6.

„Mám pocit, jako bych týden dýchal piliny,“ zachroptěl Kylar.

„Říční vodu. Pět minut,“ opravila ho Uly. Stručné. Povýšené.

Kylar s obtížemi otevřel oči, ale i když to udělal, stále nic neviděl. „Takže jsi mě vytáhla. Kde to jsme, Uly?“

„Začichej.“ Chovala se drsně, což znamenalo, že je k smrti vyděšená. Dělají to takhle všechny malé holky?

Napůl se nadechl, než se z toho zápachu rozkašlal. Byli v úschovně loděk Mámy K. na Plithu.

„Nic se nevyrovná pachu stoky za chladné noci, co?“ řekla Uly.

Kylar se převalil. „Myslel jsem, že je to tvůj dech.“

„Který páchne stejně jako ten tvůj,“ oplatila mu.

„Měla by ses ke mně chovat s úctou.“

„Ty bys měl být mrtvý. Běž spát.“

„Myslíš si, že je despotičnost roztomilá?“

„Potřebuješ se vyspat. A nevím, co s tím má společného nějaká děsnotyčnost.“

Kylar se zasmál. Bolelo to.

„Vidíš?“ řekla Uly.

„Máš tu dýku?“

„Jakou dýku?“

Kylar ji chytil za tuniku.

„Aha, ty myslíš tu, na kterou jsem musela použít páčidlo, abych ji dostala z tvého ramene?“ zeptala se. Není divu, že ho rameno bolelo. Nikdy dřív Uly tak drzou a výmluvnou nezažil. Kdyby se na ni nedíval, určitě by se rozplakala. Tohle byla jedna z chvil, kdy si připadal jako mizera. Tentokrát si navíc připadal jako bezmocný mizera…

„Jak dlouho jsem byl… mimo?“

„Den a noc.“

Tiše zaklel. To bylo podruhé, co Uly viděla jeho zavražděné, zmrzačené tělo. Byl vděčný za její skálopevné přesvědčení, že se Kylar vrátí. Slíbil jí to, ale jistě to nevěděl. Věděl jen, že jednou už se vrátil. Vlk, zvláštní muž se žlutýma očima, se kterým se setkal mezi životem a smrtí, mu žádné záruky nedal. Tentokrát se s ním Kylar navíc ani nesetkal. Doufal, že se ho někdy bude moci zeptat na pár otázek, například kolik životů má. Co když byly jenom dva?

„A Elene?“ zeptal se.

„Odešla, aby sehnala vůz. Stráže, které Jarl podplatil, budou sloužit už jenom hodinu.“

Elene se sama vydala shánět vůz? Kylar byl tak unavený! Poznal, že Uly má zase slzy na krajíčku. Jaký muž by dítě zatáhl do něčeho takového? Nebyl zrovna nejlepší náhražka otce, ale přesvědčoval se, že je to lepší než nic.

„Měl bys spát,“ domlouvala mu, ze všech sil se snažila, aby to znělo mrzutě.

„Ujisti se…“ Byl tak rozlámaný, že nedokázal dokončit myšlenku, natož větu.

„Postarám se o tebe, neboj,“ ujišťovala ho Uly.

„Uly?“

„Ano?“

„Odvedla jsi dobrou práci. Skvělou práci. Dlužím ti to. Díky. Mrzí mě to.“ Kylar téměř cítil, jak vzduch kolem dívky zteplal a zhoustl. Zasténal. Chtěl říct něco vtipného, něco v Durzově stylu, ale usnul dřív, než nalezl správná slova.

7.

Když se Kaldrosa Wynová v poledne zařadila do fronty za hostincem U Lehké sukně, čekaly za nevěstincem dvě stovky žen. O dvě hodiny později, když se řada dala do pohybu, jich bylo třikrát tolik. Ženy zastupovaly všechny skupiny, na které jste mohli v Doupatech narazit, od gildovních krys natolik mladých, že věděly, že je Máma K. nepřijme, ale byly tak zoufalé, že stejně přišly, po ženy, které ještě před měsícem žily na východním břehu, ale při požárech přišly o domov a poté je vyhnali do Doupat. Některé plakaly. Jiné měly prázdné výrazy a hlavy pevně ovázané šátky. A jiné patřily mezi dlouhodobé obyvatelky Doupat, ty se smály a žertovaly s přáteli.

Práce pro Mámu K. byla ta nejbezpečnější, jakou mohla prodejná žena najít. Sířily se historky, jak Paní potěšení jedná s novými khalidorskými klienty. Tvrdilo se v nich, že když vám ti zvrhlíci ublížili, museli zaplatit tolik stříbrňáků, aby pokryly všechny modřiny. Jiná prohlašovala, že šlo o koruny, ale té nikdo nevěřil.

Když vévodkyně Terah Graesinová − starý vévoda, její otec, byl při převratu zabit − odvedla hnutí odporu z města, její následovníci zapálili všechny své obchody a domy. Ohně se však nezastavily, poté co strávily majetek rebelů. Z tisíců těch, co zůstali, udělaly bezdomovce. V Doupatech to dokonce bylo ještě horší, protože chudina tu byla namačkaná jako dobytek. Bezpočet lidí zahynul. Požáry planuly celé dny.

Khalidořané chtěli východní břeh obnovit, jak nejrychleji to půjde. Na bezdomovce pohlíželi jako na přítěž, vojáci je proto vytlačili do Doupat. Vyhnaní šlechtici a řemeslníci byli zoufalí, ale zoufalství nic neměnilo. Vyhnanství v Doupatech znamenalo rozsudek smrti.

V průběhu uplynulého měsíce dovolil Bohokrál svým vojákům, ať si v Doupatech dělají, co se jim zlíbí. Tlupy vojáků přicházely do Doupat ukojit všechny choutky, co je poháněly. Prozpěvovali ty zatracené modlitby ke Khali, znásilňovali, zabíjeli, okrádali obyvatele Doupat o jejich skromný majetek, jen aby se jim vysmáli, když ho házeli do řeky. Zdálo se, že to nemůže být horší, ale po neúspěšném atentátu se tak stalo.

