41.

„Je čas, Bečko,“ řekl Ferl Khalius. „On není tak šílený, aby nás pronásledoval i tudy.“

Nacházeli se ve výšce čtrnáct set stop na Mount Hezeron, nejvyšší hoře na ceuranské hranici. Do téhle chvíle byl výstup náročný, ale nejhorší část byla dvanáct stop od nich. Odsud vedly přes horu dvě cesty − přes průrvu na jedné straně a přímo přes čelní stěnu. Ferl v poslední vesnici málem rozpoutal rvačku, když se zeptal, kudy by měl jít statečný muž, který nemá času nazbyt.

Někteří vesničané zastávali názor, že čelní stěna není dobrá volba nikdy, a v tomto ročním období obzvlášť. Stačil slabý poprašek sněhu nebo mrznoucí déšť, aby se z výstupu stala sebevražda. Další tvrdili, že přejít čelní stěnu je jediné řešení, jak se přes horu dostat dřív, než přijde sníh. Uvíznout hluboko v ďábelském průsmyku, když začne sněžit, byla jasná smrt.

A sníh přicházel.

Baron Kirof si nevedl dobře. Brečel, strašně se bál výšek. „Když… když on není tak šílený, aby nás sledoval, co to dělá z nás?“

„Lidi dychtící po životě. Vyrostl jsem v drsnějších horách, než jsou tyhle.“ Ferl pokrčil rameny. „Pokračuj, nebo padni.“

„Nemůžete mě tady nechat?“ Baron Kirof byl ubožák. Ferl ho vzal s sebou, protože nevěděl, co se stane, až uteče, a protože chtěl něco, o co by mohl vyjednávat. Ale možná to byla chyba. Tlusťoch ho zpomaloval.

„Oni tě chtějí živého. Když zůstaneš tady, vürdmeister mě sestřelí ze skály. Když si tě podržím u sebe, možná to neudělá.“

„Možná?“

„Pohni se, Bečko!“

Ferl Khalius se zamračil na temné mraky. Jeho kmen, Iktanové, byl lidem hor. A on byl jeden z nejlepších lezců, jaké znal. Šplhání po horách ale nikdy rád neměl. Miloval bitvy. V bitvách jste měli pocit, že opravdu žijete. Šplhání bylo nejisté a horští bohové náladoví. Viděl nejzkušenější soukmenovce padat vstříc smrti, když přenesli váhu na kámen, který Ferla − jenž byl těžší − předtím udržel. Jistě, v bitvě vás mohl zabít dobře mířený šíp, ale mohli jste se hýbat, bojovat. I tam vás mohla zastihnout smrt, ale nenašla vás vyděšeného, když za zpocené prsty visíte na kamenné římse a modlíte se, aby nezafoukal vítr.

Viděl už horší přechody. Tenhle stoupal nějakých sto stop a po celé délce byl úzký, možná tak tři stopy. Kvůli strmému srázu ty tři stopy vypadaly ještě menší. Vědomí, že při uklouznutí není nic, čeho byste se zachytili, a zavrávorání je jistá smrt, se na mužích podepisovalo.

Podepisovalo se to na Bečce Kirofovi.

Baron naneštěstí neměl nejmenší tušení, proč je tak důležitý. Ani Ferlovi se zatím nepodařilo nic zjistit. Jenže Bečka byl dost důležitý, aby za nimi Bohokrál poslal vürdmeistera.

„Jdeš první, Bečko. Já vezmu všechnu výbavu, ale víc ti to neulehčím.“

Nepomáhal mu. Bylo to prostě praktické. Bečka by se s batohem pohyboval pomaleji, a když spadne, Ferl nepřijde o všechny zásoby.

„Já to nezvládnu,“ kňoural Kirof. „Prosím.“ Po kulatém obličeji mu stékal pot. Ryšavé vousy se mu třásly jako králíkovi.

Ferl vytáhl meč, kvůli kterému toho tolik obětoval, meč, jenž z něj udělá vůdce klanu. Byl vším, co si mohl vůdce klanu přát, po dokonalé čepeli se táhly horalské runy, které poznával, ale nedokázal přečíst.

Mávl mečem, malá pobídka, která říkala: „Zkus štěstí na stezce, nebo na mém meči.“

Baron vstoupil na stezku. Něco mumlal, příliš potichu, aby mu Ferl rozuměl, ale znělo to jako modlitby.

Bečka postupoval překvapivě rychle. Ferl ho jen musel jednou plácnout mečem, když na chvíli ztuhl a začal se rozhlížet. Na očumování neměli čas. Pokud se nedostanou dost daleko, až vürdmeister vyjde zpoza stromů, je Ferl mrtvý. Rozhodl sejít za Bečkou, protože jenom tak ho mohl udržet v pohybu, ale to také znamenalo, že bude nekrytý před magií vürdmei stera. Jestli se nedostanou dost daleko, aby vürdmeister dostal strach, že možná trefí barona, byl se vším konec.

Výhled bral dech. Minuli střed římsy a viděli teď široko daleko. Ferlovi se zdálo, že na severozápadě zahlédl i město Cenarii. Odsud vypadalo, že nezabírá skoro žádnou plochu. Ferla ale nezajímal bezmračný výhled na severu. Zajímala ho slabá vlhkost, kterou právě ucítil na kůži. Sníh.

Vzhlédl. Okraj valících se temných mraků byl přímo nad ním.

Bečka se zastavil. „Římsa se tu zužuje.“

„Vürdmeister už vylezl z lesa. Nemáme na výběr.“

Baron polkl a s rukama roztaženýma na skále se posouval vpřed, tvář přitisknutou ke kameni.

Vürdmeister se zastavil, pěsti přitisknuté k bokům, zuřil.

Ferl se podíval před sebe. Dalších třicet kroků a jen jeden obtížný úsek, kde se římsa zužovala na stopu a půl. Bečka nasával řídký vzduch, ztuhl na místě.

„To zvládneš,“ pověděl mu Ferl. „Já vím, že to zvládneš.“

Jako zázrakem se dal Bečka zase do pohybu, sunul se, ale s jistotou, jako by v sobě našel studnici odvahy, o které nikdy nevěděl, že tam je. „Dokážu to!“ řekl.

Dokázal. Přešel nejužší místo římsy a Ferl ho na patách následoval, skopával z římsy štěrk a snažil se nesletět za ním.

Římsa se začala rozšiřovat a Bečka už spíš šel, než se sunul − přestože byla stezka stále široká jen necelé tři stopy. Smál se.

Pak se jim za zády zeleně zablesklo a římsa před nimi vybuchla.

Když ledový vítr odvál kouř, mračna se otevřela a začalo sněžit. Velké vločky klesaly ve spirálách a po směru větru. Bečka i Ferl zírali na mezeru před sebou.

Byla široká sotva tři stopy, ale nebylo tu žádné místo k rozběhu. Druhá strana však vypadala stabilně.

„Jestli tohle zvládneš,“ řekl Ferl, „už ti nikdy neřeknu Bečka.“

„Trhni si,“ odsekl Bečka − a skočil.

Na druhé straně zavrávoral, ale dokázal to.

Další střela zasáhla skálu nad Ferlovou hlavou, zasypala ho sprška kamínků, malé úlomky mu poškrábaly tvář. Potřásl hlavou, aby si vyčistil oči, na okamžik ztratil rovnováhu a zase ji našel, to všechno během několika vteřin. Udělal dva kroky a skočil.

Římsa se mu začala pod nohama drobit příliš rychle. Rozhodil rukama, snažil se něčeho chytnout.

Chňapla po něm ruka. Baron ho trhnutím dostal do bezpečí.

Zadýchaný Ferl se předklonil v pase, ruce na bocích. Po chvíli řekl: „Zachránil jsi mě. Proč jsi − proč?“

Baronova odpověď zanikla v dalším rachotu vybuchující skály.

Ferl si prohlédl římsu. Potřebovali dalších třicet stop, než se vürdmeisterovi ztratí za rohem. Římsa byla odsud široká pět stop a víc, příliš široká, aby ji jedna střela mohla zničit, ale stále byli dost na ráně a Ferl si byl zatraceně jistý, že vürdmeister už se nebude držet zpátky. Zastrčil meč do pochvy a chytil barona za rameno, obrátil ho k sobě.

„Tohle je jediná cesta odsud,“ řekl.

„To je v pořádku,“ ujišťoval ho baron. „Po té římse zpátky šplhat nebudu a sám bych si v divočině stejně neporadil. Jsem s vámi.“

Začali společně couvat, Ferl těkal pohledem mezi svýma nohama a mladým vürdmeisterem na druhé straně stěny. Kolem čarodějova těla pomalu kroužila zelená střela. Uvědomoval se, že mu kořist uniká. Střela se otáčela stále rychleji a rychleji.

