51.

Hu Gibbet se hluboko v Doupatech krčil na střeše skladiště. V příznivějších časech tu skladovali látky. Později ho využívali pašeráci. Teď z něj zbyla rozpadající se ruina, kde se usadily gildovní krysy z gildy Ohnivec.

Nic z toho Hua nezajímalo, s výjimkou menší nepříjemnosti, že bude muset zabít desetiletého kluka, který držel hlídku. Nebo to možná byla holka. Těžko říct. Jediné, co ho opravdu zajímalo, byla kamenná deska na podlaze u jedné pobořené zdi. Vypadala, že váží tisíc liber, a byla stejně ošoupaná jako ostatní, ale dala se otevřít na závěsech, o kterých nevěděly ani gildovní krysy. Byl to druhý východ z jednoho z největších bezpečných domů ve městě.

Právě teď, pokud se Huovy zdroje nemýlily, se v bezpečném domě skrývalo přibližně tři sta šlapek, dostatek jídla a vody na měsíc a opravdová výhra − Máma K. a její zástupce Agon Brant. Hu vlastně nečekal, že tam ti dva budou. Ale pořád mohl doufat.

S velkými zakázkami měl vždycky problémy. Velká zakázka vyžadovala velkou vyrovnanost. Potěšení ze záplavy krve ohrožovalo jeho profesionalitu. Bylo tak snadné nechat se pohltit čirou radostí − krev tekoucí, kapající a tryskající, krev ve všech jejích úžasných barvách, čerstvá červená krev z plic, černá krev z jater a všechny odstíny mezi tím. Chtěl nechat každé tělo vykrvácet do poslední kapky, aby potěšil Nysa, ale u velkých zakázek se s tím obvykle nemohl zdržovat. Měl z toho pocit, že svoji práci dělá polovičatě.

Navíc to v něm probouzelo depresi. Poté co zabil a nechal vykrvácet dvaatřicet lidí v usedlosti Gyrů, byl nesvůj celé týdny. Neuspokojilo ho ani zabíjení v průběhu převratu. Samé zklamání. Usedlost Gyrů byla nejlepší. Byl ještě v domě, když se vévoda vrátil. Sledoval Regna Gyra, jak běhá z pokoje do pokoje, šílí smutkem a klouže v Nysových studnicích, které Hu zanechal na každé chodbě. Byl tak vzrušený jeho sledováním, že vévodu ani nedokázal zabít, přestože věděl, že by si to Bohokrál přál.

Minulou noc jednu zakázku dokončil, ale ta se tomu nevyrovnala. Ani zdaleka.

Tahle nemohla být příliš těžká, i když krátce po ní dojde k několika vypjatým momentům. Nejdříve se musí dostat dovnitř. Když bude muset, zabije to dítě, ale gildovní krysy byly nevypočitatelné. Znaly v Doupatech každou díru větší než vlašský ořech a dokázaly se do ní nacpat, a ještě jim zbylo místo. Bude lepší nedat jim šanci někoho varovat.

Až se dostane dovnitř, u zadního východu bude hlídat jeden nebo dva strážní. Ten východ se nikdy nepoužíval, a jak dlouho vydrží chlap zírat do zdi, než se začne nudit nebo ho přemůže únava? Strážní mohli klidně usnout.

Pak bude Hu muset zabít stráže u předního vchodu, aby nevyhlásily poplach. Zablokuje nebo zničí přední východ. Od té chvíle už bude jedno, jestli se o něm děvky dozví, nebo ne. Děvky zvládne.

Potom… no, Bohokrál mu řekl, že bude mít dvacet čtyři hodin, aby si dělal, co se mu zlíbí. „Hu,“ pověděl mu Bohokrál, „rozpoutej pro mě zkázu.“

Bohokrál měl v plánu místo později otevřít a donutit každého šlechtice ve městě, aby jím prošel. Až těla uzrají, naženou tam zbytek města. Obyvatelé Doupat půjdou poslední. Pak Bohokrál uspořádá veřejný obřad. Náhodně mezi Králíky, řemeslníky a šlechtou vybere pár lidí a pošle je na místo masakru. Jakmile budou uvnitř, Bohokrálovi čarodějové vchody zapečetí.

Garoth Ursuul předpokládal, že to Cenarijce účinně odradí od další rebelie.

Ale Hu z toho měl špatný pocit. Byl profesionál. Byl nejlepší wetboy ve městě, nejlepší na světě, nejlepší wetboy všech dob. Velmi si té pozice cenil a existovala jen jedna věc, která to mohla ohrozit − on sám. Na Gyrově panství hloupě riskoval. Riskoval jako idiot. Všechno vyšlo, ale stále tu zůstával fakt, že nad sebou ztratil kontrolu.

Bylo tam příliš mnoho krve. Příliš mnoho vzrušení. Procházel se jako bůh na orgiích svých mrtvých stoupenců. V těch hodinách, kdy zabíjel Gyry a jejich služebnictvo, si připadal nezranitelný. Dal si na čas a naaranžoval mrtvá těla. Pár jich zavěsil za nohy a prořízl jim hrdlo, aby v poslední chodbě vytvořil úchvatné krvavé jezero.

Jeho prací bylo zabíjení, ale on se dostával nebezpečně daleko. Durzo byl zabiják. Bral životy s nezúčastněnou precizností krejčího. Durzo Blint by nikdy neriskoval. Proto ho někteří lidé stavěli na Huovu úroveň. Hu to nesnášel. Báli se jej, ale Blinta respektovali. Nepříjemně si uvědomoval, že tohle posuzování je možná oprávněné.

Proto se těch tři sta žen mohlo stát jeho zhoubou. Zvíře v něm se prodere na povrch. Tři stovky možná budou příliš.

Ne. On byl Hu Gibbet. Nic není příliš pro Hu Gibbeta. Byl nejlepší wetboy na světě. Z taktického hlediska tahle zakázka nebude až tak velkou výzvou jako jiné, ale až budou lidé šeptat jeho jméno, vzpomenou si právě na ni. Tohle bude jeho odkaz. Takhle si ho budou pamatovat na celém světě.

Všechny gildovní krysy spaly, v chladu se choulily k sobě. Hu se právě chystal proskočit dírou ve střeše, když něco zahlédl.

Zprvu to považoval za svou představivost. Začalo to jako zašeptání větru, zvířený prach v měsíčním světle. Ale prach se neusazoval a dnes v noci vítr nefoukal. Navíc se zdálo, že prach víří jen na jednom místě, shromažďoval se v jednom z měsíčních paprsků ve skladišti poblíž dětí.

Jedno děcko se vzbudilo, tiše vykřiklo a ve vteřině byla vzhůru celá gilda.

Větrný vír se změnil v malé tornádo. Stále tu nebyl žádný vítr, černé tečky kroužily v omamném tempu do výšky šesti stop. Tornádo zářilo jiskřivou modří. Vylétly jiskry a roztančily se po podlaze a děti se daly do křiku.

Tornádo se zhmotnilo do podoby muže, nebo alespoň do něčeho, co ho připomínalo. Postava modře zářila, do všech stran z ní proudilo světlo, dokonce ani Hu nebyl dost rychlý, aby si zakryl oči.

Když se podíval znovu, stála před dětmi krčícími se na podlaze postava nepodobná ničemu, co kdy Hu viděl. Muž vypadal jako vytesaný z lesklého černého mramoru nebo zformovaný z tekutého kovu. Jeho šaty nebyly ani tak šaty jako kůže, přestože se zdálo, že nosí boty a nemá pohlaví, celé tělo bylo z jednolité černi, každá kontura byla jasně patrná. Předklonil se a svaly se na něm napjaly, od ramen přes V mezi hrudí a břichem po nohy. Na jeho kůži však bylo něco legračního. Zpočátku muž, démon nebo živá socha odrážel světlo jako vyleštěná ocel. Teď se leskly jen části − srpky bicepsů a horizontální linie břišních svalů. Zbytek přešel z lesklé na matnou čerň.

Nejděsivější byla démonova tvář, která vypadala nejméně lidsky. Ústa jako tenká škvíra, vystouplé lícní kosti, vlasy rozježené, nápadná svraštěná obočí nad přehnaně velkýma očima. Jako by vzešla z noční můry. Oči byly z nejsvětlejší modři chladné jako zimní úsvit. Mluvily o soudu bez slitování, o trestu bez soucitu. Zatímco si postava prohlížela děti, Hu si byl stále jistější, že oči doslova září. Vinuly se z nich proužky kouře z pekelných plamenů, které možná hořely v démonickém těle.

„Děti,“ řekla postava, „nebojte se.“ Kolem se ozvalo několik polknutí a navzdory slovům všechny gildovní krysy vypadaly, že se dají každou chvíli na útěk. „Neublížím vám,“ pokračoval démon, „ale tady není bezpečno. Musíte jít za Gwinvere Kirenou, kterou znáte jako Mámu K. Jděte a zůstaňte u ní. Povězte jí, že se vrátil Noční anděl.“

Několik dětí s vytřeštěnýma očima přikývlo, ale všechny vypadaly, jako by přimrzly k zemi.

„Běžte!“ křikl Noční anděl. Prošel stíny, které na podlaze roztínaly měsíční svit, a stalo se něco strašidelného. Kdekoliv se stíny Nočního anděla dotkly, démonovo tělo zmizelo. Paže, úhlopříčný řez na jeho hrudi, potom hlava − až na dva zářící body, které se vznášely na místě očí. „Utíkejte!“ vykřikl znovu Noční anděl.

Děti se rozprchly tak rychle, jak to uměly jen gildovní krysy.

Hu věděl, že by měl Nočního anděla zabít. Bohokrál by ho jistě odměnil. Démon navíc Huovi bránil v úkolu. Stál mezi ním a více než třemi sty šťavnatými sousty.

Ale on stěží dýchal. Nebál se. Prostě jen nepracoval zadarmo. Zabije anděla, ale prozatím ho nechá jít, dokud mu za to Bohokrál nezaplatí. Pokud Noční anděl ví o podzemích prostorách, je stejně pozdě. Pokud o nich Noční anděl neví, děvky tam budou i zítra. Dnes si dojde pro kontrakt na Nočního anděla, zítra se vrátí a zabije děvky i Nočního anděla. Bylo to naprosto logické. Strach v tom nehrál žádnou roli.

Noční anděl otočil hlavu a upřel pohled na Hu Gibbeta, doutnající modré oči vzplály pronikavou planoucí červení. Potom zmizel i zbytek Nočního anděla, zůstaly jen rudé body.

„Zatoužil jsi po rozsudku noci, Huberte Marione?“ zeptal se Noční anděl.

Paralyzovala ho chladná hrůza. Hubert Marion. Patnáct let mu tak nikdo neřekl.

Noční anděl se pohnul směrem k němu. Hu byl v pokušení utéct, když se Noční anděl zapotácel. Hu se zmateně zastavil.

Zář rubínových očí trochu pohasla, zablikaly. Noční anděl zplihl.

Hu seskočil na podlahu a tasil meč. Noční anděl ten svůj vytáhl spíš silou vůle, ale Hu vycítil jeho vyčerpání. Zaútočil.

Jejich meče zazvonily nocí, pak Hu kopnutím překonal jeho kryt a zasáhl Nočního anděla do hrudi. Netvor odlétl dozadu, meč mu vypadl z ruky. Dopadl na hromadu odpadků a začal se třpytit.

Během chvilky byl Noční anděl pryč. Na jeho místě ležel nahý muž, jen s obtížemi se držel při vědomí.

Byl to Kylar Stern, Durzův učedník. Hu ho proklel, strach se v něm přetavil ve vztek. To jen předváděl triky? Iluze?

Hu vyrazil vpřed a sekl po Kylarově obnaženém krku. Ale čepel tělem prolétla naprosto bez odporu − roztříštil jen iluzi. Hu zrovna zadržel další seknutí, když ucítil provaz, který se mu utáhl kolem kotníků a strhnul ho k zemi.

Do pravého lokte se mu zaryly prsty, našly tlakový bod a paralyzovaly mu paži. Ruka ho chytla za vlasy a praštila mu hlavou o zem. Znovu a znovu. Už při prvním úderu si zlomil nos. Při třetím jeho tvář narazila na kámen. Zaryl se mu do oka. Pak se začal převalovat.

Ohnal se veškerým svým Talentem, nezasáhl však vůbec nic. Obě ruce mu kdosi stáhl za záda a pak mu s nimi trhl nahoru. Vykloubil mu ramena. Hu zaječel. Když se chtěl ohnat znovu, zjistil, že má ruce a nohy svázané dohromady.

Zbývajícím okem Hu zahlédl Kylara Sterna, rozechvělého, naprosto vyčerpaného, ale i tak Hua táhl za plášť po zemi. Hu se pokusil znovu vzepřít, snažil se do něčeho kopnout, do čehokoliv, a postavit se. Kylar ho pustil, Hu dopadl na záda a znovu zaječel, když se tlak pout přenesl na jeho vykloubená ramena. Kylar se nad ním rozkročil.

