67.

„Ne,“ řekla Vi. „Já nemůžu.“

Kylar k ní obrátil masku soudu.

„Ty… ty nevíš, jaký je. Nikdy ses mu nepodíval do očí. Když se vidíš v jeho očích, díváš se do tváře vlastní ubohosti. Prosím, Kylare.“

Kylar zaskřípal zuby. Uhnul pohledem. Zdálo se, že maska potřebuje neustálé soustředění, protože pomalu, ale strašidelně tála, až odhalila Kylarovu tvář − jeho oči však stále byly ledově chladné.

„Víš, můj mistr se v tobě mýlil. Byl tam, když tě Hu Gibbet představil Sa’kagé. Pověděl mi, že jsi na ostatní wetboye udělala dojem. Tvrdil, že když si tě nepohlídám, staneš se nejlepším wetboyem naší generace. Nazval tě zázračným dítětem. Říkal, že by se v zemi nenašlo pět mužů, kteří by tě porazili. Ale to není třeba. Porazila jsi se sama. Durzo se mýlil. Nejsi ani na stejné úrovni jako já.“

„Táhni do prdele! Ty nevíš…“

„Vi, teď záleží jen na tomhle. Pokud nejsi se mnou, všechno ostatní jsou jen kecy.“

Když se jeho oči ponořily do jejích, cítila, jak se mění. Vztekala se na sebe, pak na něj a pak zase na sebe. Nemohla Kylara zklamat. Nikdy nedovolila, aby bylo něco důležitějšího než ona. A teď, v tomhle bláznivém poblouznění, bylo získat si respekt toho muže důležitější než její život.

Nejvíc ji rozčilovalo, že ani nedošlo k hádce. A přesto ji její slabost pro Kylara hnala proti síle, které se upřímně děsila − Nyse! Bylo to příliš matoucí.

„Dobře!“ vyštěkla na něj. „Otoč se!“

„Máš dýku?“ zeptal se Kylar při otáčení.

„Sklapni. Ty samolibej parchante.“ Výborně, Vi. Uvědomila sis, že ho máš ráda, a proto ho urážíš − abys tak našla odvahu. Stáhla si oblečení a natáhla wetboyskou tuniku. Chovala se jako pravá děvka. AAAHHH! Právě za tři vteřiny vystřídala osm emocí.

„Dobrý,“ řekla. „Můžeš se otočit. Omlouvám se za to… předtím. Doufala jsem…“ Doufala jsem v co? Že na něj udělám dojem? Že ho svedu? Že v těch chladných očích zahlédnu plamen vášně? „…že tě trochu vyvedu z míry,“ dokončila.

„Ty, hmm, povedlo se.“

„Já vím.“ Neubránila se úsměvu. „Nepodobáš se žádnému muži, kterého znám, Kylare. Máš v sobě tu… tu… nevinnost.“

Zamračil se.

„Kdybys byl tam, kde jsem byla já, připadalo by ti to… roztomilé. Chci říct, že neznám chlapy, co jsou jako ty.“ Proč si teď najednou pouští pusu na špacír?

„Skoro mě neznáš,“ namítl Kylar.

„Já… do hajzlu, tohle není jako mít seznam faktů, které dokazují, že jsi jiný, Kylare. Působíš jinak.“ Rozčilovalo ji to. To byl opravdu tak natvrdlý?

„Ach, kašli na to,“ řekla. „Myslíš, že by nám to někdy fungovalo?“

„Cože?“ vyhrkl Kylar. Tón jeho hlasu by ji měl umlčet.

„Ty víš. Ty a já. Spolu.“

Ve tváři se mu rozhostil nevěřícný výraz, který potvrzoval každou zatracenou pochybnost, kterou o sobě měla.

„Ne,“ řekl Kylar. „Ne, to si nemyslím.“

Věděla, že to řekne. Příliš mu ublížila.

Zmlkla. „Dobře,“ řekla. Jednou děvka, navždy děvka. „Dobře. No, máme tu práci. Vymyslela jsem plán.“

Kylar vypadal, že se chystá něco říct. Nachytala ho naprosto nepřipraveného. Do hajzlu, co čekala?

Nyse, tak se ti díval na prsa. Tak na tebe byl milý. Pořád budeš ta, co mu zabila nejlepšího přítele, unesla dceru a rozbila rodinu. Do prdele, Vi, na co jsi myslela?

„No dobrá,“ řekla, dřív než mohl promluvit. „Pokud tam půjdeme z téhle strany, budou vědět, že jde o útok. Nemáme ponětí, jak jsou silní a kolik jich tam je. Ale když si to namířím přímo, abych nahlásila tvou, ehm, smrt, nebudou nic čekat. Ty půjdeš postranními dveřmi a budeš se moci rozhodnout, kdy zaútočit. Jakmile uvidím, že bledule padají k zemi − dala bych přednost, kdybys začal králem − tak se přidám, ano?“

„To zní jako dost slabý plán,“ řekl Kylar. „Ale taky to zní lépe než cokoliv, co mám já. Ale jedna věc…“ zarazil se.

„Co?“ Už chtěla vyrazit, přestat s mluvení, přestat všechno rozmazávat.

„Jestli mě zabijí, Vi… Dostaň odtamtud moje tělo. Nesmíš jim ho nechat.“

„Proč ti na tom tak záleží?“

„Prostě to udělej.“

„Proč?!“ Teď si svou frustraci vybíjí na něm. Roztomilé.

„Protože se vrátím. Nezůstanu mrtvý.“

„Jsi blázen.“

Zvedl ruku a na dlani mu ležela lesklá černá koule. Roztála a obalila mu ruku jako rukavice. Paže zmizela. O chvíli později se koule vrátila. „Pokud Ursuul získá tohle, přivlastní si moji moc. Všechnu.“

Zamračila se. „Jestli tohle zvládneme, budeš mi muset zodpovědět pár otázek.“

„To je fér,“ uznal Kylar. „Vi? Rád jsem s tebou pracoval.“ Nečekal na odpověď, zmáčkl kouli a zmizel.

Vi se otočila a zamířila chodbou k trůnnímu sálu. Byla to ironie, že nenarazila na žádné strážné, dokud neuviděla čtyři u hlavních dveří do trůnního sálu. Muži se na ni nevěřícně podívali. Vypadalo to, že zapomněli na své zbraně. Jejich oči spočinuly přesně tam, kde měly.

„Řekněte Bohokráli, že Vi Sovari si přišla pro svoji odměnu.“

„Bohokrál nesmí být rušen, s výjimkou případů…“

„Tohle je jeden z těch případů,“ zasyčela na něj Vi. Nejdřív se předklonila, dokud jí nezíral přímo do výstřihu, a pak mu zvedla bradu nožem, který se jí zhmotnil v dlani. Strážný polkl.

„Ano, madam.“

Strážný opatrně otevřel velké dvojité dveře. „Bože, náš Bože Největší říše, Vaše Svatosti, Vi Sovari žádá o přijetí.“

Strážný ustoupil a pokynul jí. „Hodně štěstí,“ zašeptal a omluvně se usmál. Bastard. Jak se jen odvažuje chovat lidsky?

* * *

Kylar stál na konci chodby, když si pomocí ka’kari překryl oči. Neviděl žádné magické ochrany, které by spustily poplach. Neviditelný přistoupil ke dveřím. Panty byly dobře naolejované.

„Pojď, pojď, Viridiano,“ slyšel Bohokrále mluvit. „Je to tak dlouho. Už jsem se bál, že si smrt deseti tisíc rebelů budu muset užívat o samotě.“

Zatímco Bohokrál mluvil, Kylar na škvíru otevřel dveře, a když se Ursuul podíval na nepochybně působivě vyhlížející Vi ve wetboyské šedé, vkradl se do trůnního sálu. Vklouzl za jeden z ohromných sloupů podpírajících strop. Dveře pro služebnictvo, které otevřel, se nacházely poblíž paty pódia o čtrnácti schodech. Na jejich vrcholku na trůnu z černého sopečného skla seděl Garoth Ursuul.

Uprostřed rozlehlé místnosti byla otáčející se planina na úpatí hor. Na každé straně pláně se pohybovaly skupiny drobných postaviček. Kylar si uvědomil, že to jsou miniaturní armády osvětlené vycházejícím sluncem. Nebyla to malba nebo tapiserie, byla to bitva. Patnáct tisíc maličkých postaviček pochodovalo přes pole. Kylar dokonce rozeznával vlajky jednotlivých rodů. Cenarijské linie se zformovaly a následovaly… Logana? Logan vede první útok? Šílenství! Jak mohl Agon dovolit, aby král vedl útok?

Velké dveře za Vi se zavřely, když na ni Bohokrál mávnul. Kylar toho muže nikdy dřív neviděl, ale popsali mu ho. Očekával někoho starého a sešlého, otylého a pokrouceného životem ve službách zla, ale Garoth Ursuul se těšil výbornému zdraví. Bylo mu asi padesát, ale vypadal o deset let mladší, a přestože měl silné tělo a bledou kůži khalidorského horala, ruce patřily bojovníkovi. Hubenou tvář zdobil naolejovaný černý plnovous, oholená hlava se leskla. Vypadal jako muž, který by si s vámi nejen potřásl rukou, ale u kterého byste poté dokonce zjistili, že má na rukou mozoly.

