57.

Máma K. chtěla, aby Logana do tábora rebelů doprovodil Agon a jeho armáda. Má-li být král, musí mít armádu. Kylar přítele odmítl opustit, dokud Logan nenabude vědomí. Když pak Kylar omdlel, Agon se Mámy K. zeptal, jestli by neměli Logana naložit na vůz. Máma K. zaklela a zanadávala, ale řekla ne.

Na názor Vi se nikdo neptal. Ta byla spokojená. Toužila odčinit, co provedla, ale nechtěla na to myslet.

Dokonce i když seděla s Kylarem, Mámou K. a Agonem, jedna její část na ni naléhala, ať je zabije. Bohokrál bohatě odměňoval ty, co mu sloužili. V jedné minutě by mohla odstranit všechny, kdo Bohokrále ohrožovali nejvíce.

Té myšlence se nepoddala. Byla shledána nevinnou. Vyšla z toho naprosto čistá.

Skoro. Teprve později si uvědomila, že možná to nejhorší, co Kylarovi udělala, jí tehdy připadalo naprosto triviální. Jen malé gesto opovržení. Vzala zprávu a pár náušnic, jež Kylar zanechal Elene.

Až dnes se dozvěděla, že šlo o zásnubní náušnice. Drissa a Tevor jí ten zvyk podrobně vysvětlili. Když je Vi spolu s dopisem vzala, Elene nezůstalo vůbec nic.

Nebyla dost odvážná, aby o tom Kylarovi řekla.

Té pravdy prostě bylo příliš mnoho. Dokázala přijmout, že ji Kylar zabije, ale nevěděla, co by udělala, kdyby jí opovrhoval. Kdyby ji poznal, určitě by se mu hnusila. Láska něco takového nikdy nepřekoná.

Láska? Na co to myslím? Omez se na bojování a šoustání, Vi. V tom jsi dobrá.

Dveře pokoje pro pacienty se otevřely, Kylar vyšel ven. V tu chvíli jinými dveřmi prošel Logan.

To bylo poprvé, co Vi viděla Kylarův úsměv. Měla z toho uvnitř divný pocit, když ho spatřila takhle se smát − a to se na ni ani nedíval. Hluboce se uklonil. „Vaše Veličenstvo,“ pozdravil Logana.

„Můj příteli,“ řekl Logan. Byl neskutečně hubený, pod kůží viděla všechny kosti. Navzdory tomu měl nezaměnitelnou auru naprostého zdraví. Když si znovu oblékl drahé oblečení, byl i po všech trpkých zkouškách znovu pohledným mužem. Rychlými kroky přistoupil ke Kylarovi a objal ho.

„Je mi to líto,“ řekl Kylar. „Tu noc jsem přišel pozdě. Našel jsem krev a myslel jsem si… je mi to líto.“

Logan Kylara tiše stiskl, ztěžka dýchali, dokud emoce neodezněly. Nakonec o krok ustoupil a vzal Kylara za ramena.

„Vedl sis dobře, můj příteli. To já bych se měl omlouvat. Je mi líto, že jsem o tobě někdy pochyboval. Brzy si o tom promluvíme. Ty − ty jsi tam dole předvedl věci…“ Logan se rozhlédl, uvědomil si, že tu nejsou sami. „Jsem opravdu velmi zvědavý. A vypadá to, že mám menší mezery ve vzpomínkách, třeba jak jsem se dostal sem.“

Vytáhl si rukáv a Máma K. a Vi zalapaly po dechu. Na paži měl něco jako světélkující stříbrozelené tetování. Neukázal ho celé, ale Vi linky nepřipadaly nahodilé, byly stylizované a abstraktní.

„Vaše Veličenstvo,“ ozvala se Drissa Nile, „na vašem místě bych byla opatrná a příliš to neukazovala.“

„Omluvám se, že na vás tolik tlačím,“ řekla Máma K., „ale musíme udělat pár rozhodnutí.“

„Myslíte tím, že já musím udělat pár rozhodnutí,“ opravil ji Logan žertovným tónem.

„Přesně tak, Vaše Veličenstvo, omlouvám se.“

Logan nejdříve oslovil Kylara. „Poskytl jsi nám větší službu, než jakou jsme mohli požadovat nebo v jakou jsme mohli doufat. Nebudeme ti nic nařizovat, ale pokládáme za nanejvýš urgentní…“ Náhle měl vzdálený pohled a nechal větu odeznít.

„Sire?“ zeptal se Kylar.

Logan se vrátil zpátky do přítomnosti. „Zvláštní. Celé měsíce jsem klel s nejhoršími Díráky a teď jsem zpátky u slov jako ‚urgentní‘.“ Potřásl hlavou a hořce se pousmál. „Kylare, skončí to takhle. Pokud zabiješ Bohokrále dřív, než se naše armády střetnou v boji, můžeme se bitvě vyhnout. Žádám tě o to, ale nenařizuju. Už jsi učinil neskutečnou oběť, když jsi mě zachránil. A vím, že téhle ženě nemůžeš věřit, ale pokud je schopná pomoci, tak toho využij. Že se vzdala, když nás mohla zabít, je pro mě dostatečným důkazem jejích dobrých úmyslů. Stejně jako ty je i Vi zbraň a já si nemohu dovolit nechat žádnou ze svého malého arzenálu zahálet.“

„Myslíš, že je to správná věc?“ zeptal se Kylar.

Logan mu věnoval odměřený pohled. „Ano.“

„V tom případě to udělám,“ podvolil se Kylar. „Co budeš dělat ty?“

„Půjdu požádat Terah Graesinovou o svou armádu. Pak si vezmu zpátky i svoji zemi.“

„Nebude to jednoduché,“ varovala ho Máma K.

Logan se usmál unaveným, vzdáleným úsměvem. „To není nikdy.“

58.

Elene se probudila s příšernou bolestí hlavy. Nemohla se pohnout, a když to zkusila, ruce a nohy ji pálily. Otevřela oči a uviděla tři jiné zajatce, kteří měli stejně jako ona svázané ruce a nohy. Dalším lanem je svázali dohromady. Leželi ve tmě, jejich postavy osvětlovalo jenom mihotavé světlo ohně Khalidořanů. Elene ležela nejblíže k šesti vojákům, kteří se smáli a popíjeli. Poznávala jen pár slov, ale usoudila, že je to khalidorština.

Neodvažovala se příliš hýbat, aby na sebe neupozornila, proto viděla jen mladíka, který ji zajal. Z rozhovoru pochytila, že se jmenuje Ghorran. Ostatní si ho dobírali, že se nechal poranit od ženské.

Chvíli se zdálo, že se Elene pod tíhou situace zhroutí. Kylar nevěděl, že je tady. Nikdo to nevěděl. Nikdo ji nepřijde zachránit. Tihle muži jí mohli udělat, cokoliv se jim zamane, a ona jim v tom nemohla zabránit. Hruď se jí sevřela strachy, nedokázala přemýšlet, nebyla schopná dýchat.

Pak se začala modlit, připomněla si, že Bůh ví, kde je. Pro Boha bude její záchrana maličkost. Časem se uklidnila. Většina mužů se mezitím odebrala na své pokrývky vyspat, zůstal tam jen Ghorran a někdo další, koho neviděla. Potichu spolu mluvili.

„Pochybuji, že vürdmeister Dada Jeho Svatosti prozradil, co dělá,“ řekl Ghorran. „Černá mohyla je zakázané místo z dobrého důvodu. Když to Jeho Svatost zjistí, co se stane s námi?“

„Neph Dada je velký muž a nejzanícenější služebník Khali. Pokud jí on slouží a Jeho Svatost ne, na čí stranu by ses raději postavil?“ zeptal se druhý.

