32.

Tři dny cesty severně od Kopců stříbrného medvěda Kylar přijel do městečka jménem Torrasova Zátočina. Hnal se šest dní, zastavoval se jen krátce, aby si koně odpočinuli, od natřásání v sedle ho bolelo celé tělo. Torrasova Zátočina se rozkládala v půli cesty do Cenarie, na úpatí Fasmerských hor u Forglinova průsmyku. Koně si potřebovali odpočinout a on na tom byl stejně. Jižně od města se dokonce musel podrobit prohlídce na stanovišti Lae’knaughtu, jestli není mág. Očividně ani královna Waeddrynu neměla dost vůle nebo moci, aby Lae’knaught vyhnala.

Požádal farmáře, ať ho nasměruje do městského hostince, a brzy seděl v teplé budově provoněné masovými pirohy a čerstvou pálenkou. Většina hospod páchla zvětralým pivem a potem, ale lidé v severním Waeddrynu byli úzkostně čistotní. Na zahradách nerostl plevel, na plotech ani stopa po hnilobě, dokonce ani děti nebyly skoro vůbec špinavé. Tito prostí lidé byli pyšní na svou práci a jejich zaměření na každou maličkost bylo neskutečné. Tady by to zapůsobilo i na Durza. Vskutku dokonalé místo k odpočinku.

Kylar vešel do jídelny a objednal si tolik jídla, až hospodská povytáhla obočí. Seděl sám. Nohy ho bolely a zadek trpěl. Kéž by v nejbližší době neviděl žádného koně. Zavřel oči a povzdechl si, jen kvůli nebeské vůni, která přicházela z kuchyně, rovnou nezamířil do postele.

Muži z vesnice procházeli dubovými dveřmi, aby si dali pintu se svými přáteli, než se vydají domů, zjevně šlo o nějaký noční rituál. Kylar si mužů a jejich pátravých pohledů nevšímal. Oči otevřel, až když před něj obtloustlá přátelská padesátnice postavila dva ohromné masové pirohy spolu s působivým džbánkem pálenky.

„Myslím, že pálenku paní Zoralaty shledáte stejně chutnou jako její pirohy,“ řekla žena. „Mohu se připojit?“

Kylar zívnul. „Och, omlouvám se. Jistě. Já jsem Kylar Stern.“

„A co děláte, pane Sterne?“ zeptala se žena a posadila se.

„Já jsem… ehm… de facto voják.“ Znovu zívnul. Na tohle už začínal být příliš starý. Napadlo ho, že by mohl říct: „Já jsem wetboy,“ jen aby viděl, jak bude stařena reagovat.

„Čí voják?“

„Kdo jste?“ zeptal se.

„Odpovězte na mou otázku a já odpovím na vaši,“ řekla, jako by mluvila se vzpurným dítětem.

No dobře. „Z Cenarie.“

„Měla jsem dojem, že ta země už neexistuje,“ podotkla.

„Opravdu?“

„Surovci z Khalidoru. Meisteři. Bohokrál. Dobyvatel. Znásilňování. Drancování. Vláda železné pěsti. Říká vám to něco?“

„Hádám, že někoho by to mohlo odradit,“ řekl Kylar. Usmál se a zavrtěl nad sebou hlavou.

„Vás se musí bát spousta lidí, že ano, Kylare Sterne?“

„Jak že se to jmenujete?“ zeptal se.

„Ariel Wyant Sa’fastae. Můžete mi říkat Sestra Ariel.“

Veškeré známky únavy okamžitě zmizely. Kylar se uvnitř sebe dotkl ka’kari, aby se ujistil, že ho může okamžitě vyvolat.

Sestra Ariel mrkla. To jen kvůli jeho napjatým svalům, nebo si něčeho všimla?

„Domníval jsem se, že tahle část světa je pro lidi jako vy dost nebezpečná,“ poznamenal Kylar. Nedokázal si na ten příběh vzpomenout, ale pamatoval si, že Torrasovu Zátočinu a mrtvé mágy něco spojuje.

„Ano,“ připustila. „Jedna z našich mladších bláhových Sester tady zmizela. Přišla jsem se po ní podívat.“

„Temný lovec,“ řekl Kylar, konečně si vzpomněl.

Hovory u stolů kolem nich ustaly. Ke Kylarovi se obrátily zamračené tváře. Z jejich výrazů poznal, že tohle téma sice není tabu, ale i tak je dost nezdvořilé o něm začínat. „Omlouvám se,“ zamumlal a vrhl se na piroh.

Sestra Ariel ho tiše sledovala, jak jí. Pocítil bodnutí podezření, zajímalo ho, co by na to řekl Durzo, kdyby věděl, že Kylar jí jídlo naservírované majou, ale dvakrát už zemřel − možná třikrát − a žil dál, tak sakra co? Kromě toho pirohy byly výborné a kořalka ještě lepší.

Nebylo to poprvé, co uvažoval, jestli to Durzo vnímal stejně. Žil celá století, ale byl také nesmrtelný? Musel být. Přesto život nikdy neriskoval. Bylo to tím, že v době, kdy ho Kylar znal, ho opustilo ka’kari? Kylar někdy uvažoval, jestli existuje odvrácená strana jeho moci. Může žít stovky let. Nemůžou ho zabít. Ale nesmrtelný si nepřipadal. Ani neměl pocit moci, o kterém si jako chlapec myslel, že přijde, až se stane wetboyem. Teď byl wetboy, víc než wetboy, a přesto si stále připadal jako Kylar. Stále byl Azoth, bezradné vystrašené dítě.

„Neviděla jste tudy projíždět krásnou ženu, Sestro?“ zeptal se. Vi věděla, kde Kylar bydlí. Řekne to Bohokráli a ten zničí všechno a všechny, které Kylar miloval. Takhle to chodilo.

„Ne. Proč?“

„Pokud ji uvidíte,“ řekl, „zabijte ji.“

„Proč? Je to vaše žena?“ zeptala se s úšklebkem Ariel.

Věnoval jí nečitelný pohled. „Za tolik nenávisti Bohu nestojím. Je to vražedkyně.“

„Takže nejste voják, ale lovec lidí.“

„Já ji nelovím. Kéž bych na to měl čas. Ale mohla by tudy projet.“

„Co je tak důležitého, že se kvůli tomu vzdáte spravedlnosti?“ zeptala se.

„Nic,“ odpověděl bez přemýšlení. „Ale jsou jiná místa, kde spravedlnost odpírali příliš dlouho.“

„Kde?“ chtěla vědět.

