězy ležely s výjimkou údržby a války pod vodou. Tehdy velké skupiny královských jaků přes rumpály řetěz natáhly, až byl při vysokém přílivu těsně pod hladinou a při nejnižším odlivu osm stop vysoko. Za války jakové řetězy otočili. Ke každému článku byla připevněna žraločímu zubu podobná čepel. Protože každý článek řetězu byl pootočen vůči sousednímu, loď najíždějící na silný řetěz brzy zjistila, že jí polovina zubů rozpárala trup. Celý řetěz se tak měnil v pilu, která zničila víc než jednu flotilu a spoustu dalších odradila.

Nad jiskřivými modrými vodami − bohové, pomyslel si Solon, barva zátoky by zahanbila i safíry − se na třech pahorcích rozkládal Hokkai. Nad všudypřítomnými doky obsazenými na zimu ukotvenými loděmi vyrostlo město tisíce nabílených zdí a střech z rudých tašek. Po odpudivé směsici cenarijské architektury to byla úleva.

Ale nejkrásnější pohled ze všech, pohled na Běloskalý zámek korunující nejvyšší z kopců, nenaplňoval Solona jen úctou, ale i něčím podobným hrůze. Kaede, má lásko, stále mě nenávidíš?

Poté co Khali a její Odevzdané duše zmasakrovaly všechny vojáky v Kvílivých větrech, Solon nevěděl, co má dělat. Jeho přítel Feir odešel několik dní předtím, než se o nebezpečí dozvěděli. Když velitel pevnosti ignoroval Dorianova varování, že přichází Khali, Dorian se vytratil. Solon byl jediný, kdo masakru unikl. Najednou si uvědomil, že ho k tomu místu nic neváže. Bylo to Dorianovo proroctví, které mu před více než deseti lety zabránilo vrátit se domů. Solon sloužil Regnu Gyrovi, jak mu diktovalo proroctví − a selhal. Regnus zemřel. Solon mu sloužil deset let a byl propuštěn den před tím, než Regna zavraždili. Kaede teď byla císařovnou Sethu. Asi ji nepotěší, až Solona znovu uvidí, ale pokud ho zabije, budiž.

Pracoval s námořníky. Mohl za cestu zaplatit, ale žádný Sethi hodný své soli by neseděl v kabině, zatímco ostatní vytahují plachty, a to ani na břichaté obchodní lodi Modainů. Sethijové dávali přednost malým rychlým lodím. To znamenalo, že jejich obchodníci naplují dvakrát tolik, ale zase to zvládnou dvakrát rychleji. Sethijská loď dokázala ujet i bouři, místo aby se plahočila skrz, ale Sethijové přijímali rozmary oceánu, milovali je a obávali se jich zároveň.

Když loď zakotvila v zátoce, modainský obchodní kapitán vyšel z kajuty, oči a obočí čerstvě načerněné. Solon si vždycky myslel, že to hnědovlasým Modainům dodává zločinecké vzezření, ale kapitán byl přátelský muž. Hodil Solonovi jeho mzdu a řekl mu, že je na jeho lodi kdykoliv vítaný. Pak se vydal za správcem přístavu, který už se hrnul vybrat přístavní daň a zkontrolovat náklad.

Správce přístavu vyšplhal po boční síti s lehkostí muže, který to udělal už tucetkrát. Jako většina Sethijů mimo zimu nenosil žádnou tuniku a slunce zbarvilo jeho kůži do tmavě olivového odstínu. Měl výrazný nos, hnědé oči, osm kroužků klanu Hobaši a dva stříbrné kroužky na pravé líci a dva stříbrné řetězy, jež spojovaly stříbrné kroužky s klanovými − takže správcův asistent.

Muž řekl sotva dvě slova, pak zahlédl Solona a zarazil se uprostřed věty. Solon, svlečený do půli těla stejně jako během celé plavby, nebyl opálený jako většina Sethijů. Ale navzdory světlé pleti a bílým vlasům, které postupně nahrazovaly černé, byl bezesporu Sethi − a nenosil klanové kroužky. Stačil jeden úder srdce a asistentův dlouhý nůž vyskočil z pochvy. Na Sethu jen dvě skupiny lidí nenosily kroužky.

„Jak se jmenuješ, bezklanný?“

Modainského kapitána to vyděsilo. Nikdy neplul na Seth a neznal jejich způsoby. Právě proto si Solon vybral jeho loď.

„Solon,“ představil se Solon, ale jako vyhnanec nedodal jméno klanu.

Správcův asistent chytil Solona za bradu a blíž se podíval na jeho tváře a uši, nejprve na jedné straně a potom bezradně i na druhé. Zmateně svraštil obočí. Nejenže nenašel jizvy v místech, kde by klanové kroužky vytrhli, ale nenašel ani takové, které by dokazovaly jejich nasazení.

„Raesh kodir Sethi?“ chtěl vědět. Ty nejsi Sethi?

„Sethi kodi,“ odpověděl Solon s dokonalou výslovností ve staré sethijštině.

Správcův asistent pustil Solonovu tvář, jako by se právě spálil. „Jaké je tvé jméno?

„Solonariwan Tofusin.“

Jeden z modainských námořníků zaklel. Asistentův opálený obličej zezelenal. Všiml si, že stále drží dlouhý nůž, a zarazil ho do pochvy. „Myslím, že byste měl jít se mnou… ehm, Vaše lordstvo.“

„Co se tady děje?“ zeptal se kapitán.

Ani Solon, ani asistent správce mu neodpověděli. Solon s asistentem sešplhali do pramice. Námořník, který zaklel, řekl: „Tofusinové tu vládli pět století.“

Skoro. Bylo to čtyři sta sedmdesát sedm let.

„Vládli? Už nevládnou?“ zeptal se staženým hlasem kapitán. Solon seskočil do bárky, nemohl se ubránit úsměvu.

„Ne, kapitáne. Poslední zemřel před deseti lety. Pokud je tenhle opravdu Tofusin, tak se to někomu pořádně prodraží.“

Tohle byla na druhou stranu pravda.