Kapitola 26-31
26.
„Co je v té krabičce?“ zeptal se Jarl.
Kylar se na přítele nedokázal podívat. „Moje srdce,“ zašeptal a pomalu z krabičky zvedl prsty. „Jen nějaké náušnice,“ dodal hlasitěji. Otočil se.
Ale Jarl do něj viděl. „Ty ses s ní chystal oženit,“ došlo mu.
V Kylarově krku se usadil knedlík. Nenacházel slova. Musel uhnout před Jarlovým pohledem. „Slyšel jsi někdy o ukřižování?“ zeptal se nakonec.
Jarl zavrtěl hlavou.
„Takhle Alitaerané popravují rebely. Natáhnou je na dřevěný rám a přibijí hřeby za zápěstí a chodidla. Aby se mohl odsouzenec nadechnout, musí přenést váhu na hřeby. Někdy to trvá i den, než člověk zemře, udusí ho jeho vlastní váha.“ Nedokázal to přirovnání dokončit, přestože měl pocit, jako by ho tam právě natáhli jako rebela proti zlovolnému vesmíru, který zničí všechno dobré, napnutý mezi Loganem a Elene, přibitý loajalitou, již jim dlužil, zatímco se dusil pod vahou vlastního charakteru. Nenatahovali ho však jen mezi Loganem a Elene. Byly to dvě lži, dvě různé cesty. Cesta stínů a cesta světla. Vlk a vlkodav. Nebo vlkodav a gaučový psík?
Kylar si myslel, že se může změnit. Myslel si, že může mít všechno. Skočil po hlavě do buď/anebo, a vybral si obojí. To ho dohnalo na kříž − ne machinace zlomyslného boha nebo nepředvídatelné otáčení kola Štěstěny. Kylarovy volby se nafukovaly víc a víc a on se jich držel, dokud mohl dýchat. Teď záleželo na jediné otázce: Jaký člověk jsem?
„Pojďme,“ řekl Kylar.
Jarl zamyšleně postával u okna. „I já se jednou zamiloval,“ řekl. „Nebo to tak alespoň vypadalo. Do krásné dívky, co měla skoro stejně podělaný život jako já.“
„Jak se jmenovala?“ zeptal se Kylar.
„Jmenovala se Viridiana. Vi. Překrásná, překrásná…“ Jarl vzhlédl a ztuhl. „Vi?“
Padl k zemi v záplavě krve, šíp mu prolétl krkem. Jeho tělo dopadlo na podlahu jako pytel mouky. Jednou mrkl. V očích však měl obavy, ne vztek. Tvářil se zahořkle.
Věřil bys tomu? ptaly se ho ty oči, když si ho Kylar přitáhl do klína.
A pak už Jarlovy oči neříkaly nic.
* * *
„Můžu to ukázat Kylarovi?“ zeptala se Uly. Tiskla k sobě tu samou panenku, kterou pro ni Kylar před několika dny vybral. Elene se usmála. Kylar si jako otec vedl mnohem lépe, než si sám uvědomoval.
„Ano,“ dovolila jí Elene, „ale poběžíš rovnou domů. Slibuješ?“
„Slibuji,“ přikývla Uly a rozběhla se.
Elene se dívala, jak odchází, byla trochu nervózní, ale ji vždycky znervózňovaly i maličkosti. Caernarvon nebyl jako Doupata. A dům stál jen dva bloky odsud.
„Neměly bychom si promluvit?“ ozvala se Teta Mea.
Připozdívalo se. Sluneční paprsky zešikma dopadaly na trhovce, kteří balili zboží a mířili domů. Elene polkla. „Dala jsem Kylarovi slib. Dohodli jsme se, že nikomu neřekneme…“
„Pak už neříkej ani slovo,“ usmála se Teta Mea a vzala Elene za ruku, odváděla ji domů.
„Nemůžu,“ řekla Elene a zastavila se. „Já už dál nemůžu.“
A pak Tetě Mee řekla všechno o jejich falešném manželství, hádkách kvůli sexu, že Kylar býval wetboyem a že se to snaží nechat za sebou. Zdálo se, že to Tetu Meu ani moc nepřekvapilo.
„Elene,“ řekla a vzala ji za ruce. „Miluješ Kylara, nebo jsi s ním jen kvůli tomu, že Uly potřebuje matku?“
Elene se zarazila, ta otázka ji zahanbovala, ale chtěla mít jistotu, že odpoví popravdě. „Miluji ho,“ řekla Elene. „Uly je toho součástí, ale já ho vážně miluji.“
„Tak proč se tomu bráníš?“
Elene vzhlédla. „Já se nebráním…“
„Nemůžeš být upřímná ke mně, když nedokážeš být upřímná ani sama k sobě.“
Elene se podívala na své ruce. Farmářský vůz naložený zbožím, které se přes den nepodařilo prodat, prorachotil kolem. Světlo sláblo a ulice pomalu temněly. „Měly bychom se vrátit,“ řekla Elene. „Večeře už musela vychladnout.“
„Dítě,“ řeka Teta Mea. Zastavila se.
„Je to zabiják. Chci říct, že zabíjel lidi.“
„Máš pravdu. Je to zabiják.“
„Ne, je to dobrý člověk. Dokáže se změnit. Já to vím.“
„Dítě, víš, proč o tom se mnou mluvíš, přestože jsi Kylarovi slíbila, že to neuděláš? Souhlasila jsi s něčím, co nemáš v povaze. Jsi příšerná lhářka, ale snažíš se, protože jsi to slíbila. Nedělá on to samé?“
„Co tím myslíš?“ nechápala Elene.
„Pokud nedokážeš milovat Kylara takového, jaký je − pokud ho můžeš milovat jen jako muže, kterým by se podle tebe mohl stát − zmrzačíš ho.“
Kylar byl tak nešťastný. Když začal v noci odcházet, neptala se, nechtěla vědět, co dělá. „Co s tím?“ zeptala se.
„Myslíš snad, že jsi první žena, která se bojí milovat?“
Ta slova ji hluboce zasáhla. Vrhalo to úplně jiné světlo na jejich noci a hádky. Považovala se za svatou, že se s Kylarem nemilovala, ale ve skutečnosti se jen bála. Připadala si tak bezradná, že vzdát se v ložnici by ji zanechalo úplně bezbrannou. „Můžu ho milovat, když mu nerozumím? Můžu ho milovat, když nenávidím, co dělá?“
„Mé dítě,“ tišila ji Teta Mea. Laskavě položila silnou ruku na Elenino rameno. „Láska je aktem víry stejně jako víra v Boha.“
„On není věřící. Býka a vlka nelze zapřáhnout dohromady,“ řekla Elene, uvědomovala si, že se chytá stébla.
„Myslíš, že se to zapřahání vztahuje jenom k zásnubním prstenům nebo k milování? Nemusíš mu rozumět, Elene, musíš ho milovat, dokud mu neporozumíš.“ Teta Mea ji vzala za paži. „Pojďme si sníst večeři.“
K domu došly spolu. Elene se tak lehce necítila několik posledních měsíců − přestože se chystala na významný rozhovor s Kylarem. Pocítila nový záchvěv naděje.
