37.

„Ty jsi učiněná osina v zadku. Proč se tě Kylar ujal?“ zeptala se Vi.

Byly na cestě už týden, a přestože Uly nebyla nejlepší společník, alespoň byla zajímavější než koně, stromy a pár vesnic, jimž se vyhýbaly. Vi nekonverzovala, získávala informace. Kylar se ji chystal zabít.

„Ujal se mě, protože mě miluje,“ odsekla Uly, vzpurná jako obvykle. „Jednoho dne si mě vezme za ženu.“

Takové věci už říkala dřív a okamžitě vzbudila Viinu pozornost, ale několik otázek, které Uly zmátly, vyvrátilo její podezření. Kylar nebyl pedofil.

„Nejdřív jsem si myslela, že je to můj pravý táta,“ řekla Uly.

„Hmm,“ zabručela Vi, jako by ji to příliš nezajímalo. „A kdo jsou tví praví rodiče?“

„Můj otec se jmenoval Durzo, ale ten je mrtvý. Kylar o tom nechce mluvit. Myslím, že moje máma je Máma K. Vždycky se na mě legračně dívá, když jsme u ní.“

Vi se musela chytil sedlové hrušky, aby nespadla. Nyse, tak o tohle tady jde! Věděla, že je jí Uly povědomá. Uly byla dcerou Durza a Mámy K! Není divu, že to před ní tajili. Také to vysvětlovalo, proč se jí Kylar ujal.

Z nevysvětlitelných důvodů ji to pomyšlení zabolelo. Nedokázala si představit, že by se ujala jednoho z Huových parchantů. Vlastně si nedokázala představit, že by Huovi na některém z nich záleželo. Uly se najednou pro Bohokrále stala dvojnásob cennou. Skrze Uly bude ovládat Mámu K.

Možná to bude stačit, aby se vymanila z jeho spárů. Jenže Vi nebyla tak naivní. Bohokrál své služebníky odměňoval štědře. Bude si moci do sytosti užívat všech neřestí. Dá jí zlato, šaty, otroky, cokoliv si bude přát. Ale nikdy jí nedá svobodu. Na to pro něj byla příliš cenná.

Čím víc toho Vi o Kylarovi zjišťovala, tím zoufalejší byla. Potřebovala, aby Uly mluvila, protože o svém nepříteli musela zjistit maximum. Vše, co vyzvěděla, pocházelo od dvanáctileté dívky, která se do něj zamilovala, ale Vi dobře uměla oddělit pravdu od domněnek. I tak jí Kylar připadal stále víc a víc − kurva!

Na tohle už nikdy myslet nesmí. Akorát se potom cítila hůř. Zatracená cesta. Zatraceně dlouhé plahočení. Ještě týden a bude si nad tím moci umýt ruce. Možná se tam ani nezdrží kvůli odměně, i když si ji určitě zasloužila. Vysadí dívku se vzkazem, co udělala, a zmizí. Zabila Jarla. Doručí Bohokráli Kylara i Mámu K. Určitě nebude plýtvat zdroji, aby za ni někoho poslal. A i kdyby to udělal, dozajista ji nebude pronásledovat se stejnou zuřivostí, jako kdyby ho zradila. Může zmizet. Bylo jen pár lidí, jichž se bála, všichni příliš důležití, než aby je za ní poslali.

Jedním z nich byl Kylar, ale ten už dlouho žít nebude. Možná dokázal zabít Rotha, třicet elitních horalů a pár čarodějů − zdálo se, že Uly o tom dost ví − ale proti Bohokráli nepřežije.

Vi zamíří na Seth, do Ladeše nebo hluboko do ceuranských hor, kde její rudé vlasy nebudou ničím neobvyklým. Už nikdy nebude roztahovat nohy pro žádného muže a nikdy nevezme další zakázku. Netušila, co obyčejný život obnáší, ale dopřeje si čas, aby se přizpůsobila. Než tohle skončí.

Vytáhla list papíru, který vzala u Kylara, a znovu se do něj začetla: „Elene, je mi to líto. Snažil jsem se. Přísahám, že jsem se snažil. Některé věci jsou důležitější než moje štěstí. Věci, které mohu vyřídit jen já. Prodej tyhle náušnice mistru Bourarymu a přestěhuj rodinu do lepší části města. Vždycky tě budu milovat.“

„Hej, Ugly,“ řekla Vi, „kvůli čemu se Elene s Kylarem hádala?“

„Myslím, že šlo o nevrzající postel.“

Vi svraštila obočí. Cože? Pak vyprskla smíchy. „No to je normální. Nic víc?“

„Proč? Co to znamená?“ zeptala se Uly.

„Šoustání. Muži a ženy se kvůli tomu hádají pořád.“

„Co je to šoustání?“ nechápala Uly.

Tak jí to Vi vysvětlila, jak nejvýstižněji to šlo, a Uly vypadala víc a víc vyděšená.

„Bolí to?“ zeptala se Uly.

„Někdy.“

„To zní hnusně!“

„Taky je. Je to chaotické, ulepené, zpocené, páchnoucí a hnusné. Někdy se při tom dokonce krvácí.“

„Proč to holky dovolí?“ nechápala Uly.

„Protože je k tomu muži nutí. Právě kvůli tomu se hádali.“

„Kylar by to neudělal,“ nevěřila Uly. „Elene by neublížil.“

„Tak proč se potom hádali?“

Uly vypadala, že bude zvracet. „Neudělal by to,“ řekla. „On ne. A nemyslím si, že by to někdy dělali, protože postel nikdy nevrzala a Teta Mea říkala, že by vrzala. Ale Teta Mea říkala, že je to zábava.“

Postel nikdy nevrzala? „Na tom nezáleží. To se hádali jen kvůli tomu?“ zeptala se Vi.

„Chtěla, aby prodal meč, který mu dal Durzo. On nechtěl, ale ona tvrdila, že to dokazuje, že chce dál dělat wetboye. Ale on nechtěl. Opravdu chtěl zůstat s námi. Hrozně ho rozčilovalo, když to říkala.“

Takže i on si přál skončit. Tohle myslel tím, že se snažil. Snažil se skončit.

Nyse! Kylar možná ani neví, že odvedla Uly. Nebyla si jistá, jestli je to dobře nebo špatně. To by vysvětlovalo, proč je to ráno v mlze minul. Chtěl se do Cenarie vrátit co nejrychleji.

Několik set kroků před sebou Vi viděla, jak se les začíná měnit. Ne, neměnil se postupně. Změna byla tak náhlá, jako by zem rozťali sekerou. Blíže k nim se les nelišil od toho, kterým jeli celé dny. Na druhé straně rostly mohutné sekvoje. Museli být blízko Torrasovy Zátočiny. Moc to pro ni neznamenalo, ale jízda mezi mohutnými stromy bude jednodušší. V tak starém lese nerostly skoro žádné křoviny.

Od sekvojí je dělilo jen padesát kroků, když zpoza stromů vystoupila stará žena. Vypadala stejně překvapená, jako se Vi cítila. V rukou držela zářící zlatou destičku.

Zářící zlato znamenalo magii. Ta žena byla mág.

„Stůj!“ zaječela žena.

Vi se zapřela v sedle a vytrhla Uly otěže jejího koně. Když se posadila, pobídla koně patami a podívala se na kouzelnici. Žena běžela ztěžka, nejistě − a ne směrem k Vi a Uly. Utíkala od starého lesa, zlatou desku zahodila.

Co to sakra? Bylo to divné, ale ne dost na to, aby se Vi zastavila. Jediní lidé, kterých se na světě bála, byli wetboyové, čarodějové a mágové.

Koně se hnali k lesu, Uly málem ten její setřásl ze sedla.

Kouzelnici teď od nich dělilo jen třicet stop. Uběhla několik dalších kroků a Vi by přísahala, že prchá před obrovskou, téměř neviditelnou bublinou, která překrývala les.

Žena zvedla ruce a promluvila. Něco prásklo a zasvištělo směrem k nim. Vi se spustila na odvráceném boku koně, jak nejníže to šlo. Ucítila náraz a Uly slétla z koně.

Vi se nezastavovala, aby se ohlédla. Vytáhla z pochvy na kotníku vrhací nůž a hodila ho, zatímco se vytahovala zpátky do sedla. Byl to dlouhý hod − dvacet kroků a cíl neviděla dřív, než hodila nůž − ale chtěla tím ženu jenom rozptýlit. Vi se ohlédla.

Uly ležela na zemi v bezvědomí.

Nebyl čas váhat. Wetboy nikdy neváhá. Wetboy jedná, i kdyby akce měla být špatná. Vi nesměla zůstávat v klidu, to by z ní udělalo cíl. Znovu koni zabořila paty do slabin. Kůň vyrazil vpřed…

A okamžitě se svalil k zemi, když mu odsekli přední nohy.

