98.

Když se Kylar probral, byl na střeše Sálu větrů. Vedle něj stál Vlk a svět působil neurčitým dojmem, který si Kylar spojoval s Předpokojem tajemství. „Takže jsem mrtvý,“ řekl Kylar. Neměl sílu se rozčilovat.

„Ne,“ uklidňoval ho Vlk. „Dokážu tě navštívit i ve snu, jen to vyžaduje spoustu magie. Teď jí mám dost, abych s ní mohl trochu plýtvat.“

„Ty jsi Ezra.“

Naklonil hlavu.

„Ale co je potom Lovec? Já tě v něm cítil.“

„On je má arogance.“

Kylar se na něj zamračil. Tohle nebylo žádné vysvětlení.

„Snažil jsem se podmanit si práci samotného Temného pána, když jsem se pokoušel překroutit pokroucenou zvrácenost.“

„Temný pán? To myslíš metaforicky?“

Zasmál se. „Nejsi snad stále Kylar? Ale žádný strach, Pekelné ruce jsou pořád na takových patnáct dvacet let spoutané. Do té doby budeme Lovec a já každý den bojovat o kontrolu nad tím druhým. Mohu tu být, jen když spí.“

„Cože?“

„Vidíš to, Kylare?“ Vlk − stále bylo těžké uvažovat o něm jako o Ezrovi − mávl směrem k městu. Kylar mu věnoval zběžný pohled.

„Takhle to vypadalo, když jsi tady žil?“ Bylo překrásné, ale Kylarovi na tom nezáleželo.

„Tohle je skutečné. Tohle jsi dokázal ty a tví přátelé.“

Kylar se na město podíval novýma, překvapenýma očima. Město bylo obnovené a naprosto úžasné. Rovné ulice s dokonalým dlážděním. Nedotčené domy, od velkých panství po nahloučené domky v řemeslnické čtvrti. Ve fontánách na náměstích po celém městě tryskala průzračná voda. Visuté zahrady přetékaly přes zdi z bílého mramoru. Kupole nad Sálem větrů byla pokrytá zlatými plátky. Nedaleký zámek zářil bílou a červenou. Pole za městem byla posetá zelenými řádky rašícího obilí. Doky na jezeře a zdymadla na řece byly obnoveny. V uzavřené přehradě stoupala vodní hladina. Všechny známky války a smrti zmizely.

„Těla krulů se proměnila v květiny a stromy,“ poznamenal Ezra. „To je lepší trik, než jaký bych dokázal já nebo Jorsin.“

Všude byly květiny, na každém rohu, ohraničovaly pole, z oddenků vyrůstaly nádherné rudé květy. Kylar jim podobné nikdy neviděl a netušil, že by nějaká květina mohla kvést tak brzy zjara.

„Jak Elene lapila Khali?“ zeptal se Kylar. „Vím určitě, že Talentovaná nebyla.“ Kylar se zarazil. „Alespoň si to myslím.“

„Je i jiná magie než Talent, Kylare. Sám jsi to viděl. Kdy jsi byl nejmocnější? Když jsi jednal v harmonii s nejhlubšími částmi vlastní duše. Elene lapila Khali skrze lásku. Byla to láska, která říkala, že ji miluje tak moc, že ji nenechá páchat další zlo − ne kvůli jejím obětem, ale kvůli ní samé. Kdyby to odmítla, Khali by uprchla a znovu by se stala netělesným přízrakem. Byla to jen Elenina láska, která dala průchod tvé spravedlnosti. Kdybych to neviděl, nenapadlo by mě, že je něco takového možné. Khali očividně také ne.“

Kylar se cítil odmítnutý, když ho Elene opustila, aniž by mu řekla, kam jde a že je těhotná. Tohle ji ukazovalo ve zcela jiném světle. Nebylo to odmítnutí. Ona prostě věděla, že není dost zralý a nesobecký, aby ji nechal jít udělat, co musela. Elene přijetím Khali Kylara neodmítla, ona tak skutečně přijala, že není jen člověk, ale i Noční anděl. Jediným důvodem, proč lapila Khali, bylo umožnit Kylarovi, aby ji mohl zabít. Elene tak moc věřila, že Kylar nakonec udělá správnou věc, že na to vsadila svou duši, protože kdyby zaváhal, kdyby se nedokázal Elene vzdát, Khali by ji úplně pohltila.

