1.

„Máme pro tebe zakázku,“ řekla Máma K. Jako vždy seděla jako královna, rovná záda, dokonalé drahé šaty a dokonale učesané vlasy se šedivými kořínky. Dnes ráno měla pod očima tmavé kruhy. Kylar tušil, že žádný z přeživších vůdců Sa’kagé toho od khalidorské invaze moc nenaspal.

„I já ti přeji dobré ráno,“ řekl Kylar a posadil se do ušatého křesla v pracovně. Máma K. se k němu neotočila, dívala se z okna. Déšť v noci uhasil většinu požárů ve městě, ale mnoho jich stále doutnalo a zaplavovalo město karmínovým svitem. Vody řeky Plith, která oddělovala bohatou východní Cenarii od Doupat, vypadaly rudé jako krev. Kylar si nebyl jistý, jestli za to mohlo jen kouřem zahalené slunce. V týdnu po převratu zmasakrovali khalidorští dobyvatelé tisíce lidí.

„Je v tom ale háček,“ upozornila ho Máma K. „Mrtvola ví, že k tomu dojde.“

„Jak se to dozvěděla?“ Sa’kagé obvykle nebývala tak lajdácká.

„Řekli jsme mu to.“

Kylar si promnul spánky. Sa’kagé by to prozradila jen tehdy, kdyby při neúspěšném pokusu nechtěla být s útokem spojována. To znamenalo, že mrtvolou mohl být jen jediný muž − dobyvatel Cenarie a khalidorský Bohokrál Garoth Ursuul.

„Já si jen přišel pro svoje peníze,“ řekl jí Kylar. „Všechny Durzovy… moje bezpečné domy vyhořely. Potřebuji pouze tolik, abych podplatil strážné u brány.“ Už od dětství jí dával část své mzdy, aby ji investovala. Na několik úplatků by to mělo bohatě stačit.

Máma K. tiše prolistovala rýžové papíry na stole a jeden Kylarovi podala. Ta čísla ho nejdřív ohromila. Účastnil se ilegálního dovozu konopí a půl tuctu dalších návykových rostlin, vlastnil závodního koně, měl podíl v pivovaru a několika jiných podnicích, podílel se na lichvářství a vlastnil část nákladů zboží jako hedvábí a drahokamy, se kterými se obchodovalo legálně, jen Sa’kagé místo padesátiprocentního cla platila pouhých dvacet procent na poplatcích. Z množství informací na stránce se mu motala hlava. Netušil, co polovina z nich znamená.

„Já mám dům?“ zeptal se.

„Měl jsi,“ opravila ho Máma K. „Tenhle sloupek označuje zboží ztracené kvůli ohni nebo rabování.“ Odškrtnuté bylo vše s výjimkou nákladu hedvábí a jedné zásilky konopí. Téměř vše, co vlastnil, bylo ztraceno. „Ani jedna zásilka v nejbližších měsících nedorazí, pokud vůbec. Dokud bude Bohokrál zadržovat civilní plavidla, tak se žádné nevrátí. Jistě, kdyby zemřel…“

Poznal, kam tím míří. „Tohle znamená, že můj podíl má stále cenu mezi deseti až patnácti tisíci. Prodám ti ho za tisíc. Víc nepotřebuji.“

Ignorovala to. „Potřebuji třetího wetboye, aby zajistil, že to vyjde. Padesát tisíc gunderů za jedno zabití, Kylare. Za takovou sumu můžeš vzít Elene a Uly, kam se ti zlíbí. Světu tím uděláš laskavost a nikdy víc už nebudeš muset pracovat. Je to poslední zakázka.“

Zaváhal jen chvíli. „Vždycky je tu poslední zakázka. Skončil jsem.“

„To je kvůli Elene?“ zeptala se Máma K.

„Mámo K., myslíš si, že se muž dokáže změnit?“

Podívala se na něj s opravdovou lítostí. „Ne. A skončí to tak, že bude nenávidět každého, kdo to po něm bude chtít.“

Kylar vstal a vyšel ze dveří. V chodbě narazil na Jarla, který se usmíval úplně stejně, jako když spolu vyrůstali na ulici, což nevěstilo nic dobrého. Jarlovo oblečení muselo být podle poslední módy, dlouhá tunika s přehnaně velkými nárameníky a těsné kalhoty zastrčené do vysokých bot. Vypadalo to trochu khalidorsky. Vlasy měl spletené do tenkých copánků se zlatými korálky, které ladily s jeho tmavou pletí.

„Mám pro tebe perfektní prácičku,“ řekl Jarl tlumeným hlasem, přestože se nemusel bát, že by je někdo poslouchal.

„Žádné zabíjení?“ zeptal se Kylar.

„Ne tak docela.“

* * *

„Vaše Svatosti, zbabělci jsou připraveni vykoupit se,“ ohlásil vürdmeister Neph Dada, jeho hlas se nesl nad davem. Byl to starý muž, žilnatý, nahrbený a pokrytý jaterními skvrnami, pach smrti držela v mezích jen magie. Chrčel únavou po tom, co vystoupal na pódium na velkém nádvoří hradu Cenaria. Dvanáct zauzlovaných provázků, jež mu visely z ramen, představovalo dvanáct shu’ras, která ovládl. Neph s obtížemi poklekl a nabídl Bohokráli hrst slámy.

Bohokrál Garoth Ursuul stál na pódiu a kontroloval vojáky. Přímo před ním byly téměř dvě stovky graavarských horalů − vysocí, robustní, modroocí divoši, kteří nosili krátké černé vlasy a dlouhé kníry. Po stranách stály další elitní horalské kmeny, které obsadily hrad. Za nimi čekal zbytek regulérní armády, která do Cenarie dorazila po osvobození.

Z Plithu, který hrad obtékal z obou stran, stoupala mrazivá mlha a plazila se pod zrezavělými zuby padací brány do davu. Graavarové byli rozdělení do patnácti skupin po třinácti a jako jediní neměli žádné zbraně, zbroje nebo tuniky. Stáli tam jen v kalhotách, bledé tváře nehybné, ale potili se, přestože by se v chladném podzimním ránu měli spíš třást.

Když Bohokrál přišel zkontrolovat své vojáky, nikdy nedocházelo k rozruchu, ale dnes ticho až bolelo, přestože se tu shromáždily tisíce lidí, aby prohlídku sledovaly. Garoth svolal všechny dostupné vojáky a dovolil cenarijskému služebnictvu, šlechtě i měšťanům, aby se přišli podívat. Meisteři v rudočerných pláštích stáli bok po boku s vürdmeistery, vojáky, farmáři, bednáři, šlechtici, nádeníky, služkami, námořníky a cenarijskými špiony.

Bohokrál se oblékl do širokého bílého pláště lemovaného hermelínem, který si přehodil přes široká ramena, aby vypadala ještě větší. Pod ním měl bílou tuniku bez rukávů a široké bílé kalhoty. Se vší bílou vypadala jeho bledá khalidorská pleť strašidelně a viry přebíhající po jeho kůži přitahovaly veškerou pozornost. Černé výhonky moci vystoupily na povrch jeho paží. Velké spletence se zvedaly a klesaly, uzly ohraničené trny, které se ve vlnách nepohybovaly jen dopředu a dozadu, ale i nahoru a dolů, tlačily se ven z jeho kůže. Drápy mu zevnitř drásaly pleť. Jeho viry se však neomezovaly jen na paže. Vystoupily a orámovaly i jeho tvář. Vyrašily z holé hlavy a provrtávaly kůži, vytvářely trnitou, třesoucí se černou korunu. Po tvářích mu stékaly krůpěje krve.

Mnoho Cenarijců vidělo Bohokrále poprvé. Spadly jim čelisti. Roztřásli se, když po nich přejel pohledem. Přesně to zamýšlel.

Nakonec si Garoth od Nepha jedno stéblo slámy vzal a rozlomil ho. Jednu polovinu zahodil a vzal si dvanáct plně dlouhých. „Nechť skrze ně promluví Khali,“ zvolal mocným hlasem.

