46.

Kdykoliv Ariel viděla něco fascinujícího nebo tajemného, měla překvapivý talent si to zapamatovat. Při studiu to byla obrovská výhoda, protože si dokázala vybavit celé statě svitků a najít v nich, co potřebovala.

Měla štěstí, že se v tu chvíli nedívala na mrtvolu. Dívala se na tváře Vi a Uly − každý jejich výraz už měla uzamčený v trezoru vzpomínek. Viin byl samé veselí a vzrušení, které možná pocházelo z pohledu na smrt. Ariel doufala, že tomu tak není. Doufala, že je za tím víc, že Vi má nějaký osobní důvod, proč chce Kylara mrtvého. Pokud ne, Vi by se stala ještě méně užitečnou, než si myslela. Protentokrát Viin výraz ignorovala. Odsunula ho stranou, aby jej prozkoumala později. To Ulyin výraz ji zcela uchvátil.

Kylar byl dívce prakticky otcem. A Uly byla soucitné dítě. Nevyrostla v Doupatech nebo na jiném místě, kde smrt byla na denním pořádku. Pohled na adoptivního otce, mrtvého a svlečeného do spodního prádla, jak leží vedle cesty, ji měl šokovat. Měla vypadat nevěřícně, odmítavě − ne zvědavě. To ho zatím nepoznala? Pak se Ulyin výraz změnil v něco, co Ariel považovala za radost. Radost? To určitě nemohlo být správně. Proč by dívka měla být šťastná?

Ariel se zarazila, když si uvědomila, že pohled na mrtvého Kylara probudil emoce i v ní. Pokusila se je utřídit, jak nejrychleji to šlo, aby je mohla odsunout stranou a soustředit se na současný úkol. Zklamání, ano. Plánovala pro Kylara něco chytrého, a k tomu teď nedojde. Trocha smutku. Kylar na ni působil jako muž, kterého si mohla oblíbit. Zvědavost, jak se tak schopný muž mohl nechat zabít. Trocha lítosti, jak to zasáhne Uly − dobře věděla, že k tomu dojde. Emoce byly utříděné a odsunuté stranou.

Uly vzhlédla a všimla si, že se na ni Ariel dívá. „Není mrtvý,“ řekla Uly. „Je jen raněný.“

„Děvče,“ řekla Vi, „viděla jsem spoustu mrtvol. Je mrtvý.“

„Uzdraví se.“

Znělo to jako popření zřejmého a Vi to určitě pochopila. Ale nebylo tomu tak.

Sestra Ariel v duchu rozvinula seznam výrazů Ulyiny tváře a sledovala, jak se mění. Zvědavost na radost. A zase. Zvědavost na radost. Uly viděla, že je mrtvý − bylo jasné, že tam leží už nějaký čas, možná den − ale Uly to nepřekvapovalo ani si nedělala starosti. Proč? Opravdu věřila, že se uzdraví?

Sestra Ariel se natáhla Talentem, dotkla se Kylara a zaplavilo ji poznání − ne, udeřilo do ní jako deset stop vysoká vlna a zanechalo ji bez dechu a prskající vodu. Její magii to ze vzduchu vysálo do Kylarova těla a rozvedlo stovkami různých cest, aby se zapojila do probíhajícího hojícího procesu.

Ta magie ji mátla. Magie v kombinaci s Ulyiným výrazem, který říkal, že už to viděla dřív a že z toho má radost, jí vše vysvětlil.

Kylar byl stvořením z legend. Legend, ve které žádná Sestra nevěřila. Doteď.

„Máš pravdu, Uly,“ řekla něžně Ariel a střetla se s pohledem Vi, jako by říkala „hraj se mnou“. „Co kdybychom rozbily tábor a ty se pustíš do přípravy večeře, zatímco Vi a já ošetříme jeho rány? My dvě toho o léčení víme hodně a ty se můžeš postarat, aby měl připravenou večeři, až se probere.“

Ariel sesedla a pomohla Uly dolů.

„Já nechci jít. Chci zůstat tady,“ prosila Uly.

„Uly,“ řekla Vi, „nejlépe nám pomůžeš, když uděláš večeři. Tady nebudeš nic platná.“

„Pojď, dítě,“ řekla jí Ariel. Odvedla Uly stranou, zatímco Vi slezla z koně a začala odhrabovat listí z Kylarova těla. Ariel se otočila a naznačila ústy „začni kopat“. Vi přikývla.

Kdyby měla Ariel čas přemýšlet, tak zbrkle by nejednala. Ve hře byla stovka faktorů a hrálo se příliš rychle, aby si spočítala své vyhlídky.

Odvedla Uly dvacet kroků do lesa, magicky ji tam upoutala a umlčela, uvázala ji na odvrácené straně kmene. „Omlouvám se, dítě. Tohle pro tebe bude nejlepší.“

„Mmm!“ protestovala Uly a třeštila oči, ale její slova se stěží dala považovat za šepot.

Ariel obešla strom právě včas, aby spatřila Vi, jak nasedá na jejího koně a cválá mezi stromy. Ariel za ní vykřikla a vyslala světelnou kouli, která prosvištěla kolem, nevložila však do ní žádné teplo. Nechtěla podpálit les, to jen aby ji vystrašila. Navíc by ji mohla náhodou zasáhnout.

Během chvilky se dusot kopyt vytratil v dáli. Sestra Ariel zavrtěla hlavou, nesnažila se ji pronásledovat.

Tolik k její hazardní hře. To, co právě Vi udělala, bylo vážně vychytralé. Hodně štěstí, Vi. Snad se k nám vrátíš, až budeš připravená na léčbu.

Doufala, že se jednoho dne s Vi posadí v jejím pokoji v Kapli a zasmějí se tomu, co dneska udělala, ale pochybovala, že k tomu někdy dojde. Ne po tom, co právě udělala. Vášnivé ženy obvykle nesnášely ženy jako Sestra Ariel. Nebo alespoň nesnášely ty, co s nimi chladně manipulují − jenže jakou jinou možnost Ariel měla?

„A teď ty,“ řekla a otočila se. „Můj neumírající válečníku. Jakpak funguješ?“

* * *

„Posledně jsme se neviděli,“ řekl Kylar Vlkovi. „Myslel jsem, že jsme spolu skončili.“ Vlk seděl na trůnu v Předpokoji tajemství a plápolajícíma žlutýma očima si Kylara přeměřoval. Nezřetelní duchové, kteří obývali místnost, mumlali na hranici Kylarova doslechu. Celé místo ho znervózňovalo.

Pod nohama necítil podlahu. Když se na duchy podíval přímo, tak je neviděl. Nedokázal říct, jestli má komnata zdi. Svědila ho kůže, ale nedokázal říct, jestli tu je horko nebo zima. Nic necítil. Kromě svého hlasu nic neslyšel. Vnímal zvuky, hlasy, šum za hranicí slyšitelnosti, ale byl to jen pocit. Byl nehmotný, ale nějak si udržel své smysly. Ne však všechny a na žádný se nemohl spolehnout. Jen pár věcí tu bylo zřetelných − Vlk a dvoje dveře. Jedny byly ze dřeva se železnou klikou, druhé ze zlata, po stranách z nich pronikalo světlo.

„Příliš jsem zuřil, nesnesl bych pohled na tebe,“ odvětil Vlk.

Teď nevypadal o nic šťastnější. Kylara nenapadalo, co by mohl říct. Rozzuřený? Proč?

„Acaelovi trvalo padesát let, než zemřel potřetí. Ty jsi to dokázal za méně než tři měsíce. Vzal sis za svou smrt peníze. Peníze! Nestálo tě snad to rouhačství dost? To se nikdy nepoučíš?“ zeptal se Vlk.

„O čem mluvíš?“ Kylar cítil, že duchové, nebo co ti nehmotní lidé nahloučení v místnosti jsou zač, najednou utichli.

„Je mi z tebe zle.“

„Já ne…“

Vlk pozvedl planoucí prst a autorita malého muže byla tak velká, že Kylar okamžitě zmlkl.

„I Acaelus vzal jednou peníze, když jeho první žena zemřela. Myslím, že do té doby zcela nevěřil ve svou nesmrtelnost. Vzal peníze i podruhé, a udělal něco ještě horšího. Potom jsem mu ukázal, jaká je cena. To ho zastavilo a mělo to zastavit i tebe. Pokud budeš dál zahazovat životy, budeš litovat každého dne svého nekonečného života.“

Bylo to jako špatný sen − zamračený soudce ho poměřoval standardy, kterým nerozuměl, a prohlašoval ho vinným. A kolem vnímal hrozivé přihlížející postavy, dveře soudu, hrozbu pravdy, již by nedokázal unést. Měl by se třást, zblednout − kdyby měl tělo, které by se mohlo třást nebo zblednout. Kdyby si jen nepamatoval svou smrt.

„Nechápu, o čem mluvíš? Co mám sakra udělat?“ zeptal se hořce Kylar. „Co je smyslem mého života?“

V tvrdých zlatých očích se zablesklo a svět se protáhl. Perspektiva se změnila a Kylar si najednou připadal nemotorný. Tlustý a neohrabaný seděl v malé židličce. Prsty měl krátké a buclaté, hlavu mu naplňovalo kvílení. Samotná hlava mu připadala nesnesitelně těžká. Rozhoupal se a uvědomil si, že to je on, kdo křičí.

Byl zpátky v těle, ale nepatřilo jemu. Byl dítě. Před ním šedovlasý muž, teď opravdový obr, držel lžíci plnou ovesné kaše. „POŘÁDNĚ O-TEV-ŘÍT!“ zakrákal Vlk a strčil lžíci Kylarovi do obličeje.

Kylar zavřel ječící pusu.

Znovu se zablesklo a Kylar se vrátil do svého těla.

Muž ho počastoval vlčím úsměvem. „Nejsi nic víc než tlusté, neohrabané dítě v zemi obrů. Zavíráš pusu, místo abys jedl. K čemu jsi? Každou odpověď, kterou bych ti dal, bys odmítl. Tak proč bych měl plýtvat svým časem? Jsi stejně arogantní, jako býval tvůj mistr, a nemáš ani zbla jeho rozumu. Shledávám tě nehodným.“

„A co s tím mám dělat?“

„Zlepši se. Prostě se zlepši.“

* * *

Něco v Ariel si přálo, aby mohla zpomalit proces odehrávající se v Kylarově těle. Ten už se skoro úplně zotavil. Zatímco ho sledovala, šíp v jeho hrudi se zachvěl a začal se hýbat. Třásl se a vysouval z jeho těla, jako by ho něco zevnitř vytlačovalo.

Se slyšitelným mlasknutím hlavice šípu protrhla již zahojenou kůži kolem dříku. Šíp spadl na zem a Ariel ho zvedla a schovala do batohu vedle zlaté plakety, aby ho později prozkoumala.

