1.

Logan Gyre seděl v blátě a krvi bojiště u Pavvilova háje, když za ním Terah Graesinová přišla. Byla to stěží hodina, co se postavili Khalidořanům a kdy se monstrózní ferali, kterého stvořili, aby pozřel cenarijskou armádu, obrátil proti svým khalidorským pánům. Logan vydal nejnutnější rozkazy a potom všechny propustil, aby se připojili k bujarému veselí, které ovládlo cenarijský tábor.

Terah Graesinová přišla sama. Seděl na nízkém balvanu, nevšímal si bahna. Jeho drahé oblečení bylo tak pokryté krví a špínou, že ho stejně bude muset vyhodit. Naopak šaty Terah byly až na spodní lem čisté. Nosila vysoké boty, ale ani ty ji nemohly zcela ochránit před bahnem. Zastavila se před ním. Nevstal.

Předstírala, že si toho nevšimla. On předstíral, že si nevšiml jejích bodyguardů − neposkvrněných krví bitvy − kteří se schovávali mezi stromy necelých sto stop daleko. Terah Graesinová mohla mít jediný důvod, proč za ním přijít − zajímalo ji, jestli je stále královnou.

Kdyby Logan nebyl tak moc unavený, možná by ho to pobavilo. Terah za ním přišla sama, aby ukázala svou zranitelnost nebo nebojácnost. „Dnes ses stal hrdinou,“ řekla Terah. „Zastavil jsi Bohokrálovu bestii. Říká se, že jsi ji zabil.“

Logan zavrtěl hlavou. Bodl feraliho a Bohokrál ho pak opustil, ale jiní muži mu zasadili mnohem hrozivější rány než on. Bohokrále nezastavil Logan, ale něco jiného.

„Nařídil jsi jí, aby zničila tvé nepřátele, a ta bestie to udělala. Zachránil jsi Cenarii.“

Logan pokrčil rameny. Připadalo mu to tak dávno.

„Myslím, že se tu nabízí otázka,“ pokračovala Terah, „jestli jsi zachránil Cenarii pro sebe, nebo pro nás všechny.“

Logan si odplivl k jejím nohám. „Ušetři mě těch keců, Terah. Myslíš si, že se mnou můžeš manipulovat? Nemáš co nabídnout, nemáš čím pohrozit. Máš na mě otázku? Tak měj sakra trochu úcty a prostě se zeptej.“

Teražina záda ztuhla, pozvedla bradu a jedna její ruka se zachvěla, ale pak se zarazila.

Byla to třesoucí se ruka, co upoutalo Loganovu pozornost. Pokud ruku zvedne, bude to znamení, aby její muži zaútočili? Logan se přes ni podíval na les na okraji pole, ale první věc, již uviděl, nebyli její muži. Spatřil tam své vlastní. Agonovi psi − včetně dvou neuvěřitelně talentovaných lučištníků, které Agon vyzbrojil ymmurijskými luky a udělal z nich lovce čarodějů − nenápadně obklíčili Teražiny bodyguardy. Oba lovci čarodějů měli založené šípy, luky však nenatáhli. Oba se také zjevně záměrně postavili tak, aby je Logan jasně viděl, protože ostatní Psy tak snadno nenašel.

Jeden lučištník se střídavě díval na Logana a na cíl v lese. Logan sledoval jeho pohled a uviděl ukrytého střelce, jak míří na Logana a čeká na znamení od Terah. Druhý lovec čarodějů nespouštěl oči ze zad Terah Graesinové. Čekali na Loganův signál. Logan měl tušit, že ho jeho protřelí společníci nenechají o samotě, když je Terah Graesinová poblíž.

Podíval se na Terah. Byla štíhlá, pohledná a s panovačnýma zelenýma očima, které Loganovi připomínaly jeho matku. Terah si myslela, že Logan o jejích mužích v lese neví. Domnívala se, že Logan netuší, že ho má teď v hrsti. „Dnes ráno jsi mi slíbil poslušnost za ne zrovna ideálních okolností,“ řekla Terah. „Máš v úmyslu svou přísahu dodržet, nebo se chceš prohlásit králem?“

Ona se prostě nedokáže zeptat přímo, že ne? Nedokázala to dokonce ani teď, když měla nad Loganem naprostou kontrolu. Nebude z ní dobrá královna.

Logan si myslel, že už se rozhodl, ale teď zaváhal. Vzpomněl si na ten pocit bezmoci, když byl v Díře, na tu beznaděj, když před ním zabili Jenine, jeho novomanželku. Vzpomněl si, jak znepokojivě skvělý to byl pocit, když Kylarovi nařídil zabít Gorkhyho a díval se, jak jeho rozkaz vyplnil. Zajímalo by ho, jestli by cítil stejné potěšení, kdyby viděl umírat Terah Graesinovou. Mohl by to zjistit, stačilo jediné kývnutí k lovcům čarodějů. Už nikdy se nebude cítit bezmocný.

Jeho otec říkával, že slib má váhu muže, který ho dal. Logan na vlastní kůži zažil, co se stalo, když udělal, o čem si myslel, že je správné. Udělal to bez ohledu na to, jak pošetilé se vše v tu chvíli zdálo. Tak kolem sebe shromáždil Díráky. Tak si zachránil život, když ho zachvátila horečka a stěží se držel při vědomí. Tak donutil Lilly − ženu, z níž Khalidořané vytvořili feraliho − aby se obrátila proti khalidorskému vojsku. Nakonec to byl právě Logan, kdo zachránil Cenarii, když udělal, co bylo správné. Ale jeho otec Regnus Gyre svými sliby žil a vyústilo to v nešťastné manželství a mizerný život ve službách malicherného, zkaženého krále. Každý den skřípal zuby, a každou noc klidně spal. Logan netušil, jestli by dokázal být stejný muž jako otec.

Proto váhal. Pokud pozvedne ruku, aby svým mužům nařídila zaútočit, zruší smlouvu mezi pánem a vazalem. Pokud ji zlomí, bude volný.

„Naši vojáci mě prohlásili králem,“ řekl Logan neutrálním tónem. Poddej se svému vzteku, Terah. Nařiď útok. Nařiď svou vlastní smrt.

V Teražiných očích se zablesklo, ale hlas měla pevný a její ruce se nepohnuly. „Muži toho v žáru bitvy napovídají. Jsem připravená jim tuto nerozvážnost prominout.“

Tak pro tohle mě Kylar zachránil?

Ne. Ale já už jsem takový. Jsem synem svého otce.

Logan opatrně vstal, aby nevyplašil lučištníky ani jedné strany, pak pomalu poklekl a poníženě se dotkl nohou Terah Graesinové.

Později tu noc cenarijský tábor napadla tlupa Khalidořanů, kteří pobili tucty opilých vojáků, než uprchli do noci. Ráno za nimi Terah Graesinová vyslala Logana Gyra a tisíc jeho mužů, aby je dopadli.

2.

Hlídku držel zkušený sa’ceurai, pán meče, který zabil šestnáct mužů a vpletl si jejich kadeře mezi vlastní ohnivě rudé vlasy. Jeho oči neúnavně pátraly ve tmě v místě, kde se dubový háj střetával s lesem, a když se otočil, zaclonil si oči, aby ochránil noční vidění před tlumenými ohni spolubojovníků. Navzdory chladnému větru, který se proháněl táborem a nutil mohutné duby sténat, nenosil žádnou helmu, která by omezovala jeho sluch. Neměl však nejmenší šanci zastavit wetboye.

Bývalého wetboye, opravil se v duchu Kylar, když na jedné ruce balancoval na silné dubové větvi. Kdyby stále byl nájemným vrahem, zavraždil by hlídku a nic si z toho nedělal. Kylar se stal něčím jiným, Nočním andělem − nesmrtelným, neviditelným a téměř neporazitelným − a přinášel smrt jen těm, kdo si to zasloužili.

Tito bojovníci ze země, jejíž samotné jméno, Ceura, znamenalo meč, byli nejlepší vojáci, jaké kdy Kylar viděl. Tábor postavili s jistotou, která prozrazovala léta vojenských tažení. Vymýtili křoviny, které by mohly zakrýt příchod nepřátel, slabé ohně obklopili zeminou, aby zakryli jejich světlo, a stany rozestavili tak, aby chránily jejich koně a velitele. U každého ohně se hřálo deset mužů a každý si očividně dobře uvědomoval svou zodpovědnost. Pohybovali se jako lesní mravenci, a když splnili povinnosti, žádný muž se nevzdaloval z dosahu světla ohně. Hráli hazardní hry, ale nepili a mluvili tlumenými hlasy. Jediným kazem ceuranské efektivnosti se zdály být zbroje. Do ceuranských zbrojí z bambusu se mohl člověk navléknout sám. Ale při oblékání khalidorských zbrojí, které před týdnem ukradli u Pavvilova háje, potřebovali pomoc. Šupinové zbroje se mísily s řetízkovými, někdy dokonce i s plátovými, a Ceurané se nedokázali rozhodnout, jestli bude nutné spát ve zbroji, nebo zda budou muset každému muži přidělit páže.

Když bylo každé jednotce povoleno, ať si problém vyřeší po svém, aby vojáci neobtěžovali velitele, uvědomil si Kylar, že je jeho přítel Logan Gyre ztracen. Vojevůdce Lantano Garuwaši skloubil ceuranskou pořádkumilovnost s individuální odpovědností. Bylo navýsost jasné, proč Garuwaši nikdy neprohrál bitvu. Právě proto musel zemřít.