Ferl v tiché výhrůžce postrčil barona blíž k okraji.

Střela zpomalila a Ferl viděl vürdmeisterovy rty, jak se pohybují v proudu neslyšitelných kleteb. Ferl mu ukázal vztyčený prostředník. Smějící se baron jeho gesto o chvíli později napodobil.

Pak Ferl udělal krok dozadu a kámen pod jeho patou se posunul. Uklouzl, barona Kirofa stáhl přímo na sebe.

Mohl udělat jedinou věc. Jak nejsilněji to šlo, odstrčil barona k okraji, aby tak vlastní tělo odsunul do bezpečí.

Dosedl na římsu. Viděl prsty, jak se drží okraje římsy. Ferl se přisunul a spatřil baronovy vytřeštěné oči velké jako talíře.

„Pomoc!“ křikl baron.

Ferl se nepohnul.

Bečka byl nakonec příliš těžký. Visel tam ještě chvíli, pak už ho hubené ruce nedokázaly udržet. Prsty sklouzly z kamene.

Bečka padal dlouho, ale nekřičel. Ferl i vürdmeister ho sledovali, jak pomalu plachtí vstříc smrti na poli kamení.

Na druhé straně hory se vürdmeisterův obličej propadal stejně rychle jako baronovo tělo. Bohokrál nebude mít pro jeho selhání pochopení.

Ferl se stáhl od okraje a zabočil na římse za skálu. Gratuloval si za svou prozíravost, že si nechal batoh.

42.

Usedlost Gyrů v Havermere prošla od doby, co tudy Kylar s Elene a Uly projížděli na cestě do Caernarvonu, velkými změnami. Tehdy byla skoro prázdná. Bez lorda, který by je chránil, se mnozí farmáři odstěhovali. Blížící se sklizeň a malé množství nájezdů Ceuranů a Lae’knaughtu byly jediný důvod, proč zbytek zůstal.

Teď bylo panství nacpané k prasknutí a Kylarovi trvalo jen chvíli, než uhodl proč. Odboj přesunul základnu do Havermere. Byli jen několik dnů rychlé jízdy od Cenarie, dost blízko, aby mohli napadat patroly, ale dost daleko, aby utekli, kdyby za nimi Bohokrál vyslal vojsko. Bohatá úroda a zdroje panství Gyrů − což zahrnovalo stovky nejlepších koní v zemi, známou zbrojírnu a hradby, které je dokázaly ubránit před kýmkoliv, kdo nevládl magií − to z usedlosti dělalo dokonalou základnu. Kylara by zajímalo, jestli si to vymohli silou, nebo zda majordomus Gyrů armádu přivítal.

Zastavil se, když poprvé ve tmě brzkého rána zahlédl vojáky. Kdyby chtěl, asi by se jim mohl vyhnout − alespoň by mu nepřekáželi. Pravděpodobně ho ještě neviděli, ne v tomhle světle, i když neměl tušení, jak dobré jejich hlídky jsou. Nakonec usoudil, že by tak mohl zjistit, co se v Havermere děje. Pokud je Logan stále naživu a Kylarovi se ho podaří zachránit, zamíří právě sem. Když bude Logan vědět, co tu na něj čeká, bude to jen dobře.

Než vyrazil, nasadil si Durzovu tvář. Bylo to mnohem snazší než jediný další převlek, který vytvořil − baron Kirof − a mnohem méně nebezpečné. Rebelové, kteří barona Kirofa znali, by ho mohli chtít zabít. Rebelové, kteří znali Durza, by pravděpodobně předstírali, že tomu tak není − nikdo při smyslech by nepřiznal, že zná wetboye. A bylo to lepší než tam jít sám za sebe.

Kylar Stern, který by se ukázal v táboře, by se musel zavázat jejich cílům. Kromě toho nevěděl, jestli je jeho totožnost bezpečná. Elene ho prozradila lordu generálu Agonovi a Kylar netušil, jestli to Agon pověděl ještě někomu jinému.

Tak tu seděl na koni a snažil se zafixovat Durzův obličej na svůj. Nebylo to snadné, přestože zdokonalováním převleku strávil celé dny − týdny. Problémů měl hned několik.

Za prvé si musel obličej dokonale pamatovat. I po všech letech, co se na Durzo Blinta díval, to bylo těžší, než by si Kylar kdy pomyslel. Trvalo týdny, než si vzpomněl, jak se vrásky u koutků Durzových očí stáčí dolů, kde se na jeho tvářích nacházely dolíčky, jaký tvar mělo obočí a jak urovnat vousy v jeho řídké bradce. A když už si myslel, že to je perfektní, uvědomil si, že jde teprve o začátek.

Nehybná tvář nebyla žádný převlek. Potřeboval ukotvit každou pohyblivou část tváře ke své vlastní, aby se hýbaly téměř stejně. Téměř. Ve skutečnosti ani po deseti letech, co ho Durzo vychovával, letech, kdy si osvojoval jeho drobné manýry, nebyly Kylarovy výrazy jako Durzovy. Proto se Durzův obličej zachmuřil, když se Kylar mračil, ušklíbl se, když se on usmíval, a odfrkával si, když se zašklebil, spolu se spoustou dalších maličkostí, jež se mu vybavily v průběhu mnoha hodin, kdy dělal obličeje před zrcadlem.

A přesto nebyl převlek kompletní. Durzo byl vysoký. Kylar jen trochu vyčníval nad průměr. Proto musel vyvolanou masku posunout o dobrých šest palců nahoru. Když se chtěl někdo podívat Durzovi do očí, hleděl Kylarovi nad hlavu. Vyžadovalo to spoustu disciplíny, aby nezapomínal dívat se svému protějšku na krk, když mu měl Durzo pohled oplatit. Na jednu věc Kylar zatím nepřišel. Chtěl pohybovat vlastníma očima nezávisle na Durzových umístěných o šest palců výš, zatím však nezjistil jak.

A samozřejmě pokud by se někdo pokusil dotknout tváře nebo ramen, které promítal, iluzi by to zničilo. Kylar se pokoušel iluzi odhmotnit, aby dotýkající se věc projela přímo skrz. Nešlo to. Síť Talentu − nebo co to bylo − měla fyzickou podstatu. Pokud ji zasáhlo něco silnějšího než déšť, roztříštila se. Kylar se samozřejmě pokoušel i o druhou možnost, aby jí dal hmotnou formu a lehké dotyky vyvolávaly pocit, že se dotýkáte pravé tváře nebo ramen. Ani to nefungovalo.

V podstatě odvedl zatracenou spoustu práce na něčem, co se ukázalo jako průměrný převlek. Teď Kylar chápal, proč Durzo dával přednost make-upu.

Pobídl koně a sjel do Havermere.

Hlídky nepřekvapilo, když vyjel z úsvitu, jejich perimetr byl možná lepší, než si myslel. „V jaké záležitosti?“ zeptal se drsně vyhlížející mladík.

„Jsem rodák z Cenarie, ale posledních několik let jsem žil v Caernarvonu. Slyšel jsem, že situace už se trochu uklidnila. Mám v Cenarii rodinu a jedu se podívat, jestli jsou v pořádku.“ Mluvil rychle a možná příliš vysvětloval, ale nervózní obchodník by se asi zachoval stejně.

„S čím obchodujete?“

„Jsem obchodník s bylinami a lékárník. Obvykle bych využil téhle příležitosti, abych s sebou přivezl nějaké byliny, ale můj poslední náklad zničili banditi. Když ve voze nenašli žádné zlato, spálili ho. Řekněte mi, komu tohle prospěje? V každém případě jsem se protentokrát poučil.“

„Jste ozbrojen?“ zeptal se mladík. Vypadal však uvolněněji než předtím, Kylar na něm poznal, že mu uvěřil.

„Samozřejmě že jsem ozbrojený. Myslíte si, že jsem šílenec?“ odpověděl Kylar.

„To mi stačí. Pokračujte.“

Kylar vjel do tábora, který se rozšířil za brány Havermere. Byl dobře organizovaný, uspořádaný do řad s latrínami v pravidelných rozestupech od ohnišť s kotli, byla tu spousta stálých i polostálých budov a prázdné uličky pro pěší a koně. Nebyl však zrovna podle vojenských norem. Některé budovy vypadaly, jako by tu rebelové plánovali přečkat zimu, ale opevnění bylo k smíchu. Podle všeho se všichni šlechtici a jejich osobní stráž usadili v usedlosti Gyrů, zatímco vojáci a civilisté, kteří se přidali k odporu, byli tady venku a snažili se, jak se dalo.

Kylar se díval na dřevěnou budovu a snažil se odhadnout její účel, když málem najel na muže se skřipcem, který se belhal o holi. Muž vzhlédl a zatvářil se tak šokovaně, jako se Kylar cítil.