Pokynul Graavarům, ať vystoupí na pódium. V průběhu osvobozování jim nařídili, aby hlídali dvůr s cenarijskými šlechtici, než budou pobiti. Místo toho se horalé stáhli a Terah Graesinová a její šlechtici uprchli. To bylo nepřijatelné, nevysvětlitelné a naprosto netypické pro divoké Graavary. Garoth nechápal, co muže jeden den donutí bojovat, a další utéct.

Rozuměl však hanbě. Poslední týden uklízeli stáje, vynášeli nočníky a drhli podlahy. Nesměli spát, noci trávili leštěním zbrojí a zbraní svých šťastnějších druhů. Dnes budou moci odčinit svou vinu a příští rok se budou dychtivě snažit prokázat odvahu. Když s Nephem po boku přistoupil k první skupině, zklidnil Garoth viry na pažích. Až si muži vytáhnou svá stébla, musí si myslet, že tu nezapracovala magie nebo Bohokrálovo potěšení, že mohl jednoho ušetřit a druhého zatratit. Ať je to raději obyčejný osud, nemilosrdný následek jejich vlastní zbabělosti.

Garoth pozvedl ruce a všichni Khalidořané se společně pomodlili: „Khali vas. Khalivos ras en me, Khali mevirtu rapt, recu virtum ferite.“

Když slova umlkla, vystoupil první voják. Bylo mu sotva šestnáct, nad rtem měl jen náznak kníru. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí, když jeho oči přeskočily z Bohokrálovy chladné tváře na slámky. Jeho nahá hruď se ve vycházejícím ranním slunci leskla, svaly se mu třásly. Vytáhl slámku. Byla dlouhá.

Část napětí se z jeho těla vytratila, ale jen část. Vedle stojící muž, byl mu tak podobný, že to musel být jeho bratr, si olízl rty a chňapl po slámce. Byla krátká.

Lehká úleva se převalila přes zbytek oddílu. Tisíce přihlížejících, kteří nemohli krátkou slámku vidět, z reakce poznaly, že byla vytažena. Muž, který si krátkou slámku vytáhl, se podíval na mladšího bratra. Mladík uhnul pohledem. Odsouzenec obrátil nevěřícné oči k Bohokráli a podal mu krátkou slámku.

Garoth o krok ustoupil. „Khali promluvila,“ zvolal. Ozvalo se sborové nadechnutí, když pokynul jednotce.

Ta mladíka obstoupila a všichni do jednoho − dokonce i jeho bratr − ho začali tlouct.

Mohlo to být rychlejší, kdyby Garoth jednotce dovolil vzít si železné rukavice nebo použít násady kopí či ploché strany meče, ale usoudil, že takhle to bude lepší. Až krev začne téct a stříkat kolem, jak do něj budou bušit, nezůstane jen na šatech oddílu. Dostane se jim na kůži. Ať cítí teplo krve mladého vojáka, když bude umírat. Ať poznají cenu zbabělosti. Khalidořané neutíkají.

Jednotka ho bila s potěšením. Kruh se uzavřel a ozval se křik. Na nahých mužích, kteří bušili do nahého těla, bylo něco intimního. Mladík zmizel, vidět byly jen lokty, jak se zvedají a mizí při každém úderu, a nohy napřahující se k dalšímu kopnutí. A o chvíli později krev. Když vytáhl krátkou slámku, stal se mladík jejich svědomím. Tak zněl rozsudek Khali. Už nebyl bratrem nebo přítelem, teď byl vším, co udělali špatně.

Za dvě minuty zemřel.

Jednotka znovu nastoupila do řady, byli pokrytí krví a ztěžka dýchali kvůli námaze a emocím. Na mrtvolu u nohou se nepodívali. Garoth se každému zahleděl do očí, u bratra setrval o trochu déle než u ostatních. Potom se postavil nad mrtvolu a zvedl paži. Ze zápěstí vyrazily viry, jako rozeklaný spár se natáhly a sevřely hlavu mrtvoly. Ta pukla s vlhkým zvukem, při kterém tucty Cenarijců začaly zvracet.

„Vaše oběť byla přijata. Nyní jste očištěni,“ oznámil a zasalutoval jim.

Hrdě mu zasalutování oplatili a zaujali místo ve formaci na nádvoří, zatímco tělo odtáhli pryč.

Povolal další jednotku. Ještě čtrnáctkrát se to nebude v ničem lišit. Přestože v každé jednotce vládlo napětí − dokonce i v oddílech, které už to měly za sebou, protože ve zbývajících přijdou o přátele a příbuzné, Garoth ztratil zájem. „Nephe, pověz mi, co jsi zjistil o tom muži, o Nočním andělovi, který zabil mého syna.“

* * *

Hrad Cenaria se nenacházel příliš vysoko na seznamu míst, která by chtěl Kylar navštívit. Převlékl se za koželuha, obarvil si ruce až po lokty, navlékl si vlněnou tuniku pokrytou skvrnami a trochu se pokapal speciálním parfémem, který vytvořil jeho mrtvý mistr Durzo Blint. Páchl jen o trochu méně než skutečný koželuh. Durzo vždy dával přednost převlekům za koželuhy, chovatele prasat, žebráky a další typy, na které se respektovaní lidé ze všech sil snažili nedívat, protože si pak nedokázali pomoct a cítili jejich zápach. Parfém nanesl jen na svrchní oblečení pro případ, že by se musel převléknout. Trocha zápachu na něm i tak mohla ulpět, ale každý převlek měl stinné stránky. Umění spočívalo v přizpůsobení nevýhod zakázce.

Východní královský most při převratu shořel, a přestože meisteři most z větší části opravili, stále byl uzavřený, Kylar tedy musel přejít přes Západní most. Khalidorští strážní, které míjel, se na něj sotva podívali. Vypadalo to, že pozornost všech − dokonce i meisterů − přitahuje pódium uprostřed nádvoří a skupina horalů, kteří tam v zimě stáli s obnaženou hrudí. Kylar si jednotky na pódiu nevšímal a vyhlížel možné hrozby. Stále si nebyl jistý, jestli meisteři nemůžou zahlédnout jeho Talent, i když je podezříval, že k tomu nedojde, dokud ho nepoužije. Zdálo se, že jejich schopnosti jsou na rozdíl od mágů svázány s pachy − což byl hlavní důvod, proč se přestrojil za koželuha. Pokud se meister přiblíží, Kylar mohl jen doufat, že světský pach překryje magický.

Po stranách brány stáli čtyři strážní, šest u každého segmentu hradní zdi ve tvaru diamantu a možná tisíc dalších v útvaru na nádvoří, spolu s asi dvěma sty graavarskými horaly. V několikatisícovém davu bylo v pravidelných rozestupech rozmístěno padesát meisterů. Ve středu všeho dění, na provizorním pódiu, se nacházelo několik cenarijských šlechticů, zohavených mrtvol a samotný Bohokrál Garoth Ursuul, který hovořil s vürdmeisterem. Bylo to absurdní, ale navzdory množství vojáků a meisterů to možná byla nejlepší šance, jaká se k zabití toho muže mohla wetboyovi naskytnout.

Ale Kylar tu nepřišel zabíjet. Kvůli nejpodivnější práci, jakou kdy přijal, si chtěl prohlédnout jednoho šlechtice. Pátral v tlačenici po muži, o kterém mu Jarl řekl, a rychle ho našel. Baron Kirof býval vazalem Gyrů. Protože jeho lord zemřel a pozemky se nacházely poblíž města, byl jedním z prvních cenarijských šlechticů, co poklekli před Garothem Ursuulem. Byl to tlusťoch se šikmo zastřiženým zrzavým plnovousem, jaký nosili Khalidořané z nížin, velkým křivým nosem, povislými tvářemi a huňatým obočím.

Kylar se přesunul blíž. Baron Kirof se potil, otíral si dlaně do tuniky a nervózně rozmlouval s khalidorským šlechticem, co stál vedle. Kylar se protahoval kolem vysokého páchnoucího kováře, když ten najednou vrazil loket do Kylarovy hrudi.

Úder mu vyrazil vzduch z plic a už ve chvíli, kdy se předklonil, mu ka’kari nateklo do dlaně a vytvořilo pěstní dýku.