„Bitvy si nevšímej,“ řekl Bohokrál. „Můžeš projít skrz, magii to neuškodí, ale pospěš si. Rebelové se chystají vyrazit. To je má oblíbená část.“

Skrze ka’kari však Bohokrál vypadal poskvrněně. Pokroucené, křičící tváře kolem něj proudily jako mrak. Vražda v něm byla tak zakořeněná, že to rozmazávalo jeho rysy. Zrady, znásilnění a pravidelná mučení obtékaly jeho údy. A skrze to všechno se jako nechutný zelený kouř proplétaly viry. Nějakým způsobem přiživovaly a prohlubovaly temnotu. Byla tak silná, až se zdálo, že zaplňuje celý sál.

Jak stál za sloupem, všiml si Kylar malé skupinky drobných mužů bojujících tři stopy od něj. Mimo samotné bojiště se čtyři khalidorští jezdci chystali rozdupat mohutného muže.

Až na to, že ho nerozdupali. Během pár vteřin muž zabil tři kopiníky. Připadal mu povědomý. Feir Cousat!

Kylar věděl, že by měl raději vymýšlet způsob, jak se neviděn dostat dál, ale uhranul ho pohled na tiché drama odehrávající se pár palců od něj. Vůdce Ceuranů předstoupil před mága. Feir tasil meč, který vypadal jako hořící tyč. Ceurany to ohromilo. Feir a Ceuran asi půl vteřiny bojovali − jakmile se jejich meče poprvé střetly, zableskla se exploze. Ceuran přišel o svůj meč.

„Co to bylo?“ řekl Bohokrál.

„Co?“ zeptala se Vi.

„Z cesty, ženská.“

Když Feir klečel před Ceuranem (klečel? Feir?), obraz bitvy se náhle otočil, khalidorské linie se přesunuly k patě schodiště a Cenarijci blíže ke dveřím.

Garoth zabručel: „Jen nějací nájezdníci.“

Kylar vyvolal trochu ka’kari na konečcích prstů, zostřil je v drápy a vyzkoušel na sloupu. Prsty se do něj zaryly jako do másla. Opatrně je stáhl a zkoušel to znovu, dokud se mu nepodařilo zatnout prsty dost hluboko, aby se na nich udržel. Tohle bude zábava.

Potřásl hlavou. Vypadalo to, že moc ka’kari nemá hranice, čímž jen Kylarovi připomínalo omezenost jeho vlastních schopností.

Kylar poslal další ka’kari na svá chodidla a vyšplhal po sloupu. Každý krok provázelo slabé zasyčení a proužek kouře, ale bylo to stejně snadné jako šplhat po žebříku. Kylar dosáhl padesát stop vysokého stropu za pár vteřin.

Vymyslet, jak upravit drápy, aby mohl lézt po stropě, chvíli trvalo, ale potom už po vysokém žebrovaném stropu trůnního sálu lezl s lehkostí pavouka. Plížil se po stropu, dokud se nedostal přímo nad trůn. Kryl se za jedním obloukem, vystrčil jen svou neviditelnou hlavu.

Bohokrál zatím zahrnoval Vi komentáři. „Ne,“ říkal zrovna, „nechápu, proč Cenarijci používají tuhle formaci. Připadá mi příšerně otevřená.“

Kylar seshora sledoval, jak se cenarijské oddíly srazily s khalidorskou linií. První útočící řada byla řídká − napadlo ho, jestli kvůli lučištníkům ztratili tolik mužů, ale o pár vteřin později na Khalidořany zaútočily i ostatní oddíly.

Bohokrál zaklel. „Zatraceně, to je dokonalé. Dokonalé.“

„O co jde?“ zeptala se Vi.

„Víš, proč tohle všechno dělám, Vi?“

Kylar se s tlukoucím srdcem pustil rukama stropu a svěsil se hlavou dolů. Vytáhl dýky, jako netopýr se držel nohama stropu. Garoth Ursuul ustoupil přímo pod něj.

Pak už nebyl žádný strach, jen chladná jistota. Kylar se pustil stropu.

Jedna z temných tváří vířících v mlze kolem Bohokrále zaječela. Černozelené šlahouny virů z Bohokrále vybuchly všemi směry. Kylar jeden z nich zasáhl a všechny ostatní vybuchly.

Exploze Kylara samozřejmě odhodila. Odletěl stranou, nepovedlo se mu dopadnout na nohy a skutálel se ze schodů. Když se u jejich paty zastavil, třeštila mu hlava. Pokusil se postavit a okamžitě upadl.

„Dělám to, protože i bůh si zaslouží trochu zábavy. Nemám pravdu, Kylare?“ Garoth vycenil zuby v dravčím úsměvu. Nevypadal překvapeně. „No, Vi, splnila jsi, co jsi slíbila. Zabila jsi Jarla a přivedla jsi mi Kylara.“

Kylar jí věřil. Jak mohl být tak hloupý? Tohle bylo podruhé, co v této místnosti napochodoval přímo do pasti. Cítil se nevysvětlitelně klidný. Vnímal smrt. Nezašel tak daleko, aby selhal. Tahle zakázka byla jeho osudem.

„Nezradila jsem tě, Kylare,“ řekla Vi tichým, zoufalým hlasem.

„Och, on na tebe určitě seslal kouzlo a přinutil tě k tomu, co? Dal jsem ti šanci, Vi. Mohla ses změnit.“

„Ona tě nezradila,“ řekl Bohokrál. „Zradil ses sám.“ Vytáhl dva diamanty, každý velikosti palce. Byly to ty samé, které znehybňovaly monstrum dole. „Kdo jiný by byl dostatečně fyzicky zdatný, aby je získal, než wetboy? A kdo jiný mohl přežít uvolněnou magii než nositel černého ka’kari? Vím o tobě už hodinu.“

„Tak proč se ji chystáš odměnit?“ zeptal se Kylar.

„Co, mám ji snad zabít taky?“

Kylar se zamračil. „Než jsi tohle řekl, udělal bych to sám.“

Bohokrál se zasmál. „Nejsi náhodou sirotek, Kylare?“

„Ne,“ zalhal Kylar. Vstal. V hlavě se mu pomalu vyjasňovalo a přísahal by, že cítí, jak se mu hojí modřiny.

„No jistě, Drakeovi. Magdalyn mi o tobě všechno řekla. Myslela si, že ji zachráníš. Smutné. Když jsi zabil Hu Gibbeta, opravdu jsi mě rozčílil. Tak jsem ji zabil taky.“

„Lháři.“

„Hu je mrtvý?“ zeptala se Vi. Jako by ji zasáhl blesk.

„Zajímalo tě někdy, kdo je tvůj pravý otec, Kylare?“

„Ne,“ řekl Kylar. Pokusil se pohnout a zjistil, že ho obepínají silná magická pouta. Prozkoumal je. Byla jednoduchá. Ka’kari je snadno pohltí. Jen pokračuj a usmívej se, ty démone.

Garoth se zasmál. „Byl důvod, proč jsem věděl, že přicházíš, Kylare, a tím důvodem je, že jsi nadprůměrně Talentovaný. To já jsem tvůj otec.“

„COŽE?“

„Ach, jen žertuji,“ zachechtal se Garoth Ursuul. „Nejsem zrovna dobrý hostitel, co? A ty jsi sem přišel připravený na velkou bitvu, že?“

„Tak nějak.“

Garoth byl v dobré náladě. „Já osobně bych potřeboval trochu zahřát. Co na to říkáš, Kylare? Nechceš si zabojovat s ferali?“

„Řekl bych, že asi nemám na výběr, co?“

„Ne.“

„V tom případě − jemináčku, s radostí si s ferali zabojuji, Gare.“

„Gare,“ zopakoval Bohokrál. „Tohle jsem neslyšel dobrých třicet let. Než začneme…“ Otočil se. „Vi, čas rozhodnutí. Pokud mi budeš věrně sloužit, odměním tě. Dal bych tomu přednost. Ale sloužit mi budeš tak jako tak. Jsi ke mně připoutaná. Kouzlo podřízenosti ti nedovolí ublížit mi. Také ti nedovolí nechat kohokoliv jiného, aby se mě zranit pokusil.“

„Nikdy ti sloužit nebudu!“ vyštěkla.

„No dobrá, ale možná budeš chtít přenechat tu nejhorší část boje chlapům.“

„Vyliž mi.“

„I to je možné, dítě.“

Garoth mávl rukou a dveře za ním se rozletěly. „Proč se k nám nepřipojíš, Tattsi?“

Dovnitř se vbelhal ferali. Teď měl podobu obrovského muže, tetování byla na jeho hrbolaté kůži stále patrná. Kylar si všiml, že navzdory své výšce − nejméně devět stop − a silným údům je ferali menší, než když ho viděl před hodinou. Netvorova tvář vypadala až příliš lidsky a tvářila se zahanbeně.

