62.

Lantano Garuwaši vyvedl své zakrvácené muže oslavující vítězství z jeskyní, jimiž prošli pod horami. V poslední jeskyni narazili na dvě stovky spících Khalidořanů. Jejich čtyři čarodějové byli nejhlouběji v jeskyni, pravděpodobně to tam považovali za nejbezpečnější místo, a zemřeli dřív, než někdo stihl vyhlásit poplach. Zbytek dezorientovaných Khalidořanů zabil víc vlastních spolubojovníků než Garuwašiho muži.

Ve světle rodícího se dne se sa’ceurai objevili v jihovýchodním cípu Pavvilova háje. Na opačných stranách pláně se utábořily dvě armády. Garuwašiho překvapilo, že bojovníci, na které v jeskyních narazil, pocházeli z Khalidoru. Protože boj se měl odehrát na jejich vlastním území, očekával, že tu rezervy ukryjí Cenarijci. Pokud muži v jeskyni byli jen jedni z mnoha, Bohokrál klidně mohl mimo dohled Cenarijců poschovávat pět tisíc mužů a do deseti minut je povolat na bojiště.

To málem stačilo, aby se Garuwaši stáhl. Vypadalo to, že pokud nemají Cenarijci v rukávu ještě lepší triky, Khalidor se na stálo stane severním sousedem Ceury.

I tak to bude poslední letošní bitva. Pokud Garuwaši uvidí její výsledek, bude vědět, zda se rebelům podařilo přeskupit, nebo jestli je všechny pobili. Sledovat z první ruky khalidorskou bitevní strategii by mu mohlo jednoho dne zachránit život.

„Ať se muži rozptýlí,“ rozkázal holohlavému kapitánovi Otaru Tomakimu. Zamířil k ústí jeskyně a vpletl si do vlasů čtyři černé kadeře, udělal to s rychlou precizností, kterou si osvojil dlouholetou praxí.

„Asi nemůžete uvěřit svému štěstí, Mistře války,“ poznamenal Tomaki.

Garuwaši pozvedl obočí.

„Je přímo támhle, pane,“ ukázal Tomaki.

Necelých tri sta kroků od nich uviděl Garuwaši skrze stromy obra, jak sbíhá z kopce k bojišti. Mířil k táboru Cenarijců. Ohlédl se přes rameno. Garuwaši chvíli kvůli stromům nevěděl proč. Pak se od kopce přiřítili čtyři khalidorští kavaleristé.

Obr si uvědomil, že ho dostihnou dřív, než se dostane k úpatí kopce. Zastavil se a vytáhl meč.

„Bohové ho poslali do našich rukou,“ řekl Garuwaši. „Až zabije jezdce, uvidíme, zda ten obr bude soupeřem pro Lantana Garuwašiho.“

* * *

„Ty zajistíš tunel do zámku,“ zašeptal Kylar. „Až po mně půjdou, budeme si muset pospíšit.“

„Co chceš udělat?“ zašeptala Vi.

Přiváděli dalšího vězně. Tenhle se šoural klidně jako jehně.

„Prostě jdi,“ sykl Kylar.

„Já nejsem žádnej podělanej poskok,“ odsekla Vi a nebezpečně zvedla hlas.

„No dobrá. Udělej, co musíš,“ pokrčil Kylar rameny.

Vi mu věnovala zlostný pohled − a odešla.

Kylar čekal. Meisteři se tiše dohadovali, než z vězně strhali oblečení, aby usnadnili jeho pozření. Kylar netušil, co by s tím mohl udělat. Všechno muselo jít podle plánu. To znamenalo čekat, až Vi zajistí tunel. Znamenalo to nechat vězně zemřít.

Protivilo se mu to. Ale čekal. Sakra, bojuj. Nic víc od tebe nepotřebuji. Ale nahý vězeň nic nedělal. Beze strachu zíral na třesoucí se masu na zlatém oltáři.

Proč nebojuješ? Stejně ti neudělají nic horšího, než že tě zabijí.

V poslední chvíli muž vydal přidušené zajíknutí a pokusil se zastavit, ale lano uvázané kolem krku ho strhlo dopředu. Narazil do netvora a zaječel. Zaříkání znovu získalo na síle a meisteři, kteří se v cípech lodrikarské hvězdy zaříkání neúčastnili, sledovali, jak je muž požírán. Tentokrát to proběhlo ještě rychleji.

Kylar se zcela zahalil, ka’kari se přes něj přetáhlo jako obnošená tunika. Rozběhl se k oltáři za zpívajícím meisterem.

Jakmile vstoupil do kruhu ohraničujícího lodrikarskou hvězdu, kůže ho začala pálit od silné magie ve vzduchu. Projel jím výkřik Khali, hlas beznaděje, sebevraždy, hanby a korupce.

Další krok a skočil, udělal přemet nad oltářem a bestií na něm připoutanou. Jako by proskočil bleskem. Jehly ho bodaly po celém těle, vstřikovaly energii do jeho žil. Když míjel netvorovu zdeformovanou šedou hlavu, hmátl po diamantech.

Vyklouzly z netvory kůže tak hladce, jako by byla z másla. Přistál na druhé straně oltáře, diamanty zahodil jako dva žhavé uhlíky. V další vteřině už byl mimo hvězdu a skákal na zeď, která byla posetá runami vytesanými dost hluboko, aby se po nich dalo šplhat. Ať už se mělo stát cokoliv, měl v úmyslu z tohohle pekla vypadnout a neviditelný to sledovat shora.

Meisteři kolem hvězdy nejistě otevírali oči. Netvor stále požíral vězně, ale magie se ve vzduchu vznášela jako kroutící se chapadla medúzy. Neměla kam odejít.

Meisteři jeden za druhým přestávali zaříkat. Všichni se otočili ke Kylarovi a zírali na něj, pusy dokořán, jako by právě uviděli něco neskutečného.

Oni mě vidí! Kylar se ke zdi přitiskl jako pavouk, tváří k nim, ruce a nohy vklíněné do puklin, čekal na první útok.

Ticho přerušil zvuk trhajícího se železa a hrdelní, téměř lidský řev. Netvor, kvůli prodlouženým zádům teď připomínal housenku, se otřásl a zbytek řetězu pukal jako pražená kukuřice. Kylar byl zapomenut.

Netvor se postavil na šesti lidských rukou, vyrazil po meisterovi a srazil ho na zem. Šest paží rozervalo meistera na kusy a narvalo jeho údy do svého těla. Malé tlamy pracovaly, byly lepší než jakékoli lepidlo. Od netvorovy kůže se odrazila ohnivá koule. Nebyla ani tak zablokovaná jako odkloněná. Ohnivá koule neztratila rychlost ani nezpůsobila žádnou škodu.

Následovaly ji tři další koule ohně, každá odlétla stranou a narazila do zdi nebo podlahy. Meisteři se překřikovali. Jedna čarodějka vyběhla po schodišti, které se zvedalo z hlubin. Netvor vyrazil za ní, ale neběžel po schodech, seknul po ní přes kruhovou místnost. Pokoušel se ji chytit. Přimáčkla se zády ke zdi, couvala před nataženou paží, jak jen to šlo.

Stačilo to. V té výšce na ni netvorova paže nemohla dosáhnout. Začala se posouvat podél zdi. Kylar si myslel, že unikne, ale netvor klesl k zemi. Sklonil své ruce-nohy. Pod povrchem kůže se dlouhé pažní kosti přesouvaly, jedna za druhou, do ruky, která by na ženu dosáhla. Dlaň se oddělila a sklouzla stranou, každý nový úsek zapadl na místo s nepříjemným vlhkým zvukem vykloubených a znovu nahozených kloubů. Během chvilky se délka paže zečtyřnásobila. Netvor chytil ženu a vtáhl ji do sebe. Její křik utichl v tlumené bublání.

Netvor se otočil a přimáčkl další tři meistery ke zdi. Zarazil se, aby se jeho malá ústa prokousala jejich oblečením a masem. Čtvrtý čaroděj chytil jednoho meistera za ruku, snažil se ho odtáhnout. Nohou se zapřel o netvorovu kůži. Přestože se zdálo, že si ho netvor nevšiml, jeho kůže jako by měla vlastní mysl nebo alespoň neustálý hlad. Meister netáhl ani vteřinu, když vytřeštil oči. Trhl sebou, ale jeho noha uvízla v netvorově kůži. Upadl na záda, vřískal. Na okamžik to vypadalo, že se uvolní, i když ho to bude stát chodidlo.

Netvorův bok se jednou otřásl, jako když se kůň oklepe kvůli mouchám, a zvlněná, zubatá kůže se přehrnula přes meisterovu nohu až ke kotníku. Další otřes a dosáhla poloviny lýtka. Ještě jeden a netvor požíral čtyři meistery.

Takové rozptýlení Kylar potřeboval. Odrazil se od zdi a rozběhl se jižním tunelem do hradu. Minul zakrvácená těla čtyř meisterů, které z cesty odklidila Vi. Tu našel stát před impozantními dubovými vraty, jak se přehrabuje v měšci mrtvého strážného. Bezstarostně se usmíval. Podívala se na něj vytřeštěnýma očima.