„Slyšel jsem, že chce vyvolat Titána. Mluvíš o tomhle?“

Druhý muž se tiše zasmál. „Vürdmeister chce udělat stovky věcí. Jistěže chce Titána, ale na to by přece nepotřeboval neposkvrněnou mladou ženu, ne?“

„Khalivos ras en me,“ pronesl bázlivě Ghorran. „Khali, ve mně žij.“

„Přesně tak.“

„Je to možné?“

„Vürdmeister si myslí, že ano.“

Ghorran tiše zaklel. „A co ten kluk? Na co je on?“

„Hmm, ten důležitý není. Toho zabijí, aby zjistili, co se dá vyvolat z jeho těla. Meisteři jen potřebují čerstvou mrtvolu.“

Elene už o Černé mohyle slyšela. Bylo to prastaré bojiště plné mrtvol. Říkalo se, že tam od té doby nic neroste. Ale ostatnímu nerozuměla. Kromě toho, že pro ni vürdmeister Dada plánuje něco horšího než otroctví. Položila hlavu na zem a zjistila, že se probudil další zajatec. Byl to malý chlapec. Vypadal vyděšeně.

59.

Máma K. ten den Loganovi zachránila život.

Jeho malá armáda, která zahrnovala lorda generála Agona, Mámu K. a Agonovy psy, vjela do tábora rebelů za provolávání slávy. Nebylo by tomu tak, kdyby Máma K. nerozšířila zvěsti, že Logan triumfoval nad nejhoršími hrůzami Chřtánu a vrací se k nim. Kdyby je zprávy nepředcházely, přivítali by je jako cizí armádu a Terah Graesinová by mohla Logana zabít. Nepochybně by později prolila spoustu slz nad tím, jak tragický to byl omyl.

Starý naivní Logan by nevěřil, že je toho Terah Graesinová schopná. Logan Dírák byl chytřejší. Byl jiným mužem, tišším, vystřízlivělým. Příliš dobře věděl, čeho jsou lidé schopní, když se cítí ohroženi.

A Terah Graesinová v Loganovi musela vidět hrozbu. Poslední tři měsíce sbírala podporu. Přežila pokusy o atentát a ztratila mnoho členů rodiny. Shromáždila armádu a připravila ji na válku. Vše proto, aby se stala královnou.

Loganův příchod ohrozil její ambice v předvečer triumfu. Jeho legitimita byla nezpochybnitelná − pocházel z rodu vůdců národa, byl prohlášen za dědice Gunderů a přiženil se do jejich rodiny. Mnoho rodin přísahalo Terah Graesinové věrnost, jen protože si myslelo, že jsou od dřívějšího slibu Gyrům osvobozeny.

Kdykoliv jindy by Logan šel do Havermere a poslal dopisy všem rodinám v říši, Graesiny nevyjímaje. Dal by Terah Graesinové šanci uvědomit si, že se její koalice rozpadá, a pak by jí nabídl vhodné postavení.

Ale teď na to nebyl čas. Armáda rebelů se shromáždila necelou míli od Bohokrálovy. Cenarijci měli proti Khalidořanům přesilu dva na jednoho. Khalidořané měli meistery a vürdmeistery, ale i tak se vítězství zdálo být jisté.

Loganovi, Mámě K. a Agonovi to připadalo jako vyhlídka na masakr Cenarijců. Proto byl tady a v čele stočlenné armády vjížděl do tábora rebelů.

Měl štěstí, že je zataženo, protože po třech měsících v Díře jeho oči nesnesly jasné denní světlo. Mžourání by jeho vznešenému vzhledu příliš nepomohlo.

Blížili se ke shluku šlechtických stanů, když jim v ústrety vyjela skupina dvanácti jezdců. Vedl je důstojník, který jako hůl nesl alitaeranský luk bez tětivy.

„Identifikujte se,“ vyzval je seržant Gamble.

„Tohle,“ řekl Agon dost hlasitě, aby ho kromě seržanta slyšeli i kolemstojící, „je král Logan Gyre, podle práva i tradice dědic trůnu a nyní král naší skvělé země. Král je mrtev, dlouhý život králi.“

To bylo vyhlášení války a slova se přes tábor proženou během pár minut. Máma K. už informovala Loganova majordoma, aby poblíž stanů šlechticů rozestavil vojáky Gyrů. Ti se hlasitě radovali.

„Královna vás přijme, můj pane,“ řekl seržant Gamble.

Logan sesedl před stanem Terah Graesinové. Když se ho Máma K. a Agon Brant chystali následovat, stráže je zastavily. „Jen vy, pane,“ řekl jeden z nich.

Logan se na muže upřeně podíval. Mlčel. Na chvíli v sobě probudil zvíře. Neprošel si peklem, aby ho teď zastavil strážný. Ten pocit přešel od odhodlání k hněvu. Cítil, jak ho svědí předloktí.

Strážný ustoupil a polkl. „Můj pane,“ řekl tiše, „jen šlechtici mohou…“

Logan se na něj díval dál a strážnému došla slova. Máma K. a Agon ho následovali dovnitř.

* * *

Královnin stan byl obrovský. Uvnitř byli volně rozptýleni šlechtici, stolky a mapy. Někteří muži vypadali vyloženě komicky, když svá břicha nacpali do zbrojí, které nenosili dvacet let. Ve dvou mísách na jednom ze stolů byly černé a bílé destičky. Bohové, oni hlasují o bitevním plánu. Agon za Mámou K vydal přidušený zvuk plný opovržení.

Máma K. se co nejrychleji rozhlédla po místnosti, počítala spojence, potenciální spojence a zaručené nepřátele. Věděla, že by Loganovi dokázala zajistit korunu, pokud by jí dal dva týdny na vypracování speciální verze pravdy. Jeden den před významnou bitvou s nepřítelem, kterého všichni nenáviděli, se podmínky drasticky změnily. Svou naději upínala k tomu, že někdo postradatelný napadne ji, Logana nebo Branta Agona jako první. Pak ho zničí a Loganovi zároveň nijak neuškodí, když mu udělá neschopného nepřítele.

„Logane Gyre, jak hluboko jsi klesl,“ přivítala ho Terah Graesinová, když vyšla zpoza několika vyšších lordů a přešla přes luxusní kobereček. „Koho by napadlo, že se tu ukážeš ve společnosti děvek a těch, co jimi bývaly? Nebo jsou to kriplové a kurvy?“

Šlechtici se zasmáli.

„Hledáte snad práci?“ zeptala se Máma K.

V náhlém tichu by šlo slyšet pírko spadnout na zem. Máma K. na jejich šok nemohla brát ohled. Terah Graesinová je přivítala s vytaženými drápy. To nebylo dobré.

Davem se protlačil mladý muž. „Ještě jednou něco takového řekni, a osobně tě zabiju,“ vyhrožoval jí Luc Graesin. Byl to bratr Terah, sedmnáct let starý, pohledný a zatraceně hloupý.

Och, Luku, nemáš ani tušení. Já tvé tajemství znám. Mohla bych tě zničit hned tady a teď.

Až na to, že nemohla. Tady a teď by divoké pravdě bez připravené šeptandy nikdo neuvěřil. Terah Graesinová se mohla jen zapřít v patách. „Omlouvám se,“ řekla Máma K. „Tituly se poslední dobou měnily tak rychle, že jsem zapomněla, že mluvím s vévodkyní.“

„Královnou!“ okřikl ji Luc. „Se svojí královnou!“

Máma K. pozvedla obočí nad tím, jak se z ní pokoušel udělat hlupáka. Malá připomínka všem, jak daleko a rychle se pokoušela Terah Graesinová vystoupat. „Ale právoplatný král stojí tady,“ podivila se Máma K. „Ustanovený dědic krále Gundera IX. potvrzený obecným provoláním. Muž, jemuž jste složili slib věrnosti.“ Uvědomovala si, že prohrává. Poznala to ze vzdoru, z nezměrné nenávisti, která se zračila ve tváři Terah Graesinové.

„To stačilo, Gwinvere,“ zarazil ji Logan.

Omluvně se usmála. O krok ustoupila a sklonila hlavu v náhlé pokoře.

„Mohl bych všem připomenout,“ ozval se hlas od map, „že zítra budeme čelit Bohokráli a jeho čarodějům?“ Byl to hrabě Drake, věčný mírotvůrce.

„Nic takového nepotřebujeme,“ odsekla Terah Graesinová. „Máme armádu, bojiště a výhodu a za chvíli budeme mít i bitevní plán.“

„Nemáte,“ řekl Agon.

„Prosím?“ ohradila se pobouřeně Terah.