Kůže nad Kylarovým srdcem, kudy se šíp prodral, se zatahovala tak rychle, že to mohla vidět. Během okamžiku byla zase hladká, bez jediného náznaku jizvy. Sestra Ariel se natáhla magií, jakmile se s ní však dotkla Kylarova těla, byla magie pohlcena. Zachvěl se, jeho srdce začalo znovu tlouct. O dlouhou chvíli později se jeho hruď zvedla a začal divoce kašlat, vychrchlával z plic chuchvalce napůl sražené krve. Pak kašlání přestalo. Sestra Ariel se snažila vše sledovat bez dotyků, ale magické proudění bylo příliš rychlé, aby ho mohla pochopit. Natáhla k tělu ruku a cítila, že vzduch je tam mnohem chladnější. Tráva pod ním vadla a bělala.

Jako by jeho tělo nasávalo energii všech forem a používalo ji k léčení. Co by se stalo, kdyby ho uložila do temné, chladné místnosti? Zastavilo by se léčení? Jak sakra dokázal všechnu tu energii převádět na magii? Jak to vůbec zvládal, když byl v bezvědomí?

Bohové, studium tohoto muže by mohlo Sestrám přinést poznatky i o posmrtném životě. Toho se vzdaly už dávno, usoudily, že je to mimo dosah jejich bádání. Kylar mohl vše změnit.

Zhmotnila v dlani magii do bílé koule a poslala ji blíže k tělu, sledovala, jak je magie nasávána, připomínalo to vodu odtékající odtokem z umyvadla.

Úžasné.

Tohle byla hádanka, jejímuž řešení by byla ochotná obětovat život.

Poslední magie z jejích rukou zmizela a Kylarovy oči se rozechvěle otevřely.

Sestra Ariel zvedla ruce. „Nechci ti ublížit, Kylare. Pamatuješ si na mě?“

Přikývl, očima těkal po okolí jako divoké zvíře. „Co tady děláš? Co se stalo? Co jsi viděla?“

„Viděla jsem tě mrtvého, a teď opět žiješ. Kdo tě zabil?“

Kylar vypadal jako splasklý míč, byl příliš unavený nebo vyděšený, aby se to pokoušel popírat. „Na tom nezáleží. Wetboy. Nic osobního.“

„Wetboy jako ty a Vi?“

Vstal, předstíral ztuhlost. Věděla, že to předstírá, protože na něm poznala, že je znovu v dokonalé kondici. „Graakos,“ zašeptala polohlasně a obrnila se.

„Co chceš, čarodějko?“ zeptal se. Výběžky magie, které k němu vyslala, najednou zmizely. Nerozplynuly se, rozehnalo je to jako kouř v silném větru. Udělal to on − rozptýlil její magii. Jeho oči se nebezpečně zaleskly. Zmizí její magická zbroj stejně snadno? Poprvé za desítky let měla Sestra Ariel pocit, že ji nějaký člověk ohrožuje.

„Chci ti pomoc, pokud to potřebuješ,“ řekla.

„Myslíš tím, když ti pomohu na oplátku?“

Pokrčila rameny, pomalu se uklidňovala. „Jaký rozsah mají tvé síly, mladíku? Víš to vůbec?“

„Proč bych ti to měl říkat?“

„Protože už vím, že jsi skutečný Kylar. Neumírající mrtvý. Jaké je tvé pravé jméno? Jak jsi získal svou moc? Narodil ses s ní? Co vidíš, když jsi mrtvý?“

„Copak jsem ti své jméno už neřekl? Vy horliví vzdělanci jednou budete má smrt. Nebo mi alespoň zničíte život.“

Když Ariel viděla, jak se léčí, poznala, že skořápka toho muže, jeho tělo, se nezmění, nezestárne ani za tisíc let. Kylar mohl být starý stovky let, ale když se na něj podívala, viděla za chladnýma modrýma očima mladíka. Mladickou neohroženost. Už dozajista prokázal i mladickou pošetilost, když jí toho tolik řekl. „Jak jsi starý?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „Dvacet, jednadvacet.“

„Společnost se tedy mýlila?“

„Společnost?“ zeptal se Kylar.

Proklatě. Jak jsem mohla být tak lstivá u Vi, a zároveň tak nedbalá u tohohle chlapce? Uvědomovala si proč. Příliš málo jednala s muži. Strávila mnoho času v ženském klášteře. Ženám rozuměla. I když se chovaly příšerně nelogicky, naučila se v průběhu let s jejich nelogičností vypořádat, když na ni narazila. Muži byli odlišní. Bylo by to, no, logické, kdyby se v přítomnosti mužů cítila sebejistě, ale tohle nebyl její případ. I tak jí každé slovo, které Kylar řekl, rozšiřovalo obzory. O svém věku nelhal. Připadalo jí to jako pravda − jenže kdo přesně neznal vlastní věk? Nemohlo to být tím, že si nepamatoval, kolik času strávil v této inkarnaci? Cítila, že je za tím něco jiného. Přesto neměla nic říkat o Společnosti. Teď mu bude muset povědět víc. Pokud se odmítne podělit, zachová se stejně.

„‚Hle, dlouhá noc pominula, a on byl znovuzrozen.‘ Tahle Společnost,“ řekla. Kylar si promnul oči, jako by mu to připadalo legrační. Vypadal vyčerpaně, což bylo dobře, protože mu nechtěla vysvětlovat, jak se o Společnosti dozvěděla. „Oni věří, že se vracíš zpátky z mrtvých, a doufají, že zjistí jak. Jejich víra je zjevně oprávněná. A v co víc by mohl člověk doufat než v poražení smrti?“

„Ve spoustu věcí,“ odsekl Kylar. „Jsem nesmrtelný, ne nezranitelný. Není to vždy požehnání.“ Stále byl dezorientovaný. Vypadal, jako by litoval každého slova, co vyslovil. Nebyl hloupý. Zbrklý možná, ale ne hloupý. „Tak co, Sestro, co se mnou zamýšlíš? Svázat mě a odvézt do Kaple?“

Jakmile to řekl, kola Arieliny fantazie se roztočila naplno. Jaké pokušení! Och, nikdy by se ho nepokoušela spoutat magií. Měla však něco lepšího než magii. Měla Uly. Pár lží o tom, jak Uly zemře, když se nenechá okamžitě odvést do Kaple, jemné vlákno, kvůli kterému se Uly chvílemi udělá špatně, a Kylar s ní půjde dobrovolně. Před většinou sesterstva Kylarovu existenci utají. Dozví se to jen Istariel. Studovat ho bude Ariel osobně.

Och, ta výzva! Ryze intelektuální hádanka. Ta hloubka magické komplexnosti! Bylo to omamné. Stala by se součástí něčeho velkého. Kylar by nežil špatný život. Poskytly by mu vše, o co by si řekl. Nejlepší jídlo, nejlepší ubytování, trénink s mistry meče, návštěvy Uly, každou zábavu, která by ho napadla, a nepochybně by ho i zásobovaly Sestrami, aby zjistily, jaké dary získají jeho potomci. Určitě kvůli němu vyberou ty nejatraktivnější ženy. Většina mužů by takovou povinnost shledala nanejvýš příjemnou. Mohl by mít vše, co si zamane, s výjimkou svobody. Byl nesmrtelný! Co pro něj znamenalo pár desítek let? Jeden obyčejný život plný rozmazlování a luxusu a vědomí, že svým setrváním v tomto blahobytu změní běh dějin. Měl by význam i cíl a musel by se pouze oddávat svému potěšení.

Co by se jen stalo, kdyby sesterstvo − kdyby sama Ariel − odhalila jeho tajemství? Dokonalé léčení pro každého, už žádné jizvy. Nesmrtelnost! Jak mocnou by se Kaple stala, kdyby mohla rozhodovat, komu poskytne tisíc let mládí?

Co by to udělalo se světem?

Ona, Ariel Wyantová, konečně nalezla hádanku, která byla hodna jejích darů. Ne, ne hádanku, záhadu. Zaujme v historii místo jako žena, která dala lidstvu věčný život. Bylo to dechberoucí a − jak si uvědomila až po dlouhé chvíli − děsivé.

Polohlasně se zasmála. „Teď už chápu, proč se s tebou Společnost nikam nedostala. Pokušení je prostě příliš velké, že?“

Mladík neodpověděl. Zdál se rozhodnutý, že cokoliv, co by jí řekl, by jí napovědělo ještě víc. Zároveň se jí však zdálo, že se domnívá, že ona ví věci, které by potřeboval vědět.

„V Torrasově Zátočině jsi tvrdil, že jsi cenarijský voják,“ řekla Ariel. „Ale nezdá se mi pravděpodobné, že bys byl s rebely. Soudě podle toho, jak dlouho tady tvé tělo leželo, ses v táboře ani nezastavil pro rozkazy. Takže tady je můj návrh. Ty mi povíš, co tu opravdu děláš, a já ti pomohu. Ocitl ses sám v lesích, ve spodním prádle, v zimě, bez koně, bez peněz a beze zbraní. Jsem si jistá, že ta část bez zbraní pro tebe není problém, ale ostatní dozajista ano.“

„Och, to jsme teď přátelé?“ zeptal se Kylar a pozvedl obočí. „Pro mě ta otázka spíš zní, proč bych tě neměl zabít, abych Kapli zabránil v mém odhalení.“

„Jsi nesmrtelný, ne nezranitelný,“ ušklíbla se Ariel. „Kdybych chtěla, mohla bych tě tucetkrát zabít, zatímco bych tě táhla do Kaple. Ani jeden z nás neví, jestli bych nenarušila tu jemnou rovnováhu, která tě přivádí k životu, kdybych tě zabila magií. Riskovali bychom tak oba, že ano? Samozřejmě bych tě zabila magií jen poprvé, potom bych pokračovala manuálně. A jistě, ty bys mohl zabít mě. Tenhle hlavolam je stejně můj jako tvůj. Po všech problémech bych mohla skončit s hromadou masa. Ty bys mohl zůstat mrtvý. Permanentně mrtvý.“

„Pokud o mně řekneš Kapli, půjde po mně každá Sestra na světě. Po zbytek mého velmi dlouhého života. Možná je pro mě lepší risknout to teď s jednou Sestrou, než abych si to pak musel vyřizovat s každou novopečenou, co chce zvěčnit svoje jméno.“

„To bys mě chladnokrevně zabil?“ zeptala se.

„Nazývejme to preventivní sebeobranou.“

Přistoupila k němu blíž a upřela zrak do chladných modrých očí. Ano, byl to zabiják. Ano, byl to wetboy. Ale byl to vrah? Nejsmutnější na tom všem bylo, že má pravdu. Jestli si chce udržet svobodu, jestli si cení soukromí jako jeho předchůdci, pokud nějaké předchůdce měl, musí ji zabít. Jestli se Kaple dozví o jeho existenci, nedopřeje si odpočinku, dokud ho nechytne. Byl jedinečně vybaven, aby jim unikl, ale kdo by chtěl žít stovky životů? Může unikat čtyřicet, padesát let, ale ne věčně. Kaple to nikdy nevzdá. Nikdy. Stane se nejvyšší ambicí každé ambiciózní Sestry, jejím největším testem i představitelnou výhrou.