„Postačí, když řeknu, že plním úkol pro krále.“

„V Cenarii žádný král není, jen Bohokrál.“

„Zatím tu není.“

Pozvedla obočí. „Není muž, který by mohl sjednotit Cenarii, zvláště ne proti Bohokráli. Možná Terah Graesinová, ale tu můžeme stěží nazývat mužem, že ano?“

Usmál se. „Vy Sestry si rády myslíte, že dokážete pochopit úplně všechno, co?“

„Víte, že jste rozčilující mladý ignorant?“

„Jen natolik jako vy víte, že jste otravná stará bába.“

„Opravdu věříte, že bych pro vás zabila mladou ženu?“

„Nepředpokládám, že byste to udělala. Odpusťte, ale jsem unavený. Zapomněl jsem, že Serafina ruka sahá za slonovinové síně, jen když chce něco přitáhnout.“

Stiskla rty do tenké linky. „Mladý muži, drzost nesnáším právě dobře.“

„Poddáváte se otravě mocí, Sestro. Ráda se díváte, když lidi skáčí, jak pískáte.“ Drze pozvedl obočí, bavil se. „Postrašte mě.“

Byla velice klidná. „Další pokušení moci,“ řekla, „je ničit ty, co vás obtěžují. Vy, Kylare Sterne, mě pokoušíte.“

Vybral si tu chvíli k zívnutí. Nebyl unavený, ale nemohl najít lepší příležitost. Zrudla. „Říká se, že stáří je druhé dětství, Sestro. Mimoto, ve chvíli, kdy se uchýlíte ke své moci, vás zabiji.“ Bohové, já nemůžu přestat. Opravdu se chystám znepřátelil si polovinu mágů světa, protože mě dráždí jedna stará žena?

Místo aby se rozčílila ještě víc, rozhostil se Sestře Ariel ve tváři zamyšlený výraz. „Vy dokážete poznat chvíli, kdy sáhnu po své moci?“

Tak daleko to zajít nechat nechtěl. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit,“ řekl. „Ale bylo by dost otravné zbavovat se vaší mrtvoly a zakrývat stopy. Zvláště se všemi svědky kolem.“

„Jak byste zakryl svoje stopy?“ zeptala se.

„Ale no tak. Jsme v Torrasově Zátočině. Kolik z mágů, které tady ‚zabil Temný lovec‘, opravdu zabil Temný lovec? Nebuďte naivní. Ta věc pravděpodobně ani neexistuje.“

Zamračila, poznal na ní, že o tom takhle nikdy nepřemýšlela. No, byla maja. Samozřejmě nemohla myslet jako wetboy. „No dobře,“ řekla. „Ale v jedné věci se mýlíte. On existuje.“

„Jak to můžete vědět, když každý, kdo vejde do lesa, zemře?“

„Vy jste říkal, že to víte, mladý muži. Je způsob, jak dokázat, že jsme všechny jen bláznivé.“

„Jít do lesa?“ zeptal se.

„Nebyl byste první, kdo to zkusil.“

„Byl bych první, kdo uspěl.“

„Příšerně se chvástáte věcmi, které byste udělal, kdybyste měl čas.“

„No budiž, Sestro Ariel. Udělám to − v den, kdy bude mít Cenarie krále. Omluvíte mě teď?“

„Jen chvilku,“ řekla a vstala. „Chystám se použít svou moc, ale přísahám při Bílé Seraf, že vás se jí nedotknu. Pokud mě musíte zabít, nebudu vám v tom bránit.“

Nečekala na jeho odpověď. Viděl, jak ji obklopila bledá duhová aura. Rychle přecházela mezi všemi barvami duhy v předem daném pořadí, i když některé barvy vypadaly výrazněji než ostatní. Označovalo to její sílu v různých oblastech magie? Připravil ka’kari, aby pohltilo jakoukoliv magii, kterou po něm vrhne − doufal, že si dobře pamatuje, co udělal posledně, ale nebyl si tím jistý − ale nenapadl ji.

Aura se nehýbala. Sestra Ariel Wyantová se jen lehce nadechla. Aura zmizela. Pokývala hlavou, jako by ji to uspokojilo. „Psům připadáte divný, že ano?“

„Cože?“ zeptal se. Byla to pravda, ale nikdy o tom nepřemýšlel.

„To mi spíš můžete říct vy,“ řekla. „Proč z vás po všech těch dnech zběsilé jízdy necítím pot, špínu nebo koně? Vážně, necítím z vás vůbec nic.“

„Máte živou představivost,“ řekl a odtáhl se. „Sbohem, Sestro.“

„Dokud se znovu nesetkáme, Kylare Sterne.“

33.

Máma K. stála na plošině a přihlížela dění dole ve skladišti. Agonovi psi, jak si sami říkali, cvičili pod jeho bedlivým dohledem. Jednotka se smrskla na sto mužů a Máma K. si byla jistá, že její existence už je všeobecně známá. „Myslíš, že jsou připraveni?“ zeptala se Agona, když se s pomocí hole vybelhal do schodů.

„Když budou trénovat ještě víc, zlepší se. V bitvě se zlepší ještě rychleji. Ale to bude stát životy,“ řekl.

„A tvoji lovci čarodějů?“

„Nejsou to žádní Ymmurijci. Ymmuri dokáže muže prošpikovat šípy na sto kroků, zatímco od něj tryskem jede pryč. Nejlepší, v co můžu doufat, je deset mužů, co dojdou do dostatečné vzdálenosti, zastaví se, vystřelí a pohnou se dřív, než je dostane ohnivá koule. Mí lovci nejsou hodni luků, které nosí − ale je na ně sakra lepší pohled než na ostatní, co tu máme.“

Máma K. se usmála. Agon schopnosti svých mužů podhodnocoval. Viděla je střílet.

„Co tvoje prodejné holky?“ zeptal se Agon. „Tahle mise bude stát životy. Jsou na to připravené?“ Stál blízko ní, dívali se, jak muži dole cvičí.

„Nadchlo by tě, kdybys viděl jejich tváře, Brante. Jako bych jim vrátila duše. Ony uvnitř umíraly a teď se probraly k životu, všechny najednou.“

„Zatím žádné zprávy od Jarla?“ Máma K. v Agonově hlase vycítila nervozitu. Navzdory všem sporům se Agon o mladíka bál.

„Neměly by. Ještě ne.“ Položila ruku na opěradlo a náhodou se otřela o jeho prsty.

Brant se podíval na její ruku, pak do jejích očí a nakonec rychle uhnul pohledem.

Cukla sebou a odtáhla ruku stranou. Před dvaceti lety byl Agon arogantní, ale ne nepříjemný, jen plný mladické sebedůvěry, že dokáže cokoliv udělat lépe než všichni ostatní. Ale to už pominulo, nahradilo to střízlivé pochopení vlastních silných a slabých stránek. Byl muž, kterého zakalila léta. Gwinvere znala takové, které zničily jejich ženy. Malicherné ženy, jež tak dlouho podkopávaly sebedůvěru svých mužů, až si přestávali věřit. Díky těmto ženám Máma K. zbohatla. Znala muže s dokonalými ženami, kteří byli jejími pravidelnými zákazníky, muže závislé na nevěstincích, stejně jako byli jiní závislí na víně, ale většinou obchodovala s muži, kteří se zoufale chtěli cítit mužně, silně, vznešeně a jako dobří milenci.

Byla to jedna z mnoha ironií jejího podnikání, že si muži pro tohle chodili do bordelu.