„Za chvíli se všechno zlepší, slibuji,“ řekl Bohokrál. Vrazil diamanty do feraliho páteře. Ten zařval nelidským hlasem a potom se uklidnil. Garoth ho ignoroval. „Víš, proč jsi o ferali nikdy neslyšel? Jsou nákladní. V prvé řadě potřebuješ diamanty, abys ty zatracené věci mohl ovládat. Ale na to už jsi přišel, že? Za druhé potřebuješ člověka, kterého budeš mučit tak dlouho, až v něm nezůstane nic než nenávist. Obvykle si to vyžádá stovky pokusů, než někoho takového najdeš. Ale ani to nestačí. Použitá magie je tak silná, že ji bez pomoci nezvládne ani Bohokrál. Vyžaduje přímý zásah Khali. A to něco stojí.“

„Nerozumím,“ řekl Kylar. Studoval ferali. Byl tak obrovský a dokázal velmi rychle měnit tvar. Pokud na to bude neustále myslet, hodně věcí to změní.

„To ani Tenser nebo Moburu. Teď už to chápou. Tentokrát jsem zaplacení ceny nechal na nich. Víš, Khali je živa utrpením, a proto jí zasvěcujeme každou krutost, jakou jsme schopni vymyslet. Na oplátku nám dala viry. Ale za větší moc si Khali žádá víc.

Když jsem bojoval se svými bratry, Ona mi navrhla, že mi pomůže vytvořit ferali, když se stanu hostitelem Cizince. Nikdy jsi o nich neslyšel? Můj první se jmenoval Pýcha. Byl malou cenou, kterou jsem zaplatil za božství. Naneštěstí mi Khali neřekla, že ferali sám sebe stráví, když mu nedám dost jídla. Žádného dalšího jsem nevytvořil, dokud mě můj syn Dorian nezradil. Zjistil jsem, že Chtíč je ještě ohavnější společník − jak Vi brzy pochopí, můj apetit se stal dosti exotickým. Počkej, přední linie si nevedou moc dobře, že?“ Na přízračném bojišti před sebou Logan tlačil Khalidořany, až jejich linie připomínaly půlměsíc.

„Hmm,“ zabručel Bohokrál. „Došlo k tomu rychleji, než jsem čekal.“ Vytáhl hůlku. V ruce mu začala světélkovat. Z okrajů bojiště se k Cenarijcům přibližovaly tisíce khalidorských vojáků. Další oddíly se přesunuly, aby posílily prohýbající se linie.

Garoth se nepokoušel bitvu vyhrát. Jen se pokoušel uzavřít Cenarijce, aby na ně mohl vypustit Moburova ferali. Kylarovi se udělalo zle. Co se stane, až padne bezpočet Cenarijců?

„Chvíli to zabere, než zaujmou pozice,“ vysvětloval Garoth. „Kde jsem to skončil?“

„Myslím, že jsme se dostávali k té části, které se říká boj na smrt,“ napověděl mu Kylar.

„Och ne, ne.“ Garoth vystoupal k obsidiánovému trůnu a posadil se na něj. Kylar viděl, jak kolem sebe vztyčuje magické ochrany. „Víš, ferali je samo o sobě bezduché stvoření, ale − a to je na něm krásné − dá se ovládat. Řekni, nebude to zábava?“

„Byla by mnohem větší, kdybych se mohl hýbat,“ řekl Kylar.

„Víš, proč jsem si dal tolik práce, abych tě sem přivedl, Kylare?“

„Kvůli mému výjimečnému ostrovtipu?“

„Tvůj Požírač má i jiné jméno. Říká se mu Podpůrce. Vyléčí i smrtelná zranění, že?“

„Tobě nepomůže,“ ušklíbl se Kylar.

„Ale pomůže. Já vím, jak připoutání zlomit. V mém mozku dochází k nepřirozenému bujení. Zabíjí mě to a ty jsi mi přinesl jedinou věc, která mě může zachránit.“

„Aha. No, s nádorem by pomohlo,“ řekl Kylar, „ale tvoje arogance bude smrtelná.“

V Bohokrálových očích se zablesklo. „Jaký to žert! Pojď. Tahle záležitost s ‚Nočním andělem‘ právě končí.“

„Končí?“ podivil se Kylar. „Ale já se teprve zahřívám.“

68.

Pouta spadla a Vi začala bojovat. Neustále polohlasně klela, aby mohla využít svůj Talent, ale nezuřila. Vždycky se považovala za chladnou, bezcitnou děvku. Té identity se držela. Pomáhalo jí to odolávat každodenní prázdnotě, znesvěcené duši, která ji provázela, co si pamatovala. Po prohlášení, že za Bohokrále nikdy bojovat nebude − ať už to vyznělo melodramaticky, nebo ne − měla pocit, že do té zničené banky poprvé něco vložila.

Teď za cosi bojovala. Ne, za někoho, a byla to první nesobecká věc, již kdy udělala.

Ferali se nahrbil, pod kůží se mu přesouvaly kosti. V čase, který Vi potřebovala na zaštítění, se stal něčím podobným kentaurovi, jen místo koňského těla měl tělo pumy. Zmenšil se, na čtyřech nohách byl pohyblivější, ale ponechal si lidské torzo a paže. Do lidských rukou chytil kopí a vrhl se na Kylara, který skočil za sloup.

Vi běžela po schodech, brala je po třech, chtěla napadnout Bohokrále. Brzy zjistí, jak moc se ohledně její podřízenosti mýlil. Ať Kylar bojuje s bestií, ona podřízne zdroj její síly.

Napřahovala meč, když narazila na ochranu, která jako bublina o poloměru deset stop obklopovala Bohokrále. Jako by vběhla do zdi. Zjistila, že leží pod schody − musela se po nich skutálet, aniž by si toho všimla. Krvácel jí nos a v hlavě jí zvonilo. Zamrkala na Kylara.

Ten muž byl virtuóz. Když na něj ferali zaútočil s napřaženým kopím, čekal do poslední chvíle a pak se vrhl vpřed. Nože se zableskly, jak přelétl nad bestií, jejíž kopí ho neškodně minulo jen o pár palců. Ale on neskončil. Natáhl ruku a nějak se mu podařilo zaháknout za mramorový sloup, z rýhy za prsty stoupal kouř. Když se ferali otáčel, aby ho chytil, Kylar vyrazil z druhé strany sloupu a přelétl nad jeho zády. Nože se znovu zableskly.

Kylar dopadl do podřepu, jednu ruku na zemi, druhou na meči v pochvě. Ferali se zastavil, silně krvácel, zubatá kůže byla rozpáraná na hřbetě jedné paže, jednom rameni a mezi lopatkami těla podobného pumě. Krev byla rudá, lidská, ale přímo před Viinýma očima se rány uzavíraly v jizvy. Ferali po něm hodil kopí. Kylar ho odrazil rukou, ale monstrum už se dalo do pohybu.

Jakmile Kylar vyskočil na zeď, ferali se ohnal jednou rukou, a stačil úder srdce, aby ferali prodloužil paži, kosti zapadly na nové místo a jako ostří kosy dlouhé drápy prosvištěly vzduchem. Kylar se od zdi odrazil přímo do jejich cesty. Spár ho srazil k zemi.

Vi si myslela, že ho to muselo zabít, ale ještě než Kylar dopadl na podlahu, spár se zlomil a odkutálel se po podlaze pryč od feraliho. Kylarovi se podařilo tasit meč a seknutí zablokovat. Ferali, z jehož levé paže zbyl pahýl bez kostí, vypadal překvapeně. Zhroutil se do sebe a vytvořil obří kočku.

Než mohla kočka znovu zaútočit, Vi se konečně vzpamatovala a s řevem se na ni vrhla. Otočil se. Tančila mimo dosah jejích drápů, které byly obrněné kostí. Kylar se zvedl na nohy, ale byl odhozen stranou. Ferali se prosmýkl kolem Vi a břichem se dotkl země v místě, kde ležel jeho odseknutý spár.

Během vteřiny bylo maso znovu součástí feraliho. Kosti se přesunuly a ferali vstal jako vysoký muž s kostěnými meči místo rukou. V této podobě vypadal spokojenější, měl ohromné svaly, byl rychlejší než jakýkoliv člověk a většina jeho kůže byla vyztužena kostěnými pláty.

Vi a Kylar se na něj vrhli společně. Kylar dokázal předvádět skoky, o kterých Vi nemohla ani uvažovat, odrážel se od zdí a sloupů, pokaždé dopadl na nohy jako kočka, pokaždé jeho ocelové drápy zanechávaly krvavé šrámy. Vi nebyla tak silná, dokonce ani se svým Talentem, ale byla rychlá. Ferali se znovu a znovu přetvářel. Stal se drobným mužem, který se nad hlavou rozháněl živým řetězem, švihal s ním po sloupech, doufal, že zubaté články někoho z nich zachytí. Jeden článek v letu zasáhl Kylarův rukáv. Z rovnováhy vyvedený Kylar spadl na podlahu. Ferali si přitahoval řetěz, dokud Viin meč nezasvištěl palec mezi Kylarovou kůží a rukávem a neosvobodil ho. Kylar se ani na vteřinu nezastavil. Hned byl na nohou a bojoval dál.

Pak se ferali stal obrem s válečným kladivem. Kusy mramoru odletovaly všemi směry, když se rozháněl svou ohromnou zbraní. Kylar a Vi probíhali skrz iluzi bitvy a bojovali stejně zoufale jako drobné postavy mužů a žen pod nimi.

Když se Kylar a Vi bili spolu, nebojovali v souladu, ale jako jedno tělo. Vi si uvědomovala Kylarovu sílu, mohla se pohybovat a spoléhat se na jeho odpovídající reakce. Byli bojovníci, wetboyové, a rozuměli si. Vi, která vždy měla problémy se slovy, nacházela v bitvě pravdu.