Khalidořané procházeli Doupaty organizovaně, jeden blok domů za druhým. Nutili matky vybrat, které z jejich dětí má žít, a ostatní podřízli mečem. Ženy znásilňovali před jejich rodinami. Čarodějové hráli zvrhlé hry, když magií odtrhávali kusy těl. Když se někdo odvážil vzdorovat, sehnali dohromady tucet lidí a veřejně je popravili.

Kolovaly zvěsti o podzemních útočištích hluboko v Doupatech, ale tam se dostali jen lidé s dobrými styky v Sa’kagé. Každý měl místo, kam se schovat, ale vojáci přicházeli každou noc a někdy i v průběhu dne. Bylo jen otázkou času, kdy vás chytí. Krása se stala prokletím. Mnoho žen, které měly milence, manžele nebo jen ochranářské bratry, o ně přišlo. Odpor znamenal smrt.

Tak ženy přicházely do nevěstinců Mámy K, protože ty byly jedinými bezpečnými místy v Doupatech. Když už vás mají znásilnit, usoudily mnohé, tak za to můžou alespoň zaplatit. Nevěstince si očividně i dnes vedly dobře. Někteří Khalidořané neradi riskovali výpravy do Doupat. Ostatním se prostě líbila záruka, že budou spát s čistou a krásnou ženou.

V nevěstincích už nebyla skoro žádná volná místa − a nikdo se neodvážil spekulovat, proč tam vůbec nějaká jsou.

Kaldrosa to odkládala, jak jen to šlo. Takhle to být nemělo. Ten vürdmeister, Neph Dada, si výslovně vybral ji, protože bývala sethijská pirátka, již před lety vysadili v Doupatech. Neplavila se deset let − a přestože to vürdmeistrovi tvrdila, nikdy nebyla kapitán. Ale byla Sethijka a slíbila mu, že dokáže navigovat khalidorskou loď kolem Pašeráckého poloostrova po Plithu až k zámku. Na oplátku jí měla zůstat loď.

Vypadalo to jako skvělá cena za trochu amorální prácičku. Kaldrosa Wynová k Cenarii žádnou loajalitu necítila, ale pracovat pro Khalidořany stačilo k tomu, aby vám naskočila husí kůže.

Oni by možná svoji část dohody i dodrželi − a dali by jí bárku, co vypadala jako mrož a neměla ani cenu hřebíků, které ji držely pohromadě. Možná by sehnala i posádku, která by se k ní přidala − kdyby nějaký bastard její loď v průběhu invaze nepotopil.

Podařilo se jí doplavat k pobřeží, což se nedalo říct o dvou stech obrněných horalech, které převážela a na nichž se teď krmily ryby. Čtyřikrát ji znásilnili, Tommana dvakrát málem ubili k smrti a teď byla tady.

„Jméno?“ zeptala se dívka u dveří, v rukou držela brk a list papíru. Mohlo jí být osmnáct, o dobrých deset let méně než Kaldrose, a byla úžasná − dokonalé vlasy i zuby, dlouhé nohy, úzký pas, plné rty a voněla tak sladce, až to Kaldrose připomnělo, jak příšerně musí páchnout ona sama. Zmocnilo se jí zoufalství.

„Kaldrosa Wynová.“

„Povolání nebo zvláštní talenty?“

„Byla jsem pirátka.“

Dívka ožila. „Sethijka?“

Kaldrosa přikývla a dívka ji poslala do prvního patra. Za další půlhodinu Kaldrosa vešla do malé ložnice.

I žena tady byla mladá a překrásná. Světlovlasá, drobná, ale zaoblená, s velkýma očima a úžasným oblečením.

„Já jsem Daydra. Už jsi někdy pracovala mezi prostěradly?“

„Předpokládám, že tím nemyslíte plachtoví.“

Daydra se zasmála a vypadala ještě půvabněji. „Opravdová pirátka, co?“

Kaldrosa se dotkla klanových kroužků, čtyř malých prstýnků, které jako půlměsíc lemovaly její levou líc. „Klan Tetsu z ostrova Hokkai.“ Ukázala na kapitánský řetěz, který nosila − nasadila si ho hned, jak dostala práci od Khalidořanů. Vybrala si nejlepší stříbrný řetízek, který si mohla dovolit. Řetěz spojoval levý ušní lalůček s nejnižším klanovým kroužkem. Byl to řetěz obchodního kapitána z neurozeného rodu. Váleční a troufalejší pirátští kapitáni nosili řetězy, kterými si za hlavou spojovali obě uši, snižovali tak riziko, že jim je v bitvě strhnou. „Kapitánka pirátů,“ řekla, „ale nikdy mě nechytili. Kdyby mě dostali, tak by mě buď pověsili, nebo by mi vytrhali klanové kroužky a vyhostili mě. V tom, co je horší, se názory rozcházejí.“

„Proč jsi skončila?“

„Zapletla jsem se s královským lovcem pirátů ze Sethi jen pár hodin před bouří. Nezůstali jsme mu nic dlužní, ale bouře nás zahnala na útesy u Pašeráckého poloostrova. Pak jsem dělala všechno možné.“ Kaldrosa se nezmínila, že to „všechno možné“ zahrnovalo svatbu a práci pro Khalidor.

„Ukaž mi prsa.“

Kaldrosa rozvázala šňůrky a roztáhla vršek šatů.

„Ať mě zatratí,“ vydechla Daydra. „Velmi dobré. Myslím, že to půjde.“

„Ale vy jste všechny tak krásné,“ neudržela se Kaldrosa. Bylo hloupé, že takhle protestovala, ale nemohla uvěřit, že se k ní vrací štěstí.

Daydra se usmála. „Krásné už máme. Každá z dívek Mámy K. musí být krásná, a ty jsi. A navíc jsi exotická. Podívej se na sebe. Klanové kroužky. Olivová pleť. Dokonce máš opálená prsa!“

Kaldrosa byla najednou vděčná za to, že byla tak tvrdohlavá a chodila na lodi nahoře bez, aby na ni khalidorští vojáci zírali. Pořádně se kvůli tomu spálila, ale její kůže ztmavla a barvu zatím neztratila.