„Co se stane teď?“ zeptal se Kylar, po tváři mu stékaly slzy.

„Tvůj přítel Logan bude korunován Nejvyšším králem Cenarie, Ceury, Khalidoru a Lodrikaru. Své nové hlavní město ustanoví tady a nazve ho Elenea − ne kvůli tobě, ale protože je muž, který dokáže ocenit sebeobětování. Za pár let se znovu stane největším městem světa. Domnívám se, že bude dobrý vládce.“ Ezra potřásl hlavou. „Feir Cousat odejde do Torrasovy Zátočiny, postaví si tam kovárnu a založí rodinu, přesně jak si vždycky přál. Postará se tam o Doriana.

Dorian, architekt veškeré použité magie, je nyní naprosto šílený. Nevím, jestli za to mohou viry, které nakazily jeho prorocký dar, jejich kompletní odmítnutí nebo smrt viru, co způsobilo jeho šílenství. Nemyslím si, že by na tom nějak záleželo. Ale vykořenění jeho vlastních virů ho zachránilo. Vlastně je možná jediný vürdmeister v Midcyru, který nezemřel spolu s virem. Bohokrál Beznaděj bude prohlášen za mrtvého. Durzo se znovu shledá s Gwinvere Kirenou, která se časem stane vládkyní Cenarie a bude schopnější vládkyní, než všichni králové a královny za posledních čtyři sta let. Vi se vrátí do Kaple, aby dokončila své studium. Ozvou se hlasy, že by se měla stát Mluvčí, což současnou Mluvčí Istariel Wyantovou k smrti vyděsí. Vi odmítne, ale ne dřív, než využije svého vlivu na Mluvčí a vynutí si slib, že tě žádná sestra nebude nikdy pronásledovat. Aby to překvapení bylo ještě větší, ony opravdu poslechnou.“

„A co se stane se mnou?“ zajímalo Kylara.

„Budeš vítán všude, kam se v této podobě vypravíš. Dřív nebo později tě svět bude znovu potřebovat. Nejsi muž, kterému by bylo dovoleno upadnout v zapomnění, Kylare Sterne. Utajení možná zažiješ, záměrné skrývání totožnosti určitě, ale nikdy ne zapomnění.“ V typicky vlčím gestu naklonil hlavu do strany. „Mám otázku.“

„Ano?“

„Byl jsi čtyři dny cesty od Lesa, když jsi tasil Curoch. Ty jsi věděl, že to přivábí Lovce?“

„Ano.“

„Jak jsi věděl, že Lovec dorazí včas, aby změnil výsledek bitvy? Vždyť on ho vzhledem k okolnostem zcela zvrátil. Bez něj byste ani zdaleka neměli dost moci k seslání kouzla.“

Kylar si vzpomněl, jak stáhl ka’kari z Curochu, než se střetl s Nephem Dadou. To bylo stěží vědomé jednání. Věděl, že Lovec nenávidí kruly a přijde, aby znovu získal ukradený meč. Možná si myslel, že dorazí dřív a pobije při tom spoustu krulů. Ale spíš než plán to prostě bylo něco, co mu připadalo správné. Měl pocit, jako by jednal v souladu s vesmírem, v souladu se svým nejniternějším přesvědčením. Pokud měl Vlk pravdu, takové jednání mělo svou vlastní magii. „Nevěděl jsem to,“ připustil Kylar. „Věřil jsem v to.“

Vlk vypadal zamyšleně. „Ve světě stínů jsi věřil? Navzdory všemu, co jsi zatím viděl?“