Ona a Kylar skákali, střetávali se ve vzduchu a odstrkovali se, aby rychle změnili směr dřív, než bude moci ferali zareagovat. Kryli se navzájem, zachraňovali si život. Kylar odrazil hrot kostěného palcátu, kterému by Vi nikdy nedokázala včas uhnout. Vi vykřikla: „Graakos,“ a čelisti svírající se kolem Kylarovy paže se odrazily.

Pro ni to byla posvátná chvíle. Nikdy se s lidmi nestýkala, nikdy nikomu nevěřila tak bezvýhradně jako Kylarovi. Skrze to ho poznávala způsobem, jakým by ho nemohlo odhalit tisíc slov. Bojovali v dokonalé harmonii a připadalo jí to až zázračně přirozené.

A zároveň s tím v ní vzrůstalo zoufalství. Do feraliho sekli už stokrát. Útočili na jeho oči i tlamu. Odsekli části jeho těla. Krvácel, jeho tělesná hmota se zmenšila o několik liber, ale to bylo vše. Sekli ho a on se zhojil. Oni však nesměli udělat jedinou chybu. Jakmile se jeho kůže dotkne jejich, zemřou.

* * *

~I já umím sekat.~

Kylar vyskočil na sloup a zarazil se. Po délce paže mu v černém ka’kari svítily modré runy. Zíral na ně. „Ty co?“ zeptal se.

„Já nic neříkala,“ ozvala se Vi. Oči nespouštěla z obřího pavouka, který před ní chřestil po podlaze.

„Já idiot! To jsem opravdu tak zabedněný?“ zaklel Kylar a seskočil na podlahu.

~To byla řečnická otázka?~

Ka’kari se jako černá tekutina vylilo z jeho dlaně na meč a překrylo ho pevnou skořápkou. Kylar sekl vlevo a vpravo a pavoučí nohy odlétly pryč. Nebylo to jako přesekávat kost, spíš jako by krájel máslo.

Uskočil dozadu. Pavouk své nohy vstřebal, ale tentokrát pahýly krvácely dál. Kouřilo se z nich a ferali na nich nedokázal vytvořit nové údy. Změnil se zpátky do podoby muže s meči místo rukou, ale tentokrát mu na hrudi zůstaly otevřené rány, ze kterých se valily krev a kouř. Zařval a vrhl se na Kylara.

Kylar sekl vlevo a vpravo a meče-ruce zaduněly na podlaze. Zarazil ka’kari do feraliho hrudi. Prudkým trhnutím ho rozpáral až k rozkroku. Vyvalil se kouř, vytryskla krev. Kylar trhl mečem nahoru v dalším dlouhém řezu.

Všiml si toho příliš pozdě. Feraliho kůže se od meče stáhla jako voda v rybníce, do které hodíte kámen, jen aby se hned vyhrnula nahoru. Kůže najednou obalila celý meč.

Pohltila Kylarovu ruku.

Uskočil zpátky, ale ochromeného feraliho strhl s sebou, stále se držel jeho ruky. Kylar trhal rukou ze strany na stranu a z feraliho stoupal dým, jak ho uvnitř kuchal. Sevření však nepolevovalo.

Kylar se natáhl pro dýku, ale všechny už použil v bitvě. „Vi!“ zakřičel. „Usekni ji!“

Zaváhala.

„Usekni mi ruku!“

Nedokázala to.

Kůže se znovu zachvěla a vyhrnula se po předloktí.

Kylar se kroutil a křičel. Na hraně levé ruky se vytvořilo ostří z ka’kari a Kylar si pravačku sám odsekl. Propuštěn ze sevření umírajícího ferali se zhroutil.

Levou rukou si svíral krvácející pahýl. Ve vteřině se ve všech otevřených cévách zaleskl černý kov a krvácení ustalo. Černá hmota pahýl zakryla. Kylar se beze slova podíval na Vi.

Deset stop od něj se roztékala zdechlina ferali. Rozpadal se, magická vlákna z něj unikala. Zubatá kůže se trhala a vypařovala a nakonec zůstaly jen páchnoucí provazce masa, šlach a kostí.

„Tohle,“ zazněl Bohokrálův hlas, „bylo působivé, Kylare. Ukázal jsi mi pár věcí, o kterých jsem ani netušil, že je ka’kari dokáže. Velmi poučné. A Vi, z tebe bude skvělý sluha, a tím nemyslím jen v posteli.“

* * *

Něco ve Vi prasklo. V posledních dvou dnech se od základů změnila. Nová Vi bojovala za své zrození − a Bohokrál tvrdil, že se nic nestalo. Nová Vi se narodila jako mrtvé dítě. Znovu se stane děvkou. Znovu se stane chladnou, bezcitnou mrchou.

Myslela si, že jiný život pro ni není, proto snášela nesnesitelné. Ale poté, co viděla způsob, jak se stát ženou, již by nebylo možné nenávidět, se zpátky vrátit nemohla.

„Zapiš si to do té své tlusté palice, Gare,“ zasyčela, přestože cítila, jak ji a Kylara znovu obtáčejí magická pouta. „Já ti sloužit nebudu.“

Garoth se usmíval jako nějaký laskavý bůh. „Ty divoké mi to vždycky tak ztěžují.“

„Kylare,“ řekla Vi, „vzpamatuj se. Musíš mi pomoct zabít toho zvráceného hajzla.“

Bohokrál se zasmál. „Kouzlo podřízenosti nelze seslat na každého, Vi. Magie Nilů by většinu lidí osvobodila. Před asi devatenácti lety tu byla ceuranská coura, kterou jsem svedl na jedné diplomatické misi. Poslal jsem pro ni muže, když jsem zjistil, že je těhotná, ale ona utekla dřív, než se k ní dostali. Jakmile jsem zjistil, že porodila dceru, pustil jsem to z hlavy. Své dcery obvykle nechávám utopit − je to dobré cvičení pro mé chlapce, zatvrzuje je to − ale za tu námahu mi to nestálo. Podřízenost, Vi, zabírá jen na rodinu, a někdy to nejsou jen chlapci. Ty…“

„Nejsi můj otec!“ okřikla ho Vi. „Jsi jen podělaný ubožák, co za chvíli zhebne. Kylare!“

„No tak, Vi, hlavně ať to neskončí nějakou srdceryvnou scénou, ano?“ šklebil se Garoth Ursuul. „Nejsi pro mě nic víc než pět minut potěšení a lžička semene. No, to není úplně pravda. Víš, Vi, jsi wetboy, kterému mohu důvěřovat. Nikdy nezpochybníš můj rozkaz, nikdy mě nezradíš.“

Vi svírala hrůza těsnější než magická pouta kolem jejích končetin. Všechny možnosti před ní umíraly.

Kylar se pohnul. Oči se mu rozjasnily. Povytáhl obočí a byl při tom okouzlující. Ta neskutečná roztomilost překonala její ochromení. Jeho světle modré oči k ní promlouvaly: Jsi se mnou?

Její odpověděly s takovou divokou, zoufalou radostí, že ji nemusela vyjadřovat slovy.

„Upoutej jeho pozornost,“ zašeptal Kylar, „a já ho připravím o život.“ Usmál se a zbytky Viina strachu odvanuly pryč. Byl to opravdový úsměv, beze známek zoufalství. V Kylarových očích neviděla pochyby. Každá překážka − ať už to byla magická pouta nebo chybějící paže − mu vítězství jen osladí. Zabít Bohokrále byl Kylarův osud.

„Nedáváš mi na výběr,“ povzdechl si Garoth Ursuul. Stiskl rty. „Dcero, zabij Kylara.“

Ka’kari rozbilo a pohltilo pouta, která Vi a Kylara svírala. Vi se pohnula, začala rychlý, dech beroucí výpad.

Pak… se všechno zastavilo.

V její vůli se otevřela trhlina. Ve vlastních představách Vi prolétla vzduchem a skočila po Bohokráli. Její čepel klesala, Ursuul zděšeně otevřel ústa, když zjistil, že jsou jeho štíty pryč, a uvědomil si, že kouzlo podřízenosti překonala…

Ale to byla jen její představivost.

Viinou paží projelo zachvění po nárazu. Zápěstí měla otočené, jako by právě dokončila horizontální bodnutí do srdce, ale nic neviděla, vnímala jen prázdné místo ve své paměti.

Mlha se zvedla a Vi si najednou opět uvědomovala sebe samu. Prsty měla obtočené kolem rukojeti oblíbeného nože. Kylar − tak pomalu, tak bolestně pomalu − padal. Klesal k podlaze, hlavu zakloněnou dozadu v náhlé křeči, když mu zarazila nůž do zad, tmavé vlasy se mu rozvlnily nárazem zbraně do těla. Teprve až narazil na podlahu, si Vi uvědomila, že je mrtvý. Zabila ho.

„Tohle, má drahá dcero,“ řekl Garoth Ursuul, „je podřízenost.“

69.

Kylar se rychle prodíral mlhou. V té nepřirozené chvíli, čas jako by tu plynul jinak, se vrátil do rozmazané místnosti a znovu čelil vlčímu, šedovlasému muži s úplně bílými vlasy na jednom spánku.