Proto se Kylar pohyboval mezi stromy jako dech pomstychtivého boha, větvemi šustil jen v souladu s večerním větrem. Duby rostly v rovných, širokých řadách, které byly narušeny jen v místech, kde se mladší stromy prodraly mezi rameny starších bratrů a samy dosáhly požehnaného věku. Kylar ručkoval, dokud to šlo, a skrze pohupující se větve sledoval Lantana Garuwašiho, osvětleného tlumeným světlem ohně, jak se dotýká meče položeného ve svém klíně s potěšením, které prozrazovalo nedávno nabytý majetek. Pokud se Kylar dostane na další dub, bude se moci spustit pár kroků od své mrtvoly.

Můžu svým cílům stále říkat „mrtvoly“, když už nejsem wetboy? Myslet na Garuwašiho jako na „cíl“ bylo nepřijatelné. Kylar stále slyšel hlas svého mistra Durzo Blinta. „Asasínové,“ odfrkl si, „mají cíle, protože asasínové občas minou.“

Kylar odhadoval vzdálenost k další větvi, která by unesla jeho váhu. Osm kroků. To nebyl dlouhý skok. Ošemetné bylo dopadnout na větev a v tichosti udržet rovnováhu jen s jednou rukou. Pokud Kylar neskočí, bude se muset proplížit mezi dvěma ohni, mezi kterými neustále v nepravidelných intervalech přecházeli vojáci. Země tu byla posetá spadaným listím. Rozhodl se skočit, až zafouká příhodný vítr.

„Ve tvých očích se zračí zvláštní světlo,“ řekl Lantano Garuwaši. Na Ceurana byl velký, vysoký a štíhlý, ale zároveň měl svaly mohutné jako tygr. Jeho vlastní vlasy, planoucí stejnou barvou jako poblikávající oheň, byly stěží viditelné přes šedesát kadeří všech možných barev, které si přivlastnil za každého zabitého protivníka.

„Vždy jsem miloval oheň. Chci si ho pamatovat, až budu umírat.“

Kylar se posunul, aby viděl na druhého mluvčího. Byl to Feir Cousat, plavovlasý muž velký jako hora a stejně široký jako vysoký. Kylar se s ním už jednou setkal. Feir nejenže byl sběhlý v boji s mečem, byl to také mág. Kylar měl štěstí, že k němu byl obrácený zády.

Když ho před týdnem zabil khalidorský Bohokrál Garoth Ursuul, uzavřel Kylar dohodu se žlutookou bytostí jménem Vlk. V jeho podivném doupěti v zemi mezi životem a smrtí Vlk slíbil, že Kylarovi vrátí jeho paži a rychle ho přivede zpátky k životu, když Kylar ukradne meč Lantana Garuwašiho. To, co na první pohled vypadalo snadné − kdo by mohl zabránit v krádeži neviditelnému muži? − se na druhý pohled zkomplikovalo. Kdo mohl zastavit neviditelného muže? Mág, který neviditelného muže uvidí.

„Tak ty vážně věříš, že v tomto lese žije Temný lovec?“ zeptal se Garuwaši.

„Povytáhni trochu meč, vojevůdce,“ vyzval ho Feir. Garuwaši tasil meč na šířku dlaně. Z čepele, která vypadala jako krystal naplněný ohněm, se vyřinulo světlo. „Čepel plane, aby tě varovala před nebezpečím nebo magií. Temný lovec spojuje obojí.“

Stejně jako já, pomyslel si Kylar.

„Je blízko?“ zeptal se Garuwaši. Vyskočil do podřepu, vypadal jako tygr, co se chystá zaútočit.

„Říkal jsem ti, že vylákat sem cenarijskou armádu bude naše smrt, ne jejich,“ připomenul mu Feir. Znovu se zahleděl do ohně.

Po celý minulý týden, který uplynul od bitvy u Pavvilova háje, odváděl Garuwaši Logana a jeho muže na východ. Protože se Ceurané převlékli do zbrojí mrtvých Khalidořanů, Logan si myslel, že pronásleduje zbytky poražené khalidorské armády. Kylar stále netušil, proč Lantano Garuwaši odvedl Logana právě sem.

Stejně tak ale neměl ani tušení, proč se koule černého kovu nazývaná ka’kari rozhodla sloužit právě jemu, proč ho křísí z mrtvých, proč vidí zkaženost lidských duší, která si žádá smrt, nebo proč třeba slunce vychází a jak může viset na obloze, aniž by spadlo.

„Tvrdil jsi, že jsme v bezpečí, dokud nevstoupíme do Lovcova lesa,“ řekl Garuwaši.

„Řekl jsem ‚pravděpodobně‘ v bezpečí,“ opravil ho Feir. „Lovec cítí a nenávidí magii. A tenhle meč je velmi magický.“

Garuwaši nad tím mávl rukou, zlehčoval hrozbu. „My do Lovcova lesa nepůjdeme − a pokud s námi budou chtít Cenarijci bojovat, oni jím projít budou muset,“ řekl Garuwaši.

Kylar stěží dýchal, když pochopil jeho plán. Les na severu, jihu a západu od hájku byl hustý a zarostlý. Jediný způsob, jak by mohl Logan využít svoji přesilu, byl přijít z východu a projít pod obrovskými sekvojemi lesa Temného lovce, který nabízel dostatek prostoru k manévrování. Ale tradovalo se, že netvor v průběhu let zabil vše, co do lesa vstoupilo. Učenci nad podobnými pověrami ohrnovali nos, jenže Kylar se setkal s rolníky z Torrasovy Zátočiny. Pokud to měli být pověrčiví lidé, drželi se jediné pověry. Logan napochoduje přímo do pasti.

Zadul další poryv větru, dubové větve zasténaly. Kylar tiše zavrčel a skočil. S pomocí svého Talentu vzdálenost překonal snadno. Skočil ale příliš daleko, dopadl dost tvrdě a uklouzl na druhé straně větve. Malé černé drápy projely oblečením na jeho kolenou, podél levé paže, a dokonce i ze žeber. Zpočátku byly spáry z tekutého kovu, jeho oblečení ani tak nepropíchly, spíš ho v malých místech průniku pohltily a teprve potom se zpevnily, a Kylar se s trhnutím zastavil.

Když se vytáhl zpátky na větev, spáry se rozpustily a vsákly zpátky do kůže. Kylar se třásl a nemohlo za to jen to, jak blízko měl k pádu. Čím jsem se to stal? S každou protrpěnou smrtí se stával silnějším. Příšerně ho to děsilo. Co mě to bude stát? Něco zaplatit musím.

Kylar zaskřípal zuby a hlavou napřed sešplhal ze stromu, nechával drápy vyrůstat a zase se nořit do kůže, zanechávaly za sebou malé otvory v oblečení a kůře. Když dosáhl země, ka’kari se vyřinulo z každého póru a pokrylo ho jako druhá kůže. Zamaskovalo jeho tvář, tělo, šaty a meč a začalo pohlcovat světlo. Dál pokračoval neviditelný.

„Snil jsem o životě v malém městě, jako je Torrasova Zátočina,“ povzdechl si Feir před Kylarem, záda měl široká jako býk. „Postavil bych si na řece kovárnu a zkonstruoval vodní kolo, které by pumpovalo měchy, než budou mí synové dost staří, aby mi mohli pomáhat. Prorok mi řekl, že by se ten sen mohl splnit.“

„Dost bylo tvého snění,“ přerušil ho Garuwaši a vstal. „Má hlavní armáda už skoro překonala hory. Ty a já odcházíme.“

Hlavní armáda? Poslední kousek zapadl na své místo. Proto se sa’ceurai přestrojili za Khalidořany. Garuwaši odlákal to nejlepší z cenarijské armády daleko na východ, zatímco se jeho hlavní armáda shromažďovala na západě. Po porážce Khalidořanů u Pavvilova háje už asi cenarijští odvedenci spěchali zpátky na své farmy. Za několik dní bude pár set cenarijských hradních stráží čelit celé ceuranské armádě.

„Odcházíme? Dnes?“ zeptal se překvapeně Feir.

„Teď.“ Garuwaši se ušklíbl na Kylara. Ten ztuhl, ale v mužových zelených očích nezahlédl ani záblesk poznání. Místo toho uviděl něco horšího.

V Garuwašiho očích bylo dvaaosmdesát zabití. Dvaaosmdesát! A ani jedno z nich nebylo vraždou. Zabití Lantana Garuwašiho by tedy nebyla spravedlnost, ale vražda. Kylar hlasitě zaklel.

Garuwaši vyskočil na nohy, pochva sklouzla z meče, který vypadal jako hořící tyč, jeho tělo ihned zaujalo bojový postoj. Mohutný Feir byl jen o trochu pomalejší. Když se postavil, otočil se s taseným mečem rychleji, než by Kylar u tak velkého muže považoval za možné. Jeho oči se rozšířily, když uviděl Kylara.

Kylar zklamaně zakřičel a nechal modrý oheň, aby vzplál na kůži z ka’kari a velké zamračené masce, již nosil. Zaslechl kroky, jak ho z boku napadl jeden z Garuwašiho bodyguardů. Kylarem projel nával Talentu, udělal salto vzad, nohama dopadl na sa’ceuraiho ramena a odstrčil ho od sebe. Sa’ceuraiho to srazilo do trávy, zatímco Kylar se otáčel ve vzduchu, modré plameny vířily a praskaly kolem jeho těla.

Než se zachytil větve, nechal plameny pohasnout a zneviditelnil se. Jednou rukou se houpal z větve na větev, nesnažil se maskovat. Pokud něco neudělá − dnes v noci − Logan a jeho muži zemřou.

* * *

„Byl tohle Lovec?“ zeptal se Garuwaši.