„Durzo?“ nevěřil vlastním očím hrabě Drake. „Myslel jsem, že jsi mrtvý.“

Kylar ztuhl. Byl tak rád, že vidí hraběte Drakea živého, že málem ztratil kontrolu nad svým převlekem. Hrabě teď vypadal starší, ztrápený. S hůlkou si vykračoval, co ho Kylar znal, ale dřív ji doopravdy nepotřeboval.

„Můžeme si někde promluvit, hrabě Drakeu?“ Kylar se na poslední chvíli vzpamatoval, aby mu neřekl pane.

„Ano, ano, jistě. Proč mi tak říkáš? Hrabě Drakeu jsi mi neřekl celá léta.“

„Ehm… už to nějaký čas bude. Jak ses dostal ven?“

Hrabě na něj zašilhal a Kylar zíral na Drakeovu hruď, doufal, že se Durzovy oči dívají do Drakeových. „Jsi v pořádku?“ zeptal se hrabě.

Kylar sesedl a chytil hraběte Drakea za zápěstí. Muž, kterého držel, mu připadal skutečný a pevný, takhle na něj hrabě působil vždy. Byl jako kotva a Kylara drtila hanba a touha všechno mu říct.

Mluvit s hrabětem Drakem bylo nebezpečné, protože když vám naslouchal, všechno najednou vypadalo tak jasné. Rozhodnutí, která se zdála být obtížná, mu najednou připadala snadná. Něco v Kylarovi se tomu vyhýbalo. Kdyby ho hrabě Drake opravdu znal, přestal by ho mít rád. Wetboy nemá přátele.

Hrabě Drake ho odvedl do stanu nedaleko středu tábora. Posadil se na židli, nohu měl celou zdřevěnělou. „Je tu trochu průvan, ale přes zimu to tady vydržíme.“

„My?“ zeptal se Kylar.

Z očí hraběte se vytratila radost. „Má žena, Ilena a já. Serah a Magdalyn to ne… nedokázaly to. Ze Serah udělali nevěstku vojáků. Slyšeli jsme… slyšeli jsme, že se oběsila na prostěradle. Co víme, Magdalyn je buď také nevěstka, nebo Bohokrálova konkubína.“ Odkašlal si. „Většina jich dlouho nevydrží.“

Tak to byla pravda. Kylar si nemyslel, že by mu Jarl lhal, ale nemohl tomu uvěřit. „Je mi to líto,“ řekl Kylar. Ta slova byla naprosto nevhodná. Nevěstka vojáků. Nejkrutější a nejvíce ponižující forma otroctví, jakou Kylar znal − magicky ji sterilizovali a zavřeli do pokoje v khalidorských kasárnách jako holku pro každou příležitost − a těch příležitostí se každý den našly tucty. Bouřil se mu žaludek.

„Ano. Stále je to otevřená rána,“ hlesl hrabě Drake, obličej mu zešedl. „Naši khalidorští bratři se poddávají nejhorším choutkám. Prosím, pojď dovnitř. Promluvme si o válce, kterou musíme vyhrát.“

Kylar vešel dovnitř, ale bouře v jeho žaludku se neutišila. Zesílila. Když uviděl Ilenu Drakeovou, nejmladší dceru hraběte, teď jí bylo čtrnáct, drtila ho vina. Bohové, co když ji chytí také?

„Mohla bys nám ohřát trochu ootai?“ zeptal se hrabě dcery. „Pamatuješ si moji dceru?“ zeptal se Kylara.

„Ilena, správně?“ Ilena byla vždycky jeho oblíbenkyně. Měla matčinu bledou pleť a téměř bílé vlasy a po otci zdědila zálibu v uličnictví, kterou zatím nezchladila léta.

„Ráda vás poznávám,“ pozdravila dívka zdvořile. Sakra, stává se z ní mladá dáma. Kdy k tomu došlo?

Kylar se podíval zpátky na hraběte. „Tak jaký je tvůj titul nebo pozice tady?“

„Titul? Pozice?“ Hrabě Drake se usmál a zatočil na místě holí. „Terah Graesinová žvaní o titulech, snaží se přilákat rody k rebelům. Ale když dojde na to něco udělat, je ráda za moji pomoc.“

„Žertuješ.“

„Bohužel ne. Proto jsme stále tady − jak je to dlouho? Tři měsíce od převratu? Ona povoluje jen malé nájezdy na zásobovací trasy a chabě bráněné předsunuté hlídky. Bojí se, že když utrpíme příliš velké ztráty, rodiny vycouvají a odpřísáhnou věrnost Bohokráli.“

„Takhle se válka vyhrát nedá.“

„Nikdo neví, jak vyhrát válku proti Khalidoru. Nikdo se úspěšně nepostavil armádě podporované čaroději desítky let,“ řekl hrabě Drake. „Máme zprávy, že Khalidořané se potýkají s nějakými problémy v Mrazu. Ona doufá, že jich většinu pošlou domů, než sníh uzavře Kvílivé větry.“

„Myslel jsem, že Kvílivé větry držíme my,“ podotkl Kylar.

„Drželi jsme,“ opravil ho hrabě Drake. „Dokonce jsem dostal zprávu od svého přítele Solona Tofusina, abychom jim dali vědět, až budeme připraveni vytáhnout do války. V té pevnosti byli nejlepší cenarijští vojáci v celém království, do jednoho veteráni.“

„A?“ zeptal se Kylar.

„Všichni jsou mrtví. Sami se zabili nebo si lehli na zem a nechali si podřezat krky. Mí zvědové tvrdí, že to byla práce bohyně Khali. To jen přiživuje vévodčinu opatrnost.“

„Terah Graesinová,“ ozvala se Ilena, „tráví většinu tažení na zádech.“

„Ileno!“ pokáral ji otec.

„Je to pravda. Každý den se vídám s jejími komornými,“ stála si za svým zamračená Ilena.

„Ileno.“

„Omlouvám se.“

Kylarem to otřáslo. Tohle bylo neskutečné. Bohové byli jen pověry a bláznovství. Ale jaká pověra by dohnala k šílenství stovky veteránů?

Co vstoupili do stanu, Ilena z Kylara nespustila oči. Dívala se na něj, jako by se mu chystala něco ukrást.

„Tak jaký je plán?“ zeptal se Kylar a vzal si od zamračené dívky ootai. Příliš pozdě si uvědomil, že ho nemůže pít − Durzovy rty se nacházely na špatném místě.

„Z toho, co zatím mohu říct,“ řekl ztrápeně hrabě, „žádný není. Mluví se sice o velké ofenzívě, ale obávám se, že nikdo neví, jak to udělat. Terah se pokoušela najmout wetboye, před pár týdny tu byl dokonce jeden stopař z Ymmuru − děsivý chlápek − ale myslím si, že jen míchá balíček a na hru se nechystá. Shromažďuje armádu, ale neví, co si s ní počít. Ona je stvoření politiky, ne války. Dokonce ani mezi svými poradci nemá žádné vojáky.“

„Tohle vypadá na nejkratší rebelii v historii.“

„Co k tomu víc říct…“ Hrabě Drake usrkl ootai. „Tak co tě sem přivádí? Není to práce, doufám?“

„Jakou práci děláte?“ zeptala se Ilena.

„Ileno, buď zticha, nebo odejdi,“ varoval ji hrabě Drake.

Při pohledu na její výraz, který byl zároveň ublížený i naštvaný, si Kylar odkašlal do dlaně a odvrátil se, aby se nezačal smát.

Když k ní znovu vzhlédl, Ilenin výraz se úplně změnil. Oči se jí rozšířily, doslova zářily.

„Jsi to ty!“ vydechla. „Kylare!“

Vrhla se mu do náručí, vyrazila mu drahý šálek na ootai z ruky, a když ho objala, úplně zničila jeho iluzi.

Hrabě překvapením oněměl. Kylar se na něj vyděšeně podíval.

„Ty velký nemehlo, tak už mě obejmi!“ radovala se Ilena.

Kylar se zasmál a objal ji. Bohové, bylo to tak příjemné − opravdu hodně příjemné − být objímán. Tiskla se k němu ze všech sil, když ji zvedl a přitiskl k sobě. Předstíral, že i ji mačká co nejsilněji. Stiskla ho ještě víc, dokud nežadonil o milost. Znovu se rozesmáli − takhle se objímali vždycky − a pak ji postavil na zem.

„Och, Kylare, tohle bylo úžasné,“ řekla. „Jak to děláš? Naučíš mě to? Prosím?“

„Ileno, nech ho nadechnout,“ řekl její otec, sám se usmíval. „Měl jsem tě poznat po hlase.“

„Můj hlas! Och, do pr… kenné ohrady!“ vyhrkl Kylar. Změna hlasu buď vyžadovala víc hereckých dovedností − na které podle všeho neměl − nebo víc magie. To znamenalo ještě víc hodin práce na jediném převleku. Kdy si jen na tohle najde čas?