Ariel si představila Istariel, jak toho muže vyslýchá. Šokovalo ji poznání, jak ošklivá by ta scéna byla. Istariel by chtěla nesmrtelnost − ne pro Kapli, pro sebe. Nepostupovala by pomalou metodou studia a experimentů. Istariel nenáviděla stárnutí, protože ztrácela svou krásu, tuhly jí klouby… a pak ten stařecký pach. Pro Istariel by byl Kylar překážkou, vzdoroval by jí, a až do její smrti by odmítal vydat své tajemství.

A co kdyby z něj tajemství vypáčila? Jakými nositeli nesmrtelnosti by Sestry byly?

Odpověď byla skličující. Kdo by byl dost mravný a moudrý, aby rozhodoval, kdo obdrží nekonečný život? Komu by po obdržení tohoto daru mohly věřit, že ho nezneužije?

„Musíš být dobrý člověk, Kylare,“ řekla tiše. „Nedovol svému daru, aby tě zkazil. Nepodělím se s Kaplí o tvé tajemství. Alespoň ne dřív, než si s tebou znovu promluvím. Vím, že nemáš jediný důvod mi věřit. Tady.“ Vytáhla z opasku nůž a podala mu ho. „Pokud mě musíš zabít, udělej to.“ Otočila se k němu zády.

Nic se nestalo.

Po dlouhé chvíli se otočila. „Dovolíš mi, abych ti pomohla?“ zeptala se.

Vypadal unaveně. „Logan Gyre je naživu,“ řekl. „Je v nejhlubší díře ve Chřtánu, na místě nazývaném Pekelná řiť.“

„Myslíš, že je stále naživu?“

„Před měsícem byl. Když přežil první dva měsíce, dostal se přes nejhorší část. Věřím, že pořád kope.“

„A ty ho chceš dostat ven?“

„Je to můj přítel.“

Ariel pomalu dýchala, aby se uklidnila. Chtěla tomu klukovi otlouct o hlavu jeho pitomost. Jak mohl ohrozit ka’kari kvůli obyčejnému králi? „Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby se Garoth Ursuul zmocnil tvého ka’kari? Co by to znamenalo pro svět?“ zeptala se Sestra Ariel. Bylo by příšerné, kdyby Kylarova tajemství odemkla Kaple, ale pro svět by skončilo apokalypsou, kdyby to dokázal Khalidor.

„Logan je můj přítel.“

Ariel se doslova kousla do jazyka. Pokud Istariel někdy zjistí, co se právě chystá udělat, bude vyhnání z Kaple nejmenším z Arieliných trestů.

„No dobře,“ povzdechla si. „Pomůžu ti. Myslím, že bych mohla udělat něco opravdu speciálního. Ano, myslím, že ano. Ale žádnou jinou Sestru o to nežádej. Je to možné jen díky tomu, jak moc jsem tě zatím poznala. Ale vydrž. Potřebuji, abys někomu doručil vzkaz.“

„Co chceš udělat?“ zeptal se Kylar, když vytáhla list papíru, naškrábala na něj něco a pak vše magicky zapečetila.

„Buď mi věř, Kylare, nebo ne. Pokud mi nevěříš, zabij mě. Protože ses už rozhodl to neudělat, seber se a věř mi.“ Při tom přívalu slov zamrkal, ale ona pokračovala dál. „Můžu tě dostat do města do zítřejší noci, možná i do zítřejšího poledne.“

„Jsou to tři dny jízdy…“

„Ale musíš mi slíbit dvě věci. Slib mi, že nejprve doručíš tento vzkaz a teprve potom půjdeš zachránit Logana. Přísahej.“

„Co je v tom dopise?“

„Je určený léčitelce jménem Drissa Nile a tebe se netýká. Události, které jsi uvedl do pohybu, budou vyžadovat změny v postoji Kaple. Naši lidé musí vědět, jak reagovat, když zachráníš Logana Gyra, rozumíš?“ To samozřejmě nebyla celá pravda, ale nechtěla mu říct, že se dopis dotýká především lstivého plánu ohledně Vi, který by Kylara mohl znepokojit. „Až se dostaneš do města, sněz spoustu jídla a spi tak dlouho, jak to tvé tělo bude vyžadovat. I tak získáš jeden dva dny k dobru.“

„Zpomal, zpomal,“ brzdil ji Kylar. „Nemíním tam nechávat Logana hnít ani o vteřinu déle, než bude nezbytně nutné, ale co tobě záleží na tom, že ušetřím jeden nebo dva dny?“

Ach ano. Zbrklý, ale ne hloupý.

„Vi má před tebou náskok. Míří do Cenarie.“

„Ta děvka! Nepochybně se chystá nahlásit úspěšné zabití. Počkat, jak víš, kam míří?“

„Cestovala se mnou,“ odpověděla váhavě Sestra Ariel.

„Cože?!“

„Musíš to pochopit, Kylare. Ona je výjimečně Talentovaná. Odváděla jsem ji zpátky do Kaple. Utekla mi, když jsme našly tvoje tělo. Myslí si, že jsi po smrti.“ Teď ta zrádná část. „To Jarl ti řekl, že je Logan naživu?“

„Ano, proč?“

„Ona… mučila Jarla, než ho zabila?“

„Ne. Vůbec s ním nemluvila.“

A teď háček − nechala lež usadit, jako by ho to vůbec nezajímalo, neblýskala s ní moc, aby nevypadala příliš lákavě. „Potom nechápu, jak to věděla, ale říkala něco o králi a díře. Myslím, že o Loganovi ví.“

Kylarův obličej zesinal. Chytil se. Teď půjde okamžitě za Loganem, místo aby pronásledoval Vi.

U Světla! Sestra Ariel si myslela, že miluje studium. Osamělý život jí vždy vyhovoval. Nyní chápala, proč Sestry opouštěly Kapli, aby pracovaly ve Světě. Takhle tomu říkaly, Svět, protože v porovnání s Kaplí to byla úplně jiná realita. Ariel si myslela, že jí na dění okolo nezáleží, že knihy budou vždy zajímavější než žabomyší politika nějakého malého království. Ale právě teď si připadala tak naživu. Stála tady, stará něco přes šedesát let, sama se rozhodovala, pohrávala si s budoucností − a milovala to!

„Má náskok jen pár minut. Můžu ji dohnat a rovnou zabít! Dej mi svého koně!“

„Je tma, Kylare, nikdy ji…“ Já hloupá! Myslela jako Sestra, ne jako zabiják. Právě mu dala další důvod zabít Vi.

„Já ve tmě vidím! Dej mi toho koně!“

„Ne!“ okřikla ho. On vidí ve tmě?

S Kylarem se udála náhlá změna. V jednu chvíli to byl mladý rozzuřený muž, a navzdory tomu, že tu v zimě stál ve spodkách, z něj šla hrůza. V další chvíli jeho tělo zářilo všemi barvami. Třpyt přecházel z viditelného spektra do magického. Ariel z něj slzely oči. Když mrkla, aby je pročistila, Kylar se změnil.

Na Kylarově místě stál přízrak, démon. Každou křivku a plochu Kylarova těla pokrýval černý kov, jeho tvář byla maskou zuřivosti, svaly byly přehnaně velké, ale o jeho moci to neplatilo. Ariel si uvědomila, že právě spatřila Nočního anděla v celé jeho zuřivosti. Odmítala ztělesnění odplaty dát šanci naplnit spravedlnost.

Nic nepředstírala, nijak mazaně nezakrývala strach. Zavrávorala dozadu a položila ruku na svého koně − aby se opřela a zabránila zvířeti v útěku.

„Dej. Mi. Koně,“ požadoval Kylar.

Tak Ariel udělala jedinou věc, již mohla. Vyvolala magickou jehlici a zabila koně. Tohle už je druhé nevinné zvíře, které jsem kvůli Vi zabila.

Když Ariel sáhla na svou magii, Kylar odskočil nelidsky daleko do lesa. Ale jakmile se kůň zhroutil k zemi, okamžitě magii uvolnila a zvedla ruce.

Neviděla ho pohnout se, ale náhle stál před ní, hrot jejího nože se vznášel před jejím okem. U světla! Opravdu si myslela, že si to užívá? Pohrávání si s budoucností vypadalo jinak, když byla v banku ta vaše.

„Proč chráníš vražedkyni?“ zeptal se temně se lesknoucí démon.

„Snažím se Vi napravit. Nedovolím ti, abys ji zabil, dokud to nezkusím.“

„Ona si druhou šanci nezaslouží.“

„A kdo jsi, abys tohle tvrdil, nesmrtelný? Ty dostaneš tolik druhých šancí, kolik budeš chtít.“

„To není to samé,“ namítl Kylar.

„Já tě jen žádám, abys nejdřív zachránil Logana. Pokud mou pomoc nepřijmeš, budeš mít štěstí, když do Cenarie dorazíš za týden.“

Blýskavá maska zmizela v kůži. Stále však vypadal rozčíleně. „Co mám udělat?“

Usmála se a doufala, že si nevšimne, jak se jí třesou kolena.

„Drž si kalhoty,“ řekla.

47.

Kaldrosa Wynová nanesla poslední trošku černidla kolem očí a zahleděla se na sebe do zrcadla. Dokážu to. Pro Tommana.

Nedokázala říct proč, ale dnes v noci chtěla vypadat dokonale. Možná to bylo jen tím, že dnešní noc bude poslední. Poslední noc, co se prodává, nebo poslední noc celkově.

Kostým byl samozřejmě čirou fantazií. Sethijská žena by si na palubu něco takového nikdy neoblékla, ale pro dnešní noc to bylo dokonalé. Kalhoty byly tak těsné, že si je nemohla natáhnout, dokud jí Daydra se smíchem neporadila, že by pod nimi neměla nosit spodní prádlo. („Ale vždyť jsou úplně průhledné! A to znamená…? Och.“) Z nějakého důvodu neodhalovaly jen kotníky, ale i lýtka − příšerné! − zatímco blůza byla těsná a průhledná tak akorát, s volánky na zápěstích − směšné! − a výstřihem ve tvaru V, který dosahoval až k pupíku. Knoflíky na sukni naznačovaly, že by se dala zapnout, ale přestože Kaldrosa mohla natáhnout drobné kousky látky přes svou útlou postavu − zkoušela to − nebyly tam žádné dírky.

Mámu K. práce mistra Piccuna velmi potěšila. Trvala na tom, že být skromně oděná je víc sexy než úplná nahota. Dnes v noci na to Kaldrosa nemyslela. Pokud bude muset utíkat, bude se do nich navlékat o dost hůř než do sukně.

Vešla do společenské místnosti a brzy z pokojů vyšly i ostatní dívky. Dnes pracovaly všechny, s výjimkou Bev, která se příliš bála. Bev předstírala nemoc a zavřela se na celou noc do svého pokoje. Kaldrosa málem zpanikařila, když je uviděla. Všechny vypadaly fantasticky. Každá dnes strávila s make-upem, účesem a šaty čas navíc. Při Porově kopí. Khalidořané si toho všimnou. Musí si toho všimnout.

Její spolubydlící, Daydra, která ji nejednou zachránila přivoláním ranařů, když Kaldrosa ječela smluvené heslo, se na ni usmála: „O nic přece nejde, ne?“ řekla. Daydra vypadala jako nová žena. Přestože jí bylo teprve sedmnáct, byla už před invazí úspěšnou prostitutkou a dnes to nebylo poprvé, co na ní Kaldrosa viděla, proč tomu tak je. Ta žena zářila. Nezáleželo jí na tom, jestli zemře.