Ať už byla černá kůže iluze nebo něco jiného, Kylar zjevně neměl sílu ji dál udržet. Stál tu nahý, jeho tvář byla stejná maska jako předtím. Hu sebral svůj Talent, aby se pokusil o další kop.

Kylarova noha dopadla jako první a přerazila Huovi holeň. Hu zařval, když v něm vybuchla temnota bolesti a hrozilo, že upadne do bezvědomí. Podíval se znovu. Kylar odkopnul část podlahy, otevřela se na skrytých pantech. Uvnitř se otáčelo skryté mlýnské kolo poháněné proudícími vodami Plithu. Huovi došlo, že musí jít o mechanismus, který otvírá obrovské dveře. Jeho mohutná ozubená kola však byla rozpojená, pomalu se protáčela.

„Není Nysos i bohem vody?“ zeptal se Kylar.

„Co to děláš?“ zaječel hystericky Hu.

„Modli se,“ vyzval ho nelítostným hlasem Kylar. „Možná tě zachrání.“ Kylar něco udělal s Huovým pláštěm. Chvíli se nic nedělo. Pak se mu plášť stáhl kolem krku. Táhnul ho po podlaze.

„Nyse!“ zavyl Hu přiškrceným hlasem. „Nyse!“

Plášť ho stáhl do vody a na dlouhou, požehnanou chvíli napětí kolem jeho krku povolilo. Hu kopal zdravou nohou a dostal se na povrch. Pak se plášť napjal a vtáhl ho do kola. Rozpojené kolo ho za krk stáhlo pod vodu, pak ho vyzvedlo nahoru a znovu ho po zádech stáhlo pod hladinu. Nemohl dýchat. Znovu ho za krk stáhlo dolů, vytáhlo ven a ponořilo pod hladinu.

Tentokrát začal kopat, hned jak se přiblížil k hladině. Získal tak dost času k pořádnému nádechu, pak ho kolo přehodilo a zase stáhlo pod vodu. Hu se snažil bojovat se svými pouty, ale tlak, který tím vyvíjel na ramena, mu způsoboval trýznivou bolest. Paže měl svázané tak těsně, že si nemohl ramena nahodit zpátky, a kopající zdravá noha nenacházela nic než vodu.

Znovu zaječel a zajel pod hladinu, ale kolo se točilo dál. Nahoru a dolů, nahoru a dolů.

* * *

Kylar sledoval Hu Gibbeta, jak ho kolo vytahuje z vody a pak ho do ní zase stahuje, znovu a znovu. Někdy žadonil o milost, někdy jen vykašlával špinavou říční vodu. Kylar necítil výčitky. Hu si to zasloužil. Ať už to věděl jakkoliv, věděl to. Bylo to prosté.

Kylar se zhoupl v kolenou a zadíval se po spínači, který měl otevírat dveře útočiště. Vyčerpání nepředstíral. Měl štěstí, že mu zbylo dost Talentu, aby obelhal Hua. Ve férovém boji by ho Hu dostal, o tom si Kylar nedělal iluze. Ale Durzo ho naučil, že nic jako férový souboj neexistuje. Hu se nechal překvapit, protože si myslel, že je nejlepší. Durzo se nikdy nepovažoval za nejlepšího, jen si myslel, že všichni ostatní jsou horší. Možná to vypadalo jako to samé, ale nebylo.

Kylar konečně našel, co hledal. Chytil prkno za kameny a zatáhl za ně.

Otáčející se kolo klouzalo stranou, dokud se jeho zuby nestřetly s dalším převodem. Chvíli skřípaly, pak do sebe zapadly a kolo se začalo otáčet. Hu byl nevyhnutelně znovu vyzdvižen z vody. Ječel. Hlava se mu zachytila mezi velkými zuby a jeho křik najednou zazněl ještě pronikavěji. Kola se zastavila, trhala sebou.

Pak Huova hlava praskla jako krvavý vřed. Jeho nohy sebou divoce škubaly a celé tělo se zvedlo z vody. Pak jeho mrtvola odpadla stranou a kola se otáčela dál, zatímco voda rudla krví.

Ohromný kámen odhalil podzemní tunel. V hlubinách se rozezněl poplašný zvon.

Ve vteřině se po schodech vyhrnuli dva strážní, v rukou svírali kopí.

„Musíte se… evakuovat,“ zachrčel Kylar. Zapotácel se, ale ani jeden z mužů se nepohnul, aby mu pomohl. „Bohokrál ví, že jste tady. Řekněte to Mámě K.“ Pak omdlel.

52.

Feir Cousat se krčil za stromem, jak jen mu to jeho mohutné tělo dovolovalo. Do úsvitu zbývaly dvě hodiny a postava ležící vedle ohně se dlouho nepohnula. Za pár okamžiků Feir zjistí, jestli se mu risk vyplatí.

Jeho pátrání po Curochu ho zavedlo do Cenarie a potom přes tábor khalidorských horalů do hor na ceuranské hranici. Jeho nadějí i zoufalstvím v posledních týdnech bylo, že nezachytil sebemenší zašeptání magického meče. Pokud byl na správné stopě, znamenalo to, že se Curoch nachází v rukou osoby, která nemá nejmenší tušení, čím je. Tenhle scénář byl mnohem přijatelnější, než aby se ho pokoušel vzít vürdmeisterovi. Každý vürdmeister schopný použít Curoch by Feira dokázal zabít na sto různých způsobů.

Pravděpodobnější však bylo, že sleduje falešnou stopu. Když zužoval okruh svých možností, musel tucetkrát hádat. Nejdříve si vzal khalidorskou uniformu, připevnil na ni odznak posla a poseděl u mnoha táborových ohňů. Na škole ho Dorian naučil khalidorštinu, proto věděl, co říkají, i když sklouzli do starého jazyka − všichni mladí Khalidořané byli bilingvní, protože Bohokrál byl přesvědčený, že budou lépe vládnout, když budou znát zvyky těch, co dobývají.

Protože Curoch nenalezli hned a Feir předpokládal, že zvěsti o něm by se rozšířily velmi rychle, usoudil, že někdo musel meč odnést. Našel jednotky, které uklízely most. Většina mužů pocházela z těch, co v boji skoro zničili. Později je začlenili do nové jednotky a poslali domů jako stráže karavany, jež do Khalidoru odvážela kořist − té samé, kterou on, Dorian a Solon sledovali.

Protože ho Dorian poslal na jih, Feir věděl, že meč není v žádném z odeslaných vagónů. Proto se vyptával na někoho, kdo z těch jednotek pocházel a koho neposlali domů, až jednoho našel.

Zjistit, kam Ferl Khalius odešel, bylo něco úplně jiného. Feir ho vlastně vůbec nenašel. Místo toho šel za vürdmeisterem, jehož vyslali na jih. Vürdmeister sledoval Ferla Khalia a Feir sledoval vürdmeistera. Díval se, jak vürdmeister ostřeluje Ferla Khalia a uneseného šlechtice. Vürdmeister o ně ztratil zájem hned, jak šlechtic spadl z hory Mount Hezeron.

Zatímco vürdmeister používal signální hůl, aby Bohokrále informoval o svém selhání, Feir se připlížil blíž. Padající sníh a soustředění, které si vyžadovala práce s magií, zakryly Feirův postup. Jakmile vürdmeister skončil, Feir ho zabil.

Pak začal dělat věci, které nikdy dřív neprováděl. Ve sněhu přešel po popraskané římse. Přeskočil pět stop širokou díru, z kluzkého sněhu do kluzkého sněhu. Některá místa byla tak strmá, že mu po nich ujížděly nohy. Skončilo to tak, že musel používat magii, aby roztavil nánosy ledu. Zvládl to, ale bylo to těsné.

Curoch za to stál.

Vytáhl meč a postupoval v upraveném zshel posto, bojovém postoji určeném k udržení rovnováhy a pohyblivosti na kluzké zemi. Pár rychlých kroků a stál nad mužem. Jeho meč prorazil hruď − hruď ze sněhem vycpaného kabátu.

Feir zaklel a rychle se otočil. Z lesa vyrazil pravý Ferl Khalius, Curoch zdvižený vysoko nad hlavou. Feir měl stěží čas uhnout. Horalovo seknutí by Feira rozpáralo, kdyby se včas nevrhl stranou. Curoch mu stejně vyrazil meč z ruky.

„Málo cti v probodnutí spícího muže,“ řekl Ferl s hutným khalidorským přízvukem.

„Sázky jsou vyšší než čest,“ odtušil Feir. Věděl, že horal nemá ani ponětí, proč ho sleduje. „Dej mi ten meč,“ nabídl mu Feir, „a já tě nechám žít.“

Ferl se na něj oprávněně podíval, jako by se zbláznil. On byl ozbrojený, Feir ne. „Dát ho tobě? Tohle meč vůdce klanu.“

„Vůdce klanu? Ten meč má větší cenu než celý tvůj kmen a všechny kmeny stovky mil daleko dohromady.“

Ferl mu nevěřil, ale na tom nezáleželo. „Můj.“

Před Feirem se objevily tři kuličky bílého světla, každá menší než jeho palec, a zasvištěly k Ferlu Khaliovi. Ten chlap nebyl špatný, ale mohl se pohybovat jen tak rychle jako každý, kdo drží meč.

Dvě střely, které Ferl zablokoval mečem, se odrazily do noci. Třetí prolétla pod Ferlovýma rukama do jeho břicha. Feir se s obtížemi natáhl − používání magie na dálku nikdy nebyla jeho silná stránka − a škubl se střelou nahoru. Propálila se přímo do Ferlova srdce.

Horal upřel oči na Feira a padl na bok.

Feir neradostně zvedl meč. Měl pravdu. Všechny jeho dohady a risk se vyplatily. Pokud ten příběh někdy někdo uslyší, bardi z něj vytvoří legendu. Právě získal jeden z nejmocnějších artefaktů, jaké kdy byly vytvořeny.

Tak proč se cítil prázdný?

Tentokrát to bylo snadné. Pomalé, ale snadné. Možná měl Ferl pravdu. Nebylo to čestné, ale když má jeden z bojujících Curoch, boj nemůže být nikdy fér.

Ale ani tím to nebylo. Získal ten meč třikrát − třikrát! Klidně by ho mohli jmenovat do úřadu Hledače zatraceného meče. Měl ho, ale nikdy ho nedokáže použít. On sám byl průměrný a měl tu smůlu, že se přátelil s velikány.

Solonariwan Tofusin Sa’fasti byl princ Sethijského impéria. Jeho Talent ho vyzdvihl mezi největší žijící mágy. Dorian byl další princ, vürdmeister a ještě víc. Byl ten druh mága, který se zrodí jednou za generaci. Feir byl syn obuvníka s průměrným Talentem a pevnou rukou s mečem. Učil se kovářem, když se jeho Talent projevil, a později přešel do školy Tvůrců, odkud ho poslali jako kováře a učitele šermu do Sho’cendi, kde se potkal se Solonem a Dorianem.

Dorian se od svého původu odvrátil, spolu se Solonem se jim oficiálně nedostávalo žádného zvláštního zacházení. Feir si však uvědomoval, že to neznamená, že by kvůli svému urozenému původu neměli výhody. Nezáleželo na tom, co se Solonovi a Dorianovi stalo, uvědomovali si, že jsou něco výjimečného. Věděli, že něco znamenají. Feir tohle nikdy nepoznal. Vždycky byl druhořadý, ne-li rovnou třetiřadý.

Signální hůl se zableskla. Feir ji vytáhl. Mladý vürdmeister, kterého zabil, ji nechal zapnutou. Zjevně to bylo poprvé, kdy mu signální hůl svěřili, proto Feir dokázal přeložit záblesky na písmena, ale ta byla stále zakódovaná a v khalidorštině. Prolomit kód bylo snadné. První písmeno bylo khalidorské písmeno plus jedna, druhé další písmeno plus dva a tak dál. Písmena však přicházela příliš rychle, Feir si je neměl kam zapsat a jeho khalidorská slovní zásoba byla omezená.

Bohokrál hole používal přesně tak, jak Feir předpokládal. Koordinoval pomocí nich vzdálené vojáky a meistery. Byla to prostá, a přesto neskutečná výhoda. Jeho rozkazy byly doručovány okamžitě, zatímco protivníci museli na posly čekat hodiny nebo celé dny. A v průběhu těch hodin a dní se měnila situace a spolu s ní i plány.

Není divu, že zničil každou armádu, se kterou se střetl.

„Shromážděte se… severně… od…“ blikala signální hůl. Pak umlkla a z modré změnila barvu na červenou. Co to sakra znamenalo? Feir odchytával písmena a v předtuše je přeložil do obecného jazyka. „P.A.V.V.I.L.U.V.H.Á.J.“ Pavvilův háj. Znovu zmodrala a pokračovala tak rychle, že to Feir nedokázal stíhat, ale jedna část se dvakrát zopakovala. „Dva dny. Dva dny.“ Pak ztmavla.

Feir se dlouze nadechl. Cestou na jih Pavvilovým hájem prošel. Bylo to malé dřevařské město, jediný cenarijský zdroj dubového dřeva. Severně od města se nacházela planina jako stvořená pro bitvu. Bohokrál se tam očividně chystal vyhladit rebelskou armádu.

