21.

V horku brzkého poledne se Kylar zastavil před obchodem ve šlechtické čtvrti. Vešel do uličky, a když o třicet vteřin později vyšel ven, na tváři měl slušnou napodobeninu obličeje barona Kirofa. Přál by si, aby ho napadlo vzít si lepší tuniku. Bohužel po tom ohni mu zůstala už jen jedna další a ta vypadala ještě hůř. Pravděpodobně by mohl nosit iluzorní šaty stejně jako iluzorní obličej, ale to bylo pro Kylara příliš velké sousto − při představě, že by se iluzorní šaty musely třepetat stejně jako pravé, rychle usoudil, že jeho oblečení postačí. Zastrčil truhlici do podpaždí a vešel dovnitř.

Obchod velmistra Haylina byl obrovský, rozkládal se na náměstí. Uvnitř byl dobře osvětlený a měl tu dražší vybavení, než jaké kdy Kylar u kováře viděl. Rady a řady zbrojí lemovaly stěny, před nimi stály regály se zbraněmi. Také tu bylo čisto a málo kouře − velmistr Haylin musel vymyslet chytrý odvětrávací systém, protože obchod a dílna nebyly oddělené. Kylar sledoval jednoho kovářova pomocníka, jak šlechtici pomáhá vybrat rudu, která se stane jeho mečem. Další šlechtic se díval na tovaryše, který bušil do oceli, co se stane jeho kyrysem. Zákazníci se rozptýlili po dílně, omezovaly je položené modré koberce, aby se tovaryšům a nádeníkům nepletli do cesty. Byl to dobrý trik, koberce mu musely vydělat svou váhu ve zlatě. Kylar si jen nebyl jistý, jestli sem šlechtici chodí kvůli zbraním a zbrojím, nebo jen kvůli zajímavé zkušenosti.

Zbraně na regálech u dveří nebyly výjimečné, nepochybně práce pomocných zbrojířů a nádeníků. Ale kvůli tomu sem nepřišel. Kylar se podíval dozadu a konečně spatřil samotného velmistra.

Velmistr Haylin byl skoro plešatý, hrbolaté temeno mu lemoval proužek šedivých vlasů. Byl hubený, shrbený a působil krátkozrace, ale svalnatá ramena a paže jako by patřily mnohem mladšímu muži. Koženou zástěru měl očazenou a umazanou od práce, právě vedl učedníkovu ruku, ukazoval mu správný úhel, pod kterým má udeřit do železa. Kylar si to namířil přímo k němu.

„Omluvte mě, pane, ale mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se usměvavý mladík, který se k němu připojil. S úsměvem to trochu přeháněl.

„Potřebuji si promluvit s velmistrem,“ řekl Kylar. Nepříjemný pocit v žaludku mu napovídal, že Haylin je pro něj mnohem dál než jen na druhé straně obchodu.

„Obávám se, že pracuje, ale já vám s radostí pomohu se vším, co si budete přát.“ Smíškův rychlý pohled na Kylarovy šaty mu prozradil, že nečeká, že by šlo o něco důležitého. Přesně to Kylar potřeboval − nějaký pitomý byrokrat.

Kylar se podíval přes smíškovo rameno a zalapal po dechu. Tenhle výraz s tváří barona Kirofa nikdy nezkoušel, ale výsledek musel být přijatelný, protože smíšek se otočil, aby zjistil, co je špatně.

Kylar zneviditelněl. Připadal si jako zlobivé dítě, když se smíšek otočil a nikoho za sebou nenašel.

„Co to…?“ nechápal. Promnul si oči. „Hej,“ zavolal na spolupracovníka za pokladnou. „Neviděl jsi mě právě mluvit s tlusťochem s ryšavou bradkou?“

Pokladník zavrtěl hlavou. „Už zase vidíš věci, Woode?“

Smíšek potřásl hlavou a vrátil se zpátky k pokladně, polohlasně klel.

Neviditelný Kylar prošel obchodem. Vyhýbal se pobíhajícím tovaryšům a došel k velmistru Haylinovi, postavil se za něj. Kovář si prohlížel tucet mečů, které vykovali jeho pomocníci a vyložili na stůl, aby je schválil.

„Třetí není řádně vytažený,“ řekl Kylar a zjevil se za kovářem. „Hned nad jílcem je vada. A ten další špatně zakalili.“

Velmistr Haylin se otočil a podíval se na Kylarovy nohy − dva kroky vedle modrého koberce, pak se zahleděl na vadný meč. Hodil ho do prázdné červené bedny. „Wernere,“ zavolal Haylin na mladíka, který spílal tovaryšovi. „Tohle je už třetí zmetek za měsíc. Ještě jeden a končíš.“

Werner zesinal. Okamžitě s nadávkami přestal.

„A co se týče tamtoho,“ řekl velmistr Haylin a ukázal na špatně zakalený meč. „Víte, co vznikne, když vysypete diamanty před kuřaty?“

„Tuhá drůbež?“

„Drahé ptačí žaludky. Je to plýtvání, synu. Tohle je armádní zakázka. Dvě stě padesát královen za sto mečů. Jeden vidlák, co si chce zamávat mečem, může klidně strávit trochu času s brouskem. Vyznáte se v mečích, ale já jsem zaměstnaný muž. Co si přejete?“

„Pět minut. V soukromí. Ten čas se vám vyplatí.“

Velmistr pozvedl obočí, ale uvolil se. Odvedl Kylara po schodech do zvláštní místnosti. Když procházeli kolem smíška, mladík zakoktal: „Nemůžete… nemůžete…“

Velmistr Haylin se na mladíka zamračil. Smíškův úlisný úsměv povadl. „Ani na to nemysli,“ řekl Haylin. „Můj pátý syn. Je trochu mimo sedlo.“

Kylar nevěděl, co to znamená, ale přikývl. „Hodil bych ho do bedny na zmetky.“

Haylin se zasmál. „Přál bych si, abych mohl udělat to samé s jeho matkou.“

Zvláštní místnost se zjevně používala tak zřídka, jak jen to šlo. Její střed okupoval drahý stůl z ořešáku obklopený několika křesly, ale většinu místnosti zabíraly vitríny. Úžasné meče a drahé zbroje obsadily pokoj jako elitní stráž. Kylar si je prohlédl zblízka. Některé byly dílem velmistra − mistrovské kousky, které měly demonstrovat, co všechno dokáže, ale ostatní byly staré, různé zbrojařské styly z různých období. Výstavní kousky. Dokonalé.

„Už vám zbývají jen tři minuty,“ podíval se na Kylara úkosem Haylin.

„Jsem muž zvláštních talentů,“ řekl Kylar a posadil se naproti němu.

Velmistr znovu povytáhl obočí. Měl ho výrazné až moc.

Kylar si prohrábl prsty ryšavé vlasy a změnil jejich barvu na špinavou blond. Přejel si dlaní přes tvář a jeho nos byl ostřejší a delší. Promnul si líce, jako by si je myl, a vousy zmizely a odhalily lehce poďobaný obličej a pronikavé oči. Jistě, celé to bylo jen na efekt. Tváře se dotýkat nemusel − ale zdálo se, že kovář jeho demonstraci ocenil.

Obličej velmistra Haylina smrtelně zesinal a spadla mu čelist. Rychle mrkal a jeho hlas vyšel jako zachraptění. Odkašlal si. „Mistr Plamen hvězd? Gaelan Plamen hvězd?“

„Ty mě znáš?“ zeptal se překvapeně Kylar. Gaelan Plamen hvězd byl hrdina desítek bardských příběhů. Ale tvář, kterou si Kylar nasadil, patřila Durzo Blintovi.

„Já jsem… byl pouhý chlapec, když jste navštívil obchod mého dědečka. Řekl jste… řekl jste, že se možná jednou vrátíte, dlouho poté, co už v to přestaneme doufat. Och, pane! Můj dědeček říkal, že k tomu možná dojde za časů mého otce nebo za těch mých, ale já mu nikdy nevěřil.“

Zmatený Kylar se pokoušel přemýšlet. Durzo byl Gaelan Plamen hvězd? Kylar si uvědomoval, že Durza nemohli znát celých sedm set let pod jediným jménem, to bylo samozřejmé. Ale Gaelan Plamen hvězdi Vždyť to jméno Aristarchos mezi těmi, které jeho mistrovi přisuzoval, nezmínil.

Kylar ucítil bodnutí smutku. Nevěděl to, zatímco nějaký kovář v Caernarvonu ano. Jak málo toho věděl o muži, co ho vychoval, o muži, který pro něj zemřel. Durzo se stával v době, kdy ho Kylar znal, stále zahořklejším. Jaký byl, když před padesáti lety nosil jméno Gaelan Plamen hvězd? S takovým mužem bychom mohli být přátelé, pomyslel si Kylar.

„Drželi jsme to v tajnosti, přísahám,“ ujišťoval ho velmistr Haylin. Kylar byl stále zmatený. Tenhle člověk, který byl dost starý, aby mohl být jeho dědeček, a právě se nacházel na vrcholu slávy, se ke Kylarovi choval jako − jako by byl nesmrtelný, ne-li přímo bůh. „Co pro vás mohu udělat, můj pane?“

„Ne, ne…“ Kylar si povzdechl. „Prosím, nechovejte se ke mně jinak jen kvůli dědečkovi. Pouze jsem chtěl, abyste mě bral vážně. Nenapadlo mě, že si mě budete pamatovat, když si ani já nepamatuji vás. Dost jste se změnil.“ Pousmál se, aby zpečetil svou lež.

„Zato vy jste se nezměnil vůbec,“ řekl kovář, jeho obočí poskakovalo nahoru a dolů, jak se snažil uklidnit. „Ehm. Co potřebujete?“

„Potřebuji prodat meč.“ Kylar vytáhl Odplatu z truhlice a položil ji na stůl.

Haylin meč uznale zvedl mohutnýma mozolnatýma rukama, pak ho rychle položil zpátky. Zíral na jílec, mrkal. Přejel po něm prsty, oči se mu rozšířily. „Ten meč vám nikdy nevyklouzl z dlaně, viďte?“

Kylar pokrčil rameny. Jistěže k tomu nedošlo.

Velmistr se stále tvářil, jako by si nebyl jistý, jestli je vzhůru, plivl si do dlaně a znovu sevřel meč.