Kylar se nadechl a rozhlédl se po městě v celé jeho nádheře, vzpomněl si při tom, jak ještě nedávno vypadalo. „Žijeme na velkém bojišti a ty i já bojujeme za nepřátelskými liniemi,“ řekl Kylar. „Ať se ti to líbí, nebo ne, můj vlčí příteli, jsi jedním ze světel, které mi pomáhá věřit.“

Ezra zabručel. „Popřemýšlím o tom, co jsi řekl. Bestie se probírá. Každodenní bitva brzy začne.“

„Nechť tě provází světlo, můj příteli,“ popřál mu Kylar.

„To je podruhé, co jsi mne nazval přítelem.“ Ezra to slovo ochutnával, jako by mělo nějakou dlouho zapomenutou chuť. Pak se usmál, přijal to. „Děkuji ti.“

Ezra se otočil k odchodu, pak zaváhal. Otočil se zpátky. „Je tu ještě jedna… věc. Ty červené květiny. Jsou to vyšlechtěné tulipány, které v Mídcyru nerostou. Říká se jim Poslové jara. Jsou to první květiny, které kvetou každý rok. Jsou symbolem naděje. Studoval jsem jejich magii a… vytvořila je Elene, Kylare, úplně všechny. Vytvořila je pro tebe.“ Ezrovi se zlomil hlas. „Nemohl jsem ji zachránit. Tolik ti toho dlužím, ale nemohl jsem ji zachránit.“ Ezra sevřel rty a zaťal zuby, jako by drtil vlastní emoce. Dotkl se Kylarova ramene. „Musím jít. Ať se v Předpokoji tajemství nepotkáme mnoho, mnoho let.“

Po Kylarově obličeji stékaly slzy. Kvetly tu desetitisíce tulipánů. Každá křižovatka, každé pole, každý dům jimi byl ozdoben. Tak mu Elene dávala najevo svou přítomnost, svou radost, svůj souhlas a svoji lásku. Jedině Elene dokázala vložit takovou krásu do jeho bolesti. Jak bez ní dokáže žít?

99.

Logan ten den propustil už čtrnáctého posla. Zdálo se, že chybějící Talent ho uchránil před cenou, kterou mágové zaplatili za použití Curochu. Polovina z nich byla stále v bezvědomí, Kylara nevyjímaje. Vi teď měla v ohnivě rudých vlasech bílý pramen a Dorianovy vlasy zcela zbělely, stejně jako Solonovy, i když ten si udržel zdravý rozum, zatímco Dorian o něj přišel. To byl možná jeden z lepších důvodů, proč ho Logan ušetřil. Dorian na konci obrátil a bezesporu zachránil život Loganovi i všem ostatním − ale na druhou stranu by žádný z těch životů nebyl v ohrožení, kdyby Dorian Loganovi neukradl manželku. Nebo by spíš nebyly v ohrožení dnes.

Logan si prohrábl vlasy a málem si srazil novou korunu. Vojáci ji našli při prohlídce hradu a přinesli ji Loganovi, který tu cenarijskou v boji ztratil. S jeho korunovací na Nejvyššího krále chtěli začít okamžitě, ale Logan trval na tom, že se nejdřív postará o své muže, a po hlášeních od Lantana Garuwašiho a Hidea Mitsurugiho, stejně jako od jednoho mága, který mu popsal stav khalidorských vojáků, počet mužů, které Logan pokládal za vlastní, značně nabobtnal. Naštěstí také využíval služeb osmi tisíc sester, z nichž většina měla schopnost Léčení. A jelikož díky tomu jeden z deseti jeho lidí uměl Léčit, zemřelo mnohem méně zraněných, než se čekalo. A magie Curochu jim zanechala ráj v místech, kde očekávali pustinu.