„Dneska to dva dny nevyřeší,“ řekl Kylar. „Musím se vrátit hned.“

„Nestoudnost posledně, netrpělivost dnes,“ povzdechl si muž.

Vlk zvedl hlavu, jako by něčemu naslouchal, a Kylar si znovu uvědomil přítomnost ostatních. Když se na ně podíval přímo, byli neviditelní, ale bezesporu tu byli. Neviděl je tentokrát o trochu zřetelněji? „Ano, ano,“ odpověděl Vlk hlasu, který Kylar neslyšel.

„Co jsou zač?“ zeptal se Kylar.

„Nesmrtelnost je osamělá, Kylare. U šílenství to tak být nemusí.“

„Šílenství?“

„Pozdrav velkolepou společnost mých představ, shromážděných z úžasných duší, které jsem v průběhu let potkal. Žádní duchové, jen kopie. Bohužel.“ Vlk kývl k jedné postavě a zasmál se.

„Pokud nejsou skuteční, proč mluvíš s nimi, a ne se mnou?“ zeptal se Kylar. Zuřil a tentokrát nemínil jeho výčitky a tajemnost snášet. „Potřebuji tvou moc. Hned.“

„Taková naléhavost ti přijde jako nic, až pomine pár století…“

„To těžko, pokud mi Garoth Ursuul vezme nesmrtelnost.“

Vlk si protáhl prsty. „Ubohý Garoth. Věří, že je bůh. Bude to jeho zhouba, stejně jako byla má.“

„A ještě něco,“ dodal Kylar. „Chci zpátky svoji ruku.“

„Všiml jsem si, že jsi o ni přišel. Ty jsi vlastně vytáhl ka’kari z každé buňky své paže, než jsi ji ztratil. Bylo to záměrné?“

„Nechtěl jsem, aby ho získal ferali.“ Buňky?

„Moudrá myšlenka, ale ubohé rozhodnutí. Pamatuješ si, jak říkají tvému ka’kari?“

„Požírač,“ řekl Kylar. „No a?“

Vlk našpulil rty. Čekal.

„To nemyslíš vážně,“ vyhrkl Kylar. Udělalo se mu zle.

„Obávám se, že ano. Nemusel jsi bojovat. To, co ka’kari dokázalo, když pokrylo tvůj meč, by svedlo i po pokrytí celého tvého těla. Mohl jsi skrz feraliho prostě projít.“

„Jen tak?“

„Jen tak. Ale protože sis místo toho ruku usekl − a předtím z ní vytáhl ka’kari − tvá paže ti nedoroste. Je mi líto. Doufám, že umíš bojovat i levou.“

„Táhni do pekel! Pošli mě zpátky, nebo Ursuul vyhraje!“

Muž ho obdaroval zubatým úsměvem, jako by ho to hrozně pobavilo. „Poslat tě zpátky o dva dny dřív by mě stálo (Vlk zamžikal očima) tři roky a dvacet sedm měsíců života. Nepřipadá ti to jako hrozné vykořisťování chudých, nesmrtelný?“ Pozvedl ruku s planoucími prsty dřív, než ho mohl Kylar proklít. „Pošlu tě zpátky, když mi něco slíbíš. Je tu jeden meč. Říkají mu Curoch a lhal bych ti, kdybych tvrdil, že po něm netouží spousta mocných. Slyšel jsi o městě Torrasova Zátočina?“

„Torrasova Zátočina?“

„Přesně ta. Získej meč a dones ho tam. Jdi do lesa, projdi dubovým hájem, zastav se čtyřicet až padesát kroků od okraje starého lesa a hoď do něj Curoch.“

„Tam přebýváš?“ zeptal se Kylar.

„Já ne,“ zavrtěl Vlk hlavou, „ale něco jiného ano. Něco, co Curoch ochrání před světem lidí. Když to uděláš, pošlu tě teď zpátky, a pokud doručíš meč, nechám ti narůst ruku.“

„Kdo jsi?“ zeptal se Kylar.

„Jeden z těch dobrých. Jsem alespoň tak dobrý, jak jen můžu být.“ Jeho zlaté oči zamrkaly. „Ale chci, aby sis uvědomil něco, co Acaelus nikdy nepochopil. Nejsem muž,“ odmlčel se a usmíval, Kylar opravdu přemýšlel, kolik lidskosti se za vlčíma očima skrývá, „se kterým je radno se pouštět do křížku.“

„To mi došlo.“

„Tak dohodneme se?“

* * *

„To je zvláštní,“ zabručel Bohokrál a postavil se nad Kylarovu mrtvolu. „Kde je ka’kari? Já cítím…je v jeho těle?“

„Ano,“ řekla Vi, nedokázala se zastavit.

„Fascinující. Nepředpokládám, že bys věděla, co všechno umí?“

Ke své vlastní hrůze Vi zjistila, že odpovídá. Nebyla to přímá otázka, proto mlžila, jak jen to šlo. „Ne. Vím, že se umí zneviditelnit.“ Zkusila říct „uměl“, ale nedokázala ve větě použít minulý čas. Doufala, že si toho nevšiml.

„No, tvůj milenec tak jako tak počká. Musím se zúčastnit jednoho masakru.“

Vi zaječela a chňapla po Kylarově meči. Garoth ji se zájmem sledoval. Meč zasvištěl v oblouku − a zastavil se. Ona se zastavila. Nedokázala to udělat.

„Úžasné, že?“ řekl. „Legrační na tom je, že jsem se o kouzlu podřízenosti dozvěděl díky jednomu jižanskému rituálu − zpečetění − ale vaši lidé vůbec nepochopili jeho pravou sílu. Zatím se klidně dívej na bitvu − a přestaň vrčet, drahá. Ruší mě to.“

Jeho oči byly najednou prázdné. Vi se pokusila pohnout mečem, ale nešlo to. Kouzlo podřízenosti bylo nepřekonatelné.

Když čarodějové vypustili feraliho, Vi seděla na schodu pod trůnem a vše sledovala. Ale ani to příšerné divadlo nedokázalo upoutat její pozornost.

Měla se vzdát dávno. Všechen její vzdor byla jen fraška. Udělala vše, co po ní Bohokrál chtěl. Zabila Jarla a zabila Kylara. V následujících letech nepochybně zabije stovky dalších. Tisíce. Na tom nezáleželo. Nikdo se nikdy nedozví, co pro ni Jarl a Kylar znamenali. Jarl, její jediný přítel, zemřel její rukou. Kylar, muž, jenž v ní probudil… co? Vášeň? Možná jen trochu tepla v chladném, mrtvém srdci. Muž, který by mohl být… i něčím víc.

Nenáviděla každého muže, kterého znala. To v mužské povaze bylo zabíjet, ničit a trhat na kusy. Ženy dávaly život a pečovaly o něj. A přesto… Kylar.

Tyčil se nad jejími předsudky jako kolos. Kylar, legendární wetboy, který se mohl stát samou podstatou destrukce, zachránil malou holku, adoptoval ji, zachránil ženu, zachránil šlechtice, co si záchranu nezasloužili, a pokoušel se opustit hořký obchod se smrtí. A mohl ho opustit, kdyby nebylojí.

Nebýt Vi, Kylar by zůstal v Caernarvonu a vedl život, jaký si Vi ani nedokázala představit. A co Elene? Kylar mohl mít každou ženu, které by se mu zachtělo, a on si vybral holku samá jizva. Podle jejích zkušeností šli muži po nejžhavější děvce, do které mohli strčit ptáka. Pokud byla děvka vášnivá, nezáleželo jim na tom, že je to děvka. Kylar takový nebyl.

Vi najednou pojala nepříjemné podezření. Viděla Elene − ženu, již nikdy nepotkala − jako své dvojče a protiklad. Elene měla hluboké jizvy, ale pod nimi byla jen samá krása, ctnost a láska. Vi byla ze samých odporností s výjimkou tenkého závoje své kůže. Kylarova láska už pro ni nebyla záhadou. Muž, který dokázal tak snadno odpustit Jarlovu vraždu, určitě mohl přehlédnout pár jizev. Samozřejmě že miluje Elene. Nebo miloval, než ho Vi zabila.

Kylar tvrdil, že se vrátí. Ale on se přece vrátit nemohl. Bohokrál zvítězil.

Vi vytáhla z Kytarových zad nůž a otočila ho. Oči měl otevřené, prázdné, mrtvé. Zatlačila mu je, položila si jeho hlavu do klína a otočila se, aby sledovala Bohokrále, jak masakruje poslední naději Cenarie…

70.

Veškerá učenecká netečnost zmizela. Zpočátku byli mágové napjatí, že uvidí ferali. Do bitvy se zapojil prakticky nepovšimnut.

Po minutě jeden z mágů řekl: „McHalkin měl pravdu. Byl jsem přesvědčený, že si to všechno vymyslel.“

„My všichni jsme si to mysleli. Co to znamená pro ostatní stvoření, o kterých psal?“

„Bohové, přesně jak tvrdil. Je ovládaný. Posedlý.“

Na bojišti si začínali uvědomovat přítomnost bestie. Stala se velkým býkem, rozrážela cenarijské linie. Každé zranění, které se vojákům podařilo netvorovi způsobit, se rychle zahojilo a stvůra stále rostla.

Od začátku bitvy se k nim na kopec nesly zvuky bitevní vřavy, výkřiky vzteku a bolesti a řinčení oceli. Teď se k nim přidal nový zvuk − vyděšený řev.