„Co to…“

Kapka slin stekla z jílce na stůl. Velmistr Haylin pustil meč a otevřel dlaň. Byla suchá. Trochu zasténal, ale od meče nedokázal odtrhnout oči. Nakláněl se blíž a blíž, až se ho skoro dotýkal nosem. Natočil zbraň, aby se podíval na ostří.

„Bohové,“ vydechl. „Je to pravda.“

„Co?“ zeptal se Kylar.

„Uhelné matrice. Jsou dokonalé. Vsadil bych pravou paži, že mají všechny čtyři linky. Viďte? Ta čepel je dokonalý diamant, můj pane. Tak tenká, že ji sotva vidíte, ale nerozlomitelná. Většinu diamantů můžete řezat jinými, protože nikdy nejsou dokonalé, ale tady není jediný kaz − ta čepel je nezničitelná, a nejen čepel, jílec také. Ale můj pane, je-li to… myslel jsem, že váš meč je černý.“

Kylar se zbraně dotkl a nechal ka’kari vybublat ze své kůže, aby meč pokrylo. Slovo SLITOVÁNÍ vepsané do čepele překryla SPRAVEDLNOST z černého ka’kari.

Velmistr Haylin vypadal ztrápeně. „Och, můj pane… Můj dědeček nám to říkal… Nikdy jsem nepochopil. Připadám si slepý a jsem za svou slepotu skoro vděčný.“

„O čem to mluvíte?“

„Já nemám žádný Talent, pane Gaelane. Nemohu vidět, jak úžasná ta čepel je. Můj dědeček mohl a říkal, že ho to pronásledovalo do konce jeho dní. Věděl, jaký Talent do toho meče vstoupil, viděl ho, ale nikdy se mu nedokázal vyrovnat. Říkal, že mu pak jeho práce připadala mizerná a laciná − a to byl svými výtvory proslavený. Ale nikdy by mě nenapadlo, že na vlastní oči uvidím Odplatu. Můj pane, tu nemůžete prodat.“

„No, nemusím ji prodávat v černé,“ řekl s úsměvem Kylar a nasál ka’kari zpátky do ruky. „To cenu možná trochu srazí.“

„Můj pane, vy mě nechápete. I kdybych vám za ni mohl zaplatit − kdybych dokázal stanovit cenu − bude stát víc, než vydělám za celý život. A i kdybych ji koupil, nikdy bych ji neprodal, na to je příliš cenná. Možná jeden nebo dva sběratelé na světě by byli dost bohatí, aby si koupili takový meč. I tak by to, můj pane, nebyl meč, který patří do vitríny, ten patří do ruky hrdiny. Patří do vaší ruky. Podívejte na jílec, který nevyklouzne ani ze zpocené nebo zkrvavené dlaně. Vlhkost z něj hned steče. Není to jen brilantní, ale také praktické. Tohle není jen výstavní kousek. Je to umění. Umění zabíjet. Jako vy.“ Rozhodil rukama a svalil se do křesla, jako by ho vyčerpával i pouhý pohled na Odplatu. „Ale můj dědeček říkal, že nápis byl v hyrillištině − och, můj…“

SLITOVÁNÍ na čepeli se jim před očima změnilo v jazyk, který Kylar nedokázal přečíst. Zarazilo ho to. Nikdy dřív k tomu nedošlo.

V žaludku se mu zavrtěl had a obtočil se mu kolem vnitřností, ztráta něčeho tak cenného, že to nedokážete vyjádřit. Úplně stejně se cítil, když myslel na mrtvého mistra, muže, jehož vůbec neznal.

„Nesmysl,“ řekl, hrdlo měl stažené. „Musím ji prodat.“ Když si ji nechá, bude znovu zabíjet. Nepochyboval o tom. V jeho rukou byl meč nelítostnou spravedlností. Pokud opravdu chce zůstat s Elene, musí ho prodat. Dokud se k meči bude upínat, bude se upínat i ke starému životu.

„Můj pane, vy potřebujete peníze? Dám vám, kolik si jen budete přát.“

Menší, hamižná Kylarova část o tom přemýšlela. Ten muž měl jistě dost peněz, aby mu mohl dát, kolik Kylar potřeboval. „Ne, já… já ho potřebuji prodat. Jde… jde tu o ženu.“

„Vy prodáváte artefakt v ceně celého království, abyste mohl být se ženou? Jste nesmrtelný! I nejdelší manželství skončí v drobném zlomku vašeho života!“

Kylar posmutněl. „To je pravda.“

„Vy neprodáváte jen meč, viďte? Vy se toho vzdáváte. Vzdáváte se cesty meče.“

Kylar se podíval na stolní desku a přikývl.

„To ale musí být žena!“

„Je,“ souhlasil Kylar. „Kolik mi za něj můžete dát?“

„Záleží na tom, jak rychle to potřebujete.“

Kylar netušil, jak dlouho mu odhodlání vydrží. Věděl, že to, co se chystá říct, ho bude stát tisíce, ale ztráta Elene by ho stála víc. Na bohatství vlastně nikdy příliš nelpěl. „Prostě mi dejte vše, co můžete, než odejdu.“

„Než odejdete z města?“

„Než odejdu z obchodu.“ Kylar polkl, ale ten zatracený knedlík v krku zůstal.

Velmistr otevřel ústa k protestu, ale poznal, že Kylar už se rozhodl. „Třicet jedna tisíc královen,“ řekl. „Možná o pár set víc, záleží na tom, kolik se toho dnes prodalo. Šest tisíc ve zlatě, zbytek ve směnkách vyplatitelných u většiny směnárníků, i když kvůli takové sumě budete muset navštívit polovinu ve městě. Pokud byste to chtěl směnit najednou, musel byste jít přímo do Modrého obra.“

Kylar nad tou cenou vytřeštil oči. Postačí to ke koupi domu, vyplacení Tety Mey, otevření obchodu s velkým výběrem, pro Elene nakoupí celý šatník nových šatů a stále mu něco zbude, aby vybral pár nejlepších zásnubních náušnic, jaké lze za peníze koupit. A ten muž prakticky protestoval, že to není dost?

~Dobrá cena za tvoje dědictví, co?~

Ta myšlenka Kylarovi málem vzala vítr z plachet. Prudce vstal. „Dohodnuto,“ řekl. Šel ke dveřím a chytil za kliku.

„Ehm… můj pane,“ ozval se velmistr Haylin. Ukázal na svůj obličej.

„Och.“ Kylar se soustředil a jeho rysy ztloustly a vlasy znovu zrudly.

Pět minut pomáhal stále omámený smíšek otci skládat do truhlice sovereigny − každý měl cenu dvaceti královen − a sledoval, jak jeho otec navrch pokládá tlustý svazek směnek. Dohromady to bylo 31 400 královen. Truhlice nebyla velká, ale vážila jako dva dospělí muži. Velmistr zavolal pro koně, ale Kylar se jen zeptal, jestli by se nenašly dva široké kožené popruhy. Tovaryšové a pomocníci se shromáždili kolem a sledovali je, ale Kylarovi na tom nezáleželo. Usmívající se Haylin popruhy osobně upevnil.

„Můj pane,“ řekl Haylin, když skončil, „pokud ho budete chtít někdy zpět, bude tu na vás čekat.“

„Možná. Za časů tvého pravnuka.“

Velmistr Haylin se široce usmál.

Kylar věděl, že to neměl říkat nahlas. Že neměl odmítnout koně. Bylo mu to jedno. Byl to prostě jen příjemný pocit, když mohl mluvit s mužem, který trochu věděl, co je zač, aniž by se ho bál nebo jím opovrhoval − přestože si ho spletl s Kylarovým mistrem. Ale Kylar byl stejně víc Gaelan Plamen hvězd než Durzo Blint. Bylo to příjemné být známý a uznávaný, nezáleželo na tom, že to bylo neopatrné.

S pomocí svého Talentu si Kylar nahodil truhlu na záda. Kovárnu naplnilo neskrývané lapání po dechu. Pravdou bylo, že truhla byla tak těžká, že ji měl problém unést i s Talentem. Kylar kývnul na velmistra Haylina a odešel.

„Kdo to sakra byl?“ zaslechl Kylar smíškovu otázku.

„Jednoho dne, až budeš připravený, ti možná odpovím,“ odpověděl velmistr.

22.

„Ahoj,“ pozdravil Kylar Capricii, když se vrátil do šperkařství.

„Ahoj,“ řekla překvapeně. Byla sama, zavírala krám.

„Idiot je zpátky,“ zašklebil se. „Omlouvám za to… předtím.“

„Cože?“ nechápala. „Ne, to bylo v pořádku. Chápu, že vám to musí připadat zvláštní, když nejste odsud. Mužům to vždycky trochu vadí − přestože ženy si propichují uši také a nikdy si nestěžují.“ Pokrčila rameny.

„Jistě, no…“ Kylar se zarazil, když si uvědomil, že nemá co říct. Čím to je, že se kvůli šperkům cítí tak neschopný? „Dobře,“ zakončil to.

„Upřímně,“ řekla, „většina mužů si bolesti ani nevšimne. Myslím tím, že nevěsty se postarají, aby mysleli na něco jiného. Formálně vzato byste měli manželství naplnit až po spíchnutí, ale ve většině případu jde opravdu jen o formalitu.“

Kylar se rozkašlal. Právě na to myslel. „Ehm, pamatujete si, na které ukazovala?“ zeptal se Kylar.

„Samozřejmě,“ řekla Capricie. Zasmála se. „Obávám se, že tyhle kouzlo opravdu udrží.“ V očích se jí zablesklo a zrudla.

„Smůla, že mám ženu s tak skvělým vkusem.“

„Dobře se to odráží v jejích dalších volbách,“ řekla Capricie a předvedla opět široký úsměv. Ať už ze střetu se Shingou vzejdou jakékoliv následky, Kylar byl rád, že ji zachránil. Vytáhla zásuvku a položila ji před něj. Když ji pokládala, zamračila se a vyndala ze zásuvky pár náušnic. „Jen chvilku,“ řekla, poklekla za pokladnou, schovala náušnice a znovu vstala. „Myslím, že to byly některé z těchto,“ řekla a ukázala na vrchní řadu náušnic z propleteného zlata a mitrilu.

„Kolik stojí?“ zeptal se.

„Dva tisíce čtyři sta, dva tisíce osm set a tři tisíce dvě stě.“

Nechtěně hvízdl.