„Něco horšího,“ odtušil bledý Feir. „Tohle byl Noční anděl, možná jediný muž na celém světě, kterého by ses měl bát.“

Oči Lantana Garuwašiho zaplály ohněm, který Feirovi prozradil, že místo „muž, kterého by ses měl bát“ slyšel „úctyhodný protivník“.

„Kudy odešel?“ zeptal se Garuwaši.

3.

Když naprosto vyčerpaná Elene přijížděla k malému hostinci v Torrasově Zátočině, do sedla hřmotného hřebce se právě vyšvihla krásná žena s dlouhými rudými vlasy svázanými do ohonu a s blyštivou náušnicí v uchu. Zamířila na sever a čeledín ze stájí za ní vrhal zamilované pohledy.

Elene do čeledína málem najela, než se konečně otočil. Přihlouple na ni zamrkal. „Hej, vaše přítelkyně právě odjela,“ řekl a ukázal na mizející rusovlásku.

„O čem to mluvíš?“ Elene byla tak unavená, že jí to skoro nemyslelo. Pěšky šla dva dny, než si ji našel jeden z koní. A navíc neměla tušení, co se stalo ostatním zajatcům, Khalidořanům nebo Ymmurimu, který ji zachránil.

„Ještě ji můžete dohnat,“ navrhl jí čeledín.

Elene si mladou ženu prohlédla dost dobře, aby věděla, že se s ní nikdy dřív nepotkala. Zavrtěla hlavou. Než vyrazí na sever do Cenarie, bude si muset v Torrasově Zátočině nakoupit zásoby. Navíc už se stmívalo a po několika dnech ploužení se s Khalidořany se Elene chtěla vyspat v posteli a zoufale toužila po koupeli. „To si nemyslím,“ řekla.

Vešla do hostince a pronajala si u roztržité hostinské pokoj ze štědré sumy stříbrňáků, kterou našla v sedlových brašnách svého koně, umyla se, vyprala si oblečení a okamžitě usnula.

Před úsvitem si znechuceně natáhla stále vlhké šaty a sešla do přízemí.

Hostinský, hubený mladík, právě přinášel bednu plnou umytých džbánů a stavěl je dnem nahoru, aby uschly, než se konečně půjde vyspat. Přátelsky Elene pokynul, skoro se na ni nepodíval. „Žena vám za půl hodiny připraví snídani. A jestli − och, sakra.“ Znovu se na ni podíval, očividně ji viděl poprvé. „Maira mi neřekla…“ Otřel si ruce do zástěry, zjevně šlo o navyklé gesto, protože je neměl vlhké, a sklonil se nad stolem plným tretek, poznámek a účetních knih.

Vytáhl dopis a omluvně ho Elene podal. „Minulou noc jsem vás neviděl, jinak bych vám ho dal rovnou.“ Na vnější straně dopisu bylo napsáno Elenino jméno a popis. Rozbalila ho a vypadl z něj menší, pomačkaný vzkaz. Byl psaný Kylarovým rukopisem. Datoval ho den předtím, než opustil Caernarvon. Stáhlo se jí hrdlo.

„Elene, je mi to líto,“ četla. „Snažil jsem se. Přísahám, že jsem se snažil. Některé věci jsou důležitější než moje štěstí. Věci, které mohu vyřídit jen já. Prodej tyhle náušnice mistru Bourarymu a přestěhuj rodinu do lepší části města. Vždycky tě budu milovat.“

Kylar ji stále miloval. Miloval ji. Nepřestala tomu věřit, ale teď to bylo jiné, když to viděla napsané jeho ledabylým rukopisem. Vyhrkly jí slzy. Nevšímala si znepokojeného hostinského, který naprázdno otvíral a zavíral pusu, nevěděl, co si má počít s plačící ženou ve své hospodě.

Elene se odmítala změnit a přišla úplně o vše, ale Bůh jí teď dával druhou šanci. Ukáže Kylarovi, jak silná a hluboká dokáže láska ženy být. Nebude to snadné, ale on byl muž, kterého milovala. Byl pro ni ten pravý. Milovala ho, bylo to tak prosté.

Teprve po několika minutách si přečetla i druhý vzkaz, který napsala neznámá žena.

„Jmenuji se Vi,“ stálo tam. „Jsem wetboy, který zabil Jarla a unesl Uly. Kylar od tebe odešel, aby zachránil Logana a zabil Bohokrále. Muž, kterého miluješ, zachránil Cenarii. Doufám, že jsi na něj pyšná. Pokud půjdeš do Cenarie, nechala jsem ti u Mámy K. přístupová hesla ke svým účtům. Vezmi si, kolik budeš potřebovat. Jinak Uly je v Kapli, stejně jako budu já, a myslím, že Kylar tam brzy dorazí taky. Je toho… víc, ale nedokážu to napsat. Musela jsem kvůli našemu vítězství udělat něco strašného. Žádná slova nemohou odčinit, co jsem ti provedla. Strašně mě to mrzí. Přála bych si to napravit, ale nemůžu. Až sem přijdeš, můžeš se mi pomstít, jak uznáš za vhodné, dávám ti všanc i vlastní život − Vi Sovari.“

Elene se vzadu na krku naježily vlasy. Jaká žena by se prohlašovala za takového nepřítele a přítele zároveň? Kde byly Eleniny zásnubní náušnice? „Je toho víc.“ Co to znamenalo? Vi udělala něco strašného?

Olověné závaží tušení dopadlo do Elenina žaludku. Žena, kterou včera večer viděla před hostincem, měla náušnici. Asi to nebyla − určitě to nemohla být…

„Och, můj Bože,“ vydechla Elene. Rozběhla se ke svému koni.

* * *

Sen se každou noc měnil. Logan stál na pódiu a díval se na půvabnou, ale malichernou Terah Graesinovou. Ta buď půjde přes armádu mrtvol − nebo se vdá za muže, kterým opovrhuje − aby ukojila své ambice. Ten den Logana zradilo srdce. Jeho otec si vzal ženu, která otrávila jeho štěstí. Logan to udělat nemohl.

Ten den ji Logan požádal, aby mu odpřísáhla věrnost, stál při tom na kruhovém pódiu, jež mu připomínalo Díru, kde hnil za khalidorské okupace. Terah odmítla. Logan se jí však ve snu nepodřídil, aby v předvečer bitvy nerozdělil armádu, místo toho řekl: „Pak tě tedy odsuzuji k smrti za zradu.“

Promluvil jeho meč. Terah zavrávorala zpátky, byla však příliš pomalá. Čepel se jí zasekla v polovině krku.

Logan ji zachytil a najednou to byla jiná žena a jiné místo. Z Jeninina hrdla se valila krev na bílou noční košilku a odhalenou hruď. Khalidořané, kteří vtrhli do jejich svatební komnaty, se smáli.

Logan se zazmítal a probudil. Ležel ve tmě. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Jeho Jenine byla mrtvá. Terah Graesinová se stala královnou. Logan jí přísahal věrnost. Logan Gyre jí dal slib poslušnosti, slova, která pro něj nebyla jen pouhým slibem. Proto když mu královna nařídila pronásledovat zbytky Khalidořanů, poslechl ji. Vždycky bude rád, když dostane příležitost zabíjet Khalidořany.

Seděl v temnotě táborového stanu a spatřil kapitánku svých bodyguardů, Kaldrosu Wynovou. Za okupace se nevěstince Mámy K. staly nejbezpečnějšími místy pro ženy ve městě. Máma K. přijímala jen ty nejhezčí a ty exotické. To ony ve válce prolily první khalidorskou krev, když po celém městě nastražily léčku, pro kterou se vžilo jméno Nocta Hemata, Noc krve. Logan je veřejně ocenil a získal na svoji stranu. Ty, které mohly bojovat, bojovaly a umíraly − aby ho zachránily. Po bitvě u Pavvilova háje Logan všechny členky Podvazkového řádu s výjimkou Kaldrosy Wynové propustil. Její manžel byl jedním z deseti lovců čarodějů a ti dva by jeden bez druhého nikam nešli, proto si řekla, že tu rovnou může i sloužit.

Kaldrosa podvazek nosila na levé paži. Ušili je z očarovaných khalidorských vlajek, které se leskly i ve tmě. Samozřejmě byla pohledná, se sethijskou olivovou kůží, hrdelním smíchem a stovkami historek, o některých dokonce prohlašovala, že jsou pravdivé. Přes nepadnoucí kroužkovou zbroj nosila kytlici s bílým rarohem Gyrů, špičky jeho křídel přesahovaly okraje černého kruhu. „Je čas,“ řekla.

Do stanu nakoukl generál Agon Brant a vstoupil. Stále k chůzi potřeboval dvě berly. „Zvědové se vrátili. Naši elitní Khalidořané si myslí, že nastražili past. Pokud k nim zamíříme ze severu, jihu nebo západu, budeme muset projít hustým lesem. Jediná cesta vede přes Lovcův les. Pokud Lovec opravdu existuje, všechny by nás pobil. A pokud budu čelit čtrnácti stům bojovníků jen se stovkou vojáků, dopadne to stejně.“

Kdyby k tomu došlo před měsícem, Logan by neváhal. Vedl by armádu otevřeným prostorem Lovcova lesa, k čertu s legendami. Ale pak u Pavvilova háje jednu viděl − a ta pozřela tisíce mužů. Ferali otřásl Loganovým přesvědčením, že zná rozdíl mezi pověrou a realitou. „Jsou to Khalidořané. Proč nezamířili na sever do Quorigského průsmyku?“

Agon pokrčil rameny. Tohle byl týden starý problém. Tahle četa nebyla ani zdaleka tak nedbalá jako Khalidořané, které znali. Dokonce uspořádali nájezd i ve chvíli, kdy utíkali před Loganovou armádou. Cenarie ztratila sto mužů. Khalidořané ani jednoho. Nejlepší odhad, který mohl Agon nabídnout, byl, že jde o elitní jednotku z nějakého khalidorského kmene, na který dříve nenarazili. Logan měl pocit, jako by se díval na skládačku. Pokud ji nesloží, jeho muži budou umírat. „Stále na ně chcete udeřit ze všech stran?“ zeptal se Agon.