„Jsi připravená?“ zeptala se Kaldrosa, přestože věděla, jak hloupá je to otázka. Jejich podlaží se zákazníkům otevře už za pár minut.

„Tak připravená, že jsem o tom řekla všem přítelkyním v ostatních bordelech.“

Kaldrosa ztuhla. „Zbláznila ses? Všechny nás zabiješ!“

„Tys to ještě neslyšela?“ zeptala se Daydra tiše, tvář jí posmutněla.

„Slyšela co?“

„Bledule zabily Jarla.“

Kaldrose to vyrazilo dech z plic. Pokud stále doufala v nějakou nepatrnou šanci do budoucna, tak kvůli Jarlovi. Jarl a jeho radostná tvář, jeho projev o vyhnání Khalidořanů a zlegalizování obchodů, o postavení stovky mostů přes Plith a zrušení zákonů, jež držely lidi narozené v Doupatech, potomky otroků a bývalých otroků a chudáky na západním břehu. Jarl mluvil o novém řádu, a když mluvil, vypadalo to možné. Nikdy dřív se tak silná necítila. Měla naději.

A Jarl je teď po smrti?

„Neplač, rozmažeš si make-up,“ varovala ji Daydra. „A rozpláčeš i ostatní.“

„Je to jisté?“

„Mluví o tom celé město,“ ozvala se Shel.

„Viděla jsem tvář Mámy K. Je to pravda,“ řekla Daydra. „Opravdu si myslíš, že by nás teď nějaká lehká sukně podrazila? Když nám zabili Jarla?“

Poslední dveře na patře se otevřely a vyšla z nich Bev ve svém kostýmu býčí tanečnice, s copánky spletenými do dvou rohů, odhaleným břichem a krátkými kalhotami. Nůž tanečnice na jejím opasku však nevypadal jako obvyklá otupená zbraň. Bev byla bledá, ale odhodlaná. „Jarl na mě byl vždycky hodný. A já už tu jejich zatracenou modlitbu znovu poslouchat nebudu.“

„I ke mně se choval mile,“ přidala se další dívka a snažila se zadržet slzy.

„Nezačínejte s tím,“ sykla Daydra. „Žádné slzy! Teď máme práci.“

„Za Jarla!“ řekla jedna z dívek.

„Za Jarla,“ zopakovaly ostatní.

Zazvonění dívky upozornilo, že přicházejí zákazníci.

„I já to řekla pár dalším holkám,“ přiznala Shel. „Doufám, že je to v pořádku. Co se mě týče, zabírám si Tlustoprda. Zabil mou první spolubydlící.“

„Já si beru Kherricka,“ rozhodla se Jilean. Pravé oko bylo pod makeupem stále nateklé a nažloutlé.

„Malej Pták je můj.“

„Neddard.“

„Mně je jedno, koho dostanu,“ řekla Kaldrosa. Zaťala čelist, až ji rozbolely zuby. „Ale vezmu si dva. Prvního za Tommana. Druhého za Jarla.“

Ostatní dívky se na ni podívaly.

„Dva?“ zeptala se Daydra. „Jak chceš zvládnout dva?“

„Udělám, co budu muset. Dostanu dva.“

„Do prdele s tím,“ zaklela Shel. „Já taky, ale Tlustoprd půjde první. Pro jistotu.“

„Souhlasím,“ přidala se Jilean. „Teď sklapněte. Jdeme na to.“

Prvním mužem na schodišti byl kapitán Burl Laghar. Kaldrosino srdce se zastavilo. Neviděla ho, co se přesunula ze Zbabělého draka, aby mu utekla. Stála nehybně, dokud se nepostavil přímo před ni.

„Podívejme, není to má malá pirátská děvka?“ mlaskl Burl.

Nedokázala se pohnout. Jazyk se jí v ústech změnil v olovo.

Burl si všiml jejího strachu a nadmul hruď. „Vidíš? Věděl jsem, že jsi děvka, ještě dřív, než ses na to dala. Poznal jsem, že se ti to líbilo už tenkrát, když jsem tě vojel před tvým manželem. A teď jsi tady.“ Zasmál se a byl očividně zklamaný, že tu nemá své patolízaly, co by se k němu přidali. „Tak,“ řekl nakonec, „jsi ráda, že mě vidíš?“

Strach nevysvětlitelně zmizel. Najednou byl pryč. Kaldrosa se zlomyslně usmála.

„Šťastná?“ zavrněla a chytla ho za předek kalhot. „Och, nemáš ani tušení.“ A odvedla ho do svého pokoje. Za Tommana. Za Jarla.

* * *

Tu noc se šedovlasý mrzák vyšplhal na střechu panství, které krátce patřilo Rothu Ursuulovi, ale dnes bylo zamořené stovkami Králíků. Balancoval v měsíčním světle, opíral se o hůl a ječel do noci: „Pojď, Jarle! Přijď a pohleď! Přijď a poslouchej!“ Zatímco se Králíci shromažďovali, aby se na šílence podívali, od Plithu se zvedl vítr. V generálových očích se jako hvězdy zaleskly slzy, když začal recitovat svou elegii zášti a ztráty. Zpíval Jarlův žalozpěv, rekviem naděje lepšího života. Slova se mísila s větrem a nejeden z Králíků měl pocit, že se ke generálovu hlasu nepřidal jen vítr, ale i hlasy zavražděných, sílící volání po pomstě.

Ponížený generál kvílel a hrozil holí nebesům, jako by byla symbolem nemohoucnosti a zoufalství každého obyvatele Doupat. Když vítr utichl, generál vykřikl.

A Doupata mu odpověděla. Ozval se křik. Lidský křik.

Větry zaduněly, jako by je ten zvuk uvolnil. Blesky narážely do hradu tyčícího se na severu a ozařovaly generálovu temnou siluetu. Černé mraky zakryly měsíc, spustil se déšť.

Králíci slyšeli generálův smích a křik, když vzdoroval bleskům a mával holí, jako by dirigoval ten divoký, zuřivý chór.

* * *

Nikdy dřív nezaznělo ve Zbabělém draku tolik křiku. Ženy, které dřív odmítaly pro své klienty křičet, teď sténaly tak hlasitě, že zcela smazávaly minulé mlčení. Za těmi výkřiky nikdo neslyšel chroptění, kňourání, tlumený křik a žadonění umírajících. Jen ve Zbabělém draku zemřelo čtyřicet Khalidořanů.

Máma K. to plánovala pro jediný nevěstinec. Potom chtěla děvčata propašovat ven z města. Záměrem bylo, aby si Khalidořané dvakrát rozmysleli ubližovat pracujícím dívkám. Ale její plán, vybičovaný zprávou o Jarlově smrti, se šířil jako požár. Jeden z provozovatelů nevěstince si vymyslel svátek, aby tak vysvětlil podávání spousty levné pálenky, kterou chtěl hosty maximálně opít. Nazval to Nocta Hemata. Noc vášní, prohlašoval a zubil se na hosty. Další majitel, který dlouhá léta spolupracoval s Jarlem, to potvrdil jako starou cenarijskou tradici. Bezstarostná noc, tvrdil.

Bordely napříč městem, napájené nadrogovaným jídlem a přehnaným pitím, rozpoutaly nevídané orgie. Vzduch naplnily skřeky, jekot a divoké vytí. Řev hrůzy, řev odplaty, šílený řev krvežíznivosti a splacené krevní msty. Muži a ženy, dokonce i malí muži a ženy, kteří bývali gildovními krysami, zabíjeli se zběsilostí tak strašlivou, že nešla pochopit. Truchlící muži, ženy a děti stáli nad zkrvavenými mrtvolami Khalidořanů a volali duchy milovaných zesnulých, aby se přišli podívat na pomstu, kterou jim připravili, volali Jarla, aby spatřil odplatu, kterou si vynutili na tělech nepřátel. Psi vyli a koně panikařili kvůli pronikavému pachu krve, potu, strachu a bolesti. Běžící muži a ženy se všemi směry rozlévali ulicemi. Bylo tu tolik krve, že ji ani proudy dešťové vody nedokázaly spláchnout. Stoky zrudly.

Dorazili vojáci a nalezli dveře nevěstinců ozdobené malými trofejemi odříznutými z těl násilníků. Ale každý nevěstinec byl až na mrtvoly prázdný. V brzkých ranních hodinách se tlupy ukřivděných manželů a milenců vrhly na omámené khalidorské vojáky, kterým se podařilo z bordelů utéct a teď bloumali po Doupatech a snažili se najít cestu ven. Dokonce i plně vyzbrojené jednotky příčetných vojáků, které poslali vše vyšetřit, napochodovaly do léček. Ze střech se na ně snesla bouře kamení, lučištníci je ostřelovali z dálky, a pokaždé když vojáci vyrazili do protiútoků, Králíci, kteří se měsíce učili mizet, to udělali znovu. Jako by útočili na duchy a každá úzká pokroucená ulička byla perfektním místem pro léčku. Khalidořané, kteří do Doupat vstoupili, už nikdy neodešli.

Tu noc Bohokrál ztratil 621 vojáků, 74 důstojníků, tři provozovatele nevěstinců, kteří pracovali jako informátoři, a dva čaroděje. Králíci neztratili jedinou duši.

Pak už navždy té noci obě strany neřekly jinak než Nocta Hemata, Noc krve.

* * *

Logan se probral. Nepohnul se. Prostě na sebe nechal tu skutečnost působit, dokud si nebyl jistý, že je to pravda. Byl naživu. Nějak se mu podařilo přežít bezvědomí i delirium. Tady.

Vybavoval si jen útržky. Jak nad ním stojí vrčící Skřípal. Lilly přikládající vlhký hadr na jeho čelo. Mezi těmi střípky, jako hnis v podebrané ráně, byly noční můry, nablýskané bestie z jeho minulého života, mrtvé ženy a ďábelsky rozšklebené tváře Khalidořanů.

Když se pohnul, uvědomil si, že k okraji temného lesa je stále daleko. Byl slabý jako kotě. Otevřel oči a s obtížemi se pokusil posadit. Kolem Díry zaslechl mumlání. Znělo to, jako by to všechny překvapilo stejně jako jeho. Lidé, co tady dole onemocněli, nikdy nepřežili.

Silná paže ho chytla a vytáhla do sedu. Byl to Skřípal, šklebil se na něj bláznivým úsměvem. O chvíli později už klečel, objímal Logana a vymačkával mu vzduch z plic.

„Uklidni se, Skřípale,“ zaslechl Lilly. „Pusť ho.“ Logana překvapilo, že ho Skřípal okamžitě pustil. Kromě něj Skřípal nikoho neposlouchal.

Lilly se na něj usmála. „Jsem ráda, že jsi zpátky.“

„Vidím, že sis udělala nového přítele,“ řekl Logan a cítil při tom trochu žárlivosti i viny.