Ohromný býk posílil khalidorské křídlo. Půl tuctu mužů, někteří byli stále naživu, bylo vtaženo do bestie. Zastavil se, jako by je ochutnával, a začal měnit tvar. Ferali se schoulil do klubíčka a na povrchu jeho kůže vyrašily železné pláty. Rozvinul se a postavil.

Ferali teď měl podobu trola. Byl třikrát tak vysoký jako dospělý muž, jeho kůže byla zbrojí ze železa a chňapajících malých tlam. Dokonce do sebe pojmul i meče a kopí mrtvých nepřátel, kterými se teď ježila jeho záda.

První reakce Cenarijců byla překvapivě hrdinská. Vrhli se na bestii.

Bylo to marné. Ferali si probíjel cestu jejich liniemi, nikdy se nepohyboval příliš rychle, aby se za ním khalidorské linie nestačily uzavřít, a všude, kudy šel a zabíjel, nezapomínal zvednout jednou ze svých čtyř paží každého muže, kterého zabil nebo zmrzačil, aby ho nacpal do své kůže nebo nabodl na kopí ve svých zádech. Jednoho pozřel, pak dalšího a dalšího a dalšího.

Mágové nedokázali říct, jestli vojáci bestii dokázali ublížit. Nikdy nezpomalila a prodírala se jednou linií za druhou.

Tváří v tvář neúprosné smrti zaútočil generál Agon na jednu část khalidorské linie se vším, co měl, pokoušel se uniknout. Ať už za to mohlo štěstí nebo jeho velitelské schopnosti, připojily se k němu stovky mužů a zoufale spolu zaútočili na jednom místě. Khalidorská linie se vyboulila a byla téměř prolomena, ale kavalerie khalidorského prince Mobura oddíly posílila, dokud se k nim neprodral ferali. Útok se okamžitě zhroutil. Cenarijští generálové se pokoušeli přesunout své muže a zaútočit jinde. Ale bitevní vřava, zmatek, že jsou obklíčeni Khalidořany, a strach ze stále narůstající bestie na ně byl příliš.

Cenarijci bojovali se zoufalou divokostí. Jen krůček je dělil od paniky.

„Musíme jim pomoci,“ řekl Jaedan.

Mágové se na něj podívali, jako by se zbláznil.

„Co? Jsme jedni z nejmocnějších mágů na světě! Když jim nepomůžeme, zemřou. Pokud se Khalidoru nepostavíme teď, bude příliš pozdě.“

„Jaedane,“ řekl tiše Wervel, „ferali je k magii téměř imunní − a to mluvíme o magii prastarých. Už je příliš pozdě.“

Lord Lucius nebyl v náladě, aby bral ohled na mládí. „Poslali nás najít velký meč, nebo o něm aspoň něco zjistit. Pokud je Curoch tady, věř mi, Jaedane, že bychom o jeho přítomnosti už věděli. Kdyby ho Cenarijci měli, použili by ho. Synod…“

„Synod tady není!“ vykřikl Jaedan. „Myslím…“

„Tvé myšlení je irelevantní! My bojovat nebudeme. To je mé poslední slovo. Rozumíš?“

Jaedan zatínal zuby, aby zadržel slova, kterých by mohl litovat. Obrátil zrak zpátky k mužům, kteří umírali kvůli lhostejnosti lorda Lucia. „Rozumím, pane.“

* * *

Jednu věc příběhy o bitvách − ty, které Logan jako kluk tolik miloval − nezmiňovaly. Zápach. Myslel si, že po Díře už ho nikdy nic nepřekvapí, ale mýlil se. V Díře viděl zemřít několik lidí, kdo ví, kolik jich bylo − dvanáct či patnáct? − ale to nebylo nic ve srovnání se ztrátami z prvního útoku. Cítil tu vzrušení, strach, déšť a bahno, bezvýznamné pachy při pohledu na blyštící se ocel, pyšné koně a divoké tváře žen, které na nich jely.

Khalidořané je obklíčili. Bez praporů a signálů rukou nemohli Cenarijci komunikovat se vzdálenými veliteli a utéct. Když se jich k výpadu připojí příliš málo, nikam to nepovede, Pokud příliš mnoho, zezadu je zmasakrují. Cenarijská armáda byla paralyzovaná a přicházeli další a další Khalidořané − odkud? Nezvládl Luc Graesin svou úlohu, nebo je zradil? To teď bylo jedno, jediné, na čem záleželo, bylo zabránit vraždění. Nos mu zaplnil pach rozkladu.

Muži byli namačkaní jeden na druhého, jejich teplo, pot a strach se mísily s hrůzou panikařících koní. Bylo to jako stoka, jak mrtví a vyděšení ztráceli kontrolu nad svými útrobami. Byly to trávící šťávy z probodnutých žaludků, vyhřezlé vnitřnosti a umírající zvířata kopající do země. Krve tu bylo tolik, že se s dešťovou vodou shromaždovala v malých tůňkách. Byl tu sladší pach ženského potu, jejich počty se tenčily, ale stále bojovaly stejně neohroženě jako Logan.

Kamkoliv šel, cenarijským liniím se vracela sila. Nebylo to jen jeho přítomností. Byly to ty úžasné ženy, které bojovaly zbrocené krví a klely jako námořníci. Jen pouhý pohled na ně Khalidořany ochromoval.

Kdyby nebylo Řádu, Logan by zemřel už při prvním útoku. Bojovaly s téměř sebevražednou zuřivostí, aby se udržely po jeho boku, a platily za to vysokou cenu. Z třiceti žen, které s ním vyjely, zbylo deset. S tak malou ochranou by Logana určitě brzy přemohli, ale pár minut po prvním útoku se k nim připojila dobrá stovka mužů − Agonovi psi. Dal jim několik slov a oni mu to opláceli svými životy.

Logan nedokázal říct, jak dlouho bitva trvá, když se mezi bojovníky rozšířil nový pach. Bylo to něco shnilého, co nedávalo smysl. Dnes armády na poli zanechají spoustu jídla, aby tu shnilo, ale teď se tu ještě nic rozkládat nemělo. Slyšel a cítil reakce Cenarijců dlouho předtím, než spatřil zdroj jejich nejnovějšího strachu. Ze zad koně viděl, že to vypadá jako býk, býk o velikosti válečného oře, který proráží cenarijské oddíly a odvléká muže pryč.

O něco později se vrátila úplně jiná stvůra. Byl to trol se čtyřmi pažemi, čtyřma očima, hrbolatou šedou kůží a čepelemi vyrůstajícími ze zad. Logan věděl, že by se měl bát, a něco v něm se divilo, proč tomu tak není. Strach prostě nepřicházel.

Bitva byla náhle jednoduchá, pro něj z ní vyplýval jediný fakt − netvor vraždí jeho lidi. Musí ho zastavit.

Generál Agon vedl další útok. Jeho muži narazili do kavalerie jako kladivo do kovadliny. To bylo vše, co mohl Agon udělat, aby zaměstnal toho zatraceného důstojníka kavalerie s ladešianskou pletí a alitaeranským oblečením.

Logan zaútočil na bestii. Teď vypadala ještě větší. Z jedné paže se stala čepel kosy, trol s ní přejížděl tři stopy nad bojištěm a sklízel zralou úrodu. Nešlo ho zastavit. Někteří muži vyskakovali do výšky, jiní se krčili k zemi, ale většinu přesekl vedví. Trol postupoval vpřed, paže zvedaly mrtvé a nabodávaly je na kopí a meče pokrývající jeho tělo.

Logan vjel do vzniklého prostoru, jak se Cenarijci snažili před trolem co nejvíc ustoupit. Jeho bílý hřebec nervózně přešlapoval.

Trol se zastavil a podíval na Logana. Vydal nepopsatelný skřek, při kterém se Loganův kůň málem vymkl kontrole, a otřásl se. Z trolova břicha vykoukla lidská hlava.

„Logane,“ řekla dokonale lidským hlasem s jen nepatrným náznakem khalidorského přízvuku. Hlava se z trolova břicha natáhla ještě dál k Loganovi.

„Ursuul,“ zavrčel Logan.

„Je tu něco, co bys měl vědět o Jenine.“

Logan nebyl dostatečně silný, když bitva začala. Měsíce strádání ho zanechaly vyčerpaného a oslabeného. Dnešek přežíval jen díky štěstí a divokosti Podvazkového řádu a Agonových psů, ne díky svým svalům a schopnostem. Když ale netvorův odporný jazyk vyslovil jméno Jenine, Logan v sobě ucítil sílu spravedlivého hněvu.

„Tvá milovaná žena je stále na…“

Blýskl se Loganův meč a hlavu odsekl. Odpadla na zem jako hrouda hnijícího masa.

Bestie na okamžik ztuhla. Nepohnula jediným svalem, a jak se chvíle prodlužovala, Cenarijci začali jásat, mysleli si, že ji Logan nějakým způsobem zabil.

Pak trol pozvedl paže k obloze a zařval, až se otřásla samotná země. Dvě z jeho očí se zahleděly na Logana a olbřímí kosa se napřáhla.

71.