Feir by se tam mohl dostat za dva dny. Ale do úsvitu stále zbývaly dvě hodiny. Počítali Khalidořané den od úsvitu, nebo od půlnoci? Dva dny znamenaly dny dva, nebo tři?

Feir zaklel. Dokázal prolomit tajný kód v cizím jazyce, ale nesvedl napočítat do tří. Skvělé.

Signální hůl zežloutla − to zatím neudělala. „Vürdmeistere Lorusi. Ohlaš se…“

Ale ne.

„Proč… jdeš… na… jih?“ blikala hůlka.

Feir zbledl. Signální hůlka tedy nesloužila jen ke komunikaci, ona i odesílala jeho pozici. To nebylo dobré.

„Po návratu… trest.“ Určí mi trest, až se vrátím? „…Lantano… podle zpráv… blízko tebe. Nějaké stopy?“

Feir by nejradši chytil své ignorantství pod krkem a vytřásl z něj život. Co mělo být poblíž?

„Vürdmeistere? Lorusi? Neschopnost odpovědět povede…“

Feir odhodil hůlku a utíkal pryč. Nic se nestalo. Minuty ubíhaly. Stále se nic nedělo. Začínal si připadat trapně, když signální hůl vybuchla s takovou silou, že setřásla sníh ze stromů sto kroků daleko.

No to asi probudí sousedy.

Sousedy. To nebyla příjemná představa. A Lantano? To jméno mu připadalo povědomé.

Feir se vyšplhal na nedaleký skalnatý kopec, aby získal lepší výhled na okolí. Skoro si přál, aby to neudělal. Čtyři sta kroků na jih tábořila armáda, dobrých šest tisíc mužů. Obvyklý táborový doprovod k nim přidával další čtyři tisíce − ženy, léčitelé koní, kováři, děvky, kuchaři a sluhové.

Vojenské prapory nesly černý, vodorovně položený meč na bílém podkladu − znak Lantana Garuwašiho. Tak znělo celé jméno, vzpomněl si Feir − generál, který nikdy neprohrál bitvu, syn neurozeného muže, jenž vyhrál šedesát soubojů. Pokud by věřil historkám, někdy prý bojoval cvičným dřevěným mečem proti soupeřově oceli, aby souboj udělal zajímavější.

Sousedi výbuch slyšeli určitě, protože právě teď k Feirovi jela skupinka deseti jezdců. A nejméně sto dalších je následovalo.

53.

Kylar otevřel oči v neznámé místnosti. Poslední dobou se mu to stávalo až příliš často. Tahle byla malá, špinavá a přecpaná věcmi. Postel páchla, jako by v ní slámu neměnili posledních dvacet let. Srdce mu bušilo jako o závod, když se připravoval na to, co mohlo přijít.

„Uklidni se,“ řekla Máma K. a postavila se u jeho postele. Nepochybně to byl bezpečný dům, podle pachu v severní části Doupat.

„Jak dlouho?“ zeptal se Kylar chraplavě. „Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Taky tě ráda vidím,“ usmála se Máma K.

„Den a půl,“ promluvil mužský hlas.

Kylar se posadil. Mluvčím byl lord generál Agon. Překvapivé. „No, vypadá to, že velká zeď kolem města není jediná věc, co se tady změnila.“

„Úžasné, co ti bastardi zvládnou, když se pokouší o něco konstruktivního, co?“ odvětil Agon. Měl berlu a pohyboval se, jako by ho bolelo koleno.

„Ráda tě vidím, Kylare,“ řekla Máma K. „Už se začínají šířit zvěsti, jak Noční anděl zabil Hu Gibbeta, ale jediní lidé, kteří vědí, že jsi to byl ty, jsou mé stráže. Pracují pro mě už dlouho. Nebudou mluvit.“ Jeho identita je tedy v bezpečí, ale Kylar se nechtěl nechat rozptylovat. Zašel příliš daleko a záleželo mu na jediné věci. „Co víte o Loganovi?“

Máma K. a Agon si vyměnili pohledy.

„Je mrtvý,“ hlesla Máma K.

„Nemůže být mrtvý,“ nevěřil Kylar.

„Nejlepší informace, kterou máme, je…“

„Není mrtvý. Jarl mi to přijel říct až do Caernarvonu.“

„Kylare,“ řekla Máma K. „Khalidořané se o Loganovi dozvěděli včera. Zatím jen můžeme říct, že ho zabil jiný vězeň, nebo že se sám vrhl do Díry, aby ho Bohokrál nedostal.“

„Tomu nevěřím.“ Včera? Když jsem spal? Byl jsem tak blízko?

„Je mi líto.“

Kylar vstal a našel u postele hromádku nového wetboyského oblečení. Začal se oblékat.

„Kylare,“ naléhala Máma K.

Ignoroval ji.

„Synu,“ ozval se Agon, „je čas otevřít oči. Nikomu se nelíbí, že je Logan po smrti. Byl pro mě jako syn. Nemůžeš ho přivést zpátky, ale umíš věci, jaké nikdo jiný nedokáže.“

Kylar si natáhl tuniku. „Nechte mě hádat,“ řekl zahořkle. „Vy dva už jste přišli na to, jak je využít.“

„Za pár dní se armáda Terah Graesinové střetne s armádou Bohokrále severně od Pavvilova háje. Ona se tam dostane první a bude mít výhodu terénu i počtu mužů,“ informovala ho Máma K.

„A v čem je problém?“

„Že v tom Bohokrál pokračuje. Po Nocta Hemata by měl být dvakrát tak opatrný jako dřív, ale on pochoduje přímo do záhuby. Kylare, naši zvědové zachytili jen útržky, ale jsem si jistá, že je to past. Terah Graesinová nám nebude naslouchat. Ona by nebojovala, kdyby jí Bohokrál nenaservíroval boj, který nemůže prohrát. Teď dostala tohle a nic ji nezastaví. Vše, co víme, je, že chystá něco magického a je to velké.“

„Neříkejte to,“ varoval ji Kylar.

„Chceme tě najmout na zakázku, Kylare,“ pokračovala Máma K. „Na práci hodnou Nočního anděla. Chceme, abys zabil Bohokrále.“

„Jste šílení.“

„Staneš se legendou,“ řekl Agon.

„Raději bych přežil.“ Bylo to zvláštní. Přesně to samé po něm chtěla, než opustil město. Právě kvůli tomu zemřel Jarl. Zabít Bohokrále. Zúročit veškerou bolest a čas, který strávil výcvikem na wetboye. Jedno zabití a bude moct pověsit meč na hřebík, spokojený, že udělal víc, než se od něj čekalo. Jedno zabití, které zachrání tisíce životů. Připadalo mu to jako jeho osud.

„I kdyby Logan žil, nijak by ho netěšilo, kdybys mu nechal jen zničené království,“ upozornil ho Agon. „Pokud přežil tak dlouho, další den nebo dva ještě zvládne. Zabij Bohokrále a zachraň království, pak se budeš moci podívat po našem králi.“

Kylar si volil zbraně ze širokého výběru, který mu připravila Máma K., a beze slova je ukrýval v oblečení.

„Všechny nás zatratíš,“ naléhal Agon. „Máš moc, pro kterou bych zemřel, a nepoužiješ ji, abys nám pomohl? Táhni do pekel.“ Otočil se na patě a odkulhal z místnosti.

Kylar se podíval na Mámu K. Neodešla, ale ani ona mu nerozuměla.

„Také vás rád vidím, Mámo K.,“ řekl Kylar. Zhluboka se nadechl. „Uly jsem nechal s Elene. Obě budou v pořádku. Nechal jsem jim dost peněz, aby je to zajistilo do konce života. A Elene ji bude milovat. Udělal jsem, co jsem mohl… Jarl…“ Najednou ho v očích pálily slzy.

Máma K. položila dlaň na Kylarovu paži. Sklopil zrak.

„Vím, že to nedává smysl,“ řekl. „Ale já přísahal, že toho nechám. Porušil jsem přísahu kvůli Loganovi. Stálo mě to Eleninu lásku a Ulyinu důvěru. Neopustil jsem je, abych někomu vzal život, ale abych jeden zachránil. Chápete to?“

„Víš, koho mi připomínáš?“ zeptala se Máma K. „Durza. Když byl mladší, než ztratil směr. Byl by na tebe hrdý, Kylare. Já… i já jsem na tebe hrdá. Přála bych si uvěřit, že osud nemůže být tak krutý, že tě donutil všechno obětovat, jen abys zjistil, že je Logan mrtvý, ale já takovou víru nemám. Řeknu ti však, v co věřím. Já věřím v tebe.“ Objala ho.

„Změnila jste se,“ řekl.

„To je jenom tvoje chyba,“ vyčetla mu. „Brzy začnu senilnět.“

„Líbí se mi to.“

Položila mu ruku na tvář a políbila ho na čelo. „Běž, Kylare. Běž, a prosím, vrať se zpátky.“

* * *

Logan podruhé usnul a pokaždé očekával, že se už neprobudí. Přestal jíst, nemohl se dotknout Finova těla. Přestával cítit páchnoucí žíravý vzduch. Nevnímal už ani Skřípalovo hluboké, ustarané kňourání. Také přestal krvácet, ale na to bylo příliš pozdě. Nezbývala mu žádná síla.

Když mu Skřípal pomohl posadit se a opřít o stalagmit, uviděl Logan v šeru další polámané tělo, ani ne deset stop od nich. Byla to Natassa Graesinová. Kvílení démonů už ji neděsilo. Údy měla polámané, ale ve tváři se jí rozhostil klid. V očích neměla žádné obvinění. Neměla tam nic.

Nejsilnější emoce, již v sobě Logan dokázal probudit, byla lítost. Litoval Natassu, která mu ani nestačila říct, jak tady skončila. Litoval spousty věcí, které nikdy neudělal. Nikdy netoužil po trůnu. Vždy měl podezření, že být králem je těžší, než se zdá. V Díře občas litoval, že se na něj nebude vzpomínat jako na někoho, kdo něco znamenal.

Když se opíral o stalagmit, který se jednoho dne přelije přes jeho tělo a navěky ho v sobě zapouzdří, toužil po prostších věcech. Stýskalo se mu po slunci. Stýskalo se mu po vůni trávy, osvěžujícím dešti a po ženě. Chyběla mu Serah Drakeová a všechny její malicherné poznámky. Postrádal svou ženu. Jenine byla tak mladá, tak chytrá, tak půvabná. Byla diamant, který našel a hned napořád ztratil. Chyběl mu Kylar, jeho nejlepší přítel. Další diamant, který mu vzali, nalezený a ztracený.

Logan toužil po lásce, rodině a spravování svých statků. Po prostém životě, velké rodině a několika blízkých přátelích. Tím by získal veškerou nesmrtelnost, kterou potřeboval.

Chvíli se modlil ke starým bohům. Nic jiného dělat nemohl a Skřípala na konverzaci příliš neužilo. Ale staří bohové neměli co říct. Dokonce se modlil k Jedinému Bohu hraběte Drakea. Nebyl si jistý, jak by se měl modlit k bohu všech věcí. Proč by Ho to mělo zajímat? Logan to vzdal.

Většinou se pokoušel ignorovat bolest.

Právě se chystal zavřít oči, aby se znovu pokusil zemřít − nebo spát, kdo ví − když Skřípal začal výt. Byl to vysoký, pronikavý, dráždivý zvuk nepodobný ničemu, co kdy Logan slyšel.

Průduch vychrlil štiplavý dým a postavu, již Logan na okamžik zahlédl, pohltil hustý oblak kouře a temnoty. Když se oblak rozptýlil, vyšel z něj démon.

To bylo poprvé, co Logan viděl Skřípala projevit strach. Přikrčený se stáhl k Loganovi, kňučel, ale dál neustoupil. Prosťáčkova loajalita neznala hranic.

Démon postupoval pomalu, planoucí modré oči upřené na Logana. Mohl za to kvílení v Díře? Nebo to byla Smrt, která si pro něj konečně přišla? Logan se nebál.

„Sakra, chlape,“ řekla Smrt známým hlasem, „myslel jsem, že se budu muset vyšplhat až nahoru do Díry, abych tě našel.“

„Co jsi zač?“ zachraptěl Logan.

Démonický obličej se zatřpytil a roztál, odhalil Kylarovu tvář. Logan si byl jistý, že se s konečnou platností zbláznil.

„Omlouvám se, na obličej jsem zapomněl,“ omlouval se Kylar. Napůl se usmíval tím svým bláznivým úsměvem, aby zakryl obavy. „Ale ty, ach, vypadáš jako jižní konec na sever uvázaného koně.“ To byla jedna z Loganových oblíbených hlášek − bohové! − když ještě neznal ani desetinu kleteb, co se naučil v Díře. Kylar se znovu ušklíbl. „Bude ten velký chlápek v pořádku?“

Skřípal se celý třásl, dokonce ani Logan nedokázal rozpoznat, jestli se třese strachy nebo vztekem. „Skřípale, tohle je přítel,“ uklidňoval ho Logan. „Přišel pomoci.“ Skřípalův výraz se nezměnil, ale do útoku se nevrhl. „Opravdu jsi to ty?“ zeptal se Logan.