„Kurva, Kylare, ty celý záříš.“

„Tam dole to bylo úžasné,“ řekl, zapomněl, že by měl být neviditelný.

„Ne, chci tím říct, kurva, Kylare, ty celý svítíš.“

Kylar sklopil zrak. Vypadal, jako by hořel, samá zeleň a purpur v magickém spektru a ohnivě rudá ve viditelném. Proskočil skrz středobod jejich magie, bylo jí příliš, aby ji ka’kari dokázalo pohltit. Krvácel přebytečnou magii a ta vypadala jako světlo.

Bez přemýšlení se pokusil ka’kari zatáhnout zpátky. Pro jeho glore vyrden to bylo jako napít se roztaveného olova. „Au! Au!“

„Zabil jsi to?“ zeptala se Vi.

Kylar se na ni podíval, jako by se zbláznila. „Viděla jsi, co ta − ta věc dělala?“

„Ne. Poslouchala jsem rozkazy a zajišťovala tunel.“ Vi, uvědomil si Kylar, dokáže být pořádně otravná. „Ne že by to bylo nějak výjimečně užitečné, protože tu není žádný klíč. Museli se bát té − té věci,“ napodobila ho. „Teď se budeme muset vrátit. Doporučovala bych plížení, ale ty teď vypadáš jako živá pochodeň.“

Kylar se prosmýkl kolem Vi a položil dlaně na okraj dubových dveří, jednu nad druhou.

„Co to děláš?“ zeptala se.

Bohové, dveře byly tlusté. Když už nemohl magii přijímat, nemohl by usměrnit její uvolnění? Cítil hučení unikající magie. Podíval se dolů a uviděl otvory stejné velikosti a tvaru jako dlaně, jak se propalují skrz tlustá dubová vrata a železné panty.

Kylar polkl − jak jsem to sakra udělal? − a zatlačil na dveře. Nepovolily, dokud nepoužil sílu Talentu, pak se pomalu otevřely, vytočily v pantech a spadly na podlahu.

Kylar prošel. Když ho Vi nenásledovala, otočil se. Stála tam a ve tváři měla tak ohromený, zmatený a výmluvný výraz, že hned věděl, co se chystá říct.

„Co jsi sakra zač?“ zeptala se Vi. „Hu mě nikdy nic podobného neučil. Hu nic takového ani neznal.“

„Jsem obyčejný wetboy.“

„Ne, Kylare, já nevím, co jsi, ale nic obyčejného to nebude.“

63.

„Proč mi odpíráte mé královské oblečení?“ chtěla vědět dívka. Princezna nosila šedé, o několik velikostí větší šaty a vlasy si stáhla do jednoduchého ohonu. Bohokrál jí odmítl dát i hřeben.

„Věříte ve zlo, Jenine?“ Garoth seděl na okraji Jeniny postele v severní věži. Rozednívalo se, začínal den, kdy konečně zmasakruje cenarijský odpor. Bude to dobrý den. Měl skvělou náladu.

„Jak bych mohla sedět ve vaší přítomnosti a nevěřit?“ odsekla. „Kde jsou mé věci?“

„Překrásná žena nutí muže dělat hrozné věci, má lady. Dělám to pro vás, abych vás ochránil před znásilněním. Zlomit vás tak rychle, to by mě netěšilo.“

„Nemáte snad kontrolu nad svými muži? Jaký vy jste bůh? A jaký král?“

„Já nemluvil o svých mužích,“ řekl tiše Garoth.

Zamrkala.

„Zaujala jste mě. Takovým jako vy říkáme yushai. Znamená to život, oheň, ocel a radost ze života. V mých ženách už jsem to uhasil, a proto vás držím v ústraní a zakazuji vám vhodné šaty. Proto se ukájím na vašich dvorních damách − abych vás ochránil. Budete mou královnou a budete se mnou sdílet lože, ale ne hned.“

„To nikdy!“

„Vidíte? Yushai.“

„Táhni do pekel,“ zasyčela Jenine.

„Nejste vy prokletá žena? Má rodina bude už třetím královským rodem, ke kterému budete patřit − a těm předchozím se nedařilo příliš dobře, že ano? Váš manžel vydržel − jak dlouho − hodinu?“

„Při Jednom a při Stovce,“ řekla, „nechť je vaše duše vykázána do propasti. Nechť je každé ovoce, kterého se dotknete, shnilé a prolezlé červy. Ať vás děti zradí…“

Vrazil jí facku. Chvíli si mnula čelist, mrkala uslzenýma očima.

Pak pokračovala: „Ať…“

Udeřil ji znovu, silněji, a ucítil nebezpečné vzrušení v rozkroku. Zatracená Khali.

Chystala se na něj plivnout, když jí sevřel ústa viry.

„Nikdy nezkoušej muže dohnat dál, než dokážeš vydržet. Rozumíš?“ varoval ji.

Přikývla, oči vytřeštěné, jak se jí po kůži plazily viry.

Viry ji propustily. Garoth Ursuul si zklamaně povzdechl, zapudil Cizince. Jenine vypadala vystrašeně.

Dobře. Možná ji to naučí obezřetnosti. Když mu Neph princeznu dal jako dar a omluvu za to, jaký zmatek v Cenarii panuje, okamžitě Garotha okouzlila. Nejprve ji poslal do Khaliras s karavanou, která vezla nejlepší kořist, ale nedokázal ji dostat z hlavy. Nařídil, ať ji přivedou zpátky. Byl to šílený risk. Pokud Cenarijci zjistí, že je naživu, a osvobodí ji, získají legitimního vládce. A tahle dívka by vládnout dokázala, kdyby dostala příležitost a měla trochu štěstí. Byla nebojácná.

„Zpátky k mé otázce, Jenine. Věříte ve zlo?“ zeptal se Bohokrál. Bude lepší zaměstnat mysl, aby tenhle rozhovor pro Jenine neskončil v slzách a pro něj znechucením nad sebou samým. „Někteří lidé považují za zlo, když moji vojáci v noci zabuší na dveře, vyptávají se muže, kde je jeho bratr, a zastrašují ho, aby to vyzradil. Nebo když žena zahlédne na ulici plný měšec a vezme si ho. Já se vás neptám, jestli věříte ve slabost, která zraňuje ostatní. Ptám se, zda věříte ve zlo, jež vyzdvihuje zkázu a zvrácenost. Ve zlo, které pohlédne dobru do tváře a plivne mu do ní.

Víte, když zabiji jednoho ze svých potomků, není to zlo. Chápu, že když vytrhnu tlukoucí srdce z hrudi mladého chlapce, vzbudím tím v ostatních takový strach, že mě to učiní víc než člověkem. Činí mě to nezpochybnitelným a nevyzpytatelným, činí mě to bohem. Zajistím si tak vládu a své království. Když chci obsadit město, ženu před sebou obyvatele okolních vesnic. Pokud se proti mně město rozhodne použít válečné stroje, zabije jako první své přátele a sousedy. Brutální? Ano. Ale zlé? Jeden by mohl říct, že tím zachráním životy, protože město se pak obvykle vzdá. Nebo když začnu katapultovat živé zajatce do města. Divila byste se, co jednoduchý zvuk pronikavého křiku zakončený žuchnutím provede s vojáky, když ho zopakujete každých třináct minut. Nemůžou si pomoci a čekají a přemýšlejí − znám ten hlas? Ale tím odbíhám od tématu. Víte, já nic z toho za zlo nepovažuji. Naše společnost spočívá na základech Bohokrálovy moci. Pokud Bohokrál nemá absolutní moc, všechno se zhroutí. Pak přijde chaos, válka, hladomor a nákazy a nic z toho nebude rozlišovat mezi vinnými a nevinnými. Vším, co dělám, to odvracím. Trocha brutality je jako nůž chirurga, který zachraňuje život. Má otázka je, jestli věříte ve zlo posedlé svou vlastní ryzostí? Nebo každé jednání přinese i nějaké dobro?“

„Proč se mě na to ptáte?“ nechápala Jenine. Zbledla jako stěna. Získala by tak khalidorské vzezření, nebýt náznaku zelené.

„Já vždycky hovořím se svými ženami,“ řekl Bohokrál. „V prvé řadě jen šílenci mluví sami se sebou. A za druhé tu je stále šance, že i žena může mít vlastní pohled na věc.“

Předhodil jí návnadu a odměnou mu bylo, že získala zpátky část svého yushai. Připomínala mu matky Doriana a Mobura.