Vi vytáhla nohy ze třmenů. Měla by dopadnout do klubíčka, odvalit se od koně a vytáhnout vrhací nože − ale kůň spadl rychleji, než čekala. Tvrdě sebou praštila o zem, její tělo se přetočilo, jak klouzala po zádech. Hlavou políbila jako ocel tvrdý kořen, před očima jí zavířily tmavé tečky.

Vstaň, sakra! Vstaň! Zvedla se na všechny čtyři a pokoušela se postavit, před očima se jí tmělo, v hlavě jí zvonilo.

„Je mi líto, ale tohle ti dovolit nemohu,“ řekla stará žena. Zdálo se, že to myslela vážně.

Ne. Takhle skončit nemůžu.

Obtloustlá stařena zvedla ruku a promluvila. Vi se pokusila odkulit stranou, ale nezvládla to.

38.

Byly to dva malé řezy. Jeden souběžný se žebry a druhý se táhl přes vnitřní stranu paže. Ani jeden nebyl hluboký. Nůž prořízl kůži, maso ne. Ani dohromady neznamenaly nic, s čím by si neporadily čisté obvazy a trocha čerstvého vzduchu. Zahojily by se za pár dní.

Ale v Díře nebylo nic čisté a čerstvý vzduch se stal jen vzpomínkou.

Logan poznal příznaky, ale nemohl s tím nic dělat. V jednu chvíli mu bylo horko a hned zase zima, třásl se a potil. Nemyslel si, že horečku vydrží. Za tu dobu, kterou v Díře strávil, se stal jen stínem minulého já. Propadlé tváře, zakalené oči a pohublý obličej, jeho mohutná postava teď byla jen kost a kůže.

Pokud to přežije, bude na tom ještě hůř, to si dobře uvědomoval. Kvůli hladovění neměl Logan podvyživený, vyzáblý vzhled jako ti, co v Díře strávili celá léta. Jeho tělo se drželo své síly tak tvrdohlavě, až ho to samotného překvapovalo. Ale horečku nic z toho nezajímalo. Vypořádat se s ní mu zabere nejméně několik dní. Dní, kdy bude zcela bezbranný.

„Natasso,“ řekl, „pověz mi znovu o odboji.“

Graesinova mladší dcera měla v očích uštvaný výraz. Neodpověděla. Dívala se přes Díru na Fina, který žvýkal šlachy, aby je mohl vplést do svého provazu.

„Natasso?“

Posadila se. „Zůstávají v pohybu. Na mnoha usedlostech nás vítají, zvláště na východě u − zvláště u Gyrů. Dokonce i Lae’knaught nám pomáhá.“

„Bastardi.“

„Bastardi, co jsou nepřátelé našeho nepřítele.“

Říkala to, jako by o tom s ním mluvila už dřív… Sakra, ona už o tom mluvila, že ano?

„A naše počty rostou?“

„Naše počty rostou. Pořádáme nájezdy, malé skupinky se vydávají škodit Khalidořanům, jak jen to jde, ale má sestra zatím nedovolila nic většího. Hrabě Drake nám zařídil informátory v každé větší vesnici ve východní Cenarii.“

„Hrabě Drake? Počkej, na to už jsem se ptal, viď?“

Neodpověděla. Oči stále upírala na Fina. Fin v posledních třech dnech zabil čtyři nově příchozí. Tři dny? Nebyly to už čtyři?

Hrabě Drake je součástí odboje. To bylo skvělé. Logan nevěděl, jestli se z hradu dostal živý.

„Jsem rád, že ho Kylar nezabil,“ řekl Logan.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Natassa.

„O hraběti Drakeovi. On mě zradil. To kvůli němu jsem tady dole.“

„Hrabě Drake tě zradil?“ nechápala Natassa.

„Ne, Kylar. Oblečený v černém, říkal si Noční anděl.“

„Kylar Stern je Noční anděl?“

„Celou dobu pracoval pro Khalidor.“

„Ne, nepracoval. Odboj je tu jen díky Nočnímu andělovi. Já tam byla. Všechny nás nahnali do zahrady a on nás zachránil. Terah mu nabídla, že si může přát cokoliv, jen když nás doprovodí ven z hradu, ale jeho jsi zajímal jen ty. Logane, on nás opustil, aby se tě pokusil zachránit.“

„Ale on − on zabil prince Aleina Gundera. To on všechno začal.“

„Aleina Gundera zabila lady Jadwinová. Jako odměnu dostala část jeho pozemků.“

Připadalo mu to neskutečné. Nejdřív ho připravili úplně o všechno a teď mu Natassa vracela nejlepšího přítele. Kylar mu tolik chyběl.

Logan se rozesmál. Možná za to mohla horečka. Možná si to, co mu právě řekla, jen představoval, protože po tom strašně toužil. Protivilo se mu, jak ho celý svět zraňoval. Všechno bylo rozmazané, příšerně rozmazané. Napadlo ho, že možná začíná blábolit jako malá holka.

„A Serah Drakeová? Byla s vámi i ona? Je součástí odboje? Zachránil ji Kylar?“ vyptával se Logan. Neptal se na to už dřív?

„Je mrtvá.“

„Ona… trpěla?“ Na to se předtím zeptat neodvážil.

Natassa sklopila zrak.

Serah. Ještě nedávno jeho snoubenka. Jako by se to událo v jiném životě. V jiném světě. Kdysi ji miloval. Nebo si myslel, že ji miluje. Jakji mohl milovat, když si na ni za celou dobu tady dole stěží vzpomněl?

Zradila ho. Spala s jeho přítelem, princem Aleinem Gunderem, přestože s ním nespala nikdy − s mužem, který jí říkal, jak moc ji miluje. Bylo to tím? Uhasila zrada city, které k ní choval? Miloval ji vůbec někdy?

Napadlo ho, že lásce poprvé porozuměl až o svatební noci.

Každý poblázněný muž si myslí, že rozumí lásce. Jenže Logan si nemohl pomoci. To, co cítil k Jenine Gunderové − patnáctileté dívce, o které si byl jistý, že je pro něj příliš mladá a nedospělá − mu jako láska připadalo. Možná ho o ni připravili dřív, než mohl zahlédnout její kazy, ale byla to Jenine Gunderová − Jenine Gyrová, jeho manželka, i když jen pár tragických hodin − kdo ho pronásledoval v myšlenkách. Snil o ní ve chvilkách před spaním, povznášela ho nad tvrdý kámen, krutý zápach, vytí i horko v Díře − její plný úsměv, jasné oči, její zlaté křivky ve světle svíček, které viděl jen jednou, tak krátce, než Khalidořané vylomili dveře pokoje a Roth jí podřízl hrdlo.

„Och, bohové,“ povzdechl si Logan a složil tvář do dlaní. Najednou ho ovládl smutek. Zkřivil tvář a nedokázal zadržet slzy. Držel ji, její tělo bylo tak drobné a křehké v porovnání s jeho, když krvácela. Bohové, jak moc krvácela! Tvrdil jí, že všechno bude v pořádku. Mluvil k ní klidným hlasem, protože to byla jediná ochrana, kterou jí mohl dát, a nic víc udělat nemohl.

Někdo mu položil ruku kolem ramen. Byla to Lilly. Bohové. Pak ho objala i Natassa. Bylo to ještě horší. Nekontrolovatelně vzlykal. Všechno bylo tak rozmazané. Zadržoval smutek dlouho, ale déle už to nedokázal.

„Brzy budeme spolu,“ slíbil Jenine. Splní se to v nejbližší době. Zemře tady. Už umíral.

Podíval se Natasse do tváře, i ona plakala. Ubohá dívka. Zajali ji, někdo v odboji ji zradil, a poslali ji dolů k těmhle zvířatům. Logan nevěděl, jak moc pláče pro něj a jak moc pro sebe. Nevinil ji za to. Musela vědět, že si ji po jeho smrti Díráci vezmou.

Dokonce i Lilly plakala. Nenapadlo by ho, že je toho ještě schopná. Proč plakala? Bála se, že až Díráci získají Natassu − která byla mladší a hezčí − ztratí svou moc a postavení? Že ji zabijí?

Když se Lilly podíval do tváře, za své cynické myšlenky se nenáviděl. Byla tady dole příliš dlouho. Výraz v její tváři nebyl strach. Byla to láska. Lilly neplakala za sebe, plakala pro něj.

Kdo jsem, že si zasloužím takovou úctu? Nejsem jí hoden.

„Pomoz mi vstát,“ řekl chraplavě.

Lilly se podívala na Natassu, její slzy ustaly. Přikývla. „Zvedneme ho.“

Všichni v Díře se teď dívali na Logana. Někteří ze zvědavosti, jiní hladově. Fin s neskrývanou radostí.

„No dobrá, vy zmrdi!“ zvolal Logan. To bylo poprvé, co mluvil sprostě, poznal, že si to uvědomili. Čím bláznivěji budu působit, tím lépe.