Elene rozrazila dveře, ale dům byl tichý, prázdný. „Kylare?“ zavolala. „Uly?“
Žádná odpověď. Jídlo na stole bylo studené, želé, které Kylar připravoval, ztuhlo a popraskalo. Srdce jí vyskočilo až do krku. Elene vyběhla do patra a vrhla se na bednu, kde Kylar ukrýval wetboyské šaty a velký meč. Byla prázdná. Nezůstala po nich jediná stopa.
Sešla do přízemí, pravda jí docházela pomalu jako zapadající slunce.
„Budeme v pořádku?“ zeptala se ho.
„Po dnešní noci ano,“ odpověděl. Neusmál se.
Kylarův zásnubní prsten ležel vedle plotny. Nebyl tu žádný vzkaz. Dokonce i Uly zmizela. Kylar to nakonec vzdal. Odešel.
* * *
Jakmile se vrátila do stájí u zapadlé hospody, kde nechala koně, Vi shodila z ramene vzpouzející se dítě. Čeledín ležel v bezvědomí a krvácel. Podle všeho žil. Nezáleželo na tom. Nevšiml si Vi, která ho omráčila jílcem krátkého meče.
Děvče pištělo přes hadr, kterým mu Vi zavázala pusu. Vi poklekla a jednou rukou dívku chytla pod krkem. Sundala jí roubík.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Vi.
„Táhni do pekla!“ Dívčiny oči vzdorně plály. Nemohlo jí být víc než dvanáct.
Vi jí vrazila silný pohlavek. Pak ji plácla znovu a znovu a znovu, naprosto netečná jako Hu, když ji z nudy bil. Když se holka pokusila vytrhnout, pevněji jí sevřela hrdlo. Hrozba byla jasná − čím víc se budeš vzpouzet, tím víc se budeš dusit.
„No dobře, Táhni do pekla, chceš, abych ti říkala takhle, nebo si to ještě rozmyslíš?“
Malá holka znovu zaklela. Vi si ji přitáhla k tělu a přimáčkla jí ruku na pusu. Druhou rukou našla tlakový bod na dívčině lokti a zaťala do něj prsty.
Holka vykřikla do dlaně.
Proč jsem ji ještě nezabila?
Zakázka pokračovala bezchybně. Kylar se ozbrojil na lov a odnesl Jarlovo tělo. Vi jen viděla krátké záblesky do pochev schovávaných zbraní a jeho zmizení − určitě to bylo šálení světla na velkou vzdálenost, nikdo se nedokáže zneviditelnit. Bez ohledu na to Vi chvíli poté, co odnesl Jarlovo tělo, vnikla do domu.
Plánovala nastražit pár pastí. Měla s sebou skvělý kontaktní jed, kterým mohla potřít kliku jeho ložnice, a nástražnou jehlu, jež by se skvěle hodila pro malou truhlici pod postelí. Ale nedokázala to udělat. Stále otřesená z Jarlovy vraždy procházela domem jako obyčejný zloděj.
Vi našla vzkaz a pár náušnic, co vypadaly cenně − alespoň to vyplývalo ze vzkazu − i když byly podivně nesouměrné, jedna byla větší než druhá. Obojí strčila do kapsy, ale drobného snubního prstenu ze zlata u plotny se ani nedotkla. Ať si ta šťastná rodinka ponechá své dědictví. Nebyla si jistá, co vzkaz znamená. Kylar se snažil? Snažil se ochránit Jarla?
Vi překvapily otevírající se dveře, kterými dovnitř vešla malá holka. Vi ji svázala a dala jí roubík, pak se zastavila a rozhlížela se po zmatku, do kterého se dostala.
Skončila. Nedokázala to dítě zabít. Nedokázala zabít ani Kylara. Ne, to nebyla pravda, byla si jistá, že by Kylara zabít zvládla. Jediný způsob, jak si před Bohokrálem zachránit život, byl potěšit ho. Když mu Kylara přivede živého, určitě ho to potěší víc. A nikdy se nedozví o její slabosti. Koupí si čas, aby se vypořádala s tím, co se v ní zlomilo, jakmile sledovala Jarla umírat v záplavě krve.
Povzbuzená Vi se vrátila do Kylarovy ložnice. Do stolku vedle postele vyryla jistou rukou glyf cenarijské Sa’kagé. Pod něj přidala: „Máme tu holku.“ Až se Kylar vrátí, zjistí, že jeho dcera zmizela, a prohledá celý dům. Najde glyf a bude Vi pronásledovat přímo až k Bohokráli.
Teď už Vi zbývalo jen vymyslet, jak z města propašovat kvílející dítě.
„Zkusíme to znovu,“ řekla Vi. „Jak se jmenuješ?“
„Uly,“ špitla dívka, obličej se jí leskl slzami.
„No dobře, Ugly[1]. Odcházíme. Můžeš jít se mnou živá, nebo mrtvá. Mně je to jedno. Svému účelu jsi posloužila. Přivážu ti ruce k sedlu, takže můžeš klidně seskočit, když budeš chtít, ale tak tě jen pokope kůň a usmýká tě k smrti. Tvoje volba. Otevři pusu.“
Uly otevřela pusu a Vi jí do ní nacpala roubík. „Buď zticha,“ řekla. Zamračila se na roubík. „Řekni něco.“
„Mmm?“ zamumlala Uly.
„Sakra.“ Vi soustředila vůli na roubík. „Buď zticha!“ zašeptala. „Znovu.“
Ulyina ústa se pohnula, ale nevyšel žádný zvuk. Vi vytáhla roubík, už ho nepotřebovala. Byl to malý trik, na který náhodou přišla před pár lety. Bylo to trochu podezřelé, ale i úplně tiché dítě se z města dostane snáz než holka s roubíkem. Vi osedlala koně a pak ještě druhého nejlepšího ve stáji.
Za půl hodiny se Caernarvon rozplynul v dáli. Svoboda byla ale stále daleko.
27.
Celé to zvládl úplně neviditelný, skutečnost, která by ho ještě před pár dny neskutečně potěšila. Dneska by nějakou radost ani cítit nedokázal. Jeho oči pátraly v temných ulicích.
Než odešel, vydrhnul Jarlovu krev z podlahy − nechtěl, aby to musela dělat Elene. Vzal tělo svého přítele na hřbitov, Jarl nebude hnít v žádné žumpě. Kylar ani neměl peníze, aby zaplatil hrobníkovi − díky, Bože − tak tam Jarla nechal a přísahal, že se vrátí.
Jarl byl mrtvý. Něco v Kylarovi tomu stále nevěřilo, ta část, která doufala ve snadný život waeddrynského léčitele. Jak tomu mohl uvěřit? V životě Nočního anděla nebylo nic snadného. Nic. Byl zabiják. V jeho stopách se vznášela smrt jako bahno vířící za klackem, kterým přejedete po dně čistého, klidného rybníka.