„Když jsi chtěl lepší výhled, měl sis přivstat jako my ostatní,“ obořil se na něj kovář. Založil ruce a povytáhl rukávy, aby odhalil masivní bicepsy.

Kylar s obtížemi donutil ka’kari, aby se vsáklo zpátky do kůže, a se sklopeným zrakem se omluvil. Kovář si odfrkl a vrátil se ke sledování představení.

Kylar si našel místo s dobrým výhledem na barona Kirofa. Bohokrál už skončil s polovinou jednotek a sázkaři Sa’kagé přijímali sázky, koho z třináctičlenného oddílu zabijí. Khalidorští vojáci si toho všimli. Kylara by zajímalo, kolik Cenarijců kvůli necitlivosti sázkařů zemře, až dnes v noci do města vtrhnou khalidorští vojáci, truchlící pro své mrtvé a rozzuření na Sa’kagé, že poskvrňuje vše, čeho se dotkne.

Musím se z tohohle proklatého města dostat.

* * *

V příští jednotce prošlo deset mužů, než si jeden konečně vytáhl krátkou slámku. Bylo zajímavé sledovat, jak jsou muži víc a víc zoufalí, když byli jejich sousedi ušetřeni a jejich vyhlídky se stávaly stále pochmurnějšími. Jedenáctý muž, šlachovitý čtyřicátník, si vytáhl krátké stéblo. Žvýkal si okraj kníru, když slámku podával zpátky Bohokráli, ale jinak neukázal jedinou emoci.

Neph se ohlédl do míst, kde na pódiu seděla vévodkyně Jadwinová a její manžel. „Prohlédl jsem trůnní sál a cítil jsem tam něco, s čím jsem se nikdy dřív nesetkal. Celý hrad páchne magií, která zabila tolik našich meisterů. Ale některá místa v trůnním sálu prostě… nejsou nijak cítit. Jako byste v domě, kde hořelo, vešel do místnosti a necítil tam ani náznak kouře.“

Krev stříkala na všechny strany a Bohokrál si byl naprosto jistý, že muž už musel zemřít, ale oddíl ho dál tloukl a tloukl a tloukl.

„To nesouhlasí s tím, co o stříbrném ka’kari víme,“ poznamenal Bohokrál.

„Ne, Vaše Svatosti. Domnívám se, že existuje sedmé, utajené ka’kari. Myslím, že ruší magii, a myslím, že ho má Noční anděl.“

Garoth se nad tím zamyslel, zatímco se oddíl zařadil zpátky do formace a nechal za sebou mrtvolu. Mužova tvář byla rozdrcená. Bylo to působivé dílo. Buď se oddíl tvrdě snažil dokázat svou oddanost, nebo toho ubožáka prostě neměli rádi. Garoth potěšeně přikývl. Znovu se natáhl viry a rozmačkal mrtvole hlavu. „Vaše oběť byla přijata. Nyní jste očištěni.“

Dva jeho bodyguardi odtáhli mrtvolu na okraj pódia. Naskládali tam zakrvácená těla, aby si je Cenarijci, kteří neviděli, jak všichni muži zemřeli, mohli prohlédnout alespoň teď.

Když začal s další jednotkou, Garoth řekl: „Ka’kari skryté po sedm staletí? Jakého mistrovství s ním dosáhnu? Umění skrývat se? Co z toho pro mě plyne?“

„Vaše Svatosti, s takovým ka’kari byste vy nebo váš agent mohli vstoupit do samotného srdce Kaple a vzít si všechny poklady, jakých se vám zamane. Nespatřen. Váš agent by pravděpodobně mohl vejít i do Ezrova lesa a získat artefakty nashromážděné za sedm set let. Pak už nebude zapotřebí žádné armády nebo lstivosti. Jediným úderem chytíme pod krkem celý Midcyru.“

Můj agent. Nepochyboval, že by se Neph odvážně přihlásil, že se toho nebezpečného úkolu zhostí osobně. Myšlenka na podobné ka’kari zaměstnávala jeho mysl, zatímco zemřel další mladík, dva muži v nejlepším věku a ostřílený bojovník, který se honosil jedním z nejvyšších vyznamenání, jaké Bohokrál uděloval. Jen ten měl v očích náznak, že se cítí zrazen.

„Prověř to,“ řekl Garoth. Přemýšlel, jestli Kliali o sedmém ka’kari ví. Přemýšlel, jestli o něm věděl Dorian. Dorian, jeho první uznaný syn, Dorian, který měl být jeho dědicem, Dorian věštec, Dorian Zrádce. Dorian tu byl, Garoth si tím byl jistý. Jedině Dorian mohl přinést Curoch, mocný meč Jorsina Alkesta. Nějaký mág se tu objevil, zahubil padesát meisterů a tři vürdmeistery a zmizel. Neph zjevně čekal, až se ho na to Garoth zeptá, ale Garoth se hledání Curochu vzdal. Dorian nebyl hlupák. Nepřinesl by Curoch tak blízko, kdyby si myslel, že ho může ztratit. Jak přelstíte muže, který vidí budoucnost?

Bohokrál přimhouřil oči, když rozdrtil další hlavu. Kdykoli to udělal, dostala se krev i na jeho sněhobílé oblečení. Bylo to záměrné − ale zároveň ho to dráždilo, protože není nic důstojného na krvi, která vám vystříkne do očí. „Vaše oběť byla přijata,“ prohlásil k mužům. „Nyní jste očištěni.“ Stál na okraji pódia, když jednotka zaujala místo na nádvoří. Po celou přehlídku se ani neotočil k Cenarijcům, kteří vedle něj seděli na pódiu. Teď tak učinil.

Když se obrátil, viry se probraly k životu. Černé výhonky se plížily po jeho tváři, hemžily se na jeho pažích a nohách, dokonce vyrážely i z jeho zornic. Dovolil jim chvíli nasávat světlo, aby Bohokrál na okamžik vypadal jako temná skvrna v záři vycházejícího slunce. Pak to ukončil. Chtěl, aby ho šlechtici viděli.

Nebylo očí, které by na něj nezíraly. A nebyly to jen viry nebo Bohokrálova přirozená majestátnost, co je ohromilo. Byly to mrtvoly, které vedle něj a za něj naskládali jako dřevěná polena, vypadal mezi nimi zarámovaný jako obraz. Byly to krev a mozek, které mu potřísnily bílé šaty. Budil hrůzu svou mocí a děsil je majestátností. Možná nechá vévodkyni Trudanu Jadwinovou, pokud dnešek přežije, aby tu scénu namalovala.

Bohokrál si prohlížel šlechtice a šlechtici si prohlíželi Bohokrále. Zajímalo by ho, jestli si někdo z nich už spočítal, kolik jich tady je − třináct.

Natáhl ke šlechticům ruku se slámkami. „Pojďte,“ vyzval je. „Khali vás očistí.“ Tentokrát neměl v úmyslu ponechat na osudu, kdo z nich zemře.

Velitel Gher se podíval na Bohokrále. „Vaše Svatosti, to musí být nějaký…“ Zarazil se. Bohokrál chyby nedělal. Z Gherova obličeje se vytratila barva. Vytáhl si dlouhou slámku. Chvíli trvalo, než mu došlo, že by neměl ukazovat příliš velkou úlevu.

Většina zbývajících byli nižší šlechtici − muži a ženy, kteří se za bývalého krále Aleina Gundera IX. starali o správní záležitosti. Podřídili se mu tak snadno. Stačilo prosté vydírání. Ale zabití sluhů Garothovi nic nepřinese, přestože ho zklamali.

To ho přivedlo až ke zpocené Trudaně Jadwinové. V řadě se nacházela na dvanáctém místě a její manžel seděl poslední.

Garoth se zastavil. Nechal je, ať se podívají jeden na druhého. Věděli, každý, kdo se díval, věděl, že jeden z nich zemře a že to závisí na Trudanině tahu. Vévoda ztěžka polkl. Garoth řekl: „Ze všech šlechticů tady jste jediný, vévodo Jadwine, kdo pro mě nikdy nepracoval. Proto je jasné, že jste mě nemohl zklamat. Na druhou stranu, vaše žena ano.“

„Cože?“ vyhrkl vévoda. Podíval se na Trudanu.