„Jsem to já, a právě se tě snažím zachránit,“ prohlásil Kylar. Když se Loganovi nepodařilo odpovědět, přišel blíž a zkontroloval jeho tělo. Ve tváři měl pochmurný výraz. „Co takhle ještě jeden zázrak? Vidím, že pořád kopeš,“ řekl si Kylar pro sebe.

Logan se loučil s vědomím, když mu Kylar pomáhal na nohy. Kylar mluvil a Logan si částečně uvědomoval, že se ho snaží udržet při smyslech. Ze všech sil Kylarovu hlasu naslouchal a ignoroval volání bolesti a smrti.

„…protože do Chřtánu je teď skoro nemožné se dostat. Ne jako za starých dnů… říká se, že se tu něco usadilo. Chci říct − usadilo? To je Chřtán palác, nebo tak něco?“

„Khali,“ zašeptal Logan.

Kylar je odváděl hlouběji do Díry. Logan znovu zavrávoral, a když otevřel oči, zjistil, že si ho Kylar přehodil přes záda. To nemohla být pravda. I se vší vahou, již Logan ztratil, by ho Kylar neměl nést tak snadno. Ale jeho tempo nesláblo. Kylar ho odnášel dál dolů. Nebyla tam žádná stezka nebo svítící mech, ale Kylar se pohyboval s jistotou a dál mluvil, jeho hlas Logana chránil před hrůzou ze tmy.

„…v Parovodech už jsem jednou byl. Pamatuji si, jak jsem si myslel, že ty trubky vedou až do samotného středu země. Zjistil jsem, že Chřtán směřuje dolů a parní trubky jdou dolů taky a jsou hned vedle sebe. Napadlo mě, že když půjdu dost hluboko, tunely by se mohly spojit.

Viděl jsi někdy vnitřek Parovodů, Logane? Hladké železo, celou dobu vedou přímo dolů. Velké větráky se otáčí, jak zachytávají stoupající vzduch. Došlo mi, že dolů můžu jít pomalou, nebo rychlou cestou. Znáš mě, tak asi uhodneš, kterou cestu jsem si vybral. Vzal jsem si štít, udělal na něm něco jako ruční brzdy, abych to mohl trochu zpomalit… řeknu ti, byla to pekelná jízda. Málem jsem sjel až úplně dolů. Štěstí, že jsem před posledním větrákem ztratil většinu rychlosti. Byl jsem si jistý, že se otáčí ve větším tempu než ostatní. Lituji chudáky, co se tam musí spouštět a opravovat je.“

Pak se Kylar zastavil. Zhluboka se nadechl. „Nebudu ti lhát. Tohle bude ta horší část. Budeme muset pod vodu. Je tady potrubí, Logane. Odděluje Díru od Parovodů. Voda je horká, je tam těsno a budeš mít pocit, jako by tě pohřbili. Slibuji ti, že pokud se dostaneme přes tuhle smrt, zrodíš se do nového života. Jen zadržíš dech a já udělám všechnu práci.“

„Skřípal,“ zašeptal Logan.

„Skřípal? Aha, ten velký chlap. No, nevypadá, že by měl rád vodu, Logane.“

Logan Skřípala neviděl. Tam dole nebyla jen tma. Byla tu naprostá tma. Nebyla tu ani světlejší místa. Jen jednolitá, všeobjímající temnota. Byla to horká, vlhká, dusná a tísnivá temnota, jež se mu drala do plic. Neměl tušení, jak mohl Kylar Skřípala vidět, ale Logan ho tu nemohl nechat.

„Mohl bys… vrátíš se pro něj a dostaneš ho odsud?“ zeptal se Logan.

Nastalo dlouhé ticho.

„Ano, můj králi,“ promluvil konečně Kylar.

„Jsem… jsem připravený.“

„Já se tudy dostal za minutu. S tebou to asi bude trvat o trochu déle.“

Minutu?

„Než vyrazíme… omlouvám se, Logane. Omlouvám se za tohle všechno, spousta z toho je moje chyba. Je mi to líto. Neřekl jsem ti, co jsem zač. Je mi líto, že jsem nezabil Tensera, když byla příležitost. Já… prostě se omlouvám.“

Logan nic neříkal. Nedokázal najít slova ani sílu, aby dal Kylarovi to, co si zasloužil.

Kylar nečekal. Začal zhluboka dýchat a Logan následoval jeho příkladu. O chvíli později spolu skočili do vody. Logan se tiskl ke Kylarovu tělu, snažil se nepřekážet jeho rukám a pokoušel se splynout s proudem.

Voda byla horká a pálila. Logan cítil, jak klesli dolů, a pak se Kylar musel přitahovat po kamenech, protože se pohybovali rychleji. Vlastně se pohybovali rychleji, než by Logan pod vodou považoval za možné. Věděl, že je Kylar silný, párkrát s ním zápasil, ale rychlost, s jakou se navzdory tažené váze pohyboval, prostě nebyla možná.

Deset, jedenáct. Voda na něj tlačila ze všech stran, dusila ho. Něco v Loganovi se divilo, jak tohle mohl Kylar zvládnout sám, když neměl tušení, jestli jsou tunely spojené ajak dlouho bude muset plavat. Po čtrnácté vteřině měl Logan plíce v jednom ohni.

Držel se, snažil se Kylara příliš nemačkat, šetřil sílu. Bolest nic neznamená, namlouval si.

Po dvaceti vteřinách ucítil, že klesají. Zády se otřel o skálu. Bylo to tu jiné, i když mu smysly nedokázaly prozradit jak. Odhadoval, že vpluli do tunelu, a podle toho, jak se Kylar pohyboval, musel být úzký.

Čtyřicet. Čtyřicet jedna. Teď už se bolest popírat nedala. Vzduch se mu dral do hrdla, žadonil o propuštění. Byl to příšerný tlak. Jen trochu upustit, jen trochu.

V padesáti se zasekli. Veškerý pohyb vpřed najednou ustal. Logan v hrůze otevřel oči. Horká kyselá voda na ně zaútočila a on zakašlal. Ohromná bublina životodárného vzduchu uprchla z jeho plic.

Kylar tahal a tahal. Logan cítil, jak se něco trhá, nedokázal říct, jestli to byla rozedraná tunika nebo jeho kůže, ale dali se znovu do pohybu.

V plicích mu zbývala méně než polovina vzduchu. Kylar se znovu pohyboval neskutečnou rychlostí, ale stále nestoupali.

Pak Logan ucítil, jak se Kylar otočil, ale jeho přítel neplaval nahoru. Místo toho prudkým pohybem, který ozařovalo modré magické světlo, z opasku vytáhl krátký meč. Potom Logana odstrčil a začal bodat a sekat. Ve vodě jako by létaly stříbrné blesky.

Už to nemohl vydržet. Kylar začal plavat vzhůru, ale Logan už by dalších dvacet vteřin nezvládl. Tak dlouho to nevydrží.

Po šestašedesáté vteřině vydechl poslední zbytek vzduchu.

Pohybovali se nahoru tak rychle, že cítil proud ve tváři, předehnali bublinu.

Plíce mu hořely. Vzdal to a nadechl se.

Vroucí voda mu zalila plíce − a následoval ji vzduch. Logan kašlal a kašlal a horká, štiplavá voda mu tekla z nosu a pusy. Opařila mu dutiny, ale o chvíli později ji nahradil osvěžující chladný vzduch.

Kylar ho odvázal a opatrně položil na zem. Logan ležel na zádech, jen dýchal. Stále byla tma, ale vysoko nad hlavou, nad kovovými trubkami parovodů, zahlédl blikání vzdálených pochodní. Po temných vodách to bylo jako vstoupit do vesmíru světla.

„Můj králi,“ promluvil na něj Kylar. „Ve vodě něco je. Nějaký příšerně velký plaz. Když poplavu zpátky, nevím, jestli se dokážu vrátit. Nejsi ve stavu, abys to odsud zvládl sám. Beze mě tady zemřeš. Pořád chceš, abych přivedl toho slaboduchého chlápka?“

Logan chtěl říct ne. Pro království byl důležitější než Skřípal. A bál se, že zůstane sám. Život byl najednou tak blízko, nechtěl zemřít.

„Nemůžu ho opustit, Kylare. Odpusť.“

„Odpuštění bys potřeboval, jen kdybys mě požádal, abych ho tam nechal,“ ušklíbl se Kylar a skočil do vody.

Pryč byl pět trýznivých minut. Když prorazil vodní hladinu, plaval takovou rychlostí, že vylétl do vzduchu. Dopadl na nohy. Škubnul provazem a rychle vytahoval Skřípala.

Muž z vody doslova vyletěl. Zhluboka se nadechl a usmál se na Logana. „Dobře zadržel dech.“

Kylar hodil Logana do Skřípalova objetí a náhle za nimi hladinu prorazilo něco obrovského. Udeřilo to do Kylara a srazilo je všechny tři na zem.

Pak jeskynní dóm ozářilo modré světlo vycházející ze samotného Kylara. Vrhl se vpřed, přeskakoval ze stalagmitu na stalagmit, nepředvídatelně měnil směr. Strach sevřel Loganovo hrdlo. Ať už Kylar bojoval s čímkoliv, bylo to obrovské. Mohutné spáry s plovacími blánami přerážely stalagmity, jako by to byla párátka. Všude pršelo kamení, Logan se schoulil do klubíčka. Silný dech vyrážel z tlamy, ze které viděl jen zuby a oči odrážející Kylarovo modré světlo. Stříbrozelená záře zablikala a zmizela.

Nejhorší bylo, že teď netvora neviděl. Jen pár kroků od něj zuřila bitva a Logan nic neviděl, nemohl je ani pozorovat. Slyšel zvonění a usoudil, že to Kylarův meč řinčí o kůži netvora, ale nemohl si to ověřit. Netušil, jak si Kylar v černočerné tmě v boji vede, a nebyla šance, že by mohl bojovat. Ani nevěděl, jak velká stvůra to je nebo jak vypadá.

Ztratil Kylara − a možná se Kylar zneviditelnil, protože i bestie se zarazila a začala čenichat. Nasávala vzduch, její velká hlava se kývala ze strany na stranu.

Najednou vyrazila proti Loganovi a Skřípalovi. Logan rozhodil rukama a cítil, jak mu přes prsty přejela slizká kůže. Všude kolem se hroutily stalagmity. Pak se to zastavilo a otočilo hlavu. Světlo se jako stříbrný chladný měsíc odráželo v zelených očích a pak se funící hlava opět obrátila.

Slizký čenich přejel po Loganově tváři, pak o něj bestie ztratila zájem. Čenichala. Loganovy prsty přejely po zlomeném krápníku a chytily ho. Pohyb netvora přilákal. Stáhl se zpět a světlo jeho očí ozářilo Logana jako pochodně. Velké kočičí oči se na něj dívaly, zaostřovaly.

Logan zabořil ostrý kámen do velkého oka a zacloumal s ním ze strany na stranu. Netvorovou krví zbroceného Logana zalilo stříbrozelené světlo. Oko zhaslo jako sfouknutá svíčka a jeskyni zaplnil řev, v ozvěně se odrážel od vzdálených stěn. O chvíli později se za Loganem zjevila rozmazaná postava a zaútočila na slepé oko.

Netvor znovu zaryčel a stáhl se zpátky. Ozvalo se hlasité šplouchnutí a potom všechno utichlo.

„Logane,“ řekl Kylar, hlas se mu třásl doznívajícím působením adrenalinu, „byla tohle… byla tohle Khali?“

„Ne. Khali je… jiná. Horší.“ Logan se nejistě zasmál. „Tohle byl jen drak.“ Znovu se zasmál jako člověk, co přichází o smysly.

Pak světlo pohaslo.

Když se probral, byli všichni tři připoutaní v postroji a Kylar je vytahoval po laně, které muselo být přivázané k nějaké kladce nahoře. Stoupali centrální šachtou v Parovodech. Byla to mohutná kovová trubka, třicet stop široká, a všechny obrovské větráky stály. Jak tohle Kylar dokázal?

Cesta zabrala několik minut a celou dobu Logan cítil, jak ho ruka v místech, kde ji pokropila krev z netvorova oka, svědí a pálí. Neměl odvahu se na ni podívat.

„Máme uvnitř muže, co mi pomáhá,“ řekl Kylar. „Sa’kagé je teď jedním z tvých nejdůležitějších spojenců. Možná jediným.“

O pár minut později dosáhli úseku, kde se trubky stáčely horizontálně. Kylar Logana a Skřípala opatrně odvázal. Odřízl lana a nechal je spadnout do propasti. Kladka následovala. Vedl je dál zúženým úsekem, dokud nedorazili ke dveřím. Kylar na ně třikrát zaklepal.

Dveře se otevřely a Logan zjistil, že stojí tváří v tvář Gorkhymu.

„Logane, pozdrav se s naším mužem uvnitř,“ řekl Kylar. „Gorkhy, tvoje peníze jsou…“

„Ty!“ vyhrkl Gorkhy. V jeho tváři se zračilo stejné znechucení jako v Loganově.