„Máte armádu Jeho Veličenstva,“ opravil ji Agon. „Moji lordové, mnoho z vás bylo na oslavě, která předcházela převratu. Garrete Urwere, tvůj otec zemřel po mém boku v severní věži. Stejně jako tvůj strýc, Brane Braetone. Zemřeli při záchraně našeho krále Logana Gyra. Byla jste tam…“

„To stačí!“ zaječela Terah Graesinová. „My víme, co šílený král řekl.“

Tak král byl šílený, když Logana ustanovil dědicem. Nebyl to nejlepší útok, ale ušel. Kdyby měla víc času, Máma K. by všem mohla připomenout načasování převratu, nepodstatnost královy příčetnosti vzhledem k zákonnosti jeho rozhodnutí a Loganovo manželství s Jenine. Kdyby měla čas, Máma K. by proti Terah Graesinové zosnovala tlak ze všech stran, aby se nároku vzdala. Nic z toho teď nemělo význam. Prostě musela čekat na nevyhnutelné.

„Má paní,“ ozval se vévoda Havrin Wesseros, „oni jen říkají to, co by se v jiném čase povídalo v zadních pokojích po celém království. Mně se zdá, že to musíme rozhodnout teď, a máme na to velmi málo času.“

„Já nebudu poslouchat jejich lži,“ zasyčela Terah.

„Vy to nevidíte?“ povzdechl si vévoda Wesseros. „Když je nevyslechnete, Logan odejde, a neodejde sám. Odvede s sebou polovinu armády, možná i víc. Chce se někomu vytáhnout proti Khalidoru s polovinou armády?“

Blízko. Ale obáváš se odchodu špatné osoby.

„Jak říkáte, král byl šílený, než zemřel,“ připustil Agon. „Sa’kagé ho na oslavě otrávila.“

„Otrávila? Ty jsi ho zavraždil, Brante!“ vykřikl Garret Urwer.

„Ano, zabil jsem ho,“ uznal Agon. „Ale teď se z toho zodpovídat nemíním. Důležité je, že Khalidor se chystal vyvraždit královskou rodinu, aby vyvolal právě tuto situaci. Chtěli rozeštvat odpor, dřív než vůbec začne. Král Gunder věděl, že se to blíží, a právě proto − ne v noc převratu, kdy ho otrávili, ale dříve ten den − provdal svoji dceru Jenine za Logana. Mnoho z vás přísahalo věrnost lady Graesinové. Ale vaše věrnost už patřila Loganu Gyrovi. Tímto jste svých závazků k vévodkyni zproštěni.“

„Já nikoho z vás slibu nezprostím!“ ječela Terah Graesinová.

Vypukl zmatek. Šlechtici se překřikovali, shlukovali se, aby si promluvili se svými poradci a nejbližšími lordy, někteří se tlačili k Terah Graesinové, jiní k Loganovi. Logan to netečně sledoval. Chápal je.

„Zadržte,“ zvolal vévoda Wesseros. Byl hodně podobný své sestře Nalii, poslední královně. Když došlo k převratu, nacházel se mimo město, kde kontroloval Lae’knaughtem obsazené území ve východní Cenarii. Zvedl ruce a šlechtici postupně utichali. „Už se připozdilo a armáda na nás čeká,“ řekl vévoda Wesseros. „Postavte se po bok toho, kdo by podle vás měl vládnout.“

„Proč raději nepoužijete kameny, aby lidé mohli volit toho, koho si opravdu přejí?“ nadhodila Máma K. V duchu zaklela. Měla návrh přenechat jinému lordovi, ale vévoda Wesseros vyhlásil hlasování tak rychle, že nedostala šanci. Všechno bude k ničemu, pokud se nebude volit tajně.

„Zítra musíme stanout na bojišti. Myslím, že bychom v sobě měli dneska najít odvahu postavit se za svůj názor i ve stanu,“ prohlásila Terah Graesinová. Vychytralá děvka.

Znovu se rozhostilo ticho a lidé se dali do pohybu.

Máma K. měla nepříjemně přesný odhad v tom, kam se který šlechtic postaví. Většinou to vypadalo, že menší lordi by raději následovali Logana, ale neodvažovali se odporovat pánům. Právě proto by Máma K. dala přednost tajné volbě. Terah své úplatky soustředila na nejmocnější.

Díky tomu se rozdělili na tři skupiny. Pro Logana, pro Terah a nerozhodnutí.

„Přesně jak jsem očekával,“ řekl vévoda Wesseros. Vedl tábor nerozhodnutých. „Rétorika nic nezmohla. Po vyvraždění Gunderů v zemi zbyly jen tři mocné rody, a tady stojíme. Zdá se mi, že je tu zlatá třetí cesta. Logane Gyre, Terah Graesinová, když je osud vašich poddaných v sázce, jste ochotni odsunout své sobecké ambice stranou?“ Ta ropucha. Ten idiot. Syfilidou prolezlý pytel větrů. Myslel si, že je chytrý. Kdyby vévoda nevytvořil třetí tábor, Logan by získal většinu. Stále měli naději.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Terah.

Logan věděl. Máma K. to viděla v jeho kamenné tváři.

„V tuto noc, v předvečer bitvy, která rozhodne o budoucnosti naší země, rozdělíte síly, nebo je spojíte dohromady? Logane, Terah, vstoupíte spolu do svazku manželského?“

Terah se rychle rozhlédla po stanu, odhadovala, kdo se postaví za ni. Její podpora se rozpadala. Podívala se na ty, co vzdorně zamířili na stranu Logana, a na ty, co netečně stáli za vévodou Wesserem. Pak se obrátila k Loganovi. Nebyl to pohled ženy, která přijímá žádost o ruku. Hledala slabinu.

„Pro zemi, kterou miluji, ano,“ prohlásila Terah Graesinová.

„Logane?“

„Ano,“ řekl prkenně Logan. Bohové, buďte mu milostivi.

60.

Vztyčili pódium, aby se na svatbu mohla podívat celá armáda. Muži už se zvedali od ohňů a důstojníci je organizovali kvůli obřadu, který se odehraje po východu měsíce. Kromě armády se kolem pódia mačkalo několik tisíc prostých lidí.

„Logane,“ řekl hrabě Drake a zavřel za sebou plachtu v malém stanu, kde se Logan připravoval, „tohle nemůžeš udělat.“

Logan dlouho neodpovídal. Když promluvil, mluvil tiše a vážně. „Co jiného mi zbývá?“

„Jediný Bůh říká, že poskytne únik z každého pokušení.“

„Já ve vašeho Boha nevěřím, Drakeu.“

„Pravdě nezáleží na tom, v co věříš.“

Logan pomalu zavrtěl hlavou jako medvěd, který se probral po měsících zimního spánku. „Oženit se s Terah není žádné pokušení. Můj otec si vzal překrásnou, ale jedovatou ženu. Viděl jsem, co to s ním udělalo.“

„Lekce, již bys neměl pouštět ze zřetele. Rozdíl je v tom, že tvá matka nebyla ani zdaleka schopná způsobit takovou zkázu.“

V Loganových očích se zablýsklo, medvěd pomalu zvedl hlavu a vztyčil se nad ostatními. „Pokud existuje cesta, která nás všechny nezničí, tak mi o ní řekněte! Já si nechci vzít…“

„Netvrdil jsem, že pokušením je manželství.“

„Tak co tedy?“

„Moc,“ řekl hrabě Drake a udeřil holí o zem.

„Zatraceně! Buď si ji vezmu, nebo nás všechny zatratím. Myslíte, že jsem si nelámal hlavu nad tím, jak na svou stranu získat většinu? Zkoušel jsem to! Mohl bych jich shromáždit tak dvě třetiny a odejít. A třetinu bych odsoudil k smrti. Chcete po mně, abych nechal zemřít tisíce lidí a vyhnul se tak špatnému manželství?“

„Ne, Logane.“ Hrabě Drake se opřel o hůl. Vypadal, že její oporu opravdu potřebuje. „Já se tě ptám, zdali budeš moci být králem, jakého potřebujeme, s takovou královnou po boku. Dneska jsi Terah Graesinovou zastihl nepřipravenou. Přistihl jsi ji ve slabé chvilce. To už se nebude opakovat.“

„No, děkuji vám za vykreslení své bezútěšné budoucnosti,“ povzdechl si Logan. „Ale pokud mi nemůžete pomoci před tím uniknout, nechte mě obléct se.“

„Můj králi,“ řekl hrabě Drake, „cestou ven z díry nemusí být vždy šplhání.“

„Už odejděte,“ požádal ho Logan.