„Poslouchejte. Měl jsem před vámi malé tajemství, protože jsem nevěděl, jak úžasné kumpány jsem tu našel. Mám malé tajemství, které může hodně změnit…“

„Jo, jo, my víme,“ zašklebil se Fin. „Náš malý Král si myslí, že je Logan Gyre. Myslí si, že je opravdový král!“

„Fine, jsou dva dobré důvody, proč bys měl držet tu svoji podělanou tlamu,“ řekl Logan. „Za prvé − umírám. Nemám co ztratit. Když budeš držet tu svou zubatou řiť zavřenou, zemřu a ty nebudeš muset hnout jediným zatraceným prstem. Ale mluv dál, a já tě zabiju. Možná jsem zesláblý, ale pořád mám dost síly, abych tu tvoji ubohou prdel stáhnul do Díry, protože je mi fuk, jestli tam spadnu s tebou. Věř mi, pokud se začneme prát, je tu víc než jeden muž, co se postará, abychom tam skončili oba.“

„A druhý důvod?“ zasyčel Fin. Odvazoval lano a uvolňoval smyčku na jeho konci.

„Když nesklapneš,“ řekl Logan, „tak to bude tvoje vina, že tohle hodím do Díry.“ Sáhl za opasek a vytáhl železný klíč. „Tohle je klíč od mříže.“

Všechny oči okamžitě naplnil hlad. „Dej ho sem!“ zakřičel někdo. Díráci se tlačili blíž a Logan se naklonil nad propast. Držel klíč nad temnotou a kýval se dopředu a dozadu, záměrně předstíral malátnost.

Ta hrozba Díráky utišila.

„Je mi vážně blbě, strašně se motám,“ vyhrožoval jim Logan. „Takže pokud chcete, aby se klíč vrátil nahoru do svého malého domečku, pozorně poslouchejte.“

„Jak jsi ho mohl schovávat tak dlouho?“ nechápal Devítiprsťák Nick. „Mohli jsme utéct už před měsíci!“

„Sklapni zobák, Nicku!“ okřikl ho někdo.

Logan se rozhlédl kolem sebe, snažil se zjistit, kde je ten slizký khalidorský vévoda, ale tváře mu splývaly. „Pokud klíč chceme použít, musíme spolupracovat. Rozumíte tomu všichni? Jestli jeden z vás něco pokazí, všichni zemřeme. Nejhorší na tom je, že si musíme navzájem důvěřovat. Potřebujeme tři lidi, abychom se dostali k zámku.“ Začali hučet, někteří se dobrovolně přihlašovali, jiní měli námitky.

„Ticho!“ utišil je Logan. „Uděláme to po mém, nebo klíč zahodím. Pokud to provedeme, jak chci já, vylezeme ven všichni. Rozumíte? Dokonce i ty, Fine. Jakmile budeme ve Chřtánu, mám plán, který odsud dostane nejméně polovinu z nás. Možná všechny. Na druhém konci tohohle patra se staví a já si myslím, že toho můžeme využít, pokud se nám povede zabít Gorkhyho dřív, než vyhlásí poplach. Všichni ale musíte udělat přesně to, co vám řeknu.“

„Zbláznil se,“ prohlásil Nick.

„Je to naše jediná šance,“ ozval se Tatts. „Jdu do toho.“ Všichni se na Tattse užasle podívali. Bylo to poprvé, co někdo slyšel potetovaného Lodrikarce promluvit.

„Dobře,“ pokýval Logan hlavou. „Potřebujeme tři lidi, abychom postavili věž a dostali se k zámku. Skřípal bude dělat základy, já budu druhý a branku odemkne Lilly. Potom máme dvě možnosti − a záleží na Finovi, kterou si vybere.“

Fin se zatvářil ještě podezřívavěji.

„První možnost je, že všichni dostatečně lehcí a silní se po nás vyšplhají ven, ale Fina vyšplhat nenechám. V tom případě tu Skřípal, Fin a já zemřeme.“

„Pokud někdo odejde, jdu taky,“ varoval je Fin. „Ty ne…“

„Sklapni, Fine,“ ozval se někdo, náhlá vyhlídka svobody jim všem dodala odvahu.

„Druhá možnost. Fin dá Lilly svůj provaz. Může ho nahoře uvázat, abychom po něm vyšplhali. Fine, je to tvůj provaz a tím pádem i tvoje volba. Och, a pokud se nedostanu ven, neřeknu vám svůj plán, jak vypadnout ze Chřtánu.“

Všichni se obrátili na Fina. Logan se najednou začal znovu potit. No tak, tělíčko, ještě chvíli vydrž.

„Můžeš použít moje lano,“ řekl Fin. „Ale jen v případě, že budu součástí věže. To já otevřu mříž.“

„Na to zapomeň,“ zamítl jeho návrh Logan. „Nikdo ti tu nevěří. Když se dostaneš ven, ostatní tady necháš.“

Ozvalo se souhlasné mumlání, dokonce i od Díráků na Finově straně.

„Po tom zubatým cvokovi nepolezu. Jestli chceš moje lano, musím být ve věži, a tím to pro mě hasne.“

„No dobře,“ podvolil se Logan. Už na začátku mu došlo, že nemůže být jen po jeho. Proto musel Finovi nejdřív něco nabídnout, aby měl Dírák pocit, že má převahu. „Já budu základ. Ty budeš druhý. Lilly otevře mříž.“ Logan jí podal klíč. „Lilly,“ řekl dost nahlas, aby to každý slyšel, „pokud Fin něco zkusí, hodíš klíč do Díry, jasné?“

„Pokud kdokoli něco zkusí, hodím klíč do Díry,“ potvrdila. „Přísahám při všech bozích pekla, bolesti a téhle Díry.“

„Půjdeme jeden po druhém,“ rozhodl Logan. „Já vám řeknu, kdo bude další.“ Vytáhl nůž a podal ho Natasse. „Natasso, pokud se někdo přiblíží dřív, než bude na řadě, tak ho tímhle bodneš, jasné?“ Znovu to řekl dost nahlas, aby to slyšeli všichni.

„Natassa vyleze ven jako první. Uváže někde provaz, abychom mohli všichni vyšplhat. Fin a já budeme poslední, ale každý z nás se odsud dostane. Za své zločiny už jste zaplatili.“

Fin obešel propast, odmotával provaz ze svého těla. Pak ho s téměř děsivou lehkostí smotal do velkých smyček. Prohlašoval, že uškrtil třicet lidí, než ho chytili, a to nepočítal ostrovany a ženy. Pod provazem vypadal úplně stejně jako každý, kdo strávil dlouhou dobu v Díře. Vychrtlý a se špínou zažranou hluboko do kůže, ústa mu občas krvácela kvůli kurdějím, jimiž trpěl každý dlouhodobý obyvatel Díry.

Když přistoupil blíž k Loganovi, mlaskl rty a nasál krev mezi zuby. „Vyřídíme si to později,“ sliboval. Vzal smotané lano a pověsil si ho na krk.

Logan si otřel pot z čela. Nejraději by toho muže zabil hned. Kdyby chytil lano a trhnul s ním, pak možná… možná. Ale za to riziko to nestálo. Byl příliš slabý, příliš pomalý. Měl svůj plán rozjet dřív, ale Fin by se k němu předtím nikdy takhle nepřiblížil. Kdykoliv jindy by předpokládal, že se ho Logan pokusí zabít, a všechny pokusy, poté co Logan získal zpátky nůž, byly příliš riskantní.

Logan se zapřel rukama o zeď a dřepl si. Fin přišel až k němu, polohlasně vrčel a nadával. Nakonec mu položil nohu na stehno, pak vystoupal na záda a na ramena, rukama se vytahoval po hladké zdi.

Překvapivě nebyl až tak těžký. Logan si začínal myslet, že to zvládne. Musel se jen vzepřít v kolenou a opřít o zeď a dokáže to. Nebyla nejmenší šance, že by on sám byl schopen po laně vyšplhat, ale doufal, že mu pomůžou přátelé. Pokud půjde poslední, přiváže se k provazu a Lilly, Skřípal a Natassa ho vytáhnou. Kéž by se jen přestal třást.

„Rychle,“ sykl.

„Jsi hrozně vysoký,“ zamračila se Lilly „Můžeš si dřepnout?“

Zavrtěl hlavou.

„Do hajzlu,“ zaklela. „No dobrá. Požádej Skřípala o pomoc. Jsi jediný, koho poslouchá.“

„O pomoc s čím?“ Věděl, že by mu to mělo být jasné, ale příliš mu to teď nemyslelo.

„Ať mě vysadí,“ napověděla mu Lilly.

„Aha. Skřípale? Vyzvedni ji. Ne, Skřípale, takhle ne.“ Zabralo to chvíli vysvětlování, ale Skřípal to nakonec pochopil a dřepl si vedle Logana, aby mu Lilly mohla vylézt na ramena. Pak chytila klíč do zubů a začala přelézat na Logana.