Ztlumila hlas. „Škoda, žes ho neviděl, Králi. Byl úžasný.“ Usmála se na něj, odhalila tak prořídlé zuby, a podrbala Skřípala na hrbolaté hlavě. Ten zavřel oči a vycenil zpilované zuby v širokém úsměvu. „Vedl sis dobře, viď, Skřípale?“

„Ááánóó,“ zahučel, zvláštně protahoval slova.

Logana to málem porazilo. Poprvé slyšel Skřípala promluvit.

„Ty umíš mluvit?“ zeptal se.

Skřípal se usmál.

„Hej, děvko,“ zavolal přes Díru Fin. Lano měl z větší části odvázané a prodlužoval ho vplétáním dalších šlach. Logan se rozhlédl a zjistil, že v Díře zbylo jen sedm Díráků. „Čas vrátit se do práce.“

„Počkáte, dokud nebudu připravená,“ odsekla Lilly. „Nedovolila jsem jim na sebe ani šáhnout, dokud se neuzdravíš.“

„Co je to za zvuk?“ zeptal se Logan. Nejprve si ho nevšiml, protože byl příliš neměnný, ale ozývalo se křupání a polohlasné šepotání, které do Díry doléhalo odevšad ze Chřtánu.

Než mu mohla odpovědět, Logan ucítil, jak se ve vzduchu něco pohnulo. Díráci se dívali jeden na druhého, samé bezradné tváře. Něco se změnilo, ale nikdo nedokázal říct co.

Logan si připadal slabší, nemocnější. Vzduch byl hustší, dusil ho. Zápach a zkaženost Díry se mu najednou zdály výraznější − jako by je po měsících cítil poprvé. Měl pocit, jako by si teprve teď všiml bahna pokrývajícího povrch života. Byl po krk ve špíně a nemohl uniknout. Každý nádech ho naplňoval novými pachy, každý pohyb po jeho těle rozmazával více špíny, olej mu pronikal hlouběji do každého póru. Pouhou svou existencí nechával tu odpudivou špínu, aby se na něj tlačila, dovoloval temnotě, aby pronikala do jeho kůže tak hluboko, až v ní zůstávala jako tetování. Špína se stávala jeho trvalou součástí. Každý, kdo ho kdy uvidí, na něm pozná veškeré zlo, kterého se kdy dopustil, každou hanebnou myšlenku, jež mu kdy proběhla hlavou.

Stěží vnímal hluk rozléhající se Chřtánem. Vězni ječeli, žadonili o milost. Zoufalý jekot se šířil a sílil, jak se vězni blíž a blíž Díře připojovali ke kvílení. A za pronikavým vytím Logan znovu zaslechl křupání, jako když železná kola dřou o skálu.

Otrlí vrazi kolem Díry se schoulili do fetální pozice, tiskli si ruce na uši a mačkali se zády proti zdi. Nekrčili se jen Fin a Tenser. Fin vypadal jako v extázi, lano mu leželo v klíně, tvář měl obrácenou vzhůru. Tenser si všiml zírajícího Logana.

„Khali přišla,“ řekl Tenser.

„Kdo to je?“ zeptal se Logan. Stěží se dokázal pohnout. Nejraději by se vrhl do Díry, aby tu hrůzu a zoufalství ukončil.

„Ona je bohyně. Každý kámen tady je nasáklý tisíci lety bolesti, zášti a zoufalství. Celý Chřtán je jako zkrystalizované zlo a právě tady, v nejtemnějších hlubinách temnoty, se Khali usídlí.“ Pak začal prozpěvovat, pořád dokola a dokola. „Khali vas, Khalivos ras en tne, Khali mevirtu rapt, recu virtum defite.“

Vedle sedící Tatts se po Tenserovi natáhl. „Co to kecáš? Přestaň!“ Chytil Tensera za krk a přitáhl ho k okraji Díry.

Všude na Tenserových pažích najednou vyrašila temná pavučina a Tatts vytřeštil oči. Dusil se. Otevíral pusu a z hrdla mu unikaly slabé sípavé zvuky. Zavrávoral od Díry, pustil Tensera a padl na kolena. Tattsův obličej zrudl, na krku a čele mu naběhly žíly a bez zjevného důvodu lapal po dechu.

Pak se složil k zemi, ztěžka dýchal.

Tenser se usmál. „Ty velkej potetovanej hajzle, nikdo se nebude dotýkat prince impéria.“

„Cože?“ zeptal se za všechny Devítiprsťák Nick.

„Jsem Ursuul a můj čas s vámi právě vypršel. Přišla Khali a já se obávám, že vás bude všechny potřebovat. Toto je naše modlitba − Khali vas, Khalivos ras en me, Khali mevirtu rapt, recu virtum defite. ‚Khali, přijď. Khali, ve mně žij. Khali, přijmi mé dary, sílu těch, kdo se ti vzpouzí.‘ Modlitba, která je každý den zodpovězena. Khali je teď Dírák. Budete žít v její svaté přítomnosti. Je to velká pocta, i když musím přiznat, nepříliš vyhledávaná.“

Zvuk, který nad nimi Logan zaslechl, mohla být jen kola vagónu sjíždějící do třetího patra Chřtánu.

„Proč jsi tady?“ chtěl vědět Nick.

„To tě nemusí zajímat, přestože tu stále jste jen díky mně.“ Tenser se usmíval, jako by to byla ta nejlepší věc, co ho v životě potkala.

„Cože?“ nechápal Nick.

„Ty bastarde,“ probrala se Lilly. „To kvůli tobě klíč nezapadl do zámku. Vyrazils mi ho z ruky. Přivolal jsi Gorkhyho, ty sráči!“

„Ano, ano, ano!“ smál se Tenser. Natáhl ruku, ze které vyrazilo rudé světlo. Díráci se stáhli zpátky, mrkali očima, které světlo neviděly celé měsíce. Rudá záře proplula mříží nad nimi.

Dál v chodbě vykřikl někdo, kdo si světla všiml.

Fin za Tenserem uvázal na laně smyčku.

„Na to ani nepomysli,“ varoval ho Tenser. Ďábelsky se zasmál. „Navíc přítomnost Khali neznamená smrt pro vás všechny. Ty, Fine, by ses mohl v jejích službách dobře osvědčit. Nejlepší, co můžou udělat ostatní, je následovat tvého příkladu.“

Starý muž se přišoural nad mříž. Ta se otevřela a Logan poznal Nepha Dadu. Stáhl do svého malého výklenku, dřív než ho mohl vürdmeister zahlédnout.

Tenser hladce vzlétl do vzduchu, když ho zvedla vürdmeisterova magie. Celou cestu se smál.

Mříž se s prásknutím zabouchla a Logan vystrčil hlavu. Paprsek rudého světla ho oslepil, přišpendlil ho na místě. „Nemysli si, že jsem na tebe zapomněl, Králi,“ řekl Tenser. „Nemůžu se dočkat, až svému otci povím, že jsem našel Logana Gyra ukrytého v jeho vlastním nejhlubším žaláři. Určitě ho to potěší.“

48.

Garotha Ursuula nepotěšilo, když uviděl svého potomka. Tensera nepovolal. A navzdory všem preventivním opatřením, která Neph Dada učinil − přivedl Tensera do Garothových soukromých komnat a magicky vytrhl jazyk každému sluhovi, jehož potkali, aby nemohl mluvit o tom, co viděl − měl tenhle hrad mnoho očí. Byla tu příliš velká pravděpodobnost, že Tensera někdo zahlédl. Určitě ho viděli vězni, když odcházel ze Chřtánu.

Podle Garothova názoru dokonce existovalo riziko, že Tenser pozbyl svou užitečnost. Garoth neměl rád, když jeho potomci jednali na vlastní pěst. Nikdo se nebude rozhodovat za Bohokrále.

Tenser si všiml nelibosti v Garothových očí a rychle si pospíšil ke konci svého příběhu.

„Myslel jsem, že Logan by mohl být dokonalou obětí pro Khali, nechť je její jméno navěky velebeno, až se usadí ve svém novém domově,“ řekl Tenser, hlas se mu chvěl. „A také jsem usoudil, že baron Kirof už bude touhle dobou dopaden…“

„Tys usoudil?“ zeptal se Garoth.

„Není tomu tak?“

„Baron Kirof se na útěku zřítil ze skály v horském průsmyku a zemřel,“ oznámil mu Neph. „Jeho tělo se nepodařilo získat.“

Tenser pohyboval rty jako do lodě vytažená ryba, snažil se zprávu vstřebat.

„Tvá obvinění zůstávají,“ řekl mu Garoth. „Na tom už nezáleží. Cenarijci si mého milosrdenství stejně neváží. Stanou se lekcí pro příští výboje. Tvá užitečnost, chlapče, právě skončila. Cenarijci nejsou zpacifikováni. Neuspěl jsi ve svém uurdthan.“

„Vaše Svatosti!“ Tenser padl na kolena. „Prosím. Udělám cokoliv, co si budete přát. Budu vám sloužit celým svým srdcem. Přísahám. Udělám cokoliv!“

„Ano,“ souhlasil Garoth, „to uděláš.“

Podle jeho měřítek nebyl Tenser nijak výjimečný. Sotva přežil výcvik. Nebyl synem Garothovy duše. Nikdy jím nebude. Nikdy nebude jeho dědicem. Ale Tenser to nevěděl. A co bylo důležitější, nevěděl to ani Moburu.

„Nephe, kde je má panenská princezna?“

„Vaše Svatosti,“ řekl vysušený vürdmeister, „čeká na vás v severní věži.“

„Ach ano.“ Ne že by na to Garoth zapomněl, ale nechtěl Nephovi prozradit, jak moc ho dívka okouzlila.

„Pokud by vás potěšilo její obětování, mohu pro ni hned poslat,“ navrhl Neph.

„Ti dva by byli výborný dar, až se Khali usadí ve svém novém ras, že ano?“ řekl Garoth. Jenine se však vzdát nemínil a Tensera potřeboval, aby rozptyloval Mobura. „Mé sémě, mám… vkládám do tebe velké naděje,“ řekl Garoth. „Smrt barona Karafa nebyla tvá chyba, proto mě těší, že ti mohu dát další šanci. Běž se upravit, abys vypadal jako můj syn, a pak mi přiveď Logana Gyra. Nedovolím, aby mi podruhé utekl přímo pod nosem. Brzy ti přidělím nové uurdthan.“

Jakmile se za Tenserem zavřely dveře, Garoth se otočil na vürdmeistera Dadu. „Odveď ho do Chřtánu a nech ho, aby se svým bratrem stvořili ferali. Pomoz mu a před Moburem ho vychvaluj. Odveď za něj tolik práce, kolik bude nutné. A teď sem pošli Hu Gibbeta.“

* * *

„Nejsem si jistá, jak to bude fungovat,“ přiznala Sestra Ariel. V lese už se až na světlo její magie úplně setmělo. „Pokud jsem to pochopila správně, tuhle zvláštní formu magie absorbuješ nejsnáze. Prostě si ji vezmi, kolik budeš moct.“

„A pak co?“ zeptal se Kylar.