„Nechápu, jak ses dokázala opálit,“ řekla Daydra, „ale musíš si to udržet a mluvit jako pirátka. Pokud chceš pracovat pro Mámu K., tak jako sethijská pirátka. Máš manžela nebo milence?“

Kaldrosa zaváhala. „Manžela,“ přiznala. „Při posledním výprasku málem zemřel.“

„Jestli s tím začneš, už ho nikdy nezískáš zpátky. Muž dokáže ženě odpustit, že se kvůli němu přestala prodávat, ale nikdy jí nezapomene, že kvůli němu začala.“

„Stojí to za to,“ řekla Kaldrosa. „Záchrana jeho života za to stojí.“

„Ještě jedna věc. Dřív nebo později by ses stejně zeptala. My nevíme, proč to bledule dělají. V každé zemi mají zvrhlíky, co rádi ubližují prodejným holkám, ale tihle jsou jiní. Někteří si nejdřív užijí a teprve potom ti ublíží, jako by se za to styděli. Někteří tě nezraní vůbec, ale budou se tím potom vychloubat a bez protestů Mámě K. zaplatí plnou cenu. Ale vždycky u toho říkají ta samá slova. Už jsi je slyšela?“

Kaldrosa přikývla. „Khali vas, nebo tak něco?“

„To je stará khalidorština, kouzlo, modlitba nebo tak něco. Nemysli na to. Neomlouvej je za to. Jsou to zvířata. Budeme tě chránit, jak jen to půjde, a platíme dobře, ale budeš jim muset čelit každý den. Zvládneš to?“

Slova se Kaldrose zadrhla v krku, pak znovu přikývla.

„Tak zajdi za mistrem Piccunem a řekni mu, že chci tři pirátské kostýmy. Postarej se, ať ti sejme míry dřív, než tě obskočí.“

Kaldrose vyskočilo obočí.

„Ledaže bys s tím měla problém.“

* * *

„Nemyslíš si, že budeme mít nějaké problémy, že ne?“ zeptala se Elene. Leželi na voze, po třech týdnech na cestě trávili poslední noc pod hvězdami. Zítra přijedou do Caernarvonu a do svého nového života.

„Všechny problémy jsem nechal v Cenarii. No, až na ty dva, co se na mě navěsily,“ rýpl si Kylar.

„Hej!“ ohradila se Uly. Přestože byla stejně mazaná jako její pravá matka, Máma K, bylo jí jedenáct a snadno se nechala nachytat.

„Navěsily?“ zeptala se Elene a zvedla se na loktech. „Pokud vím, tohle je můj vůz.“ To byla pravda. Vůz jim dal Jarl a Máma K. ho naložila bylinami, aby si mohl Kylar otevřít apotéku. Možná s ohledem na Eleninu citlivost byla většina z nich dokonce legálních. „Pokud se tu někdo na někoho navěsil, tak ty.“

„Já?“ zeptal se Kylar.

„Předvedl jsi tak patetické představení, až jsem se za tebe styděla. Jenom jsem chtěla, ať přestaneš škemrat.“

„No a já si myslel, že jsi bezmocná…“ začal Kylar.

„Tak teď už mě znáš lépe,“ dokončila Elene a spokojená sama se sebou si lehla zpátky na deku.

„To je pravda. Ty máš v sobě tolik zábran, že by muž musel být velký šťastlivec, aby se mu s tebou poštěstilo alespoň jednou za tisíc let,“ povzdechl si Kylar.

Elene zalapala po dechu a posadila se. „Kylare Thaddee Sterne!“

Kylar se zasmál. „Thaddeus? To je dobré. Jednoho Thaddea jsem znal.“

„Já taky. Byl to neskutečný idiot.“

„Vážně?“ podivil se Kylar. „Ten, co jsem ho znal já, byl vyhlášený svým gigantickým…“

„Kylare!“ přerušila ho Elene a kývla směrem k Uly.

„Gigantickým čím?“ zeptala se Uly.

„A tady to máš,“ řekla Elene. „Gigantickým čím, Kylare?“

„Chodidlem. A ty víš, co se říká o velkých nohách.“ Chlípně mrkl na Elene.

„Co?“ zeptala se Uly.

„Potřebují velké boty,“ řekl Kylar. Lehl si zpátky na deku, stejně spokojený jako Elene před chvílí.

„To nechápu,“ zamračila se Uly. „Co to znamená, Elene?“

Kylar se ďábelsky zachechtal.

„Řeknu ti to, až budeš starší,“ vyhnula se Elene odpovědi.

„Já to nechci vědět, až budu starší. Chci to vědět teď,“ naléhala Uly.

Elene jí neodpověděla. Místo toho praštila Kylara do ruky. Zavrčel na ni.

„Vy se teď budete prát?“ zeptala se Uly. Vylezla zpod deky a posadila se mezi ně. „Protože to vždycky končí líbáním. Je to nechutné.“ Zakryla si obličej a napodobila vlhké zvuky líbání.

„Naše malá antikoncepce,“ řekl Kylar. Přestože měl Uly rád, byl přesvědčený, že je jediným důvodem, proč je i po třech týdnech na cestě se ženou, kterou miluje, stále panic.

„Uděláš to znovu?“ požádala Elene Uly a moudře tak předešla otázce, co je antikoncepce.

Uly znovu napodobila líbání a brzy všichni tři vyprskli smíchy a vrhli se na lechtací souboj.

Potom Kylar, od smíchu ho bolelo břicho, poslouchal, jak obě dívky dýchají. Elene měla dar, že usnula hned, jak se její hlava dotkla polštáře, a Uly za ní příliš nezaostávala. Dnes Kylarovi jeho bdělost jako prokletí nepřipadala. Měl pocit, jako by mu každý kousek kůže zářil láskou. Elene se převalila a přitiskla se k jeho hrudi. Vdechoval svěží vůni jejích vlasů. Nedokázal si vzpomenout, kdy se naposledy cítil tak dobře. Možná nikdy v životě. Věděl, že je mokrý od jejích slin, ale nevadilo mu to. Slintání bylo tak nějak roztomilé, když to dělala Elene.