„No,“ řekl hrabě, popostrčil si cvikr a začal sbírat střepy rozbitého šálku na ootai, „vypadá to, že bychom si měli promluvit. Má Ilena odejít?“

„Och, tati, nenuť mě k tomu.“

„Hmm, ano,“ řekl Kylar. „Uvidíme se, prcku.“

„Já nechci odejít.“

Hrabě se na ni podíval, až úplně splaskla. Dupla nohou a odpochodovala pryč.

Zůstali sami. „Co se ti stalo, synu?“ zeptal se ho hrabě laskavým hlasem.

Kylar si mnul naštípnutý nehet, sledoval střepy z rozbitého šálku na ootai, díval se všude možně, jen ne do těch chápavých očí. „Pane, myslíte si, že se člověk dokáže změnit?“

„Určitě,“ přikývl hrabě Drake. „Určitě, ale obvykle se jen staneš víc sám sebou. Proč mi všechno nepovíš?“

A Kylar to udělal. Pověděl mu všechno od panství Jadwinů po porušení slibu Elene a Uly a o kruté, hlodavé bolesti, kterou to zanechalo v žaludku. A pak konečně skončil. „Mohl jsem to zastavit,“ řekl. „Mohl jsem válku zastavit. Je mi to tak líto. Mags a Serah by byly v bezpečí, kdybych zabil Durza dřív…“

Hrabě si mnul spánky, zatímco mu po tvářích stékaly slzy. „Ne, synu. Nech toho.“

„Co byste udělal vy, pane?“

„Kdybych věděl, že bodnout Durza do zad zachrání Serah a Magdalyn? Bodnul bych ho, synu. Ale nebylo by správné, že jsem to udělal. Pokud nejsi král nebo generál, tak jediný život, který máš právo pro větší dobro obětovat, je ten tvůj. Udělal jsi správně. Teď si promluvme o tvém malém výletu do Chřtánu. Jsi si jistý, že jsou ty zvěsti pravdivé?“

„Shinga mi to přišel říct osobně − a zemřel kvůli tomu.“

„Jarl je mrtvý?“ zeptal se hrabě Drake. Zasáhlo ho to, Kylar to na něm poznal.

„Vy jste o Jarlovi věděl?“ zeptal se Kylar.

„Byli jsme v kontaktu. Plánoval povstání, aby nám dal šanci rozdělením Ursuulových jednotek. Lidé v něj věřili. Milovali ho. Dokonce i zloději a vrazi věřili v nový začátek.“

„Pane, až zachráním Logana…“

„Neříkej to.“

„Dojdu si pro Mags.“

Tvář hraběte Drakea znovu zešedla beznadějí. „Zachráníš Logana Gyra, a uděláš to rychle. Ulanu bude mrzet, že se s tebou minula, ale ty teď musíš jít.“

Kylar vstal a obnovil Durzovu masku. Hrabě Drake ho sledoval a do tváře se mu vrátila trocha života. „Víš, naučil ses triky, které jsou − no, úžasné.“

Oba se zasmáli. „Ještě jedna otázka,“ zarazil se Kylar. „Přemýšlel jsem, že by bylo dobré, kdyby unikly zvěsti, že je Logan naživu a že se brzy ukáže. Myslím, že by to lidem dalo naději a usnadnilo mu upevnit moc, až se tu objeví. Měl bych říct Terah Graesinové, že je naživu?“

„Na tohle už je trochu pozdě,“ ozvalo se od vchodu do stanu. Byla to Terah Graesinová v drahých zelených šatech a plášti lemovaném kožešinou z norka. Usmívala se. „Durzo Blinte, neviděla jsem se s tebou celé roky.“

43.

Garoth konkubíny obvykle povolával do svého pokoje, ale někdy je rád překvapoval. Magdalyn Drakeová ho bavila už dlouho, ale jako obvykle pomalu začínal ztrácet zájem.

Dnes se vzbudil pár hodin po půlnoci s pekelnou bolestí hlavy a nápadem. Tiše se vplíží do Magdalynina pokoje a hrubě ji probudí. Miloval Magdalynin křik. Bude ji surově bít a obviňovat, že proti němu kuje pikle.

Pokud bude škemrat a přísahat, že to není pravda, tak jako mnohé ženy před ní, shodí ji z balkónu. Pokud ho prokleje, znásilní ji, jeho brutalita bude úměrná jejímu odporu, a Magdalyn přežije další den. Než odejde, bude ji něžně držet v náručí a šeptat, jak ho to mrzí a že ji miluje. Počestné ženy v něm vždycky chtěly vidět něco dobrého. Třásl se nedočkavostí.

Natáhl své viry přes zavřené dveře, doufal, že zaslechne, jak Magdalyn dýchá ze spaní. Místo toho ucítil něco jiného. Byla vzhůru.

Garoth otevřel, ale ona si ho nevšimla. Seděla na posteli a dívala se na svůj balkón bez zábradlí. Oblečená byla jen do tenké noční košilky, ale nezdálo se, že by cítila studený vítr profukující otevřenými dveřmi. Kývala se dopředu a dozadu.

Hlasitě zaklel. Nereagovala. Dotkl se její kůže, byla chladná. Musela tu sedět celé hodiny.

Jiné konkubíny předstíraly šílenství, aby unikly jeho pozornosti. Možná byla Magdalyn Drakeová stejná. Garoth jí jednu vrazil, až spadla z postele. Nevykřikla. Chytil ji za tmavé vlasy a vyvlekl na balkón.

Šel až na okraj a zvedl ji na nohy. Chytil ji jednou silnou rukou za hrdlo a postrčil, až se prsty na nohou stěží dotýkala okraje. Prsty jí obemknul skoro celý krk. Dával si pozor, aby ji dusil co nejméně, ale kdyby ji pustil, spadla by.

Její oči se konečně zaostřily. Stín smrti takhle na lidi působil.

„Proč?“ zeptala se smutně. „Proč to děláte?“

Zmateně se na ni podíval. Odpověď byla tak jasná, že si nebyl jistý, jestli otázce zcela porozuměl. „Baví mě to,“ řekl.

A pak se stalo něco zvláštního − ale Magdalyn Drakeová byla vždy zvláštní dívka, což byla jedna z věcí, kterými na něj zapůsobila − protože se usmála. Přitáhla se k němu, ale ne jako žena, pro kterou je ten pohyb jedinou šancí na přežití.

Políbila ho. Pokud to hrála, byla zatraceně přesvědčivá. Pokud přišla o rozum, přišla o něj velmi zajímavým způsobem. Magdalyn ho políbila a Garoth by přísahal, že je to opravdová vášeň. Vzrušení se vrátilo silnější, než když stoupal k jejímu pokoji, objala ho kolem pasu štíhlýma mladýma nohama.

Napadlo ho, že by ji mohl odnést zpátky do pokoje, ale bylo by nemožné plně se ovládat, kdyby se miloval se ženou, která se ho možná pokusí zabít. Polibky se dostala k jeho uchu.

„Poslouchala jsem vás a Nepha,“ řekla a zaplavovala jeho ucho horkým dechem.

Obvykle konkubíny při šoustání mluvit nenechával, pokud ho zrovna neproklínaly, ale Garoth nechtěl tohle křehké šílenství zničit.

Magdalyn ho políbila znovu a pak se od něj odtáhla. Držela se ho jen nohama, pustila se krku a zaklonila se. Chytil ji za boky, aby se nezřítila vstříc své smrti. Mávala rukama za hlavou, prohlížela si hrad a město, smála se.

Garothovi v uších hlasitě tepala krev. Ani ho nezajímalo, jestli je někdo sleduje. Ať už tohle šílenství mělo jakýkoliv původ, bylo to nakažlivé.

Pohladila si boky a znovu něco řekla.

„Co?“ zeptal se.

„Pusť mě,“ zašeptala.

Vypadalo to, že se ho nohama drží dost pevně, proto ji pustil, v případě nutnosti byl připravený zachytit ji viry. Tohle neskončí, dokud nedostane své potěšení. Tentokrát ne.

Magdalyn vytrhla noční košilku sevřenou mezi jejich těly a sundala ji ze sebe. Upustila ji z balkónu, znovu se zasmála, když třepetající se látka klesala na kočičí hlavy dole.

Pak se posadila a znovu Garotha políbila, přitiskla své mladé tělo na jeho. Nedočkavě mu stáhla róbu. Pak mu zavrtala obličej do hrudi, sténala, když se její kůže dotkla jeho, dvě tepla v chladném nočním vzduchu.