„Myslím si, že zlo má své nositele,“ řekla Jenine. „Myslím, že dovolujeme zlu, aby nás využilo. Nezáleží na tom, jestli si myslíme, že to, co děláme, je dobré nebo zlé. Pokud se podrobíme jeho vůli a později toho litujeme, může toho využít, abychom sami sebou opovrhovali. Cítíme-li se potom dobře, okamžitě nás využije pro svůj další cíl.“

„Jste zajímavé děvče,“ řekl Garoth. „Takový názor jsem nikdy neslyšel.“ Nelíbilo se mu to. Snižovalo ho to na pouhý nástroj, ať už vědomý nebo nevědomý, ale stále spoluvinný. „Víte, tohoto trůnu jsem se málem vzdal. Málem jsem odvrhl možnost stát se pokračovatelem bohů.“

„Opravdu?“

„Ano, dvakrát. Poprvé, když jsem byl princem, a podruhé, když jsem se stal otcem. V obou případech mě zpátky přivedla síla. Non takuulan. ‚Nebudu sluhou.‘ Víte, mám syna jménem Dorian. Připomínal mi mé mladší já. Viděl jsem ho, jak se odvrátil od božství, stejně jako jsem to kdysi málem udělal já.“ Odmlčel se. „Stála jste někdy hodně vysoko a přemýšlela, jestli máte skočit?“

„Ano,“ řekla Jenine.

„Tak jako každý,“ řekl Garoth. „Stála jste tam někdy s někým jiným a napadlo vás, že byste ho strčila dolů?“

Zděšeně zavrtěla hlavou.

„Nevěřím vám. Nevadí. S Dorianem to bylo stejné. Myslel jsem, že ho mohu postrčit. Tak jsem to udělal. Ne proto, že by mi to pomohlo, ale prostě proto, že jsem mohl. Vložil jsem do něj svou důvěru a on mě téměř odvrátil od mého božství − a tak jsem ho zradil tím nejhorším způsobem, jaký jsem si dokázal představit. Tehdy jsem se k nejryzejšímu zlu dostal nejblíže.

Víte, v mých očích svět skrývá dvě mystéria. Zlo je to první a láska druhé. Viděl jsem lásku vyprchat, směšně přehánět, viděl jsem ji zvrácenou, falešnou a zrazenou. Láska je křehká, pomíjivá věc. Je nad mé chápání. Láska je slabost, která někdy dokáže triumfovat nad naší silou. Jak matoucí. Co si o tom myslíte vy, Jenine?“

Tvář měla jako z kamene. „Já o lásce nic nevím.“

Odfrknul si. „To je v pořádku. Jedna zajímavá myšlenka je mnohem víc, než jsem dostal od většiny svých manželek. Moc je děvka. Když ji konečně dostanete, uvědomíte si, že svádí všechny muže v dohledu.“

„A jaký má všechna vaše moc účel?“ řekla Jenine.

Svraštil obočí. „Cokoliv si budu přát?“

„Řekla bych, že právě to je váš problém.“

„Teď mluvíte s nadhledem, jaký bych očekával u ženy. To jest se žádným.“

„Děkuji za potvrzení.“

Ach, ona je opravdu tak chytrá, jak o se ní tvrdí. Překvapilo ho, když se doslechl, že žádá o knihy. Bude lepší nenechat ženy číst. „Rádo se stalo. Kde jsem to skončil?“

Odpověděla mu, ale on ji neslyšel. Právě se něco stalo s Tenserovým ferali. Cítil to skrze magickou pavučinu, kterou rozprostřel po hradě. Ať už to způsobilo cokoliv, bylo to silnější, než by čekal.

„Řekl bych, že tu nejste šťastná, a proto vás posílám do Khalirasu,“ řekl a zamířil ke dveřím. „Pokud pošlete nějakou zprávu nebo se pokusíte o útěk, shromáždím všechny vaše přátele a stovku nevinných a zabiji je.“ Přešel pokoj a divoce ji políbil. Rty měla chladné a naprosto netečné.

„Sbohem, má princezno,“ řekl.

Za dveřmi se zastavil, dokud neslyšel, jak se rozplakala. Pak zašustily pokrývky, když se vrhla na postel, a jemu na mysl vytanulo Loganovo jméno. Musí ohledně něj vydat rozkazy. Pokud Jenine zjistí, že je Logan naživu, nikdy se Garothově vůli nepodvolí. Tah v pavučině ho volal, ale on zůstal stát. Ženský pláč pro něj obvykle nic neznamenal, ale dnes… Obracel ty city jako podivně zbarvený kámen. Byla to vina? Výčitky? Proč měl nesmyslnou touhu omluvit se?

Zajímavé. Později se nad tím bude muset zamyslet. Až bude Jenine daleko, v bezpečí.

Nařídil šesti mohutným horalům z Bohokrálovy gardy, aby ji bezodkladně odvedli do Khalidoru, a zamířil po schodech dolů.

64.

Feir za rozbřesku pátral v cenarijské armádě po Solonovi a Dorianovi. Nenašel ani jednoho. Když se zeptal, proč tu není posádka z Kvílivých větrů, hrabě jménem Rimbold Drake mu pověděl o masakru a podělil se s ním i o své obavy. Pokud Khali dokázala povraždit veterány, co se stane, když ji přivedou sem?

Zoufalý Feir pobíhal po táboře. Nesl jedinou možnou spásu téhle ignorantské armády. Vše jen zhoršovalo, že neměl dar Vidění, tedy žádný, co by stál za řeč. Viděl vlákny magie, když se nacházel dost blízko, jako by se díval přes ladešianské zvětšovací sklo, ale když jste postavili muže, třeba i tak Talentovaného jako Solon, padesát stop daleko, Feir nespatřil nic víc než mihotavé chvění.

Po několika horečnatých dotazech narazil na dva mágy − manžele, oba velmi Talentované, léčitele. Tvrdili mu, že v celé armádě neviděli nikoho s výrazným Talentem. Ale pak se Tevor beznadějně rozhlédl kolem − a ztuhl.

„Drisso?“ řekl.

Přišla k němu a podala mu ruku. Oba upřeli pozornost ke kopci pár set kroků od armády.

„Přidej k nám svou moc a my prodloužíme tvůj pohled,“ řekla Drissa Feirovi. Udělal to, přestože byl nervózní, že se podřizuje, když nese Curoch, a kopec najednou zaplál světlem.

Muži byli příliš daleko, aby Feir rozeznal jejich tváře, a dávali si pozor, aby nebyli příliš na očích, ale jejich Talenty zářily, vzory stejně nezaměnitelné jako oční sítnice. Feir muže znal, mnohokrát se s nimi přel. Na kopci stálo šest nejmocnějších mágů ze Sho’cendi. Feir dobře věděl, proč sem přišli.

Ti bastardi nepochybně věřili, že jim Curoch patří. Ale oni by meč ovládnout dokázali, na rozdíl od něj. Kdyby jim Curoch přinesl a vydal jim ho, mohl by kterýkoliv z nich spálit celou khalidorskou armádu. Feir neměl Solonovu výřečnost, ale s Curochem v ruce by to jeho olověný jazyk mohl zvládnout.

Proto se nejistě rozjel za svými bratry na koni, kterého mu půjčil Nile, a modlil se, ať se k nim dostane dřív, než se armády srazí. Když se mu to podaří, cenarijská armáda by mohla zvítězit beze ztráty jediného muže.

Stezka ho zavedla do rokle mimo dohled mágů, kde brzy narazil na khalidorské jezdce. Lučištník pod ním zabil koně a pak si pro něj přišli s kopími, nechtěli plýtvat šípy na opěšalého jezdce.

Teď byli tři z nich po smrti a před Feirem vyvstal mnohem větší problém. Za Khalidořany se objevili sa’ceurai. Neuvěřitelné.

Proto se při souboji s posledním jezdcem snažil dostat na dohled mágů. Bohové! Nebyli ani sto kroků daleko. Jestli Feira uvidí, ani tisíc sa’ceurai je nezadrží, až si půjdou pro Curoch.

Sa’ceurai Feirovi nedovolili prolomit své řady. Byli příliš disciplinovaní. Soudili ho podle toho, jak bojoval, a sa’ceurai měli přesnou představu, jak by měl muž bojovat.

Cesta meče měla svébytná pravidla boje. Ukládala před každou bitvou přijmout možnost, že můžete zemřít, a pohrdat smrtí tak dlouho, dokud nebudete moci zemřít čestně. Za nejlepší úder považovali sa’ceurai ten, který se nepříteli zasadí zlomek vteřiny před tím, než vás zasáhne smrtící útok.

Podle Feirova názoru to bylo v pořádku a praktické, protože patřili mezi nejlepší šermíře a rozdíly mezi nimi byly velmi malé. Pokud se příliš obáváte zranění, nikdy se neodvážíte k útoku, kterým byste zabili toho nejlepšího. A když se budete bát, zemřete a − což bylo podle ceuranské mentality ještě horší − prohrajete. Vzbuzovalo to strach.

Zabít tři jezdce nebyl nijak výjimečný výkon. Veterán kavalerie měl cenu deseti pěšáků. Ale opěšalý mág nebyl obyčejný pěšák a Feir bez výčitek využíval magii, aby s ní první tři jezdce zabil. Věděl, že dokáže zabít i čtvrtého, co na něj najížděl, ale otázkou bylo jak. Jaký dojem chtěl na tyto mistry meče udělat? Pro Ceurana byl boj způsobem komunikace. Muž mohl klamat slovy, ale jeho tělo říkalo pravdu.