Vi jemně hladila Kylarovy vlasy. Před nimi se ferali transformoval v trola a pustošil cenarijské vojsko. Skoro to nevnímala. Dívala se na Kylarovu mrtvou tvář. V tu chvíli si poprvé uvědomila, jak mladě vypadá. Kylar byl klidný, uvolněný. Vi ho zavraždila. Donesla Bohokráli jeho nesmrtelnost.

Něco se rozplesklo na jeho tváři. Vi zamrkala. Co to sakra? Kapka stekla k jeho uchu. Znovu zamrkala, ještě rychleji, odmítala uvěřit, že pláče. Co to o ní říkala Sestra Ariel? Něco o emocionálním mrzákovi? Vi se podívala na svou slzu, jak se třpytí na Kylarově uchu, a utřela ji. Ta děvka říkala, že jsem hloupá.

A také byla. Její prsty ztuhly.

Vi to zasáhlo jako válečný kůň v plném trysku. Ona před Sestrou Ariel vůbec neutekla.

Najednou nemohla dýchat. Teď už viděla Sestřinu past, již před ni Ariel pokládala každým vyřčeným slovem. Spatřila návnadu a její následky. Nebyl to útěk od ní, ale od Bohokrále.

Od Vi to jenom vyžadovalo udělat Kylarovi něco horšího, než kdy Hu Gibbet udělal jí. Nejistě strčila ruku do váčku a našla šperkovnici, kterou tam dala. Otevřela krabičku a podívala se na waeddrynské zásnubní náušnice uvnitř.

Pokud to udělá, bude to jako znásilnění, a Vi znásilnění dobře znala.

Přesto to byl jediný způsob. Sestra Ariel nechala Nily, aby jí dali všechny informace, které potřebovala. Řekli jí, že musí ukázat „vnější znamení vnitřní změny“, aby prolomila kouzlo podřízenosti a přenesla svou loajalitu. Mluvili o mocné magii v prastarých kroužcích, které obsahují podřizovací magii. A čarodějná děvka před ní jako před oslem mávala mrkví − rychlý postup, soukromé lekce, být důležitá.

Vi na tom nezáleželo. Nedělá to pro sebe. Udělá to, protože v opačném případě se Bohokrál stane nesmrtelným. Vi se stane jeho zabijáckým mazlíčkem, morem, který zabije vše, co se mu postaví na odpor. Udělá to pro ty ubožáky, které zaživa požírali na bojišti. Udělá to, protože v opačném případě by Kylar zemřel, opravdu zemřel.

Ale on jí to nikdy neodpustí.

Prohrábla prsty Kylarovy vlasy. Jeho tvář vypadala chladně a klidně, odsuzovala ji. Může utéct, může se změnit, ale zaplatí za to Kylar a Elene.

Náušnice propíchla její levé ucho a kroužek se hladce spojil. Z té bolesti jí zvlhly oči. Slzy jí stékaly po tváři, když druhou náušnicí propíchla ucho Kylarovi.

Od hlavy až k patě ji zaplavila vlna horka. Cítila, jak se kouzlo podřízenosti scvrkává a rozpadá. V porovnání s náhlou touhou, kterou pocítila, to však nebylo nic. Zalapala po dechu. Ve své kůži, útrobách i páteři cítila Kylara. Uzdravoval se, ale byl tak ošklivě zraněný, až ji to bolelo. Když se dotkla jeho tváře, zabrněly ji prsty. Byl ještě pohlednější než dřív. Přála si, aby ji poznal. Přála se mu svěřit s pravdou o sobě, aby jí odpustil a miloval ji. Přála si, aby ji držel, dotýkal se její tváře, čechral jí prsty vlasy a…

Ta myšlenka zastínila úplně všechno, co kdy znala. Vi hrubě odstrčila Kylara ze svého klína a vrávoravě se postavila na nohy. Ten nával emocí byl příliš intenzivní, příliš velký, aby se v něm vyznala, a přesto jí nepřipadaly cizí. Nepřipadaly jí falešné. Měla pocit, jako by se její láska očistila, byla ohništěm rozdmýchaným v plameny. Vi ztěžka dýchala. Stěží se na Kylara dokázala podívat. Ale byla volná. Podřízenost zmizela.

Volná! Osvobozená od Bohokrále. Na podlaze se osamělý jezdec postavil trolovi. Vi vzala dýku a vrávorala ke svému otci. Sevřela jeho tělo a donutila ho postavit se. Zatřásla s ním.

* * *

„Otče! Otče!“ křičel někdo. Kdo by sakra tohle křičel na bojišti? Po chvíli si Garoth uvědomil, co to musí být, a probral se v trůnním sále k vědomí. Logan může pár vteřin počkat. Jestli nechce vědět, že je Jenine naživu, tak ať táhne do pekel.

„Otče,“ řekla Vi, „mohu se na něco zeptat?“ Určitě si přišla jen promluvit, protože se ho i přes kouzlo podřízenosti dotýkala.

„‚Otče?‘ Zrovna mám něco na práci, nevšimla sis?“

„Donutil jsi mě zabít Jarla? Mohla za to podřízenost?“

Usmál se. Ta lež přešla přes jeho rty tak snadno. „Ne, moulina. Udělala jsi to sama.“

„Och.“ Ten jediný zvuk jí vyšel ze rtů jako malá bublinka.

Garoth se zazubil a vklouzl zpátky do feraliho. Zařval k nebesům a pozvedl kosu. Logan jel přímo na něj, dokud se mu nesplašil kůň. Logan ho kopal a trhal uzdou, ale hřebec ho odmítal poslechnout. Otáčel se v zoufalém kruhu a narážel do těl. Když Garoth sekl obří kosou ve výšce, kde by Logana přesekl vedví, přijel k němu jeden z lovců čarodějů, co se ještě udrželi na koních. Vyskočil ze sedla a strhl Logana na zem. Kosa přesekla krky obou koní a zvířata se svalila ve dvou gejzírech krve.

Logan se odkulil a postavil na nohy. Lučištník vedle něj už natahoval luk. Vystřelil do jednoho Garothova oka a pak do dalšího. Garoth mrkl a nové oči nahradily staré. Nevšímal si toho. Logan stál, vzdorný, ale bezbranný. Garothovo další seknutí rozetne toho malého človíčka na dva…

Cosi horkého proniklo do jeho zad. Jednou, dvakrát, třikrát. Znovu a znovu. Zvedl feraliho ruce a šátral s nimi na zádech, nechápal, jak mohlo něco prorazit jeho tlustou kůži, ale v zádech žádné kopí nebo šípy neměl.

Ferali se potácel a Logan se k němu vrhl, aby mu zarazil meč do žaludku. Garoth si uvědomil, že to není ferali, kdo krvácí.

To on.

Slyšel pláč a najednou byl zpátky v trůnním sále.

Vi ho objímala a znovu a znovu ho bodala do zad, jako by si přála, aby se dýka dostala až k jejímu vlastnímu srdci.

Garoth poručil rukám a nohám, aby se pohnuly, ale z těch se staly jen prázdné hroudy masa. Jeho tělo umíralo (umíralo!), svět kolem něj černal…

Spustil kouzlo smrti. Byl to příšerný risk, když se pokoušel přenést své vědomí do cizího těla. Pokud to Khali dovolí, její cena bude nesmírná, ale on už neměl co ztratit.

Viry se vyřinuly z jeho paží a uzavřely Vi v lese černých prstů. Přitáhly si ji blíž.

Byl tak blízko! Fungovalo to! Cítil to!

A potom byl každý z virových prstů přeseknut blýskavou čepelí, která prolétla mezi Garothem a Vi. Viry, odříznuté od svého zdroje, ztuhly, praskaly a odpařovaly se v černý kouř. Garoth se otočil a spatřil nemožné.

Kylar byl naživu. Stál tam, rozsudek nad ním vepsaný v každém rysu, a v ruce svíral čepel z černého ka’kari. Pochopení se Garothem prohnalo jako přílivová vlna.

Požírač pohlcoval samotný život. Podpůrce život udržoval. Nebyl to jen prodloužený život nebo léčba. Byla to opravdová nesmrtelnost. Garoth měl šanci získat opravdové božství a nechal si je proklouznout mezi prsty. Roztřásl ho vztek plný bezmoci.

Pak Kylar ještě jednou pozvedl nad hlavu svůj meč z ka’kari.

* * *

Logan zarazil meč do netvorova břicha a trol zavrávoral. Padl na kolena, jako by najednou ztratil kontrolu nad svým tělem. Logan uskočil dozadu a jen těsně unikl rozmačkání. Nebyl si jistý, co se stalo, ale trolova reakce byla nepřiměřená zranění. Logan ho viděl, jak utržil mnohem horší rány, aniž by hnul jediným svalem.

Pohledy obou armád se upřely na Logana a bestii. Logan bodl znovu a pak potřetí, ale rány se zacelily hned, jak vytáhl meč.

Zatímco trol klečel, většina plátů kryjících břicho bestie se rozjela do stran − bublaly jako přeražený nos, jen stokrát hlasitěji. V mezeře se cosi tlačilo proti kůži, s lupnutím se vyboulila. Ve vteřině získala pevnou formu. Z trolova břicha se jako živý basreliéf vyloupla žena. Její tvář se zavlnila, objevila se ústa.