Jemně ho kousla do krku. „Slyšela jsem, jak jste se bavili o Nočním andělovi,“ řekla. „O Kylaru Sternovi.“

„Hmm.“

„Chci, abyste něco věděl,“ zašeptala mu do ucha. Zachvěl se. O čem to sakra mluví? „Kylar je můj bratr. Přijde si pro mě, ty špinavej sráči, a když tě nezabiju já, on určitě ano.“

Zakousla se mu do krkavice, jak nejsilněji to šlo, a pokusila se je oba strhnout z balkónu.

Viry zareagovaly rychleji než Garoth a vybuchly na jeho krku. Vyšlehly i z jeho rukou a odstrčily ho dovnitř, zatímco Magdalyn Drakeovou odhodily do prostoru.

Otřesený se postavil a zavolal Nepha.

Vürdmeister ho našel na balkóně, jak se dívá na polámané tělo mladé ženy dole na nádvoří.

„Postarej se o ni, Nephe. Řekni Trudaně, že očekávám to nejlepší zboží,“ řekl Bohokrál. „Ona měla výjimečného ducha.“

„Měl bych…“ Lodrikarec si odkašlal falešným zakašláním a Garoth ho za to nenáviděl ještě víc. „Měl bych poslat pro jinou konkubínu?“ Významně se nedíval na důkaz Bohokrálova přetrvávajícího vzrušení.

„Ano,“ řekl stroze Bohokrál. Buď prokleta, Khali, ano.

* * *

„Omluvíte nás, hrabě Drakeu,“ řekla Terah Graesinová. „Potřebuji teď vaše pokoje.“

Hrabě Drake odkulhal opřený o hůlku, zatímco několik strážných zaujalo pozice před stanem.

Kylar stále váhal. Terah Graesinová znala Durza. To znamenalo, že by ji měl znát i on, ale Kylar ji neznal. Pokud Durza znala, tak skrze jeho práci. To znamenalo, že si ho najala.

„Tak Logan je stále naživu. To je… příšerné.“ Terah Graesinová měla hluboký, sametový hlas. Údajně to bylo sexy, ale na Terah Graesinová bylo údajně sexy všechno. Kylar to tak neviděl. Ano, byla pěkná. Měla širokou pusu, plné rty a postavu, což bylo pro většinu šlechtičen, které celé dny nedělaly nic namáhavějšího než úkolování služebnictva, naprosto nedosažitelné. Možná to bylo tím, že si byla svým vzhledem trochu příliš jistá. Nosila spoustu make-upu − odborně a lehce naneseného, ale pořád ho bylo hodně − a obočí si vytrhala na tenké linky. Pravdou bylo, že se nosila, jako by ji měl obdivovat, a to ho štvalo.

Nejvíc ho ale štvalo, že aby se jí jeho maska dívala do očí, musel zírat přímo na její nepochybně dokonalá prsa. Zatraceně, proč musela být ta prsa tak svůdná?

„Tak kdo vám zaplatil za záchranu Logana Gyra?“ zeptala se.

„Snad vážně nečekáte, že vám na tohle odpovím,“ odvětil Kylar. Jediné karty, se kterými mohl hrát, byly Blintova neomalenost a tajnůstkářství. Pokud ho znala, tak to o něm věděla.

„Mistře Blinte,“ řekla, zdálo se, že dospěla k nějakému rozhodnutí, přesto však pokračovala tím samým cíleně sexy hlasem, „neznám jiného muže, který by zabil dva krále. Kolik musím zaplatit za zabití třetího?“

„Cože?! Chcete, abych zabil Bohokrále?“

„Ne. Prostě nezachraňujte Logana Gyra. Ať už vám zaměstnavatel zaplatil cokoliv, já dám dvojnásobek.“

„Co?“ zeptal se Kylar. „Proč? Budete potřebovat všechny spojence. Logan by pod vaše standarty přivedl tisíce lidí.“

„Problém je… no, umíte udržet tajemství, Durzo?“ Usmála se.

„Můžete vrahovi svěřovat svá tajemství?“

„Věděla jsem, že to řeknete!“ prohlásila vítězoslavně, skoro se rozesmála. „Posledně jste mi řekl to samé, pamatujete?“

„Už je to dlouho,“ řekl Kylar, hrdlo měl stažené.

„No, jsem ráda, že si pamatujete alespoň na smrt mého otce.“

Kylar zamrkal.

„Povězte mi, udělal jste to před, nebo po zabití krále Gundera?“

„Platí mě za zabíjení, ne abych o něm mluvil.“ Bohové! Její vlastní otec?

„A právě proto vám důvěřuji. Přesto bych vám ráda připomněla, že už jsem vám dala peníze, abyste nezabil mě − takže mi nemůžete udělat to samé jako mému otci.“

„Jistěže ne.“ Potřeboval vteřinu, aby si to ujasnil. Musela se s Durzem setkat, když wetboy přijímal zakázku od jejího otce, vévody Gordina Graesina. Nenajal si Gordin Durza, aby zabil krále Davina? Vévoda Graesin si musel myslet, že se po Davinově smrti stane králem Regnus Gyre, což by z jeho další dcery Catrinny učinilo královnu. Loganova matka, Catrinna Graesinová, byla nevlastní sestra Terah, přestože byla starší o dobrých dvacet let.

„Tak proč musí Logan zemřít?“ zeptal se.

„Protože já se věcí, co mi patří, tak snadno nevzdávám, Durzo Blinte. To byste měl vědět.“

„Nemyslíte si, že byste si měla nejdřív dělat starosti s tím, jak vzít trůn Khalidořanům, než se zabíjením spojenců?“

„Já nepotřebuji lekce strategie. Máte zájem vydělat si peníze jen tím, že nic neuděláte, nebo si mě chcete znepřátelit? Jednoho dne budu královnou a vy byste získal nesmiřitelného nepřítele.“

„Sedm tisíc gunderů,“ vymyslel si Kylar. „Jak můžu vědět, že na to budete mít? Pokud vás Khalidořané porazí, nikdo mi nezaplatí.“

Usmála se. „Tak tohle je Durzo Blint, jakého si pamatuji.“ Stáhla si z prstu masivní prsten s ještě masivnějším rubínem. „Prosím, nezastavujte ho. Patřil mému otci a nemá cenu ani poloviny z osmi tisíc, které vám dám, až získám trůn. A může tu být i bonus, pokud mi přinesete důkaz o Loganově smrti.“

„To by šlo,“ souhlasil Kylar.

„Předpokládám, že někteří mí spojenci se v budoucnu stanou… problematickými. Budu pro vás mít další zakázky. Tedy pokud jste nevyšel ze cviku.“

„Co má tohle znamenat?“

„Když jste před měsícem neodpověděl na moji výzvu, musela jsem se poohlédnout jinde.“

„Nikde nenajdete někoho tak dobrého, jako jsem já.“ Alespoň tohle byl klasický Durzo Blint.

Terah Graesinová si olízla rty a oči jí naplnil náhlý hlad. Kylar ten pohled nepoznával, ale nelíbil se mu, ať už měl znamenat cokoliv. Usmála se.

Co ode mě očekává? Že se na ni vrhnu? Chvíle se natahovala.

„Pak tedy přeji hezký den,“ řekla trochu hlubším hlasem, Kylar nedokázal říct, jestli to bylo dobře nebo špatně. Přistoupila k němu dost blízko, aby ho mohla políbit na obě tváře. Jeho pravá tvář se tak ocitla přímo před její hrudí. Nenaklonila se ale dost blízko, aby se jí jeho skutečné rty dotkly, nebo aby se její rty setkaly s fantómovou tváří. Iluze zůstala nedotčena.

Jakmile odešla, uprchl. Skočil na koně a namířil na sever ven z tábora. Obával se, že by Terah mohla někoho poslat, aby dohlédl na západní vchod. Posunul svou masku, aby se Durzův obličej srovnal s jeho, mohl tak sledovat výraz strážných. Stráž ho ale propustila bez otázek, a když už ho od tábora dělila míle, dovolil si polevit v ostražitosti. Srdce mu stále bušilo jako o závod, když si pomyslel, co tohle znamená pro Logana. I kdyby přítele dostal ze Chřtánu, jeho cesta nebude nijak snadná. Teď alespoň věděl, kdo jsou jeho nepřátelé.

Kylar vjel na úzkou stezku mezi stromy, když v jeho mysli něco chladně promluvilo: ~Skrč se.~

„Cože?“ řekl nahlas.

Do Kylarovy hrudi se zabodl šíp.

Srazil ho v sedle dozadu, ale jeho kůň klidně dál pokračoval v chůzi. Kylar vykašlal krev. Udělal tolik chyb. Durzo by mu bezstarostnost nikdy neodpustil. Polevil v ostražitosti a vrátil se na stezku, přestože se obával, že by za ním mohli někoho poslat. Vzal si vlastního koně, místo aby ukradl jiného. Stačilo udělat jedinou chybu, aby vás zabili, a on jich udělal spoustu.