Hrabě Drake se uklonil a zasmušile odešel.

Logan zvedl čelenku a položil si ji na hlavu. Máma K. dohlédla, aby vypadal jako král. Byl oholený, ostříhali mu vlasy a tělo mu pomazali oleji. Oblékl si drahou šedou tuniku a plášť lemovaný bílým sametem. Plnoletosti dosáhl krátce před převratem, ale na výběr svého znaku zapomněl. Teď viděl, že Máma K. zvolila za něj. Zahrnoval bílého raroha Gyrů na černém poli, ale raroh měl na spárech přetržená pouta a černé pole mělo kruhový tvar, aby připomínalo Díru. Pták měl roztažená křídla. Byl to důstojný znak. Otec by byl hrdý.

Co bys udělal na mém místě, otče? Jeho otec se jako mladík oženil, aby zachránil rod. Mohl se s přihlédnutím k minulosti zachovat stejně?

Stanová plachta se otevřela a dovnitř vešla Máma K. Podívala se na něj s lehkou, ale upřímnou lítostí. Nemohla to chápat. Nikdy nemilovala jako on. Jí to muselo připadat jako jasná volba. Ožeň se s Terah a problémy vyřeš později. Máma K. by na jeho místě manipulovala a spřádala plány, a pokud by to bylo nutné, nechala by Terah zabít.

„Je čas,“ řekla.

„Ten znak je dokonalý,“ řekl Logan. „Děkuji.“

„Všiml jste si křídel?“ zeptala se. „Špičky přesahují kruh, Vaše Veličenstvo. Raroh bude vždy létat svobodně.“

Spolu vyšli na pódium. Byl to kruh skoro stejně velký jako Díra. Měl symbolizovat dokonalou, věčnou a neporušitelnou povahu manželství. Logan na něj vystoupal, upíraly se na něj tisíce pohledů, a zaujal místo ve středu, kde by jindy padal vstříc jisté smrti. Srdce mu bušilo. Bylo mu zle, stísněně. Vzpomněl si, jak se natahoval přes Díru, jak nejdále dosáhl. A pro co? Pro pomočený chléb, který by nedal ani zvířeti.

Začala hrát hudba a jeho pomočený chléb elegantně vystoupal na pódium.

Něco v Loganovi po ní hladovělo, byl to stejný hlad jako v Díře. Poslední tři měsíce byl tak slabý a vyhladovělý, tak zaměstnaný přežíváním, že na sex ani nepomyslel. Připadalo mu, že před Dírou nemyslel na nic jiného. Když se dostal ven a vracela se mu síla, vracel se i starý Logan. Terah Graesinová byla vysoká a pružná, měla téměř chlapecké křivky, ale zcela ženský úsměv. Pohybovala se jako žena, která ví, co muži chtějí a že ona to má. Vyhladovělá, nenasytná Loganova část se s ní chtěla vyspat.

Pomočený chléb vypadal vždycky tak lákavě, než jste se do něj zakousli. Ale nasytil vás nehledě na to, jak jste se potom cítili. Aspoň by zažil sex. Při všech bozích, bylo mu jednadvacet, a pořád byl podělaný panic!

Nad ironií té myšlenky se hořce pousmál. Terah úsměv uviděla a usmála se také. Vypadala fantasticky. Její vlasy byly vyčesané do − no, do něčeho módního. Logana by zajímalo, kolik krejčích se asi proklínalo navzájem, když museli za dvě hodiny předělat jedny její šaty na svatební róbu. Byla tradičně zelená, barva úrodnosti a nového života, těsný střih na štíhlé tělo, zdobené tkanice na zádech a dlouhý rozparek u sukně, který zaručeně nebyl tradiční, ale i tak ho přivítal. Doplňoval ho závoj symbolizující cudnost, který se skvěle hodil k šatům, ale ženě v nich nepříslušel ani náhodou.

No, budu mít sexu, co se mi zamane, jestli je její pověst oprávněná. Ta myšlenka sklouzla do jeho žaludku jako teplá moč. Ne, bude lepší na její pověst nemyslet.

Ať už cítila cokoliv, Terah Graesinová skloubila dvě věci, které považoval za nespojitelné. Byla sexy a vznešená zároveň − v tom byla její veškerá moc, ať už vycházela z jejího postavení, povahy nebo těla. To všechno byly nástroje její vůle.

Moc. Hrabě Drake řekl, že tím pokušením je moc.

Terah se postavila vedle něj a nesměle ho vzala za ruku. Lidé jásali. Bylo to podobné tomu, jak ho za ruku vzala Jenine Gunderová, když její otec oznámil zasnoubení. Logan spolkl žaludeční šťávy, co se mu draly do krku. U Jenine to bylo spontánní. Terah na té večeři byla. Viděla, co Jenine udělala a jak to lidé ocenili. Vědomě ji napodobovala.

„Uvolni se,“ řekla Terah. „Jen pět minut tě dělí od všeho, co sis kdy přál.“

Jsi hlupák, jestli tomu věříš, Terah. Logan vykouzlil úsměv a dovolil tělu, aby se uvolnilo. Ne, tohle si nevybral, ale bude pak moci všechno změnit. Porazí krále Ursuula. Vymýtí Sa’kagé. Zruší nesmyslné zákony. Mohl by…

V tom to bylo. O tomhle hrabě Drake mluvil. Tohle bylo pokušení moci. Stáhl ambice ze své mysli. Tohle pro mě není, říkal si, tohle je pro lid. Ale nebyla to úplně pravda. Líbilo se mu, když nařídil Gorkhyho smrt, líbilo se mu, když propustil hraběte. Logan promluvil, a tak se stalo. Lidé poslouchali. Tak dlouho byl v Díře bezmocný, že mu představa, že už se nikdy nebude muset podřizovat, lahodila jako med.

Dobře, hrabě Drakeu, rozumím. A kde je cesta ven?

Bylo příliš pozdě. Na jedné straně byl hekatonarch v drahé róbě − stovky barev za stovky bohů. Na druhé stál muž v prosté hnědé róbě, kněz Jednoho Boha. Vévoda Wesseros zaujal místo uprostřed. Terah zajistila, aby se jejich manželství potvrdilo natřikrát. Jásot ještě vzrostl, když patnáct tisíc lidí do ochraptění provolávalo slávu páru, který je měl zachránit.

„Mohu oslovit lid?“ zeptal se Logan.

„Absolutně vyloučeno,“ zasyčela Terah. „Co má být tohle za trik?“

„Tohle není trik. Přál bych si jen promluvit k těm, co za nás budou krvácet a umírat. Neměl jsem k tomu příležitost.“

„Chceš je proti mně poštvat,“ nevěřila mu Terah.

„A co kdyby,“ vložil se mezi ně vévoda Wesseros, „Logan odpřísáhl, že o vás neřekne nic špatného? A pokud to udělá, já předstoupím a zastavím ho? Je tohle přijatelné, můj pane?“

„Ano.“

„Má paní?“ zeptal se vévoda Wesseros. „Je to jejich král.“

„Ať je to rychlé.“

„Pět minut, Logane,“ řekl vévoda Wesseros. Přistoupil blíž a šeptem dodal: „Ať tě inspiruje duch samotného Timaea Rinddera.“

To bylo nejisté přiznání podpory. Timaeus Rindder byl tak schopný rétor, že porážku v závodě koňských dostihů obrátil v převrat, i když byl svázán úplně stejnými pravidly, jaká vévoda Wesseros uložil Loganovi. V sevření těchto pravidel mu vévoda říkal: „Pokud na svou stranu získáš lid, půjdu za tebou.“

„Mí přátelé, zítra spolu staneme ve vřavě bitvy.“ Logan sotva domluvil, když byla jeho slova zopakována a zesílena. Zarazil se a zjistil, že před pódiem stojí usmívající se mistr Nile. Logan předstíral, že se nic důležitého nestalo, a ostatní se okamžitě zachovali stejně. „Zítra se postavíme nepříteli, jehož tvář dobře známe. Viděli jste stíny, které vrhali na vaše dveře. Viděli jste jejich boty, jak špiní vaše podlahy. Viděli jste jejich pochodně, když vám s nimi podpalovali pole. Zakusili jste jejich pěsti, biče i posměch, ale odmítli jste se podrobit!“

Loganova nervozita a sebekritika − Mohl jsem to říct lépe. Mám pevný hlas? Proč je tak těžké pořádně se nadechnout? − zmizela, když se podíval na zdvižené tváře mužů, kteří budou jeho lidem. Ještě před pár měsíci neměl ani tušení, jací cenarijští lidé jsou. Znal a miloval ty na panství Gyrů, ale sdílel se šlechtici pohrdání nad nemytými masami. Jak snadné bylo požádat bezejmenného pobudu bez tváře, aby pro něj zemřel.