„Pak poběžíš.“

„Poběžím? To je ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy slyšel.“ Mluvíš, když bys měl naslouchat, zazněl mu v hlavě Vlkův hlas. Zaskřípal zuby. „Omlouvám se. Pověz mi víc.“

„Neunavíš se… myslím. Stále budeš muset zaplatit cenu za magii, kterou použiješ, ale ani zdaleka nezaplatíš tolik, kolik si vezmeš ode mne,“ vysvětlovala Sestra Ariel. „Jsem připravená. A ty?“

Kylar pokrčil rameny. Pravdou bylo, že se cítil víc než připravený. Oči ho brněly úplně stejně, jako když si poprvé připoutal ka’kari. Znovu si je promnul.

Stávám se mocnějším. Ta myšlenka byla novinkou. Během tréninku na střechách se naučil lépe ovládnout Talent, ale tohle bylo jiné. Tohle bylo odlišné a vnímal to už i dřív.

Cítil to pokaždé, když zemřel. Po každé smrti se jeho Talent zvětšil a něco se změnilo i v jeho pohledu. Ta představa měla být radostná. Místo toho měl pocit, jako by mu po holých zádech přejížděly ledové prsty hrůzy.

Muselo to něco stát. Muselo. Jistě, už ho to stálo Elene. Ta myšlenka znovu zabolela. Možná byla cenou ztráta lidí, na kterých mu záleželo.

Vlk řekl, že se Durzo dopustil ještě většího rouhačství než braní peněz za svou smrt. Spáchal Durzo sebevraždu? Ano. Kylar si tím byl jistý. Udělal to jen ze zvědavosti? Z touhy po moci? Nebo si připadal v pasti? Sebevražda byla nemožná.

Pro muže tak nešťastného a osamělého jako Durzo bylo jistě nepřetržitelné pouto se životem nesnesitelné. Och, mistře, je mi to tak líto. Nechápal jsem. A tím se živá rána Durzovy smrti znovu otevřela. Čas Kylara příliš nevyléčil. Dokonce i pochopení, že Durza vysvobodil ze života, který nechtěl, mu nepřinášelo útěchu. Kylar zavraždil legendu, muže, který mu všechno dal, a udělal to s nenávistí v srdci. Přestože to Durzo zamýšlel jako sebeobětování, Kylar mu neposkytl milosrdnou smrt. Zabil ho z čiré pomsty. Kylar si pamatoval příjemnou žluč vzteku a zášti kvůli každé zkoušce, již před něj Durzo položil. Ta žluč ho sytila, dodávala mu sílu, když se zraněný držel na stropě skladištního tunelu.

Teď byl Durzo opravdu mrtvý, volný z vězení vlastního těla. Cítil se však zraněný, osamělý a nepřipadalo mu to správné. Durzovou odměnou za sedm století služby cíli, kterému nerozuměl, neměla být smrt. Mělo jí být odhalení hodnoty jeho cíle. Mělo to být shledání a společný život, který by vyvážil sedm století samoty. Kylar mistra začínal chápat a chtěl se teď zachovat správně. Jenže nebyl tu žádný Durzo, co by mu s tím pomohl. Vystřihli ho z tapiserie Kylarova života a nechali tam ošklivou díru, kterou nepůjde zalátat.

„Svůj Talent dokážu v plném rozsahu udržet jen po určitou dobu, mladíku,“ upozornila ho Sestra Ariel, po čele jí stékal pot.

„Aha, jistě,“ řekl Kylar.

V dlaních Sestry Ariel vzplála studna koncentrovaného světla. Kylar do něj položil ruku, vpouštěl energii do sebe.

Nic se nestalo.

Vyvolal ka’kari na kůži své dlaně. Stále se nic nedělo.

Připadal si trapně, že se chová tak hloupě. „Prostě se tomu podvol,“ poradila mu Sestra Ariel.

Prostě se tomu podvol. Štvalo ho to. Bylo to jedno z falešných mouder, co do vás cpali učitelé. Vaše tělo ví, co má dělat. Příliš o tom přemýšlíš. To určitě!

„Mohla by ses na chvíli dívat jinam?“ zeptal se.

„V žádném případě,“ zamítla Sestra Ariel.

Už to dělal dřív, když nosil ka’kari jako svou druhou kůži. Věděl, že to jde.

„Moc dlouho to neudržím,“ varovala ho Sestra Ariel.

Kylar vyvolal ka’kari jako kouli ve své dlani a stiskl ho, držel dlaň nad jezírkem magie v Sestřiných rukou. Myslel si, že to bylo dost rychlé, aby si toho nevšimla. No tak, pracuj.

~Když tak pěkně prosíš…~

Kylar zamrkal. Jezírko magie zablikalo jako svíčka ve větru. Kylara to znervózňovalo jen chvíli, než tu myšlenku musel odsunout stranou. Zdálo se mu, že kdekoliv se kovová koule dotkla jezírka, jako by držel blesk. Když jím projel, ztratil kontrolu nad svým tělem, ztuhl na místě, ignoroval nutkání odtáhnout se − odtáhnoutseodtáhnoutse! − než ho to spálí.

Sestra Ariel se odtáhla, ale ka’kari se mezi nimi natáhlo jako mihule sající krev.

Kylar cítil, jak ho to naplňuje, úžasně ho to naplňovalo magií, silou, světlem a životem. Viděl každou žilku ve svých rukou stejně jako v posledních zbývajících listech nad hlavou. Viděl život, jak se kroutí a svíjí všude v lese. Viděl skrz trávu do liščího doupěte, prohlédl kůrou jedle do datlího hnízda. Cítil polibek hvězdného svitu na kůži. Vnímal stovku různých mužů v táboře rebelů, poznal, co jedli, jak moc pracovali, kdo je zdravý a kdo nemocný. Slyšel toho tolik, až ho to ohlušovalo, některé zvuky dokázal odsunout jen s obtížemi. Listy se ve větru srážely jako činely, řev dechu dvou − ne, tří velkých zvířat − jeho, Sestry Ariel a ještě jednoho. I samotné listy dýchaly. Slyšel tlukot sovího srdce, hromovou ránu… kolena dopadajícího na zem.

„Přestaň! Přestaň!“ křičela Sestra Ariel. Svalila se na zem, ale magie z ní dál proudila.

Kylar strhnul ka’kari zpátky a vtáhl ho do svého těla.

Ani si nevšiml, kdy Sestra Ariel upadla. Světlo − magie − život − rozmazané, krvácející, řinulo se to z každého póru jeho těla. Bylo toho příliš. Bolelo to. Každý úder srdce spaloval žíly další energií. Jeho tělo bylo příliš malé.

„BEĚEEĚŽ!“ řekla Sestra Ariel. Bylo to komicky zpomalené. Čekal, zatímco se její rty pohnuly a vyrazil z nich šepot. „ZAAAAACHRAAAAŇ…“ Zachraň? Zachránit koho? Proč to prostě neřekne? Proč je všechno tak pomalé, rozvláčné, tak zatraceně zpomalené? Stěží se dokázal udržet na jednom místě. Krvácel světlo. V hlavě mu dunělo. Další srdeční komora se stáhla, zatímco čekal a čekal.

Zachraň krále, doplnila jeho netrpělivost. Musel zachránit krále. Musel zachránit Logana.

Než mohla Sestra Ariel znovu promluvit. Kylar se rozběhl.

Rozběhl? Ne, běh byl příliš přízemní pojem. Pohyboval se dvakrát rychleji než nejrychlejší muž. Třikrát.

Byla to čirá radost. Byla to ryzí chvíle, protože nic jiného tu nebylo. Uhýbal a kroutil se, díval se tak daleko, jak mu to zářící oči dovolovaly.

Pohyboval se tak rychle, až mu začal vzdorovat samotný vzduch. Jeho nohy nedokázaly získat dostatečný odraz, aby se mohl pohybovat rychleji. Hrozilo, že se vznese.

Pak před sebou uviděl tábor, přímo uprostřed dráhy. Skočil a odlepil se od země. Letěl sto kroků. Dvě stě. Rovných tři sta.

Vrhl před sebe ka’kari a cuknul sebou, když prorazil tři stopy široký kmen. Dřevo se rozletělo všemi směry, ale on pokračoval dál. Za sebou slyšel praskání hroutícího se stromu, ale už byl příliš daleko, aby ho slyšel dopadnout.

Prostě běžel. Prodloužil ka’kari před sebe, aby prořezávalo vzduch, a za sebe, aby tlačilo jeho nohy k zemi a on mohl běžet stále rychleji.

Noc pominula. Běžel. Slunce vyšlo. Pořád běžel. Hltal jednu míli za druhou.

* * *

Sestra Ariel se doplazila zpátky ke stromu, kde uvázala Ulyssandru. Trvalo to dlouho, ale musela to udělat. Nebyla si jistá, jestli se po usnutí ještě někdy probere. Konečně se dostala k Uly. Dívka byla vzhůru, oči zarudlé, na tvářích stopy slz. Takže věděla, že se Kylar probral a Sestra Ariel ji před ním zatajila. Že ji zradila.

Nebylo nic, co by mohla Ariel říct. Stejně nebylo nic, co by mohla udělat. Ztratila Vi a Kylara jako párek loveckých sokolů. Teď už se nedali přivolat zpátky. Pokud bude Uly stále tady, až se Ariel probudí, odvede dívku do Kaple. Bude to dlouhá cesta a dá jí čas zamyslet se nad tím, co právě prožila.

Při všech bozích, ten kluk ji vysál do sucha a stále v něm bylo místo pro víc. Ji. Jednu z nejmocnějších žen v Kapli! Byl tak mladý, bezstarostný a děsivý.

Potřebovala veškerou vůli, aby Uly odvázala. Dotknout se teď magie bylo jako napít se, když visíte vzhůru nohama. Ale za chvíli to zvládla a zhroutila se.

49.

Logan z nějakého důvodu věřil, že je na něm něco zvláštního. Všechno mu vzali. Vzali mu přátele, ženu, naděje, svobodu. Vzali mu důstojnost i naivitu. Ale jeho život zůstal ušetřen.

Teď mu mohli vzít i ten. Bohokrál ho tady dole nenechá. Logan už jednou zemřel a vstal z mrtvých. Tentokrát ho bude chtít Bohokrál vidět umírat na vlastní oči. Nepochybně začne mučením, ale na tom už Loganovi nezáleželo.

Kdyby byl silnější, zkusil by ještě nějaký zoufalý plán, ale horečka z něj zanechala pouhou skořápku. Alespoň mohl zahodit svůj život a zabít při tom Fina. Mohl to udělat − před horečkou. Nechtěl však podstoupit takovou oběť, dokud existovala naděje. Vždycky si chtěl zachovat život, a teď ho ztratí a nic tím nezíská. Ani pro své přátele.

Dumal v temnotě. Naštěstí se Khali, ať už byla cokoliv, přesunula o kus dál a dusivý pocit, co naplnil Chřtán, se změnil v pouhý nepříjemný tlak. Vše, co mu v Díře připadalo nesnesitelné − zápach, teplo, vytí − mu najednou zase přišlo známé, ne-li uklidňující.

„Pojď sem, děvko,“ zaslechl Fina.