Ten problém na Logana zíral, vysmíval se mu. Odpověď nepřicházela. „Ano.“

„Pořád trváte na tom, že osobně provedete kavalerii Lovcovým lesem?“

Logan přikývl. Pokud má po svých mužích žádat, aby čelili smrti ze spárů nějakého monstra, půjde tam s nimi i on.

„To je velmi… odvážné,“ řekl Agon. Sloužil šlechticům dost dlouho, aby dokázal kompliment podat jako urážku.

„Stačí,“ rozhodl Logan a vzal si od Kaldrosy přilbu. „Pojďme zabít několik Khalidořanů.“

4.

Vürdmeister Neph Dada se otřásal dlouhým, chraplavým, nezdravým kašlem. Hlasitě si pročistil nos a výsledek vyplivl do dlaně. Pak stiskl dlaň v pěst a sledoval hlen, jak kape na zem, než obrátil zrak k ostatním vürdmeisterům sedícím kolem slabého ohně. S výjimkou mladého Borsiniho, který neustále pomrkával, nedal nikdo z nich najevo, že by je tím nějak znechutil. Nikdo by se nestal vürdmeisterem a neužíval si dlouhého života, kdyby se spoléhal jen na svou magickou sílu.

Na zemi stály ve vojenských formacích slabě světélkující figurky. „Toto je jen odhad rozmístění armád,“ řekl Neph. „Jednotky Logana Gyra jsou červené, hrubý odhad čtrnáct set mužů, západně od lesa Temného lovce, na cenarijském území. Možná dvě stovky Ceuranů předstírajících, že jsou Khalidořané, jsou modré a přímo na okraji Lovcova lesa. Dál na jih, v bílé, je pět tisíc našich milovaných nepřátel z Lae’knaughtu. Khalidor s Lae’knaughtem přímo nebojoval od doby, kdy jste vy všichni ještě cucali cecky, proto mě nechte něco připomenout. Oni si myslí, že nenávidí veškerou magii a byli stvořeni, aby zničili nás. Pět tisíc vojáků stačí, aby dokončili práci, kterou Cenarijci započali v bitvě u Pavvilova háje, proto musíme našlapovat velmi opatrně.“

Neph jim stručně přednesl, co ví o rozestavení jednotek všech stran, a vymýšlel si různé detaily, a když to považoval za vhodné, mluvil ve vojenském žargonu, jako by očekával, že mu budou rozumět, přestože se ho nikdy nenaučili. Kdykoliv zemřel Bohokrál, začaly masakry. Nejprve se proti sobě obrátili jeho dědicové. Pak kolem sebe přeživší shromáždili meistery a vürdmeistery a začali nanovo, dokud nezůstal jen jeden Ursuul. Pokud nikdo nezíská navrch dostatečně rychle, krveprolití se rozšíří až k meisterům. Tohle Neph dopustit nemínil.

Proto Neph, jakmile si byl jistý, že je Bohokrál Garoth Ursuul po smrti, vyhledal Tensera Ursuula, jednoho z Bohokrálových princů, a přesvědčil ho, aby přijal Khali. Tenser si myslel, že být schránou bohyně znamená moc. Znamenalo − pro Nepha. Tenserovi to přineslo svalovou strnulost a šílenství. Neph potom poslal vürdmeisterům ve všech koutech khalidorského impéria jednoduchou zprávu: „Pomozte mi přivést Khali domů.“

Vyslyšením žádosti víry mohl každý vürdmeister, který nechtěl zahodit život při podpoře nějakého zvráceného dítěte Ursuulů, ospravedlnit svůj útěk. A pokud Neph zkrotí tyhle vürdmeistery, kteří jako první dorazili ze svých postů v nejbližším okolí, než se objeví vürdmeisteři ze zbytku impéria, podřídí se mu i ti ostatní. V jedné věci byl Bohokrál dobrý. Vštěpoval lidem poslušnost.

„Les Temného lovce je mezi námi,“ Neph pod to zahrnul vürdmeistery, sebe a bodyguardy Khali, celkem padesát mužů, „a všemi těmi armádami. Já osobně jsem viděl více než sto mužů − meisterů i obyčejných lidí − kteří byli vysláni do Lovcova lesa. Nikdo z nich nevyšel. Nikdy. Upozorňuji na to jen proto, že jde o záležitost související s bezpečností Khali.“ Neph znovu zakašlal, plíce měl v jednom ohni, ale i tohle zakašlání bylo záměrné. Ti, kteří nepoklekli před mladíkem, by mohli být ochotni sloužit nějaký čas zchátralému starci. Odplivl si. „Ceurané mají meč moci, Curoch. Právě tady.“ Neph ukázal na místo, kam dopadl jeho chrchel, přímo na samý okraj lesa Temného lovce.

„Přijal meč podobu Ceur’caelestu, ceuranského ‚Meče nebes‘?“ zeptal se vürdmeister Borsini. Byl to pomrkávající mladík s groteskně obrovským nosem a příhodně velkýma ušima. Zíral do dálky. Nephovi se to nelíbilo. To ho Borsini tajně poslouchal, když se mu hlásili zvědové?

Borsiniho viry, měřítko přízně bohyně a magické moci, pokryly jeho paže jako trnité šlahouny černých růží. Pouze Nephovy viry zakrývaly víc kůže, vlnily se jako živé tetování lodrikarských spirál, díky nim mohl zčernat od temene hlavy až po konečky prstů na nohou. Ale navzdory inteligenci a síle dosáhl Borsini jen jedenáctého shu’ra. Neph, Tarus, Orad a Raalst měli všichni dvanáct shu’ra, nejvyšší hodnost, které mohl kdokoliv s výjimkou Bohokrále dosáhnout.

„Curoch může přijmout podobu, jaká se mu zlíbí,“ řekl Neph. „Podstatné je, že pokud se Curoch dostane do Lovcova lesa, nikdy z něj už nevyjde. Máme vrtkavou šanci získat skvost, po kterém pátráme věky.“

„Ale jsou tam tři armády,“ připomenul vürdmeister Tarus. „Všechny jsou v přesile a každá by nás s radostí pobila.“

„Pokus o získání meče pravděpodobně skončí smrtí, ale měl bych vám připomenout, že pokud se o to nepokusíme, poneseme následky,“ varoval je Neph. „Tak jako tak půjdu já. Jsem starý. Zbývá mi jen pár let, takže mou smrtí ztratí impérium nejméně.“ Jistě, pokud by držel Curoch, jeho schopnosti by se tisícinásobně zvýšily a všechno by se tím změnilo, to věděli.

První námitka vzešla od vürdmeistera Tara. „Kdo dal vedení zrovna…“

„To Khali,“ přerušil ho mladý Borsini, než mohl Neph něco říct. Zatraceně! „Khali mi seslala vizi,“ pokračoval. „Proto jsem se ptal, jak tomu meči říkají Ceurané. Khali mi přikázala, abych jí přinesl Ceur’caelestos. Jsem z vás nejmladší, nejpostradatelnější a nejrychlejší. Vürdmeistře Dado, řekla mi, že k vám dnes ráno promluví. Máte na její slova počkat u princova lože. Sám.“

Ten kluk byl génius. Borsini chtěl šanci získat meč a právě přede všemi Nepha podplácel. Neph zůstane s Khali a katatonickým princem, a až od nich odejde, bude mít „zprávu od bohyně“. Popravdě řečeno, Neph pro meč vůbec jít nechtěl. Ale jediný způsob, jak mohl ostatní přesvědčit, aby ho donutili zůstat, bylo pokoušet se pro něj jít. Borsiniho oči se střetly s Nephovými. „Pokud získám meč,“ říkal ten pohled, „budeš mi sloužit. Rozumíme si?“

„Požehnáno budiž její jméno,“ provolal Neph. Ostatní ho napodobili. Plně nechápali, co se právě stalo. Časem jim to dojde. „Můžeš si vzít mého koně,“ nabídl Borsinimu Neph, „je rychlejší než tvůj.“ A v hřívě má vpletené malé kouzelné vlákno. Až vyjde slunce − tou dobou se jezdec dostane k jižnímu okraji lesa − hříva začne pulzovat magií, která přiláká Temného lovce. Borsini se poledne nedožije.

„Děkuji, ale s neznámými koňmi to moc neumím. Vezmu si svého,“ odmítl nabídku Borsini, opatrně udržoval neutrální tón. Ohromné uši se mu chvěly a nervózně si mnul obrovský nos. Tušil past a věděl, jak se jí vyhnout, snažil se však, aby to Neph považoval za pouhé štěstí.

Neph zamrkal, jako by ho to zklamalo, a pak pokrčil rameny, jako že se nic nestalo.

Nestalo. Vlákno vetkal do hřívy každého koně v táboře.

5.

Kylar nikdy nerozpoutal válku.

Proplížit se do tábora Lae’knaughtu nevyžadovalo takovou obezřetnost jako u Ceuranů. Prostě neviditelný prošel mezi hlídkami v černých kytlicích ozdobených zlatým sluncem − ryzím světlem rozumu porážejícím temnotu pověr. Kylar se zašklebil. Lae’knaughti budou Nočního anděla milovat.