Bohové, plíci měl jako v ohni.

~Říkalo jsem, aby ses skrčil.~

Zpoza stromu vystoupila stínová postava, jednou rukou chytla koně za uzdu, v druhé držela meč.

Wetboy spustil své stíny − nebyly ani zdaleka tak dobré jako Durzovy, o Kylarových ani nemluvě. Byl to Zjizvený Wrable. „Tak jo, ty debile…“ řekl wetboy a zarazil se. „Durzo Blint? A do prdele.“

„Nazdárek, Bene,“ řekl Kylar. Ten debil sednul. Kdyby udržoval Durzův převlek − a kdyby ho nechal v Durzově výšce, šíp Bena Wrabla by Kylarovi proletěl nad pravým ramenem.

Bylo stále obtížnější udržet Durzovu masku a Kylar si bolestně uvědomoval, že ji udržet musí. Pokud si Terah bude myslet, že zabila Durza, může se Kylar později vrátit. I z toho vyplyne několik problémů, ale bylo by jich mnohem méně, než kdyby se provalilo, že Durzo Blint a Kylar Stern jsou nesmrtelní.

„Do hajzlu, Durzo! Nevěděl jsem, že jsi to ty. Ta nafoukaná mrcha Graesinů tvrdila ‚speciální fuška, snadná, dvojnásobná sazba‘. Proč ses sakra vracel na cestu, D.?“

„Jen…“ Kylar se rozkašlal. „Udělal jsem chybu.“

„Hádám, že to byla jen otázka času. Do hajzlu, kámo. Vědět to, alespoň bych s tebou bojoval.“

„Pak bych tě zabil,“ řekl Kylar. Svírala ho náhlá panika. Co když to je jeho poslední život? Neměl záruku, že se vrátí zpátky. Vlk mu to nikdy nevysvětlil. Bohové, byl naprostý šílenec, když se jako baron Kirof nechal zabít pro peníze.

„Asi jo.“ Zjizvený Wrable znovu zaklel. Svou přezdívku získal kvůli bezpočtu jizev na tváři. Přišel do Cenarie jako dítě odněkud z Friaku a žil tu jako otrok. Byl jedním z mála mužů, kteří si vybojovali svobodu v zápasnických jamách. Kylar se domníval, že si jizvy udělal sám, ale Wrable mluvil bez přízvuku. Ať už praktikoval jakýkoliv rituál, dozvěděl se o něm z historek o Friaku, ne z vlastního pozorování. „Tímhle se ani nemůžu chlubit, Durzo. Sejmul jsem tě podělaným šípem. Takhle se nejlepší wetboy na světě nezabíjí.“

„Vypadá to, že to nakonec zabralo.“ Kylar se znovu rozkašlal.

„Do prdele,“ odplivl si znechuceně Ben.

„Přikrášli to,“ navrhl mu Kylar. Vychrchlal další krev. Už zapomněl, jak zábavné je umírat.

„To nemůžu udělat,“ zavrtěl Wrable hlavou. „Je to neuctivé k mrtvým. Když to uděláš, budou tě strašit.“

„Je mi tě vážně kurevsky líto,“ řekl Kylar. Sklouzl ze sedla. Dopadl na zem a praštil se do zátylku o kámen, ale převlek udržel.

Ben se zamračil. „Počkat,“ řekl, snažil se to promyslet. Zjizvený Wrable nikdy nebyl nejjasnější myšlenkovou pochodní na stěně. „Myslíš, myslíš, že by to k tobě bylo uctivější, kdyby si lidé mysleli, že jsi zahynul v heroickém souboji?“ zeptal se Zjizvený Wrable. Ten nápad se mu líbil. „Necháš mě to tvrdit a nebudeš mě strašit? Přísahám, že o tobě budu mluvit vážně dobře.“

„Má to podmínku,“ řekl Kylar. Svět kolem něj už začínal bělat. „Máš z mojí mrtvoly něco odříznout?“ To by mu ještě chybělo. Mohl by se probrat třeba bez hlavy. Jak by to potom fungovalo? Zemřel by doopravdy, kdyby mu uřízli hlavu?

„Ta děvka chce důkaz.“

„Dej jí tenhle prsten. Vezmi si mého koně, šaty, cokoliv budeš chtít, jen moje tělo nech na pokoji. Řekni jí, že jsi pověrčivý nebo tak něco, a přidej historku dle vlastního uvážení. Jen nech moje tělo…“ Kylarovi to přestávalo myslet jasně. Mysl se mu zatemňovala. Zdálo se mu, že cítí své srdce, jak se dře v hrudníku zalitém krví.

„To mi stačí. Jsi připravený, příteli?“ zeptal se Ben.

Kylar přikývl.

Ben Wrable ho bodl přímo do srdce.

44.

„Pracovala jsem na té pavučině,“ oznámila Sestra Ariel. „Je plná opravdu zajímavých nástrah. Kdo že ti to udělal?“

„Co tohle − já ti to řeknu, a ty mě necháš jít?“ navrhla Vi. Nejsi zrovna bystrá, co, čarodějná děvko?

Vracely se zpátky na cestu, poté co udělaly velkou objížďku kolem tábora rebelů v Havermere. Vi poznala, že Sestra Ariel by tam ráda zajela, ale obávala se, že by tím Vi poskytla příležitost k útěku.

„Proč míříme na západ?“ zeptala se Vi. „Myslela jsem, že Kaple je severovýchodně.“

„To je. Ale já stále nedokončila to, co mě sem poslali udělat,“ odpověděla Ariel.

„Co je to?“ zeptala se Uly Seděla v sedle hned za Vi, obě byly magicky připoutané. Vi potěšilo, že se na to Uly zeptala. Na Ulyiny otázky Sestra Ariel odpovídala. Možná to mělo něco společného s Viinými opakovanými pokusy o útěk, kvůli kterým byly obě podrážděné a plné modřin.

„Chtěla jsem naverbovat někoho zvláštního a doufala jsem, že najdu odpovídající ženu v táboře rebelů. Naneštěstí Vi nevěřím víc, než bych kamenem dohodila.“

„To je docela daleko,“ poznamenala Uly.

Vi se zamračila. Nejenže jí Ariel nechala škrábance, jak posledně spadla do ostružin, ale navíc jí potom napráskala. Život v sedle byl pro ni trpký.

„Takže já se jako něco zvláštního nepočítám?“ ozvala se Vi. „Pořád tvrdíš, že jsem nesmírně Talentovaná. Nebo tak něco.“ Ušklíbla se, když to říkala, ale i tak byla zvědavá − a kupodivu ji trochu ranilo, že se neosvědčila.

„Och, vy obě jste zvláštní. Ale ani jedna z vás nemá potřebnou kvalifikaci,“ řekla Ariel. Ta mrcha se v záhadách vyžívala.

„Co myslíš tím obě?“

„Obě vás beru do Kaple, ale ani jedna z vás nesplňuje…“

„Proč nás tam bereš obě?“

Ariel se na Vi zmateně podívala. Pak se rozesmála. „Uly je Talentovaná, Vi.“

„Cože?“ vydechla nevěřícně Vi.

„Já nepopírám, že na Talentované ženy nenarazíš moc často. Ale i kdyby byla Talentovaná jen jedna žena z tisíce, neznamená to, že na dvě Talentované ženy pohromadě narazíš jen v jednom z milionu případů. Chápeš?“

„Ne,“ řekla Uly. Vi na tom byla stejně.

„Lidé s Talentem mezi sebou cítí vzájemnou spřízněnost, přestože ani jeden z nich neví proč. Často je nacházíme pohromadě, což je pro nás skvělé… obvykle. Možná jsi na takové množství pravdy ještě mladá, Ulyssandro, ale spřízněnost je možná jediný důvod, proč tě tahle jinak nemilosrdná vražedkyně ještě nepřidala do svého přetěžkého svědomí.“

„Myslíte, že by mě zabila? Udělala bys to, Vi?“ zeptala se Uly.

Vi byla ráda, že k Uly sedí zády, a dívka tak nevidí vinu vepsanou v její tváři. Proč se starala o to, co si Uly myslí?

„Můžeš se na to dívat negativně nebo pozitivně, Ulyssandro,“ řekla Sestra Ariel. „Negativně − za normálních okolností by tě zabila. Pozitivně − nezabila tě a měla spoustu příležitostí to udělat. Možná by se dalo říct, že si tě Vi oblíbila.“

„Máš mě ráda, Vi?“ zeptala se Uly.

„Nejraději bych tě kopla do hlavy,“ odsekla Vi.