Tam. Dva výrostci bijící opilce. Bohové, nebyl to ten samý, kterého nechal minulou noc napospas osudu? Kylar se spustil ze střechy a za deset vteřin stál na ulici.
Opilec už ležel na zemi, z nosu mu tekla krev. Jeden výrostek mu odtrhával z opasku měšec, zatímco druhý stál na stráži, v ruce dlouhý nůž.
Kylar se částečně zviditelnil, svaly se mu černě leskly, oči jako černé hvězdy, tvář jako masku zuřivosti. Toho s nožem chtěl jenom vystrašit, ale když se násilníkovy oči při pohledu na něj rozšířily, Kylar by přísahal, že v nich zahlédl něco tak temného, že ho to přinutilo jednat.
Než si to uvědomil, hrot meče už pil krev z násilníkova srdce. Lupičův nůž dopadl na zem.
„Co to vyvádíš, Terre?“ zeptal se druhý výrostek a otočil se.
O chvíli později ho Kylar chytil za hrdlo a přirazil ke zdi. Musel potlačovat nutkání zabít, zabít, zabít.
„Kde je Shinga?“ zeptal se.
Zděšený muž se zazmítal a zaječel: „Co jsi zač?“
Kylar chytil násilníkovu mávající paži a stiskl. Kost praskla. Muž zaječel, Kylar počkal a pak stiskl ještě víc. Praskla další kost.
Proud kleteb ho nezajímal. Kylar pustil lupičovu rozmačkanou ruku a pak ho chytil za druhou. Výrostek se podíval na zmrzačenou paži a drmolil: „Doprdele, doprdele, mojeruka, doprdele…“
„Kde je Shinga? Nebudu to opakovat.“
„Ty zas − ne! Počkej! Třetí skladiště za dokem tři! Och, bohové! Co jsi zač?“
„Já jsem odplata,“ řekl Kylar. Prořízl muži krk a pustil ho. Opilec na něj zíral s pusou dokořán. Asi si myslel, že se zbláznil.
Skladiště bylo bezesporu Shingovo útočiště, ale Baruš Hnoják tam nebyl. Kylar usoudil, že už by toho chtěl příliš. Před předními dveřmi čekalo deset strážných. Kylar je sledoval ze střešních trámů, hledal někoho, kdo vypadal, že ví víc než ostatní.
Přítomnost strážných byla dostatečným důkazem toho, že Baruš Hnoják poslal wetboye, který zabil Jarla. Kylar netušil, jak zjistili, že to kvůli němu se Shinga minulou noc pomočil strachy, ale zabití špatného muže bylo přesně to, co by od Hnojáka čekal.
Kylar se spustil za muže, který vypadal jako vůdce. Zlomil mu pravou ruku a vytáhl jeho meč.
Polovina zabijáků zemřela dřív, než jim došlo, že by měli bojovat s neviditelným útočníkem, který je právě likviduje. Ti, co bojovali, bojovali mizerně. Obléct lupiče do zbroje a vyměnit mu obušek za meč z něj neudělá vojáka, dostanete jen lupiče, co se ohání mečem jako kusem dřeva. Všichni spěchali do náruče Smrti.
Kylar stál nad vůdcem, posledním mužem, co zůstal naživu, a znovu dovolil očím a tváři, aby se zviditelnily. Opřel se nohou o mužovu zlomenou paži a mečem se dotkl jeho hrdla.
„Ty jsi wetboy.“ Muž zaklel. Potil se, širokou tvář měl bledou jako těsto. Hustý černý plnovous se chvěl, jak se celé jeho tělo třáslo. „Tvrdil, že jsi ženská.“
„Chyba,“ řekl Kylar. „A teď mluv.“
„Shinga říkal, že naštval nějakého wetboye z Cenarie. Měli jsme ho zabít, kdyby sem přišel.“
„Kde je?“
„Když ti to řeknu, necháš mě žít?“
Kylar se muži podíval do očí a překvapivě v nich necítil ani si nepředstavoval − nebo co se to vlastně v jiných případech dělo − temnotu, která by si žádala smrt. „Ano,“ slíbil, i když ho stále svírala vražedná zuřivost.
Muž mu pověděl o úkrytu a další pasti, o podzemní místnosti s jediným vchodem a dalších deseti strážných.
Kylar zatnul zuby, aby potlačil spalující hněv, a řekl: „Vyřiď jim, že tu kráčí Noční anděl. Vyřiď jim, že přišla Spravedlnost.“
28.
Pár vězňů za Gorkhym začalo natahovat. Byla to vědomá krutost, že je přivedli v tuhle denní dobu. Bylo poledne a vítr kvílel ze všech sil, horký smrdutý vzduch stoupal z Díry vzhůru jako obří nekončící pšouk. Plameny pochodní v něm tančily a postavy v Díře jako by poskakovaly a kroutily se, jak se na jejich kůži leskl pot.
Od chvíle, kdy sem před dvaaosmdesáti dny Logan skočil, svrhli k nim jen jednoho vězně. Udělal to Gorkhy a shodil muže do Díry − přímo do ní. Odsouzencův obličej vlhce narazil do okraje a jeho tělo zmizelo v propasti. Proto se teď zvířata a monstra tlačila kolem Díry, stejně jako když jim Gorkhy házel chleba. O záchranu života vězňů nešlo. Šlo o jejich maso.
„No dobře, mí miláčkové,“ řekl Gorkhy. „Kdo první?“
Logan nespouštěl oči z Fina, který si ho také neustále prohlížel, a stál kus od okraje Díry. Dosáhl sice nejdál, ale zachytit padající tělo bylo něco jiného než chytat hozený chleba. Fin si zrovna od těla odvázal šlachové lano.
Nahoře vypukla strkanice, ozvaly se kletby a na mříž spadla nějaká dívka. Gorkhy se ji snažil zachytit, ale proklouzla mu pod rukama. Padala hlavou k podlaze, pak se ale s trhnutím zastavila, když Gorkhy nahmátl její šaty.
Ječela a kopala, zatímco visela přímo nad Loganovou hlavou. Vyskočil a chytil ji za jednu z mávajících paží, trhnul, ale klouzaly mu ruce. Klesla o stopu níž, teď visela hlavou nahoru, dobrých deset stop nad podlahou.
„Fine!“ zaječela Lilly. „Běž po něm!“ Gorkhy byl na kolenou, jednou rukou svíral dívčiny šaty a druhou se držel mříže. Hlavu měl nekrytou. Pro Fina, který se svým lasem neustále trénoval, to byl snadný cíl.
Gorkhy klel, byl to však silný muž. Logan znovu vyskočil, natáhl se po dívčině ruce, ale minul. Fin roztočil laso. Zbytek Díráků vyl a házel po Gorkhym výkaly. Logan znovu vyskočil a chytil dívčinu ruku.