Feir zastrčil Curoch do pochvy − to byl další problém, který bude řešit později − a rozběhl se proti jezdci na straně jeho dřevce. V bitvě by jezdec nechal svého horského poníka, aby Feira rozdupal, ale Feir si byl jistý, že ho chce zabít sám. A… tady!

Khalidořan se naklonil do strany a pozvedl deset stop dlouhý dřevec. Feir vyskočil do vzduchu. Nebyl to nijak vysoký skok, ale Khalidořan jel na dvanáct dlaní vysokém horském poníkovi a ne na osmnáct stop vysokém alitaeranském hřebci. Feirův výskok s otočkou ho dostal nad dřevec, chodidlem zasáhl jezdcův obličej.

Feir si ve chvíli střetu uvědomil dvě věci. Za prvé − ceuranští rolníci, kteří kop vymysleli, aby shazovali jezdce ze sedla, to asi nikdy nezkoušeli u cválajícího koně. Za druhé − něco prasklo a nebyl to Khalidořanův krk.

Spadl na zem. Když vstal, jeho kotník zaječel bolestí a před očima se mu roztančily černé tečky. Nesměl však ukázat slabost, ne před sa’ceurai. Teprve vstával, a už kolem něj uzavřeli kruh. Jeden z nich zkontroloval Khalidořana, byl připravený dorazit ho nožem, ale jezdec byl mrtvý.

Feir nadutě stál v nastalém tichu, silné ruce založené na hrudi, ale u srdce ho mrazilo. Mezi ním a mágy na kopci byla jen jedna římsa z pevného kamene. Kdyby se mohl pohnout o deset kroků a vyvolat Talent, všimli by si ho i přes stromy. Ale on deset kroků udělat nemohl. Nezvládl by ani pět.

Za kruhem napřažených mečů a založených šípů nějaký muž kontroloval každou mrtvolu. Všude ve vlasech měl vpletené kadeře mrtvých protivníků. Většina jich byla přivázána na obou koncích − zabití sa’ceurai − ale další byly upevněné jen k vlasům − cizinci. Kruh železa se otevřel a Lantano Garuwaši se podíval na Feira.

„Převyšuješ nás a bojuješ jako nephilim, přesto jsi svůj meč nesmočil v krvi těchto psů. Kdo jsi, obře?“ zeptal se Lantano Garuwaši.

Nephilim? Feir doloval z paměti vše, co věděl o Ceuře. Díky bohům toho bylo dost. Většina mistrů meče hodně přednášela o Ceuře, protože nemálo z nich byli ceuranští vyhnanci, kteří sloužili na špatné straně jedné z mnoha neustálých válek. Ale nephilim? Cesta meče. První muži vykovaní − ze železa? Duší muže je jeho meč…

Já nemůžu bojovat! Kulhám! Lantano Garuwaši mě viděl bojovat a chce prokázat, že je lepši než tenhle „obr“.

O to tady jde! „Oni byli hrdiny a velikány dávných časů.“ Nephilim byly děti zrozené smrtelnou ženou a počaté syny bohů. Nebo to byl Bůh? Zatraceně, nedokázal si vzpomenout, jestli jsou Ceurané polyteisté. No, prostě bude muset nábožensky mlžit.

„Nemusíš se bát,“ řekl Feir.

Viděl, jak přes kruh kamenných tváří přelétlo zděšení. Kdo se odvážil tvrdit, že se Lantano Garuwaši bojí? Feir usoudil, že pokud bude dál takhle blufovat, mohl by klidně bojovat s pouhým jílcem.

Řeč jílce… teď možná nastal správný čas, aby Curoch předvedl své triky. Část latentní magie Curochu umožňovala, aby převzal tvar, jaký si jeho vlastník přeje. Některé jeho části se nikdy nezměnily, ale mohlo by to stačit, aby se tím potvrdila Feirova nečekaná role Božského posla. Kdysi četl o meči, jehož podoba by se teď hodila, proto si přál, aby Curoch přijal ten správný tvar − Nic víc udělat nemusí?

Pomalu vytáhl meč a nespouštěl z Lantana Garuwašiho oči, dokud Ceuran nesklopil zrak. Muži v kruhu třeštili oči, lapali po dechu, padaly jim brady − a to byli elitními bojovníky Lantana Garuwašiho!

Feir sledoval jejich pohled. Curoch nejenže pochopil, jaký typ meče od něj Feir očekává, on ten meč přímo znal. Feir si představoval, že meč „s nebeským ohněm po délce čepele“ znamená, že zbraň je z kvalitní zdobené oceli nebo že ji pokrývají rytiny ohně. Jiný překlad zněl „s nebeským ohněm na čepeli“. Curoch si zvolil ten druhý.

Dva draci, Feir se na ně nemusel dívat, aby v nich poznal dvojčata, každý lehce odlišný, byli vyryti na každé straně čepele. Oba směrem k hrotu chrlili plameny. Ale oheň nebyl vyrytý. Byl to oheň uvnitř meče. V místě, kde hořel, byla čepel průhledná jako sklo. Jako by Feir držel hořící prut. Meč si udržel stejnou délku, ale oheň uvnitř sílil a slábl v závislosti na − Feir netušil, na čem to záleží, ale právě teď draci vydechli plamen až ke hrotu, tři a půl stopy vzdálenému od jílce, a oheň potom odumřel.

Feir vypadal ohromeně, ale výrazy na tvářích sa’ceurai se spíš blížily božskému vytržení. Jen tak tak se mu podařilo vymazat okouzlený výraz z vlastní tváře, než se oči obrátily zpátky k němu.

Lantano Garuwaši vypadal, jako by dnes poprvé v životě pocítil bodnutí strachu. Pak to zmizelo a on jako jediný mezi svými muži vypadal rozčíleně. „Proč by nephilim nesl Ceur’caelestos?“ Meč nebes. Feir najednou pojal podezření, že Curoch tu podobu přijal až příliš snadno. Jako by přesně věděl, jak má vypadat. Co když nepředstírá, že je Ceur’caelestos, co když jím opravdu je?

Nevytvořil jsem působivou čepel. Já vytvořil nejsvatější artefakt, jaký jeho lidé znají. Jak se z tohohle vyvléknu? Na tom už nezáleželo. Bylo příliš pozdě přestat.

„Jsem pouhý služebník. Přinesl jsem ti zprávu, Lantano Garuwaši, pokud jsi dost dobrý sa’ceurai, abys ji přijal.“ Feir svůj hlas proložil magií, změnil ho, dodal rezonanci a hloubku, aby se lépe hodil pro hlas nebes. „Leží před tebou cesta. Bojuj s Khalidorem a staň se velkým králem.“ Nebyl to nejskvělejší vzkaz od boha, ale dostatečně stručný, aby ho nezničil Feirův nedostatek výřečnosti. Doufal, že díky dodanému tónu a síle hlasu bude vzbuzovat strach.

Ale Garuwaši nevypadal vystrašeně. Pomalu tasil meč. Ochable mu visel v ruce. Feir si příliš pozdě uvědomil svou chybu. Proč nabízel zrovna tuhle odměnu? Tvrdil Garuwašimu, že se stane králem, ale to bylo pro syna rolníka vyloučené. Jeho meč byl z obyčejného železa; otlučená, ubohá věc, kterou svíral se zuřivou pýchou, přestože ho tak hluboce zahanbovala.

Železný meč nebude nikdy vládnout. Meč nelze vyměnit. Meč je pro sa’ceurai jeho duší. Pro Ceurany to nebyla abstrakce. Byla to skutečnost.

To ostré, ubohé železo nemilosrdně obviňovalo Feira ze lži. Garuwašiho sevření na jeho duši zesílilo, hrot meče se vzdorně zvedl. Muži v kruhu dál svírali v rukou zbraně, ale luky už nebyly napnuté a meče byly zapomenuty. Sa’ceurai vypadali, že se jim tento okamžik navěky vpálí do paměti. Jejich Mistr války, největší sa’ceurai všech dob, čelil nephilimovi ozbrojenému legendárním mečem − a Lantano Garuwaši neukázal ani náznak strachu.

„Pokud jsem dost dobrý sa’ceurai?“ zopakoval Lantano Garuwaši. „Raději zemřu, než abych přijal tenhle výsměch, přestože pochází od bohů. Budu dost dobrý sa’ceurai, abych zemřel mečem nebes, nebo budu dost dobrý sa’ceurai, abych zabil božího posla.“

Pak zaútočil s rychlostí, která z Lantana Garuwašiho udělala legendu.

Feir nemohl bojovat. Bít se s tím mužem jen s jednou zdravou nohou by byla sebevražda. Zablokoval Garuwašiho první útok, pak se natáhl magií a přitáhl ho k sobě.

Ceuran do něj narazil a muži kolem se mačkali jeden na druhého, meče zkřížené, tváře dělilo jen pár palců. Curoch − nebo klidně Ceur’caelestos − se probral k životu. Draci vydechli oheň až k samotnému hrotu.