Logan byl o dost vyšší než Skřípal, proto si Lilly musela stoupnout na Loganovo rameno, kde už stál Fin. Logan se kvůli nerovnoměrnému rozložení váhy zapotácel.

„Stůj klidně,“ zasyčel Fin. Několikrát Logana proklel, zatímco Natassa položila ruku na Loganovo rameno a pokoušela se ho podepřít.

Logan cítil, jak ho polévá chlad. „Běž,“ řekl. „A spěchej.“

Lilly znovu zatlačila na jeho levé rameno, pak se přesunula zpátky, jak se to s Finem pokoušeli vybalancovat. Logan netušil, co tam dělají. Pevně zavřel oči a držel se zdi.

„To zvládneš,“ zašeptala Natassa. „Dokážeš to.“

Váha se najednou prudce přesunula napravo a Díráci zalapali po dechu. Logan poklesl v kolenou, pak zabral, pravá noha se mu třásla námahou.

Zátěž pomalu slábla a kolem Díry se ozvalo několik oddechnutí. Logan vzhlédl a uviděl Lilly, jak stojí na Finových zádech a zachytila se jednou rukou mříže. Udržovala tak rovnováhu a snažila se mu trochu odlehčit.

Pak zaslechli zvuk, kterého se všichni děsili. Zvuk cvakající a protestující kůže a řetězů, nepřetržitý proud kleteb a meč cinkající o kamení. Přicházel Gorkhy.

39.

Nadešla hodina čarodějů. Ledový vítr proháněl oblaka mezi zuby hor. Bylo chladno, příliš chladno, aby sněžilo. Vítr pronikal přes pláště a rukavice, meče se kvůli němu zadrhávaly v pochvách a muži se na stanovištích třásli. Mraky vypadaly jako přízraky ženoucí se nad polem plným pastí a přelétající hradby. Mohutné široké koše s uhlím, které hořely podél hradeb, marně zaháněly mráz. Teplo odnesl vítr a pohltila noc. Vousy namrzaly a svaly tuhly. Důstojníci štěkali rozkazy, ať se muži neustále pohybují, a snažili se překřičet známé vytí větru.

Pronikavé kvílení bylo obvykle nekonečným zdrojem neustále omílaných vtipů a srovnávání s posledními ložnicovými úspěchy, někdy ho doprovázely i napodobované výkřiky rozkoše. Regnus Gyre muže za vytí do větru nikdy netrestal. Pomáhá to zahánět strach, říkával. Kdekoliv jinde by to odvádělo pozornost, muži by neslyšeli útočníky, ale v Kvílivých větrech jste tak jako tak neslyšeli nic.

Dnes v noci nikdo nevyl. Kvílení větru znělo zlověstně. A pokud muži skoro nic neslyšeli, s jejich zrakem to bylo ještě horší. Ženoucí se vířící mraky byly tak husté, že zakryly měsíc i hvězdy, neviděli jste dál než na padesát kroků. Proti tomuhle větru by lučištníci dál stejně nedostřelili. Byla to Regnova nemesis. Bez ohledu na to, jak tvrdě lučištníci trénovali, při střelbě v tomhle proměnlivém větru byly jejich schopnosti k ničemu. Jeden nebo dva měli neskutečný cit na to, jak se vítr stočí, a dokázali člověka zasáhnout na šedesát stop, ale to skoro nebyla žádná výhoda, když nedokázali udržet nepřítele od hradeb.

Solon zaujal místo na opačném konci první hradby než Vass, doufal, že když dojde na nejhorší, povede se mu pomoct několika mužům, aniž by se mu do toho Vass vměšoval.

Nedokázal se na mladíka zlobit. Armády byly plné mužů jako Lehros Vass, a jinak to byl dobrý chlap. Lepší než většina ostatních. Byl jen voják, který potřeboval velícího důstojníka, a shodou okolností se sám jedním stal. Bude to krutý žert osudu, že se na Vasse bude pravděpodobně vzpomínat jako na neohroženého idiota, který nechal zmasakrovat svoje muže, a ne jako na hrdinného vojáka.

Čekání bylo nejhorší. Solon jako každý voják čekání nesnášel. Když nadešel čas čekání, bylo dobré být důstojník. Mohli jste ho vyplnit povzbuzováním svých mužů. Díky tomu jste neměli čas strachovat se o sebe.

Solonovi se zdálo, že ve vířících mracích a tmě něco zahlédl. Ztuhl, ale nic to nebylo. „Je čas. Pamatujte, nedívejte se přímo na ni,“ varoval vojáky, co stáli poblíž. Vytáhl ucpávky ze včelího vosku, promnul je mezi prsty, aby se zahřály, a jednu si vrazil do ucha. Pak se zarazil.

Znovu se mu zdálo, že něco viděl, jenže nebyl to obrys muže nebo koně, ale obrovské bedny − ne, nic tam nebylo. Muži kolem něj se začali předklánět a mžourat do temnoty.

Pak ho začala svědit kůže. Jako většina mužských mágů měl Solon slabý dar Vidění. Jediná magie, již obvykle viděl, byla ta jeho. Dokázal však magii vycítit, když se objevila poblíž, a cítil ji vždy, když ji použili na něj. Teď měl pocit, jako by nastal dusný den. Magie nebyla silná, ale nacházela se všude. Byla tak rozptýlená, že kdyby ho Dorian netlačil až na samou hranu, nikdy by si jí nevšiml. „Umí někdo z vás uvázat opravdu silné uzly?“

Vojáci si vyměnili nechápavé pohledy. Nakonec jeden z nich řekl: „Já prakticky vyrostl na rybářské bárce, pane. Řekl bych, že znám úplně všechny.“

Solon zvedl smotané lano přivázané ke džberu, kterým vojáci doplňovali vodní zásobníky na vrcholu věže. Odřízl vědro. „Svažte mě,“ řekl.

„Pane?“ Voják se na něj díval jako na blázna.

Dívám se takhle já na Doriana? Omlouvám se, příteli.

„Přivaž mě ke zdi. Svaž mě, abych se nemohl pohnout. Vezmi mi zbraně.“

„Já, pane, já…“

„Já jsem mág, sakra, jsem mnohem přístupnější tomu, co ona − zatraceně! Už přichází!“ Vojáci se otáčeli, zírali na něj. „Nedívejte se na ni. Nevěřte tomu, co uvidíte. Sakra, chlape, udělej to hned! Vy ostatní, střílejte!“

To byl rozkaz, který většině z nich vyhovoval. I kdyby se na ně za to Lehros Vass rozčílil, nejhorší, co jim mohl udělat, bylo poslat je sesbírat šípy na pole před hradbami.

Bývalý námořník zkušeně obmotal Solona lanem. Během chvilky měl Solon ruce svázané za zády a zajištěné nohy, teprve potom ho voják zamotal do pláště, aby nemrzl. Pak ho připoutal k rumpálu, kterým vytahovali vědra.

„Teď mi zakryj oči a strč mi do ucha druhou ucpávku,“ vyzval ho Solon. Voják ho přivázal tak, že viděl přes hradby. Měl mu říct, aby ho připoutal, aby jí nemusel čelit. „Pospěš si, chlape.“

Jenže voják nereagoval. Díval se přes hradby do temnoty stejně jako všichni ostatní.

„Elano?“ řekl voják. „Elly, jsi to ty?“ Jeho tvář zrudla, oči se rozšířily. Odhodil plášť. Pak seskočil z hradeb.

V půli cesty k zemi začal divoce máchat rukama, najednou se probral a snažil se něčeho zachytit. Tělo se polámalo, vítr spolkl smrtelný výkřik.

Následovala rychlá sprška šípů, když muži poslechli předchozí Solonův rozkaz začít střílet, když se stane něco podezřelého. Mlha se rozvlnila a Solon spatřil velký vagón obklopený khalidorskými vojáky, který táhlo šest zubrů. Solonovo srdce poskočilo, když viděl, jak tucet Khalidořanů skosila první salva. Zubry zasáhlo pár šípů, ti však nezaváhali ani na okamžik.

Jenže déšť šípů slábl.

Solon po celé délce hradeb viděl muže, jak se vrhají dolů ze zdi. Další potřásali hlavami, každý se ztratil ve své soukromé vizi, luky svírali v ochablých rukou.

Nedívej se tam, Solone. Nedívej se tam.

Nevěřím tomu. Jen se rychle…

Magie kolem něj burácela, jako by letěl neskutečnou rychlostí.

A pak vše utichlo.

Zamrkal. Stál v Síni větrů. Velkolepý jadeitový trůn zářil zelení Hokkaiské zátoky. Na trůnu seděla žena, kterou téměř nepoznával. Kaede Wariyamo bylo šestnáct, když Ostrovy opustil. Přestože už tenkrát, když si spolu jako děti hráli, věděl, že vyroste do krásy, její proměna ho zaskočila. Vyčítala mu, že se jí vyhýbá. Jenže on nemohl jinak. Uvědomoval si, že ji navždy opouští, ale nic ho nemohlo připravit na to, co s ním pohled na ni udělá.