Její šaty se roztrhly a ona spadla přímo na Logana. Jen stěží se mu povedlo ztlumit její pád, jen se ji snažil odtáhnout od propasti.
Logan zavrávoral a uviděl ve světle loučí Gorkhyho obličej zsinalý vzteky, stále odhalený, jen čekal na smyčku, která by dopadla na jeho krk. Vyloženě prosil, ať ho stáhnou do Díry a roztrhají na kusy. Logan se otočil a uviděl Fina ani ne stopu daleko, ale vězeň laso odložil. Logan měl sotva čas zahlédnout záblesk oceli ve Finově ruce, než ho bodl.
Prořízl maso na Loganových žebrech a pravé paži, jak se vysoký muž snažil čepeli vyhnout. Logan chytil Finovu ruku mezi svou paži a trup, trhnul sebou do strany a uslyšel nůž, jak spadl na podlahu. Ohnal se pěstí po Finově hlavě, ale ten se přikrčil, padl na podlahu a utekl. Logan už se za ním chystal vyrazit, odhodlaný zabít ho, dokud má příležitost, ale jak se pohnul kupředu, Díráci za jeho zády obklopili dívku.
Nemohl ji opustit. Věděl, co vidí, když se dívají na mladou polonahou ženu, stále omámenou z pádu. Slyšel nostalgické vzpomínky násilníků, kolik sladkých dívek znásilnili. Někteří z nich si ani nemohli užít s Lilly − povolná žena je nedokázala vzrušit.
Logan zařval bolestí a vztekem. Zvířata ucouvla.
Dívka sebrala nůž a byla teď zády ke zdi. Zapřela se, aby nespadla. Podle toho, jak stála, si při dopadu pochroumala kotník.
„Držte se zpátky,“ zasyčela a zoufale před sebou mávala nožem. „Držte se zpátky!“ Její oči přeskočily z Logana na propast a potom na Skřípala.
Dívka se třásla. Měla takový ten křehký půvab, dlouhé plavé vlasy a jemné rysy. Nebyla moc špinavá, takže ve vězení nestrávila dlouhou dobu. Byla tu však dost dlouho pro Gorkhyho, ať ho zatratí do devátého kruhu pekla. Pod roztrhanými šaty jí mezi nohama stékala čerstvá krev.
Logan zvedl ruce. „Klid,“ řekl. „Já ti nechci ublížit. Ale musíme se pohnout, než na nás ostatní spadnou.“
Její oči střelily k mříži a začala se pomalu sunout podél zdi.
Gorkhyho od mříže odtáhli ostatní strážní. Zbytek vězňů natlačili k ní. První muž nechtěl skočit dovnitř, tak ho strčili.
Po patnáct stop dlouhém pádu si na tvrdé kamenné podlaze zlomil nohy a Díráci se na něj ve vteřině vrhli. K Loganově hrůze se k nim přidal i Skřípal, odhazoval ostatní, aby mohl ponořit opilované zuby do živého masa.
Druhý muž ztuhl při představení, které slyšel, ale jen stěží viděl. Strážní ho postrčili a i z něj se stalo maso. Potom byla většina vězňů ochotná spustit se z mříže a seskočit dovnitř.
Logana to nezajímalo. Jiný den by i on sám s ostatními bojoval o maso. Ale dnes by se krmit nedokázal, ne s tou dívkou. Její přítomnost mu připomněla lepší život. Chtělo se mu plakat.
„Bohové,“ vydechl. „Natassa Graesinová.“ Ta slova mu unikla ze rtů. Neměl raději říkat nic, ale šok, že vidí jiného příslušníka šlechty, byl příliš velký. V sedmnácti letech byla Natassa Graesinová druhou nejstarší dcerou vévody Graesina. Byla to jeho sestřenice.
Natassa Graesinová na něj zírala, její velké vystrašené oči si měřily vysokou vychrtlou trosku, která bývala mohutným atletickým mužem. Byl stínem svého minulého já, ale přes všechno strádání byl stále vysoký, nezaměnitelně vysoký.
Zvedl ruku, aby ji umlčel, ale bylo příliš pozdě.
„Logan? Logan Gyre?“
Měl pocit, jako by se právě zhroutil svět. Po celou dobu tady dole byl jen Král nebo Třináctka. Z šílenství nebo hladu by se časem připojil k ostatním, kteří stáli kolem Díry a chytali chleba − pomocí dlouhých paží by ho dostal víc než ostatní, ale za cenu, že se Gorkhy dozví o vysokém plavovlasém muži v Díře. Ale nikdy, nikdy by nepoužil své pravé jméno.
Střelil pohledem přes rameno a uviděl nové vězně, jak stále padají dolů a plácají sebou na zemi, když dopadli na podlahu. V téměř úplně tmě byli slepí, vyděšení, kňourali a třásli se, nadávali a plakali, když poslouchali Díráky trhající čerstvě maso. Ti spolu bojovali a Gorkhy se smál a užíval si představení, přijímal sázky, jak si který vězeň povede. Větry vyly. Spousta zmatku, spousta hluku, spousta rozptýlení. Možná to prošlo bez povšimnutí.
Ale jeden z nových vězňů nekňoural, nebyl zmatený, nebyl ani vyvedený z míry. Tenser Vargun neprojevoval strach navzdory všemu tomu hluku, horku, pachu, temnotě a násilí. Hlavu měl otočenou k Loganovi a Natasse, očima mžoural do půlnoční tmy. Vypadal zamyšleně.
29.
Ne, všechno se vyvíjelo dobře. Elene tomu nemohla uvěřit, nechtěla tomu uvěřit. Prohlédla kuchyň, jestli tu nejsou nějaké stopy. Na dřevěné podlaze našla skvrnu, tmavou na tmavém dřevě, narychlo vyčištěnou. Nezdálo se, že by se při vaření něco vylilo, ale nedokázala říct, co by to mohlo být. Pak o kousek dál v podlaze našla hlubokou, tenkou rýhu.
Šla do poschodí. Kylarovo wetboyské oblečení bylo pryč, stejně tak Odplata. Zastrkávala bednu zpátky pod postel, když si všimla symbolu cenarijské Sa’kagé vyrytého do stolku u postele. „Máme tu holku,“ skvěl se pod ním úhledný nápis vyrytý jistou rukou. Elenino srdce znovu poskočilo.
Někdo vzal Uly a Kylar po něm šel. Odhalení přineslo směsici strachu a radosti. Kylar ji neopustil, ale Uly unesl někdo, kdo věděl, co je zač. Někdo se snažil nalákat Kylara do pasti. Jenže kde byl Kylar, když Uly odvedli? Kdyby Uly unesli na ulici, nechali by zprávu u předních dveří, ale Elene pochybovala, že by se odvážili vloupat dovnitř, když se dole nacházel Kylar.
Z přízemí se ozval křik a bušení na dveře. „Otevřete. Ve jménu Královny, otevřete!“
Když Elene uviděla Tetu Meu, jak pouští dovnitř městskou stráž, znovu se jí sevřelo srdce strachem. V Cenarii byli strážní tak zkorumpovaní, že se jim nedalo věřit. Ale pak Elene uviděla zjevnou úlevu Tety Mey.