„Příliš si to neber,“ řekla Sestra Ariel. „S ohledem na to, jak vyrůstala, je Vi − buďme upřímní − emocionální mrzák. Pravděpodobně dokáže jen s obtížemi rozlišovat vlastní emoce a příjemné jí jsou jen vztek, zuřivost a povýšenost, protože se díky nim cítí silná. Vlastně se domnívám, že s tebou má první pozitivní vztah v celém svém životě.“

„Už toho nech,“ zavrčela Vi. Ariel ji prakticky rozřezávala na kousky.

„To je pozitivní?“ zeptala se Uly.

„Neuhýbá před tvým dotykem, Uly. Když s ní jedeš, cítí se v pohodě. S kýmkoliv jiným by byla neustále napjatá.“

„Při první příležitosti to škvrně zabiju,“ prohlásila Vi.

„Plané tlachy,“ řekla Ariel.

„Co to znamená?“ chtěla vědět Uly.

„To znamená kecy,“ napověděla Vi.

„Prostě na ni buď dál milá, Uly,“ řekla Ariel, Vi si nevšímala, „protože ve vaší třídě ji ostatní nebudou mít zrovna v lásce.“

„V naší třídě?“ ujišťovala se Vi. „Ty mě strčíš mezi děcka?“

Sestra Ariel vypadala překvapeně. „Samozřejmě. A ty bys měla být na Ulyssandru hodná, protože je mnohem Talentovanější než ty. A nemá žádné tvoje zlozvyky.“

„Ty krutá, krutá mrcho,“ sykla Vi. „Já vím, o co se snažíš. Snažíš se mě zlomit, ale já ti něco řeknu. Mě nic nezlomí. Já si poradím se vším.“

Sestra Ariel otočila obličej k zapadajícímu slunci, které osvětlovalo vrcholky stromů v malém lesíku před nimi. „V tomhle se, má milá, mýlíš. Ty už jsi zlomená, Vi. Zlomili tě před lety a zhojila ses pokřivená. A teď ses zlomila znovu a snažíš se vyléčit k větší pokřivenosti. To já nedopustím. Zlomím tě ještě jednou, bude-li to nezbytné, abys už více nebyla mrzák. Ale nemohu ti slíbit, že léčba bude příjemná. A neslibuji, že to zůstane bez jizev. Můžeš se však stát lepší ženou, než jsi teď.“

„Ženou, co bude vypadat víc jako ty?“ odfrkla si Vi.

„Ale ne. Ty jsi mnohem vášnivější, než já kdy byla,“ řekla Sestra Ariel. „Obávám se, že já sama jsem trochu emocionálně zmrzačená. Moc chytrá, říkali. Tráví příliš času ve vlastní mysli. Nikdy jsem z ní neměla vycházet. Ale pro tohle jsem se narodila, tak jako ty. A máš pravdu, to, co potřebuješ, se nenaučíš ode mne.“

„Zamilovala ses někdy?“ zeptala se Uly.

Vi zajímalo, jak sakra došla zrovna k téhle otázce, ale musela být dobrá, protože Sestru Ariel zasáhla jako rána lopatou do obličeje.

„Hmm. To je − velmi dobrá otázka,“ řekla Ariel.

„Nechal tě kvůli jiné, co nebyla tak chladná a ošklivá, co?“ posmívala se Vi a cítila při tom nemalé zadostiučinění.

Ariel chvíli nic neříkala. „Vidím, že pořád umíš vytáhnout drápky,“ řekla tiše. „Ne že bych to nečekala.“

Uly zaryla prsty Vi do žeber, aby ji pokárala, ale Vi si jí nevšímala. „To se už nikdy nevrátíš k první otázce? Proč míříme na západ?“

„Žije tam Sestra, co se o vás postará, zatímco já budu kvůli vhodné ženě prohledávat tábor rebelů.“

„A co hledáš?“ zeptala se Uly.

„Poohlížím se po místě, kde bychom se utábořily. Stmívá se. Vypadá to, že dneska už to ke Carisse nestihneme,“ vyhnula se Ariel odpovědi.

„Prosím,“ naléhala Uly. „Ještě se tak moc nesetmělo a stejně tu není nic jiného, o čem bychom si povídaly.“

Zdálo se, že o tom Sestra Ariel přemýšlí. Pak pokrčila rameny. „Hledám velmi Talentovanou ženu, která bude charismatická, ambiciózní a poslušná.“

„Ambiciózní a poslušná? Hodně štěstí,“ ušklíbla se Vi.

„Pokud bude ochotná poslouchat Mluvčí, dostane soukromé pokyny, rychlý postup v hodnostech, spoustu pozornosti a moci − ale tohle všechno je snadné. Problém je, že musí být nová, protože si musíme být jisté její loajalitou, a musí být vdaná. Žena, jejíž manžel je také Talentovaný, by byla vážně výhra.“

„Takže až tuhle vdanou ženu najdeš, taky ji uneseš?“ zeptala se Vi. „Není to trochu riskantní?“

„Někdo by to možná označil za nemorální, ale… no, opravdu ji unesu, když nebude spolupracovat. Ideální by bylo, kdyby byla s mužem už dlouho. Pouhé nasazení snubního prstenu na ženinu ruku nestačí. Čím delší a pevnější manželství bude, tím lépe.“

„Proč to nenecháte udělat Vi?“ zeptala se Uly. „Ona nechce trčet ve třídě se mnou a s dalšími dvanáctiletými.“

Ariel zavrtěla hlavou. „Věř mi, ze začátku jsem na ni myslela, ale ona se pro ten úkol naprosto nehodí.“

„Myslíš studentku, nebo manželku?“ zeptala se Vi.

„Obojí. Nic ve zlém, ale znala jsem muže, co si vzali špatnou ženu, a všem se vedlo mizerně. Jsem si jistá, že bychom mohli požádat nějakého muže, aby si tě vzal, a že by se nápadníků našla spousta. Jsi překrásná žena a v blízkosti krásných žen muži často myslí…“ podívala se na Uly a odkašlala si, „tou špatnou stranou mozku. I kdybychom správného hlupáka podplatili, a věř mi, že by to Kaple dokázala − nikdy by neupřednostňovala štěstí nějakého muže před vlastním prospěchem − ani tehdy by k tomu nedošlo. Vi není důvěryhodná. Není poslušná. Není ani dost inteligentní…“

„Ty jsi vážně mrcha,“ zaklela Vi, ale Sestra Ariel ji ignorovala.

„…a kromě toho by ses asi pokusila uprchnout, čímž bys pro nás přestala být užitečná, jen bychom na tebe plýtvali úsilím. Proto jsi, jak už jsem řekla, naprosto nevhodná.“

Vi na ni nenávistně zírala. Věděla, že celá debata byla jen trik, jak ji ponížit, aby jí řekla, jak bezcenná je, ale poznámka o inteligenci ji zasáhla nejvíc. Pokaždé, když jí skládali komplimenty − a muži to dělali často, aby se jí dostali pod sukně − ať už šlo o komplimenty poetické nebo obhroublé, vždycky se týkaly jejího těla. Ona byla i chytrá, sakra.

Sestra Ariel jí pohled oplácela. Pak to vypadalo, že se dívá o trochu hlouběji.

„Nech toho!“ křikla.

Vi se zarazila. „Čeho?“

Sestra Ariel nejistě pobídla koně, dokud se po několika pokusech nedostala k Vi. Natáhla se a chytila oběma rukama její obličej.

„Ten zkurvysyn,“ zaklela Ariel. „Nenech nikoho, aby to zkoušel vyléčit, rozumíš? On − páni! − koukni se na to. Pokud se toho někdo dotkne magií, je tu několik plamenných vláken, která vzplanou podél všech hlavních cév ve tvém mozku. A podezřele mi to připomíná… nepamatuješ si, že bys nad svým tělem někdy ztratila kontrolu?“

„Co tím myslíš? Jako jestli jsem se nepomočila?“

„Věděla bys, co tím myslím, kdyby k tomu došlo. Budu to muset ukázat Sestře Drisse Nile, až se jednou vrátí do Kaple. Ona je jediná, komu bych na to dovolila sáhnout.“

„Kdo to je?“ zeptala se Uly.

„Je to léčitelka. Neznám nikoho, kdo by to tak dobře uměl s jemnými vlákny. Naposledy jsem slyšela, že má malý obchod v Cenarii.“

„Neřekneš mi trochu víc o tom vláknu, co mě má zabít?“ zeptala se Vi.

„Ne, dokud mi nepovíš, kdo ho na tebe seslal.“

„Táhni do…“

„Ještě jednou zakleješ a budeš toho litovat,“ varovala ji Sestra Ariel.

Poslední výprask byl dost zlý a zadostiučinění z kletby příliš malé, proto raději poslední slovo spolkla.