Za dvanáct let z ní vyrostla krásná a sebevědomá žena. Kdyby ji tak dobře neznal, nikdy by si nevšiml nepatrného náznaku porozumění v jejích očích − myslí si o mně, že jsem krásná?

Myslel. Její olivová pleť se leskla, černé vlasy jí spadaly kolem ramen jako vodopád, oči zářily inteligencí, moudrostí a roštáctvím. Možná tam bývalo méně moudrosti a více rošťáctví, ale rty stále vypadaly, jako by se pořád usmívala. A přestože měla kolem očí a rtů nepatrné vrásky od smíchu − jaká tohle byla cena za dobře prožitý život. Pro něj to byly známky úspěchu.

Očima klouzal po jejím těle zahaleném nagikou z jemného modrého hedvábí ušitou tak, aby zdůrazňovala dokonalost každé křivky, opásaná tenkým zlatým páskem, hedvábí přehozené přes rameno. Břicho měla stále ploché, nebyly tam žádné vrásky. Kaede nikdy neporadila dítě. Jeho oči zaváhaly u odhalených ňader.

Dokonalá. Byla dokonalá.

Vyrušil ho smích. „To jsi byl v Midcyru tak dlouho, že jsi zapomněl, jak vypadají ženská ňadra, můj princi?“

Solon zrudnul. Po tolika letech sledování žen, které si zakrývaly hruď, jako by šlo o něco erotického, a k erotickým partiím se chovaly jako ke zcela obyčejným, byl upřímně zmatený. „Omlouvám se, Vaše Výsosti.“ Vzpamatoval se a pokusil se pokleknout, ale něco mu bránilo v pohybu.

Na tom nezáleží. Vše, na čem záleželo, sedělo před ním. Nedokázal od ní odtrhnout oči.

„Není lehké tě najít, Solonariwane,“ řekla Kaede.

„Už jen Solon.“

„Impérium tě potřebuje, Solonariwane. Nic po tobě nechci až − až na zplození dědice, a pokud pro svou milou chceš mít nachystané pokoje, nechám je připravit. Impérium tě potřebuje, Solone. Nejen kvůli tvé rodině. Potřebuje tebe. Já tě potřebuji.“ Vypadala tak děsivě křehká, jako by ji mohl zlomit nejmenší závan větru. „Toužím po tobě, Solone. Toužím po tobě stejně jako před dvanácti lety a chci tě jako dřív, ale nyní potřebuji i tvoji sílu, statečnost, tvou společnost, tvou…“

„Má lásko,“ přerušil ji Solon. „Máš to mít, Kaede. Miluji tě. Vždy jsem tě miloval.“

Rozzářila se stejně, jako když byla malá a on jí dal výjimečný dárek. „Chyběl jsi mi,“ řekla.

„I mně jsi chyběla,“ zašeptal se staženým hrdlem. „Obávám se, že ti nikdy nedokážu vysvětlit, proč jsem musel odejít…“

Přistoupila k němu a položila mu prst na rty. Její dotyk byl jako zásah bleskem. Srdce mu naráželo do žeber. Utápěl se v její vůni. Jeho oči nemohly na jejím těle najít místo, kde by se zastavily. Každá půvabná linka, každá křivka nebo odstín pleti ho odváděly o kus dál a dál.

Usmála se a položila mu ruku na tvář.

Och, bohové, jsem ztracen. Měla stejně nejistý, váhavý pohled jako ten den, kdy ho poprvé políbila a on z ní málem strhal šaty. Políbila ho a v jejích rtech nalezl celý svět. Začala zlehka, jen se ho dotýkala dokonale měkkými rty, a pak se k němu přisála. Byla agresivní, stejně jako tenkrát, jako by se v ní ode dne, kdy odešel, hromadila touha. Přitiskla se k němu. Zasténal.

Odtáhla se od něj, ztěžka dýchala, v očích divoký pohled. „Pojď do mé ložnice,“ vyzvala ho. „Přísahám, že tentokrát nás matka nevyruší.“

Udělala jeden dlouhý krok, pak se ohlédla přes rameno. Pokračovala několika menšími a vlnily se jí boky. Hříšně se usmála a stáhla cíp nagiky z ramene. Pokusil sejít za ní, ale sklouzl zpátky na své místo na podlaze.

Kaede odepnula zlatý opasek a ledabyle ho odhodila. Solon se vzpouzel, pokoušel se udělat alespoň krok. Něco mu bránilo dýchat.

„Už jdu,“ zasípal.

Zavrtěla se a nagika spadla na podlahu, hromádka modrého hedvábí. Její tělo jako by bylo jen z dokonalých křivek a vodopádu černých vlasů.

Zakašlal. Nemohl dýchat. Znovu se vrhl vpřed a nehodlal se vzdát.

Kaede stála v chodbě, usmívala se, světlo se mihotalo na jejím štíhlém těle, předlouhých nohách a úzkých kolnících. Vydrápal se zpátky na nohy a zapřel se proti provazům.

Proč se usmívá? Kaede by se nesmála, kdyby se před ní dusil.

Kaede by taková vůbec nebyla. Její manýry by byly jiné než u dívky, již znával, ale tyhle byly dokonale shodné, jen patřily starší tváři.

Žena, která deset let vládla jako královna, by neodhodila zábrany tak rychle. Byla vše, v co doufal a co si představoval − ale skutečná Kaede by se na něj rozzlobila.

Vize najednou zmizela a Solon se vrátil zpátky na hradby. Zíral přes okraj, smrtícímu pádu bránily jen provazy.

Muži kolem něj umírali strašlivou smrtí. Žaludek jednoho se nafoukl na trojnásobek obvyklé velikosti a on stále natahoval ruce do vzduchu jako by si do hrdla cpal jídlo. Další byl celý brunátný, ječel na někoho, kdo tu nebyl, ale slova už z něj dávno nevycházela. Přišel o hlas, a kdykoli zakašlal, od pusy mu odletovala krev, křičet však nepřestával. Další ječel: „Moje! Je to moje!“ a bušil rukama do zdi, jako by na něj útočila. Místo rukou měl krvavé pahýly, ale ani na okamžik se nezastavil. Další leželi na zemi, mrtví, nic nenapovídalo tomu, co je zabilo.

Mnozí z nich pozabíjeli sami sebe, ale některá těla byla ohořelá nebo roztrhaná magií. Hradby zrudly zamrzající krví. Zatímco byl v transu, vyvrátili bránu, kterou teď pochodovaly temné postavy a pobízely zubry táhnoucí obrovský vagón.

Byla to Khali. Solon o tom nepochyboval.

„Už se Dorian zbláznil?“ zeptal se ženský hlas. „Víš, ten malý dárek dostal ode mne.“

Solon se rozhlédl, ale zdroj hlasu nikde neviděl. Nebyl si jistý, jestli náhodou nepřichází z jeho vlastní hlavy. „Vlastně se úplně uzdravil.“

Zasmála se, byl to hluboký, hrdelní zvuk. „Takže je naživu.“

Solon by si nejraději jednu vrazil. Oni si mysleli, že je Dorian po smrti. Nebo si tím alespoň nebyli jistí. „Skončeme to,“ řekl Solon.

Zachichotala se. „V životě ti napovídali spoustu lží, Solonariwane. Lhali ti, když jsi vyrůstal. Lhali ti v Sho’cendi. Okrádali tě. Já se ti nechystám nabídnout žádnou moc, protože pravdou je, že ti ji nabídnout nemohu. Viry nepocházejí ode mne. Je to jen další lež. Přála bych si, aby tomu tak bylo. Pravdou ale je, že viry jsou přirozené a jsou neskutečně silnější než tvůj ubohý Talent. Pravdou je, že Dorianův talent byl slabý, než začal používat viry, a podívej se na něj, jak silný je teď.“

„Viry zotročují. Meisteři jsou jako opilci, co neustále vyhlížejí další pohár vína.“

„Ano, někteří ano. Ale faktem je, že někteří lidé pít neumí. Většina ano. Možná budeš jeden z těch, co ne, jako Dorian, ale na to bych nesázela. Dorian vždycky miloval své místo na výsluní, že ano? Líbilo se mu, když jsi k němu vzhlížel. Když k němu všichni vzhlíželi. A čím by byl bez své moci, bez zvláštního daru? Nesahal by ti ani po kotníky, Solone. Bez virů by žádné dary neměl a jeho Talent by byl nepatrný v porovnání s tvým. Kam by tě to dovedlo, kdybys přijal viry? I pokud bys je použil jen jednou, abys odemkl utajené Talenty, o nichž ani nevíš, že je máš? Co bys s takovou mocí udělal? Zaujal bys své místo na trůnu po boku Kaedy? Zaujal bys své místo v historii?“ Pokrčila rameny. „Netuším. Vlastně mě to nezajímá. Ale vy mágové jste tak ubozí. Vždyť ani nedokážete používat magii ve tmě. No vážně.“

„Lži. Všechno to jsou lži.“

„Vskutku? No, pak se drž své slabosti, svého ponížení. Ale pokud si to někdy rozmyslíš, Solonariwane, stačí udělat jen tohle. Ta moc tady je a čeká na tebe.“ Potom mu to ukázala. Bylo to prosté. Místo aby se natahoval ke slunci nebo zdroji světla, místo aby sahal do svého glore vyrden, stačilo se jen natáhnout ke Khali. Menší pootočení a bylo hotovo. Oceán moci, neustále napájený z desetitisíců zdrojů. Solon to celé nechápal, ale v obrysech to viděl. Každý Khalidořan se ráno a večer modlil. Modlitba neznamenala jen prázdná slova, bylo to kouzlo. Odčerpalo každému část glore vyrden do oceánu. A Khali z něj potom dávala těm, kdo si o to řekli, kolik potřebovali. V jádru to bylo prosté − magická daň.