„Zabij ho,“ zachraptěl Logan.

Gorkhy vyvalil oči. Sáhl po píšťalce strážců, která mu na provázku visela u krku. Než se však dotkla jeho rtů, hlava mu odlétla od těla. Mrtvola se bez jediného zvuku zhroutila.

Bylo to rychlé, bylo to snadné. Kylar tělo odtáhl do tunelu, shodil ho do šachty a o minutu později se vrátil. Logan mu právě nařídil první zabití.

Kylar nežádal o vysvětlení. Byla to zvláštní, děsivá a odporná věc. Byla to moc a připadalo mu to znepokojivě… úžasné.

„Vaše Veličenstvo?“ řekl Kylar a otevřel dveře ven ze šachty, ven z noční můry. „Vaše království čeká.“

54.

Když Kaldrosa Wynová a deset dalších dívek ze Zbabělého draka vyšly z bezpečného domu Mámy K., Doupata se změnila. Ve vzduchu se vznášelo nervózní nadšení. Nocta Hemata byla triumfem, ale odveta se blížila. Každý to věděl. Máma K. dívkám řekla, že musí opustit podzemní útočiště, protože jeho utajovaná existence byla prozrazena. Noční anděl je všechny nějak zachránil před povražděním Hu Gibbetem.

Kaldrosa už slyšela historky o Nočním andělovi dřív, krátce po invazi, ale nevěřila jim. Teď všechny věděly, že jsou pravdivé. Viděly tělo Hu Gibbeta.

Máma K. jim řekla, že je z města propašují, jak nejrychleji to bude možné, ale přesun tří set žen zabere čas. Měly cesty, jak obejít nebo podejít Bohokrálovy nové hradby, ale nebude to snadné. Skupina Kaldrosy Wynové měla odejít dnes. Máma K. jim řekla, že pokud chtějí zůstat ve městě nebo mají manžely, milence či rodiny, ke kterým mohou jít, neměly by se dneska na shromaždišti ukazovat.

Doupata byla tichá, vyčkávala, zatímco ženy mířily k bezpečnému domu. Všechny byly nápadné, protože na sobě měly oblečené drahé šaty nevěstek. Střih mistra Piccuna vypadal na denním světle ulice obscénně. A co hůř, kostýmy některých dívek byly ušpiněné hnědočernými šmouhami zaschlé krve.

Ale ženy na žádné stráže nenarazily a brzy bylo jasné, že Khalidořané už do Doupat nechodí. Obyvatelé, kteří je viděli, je častovali zvláštními pohledy. Jedna ulička, jíž se chtěly protáhnout, byla zablokovaná budovou, kterou museli strhnout v průběhu Nocty Hematy, což donutilo Kaldrosu a ostatní projít přímo přes Durdunský trh.

Na trhu panoval čilý ruch, jak však přes něj bývalé nevěstky procházely, předcházela je vlna ticha. Upíraly se na ně všechny oči. Dívky zatnuly zuby, připravovaly se na posměch, který jejich oblečení určitě vyvolá, ale nic se nedělo.

Zavalitá prodavačka ryb se vyklonila ze svého stánku a zavolala: „Jsme na vás hrdé, děvčata.“

Ženy to zastihlo naprosto nepřipravené. Uznání je zasáhlo jako facka. Všude to bylo úplně stejné. Lidé souhlasně přikyvovali, dokonce i ženy, které by ještě minulý týden ohrnovaly nos nad prodejnými ženami, přestože jim záviděly jejich pěkný vzhled a snadný život. I když Králíci čekali, až je Bohokrál rozdrtí, a věděli, že k tomu dojde, sdíleli jednotu stmelenou útiskem. Králíci tu noc sami sebe překvapili odvahou a z nějakého důvodu to byly právě děvky, kdo nesl jejich standarty.

* * *

Dvoudenní spanilá osamělá jízda do Cenarie měla jen jednu nevýhodu. Nebylo tu žádné otravné dítě. Žádná despotická stařena. Žádné verbální souboje. Žádné ponižování. Ale ten čas dal Vi příležitost uvědomit si, jak ubohé její plány jsou.

Nejdřív chtěla zajít za Bohokrálem. Pět minut jí to připadalo skvělé. Poví mu, že Kylar je mrtvý. Poví mu, že Jarl je mrtvý. Řekne si o své peníze a odejde.

Správně. Dohady Sestry Ariel ohledně kouzla, které na Vi spočívalo, byly mnohem specifičtější, než tušila. Byly také velmi pravděpodobné. Ať už byla Vi na vodítku krátkém nebo dlouhém, stále zůstávala na vodítku. Garoth Ursuul slíbil, že ji zlomí. Tohle nebyl slib, na který by se zapomínalo.

Vi si vlastně zlomená už připadala. Ztrácela jiskru. Jedna věc byla cítit se špatně kvůli zabití Jarla. Jarl ji udržel naživu. Byl přítelem a někým, kdo se nikdy nedožadoval jejího těla. Nebyl hrozbou, ať už fyzickou nebo sexuální.

U Kylara šlo o něco úplně jiného, a přesto na něj teď nedokázala přestat myslel, když s kápí staženou hluboko do čela pomalu projížděla cenarijskými ulicemi. Vlastně ji mrzelo, že je mrtvý. Možná kvůli tomu byla i smutná.

Kylar byl zatraceně dobrý wetboy. Jeden z nejlepších. Byla hanba, že ho zabili šípem, navíc pravděpodobně ze zálohy. Tomu nemohl zabránit ani on.

„Je to tak,“ povzdechla si nahlas Vi. „Může se to stát každému. Připomíná to vlastní smrtelnost. Je to prostě hanba.“

Nebyla to jen hanba. Tak to necítila a dobře to věděla. Kylar byl svým způsobem milý. Kdyby mohla, doprovodila by myšlenku „svým způsobem milý“ mentálním odfrknutím. Svým způsobem okouzlující. Dobrá, okouzlující ne. Ale snažil se.

Vlastně to byla chyba Uly. Ta pořád mluvila a mluvila o tom, jak je úžasný. Do hajzlu.

Možná se jí jen zamlouval nápad, že by Kylar mohl být muž, který by ji pochopil. Byl wetboy, dokázal toho nechat a stal se počestným člověkem. Když to dokázal on, možná to zvládne i ona.

Ano, byl to wetboy, ale nikdy nebyl děvka. Myslíš, že by tomu dokázal porozumět? Odpustit to? Jistě. Pokračuj dál se svou bolístkou, Vi. Vybreč si oči jako malá holka. Jdi dál a předstírej, že bys mohla být Elene, zařídit si útulný domov a žít obyčejný život. Jsem si jistá, že to bude ohromná zábava kojit něčího spratka a háčkovat mu dečky.

Pravdou je, že jsi ani neměla dost kuráže uznat, že se ti Kylar libí, dokud jsi nezjistila, že je po smrti.

Všechny věci, které kdy Vi na ženách nenáviděla, najednou spatřila na sobě samé. U Nysa, dokonce jí scházela i Uly. Byla jako nějaká podělaná matka.

No to bylo roztomilé. Bú, bú! Už se cítíš líp? Protože tu stále máme menší problém. Seděla na koni před obchodem Drissy Nile. Čarodějná děvka tvrdila, že vlákna jsou nebezpečná, ale Drissa by Vi mohla od Bohokrálovy magie osvobodit. Když se Vi podívala na skromný obchod, napadlo ji, že chytřejší bude vsadit peníze na Bohokrále.

Bohokrál z ní udělá otrokyni. Drissa Nile ji osvobodí, nebo zabije.

Vi vešla dovnitř. Čekala hodinu a půl, zatímco se dva drobní, obrýlení Nilové starali o kluka, který si při sekání dříví zaťal sekeru do nohy. Když ho rodiče odváděli domů, Vi Nilům řekla, že ji posílá Sestra Ariel. Nilové okamžitě zavřeli krám.

Drissa se usadila na křeslo pro pacienty, zatímco Tevor odtáhl část střechy, aby dovnitř vpustil sluneční světlo. Vypadali podobně, pytlovité oblečení na malých, zavalitých tělech, šedivející vlasy rovné jako snopy obilí, brýle a každý nosil po jedné náušnici. Pohybovali se s jistotou dlouholetých partnerů, ale Tevor Nile se očividně podřizoval své ženě. Oba vypadali na čtyřicet, ale vědátorský Tevor působil neustále zmateně, zatímco Drissa nenechávala nikoho na pochybách, že ví o všem, co se šustne.

Seděli před ní, za zády se drželi za ruce. Drissa položila volnou ruku na Viin krk a Tevor jí prsty stiskl předloktí. Vi v kůži ucítila chladné zachvění.

„A jak se má Ariel?“ zeptala se Drissa a přes brýle ji probodávala očima. Tevor vypadal, jako by se úplně pohroužil do sebe.

„Zabila mi koně, aby mi zabránila vjet do Ezrova lesa.“

Drissa si odkašlala. „Vidím…“

„Ááách!“ zaječel Tevor. Uskočil před Vi, zakopl o stoličku a praštil se zátylkem o kámen u ohniště.

„Na nic nesahej!“ Stejně rychle, jako spadl, se postavil na nohy.

Vi a Drissa na něj vyjeveně zíraly. Promnul si zátylek. „Při tisících, málem jsem nás všechny odpálil.“ Posadil se. „Drisso, podívej se na tohle.“

„Och,“ vzpomněla si Vi, „Ariel říkala, že je tam několik zajímavých nástrah.“

„To nám říkáš až teď?“ vrtěl Tevor hlavou. „Zajímavých? Ona tohle nazvala zajímavým?“

„Tvrdila, že jste přes jemná vlákna nejlepší.“

„Vážně?“ Tevorovo chování se okamžitě změnilo.

„No, vlastně to říkala o Drisse.“

Rozhodil rukama. „Jistě že to říkala o ní. Zatracené Sestry, nikdy ani na vteřinu nepřipustí, že by muž mohl být v něčem dobrý.“

„Tevore?“ podívala se na něj Drissa.

Ihned se uklidnil. „Ano, drahá?“

„Já to nevidím. Mohl bys zvednout…“

Najednou vydechla všechen vzduch. „Och, můj bože. Ano, tohle nezvedej.“

Tevor nic neříkal. Vi se otočila, aby viděla jeho výraz.

„Prosím, dítě, nehýbej se,“ požádala ji Drissa.

Deset minut pracovali v tichosti. Nebo si Vi alespoň myslela, že pracují. Kromě pocitu, jako by ji někdo šimral pírkem na páteři, nic necítila.

Konečně Tevor spokojeně zabručel.

„Skončili jsme?“ zeptala se Vi.

„Skončit?“ řekl. „Ani jsme nezačali. Zkoumal jsem poškození. Zajímavé? Musím říct, že to opravdu je zajímavé. Jsou tu tři pomocná kouzla chránící to hlavní. Můžu je odstranit. Prolomení posledního bude bolet − hodně. Dobrá zpráva je, že jsi přišla za námi. Špatná zpráva je, že když jsem se vláken dotkl, narušil jsem je. Pokud je neprolomím asi tak do hodiny, utrhnou ti hlavu. Měla jsi nám říct, že to kouzlo na tebe seslal vürdmeister. Ještě nějaká překvapení?“

„Co je to hlavní kouzlo?“ zeptala se Vi Drissy.

„Je to kouzlo podřízenosti, Vi. Pokračuj, Tevore.“ Muž si povzdechl a znovu se pohroužil do sebe. Nezdálo se, že by mohl mluvit a zároveň pracovat. Drisa s tím na druhou stranu potíže neměla. Vi viděla, jak jí i při mluvení ruce lehce světélkují. „Brzy to začne bolet, Vi, a nemyslím tím jen fyzickou bolest. Nemůžeme tě omámit, protože právě v téhle části mozku je nastražená past. Znecitlivění by byla první věc, kterou by léčitel obvykle udělal, proto tam nechal smrtící pojistku. Teď se nehýbej.“

Celý svět zbělel a zůstal bílý. Vi oslepla.

„Jen naslouchej mému hlasu, Vi,“ slyšela Drissu. „Uvolni se.“

Vi dýchala rychle, mělce. Svět se najednou vrátil. Znovu viděla.

„Ještě čtyřikrát a máme první kouzlo,“ informovala ji Drissa. „Možná to bude lehčí, když zavřeš oči.“

Vi je rychle zavřela. „Tak, ehm, podřízenost?“ zeptala se.

„Správně,“ řekla Drissa. „Donucovací magie má hranice. Aby se kouzlo udrželo, sesilatel nad tebou musí mít nějakou moc. Musíš mít pocit, že sesilateli dlužíš poslušnost. Nejhorší je to u rodičů nebo mentorů. Nebo u generálů, když jsi v armádě.“

Nebo u krále. Nebo u boha. Do prdele.