Trvalo téměř hodinu, než se to vyřešilo. Soused viděl Kylara, jak odchází z domu s tělem přehozeným přes rameno, šlo o pohledného mladého muže s tmavou pletí a drobnými copánky zakončenými zlatými korálky. Elene hned poznala, že to byl Jarl. Když Kylar s tělem odešel, soused doběhl pro stráže. Už byli v půli cesty k domu, když potkali sousedovu manželku, která viděla ženu s lukem, jak vstupuje do domu minutku před tím, než se vrátila Uly, a pak jak odešla i s dívkou. Z těchto důkazů hlídka usoudila, že vrahem byla žena, díky Bohu, ale stále si chtěla promluvit s Kylarem.
Elene pak pozdě v noci ležela v posteli, truchlila pro Jarla a pokoušela se v tom najít nějaký smysl. Proč sem Jarl přišel? Protože byl v nebezpečí? Aby Kylarovi nabídl práci? Jen na návštěvu? Elene si myslela, že chtěl Kylara najmout na nějakou práci. Jarl byl příliš důležitý, aby Cenarii opustil z pouhého rozmaru. A pokud by odešel, protože mu hrozilo nebezpečí, určitě by s sebou měl bodyguardy. Takže Jarl byl zabit − náhodou! − když se snažil najmout Kylara. Kylar s prací buď souhlasil, nebo se ho vydal pomstít. Tak jako tak odešel dřív, než unesli Uly. Možná o tom ani neví.
Bylo poledne dalšího dne a Kylar se stále nevracel. Někdo zaklepal na dveře a Elene se hned hnala otevřít. Byl to jeden ze strážných ze včerejška.
„Myslel jsem si, že byste to chtěla vědět,“ řekl jí mladík. „S hlídkou u brány jsme se snažili zkontaktovat co nejrychleji, ale měnily se směny a bylo těžké promluvit si se všemi. Mladá žena odpovídající popisu vražedkyně odjela včera, mířila na sever. Měla s sebou holčičku. Už jsme za ní poslali muže, ale má velký náskok. Je mi to líto.“
Když strážný odešel, Braen a Teta Mea se na Elene dívali, jako by čekali, že se rozpláče.
Jenže Elene místo toho řekla: „Jdu si pro Uly.“
„Ale…“ začala Teta Mea.
„Já vím, věřte mi, vím, že jsem ta poslední osoba, která by měla jít. Ale co jiného mám dělat? Pokud se sem Kylar vrátí, povězte mu, kam jsem odešla. Najde si mě, tím jsem si jistá. Pokud už se za nimi vydal, potkám ho na cestě zpátky. Jenže pokud neví, že Uly unesli, možná jsem její jediná naděje.“
Teta Mea ještě jednou otevřela ústa, aby protestovala, ale pak je zavřela. „Chápu.“
Eleniny věci se vešly do malého rance, a než se vrátila do přízemí, Teta Mea jí zabalila dost jídla na týden. „Bude se chtít Braen rozloučit?“ zeptala se Elene.
Teta Mea ji vzala ven. „Braen se rozloučil po svém.“ Před obchodem čekal osedlaný kůň. Byl mohutný, vypadal dobře. Elene se do očí nahrnuly slzy. Myslela si, že půjde pěšky. „Říkal, že měl poslední dobou pár velkých zakázek,“ řekla Teta Mea, očividně byla na svého syna pyšná. „Teď běž, dítě, ať tě doprovází Bůh.“
* * *
Kylar stál nad hrobem, který vykopal, a ze všech sil se snažil pořádně opít. Do úsvitu stále zbývaly dvě hodiny. Na hřbitově panoval klid. Jedinými zvuky tu bylo šustění listí ve větru a bzučení nočního hmyzu. Kylar si tenhle hřbitov vybral, protože byl na cestě z města nejlepší. Když zabil Shingu, okradl ho, čímž získal spoustu peněz, a Jarl si zasloužil to nejlepší. Pokud hrobník dostojí svému slovu, bude tu do týdne stát i náhrobní kámen.
Byli to ale pár. Jarl ležel na zemi vedle díry, krev temnější než jeho pleť, údy mu pomalu tuhly. Kylar byl zakrvácenější než jeho přítel, rudé cákance mu na nohách zasychaly jako tmavé hřebeny, praskaly, když pracoval, a znovu se přeskupovaly, jak se potil. Vypadal, jako by potil krev.
Hrob byl vykopaný. Teď by měl Kylar něco říct.
Napil se znovu vína. Přinesl si čtyři měchy a dva už vyprázdnil. Před rokem by ho to odrovnalo. Teď byl naprosto střízlivý. Skončil s třetím a potom poctivě dlouhými doušky dopil i čtvrtý.
Jeho oči se stále vracely k Jarlově mrtvole. Pokoušel se představit si, jak jeho zranění srůstají, stejně jako kdysi ta jeho. Ale ona se nehojila. Jarl byl mrtvý. V jednu vteřinu byl živý a pak jednoduše ne. Kylar najednou chápal ironický pohled v Jarlových očích.
Cenarijský wetboy, jehož Shinga Hnoják nařídil zabít, nebyl Kylar. Byla to Vi Sovari, ta samá Vi Sovari, která zabila Jarla rudočerným šípem zrádců.
Jarlovi by to nejspíš připadalo směšné. Vyznával se tu z lásky k ženě, která právě vypouštěla šíp, co ho zabil.
„Do hajzlu,“ ulevil si Kylar.
Neexistovala slova, která by v plném rozsahu dokázala popsat věc před ním. Jarl už nebyl. Před Kylarem zbyl jen kus masa. Kylar si přál, aby dokázal věřit v Elenina boha. Chtěl uvěřit, že Jarl a Durzo jsou na lepším místě. Ale byl k sobě dost upřímný, aby věděl, po čem vlastně touží − po alespoň malé útěše. I kdyby byl Elenin Bůh skutečný, Jarl a Durzo ho neuctívali. Neznamená to, že se teď smaží v pekle?
Slezl do hrobu a stáhl tam Jarlovo tělo. Jeho kůže byla chladná a vlhká, srážela se na ní ranní rosa. Nebyl to příjemný pocit. Kylar ho co nejjemněji položil a vyšplhal se zpátky. Stále si nepřipadal opilý.
Jak seděl na hromadě hlíny vedle hrobu, došlo mu, že za to může ka’kari. Jeho tělo přistupovalo k alkoholu stejně jako k jinému jedu a neutralizovalo ho. Bylo to tak efektivní, že by musel vypít neskutečné množství, aby se dokázal opít. Jako to dělával Durzo.
A pak ho opustilo jako notorického opilce. Byla to jen další věc, kterou Kylar u svého mistra nepochopil, jen další věc, ze které ho bláhově obviňoval. Všechno to začínalo znovu bolet.