I tak tu zůstalo dost práce, která ho zaměstná dlouho do noci. Částečně za to byl vděčný. Shromáždit armádu, která mu navrátí ukradenou nevěstu, byla jedna věc, ale zjistit, jak napravit manželství, když ho žena považovala za mrtvého, znovu se provdala a sdílela s druhým mužem vládu i lože, to bylo něco úplně jiného.

Logan si znovu promnul spánky a odložil korunu na stůl. Rozhlédl se po místnosti a uvědomil si, že nemá nejmenší ponětí, kde je. Když opustil rozlehlý korunní sál, nahodile procházel hradem. Kaldrosa Wynová, Skřípal a pár dalších bodyguardů ho sledovali, ale nic neříkali, jen se postavili na své místo přede dveřmi. Hádal, že asi pochopili, že ze všeho nejvíc potřebuje nějaké klidné místo. Posadil se.

Na dveře někdo lehce zaklepal a otevřel. Byla to Jenine. Vypadala tak mala, tak křehká. Tvář měla úplně sinalou. „Vaše Veličenstvo,“ řekla formálním tónem, „jsem těhotná.“

„Já vím,“ řekl Logan. „Solon mi řekl, že pod srdcem nosíš Dorianovo dítě.“

„Právě jsem se sešla s Léčitelkou. Jsou to dvojčata. Chlapci.“

To byla katastrofa. Nejenže to nebudou bastardi, které by jednoduše mohl vyhnat ode dvora, oni budou potomci Bohokrále a cenarijské královny se silným pokrevním nárokem na trůn Nejvyššího krále. Jejich samotná existence povede k destabilizaci země. Pokud Logan bude mít vlastní syny, zvrhne se to v občanskou válku.

„Našla jsem Léčitelku, která řekla… že takhle brzy by to mohla bezpečně přerušit.“ Jenininy oči byly úplně mrtvé.

„Ale ty to nechceš,“ pochopil Logan.

„Je toho víc, co byste měl vědět, Vaše Veličenstvo,“ řekla Jenine. „Já… já Doriana milovala. Ne tak, jak miluji vás, ale i když jsem ho sledovala, jak podléhá šílenství a zlu, stále mi na něm záleželo. Můžete jeho syny vyškrábnout z mého těla, ale já se tak snadno neočistím. Je mi to líto. Vy jste na mě čekal, ale já na vás ne. Chcete-li mne zavrhnout, Vaše Veličenstvo, nebudu vám dělat potíže. A pokud budete chtít očistit mé lůno, podvolím se. Mé povinnosti k mému manželovi a k mé zemi jsou důležitější než mé…“

„Vždycky jsem chtěl být táta,“ přerušil ji Logan.

„Cože?“

„Můžeš mě milovat, Jenine?“

Zamrkala na něj. „Miluji tě tak, až mě to bolí.“

Logan vzal její pravou ruku do své levé. „Jsi má žena, má paní, má královna.“ Pravou ruku položil na její břicho. „Nechť jsou ti chlapci moji synové.“

Skočila mu do náručí a stiskla ho tak silně, až to bolelo. Pak se smáli a plakali, seděli spolu a mluvili celé hodiny, dokud Logan nepoložil otázku a Jenine na ni neodpověděla. Dívala se na jeho rty.

„Co?“ zeptal se. Otřel si rty, ale nic na nich neměl.

Pak se její ústa přitiskla k jeho a v uších mu hučelo a místnost se rozmazala a její měkkost a teplo byly lepší, než si kdy Logan představoval. Nějak se ocitla na jeho klíně a její ruce měl na zádech, ve vlasech a na tváři, neustále si ho přitahovala blíž a on si přitahoval ji, naráželi do sebe, žadonili a dožadovali se co největší blízkosti, jakou jim šaty dovolovaly.

Když se zvedla od polibku, její oči byly jako vřelá tmavá jezírka, ve kterých se zrcadlil jen on. Vlasy měla najednou rozcuchané, ale nikdy nevypadala dokonaleji. Zvedla se schválně, aby musel políbit její krk, a on to udělal − a pak si její hrdelní zamručení řeklo o další polibek a on jí s radostí vyhověl. Sledoval křivku jejího krku ke rtům, její záda se prohnula a ruce sepjala za jeho hlavou, stahovala ho ke své hrudi.