„Věděl jste, že vás podváděla s princem? Zavraždila ho na můj rozkaz,“ řekl mu Garoth.

Bylo něco krásného na tom, jak teď trůnil uprostřed chvíle, která by měla být zcela soukromá. Vévodův strachem pobledlý obličej zešedl. Zjevně byl mnohem méně všímavý než většina paroháčů. Garoth viděl, jak se to na něj všechno sesypalo. Každé mlhavé podezření, které kdy odsunul stranou, každá chabá výmluva, již vyslechl, ho teď naplno zasáhly.

Intrikářská Trudana Jadwinová se tvářila sklíčeně. Její výraz nebyl tak falešný, jak Garoth očekával. Myslel si, že ukáže prstem na manžela a obviní ho, že za to může. Místo toho byly její oči plné viny. Garoth se mohl jen dohadovat, že vévoda byl řádný manžel a ona to věděla. Podváděla ho, protože chtěla, a dvacet let lží se právě zhroutilo.

„Trudano,“ oslovil ji Bohokrál, než mohl jeden z nich promluvit, „sloužila jsi mi dobře, ale mohla jsi sloužit lépe. A tady je tvá odměna i tvůj trest.“ Natáhl k ní slámky. „Krátká slámka je nalevo.“

Podívala se do Garothových viry zakalených očí a pak do očí svého manžela. Ta chvíle jako by trvala věčně. Garoth věděl, že vévodův žalostný pohled bude Trudanu pronásledovat po zbytek života. Bohokrál nepochyboval, co si vybere, ale Trudana zjevně zvažovala, zda je schopná se obětovat.

Zatvrdila se, natáhla se pro krátkou slámku a zarazila se. Podívala se na manžela, odvrátila zrak a vytáhla si dlouhou.

Vévoda zaskučel. Bylo to skoro až roztomilé. Ten zvuk pronikl do srdce každého Cenarijce na nádvoří. Dokonale se hodil, aby jim všem doručil zprávu od Bohokrále − mohl jsi to být i ty.

Když šlechtici − včetně Trudany − se smrtí v srdcích obklopili vévodu − každý z nich se cítil zatracen za to, že se toho účastní, a přesto se toho zúčastnili − obrátil se vévoda ke své ženě. „Miluji tě, Trudano,“ řekl. „Vždycky jsem tě miloval.“ Pak si přetáhl přes obličej plášť a zmizel v mase těl.

Bohokrál se jen usmíval.

* * *

Jakmile Trudana Jadwinová při výběru zaváhala, Kylara napadlo, že kdyby býval přijal zakázku Mámy K, byla by to nejlepší chvíle k útoku. Všechny pohledy se upíraly k pódiu.

Kylar se otočil k baronu Kirofovi, studoval šok a hrůzu v jeho tváři a při tom si všiml, že u zdi za baronem stojí jen pět vojáků. Rychle je přepočítal − šest, ale jeden z nich držel luk a hrst plnou šípů.

Ze středu nádvoří zaznělo hlasité prásknutí a Kylar zahlédl zadní část provizorního pódia, jak se hroutí a rozpadá. Vzduchem prolétla nějaká blyštivá, barevná věc. Zatímco se všichni obrátili k ní, Kylar se otočil. Světelný granát slabě vybuchl a uvolnil neskutečně silný bílý záblesk. Stovky oslepených civilistů i vojáků vykřikly a Kylar sledoval šestého vojáka na zdi, jak založil šíp. Byl to Jonus Severing, wetboy, co měl na kontě padesát zabití. Šíp se zlatým hrotem vylétl proti Bohokráli.

Bohokrál si tiskl ruce k očím, ale i tak ho jako bubliny obalily štíty. Šíp zasáhl ten nejsvrchnější, zabodl se do něj a vybuchl v plamenech, když štít praskl. Další šíp už byl na cestě, prolétl protrženým vnějším štítem a zasáhl ten pod ním. Další praskl a po něm další, Jonus Severing střílel s úžasnou rychlostí. Využíval svůj Talent, aby držel volné šípy ve vzduchu, takže pokaždé, když vystřelil, mu další už plul k prstům. Štíty se bortily rychleji, než je mohl Bohokrál obnovovat.

Oslepení lidé ječeli. Padesát meisterů kolem nádvoří vztyčilo vlastní štíty a sráželo s nimi kolem stojící lidi k zemi.

Wetboy, který se skrýval pod pódiem, na ně vyskočil v místě, kde ho Bohokrál nemohl vidět. Zaváhal, když se jeden roztřesený štít vytvořil jen pár palců nad Bohokrálovou kůží, a Kylar zjistil, že to vlastně žádný wetboy není. Byl to možná čtrnáctiletý kluk, učedník Jonuse Severinga. Chlapec se tak soustředil na Bohokrále, že se ani nepřikrčil, nezůstával v pohybu. Kylar nedaleko zaslechl zadrnčení tětivy a viděl, jak se kluk kácí k zemi, zrovna když Bohokrálův poslední štít praskl.

Lidé se hrnuli k branám, šlapali po sousedech. Několik meisterů, stále oslepených a vyděšených, do davu a vojáků kolem nahodile odpálilo koule zeleného ohně. Jeden z bodyguardů se Bohokrále pokusil chytit a odtáhnout do bezpečí. Zmatený Bohokrál si jeho pohyb špatně vyložil a úder viry mohutného horala odhodil mezi šlechtice na pódiu.

Kylar se otočil, aby zjistil, kdo zabil wetboyova učedníka. Ani ne deset stop od něj stál Hu Gibbet, řezník, který povraždil celou rodinu Logana Gyra, a po smrti Durzo Blinta nejlepší wetboy ve městě.

Jonus Severing už utíkal, za mrtvého učedníka netruchlil ani vteřinu. Hu vypustil druhý šíp a Kylar viděl, jak se zabodl do zad Jonuse Severinga. Wetboy spadl ze zdi a zmizel, ale Kylar nepochyboval, že je mrtvý.

Hu Gibbet zradil Sa’kagé a teď zachránil Bohokrále. Ka’kari se v Kylarově ruce objevilo dřív, než si to vůbec uvědomil. Nedokážu zabít strůjce zkázy Cenarie, ale teď se chystám zabít jeho bodyguarda? Jistě, nazvat Hu Gibbeta bodyguardem by bylo jako nazývat medvěda huňatým zvířátkem, ale podstata zůstávala stejná. Kylar schoval ka’kari zpátky do kůže.

Přikrčil se, aby mu Hu neviděl do tváře, a přidal se k proudu zpanikařených Cenarijců, který se valil branami hradu.

2.

Sídlo Jadwinů přežilo požáry, které většinu města proměnily v trosky. Kylar dorazil k silně střežené bráně a strážní mu ji beze slova otevřeli. Kylar se zdržel, jen aby svlékl koželužský převlek a vydrhnul si tělo alkoholem a zbavil se tak zápachu. Byl si jistý, že dorazil před vévodkyní, ale zpráva o vévodově smrtí se sem donesla rychleji. Strážní měli kolem paže obvázaný pruh černé látky. „Je to pravda?“ zeptal se ho jeden.

Kylar přikývl a zamířil k domku za hlavní budovou, kde bydleli Cromwyllovi. Elene byla poslední sirotek, jehož se Cromwyllovi ujali. Všichni její sourozenci se odstěhovali do vlastních obchodů nebo sloužili na jiných panstvích. U Jadwinů už zbyla jen její pěstounka. Po převratu tu Kylar, Elene a Uly zůstali. Protože Kylarovy bezpečné domy shořely nebo byly nedostupné, neměli na výběr. Kylara považovali za mrtvého, a tak se nechtěl zdržovat v žádném bezpečném domě Sa’kagé, kde by ho mohli poznat. Ty byly stejně přecpané k prasknutí. Nikdo nechtěl zůstávat na ulici, když se tam potulovaly tlupy Khalidořanů.