Feir dokázal myslet jen na to, že jeho ruce musejí být silnější než Garuwašiho. Kdyby Ceuran bojoval z větší vzdálenosti, Feira by zabil, ale na dosah svých silných rukou měl Feir šanci. Jenže než mohl jeden z mužů cokoliv udělat, začal Garuwašiho meč mezi nimi žhnout. Mohlo to trvat jen vteřinu, ale v té vteřině oba muži zapomněli na svůj bojový výcvik. Jen tu stáli, snažili se navzájem vyvést z rovnováhy. Oba ignorovali to, na co se zoufale chtěli podívat. Feir neudělal nic − Curoch možná zareagoval na magii, jíž si přitáhl Garuwašiho. Ceuranův meč zrudl a potom zbělel. Zářil jasněji než Curoch a pak, zatímco se muži tlačili jeden na druhého, vybuchl.

Žádné rozžhavené úlomky meče se nezakously do Feirova těla, ale i tak ho zasáhla síla výbuchu. Udělal salto nazad, letěl dobrých patnáct stop, a dopadl přímo na obličej. Pokusil se vstát, ale bolest v jeho kotníku byla tak silná, že poznal, že by při tom mohl omdlít. Zůstal na kolenou. Vzhlédl ke kopci a vyvolal tolik moci, kolik dokázal udržet.

Zatraceně, Lucie, podívej sel Podívej se sem! Stále ho kryly stromy, ale pokud by se jeden z mágů zahleděl jeho směrem, uviděl by ho.

Třicet stop od něj se Lantano Garuwaši postavil na nohy. Nemožné, stále držel svůj meč − ne, to nebyl on. Ceuranův meč zmizel, vypařil se. Nezůstaly ani kouřící zbytky. V očích se mu zračil neskutečný údiv, protože držel Ceur’caelestos a vypadalo to, jako by se pro ten meč zrodil. Jako by ho před tisíci lety vykovali právě pro Lantana Garuwašiho.

Pokud byli předtím sa’ceurai ohromení, teď stáli jako zasažení bleskem. Padli na kolena stejně jako Feir. Jeden z nich řekl: „Bohové dali Lantanu Garuwašimu nový meč.“ Myslel tím, že bohové dali Garuwašimu novou duši, duši legendy, duši krále. Feir jim viděl na očích, že s tím všichni souhlasí. Uznali to. Sloužili Lantanu Garuwašimu dřív, než se stal Tím Lantanem Garuwašim, králem, který se vzepřel nephilimovi a pokořil ho.

Teď Feir klečel na kolenou, nedokázal vstát. V očích Lantana Garuwašiho planul oheň osudu, když se podíval dolů na obra.

„Je to tak, jak bohové předvídali, Ceur’caelestos je tvůj,“ řekl Feir. Co jiného mohl říct?

Lantano Garuwaši se čepelí dotkl Feirovy brady. „Nephilime, posle služebníků bohů, máš tvář Alitaerance, ale bojuješ a mluvíš jako pravý sa’ceurai. Teď budeš sloužit mně.“ Nebo zemřeš, dodávaly jeho oči.

Feir nepotřeboval žádného nephilima seslaného bohy, aby mu vyložil jeho osud. Střelil pohledem ke kopci, ale žádná pomoc nepřicházela. Nepřekvapilo ho to. Navěky bude tím, čím vždycky byl − Malým mužem, co slouží Velkému muži. Navždy bude Mužem, co ztratil Curoch. Pokorně sklonil hlavu.

„Jsem… jsem ti k službám.“

65.

Čtyři sta kroků daleko Agon zaslechl výbuch a otáčel hlavu ze strany na stranu, jak se pokoušel najít jeho zdroj. Khalidorská armáda tábořila na západě, ale žádný z vojáků se nechoval, jako by výbuch přišel od nich. Podíval se na svého kapitána.

„Pošlu běžce k lordu Graesinovi,“ pochopil kapitán. Královna svěřila svému mladšímu bratrovi Lucovi velení zvědů. Vypadalo to, že tomu nedomrlému kreténovi musí dát nějakou odpovědnost a doufá, že tohle by nemusel podělat. Sedmnáctiletý lord rozhodl, že se budou všichni skauti hlásit přímo jemu. Teprve poté, co se mu zvědi ohlásili, někdy museli čekat hodinu a půl ve frontě, mohli jít za lordy, kteří potřebovali jejich informace.

Spolu se spoustou dalších věcí to u Agonových důstojníků vyvolalo mnoho kleteb. Nikdo z nich obavy nevyjádřil nahlas. Nebylo třeba. Každý veterán věděl, že jdou do bitvy proti surovému nepříteli. Jednotky spolu necvičily dost dlouho, aby jednaly jako celek. Různí lordové měli různé signály a v kakofonii bitvy většinou nepůjde hlasy rozeznat. Jeden důstojník nebude moci dát signál rukou jinému důstojníkovi, aby předal generálovy rozkazy nebo zareagoval na novou situaci. To spolu s tím, že královna rozmístila jednotky podle politické příslušnosti jejich pánů, nutilo veterány skřípat zaťatými zuby.

Agon měl štěstí, že získal alespoň těch tisíc mužů, kterým velel. Svěřili mu je jen díky tomu, že vévoda Logan Gyre uplatnil svůj veškerý politický kapitál, když o ně požádal − a muži, kteří pod Agonem sloužili dřív, vyhrožovali vzpourou, když je nepovede on.

Tak Agon velel desetině cenarijské armády. Královna je umístila do středu linie a předstírala, že ta čest připadla lordovi vedle Agona.

„Zapomeň na to,“ mávl rukou Agon. „Bitva skončí dřív, než se nám zvěd nahlásí zpátky. Jak jsou na tom muži?“

„Připraveni, lorde gen… můj pane,“ opravil se kapitán.

Agon vzhlédl k vyjasňující se obloze. Vypadalo to na takový den, kdy by si muž nejraději sedl vedle ohně se šálkem ootai − nebo s brandy. Temná mračna zakrývala vycházející slunce, prodlužovala tmu na úkor dne a zdržovala nevyhnutelnou bitvu. Rovné bojiště, ve skutečnosti deset farem, bylo holé. Dožínky už skončily a ovce se odehnaly na zimní pastviny. Nízké ovčí ploty z kamene křižovaly bojiště.

Bude to chaotické, nejisté a nepříjemné místo pro boj. Bylo to dvojsečné požehnání. Mezi ploty a bahnem bude muset khalidorská těžká kavalerie jet opatrně a pomalu. Nutit těžce obrněného koně s těžce obrněným jezdcem skákat přes plot na rozbahněnou zem byl nejlepší způsob, jak oba zabít. Na druhou stranu to zpomalí i Agonovy muže, čímž khalidorští čarodějové získají víc času na sesílání ohně a blesků.

Agon pobídl koně a postavil se před své pěšáky a lučištníky. Neměl žádné jezdce s výjimkou ochránců ze Sa’kagé a lovců čarodějů.

Agon minulou noc slyšel Loganův projev a věděl, že pokud tu s nimi bude, tihle lidé uvěří, že jsou součástí něčeho velkého a mimořádného. Logan dal každému z nich srdce hrdiny. Pod jeho velením tihle muži obětují životy, aniž by zaváhali byť jedinou vteřinu. Ti, kdož přežijí, i kdyby po zbytek života byli mrzáci, se budou považovat za požehnané, že sdíleli bojiště s tímto mužem. Agon takový nebyl.

„Jsem prostý muž,“ řekl seřazeným mužům, kteří budou čelit hrůze magie a smrti. „A mám pro vás jen pár prostých slov. Většina z vás už se mnou bojovala dřív, a to…“ Bohové, jsou tohle slzy? Zahnal je mrkáním. „Je mi ctí, že vás mohu znovu vést. Nebude to lehký boj, to víte. Ale bojujeme proti zlu, které nesmí zvítězit. To na nás je zlo zastavit a dnes máme jedinou šanci.

Muži, pokud vyhrajeme, budu zbaven velení, takže pokud uděláte to, o co vás teď požádám, můžete být potrestáni. Ale já vás o to požádám i tak. Vévoda Gyre dostal… čest vést první útok.“ Muži při těch slovech zahučeli. Věděli, v co královna doufá. Agon zvedl ruku. „Pokud přežije první útok, žádám vás, abyste ho bránili vlastními životy.“ Víc se Agon neodvažoval říct. Pokud zvítězí, královna se nepochybně doslechne o všem, co tu bylo řečeno.

Jeho muži byli klidní a věrní, připravení bojovat. Agon si vždycky přál, aby byl takový vůdce, co by je tu nechal vybuzené s divokým pohledem, ale s těmito muži se mu to podařilo.

Zajel k radícím se lordům, aby získal poslední instrukce, ne že by je měl v úmyslu poslechnout. Agon dlouho a tvrdě přemýšlel, jak napadnout protivníka a jeho čaroděje, a byl přesvědčený, že přišel s lepší strategií, než by dokázal vymyslet kterýkoliv z těch nadutců. Ale dostal tak příležitost, aby se naposledy setkal s Loganem.

„Můj pane,“ oslovil ho Agon.

Logan se usmál. „Generále,“ řekl. V rodinné zbroji vypadal působivě, přestože ji museli trochu upravit, aby se nehoupala na jeho vyhublé postavě.