„Bez ohledu na to,“ pokračovala Drissa, „mám dobrou zprávu. Podřízenost můžeš odvrhnout, když dokážeš odvrhnout osobu, která ji na tebe seslala.“

„Dokonalé,“ ozval se Tevor. „Zatraceně dokonalé. Sílené a zvrácené, ale geniální. Vidíš, jak tu nástrahu ukotvil přímo v jejím glore vyrden? Udělal ji náchylnou ke svým kouzlům. Příšerně neefektivní, ale…“

„Tevore.“

„Jistě. Zpátky do práce.“

Viin žaludek se sevřel, jako by měla zvracet. Když to přešlo, zeptala se: „Jak odvrhnout?“

„Och, myslíš podřízenost? No, možná bychom ji mohli prolomit dnes odpoledne. Je to ale trochu zrádné. Pokud se to pokusíme rozplést ze špatného konce, může ještě zesílit. Pro tebe by to ale neměl být problém.“

„Proč…“ Viin rozbouřený žaludek utnul zbytek otázky.

„Magae mají zakázáno používat podřizovací magii, ale naučily jsme se před ní chránit. Kdybys neměla nás, odvržení podřízenosti by vyžadovalo vnější znamení vnitřní změny, symbol, který by ukazoval změnu tvé loajality. Také to můžeš vyřídit tím, že si vezmeš bílé šaty a přívěšek.“

Vi se na ni nechápavě podívala.

„Když se zapíšeš do Kaple,“ vysvětlovala Drissa, „tak se do Kaple zapsat musíš chtít, ne?“

„Asi ano,“ řekla Vi. O budoucnosti vlastně nikdy nepřemýšlela, ale Kaple by ji před Bohokrálem ochránila.

„Ha, druhé,“ prohlásil vítězoslavně Tevor. „Pověz jí o Pullétě Vikrasinové.“

„Ty máš tu historku rád jen proto, že v ní Kaple vypadá špatně.“

„Dobře, pokračuj, znehodnoť ten příběh,“ dobíral si ji Tevor.

Drissa zakoulela očima. „Krátká verze − před dvěma sty lety používala hlava jednoho řádu na své poddané kouzlo podřízenosti a oni to nezjistili, dokud si jedna magae, Pulleta Vikrasinová, nevzala mága. Její nová loajalita k manželovi zlomila kouzlo podřízenosti a vedla k trestům pro několik Sester.“

„Tohle bylo to nejhorší podání, jaké jsem kdy slyšel,“ zabručel Tevor. Podíval se na Vi. „To manželství nejenže asi zachránilo Kapli, ale utvrdilo pokroucené mysli těch starých panen, že vdaná žena není schopná být nikdy plně oddaná Kapli. Nemůžu se dočkat, až se nevolnice spojí a…“

„Tevore, už zase?“ kárala ho Drissa. Malý muž se znovu vrátil do práce. „Omlouvám se, ale brzy si politiky Kaple užiješ víc než dost. Tevor je stále zahořklý kvůli tomu, jak se mnou Sestry zacházely, když jsme se spojili.“ Drissa si poklepala na náušnici.

„Tohle tedy znamenají?“ zeptala se Vi. Není divu, že ve Waeddrynu viděla tolik náušnic. Byly to snubní náušnice.

„Ano, a ještě pár tisíc královen z tvé peněženky. Klenotníci řeknou ženám, že náušnice učiní jejich muže podřízenějšími, a mužům, že jejich ženy budou, řekněme, vášnivější. Vypráví se, že za dávných časů nedokázala spojeného muže vzrušit jiná žena než jeho manželka. Dokážeš si představit, jak dobře se prodávaly. Ale to jsou všechno lži. Možná to kdysi byla pravda, ale v těch dnešních je stěží dost magie, aby držely hladce sepnuté a nepřestaly se lesknout.“

Och, Nyse. Kylarova zpráva Elene najednou dávala mnohem větší smysl. Vi neukradla jen nějaký drahý šperk, ukradla manželův slib nehynoucí lásky. Vi se znovu udělalo zle od žaludku, ale tentokrát to s Tevorovou magií nemělo nic společného.

„Jsi připravená, Vi? Tohle bude pořádně bolet, a nejen fyzicky. Při sejmutí podřízenosti znovu prožiješ nejsilnější zážitky s nějakou autoritou. Předpokládám, že to pro tebe nebude příjemné.“

Dobrý odhad.

* * *

Drissa Nile byl jediná, kdo jim teď mohl pomoci. Logan na tom byl zle. Z ostrova Vos ho dostali snadno, ale zabralo to čas a Kylar si nebyl jistý, kolik života Loganovi ještě zbývá.

Logana bodli do zad a měl na sobě spoustu dalších šrámů, včetně nějakých na žebrech a ruce, které byly zanícené a plné hnisu.

Za posledních pár desítek let se ve městě usídlilo jen několik mágů, ale Kylar začínal mít dojem, že Kaple neopomenula jediný kout světa. Znal ve městě ženu, která měla pověst skvělé léčitelky, a pokud tu byl nějaký mág, pak určitě ona. Raději by to tak být mělo − jestli někdo potřeboval léčivou magii, byl to Logan. Zvláště kvůli té věci na ruce.

Kylar si ani nebyl jistý, co to je, ale vypadalo to, že se mu propaluje do masa. Nejpodivnější na tom bylo, že se to po Loganově ruce nerozptýlilo nahodile, jak by čekal od tryskající krve, vytvářelo to vzor. Kylar ani netušil, jestli to může umýt nebo zakrýt. Cokoliv by to mohlo zhoršit.

A co ta věc u všech pekel byla zač? Na oplátku za spoustu ran, které jí uštědřil, získal Kylar netvorův tesák, ale jeho přežití bylo spíš výsledkem štěstí než dovedností. Kdyby v jeskyni nebylo tolik stalagmitů, netvorova rychlost by překonala vše, co zatím Kylar viděl. Jeho kůže byla neproniknutelná, dokonce i se vší silou Kylarova Talentu. Hádal, že jeho oči budou zranitelné, ale netvor si je před ním třikrát ochránil, než ho rozptýlil Logan se Skřípalem. A jak to plavalo − ta věc ho pronásledovala ve vodě − to byla čirá hrůza. Pravděpodobně se mu o ní bude zdát po zbytek života.

Bez ohledu na to byla Loganova záchrana nejlepší věcí, jakou kdy udělal. Logan potřeboval zachránit, zasloužil si zachránit, a Kylar byl jediný, kdo to mohl dokázat. To byl Kylarův cíl. Tohle vykoupilo jeho oběť. Takový musel být Noční anděl.

Se svým podivným nákladem prošel Doupaty a uložil ho na krytý vůz. Pak se rozjel k obchodu Drissy Nile.

Obchod se nacházel v nejbohatší části Doupat, hned u Vandenského mostu, a byl docela velký. Vývěsní štít říkal: „Nile & Nile, Léčitelé.“ Pod ním byla pro negramotné nakreslená léčitelská hůl. Stejně jako před ním Durzo se Kylar tomuto místu vyhýbal, bál se, že by mohli poznat, co je doopravdy zač. Teď neměl na výběr. Zajel za obchod, popadl Logana a odnesl ho zpátky ke dveřím. Skřípal ho následoval.

Dveře byly zamčené.

Malá pomoc Talentu se o to postarala. Klika povolila, dřevo popraskalo. Kylar vnesl Logana dovnitř.

Z hlavní čekárny se do obchodu rozbíhalo několik místnosti. Při zvuku kliky vytržené z rámu vyběhl z jedné ordinace malý mužík, Kylar zahlédl dvě hovořící ženy, než za sebou léčitel zavřel. Rychlý pohled mu potvrdil, že na předních dveřích byla i petlice.

„Co to vyvádíte?“ chtěl vědět léčitel. „Nemůžete se sem vloupat!“

„Jaký léčitel si sakra uprostřed dne zamkne dveře?“ zeptal se Kylar. Když se mu podíval do očí, poznal, že není zločinec, ale zahlédl i něco jiného, teplé zelené světlo, jako když les po bouři ozáří vycházející slunce.

„Ty jsi mág,“ poznal Kylar. Domníval se, že muž bude jen fasáda, mužský léčitel, který bude odvádět pozornost od příliš zázračných léků Drissy Nile. Mýlil se.

Muž ztuhl. Nosil brýle, pravá čočka byla výrazně tlustší než levá, jeho vytřeštěné oči kvůli nim vypadaly znepokojivě vychýlené do strany. „Nechápu, o čem mluvíte…“ začal a Kylar ucítil, jak se o něj něco rychle otřelo, pokoušelo se ho to prozkoumat, ale ka’kari to nedovolilo. Mág větu nedokončil. „Jsi pro mě neviditelný. Jako − jako bys byl mrtvý.“

Do hajzlu. „Tak jsi léčitel, nebo ne? Můj přítel umírá,“ řekl Kylar.

Muž poprvé otočil obrýlené oči k Loganovi. Kylar přes přítele přehodil pokrývku, aby ho chránil před zvědavými pohledy. „Ano,“ přiznal muž. „Tevor Nile k vaším službám. Prosím, položte ho tady na ten stůl.“

Zašli do prázdné místnosti. Tevor Nile přes stůl přehodil pokrývku a mlaskl. Kylar položil Logana na stůl, tváří dolů. Léčitel rozřízl Loganovu roztrhanou tuniku nasáklou krví, špínou a potem, aby se podíval na ránu na Loganových zádech. Při tom vrtěl hlavou.

„Tohle je příliš,“ řekl. „Ani nevím, kde začít.“

„Jsi mág, začni s magií.“

„Já ne…“

„Ještě jednou mi zalži a přísahám, že tě zabiju,“ varoval ho Kylar. „Proč bys jinak měl v tak malé místnosti velký krb? Proč bys měl odsouvací část střechy? Protože k magii potřebuješ světlo ohně a slunce. Já to nikomu neřeknu. Musíš toho muže vyléčit. Podívej se na něj. Víš, kdo to je?“

Kylar Logana otočil, strhnul z něj cáry tuniky.

Tevor Nile zalapal po dechu, nedíval se však na Loganovu tvář. Třeštil oči na světélkující otisk na jeho paži.

„Drisso!“ zavolal.

Z vedlejší místnosti Kylar zaslechl hovor dvou žen. „…myslíte? Co chcete říct tím, že myslíte? Tak je to pryč, nebo ne?“

„Jsme si docela jistí, že to je pryč,“ řekla žena.

„DRISSO!“ zaječel Tevor.

Otevřely se dveře a pak zavřely, potom se otevřely ty do jejich pokoje. Ukázal se v nich podrážděný obličej Drissy Nile. Stejně jako její muž vypadala moudře, přestože jí mohlo být necelých padesát. Oba byli drobní a působili jako učenci, nosili brýle a košile bez rukávů. Stejně jako u manžela v ní Kylar neviděl nejmenší náznak zla, ale určitě tam bylo cosi navíc, o čemž se domníval, že by mohla být magie.

Dva mágové se vzali. V Cenarii. Bylo to vskutku nezvyklé, obzvláště tady. Kylar mohl jen věřit, že je to ta nejpříhodnější podivnost, jaká mohla nastat. Pokud Logana nedokáží vyléčit dva mágové, pak nikdo.

Drissina nevrlost se ve vteřině vytratila, když uviděla Logana. Vytřeštila oči. Přišla blíž a užasle přeskakovala pohledem ze světélkující paže na tvář a zpátky.

„Kde k tomu přišel?“ zeptala se.

„Dokážete mu pomoci?“ chtěl vědět Kylar.

Drissa se podívala na Tevora. Ten zavrtěl hlavou. „Ne po tom, co jsme právě udělali. Nemyslím si, že mi zbývá dost sil. Ne na tohle.“

„Zkusíme to,“ rozhodla Drissa.

Tevor poslušně přikývl a Kylar si poprvé všiml náušnic v jejich uších. Obě dvě zlaté, pár. Byli to Waeddrynci. Za jiných okolností by se jich zeptal, jestli ty zatracené kroužky opravdu obsahují magii.

Trevor stáhl část střechy a vpustil dovnitř zamračené ranní slunce. Drissa se dotkla dřeva naskládaného v krbu a zapálila ho. Zaujali místa po Loganových bocích, vzduch se nad ním začal tetelil.

Kylar v sobě vyvolal ka’kari. Jako by si skoro slepý muž nasadil brýle. Kouzla kolem Logana, která před tím sotva viděl, teď spatřil naprosto jasně.

„Vyznáš se v bylinkách?“ zeptala se Drissa Kylara. Když přikývl, řekla: „Ve velké místnosti vezmi tuntunský list, housenkovou mast, akantový list, starček a z nejvyšší police bílý obklad.“

Kylar se o minutu později vrátil s přísadami spolu s dalšími, o kterých si myslel, že by mohly pomoci. Tevor se na ně podíval a přikývl, ale nezdálo se, že by mohl mluvit.

„Dobře, dobře,“ řekla Drissa.

Kylar začal nanášet bylinky a obklady, zatímco Drissa a Tevor pracovali na magických vláknech. Znovu a znovu je viděl, jak spouští vlákna hustá jako tapiserie do Logana, přizpůsobovali je jeho velikosti, zvedali nahoru, upravovali a znovu je vkládali do těla. Jeho však víc překvapilo, jak na to reagovaly některé byliny.