Není divu, že byla Uly znechucená. Byl tak patetický. Ale poprvé v životě se Kylar cítil jako dobrý člověk. Vždycky byl dobrý ve spoustě věcí jako otevírání zámků, šplhání, ukrývání, bojování, travičství, maskování a zabíjení. Ale před Elene se nikdy necítil dobře. Když se na něj podívala, Kylar, co se jí odrážel v očích, ho neodpuzoval. Nebyl to vrah, byl to nevlastní otec, který lechtá svou jedenáctiletou dceru. Byl láska, která Elene řekla, že je překrásná, a donutila ji, aby tomu poprvé v životě uvěřila. Byl muž, co mohl něco nabídnout.

Takový byl muž, jehož Elene viděla, když se na něj podívala. Byla přesvědčená, že je v něm tolik dobra, až Kylar střídavě sám v sebe uvěřil, nebo si myslel, že je naprosto šílená. Když sám sebe přesvědčil, byl to skvělý pocit.

Zítra dorazí do Caernarvonu a na čas zůstanou u Eleniny příbuzné, Tety Mey. S její pomocí − byla to porodní bába, co se vyznala v bylinách − si Kylar založí menší lékárnu. Potom překoná Eleniny slábnoucí námitky ohledně milování a navždy opustí cestu stínů.

8.

Po dalších dvanácti, patnácti dnech, a možná se mu jen zdálo, že je jich tolik, se Logan konečně poddal spánku. Když snil, slyšel hlasy. Šeptaly, ale v kamenné Díře se každý šepot nesl.

„Má kudlu.“

„Když po něm půjdeme všichni, nebude mu k ničemu. Koukni, kolik je na něm masa!“

„Ticho,“ řekl někdo. Logan věděl, že by se měl pohnout, že by měl zkontrolovat nůž a vzbudit se, byl však příliš unavený. Nemohl zůstat vzhůru věčně. Bylo to příliš těžké.

Zdálo se mu, že zaslechl ženský hlas, jak ječí přes ruku, co jí přitiskli na ústa. Pak plácnutí a křik ustal. Pak další facka a další a další.

„Klídek, Fine. Zabiješ Lilly, a budeme šukat tebe. Jinou broskvičku tady dole nemáme.“

Fin Čmuchala proklel, pak řekl: „Zaječíš ještě jednou a vyrvu ti vlasy a nehty. Ty na šukání nepotřebuješ. Rozumíš?“

Pak hlasy zeslábly, horko, kvílení i zápach taky a Logan skutečně snil. Zdálo se mu o svatební noci. Oženil se s dívkou, kterou sotva znal. Když jí však v ložnici řekl, jak nervózní je, že sedí naproti krásné patnáctileté dívce, cítil, jak mu v srdci najednou vykvetla naděje. Byla to žena, kterou mohl milovat, a z nějakého nevysvětlitelného důvodu byla jeho. Jenine by byla jeho ženou a jednoho dne i královnou a on věděl, že by ji dokázal milovat.

Jenine je mrtvá. Přestaň s tím.

Viděl v jejích velkých očích, že by ho také mohla milovat, že jejich manželské lože nebude místem povinnosti, ale radosti. Tváře mu zrudly, když se na ni díval jako na svoji ženu. Jeho oči si ji žádaly − ne arogantně, ale důvěrně, laskavě, přijal ji a radoval se z její krásy − a když si ji přitáhl blíž, objala ho. Její rty byly tak horké.

A pak, vypadalo to, jako by uběhla jen vteřina, se stále líbali a navzájem svlékali, když na schodišti před jejich pokojem zaduněly kroky. Logan se od ní odtáhl, dveře se rozletěly a do pokoje se nahrnuli khalidorští vojáci…

Loganovy oči se náhle otevřely a jeho pěsti vyletěly proti tělům, co na něj dopadla.

Následující boj byl víc než ubohý. Logan nejedl dva týdny, byl zesláblý jako štěně. Ale ostatní spoluvězni s výjimkou jídla, kterým se nacpali před pár dny, přežívali o chlebu a vodě celé měsíce, ne-li roky. Byly to vychrtlé a hladové stíny mužů, kterými kdysi bývali, byli proto pomalí a neohrabaní.

Logan jednoho odhodil a dalšího praštil do brady, ale hned se objevili dva další, jejich těla klouzala kvůli špíně a potu. Fin Loganovi přistál na boku, zatímco Jake mu dlouhými nehty poznamenal tvář. Logan setřásl dalšího muže, vyškrábal se na nohy a odhodil Jakea pryč.

Jake spadl do Díry a zmizel.

V tu chvíli boj ustal.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se Čmuchal. „To maso by se nám šiklo. Ty sráči, vyhodil jsi naše žrádlo.“

Na chvíli se jich zmocnil hněv a Logan si myslel, že ho znovu napadnou. Sáhl k boku, aby vytáhl nůž. Nenašel ho.

Na druhé straně Díry se na něj díval Fin. Špičkou nože si přejížděl po zkrvavených, kurdějemi zohavených dásních. Čas teď byl na jeho straně.

Logan se domníval, že tady není žádný řád, ale mýlil se. I zde existovaly různé tábory. Díráci se rozdělili na zvířata a monstra. Fin vedl zvířata, která se většinou řadila podle svých zločinů − vrahové, pak násilnici, otrokáři a na konci pedofilové. Monstra tvořili Yimbo, kostnatý zrzavý Ceuran, kterému vyřízli jazyk, Tatts, bledý Lodrikar pokrytý tetováním, jenž mluvit mohl, ale nikdy to neudělal, a Skřípal, znetvořený prostoduchý obr s mohutnými rameny, křivou páteří a do špičky opilovanými zuby. Monstra přežívala jen proto, že se jich ostatní báli a nepohrdla žádným bojem.

Když teď všichni hladověli, napjatý řád se hroutil. Logan neměl přátele, nůž ani své místo. Mezi zvířaty by byl vlkem bez smečky. Mezi monstry by byl bezzubým psem.