Protože se rodilo mnoho lidí s glore vyrden, kteří postrádali schopnost naučit se ho vyjádřit, oblíbenci Khali budou mít vždy dostatek moci − a lidé se nikdy nedozví, že jsou okrádáni o část vitality. To sice neobjasňovalo viry, ale vysvětlovalo to, proč se khalidorské náboženství neustále zaměřuje na bolest a utrpení. Khali neměla zájem o samotné utrpení, ona potřebovala, aby její uctívači prožívali silné emoce. A právě intenzivní emoce umožňovaly lehce Talentovaným lidem používat glore vyrden. Mučení prostě bylo nejspolehlivější cestou, jak rozdmýchat emoce té správné síly. Nezáleželo na tom, jestli znechucení, odpor, strach, nenávist, rozkoš nebo potěšení pociťovali mučitelé, mučení nebo diváci, Khali je využila všechny.

„Mé Odevzdané duše si tě teď najdou a ty zemřeš,“ řekla mu Khali. „Svůj glore vyrden jsi už vyprázdnil, že ano?“

„Táhni.“

Zasmála se. „Och, ty jsi vážně úžasný. Myslím, že si tě nechám.“ Pak se její hlas vytratil a Solon se zhroutil na dláždění. Khali byla v Cenarii. Ursuulové vytvoří ferali a rebelové budou zmasakrováni. Veškerá jeho služba tady bude k ničemu. Vše, co se naučil, taky. Měl se před dvanácti lety vrátit domů na Seth. Selhal.

Otevřel oči a uviděl několik Odevzdaných duší, zachumlaných v těžkých černých pláštích, tváře jim zakrývaly jednoduché černé masky, jak se probírají mezi mrtvými na hradbách. Teď se jeden z nich zastavil, tasil meč a kohosi dorazil. Potom si meč otřel, aby mu kvůli krvi nezamrzl v pochvě.

Blížili se k němu. Nemohl nic dělat. Byl svázaný a obzor stěží zešedl. Žádné zbraně. Žádná magie. Jedinou cestou ven byly viry. I když to vypadalo jako sebevražda, alespoň jich vezme spoustu s sebou.

Možná by ji mohl přelstít. Pokud přežije − bylo tak trapné nechat se zabít vrahouny v kostýmech − mohl by bojovat s Khali. Nebyla nezranitelná. Nebyla to bohyně. Mluvil s ní. Rozuměl jí. Mohl s ní bojovat. Potřeboval k tomu jen trochu síly.

Solonovo srdce bušilo jako o závod. Přesně o tomhle Dorian mluvil, když říkal, že ho bude pokoušet. Solon si myslel, že pokušení ustalo, ale zbývalo tohle poslední. To nejtěžší. Dorian měl pravdu. Měl pravdu ve všem.

Bože… Pane, pokud tam jsi… pohrdám sebou za to, že se k tobě modlím teď, když už nemám co ztratit, ale do hajzlu, pokud mi tohle pomůžeš přežit…

Solonovu modlitbu přerušila těžká mrtvola, co na něj spadla. Solon otevřel ústa a zhluboka se nadechl. Právě se nadechoval, když mu krev z mrtvého těla natekla do úst. Byla hustá, měla kovovou pachuť.

Málem se pozvracel, když mu stékala po bradě, krku a skrz vousy, ale ztuhnul. Nedaleko zaslechl dusot kroků.

Odevzdané duše odtáhly tělo stranou, ale neodešly.

„Koukni na tohohle, Kaave,“ řekl jeden se silným khalidorským přízvukem.

„Další vřískal. Miluju, když to dělají,“ ozval se druhý. „Musel chlapy pořádně nasrat, co? Musel být jeden z prvních, když ho stihli takhle svázat.“

Přistoupil k Solonovi a naklonil se nad ním, Solon slyšel jeho dech syčící skrz masku. Muž vstal a kopl Solona do ledvin.

Projela jím bolest, ale nevydal jedinou hlásku. Muž kopl znovu. A znovu. Potřetí Solona zradilo tělo, když napjal svaly. Bylo příliš těžké ležet ochable.

„Ještě je živej,“ poznal muž. „Doraž ho.“

Srdce Solonovi vyskočilo až do krku. Skončil. Měl přijmout viry a zemřít v boji.

Počkej. Myšlenka byla tak klidná, prostá a jasná, až to vypadalo, že nepochází od něj.

Solon zůstal v klidu.

Až znovu uslyším ocel, tak… Nevěděl. Přijme viry? Pak ho dostane Khali.

Druhý muž zavrčel. „Kurva, zamrzl mi meč. Přísahal bych, že jsem si ho otřel.“

„Ach, zapomeň na to. Se vším tím krvácením a mrazem bude do pěti minut po něm. Kdyby se z pout dokázal dostat, udělal by to, jakmile Ona procházela.“

A pak odešli.

40.

Když se Vi probrala, měla pevně svázaná zápěstí, kotníky, lokty i kolena a první věc, kterou viděla, byla postarší žena s prošedivělými hnědými vlasy, otylou postavou a postojem člověka, jenž nikdy nenosil nic jiného než praktické boty. Měla kulatou vrásčitou tvář a pronikavé oči. Maja ji sledovala. Za Vi hořel oheň a malá hromádka nedaleko musela být Uly, svázaná a zabalená stejně jako ona.

„Di o pele!“ zaklela Vi. V puse měla roubík. Žádný malý roubík nebo šátek uvázaný kolem pusy, ale pořádný kus látky. Měla pocit, jako by maja obalila kapesníkem kámen, nacpala jí ho do pusy a potom jí ještě ovázala obličej koženými pásky, aby nemohla mluvit.

„Než začneme, Vi,“ řekla žena, „chci ti říct něco velice důležitého. Pokud se ti podaří utéct − k čemuž nedojde − neutíkej do lesa. Už jsi někdy slyšela o Temném lovci?“

Vi se zamračila, jak jen to šlo se zacpanou a napůl otevřenou pusou, ale pak usoudila, že nechat ženu mluvit ničemu neuškodí. Zavrtěla hlavou.

„Předpokládám, že to vysvětluje, proč jsi tak ochotně spěchala na smrt,“ řekla žena. „Jsem Sestra Ariel Wyant Sa’fastae. Temného lovce stvořil před nějakými šesti sty padesáti lety mág jménem Ezra, pravděpodobně nejtalentovanější mág, jaký kdy žil. Ezra byl ve válce temnoty na straně poražených. Byl jedním z nejvěrnějších generálů Jorsina Alkesta, ten typ muže, u kterého si myslíš, že dokáže cokoliv a všechno, co vytvořil, bylo grandiózní. Omlouvám se, grandiózní znamená, že to bylo úžasné.“

„Á im, o to amná,“ řekla Vi, přestože to byla lež.

„Cože? No nic. Ezra stvořil tvora, který dokázal vycítit magii a určité druhy nestvůr, jež jsou již vyhubené − krulové, ferozi, ferali, blaemirové a další − za což můžeš poděkovat bohu, ke kterému upíráš svou pověrčivost. Vytvořil dokonalého lovce a nedokázal ho ovládat. Ten utekl, když Ezra spal, a začal zabíjet všechny Talentované. Nakonec se utkali v bitvě − neví se však, co se přesně stalo, protože ji nikdo neviděl. Talentované děti v Torrasově Zátočině ale přestaly umírat a nikdo už nikdy neviděl ani Temného lovce, ani Ezru. Ať už však Ezra udělal cokoliv, Temného lovce nezabil. Jenom ho tu uvěznil. Asi deset stop od místa, kde jsem bohužel musela zabít tvého koně, je první zábrana. Ta tě označí, aby tě mohl zabít.