Lilly vstala a poplácala Logana po rameni. Zašeptala něco Skřípalovi, pravděpodobně mu nakázala, aby na Logana dohlédl, a odešla.

Samozřejmě musela odejít. Nemohl ji za to vinit, přestože se pak cítil prázdnější a izolovanější. Lilly byla praktická. Sentimentálnost knih, které Logan vždycky miloval, se vytratila v blízkosti páchnoucí Díry. Lilly přežívala. Logan bude do dvou hodin mrtvý. Život půjde dál. Loganovo srdce ji možná mohlo obviňovat, ale rozum ne. Za jakýkoliv jiných okolností by se k pojídání lidského masa také nesnížil.

Pak Skřípal vstal a odešel pryč.

To jsem tak moc cítit smrtí? Nebylo fér Skřípala a Lilly vinit, ale Logan to i tak udělal. Najednou toho jednoduchého, znetvořeného muže nenáviděl. Jak mohl odejít? Po tom všem, co ztratil, chtěl Logan věřit, že získal alespoň jednoho nebo dva přátele.

Skřípal si možná neuvědomoval, že Logan zemře. Jen si šel hrát s koncem Finova provazu ze šlach − Fin byl příliš zaměstnaný šoustáním s Lilly, aby si ho všímal. Logan se zahleděl na Skřípala a pokoušel se na něj dívat s lítosti. Prosťáček sem do Díry patřil ještě méně než Logan. Nezradil ho, jen viděl šanci pohrát si s něčím novým. Fin nikdy nikomu nedovolil, aby se jeho lana dotkl.

Logan se usmál, když sledoval, jak Skřípal sedí a drží oběma rukama lano, svíral ho tak silně, jako by se musel maximálně soustředit, protože jinak by mu uteklo. Ten muž opravdu žil v jiném světě.

Logan si uvědomoval, jak na něj ostatní Díráci zírají. Dokázal odhadnout, co si myslí. Král. Tak sám sebe nazval, když seskočil do Díry − hloupý, šílený žert, ale žert muže, který právě viděl svou ženu vykrvácet k smrti. Chvíli jim trvalo, než vstřebali, že je to pravda.

Tatts vstal a přišel k němu. Dřepl si vedle Logana. Pod špínou, která pokrývala jeho kůži, tetování vypadalo jako viry. Sál si dásně a potom vyplivl krev, i jeho dostaly kurděje.

„Líbilo by se mi to,“ řekl Tatts. Bylo to potřetí, co ho Logan slyšel mluvit. „Kdybys byl král. Máš větší koule než všichni vládci, o kterých jsem kdy slyšel.“

„Koule!“ Fin se zarazil, zvedl se na rukou a zasmál se. Byl na něj příšerný pohled − zpocený a špinavý, zkrvavená pusa, šlachové lano zpola odmotané z jeho nahého těla. „Ty koule už mu brzo někdo ufikne.“

Logan uhnul pohledem, stále mu připadalo trapné sledovat Lilly dělat to, co musela, aby přežila, proto to málem propásl. Lilly sebou škubla, Fin vykřikl, a když se na něj Logan podíval, mával rukama a balancoval na okraji Díry.

Pak ho Lilly vší silou kopla do rozkroku a on spadl do Díry.

Lilly odskočila od smyček lana, které se rychle odvíjely pod ní. Lano uvázané k Finovi mizelo smyčku za smyčkou v Díře.

Skřípalovy paže se napjaly, celé jeho tělo poskočilo kupředu. A pak znovu a znovu, jak šlachové lano Fina s trhnutím zastavilo, pak povolilo, zase ho zastavilo a nakonec se začalo rychle odvíjet, když ho gravitace odmotávala z Finova těla.

Nakonec muselo Finovo tělo dopadnout na dno, protože váha na konci lana zmizela.

Lilly vykřikla, objala Skřípala a políbila ho. „Byl jsi skvělý! Prostě skvělý!“ Obrátila se k Loganovi. „Na druhou stranu tys mohl být trochu užitečnější.“

Logan seděl jako zaražený. Snažil se vymyslet způsob, jak Fina zabít − no, po celou dobu strávenou v tomhle pekle. A teď prostě zmizel. Zmizel a Logan nemusel udělat vůbec nic.

„Teď mě poslouchejte,“ řekla Lilly. „Vy všichni. Jsme v hajzlu. Vždycky jsme tam byli. Udělali jste, co jste udělali, a nikdo z vás si nezaslouží ničí důvěru. Ale Král není jeden z nás. Můžeme mu věřit. Nemáme ani poloviční šanci, a i kvůli ní budeme potřebovat vás všechny.“

„Co od nás chceš?“ zeptal se Devítiprsťák Nick.

„Měli jsme klíč. Teď máme Finovo lano. Ale nemáme čas. Říkám, spusťme Krále a Skřípala do Díry. Krále, protože mu můžeme věřit a viděl, kam spadnul klíč, a Skřípala, protože jedině on má dost síly, aby vyšplhal zpátky, bude-li to zapotřebí. Půjdou dolů a porozhlédnou se po cestě ven, nebo najdou klíč. Tak jako tak dostaneme šanci dostat se odsud, dřív než se vrátí bledule.“

„Proč dolů neslezeme všichni?“ zeptal se Nick.

„Protože musíme podržet lano, idiote. Nemáme ho kam uvázat.“

„Můžeme ho přivázat k mříži,“ navrhl Nick.

„Fin je pořád na druhé straně. Museli bychom postavit pyramidu ze tří lidí a vytáhnout jeho váhu − to není možné. Můžeme to udělat, až když Král odváže Finovo tělo. Pak se ven dostaneme všichni. A pokud dole není cesta, najde klíč a vypadneme vrchem.“

„Budeme muset kolem té… věci,“ řekl vystrašeně Nick.

„Nikdo netvrdí, že jsou to dobrý vyhlídky,“ řekla Lilly. „Jestli tu zůstaneš, je tutově po tobě.“

Tatts přikývl. Byl pro.

„Já říkám, ať spustíme někoho jinýho,“ zkusil Nick.

„Lano mám já,“ odsekla Lilly. „Uděláme to po mém, nebo vůbec.“

„Ale no tak, Lilly…“

„Věřil bys nám, kdybychom tě na laně spouštěli dolů, Nicku? Pustíme, a pak si vytáhneme pořádnej kus žvance.“

To Nicka umlčelo.

„Dokážeš nám věřit, Králi?“ zeptal se Tatts.

„Věřím vám.“ Už nemám co ztratit.

Zabralo pár minut, než to vysvětlili Skřípalovi, a Logan si stejně nebyl jistý, jestli to pochopil. Rozestavili zbytek Díráků, aby drželi lano. Lilly stála vpředu. Varovala Díráky, že pokud lano pustí, ona se bude držet dál. Pokud si chtějí užívat sexuální radovánky, raději by ho pouštět neměli.

„Dlužím ti za všechno,“ řekl jí Logan. Lilly nebyla žádná kráska, ale právě teď doslova zářila. Poprvé za dobu, kdy ji Logan znal, vypadala, že je na sebe pyšná.

„Ne, to já dlužím tobě, Králi. Když jsi přišel k nám dolů, řekla jsem ti, ať se držíš něčeho dobrého, ale byl jsi to ty, kdo mi ukázal jak. A ještě víc, bez ohledu na to, co jsem dělala. Nezáleží na tom, jestli zemřu. Já nejsem dobrý člověk, ale ty ano, a já ti pomůžu. To už mi nikdo nevezme. Jen mi, Králi, slib, že až dostaneš všechno zpátky, tak si na mě na nějakém skvělém večírku vzpomeneš. Teď jsi i králem nás kriminálníků.“

„Nezapomenu.“ Stoupl si na okraj Díry. „Lilly, jaké je tvé pravé jméno?“

Zaváhala, jako by si to už nepamatovala, pak nesměle špitla: „Lilene. Lilene Rauzanová.“

Narovnal záda a promluvil: „Z moci vložené v mou osobu a náš královský majestát se na vědomost dává, že Lilene Rauzanová všech spáchaných zločinů zproštěna jest a všechny její tresty jsou ukončeny. Lilene Rauzanová jest v naších očích nevinnou. Nechť záznamy o jejích hříších odneseny jsou na okraj světa západní i východní. Tak budiž psáno, tak budiž učiněno.“

Bylo směšné, že něco takového říká muž v hadrech prostitutce. Ale tak nějak mu to připadalo správné. Logan nikdy neměl větší moc než v tuto chvíli, kdy získal sílu léčit. Díráci si je ani nedobírali.

Lillyiny oči naplnily slzy. „Netušíš, co jsem provedla,“ zašeptala.

„Nepotřebuji to vědět.“

„Chtěla jsem to napravit. Nechtěla jsem být jako dřív…“

„Pak tedy nebuď. Od této chvíle jsi nevinná.“

S tím Logan vstoupil do Díry.

50.

Ukázalo se, že Sestra Ariel Wyant Sa’fastae strávila v Torrasově Zátočině několik dní a vesničané ji dobře znali. Přestože jen pár lidí bylo ochotných snést ve své přítomnosti Sestru, působila na ně jako vzdělaná, pravda trochu duchem nepřítomná, ale milá. Ten popis Elene velice uklidnil. Znamenalo to, že dopis je pravděpodobně pravý.

Tím však před ní vyvstal problém. Má jít na sever do Kaple za Uly, nebo na západ za Kylarem?

Usoudila, že by měla jít za Uly. Cenarie pro ni nebyla bezpečná. Její přítomnost by Kylarovi ztížila práci a stejně mu nemohla nijak pomoci. Kaple byla bezpečná, i když trochu naháněla strach, a Elene se alespoň mohla ujistit, že je Uly v bezpečí − pokud ji rovnou nevezme domů.

Proto příštího rána pokračovala na sever. Kromě toho, že málem vyčerpala své malé úspory, se zdálo, že noc v posteli jejímu tělu jen připomněla všechny bolístky. Příliš se jí neulevilo. Mohla by se do Kaple dostat dřív, kdyby přinutila koně pohybovat se rychleji než chůzí, ale z pouhého pomyšlení na klus se Elene chtělo úpět. Klisna nastražila uši, jako by přemýšlela, co právě říká.

Pak Elene uviděla jezdce vzdáleného čtyřicet kroků. Černá zbroj, ale bez helmy, a neměl meč ani štít. Hrbil se v sedle malého dlouhosrstého koně. Ruku si tiskl k boku, zakrýval zranění, a bledý obličej měl pocákaný krví.

Když Elene přinutila klisnu trhnutím otěží zastavit, vzhlédl a podíval se na ni. Jeho rty se pohnuly, ale nevyšel žádný zvuk. Zkusil to znovu. „Pomoc. Prosím,“ zašeptal chraplavě.

Škubla otěžemi a přijela k němu. Navzdory bolestí sevřenému obličeji to byl pohledný mladý muž, jen o trochu starší než ona. „Vodu,“ poprosil.

Elene sáhla pro měch s vodou, pak se zarazila. Mladému válečníkovi se u sedla houpal plný vinný měch. Jeho bledost nebyla důsledkem ztráty krve − byl to Khalidořan.