„Máme podobné z bílého a žlutého zlata, ty jsou cenově dostupnější,“ upozornila ho Capricie. „Kvůli mitrilu vypadají trochu směšně.“

Meč Jorsina Alkesta byl z mitrilu s jádrem z pevného zlata, tvrdil Durzo. Na roztavení mitrilu jste potřebovali speciální výheň, protože jeho bod tání byl třikrát vyšší než u oceli. Jakmile této teploty dosáhl, držel si ji celé hodiny, na rozdíl od jiných kovů, které se musely znovu a znovu zahřívat. Pro kováře byla práce s ním čirou radostí i hrůzou, protože po prvním rozpálení a následujících hodinách, kdy ho museli zpracovat, se už znovu neroztavil. Měli jen jedinou šanci. Pouze kovář se značným Talentem se mohl pokusit o větší výrobek z mitrilu.

„Nosí někdo kroužky z čistého mitrilu?“ zeptal se, když si prohlížel náušnice. Mohl by přísahat, že Eleniny oči se rozzářily nad jednou z těchto sad. Která to byla?

Zavrtěla hlavou. „I kdybyste si ji mohl dovolit, nechtěl byste ji, říká mistr Bourary. Říká taky, že některá jednodušší kouzla drží lépe ve zlatě. I v nejstarších kroužcích se kombinují dva kovy. Má pár, který vytvořil jeho pra-pra-pra-něco pradědeček, a ty vypadají jako z ryzího mitrilu, ale i ony obsahují jádro ze žlutého zlata a diamantů. Jsou vážně úžasné. Navrtal mitril drobnými otvory, v nichž se diamanty a zlato při správném nasvícení leskly.“

Kylar už skoro začínal věřit řečem o kouzlech. Buď měl mistr Bourary pravdu, nebo se velmi dobře naučil mluvit o magii od lidí, kteří jí skutečně vládli.

I tak mu připadalo šílené, že se dívá na náušnice, jež stojí od dvou do tří tisíc. Měl se odpoledne na kroužky zeptat velmistra Haylina. Velmistr by věděl, jestli jsou pravé. Ale Kylarovo srdce bylo lehké. Už svoje dědictví prodal. Opustil ho. Teď šlo jen o to, aby našel dokonalý šperk pro ženu, kterou miloval, ženu, jež ho zachrání před změnou v zahořklou trosku, jakou se stal Durzo Blint.

Ono vlastně na magii v náušnicích nezáleželo. Důležité bylo, že Elene ukáže, jak moc si jí cení.

„Byl to jeden pár, přísahal bych, že v téhle schránce,“ řekl Kylar Capricii. „Co ty, co jste dala stranou?“

„Ty jsou jen na ukázku − no, vlastně ne tak úplně. Královna se před deseti lety rozčílila na jednoho obchodníka s drahokamy, že jí neprodal nějaké šperky, a čistě výstavní kousky zakázala. Proto o ně technicky nejde, ale ve skutečnosti na prodej nejsou. Máme ještě další zásuvky, možná byly v některé z nich.“

„Jen mi ukažte ty, na které jsem se ptal,“ řekl Kylar. Najednou byl skeptický. Byl to obchodnický trik? Už to viděl dřív − pěkná dívka řekne chlapovi: „Tady tyhle jsou vážně pěkné,“ zatímco dá stranou něco neskutečně cenného a vytáhne levný kousek, a chlap okamžitě řekne: „A co tyhle?“ aby dokázal svou mužnost.

Ale Capricie na něj tak nepůsobila. Vypadala upřímně. Vytáhla kroužky a položilaje před něj. Kylarovi stačil jediný pohled, aby viděl, jak vybavení jeho obchodu chudne.

„To jsou ony,“ řekl. Provedení bylo lákavě prosté a elegantní, holá poloviční spirála ze stříbrného kovu, který se ve světle trochu leskl jako zlato, když zvedl ten větší.

Capricie zadržela dech a zvedla ruku, jako by se je chystal rozbít. Podíval se do jednoho ze zrcadel v obchodě a přidržel si náušnici u levého ušního lalůčku. Vypadalo to zženštile, ale nezdálo se, že by se tím někdo z tisíce mužů ve městě trápil.

„Hmm,“ zabručel. Přesunul náušnici na uchu trochu výš. Tohle mu připadalo mužnější. „Jaké je nejbolestivější místo, kam může žena muže píchnout?“

„Přesně tady.“ Naklonila se a ukázala, ale on to v zrcadle neviděl. Pohnula se a dotkla se prstem jeho ucha. „Och!“ lekla se. „Omlouvám se. Nechtěla jsem se dotknout…“

„Cože?“ nechápal zprvu. Pak si vzpomněl. „Ale ne, to byla moje chyba. Vážně, tam, odkud pocházím, si na uši tak nepotrpíme. Říkala jste tady? Takže projde vrškem?“ Zkontroloval to v zrcadle. Ano, rozhodně to vypadalo mužněji a bude to pekelně bolet. Z nějakého důvodu se kvůli tomu cítil lépe.

Vzal menší náušnici a − dával si pozor, aby se jí nedotkl − podržel ji u Capriciina ucha. Byla překrásná.

„Vezmu si je,“ rozhodl se.

„Velice se omlouvám,“ řekla. „My nic podobného na prodej nemáme, ale mistr Bourary by mohl udělat pár, co by vypadal téměř identicky.“

„Řekla jste, že nejde o výstavní kousky,“ připomněl jí Kylar.

„Technicky ne. Po vyhlášení královnina zákona − no, všechno je na prodej. Ale obchodníci na věci, které nechtějí prodat, nasazují absurdně vysoké ceny.“

„Na tyhle také?“ zeptal se Kylar. Teď se zmenšil i dům.

„Tohle jsou vlastně náušnice, o kterých jsem vám předtím vyprávěla. Ty, co vytvořil pra-pra-pra-pradědeček mistra Bouraryho, mitril překrývající zlato a diamanty.“ Chabě se usmála. „Je mi líto. Nechtěla jsem vás uvést do rozpaků. Ony v té zásuvce ani neměly být.“

„O jak absurdní ceně se bavíme?“ zeptal se Kylar.

„Neskutečně absurdní,“ řekla.

„Jak moc?“

„Absolutně absurdní,“ ošívala se.

Kylar si povzdechl. „Tak mi to řekněte.“

„Třicet a jeden tisíc čtyři sta královen. Mrzí mě to.“

To Kylara zasáhlo jako rána do žaludku. Samozřejmě to byla náhoda, ale… Elene by to nazvala božskou ekonomikou. Prodal Odplatu za stejnou sumu, jakou by ho stálo manželství s ní.

Aby mu nic nezůstalo? Elene, pokud je toto ekonomika tvého Boha, sloužíš pěkně lakotnému božstvu. Vždyť mi nezbudou peníze ani na svatební nůž.

„Na druhou stranu,“ řekla Capricie a donutila se k úsměvu, „vám k nim zdarma přidám svatební nůž.“

Do Kylarova žaludku jako by spadla kostka ledu.

„Já se omlouvám,“ vyhrkla Capricie, která si špatně vyložila jeho sklíčený výraz. „Máme pár rozkošných…“

„Dostáváte provizi z prodeje?“ zeptal se.

„Jednu desetinu, když přes den utržím víc než tisíc,“ řekla.

„Kdybyste tedy prodala tyhle, co byste udělala s − kolik? − více než třemi tisíci královnami?“

„Já nevím − proč se…“

„Co byste udělala?“

Pokrčila rameny, chystala se odpovědět, zarazila se a nakonec řekla: „Přestěhovala bych rodinu. Žijeme v docela drsném sousedství a míváme potíže s − ach, co na tom záleží? Věřte mi, sním o tom od chvíle, kdy jsem tady začala pracovat. Myslela jsem na to, jak prodám tyhle kroužky a jak se tím pro nás všechno změní. Modlívala jsem se za to každý den, ale máma říká, že jsme v bezpečí dost. A Bůh navíc taková hamižná přání nikdy nevyslyší.“

Kylarovo srdce ochladlo. Přestěhují se pryč od pomstychtivého a arogantního mrňavého Shingy a Kylar se nebude muset dopustit vraždy, aby je ochránil.

„Ne,“ řekl Kylar. Strčil náušnice do kapsy a vzal si svatební nůž. „Odpovídá na ně takhle.“ Zvedl na pult truhlici a otevřel ji. Capricie zalapala po dechu. Ruce se jí třásly, když rozkládala jednu směnku za druhou. Vzhlédla ke Kylarovi, oči plné slz.

„Vyřiď rodičům, že jejich anděl strážný vzkazuje, že je čas se přestěhovat. Ne příští víkend. Ne zítra. Dnes. Když jsem tě zachránil, ponížil jsem Shingu. Přísahal pomstu.“

Dál na něj třeštila oči, nepatrně přikývla. Jako stroj natáhla ruku. „Dárkové balení?“ zeptala se staženým hlasem. „Zdarma.“

Vzal si šperkovnici z její ruky a vyšel ze dveří, zamkl za sebou. Uložil náušnice do zdobené skřínky a strčil ji do kapsy. Najednou z něj byl žebrák. Prodal své dědictví. Vzdal se poslední věci, která mu připomínala Durza. Prodal magický meč za dva kovové kroužky. A teď neměl ani měďák. Třicet a jeden tisíc čtyři sta královen a nezbylo mu ani tak málo, aby mohl Uly koupit dárek k narozeninám.

Skončili jsme spolu, Bože. Odteď si na své podělané modlitby odpovídej sám.

23.

„Jste s Elene v pohodě?“ zeptala se Uly. Dnes večer pracovali spolu, Uly podávala přísady, zatímco Kylar vařil přípravek na srážení horečky.

„Jamozřejmě. Proč?“

„Teta Mea říká, že nic neznamená, když se hodně hádáte. A že jestli mám strach, tak stačí jen poslouchat, a pokud po hádce uslyším vrzat postel, budu vědět, že je všechno v pořádku. Říká, že to bude znamenat, že jste se udobřili. Ale já postel nikdy vrzat neslyšela.“

Do Kylarových tváří se nahrnula krev. „Já, no, myslím… Víš, na tohle by ses měla zeptat spíš Elene.“

„Ona mi řekla, že se mám zeptat tebe, a taky při tom celá zrudla.“

„Já nezrudnul!“ ohradil se Kylar. „Podej mi májové bobule.“

„Teta Mea říká, že lhát se nemá. Na hradě jsem viděla, jak připouští koně, ale Teta Mea prohlásila, že to není až tak strašidelné.“

„Ne,“ hlesl Kytar, když tloukem rozmačkal májové bobule, „je to strašidelné svým vlastním způsobem.“

„Jak?“ zeptala se Uly.