Tábor byl obrovský. Zdržovala se tu celá legie, pět tisíc mužů, včetně tisíce slavných lae’knaughtských pikenýrů. Coby čistě ideologické společenství Lae’knaught prohlašoval, že nevlastní žádnou zemi. Prakticky však posledních osmnáct let okupovali východní Cenarii. Kylar je podezříval, že tuhle legii sem poslali jako ukázku síly, aby odradili Khalidor od dalšího tažení na východ. A možná tu byli jen náhodou.

Ve skutečnosti mu na tom nezáleželo. Lae’knaughti byli rváči. Kdyby bylo v jejich chvástání, že bojují s temnou magií, jen zrnko pravdy, přišli by bránit Cenarii před khalidorskou invazí. Místo toho si dávali na čas, upalovali místní „čaroděje“ a verbovali mezi uprchlíky z Cenarie. Pravděpodobně doufali, že když přijdou na pomoc až poté, co bude cenarijský odpor zlomen, získají za odměnu ještě lepší území.

Aniž by kohokoliv vyprovokovala, byla Cenarie napadena z východu Lae’knaughtem, ze severu Khalidorem a z východu Ceurou. Bylo na čase, aby se hladové meče navzájem střetly.

Z Kylarovy levé paže vyjela černá kouřící čepel. Rozzářil ji a obalil modrými plameny, ale sám zůstal neviditelný. Dva vojáci, kteří se vybavovali, místo aby obcházeli tábor, při tom pohledu ztuhli. První byl relativně nevinný. V očích druhého Kylar viděl, že voják obvinil mlynáře z čarodějnictví, protože zatoužil po jeho ženě.

„Vrah,“ odsoudil ho Kylar. Švihl mečem z ka’kari. Čepel ani tak nesekala, ona spíš požírala. Necítil skoro žádný odpor, když projela chráničem nosu, nosem, bradou, kytlicí, prošívanicí a břichem. Muž se podíval dolů, pak se dotkl rozseknuté tváře, ze které stříkala krev. Zaječel, z břicha se mu vyvalila střeva.

Druhý strážný s křikem utekl.

Kylar běžel, obklopil se iluzí. Jakoby skrz kouřový opar byly vidět odlesky lesknoucí se kůže z černého kovu, srpky přehnaně velkých svalů a tvář Soudu s výrazným zamračeným obočím, vystouplými hranatými tvářemi, drobnými ústy a lesklýma černýma očima bez zornic, ze kterých sršely modré plameny. Proběhl kolem chumlu vychrtlých cenarijských rekrutů, kteří na něj vytřeštili oči a úplně zapomněli na zbraně ve svých rukou. V jejich očích nebyl jediný zločin. Tihle muži se k nim přidali, protože neměli jinou možnost, jak se uživit.

Další skupina se podílela na stovce upálení a ještě horších věcech. „Násilník!“ zaječel Kylar. Ka’kari muži rozpáralo rozkrok. Byla to ošklivá smrt. Tři další zemřeli, než na něj někdo zaútočil. Protančil kolem kopí a odsekl mu hlavici, pak pokračoval v běhu k velitelským stanům ve středu tábora.

Konečně zazněla poplašná trouba. Kylar pokračoval kolem řad stanů, sklouzl zpátky k neviditelnosti, ale objevil se pokaždé, když zabíjel. Přesekl provazy několika koní, aby vyvolal ještě větší zmatek, ale bylo jich jen pár. Potřeboval, aby armáda dokázala rychle zareagovat.

Během chvilky propuklo v táboře peklo. Skupina koní za sebou táhla sloup, ke kterému je uvázali, ten sebou smýkal ze strany na stranu a zachytával a strhával stany. Muži ječeli, křičeli obscénnosti, blábolili o duchovi, démonovi nebo přízraku. Někteří ve tmě a zmatku zaútočili na své druhy. Stan vzplál plamenem. Kdykoliv dorazil důstojník a křičením rozkazů se pokoušel nastolit pořádek, Kylar zabíjel. Nakonec našel, co hledal.

Z největšího stanu v táboře vyběhl postarší muž. Na hlavu si natáhl velkou přilbu, symbol lae’knaughtského generála. „Seřaďte se! Ježek!“ křičel. „Vy hlupáci, nechali jste se oklamat! Ježčí formace, zatraceně!“

Kvůli hrůze a hlasu utlumenému velkou helmou nejprve poslechlo jen pár mužů, ale trubač pak signál několikrát zopakoval. Kylar sledoval vojáky, jak se sdružují do kruhů po desíti, zády k sobě, píky připravené.

„Bojujete jen sami mezi sebou. Je to klam. Vzpomeňte si na svou zbroj!“ Generál tím myslel Zbroj skepse. Lae’knaught věřil, že pověry nad nimi budou mít moc, jen pokud v ně budou věřit.

Kylar vyskočil vysoko do vzduchu a zviditelnil se, než se zjevil přímo před generálem. Dopadl na jedno koleno, levou rukou se opíral o zem, držel v ní meč, hlavu nechal sklopenou. I když v dálce pokračovala kakofonie výkřiků, muži kolem něj ohromeně ztichli. „Generále,“ řekl Noční anděl, „mám pro vás zprávu.“ Vstal.

„Není to nic víc než přízrak!“ zvolal generál. „Seřaďte se! Orel tři!“ Trubač zatroubil rozkaz a vojáci běželi zaujmout pozice.

Více než sto mužů obklopilo prostranství před velitelským stanem, utvořili velký kruh a píkami mířili dovnitř. Noční anděl zařval, z úst a očí mu vyšlehly modré plameny. Oheň odkapával i z meče. Zatočil s ním nad hlavou tak rychle, až se rozmazal do dlouhé stuhy modrého světla. Pak ho v záblesku světla zarazil zpátky do pochvy, zůstali jen pomrkávající vojáci.

„Vy lae’knaughtští blázni,“ zavrčel Noční anděl. „Tahle země teď patří Khalidoru. Utečte, nebo budete povražděni. Utečte, nebo budete souzeni.“ Kylar doufal, že vydáváním se za Khalidořana přitáhne jejich pomstu na Ceurany, co se za Khalidořany převlékli a pokoušeli se zabít Logana a jeho muže.

Generál zamrkal. Pak vykřikl: „Přeludy nad námi nemají žádnou moc! Muži, vzpomeňte si na svou Zbroj!“

Kylar nechal plameny pohasnout, jako by Noční anděl nedokázal udržet svou podobu tváří v tvář víře Lae’knaughtů. Vytrácel se, dokud nezůstal viditelný jen jeho meč, který se pohyboval v pomalých fintách − Jarní stín Hadenovy slávy, Odkapávající voda Kevanovy chyby.

„Nemůže se nás dotknout!“ provolával generál ke stovkám vojáků, kteří se teď mačkali na okraji prostranství. „Naše je Světlo! Nebudeme se báti temnoty.“

„Já vás soudím!“ hrozil Noční anděl. „Shledávám vás nehodnými!“ Úplně zmizel a viděl v každém oku úlevu, někteří muži a ženy se neskrývaně usmívali a potřásali hlavami. Užasle, ale vítězně.

Generálův pobočník přivedl koně a podal mu uzdu a píku. Generál se vyšvihl do sedla, vypadal, že si uvědomuje, že musí začít vydávat rozkazy, získat zpátky kontrolu a donutit muže jednat, než začnou přemýšlet a panikařit. Kylar čekal, dokud neotevře ústa, a pak zakřičel dost hlasitě, aby přehlušil generálův hlas.

„Vrah!“ Objevily se jen srpky bicepsů a ramenních svalů a lesknoucí se oči, následovalo je zasvištění ohně, když se meč při švihnutí rozzářil. Voják padl k zemi. Než se jeho hlava odkutálela od těla, Noční anděl zmizel.

Nikdo se nepohnul. Tohle nebylo možné. Přízrak byl výsledkem masové hysterie. Neměl žádné tělo.

„Otrokář!“ Tentokrát se zviditelnila jen ta část čepele, která trčela z mužových zad. Voják byl na meči zdvižen a potom odhozen stranou, po hlavě spadl vedle železného kotle. Škubal sebou, jeho maso se škvařilo na uhlících, ale stranou se neodvalil.

„Mučitel!“ Břicho legionáře ošetřujícího koně se otevřelo.

„Nečistý! Nečistý!“ ječel Noční anděl, celá jeho postava zářila spalující modří. Zabíjel vpravo i vlevo.

„Zabijte to!“ zařval generál.

Zahalený modrým ohněm, který za ním planul a praskal v dlouhém proudu, vyskočil Kylar z kruhu obklíčení. Zůstal viditelný a v plamenech běžel na sever, jako by mířil přímo do „khalidorského“ tábora. Muži mu uskakovali z cesty. Pak Kylar oheň uhasil, zneviditelnil se a vrátil se zpátky, aby zjistil, jestli past sklapla.

„Seřaďte se!“ křičel generál, tvář mu zrudla vzteky. „Potáhneme do lesa! Vojáci, nastal čas zabít pár čarodějů! Tak jdeme! Hned!“

6.

„Eunuchové doleva,“ rozkázal khalidorský strážný Hrboláč. Byl tak svalnatý, že vypadal jako pytel plný ořechů, ale nejvýraznější byla vyboulenina, která mu groteskně pulzovala na čele. „Hej, Půlchlape! Tím myslím tebe!“

Dorian odtrhl oči od strážného a přešel do řady nalevo. Toho muže znal, byl to bastard, syn otrokyně a jednoho z Dorianových starších bratrů. Princové, synové hodní trůnu, Hrboláče krutě mučili. Dorianův vychovatel Neph Dada je v tom podporoval. Bylo jen jediné pravidlo − nesměli žádného otroka zranit tak, aby pak nemohl vykonávat své povinnosti. Hrboláčova boule na hlavě byla tak trochu Dorianova práce.