V domku nikdo nebyl, proto Kylar zašel do kuchyně. Jedenáctiletá Uly stála na stoličce, nakláněla se nad dřezem s mýdlovou vodou a drhla pánve. Kylar se vplížil dovnitř, chytil ji pod jednou paží, zatočil s ní, až vyjekla, a postavil ji zpátky na stoličku. Počastoval ji divokým pohledem. „Dohlédla jsi, aby se Elene nedostala do problémů, jak jsem ti říkal?“ zeptal se dívky.

Uly si povzdechla. „Snažím se, ale myslím, že je to beznadějné.“

Kylar se zasmál a ona se k němu přidala. Uly vychovali sluhové na zámku a pro její vlastní ochranu ji udržovali v přesvědčení, že je sirotek. Ve skutečnosti byla dcerou Mámy K. a Durzo Blinta. Durzo se o ní dozvěděl teprve v posledních dnech života a Kylar mu musel slíbit, že na dívku dohlédne. Po počátečním nepříjemném vysvětlování, že není její otec, se věci vyvinuly lépe, než by Kylar kdy čekal.

„Beznadějné? Já ti ukážu, co znamená beznadějné,“ ozvalo se. Elene přinesla velký kotel s přiškvařenými zbytky včerejší omáčky a postavila ho vedle hromady talířů.

Uly zabručela a Elene se rozesmála. Kylar se podivoval nad tím, jak moc se za pouhý týden změnila. Nebo se možná změnil způsob, jak se na ni díval. Elene stále měla jizvy, které jí jako dítěti udělal Krysa − X přes plné rty, jednu na tváři a srpek od oka ke koutku úst. Ale Kylar si jich sotva všiml. Teď viděl zářivou pleť, očí svítící inteligencí a radostí a za pokřivený úsměv nevinil jizvu, ale její uličnickou povahu. A jak mohla žena vypadat tak dobře v prostém vlněném oblečení služky a v zástěře, to bylo jedno z velkých tajemství vesmíru.

Elene stáhla z věšáku zástěru a jako dravec se zahleděla na Kylara. „Ale ne. Já ne,“ zaprotestoval Kylar.

Přehodila mu zástěru přes hlavu a pomalu, svádivě si ho přitáhla blíž. Zíral na její rty a nemohl si pomoct. Sledoval, jak si je navlhčila jazykem. „Myslím,“ řekla tlumeným hlasem, rukama mu přejela po bocích, „že tohle…“

Uly si odkašlala, ale ani jeden z nich si toho nevšiml.

Elene ho k sobě přitiskla, ruce mu položila na kříž, našpulila pusu, její sladká vůně mu naplnila nos. „…je mnohem lepší.“ Pevně mu za zády uvázala zástěru, pak ho pustila a odstoupila od něj. „Teď mi můžeš pomoct. Chceš oloupat brambory, nebo nakrájet cibuli?“ Ona i Uly se zasmály jeho pobouřenému výrazu.

Kylar se k ní natáhl a ona se pokusila uhnout, ale chytil ji pomocí Talentu. Poslední týden cvičil, a přestože nedokázal dosáhnout dál než na krok od svých rukou, tentokrát to stačilo. Přitáhl si Elene a políbil ji. Předstírala lehký odpor, než mu polibek se stejným nadšením oplatila. V tu chvíli se svět zmenšil na měkkost Eleniných rtů a dotek jejího těla.

Uly někde začala hlasitě dávit. Kytar se natáhl a po zdroji toho rozčilujícího zvuku šplouchnul vodu z nádobí. Dávení okamžitě nahradilo vyjeknutí. Elene se odtáhla a zakryla si ústa, snažila se nesmát.

Kylar se Uly pokusil namočit celý obličej. Ta zvedla ruce, stříkala vodu zpátky na něj a on ji nechal. Rozcuchal jí vlhké vlasy tak, jak to neměla ráda, a řekl: „Dobrá, prcku, zasloužil jsem si to. Příměří. Kde jsou ty brambory?“

Hladce vklouzli do bezstarostné rutiny kuchyňských prací. Elene se ho zeptala, co viděl a co zjistil, a on jí, přestože se neustále ohlížel, jestli je někdo neposlouchá, řekl všechno o tom, jak studoval barona a bezmocně přihlížel pokusu o atentát. Takové povídání si by možná většině párů připadalo nudné, ale Kylarovi nudný luxus každodenní lásky celý život odpírali. Svěřit se, říkat prostou pravdu osobě, které na vás záleželo, bylo neskutečně příjemné. Wetboy, učil Kylara Durzo, musí dokázat okamžitě opustit vše, na čem mu záleží. Wetboy je neustále sám.

Kvůli této chvíli, tomuto prostému sdílení, Kylar skončil s cestou stínů. Víc než polovinu života strávil neúnavným tréninkem, aby se stal dokonalým zabijákem. Teď už zabíjet nechtěl.

„Potřebovali na tu práci třetího muže,“ řekl Kylar. „Aby hlídal a číhal v záloze. Mohli jsme to zvládnout. Jejich načasování bylo opravdu dobré. Jedna jediná vteřina a zvládli by to i ve dvou. Kdybych tam byl, Hu Gibbet a Bohokrál by zemřeli. A my bychom měli padesát tisíc gunderů.“ Zachmuřeně se zamyslel. „‚Gundery.‘ Předpokládám, že už jim tak říkat nebudou, když jsou teď všichni Gunderové po smrti.“ Povzdechl si.

„Chceš vědět, jestli jsi udělal správnou věc,“ poznala Elene.

„Ano.“

„Kylare, vždycky tu budou lidé tak špatní, že bychom jim přáli smrt. Na hradě, když ti Roth… ubližoval, byla jsem jen kousek od toho, abych ho sama zabila. Kdyby to trvalo o trochu déle… já nevím. Ale vím, co jsi mi pověděl o tom, co zabíjení dělá s tvojí duší. Nezáleží, jaké dobro by to mohlo přinést světu, tebe by to zničilo. Já bych se na to nemohla dívat, Kylare, nemohla. Příliš mi na tobě záleží.“

Elene společný odchod z města s Kylarem podmínila jedinou věcí − Kylar se vzdá zabíjení. Pořád byl zmatený. Nevěděl, jestli je Elenin způsob správný, ale viděl toho dost, aby věděl, že Durzův a Mámy K. není. „Ty opravdu věříš, že násilí plodí násilí? Že nakonec zemře méně nevinných lidí, když se vzdám zabíjení?“

„Opravdu tomu věřím,“ přikývla Elene.

„Dobře,“ řekl Kylar. „V tom případě tu mám práci, kterou dnes v noci musím udělat. Měli bychom se připravit, ráno odjíždíme.“

3.

Pekelná řiť nebyla místo pro krále. Díra se příhodně nacházela v nejnižším patře cenarijského žaláře nazývaného Chřtán, do kterého se vcházelo démonickou tváří vytesanou do rozeklaného černého obsidiánu. Vězni pochodovali přímo do otevřené tlamy a pak dolů po rampě, často kluzké od toho, jak na ní lidem strachy povolil močový měchýř. Samotná Díra byla rytin prostá, aby se umocnil fyzický strach vyvolaný těsnými prostory, tmou, výškami, z hlubin stoupajícím skučícím větrem a vědomím, že každý vězeň, se kterým Díru sdílíte, byl shledán nehodným rychlé smrti. V Díře neustále panovalo horko a páchla tu síra a lidský odpad ve třech podobách − výkaly, smrt a nemytá těla. Byla tu jen jediná louč vysoko nad jejích hlavami na druhé straně mříže, která oddělovala lidská zvířata od zbytku vězňů ve Chřtánu.

S Loganem Gyrem sdílelo Díru jedenáct mužů a jedna žena. Nenáviděli ho kvůli jeho noži, silnému tělu a vytříbenému jazyku. I v hrozivém zvěřinci šílenců a zrůd byl jiný, izolovaný.

Logan seděl zády ke zdi. Byla tu jen jedna zeď, protože Díra byla kruhová. Uprostřed zel pět stop široký otvor ústící do propasti. Okraje byly dokonale kolmé, stěny z naprosto hladkého sopečného skla. Nešlo odhadnout, jak moc je hluboká. Když vězni do Díry skopávali výkaly, neslyšeli žádný zvuk. Z Díry unikal jen pekelně silný sirný zápach a přerušované kvílení větru, duchů, zmučených duší vězňů nebo kdovíčeho, co vydávalo zvuk, který je doháněl k šílenství.