„Uly, na tenhle rozhovor jsi ještě příliš mladá. Kořen řebříčku.“

„Teta Mea říkala, že to asi řekneš. A že si o tom se mnou promluví, když se ty budeš stydět. Jen jsem jí musela slíbit, že se nejdřív zeptám tebe.“ Uly mu podala uzlovitý hnědý kořen.

„Teta Mea,“ řekl Kylar, „trochu moc myslí na sex.“

„Hmm,“ zabručel hlas za Kylarem. Ten sebou trhnul.

„Jdu zkontrolovat paní Vatsenovou,“ oznámila mu Teta Mea. „Potřebuješ něco?“

„Ehm… hmm… ne,“ řekl. Určitě by se netvářila tak dobromyslně, kdyby slyšela, co právě prohlásil.

„Jsi v pořádku, Kylare?“ zeptala se. Dotkla se jeho rozpálené tváře. „Divné, vypadá to, jako by ses červenal.“ Prohlédla si nově přeorganizované police − zdálo se, že jí to trvá déle, než když tu byl nepořádek − a strčila pár věcí do košíku. Když procházela kolem Kylara, který se skláněl nad připravovaným lékem, jako by ho teď nic jiného nezajímalo, štípla ho do zadku.

Málem hlavou narazil do stropu, i když vyjeknutí se mu potlačit podařilo. Uly se na něj nechápavě podívala.

„Máš pravdu,“ řekla Teta Mea ode dveří. „Ale nedělej si naděje. Na tebe jsem příliš stará.“

Kylar zrudnul ještě víc. Rozesmála se. Její srdečný smích slyšel i poté, co po ulici odcházela pryč.

„Stará bláznivá baba,“ zabručel. „Norantonská semena.“

Uly mu podala flakón s plochými semeny purpurové barvy a sevřela rty do tenké linky. „Kylare, když ti to nevyjde s Elene, vezmeš si mě?“

Upustil do směsi celý flakón.

„COŽE?“

„Zeptala jsem se Elene, jak jsi starý, a ona řekla, že je ti dvacet. A Teta Mea říkala, že její manžel byl o devět let starší, a to je ještě víc, než o kolik jsi ty starší než já. A já tě miluji a ty miluješ mě a ty a Elene se pořád hádáte a ty a já se nikdy nehádáme…“

Kylara to zprvu zmátlo. S Elene se nehádali déle než týden. Pak si uvědomil, že Uly tráví noci v domech svých nových přátel − hádky mezi Kylarem a Elene ji musely hodně rozrušit.

Teď měla Uly ve tváři dychtivý a vyděšený výraz, který mu prozradil, že jí odpovědí může zlomit srdce. Zvláště první odpověď, která mu vytanula na mysl − já tě miluji jinak − by nebyla nejlepší volbou.

Jak jsem se do toho dostal? Bude ze mě první otec v celém Midcyru, který své dceři vysvětluje co je to sex, aniž by ho sám zažil.

Co by měl říct? „My s Elene nejsme opravdoví manželé, proto se po hádce nemůžeme udobřit, jak bych rád. A kdybychom se usmiřovali, jak bych rád, tak bychom v prvé řadě neměli důvod se hádat.“ Kylar se nemohl dočkat, až si Elene doopravdy vezme. Všechny jejich hádky kvůli sexu konečně skončí. Jaká úleva!

Uly se na něj celou dobu dívala, čekala, ve velkých očích se jí zračila nejistota. Ale ne, teď to vypadalo, že se jí zachvěly rty.

Zachránily ho otevírající se dveře. Dovnitř vešel dobře oblečený muž, vpředu na tunice měl vyšitý rodový znak. Byl vysoký a štíhlý, ale obličej měl tak úzký, že vypadal jako hlodavec.

„Patří to tady Tetě Mee?“ zeptal se.

„Ano, patří,“ potvrdil Kylar. „Ale obávám se, že před chvílí odešla.“

„Och, to je v pořádku,“ řekl muž. „Vy jste její asistent, Kyle?“

„Kylar.“

„Och ano. Jste mladší, než jsem čekal. Přišel jsem vás požádat o pomoc.“

„Mě?“

„Jste to přece vy, kdo zachránil život lordu Aevanovi, že ano? Vypráví každému, kdo je ochotný poslouchat, jak jste s jedním lektvarem uspěl tam, kde selhaly tucty lékařů s měsíci léčby. Jsem majordomus váženého lorda Garazula. Můj pán trpí dnou.“

Kylar si promnul čelist. Podíval se na lahvičky lemující zdi.

„Pokud chcete, mohu se vrátit později,“ navrhl majordomus.

„Ne, potřebuji jen minutku,“ řekl Kylar. Začal vybírat lahvičky a zaúkoloval Uly. Byla dokonalý pomocník, rychlá a tichá. Brzy souběžně míchal ve čtyřech miskách, ve dvou nad plamenem, ve dvou za studena. O dvě minuty později byl hotový. Majordoma proces naprosto pohltil. Kylara to nutilo přemýšlet o tom, že velmistr Haylin dobře udělal, když předváděl výrobní proces. V tu chvíli už věděl, že pokud si pořídí větší obchod, zařídí to tam úplně stejně − lidé tu kromě léků dostanou i představení. Ten malý sen ho zvláštně uspokojoval.

„Musíte s tím udělat tohle,“ řekl Kylar. „Dejte mu dvě plné lžíce každé čtyři hodiny. Hádám, že váš pán je tlustý a skoro nechodí ven. Rád se napije?“

„Má trochu…“ Majordomus zaváhal. „No ano, je tlustý jako leviatan. A taky tak pije.“

„Tenhle lék se postará o bolest nohou a kloubů. Trochu mu od dny uleví, ale dokud bude tlustý a popíjet spoustu vína, nikdy se to nezlepší. Tenhle lék si bude muset kupovat pokaždé, když ho bude trápit dna, až do konce života. Řekněte mu, že pokud se chce dny zbavit, musí přestat pít. Když nepřestane, a já se vsadím, že to bude tenhle případ, začněte mu dávat dvě kapky tohohle…“ Kylar muži podal druhý flakónek, „do každého poháru vína. Bude ho z toho příšerně bolet hlava. Ujistěte se, že to dostane, kdykoli se bude chtít napít vína. A když už v tom budete, podávejte mu každé ráno a večer tohle na špatný žaludek. A ať dostává méně jídla. Do posledního chodu dejte trochu tohohle, bude se pak cítit sytější.“

„Jak víte, že má problémy se žaludkem?“

Kylar se tajemně usmál. „A přestaňte se vším, co naordinovali ostatní léčitelé, hlavně s pouštěním žilou a pijavicemi. Za šest týdnů z něj bude nový člověk, když ho přinutíte trochu shodit.“

„Kolik?“ zeptal se majordomus.

„Záleží na tom, jak moc je tlustý,“ řekl Kylar.

Majordomus se zasmál. „Ne, kolik jsem dlužen?“

Kylar se nad tím zamyslel. Spočítal, kolik stály přísady, a zdvojnásobil to. Pak sumu sdělil majordomovi.

Muž se na něj užasle podíval. „Malá rada, mladíku. Jestli to zabere, měl byste si pořídit obchod na severním břehu, protože tak k vám šlechtici zavítají častěji. A další věc − i kdyby to pomohlo jen trochu, měl byste tu částku zdvojnásobit. A pokud to udělá přesně to, co tvrdíte, měl byste ji zdesetinásobit − jinak šlechta neuvěří, že to vážně funguje.“

Kylar se usmál, rád slyšel, že se s ním mluví jako s někým, kdo rozumí své práci − a on jí rozuměl. „V tom případě mi dlužíte desetinásobek toho, co jsem řekl předtím.“

Majordomus se zasmál. „Pokud se lordu Garazulovi uleví, dám vám ještě víc. Tohle je prozatím vše, co u sebe mám.“ Podal Kylarovi dvě nové stříbrné mince. „Dobrý den, mladý mistře.“

Kylar odcházejícího muže sledoval a překvapilo ho, jak dobře se cítí. Možná bylo lepší léčit než zabíjet. Nebo se možná cítil dobře, že ho někdo docenil. Jak to Durzo zvládal? Za ta léta byl tuctem různých hrdinů − možná jich bylo ještě víc. To nikdy netoužil po odhalení? Říct všem, kdo je, aby mu projevovali zaslouženou úctu? Tady jsem, podívejte se.

Ale Durzo to nikdy neudělal. Kylar s ním vyrostl a on mu nikdy neposkytl jediný náznak, že je Noční anděl, o ostatních identitách ani nemluvě. Proč ne? Durzo v některých obdobích života působil arogantně. Nepokrytě pohrdal většinou wetboyů a Sa’kagé, ale nikdy se nesrovnával s velkými hrdiny historie.

Kylar znovu pocítil bodnutí ztráty. Bohové, Durzo je mrtvý tři měsíce − a navzdory uplynulému času se to vůbec nelepší.

Kylar ucítil v kapse malou krabičku. Zemřel, abych mohl získat Elene. Kylar se tou myšlenkou pokusil Durza vytlačit z mysli. Prostě počkám na Ulyiny narozeniny a potom Elene požádám, jestli si mě nechce vzít. Pak Uly uslyší víc vrzání, než si dokáže představit.

„Kylare,“ řekla Uly a vytrhla ho tak z jeho snění, „odpovíš mi na moji otázku?“

Ach, do hajzlu. „Uly,“ řekl laskavým tónem, „já vím, že ti to teď tak nepřipadá a jsi určitě chytřejší než ostatní tvého věku, ale stále jsi…“ Svraštil obočí, věděl, že dál se to nebude vyvíjet dobře. „Jsi pořád dítě.“ A byla to pravda, sakra.

„Ne, nejsem.“

„Ano, jsi.“

„Tenhle týden jsem měla první měsíčky. Podle Tety Mey to znamená, že jsem teď žena. Hodně to bolelo a nejdřív mě to vyděsilo. Bolel mě žaludek, záda a pak…“

„Hej!“ řekl Kytar a mávl rukou, aby ji zastavil.

„Co? Teta Mea říká, že se není za co stydět.“

„Teta Mea není tvůj otec.“

„A kdo to je?“ zeptala se Uly, byla rychlá jako prásknutí biče.

Kylar mlčel.