Muži, věřila Máma K., jsou příliš jednoduší, aby byli skutečně v bezpečí před pokušeními veřejného domu. Bylo její prací zajistit pestrost těchto pokušení, a ona v tom byla dobrá. Její podniky nebyly jen nevěstince. Měla místnosti pro schůzky, kuřárny, honosné salónky a ženy zběhlé ve všech tématech, které muži milovali. Jídlo a pití měla vždy lepší než konkurenti a za nižší ceny. A do nejlepších podniků přivedla šéfkuchaře a sommeliery z celého Midcyru. Jako majitelka restaurací by zkrachovala. Stravovací část jejího podnikání byla každý rok ve ztrátě. Ale muži, kteří se přišli najíst, v jejích domech zůstávali a utráceli peníze i jinak.

Těch pár Brantů Agonů tohoto světa s jejími děvčaty nespalo ze dvou důvodů − byli doma šťastní a nikdy neprošli dveřmi jejích podniků. Byla si jistá, že jiní by se za to Brantovi vysmáli. Muži, co do nevěstinců nechodili pravidelně, byli vždycky uráženi těmi, co tak činili.

Brant měl své přesvědčení, svou čest. Připomínal jí Durza.

Ta myšlenka byla jako kopí vražené do žaludku. Durzo byl mrtvý tři měsíce. Bohové, jak moc jí chyběl! Byla do Durza beznadějně zamilovaná. Durzo byl jediný muž v jejím životě, který ji kdy chápal. Příliš se bála a nenechala jejich lásku vyrůst. Byla zbabělec. Upírala jejich vztahu upřímnost a ten zakrněl jako květina zasazená do mělkého květináče. Durzo byl otcem jejího dítěte. Zjistil to jen pár dní před svou smrtí.

Mámě K teď bylo padesát, skoro jednapadesát. Čas k ní byl laskavý, alespoň to tak většinu dní vypadalo. Obvykle působila o patnáct let mladší než ve skutečnosti. No dobře, nejméně o deset. Byla přesvědčená, že kdyby to zkusila, mohla by Branta znovu svést.

Jednou děvka, vždycky děvka, co, Gwin? Dříve pohrdala starými ženami, které se prsty s nalakovanými nehty natahovaly za ztraceným mládím. Teď byla jednou z nich. Něco v ní chtělo Branta svést, jen aby si dokázala, že to stále umí. Uplynulo už několik let, co si do postele pozvala muže. Přestože to tisíckrát byla jen práce, byly chvíle, kdy svého milence měla ráda nebo ho obdivovala. A pak tu byl Durzo. Tu noc, kdy zplodili Uly, byl tak sjetý muchomůrkami, že jako milenec nestál za nic, ale sdílet postel s mužem, kterého milovala, ji stejně naplnilo až po okraj. Byla tak zasažená láskou a smutkem, že při milování plakala. I když byl zdrogovaný, Durzo se zarazil a zeptal se, jestli jí neublížil. Poté musela použít veškeré své schopnosti, aby ho dovedla k vyvrcholení. Durzo byl něžný muž, když si přišel pro své potěšení.

Teď jejich dítě vychovával Kylar s Elene. Tohle byl jediný podvod, kterého nelitovala. Uly se u těch dvou bude mít dobře.

Podvody už ji unavovaly. Byla unavená tím, že stále jen bere a nic nedává. Nechtěla Branta svést. Věděla, že po ní touží a jeho žena je asi po smrti. Asi, ale ne určitě. Nevěděl to. A možná se to nikdy nedozví. Jak dlouho bude muž jako Brant Agon čekat na ženu, kterou miluje?

Věčně. Takový muž on je.

Před nějakými třiceti lety se setkali na večírku, byla to její první návštěva v domě šlechtice. Okamžitě se do ní zamiloval a ona mu dovolila, ať se jí dvoří, nikdy mu neřekla, co dělá a kdo je. Byl galantní a sebejistý, byl odhodlaný zanechat za sebou na tomhle světě nějakou stopu, a přesto byl tak roztomile opatrný, když se jí dvořil, o polibek ji nepožádal celý měsíc.

Dopřála mu jeho představy. Vzal by si ji a odvedl od všech hrůz, které tak zoufale chtěla nechat za sebou? Zatím moc vznešených klientů neměla. Bylo by to možné?

Tu noc, kdy se poprvé políbili, jí jeden šlechtic řekl, že je nejsladší nevěstka, jakou kdy měl. Brant to zaslechl, okamžitě muže vyzval na souboj a zabil ho. Gwinvere utekla. Následující den se Brant dozvěděl pravdu. Zapsal se do armády a chtěl se nechat čestně zabít v bojích na ceuranské hranici.

Ale Brant Agon byl příliš schopný muž, než aby zemřel. Po čase a navzdory tomu, jak nesnášel patolízalství a politikaření, ho pro jeho zásluhy začali povyšovat. Vzal si prostou ženu z obchodnické rodiny. Podle všeho šlo o šťastné manželství.

„Jak dlouho bude trvat, než všechno připravíme?“ zeptala se. Doufala, že Brantovo pobláznění pominulo. Mohla by mu pomoci vyhnout se pravdě. Alespoň v tom byla dobrá.

„Gwin?“

Otočila se a podívala se mu do očí, masku nasazenou, oči chladné „Ano?“

Dlouze vydechl. „Miloval jsem tě celé roky, Gwin, dokonce i po tvé…“

„Po mé zradě?“

„Tvé indiskrétnosti. Bylo ti kolik? Šestnáct, sedmnáct? Oklamala jsi sama sebe a já si myslím, že jsi kvůli tomu trpěla víc než já.“

Odfrkla si.

„Bez ohledu na to,“ pokračoval, „k tobě nechovám žádnou zášť. Jsi překrásná žena, Gwin. Mnohem krásnější, než kdy byla má Liza. Jsi tak dokonalá, až mám pocit, že musím běžet, abych s tebou držel krok. S Lizou to cítím spíš naopak. Ty… hluboce jsi na mě zapůsobila.“

„Ale,“ řekla.

„Ano. Ale,“ povzdechl si. „Já miluji Lizu a ona navzdory všem zkouškám miluje mne a zaslouží si, abych jí dal vše, co mám. Ať už ke mně chováš nějakou náklonnost, nebo ne, zatímco já doufám, že je Liza stále naživu, žádám tě − prosím − abys mi pomohla zachovat jí věrnost.“

„Vybral sis těžkou cestu,“ podotkla.

„Ne cestu, bitvu. Život je někdy bojiště. Musíme dělat to, o čem víme, že je potřeba udělat, ne to, co bychom chtěli.“

Gwinvere si povzdechla a najednou se cítila lehčí. Vyhýbat se Brantovu svádění by mohlo skončit vyhýbáním se Brantovi a ona s ním potřebovala úzce spolupracovat. Je upřímnost tak snadná? Mohla jsem prostě říct: „Durzo, miluji tě, ale bojím se, že mě zničíš.“ Brant jí právě nabídl svou slabou stránku, přiznal, jak na něj působí, a přesto jí nepřipadal slabší, naopak v jejích očích zesílil. Jak je to možné? Je pravda tak mocná?