Vjely do malého hájku, když si Vi všimla, že na okraji cesty je něco napůl zakryté listím jako tmavé vlasy lesknoucí se ve skomírajícím slunečním světle.

Uly sledovala její pohled. „Co je to?“

„Myslím, že je to tělo,“ řekla Vi. A když sjely z cesty, aby se podívaly blíž, srdce jí poskočilo. Opravdu to bylo tělo − mrtvola, která pro ni znamenala život. Svobodu a nový začátek. Mrtvý muž byl Kylar.

45.

Elene bolelo celé tělo. Šest dní jela, jak nejrychleji to šlo, a stále se nedostala do Torrasovy Zátočiny. Záda bolela, kolena bolela, stehna úpěla v agonii a pořád se jí nedařilo dohnat Uly a jejího únosce. Věděla to, protože se každého, koho po cestě minula, ptala, jestli neviděl ženu s dítětem jedoucí na sever. Většina ne, ale byli i tací, co si vzpomněli. Elene za nimi zaostávala. A přitom na ní teď záviselo úplně všechno.

Městská hlídka ji minula včera, vracela se do Caernarvonu. Ujišťovali ji, že žena, a obzvláště žena s dítětem, nemůže jet rychleji než oni. Vzdali to a vraceli se domů. Stačil jeden pohled na jejich tváře a poznala, že přesvědčovat je nemá cenu. Byli unavení a pravděpodobně měli rozkazy nezaplést se s Lae’knaughty, kteří se takhle daleko na východě občas potulovali. Důležitější než městská hlídka však byl Kylar. I on touhle cestou jel. Někde musel únosce a Uly minout − protože je nehledal.

Ale ona už byla skoro u Torrasovy Zátočiny. Dnes se vyspí v posteli. Vykoupe se. Pak zjistí, jestli únosce míří do Cenarie, jak se Elene domnívala. A dá si teplé jídlo. Elene snila s otevřenýma očima, když narazila na Lae’knaughty.

Usadili se na cestě uprostřed jednoho z největších obilných polí jižně od Torrasovy Zátočiny. Kdyby je Elene chtěla minout, musela by si zajet celé míle na východ a riskovat, že vjede do Ezrova lesa, kde údajně strašilo. Teď už na to bylo stejně pozdě. Všimli si jí a rytíři už sedlali koně, chystali se na štvanici.

Elene zamířila přímo k nim, najednou si silně uvědomovala, že je osamocená žena na cestách. Šest mužů, všichni ozbrojení, a když se k nim přibližovala, zastavili se a sledovali ji. Přes kroužkové košile měli přehozené černé kytlice s emblémem zlatého slunce − čisté světlo rozumu zatlačující temnotu pověr. Nikdy se s Lae’knaughty nepotkala, ale věděla, že si o nich Kylar nemyslí nic dobrého. Proklamovali, že nevěří v magii, a zároveň ji nenáviděli. Kylar říkal, že jsou to jen obyčejní rváči. Kdyby Khalidořany opravdu nenáviděli, tvrdil, přišli by po Bohokrálově invazi Cenarii na pomoc. Místo toho tu kroužili jako supi, nabírali rekruty mezi uprchlými Cenarijci a plundrovali cenarijskou zem.

Jeden ze stojících rytířů vykročil vpřed. Obezřetně pozvedl dvanáct stop dlouhou popelavou píku. Vypadala pro pěšáka příliš dlouhá, ale Elene věděla, že když se zapře, veškerá rytířova nemotornost zmizí. „Stůj, ve jménu Poslů svobody a světla,“ zavolal na ni. Elene odhadovala, že mu nemůže být víc než šestnáct. Když se Elene zastavila, přišel blíž a chytil koně za uzdu. Nebyla si jistá, co je tak znervózňuje, ale pak si uvědomila, že to je naprosto jasné. Když uviděli osamocenou ženu na koni, spatřili zranitelnost. Žádná obyčejná žena by necestovala sama, proto nemohla být obyčejná. Musela být čarodějka. Elene se stáhl žaludek.

„Díky vám,“ povzdechla si Elene, jako by cítila velkou úlevu. Málem řekla díky Bohu, ale pochybovala, že by Lae’knaughti věřili v bohy. „Můžete mi pomoci?“

„O co tady jde? Co děláte sama na cestách?“ zeptal se jeden ze starších mužů.

„Neviděli jste mladou ženu, asi rusovlásku, cestuje s malou holčičkou? Možná tak dva dny zpátky? Ne?“ Elene si poposedla a náhlá bolest v její tváři byla opravdová, protože i pouhé poposednutí po dlouhé jízdě příšerně bolelo. „Myslím, že se vám určitě vyhnula vzhledem k tomu, co je zač. Jste si jistí, že jste neviděli nikoho, kdo by se vám vyhýbal a mířil dál na východ?“

„O čem to mluvíte, mladá paní? Co se stalo? Jak můžeme pomoci?“ zeptal se rytíř. Ze změny v jeho hlase poznala, že už Elene nepovažuje za hrozbu. Hrát slabou a zranitelnou vždycky zabralo.

„Přijíždím z Caernarvonu,“ vysvětlovala Elene, „ale pocházím z Cenarie, odjely jsme, když tam vtrhli ti příšerní vojáci a čarodějové. Zařídily jsme si nový život, Uly a já − Uly je ta malá dívka, má chráněnka. Její rodiče zabili čarodějové… Mysleli jsme si, že jsme v Caernarvonu v bezpečí, ale oni ji unesli. Sledovala jsem je. Městská hlídka po ní šla, ale vrátila se zpátky. Mám strach, že už je nikdy nedoženu.“

„Unášet děti, to je těm proklatým Sestrám podobné,“ odplivl si mladší rytíř. „V tom dopise stálo…“

„Marcu!“ vyštěkl starší rytíř.

Muži se dívali jeden na druhého a Elene poznala, že její skoro pravda nejenže zabrala, ale že oni o tom něco ví. Rytíři se vzdálili, nechali tu jen postávajícího Marka, který nejistě zíral na její jizvy. Když si uvědomil, že zírá, odkašlal si do dlaně.

Starší rytíři se po pár minutách vrátili. Znovu promluvil ten nejstarší: „Obvykle bychom vás vzali k našemu pánovi, abyste mu to řekla osobně, ale chápu, že se vám nedostává času. Vlastně bychom vám rádi pomohli, ale máme rozkaz držet se jižně od Torrasovy Zátočiny. Politika. Podstatné je, že dnes ráno tudy procházel posel. Veškerou korespondenci od čarodějek z Kaple zadržujeme. Tady je. Už jsme si udělali kopii.“ Podal jí dopis.

„Elene,“ stálo tam uhlazeným písmem, „Uly je teď v bezpečí. Vzala jsem ji únosci, který ti ji odvedl, ale obávám se, že domů ji poslat nemohu. Uly je Talentovaná a míří teď do Kaple, kde získá nejlepší vzdělání na světě a materiální podporu, jakou byste jí vy nikdy poskytnout nemohla. Chápu, že nemáte jediný důvod věřit, že vám píši opravdu já. Budete-li si to přát, můžete zajet do Kaple a sama se na Uly podívat, dokonce ji budete moci odvést domů, budete-li si to obě přát. Jakmile bezpečně dorazíme do Kaple, tak vám napíše. Omlouvám se a nebýt jiných neodkladných záležitostí, doručila bych tento dopis osobně. S pozdravem, Sestra Ariel Wyant Sa’fastae.“

Přečetla si dopis dvakrát, než jí došlo, co tam stojí. Někdo unesl Uly jejímu únosci? Uly je Talentovaná?

Nakonec dopis nic neměnil. Elene pořád musela jet do Torrasovy Zátočiny a zjistit, co vesničané vědí. Pokud se to, co stálo v dopise, potvrdí, zamíří na sever do Kaple. Pokud ne, pojede na východ, do Cenarie. Únosce však nemohl vědět, že je Elene pronásleduje. Vždyť se k nim ani nepřiblížila.

„Zatracené čarodějky,“ zaklel mladý rytíř. „Pořád unášejí malé holky, odvracejí je od Světla a dělají z nich sobě podobné.“

„Marku!“

Elene se najednou ulevilo, že mužům řekla pravdu. Kdyby její příběh nesouhlasil s dopisem, věci by se vyvinuly úplně jinak. „Ne, to je v pořádku,“ řekla. „Musím si pospíšit a doufat, že Uly najdu dřív, než se jim dostane do spárů.“

„Buďte opatrná,“ varoval ji starší rytíř. „Ne všichni vesničané mají Světlo v lásce.“

„Děkuji vám za pomoc,“ poděkovala Elene. S tím se rozjela k Torrasově Zátočině, hlavu plnou myšlenek.