„A kdo je moje máma? Ty to víš, viď? Mé pečovatelky se ke mně chovaly jinak než k ostatním dětem. Ta poslední se vždycky vyděsila, když jsem se zranila. Jakmile jsem se jednou řízla do tváře, tak strašně se bála, že mi zůstane jizva! Týdny kvůli tomu nespala! Někdy nás při hraní v zahradách sledovala nějaká paní, ale vždycky nosila plášť a kápi. Byla to moje máma?“

Kylar beze slova přikývl. Přesně něco takového by udělala Máma K. Nepochybně se držela stranou, aby udržela Uly v bezpečí, jak jen dokázala snést, ale čas od času se její odhodlání zbortilo.

„Je důležitá?“ zeptala se Uly. Kylar věděl, že to si přeje každý sirotek.

Kylar znovu přikývl.

„Proč mě opustila?“

Povzdechl si. „Ty si odpověď zasloužíš, Uly, ale já ti to říct nemohu. Je to jedno z mých tajemství, které mi nepřísluší. Slibuji, že až budu moct, řeknu ti to.“

„Ty mě chceš opustit? Když se vezmeme, mohla bych jít s tebou.“

Pokud si někdo myslí, že dítě nemůže prožívat bolest tak silně jako dospělý, Kylar by mu přál, aby se teď Uly podíval do očí. Miloval ji tak, že s ní zacházel víc jako s dítětem než s lidskou bytostí. Ulyin krátký život byla historie plná opouštění − její otec, matka a nakonec i pečovatelka. Ona jen ve svém životě chtěla něco pevného.

Kylar ji objal. „Já tě neopustím,“ sliboval jí. „Nikdy. Tě. Neopustím.“

24.

Vi vjela do Caernarvonu po západu slunce. V průběhu týdnů strávených na cestě si promýšlela strategii. Sa’kagé tu bude Kylara určitě znát. Pokud byl jako Hu Gibbet, bez zabíjení dlouho nevydrží. Jestli přijal nějakou zakázku, Shinga o tom bude vědět. Tak zručný wetboy zajisté neunikne pozornosti.

Na druhou stranu, pokud Kylar žádnou zakázku nepřijal, měla stále slušnou šanci, že oči a uši Sa’kagé zaznamenaly, že dorazil do Caernarvonu. Vi na caernarvonskou Sa’kagé slyšela chválu jen zřídka, a pokud se Kylar vážně rozhodne skrývat, Vi ho nikdy nenajde, ale od jeho příjezdu už uplynuly tři měsíce. Zločinci se vždycky vrací ke svým zločinům, i když už mají spoustu peněz, protože neví, co jiného by měli dělat. Čím by byl wetboy bez zabíjení?

Všechny obchody už zavřely. Slušné rodiny byly na noc doma a v hospodách a bordelech to právě začínalo žít. Vi pronikala hlouběji do jižní části města. Na sobě měla bílé jezdecké kalhoty ze srnčí kůže a volnou pánskou tuniku z vlny. Rusé vlasy si stáhla do jednoduchého koňského ohonu. V Cenarii právě začínalo deštivé období, ale tady teprve končilo léto a Vi věřila, že se má cestovat v pohodlí, móda ať si trhne. Ta ji zajímala jen v případě, že by jí mohla něco přinést. I tak se po dvou týdnech v sedle nemohla dočkat koupele.

Už počtvrté zajela do nebezpečně vyhlížející uličky a přemýšlela, proč ji ještě nepřepadli. Všechny zbraně ukryla, aby vypadala naprosto bezbranná. Co to s místními je?

O dvacet minut později konečně někdo vystoupil ze stínů.

„Není to fajnová noc, kočko?“ prohlásil muž. Byl to špinavý, odrbaný opilec. Dokonalé. V jedné ruce držel obušek a v druhé vinný měch.

„Chceš mě okrást?“ zeptala se Vi.

Ze stínů se vynořil půltucet výrostků a obklíčil ji.

„No, já…“ muž se zašklebil a odhalil dvě řady zčernalých zubů. „Tohle je celnice a ty musíš…“

„Jestli mě nechceš okrást, tak mi kurva uhni z cesty. Nebo jsi úplný idiot?“

Úsměv zmizel. „Dobrá, tak tě chci okrást,“ uznal konečně. „Okrádám tě, tak to je. Šedivej Tom před žádnou děvkou uhejbat nebude.“ Málem se omráčil, když se místo z měchu pokusil napít z obušku. Kluci se zasmáli, ale jeden z nich vzal její černou klisnu za otěže.

„Potřebuji se setkat se Shingou,“ řekla. „Dovedeš mě k němu, nebo se musím nechat přepadnout někým jiným?“

„Ty nepůjdeš nikam, dokud mi nedáš třináct…“

Jeden z výrostků si odkašlal.

„…ehm, čtrnáct stříbrných.“ Jeho oči putovaly po jejím hrudníku, než dodal: „A možná i menší něžnou pozornost bokem.“

„A co takhle vzít mě za Shingou a já ti nechám to tvoje ubohé mužství?“ řekla Vi.

Tomův obličej potemněl. Hodil měch jednomu z výrostků a zamířil k Vi, pozvedl obušek. Chytil ji za rukáv a strhl ze sedla.

Vi využila síly jeho tahu, seskočila, odrazila se od sedla a kopla ho do obličeje. Pak hladce dopadla na nohy, zatímco Šedivej Tom skončil rozpláclý na zemi.

„Může mě někdo z vás odvést k Shingovi?“ zeptala se ostatních, Torna ignorovala.

Všichni se rozpačitě dívali, jak Tom skončil s krvavým nosem na druhé straně ulice, ale po chvíli šlachovitý kluk s velkým nosem řekl: „Shinga Hnoják nám už nedovoluje, abychom za ním chodili jako za starých časů. Ale Tom je jeho kámoš.“

„Hnoják?“ ušklíbla se Vi. „To není jeho pravé jméno, že ne?“

Tom se zvedl ze země. Zařval a vrhl se na Vi.

Ani se na něj nepodívala, počkala, až ho od ní budou dělit jen dva kroky, a pak ho kopla do kyčle. Když se jeho noha neposunula, kam očekával, dojel Tom po kočičích hlavách až k Vi po zadku. Ta ani na chvíli nepřerušila oční kontakt s klukem.

„Já, ehm, ano, Baruš Hnoják,“ řekl kluk a díval se na Torna. Nezdálo se, že by mu to připadalo vtipné. „Kdo jste?“ zeptal se.

Propletla prsty ve zlodějském znamení.

„To je trochu jiný než naše,“ poznamenal kluk. „Odkud jste?“

„Cenarie,“ řekla.

Všichni o krok poodstoupili. „No nekecej,“ žasl kluk. „Cenarijská Sa’kagé?“

„A teď ty.“ Vi chytla Šedivého Toma za umaštěné vlasy. „Vezmeš mě k Shingovi? Nebo ti musím něco zlomit?“

Poslal ji někam.

Zlomila mu nos.

Prskal krev a znovu ji proklel.

„Ty máš asi dlouhé vedení, co?“ Praštila ho do zlomeného nosu a pak ho chytla za hlavu. Zaťala mu prsty do bolestivého místa za ušima a zvedla ho na nohy. Zařval překvapivě silně. Bylo nešťastné, že mu hned na začátku zlomila nos, protože ji teď celou pocákal krví. Vi si s tím nedělala těžkou hlavu. Nysos byl bůh mocných tekutin − krve, vína a semene. Od poslední oběti uběhly už týdny. Možná ho tohle uspokojí, než najde Kylara.

Dál tlačila prsty hluboko do citlivých míst, nechala Šedivého Toma, ať ječí a prská krev na její tuniku a obličej. Kluci se stáhli, co nevidět se dají na útěk.

„To stačí!“ zavolal hlas ze tmy.

Vi pustila Toma, ten spadl na zem.

Ze stínů vystoupil malý, zavalitý muž. „Já jsem Shinga,“ představil se.

„Baruš Hnoják?“ zeptala se. Shinga Baruš Hnoják měl vypouklé břicho, malá očka pod zplihlými blond vlasy a krutý úsměv. Navzdory malé výšce se při chůzi naparoval jako páv. Asi mu v tom pomáhal mohutný bodyguard po boku.

„Co chceš, děvko?“ chtěl vědět Shinga.

„Jsem na lovu. Má mrtvola se jmenuje lord Kylar Stern. Asi mojí výšky, světle modré oči, tmavé vlasy, atletická postava, kolem dvaceti.“

„Mrtvola?“ zeptal se Shinga. „To jsi jako wetboy? Nebo wetgjrl?“

„Nejmenoval se Kylar ten chlap, co dal před pár týdny do zubů Šedivýmu Tomovi?“ zeptal se nosatý kluk dalšího výrostka.

„Vypadá to na něj,“ souhlasil další kluk. „Myslím, že zůstal u Tety Mey. Ale není to žádný lord.“

„Zavřete huby!“ okřikl je Baruš Hnoják. „Už neřeknete ani jedno podělaný slovo, jasný? Tome, zvedni prdel a přiveď sem tu děvku.“

Úžasné. Kylar jí to tak ulehčil. Myslel si, že je dost daleko, byl si jistý, že ho všichni mají za mrtvého. Už měla vše, co potřebovala. Najít ho bude hračka a zabít taky. Zachvěla se vzrušením. Stále kvůli němu měla na rameni dva palce dlouhou jizvu, i když zaplatila jednomu z těch nechutných čarodějů, ať ji vyléčí.

„Myslím, že bych tě měl odvést k sobě,“ rozhodl se Shinga. „Ověříme si, jak moc vlhké děvče[1] jsi.“

„Tak tohle jsem nikdy dřív neslyšela,“ povzdechla si. Bodyguard ji vzal za jednu ruku a Šedivej Tom ji triumfálně chytil za druhou.

„Je pěkně žhavá, co?“ šklebil se Šedivej Tom a chytil ji za prsa.

Ignorovala ho. „Nedělej nic, čeho bys mohl litovat,“ varovala Shingu.

„Můžu ji mít, až s ní skončíš?“ zeptal se Šedivej Tom. Znovu jí zmáčkl prsa a pak ji pohladil po vlasech.

„NEŠAHEJ MI NA VLASY!“ zaječela.

Bodyguard i Šedivej Tom při náhlém návalu vzteku ucukli. Baruš Hnoják se po chvíli donutil zasmát.