Pak přísahala, ve svém srdci, že toho muže nebude pokoušet, jen aby ukojila svou ješitnost. Ani hlasem, ani náhodnými doteky, ani oblečením, odloží všechny zbraně ze svého arzenálu. Po tom rozhodnutí se cítila podivně… čestně. „Děkuji ti,“ řekla. Přátelsky se usmála. „Jak dlouho budou trvat přípravy?“

„Tři dny,“ řekl Brant.

„A potom necháme noc zrudnout.“

34.

Dorian se zapotácel. Solon upustil dva vaky s pěti sty mincemi, které přinesl, a proroka zachytil. Zprvu nechápal, co mu Dorian říká.

„O čem to mluvíš?“

Dorian odstrčil Solonovu pevnou paži stranou. Natáhl si plášť a připnul si opasek s mečem, potom zvedl dva páry pout. „Tudy,“ řekl, vzal jeden z vaků a zamířil ulicí za hradby.

Zem lemující hradby byla kamenitá, neúrodná půda. Do sto padesáti yardů vymýtili všechny stromy, a přestože byla silnice dost široká, aby tu vedle sebe prošlo dvacet mužů, byla rozježděná a plná děr, jak spousta bot a vozů přešla po zemi, kde se střídala hlína a pevná skála.

„Khali přichází,“ řekl Dorian, než se ho mohl Solon znovu zeptat, co se děje. „Vzdal jsem se prorockého daru pro případ, že by mě zajala.“

Solon na to nedokázal nic říct.

Dorian se zastavil pod černým dubem, který rostl na převisu nad cestou. „Je tady. Necelou půl míli odsud.“ Dorian nespouštěl oči ze stromu. „Musím jít. Ujisti se, že šlapeš jenom na kameny. Pokud uvidí stopy, najdou mě.“

Solon se nepohnul. Dorian se nakonec přece jen zbláznil. Jindy se to zdálo být tak jasné, když byl naprosto nehybný, ale teď vypadal jako zcela při smyslech. „No tak, Doriane,“ řekl Solon. „Vraťme se za hradby. Můžeme si o tom promluvit ráno.“

„Ráno tu žádné hradby nebudou. Khali zaútočí o hodině čarodějů. To ti dává pět hodin, abys odtud všechny dostal.“ Dorian se vytáhl na kamennou římsu. „Hoď mi pytle.“

„Khali, Doriane? Je to mýtus. Chceš mi snad tvrdit, že půl míle odsud je bohyně?“

„Žádná bohyně. Možná jeden ze vzbouřených andělů vyhnaných z nebes na zem, aby po ní kráčeli až do konce všech dní.“

„Jasně. Předpokládám, že s sebou přivede i draka. Můžeme si o tom promluvit…“

„Draci se andělům vyhýbají,“ řekl Dorian. Tvář mu pokřivilo zklamání. „Chystáš se mě opustit právě teď, když tě potřebuji? Lhal jsem ti někdy? I Curoch jsi považoval za mýtus, než jsme ho našli. Potřebuji tě. Až Khali projde přes hradby, ztratím nad sebou kontrolu. Viděl jsi mě, když jsem si myslel, že můžu viry použít pro dobro. Tenkrát to byla jedna desetina vína a devět desetin vody, ale tentokrát to bude čistý nápoj. Budu ztracen. Pouhá její přítomnost ze mě dostane to nejhorší. Nejhorší obavy, vzpomínky, hříchy. Vrátí se má arogance. Pokusím se s ní bojovat a prohraji. Nebo mě zlomí touha po moci a přidám se k ní. Ona mě zná. Dokáže mě zlomit.“

Solon nedokázal snést pohled Dorianových očí. „Co když se mýlíš? Co když je tohle šílenství, před kterým jsi nás celou dobu varoval?“

„Pokud budou hradby stát i ráno, budeš to vědět.“

Solon hodil vaky Dorianovi a pak opatrně vyšplhal na skálu, dával si pozor, aby nezanechal jedinou stopu.

„Co chceš dělat?“ zeptal se, když se na něj Dorian usmál a vysypal zlato na zem. Pak Dorian vytáhl pouta a roztrhl řetěz, který je spojoval, jako by byl z papíru. Upustil okov na hromádku mincí a ten se do ní propadl, jako by byla tekutá. Další tři okovy ho následovaly a hromádka mincí se pokaždé zmenšila. Dorian sáhl do zlata a všechna pouta, teď potažená zlatem, vyndal a zacvakl si je na zápěstích. U druhého páru roztáhl železo a zacvakl si ho kolem stehen hned nad koleny.

Bylo to úžasné. Dorian vždy tvrdil, že jeho schopnosti s viry zastiňují jeho Talent, a přesto teď zručně a bez námahy ohýbal zlato a železo.

V další chvíli Dorian vytvaroval zbytek zlata do čtyř úzkých hřebů a něčeho, co připomínalo misku. Zastavil se, teď se soustředil. Solon cítil závan kouzel, která prolétla kolem něj a vsákla do kovu. Po dvou minutách Dorian přestal a polohlasně promluvil k černému dubu.

„Bude mít doprovod, Odevzdané duše,“ řekl Dorian. „Vzdaly se všeho lidského, aby sloužily Khali. Ale ony nejsou nebezpečné. To ona. Solone, nemyslím si, že bys ji dokázal porazit. Myslím, že bys odsud měl odvést muže. Vezmi je někam, kde svou smrtí něco dokáží. Ale… pokud se dostane do Cenarie, synové Garotha Ursuula vytvoří dva ferali. Použijí je proti odboji. Tohle jsem viděl.“

„Ty jsi to ve skutečnosti neudělal, že ne? Nezničil jsi doopravdy svůj dar.“

„Pokud tě už neuvidím, příteli, nechť tě doprovází Bůh,“ zašeptal Dorian. Přitavil bodce k okovům a poklekl za stromem. S nepřirozenou lehkostí zabořil hroty do dřeva. Jak tam klečel, očividně připravený promodlit se skrz těžkou zkoušku, která ho čekala, ucítil Solon bodnutí závisti. Tentokrát ne kvůli Dorianově moci, původu nebo prosté, pokorné vytrvalosti. Záviděl Dorianovi jeho jistotu. Měl o okolním světě jasno. Pro něj nebyla Khali bohyní, výplodem fantazie Khalidořanů nebo jen prastarým monstrem, které si podvodem vydobylo uctívání Khalidořany. Byla andělem vyhnaným z nebes.

V Dorianově světě mělo všechno své místo. Byla tu hierarchie. Vše do sebe zapadalo. I muž s Dorianovou neskutečnou mocí mohl být pokorný, protože věděl, že nad ním jsou další, i když je nikdy nepotkal. Dorian dokázal beze strachu a zahořklosti pojmenovat zlo. Byl schopen prohlásit, že někdo učinil nějaké zlo nebo mu sloužil, aniž by ho nenáviděl. Solon nikoho takového dřív nepoznal. Možná až na hraběte Drakea. Co se s ním stalo? Zemřel při převratu?

„Proč tohle všechno?“ zeptal se Solon a zvedl zlatou misku. Teď to bylo něco mezi helmou a maskou. Perfektně sedla na Dorianovu hlavu, byly tu jen dva drobné otvory na nose kvůli dýchání. Otočil ji. Byl to dokonalý odlitek Dorianova obličeje, který plakal zlaté slzy.