„Nedokážu s tím bojovat, Králi. Takový hlad. Jako v Díře. Nemůžu se zastavit, Králi. Podívej, co ze mě udělali. Ani se nejsem schopná nechat zabít, Králi. Tak hladová. Jako hlad po chlebu, Takový hlad.“

„Lilly?“ nechápal Logan. „Myslel jsem, že je to Garoth.“

„On je pryč. Mrtvý. Pověz, co mám udělat, Králi. Nedokážu se zastavit. Jsem tak hladová, že požírám sebe samu.“

Logan si uvědomil, že i v té krátké chvíli, co se z něj vysunul Garothův obličej, se trol scvrknul. Požíral se. Musel něco udělat, a rychle. Nedokáží ho zabít. Netvor si podvědomě hojil rány a Lillyina postava se začala ztrácet.

„Lilly!“ křikl na ni Logan. „Lilly, poslouchej mě!“

Vzpamatovala se a znovu se ukázala, i když tentokrát bez úst.

„Lilly, sněz Khalidořany. Sněz je všechny a uteč do hor. Rozumíš?“

Ale ona už byla pryč. Pláty zajely na své místo a trol se zvedl na nohy. Upřel oči na Logana a pozvedl kosu, veškeré stopy po Lilly zmizely.

Logan šel přímo k němu. „Chceš se napravit, Lilly? Vzpomínáš si na mě, Lilly?“ zeptal se Logan, doufal, že ji dokáže přivést zpět vyslovením jejího jména. „Chceš si zasloužit svou milost, Lilly? Nejsem snad tvůj král?“ Ferali zamrkal, zarazil se. Loganův hlas byl plný autority, o které ani netušil, že ji má. Ukázal na Khalidořany a vykřikl: „BĚŽ! POBIJ JE! NAŘIZUJI TI TO!“

Ferali znovu zamrkal. Pak se pohnul rychleji, než by ho kdy dokázal popohnat Garoth, a sekl paží do Khalidořanů za sebou. Logan se otočil a zjistil, že na něj hledí tisíce nevěřícných pohledů.

Logan Gyre, muž, který nařídil feralimu, aby přestal, a bestie ho poslechla.

Bitva se zastavila. Khalidořané a Cenarijci stáli na dosah a nebojovali. Ferali, teď dobrých třicet stop vysoký, si získal veškerou pozornost. Neotočil se. Prostě se rozpustil v jakousi želatinu, a když znovu nabyl tvar, čelil Khalidořanům.

Od meistera přilétla ohnivá koule a neškodně se odrazila od jeho kůže. Následovalo deset dalších a nic se nestalo. O vteřinu později ho zasáhl blesk a nechal po sobě jen lehce zčernalé místo na kůži. Ferali se přikrčil a napjal všechny svaly v těle. Veškeré zbraně a zbroje, které Garoth včlenil do jeho těla, vybuchly všemi směry, kyrysy, kusy kroužkových zbrojí, kopí, meče, válečná kladiva, dýky a stovky šípů se ve velkém kruhu zarazily do země.

Zářící bílý homunkulus vylétl z khalidorských linií a narazil do feraliho. Mezi vürdmeisterem a homunkulem se začal ohýbat vzduch, jako by se odrážel ve vybouleném zrcadle. Bublal směrem k feralimu.

Deset stop před feralim se otevřela trhlina z rudého ohně. Pekelný wyrm zaútočil. Ale jeho mihuli podobná hlava nic nezasáhla. Ferali byl neuvěřitelně rychlý. Pekelný wyrm se kroutil, rudočerná planoucí kůže se prodírala do reality, čtyřicet stop, padesát stop, šedesát, a jeho tělo se stále nezužovalo.

Logan slyšel rachot zbraní, které vyklouzly z ochromených prstů, když se titáni pustili do boje.

Ale bitva se smrskla jen na jeden další úder. Pekelný wyrm minul a ferali ne. Ohromná pěst rozdrtila wyrmovu hlavu, netvor popadl jeho tělo a jako bičem s ním šlehl do khalidorských linií za sebou. Roztrhalo se na bezkrevné rudočerné kusy, které na zemi syčely jako kapky vody na horké pánvi, zeleně se z nich kouřilo a potom zmizely.

Ferali se otočil ke Khalidořanům a z těla mu vyrazil tucet paží. Začal chytat vojáky jako nenasytné dítě sladkosti.

Pak si muži na obou stranách připomněli bitvu. Cenarijci si vzpomněli na své zbraně a Khalidořané na nohy. Odhazovali zbraně a štíty, aby mohli rychleji utíkat.

Ozval se křik, když se Khalidořané kolem feraliho rozutekli. Logan tomu nemohl uvěřit. Bylo to příliš neskutečné, aby to dokázal přijmout.

„Přeješ si, aby je někdo pronásledoval?“ zeptal se generál Agon. On a zakrvácený vévoda Wesseros se odněkud objevili. „Ne,“ zavrtěl hlavou Logan. „Ona nerozezná přítele od nepřítele. Náš boj skončil.“

„Ona?“ nechápal vévoda Wesseros.

„Neptejte se.“

Agon odjel, křičel rozkazy, a Logan se obrátil k muži, který ho strhl z koně. Nepoznával ho. „Zachránil jsi mi život. Kdo jsi?“ zeptal se.

Sethijka, která se mu celou bitvu držela po boku, Kaldrosa Wynová, předstoupila. „Můj pane, to je můj manžel Tomman,“ řekla s neskrývanou hrdostí.

„Jsi odvážný muž, Tommane, a to nepřeháním. Jaké odměny si žádáš?“

Tomman vzhlédl a v očích se mu zablýsklo. „Už jste mi dal víc, než si zasloužím. Vrátil jste mi mou lásku, pane. Je snad něco cennějšího?“ Natáhl ruku a jeho žena ho za ni vzala.

Cenarijské oddíly zaujaly čtvercové formace tak těsné, jak jen generálové dokázali zařídit, a přihlíželi masakru Khalidořanů. Tohle nebyl ústup. Tohle byl bezhlavý útěk. Zbytky obklíčení se rozpadaly, muži utíkali všemi směry. Ferali se jimi prodíral. Stal se hadem a převalil se přes celý úsek khalidorských linií. Ječící muži uvízli v jeho těle. Pak se stal drakem. Neustále si ponechával tucty paží. Pořád byl rychlý a hrozivý. Žalostné výkřiky přicházely ze všech stran a muži se v panice rvali mezi sebou. Někteří se krčili za ovčími zídkami, další se schovávali za kameny nebo šplhali do korun stromů na okraji pole. Netvor byl ale ve svém běsnění pečlivý. Sbíral muže úplně všude − ať už byli živí, mrtví nebo zranění, předstírali smrt, ukrývali se nebo bojovali − a požíral je.

Ne všichni Khalidořané uprchli. Někteří se otočili a bojovali. Někteří shromáždili své druhy a útočili s větší odvahou, než jakou Cenarijci považovali za možnou, nejspíš s ještě větší, než ukázali oni sami. Ale tváří v tvář takové hrůze byla jejich odvaha bezvýznamná. Odvážní i zbabělci, vznešení i prosťáčci, dobří i špatní umírali bez rozdílu. A Cenarijci je sledovali s pusou dokořán a nezapomínali, že v tom masakru mohli hrát hlavní rolí oni. Čas od času se někdo z Cenarijců zaradoval, ale k jeho výkřiku se nikdo nepřipojil. Ferali pokračoval v krvavé cestě, a přestože nepochytal všechny Khalidořany, vzdaloval se od cenarijských řad, jako by se bál, že podlehne pokušení.

Nakonec ferali pozřel poslední skupinu dostatečně velkou, aby mu za ten čas stála, a uprchl do hor. Cenarie byla buď požehnaná, nebo šťastná. Nebo měla Lilly nad bestií větší kontrolu, než Logan doufal. Ferali zamířil směrem, kde se stovky mil daleko nenacházely žádné vesnice.

V nastalém tichu někdo radostně vykřikl. V tu chvíli zůstal osamocen. Logan dostal nového koně, vyšvihl se do sedla a otočil se, znovu si uvědomil tisíce očí, co ho sledovaly. Proč se na něj všichni dívají?

Pak někdo znovu zajásal a úžasná myšlenka se provrtala do Loganova mozku: Vyhráli. Navzdory všem příkořím vyhráli.

Poprvé za měsíce Logan cítil, jak se mu koutky úst zvedají do úsměvu. A tím spustil lavinu a najednou se nikdo nedokázal přestat usmívat, jásat nebo se poplácávat po ramenou. Už nezáleželo na tom, pod čí vlajkou bojovali. Agonovi psi spojili všechny úrovně města Cenarie − bývalí zloději a strážní tu spolu stáli jako přátelé. Polámané pouto, které drželo pohromadě jejich zemi, se zacelovalo, když se Logan díval na shromážděnou armádu. Oni vyhráli. Cena bude nesmírná, ale postavili se síle monstra a magii boha a vyhráli.

Pokřik se nesl nad zvuky mečů a kopí rytmicky bušících do štítů.

„Co to říkají?“ křikl Logan na Agona, ale už ve chvíli, kdy se ptal, ta slova rozeznal. „KRÁL GYRE! KRÁL GYRE! KRÁL GYRE!“ Bylo to troufalé, byla to zrada, bylo to překrásné. Logan se v tlačenici rozhlížel po Terah Graesinové. Nikde ji neviděl. A pak se rozesmál.