Agon hledal správná slova. „Pane,“ řekl, „vždy budete mým králem.“

Logan položil dlaň na generálovo rameno a podíval se mu do očí. Neříkal nic, ale Agon z jeho tváře vyčetl vše, co potřeboval.

Pak se od linií přihnala sethijská žena na koni. Agon ji nepoznával. Měla zbroj a meč a držela kopí.

„Můj pane,“ oslovila Logana. „Kapitán Kaldrosa Wynová. Právě jsme dorazily.“

„O kom to mluvíte?“ nechápal Logan.

Zvedla ruku a řady mužů se zvědavě rozestoupily, když mezi nimi prošlo třicet žen, všechny ozbrojené jako Kaldrosa a každá si vedla svého koně. Ne všechny byly krásné, ne všechny byly mladé, ale všechny byly členkami Podvazkového řádu.

„Co si myslíte, že děláte?“ chtěl vědět Logan.

„Přišly jsme bojovat. Přijít chtěly všechny, ale já to omezila jen na ženy, co mají nějaké bojové zkušenosti. Jsme pirátky, stráže obchodníků, zápasnice v jamách a lučištnice a jsme vám k službám. Dal jste nám nový život, můj pane. Nemíníme ho zahodit.“

„Kde jste vzaly zbraně?“

„Všechny ženy, co nemohly bojovat, nám pomohly,“ řekla kapitán Wynová.

„A třicet koní?“

„Máma K.,“ hádal zamračený Agon.

„Ano,“ zazněl za nimi hlas Mámy K. Díky bohům, alespoň ona nebyla ozbrojená. „Vévodo Gyre, váš správce našel pár dobrých koní, které královnini auditoři nějak… přehlédli. Zjistíte, že tyto ženy jen dychtí poslechnout jakýkoliv rozkaz, který bude zahrnovat boj.“

„Ty ženy nejsou…“ Logan se zarazil. Nechtěl je urazit. Ztlumil hlas. „Pobijí je.“

„Máma K. nás o to nežádala,“ řekla mu Kaldrosa Wynová. „Spílala nám do bláznů. Ale my nezakolísáme. Pane, včera jste z nás sejmul všechnu hanbu. Dal jste nám čest. Stále je křehká. Prosím, neberte nám ji.“

„Co se to tady děje? Co dělají ty děvky před mojí armádou?“ křičela Terah Graesinová a trhnutím uzdy zastavila koně před Agonem.

„Budou za vás bojovat,“ řekl Agon. „A vy s tím nemůžete vůbec nic udělat.“

„Och, že nemůžu?“ přimhouřila Terah oči.

„Ne, teď už ne.“ Agon ukázal rukou. V rozptýleném ranním světle se khalidorská armáda dala do pohybu.

* * *

Jak Kylar a Vi stoupali ze Chřtánu do hradu Cenaria, horký páchnoucí vzduch se rozptyloval, dokonce i vliv Khali na ně nedopadal tak silně. Těmi chodbami procházel před čtyřmi měsíci. I teď použil několik stejných, jako když zabil Rotha Ursuula. Tentokrát však měl odlišnou strategii.

Touhle dobou už Khalidořané věděli o všech hradních tajemstvích − tajných chodbách, falešných zdech, utajených průzorech i skrytých dveřích. Tunely se proto až do trůnního sálu nedostane. Ale tady, daleko od trůnního sálu a králových komnat, byly tunely pro Vi, která se neuměla zneviditelnit, bezpečné. Proto hodinu před úsvitem vstoupili do tajných chodeb a tiše se pohybovali nad hlavami a za zády mnoha vojáků.

Kylar pochyboval, že by měli sebemenší tušení o jeho příchodu, proto doufal, že jejich přítomnost je způsobena pouze nadcházející bitvou, kvůli které chtěl Garoth Ursuul posílit bezpečnost. Velké množství vojáků mu dělalo starosti. Normální velitel by před bitvou nechal na hradě jen základní posádku.

Královy komnaty se rozprostíraly v západním křídle. Kylar a Vi opustili chodby v prázdném pokoji služebnictva, který se nacházel u paty schodiště před komnatami krále. Kylar vystrčil hlavu na chodbu.

Dveře předpokoje byly na konci dlouhé, široké chodby. Na stráži před nimi stáli dva horalové s kopími. Dveře do dalších pokojů služebnictva lemujících zdi byly zavřené, chodba nenabízela žádný úkryt. Což zase, pomyslel si Kylar, není žádný problém pro mě, ale pro Vi ano. Možná ji s sebou neměl brát. Máma K. si myslela, že ji bude potřebovat, ale začínalo to vypadat, že ho zpomaluje. Bude se muset o oba strážné postarat sám. Bylo to proveditelné, ale u každého muže visel provaz od poplašného zvonu. Kylar nepochyboval, že by je dokázal zabít, ale zabít a dostat včas od lana?

Vrátil se do pokoje a řekl: „Proč tu nepočkáš, než…“

Vi byla nahoře bez, rozbalovala oblečení, které vytáhla z batohu. Kylar zalapal po dechu a ztuhnul. Když konečně zvedl oči, Viin výraz byl zcela lhostejný. Zrudnul a otočil hlavu. Batoh ho zasáhl do žaludku. „Mohl bys vytáhnout korzet?“ požádala ho Vi.

Podal jí ho. Navlékla se do těsného úboru služebné. Předklonila se a povytáhla nohavice kalhot, aby nebyly pod sukní vidět, znovu se Kylarovi předvedla v celé své kráse. Zakuckal se.

Vytrhla mu korzet z ochromených prstů. „Vážně, Kylare, přestaň se chovat jako panic!“ Panic! Jak on to slovo nesnášel! „Určitě to není poprvé, cos viděl nahou ženu.“

Vlastně to tak bylo, ale Kylar by raději zemřel − doslova − než by to před Vi připustil. Elene mu prsa nikdy neukázala, přestože ho nezastavila pokaždé, když rukama zabloudil na to zlaté území. Vždycky si toho chtěla co nejvíc schovat, až budou opravdoví manželé. A pokud se Kylarovi podařilo tyhle zábrany trochu narušit − já bastard − každý krok mu připadal jako obrovský, drahocenný dar. Bylo to frustrující, ale u Vi, která si rychle navlékala korzet a upravovala výstřih, to bylo jiné. Pro ni to nic neznamenalo. Ani se neotočila, když si obě ňadra v korzetu upravila, aby vypadala co nejlépe. Kylar si myslel, že Elene má nejlepší ňadra ze všech, ale Viina prsa byla větší, plnější. Nemohli jste se na ni podívat a nevšimnout si jich. Okamžitě vás vzrušila − a přesto… a přesto to pro ni byla jen prsa. Nástroje.

Elene nebyla až tak nestydatě sexy, možná byla sexy i o trochu méně. Ale na Viině sexappealu bylo cosi laciného, něco, co Kylarovi říkalo, že ji to netěší. Že ji o to už připravili − matčini chlípní milenci, Hu Gibbet, zákazníci Mámy K. a náhodní souložníci. Kylarovy emoce sklouzly od vzrušení k lítosti.

Vi sebrala proutěný koš a nacpala ho oblečením včetně vlastní tuniky. Pod poslední košili ukryla dýku.

„Jak vypadám?“

Oblečení mu připadalo podivně známé. Tenkrát sice měla mnohem menší výstřih, aby udržela zdání pokory domácnosti Drakeů, ale šaty byly úplně stejné jako ty, ve kterých se ho pokusila zabít. „Jako coura,“ řekl.

Zasmála se a zatočila, předváděla se před ním. „Nevypadám v tom, že mám velký zadek?“

„Raději svým velkým zadkem pohni.“

Znovu se zasmála a zapřela si koš o bok. Byla vyzývavá, krásná, svůdná a teď do toho ještě přimíchala smysl pro humor? Zatraceně, venku ji málem políbil! Nepochybně by skončil s nožem v zádech, kdyby to udělal, ale na vteřinu uvěřil, že ona to chce taky. Vyšla na chodbu a Khalidořané z ní nemohli spustit oči. Jeden z nich tiše zaklel.

„Ahoj,“ usmála se Vi a postavila se před strážného vlevo. „Jsem tu nová a zajímalo by mě…“ Její nůž zajel strážnému do krku tak hluboko, že ho málem dekapitovala.

Kylar druhému strážnému trhnul krkem a s vlhkým křupnutím mu ho zlomil.

Vi se podívala, kde stojí − nebo nestojí, protože byl neviditelný.

„Ne − kurva − uvěřitelný,“ vydechl. Otřela dýku a strčila jí zpátky do koše. „Dobře, přijď tam za deset minut, nebo jakmile uslyšíš můj hlas. Jestli se Bohokrál vzbudí, tak ho zabavím a ty ho zabiješ. Pokud bude spát, postarám se o něj já.“

Pomalu otevřela dveře a tiše vklouzla dovnitř.

O chvíli později vyšla ven. Ve tváři byla zelená. „Není tam,“ hlesla.