„Mí přátelé, poslední tři měsíce jsem strávil v hlubinách Pekelné řiti. Byl jsem lapen spolu s nejhorším odpadem lidství. Bál jsem se smrti a věcí horších než smrt. Vzali mi šaty. Vzali mi důstojnost. Viděl jsem dobré lidi trpět kvůli zlým. Viděl jsem znásilněnou ženu i takovou, co se raději zabila, aby ji neznásilnili znovu. Viděl jsem dobré muže i zlé, co uzavřeli dohodu s temnotou. I já jsem jednu uzavřel. Abych přežil.

Mí přátelé, byl jsem uvězněn pod zemí. Vy jste uvězněni na jejím povrchu. Stejně jako já znáte strach. Viděli jste tytéž hrůzy jako já, možná i horší. Zabili nám přátele. Věděli jsme, že odpor znamená smrt… a mí přátelé, můj lide, pohlédli jsme na svou budoucnost a neviděli v ní naději. Utekli jsme. Schovali jsme se.“ Logan se odmlčel a lidé ztichli.

„Jste tu se mnou?“ zeptal se Logan. „Vnímáte můj hněv? Cítili jste se bezmocní? Viděli jste zlo a neudělali nic, čím byste ho zastavili? Stydíte se?“

Muži i ženy se neotáčeli napravo ani nalevo, báli se, že by sousedé spatřili slzy v jejich očích. Přikyvovali hlavami. Ano, ano.

„Byl jsem zahanben,“ pokračoval Logan. „Nechte mě povědět, co jsem se v Díře naučil. Naučil jsem se, že v utrpení můžeme nalézt pravý rozsah své síly. Naučil jsem se, že muž může být jeden den zbabělcem a druhý hrdinou. Naučil jsem se, že nejsem tak dobrý člověk, za jakého jsem se považoval. Ale nejdůležitější bylo tohle − ta lekce mě přišla velmi draho, ale naučil jsem se, že se člověk může změnit. Naučil jsem se, že rozbité věci se mohou opravit. Víte, kdo mě to naučil? Prostitutka. V zahořklé ženě, jež žila v hanbě, jsem nalezl čest, odvahu a oddanost. Inspirovala mě a zachránila.

Dnes jsou tady ženy, které tu samou lekci naučily vás. Mnozí se stydíte za své matky, ženy a dcery, které byly znásilněny, z nichž na hradě udělali sexuální otrokyně a které se musely prodávat, aby přežily. Vyhýbali jste se jim, zavrhli jste je.

Ale já říkám, že to byly vaše ženy, matky a dcery, kdo nám ukázal, že máme bojovat. Daly nám Noctu Hematu. Daly nám odvahu. Ukázaly nám cestu z hanby ke cti. Nechť každá žena, která tu noc bojovala, předstoupí!“

Několik žen předstoupilo okamžitě. Povzbuzeny jejich odvahou je následovaly další. Za chvíli se před pódiem shromáždil dav tří set žen. Některé plakaly, ale záda měly rovná, brady zdvižené. Muži v útvarech teď otevřeně plakali. Nejen muži, kteří museli vybrané ženy znát, ale i ti z venkova, kteří věděli, že i jejich ženy jsou zostuzené a zneuctěné, ti, co se teď styděli sami za sebe.

„Dnes,“ řekl Logan, „vás jmenuji zakládajícími členkami Podvazkového řádu. Podvazkového, protože jste musely přijmout hanbu a obrátit ji v čest. S pýchou je vystavte a vyprávějte vnoučatům o své odvaze. A žádný muž nevstoupí do vašeho řádu, dokud neukáže nejvyšší hrdinství a odvahu.“

Lidé provolávali slávu, Byla to ta nejlepší věc, jakou kdy Logan udělal.

„Obávám se,“ tišil Logan dav, „že vaše podvazky ještě nejsou připravené. Vypadá to, že nemáme po ruce dost materiálu. Vypadá to, že je budeme muset udělat z khalidorských vlajek.“

Jásot.

„Co říkáte, muži? Myslíte si, že bychom jim s tím mohli pomoci?“

Ještě hlasitější jásot.

„A teď, bratři, přivítejte své milované. Potřebují vás. A sestry, přijměte zahanbené a zlomené muže. I oni vás potřebují.

Teď už zbývá jen pár věcí, co vám musím říct.“ Logan se zhluboka nadechl. Už zašel dál, než zamýšlel. Neustanovil Podvazkový řád, aby si získal podporu. Bylo to prostě něco, co musel napravit. Ale ať se podíval kamkoliv, viděl tváře plné naděje.

„Ještě před pár měsíci jsem nechtěl být králem,“ řekl Logan, „ale v Díře mě něco změnilo. Před Dírou jsem ve vás viděl lůzu. Teď vidím bratry a sestry. Mohu vás požádat, abyste pro mě krváceli a umírali, a také to udělám. Mnoho z vás bude zítra krvácet a někteří i zemřou.“ Podíval se do Díry, na níž stál. Je tohle cesta ven, hrabě Drakeu? Och, otče, byl bys na tohle pyšný? „Mohu vás požádat, abyste krváceli kvůli odvržení vlastních řetězů, ale nemohu vás žádat, abyste krváceli pro mé ambice.“

Dav ztichl.

„V Díře jsem se naučil, že muž nebo žena můžou mít moc nad životem a smrtí, ale ne nad láskou. Mí přátelé, miluji vás, tento národ a svobodu, kterou získáme. Ale necítím lásku k této ženě. S Terah Graesinovou se neožením, ani dnes, ani kdykoliv jindy.“

„Cože?“ zaječela Terah Graesinová. Předstoupila vpřed. „Zastav ho, Havrine!“

Ale vévoda Wesseros se držel zpátky a mistr Nile její hlas nezesílil. „Terah,“ řekl jí vévoda, „pokud se ho pokusíš zastavit, vypukne občanská válka.“

Davem se šířil křik, muži se dívali na své sousedy, vytahovali zbraně a snažili se odhadnout, kdo se připojí na jakou stranu.

„PŘESTAŇTE!“ vykřikl Logan, jeho hlas duněl nad shromážděním. Pozvedl ruce. „Nechci, aby jediný muž zemřel, jen abych se stal králem. Natož tisíc.“ Otočil se. „Lady Graesinová, odpřísáhnete mi věrnost?“

V očích se jí zablesklo a tentokrát mistr Nile její hlas zesílil. „Ani kdyby to stálo tisíc životů!“

Logan zvedl ruce, aby předešel násilí. „Mí přátelé, Khalidor nikdy neporazíme, když nebudeme jednotní. Proto,“ obrátil se k Terah Graesinové, která se vztekem staženou tváří vypadala mnohem méně krásná než před chvílí, „mi zaručte, že zřídíte Podvazkový řád a mým následovníkům odpustíte všechny zločiny, kterých se do dnešního dne dopustili… slibte mi to a já odpřísáhnu věrnost vám.“

Terah Graesinová váhala jen chvilku. Nevěřícně vytřeštila oči, ale vzpamatovala se dřív, než začal dav znovu křičet. „Dobře,“ řekla. „Slibuji.“

Logan poklekl a natáhl ruce ke středu pódia, kde Terah stála. V dokonalém opaku raroha roztahujícího křídla z černého kruhu poníženosti a vězení položil ruce zpátky do kruhu. Všechno se tím změnilo.

Někdy není jedinou cestou z díry vyšplhat se ven. Dotkl se jejích nohou ve slibu podřízenosti.