Každý magus, maja nebo meister, který se pokusil vstoupit do Ezrova lesa v posledních šesti stech letech, zemřel. Mocní mágové vyzbrojení mocnými artefakty zahynuli, jejich artefakty přilákaly další mágy a tak dále. Ať už se v Ezrově lese − i kdyby byl Temný lovec jen mýtus − děje cokoliv, nikdo se odtamtud nevrací.“ Sestra Ariel se odmlčela. Když pak začala mluvit znovu, měla veselý hlas. „A proto neutíkej na sever.“ Ariel se zamračila. „Musíš mě omluvit, pokud něco nedělám dobře. Nikdy dřív jsem nikoho neunesla − na rozdíl od tebe.“

Do prdele.

„Och ano, Ulyssandra mi o tobě všechno ochotně pověděla, wetboyi.“

Do prdele nadvakrát.

„Co se však toho týče, ty žádný wetboy nejsi. Nejsi ani wetgirl. Och, kdysi takové ženy opravdu existovaly, ale ty jsi maja uxtra kurrukulas, venkovský mág, divoký mág…“

„Di o pele! Di o pele!“ Vi se napjala proti svým poutům. Nepomohlo to.

„Och, ty mi nevěříš? Wetboy, Vi, dokonce i jeho ženská varianta, umí používat svůj Talent beze slov. Pokud jsi wetboy, proč neutečeš?“

Na tomhle světě nebylo nic, co by Vi nemohla vystát víc než bezmocnost. To ať se jí raději Hu hrabe ve vlasech. Ať si ji osedlá Bohokrál. Válela se na zemi, rozdírala si kůži o lana. Pokoušela se křičet. Cíp kapesníku se jí kvůli tomu dostal do krku. Dusila se a kašlala, na chvíli si myslela, že je to její smrt. Pak se znovu nadechla a ochabla.

Ariel se zamračila. „Tohle se mi vážně nelíbí. Doufám, že si to jednoho dne uvědomíš. Chystám se ti vytáhnout roubík, rozumíš? Nedostaneš se ode mě, ať s Talentem nebo bez něj, a musíš si to dřív nebo později připustit, abychom si spolu mohly všechno vyjasnit a ušetřit tě tak co nejvíc bolesti. Jelikož očekávám, že tvá první slova budou nadávky, lži nebo pokusy o použití magie, chtěla bych ti dřív, než se se mnou pokusíš bojovat, položit otázku.“

Vi tu ženu propalovala očima. Děvka. Jen ať jí roubík vyndá.

„Kdo byl ten výjimečně nadaný vürdmeister, který na tebe seslal to kouzlo?“

Myšlenky na útěk se vypařily. Byl to bluf. Musel to být bluf. Ale jaký?

Nyse. Co mi ten bastard udělal? To by bylo Bohokráli podobné, kdyby na ni seslal podělané kouzlo. Neměla tenkrát v trůnním sále divný pocit? Co když to nebyla jen její představivost?

„Protože tohle kouzlo je opravdu něco,“ pokračovala Sestra Ariel. „Studovala jsem ho posledních šest hodin, když jsi byla v bezvědomí, a stále nemohu přijít na to, co dělá. Vím ale, že je zabezpečené. A on − rozhodně nese známky mužské magie − ho velmi zajímavě ukotvil. Mezi Sestrami jsem považována za silnou. Jednu z těch silnějších magae, které oblékaly naše barvy v posledních padesáti letech. A přesto mi bylo hned jasné, že je na mě příliš silné, abych se ho pokoušela prolomit. Víš, jsou vlákna, která můžeš rozplést, a vlákna, jež musíš spálit − Fordaeanský uzel, chcešli tomu tak říkat − víš, co je to Fordaeanský uzel? Na tom nezáleží. Tohle kouzlo obsahuje oba druhy. Nástrahy mohou být rozpleteny. Ale ústřední vlákno se musí přerušit velice opatrně. I kdybych to mohla udělat sama, patrně bys skončila s trvalým mentálním postižením.“

„Nnn ga.“

„Cože? Och.“ Sestra Ariel dál seděla se zkříženýma nohama a něco zamumlala. Pouta z Viina obličeje odpadla. Vi vyplivla kapesník − ona do něj opravdu zabalila kámen, mrcha! − a vydechla. Nesáhla po svém Talentu. Zatím ne.

„A zbytek?“ zeptala se, kývla k ostatním poutům.

„Hmm. Promiň.“

„Je trochu problém mluvit, když ležím na boku.“

„To je pravda. Loovaeos.“

Viino tělo bylo vytaženo nahoru a opřeno o strom.

„Tak tohle je tvá návnada? Blufování o kouzlu, které ze mě nesundáš, pokud nepůjdeme do Kaple − odkud je náhodou nemožné utéct?“

„Tak to je.“

Vi stiskla rty. Byla to jen její představivost, nebo Ariel obklopovalo slabé světlo? „Je to docela dobrá návnada,“ připustila.

„Lepší, než nabízíme ostatním dívkám.“

„To vždycky holky unášíte?“

„Jak už jsem říkala, tohle je u mě poprvé. Většinou to únosem nekončí. Sestry, které mají na starosti nábor, umí být v mnoha ohledech přesvědčivé. Mě na podobnou práci shledaly příliš netaktní.“

Velké překvapení. „A jaká je obvyklá návnada?“ zeptala se Vi.

„Prostě být jako náborčí, které jsou obvykle překrásné, okouzlující, respektované a − téměř vždy − je po jejich.“

„A v čem je háček?“ zeptala se Vi.

„Och, stále pokračujeme v rybářských metaforách?“

„Cože?“ nechápala Vi.

„To nic. Háčkem je poddanství a dohled. Je to jako učednictví, sedm až deset let služby, než se staneš plnoprávnou Sestrou. Pak jsi svobodná.“

Vi už si užila učednictví dost na dalších deset životů. Odfrkla si. Jen mluv. Možná se tak dozvím, co potřebuji. „Tvrdila jsi, že nejsem pravý wetboy. Ale já umím všechny jejich triky.“

„Nemáš náhodou potíže s Objetím temnoty?“

„S čím?“

„S neviditelností. Tu nezvládneš, že ne?“

Jak o tom ví? „To je jen legenda. Vyhání ceny nahoru. Nikdo se neumí zneviditelnit.“

„Vidím, že jsi strávila spoustu času odnaučováním se věcí, o kterých sis myslela, že je znáš. Pravý wetboy se zneviditelnit dokáže. Ale mág ne. Tvůj Talent prakticky žije ve tvé kůži. Neviditelnost vyžaduje naprostou tělesnou připravenost, tak důkladnou, že cítíš, jak se světlo dotýká každého kousku tvé kůže. Víš, ty jsi něco trochu odlišného − vlastně to něco zakázali úmluvou starou sto třicet − hmm − třicet osm let. Alitaerané by byli, řekněme, hodně podráždění, kdybychom tě takhle vycvičily. Víš, když si osvojíš ještě pár věcí, staneš se bojovým mágem. Och, to Mluvčí způsobí pořádné bolení hlavy, úplně to vidím.“

„Naser si,“ odsekla Vi.

Sestra Ariel se předklonila a vrazila jí pohlavek. „Budeš mluvit slušně.“

„Naser si,“ zopakovala Vi monotónně.

„Pak si to vyjasněme rovnou,“ řekla Ariel a vstala. „Loovaeos uh braeos loovaeos graakos.“ Vi to zvedlo na nohy. Pouta jí spadla. Z batohu vylétla dýka a spadla jí k nohám.

Vi po dýce nesáhla. Nezdržovala se s ní. Zaklela a vložila Talent do titánského úderu do žaludku Sestry Ariel.

Síla úderu srazila postarší ženu k zemi. Přelétla přes oheň a kutálela se na druhé straně po zemi. Vi se nepohnula. Ani se nesnažila utéct. Dívala se na svou skloněnou ruku.

Jako by praštila do oceli. Z kůže jí trčely kosti. Z kloubů prstů měla krvavou kaši. Zápěstí zlomené. Obě kosti v předloktí praskly. Jedna z nich zespodu tlačila na kůži, hrozilo, že ji propíchne.

Sestra Ariel vstala a zatřásla plandavými šaty. Prach zmizel. Odfrkla si a podívala se na Vi, která si držela paži.

„Měla bys nejdřív zesílit své kosti, než udeříš pomocí Talentu.“

„Udělala jsem to,“ hlesla Vi. Upadala do šoku. Posadila se − nebo se možná sesula.

„Pak bys neměla bít chráněnou maju.“ Ariel udělala „tststs“, když se podívala na Viinu zničenou paži. „Zdá se, že máš víc Talentu, než se zdá. Není čeho se bát, to je běžné. Víme, jak se s tím vypořádat. Pravdou je, Vi, že tvá tělesná magie je netrénovaná a proti školené Sestře nic nezmůže. Mohla bys být o tolik lepší. Víš alespoň, jak se uzdravit?“

Vi se třásla. Otupěle se dívala před sebe.

„No, pokud chceš svou ruku ještě někdy použít, můžu ji vyléčit. Bude to ale bolet a já jsem pomalá.“

Vi jí ruku beze slova nabídla.