„Ty mrňavej sračičko, ty odporná žumpo, dotkneš se mých vlasů a roztrhám tě na kusy,“ varovala ho Vi, třásla se vzteky.

Proklel ji a strhl jí kožený řemínek, kterým si vlasy svázala. Cítila, jak se jí vlasy poprvé za dlouhá léta rozpustily kolem ramen. Stála tu nechráněná, nahá a muži se jí smáli.

Zachvátil ji amok. Nadávala, Talent jí proudil tělem tak silně, až to bolelo. Vytrhla se mužům ze sevření a její pěsti současně zlomily Šedivému Tomovi a bodyguardovi žebra. Než se mohl Šedivej Tom předklonit, chytila ho jednou rukou za vlasy. Prsty druhé mu vrazila do očních důlků, zaryla je do nich a vytrhla mu oči. Otočila se. Muži ječeli a utíkali. Rozčílilo ji a zmátlo, že neví, koho by měla pronásledovat.

Vi netušila, kolik uběhlo času, než překonala hanbu a vztek na ty dva muže.

Když znovu přišla k sobě, vlasy zakryté krví nasáklým hadrem, seděla na terase. Shinga a jeho muži uprchli. Na ulici nikdo nebyl s výjimkou klidného koně a dvou mužských těl, která ležela na ulici.

Nejistě šla ke koni, prošla kolem toho, co bývalo Šedivým Tomem a bodyguardem. Mrtvoly byly na kusy. A to − Nyse − ani nevytáhla zbraň, a udělala z nich tohle. Zvedl se jí žaludek a vyzvracela se na ulici.

Bude to hračka. Bohokrál mi odpustí, že jsem nezabila Jarla. Budu mistr. Už nebudu muset sloužit Hu Gibbetovi v posteli ani nikde jinde, už nikdy. Zabiji Kylara a jsem volná. Je to tak blízko, Vi. Tak blízko. Zvládneš to.

* * *

Sestra Jessie al’Gwaydin byla mrtvá. Ariel si tím byla jistá. Vesničané ji neviděli dva měsíce a kůň zůstal ustájený v hostinci. Tohle Jessie nebylo podobné, ale riskování ano. Hloupá holka.

Sestra Ariel si po vstupu do dubového hájku klekla, ne kvůli modlitbě, ale aby nastražila smysly. Místní se k Iaosianskému lesu neodvažovali přiblížit dál než do tohohle hájku. Vesničané z Torrasovy Zátočiny byli pyšní na to, jak jsou opatrní. Příběhy, které si předávali z generace na generaci, nebyly podle nich přehnané báchorky. Díky nedostatku detailů naopak působily mnohem uvěřitelněji.

Ti, kdo vstoupili do lesa, ho nikdy neopustili. Jak prosté.

A tak vesničané rybařili v meandrech Rudé řeky a sbírali dřevo na okraji hájku. Tam se ale zastavili. Výsledek jejich počínání byl zjevný. Stovky let staré duby sousedily s holými poli. Mladé duby místy vykáceli, když však stromy dosáhly určitého věku, vesničané se jich už nedotkli. Dubový háj se po staletí pomalu rozrůstal.

Necítila tu nic kromě chladu lesa a vlhkého vzduchu. Když vstala a pomalu procházela nízkým podrostem, dál napínala smysly, často se zastavovala, zarazila se pokaždé, když se jí zdálo, že vycítila byť jen nepatrné zachvění ve vzduchu. Postupovala kvůli tomu pomalu, ale Ariel Wyant Sa’fastae byla trpělivostí vyhlášená dokonce i mezi Sestrami. Kromě toho to byla právě ukvapenost, která stála Jessie al’Gwaydin život. Pravděpodobně.

Přestože byl háj široký jen míli, přejít ho trvalo velmi dlouho. Každé odpoledne, když si zapsala své pokroky, se vrátila do hostince, vyspala se a snědla jediné denní jídlo − ztrácela na váze, ale zatraceně pomalu. Každou noc přicházela do lesa v naději, že ať už v něm působí jakákoliv magie, mohla by být ovlivněna denním cyklem.

Třetí den se Ariel dostala na dohled samotného lesa, hranice mezi dubovým hájem a lesem byla vidět zdaleka − a byla zjevně magického původu. Přesto postup neurychlila. Místo toho se pohybovala ještě pomaleji, opatrněji. Pátého dne se jí trpělivost vyplatila.

Ariel se nacházela třicet kroků od linie mezi dubovým hájem a lesem, když ucítila zadržovací kouzlo. Zastavila se tak náhle, že málem upadla. Posadila se, na hlínu nedbala a zkřížila nohy. Příští hodinu jen oťukávala zábranu, snažila se vycítit její strukturu a sílu, aniž by použila vlastní magii.

Pak začala tiše zaklínat. Pracovala dlouho do noci a všechno jednou, dvakrát, třikrát kontrolovala, až si byla jistá, že jí nic neuniklo. Zaklínadla byla jednoduchá. Jedno zaregistrovalo, že člověk překročil hranice. Druhé, trochu komplikovanější, vetřelce označilo. Bylo to slabé vlákno, jež se přichytilo na šaty nebo kůži a vyprchalo po několika hodinách. Chytré, Ezra − byl to Arielin předpoklad, ale myslela si, že dobrý − umístil vlákno dost vysoko nad zemí, aby mohlo označit boty, a dostatečně nízko, aby ho zakrýval porost.

Opravdu mazané však bylo jejich umístění. Kolik mágů uvidělo jasnou hranici třicet stop daleko a vešlo rovnou do pasti, než vyvolalo ochrany?

Teď už by bylo snadné past překonat, když věděla, kde je, ale Ariel to neudělala. Místo toho zapsala poznatky do deníku a vrátila se do Torrasovy Zátočiny. Pokud se dopustila chyby, zemře dřív, než do hostince dorazí. Byla to napínavá cesta. Její duše plesala při pomyšlení, že odhalí Ezrovu prastarou magii, ale ona se arogantnímu pokušení nepoddala.

Dopisy od Mluvčí se stávaly podrážděnějšími, požadovaly, ať Ariel najde Jessie a udělá něco, co by odvrátilo horšící se krizi s nevolnicemi. Ariel měla oči otevřené, doufala, že objeví ženu, která by posloužila potřebám její sestry, ale vesničané z Torrasovy Zátočiny byli opatrní a posílali pryč všechny děti, které projevily třebas jen špetku Talentu. To, co Istariel potřebovala, tady Ariel nenajde.

Proto dopisy ignorovala. Spěch měl své místo a čas. A nebylo to tady a teď.

25.

„Viridiana Sovari?“

Když Vi zaslechla své jméno, okamžitě se na přelidněném trhu zastavila. Malý špinavý mužík nervózně pohodil hlavou. Natáhl k ní ruku s dopisem, ale ona si ho nevzala. Byl opatrný, nestál u ní příliš blízko a nesvlékal ji očima, tak usoudila, že tuší, co je ve skutečnosti zač. Podlézavě se usmál, střelil pohledem k její hrudi a pak už se jen upřeně díval na svoje nohy.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

„Nikdo důležitý, paní. Jen služebník našeho… společného pána,“ řekl a rozhlédl se po okolním davu. Srdce jako by se jí proměnilo v led. Ne. To není možné. Znovu jí podal vzkaz, a jakmile si ho vzala, zmizel v davu.

„Moulina,“ stálo v dopise. „Jsme velice zvědavi, jak jsi zjistila, že Jarl jede do Caernarvonu, ale skutečnost, že to víš, nám napovídá, že jsi vskutku nejlepší. Také si přejeme, abys to vyřídila s Kylarem Sternem. Dáváme přednost tomu, aby zůstal naživu. Pokud to nebude možné, požadujeme jeho tělo a veškerý majetek, nezáleží na tom, jak bezcenný se bude zdát. Bezodkladně nám ho přiveď.“

Vi složila dopis. Nebylo možné, aby Bohokrál věděl, kde se nachází. Nebylo možné, aby ji tady zastihla jeho zpráva. Nebylo možné, aby tu Jarl byl − Jarl, jehož identita měla být tajemstvím. Jarl, před kterým utíkala! Bylo nemožné udělat to, co Bohokrál žádal. A co bylo nejhorší, bylo nemožné od toho utéct. Vi se stala Bohokrálovým otrokem. Nebylo cesty ven.

* * *

Nějakým podivným způsobem na Kylara připadla příprava Ulyiny narozeninové večeře. Teta Mea řekla, že kuchyň by neměla žádného muže urážet, Elene dodala, že v porovnání s vařením lektvarů bude příprava večeře a dezertu hračka, a Uly se jen smála, když mu navlékly nařasenou zástěru a vrazily nos do mouky.

A tak měl Kylar najednou vyhrnuté rukávy a snažil se rozluštit záhadné kuchyňské termíny jako jíška, kynutí a spaření. Kvůli Ulyinu smíchu se ho začínalo zmocňovat podezření, že mu daly ten nejtěžší recept, jaký našly, ale hrál to s nimi dál.

„Co mám udělat, když to želé… ehm… ztuhne?“ zeptal se.

Uly a Elene se jen smály. Kylar zaujal pózu se zdviženou vařečkou a ony se rozesmály ještě víc.

Dveře do kovárny se otevřely a dovnitř vešel Braen, byl špinavý a páchl. Kylarovi věnoval bezvýrazný pohled, při kterém ten nechal vařečku poníženě klesnout, ale mouku z nosu si otřít odmítl. Braen stočil oči k Elene a přelétl ji pohledem.

„Kdy bude večeře?“ zeptal se.

„Až bude hotová, přineseme ti ji do tvé jeskyně,“ řekl Kylar.

Braen zabručel a obrátil se k Elene: „Měla by sis najít pořádného chlapa.“

„Víš,“ poznamenal Kylar, když se Braen odšoural zpátky do kovárny, „znám wetboye, který by toho kreténa velmi rád navštívil.“

„Kylare,“ pokárala ho Elene.

„Nelíbí se mi, jak se na tebe dívá,“ řekl Kylar. „Už si na tebe něco zkusil?“

„Kylare, dneska ne, dobře?“ řekla Elene a kývla k Uly.

Najednou mu to připomnělo náušnice v kapse. Přikývl. Nasadil vážný výraz a vrhl se na Uly, která vypískla, když ji zvedl do vzduchu a přehodil si ji přes rameno. Pak předstíral, že o ní neví, a vrátil se k vaření.

Uly pištěla, kopala nohama a pevně se ho na zádech držela za tuniku.