Pokoušel se ve spoluvězních vidět lidi. Byli ponížení, zahanbení, proklínaní a zlí, ale stále lidé. Zkoušel v nich najít dobro, obraz bohů nebo Boha, který je stvořil. Ale ve stínech Díry viděl jen zvířata a monstra.

Logan šel a posadil se ke Skřípalovi. Ten se na něj přihlouple usmál, kvůli špičatým zubům to vypadalo hrozivě.

Pak se ozval zvuk, při kterém všichni ztuhli. Chodbou nad Pekelnou řití se rozléhal zvuk kroků. Logan se vmáčkl pod malý převis, jenž ho ukryl před pohledem pochodní ozářené tváře, která se objevila nahoře. „Jsem tady,“ ozval se strážný. Byl to mohutný muž s černými vlasy, bledou pletí a přeraženým nosem, typický Khalidořan.

Strážný otevřel mříž, ale z vězňů patnáct stop pod sebou nespouštěl oči. Fin dokonce ani neodvázal lano.

„Hádám, že pár z vás už musí být po smrti,“ řekl strážný, „protože jste museli mít pořádný hlad.“ Sáhl do pytle a vytáhl velký bochník chleba. Všichni vězni se na něj podívali s takovou touhou, až se rozesmál. „No, tady máte.“ Strážný jim hodil chléb, ale ten spadl přímo do Díry.

Vězni zakvíleli, mysleli si, že to byla nehoda. Strážný vyndal další bochník a znovu ho hodil do Díry. Vězni se shromáždili kolem Díry, dokonce i Fin a Lilly. Další bochník se odrazil od konečků Čmuchalových prstů a on málem spadl, jak se po něm natahoval.

Strážný se smál. Zamkl mříž a odešel pryč, vesele si pohvizdoval. Několik vězňů se rozplakalo.

Nevrátil se. Dny ubíhaly v agonii. Logan nikdy nepoznal takovou slabost.

O čtyři noci později − ten pojem měl svůj význam, protože Logan za noc považoval dobu, kdy většina obyvatel Díry spala, zatímco období, kdy vyjící větry kvílely nejhlasitěji, Díráci nazývali polednem − Fin podřízl jednoho z pedofilů. Během chvilky byli všichni vzhůru a rvali se o tělo. Když Čmuchal začal tlouct Skřípala, aby pustil zakrvácený kus, který se Logan raději nepokoušel identifikovat, Skřípal maso upustil a napadl ho. Čmuchal se snažil bránit, ale Skřípal se s ním vypořádal stejně snadno jako s dítětem. Odstrčil Čmuchalovy paže z cesty a zabořil opilované zuby do spoluvězňova krku.

V následující bitce nad tělem někdo odhodil celou nohu, která přistála vedle Logana. Když se po ní Svrab natáhl, Logan ji chytil. K jeho vlastní hrůze na Svraba zíral, dokud se neotočil a neodešel.

Logan odtáhl nohu zpátky ke zdi a plakal, protože ať se snažil sebevíc, viděl v ní jenom maso.

9.

V porovnání s Cenarií byl Caernarvon ráj. Nebyla tu žádná Doupata, neúprosná pravidla, co můžete a co nemůžete, okupační vojska, zápach popela a smrti, žádné pohledy plné beznaděje. Hlavní město Waeddrynu vzkvétalo pod nepřetržitou vládou dvaadvaceti královen.

Dvaadvacet královen. Ta představa Kylarovi připadala divná, dokud si neuvědomil, že Máma K. vládne Sa’kagé a ulicím Cenarie víc než dvacet let.

„V jaké záležitosti přijíždíte?“ zeptal se strážný u brány a prohlížel si jejich vůz. Místní byli vyšší než Cenarijci a Kylar nikdy neviděl tolik modrých očí a světlých vlasů − od téměř bílých po ohnivě rudé.

„Nakupuji a prodávám léčivé byliny. Přijeli jsme si tu otevřít lékárnu,“ řekl Kylar.

„Odkud?“

„Z Cenarie.“

Strážný zvážněl. „Slyšel jsem, že je to tam teď hodně zlé. Pokud si chcete otevřít obchod na jižním břehu, buďte opatrní. Tam dole je dost drsné sousedství…“ zarazil se, když si všiml jizev v Elenině tváři.

Kylar se rozčílil rychleji, než by považoval za možné. Eleniny jizvy byly tím jediným, co kazilo její jinak dokonalou krásu. Úsměv, hluboké hnědé oči, které popíraly nudnou jednoduchost slova hnědý, oči, jež by dokázal popsat jen básník a velebit by je mohla legie věhlasných bardů, pleť, která žadonila o dotek, a křivky, jež ho vyloženě vyžadovaly. Jak mohl přes to všechno vidět jen jizvy? Ale neřekl nic, aby nevyprovokoval scénu. Strážný zamrkal. „Ehm, pokračujte,“ vyzval je.

„Děkuji.“ Caernarvonské Sa’kagé se Kylar nebál. Tady se Sa’kagé držela při zemi − přepadání, vybírání kapes, pouliční prostituce, sázky na psí zápasy a býčí štvanice. Některé nevěstince a hráčská doupata dokonce fungovaly, aniž by s ní byly propojeny. Pouliční gang, ve kterém Kylar strávil dětství, byl organizovanější než místní zločin.

Projížděli městem a zírali na jeho obyvatele a okolí jako venkovští balící. Caernarvon se rozkládal na soutoku Rudé řeky, Ostružnice a řeky Wy a jeho ulice byly plné obchodů a lidí, co v nich utráceli peníze. Projeli kolem siláckého Sethiho s olivovou pletí v krátkých volných kalhotách a bílé tunice, minuli rusovlasé Ceurany se dvěma meči, kteří měli podivný zvyk vplétat si do vlasů různobarevné kadeře, pár Ladešianů, a dokonce i Ymmuriho s mandlovýma očima. Využili toho ke hře, nenápadně na ně ukazovali a snažili se uhodnout, odkud pocházejí.