„Mrzí mě to, bratře,“ řekl Kylar, a jak ta slova přešla přes jeho rty, uvědomil si, že přesně tím mu Jarl byl − starším bratrem, co na něj dohlížel. Proč si Kylar nedokázal uvědomit, co pro něj lidé znamenají, dokud nebyli po smrti? „Postarám se, aby to nebylo zbytečné, Jarle.“ Přijmout Jarlovu oběť znamenalo opustit Elene a Uly a s nimi život, který mohl vést. Přísahal Uly, že ji neopustí tak jako všichni dospělí v jejím životě. A teď se to chystal udělat.
Bylo to s vámi stejné, mistře? Zrodil se takhle váš oceán hořkosti? Je cenou za nesmrtelnost vzdát se své lidskosti?
Nic víc už udělat nemohl, nebylo, co by se ještě dalo říct. Kylar ani nedokázal plakat. Zatímco první ranní ptáci začali opěvovat krásu vycházejícího slunce, zasypával hrob.
30.
První den Uly čekala, dokud Vi nebude deset minut pravidelně dýchat, pak se jako blesk rozběhla k jejímu koni. Nestihla zvíře ani odvázat, než ji Vi strhla dolů. Druhý den čekala hodinu. Vstala tak tiše, že ji Vi málem propásla. Tentokrát už Uly provaz odvázala a málem vyskočila z kůže, když se otočila ke koňské hlavě a za ní stála Vi, ruce založené v bok.
V obou případech ji Vi zřezala. Dávala si pozor, aby dívku nezranila. Tentokrát žádné zlomené kosti nebo jizvy. Přemýšlela, jestli na ni není moc měkká, ale dítě nikdy dřív nebila. Vi byla zvyklá zabíjet muže, posilovala Talentem svaly a nechávala na obětech, jak se vypořádají s následky. Kdyby to udělala s Uly, dítě by zemřelo. To se Vi do plánu nehodilo.
Třetí den na tom Uly byla špatně. Stále nepila. Odmítala vše, co jí Vi nabízela, a ztrácela na síle. Rty měla vyschlé a popraskané, oči zarudlé. Vi si nemohla pomoc a musela ji s trochou závisti obdivovat.
Dívka byla tvrdá, o tom nebylo pochyb. Vi snášela bolest lépe než ostatní lidé, ale nenáviděla, když nesměla jíst. Když jí bylo dvanáct, Hu jí pravidelně jídlo odpíral, dával jí jen jednu porci denně, aby „neztloustla“. K obvyklým porcím se vrátil, až když usoudil, že to půjde všechno do prsou. Ale horší než hladovění byly dny, kdy jí odpíral vodu, protože podle něj byla líná.
Ten bastard nikdy nepochopil podstatu ženských potíží.
Nikdy se nesnažila žízeň předstírat, věděla, že kdyby něco takového udělala, stalo by se to jeho oblíbeným trestem.
„Podívej, Ugly,“ řekla, když se po východu slunce utábořily v malém údolí, „mně je ukradený, jestli umřeš. Jsi pro mě užitečnější živá než mrtvá, ale ne o moc. Teď už mě bude Kylar do Cenarie pronásledovat tak jako tak. Na druhou stranu ty bys asi Kylara viděla ještě někdy ráda, co?“
Uly na ni dál zírala zapadlýma očima plnýma nenávisti.
„Předpokládám, že by ti nakopal zadek, kdybys umřela bezdůvodně. A pokud budeš dál hladovět, zemřeš hodně brzy. Zítra tě budu muset přivázat k sedlu a přes noc asi nevydržíš. Pro mě to bude nepříjemnost, ale Kylara to zraní mnohem víc. Pokud raději zemřeš zesláblá jako kotě, než abys zůstala naživu a bojovala se mnou, tak si v tom pokračuj. Ale na nikoho tím dojem neuděláš.“
Vi před Uly položila měch s vodou a šla uvázat koně. Teď už se nebála, že by Uly utekla. Dívka byla příliš slabá. Ale i tak Vi provazy uzamkla Talentem. Dneska měla v plánu konečně se vyspat, sakra.
Zvlněné kopce byly porostlé řídkým lesem a také se tu nacházela malá vesnice obklopená lány polí. Ale silnice byla široká a rušná. Zatím to zvládaly ve výborném čase. Nedokázala říct, jak daleko za nimi Kylar je, ale Vi se vyhýbala vesnicím a nepochybovala, že Kylar v nich vyptáváním strávil cenné hodiny. Včera prodala koně a koupila nové. Pokud Kylar dokázal nějak magicky rozpoznat, které stopy patří jim, byl v háji.
Přesto cestou minuly několik dalších skupin, a přestože se zahalila do neforemného pláště, který zamaskoval její pohlaví a vzhled, nemohla zastřít, že Uly je dítě. Ani cestování po kopcích, po nichž neviděné přecházely, nebylo nijak praktické. Obvykle se tak vyhýbaly vozům obchodníků a kárám farmářů. Bylo obtížné to vyvážit. Na cestě byly rychlejší, ale spíš je tam někdo pozná.
S Kylarem se setkala jen jednou, když se ho pokusila zabít v domě hraběte Drakea. Byla ironie, že si král Gunder najal Vi, která se předtím pokusila zabít jeho syna, aby odstranila Kylara, jenž se ho pokoušel ochránit.
V ten samý den, kdy zakázku přijala, měla Kylara pod svými stehny i nožem. Líbil se jí. Na muže v jeho situaci byl překvapivě klidný. Klidný a okouzlující, pokud považujete chabé pokusy o humor tváří v tvář smrti za roztomilé.
A ona by ho zabila, ale zaváhala. Ne, nezaváhala. Byl to nedostatek vůle, který jí ten den zadržel nůž, stejně jako pýcha, že dokončila obtížný úkol tak rychle. Hu její práci nikdy neocenil. Ale Kylarovy komplimenty i přes nátlak zněly upřímně a nebylo mnoho lidí, se kterými si může wetboy promluvit o práci. Proto se Vi poddala pokušení, jež jí Kylar nabídl, a schválně zdržovala, když měla odvést práci.
Pak do dveří vrazil pánbíčkářský hrabě a Kylar ji na útěku zasáhl nožem do ramene. To i po měsících občas zabolelo. Ztratila trochu ze své mrštnosti, přestože hned zamířila k čaroději, kterého Hu využíval jako léčitele.
Příště nezaváhá.
Věděla, že by se měla cítit pyšná, že zabila Jarla. Teď byla svobodná. Mistr wetboy. Hu už jí nebude moci nic přikazovat, a pokud se o to pokusí, bude ho moci klidně zabít, aniž by se obávala odplaty Sa’kagé. Pokud vůbec Sa’kagé přežije to, co pro ni Bohokrál plánuje.
Zabila jsem Jarla. Tu myšlenku nedokázala vypudit z hlavy. Nezmizela ani po dvou dnech. Zabila jsem muže, který se jako jediný přiblížil definici slova přítel.