„Zíráš na něco?“ chtěl vědět Hrboláč a dloubl Doriana kopím.

Dorian sklopil zrak k podlaze a zavrtěl hlavou. Než přišel do Citadely žádat o práci, změnil vzhled, jak nejvíce se odvažoval, ale iluzi nemohl nechat zajít příliš daleko. Budou ho pravidelně bít. Strážní, šlechtici nebo princové by si mohli všimnout, že tělo úderu neklade patřičný odpor, a Dorian by sebou nemusel správně trhnout. Experimentoval se změnami ve svých hormonech, aby mu přestaly růst vousy, ale výsledky byly příšerné. Stačilo na to jen pomyslet a musel se dotknout své hrudi, která už se naštěstí vrátila k mužským proporcím.

Místo toho cvičil, aby dokázal tělo očistit od vousů a chlupů pomocí ohně a vzduchu. S rychlostí, jakou mu dorůstala bradka, bude muset magické vlákno používat dvakrát denně. Život otroka skýtal velmi málo soukromí, proto byla životně důležitá rychlost. Otroků si naštěstí příliš nevšímali − dokud na sebe nepřitáhli pozornost zíráním na strážné, jako by to byly nějaké zrůdy.

Skloň hlavu, nebo zemři, Doriane. Hrboláč ho znovu udeřil, ale Dorian se nepohnul, proto strážný pokračoval dál, aby potrápil někoho dalšího.

Stáli před Mostní tvrzí. U západní brány postávaly dvě stovky mužů a žen. Blížila se zima, a dokonce i ti, co měli dobrou úrodu, byli ožebračeni armádou Bohokrále. Prostému lidu pramálo záleželo na tom, jestli procházející armáda patří nepříteli, nebo spojenci. Jedna drancovala, druhá rekvírovala, ale obě si vzaly, co chtěly, a zabily každého, kdo se jim postavil na odpor. Protože Bohokrál vyprázdnil Citadelu a poslal armádu na jih do Cenarie a na sever do Mrazu, bude nadcházející zima obzvláště krutá. Všichni lidé ve frontě doufali, že se jim podaří prodat se do otroctví, než přijde zima a fronta se zečtyřnásobí.

Ve městě Khaliras vládlo chladné podzimní ráno, do úsvitu zbývaly dvě hodiny. Dorian už zapomněl na krásu severních hvězd. Ve městě svítilo jen několik lamp − olej byl příliš vzácný, proto se pouze hrstka pozemských ohňů snažila soupeřit s nebeskými plameny, které jako by propalovaly díry do pláště noci.

Dorian si nemohl pomoci a ucítil vzedmutí pýchy při pohledu na město, které mohlo být jeho. Khaliras jako obrovský prsten objímal propast, která obklopovala Mount Thrall. Následující generace ursuulských Bohokrálů stavěly kolem města zdi, aby ochránily své řemeslníky, obchodníky a otroky, dokud se všechny vybudované z různého kamene nespojily v jeden kruhový štít chránící celé město.

Byl tu jen jeden kopec, nízký žulový hřeben, a na něj se jako had vinula hlavní cesta s mnoha zákruty, které měly ztížit postup obléhacích strojů. Na vrcholku hřebene jako žába na pařezu trůnila Mostní tvrz. Na druhé straně za zrezivělými železnými zuby padací brány se nacházela první Dorianova výzva.

„Vý čtyři, jděte,“ rozhodl Hrboláč.

Dorian byl třetí ze čtyř vybraných eunuchů, všichni se třásli, když se přibližovali k propasti. Světelný most byl jedním z divů světa a Dorian se na žádné ze svých mnoha cest nesetkal s magií, která by s ním mohla soupeřit. Bez oblouků nebo pilířů visel čtyři sta kroků dlouhý most jako pavoučí vlákno mezi Mostní tvrzí a Citadelou na Mount Thrall.

Jakmile Dorian po Světelném mostě kráčel naposledy, všímal si jen dokonalosti magie, když mu most pod nohama pružil a při každém kroku jiskřil tisíce barvami. Nyní neviděl nic víc než stavební kameny, ve kterých byla magie zakotvena. Světským stavebním materiálem Světelného mostu nebyl kámen, kov nebo dřevo, dláždily ho lidské lebky a vytvářely cestu dost širokou, aby po ní vedle sebe projeli tři koně. Do každé díry, která za léta vznikla, vložili novou hlavu. Každý vürdmeister, jak se říkalo mistru virů, který dosáhl desátého shu’ra, mohl celý most jediným slovem odhmotnit. Dokonce i Dorian to kouzlo díky minulým zásluhám znal. Žaludek se mu ale svíral z toho, že magie ve Světelném mostě byla navržena tak, aby automaticky shodila každého mága, který na rozdíl od zhoubných virů meisterů a vürdmeisterů používal jen svůj Talent.

Coby pravděpodobně jediný muž v Midcyru, kterého cvičili meisteri i mágové, si Dorian myslel, že jeho šance most překročit jsou mnohem vyšší než u kteréhokoliv jiného mága. Minulou noc si koupil nové boty a do každé podrážky zasunul olověnou destičku. Doufal, že tak odstraní všechny známky jižanské magie, které na něm mohly ulpět. Naneštěstí byl jen jediný způsob, jak si to ověřit.

S bušícím srdcem následoval Dorian eunuchy na Světelný most. Při prvním kroku most zasvítil podivnou zelení a Dorian cítil, jak ho brní nohy, když se viry natáhly přes jeho boty. O vteřinu později to ustalo a nikdo si toho nevšiml. Dorian to zvládl. Světelný most poznal, že je Talentovaný, ale Dorianovi předci byli dost chytří, aby věděli, že ne každá Talentovaná osoba je mág. Zbytek Dorianových kroků, šoupal nohama jako ostatní nervózní eunuši, vyvolával jiskření magie, díky kterému se zdálo, že zasazené lebky zívají a otáčejí se, jako by nenávistně sledovaly ty, co po nich přecházeli. Ale nerozestoupily se pod ním.

Pokud Dorian cítil pýchu nad genialitou Světelného mostu, pohled na Mount Thrall v něm vzbuzoval jen hrůzu. Narodil se v útrobách té zatracené skály, hladověl v jejích žalářích, bojoval v jejích jamách a dopouštěl se vražd v jejích ložnicích, kuchyních a chodbách.

Uvnitř té hory Dorian nalezne své vürd − osud, zkázu a konec. Také tu nalezne ženu, která se stane jeho manželkou. A také, obával se, nalezne odpověď, proč odvrhl svůj prorocký dar. Co bylo natolik příšerné, že se kvůli tomu vzdal i vzpomínky, proč to udělal?

Mount Thrall nebyla přirozená − ohromná černá čtyřstěnná pyramida, dvakrát tak vysoká než široká, která se nořila hluboko do země. Dorian shlédl ze Světelného mostu a spatřil mraky, které zakrývaly, co se skrývá v hlubinách dole. Třicet generací otroků, khalidorských i zajatých ve válce, bylo posláno dolovat, dokud nevydechnou naposledy v páchnoucí páře a nepřidají své kosti k rudě.

Horská pyramida byla na jedné straně seříznutá a zploštěná, před skalnatou trojbokou dýkou vznikla plošina. Citadela seděla na té plošině. V porovnání s horou vypadala jako trpaslík, ale jakmile jste do ní vstoupili, bylo vám jasné, že samotná Citadela je jedno velké město. Nacházela se tu kasárna pro deset tisíc vojáků; velká skladiště; ohromné nádrže, cvičiště pro muže, koně a vlky; zbrojnice; tucty kováren, kuchyní, stájí, sýpek, ohrad pro dobytek a pil a prostory pro všechny ty dělníky, náčiní a surové materiály, které potřebovalo dvacet tisíc lidí, aby přežilo jednoleté obležení. A přes to všechno byla Citadela trpaslíkem v porovnání s hradem Thrall, protože hora byla protkána chodbami, velkými sály, pokoji, žaláři a dávno zapomenutými tajnými průchody, které se provrtaly až k jejím samotným základům.

Citadela ani hora nebyly plně obydlené desítky let, a protože armády byly vyslány na sever a na jih, panovalo tu větší ticho než obvykle. Khaliras teď byl domovem prostého lidu, základní vojenské posádky, méně než poloviny meisterů v říši, dostatku úředníků, aby udrželi království v chodu, Bohokrálových žen a konkubín a jejich stráží.

V čele strážců stál Nejvyšší eunuch Yorbas Zurgah. Yorbas byl starý zženštilý muž bez jediného chloupku, holil si hlavu a vytrhával obočí a řasy. Seděl u vchodu pro služebnictvo, zachumlaný v hermelínovém plášti, aby se ochránil před jarním mrazem. Před ním stál stůl a na něm ležel rozvinutý pergamen. Modrýma očima si Doriana pochybovačně prohlížel.

„Jsi malý,“ řekl komoří Zurgah. On sám měl typickou eunušskou výšku.

A ty jsi tlustý. „Ano, můj lorde.“

„‚Pane‘ postačí.“

„Ano, pane.“

Komoří Zurgah si promnul holou bradu, jako buřty tlusté prsty byly obsypány prsteny. „Vypadáš podivně.“

Za mladých let Dorian Yorbase Zurgaha vídával jen zřídkakdy. Pochyboval, že by si ho stařec pamatoval, ale vše, co by vedlo k podrobnějšímu zkoumání, bylo nebezpečné.