Logana nejdřív zarazilo, proč jeho spoluvězni kálí u zdi a teprve potom − pokud vůbec − skopávají výkaly do jámy. Když poprvé musel jít taky, došlo mu to − u Díry by si dřepl jen šílenec. Tady dole jste nesměli udělat nic, co by vás učinilo zranitelnými. Když jeden obyvatel musel projít kolem jiného, přesunul se rychle a podezřívavě a vrčel, syčel a klel tak horlivě, že slova ztrácela význam. Strčit někoho do Díry byl nejsnadnější způsob, jak ho zabít.

Nejhorší na tom bylo, že kamenná římsa obkružující jámu byla jen tři kroky široká a svažovala se k Díře. Ta římsa pro ně představovala celý svět. Byl to úzký a kluzký svah vedoucí na smrt. Logan od převratu nespal už sedm dní. Zamrkal. Sedm dní. Začínal slábnout. Dokonce i Fin, který si posledně urval nejvíc jídla, už čtyři dny nejedl.

„Přitáh si sem smůlu, Třináctko,“ zavrčel Fin a sledoval ho přes propast. „Nenakrmili nás, cos přišel.“ Jediný Fin mu říkal Třináctko. Zbytek přijal jméno, které si dal ve chvíli šílenství − Král.

„Myslíš, co jsi snědl posledního strážného?“ zeptal se Logan. „Nemysliš, že by to s tím mohlo souviset?“

To u všech vyvolalo smích, až na prosťáčka Skřípala, který se jen tupě usmál přes zuby obroušené do špiček. Fin neřekl nic, jen dál povoloval a natahoval lano ve svých rukou. Lano ze šlach bylo tak dlouhé, že se jím skoro celý obmotal. Fin byl z obyvatel Díry nejobávanější. Logan ho však nemohl nazvat vůdcem, protože z toho by vyplývalo, že mezi vězni vládne společenský řád. Ti muži byli jako zvířata − neotesaní, kůži měli tak špinavou, že nešlo rozeznat, jakou barvu měla před uvězněním, oči vytřeštěné, uši číhaly na sebemenší zvuk. Všichni měli lehký spánek. Ten den, co sem přišel, snědli dva muže.

Přišel? Skočil jsem dolů. Mohl jsem mít pěkně rychlou smrt. Teď jsem tu zavřený navěky, nebo alespoň do doby, než mě snědí. Bohové, oni mě snědí!

Vzrůstající hrůzu a zoufalství přerušil pohyb na druhé straně Díry. Byla to Lilly. Ona jediná se nemusela tisknout ke zdi. Nedbala jámy, nebála se. Jeden z mužů se natáhl a chytil ji za oblečení. „Teď ne, Jakeu,“ řekla jednookému muži.

Jake ji ještě chvíli držel, ale když povytáhla obočí, ruku spustil a zaklel. Lilly se posadila vedle Logana. Byla to nehezká žena neurčitého věku. Vypadala na padesát, ale Logan odhadoval, že je jí kolem dvaceti − stále měla většinu zubů.

Dlouho nic neříkala. Když jeho zájem, proč se k němu přesunula, začínal opadat, poškrábala se v rozkroku a řekla: „Co chystáš?“ Měla mladý hlas.

„Chystám se odsud dostat a získat zpátky svou zem,“ řekl.

„Pořád se držíš těch královských kravin,“ zavrtěla hlavou. „Začínám si myslel, že jsi blázen. Viděla jsem, jak se rozhlížíš kolem jako ztracené děcko. Žiješ tu se zvířaty. Jestli chceš zůstat naživu, staň se monstrem. Chceš si něco udržet? Hluboko to v sobě pohřbi. A pak udělej, co musíš.“ Poplácala ho po koleni a přešla k Jakeovi.

Za chvíli už na ní Jake funěl. Zvířatům to bylo jedno. Ani se nepodívala.

* * *

Zmocňovalo se ho šílenství. Dorian se v sedle držel jen instinktivně. Vnější svět vypadal vzdálený, nedůležitý a pohřbený v mlze, zatímco obrazy byly blízké, živé a energické. Hra začala, figurky byly v pohybu a Dorianovy vize se rozpínaly jako nikdy předtím. Noční anděl uprchne do Caernarvonu a jeho síly porostou, ale on je využívat nebude.

Co to děláš, chlapče? Dorian se toho života chytil a sledoval ho zpět. Jednou s Kylarem mluvil a předpověděl mu smrt. Teď věděl, proč netušil, že Noční anděl může zemřít, a zároveň nezemře. Durzo ho zmátl. Dorian viděl Durzův život, jak se kříží s ostatními. Viděl ho, ale nerozuměl tomu.

Byl v pokušení sledovat Durza k jeho prvnímu životu, když obdržel ka’kari, které teď nosil Kylar. Byl v pokušení zjistit, jestli by nemohl najít život Ezry Šíleného − ten by jistě zářil tak jasně, že by ho neminul. Možná by mohl Ezru sledovat, naučit se, co Ezra věděl, a zjistit, kde se to naučil. Ezra před sedmi sty lety vytvořil ka’kari, které Kylara učinilo nesmrtelným. Byly by to jen tři kroky k nejvíce uznávanému a proklínanému mágovi v historii. Tři kroky! Najít někoho tak slavného, kdo zemřel tak dávno. Bylo to pokušení, ale zabralo by to spoustu času. Možná měsíce. Ale ty věci, které by se mohl naučit!

Věci, které by ses naučil o minulosti, když se přítomnost rozpadá. Soustřeď se, Doriane. Soustřeď se.

Dorian se znovu chytil Kylarova života a sledoval ho od dětství v Doupatech přes přátelství s Elene a Jarlem; Jarlovo znásilnění; Elenino zmrzačení; Kylarovo první zabití, když mu bylo jedenáct; učednická léta u Durza; výuku u Mámy K.; laskavý vliv hraběte Drakea; Kylarovo přátelství s Loganem; opětovné shledání s Elene; krádež ka’kari; obsazení hradu a zabití jeho mistra a nakonec nalezení Rotha Ursuula − mého mladšího bratra, pomyslel si Dorian − který byl stejným monstrem, jakým jsem býval já.

Soustřeď se, Doriane. Zdálo se mu, že něco slyší, výkřik, cosi se pohnulo v bdělém světě, ale on se tím nenechal rozptýlit. Právě se začínal někam dostávat. Tady! Sledoval Kylara, jak kvůli spravedlnosti otrávil Mámu K. a jak jí kvůli milosrdenství nechal protijed.

Mohl vědět, jaké volby ten člověk udělal, ale pokud nevěděl, proč je učinil, nedokázal Dorian odhadnout, jakou cestou se Kylar v budoucnu dá. Chlapec už si vybral méně pochopitelné, téměř nemožné cesty. Když si měl vybrat, jestli vezme život své lásce nebo mentorovi, rozhodl se vzdát svého. Býk mu nabídl oba rohy a Kylar mu přeskočil hlavu. To na Kylarovi záleželo. V tu chvíli Dorian zahlédl Kylarovu obnaženou duši. A mám tě, Kylare. Teď už tě znám.

Doriana najednou zabolela paže, ale nyní se Kylara nemínil vzdát, když už ho pevně svíral. Kylar se pokoušel spojit krutou realitu ulice s náboženskými ideály, kterými ho nakazil hrabě Drake. Nakazil? To slovo pocházelo od Kylara. Takže stejně jako Durzo občas vnímal milosrdenství jako slabost.