„Něco je špatně?“ Kylar se ji pokusil obejít, ale zadržela ho.

„Tam bys jít nechtěl.“

Odstrčil ji.

Ložnice byla plná žen. Nehybně tam stály jako sochy, v různých pozicích. Jedna na čtyřech, nahá, na zádech měla skleněnou desku, dělala stůl. Další byla vysoká šlechtična, kterou Kylar poznával, ale nevybavoval si její jméno, stála na špičkách, svůdně se protahovala, jednu nohu a ruku obtočenou kolem sloupku Bohokrálovy masivní postele s nebesy. Chellene lo-Gyrová seděla, nohy pod spodničkou zkřížené, na křesle s uchy. Kylar o ní moc nevěděl, jen že má pověst ženy s ohnivým temperamentem. Její výraz ho prozrazoval stejně jako rozcuchané vlasy a napjaté svaly. Většina žen byla nahá, ostatní měly jen minimum oblečení. Dvě, obě na kolenou, držely umyvadlo. Dvě další zrcadlo. Jedna byla připoutaná ke zdi, kolem krku měla uvázaný šátek. Kylar přestal dýchat.

Byla to Serah Drakeová. Stejně jako ostatní nebyla klidná jako socha, ona sochou byla. S tichým výkřikem se Kylar dotkl její tváře, sáhl na rty, které kdysi líbal. Byly měkké jako opravdové rty, ale chladné, a v jejích velkých, jasných očích nebyl žádný život. Její tělo − těla všech žen − bylo zmraženo magií a potom zanecháno tady. Jako umění.

Pod šátkem Kylar viděl na krku Serah modřiny. Odvrátil zrak. Oběšenci umírali dvěma způsoby − když spadli dost hluboko, mohli si zlomit krk a zemřít rychle, jinak se pomalu udusili. Serah zemřela horším způsobem.

Ustoupil od ní, ale kamkoliv se podíval, viděl hrůzné detaily. Ženy s náramky zakrývaly podřezaná zápěstí, pod nočními košilemi byla probodnutá srdce. Čím více oblečení nosily, tím větší deformace měly. Ty poslední byly ženy, které se vrhly z balkónů a byly prohnuté v místech, kde být neměly.

Kylar vrávoral jako opilý. Potřeboval vzduch. Bylo mu na zvracení. Vyběhl na Bohokrálův široký balkón.

Seděla na kamenném zábradlí, nohy kvůli rovnováze zaháknuté mezi příčkami, zakláněla se, nahá, noční košilka vlála ve větru jako vlajka. Mags.

Kylar zařval. Talent prosákl skrze hněv a křik otřásl celým hradem, rozléhal se daleko za nádvoří. V hradě se zastavil veškerý život. Kylar si toho nevšiml, nevšiml si ani, že mu ka’kari překrylo kůži a maska soudu zahalila tvář.

Udeřil dlaní do kamenného zábradlí vedle Mags a pak i na druhé straně, zvedl ji a odnesl zpátky dovnitř. Když se dotkl její kůže, připadala mu jako živá, bylo to obscénní. Ale její údy zůstávaly ve stejné pozici. Položil ji na postel, potom vytrhl hřeby, co držely okovy Serah Drakeové. Uložil Serah vedle její sestry. Když je přikrýval, všiml si, že obě mají na levém chodidle drobným písmem vyvedený podpis, jako by jejich mrtvoly byly nějaká umělecká díla − Trudana Jadwinová.

Vi vytřeštěnýma očima přeskakovala mezi ním a roztříštěným zábradlím. „Kurva, kurva,“ zašeptala. „Kylare, jsi to ty?“

Prkenně přikývl. Chtěl sejmout masku soudce, ale nedokázal to. Právě teď ji potřeboval.

„Zkontrolovala jsem pokoje konkubín,“ řekla Vi. „Nic. Musel už odejít do trůnního sálu.“

Kylarovi se zvedl žaludek. Mimoděk vyjekl.

„Co?“ zeptala se Vi.

„Špatné vzpomínky,“ řekl Kylar. „Kašli na to. Jdeme.“

Přicházel úsvit. Zabitím stráží obrátili vlastní přesýpací hodiny. Někdo ty muže přijde brzy zkontrolovat − pravděpodobně za úsvitu. Horší bylo, že písek v hodinách cenarijské armády už docházel. Brzy vypukne bitva a začnou nepříjemná překvapení. Pokud měl Logan šanci stát se králem, Kylar mu musel naservírovat vítězství. Zabití Garotha Ursuula Khalidořany prakticky vykastruje.

Nepokrytě se procházeli chodbami, Vi v převleku za služku a Kylar neviditelný, přestože přebíhal ode dveří ke dveřím, jako by neviditelný nebyl, pro případ, že by se chodbami potulovali meisteři. Když vstoupili do poslední chodby, minuli šest největších horalů, jaké kdy Kylar viděl. Kylar zapadl za nějaké sousoší, když si všiml, že horaly doprovází dva vürdmeisteři. Nejzvláštnější na tom bylo, že k těmto bezpečnostním opatřením přistoupili kvůli jediné ženě − podle všeho to byla Bohokrálova konkubína nebo žena − celou ji zabalili do látky a závojů, aby nebyl vidět ani kousíček její kůže.

Když Kylar vytáhl dýky, aby je zabil, Vi mu sáhla na paži. Upřel na ni pohled soudce, ucukla, ale měla pravdu. Boj tady by byl rozptýlením, které by ohrozilo jejich opravdovou misi, a nebylo nic, co by Kylara při zabití Garotha Ursuula zastavilo.

Kylarův žaludek se bouřil. Neutišil se ani ve chvíli, kdy skupina zahnula za roh a zmizela. Tohle byla ta samá chodba, kde stál s Elene a Uly, chodba, jíž si přišel pro svou první smrt.

Uklidnil se. Garoth Ursuul byl mnohem mocnější než Roth Ursuul, ale i Kylar byl silnější než dřív. Byl sebevědomější. Tehdy byl chlapec, co chce dokázat, že je muž, a teď byl muž, který se připravoval učinit rozhodnutí a věděl, co ho to může stát.

Bezstarostně se usmál. „Tak co, Vi, jsi připravená zabít boha?“

66.

Na vrcholku kopce jižně od bojiště sedělo šest mužů, šest nejmocnějších mágů sa’ceurai. Každý se oblékl do prostého šatu obchodníka své země − čtyři Alitaerané, Waeddrynec a Modaini. Dokonce i jejich mezci nesli úctyhodné množství zboží na prodej, a přestože jejich sedla byla o dost lepší, než by si mohli dovolit obyčejní obchodníci, nebyla až tak přepychová, aby vzbuzovala pozornost. Ale přestože je nemohly prozradit jejich šaty, vystupování by je prozradilo hned. Byli to muži, kteří si vykračovali po zemi se sebejistotou bohů.

„Tohle nebude pěkné,“ řekl Modaini. Antonius Wervel byl malý otylý mužík s baňatým zarudlým nosem a holou hlavou lemovanou hnědými vlasy, které si sčesával přes pleš. Podle modainské módy nosil kolem očí černidlo a začerňoval si i obočí. Dodávalo mu to zlověstného vzezření. „Kolik odhaduješ, že mají meisterů?“ zeptal se jednoho z alitaeranských dvojčat, Caedana.

Vytáhlý mladík se zachvěl. Caedan byl jeden ze dvou Vidoucích ve skupině, měl by je tedy vidět. „Omlouvám se. Já jen − to jsou všichni ochránci toho muže?“

„Zajisté ne.“

„Jsou,“ řekl lord Lucius. Expedici velel a byl druhým Vidoucím. Jeho však více zajímala druhá strana. „Khalidořané mají nejméně deset meisterů, možná dvacet. Drží se blízko u sebe.“

„Lorde Lucie,“ dodal plaše Caedan, „myslím, že dál vzadu, blíž ke středu, mají šest vürdmeisterů. Vypadá to, jako by se kolem něčeho shromáždili, ale nevidím, co to je.“

Tlouštík zafuněl. „Kolik Dotčených bojuje na straně Cenarijců?“ Řekl to, aby vyprovokoval Alitaerany. V Modai dotčený znamenalo Talentovaný, ne uražený jako v Alitaeře.

Caedana to nechalo chladným. „V cenarijských liniích je muž a žena, oba trénovaní, stojí u sebe. Pár dalších nevycvičených.“

„A mezi ceuranskými nájezdníky?“

„Na Ceurany nevidím, co zajeli do strže.“

Druhý mladý Alitaeran, Jaedan, vypadal nešťastně. Byl identické dvojče mladého Vidoucího, stejně pohledné rysy, stejně jemné černé vlasy a úplně jiné dary.

„Proč jsou tak hloupí?“ zeptal se. „Všichni jsme viděli, že z jihu přichází armáda Lae’knaughtu. Pět tisíc kopiníků, co nenávidí Khalidořany. Proč na ně Cenarijci nepočkají?“

„Možná netuší, že sem Lae’knaught jde,“ pokrčil lord Lucius rameny.