„Víš, jaký muže stihne trest, když se pokusí vstoupit do harému?“ zeptal se Zurgah.

Dorian zavrtěl hlavou a neoblomně zíral do země. Zaťal zuby, a aniž by pozvedl zrak, odhrnul si vlasy z uší.

Tohle považoval za geniální tah − ve vlasech si pořídil stříbrné pruhy doplněné lehce zašpičatělýma ušima a několik prstů na nohou nechal srůst blánou. Tyto rysy se pohromadě vyskytovaly u jediného khalidorského kmene. Feyuriové měli být potomky kmene Fey, kterým všichni opovrhovali pro jeho pacifismus. Dorian právě odhalil, že je poloviční Feyuri, doufal, že se tak stane dostatečně exotickým a opovrhovaným, že se nikdo nepozastaví nad tím, jak je jeho khalidorská polovina podobná Garothu Ursuulovi. Také to vysvětlovalo, proč je tak malý. „Je… ještě jeden důvod, proč mi říkají Půlchlap, pane.“

Yorbas Zurgah mlaskl jazykem. „Chápu. Tady jsou podmínky naší dohody − budeš nám sloužit, v jakoukoliv hodinu se nám zachce. Tvým prvním úkolem bude vynášení a čištění nočníků v pokojích konkubín. Tvé jídlo bude studené a nikdy ho nebude tolik, kolik bys chtěl. Máš zakázáno mluvit s konkubínami, a pokud s tím budeš mít problémy, vytrhneme ti jazyk. Rozumíš?“

Dorian přikývl.

„Pak tedy zbývá ještě jedna věc, Půlchlape.“

„Pane?“

„Musíme se ujistit, že jsi opravdu poloviční muž. Stáhni si kalhoty.“

7.

Lantano Garuwaši seděl Kylarovi v cestě, z pochvy vytažený meč mu ležel v klíně. Mohutný Feir Cousat stál vedle něj, svalnaté paže založené na hrudi. Blokovali úzkou zvířecí stezku, která vedla kolem jižního okraje Lovcova lesa. Feir zamumlal varování, když se Kylar přiblížil.

Garuwašiho meč byl nezaměnitelný. Jílec dostatečně dlouhý pro jednu i obě ruce, ryzí mitril popsaný zlatými runami staré ceuranštiny. Lehce zahnutá čepel zdobená dračími hlavami, které směřovaly k hrotu meče. Když se Kylar podíval lépe, drak vydechl oheň. Plameny putovaly uvnitř čepele a Ceur’caelestos před nimi zprůhledněl jako sklo. Jak se Kylar přibližoval, vychrlené plameny byly delší a delší. Kylar si přetáhl ka’kari přes oči a spatřil magické zbarvení Ceur’caelestu.

Tehdy pochopil, že meč je dílem jiného věku. Sama magie byla zpracovaná tak, aby byla krásná − a Kylar jí ani trochu nerozuměl. Cítil hravost, velkolepost, povýšenost a lásku. Kylar si uvědomil, že má ve zvyku spadnout do věcí, které mu přerostou přes hlavu. A krádež takového meče Lantanu Garuwašimu byla jednou z nich.

„Odlož stíny, Kylare, nebo ti s tím pomohu,“ řekl Feir.

Patnáct stop od nich Kylar rozptýlil své stíny. „Tak mágové mě vidí, i když jsem neviditelný. Zatraceně.“ Už ho to napadlo dřív.

Feir se neradostně usmál. „Jen jeden z deseti mužů a devět z deseti žen. Já tě dokážu zahlédnout pouze na třicet kroků. Dorian by tě i přes stromy viděl na půl míle. Ale zapomínám na své vychování. Baronete Kylare Sterne z Cenarie, známý též jako Noční anděl, válečný synu wetboye Durzo Blinta, toto je vojevůdce Lantano Garuwaši Neporažený, Požehnaný Ceur’caelestem, z Aenu na Lantanských výšinách.“

Kylar levou rukou sevřel pahýl pravice a po ceuransku se uklonil. „Vojevůdce, mnoho příběhů mluví o vašem hrdinství.“

Garuwaši vstal a zasunul Ceur’caelestos do pochvy. Uklonil se. „Stejně tak i pár příběhů o vás, Noční anděli.“

Obzor se rozjasňoval, ale v lese stále panovala tma. Byl cítit deštěm a přicházející zimou. Kylara napadlo, jestli to nejsou poslední vůně, které kdy ucítí. Tváří v tvář vzrůstajícímu zoufalství se usmál. „Vypadá to, že máme menší problém,“ řekl Kylar. Vlastně několik.

„A jaký?“ zeptal se Garuwaši.

Nemůžu s tebou bojovat neviditelný, aniž bych nejdřív zabil Feira, a i kdybych to udělal, ani jeden z vás si nezaslouží smrt. „Máš meč, který potřebuji,“ řekl místo toho Kylar.

„To ses dočista…“ vyhrkl Feir, ale Garuwaši ho zarazil zdviženou rukou.

„Odpusťte, Noční anděli,“ řekl Garuwaši, „ale vy nejste levák a podle toho, jak se pohybujete, předpokládám, že jste o pravici přišel nedávno. Pokud opravdu tak moc toužíte po smrti, můžete mě vyzvat. Neodmítnu. Ale proč byste to dělal?“

Protože jsem s Vlkem uzavřel dohodu. Jen o pár hodin později našel Durzovu zprávu zakončenou slovy: „NEUZAVÍREJ ŽÁDNÉ DOHODY S VLKEM.“ Možná právě proto ji uzavírat neměl. Nemůžu vyhrát.

~ Ne, pokud ti dám novou ruku, ~ ozvalo se v Kylarově mysli ka’kari. Koule černého kovu, která žila uvnitř Kylara, mluvila jen zřídka, a ne pokaždé mu tím pomohla. Jsi k popukání, pomyslel si Kylar.

Garuwašiho oči přeskočily na pahýl Kylarovy ruky. Feir zalapal po dechu.

Kylar se podíval dolů a uviděl proud černého kovu obtáčející jeho zmrzačenou paži. Pomalu nabyl podoby dlaně. Pokusil se ji sevřít v pěst a ona ho poslechla. Ty si ze mě utahuješ?

~ Tak kruté nejsem. Mimochodem, Jorsinu Alkestovi se příliš nezamlouvala představa, že by se jeho nepřátelé vraceli z mrtvých. Pokud tě zabije tenhle meč, budeš doopravdy mrtvý. ~

Legrační, že se o tom Vlk zapomněl zmínit. Kylar si protáhl černé prsty. Dokonce v nich měl trochu citu. Ruka však zároveň byla příliš lehká. Byla dutá, jen kůže tenčí než papír. Hej, když už děláš zázraky…

~ Ne. ~

Ani sis mě neposlechlo!

~ Tak sem s tím. ~ Měl z toho pocit, jako by ka’kari obrátilo oči v sloup. Jak to mohlo udělat? Vždyť oči vůbec nemělo.

Můžeš upravit její váhu?

~ Ne. ~

Proč ne?

Ka’kari si povzdechlo. ~ Mám neměnnou velikost. Už pokrývám celou tvou kůži a vytvořilo jsem ti ruku. Neviditelnost, modré plameny a ruka navíc ti nestačí? ~

Takže udělat z tebe dýku a hodit ji by byl špatný nápad?

Ka’kari uraženě zmlklo a Kylar se zašklebil. Pak si uvědomil, že se šklebí na Lantana Garuwašiho, který měl ve vlasech vetkaných třiašedesát smrtí a jemuž se jich v očích zračilo dvaaosmdesát.

„Potřebujete minutku?“ zeptal se Garuwaši a pozvedl obočí.

„Ehm, už jsem připravený,“ řekl Kylar. Tasil meč.

„Kylare, co chceš udělat s tím mečem?“ chtěl vědět Feir.

„Chystám se ho dát na bezpečné místo.“

Feirovi se rozšířily oči. „Ty ho vezmeš do Lovcova lesa?“

„Napadlo mě, že bych ho tam hodil.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Feir.

„Možná je to zajímavý nápad, ale určitě není dobrý,“ vložil se mezi ně Garuwaši. Ve vteřině překonal vzdálenost mezi sebou a Kylarem. Meče zvonily ve staccatu, které mohlo vyvrcholit smrtí. Kylar se rozhodl předstírat, že má tendenci odpovídat na výpady přehnaně silnými údery. Se šermířem tak zručným jako Lantano Garuwaši bude moct slabost ukázat jen dvakrát a napotřetí bude muset sklapnout past.

Až na to, že když to přehnal poprvé, Garuwašiho meč pronikl mezerou a škrábl Kylara na žebrech. Mohl tou ranou Kylara zabít, ale držel se zpátky, obával se léčky.

Kylar zavrávoral dozadu a Garuwaši ho nechal, ať se znovu vzpamatuje, v očích se mu zračilo zklamání. Meče zkřížili stěží před pěti vteřinami. Ten chlap byl příliš rychlý. Absurdně rychlý. Kylar si přes oči přetáhl ka’kari a byl ohromen ještě víc.

„Vždyť ani nejsi Talentovaný,“ divil Kylar.

„Lantano Garuwaši žádnou magii nepotřebuje.“

~ To Kylar Stern určitě ano! ~

Kylar ucítil zvláštně známé zachvění, hlas z minulosti. Byl to strach ze smrti. S alitaeranskými širokými meči by Garuwašiho rozdrtil brutální silou svého Talentu. Proti elegantnímu ceuranskému meči však Kylarův Talent neposkytoval skoro žádnou výhodu. „Pokračujme,“ vyzval Garuwašiho.