„Co tenhle?“ zeptala se Uly a ukázala na nevýrazného muže v prostém vlněném oblečení. Kylar se zamračil.

„Ano, předveď se, ostrostřelče,“ ušklíbla se na něj škodolibě Elene. „A ty neukazuj, Uly.“ Muž neměl žádné charakteristické rysy. Bez tetování, tunika a kalhoty typické pro Caernarvon, nakrátko střižené hnědé vlasy, žádný modainský patricijský nos, prostě nic zvláštního, dokonce i jeho lehce opálená kůže mohla patřit půl tuctu národů. „Aha,“ řekl nakonec Kylar. „Alitaeran.“

„Dokaž to,“ vyzvala ho Elene.

„Jedině Alitaerané vypadají tak arogantně.“

„Nevěřím ti.“

„Zeptej se ho,“ vyzval ji Kylar.

Elene zavrtěla hlavou a opřela se, najednou se ostýchala.

„Hej, pane!“ zavolala Uly, když kolem něj jejich vůz projížděl. „Odkud jste?“

„Uly!“ okřikla ji zahanbeně Elene.

Muž se otočil a napřímil v celé své výši. „Zdraví tě Alitaera, s Boží milostí nejmocnější národ celého Midcyru.“

„Myslel jsi bohy,“ ozval se Waeddrynec, se kterým smlouval.

„Ne, protože na rozdíl od vás waeddrynských psů Alitaerané říkají, co si myslí,“ prohlásil obchodník a během chvilky se začali hádat o náboženství a politice a na Uly zapomněli.

„Jsem prostě úžasný,“ ušklíbl se Kylar.

Elene zabručela. „Pravděpodobně ty sám jsi Alitaeran.“

Kylar se zasmál, ale to „pravděpodobně“ mu zhořklo v ústech. Pravděpodobně, protože byl gildovní krysa. Sirotek, možná dítě otroků. Narozdíl od Alitaerana nemohl ani hádat, odkud jeho rodiče pocházeli. Nebo proč se ho vzdali. Zemřeli? Žili? Byli důležití, jak snil každý sirotek? Zatímco Jarl pilně sháněl pence, aby se dostal z gildy, Kylar snil o tom, co mohlo jeho vznešené rodiče donutit, aby se ho vzdali. Bylo to zbytečné a bláhové, myslel si, že už ho to dávno přestalo trápit.

Otci se nejvíce přiblížil Durzo − a Kylar se stal tím, koho každý zatracuje. Otcovrahem. A teď byl tady, volné vlákno, které nebylo k ničemu přivázané vepředu ani vzadu.

Ne, to nebyla pravda. Měl Elene a Uly. A měl svobodu je milovat. Ta svoboda něco stála, ale vyplatilo se to.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Elene, v hnědých očích se zrcadlily obavy.

„Ano,“ řekl Kylar. „Dokud jsme spolu, je mi skvěle.“

Za pár minut opustili severní tržiště a zamířili hlouběji do přístavní čtvrti. I tady byla většina budov z kamene − velká změna oproti Cenarii, kde byl kámen tak drahý, že se stavělo ze dřeva a rýžového papíru. Místní výrostci se opírali o zdi domů, skladišť a mlýnů, otráveně je sledovali, když projížděli kolem, výrazy mladíků, co si chtějí něco dokázat.

„Jsi si jistá, že je to správná ulice?“ zeptal se Kylar.

Elene sebou trhla. „Není?“

Kylar jel dál, ale na tom nezáleželo. Šest výrostků postávalo za chlápkem se zčernalými zuby a rozcuchanou kšticí mastných černých vlasů. Mladíci sáhli pod schodiště a hromady odpadků pro zbraně. Byly to zbraně ulice − obušky, nože a dlouhé řetězy. Chlápek je přivedl přímo před vůz a chytil uzdu nejbližšího koně.

„No, zlato,“ povzdechl si Kylar, „čas seznámit se s našimi přátelskými sousedy ze Sa’kagé.“

„Kylare, nezapomeň, co jsi mi slíbil,“ řekla Elene a chytila ho za ruku.

„Snad vážně nečekáš…“ otázku nedokončil, když uviděl pohled v jejích očích.

„Brý poledne,“ řekl jejich vůdce a plácl obuškem do dlaně. Zeširoka se usmál a ukázal jim dvě řady černých zubů.

„Zlato,“ řekl Kylar, vůbec si ho nevšímal. „Tohle je jiné. Určitě to chápeš.“

„Ostatní lidé to dokáží vyřídit bez zabíjení.“

„Když to uděláme po mém, nikdo nezemře,“ slíbil Kylar.

Černozubec si odkašlal. Vypadalo to, že špína se stala nedílnou součástí jeho tváře, které dominovaly černé zuby. „Omluvte mě, hrdličky, nerad ruším vaše…“

„Počkej,“ řekl Kylar tónem, který nepřipouštěl námitky. Pak se otočil zpátky k Elene. „Zlato.“

„Buď udělej to, co jsi slíbil, nebo to, co děláš vždycky,“ zamračila se Elene.

„To není žádné svolení.“

„Ne. Není.“

„Pardon,“ ozval se znovu chlápek. „Tohle…“

„Nech mě hádat,“ přerušil ho Kylar a napodobil jeho tón a přízvuk. „Tohle je celnice a my vám musíte zaplatit za průjezd.“

„Tak nějak,“ připustil muž.

„Trefil jsem se?“

„Chtěl jsem se zeptat − hej, zavři tlamu! Já jsem Šedivej Tom a tohle je…“

„Tvoje ulice. Jasně. Kolik?“ zeptal se Kylar.

Šedivej Tom se zamračil. „Třináct stříbrných,“ řekl.

Kylar nahlas napočítal sedm mužů. „Počkat, nevyšplouchneš tak náhodou svoje ranaře? Každý dostane jen jeden stříbrňák, a ty šest?“ zeptal se Kylar. Šedivej Tom zbledl. Kluci se na něj vztekle podívali. Kylar měl samozřejmě pravdu. Příležitostní zlodějíčci. „Dám vám sedm,“ rozhodl Kylar.