Sakra, ta holka ví, co chce. Dorian ji asi jednu nebo dvě věci naučil. Co když se mu Logan Panic nevyrovná?

Zasáhlo ho to jako jezero ledové vody vylité do jeho klína. Musel sebou trhnout, protože se odtáhla.

Podívala se mu do očí. Věděla to.

Teď jsem všechno zkazil. Nebyla to jen ta jedna chvíle, již zničil, on právě zahubil jejího nespoutaného smyslného ducha. Pokaždé, když se spolu budou milovat, si bude uvědomovat, jak si Logan myslí: „Naučila se tohle od Doriana? Byl Dorian lepší?“

„Omlouvám se,“ řekla. Polkla a bylo na ní vidět, jak uvnitř vadne.

Nadechl se. „Odpouštím ti.“ Pohnula se, aby vstala z jeho klína, ale on ji chytil a podržel ji před sebou. Nebyly to emoce, bylo to rozhodnutí. Odpouštěl jí, i když to nebyla její vina. Tohle bylo příliš cenné, aby to dovolil zničit.

„Jeni,“ řekl stejným tónem jako tu noc, kdy se vzali. „Jeni, políbíš mě?“

Usmála se a pak se smála, až málem brečela − a políbila ho, stále se u toho smála. Potom se odtáhla a zabušila mu pěstmi na hruď.

„Co?“ lekl se Logan.

„Tohle mi nemůžeš dělat. Tohle všechno se najednou prožívat nedá!“

Zazubil se a znovu se cítil sám sebou. Idealistický vznešený Logan, zahořklý bezstarostný Logan a primitivní divoký Logan se znovu spojili, splynuli v jednoho − a Logan je bude potřebovat všechny, aby se mohl stát mužem, manželem a králem, jakým chtěl být. „Pak se soustřeď jen na tohle,“ řekl.

Něžně ji políbil, pomalu se do ní vpíjel a v následujících rozmazaných vteřinách opět probudil jejich vášeň.

Myšlenky znovu přicházely jako bzučící mouchy, ale Logan si jich nevšímal. Ne, takhle to nechci. Tohle je příliš cenné. Je to naše.

Jak se jejich polibky stávaly horoucnějšími, ty myšlenky − a všechny myšlenky − v pozadí pohasly a zmizely pod vůní levandule a jejího potu a dechu a on cítil její váhu na svém klíně a její ruce na svém těle a její kůži na svých rtech a − konečně − si jeho ruce našly cestu přes všechny vrstvy sukní a on cítil její štíhlá lýtka v punčochách a jeho prsty putovaly po hedvábí k ještě hedvábnější kůži. Jenine se k němu zhoupla v bocích.

Logan vyskočil na nohy a postavil Jenine na ty její. S rozšířenýma očima si odkašlal. „Královské pokoje nemohou být daleko,“ řekl. „Pokud pět minut počkáš…“

Jenine si ho přitáhla. Nečekali.

* * *

Když Kylar otevřel oči, ležel na měkké posteli. Vysoko nad jeho hlavou byl strop ozdobený propracovanou mozaikou válečníka, který visel na Titánově krku, velkým černým mečem se napřahoval k smrtícímu útoku. Byl to Kylar, ale mozaika musela být stovky let stará. Kylar se otočil.

Nejprve Vi nepoznával. Poprvé viděl, že si své krásné dlouhé vlnité vlasy nechala rozpuštěné. Prosvítal jimi bílý pramen. Seděla u jeho postele, držela ho za ruku, zelené oči ve spánku zavřené. Na stolku u postele ležely rudé tulipány.