Začali znovu. Garuwaši Kylara zkoumal, dokonce mu ustupoval, aby viděl, co Kylar udělá. Ale tentokrát už se zpátky nedržel. Bylo to znát. Kylar se brzy unaví a udělá něco zoufalého. Garuwaši na to možná čeká − kolik zoufalých mužů už musel vidět v třiašedesáti soubojích? Každý muž, který přečkal první zkřížení mečů, měl určitě stejně tísnivý pocit kolem žaludku jako Kylar právě teď. Když zazvoní čepele, nezbude místo pro sebeklamy.

V Garuwašiho tváři se něco změnilo. Nebylo toho dost, aby Kylar odhadl, co udělá, ale napovědělo mu to, že Garuwaši si myslí, že už zná Kylarovy silné stránky. Teď to skončí.

Kylar čekal, co Garuwaši udělá, jeho dlouhé paže byly neuvěřitelně rychlé, postoj měnil plynule a jistě.

„Ty to cítíš, že ano?“ zeptal se Garuwaši, oddaloval další útok. „Ten rytmus.“

„Občas,“ zavrčel Kylar a nespouštěl oči ze středu Garuwašiho těla, kde mohl vidět začátek všech jeho pohybů. „Po pravdě řečeno, jednou jsem to cítil jako hudbu.“

„Mnoho jich ten den zemřelo?“ zajímal se Garuwaši.

Kylar pokrčil rameny.

„Třicet horalů, čtyři čarodějové a khalidorský princ,“ odpověděl za něj Feir.

Lantano Garuwaši se usmál, Feirovy vědomosti ho nepřekvapily. „Dnes však bojuješ prkenně. Jsi ztuhlý a pomalejší než jindy. Víš proč? Tehdy ses ke smrti nepřiblížil ani zdaleka tak jako dnes.“

Chyba, ale tenkrát jsem to nevěděl.

„Dnes,“ pokračoval Garuwaši, „se bojíš. Zužuje to tvé zorné pole, napíná svaly, zpomaluje tě to. Přivodí to tvou smrt. Bojuj, abys vyhrál, Kylare Sterne, ne abys prohrál.“ Bylo znepokojivé slyšet dobrou radu od někoho, kdo se vás chystá zabít.

„Tady,“ řekl Garuwaši. Pozvedl Ceur’caelestos a Kylar viděl, jak se jeho ostří otupuje. „Poznám, až budeš připraven.“

Feir se opřel o strom a tiše si pohvizdoval.

Garuwaši znovu zaútočil a během několika vteřin se tupé ostří otřelo o Kylarova žebra. Pár dalších vteřin proběhlo v zuřivém řinčení zbraní a otupělá čepel ho škrábla na předloktí. Pak ho bodla do ramene. Ale i když na něj pršely údery, začal se Kylar rozpomínat na nelítostné souboje se svým mistrem Durzo Blintem. Strach ustupoval. Tohle bylo stejné, jen Kylar teď měl větší výdrž a sílu, byl rychlejší a měl více zkušeností než před rokem. A Durza porazil. Jednou. Kylarův pohled se vyjasnil a zuřivé bušení srdce se zpomalilo.

„To je ono!“ zaradoval se Garuwaši. Ceur’caelestos získal zpět své ostří a začal opravdový boj.

Kylar si všiml Feira. Mistr meče druhého stupně teď seděl se zkříženýma nohama na zemi. Sám pro sebe si mumlal: „Z Gabelovy hry na Mnoho vod zámků na třech horách − dobré, dobré − Heronův lov na − byla to Praavelova obrana? Goramondův pád na − co to sakra bylo? Nikdy jsem − Yrmiho hra, dobří bohové, nějaká variace na Dva tygry? Haranští býci na…“

Boj se zrychloval, ale Kylar cítil klid. Uvědomil si, že se usmívá. Šílenství! Ale bylo tomu tak a Garuwašiho rty se také zvedaly v lehkém úsměvu. Byla tu krása, něco vzácného a cenného. Každý muž si přál, aby uměl bojovat. Pár mohlo, ale jen jednou za sto let někdo bojoval tak dobře. Kylara by nikdy nenapadlo, že uvidí jiného mistra na úrovni Durzo Blinta, ale Lantano Garuwaši byl možná dokonce lepší, o trochu rychlejší a s trochu delším dosahem.

Kylar uskočil za mladý stromek vteřinu předtím, než ho mohl Garuwaši přeseknout vedví. Zatímco Garuwaši odstrkoval padající strom, Kylar přemýšlel. Měl jen jedinou věc, kterou Lantano Garuwaši postrádal. No, kromě neviditelnosti.

~ Och, tu nepoužívej! To by nebylo fér! ~

To, co Lantano Garuwaši postrádal, byly roky bojů s někým lepším, než byl on. Kylar studoval Garuwašiho styl způsobem, jakým Garuwaši nikdy nikoho nezkoumal. Bylo to tak jasné. Garuwaši se v podstatě spoléhal na svou neskutečnou rychlost, sílu, dosah, techniku a mrštnost, že mu zajistí vítězství. A − tady!

Kylar začal Záplavu lorda Umbera a v polovině ji upravil, poslední výpad odrazil tak, že mu Ceur’caelestos jen o vlásek minul tvář. Jeho vlastní meč rozsekl Garuwašiho rameno − ale Ceuranův protiútok už přicházel. Kylar pozvedl ruku a instinktivně ji obrnil ka’kari.

Vyšlehlo bílé světlo a odlétlo tisíce jisker, jako by Kylarova paže byla pazourek a Ceur’caelestos ocílka. Paže ho pálila jako čert.

Válečníci odvrávorali jeden od druhého a Kylar věděl, že kdyby Garuwaši do úderu vložil víc síly, ka’kari by zničil.

~ Prosím… prosím, tohle už nikdy nedělej. ~

„Kdo tě to naučil?“ chtěl vědět Garuwaši, ve tváři byl úplně rudý.

„Já…“ Kylar se zmateně zarazil. Levá ruka mu pulzovala bolestí a krvácela v místě, kde ji rozsekl Ceur’caelestos.

„On myslí tu kombinaci, Kylare,“ vysvětloval Feir. „Tomu pohybu se říká Garuwašiho otočka. Nikdo jiný není dost rychlý, aby ho zvládl.“

Kylar se vrátil do vyčkávacího postoje, necítil strach, zůstal mu jen pocit marnosti. Použil na Garuwašiho to nejlepší, co uměl, a jen ho škrábl. „Nikdo mě to neučil,“ řekl. „Prostě mi to tak připadalo správné.“

Vztek se z tváře Lantana Garuwašiho okamžitě vytratil. Tohle je muž prudkých vášní, uvědomil si Kylar, nevypočitatelných, intenzivních a nebezpečných. Garuwaši vytáhl bílý kapesník a uctivě otřel z Ceur’caelestu Kylarovu krev. Zastrčil Meč nebes do pochvy.

„Dnes tě nezabiji, Kylare, nechť tvá čepel spočine v klidu. Za deset let dosáhneš vrcholu svých schopností. Pak se znovu setkáme v Aenu a utkáme se před královským dvorem. Mistři jako my si zaslouží boj před minstrely, pannami a nižšími mistry meče. Pokud vyhraješ, získáš vše, co je mé, včetně této svaté čepele. A pokud vyhraji já, získáš deset let života a slávy. Podobná událost přichází jen jednou za desítky let a bude ještě tisíckrát vzpomínána v příbězích.“

Za deset let bude Kylar opravdu na vrcholu, ale Garuwaši neřekl, že on ten svůj už mine. Garuwašimu bude kolik? Pětačtyřicet? Možná se pak jeho rychlost vyrovná s Kylarovou. Stále bude mít své schopnosti a oba získají spoustu nových zkušeností, ale pro Kylara to byla opravdu výjimečná nabídka. Bude Vlkovi vadit, když počká deset let? Sakra, když se Kylar nenechá zabít, neuvidí Vlka… no, dalších deset let. A pokud Kylara zabije tenhle meč, neuvidí Vlka už nikdy.

Kylar se zamračil a zeptal se: „Pověz mi, kdybych ti slíbil, že pro tebe něco udělám, čekal bys na to deset let?“

„Pokud to zkusíš dnes, zemřeš. Za deset let budeš mít šanci.“

Před měsícem měl Kylar jediný cíl − přesvědčit Elene, že prožít osmnáct let jako panna je dost. Potom zavraždili Jarla, když mu přinesl zprávu, že Logan Gyre je uvězněný ve vlastním žaláři. Kylarova loajalita k živým i mrtvým mu dala dva nové cíle, které ho připravily o ten první. Opustil Elene, přestože přísahal, že to nikdy neudělá, aby zachránil Logana a pomstil Jarla zabitím Bohokrále. Zaplatil za to rukou, magickým poutem k překrásné katastrofě jménem Vi Sovari a slibem, že ukradne Garuwašiho meč.

Teď Kylar toužil jen po tom, aby jeho oběť nebyla marná a aby pak mohl jít a vše s Elene urovnat.

Jako by to byl trest za bezbožnost, představil si ji teď, jak mu říká: „Slib, který dodržíš jen tehdy, když se ti to hodí, není žádný slib.“

„Nemohu to odložit,“ povzdechl si Kylar. „Je mi líto.“

Garuwaši pokrčil rameny. „Jde o věc cti, že ano? Chápu. Je to…“

„Pekelný wyrm!“ vykřikl Feir a vyskočil na nohy.

Kylar se otočil a uviděl díru protrhávající se v prostoru deset stop od něj a v ní peklo a svíjející se kůži popraskanou horkem. V nedalekém lese se nosatý vürdmeister s velkýma ušima rozesmál.