Jezdcovy oči zaplály triumfem, když patami pobídla koně. Chňapl po opratích. Elenina klisna tancovala v kruhu a menší kůň se k ní rychle přidal. Elene se pokusila vyskočit ze sedla, ale její noha byla lapená mezi koňmi.

Pak se zablýskla pěst v železné rukavici. Zasáhla ji nad ucho. Spadla.

* * *

Byl to sestup do Pekla. Logan byl stále příliš slabý, aby dokázal sešplhat sám, ale vypadalo to, že Skřípal ochotně odvede všechnu práci za oba a pomalu ho snese dolů. Logan jen přihlížel. Prvních dvacet stop černého obsidiánu, který vytvářel Díru, bylo naprosto hladkých a jednolitých. Pak se Díra otevřela do ohromné jeskyně.

Nazelenalé řasy obrůstající vzdálenější zdi poskytovaly dost světla, aby v příšeří viděli. Připadalo mu, jako by se spouštěli do úplně cizího světa. Zápach hnijících vajec tu byl pronikavější a u země se převalovala oblaka hustého kouře, skrývala před Loganem tisíce nerovnoměrně rozložených stalagmitů trčících z neviditelné podlahy jeskyně. Vytí zrovna utichlo a Logan se modlil, aby to tak zůstalo. V průběhu měsíců ztratil důvěru, že je to jen vítr prohánějící se mezi kameny.

Skřípal začal ztěžka dýchat, ale stále držel tempo. Všude kolem samotné Díry se jako ledové nože leskly stalaktity, z jejich hrotů odkapávala voda. Z hlubin se zvedl vítr a slabě zavyl.

Slézali dolů dvě minuty, než Logan zahlédl první mrtvolu. Byla vysušená horkým větrem, musel to být Dírák, který před staletími spadl, byl strčen nebo skočil do Díry. Tělo nabodnuté na krápníku tu spočívalo tak dlouho, že je kámen obrostl, pomalu ho v sobě uzavíral.

A pak přibyla další těla. Skřípal musel jejich sestup několikrát zpomalit a odstrčit se od stalagmitů, pokaždé v tu chvíli zahlédli prastaré spoluvězně, kteří se nikdy k lanu nedostali. Někteří byli starší než ostatní, těla rozpáraná od nárazů do krápníků. Některým chyběly kusy těl, urazili si je o skálu nebo lety odpadly. Kluzké krápníky zabraňovaly krysám, aby se k tělům dostaly, a suchý vítr bránil rozkladu. Výjimkou bylo pár neforemných těl u vlhčích zdí, na kterých se uchytily řasy. Zářila zeleně jako duchové, co se chtějí odtrhnout od zdí.

Nakonec narazili na pár říms, většina jich byla příliš daleko, aby na ně Logan nebo Skřípal dosáhli. Na jedné se o zeď opírala sedící mrtvola. Vysušené kosti byly neporušené. Ten muž nějak přežil sestup, buď s použitím lana, nebo nějakým zázrakem přečkal pád. Pak tady dole zemřel. Jeho prázdné oční důlky se upíraly k Loganovi, jako by se ptaly: „Zvládneš to lépe?“

Šlachové lano se najednou otřáslo. Logan se podíval nahoru, ale viděl jen tmu. Výhled dolů mu zakrýval Skřípal.

„Pospěš si, Skřípale.“

Muž se beze slov ohradil.

„Já vím, vedeš si dobře. Jde ti to fantasticky, ale já nevím, jak dlouho ještě Lilly lano udrží. Nechceme přece skončit jako tihle chlapi, ne?“

Skřípal zrychlil.

Minuli další římsu a Logan si všiml, že země u úpatí stalagmitů je pokrytá spíš půdou než holými kameny. Půdou? Tady?

Žádná půda. Lidský odpad. Generace vězňů skopávaly výkaly do Díry. Mezi kamennými věžičkami nevyschly úplně, celé místo proto páchlo jako otevřená žumpa promíchaná se shnilými vejci.

Logan se právě obracel pryč, když zahlédl, jak se na další římse něco zalesklo. Podíval se tam znovu, ale nic neviděl.

„Zastav se na chvíli, Skřipale.“

Logan strčil ruku do šest palců tlusté vrstvy výkalů a prohrábl ji. Nic. Zatlačil tam ruku až po loket, ignoroval sliz lepící se mu na kůži. Tady.

Vytáhl něco obalené humusem a otřel to o druhou ruku. Byl to klíč.

„Úžasné,“ vydechl. „Zázrak. Nakonec tady přece jen nezemřeme, Skřipale. Teď se musíme dostat na dno a odvázat Finovo tělo, pak zkusíme vyšplhat zpátky. Možná nás dokážou i vytáhnout.“

Ukázalo se, že jsou blízko dna nebo další římsy. Nedaleko ústil parní průduch a chrlil na ně štiplavý kouř, zakrýval jim výhled dolů a hubil světélkující řasy. Logan proto neviděl dost daleko, aby poznal, kde se zrovna nachází. Jako kdyby ta otázka měla nějaký zatracený význam.

Skřípal se zastavil a zavrčel. Poodstoupil od lana a protahoval si prsty, aby jim ulevil od bolesti. Logan s úlevou došlápl na polotekutou zem − splašky tu byly jen několik palců hluboké. Nedržel ani zdaleka tak velkou váhu jako Skřípal, ale i tak byl naprosto vyčerpaný.

Pak uviděl lano. Bylo rozvázané.

„Skřípale,“ zavolal Logan se staženým hrdlem. „Po jak dlouhé době lano povolilo?“

Skřípal na něj zamrkal. Ta otázka prosťáčkovi nedávala smysl.

„Skřípale, Fin je naživu! Může být − ACH!“

Něco špičatého bodlo Logana do zad, upadl.

Fin na něj spíš spadl, než skočil. Vězeň se pohyboval, jako by měl vykloubenou kyčel, a krvácel z hlavy, úst, obou ramen a jedné nohy. V pravé ruce svíral odlomený hrot stalagmitu pokrytý krví. Když padl na Logana, začal ho bodat. Byl zraněný a zbídačelý, ale Logan byl ještě slabší.

Ozval se divoký řev, hlasitější než hukot průduchu nad nimi. Horká pára a velké kapky vroucí vody pršely kolem nich, když Skřípal udeřil.

Srazil Fina z Logana a zakousl se mu do nosu, o chvíli později se zvedl se zkrvaveným masem v opilovaných zubech. Fin bublavě zaječel. Skřípal ho chytil za vykloubenou nohu a táhl ho od Logana.

Zraněný muž znovu zaječel, hlasitěji, pronikavěji. Natahoval se rukama, snažil se něčeho zachytit, aby se mohl odtáhnout od Skřípala. Pak Finovo tělo uvízlo mezi dvěma stalagmity. Skřípal si toho nevšiml nebo mu to bylo jedno. Rozhodl se Fina odtáhnout od Logana a přesně to mínil i udělat. Logan viděl, jak se mu vyboulila svalnatá ramena. Skřípal zabíral nohama a řval. Fin ječel.

Ozval se trhavý zvuk, když vykloubená noha povolila. Skřípal zavrávoral a upadl, Finova utržená noha mu vylétla z ruky a zmizela v mlze.

Fin upřel nenávistné oči na Logana, lapal po posledním dechu, životodárná krev mu prýštila z odtržené kyčle, v obličeji byl bledý jako duch. „Uvidíme se… v pekle, Králi,“ zachrčel.

„Tam už jsem byl,“ řekl Logan. Zvedl klíč. „A teď odcházím.“

Finovy záštiplné oči se nevěřícné zaleskly, ale na odpověď už neměl sílu. Nenávist pomalu opustila jeho vytřeštěné oči. Byl mrtvý.

„Skřípale, jsi vážně úžasný. Děkuji ti.“

Skřípal se usmál. Kvůli špičatým, zkrvaveným zubům to byl děsivý pohled, ale myslel to dobře.

Logan se zachvěl. Ošklivě krvácel. Nevěděl, jestli to zvládne, i kdyby se při útěku z Díry a Chřtánu nedostali do žádných problémů. Ale nebyl důvod, aby s ním zemřeli i Skřípal nebo Lilly. A Skřípal by bez něj zpátky nahoru nevyšplhal, to věděl.

„No dobrá, Skřípale, jsi opravdový silák. Jsi dost silný, abys odsud vyšplhal?“

Skřípal přikývl a protáhl se. Měl rád, když mu říkali siláku.

„Tak pojď, vypadneme z tohohle pekla,“ řekl Logan, ale ve chvíli, kdy lano chytil, ucítil, že je povolené. O něco později na ně spadlo celé.

Žádné šplhání ven nebude. Drahocenný klíč byl k ničemu. Nebude žádný útěk. Díráci lano upustili.

* * *

„Kde sakra jsou?“ chtěl vědět Tenser Ursuul. Díráci ho málem nepoznali, když teď měl drahou tuniku, oholené vousy a umyté vlasy.

„Kde myslíš, že asi jsou? Utekli,“ odsekla Lilly.

„Utekli? Nemožné!“

„No nekecej,“ ušklíbla se Lilly.

Tenser zrudnul, že ho takhle ponižuje před Nephem Dadou a doprovodem stráží.

Do Díry vplulo magické světlo a posvítilo na každého. Vmáčklo se i do výklenku, kde se Logan tak často skrýval. Nikdo tam nebyl.

„Logan, Fin a Skřípal,“ vyjmenoval Tenser chybějící vězně. „Logan a Fin se navzájem nenáviděli. Co se stalo?“

„Král chtěl…“ začala Lilly, ale něco ji udeřilo do tváře a odhodilo stranou.

„Sklapni, děvko,“ okřikl ji Tenser. „Tobě nevěřím. Ty, Tattsi, co se stalo?“

„Logan chtěl postavit další pyramidu. Chtěl přilákat Gorkhyho, chytit ho za nohy a dostat z něj klíč. Fin byl proti. Poprali se. Fin shodil Logana do Díry, ale Skřípal na něj zaútočil a strhl ho s sebou dolů.“

Tenser zaklel. „Proč jsi je nezastavil?“

„Abych tam spadl taky?“ ušklíbl se Tatts. „Každý, kdo se zapletl s Finem, Loganem nebo Skřípalem, skapal, kámo − Vaše Výsosti. Byls tady dost dlouho, takže to víš.“

„Mohli ten pád přežít?“ zeptal se ledovým hlasem Neph Dada.

Jeden z nedávno příchozích vyjekl, všichni se na něj podívali. „Ne,“ ječel. „Prosím!“ Jedna koule magického jasného světla se přilepila na jeho hruď, druhá na záda a zvedly ho nad Díru. Pak spadl.

Všichni se nahrnuli k Díře a sledovali světlo mizející v temnotě.

„Pět… šest… sedm,“ počítal Neph. Světlo zablikalo, když dopočítal k osmi. Podíval se na Tensera. „No, nemůžu říct, že by to tvého otce potěšilo.“

Tenser zaklel. „Vezmi si je, Nephe. Zabij je. Udělej, co musíš, ale ať je to pořádně bolí.“