Na zabití nic těžkého nebylo. Každé dítě se mohlo vyšplhat na střechu a vystřelit šíp. Nechtěla minout? Mohla minout. Nemusela vystřelit. Mohla jít dovnitř a připojit se k Jarlovi a Kylarovi v boji proti Bohokráli. Ale neudělala to.
Zabila ho a teď šla někam, kam nechtěla, odvedla s sebou proti její vůli malou holku a donutila muže, kterého respektovala, aby ji pronásledoval do pasti.
Jsi krutý bůh, Nyse. Nemůžeš mi nechat víc než jen prach a popel? Mně, která ti tak věrně sloužila? Z mého nože a klína proudily řeky krve a semene. Nezasloužím si za to uznání? Nezasloužím si za to jednoho přítele?
Odkašlala si a rychle zamrkala. Kousla se do jazyka, až hrozilo, že začne krvácet. Nebudu plakat. Nysos dostane svou krev a semeno, ale nikdy nezíská mé slzy. Proklínám tě, Nyse. Ale nahlas to neřekla. Sloužila svému bohu příliš dlouho na to, aby riskovala jeho hněv.
Dokonce se vydala i na něco jako pouť − na cestě za zabitím − do malého města v sethijské vinařské oblasti, která byla pro Nysa posvátná. Místní vinobraní bylo bohu zasvěceno. Víno zdarma teklo proudem. U žen se očekávalo, že se poddají všem vášním, které v sobě ukrývaly. Dokonce tam měli i zvláštní vypravěčská vystoupení, když na pódium vystoupil muž v masce a kázal, zatímco diváci sledovali třídílný cyklus o utrpení smrtelníků a jejich touze po bohu, následovaný oplzlou nemravnou komedií, která si utahovala z každého ve vesnici včetně autora hry. Město to milovalo. Tleskali a hučeli, opilecky zpívali svaté písně a píchali jako králíci. Týden nikdo nesměl odmítnout nabídku sexu. Pro Vi to byl dlouhý týden. Bylo to jedinkrát v životě, kdy si oprávněně stěžovala, proč je krásná. Musela nosit pytlovité oblečení v naději, že tím přiláká méně mužů.
Takových obětin, Nyse. A za co? Za život? Huovi je skoro čtyřicet, a přestože pořád tvrdí, že ti slouží, boží jméno přejde přes jeho rty jen v kletbách.
Po chvíli se Vi vrátila k rozloženým pokrývkám. Uly vypila celý měch s vodou. Vypadala, že bude zvracet.
„Jestli si tu deku pobliješ, budeš spát ve zvratcích,“ varovala ji Vi.
„Kylar tě zabije,“ řekla Uly. „I když jsi holka.“
„Já nejsem holka. Jsem děvka, na to nezapomínej.“ Vi Uly podala vak s jídlem, ta ho upustila. „Jez pomalu a ne moc, jinak budeš zvracet a umřeš.“
Uly se řídila její radou, brzy padla na deku a během vteřiny usnula. Vi vstala. Byla unavená, rozbolavělá. Nic víc si nepřipouštěla, když byla vyčerpaná. Nebylo dobré na to myslet. Nikam by to nevedlo.
Pospíšila si, aby zamaskovala tábor. Bylo mlžné ráno. Nebyly daleko od cesty, ale utábořily se v malé prohlubni. Potok, který tudy protékal z Kopců stříbrných medvědů, zurčel dost hlasitě, aby zakryl zvuky koní, a protože tábořily bez ohně, jejich přítomnost tu byla téměř nepostřehnutelná. Udělala, co mohla, aby ukryla koně v houští. Opřela se zády o strom a snažila se přesvědčit svoji mysl, jak moc má unavené tělo.
V dálce zaslechla klapot. Tlumila ho mlha, ale mohla to být jediná věc − koně. Tasila meč a nůž zastrčila do otrávené pochvy. Podívala se na Uly a zvažovala, jestli by neměla dívku magicky umlčet. Tím by se ale odhalila a stejně neměla tušení, jestli by to zabralo. Tak se jen přitiskla zpátky ke stromu a upírala zrak ke zvuku kopyt.
O chvíli později se objevil Kylar, vedl za sebou dva koně. Projel dvacet stop od ní. Musel jet celou dobu a přesedlávat. U brodu trochu zpomalil. Viin kůň dupnul nohou a jeden z koní, které Kylar vedl, zaržál.
Kylar zaklel a trhl opratěmi. Uly se zavrtěla, když Kylar projel potokem. Koně se vyšplhali na druhý břeh a odklusali do dáli. Kylar ani neotočil hlavu.
Vi se pousmála a lehla si. Spala klidně.
Když se večer probudila, Uly stále spala. To bylo dobře. Vi neměla čas dívku nahánět. Jiný únosce by Uly na jejím místě svázal a tím by to pro něj skončilo. Ale nejsilnější lana nebyla ta, co svazovala ruce. Viinou zbraní byla beznaděj, ne konopné lano. Provazy Ulyiných vlastních představ ji budou svazovat věčně.
Lana mých vlastních představ. O tom já vím hodně, ne?
Kopla Uly, aby ji probudila, ale ne tak tvrdě, jak zamýšlela. Dívčina spása byla tak blízko, a ona se o tom nikdy nedozví.
31.
I když si uvědomoval, že vypadá naprosto odtržený od reality, opak byl pravdou. Z malého pokoje v pevnosti v Kvílivých větrech Dorian na vše dohlížel. Cenarijskou pevnost Kvílivé větry khalidorští invazoři jednoduše obešli. Větší část armády raději použila týden vzdálený Quorigský průsmyk. Po smrti Loganova otce, vévody Regna Gyra, pevnost vedl mladý šlechtic jménem Lehros Vass. Vojáci ho uznávali, ale lord Vass nevěděl, co si má bez velícího důstojníka počít.
Solon mu dával rady, které s ubíhajícími dny víc než jako rady zněly jako rozkazy. Pokud by teď Khalidor napadl Kvílivé větry, zaútočil by z cenarijské strany, proto přesunul obranu a přemístil muže a zásoby za hradby. Ale i tak útok nikdo neočekával. Pravdou bylo, že Kvílivé větry už nic nebránily. Garoth Ursuul je tu mohl nechat zestárnout a zemřít a jediné, o co přijde, bude obchodní trasa, která se nepoužívá stovky let.
Daleko na jihu si Feir nevedl příliš dobře, i když si při sledování Curochu počínal obdivuhodně. Feir měl před sebou dlouhou cestu a Dorian mu ji nemohl nijak ulehčit. Někdy se z toho Dorianovi dělalo zle. Sledoval Feira, jak umírá tuctem různých smrtí, některé byly tak potupné, že plakal i navzdory transu. V nejlepším případě měl před sebou Feir dvacet let a hrdinskou smrt.