Epilog

Elenin pohřeb byl skromný a malý, přestože se odehrál v Sále větrů. Nejvyšší král a královna se připojili ke Kylarovi, Durzovi a sestře Ariel. Dorian seděl v tureckém sedu u zadní zdi, nevnímal okolí. Naštěstí byl potichu. Vedle něj stál Feir a dohlížel, aby Dorian neudělal něco nepřístojného. Byl to malý zázrak, ale Elenin starý páter z Cenarie doprovázel Loganovu armádu, aby pomáhal se zraněnými, a právě teď měl krátký projev o jejich dlouholetém přátelství. Zdi a kupole Sálu větrů ukazovaly překrásný jarní den venku, den zralý a plný příslibů.

Vi se přistihla, že se znovu a znovu dívá na Kylara. Poté co s ním byla svázaná poutem, jí připadalo divné, když musela jeho emoce vyčíst z výrazu tváře. Neskrývaně plakal a na jeho slzách bylo něco čistého a léčivého. Páter dokončil závěrečnou modlitbu a oni jeden po druhém přistoupili k otevřené rakvi.

Kylar a Vi byli poslední. Elene vypadala úžasně. Sestra Ariel a Vi jí ušily šaty. Byly z bílého hedvábí jako ty, které nosila ve chvíli své smrti, ale v souladu s Eleninou zdrženlivostí a vkusem. Její obličej zářil. Bez jizev to byla tvář, kterou Bůh pro Elene zamýšlel, ale bez laskavosti, jež by ji oživovala, vypadala příliš vážně. Byla to tvář královny, ale Elenina krása byla vždy vřelá a uklidňující, ne urážlivá. Když si Vi snažila vybavit detaily, které tato schránka postrádala, ta obrovská ztráta ji přemohla. Musela se opřít o rakev.

Nakonec Vi obmotala jemné vlákno, které se naučila od sestry Ariel, kolem kytice rudých tulipánů, jež Elene držela na hrudi. Zachová květiny navěky nedotčené. Pak Vi políbila svou přítelkyni na chladné čelo. Jak se dotkla Elenina těla, zatímco její Talent byl stále aktivní, něco ji zarazilo.

Elene nebyla těhotná. Vi se narovnala a zapomněla na slzy. To se Elene spletla? Nikdy dřív těhotná nebyla, nemohla vědět, jak přesně se má cítit. Vi se připojila k odcházejícím pozůstalým. Její pohled sklouzl k Nejvyšší královně, která čekala dvojčata, a pak k Dorianovi, jenž seděl u dveří. Šílený mág se na ni zašklebil a ten úšklebek Vi připomněl, že Dorian Šílený držel najednou dva nejmocnější magické artefakty na světě. Dorian byl zodpovědný za usměrnění magie, jež vyhladila kruly a obnovila celé město. Dorian byl s nimi všemi magicky spojený. Byl to nejtalentovanější žijící Léčitel.

Vi spadla brada. Zrůdnosti, které jí divoký hlásek v hlavě napovídal, ji donutily pusu znovu zavřít. Co by měla udělat? Zpovídat šílence, říct králi, že jeho žena čeká syny dvou různých otců, a dát Kylarovi naději, jako by tím mohla odčinit Eleninu smrt?

Ne, neřekne nic, dokud si nebude jistá, a to možná potrvá hodně dlouho. Ale pokud Elenino a Kylarovo dítě přežilo, Vi přísahala − přísahala! − že mu nikdo neublíží.

Jakmile obřad skončil, Vi se kradmo podívala na Kylara. Stál zpříma. I když mu po tvářích stékaly slzy, nevypadal zdrceně, spíš klidně, víc sebejistě, víc… svůj, než si kdy Vi pamatovala. Přišla k němu a postavila se vedle něj, zatímco pozůstalí odcházeli do úchvatného jarního slunce, aby pohlédli na své čisté bílé město. Deset tisíc rudých tulipánů připomínalo krev, kterou ho vykoupili. Kylar vzal Vi za ruku a stiskl ji.