Nikdy by ho nenapadlo, že by obyčejné rostliny mohly reagovat na magii, a přesto k tomu právě teď docházelo. Akantový list, který Kylar rozetřel do Loganovy rány na zádech, ve vteřině zčernal − což u něj nikdy dřív neviděl.

Pro Kylara to bylo jako sledovat tanec. Tevor a Drissa spolupracovali v dokonalé harmonii, ale Tevor se rychle vyčerpával. Po pěti minutách začal ochabovat. Jeho vlákna byla slabá a roztřesená. Ve tváři zbledl, potil se. Neustále mrkal a posouval si brýle na dlouhém nose. Kylar viděl, že mág je unavený, ale nemohl s tím nic udělat. Kritizovat tanečníka bylo něco úplně jiného než vstoupit do tance a zatančit ho lépe. Právě to by si teď přál udělat. Nebyl si jistý, jak to ví, ale zdálo se, že Drissa se pokaždé v Loganovi snaží něco malého změnit. I tak s ním ale bylo něco příšerně špatně. Když se na něj podíval skrz léčivou vlnu, celé jeho tělo jako by mělo špatnou barvu. Kylar se ho dotkl a ucítil horečku.

Připadal si naprosto bezmocný. Měl Talent. Měl Talentu na rozdávání i po všem, čím si prošel. Donutil ka’kari stáhnout se, donutil se odkrýt, snažil se vypustit všechnu magii do Logana. Nic se nestalo.

Vezmi si ji, sakra! Uzdrav se!

Logan se ani nepohnul. Kylar nedokázal používat magii, nevěděl, jak zformovat vlnu, zvláště ne tak komplexní, jakou vytvářeli Nilové.

Tevor se na Kylara omluvně podíval. Poklepal ho po ruce.

Při tom dotyku místnost naplnil záblesk světla. Propalovalo se z magického spektra do viditelného, vrhalo stíny na stěny. Vlákna nad Loganem, která byla ještě před chvílí roztřesená, matná a pomalu se vytrácela, teď zahořela barvami. Kylarovou paží projelo horko.

Tevor lapal po dechu jako vylovená ryba.

„Tevore!“ okřikla ho Drissa. „Použij to!“

Kylar cítil, jak z něj odtéká magie a skrze Tevorovo tělo se přelévá do Logana. Neměl nad tím nejmenší kontrolu. Tevor řídil veškerý Kylarův Talent. Kylar si uvědomil, že Tevor by mohl magii obrátit a zabít ho, a protože mu byl takto podřízený, nedokázal by ho zastavit.

Drissina tvář se leskla potem a Kylar cítil, jak dva mágové horečnatě pracují. Proháněli magii Loganovým tělem jako hřeben zacuchanými vlasy. Dotkli se světélkující jizvy na jeho paži − i po tolika hodinách stále svítila − ale stalo se něco zvláštního, protože s jizvou nic špatného nebylo. Nebylo to něco, co by mohli spravit. Léčivá magie jen proplula kolem.

Drissa si konečně oddechla a nechala vlákna rozptýlit. Logan bude žít, vlastně teď byl zdravější, než když ho odvedli do Chřtánu.

Ale Tevor Kylara nepustil. Otočil se a podíval se na něj vytřeštěnýma očima.

„Tevore,“ řekla varovně Drissa.

„Co jsi zač? Vürdmeister?“ zeptal se Tevor.

Kylar se pokusil vytáhnout ka’kari, aby přerušil jejich kontakt, ale nešlo to. Pokusil se posílit svaly Talentem, ale nedokázal ani to.

„Tevore,“ řekla Drissa.

„Viděla jsi to? Viděla jsi to? Nikdy…“

„Tevore, pusť ho.“

„Miláčku, s takovou spoustou Talentu by nás oba spálil. On…“

„Tak proti němu použiješ jeho vlastní magii, poté co ti ji dobrovolně dal? Co by na to řekli Bratři? Je tohle muž, kterého jsem si vzala?“

Tevor svěsil hlavu a zároveň uvolnil stisk na Kylarově Talentu. „Omlouvám se.“

Kylar se třásl, vyčerpaný, prázdný a zesláblý. Získat zpátky kontrolu nad svým Talentem bylo skoro stejně znepokojivé jako se jí vzdát. Měl pocit, jako by dva dny nespal. Stěží v sobě našel dost síly, aby se mohl radovat, že to Logan zvládne.

„Myslím, že teď bude nejlepší, když se podíváme na zranění vaše a vašeho prostoduchého přítele. Ta budou potřebovat spíše světské zacházení,“ řekla Drissa a pak ztlumila hlas. „Váš, ehm, král by se mohl vzbudit večer. Proč se mnou raději nejdete do jiného pokoje?“

Otevřela dveře a odvedla Kylara do čekárny. Skřípal se schoulil v rohu a spal. A přímo před Kylarem stála překrásná žena s dlouhými rusými vlasy. Vi. Dívala se na něj přes čepel taseného meče. Hrotem se dotýkala jeho hrdla.

Kylar sáhl po svém Talentu, ale ten mu proklouzl mezi prsty. Byl příliš unavený. Přišel o něj. Nemohl ji zastavit.

Viiny oči byly zarudlé a oteklé, jako by ji vytáhli ze ždímačky, ale Kylar netušil, jak a proč k tomu došlo.

Zírala na něj přes čepel, ta chvíle se protahovala a protahovala. Nedokázal v zelených očích nic přečíst, ale skrývalo se tam cosi divokého.

Vi ustoupila třemi odměřenými, vybalancovanými kroky ve Valdé Docci, šermířském odstupu. Poklekla uprostřed místnosti, sklonila hlavu, do ohonu svázané vlasy jí sklouzly na stranu, a položila meč na své dlaně. Nabídla mu ho.

„Můj život je tvůj, Kylare. Vydávám se ti na milost a nemilost.“

55.

Sedm z jedenácti nevěstek opustilo bezpečný dům, aby zjistilo, jestli stále mají rodiny, které by je přijaly zpět. Šest se jich vrátilo s pláčem. Z některých se staly vdovy. Další jejich otcové, přátelé a manželé odmítli, protože v nich viděli jen děvky a ostudu.

Kaldrosu zradila odvaha − nikdy bezpečný dům neopustila. Z nějakého důvodu dokázala čelit smrti. Vykastrovala Burla Laghara a sledovala ho, jak křičí do roubíku, než přivázaný k posteli vykrvácel. Pak odklidila tělo, natáhla čistá prostěradla a pozvala dalšího Khalidořana. Byl to mladík, který si vždy nejdřív užil sex a teprve potom ji bez nadšení tloukl a vzýval svoji bohyni. Vypadal přitom, že se sám sobě hnusí. „Proč to děláš?“ zeptala se ho. „Tobě se nelíbí, když mi ubližuješ. Poznám to na tobě.“

Nedokázal se jí podívat do očí. „Ty netušíš, jaké to je,“ hlesl. „Oni mají zvědy úplně všude. Tvá vlastní rodina tě udá, když řekneš špatný vtip. On se to dozví.“

„Ale proč bijete prostitutky?“

„Nejde jen o děvky. Jde o všechny. Musíme působit utrpení. Kvůli Cizincům.“

„Co to znamená? Kdo jsou cizinci?“

Ale on už víc neřekl. O chvíli později zíral na povlečenou postel. Krev z matrace prosakovala čistými prostěradly. Kaldrosa ho bodla do oka. Po celou dobu, kdy po ní šel, krvácel, řval a zuřil, se nebála.

Čelit Tommanovi bylo ale příliš obtížné. Ošklivě se pohádali, než odešla k Mámě K. Zabránil by jí v tom násilím, kdyby ho nezbili tak surově že nedokázal vstát z postele. Tomman vždycky žárlil. Ne, Kaldrosa se mu nedokázala postavit. Odejde s ostatními do tábora rebelů. Nacházel se ve vnitrozemí a nikde poblíž netekla řeka, takže tam na práci kapitána asi nenarazí. Vlastně bude obtížné najít si jakoukoliv slušnou práci, dokud si nesežene oblečení, co ji víc zakryje. Ale i tak nemuselo být špatné stát se prodejnou ženu v Cenarii po tom, co udělali Khalidořanům.

Kdosi zaklepal na dveře a všechny dívky ztuhly. Tohle nebyl signál. Nikdo se nepohnul. Daydra z ohniště vytáhla pohrabáč.

Další zaklepání. „Prosím,“ ozval se mužský hlas. „Nechci nikomu ublížit. Jsem neozbrojený. Pusťte mě dovnitř.“

Kaldrose poskočilo srdce. Jako omámená zamířila ke dveřím.

„Co to děláš?“ zašeptala Daydra.

Kaldrosa otevřela špehýrku a on tam byl. Tomman ji poznal, jeho tvář se rozzářila. „Jsi naživu! Bohové, Kaldroso. Myslel jsem, že jsi mrtvá. Co se stalo? Pusť mě dovnitř.“

Závora jako by se zvedla sama. Kaldrosa byla bezmocná. Tomman rozrazil dveře a sevřel ji v náručí.

„Och, Kally,“ řekl, stále byl u vytržení radostí. Tomman byl vždycky trochu pomalejší. „Nevěděl jsem, jestli…“

Pak si všiml ostatních žen shromážděných v místnosti, v jejich výrazech se zračila buď radost, nebo žárlivost. Přestože ji objímal a ona mu nemohla vidět do tváře, Kaldrosa věděla, že teď určitě přihlouple mrká na tu spoustu překrásných, exotických žen, jež na sobě prakticky nic neměly. Dokonce i Daydřino panenské oblečení dýchalo smyslností. Jeho objetí pomalu tuhlo a Kaldrosa v jeho pažích zplihla.

Tomman o krok ustoupil a podíval se na ni. Jeho dlaně křečovitě klouzaly po jejích ramenou jako ryby po palubě.

Byl to opravdu nádherný kostým. Kaldrosa vždycky nesnášela svou hubenou postavu, myslela si, že vypadá jako kluk. V tom kostýmu se necítila vychrtlá nebo klukovská, byla elegantní a vyzrálá. Vesta s výstřihem nejenže prozrazovala, že je opálená až do pasu, odhalovala i polovina obou ňader. Skandální kalhoty se k nohám tiskly jako rukavice.

Ve zkratce to bylo oblečení, ve kterém by Tomman rád obdivoval Kaldrosu doma − v krátké přestávce mezi tím, kdy by ho kostýmem překvapila, a okamžikem, kdy by ji po krátkém pronásledování po domě chytil.

Ale tohle nebyl jejich dům a šaty nebyly pro Tommana. Jeho oči naplnil smutek. Uhnul pohledem.

Dívky ztichly.

Po bolestně dlouhé chvíli řekl: „Jsi překrásná.“ Zalkl se a po tváři se mu kutálely slzy.

„Tommane…“ Také plakala, snažila se zakrýt rukama. Byla to hořká ironie. Snažila se zakrýt před manželovýma očima, přestože se předváděla před cizinci, jimiž pohrdala.

„S kolika muži jsi byla?“ zeptal se nakřáplým hlasem.

„Oni by tě zabili, kdybych…“

„Tak s kolika?“ vyštěkl. Teď už neplakal. Vždycky byl statečný, divoký. Byla to jedna z věcí, které na něm milovala. Raději by zemřel, aby ji před tímhle uchránil. Nikdy si neuvědomil, že by zemřel a ona by to pak musela dělat stejně.

„Tohle mě bolí,“ řekla.

„Kolik?“ Jeho hlas byl tvrdý, vyčítavý.

„Nevím.“ Něco v ní si uvědomovalo, že Tomman je teď jako pes šílený bolestí, co chce kousnout vlastního pána. Ale znechucení v jeho tváři bylo příliš. Ano, je nechutná. Poddala se lhostejnosti a beznaději. „Spoustu. Devět nebo deset denně.“

Zkřivil tvář a obrátil se k odchodu.

„Neopouštěj mě, Tommane. Prosím.“

Zastavil se, ale neotočil. Pak odešel.

Když se dveře pomalu zavřely, začala naříkat. Ostatní dívky k ní přišly, jejich srdce byla znovu zlomená, jak Kaldrosin smutek odrážel ten jejich. Věděly, že ji tím neutěší, ale stejně k ní šly, protože neměly nikoho jiného než samy sebe.

56.

Máma K. vstoupila do obchodu léčitelů zrovna ve chvíli, kdy Kylar zvedl nabízený meč. Bylo ale příliš pozdě, aby ho zastavila.

Vi se nepohnula. Nehybně klečela, jasně rudé vlasy stažené stranou, aby nestály meči v cestě. Meč klesl dolů − a odrazil se. Síla nárazu čepel rozezněla jako zvon. Zbraň vylétla z Kylarova slabého sevření.

„V mém obchodě vraždit nebudeš,“ řekla Drissa Nile. V jejím hlase se skrývalo tolik síly a v očích tolik ohně, že její drobná postava mohla klidně patřit obrovi. Přestože i Kylar musel sklopit zrak, aby se jí podíval do očí, vystrašilo ho to. „U té ženy jsme úspěšně odvedli mistrovskou léčitelskou práci a já nedovolím, abys ji promarnil.“

„Vy jste ji léčili?“ zeptal se Kylar.