Do kuchyně vešla Teta Mea a zamlaskala. „To snad není pravda, vždyť nám došla všechna mouka a med.“

„Och ne,“ zděsil se Kylar. „Jak teď dodělám pátou porci máminy omáčky?“ Odložil vařečku a předklonil se, ruce prostrčil mezi nohama. Uly mu podle očekávání sjela po zádech, hlavou napřed, a on ji chytil za ruce právě včas, aby ji mohl protáhnout mezi nohama. Postavil ji, popadala dech a smála se.

„Nemá dneska někdo narozeniny?“ zeptal se Kylar.

„Já! Já!“ křičela Uly.

Vytáhl smějící se Uly z každého ucha po stříbrné minci. Dva stříbrné − bonus, který dostal od šlechtice. Jemu a Elene zase nezůstane nic, ale Uly si to zasloužila. Když je Uly položil do dlaní, vyvalila oči. „Pro mě?“ zeptala se nevěřícně.

Mrknul. „Elene ti pomůže vybrat něco pěkného, dobře?“

„Můžeme jít hned?“ zeptala se Uly.

Kylar se podíval na Elene, ta pokrčila rameny. „Můžeme jít s Tetou Meou.“

„Stejně musím vyloupat hrášek,“ řekl Kylar. Zahihňaly se. Usmál se na Elene a znovu se musel divit, jak nádherná je. Byl do ní tak zamilovaný, až se bál, že mu samou láskou pukne srdce.

Uly přitančila ke dveřím a ukázala Tetě Mee své mince. Elene se dotkla Kylarovy paže. „Budeme v pořádku?“ zeptala se.

„Po dnešní noci ano,“ řekl.

„Co tím myslíš?“

„Uvidíš.“ Neusmál se. Nechtěl se prozradit. Když se usměje, bude se šklebit jako idiot. Nemohl se dočkat, až spatří výraz její tváře. Stejně tak se nemohl dočkat dalších věcí. Potřásl hlavou a vrátil se k vaření. Na rozdíl od toho, co tvrdil, nebyla příprava jídla těžká. Jen při tom vznikal značný nepořádek. Sundal si snubní prsten a položil ho na pokladnu, než se pustil do syrového masa − není nic romantického, když páchnete jako mrtvá kráva.

Uběhlo sotva třicet vteřin, co Elene, Uly a Teta Mea odešly, když někdo zaklepal na dveře. Kytar znovu odložil vařečku a zamířil k nim. „Co jsi zapomněla tentokrát, Uly?“ řekl, když chytil za kliku a otevřel dveře.

Byl to Jarl.

Kylar měl pocit, jako by mu vyrazili vzduch z plic. Nevěřil vlastním očím. A přesto tam stál, hubený, atletický, dokonale oblečený a pohledný muž, blýskal bílými zuby v nejistém úsměvu. „Hej-ho, Azo,“ pozdravil.

Proč to uvítání? Byl Jarl jen zdvořilý, nebo tak apeloval na jejich společnou minulost? Určitě to druhé. Dlouhou chvíli tam stáli a měřili se pohledy. Jarl nepřišel na návštěvu. Jarl nenavštěvoval. Pro lásku Boží, vždyť to byl Shinga. Pravý Shinga, vůdce nejobávanější Sa’kagé v Midcyru.

„Jakjsi mě u devíti pekel našel, Jarle?“ zeptal se afektovaně Kylar. Když se Jarl nečekaně objevil posledně, čekal, že mu Kylar řekne právě tohle.

„Nepozveš mě dál?“

„Prosím,“ vyzval ho Kylar. Postavil na ootai a posadil se naproti Jarlovi, který obsadil křeslo u okna. Ticho.

„Byla by tu jedna zakázka…“ začal Jarl.

„Nemám zájem.“

Jarl to přijal s klidem. Sevřel rty a zvědavě se rozhlédl po skromném pokoji. „No, ehm… co vlastně se ti tady na tom místě líbí?“

„Máma K. tě nenaučila taktu?“

„Mluvím vážně,“ řekl Jarl.

„Já taky. Ukážeš se po tom, co jsem ti řekl, že končím, a hned se navážíš do místa, kde bydlím?“

„Logan je naživu. Je v Díře.“

Kylar na něj jen nechápavě zíral. Slova se srážela ve vzduchu a řítila se k podlaze, střepy se blýskaly světlem pravdy, ale nebyly to víc než drobné úlomky, příliš ostré, aby se jich mohl dotknout.

„Všichni wetboyové pracují pro Khalidor. Šlechtický odboj se stáhl z pozemků Gyrů. Některé hraniční tvrze jsou stále v našich rukou, ale nemáme vůdce, který by nás sjednotil. Nahoře v Mrazu jsou problémy, které Bohokrále znepokojují, proto zatím neudělal nic, aby upevnil svou moc. Myslí si, že se šlechtické rody navzájem roztrhají na kusy. A bez Logana bude mít pravdu.“

„Logan žije?“ zeptal se přihlouple Kylar.

„Bohokrál poslal naše bývalé wetboye, ať mě najdou. To je částečně důvod, proč jsem tady. Musel jsem zmizet z města, než rozhlásíme, že mě chrání samotný Kagé.“

„Ne,“ řekl Kylar.

„Riziko, že Logana odhalí, roste každým dnem. Nikdo z vězňů v Díře ho podle všeho nepoznal, ale teď tam dolů hází spoustu lidí. Možná tě potěší, že vévoda Vargun je jedním z nich. Ber to jako malou prémii. Když budeš zachraňovat Logana, můžeš při tom toho šmejda zabít.“

„Cože?“ vyhrkl Kylar. Kolečka se mu v hlavě točila tak rychle, že je nestačil sledoval. „Jarle,“ řekl, „Tenser není Tenser Vargun. Tobě to nedošlo? Nechal se poslat do Díry, aby to vypadalo, že zažívá opravdu krušné časy. Pak vytáhnou pravého barona − živého − a Tenser bude propuštěn. O měsíc později přijde za Sa’kagé, bude zuřit, že ho falešně obvinili a jak špatně s ním zacházeli, a co se stane?“

„Přijmeme ho,“ řekl tiše Jarl. „Jak bychom mohli odolat?“

„A on vás zničí, protože není Tenser Vargun,“ řekl Kylar. „Je to Tenser Ursuul.“

Jarl se překvapeně opřel. Po chvilce řekl: „Vidíš, Kylare? Právě proto tě potřebuji. Nejen pro tvé schopnosti, ale i pro tvou mysl. Pokud tam Tenser právě teď je, bude čekat jen tak dlouho, aby jeho pobyt v Díře vypadal věrohodně, a pak otci řekne o Loganovi. Musíme jít. Hned!“

Šperkovnice spalovala Kylarovu nohu. Zatímco Jarl mluvil, podíval se otevřeným oknem na město, o kterém doufal, že ho bude po zbytek života nazývat domovem. Miloval tohle město, miloval zdejší naději, miloval léčení a pomáhání, miloval prosté potěšení, že si ho pro jeho lektvary cení. Miloval Elene. Přesvědčil se, že toho dokáže víc léčením než zabíjením. Všechno to dávalo smysl… a teď… teď…

„Nemůžu,“ řekl Kylar. „Mrzí mě to. Elene by to nikdy nepochopila.“

Jarl se zhoupnul a postavil židli na přední nohy. „Nechápej mě špatně, Azo, protože já s Elene vyrůstal taky a mám tu holku rád. Ale co si sakra děláš z toho, co si ona myslí?“

„Polib mi, Jarle.“

„Hej, jen jsem se zeptal.“ Pak nechal otázku doznít, jeho oči ani na chvíli neopustily Kylarovu tvář.

Ten bastard vážně celé ty roky studoval u Mámy K.

„Miluji ji.“

„Jasně, ale to není všechno.“

Znovu ten vyčkávavý pohled.

„Ona je slušná, Jarle, a tam, odkud pocházíme, lidé takoví nejsou. Není slušná, aby jí to něco vyneslo. Není slušná, protože se na ni lidé dívají. Je prostě slušná. Nejdřív jsem si myslel, že je prostě taková, chápeš, stejně jako že ty máš černou kůži a jsi nebezpečně pohledný.“

Jarl pozvedl obočí. Neusmál se.

„Ale teď vidím, že na tom musela pracovat. Pracovala na tom a stále na tom pracuje stejně dlouho, jako se já učil zabíjet lidi.“

„Takže je svatá. To není odpověď na moji otázku,“ řekl Jarl.

Kylar celou minutu mlčel. Konečky prstů přejížděl po žilkování dřeva stolu. „Máma K. jednou řekla, že se stáváme maskami, které nosíme. Co z nás zbylo pod maskami, Jarle? Nikdo mě neznájako Elene. Změnil jsem si jméno, identitu, opustil jsem všechno a všechny, koho jsem kdy znal. Jsem jedna velká lež, Jarle, ale dokud mě zná Elene, možná jsem stále skutečný. Chápeš, jak to myslím?“

„Víš,“ řekl Jarl, „mýlil jsem se v tobě. Když ses nechal kvůli Elene a Uly zabít, považoval jsem tě za hrdinu. Ty nejsi hrdina. Ty se jenom neskutečně nenávidíš.“

„Prosím?“

„Jsi zbabělec. Tak jsi udělal pár špatných věcí! Vítej do klubu. Víš ty co? Jsem rád, že jsi to udělal, protože to z tebe učinilo někoho lepšího než světce.“

„Zabiják je lepší než světec? Co je tohle za podělanej přístup Sa’kagé…“

„Učinilo tě to užitečným. Víš vůbec, jak to teď v Cenarii vypadá? Nevěřil bys mi. Já nepřišel najít zabijáka, ale Zabijáka, Nočního anděla, který je víc než wetboy, protože se potýkáme s problémy většími, než jaké může obyčejný wetboy zvládnout. Jen jediný muž nám může pomoci, Kylare, a jsi to ty. Věř mi, nebyl jsi má první volba.“ Zarazil se.

„Co to mělo znamenat?“

Jarl se mu odmítal podívat do očí. „Nechtěl jsem…“

„Co jsi mi hodlal říct?“ zeptal se Kylar nebezpečným tónem.

„Museli jsme mít jistotu, Kylare. Chci, abys věděl, že jsme to udělali s úctou. Byl to nápad Mámy K. Býval nesmrtelný, tak jsme se museli ujistit…“

„Vy jste vykopali mrtvolu mého mistra?“ nevěřil Kylar.