„To mi zabrání, abych ji viděl, slyšel nebo na ni zavolal. Zabrání mi to pohnout se z tohohle místa. Ochrání mě to, abych nepodlehl poslednímu pokušení − abych neuvěřil, že jsem dost silný na boj s ní. Doufám, že mi to také zabrání použít viry. Ale nemohu sám sebe připoutat magicky. Potřebuji, abys to pro mě udělal ty. Až projde, dokážu se ráno osvobodit, jen co vyjde slunce a nabije můj Talent, takže si o mě nemusíš dělat starosti. Pokud budeš potřebovat svoje zlato, bude tady čekat.“

„Ty odejdeš, ať to dopadne jakkoliv.“

Dorian se usmál. „Neptej se mě kam.“

„Hodně štěstí,“ popřál mu Solon. Knedlík v krku mu připomínal, jak příjemné bylo nebýt zase sám. I hádky s Dorianem a Feirem byly lepší než klidná samota bez nich.

„Byl jsi pro mě jako bratr, Solone,“ řekl Dorian. „Doufám, že se ještě setkáme, než tohle všechno skončí. A teď si pospěš.“

Solon nasadil zlatou masku na Dorianovu hlavu a spoutal ho tou nejsilnější magií, úplně při tom vyprázdnil svůj glore vyrden. Do úsvitu nebude mít žádnou magii. Nebyla to příjemná myšlenka. Když šplhal dolů z útesu, přísahal by, že viděl, jak Dorianovu odhalenou kůži obrůstá kůra.

Při pohledu ze silnice byl Dorian neviditelný. „Sbohem, bratře,“ zašeptal Solon. Pak se otočil a namířil si to k hradbám. Teď jen musí přesvědčit Lethrose Vassa, že se úplně nezbláznil.

35.

Bohokrál seděl na trůnu ze sopečného skla, který nechal vytesat ze skály Chřtánu. Pro něj byla temnota s ostrými hranami připomínkou, pobídkou i pohodlím zároveň.

Před ním stál jeho syn. Jeho první syn, ne jen jeho sémě. Bohokrál své sémě rozséval široko daleko. Nikdy nepovažoval býlí, které z něj vzešlo, za syny. Byli to jen bastardi, nestáli mu za myšlenku. Jediní, na nichž záleželo, byli chlapci, kteří se stali vürdmeistery. Výcvik však byl příliš obtížný, aby ho většina z nich přežila. Jen pár chlapců s čarodějným nadáním přežilo a stalo se jeho potomky, syny hodnými trůnu. Každému z nich zadal uurdthan, Trýzeň, která určí jejich cenu. Zatím uspěl jen Moburu. Jediného Mobura uznal za syna. Ale stále to nebyl jeho dědic.

Pravdou bylo, že ho Moburu trápil. Garoth si vybavil chlapcovu matku. Jedna z ostrovních princezen, již zajal pár dní před tím, než Sethijské impérium zničilo Garothovu flotilu. Zaujala ho, a zatímco nekonečné procesí urozených i neurozených žen, ať už dobrovolně, nebo ne, procházelo jeho ložnicí, ji se upřímně pokoušel svést. Byla vášnivá, přesně jak předpokládal, stejně vroucí, jako byl on chladný. Byla exotická a svůdná. Zkusil na ni vše s výjimkou magie. Byl si jistý stejně jako každý mladý muž, že mu nedokáže vzdorovat dlouho.

Celý rok se držela svého povýšeného opovrhování. Pohrdala jím. Jednu noc ztratil trpělivost a znásilnil ji. Potom ji chtěl uškrtit, ale cítil se podivně zahanben. Později mu Neph řekl, že je žena těhotná. Dítě pustil z hlavy, dokud mu Neph nesdělil, že chlapec přežil zkoušky a je připraven pro své uurdthan. Garoth zadal Moburovi uurdthan, o kterém si byl jistý, že skončí jeho smrtí. Ale on úkol splnil se stejnou lehkostí jako vše, co mu Garoth uložil.

Nejhorší na tom bylo, že jeho předpokládaný nástupce na khalidorském trůně ani nevypadal jako Khalidořan. Měl oči své matky, její hrdelní hlas a pleť − tmavou ladešianskou.

Bylo to trpké sousto. Proč to nezvládl Dorian? Garoth v něj vkládal velké naděje. Měl ho rád. Dorian uspěl ve svém uurdthan a pak Garotha zradil. Garoth vkládal menší naděje i do toho, co si říkal Roth, ale Roth alespoň vypadal jako Khalidořan.

Moburu nosil insignie důstojníka alitaeranské kavalerie, rudý brokát prošívaný zlatem a sponu ve tvaru dračí hlavy. Byl inteligentní, bystrý, naprosto sebejistý, navzdory ladešianské pleti drsně pohledný (Garoth to musel neochotně uznat), bezohledný a byl to jeden z nejlepších jezdců v kavalerii. Jistě. Byl přesně takovým synem, jakého by zplodil Bohokrál. Svou předstíranou pokoru si oblékal stejně snadno jako jiní lidé šaty.

Garotha tím popouzel, ale to byla jen jeho vlastní vina. Měl usměrňovat životy svých synů, aby ti, co přežijí, byli stejní jako Moburu. Jeho problémem však bylo, že ustanovil všechny ty testy, aby mu vybraly kandidáty, a zbyli jen tři. Doufal ve spoustu synů. Kdyby tomu tak bylo, jejich pozornost by se upírala k sourozencům. Bratr by intrikoval proti bratru, aby si získal otcovu přízeň. Ale teď, když Dorian odešel a Roth zemřel, zůstal jen Moburu. Jeho ambice ho brzy donutí obrátit zrak k samotnému Bohokráli. Pokud to už neudělal.

„Nějaké novinky z Mrazu?“ zeptal se Bohokrál.

„Vaše Svatosti, je to tak zlé, jak jsme si mysleli. Možná horší. Klany už se svolávají. Souhlasily s příměřím, aby mohly přezimovat u hranic a připojit se na jaře k vojenskému tažení. Vyvolávají kruly, možná i zely a ferali. Pokud se jim to podaří, jejich počty v dalších devíti měsících ještě porostou.“

„U Khali, kde v Mrazu našli plodnou půdu? Pod permafrostem?“ zaklel Garoth.

„Můj pane,“ řekl jeho syn, „můžeme jednat a snadno se s nimi vypořádat. Dovolil jsem si nařídit, aby sem přivedli Khali. Projde přes Kvílivé větry. Je to rychlejší.“

„Ty jsi udělal co?“ Bohokrálův hlas byl chladný, nebezpečný.