Vi se stále nehýbala. Dívala se do podlahy.

„Kvůli kouzlu podřízenosti,“ vložila se mezi ně Máma K. „Mám pravdu?“

„Jak to víte?“ zeptal se Tevor.

„Já vím o všem, co se v mém městě stane,“ řekla Máma K. Obrátila se ke Kylarovi. „Bohokrál si ji připoutal magií, aby ji donutil poslouchat přímé rozkazy.“

„Jak příhodné,“ řekl Kylar. Tvář měl zkřivenou, když potlačoval deroucí se slzy. „Na tom nezáleží. Zabila Jarla. Utíral jsem jeho krev. Pohřbil jsem ho.“

Máma K. se dotkla Kylarovy paže. „Kylare, Vi a Jarl spolu prakticky vyrostli. Jarl ji chránil. Byli přátelé, Kylare. Takové to přátelství, na které se nezapomíná. Nevěřím, že by ji přinutili ublížit mu něčím menším než magií. Nemám pravdu, Vi?“ Máma K. položil dlaň pod Viinu bradu a zvedla jí hlavu.

Po Viině tváři stékaly v němém svědectví slzy.

„Co tě učil Durzo, Kylare?“ zeptala se Máma K. „Wetboy je nůž. Lpí vina na noži, nebo ruce, co ho drží?“

„Na obou a Durza ať za jeho lži zatratí.“

U Kylarova opasku visel nůž, ale on už jeho ostří zkusil. Sestra Drissa ho otupila. Netušila však o čepelích v rukávech. A nic nemohlo zastavit jeho ruce, které samy o sobě byly zbraněmi.

Vi spatřila pohled v jeho očích. Byla wetboy. Věděla to. Mohl vytáhnout nůž a podříznout jí hrdlo dřív, než Drissa stačí mrknout. Ať se léčitelka pokusí vyléčit smrt. Viiny oči temněly vinou, směsice obrazů, které nechápal. Temné postavy rychle proběhly před jeho mentálním okem. Její oběti?

~Zavraždila méně lidí než ty.~

Ta myšlenka ho zasáhla jako rána na solar plexus. Trocha viny. Trocha kritiky.

A výraz její tváře byl za slzami dokonale čitelný. Žádná sebelítost, žádné uhýbání před zodpovědností. Její oči mluvily za ni. Zabila jsem Jarla, zasloužím si zemřít. Když mě zabiješ, nebudu ti to vyčítat.

„Než se rozhodneš, měl bys vědět ještě něco,“ řekla Vi. „Byl jsi druhý cíl. Potom… po Jarlovi, jsem to nemohla udělat…“

„No to je chvályhodné,“ řekla Máma K.

„…tak jsem unesla Uly, abych si pojistila, že mě budeš pronásledovat.“

„Cože jsi?“ vyhrkl Kylar.

„Myslela jsem si, že za mnou pojedeš do Cenarie. Bohokrál tě chtěl živého. Ale Sestra Ariel mě a Uly chytila. Když jsme tě našly, myslela jsem si, že jsi mrtvý. Myslela jsem si, že jsem svobodná, proto jsem Sestře Ariel utekla a přišla sem.“

„Kde je Uly?“

„Na cestě do Kaple. Uly je Talentovaná. Bude z ní maja.“

Bylo to strašlivé, a přesto dokonalé.

Uly bude Sestra. Postarají se o ni, dostane se jí vzdělání. Elene Uly prakticky vnutili. Elene si nevybrala dceru, která byla věkem spíš její mladší sestrou. Nebylo správné, že ji žádal, aby nesla takové břemeno. Teď a se jměním, které jí nechal, bude Elene volná a bude moci znovu žít vlastní život. Všechno dávalo smysl.

Měl trochu podezření, že Elene by to tak neviděla, ale s tím nemohl nic dělat. Zjištění, že škoda je co nejmenší − je snad? − ulehčilo jeho duši.

Při představě, že její dceru odvedli do Kaple, v očích Mámy K. zaplál náhlý plamen, ale Kylar nedokázal říct, jestli je to vztek, že její dceru unesli, nebo radost, že se její dcera stane důležitou ženou. Tak jako tak se Máma K. rychle uklidnila. Nechtěla prozradit cizím lidem, jaký vztah k Uly má.

Jestli tohle Kylar přežije, zajde se do Kaple na Uly podívat. Nezlobil se, že ji Vi vzali. Když nic jiného, tak to čarodějkám dlužil. A Talentovaná dívka neměla asi moc na výběr. Dětem hrozilo nebezpečí, pokud se magii učily samy. Ale když Uly nebude chtít zůstat a ony se ji tam budou snažit držet proti její vůli, Kylar Sestrám strhne Bílou seraf na hlavu.

Při vzpomínce na Uly musel začít myslet na Elene a to pomyšlení rozbouřilo jeho emoce. Proto se Kylar raději rychle zeptal: „Proč se tak moc snažíte zachránit Vi?“ Máma K. nikdy nepracovala prvoplánovitě.

„Protože,“ řekla Máma K, „se chystáš zabít Bohokrále a budeš potřebovat Viinu pomoc.“

* * *

Jednu věc musím Curochu uznat. Mágové se v něm mýlili. Forma meče neměla čistě symbolický význam. Ten parchant dokázal bodnout.

A to bylo dobře. Sa’ceurai byli neúprosní. Říkali si sa’ceurai, ve staré jaeranštině to znamenalo Páni meče, z dobrého důvodu.

Nicméně Feir byl Mistr čepele druhého stupně. Prvním seknutím tu zůstali tři mrtví Ceurané a Feir získal malého, houževnatého poníka.

Brzy se však znovu projevila nevýhoda Feirovy výšky a váhy. Poník se unavil a zpomalil. Feir ho nechal odejít do noci. Malý válečný kůň měl naneštěstí příliš dobrý výcvik. Zastavil se hned, jak ho Feir pustil, a čekal na jezdce. Feir to vyřešil uvázáním drobného magického vlákna pod sedlo, které ho nahodile popichovalo. Přinutí zvíře běžet několik hodin. Když bude mít štěstí, sa’ceurai ztratí jeho stopu a budou sledovat koně.

Měl štěstí. Získal několik hodin − hodin, kdy půjde po svých. Přivedlo ho to k vrcholu horu. Když šplhal přes linii stromů, odsekl mladý stromek a opracovával ho Curochem. Curoch byl neuvěřitelně ostrý, ale nebyl to hoblík nebo dláto. Právě teď by potřeboval obojí plus pár nástrojů navíc.

Dorian mu vyprávěl o zábavě, kterou provozovaly sebevražedné horské kmeny. Nazývaly ji schluss. Spočívala v připevnění malých sáněk na nohy a neuvěřitelně rychlém sjíždění kopců. Vestoje. Dorian tvrdil, že to dokáží řídit, ale Feira nenapadalo jak. Vše, co věděl, bylo, že musí být rychlejší než Ceurané, co ho pronásledují, a ve zbývajícím čase by sáňky nepostavil. Co nezvládl s mečem, dokončil magií − koneckonců byl Tvůrce. Vycházelo slunce a od dřeva odletovaly třísky.

Ukazoval se tu však jako hlupák, stál na okraji hory a jeho postava musela být vidět na míle daleko. Sa’ceurai ho spatřili dřív než on je. Sesedli z koní a šlapali po sněhu v širokých sněžnicích z vlny a bambusu. Chůze, kterou museli jít, aby nezakopávali, vypadala komicky − dokud si Feir neuvědomil, jak rychle se pohybují. Svah, na němž se Feir brodil sněhem hodinu a půl, překonají za pár minut.

Pracoval rychleji. Málem zapomněl zúžit předek dlouhých, úzkých prken. Zavrtěl hlavou. Tuhle chybu podchytil včas, ale na co všechno ještě zapomněl? Neměl čas vyrobit řádné úchyty, proto kolem nohou upletl magickou síť a připoutal je přímo k dřevěným prknům. Vstal…

…a okamžitě zakopl o hranu a upadl.

Sakra, proč jsem neseřízl okraje? Měl je upravit jako lodní trup.

Stát bylo nepříjemně obtížné. Feir zaklel, když se Ceurané přiblížili. Byl Mistr čepele druhého stupně − proč je tak neohrabaný? Tohle bylo šílené. Klidně z kopce mohl seběhnout.

Převalil se na zadek a konečně se mu podařilo využít délku fošen, aby se dostal do podřepu. Zvedl se a pokusil se udělat krok vpřed. Schlussy, které uhladil a vyleštil, udělaly přesně to, co měly − posunuly se vpřed, zatímco Feir se sotva pohnul.

Feir se ohlédl přes rameno. Sa’ceurai už zbývalo stěží sto kroků. Pokud dojde k boji, budou schlussy jeho zkázou. Zavrávoral, zachytil se okrajem a vykopl nohu do strany, aby nespadl. Zapotácel se − a rozjel se dopředu.

Cítil se při tom tak šťastně, jako když ho v Bratrstvu jmenovali Tvůrcem. Otočil obě schlussy dopředu a odrazil se.

Šlo to, dokud se nedostal na okraj srázu a nesjížděl po úbočí mnohem rychleji než krokem. Každá schlussa jela přesně tam, kam ji namířil − do strany. Roztahoval nohy, dokud to šlo, a pak spadl přímo na obličej.

Hora byla příkrá a sníh milosrdně hluboký. Řídký vzduch hučel kolem Feira, když se znovu a znovu převaloval sněhem. Matně si uvědomoval, že musí schlussy nastavit dolů z kopce. Po šesti nebo sedmi překuleních se mu to podařilo.

Srdce mu v hrudi bušilo jako hrom. Neuvěřitelnou rychlostí se řítil dolů z hory. Během chvilky jel rychleji než nejlepší kůň a pak ještě rychleji a rychleji. Ovládat nezávisle obě schlussy bylo prakticky nemožné, proto je rychle magií svázal dohromady, vpředu i vzadu, každé však nechal trochu volnosti.

Došlo ještě k několika pádům a sníh nebyl vždy tak milosrdný jako předtím. Feir konečně zjistil, jak zatáčet. Vyhnul se smrti mezi skalami a poprvé se podíval dolů z kopce, mžoural proti bílému sněhu. Zamrkal. Co je ta linie ve sněhu?

Přeletěl sráz. Najednou nebylo žádné svištění dřeva po sněhu. Svět ztichl až na hukot větru v jeho uších.

Pak dopadl ve smršti sněhu, kotoulů a rukou i nohou rozhozených do všech stran. Nakonec došlo k dalšímu zázraku, vyletěl ze sněhu a znovu se řítil z kopce. Srdce mu bušilo jako kovářské kladivo o kovadlinu. Smál se.

Měl Curoch. Byl v bezpečí. Ceurané ho dolů z hory pronásledovat nebudou. Dostali by se tak do Cenarie. Unikl!

* * *

„Neuvěřitelné,“ prohlásil Lantano Garuwaši. Na Ceurana byl vysoký. Rusé vlasy měl dlouhé a husté a na tuctech míst mezi ně vpletl jinak zbarvené kadeře. V Ceuře se říkalo, že si ve vlasech muže můžete přečíst jeho život. Když ho klan přijal jako chlapce, oholili mu až na jednu kadeř hlavu. Jakmile ta dorostla délky tří prstů, připevnili ji kroužkem k hlavě. Když pak zabil prvního válečníka, připevnili ji ke kůži hlavy dalším kroužkem a z muže se stal sa’ceurai. Čím kratší vlasy kroužky oddělovaly, tím lépe. Od nepřátel, co zabil později, si bral kadeře jejich vlasů a vplétal je mezi své.

Pár válečníků si nejdřív myslelo, že Lantano má jen jeden kroužek, protože všechny byly hned nad sebou. Prvního soupeře zabil ve třinácti. V následujících sedmnácti letech mezi své vlasy přidal devětapadesát kadeří. Kdyby se narodil ve vyšší kastě, celá Ceura by ho následovala. Ale duší každého sa’ceurai byl jeho meč a Lantano se narodil se železným mečem rolníků. Lantano byl vojevůdce, protože ceuranská tradice umožňovala každému výjimečnému muži vést armádu, ale pro Lantana se to stalo pastí. Jakmile přestane bojovat, jeho moc skončí. Začal se bít za ceuranského regenta, Hidea Watanabeho. Když mu regent nařídil rozpustit armádu, stal se raději žoldákem. Zoufalí muži se pod jeho standartami shromažďovali z jediného důvodu − nikdy neprohrál.

Obr se změnil ve vzdálenou tečku.

„Mistře války, máme ho pronásledovat?“ zeptal se rozpačitě bojovník s mnoha kadeřemi přivázanými k plešatící hlavě.

„Zkusíme sestoupit dolů,“ rozhodl Lantano.

„Do Cenarie?“

„Jen sto sa’ceurai. Zima bude chladná. Příběh o zabití toho obra nás zahřeje.“