„Nebo možná nepřijdou. Čekají, aby dorazili vítěze. Nebo si Terah Graesinová chce přivlastnit všechnu slávu,“ odhadoval Wervel.

Jaedan tomu nemohl uvěřit. „My tu nebudeme jen tak sedět, že ne? Při Světle! Cenarijci budou zničeni. Dvacet meisterů. Můžeme je odstranit. Jsem dost dobrý, abych zvládl tři nebo čtyři, a vy ostatní jste možná ještě lepší.“

„Zapomínáš na naši misi, mladý Jaedane,“ připomněl mu lord Lucius. „Neposlali nás bojovat v žádné válce. Khalidor pro nás není hrozbou…“

„Khalidořané jsou hrozbou pro každého!“ protestoval Jaedan.

„TICHO!“

Jaedan zmlkl, ale vzdor z jeho tváře nezmizel. Cenarijské linie se pohnuly v pomalém klusu, armáda se jako velké zvíře dala do pohybu.

Caedan sebou trhnul. „Cítil − cítil to někdo z vás?“ zeptal se.

„Co?“ zeptal se Wervel.

„Nevím. Jen − já nevím. Něco jako exploze? Neměl bych se jít podívat, co dělají Ceurané, lorde Lucie?“

„Potřebujeme tvé oči, aby dohlédly na bitvu. Dívej se a uč se, dítě. Máme vzácnou příležitost sledovat, jak bojují Khalidořané. To platí i pro tebe, Jaedane.“

Khalidorská armáda se pohybovala ve volné formaci, vedle každého bojovníka zůstával prostor pro lučištníky. Lučištníci už se připravovali, zapichovali šípy do země před sebou, aby je mohli rychleji založit do luku. Přede všemi seděla na koních dvojice meisterů. V očích Vidoucích zářili.

„Co udělají, Caedane?“ zeptal se lord Lucius.

„Oheň, pane? A potom blesky?“

„A proč?“

„Protože se Cenarijci podělají strachy? Chci říct, ehm, že to naruší jejich morálku, pane,“ řekl Caedan.

Řady Cenarijců dál klusaly vpřed. Teď je dělilo čtyři sta kroků. Skupina pod generálem Agonem vyrazila první a rozptýlila se. Jenže se nerozdělili na dvě nebo tři skupiny. Pár jeho jezdců a pěšáků vytvořilo roztříštěnou linii dlouhou jako cenarijské řady.

„Co to sakra dělá?“ zeptal se jeden Alitaeran.

Dlouho mu nikdo neodpovídal. Nemohl přece doufat, že jen s těmito rozptýlenými oddíly prorazí khalidorské linie. Jeho přesun navíc zanechal mezeru ve středu Cenarijců. Ale už ve chvíli, kdy si toho všimli, další cenarijský generál, vévoda Wesseros, přesunul muže do uvolněného prostoru.

„To je geniální. Minimalizuje ztráty,“ uvědomil si Wervel.

Chvíli mu nikdo neodpověděl. Pokud něco mágové nesnášeli víc, než že něčemu nerozuměli, pak situace, když to někdo pochopil dřív a naznačoval jim řešení.

„Jak?“ zeptal se Jaedan.

„Mysli jako meister, dítě. Kolik ohnivých koulí tvé viry zvládnou, než se vyčerpají? Pět? Deset? Obvykle každou koulí zabiješ dva až pět mužů. S takhle řídkou linií zabiješ jen jednoho. Můžeš úplně minout. Agon ví, že riskuje. Pokud hlavní linie podpoří tu jeho příliš pozdě, první řada bude povražděna, ale pokud udeří do pěti, deseti vteřin, zachrání stovky životů a minimalizuje, ehm, dopad na morálku. Vypadá to, že jsme našli generála, který ví, jak bojovat s meistery. Možná má Cenarie přeci jen naději.“

Dvě stě kroků od nepřítele oddíly přidaly na rychlosti.

Lukostřelci Khalidořanů vypálili první salvu a mračno dvou tisíc šípů s černými letkami vzlétlo do vzduchu. Na dlouhou vteřinu potemněla už tak zamračená obloha, šípy vrhly stín smrti na úsvit. Když se snesly k zemi, zabořily zubaté hroty do země, zbrojí a masa mužů a koní.

Rozptýlené oddíly znovu zachránily stovky životů, ale po celé cenarijské linii muži padali na travnatou zem, z plného sprintu přešli do okamžitého klidu smrti. Další padli zranění, nohy a ruce probodnuté, a byli o chvíli později ušlapáni přáteli a spolubojovníky. Koně ztratili jezdce a dál běželi vpřed prostě proto, že ti napravo a nalevo od nich pokračovali v útoku. Jezdci ztratili koně a ve velké rychlostí se zřítili k zemi, někteří včas vyskočili ze sedel a přidali se k běžícím pěšákům, jiní se zachytili ve třmenech a koně je pod sebou rozdrtili.

Khalidorská armáda bojovala, jak dokáží jen veteráni. Lučištníci vypustili za pár vteřin co nejvíce šípů, a jakmile se zvedl praporek, vzali zbývající šípy a stáhli se. Dokonalé uličky mezi oddíly jim umožnily stáhnout se dozadu za kopiníky a bojovníky s meči, kteří je ochrání před útokem pěchoty. Jakmile ustoupili, první linie, aniž by museli dát zvláštní rozkaz, zaplnila mezery, co zůstaly po lučištnících. Ten manévr nebyl nic zvláštního, ale rychlost, s jakou to armáda zvládla, když proti ní běžely tisíce nepřátel, to byla jiná.

Meisteři vypustili oheň. Jejich původní plán byl v troskách, několik jich vypálilo ohnivé koule proti útočícím jezdcům, zatímco ostatní, kteří dál doufali, že před běžícími pěšáky vytvoří ohnivou bouři, vysílali koule přes strniště. Co by obvykle v klíčových vteřinách před střetem vyděsilo a dezorientovalo čelní linie, teď Cenarijce ani nezpomalilo.

Srážka dvou armád byla slyšet až na kopci, kde mágové stáli. Muži a koně se nabodávali na kopí a setrvačnost je zanesla dál do khalidorských řad. Další plnou silou narazili do khalidorských štítů a srazili je k zemi, ale Cenarijci v první linii museli být veteráni. Ve většině armád, bez ohledu na to, co jim velitelé říkají, mnoho mužů před srážkou zpomalí. Představa, že v plné rychlosti narazí na řadu ježících se mečů a kopí, je fyzicky paralyzuje. Tihle podobnými pochybami netrpěli. Vrazili do Khalidořanů veškerou silou.

Ale khalidorské řady je málem spolkly, než na ně udeřil zbytek cenarijské armády. Šok, že prorazili po celé délce khalidorských linií, je dostal dobrých deset stop do jejich řad.

Meisteři se na koních starali o vlastní přežití, chrlili oheň a blesky, ale daleko za cenarijskými liniemi je lovili lučištníci na koních, jezdili sem a tam, na chvíli se zastavili, vystřelili šíp ze svých krátkých luků, a znovu se rozjeli. Zdálo se nemožné, že by mohli něco zasáhnout − krátký luk má zabít na dvě stě, tři sta stop? Caedan znovu zkontroloval lučištníky, ale Talentovaní nebyli, tím si byl jist. Pro Caedana to bylo jako sledovat zhasínání svíček, když meisteři jeden po druhém padali ze sedel.

Linie zakolísaly a rozdělily se do tisíce shluků osobních soubojů. Koně ržáli, dupali, kopali a kousali. Meisteři vypalovali do mužů díry, další zapalovali, obklopovali se obušky nebo meči z ryzí magie a občas padali mrtví k zemi.

Za pět minut bylo sedmnáct z dvaceti meisterů prošpikováno šípy a khalidorské linie se ve středu prohýbaly. Obrovský Cenarijec, který vedl první útok, vypadal jako maják naděje. Kamkoliv šel, Cenarijci ho hned následovali. A právě teď si prosekával cestu skrz khalidorské oddíly.

Caedan polohlasně zaklel. „Odkud se vzali tihle?“ zeptal se. Mágové sledovali jeho pohled. Oddíly khalidorských horalů se shromažďovaly na okrajích bojiště.

„Jeskyně,“ poznamenal Wervel. „Co to dělají?“

Horalové se rozptýlili a obcházeli Cenarijce. Bylo jich nejméně pět set, ale do bitvy nezasahovali. Ani se nezdálo, že by je nějak trápila ztráta výhody překvapení. Jejich řada byla stále řidší a řidší, jako by chtěli uzavřít celé bojiště.

„Pane,“ řekl Caedan, „myslím, že se jen snaží obklíčit bojiště, než získají přesilu.“

Lord Lucius vypadal znepokojeně. Díval se do zadních linií Khalidoru, kde se shromáždili vürdmeisteři. „Co je ta věc spoutaná řetězy mezi vürdmeistery?“

„To nemůže být…“ vyjekl jeden mág.

„Určitě ne. Jsou to jen legendy a pověry.“

„Nechť se nad námi Bůh slituje,“ vydechl Wervel. „Teď už to pouhá legenda není.“