„Zmasakruje jednu z nejvýznamnějších cenarijských pevností − a ušetří vám bolení hlavy. Dorazí za pár dní. Pod hradem se nachází dokonalá plodná půda. Místní jí říkají Chřtán. S Khali tu budeme moci zplodit armádu, jakou svět ještě neviděl. Ta země je nasáklá zoufalstvím. V jeskyních pod Khaliras jsme těžili sedm století. Krulové, které tam naši vürdmeisteři vytváří, nebudou ničím ve srovnání s tím, co vznikne tady.“

Bohokrálovy svaly byly ztuhlé, ale ve tváři nedal nic znát. „Synu, synu. Ty jsi nikdy krula nevyvolal. Nikdy jsi neuhnětl ferali ani nezplodil ferozi. Nemáš tušení, co to stojí. Měl jsem důvod, proč jsem používal lidské armády, aby válčily s horaly, říčními kmeny, Tlanglangy a Grosthy. Držel jsem se tohoto pravidla a čtyřikrát rozšířil naše hranice − a nikdy jsem nepoužil krula. Dokážeš si představit, jak muži bojují, když vědí, že jim sežerou celé rodiny? Budou bojovat do posledního muže. Děti ozbrojí luky. Jejich ženy si vezmou kuchyňské nože a pohrabáče. Viděl jsem to za svého mládí a mému otci to nic nepřineslo.“

„Váš otec neměl takové viry jako vy.“

„Je za tím víc než jen viry. Tento rozhovor skončil.“ Moburu se s ním nikdy neodvážil takhle mluvit − a nařídil přivést Khali, aniž by se dovolil!

Moburovi lhal. Vytvořil kruly, ferozi, a dokonce i ferali. Ferali zabil jeho dva bratry. Pak přísahal − nikdy víc. Nikdy víc ta monstra nepoužije, s výjimkou několika chovných párů ferozi, na kterých pracoval, aby je jednoho dne poslal do Iaosianského lesa pro Ezrovy poklady.

Jenže Moburu měl možná pravdu. To na tom bylo nejhorší. Dříve se k Moburovi choval jako k partnerovi, tak jako se jiní otcové chovají ke svým synům.

Byla to chyba. Ukázal před ním nerozhodnost. Moburu už jistě spřádá intriky kvůli trůnu. Garoth ho mohl zabít, ale Moburu byl příliš cenný nástroj, aby ho tak lehkovážně zahodil. Budiž proklet. Proč se neosvědčili i jeho bratři? Jeho syn potřeboval soupeře.

Bohokrál pozvedl prst. „Rozmyslel jsem si to. Nahlas se pro mě zamysli, synu. Ukaž se.“

Moburu se na chvíli zarazil, pak se nadmul sebevědomím. „Připouštím, že naše armáda divochy z Mrazu pravděpodobně odrazí. I kdyby klany zůstaly jednotné, vürdmeisteři zvrátí jazýček vah v náš prospěch. Ale aby to dokázali, museli bychom na sever poslat každého schopného meistera. Upřímně řečeno, nemohlo to přijít v horší chvíli. Sestry v Kapli začínají být podezřívavé a poplašené. Některé hlásají, že by se nám měly postavit teď, než ještě víc zesílíme. Víme, že Ceurané využijí jakoukoliv naši slabinu, aby napadli naše hranice. Po Cenarii touží celá staletí.“

„Ceurané jsou nejednotní.“

„Je tu jeden výjimečný mladý generál jménem Lantano Garuwaši, který v severní Ceuře shromáždil velké množství následovníků. Nikdy neprohrál jediný souboj nebo bitvu. Pošleme-li naše meistery na sever, využije útok na nás ke sjednocení Ceury. Je to nepravděpodobné, ale možné.“

„Pokračuj,“ vyzval ho Bohokrál. O Lantano Garuwašim věděl všechno. A Sestry ho nijak neznepokojovaly. Osobně zinscenoval jejich současnou politickou krizi.

„Také se zdá, že Sa’kagé je mnohem schopnější a lépe vedená, než jsme si mysleli. Zjevně jde o práci nového Shingy, Jarla. Domnívám se, že to značí, že připravuje další fázi…“

„Jarl je mrtvý,“ řekl Bohokrál.

„To není možné. Nezjistil jsem žádné náznaky…“

„Jarl je mrtvý už týden.“

„Ale zatím jsem o tom nezaslechl jediné slovo a s ohledem na stupeň organizovanosti, na jaký jsme u nich narazili… nechápu to,“ přiznal Moburu.

„To nemusíš,“ řekl Bohokrál. „Pokračuj.“

Och, teď už Moburu tak sebejistě nevypadal. Dobře. Očividně se chtěl ještě na něco zeptat, ale neodvážil se. Chvíli váhal, pak pokračoval: „Šíří se zvěsti, že Sho’cendi vyslalo delegaci, aby zhodnotila něco, co nazývají domnělou khalidorskou hrozbou.“

„Tvé zdroje to nazvaly delegací?“ zeptal se Garoth, lehce se usmál.

Moburu vypadal chvíli nejistě a potom rozčíleně: „A-ano, a pokud mágové usoudí, že jsme hrozba, mohli by se vrátit do Sho’cendi a na jaře přitáhnout s armádou − a v tu samou dobu by se mohly naplnit i ostatní hrozby.“

„Ti delegáti jsou bojoví mágové. Šest bojových mágů nejvyššího stupně. Sa’seuran věří, že našel a potom přišel o ztracený meč Jorsina Alkesta, Curoch. Myslí si, že by mohl být v Cenarii.“

„Jak to víte?“ zeptal se bázlivě Moburu. „Mé zdroje zasedají přímo u Nejvyššího Sa’seurana.“

„Pověděl mi to tvůj bratr,“ řekl Bohokrál, zvrat v rozhovoru ho potěšil. Vrátil se tam, kam patřil. Velel. Svět se teď otáčel podle jeho přání. „Je jedním z delegátů.“

„Můj bratr?“

„No, zatím to tvůj bratr není. Brzy bude. Předpokládám, že uhodneš, jaké dostal uurdthan. Je svým způsobem ještě obtížnější než to tvoje.“

Moburu vstřebal urážku a Garoth viděl, že ho hluboce zasáhla. „Má získat Curoch?“ zeptal se Moburu.

Garothovy úzké rty se roztáhly v úsměvu. Věděl, na co Moburu myslí. Garothův potomek, který získá Curoch, bude velmi oblíbený, velmi mocný. A pak by meč nemusel chtít předat. Curoch ho dostatečně posílí, aby Garotha vyzval přímo. Mobura to napadlo ihned. Jenže Garoth se na to připravil. Měl mnoho plánů, od těch povrchních − poplatky a vydírání − po nejzoufalejší − smrtící kouzlo, které přenese jeho vědomí do vrahova těla. Takové kouzlo nemohl bezpečně vyzkoušet, proto bylo nejjistější držet zatím meč z dosahu jeho synů.

„Ale měl jsi několik výtečných připomínek, synu. Stáváš se pro mne užitečným.“ Och, jak jen mohl tomu bastardovi takhle říct. Synu! „Splním tvé přání. Vytvoříš mi ferali.“

Moburovy oči se rozšířily. Neměl nejmenší tušení jak. „Ano, Vaše Svatosti.“

„A Moburu?“ Garoth natahoval ticho, dokud Moburu nepolkl. „Ohrom mě.“

36.

„Vy chcete, abychom utekli, a neřeknete nám proč? To mě má jako přesvědčit?“ zeptal se lord Vass.