A tak jako předtím se Dorian potuloval i poblíž vlastní budoucnosti. Nalezl způsob, jak to udělat, aniž by riskoval šílenství. Prostě sledoval budoucnost ostatních lidí v místech, kde se s ním setkávali. Příliš se mu to však nedařilo. Viděl tucet možností, jak se k němu dotyčný zachová a jak jeho volby toto setkání ovlivní, ale své rozhodnutí ne. Mohl vidět jen co, ale ne proč. Nemohl sledovat jedinou linii vlastních rozhodnutí, aby zjistil, kam ho zavedou. Jednou za čas očima jiných lidí sledoval vlastní obličej a hádal, na co myslí, ale tyhle záblesky byly vzácné. Trvalo to příliš dlouho, přestože svůj trans protáhl na měsíc, a zatímco skládal kousky vlastního života, vše kolem něj se měnilo.
Proto se svého života začal dotýkat přímo. Okamžitě se dozvěděl několik věcí. Za prvé − do roka se stane zdrojem naděje i beznaděje pro desetitisíce lidí.
Za druhé − přes jeho možnou budoucnost se rozpínala zející propast. Sledoval tuto linii zpět a uvědomil si, že ji zapříčinilo to, že se na některých cestách rozhodne vzdát svého věšteckého daru. Ohromilo ho to. Jistě, myslel na to už dřív. Přes všechen výcvik u léčitelů bylo zřeknutí se daru jediným možným lékem na rozvíjející se šílenství. Ale Dorianův dar byl darem pro celý svět a on ochotně nesl následky, protože si uvědomoval, že tím může ostatním pomoci odvrátit katastrofu.
Za třetí − do Kvílivých větrů přicházela samotná Khali.
Dorianovi spadlo srdce až do žaludku. Pokud překoná pevnost, projde do Cenarie a usídlí se v pekelném žaláři, který nazývali Chřtánem. Garoth Ursuul nechá dva své syny stvořit ferali. Jednoho použije proti armádě rebelů. Bude to masakr.
Khali a její doprovod byli stále dva dny cesty daleko. Dorian měl čas. Ohlédl se za svým životem, pokoušel se vymyslet, jak odvrátit pohromu. Proud ho okamžitě strhl. Tváře se míhaly kolem něj, slévaly se v mäelstrom, nasávaly ho dolů. Jeho mladá žena pláče. Oběšená dívka. Malá vesnice v severním Waeddrynu, kde mohl žít s Feirovou rodinou. Ryšavý chlapec, který by pro něj byl o patnáct let později jako syn. Zabíjení bratrů. Zrada vlastní ženy. Řekne manželce pravdu a ztratí ji. Jeho tvář jako zlatá maska ronící zlaté slzy. Na pochodu s armádou. Osamělost, šílenství a smrt, které ho čekají na tuctu různých cest. A na konci každé z nich viděl jen utrpení. Pokaždé, když pro sebe zvolil něco dobrého, jeho milovaní trpěli.
„Věděl jsi to?“ zeptala se ho žena. „Ty jsi to celou dobu věděl?“
„Ne!“ zakřičel na posteli probouzející se Dorian.
Solon sebou na židli naproti němu trhnul. Mávl rukou a lampy v pokoji se rozsvítily. „Doriane? Jsi zpátky! Doufám, že ať jsi dělal cokoliv, bylo to důležité, protože jsem tě chtěl vzbudit už nejmíň stokrát.“
Dorianova hlava třeštila. Co je za den? Jak dlouho byl mimo?
Jeho odpověď se vznášela v samotném vzduchu. Khali byla blízko. Cítil ji.
„Potřebuji zlato,“ řekl Dorian.
„Cože?“ zeptal se Solon. Promnul si oči. Už se připozdívalo.
„Zlato, člověče! Potřebuji zlato!“
Solon ukázal na svou peněženku na stole a natáhl si boty.
Dorian si vysypal zlaté mince do dlaně. Stěží se dotkly jeho ruky, než se roztavily v kapky, okamžitě zchladly a obalily jeho zápěstí. „Víc. Víc! Času není nazbyt, Solone.“
„Kolik?“
„Tolik, kolik uneseš. Přijď za mnou na zadní nádvoří a vzbuď vojáky. Všechny. Ale nezvoň na poplašný zvon.“
„Zatraceně, o co tady jde?“ chtěl vědět Solon. Vzal opasek s mečem a začal si ho připínat.
„Není čas!“ Dorian už vybíhal z pokoje.
Na nádvoří by Dorian mohl přísahat, že Khali cítí ještě silněji, přestože šlo o čistě magický pach. Byla asi dvě míle daleko. Teď byla půlnoc, podezříval ji, že zaútočí hodinu před úsvitem, v hodině čarodějů, kdy jsou lidé více vnímavější nočním můrám a iluzím.
Dorian se pokoušel rozmotat, co viděl. Nevěřil, že pevnost odolá, a pokud ho Khali chytí, následky budou stejně hrozivé pro něj i pro celý svět. Prorok, který padnul do jejích rukou? Dorian přemýšlel o svých budoucnostech. Byla by tak velká oběť vzdát se toho neúprosného přívalu vizí? Pokud se jich však vzdá, bude slepý, vykolejený a zbytečný. Také to nebyl jednoduchý proces. Solonovi a Feirovi to popisoval tak, jako by se do vlastního mozku mlátil ostrým kamenem, aby odstranil záchvaty. V ideálním případě by mohl nechat odumřít část Talentu, aby se časem uzdravila, ale to by trvalo roky. Pokud ho Khali zajme, mohla by si myslet, že jeho dar zmizel navždy, a zabít ho.
Zaklínadla začal připravovat dřív, než si uvědomil, že se rozhodl. Nijak nevadilo, že je tma a nemůže doplnit svůj glore vyrden, potřeboval jen malé množství magie. Obratně nachystal zaklínadla, některá zaostřil a odložil stranou, další držel připravená jakoby v jedné ruce. Jak se jeho kouzlo skládalo dohromady, došlo mu, že všechen čas strávený ve vizích, žonglování s různými proudy času a umisťování ukazatelů v místech rozhodování, se odrazil v jeho magii. Před pěti lety to v zaklínání dotáhl tak daleko, že zkoušel najednou udržet sedm vláken kouzel. Bylo to kruté, obzvlášť když si uvědomoval, že pokud mu jedno vyklouzne, skončí s amnézií, jako idiot nebo rovnou zemře. Teď to šlo snadno. Na nádvoří přišel Solon a při pohledu na to, co dělá, se mu ve tváři rozhostil výraz hrůzy. Ani to Doriana nevyvedlo z míry.
Sekal, kroutil, postrkoval, spaloval a zakrýval jednu část svého Talentu.
Nádvoří bylo podivně tiché, nezvykle ploché, zvláštně omezené. „Můj Bože,“ vydechl Dorian.
„Co?“ zeptal se Solon, oči měl plné obav. „Co jsi to provedl?“
Dorian byl dezorientovaný jako muž, který se pokouší stát, i když právě přišel o nohu. „Solone, je to pryč. Můj dar je pryč.“