S tebou to bude zatraceně těžké, co? zasmál se Dorian, když sledoval Kylara, jak se vypořádává s caernarvonskou Sa’kagé, sbírá bylinky, platí daně a hádá se s Elene, jak se pokouší být normálním člověkem. Ale nedařilo se mu to, tlak narůstal. Kylar se obléká do wetboyské šedé a odchází po střechách − legrační, udělal to bez ohledu na volby, jež ho na to místo dovedly − a pak mu jedné noci zaklepou na dveře a ukáže se Jarl, aby ho zatáhl do těžkého rozhodování mezi ženou, již miluje, a životem, který nenávidí, mezi mužem, na němž mu záleží, a životem, který by měl nenávidět, mezi povinností a jinou povinností, mezi ctí a zradou. Kylar je Stínem příšeří, vzrůstajícím kolosem, který stojí jednou nohou ve dne a druhou v noci, ale stín je prchavé zvíře a příšeří musí potemnět v noc nebo se prozářit v den. Kylar Jarlovi otevírá dveře, budoucnost se hroutí…

„Sakra, Doriane!“ Feir mu vlepil facku. Dorian si najednou uvědomil, že to Feir musel udělat už několikrát, protože mu bolestí pulzovala celá čelist. S jeho levou paží bylo něco hodně v nepořádku. Podíval se na ni, v hlavě měl zmatek − snažil se nalézt správnou rychlost plynutí času.

V paži měl zabodnutý šíp. Šíp s černými letkami khalidorských horalů. Otrávený.

Feir ho znovu udeřil.

„Stačí! Stačí!“ bránil se Dorian a mával rukama. Levá ruka mu kvůli tomu zahořela bolestí. Zasténal a zavřel oči, ale byl zpátky. Tohle je přítomnost. „Co se stalo?“ zeptal se.

„Nájezdníci,“ odpověděl Feir.

„Banda idiotů, co si chtěli domů odnést něco, čím by se mohli pochlubit,“ zabručel Solon. Tím něčím samozřejmě byly Solonovy, Feirovy a Dorianovy uši. Jedné ze čtyř mrtvol se už na náhrdelníku pár uší pohupoval. Vypadaly čerstvě.

„Jsou všichni mrtví?“ zeptal se Dorian. Teď by měl něco udělat se šípem.

Solon přikývl a Dorian z okolí tábora vyčetl průběh rychlé bitvy. K útoku došlo, když Feir a Solon rozbili tábor. Slunce zapadalo za vrcholky Faltierských hor, od kterých nájezdníci zaútočili, mysleli si, že je slunce oslepí. Dva lučištníci se pokoušeli krýt postup přátel, ale mířili příliš nízko a první šípy minuly.

Tím byl jejich osud zpečetěn. Solon to s mečem bezesporu uměl a Feir − jako hora velký, neskutečně silný a rychlý Feir − byl mistrem meče druhého stupně. Solon Feira nechal, ať to vyřídí s nájezdníky. Sice nestihl zabránit, aby Doriana zasáhli šípem, ale pak oba lučištníky zabil magií. Celé to pravděpodobně nezabralo víc než dvě minuty.

„Bohužel, tihle byli z klanu Chural,“ řekl Solon a šťouchl nohou do mladíka s černými zuby. „Určitě by s radostí zabili bastardy z klanu Hraagl, co hlídají khalidorskou karavanu, kterou sledujeme.“

„Myslel jsem, že Kvílivé větry jsou neproniknutelné,“ podivil se Feir. „Jak se nájezdníci dostali na tuhle stranu hranic?“

Solon potřásl hlavou. To přitáhlo Dorianovu pozornost k jeho vlasům, které byly až na kořínky černé. Poté co Solon pomocí Curochu sám zabil padesát meisterů − a kvůli ohromnému množství použité magie málem i sebe − mu začaly růst bílé vlasy. Ne stařecky špinavě bílé, jeho vlasy byly jako sníh. To ostře kontrastovalo s tváří, která patřila pohlednému muži středního věku s olivovou sethijskou pletí a rysy zatvrzenými životem bojovníka. Solon si zpočátku stěžoval, že od použití Curochu vidí okolní svět buď příliš jasně barevně, nebo jen černě a bíle, ale zdálo se, že se to lepší.

„Neproniknutelné − ano,“ řekl Solon. „Neprůchodné pro armádu − ano. Ale takhle pozdě v létě můžou tihle mladíčci přelézt hory. Spousta z nich při výstupu zemře nebo se odnikud objeví bouře a smete je ze skály, ale když jsou silní a mají štěstí, nic je nezastaví. Jsi připravený na ten šíp, Doriane?“

Přestože byli všichni tři mágové, nepožádal je, aby mu s tím pomohli. Dorian byl Hoth’salar, Bratr léčení; jeho touha vyléčit vlastní vzrůstající šílenství ho dostala až na nejvyšší léčitelský stupeň.

Z Dorianovy paže kolem šípu najednou vytekla tekutina.

„Co to je?“ zeptal se Feir a zezelenal.

„Všechna tekutina z krve, která už byla otrávena. Měla by se přilepit na šíp, až ho vytáhneš,“ vysvětloval Dorian.

„Já?“ zeptal se Feir, upejpavý výraz v jeho tváři se k mohutné postavě vůbec nehodil.

„Jsi k smíchu,“ povzdechl si Solon. Natáhl se a šíp vytrhl. Dorian zalapal po dechu a Feir ho musel zachytit. Solon zíral na šíp. Zuby hrotu byly ploché, takže s sebou nevytrhly žádné maso, ale dřík byl pokrytý černou skořápkou z krve a zkrystalizovaného jedu. Byl teď třikrát tak tlustý.

I když Dorian ztěžka dýchal, uvolněná magie začala ve vzduchu tančit jako světlušky, jako stovky pavouků spřádajících světélkující sítě, tapiserie z čistého světla. Tahle část muže ohromila. Každý mág se mohl teoreticky uzdravit sám, ale většinou se to příliš nedařilo, protože zahojit jakékoliv větší zranění bylo nesmírně bolestivé. Jako by pacient najednou cítil veškerou bolest, nepohodlí, podráždění a svrbění, které by zranění způsobovalo po celou dobu hojení. Když mág léčil někoho jiného, mohl pacientovo zranění umrtvit. Když se však léčil sám, otupělost mohla vést k chybám a smrti. Na druhou stranu ženy, magae, takové problémy neměly. Ty se běžně léčily samy.

„Ty jsi neskutečný,“ vydechl Solon. „Jak jsi to udělal?“

„Jde tu jen o soustředění,“ řekl Dorian. „Hodně jsem cvičil.“ Usmál se a otřásl, jako by ze sebe shazoval únavu, a jeho tvář byla najednou tak živá jako zřídkakdy předtím.

Solon se na něj smutně podíval. Dorianovo šílenství bylo nezvratné. Bude sílit, dokud neskončí jako blábolící idiot, co vyspává po ulicích a stodolách. Bude naprosto nepříčetný a jasná mysl se mu vrátí jen jednou dvakrát do roka. Někdy ty chvíle přijdou a poblíž nebude nikdo, komu by vypověděl, co právě zjistil.

„Nech toho,“ řekl Dorian Solonovi. „Právě jsem měl vidění.“ Trochu se při tom ušklíbl, aby jim dal najevo, že šlo o opravdové vidění. „Jdeme špatným směrem. Nebo alespoň ty.“ Dorian ukázal na Feira. „Musíš následovat Curoch na jih do Ceury.“

„Co to má znamenat?“ chtěl vědět Feir. „Myslel jsem, že my ten meč sledujeme. A mé místo je v každém případě po tvém boku.“

„Solone, ty a já musíme na sever do Kvílivých větrů,“ pokračoval Dorian.

„Počkat,“ ozval se Feir.

Ale Dorianovy oči se znovu zakalily. Byl pryč.

„Skvělé,“ zabručel Feir. „No to je prostě skvělé. Přísahal bych, že to udělal schválně.“

4.

Jarl se k nim v Cromwyllově malém domku připojil po půlnoci. Měl víc než hodinu zpoždění. Elenina pěstounka spala v ložnici, kterou všichni sdíleli, proto Kylar, Elene a Uly seděli v obývacím pokoji. Uly usnula, opřená o Kylara, ale poplašeně se probrala, hned jak Jarl přišel.

Do čeho jsem tu malou holku zatáhl? pomyslel si Kylar. Přitiskl ji k sobě, dokud se neuklidnila.