Vytáhl malý měšec a každému mladíkovi dal jeden stříbrný. „Tohle dostanete úplně bez námahy. Proč riskovat rvačku? Tom by vám stejně víc nedal.“

„Počkat,“ ozval se Tom. „Když nám je dal tak snadno, určitě jich má víc. Pojďte, vezmeme si je.“

Ale mladíkům už to bylo jedno. Krčili rameny, potřásali hlavami a vraceli se zpátky ke svým zdem.

„Co to děláte?“ chtěl vědět Tom. „Hej!“

Kylar trhnul opratěmi a koně vyrazili vpřed. Tom uskočil stranou, aby ho neušlapali. Při dopadu si podvrtnul kotník. Kylar si přetáhl ret přes zuby, aby vypadal jako bezzubý Tom, a bezmocně zamával rukama. Výrostci a Uly se rozesmáli.

10.

Noc strávili v hostinci, kde si je ráno našla Teta Mea a odvedla je bludištěm uliček do svého domu. Bylo jí přes čtyřicet, ale vypadala o deset let starší. Před téměř dvaceti lety se stala vdovou, krátce po narození jediného syna, Braena. Její manžel byl úspěšný obchodník s koberci a zanechal jí velký dům, ve kterém mohli Kylar a Elene zůstat tak dlouho, jak budou potřebovat. Teta Mea byla porodní bába a léčitelka s nevýraznou tváří, zářivýma očima a rameny přístavního dělníka.

„Tak,“ řekla Teta Mea, když posnídali vejce a šunku, „jak dlouho jste manželé?“

„Skoro rok,“ řekl Kylar. Usoudil, že když začne s lhaním on, Elene v něm možná dokáže pokračovat. Elene byla špatná lhářka. Podíval se na ni, a jistě, už se červenala.

Teta Mea to přičítala rozpakům a rozesmála se. „No, došlo mi, že jsi příliš mladá, abys byla pravou matkou téhle mladé dámy. Jak jsi přišla k novému tátovi a mámě, Uly?“

Kylar se opřel a potlačit nutkání odpovědět za ni. Kdyby odpovídal za všechny, nejen že by vypadal jako idiot, ale také by vzbudil podezření. Někdy prostě musíte nechat kostky kutálet.

„Válka,“ hlesla Uly. Polkla, sklonila oči k talíři a víc k tomu neřekla. To vlastně nebyla lež a emoce v Ulyině tváři byly opravdové. Ulyina opatrovnice v bojích zemřela. Uly kvůli ní občas plakala.

„Byla na hradě, když došlo k převratu,“ řekla Elene.

Teta Mea odložila nůž a lžíci − v Caernarvonu ke Kylarově nelibosti vidličky nepoužívali. „Něco ti řeknu, Uly. My se o tebe dobře postaráme. Budeš tu v bezpečí, a dokonce budeš mít vlastní pokoj.“

„I hračky?“ zeptala se Uly.

Když Kylar viděl Ulyin výraz plný naděje, zabolelo ho to. Holčičky by si měly hrát s panenkami − proč jsem Uly nikdy panenku nekoupil? − ne lovit těla z řeky.

Teta Mea se zasmála. „I hračky,“ slíbila.

„Teto Meo,“ ozvala se Elene. „Už jsme toho od vás dostali tolik. Na hračky peníze máme a Uly může zůstat u nás. Už jste…“

„Tohle nechci slyšet,“ zarazila ji Teta Mea. „Navíc vy dva jste prakticky novomanželé. Potřebujete co nejvíc soukromí a nebesa jsou mi svědkem, že i Gavin a já jsme párkrát zorali pole, když jsme s jeho rodiči sdíleli jedinou místnost v chatrči.“ Elene zrudla, ale Teta Mea pokračovala. „Ale hádám, že jedenáctileté dívce by ty zvuky v noci asi neunikly. Mám pravdu?“

Teď zčervenal Kylar. Teta Mea se podívala na něj a pak na Uly, která se tvářila zmateně.

„Chcete mi říct, že jste ani jednou, co jste opustili Cenarii?“ nevěřila Teta Mea. „Jistě jste se párkrát ráno vytratili, když Uly ještě spala? Ne? Ta cesta trvala jak dlouho, tři týdny? To musí být pro mladé jako věčnost. Dobrá. Dnes odpoledne si Uly a já vyjdeme na pěkně dlouhou procházku. Postel ve vašem pokoji trochu vrže, ale pokud si s tím budete dělat těžkou hlavu, Uly bratříčka nikdy mít nebude, co?“

„Prosím,“ žadonil Kylar a vrtěl hlavou. Elene ztuhla.

„Hmm,“ zabručela Teta Mea a podívala se na Elene. „Dobře. Pokud jste už se snídaní skončili, co kdybychom se šli podívat za mým synem?“

Braen Smith pracoval v obchodě, který přiléhal k domu. Měl matčinu širokou nevýraznou tvář a mohutná ramena. Když za ním přišli, odhodil sudovou obruč, kterou zrovna tvaroval, na hromadu podobných a stáhnul si rukavice. „Brý ráno,“ pozdravil.

Jeho oči se okamžitě obrátily k Elene. Rychlý pohled na její jizvy a pak až příliš uznalý na její vnady. Nebyl to jen rychlý pohled nahoru a dolů, jakým se muži instinktivně dívají na každou ženu. To by Kylara až tak nepobouřilo. Šlo o něco víc. Prohlížel si Elene dlouho a klidně se jí při tom díval do očí. Nebo spíš na hrudník.

„Rád vás poznávám,“ řekl Braen a natáhl ruku ke Kylarovi. Díval se na něj, odhadoval ho a hodnotil. Předvídatelně se Kylarovi pokusil rozdrtit ruku.

Troška Talentu se o to postarala. Bez náznaku napětí ve tváři nebo v předloktí Kylar sevřel monstrózní tlapu a stiskl ji tak akorát, aby se skoro zlomila. O trochu víc a rozdrtil by mu každou kůstku v ruce. Po chvíli povolil a začal s mužem soupeřit, drsná dlaň proti drsné dlani, sval proti svalu, oči proti očím − přestože k němu musel Kylar vzhlížet a Braen byl o třetinu těžší. Strach se z Braenových očí vytratil a Kylar na něm poznal, že přemýšlí, jestli si sílu Kylarova sevření jen nepředstavoval.