Tři stovky vojáků se shromáždily na temném nádvoří, srpek měsíce zářil na nebi posetém hvězdami. Tři stovky vojáků oděných do bitvy, zachumlaných kvůli pronikavému mrazu, který klesal z hor, zatímco léto v Cenarii nijak neztrácelo na síle. Tři stovky vojáků a jejich velitel − což Solon nebyl. Tři stovky vojáků, kteří sledovali výměnu názorů mezi Solonem a Lehrem Vassem.

„Uznávám,“ řekl tiše Solon, „že to nevyznívá dobře. Ale žádám vás jen o den. Odejdeme na jeden den a potom se vrátíme. Pokud se mýlím, není příliš pravděpodobné, že by tu někdo začal rabovat. S výjimkou horalů jsme jediní lidé v těchto bohem zapomenutých horách a ti na hradby nezaútočili tři roky.“

„Bylo by to opuštění bojových pozic,“ upozornil ho mladý lord. „Přísahali jsme, že hradby ubráníme.“

„My žádné bojové pozice nemáme,“ odsekl Solon. „Nemáme krále ani pána. Máme tři stovky mužů a okupovanou zemi. Slib věrnosti jsme složili mužům, co jsou už po smrti. Naší povinností je udržet tyhle muže naživu, aby mohli bojovat, až nadejde jejich čas. Tohle není válka, kde bychom hrdinsky vyrazili proti liniím nepřítele a mávali nad hlavou meči.“

Lord Vass byl příliš mladý, proto zrudl vzteky a ponížením. Jistě, přesně o takové válce on snil a byla chyba ji znevažovat. Jak je to dlouho, co Solon sám ztratil iluze o válce?

Muži nepohnuli jediným svalem, ale viděli vztek ve tváři lorda Vasse, červeň vypadala ve světle loučí ještě červenější.

„Pokud máme odejít, chci vědět proč,“ dožadoval se lord Vass.

„Míří sem kontingent khalidorských elitních vojáků známých jako Odevzdané duše. Přivádí do Cenarie khalidorskou bohyni Khali. O hodině čarodějů napadnou hradby.“

„A vy chcete, abychom odešli?“ zeptal se nevěřícně Vass. „Uvědomujete si, co by to znamenalo, kdybychom zajali khalidorskou bohyni? Zničilo by je to. Našim krajanům by to dalo naději. Stanou se z nás hrdinové. Na tomhle místě je zastavíme. Máme tu hradby, pasti a muže. Tohle je naše šance. Právě na tohle jsme čekali.“

„Synu, tahle bohyně…“ Solon zaťal zuby. „My nemluvíme o zadržení sochy. Myslím si, že je opravdová.“

Lehros Vass se na něj podíval nejprve nevěřícně a potom shovívavě. „Pokud chcete utéct, běžte. Cestu znáte.“ Zasmál se, pobavila ho vlastní velkorysost. „Samozřejmě vás nemohu pustit dřív, než mi vrátíte mé zlato.“

Kdyby mu Solon řekl, kde teď zlato je, Vass by pro něj okamžitě poslal své muže a Dorian by zůstal bezmocný.

„Do pekel s tebou,“ zaklel Solon. „A do pekel se mnou. Zemřeme společně.“

* * *

Sestra Ariel Wyantová seděla pět kroků od první magické ochrany, která oddělovala laosianský les od dubového hájku. Posledních šest dní sledovala něco, co vypadalo jako zlatá plaketa dvacet stop dál v lese. Nezdálo se, že by tam byla dlouho, tráva ji ještě zcela nezakryla.

Její první naděje při zkoumání ochrany spočívala v tom, že Ezra zábranu vytvořil před stovkami let. U jiného mága by očekávala, že se vlákna po tak dlouhé době rozpadnou. Vlákna se vždy rozpadala. Ale u Ezry vždy neznamenalo pokaždé vždy. Důkaz se třpytil přímo před ní.

Další naději vkládala do toho, že podle moci, jakou Ezra a další mágové jeho éry vládli, se chránil před protivníky mnohem mocnějšími než kdokoliv, kdo v dnešních dobách žil. Mohla jen doufat, že kdyby se její světlo dotklo vlákna, přešlo by to kouzlo bez povšimnutí. Termiti byli droboučcí, ale zničili mnoho domů.

Proto šest dní přezkoumávala vlákna, která oddělovala laosianský les od dubového hájku. Byla krásná jako pavučina černé vdovy. Pasti byly velké i malé. Byla tu vlákna, která by vás při sebemenším dotyku roztrhala na kusy, vlákna, jež nešla rozmotat, a vlákna, která by nepřetrhl ani muž dvakrát silnější než Ariel. A všechna byla pastmi.

Ariel mohla jen hádat, co přesně Sestra Jessie udělala. Pravděpodobně se pokusila ukrýt svůj Talent. První den jí to připadalo jako skvělá strategie. Vyšla by, ale Ezra nebyl tak jednoduchý muž. Sestra Jessie byla dost slabá, takže mohla potlačit svůj Talent a zaštítit jej. Tím se její Talent stával neviditelným pro ostatní Sestry a mužské Pátrače. To Ariel přivedlo na podivnou myšlenku, kolikrát Talentované ženy použily přesně takovou strategii, aby ukryly sebe nebo své dcery před Sestrami rekrutujícími do Kaple? Ariel potřásla hlavou. Na podobné rozptylování nebyl čas. Potíž spočívala v tom, že Ezrova vlákna si nevšímala jen Talentu. Zatím se Ariel odvažovala říct − kvůli komplexnosti a delikátnosti vláken mohla pouze hádat − že Ezrova vlákna detekovala i těla mágů.

Všichni věděli, že mágové se od obyčejných lidí liší, ale ani Léčitelé dodnes přesně nechápali, jak magie mění lidské tělo. Jenže dělala to, to nepochybně. Mágové jinak stárli, někdy mnohem pomaleji s ohledem na sílu svého Talentu, ale ne vždy. Tak jako tak byly jejich svaly lehce pozměněny neustálým působením magie. Ezra podle všeho přesně věděl, jak k tomu dochází. To Sestra Ariel uhodla. Mezi mnoha dalšími úspěchy byl také Sa’salar, Pán léčení. Stvořil Temného lovce − vytvořil živou bytost!

Och, Sestro Jessie, prošla jsi přímo touhle magickou zdí? Opravdu sis myslela, že jsi chytřejší než samotný Ezra? Kostmi kolika mágů je tenhle proklatý les posetý?

Nechala mysl odpoutat se od problému, který řešila. Stále byla naživu. Překonala první bariéru. Teď ten úspěch potřebovala nějak využít. Musela dostat tu zatracenou plaketu. Byla ani ne dvacet stop daleko, zaražená do malé vyvýšeniny. Byla tak blízko, a přitom neměla nejmenší naději se k ní dostat. Její zkoumání Ezrovy pasti ji o tom přesvědčilo. Rozplést vlákna by zabralo roky. Roky, pokud by se jí to vůbec podařilo. I kdyby ten čas měla, nemohla si být nikdy jistá, že něco nepřehlédla. Nemohla si být jistá, kolik vrstev ochrany opomenula. Ezra tuhle zábranu mohl pokládat několik dní. Možná počítal s tím, že přes ni slabší mágové proniknou. Sestra Ariel by rozplétáním pasti mohla strávit celý život a Ezrova tajemství by nikdy neodhalila.