„Vrátili jsme to − ho zpátky tak, jak jsi ho pohřbil,“ trhl sebou Jarl. „Bylo to možná týden po invazi…“

„Vy jste ho vykopali, když jsem byl ještě ve městě?“

„Dřív jsme ti to říct nemohli a potom už nebyl důvod. Máma K. nám sdělila, že tam to tělo je, že ti Durzo předal nesmrtelnost, ale když ho uviděla… Byla to ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy zažil, Kylare. Chci tím říct, že mě ta žena prakticky vychovala, ale nikdy dřív jsem ji takovou neviděl. Byla hysterická, plakala a kvílela − uprostřed mlhavé noci jsme dopluli na ostrov Vos, pádla jsme měli obalená vlnou, a ona začne kvílet jako smyslů zbavená. Byl jsem si jistý, že co nevidět dorazí hlídka, a chtěl jsem hned vypadnout, ale ona odmítala odejít, dokud vše nebylo tak, jak jsi tam zanechal.“

Jako by Kylarovi záleželo, že Durzo na té skále zůstal. Když už ho museli vyhrabat, mohli ho alespoň odnést… Kam? Domů? Měl vůbec Durzo Blint nějaký domov?

„Jak vypadal?“ zeptal se Kylar.

„Sakra. Vypadal, jako by byl týden v zemi, co sis myslel?“

No jistě. Zatraceně, mistře Blinte, proč jste tu nesmrtelnost předal mně? To už vás znechutil život? Proč jste mi něco neřekl? Na druhou stranu mu to možná sdělil ve vzkazu, který Kylarovi zanechal. Vzkazu, který tak nasákl krví, že ho nešlo přečíst. „Ty po mně chceš, abych se vloupal do Díry a zachránil Logana?“

„Víš, koho si Bohokrál drží jako konkubíny? Mladé dívky z urozených rodin a přednost dává pannám. Odhadne, kolik násilí a ponížení unesou. Pak je strčí do pokojů ve věžích, kde nechal odstranit zábradlí, takže ke skokům dochází každý den. Pro něj je to hra.“

Kylar si udržel drsný tón. „Přejdi k věci.“

„Vzal si Serah a Mags Drakeovy. Serah se zabila první týden. Mags tam stále je.“

Serah a Mags byly prakticky Kylarovy sestry. Mags se s ním vždy přátelila. Neustále se usmívala a k pořádnému smíchu neměla nikdy daleko. Od převratu byl tak zahleděný do sebe, že si na ně skoro nevzpomněl.

„Chci, abys zachránil Logana, a potom chci, abys zabil Bohokrále,“ řekl Jarl.

„To je všechno?“ Chladný úsměv. Tenhle tón slyšel Kylar od Durza snad stokrát. „Nech mě hádat, Logan bude první, protože mé šance u Bohokrále až tak dobré nejsou, co?“

„Přesně tak,“ odpověděl nakvašeně Jarl. „Takhle já musím přemýšlet, Kylare. Bojuji ve válce, kde každý den umírají lidé lepší než my dva. A ty stojíš stranou jen kvůli názorům nějaké holky?“

„Takhle o Elene nemluv.“

„Nebo co? Budeš mě proklínat pohledem? Jsi hlupák, co se vzdal násilí. Ano, vím o tom. Něco ti řeknu. Roth ublížil mnoha lidem. A já jsem rád, že jsi ho zabil, jasný? Zřídil mě opravdu hrozně. Ale svému otci nesahá ani po kotníky.“ Jarl zaklel. „Podívej se na sebe! Já vím, že tahle zakázka je nesplnitelná. Že tě posílám za bohem. Ale pokud to někdo na světě dokáže, jsi to ty. Tohle je tvůj osud, Kylare. Myslíš, že jsi přečkal všechno svinstvo, jen abys prodával lektvary proti kocovině? Některé věci jsou důležitější než tvoje štěstí, Kylare. Můžeš dát naději celému národu.“

„A bude mě to stát úplně všechno,“ zašeptal Kylar. Jeho tvář zešedla.

„Jsi nesmrtelný. Budou další ženy.“

Kylar se na něj znechuceně podíval.

Jarlův výraz se okamžitě změnil. „Omlouvám se. Předpokládám, že tu budou i další Bohokrálové a Shingové. Já jen… potřebujeme tě. Když nepůjdeš, Logan zemře. Stejně tak Mags a spousta dalších lidí, které nikdy nepoznáš.“

Bylo by to snazší, kdyby mohl popřít něco z toho, co Jarl řekl. Kylar se kdysi zeptal Mámy K, jestli se muž může změnit. Tady měl odpověď, která z něj pomalu vysávala život. „No dobře,“ řekl Kylar. „Zakázku beru.“

Jarl se usmál. „Je dobře, že jsi zpátky, příteli.“

„Je na nic být zpátky.“

„Předtím jsem to nechtěl načínat, ale ty jsi něčím rozzuřil místního Shingu?“ zeptal se Jarl. Kylarův výraz vzal jako souhlas. „Protože jeden z mých zdrojů tvrdí, že Shinga vyhlásil odměnu za cenarijského wetboye. Neznal detaily, ale pochybuji, že by se tu potulovalo hodně cenarijských wetboyů. Čím déle tu jsi, tím jsou Elene a Uly ve větším nebezpečí.“

Durzo Kylara naučil, že nejsnazší způsob, jak vyřídit zakázku, je vyřídit zadavatele. Aby byla Elene, Uly, Teta Mea, a dokonce i Braen v bezpečí, musel Baruš Hnoják zemřít.

Kylar prkenně vstal a šel do patra. Vrátil se o minutu později s výrazem temným jako wetboyská šeď, kterou si zase navlékl.

* * *

Vi se podívala na luk ve svých rukou, snažila se donutit založit rudočerný šíp. Dřepěla na střeše a dívala se do oken domku porodní báby. Zády se opírala o komín a zahalila se do stínů. V žádném případě nebyla neviditelná, ale přikrčená ve slábnoucím světle a se sluncem v zádech k tomu neměla daleko.

Vydala se do Caernarvonu, aby před tímhle utekla. Myslela si, že jediný způsob, jak nezabít Jarla a zároveň uniknout Bohokrálovu hněvu, je odstranit Kylara. Zatímco by byla pryč, Jarl mohl uprchnout nebo by ho dostal jiný wetboy.

Jak jen mohl skončit tady?

Chtěla ho minout, zabít Kylara a předstírat, že Jarl tu nebyl, že nikdy žádný vzkaz nedostala. Ale na Kylara neviděla a u Bohokrále by se lží nepochodila. Jarl seděl přímo před oknem. Bylo dokonce otevřené. Vi Talentem napjala luk, byl tak silný, že ho mohl natáhnout jen někdo jako ona, rudočerný šíp zrádců by tak prolétl nejen oknem, ale i zavřenými okenicemi. Ale nakonec to nepotřebovala.

Jarl tam seděl úplně odhalený. V Cenarii by takovou chybu nikdy neudělal, ale tady se cítil v bezpečí. Uprchl přímo do náruči Smrti.

Přesto vyčkávala. Zatracená Jarlova lehkovážnost. Jestli ho Vi nezabije, Bohokrál se to dozví. Najde si ji. Zatraceně, Jarle. Buď zatracen za svou lehkomyslnost.

Dokonči práci. Hu Gibbet mrtvoly s oblibou nejdřív mučil, ale dělal to jen tehdy, když si byl jistý, že je nikdo nevyruší. Hu Gibbet práci vždycky dokončil. Lepší výhled mít nebude. Bude se muset spokojit s tím, při kterém někdo zemře.

Polohlasně zaklela a probudila Talent. Vi vstala a přitáhla si šíp ke tváři. Dostala se tak ze stínu malého komínu do slábnoucího světla. Třásla se, ale bylo to jen třicet stop. „Zatraceně, Jarle, pohni se!“ zasyčela.

Mohla by utéct. Do Gandu nebo Ymmuru, kde ji Bohokrál nikdy nenajde. Mohla by? Nevěřila tomu. Nikomu neřekla, že sem půjde, nijak to ani nenaznačila, ale on to věděl. Pokud uteče, Bohokrál za ní pošle jejího bývalého mistra a Hu Gibbet nikdy neselhal. Navzdory všemu, co Vi se svou krásou dokázala, jí jednu věc téměř znemožňovala − ukrýt se. Nikdy se nezatěžovala s převleky. Nemyslela na to jako na slabinu. Až doteď.

„No tak, Kylare,“ zašeptala. „Pojď před to okno. Jen na chvíli.“ Silně se třásla a nemohl za to jen Talent, co ji spaloval, nebo napětí, že drží natažený luk dlouho. Proč tak moc chtěla Kylara zabít?

Uviděla nohu, nohu oblečenou ve wetboyské šedi, ale nic víc. Zatraceně. Pokud Kylar odejde, má velký problém. Slyšela, že se dokáže úplně zneviditelnit, ale to byla jen typická wetboyská lež. Vždycky se holedbali svými schopnostmi, aby vyhnali ceny nahoru. Všichni chtěli být novým Durzo Blintem.

Ale tohle byl Durzův učedník, muž, který Durza zabil. Zmocnil se jí strach.

Jarl měl soucitný, ustaraný výraz. Ten, který už viděla dřív, když se o ni staral, poté co si Hu Gibbet přišel vyzkoušet nové dovednosti, jež ji naučila Máma K., a shledal je nedostatečnými. Začal pak vyvádět jako smyslů zbavený a ublížil jí všemi způsoby, které si dokázal představit. A právě kvůli tomu výrazu se Viin pohled rozostřil. Mrkala znovu a znovu, odmítala připustit, že jsou to slzy. Neplakala od noci, co ji Jarl držel a kolébal, zatímco jí pomáhal poskládat roztříštěné kousky jejího já.

Jarl vstal a přešel k oknu. Zvedl oči a uviděl Vi, její tmavou postavu orámovanou slunečním světlem. V očích se mu zablesklo překvapení, které následovalo poznání − jaký jiný wetboy měl ženskou postavu? − mohla by přísahat, že z pohybu jeho rtů vyčetla své jméno. Prsty jí ochably, tětiva vyklouzla.

Rudočerný šíp zrádců přelétl nejužší z propastí − vzdálenost mezi wetboyem a jeho mrtvolou. Prořízl ve vzduchu rudou čáru, jako by krvácela samotná noc.