„Jako uznání za svou chrabrost,“ prohlásila královna Graesinová hlasem, ze kterého odkapával jed, „budeš mít tu čest vést první vlnu. Tvá sladká slůvka vürdmeistery nepochybně ohromí.“

61.

Kaldrosa Wynová stála spolu se stovkami žen před davem, všechny se nacházely v různých stádiích šoku, nevěřícnosti a slz. Příliš mnoho emocí, aby je dokázaly všechny zadržet. Kaldrosa Wynová pláč obvykle nesnášela. Dnes jí slzy přinesly úlevu.

Měla pocit, jako by se jí srdce zvětšilo na trojnásobek původní velikosti. Vévoda Gyre ji uhranul. Muž, který odhodil takovou příležitost pro lásku. Rozbil zahořklou skořápku, jež obrůstala její srdce. Z děvek udělal hrdinky. Byl světec a ta mrcha ho poslala na smrt.

Pak kolem ní a dalších žen vypukla mela, jak se mezi ně tlačili muži a hledali odvržené milované. Daydra vedle Kaldrosy natahovala. Jako medvěd mohutný muž se prodíral davem směrem k ní, a když ho Daydra uviděla, hlasitě se rozbrečela. Byl to starší muž, její otec, z očí mu stékaly slzy a končily v jeho hustém kníru. Než mohl říct slovo, Daydra omdlela. Zachytil ji, než spadla na zem, a zvedl ji snadno jako malé dítě. Další pár si vedle Kaldrosy padl do náručí, jen se objímali.

Kaldrosa se snažila nezávidět ženám jejich radost. Cítila se znovuzrozená, hora hanby sklouzávala z jejích ramen. Ale Tomman byl určitě zpátky v Cenarii. Mohl by jí takhle rychle odpustit? Bude si moci někdy po milování lehnout do jeho paží, až spolu začnou znovu?

Dav začínal řídnout a ženy, které nenašly ztracenou lásku, se shlukovaly dohromady. Dívaly se na sebe, poznávaly to na sobě, i když se nikdy dřív nepotkaly. Byly sestry. A nezůstaly samy. Počestné ženy, které ze zadních řad naslouchaly projevu a věděly, že některé z nich tu zůstanou, se konečně protlačily řadami mužů a − přestože jim byly cizí − je objímaly a plakaly s nimi.

Kaldrosa Wynová si všimla Mámy K., jakje zpovzdálí sleduje. V očích mocné ženy nebyly slzy, ale přestože měla záda rovná jako prut, vypadala, jako by si přála, aby se nějaký muž davem protlačil i k ní. Kaldrosa k ní zamířila, podivovala se vlastní smělosti − jít utěšovat Mámu K.! − když ho uviděla.

Nosil uniformu lovce čarodějů generála Agona − v jedné ruce podivný krátký luk, na zádech toulec a koženou zbroj navlečenou přes žlutozelenou tuniku. Jak si ale prohlížel dav, její divoký, divoký Tomman vypadal ustrašeně. Pak se jejich oči setkaly.

Jako loutka, které přeřízli vodící lanka, padl Tomman na kolena. Luk upadl do bláta. Tvář měl zkřivenou žalem. Roztáhl ruce, oči plné slz. Byla to mnohem lepší omluva, než jakou by dokázal projevit slovy.

Kaldrosa se k němu rozběhla.

* * *

„Připadá mi, že sem chodím častěji než někteří lidé, co tady žijí,“ řekl Kylar.

„Ticho,“ sykla na něj Vi.

Když šel pro Logana, vzal si Kylar pramici, do které se stěží vešli. Přestože byla malá, byla neuvěřitelně rychlá a podařilo se mu s ní vyhnout jediné lodi, která hlídkovala u ostrova Vos. Teď tu hlídkovaly lodě tři, proto se chystal na ostrov stejnou cestou, jako když zachraňoval Elene.

Kylar se nechal vést Vi, zahákl jedno koleno přes lano a přeručkoval po provaze zavěšeném pod mostem. Viin zásah byl dokonalý, proto mohli lano natáhnout víc, než se mu podařilo při předchozím výletu do hradu. Když míjeli zbytky jeho šipky, stále zaražené ve dřevě po té příšerné střelbě před čtyřmi měsíci, zastavila se. „Legenda jako stehno,“ zamumlala.

Čímž odvedla Kylarovu pozornost ke svému pozadí. Znovu. Přestože první slovo, které Kylarovi vytanulo na mysl, nebylo legendární, Viino pozadí bylo k nakousnutí. Pěkně tvarované. Zasloužilo si těsné oblečení, které nosila. Na rozdíl od většiny atletických žen ho měla Vi pěkně zakulacené. Skvělé boky a dech beroucí prsa.

Proč myslím na Viina prsa?

Kylar se dál přitahoval po laně, mračil se. Tohle bylo rozptylování, o které nestál. Zase se Vi podíval na zadek. Zavrtěl hlavou. Podíval se znovu. Proč mě přitahuje její zadek? Není to divné? Proč se chlapům vůbec zadky líbí?

Vi se dostala k hradní zdi a spustila se z lana. Něco zašeptala a zahalila se stíny. Nebylo to nic skvělého, ani zdaleka to nedosahovalo Durzových schopností, o Kylarovi ani nemluvě. Její stíny byly jen černé a zahalovaly tvar lidské postavy. I tak to bylo méně nápadné než polonahá lehká holka, která každým kouskem svého těla křičela: „Podívej se na mě!“

Kylar ji následoval a rychle sklouzl z lana. Přikrčili se ve stínu velkého kamene, když kolem proplula hlídková loď.

„No, zatím jsi ještě nic neřekl o mém oblečení.“

Kylar pozvedl obočí. „Co? Chceš, abych ti řekl, jestli v těch kalhotách nemáš velký zadek? Máš. Spokojená?“

„Takže ses mi koukal na zadek. A co si myslíš o zbytku?“

„Opravdu se o tom budeme bavit? Teď?“ Kylar znovu sklouzl pohledem k její hrudi − a byl přistižen.

„Ta nadutá přezíravost by vypadala líp, kdyby ses nečervenal,“ ušklíbla se Vi.

„Jsou skvělé,“ uznal Kylar. Odkašlal si. „Myslím tvé šaty. Ne tvoje prsa − chci říct, že ti ten styl sedne. Jen trochu za hranicí mezi sexy a obscénní.“

Nenechala se urazit. „Nejdřív upoutám jejích pozornost a potom si vezmu jejich život.“

„To vyznělo chladnokrevně.“ Tentokrát se na její prsa nepodíval. Skoro.

„Jsem žena. Já si nemusím vybírat šaty jen kvůli pohodlí.“

„Nemůžu uvěřit, že se tak dlouho bavím o oblečení.“

„Tomuhle říkáš dlouhá konverzace o oblečení?“ zeptala se Vi. „Ty jsi asi moc milenek neměl, co?“

„Jen jednu. A díky tobě ne moc dlouho,“ odsekl Kylar.

To ji umlčelo. Díky Bohu.

Vstal a vyrazil. Museli se ukrýt pokaždé, když je hlídková loď míjela, aby si Vi nikdo nevšiml a aby před ní Kylar neprozradil, že se umí zneviditelnit. Sám Kylar nosil pořádně těsné oblečení, starší kousky, které mu sehnala Máma K. Čím víc se ostatní dozví o rozsahu jeho sil, tím zranitelnější bude.

* * *

K bráně do Chřtánu se dostali hodinu po půlnoci. Nikdo ji nehlídal.

Kylar zkusil kliku. Nebylo zamčeno. Podíval se na Vi. Očividně se jí to líbilo stejně málo jako jemu. Ale jak by Bohokrál věděl, že přicházejí? Chystal se dveře otevřít, když se Vi dotkla jeho paže. Ukázala na zarezlé panty a naznačila, ať počká.

Dotkla se každého pantu, něco zadrmolila a pak na něj kývla.

Zkusil dveře. Otevřely se naprosto tiše.

„Ať mě zatratí,“ zaklela Vi. „Tak ono to nezabírá jen na malé holky.“

Kylar opatrně zavřel a podíval se na ni. „Proč to nezkusíš na sobě?“ zeptal se.