„Kylare,“ procedila mezi zuby Elene kvůli jeho předvádění. Ale Kylar oční kontakt nepřerušil. Něco se tu stalo, a přestože to bylo primitivní, barbarské, malicherné a hloupé, stále to bylo důležité.

Elene neměla ráda, když ji někdo ignoroval. „Předpokládám, že si za chvíli začnete přeměřovat svoje…“ zahanbeně zmlkla.

„Dobrý nápad,“ řekl Kylar, když kovář konečně pustil jeho ruku. „Co na to říkáš, Braene?“ Kylar si začal rozepínat opasek.

Braen se naštěstí rozesmál. Ostatní se k němu připojili, ale Kylarovi se pořád nelíbil. A Braenovi se nezamlouval on, Kylar to na něm poznal.

„No, rád jsem vás viděl,“ řekl Braen. „Mám teď velkou zásilku, co musím dodělat.“ Zakroutil hlavou a vzal si kladivo, nenápadně si protahoval bolavé prsty.

Po zbytek rána a odpoledne jim Teta Mea ukazovala Caernarvon. Přestože byl větší než Cenarie, město nepůsobilo tak chaoticky jako Kylarův domov. Většina ulic byla vydlážděná a dost široká, aby tu vedle sebe mohly najednou projet dva vozy a několik chodců. Trhovci, co prostor umenšovali, byli potrestáni tak rychle, že jich to zkoušelo jen pár. Dav se vždy rychle stáhl stranou, když projížděly dva vozy, ale tady se to považovalo za normální a stačilo to, protože všechny vozy jezdily v šest palců hlubokých vyjetých kolejích ve dláždění. Dokonce i stoky na ulicích vedly potrubím, v pravidelných intervalech do něj byly zasazené mříže, které odváděly nové splašky. Město kvůli tomu ani nebylo cítit jako město.

Hrad Caernarvon dominoval severnímu břehu. Kvůli namodralé žule se mu občas přezdívalo Modrý obr. Modré zdi byly hladké a ploché jako sklo, s výjimkou mnoha střílen a meurtriér nad branou, kterými se lil vroucí olej. Před dvěma sty lety, vyprávěla Teta Mea, udrželo osmnáct mužů hrad celých šest dní proti pětitisícové přesile.

V okolí hradu se samozřejmě nacházely největší domy. Čím víc jste se blížili k dokům, tím bylo město špinavější a zalidněnější. Jako všude na světě se šlechtici snažili žít co nejdál od ostatních a všichni ostatní se snažili žít co nejblíže šlechticům. Tady se však zdálo, že hranice není stanovená − na rozdíl od cenarijské chudiny, která byla zákonem připoutána k západnímu břehu Plithu. Ti, co si vydělali dost peněz, se tu mohli přestěhovat. Možnost povýšení jako by vlévala energii do celého města.

Caernarvon byl zlatem pravým i lesklým, kočičím. Jeho neřestí byla hamižnost. V jeho představivosti byl každý místní obchodník císařem budoucího obchodního impéria. Cenarie byla dusivá, páchnoucí deka beznaděje. Jejím hříchem byla závist. Tam nikdo impéria nebudoval. Tam si jen chtěli urvat kousek z majetku toho druhého.

„Jsi podivně tichý,“ řekla Elene.

„Je to tady jiné,“ řekl Kylar. „Cenarie byla nemocná dřív, než přišli Khalidořané. Tady je to lepší. Myslím, že bychom se tu měli usadit.“

Bohové, chystám se stát jedním z těch obchodníků, kterými jsem vždycky opovrhoval. Ne že by měl velké ambice. Bylinkářství a léčení bylo to jediné, co kromě zabíjení uměl. O tomhle se mu nikdy ani nesnilo. O čem by měl snít? O otevření druhého obchodu? O ovládnutí městského obchodu s bylinami? Jednou už osud země v rukou držel − mohl všechno změnit zradou, kdyby zabil muže, kterého nakonec zabít stejně musel.

Kdybych to udělal, Logan by stále žil…

Jak je Teta Mea vedla zpátky domů, snažil se donutit mysl, aby vklouzla do obchodnických kolejí. Ve voze měl schovanou menší sumu zlata a na něm celé jmění v bylinách. Když je cestou sem okradli, bandité ani nepoznali, co můžou ukrást.

„No, dům je na konci téhle ulice,“ řekla Teta Mea. „Braen ve městě nakupuje zásoby. Uly a já si zajdeme koupit nějaké sladkosti a vy dva tak budete mít příležitost se zase trošku navzájem poznat.“ Mrkla na Kylara, zatímco Elene zrudla, ale obličej Tety Mey pak potemněl. „Co je to?“ zeptala se.

Kylar se podíval k domu. Stoupaly tam chuchvalce dýmu a rychle houstly.

Přidal se k davu, který se hnal k domu Tety Mey − ve městě oheň představoval tak velkou hrozbu, že každý popadl vědro a běžel pomáhat − ale když se tam dostali, celou stodolu už zachvátily plameny. Bylo příliš pozdě cokoliv zachraňovat. Lidé polévali vodou okolní budovy, zatímco Kylar beze slova objímal Elene a Uly.

Stodola úplně shořela. Dva jejich koně a starý mezek Tety Mey skončili jako páchnoucí hromady ohořelého masa. Z vozu skoro nic nezůstalo. Žhář našel ukrytou truhlici se zlatem. Bohatství v bylinách odlétlo s kouřem.

Zůstala jen dlouhá úzká bedna připevněná k zadní nápravě vozu. Zámek byl nedotčený. Kylar ji otevřel a uvnitř leželo wetboyské šedé oblečení a jeho meč Odplata, vše nedotčené, ani to nepáchlo kouřem, a vysmívalo se to jeho bezmocnosti.