„Jen chvilku, musím Uly zacpat uši. Tvůj křik by ji jinak vzbudil.“

„Já nebudu − nebudu křičet,“ slibovala Vi.

Nakonec se to ukázalo jako lež.

* * *

Logan ztuhnul. Jindy by mohl zkusit postavit novou věž, až Gorkhy odejde, věděl však, že na další pokus už v sobě nenajde dost síly.

„Co se to tam dole děje?“ chtěl vědět Gorkhy.

Cože? Byli jsme potichu. Jak mohl něco slyšet?

Logan se přimáčkl ke zdi, jak jen to šlo, a když vzhlédl, viděl Fina a na jeho ramenou usazenou Lilly, jak udělali totéž.

Světlo louče zešikma pronikalo mříží, jak Gorkhy udělal pár posledních kroků. Lilly teď byla jen pár stop od jeho bot. Kvůli příkrým stěnám Díry však na ni světlo nemohlo dopadnout, dokud Gorkhy nepřijde blíž.

Slyšeli, jak Gorkhy začenichal, a světlo louče se naklonilo dopředu. Proklel je. „Zvířata. Smrdíte hůř než obvykle.“ Bože, on cítil Lilly. „Proč se někdy neumyjete?“

Tohle mohlo chvíli trvat. Když měl špatný den, tak na ně močil. Logan se třásl slabostí a vztekem. Gorkhy k tomu neměl jediný důvod. Nechápal ho. Strážce jejich týráním nic nezískal, ale přesto to dělal a užíval si to.

Táhni. Prostě odtáhni pryč.

„Co se to tam dole děje?“ zopakoval Gorkhy. „Slyšel jsem nějaký zvuky. Co tam děláte?“

Pochodeň se znovu posunula, světlo dopadlo nebezpečně blízko Lilly. Gorkhy obcházel mříž, zvedal pochodeň a snažil se nahlédnout co nejdál do Díry. Pohyboval se proti směru hodinových ručiček, zpočátku se jim vzdaloval.

Díráci zamrzli na svých místech. Nikdo z nich neklel, nehádal se a nemluvil, nedělali vůbec nic. Byla to naprostá odevzdanost. Pohnula se jen Natassa, odtáhla se od Logana.

Světlo proniklo mříží a osvítilo celou Lillyinu hlavu.

„TÁHNI DO PEKEL, GORKHY!“ zaječela Natassa.

Pochodeň se od Lilly okamžitě vzdálila. „Kdo to… ach, moje malá holčička. Jsi to ty?“

„Vidíš moji tvář, Gorkhy?“ zeptala se ho Natassa. Chytrá holka. „Tohle je poslední věc, kterou uvidíš, protože tě zabiju.“

Gorkhy se zachechtal. „Ty máš ale prořízlou pusinku, co? To už jsi mi ukázala před tím, než jsem tě poslal sem dolů, ne?“ Znovu se zachechtal.

„Vyliž mi!“

„I na to tenkrát přišlo, haha! Byla jsi nejžhavější kočička za posledních pár let. Už jsi ostatní chlapce nechala ochutnat? Ale já byl první. Na svého prvního nikdy nezapomeneš. Nikdy na mě nezapomeneš, co?“ Znovu se zasmál.

Logan obdivoval Natassinu odvahu. Provokovala muže, který ji znásilnil, jen aby jim pomohla.

„Jak se s tím srovnala Lilly? Vsadím se, že všichni chlapi raději píchají tebe než tu starou couru. Jak se vede, Lilly? Rozpoutala se vám dole divoká soutěž? Kde jsi, Lilly?“ Znovu se přesunul, pátral dole po Lilly.

„Shodila jsem tu děvku do Díry,“ křikla Natassa.

Logan se třásl tak silně, že stěží stál.

„No nekecej? Ty jsi mi ale malá divoká kočička, co? Vsadím se, že jsi svedla i našeho malého ctnostného Krále, co? Už jsi ji vojel, Králi? Vím, že Lilly na tebe byla moc prašivá, ale tohle je fajnový masíčko, co, Králi? Kde jsi?“

Na druhé straně Tatts do ruky řekl: „Polib mi.“ Tlumené to znělo skoro jako Logan. Vysokého muže najednou prostoupil příval vřelých pocitů k Dírákům. Bohové, oni všichni spolupracují, a spolu se taky dostanou ven.

Gorkhy se zasmál. „No dobrá, trocha srandy neuškodí. Dejte mi vědět, až dostanete hlad. Dneska jsem dostal flák masa navíc a jsem tak přecpaný, že už se asi k dalšímu soustu nepřemůžu.“

Loganovi už nezbývala žádná síla. Chtělo se mu křičet, tělo měl strašně zesláblé. Už ani necítil, že stojí. Věděl jen, že pokud se pokusí pohnout, zhroutí se. Tělo mu poléval studený pot. Pohled se mu rozmazával.

O chvíli později zaslechl Logan trhané dýchání a vzdechy úlevy.

„Je pryč,“ řekl někdo. Byla to Natassa. Znovu stála vedle Logana a oči měla plné slz radosti. „Jenom to vydrž, Logane. Jsme blízko.“

Něco hlasitě zarachotilo o mříž.

„Co to děláš?“ sykl Fin. „Lilly, co to sakra…“

„Já se toho ani nedotkla! Přísahám!“

„Všichni dolů!“ křikl Logan.

Ale bylo příliš pozdě. Běžící nohy už se blížily a za chvílí se nad mříží objevil Gorkhy a svítil přímo na Lilly, Fina a Logana. S nečekanou rychlostí praštil Lilly do tváře rukojetí kopí. Všichni popadali na zem.

I když ho zasypávala těla a tiskla ho k nakloněné kamenné podlaze, uviděl Logan svůj poklad − klíč, který měsíce schovával − vyletět Lilly z ruky. Zazvonil, když se odrazil od kamení, zaleskl se v pronikavém světle louče − a spadl přímo do propasti.

Všichni k tomu klíči upínali naděje a sny. Když zmizel v Díře, stáhl je s sebou.

Vteřina křehkého míru pominula. Pak jednoho Díráka po druhém pevně sevřela nová realita − která byl stejná jako stará, než se dozvěděli o existenci klíče. Fin někoho tloukl − musela to být Lilly, protože když vstal, měl zpátky své lano. Potom udeřil Logana přímo do obličeje.

Logan ho nedokázal zastavit. Fin byl příliš silný, zatímco Logan už vyplýtval veškerou sílu. Bezvládně se svalil.

Ozvalo se nelidské zavrčení. Na Fina dopadl mohutný stín a odhodil ho stranou. Dopadl na okraj Díry.

Byl to Skřípal, krčil se nad Loganem a cenil zuby.

Fin se po čtyřech odtáhl. Když ho Skřípal dál nesledoval, pomalu se postavil.

Logan se pokusil posadit, ale tělo ho odmítalo poslechnout. Nedokázal se ani hnout. Svět se mu točil před očima.

„Tu novou děvku si zamlouvám jako první,“ zaslechl Fina.

Bohové budiž milosrdní.

„Budeš první, kdo zemře, ty hajzle!“ ječela Natassa. Třásla se, nůž držela před sebou, jako by nevěděla, co si s ním počít.

Díráci − zasraná zvířata! − ji obklíčili ze tří stran. Stáhla se k okraji Díry, máchala naprázdno nožem.

Nad nimi se smál Gorkhy: „Sladké masíčko, chlapci, sladké masíčko!“

„Ne,“ zašeptal Logan. „Ne. Skřípale, zachraň ji. Zachraň ji, prosím.“

Skřípal se nepohnul. Stále vrčel, držel ostatní od Logana.

Natassa si toho všimla. Kdyby se dostala na Loganovu stranu Díry, nechali by ji na pokoji, protože se báli Skřípala. Ale Fin to pochopil taky. Uvolnil smyčku lasa.

„Můžeme to udělat po dobrém, nebo po zlém,“ řekl Fin a mlaskl krvavými rty.

Natassa se na něj podívala, její oči se upnuly k lasu v jeho ruce, jako by úplně zapomněla na dýku. Ohlédla se přes Díru a střetla se s Loganovým pohledem.

„Je mi to líto, Logane,“ řekla. Pak udělala krok do propasti.

Díráci zavřeštěli, když jim zmizela z dohledu.

„Zavřete huby a poslouchejte!“ zaječel Gorkhy. „Někdy zaslechnete, jak narazí na dno!“

A ti bastardi, ta zvířata, ta monstra, zmlkli a poslouchali v naději, že zaslechnou tělo, jak naráží na kameny dole. Bylo příliš pozdě. Díráci bručeli obvyklé kletby o ztraceném mase a dívali se po Lilly. Loganovy slzy byly stejně horké jako jeho horečka.

„A kdo je kurva ten Logan?“ křikl Gorkhy. „Králi, to mluvila o tobě?“

Logan zavřel oči. Co na tom teď záleželo?