Kdyby sem přišla jako mladá žena, možná by usoudila, že to za její život stojí. Ale dříve byla příliš idealistická. Věřila v Kapli bláhovou vírou, jakou si většina lidí schovává pro své náboženství. Pokud Ezra opravdu vlastnil mocné ničivé artefakty, opravdu by je Ariel chtěla odnést Mluvčí? Věřila by Istariel natolik s něčím, co by mohlo zdesetinásobit její moc?

Přestaň. Ariel, už zase ses zatoulala ve své hlavě.

Podívala se na plaketu. Pak se začala smát. Bylo to tak prosté. Vstala a odešla zpátky do vesnice.

Vrátila se o hodinu později s plným žaludkem a lanem. Paní Zoralata byla tak laskavá a ukázala jí, jak vrhat lasem. Poslední dva dny přemýšlela, jak plaketu získat − a dva dny přemýšlela jen o magických způsobech. Hloupá, hloupá, hloupá.

Dalších několik hodin prokázalo i její nemotornost. Kolikrát se už vysmívala mužům, kteří pracovali ve stájích Kaple? Podobnému cvičení by měla být vystavena každá Sestra − a před všemi nádeníky ze stájí.

Den skončil a jí se plaketu do lasa chytit nepodařilo. Své kletby zanechala lesu a vrátila se domů. Když se příští den vrátila, paži a rameno měla v jednom ohni. Zabralo jí to další tři hodiny, v průběhu kterých proklela sebe, lano, Ezru, proklela svou neschopnost, a nebo prostě klela − ale beze slov.

Když laso konečně dopadlo na plaketu, mohla by přísahat, že se zlato na okamžik rozzářilo. Chtěla natáhnout smysly a zjistit, co se právě stalo, ale byla příliš daleko. Rozhodla se, že nemůže udělat nic lepšího než tu zatracenou věc přitáhnout.

Plaketa se zprvu nepohnula. Byla nějak zaseklá. Pak Ariel zatáhla a část vyvýšeniny se pohnula a sesunula. Nebyla to vyvýšenina, ale tělo Sestry Jessie. Zemřela už před týdny. Mech obrostl její jasné šaty, zakryl skvrny od krve. Vypadalo to, jako by jí nějaký spár jediným strašlivým úderem utrhl polovinu hlavy. Žádná zvířata její tělo po smrti neporušila − v Ezrově lese nežili medvědi, kojoti, havrani ani jiní mrchožrouti, ale červi svou práci odváděli dobře.

Sestra Ariel uhnula pohledem, na okamžik si dovolila být ženou čelící zmrzačenému tělu. Pomalu vydechla, byla ráda, že je tělo tak daleko. Seděla kousek od něj celé dny a nikdy neucítila ani náznak rozkladu. Mohl za to vítr, nebo magie?

Zlatou plaketu svíraly ruce Sestry Jessie.

Ariel pečlivě potlačila emoce, které cítila, a odsunula je stranou. Prozkoumá je později, dovolí si plakat, pokud nějaké slzy vůbec přijdou. Právě teď mohla být v nebezpečí. Podívala se na plaketu. Byla příliš daleko, aby mohla říct, jestli to na povrchu jsou symboly, ale něco na ní ji mrazilo až do morku kostí.

Čtvercová deska se do provazu zasekla háčky. Vypadalo to, že se zformovaly až poté, co na ni laso dopadlo, aby šla snáz přitáhnout.

Ariel přiblížila plaketu k ochraně, ale nechala ji na druhé straně. Nedokázala odhadnout, co by se stalo, kdyby přes bariéru protáhla věc, která mohla být magická. Nápis byl v gamitičtině, ale Ariel si uvědomila, že si ji pamatuje až překvapivě dobře.

„Pokud je dnes čtvrtý den, dej si na čas. Pokud je den sedmý, protáhni mě skrz ochranu,“ stálo tam.

Runy pokračovaly, ale Ariel se zarazila a zamračila. Tohle nebyl obvyklý nápis, který by čekala. Přemýšlela, komu slova mohla být určena. Nemohla být plaketa součástí prastarého testu? Že by závěrečný rituál mágů? Jak si ho vyložila Sestra Jessie? Proč si myslela, že je tak důležitý?

Dál četla: „Dny strávené u zábrany, Koňská hlavo. A mimochodem, házíš opravdu mizerně.“

Lano vyklouzlo Ariel z nervózních prstů. Když byla adeptem, říkávali jí Koňská hlavo. Pokoušela se slova přeložit jinak, ale gamitické runy její přezdívku popisovaly jasně, ta urážka byla osobní, ne obecná.

Když se zpětně zamyslela nad tím, jak plaketu lanem zachytila, byla si najednou jistá, že se lana chytila. Jako by vnímala. Háčky tedy nebyly příhodně umístěné na druhé straně desky. Naopak to vypadalo, jako by reagovala na dotek lasa.

Plaketa zasvítila a Sestra Ariel poplašeně uskočila.

To byla chyba. Nohou se zachytila o lano, a jak padala, protáhla plaketu přes ochranu.

Vyškrábala se na nohy tak rychle, jak jí to jen tlusté údy dovolovaly. Deska už nesvítila. Zvedla ji.

„Proroctví,“ řekla, když se gamitické runy při doteku rozpustily. „Žádné vnímání.“

Polkla, když se před ní začal objevovat další text, jako by ho psal neviditelný brk. „Je-li dnes sedmý den, pohlédni dvě stadia na jih.“

Stadia? Možná dálkové jednotky, které nedokázala přeložit. Jak daleko byla dvě stadia? Tři sta kroků? Čtyři sta?

Sestru Ariel ochromil strach. Nikdy nebyla dobrodružný typ. Byla vědkyně, a zatraceně dobrá. Byla jednou z mocnějších sester, ale nerada se pouštěla do věcí, kterým nerozuměla. Obrátila plaketu.

„Zábrany mezi stromy,“ napsala Jessie al’Gwaydin roztřesenou rukou. „Nevěř mu.“

No skvěle.

Sestra Ariel jako by vrostla do země. Slova, která Sestra Jessie napsala, mohla být vytvořena jen magií. A Jessie by určitě nepoužila magii uvnitř lesa. To by byla sebevražda.

Ona je mrtvá.

Všechno to mohla být past. Plaketa třeba přivábila něco z lesa, když ji protáhla zábranou. Možná byla na jihu mezi stromy, kam se ji deska snažila dostat, další ochrana. Možná by měla jít všechno zapsat, ignorovat plaketu a hrát podle vlastních pravidel.

Ale Sestra Ariel se nevrátila do Torrasovy Zátočiny, aby vše zapsala do deníku. Studovala ochranu na jihu. Pokud tam byla past, už ji spustila.

Byly místa a chvíle, kdy se muselo spěchat. Podle všeho to místo a chvíle nastaly právě teď.