„Už se stalo,“ řekla. „Nikdo ve vzdálenosti větší než pět stop mě neuslyší.“

„Takhle jsem to nemyslel. Jak si můžeš být jistá, že to funguje?“

„Neslyšel jsi, jak jsem tě právě nazvala.“

„Jak?“

„Pravdivě, ale nebylo by moudré to opakovat.“

Zaváhal. „Vi, než půjdeme dovnitř, musím se tě na něco zeptat.“

„Do toho.“

„Ke krvavé práci jsem se dostal kvůli klukovi jménem Krysa. Byl to syn Garotha Ursuula a kvůli Garothovu potěšení Krysa Elene pořezal tvář, znásilnil Jarla a pokusil se znásilnit i mě.“

„To jsem nevěděla,“ hlesla Vi. „Je mi to líto.“

„To není důležité,“ řekl nevrle Kylar. „Dostal jsem se z toho.“

„Já ne,“ zašeptala Vi. Pohroužila se do sebe, do své dlouholeté noční můry. „U mě to byli milenci mojí matky. Věděla, co mi dělají, ale nikdy je nezastavila. Vždycky mě nenáviděla za to, co kvůli mně musela obětovat. Jako bych to byla já, kdo píchal s nějakým cizincem, otěhotněl a nechal ho zdrhnout. Ani nevím, jestli mě chtěla, nebo jestli byla příliš zbabělá, aby si vzala námel nebo čaj z vratiče.“

Vi věděla, že strach byl oprávněný. Dávka nutná k potratu byla jen o špetku menší než dávka smrtelná. Každý rok, prohlašoval Hu, tisíce dívek „onemocní a zemře“, protože si vzaly příliš mnoho jedu. Další si vezmou málo a porodí znetvořené děti.

„Když jsem utekla, mojí matce nezbylo nic víc než její vzhled. Byla příliš pyšná, aby se prodávala, tak střídala jednoho bastarda za druhým. Nikdy nedokázala udělat, co je nezbytné.“

„A v tom se od ní lišíš?“

„Ano,“ řekla klidně. Pak se vzpamatovala. Proč tolik mluvím? O tom svinstvu nikdy s nikým nehovořila. Nikdy neznala nikoho, komu by na tom záleželo. „Promiň, tohle jsi nepotřeboval slyšet. Máš otázky?“

Kylar neodpověděl. Díval se na ni jak nikdo před ním. Takhle matka hledí na dítě, které upadne a rozbije si koleno. Byl to soucit a dostal se až k ní, pronikl přes její sarkasmus a hranou statečnost. Probodl led a mrtvé maso v jejím nitru, našel malý živý kousek a zalil ho teplým světlem. Viděl hradbu prohnilých řečí, kterou se obklopila, a neodvrátil se od ní.

„Hu Gibbet tě donutil, abys ji zabila, viď?“

Sklopila zrak, nedokázala dát čelit tomu teplému světlu. Nevěřila svému hlasu.

„Druhé zabití? První byl jeden z tvých milenců?“

Přikývla.

Bylo to směšné. Vést takovou konverzaci před Chřtánem. „Jak zněla tvá otázka?“ zeptala se.

„Když jsem skončil s krvavou prací, nedokázal jsem ji nechat plavat, a teprve teď vím proč. Když se Jarl ukázal u mých dveří, jedna má část si oddechla. Měl jsem vše, co jsem si celý život přál, a přesto jsem nebyl šťastný. Měla jsi někdy někoho, kdo se na tebe podíval, rozuměl ti a přijal tě takovou, jaká jsi? A ty jsi to z nějakého důvodu nedokázala uznat?“

Vi polkla. Srdce jí naplnila touha.

„Tím pro mě byla Elene. Chci říct, že tím pro mě je. Slíbil jsem jí, že už nikdy nezabiji, ale nedojdu štěstí, dokud tohle nedokončím. Když jsem odešel, nechal jsem jí pár zásnubních náušnic, aby věděla, že ji stále miluji a chci s ní zůstat až do konce věků, ale ona se teď na mě určitě zlobí.“

Tíha Viiny kapsy byla palčivá. Chtěla po svém jazyku, ať se pohne, ať mu to řekne, ale ten byl jako z olova.

„Kdyby to byla jakákoliv jiná zakázka, nikdy by mi to neodpustila. Ale když tuhle dokončím, Khalidor prohraje, Logan bude králem, Doupata se navěky změní a Jarl nezemřel zbytečně. Pokud existuje Jediný Bůh, jak mi tvrdí Elene, pak mě stvořil právě pro tohle.“

Jarl? Jak se mnou může tak klidně mluvit o Jarlovi? „Tak na co se chceš zeptat?“ Znělo to trochu vzdorně, dokonce i jejím uším − Jarl! Bohové! Emoce se jí vymkly zpod kontroly natolik, že je ani nedokázala rozlišovat − ale Kylarova odpověď byla klidná.

„Potřebuji vědět, že do toho jdeš se mnou. Celou cestu až k Bohokráli. Celou cestu až ke smrti, když to tak skončí. Ale myslím si, že jsi mi už odpověděla.“

„Jsem v tom s tebou,“ řekla Vi. Přísahala celým srdcem.

„Já vím. Věřím ti.“ Vi se mu podívala do očí a poznala, že mluví pravdu. Ale slova nedávala smysl. Věřit jí? Po tom všem, co udělala?

Otočil se zpátky ke dveřím.

„Kylare,“ řekla. Srdce jí bušilo. Nejdřív mu řekne o Jarlovi, pak o dopise a náušnicích, prostě všechno. A pak se mu vrhne k nohám a vydá se mu na milost. „Mrzí mě to. To s Jarlem. Nikdy jsem…“

„Já vím,“ přerušil ji. „Jeho vraždu v tvých očích nevidím.“

„Co?“

„Vi…“ řekl něžně. Když jí položil ruku na rameno, celým tělem jí proběhlo mravenčení. Podívala se na jeho rty. Přistoupil blíž a ona mimovolné naklonila hlavu, lehce pootevřela rty. Byl tak blízko, že cítila jeho přítomnost jako polaskání obnažené kůže, a její oči byly tak blízko a jeho rty se dotkly − jejího čela.

Vi zamrkala.

Kylar stáhl ruku z jejího ramene, jako by se spálil. Něco černého přeběhlo přes povrch jeho očí.

„Co to sakra bylo?“ chtěla vědět Vi.

„Omlouvám se, málem jsem − myslíš mé oči? Kontroloval jsem, jestli nepoužíváš okouzlující magii. Chci říct, že mě to mrzí. Já jen − ehm, nechme to plavat, ano?“

Teď byla naprosto zmatená. On si myslel, že použila svou okouzlující magii? Znamenalo to, že ji chtěl − málem jsem co? − ne, to určitě ne.

Co sis myslela, Vi? „Promiň, že jsem ti zabila nejlepšího přítele, Kylare, nechceš si zašukat?“

Kylar otevřel dveře a Vi uviděla rozevřenou tlamu, po které Chřtán dostal své jméno. Chřtán jí připadal jako drak, co se ji chystá spolknout. Oči z rudého skla se zasazenými loučemi nad nimi zářily s ďábelskou intenzitou. Vše ostatní bylo vytesáno z černého sopečného skla − černý jazyk, po kterém šli, i černé tesáky trčící nad nimi. Jakmile do tlamy vstoupili, nebylo tam žádné světlo.

„Tohle je špatně,“ řekl Kylar. Zastavil se. „Tohle je úplně špatně.“

Když Kylar zachraňoval Elene a Uly, rampa vedoucí do Chřtánu přecházela v krátký tunel a rozdělovala se vedví. Cely šlechticů byly napravo a ostatní nalevo. Strop byl všude sedm stop vysoko, dodával Chřtánu klaustrofobické vzezření.

„Myslela jsem si, žes tu před pár měsíci byl,“ řekla Vi.

„Vypadá to, že čarodějové byli pilní jako včeličky.“

Vstoupili do ohromné podzemní komnaty. Rampa, která dřív klesala třicet stop, se prodloužila na sto. Cely šlechticů a cely na prvním a druhém patře zmizely. Rampa byla dost široká, aby tu projelo čtyřspřeží, a obtáčela centrální propast. Na dně viděli zlatý oltář a na něm přivázaného muže obklopeného meistery.

„Do hajzlu,“ vydechla Vi. „Musíme jít dolů.“

Kylar sledoval její pohled. Nedíval se na muže na zlatém oltáři. Díval se na jižní konec propasti, který vedl do hradu.

Z toho místa měl špatný pocit. Nemohl za to oltář nebo tma. Cítil tu zápach Díry. U podlahy se plazil sirný kouř. Kylarovi to připomnělo jeho souboj s Durzem.

Za kouřem se vznášely další pachy. Stará krev a nasládlý pach zkaženého masa. Kromě temnoty, podivného zpěvu čarodějů a pronikavých výkřiků bolesti z hlubin tunelu − naštěstí směrem od Díry, ne z toho, jímž musel s Vi jít − tu bylo ještě něco.

Bylo to těžké. Tísnivé. Pro Kylara se noc stala domovem už příliš dávno, aby se bál tmy − alespoň si to myslel. Ale tady, v samotném vzduchu, který vdechoval, bylo něco hlubokého, temného, odporného a staršího než cokoliv, co si dokázal představit. Pouhý pach kouře mu připomínal zabíjení. Vybavil si zahanbující radost, když zahákl smyčku kolem Krysova kotníku. Vzpomněl si, jak otrávil polévku sedláře, ale ten neměl hlad a přenechal ji synovi. Dokonale si pamatoval purpurový odstín chlapcova obličeje, když mu opuchlo hrdlo a začal se dusit. Vybavovaly se mu stovky skutků, za které se styděl, a stovky dalších věcí, jež neměl dělat, a přesto je udělal. Ochromeně tam stál, dýchal zkažený vzduch.

„Pohni se,“ sykla na něj Vi. Její oči vypadaly ztrápeně, ale dokázala se hýbat. „Dýchej pusou. Nemysli, prostě se pohni.“

Kylar přihlouple mrkal, sebral se a následoval Vi. Způsobovala to přítomnost Khali, před kterou ho varoval Logan.

Sešli na dno jámy. Kylar zamířil k okraji, podíval se dolů. Když se přiblížili, poznal, že meisteři muže neobětují, tedy alespoň ne obvyklým způsobem. Jejich obětí byl Lodrikarec, tetování mu pokrývalo celé tělo. Byl vychrtlý, kůže na něm visela. Zlatými řetězy ho připoutali tváří dolů ke zlatému stolu a do pasu ho svlékli.

Šest meisterů sedělo v cípech zlaté lodrikarské hvězdy vytesané do podlahy, nohy zkřížené, oči zavřené, prozpěvovali. Dva další stáli po stranách oltáře. Jeden držel kladivo a druhý…

Kylar tomu nemohl uvěřit, dokud se nedostali na poslední závit spirály hned nad podlahou. První meister držel tesařské kladivo a zlaté hřebíky, zatímco druhý v rukou svíral koňskou páteř a umisťoval ji na záda potetovaného muže.

Meister přidržel páteř na místě a druhý k ní přiložil šest palců dlouhý zlatý hřeb. Udeřil do něj kladivem. Tetovaný zaječel a zazmítal se. Dva další silné údery a hřeb do něj zajel celý. Oba meisteři ustoupili a Kylar poprvé pořádně uviděl oběť.

S její kůží bylo něco špatně. Kylar nejdřív kvůli tetování nedokázal říct co, ale kůže mezi tetováním celá zrudla. Žíly vystoupily na povrch, jako by muž zvedal něco velmi těžkého. To by bylo pochopitelné, s ohledem na to, co právě vytrpěl, ale žíly nepulzovaly na správných místech. Tlusté žíly a artérie, modré a rudé, se všude tlačily proti kůži. A samotná kůže byla posetá dolíčky, jako by mu celé tělo zachvátily neštovice.

Meisteři poodstoupili a vyštěkli rozkaz. Ze severního tunelu přivedli vězně, Kylar tam zahlédl zadržovací celu, kde se mačkal tucet vězňů. Muž měl na rukou a nohách okovy a kolem krku uvázané lano. Za to ho táhla půvabná mladá čarodějka, dávala si pozor, aby nepřekročila magický kruh. Postavila se na opačnou stranu kruhu než vězeň, který se potil strachy. Tvář měl zbrocenou studeným potem, po noze mu stékala moč. Oči upíral k muži na oltáři.

Mladá čarodějka začala tahat za lano uvázané u jeho krku, vtahovala ho do kruhu. Udělal jeden prkenný krok, než se začal vzpírat, bylo však příliš pozdě. Ztratil rovnováhu a vrávoral, snažil se nespadnout. Když zjistil, že ho vede přímo k tetovanému muži, smýkl sebou do strany.

S rukama svázanýma za zády neměla oběť šanci něčeho se zachytit. Tváří narazila na podlahu ze sopečného skla.

Meisteři, kteří neseděli nebo nezpívali, zakleli. Žena se přesunula, přehodila lano přes oltář. Přidal se k ni meister a spolu znovu táhli napůl bezvědomého muže k oltáři.

Proč prostě nepoužijí magii? Ale pak se Kylar podíval přes ka’kari a poznal proč.

Celá komnata byla plná magie. Stoupala z meisterů stejně jako sirný dým z Díry. Rozlévala se po podlaze. Zahušťovala samotný vzduch − všude s výjimkou oltáře. Meisteři vytvářeli něco, co bude magii odolné − dokonce i té jejich. Když se však Kylar podíval lépe, zjistil, že muž na oltáři magií nedotčený není. Všichni zaříkající meisterové nad oltářem něco splétali a na dvou místech to zanořovali do muže. Vzadu na jeho krku a na opačném konci páteře byly zasazené dva diamanty, každý velký jako palec. Ve viditelném spektru byly neviditelné, zakryté krví, špínou a vlasy. V magickém spektru zářily. Jen skrze ně se mohli meisteři dotknout mužova těla.

Meisteři konečně přitáhli vězně, ten sípal a lapal po dechu. Kylar cítil, jak ho Vi tahá za tuniku, naléhavé přání, ať už odsud vypadnou, ale on si jí nevšímal. Vězeň se zakymácel a spadl na oltář, přímo na tetovaného muže.

Přestože na něj spadl z boku a mohl se odvalit, ztuhl na místě. Meisteři upustili lano a rychle ucouvli, téměř utíkali. Pronikavé zaříkávání dosáhlo vrcholu. Vězeň ječel, ale Kylar neviděl proč. Svaly tetovaného muže se vyboulily, jeho kůže zrudla ještě víc − a pak záda zalila krev.

Vězně něco zvedlo, vtahovalo ho to do zad tetovaného muže. Vězňova tunika se roztrhala a Kylar uviděl zmítající se tetovanou kůži. Každý z tisíce dolíčků se otevřel jako malá ozubená tlama. Tetovaná kůže se všude zakusovala do vězně.

Zatímco vězeň byl požírán přímo do tetovaných zad, muž na oltáři křičel ve stejné agonii jako jeho oběť. Kylar skrze ka’kari viděl, jak je z chvějícího se těla vězně vyrván celý hrudník a jak se připojuje k nové páteři. Kůže z něj slezla, i ona pokryla druhou páteř. Meisteři zpívali a Kylar poznal, že tak řídí růst nového těla. Ať se měla tetovaná bestie stát čímkoliv, tak ji nevytvářeli. Už byla skoro hotová. Oni jí jen dávali tvar příhodný pro válku.

Uběhlo deset vteřin a vězeň byl pryč. Víceméně. Některé jeho části byly začleněny do vznikajícího tvora. Monstrum na oltáři do sebe přijalo zhruba polovinu vězňovy hmoty. Vězňova páteř posílila tu jeho. Žebra prodloužila jeho tělo. Kůže se přetáhla přes novou postavu, i když i ta byla posetá malými tlamami. Vězňovy kosti se spojily a přesunuly do netvorovy lebky, která zdvojnásobila svou tloušťku.

Vedoucí meister vyštěkl něco, co znělo jako souhlas, a poslal pro dalšího vězně.

Vi ho znovu zatahala za rukáv. Kylar se otočil a podíval se do stínů, do míst, kde měly být oči.

„Běž napřed,“ zašeptal. „Dohoním tě.“

„Ty se chystáš udělat nějakou blbost, že jo?“

Kylar se ponuře usmál. Ona jen zavrtěla hlavou.