„Omlouvám se,“ řekl Jarl. „Bledule… trestají Doupata za pokus o atentát. Chtěl jsem se vrátit a něco zkontrolovat, ale uzavřeli mosty. Dneska nebyl žádný úplatek dost velký.“ Kylar Jarlovi řekl, ať se vyvaruje detailů, když je v místnosti Uly, ale s ohledem na to, jak špatné to v Doupatech bylo před neúspěšným atentátem, si Kylar jen stěží dokázal představit, jaké to tam muselo být dnes.

Kylar přemýšlel, o kolik horší by to bylo, kdyby se Bohokrále zabít podařilo. Násilí vskutku plodilo násilí. „Znamená to, že se zakázka ruší?“ zeptal se rychle, aby se Elene nebo Uly nemohly vyptávat na Doupata.

„Stále platí,“ ujistil ho Jarl. Podal Elene měšec. Vypadal podezřele lehký. „Dovolil jsem si v předstihu podplatit stráže u brány. Cena už vzrostla a garantuji vám, že zítra bude ještě vyšší. Máte seznam časů, kdy tenhle týden slouží námi podplacené stráže?“ Jarl otevřel batoh a vytáhl krémovou tuniku, kalhoty a vysoké černé boty.

„Zapamatováno,“ řekl Kylar.

„Podívej,“ ozvala se Elene, „já vím, že Kylar přijímal zakázky, u nichž nevěděl, proč dělá, co dělá, ale já potřebuji vědět, o co v téhle jde. Proč Kylarovi někdo zaplatí pět set gunderů, aby předstíral smrt? Vždyť je to celé jmění!“

„Ne pro khalidorského vévodu. Tady je všechno, co se mi podařilo zjistit,“ řekl Jarl. „Vévodové v Khalidoru nejsou stejní jako ti naši, protože khalidorská šlechta je podřízená meisterům. Ale meisteři stále potřebují lidi, kteří budou zaměstnávat dělníky a tak podobně, a proto je vévoda Vargun sice bohatý, ale musí bojovat o každý kousíček moci, co má. Přišel do Cenarie v naději, že si polepší, ale pozici, na kterou pomýšlel − vedení cenarijské královské stráže − dali poručíku Hurinu Gherovi, teď už veliteli Gherovi.“

„Odměna pro zrádce, co při převratu zavedl cenarijské šlechtice do pasti,“ řekl Kylar.

„Přesně tak. Velitel Gher chodí jednou týdně s nejvěrnějšími muži do doků, aby převzal úplatky od Sa’kagé a předstíral, že tam hlídkuje. Dnes ráno uvidí svého rivala, vévodu Varguna, spáchat vraždu nižšího cenarijského šlechtice, barona Kirofa. Velitel Gher vévodu s radostí zatkne. Za pár dní nebo týdnů se ‚mrtvý‘ baron Kirof znovu objeví. Velitel Gher upadne v nemilost, že bezdůvodně zatkl vévodu, a vévoda Vargun s největší pravděpodobností zaujme jeho místo. Spousta věcí se může pokazit, proto Kylar dostane jen pět set gunderů.“

„To zní příšerně komplikovaně,“ zavrtěla Elene hlavou.

„Věř mi,“ ujišťoval ji Jarl, „že v porovnání s khalidorskou politikou je to ještě jednoduché.“

„A jakou výhodu z toho získá Sa’kagé?“ zeptal se Kylar.

Jarl se zazubil. „Pokoušeli jsme se zmocnit barona Kirofa, ale vypadá to, že vévoda až tak hloupý není. Kirof zmizel.“

„Sa’kagé chtěla unést barona Kirofa? Proč?“ nechápala Elene.

„Kdyby Sa’kagé dostala barona Kirofa, mohla by vydírat velitele Ghera,“ vysvětlil jí Kylar. „Veliteli Gherovi by došlo, že ve chvíli, kdy se Kirof ukáže, bude ztracen, a Sa’kagé by ho pak měla v hrsti.“

„Víš,“ řekla Elene, „někdy si zkouším představit, jak by tohle město vypadalo bez Sa’kagé, a nedaří se mi to. Já chci odsud pryč, Kylare. Mohla bych jít dneska s tebou?“

„Pro dalšího dospělého už není místo,“ odpověděl za něj Jarl. „V každém případě se vrátíme do úsvitu. Uly? Kylare? Jste připraveni?“

Kylar přikývl a zamračená Uly ho napodobila.

O dvě hodiny později byli v docích, kde se chystali rozdělit. Uly se schová pod dokem v člunu zamaskovaném jako naplavené dřevo. Až Kylar spadne do vody, natáhne k němu bidlo, po kterém se přitáhne, aby se vynořil mimo dohled stráží. Na malém člunu bylo sotva místo, aby se tam vešla skrčená Uly a Kylarova hlava. Až se vynoří, „naplavené dřevo“ náhodou odpluje po proudu pár set stop k dalšímu doku, kde vyleze z vody.

„Co když se to pokazí? Myslím tím opravdu pokazí?“ zeptala se Uly. V chladné noci jí zčervenaly tváře. Vypadala ještě mladší.

„Pak řekni Elene, že mě to mrzí.“ Kylar si uhladil krémovou tuniku. Ruce se mu třásly.

„Kylare, já se bojím.“

„Uly,“ řekl a podíval se do jejích velkých hnědých očí, „rád bych ti řekl… Myslím tím, že si přeji…“ Uhnul pohledem. „Přál bych si, abys mi v práci neříkala pravým jménem.“ Poplácal ji po hlavě. To nesnášela. „Jak vypadám?“

„Úplně jako baron Kirof… když hodně přimhouřím oči.“ Věděl, že to má za to poplácání.

„Už jsem ti někdy řekl, že jsi jako osina v zadku?“ zeptal se jí.

Jen se ušklíbla.

Za pár hodin se budou doky hemžit přístavními dělníky a námořníky, kteří budou pod vycházejícím sluncem připravovat náklad. V tuhle chvíli tu však s výjimkou šplouchajících vln panovalo ticho. Soukromá stráž v docích byla podplacená, ale větší obavy vyvolávaly skupinky khalidorských vojáků, které se sem mohly zatoulat a vyhledávat rvačky. Naštěstí se zdálo, že jich dnes většina řádí v Doupatech.

„No dobrá, uvidíme se na druhé straně,“ řekl jí a ušklíbl se. Tohle nebyla nejlepší věc, co mohl říct. Ulyiny oči naplnily slzy. „Drž se,“ konejšil ji laskavějším hlasem. „Budu v pořádku.“ Odešla, a když zmizela z dohledu, jeho tvář se zatřpytila. Přes Kylarův mladý podlouhlý obličej se přetáhla druhá kůže, vyrašila mu rudá bradka v khalidorském stylu, nos se pokřivil a narostlo mu husté, široké obočí. Teď byl baronem Kirofem.

Vytáhl zrcátko a zkontroloval se. Zamračil se. Iluzorní nos se trochu scvrkl. Otevřel ústa, usmál se, zamračil a zamrkal, sledoval, jak se jeho obličej hýbe. Nebylo to nejlepší, ale bude to stačit. Uly mu mohla s doladěním tváře pomoci, ale čím méně o jeho malých talentech ví, tím lépe. Zamířil do doků.

„Drazí bohové,“ vydechl vévoda Tenser Vargun, když se přiblížil. „Jste to vy?“ Vévoda se potil a byl úplně sinalý, přestože jediná pochodeň hořela daleko na konci doku.

„Vévodo Vargune, dostal jsem vaši zprávu,“ řekl hlasitě Kylar, natáhl ruku a chytil vévodu za zápěstí. „Bude to v pořádku. Prostě se chovejte, jak jsme naplánovali.“

„Děkuji, barone Kirofe,“ zvolal trochu dramaticky vévoda. Znovu ztlumil hlas. „Takže jste herec.“

„Ano. Snažme se, ať nevypadnu z role.“

„Nikdy dřív jsem nikoho nezabil.“

„Tak zajistíme, že to dneska nebude poprvé,“ řekl Kylar. Podíval se na zdobenou dýku zastrčenou za vévodovým opaskem. Ve vévodově rodině se dědila a její nevysvětlitelná ztráta bude součástí dokazování, že vévoda barona Kirofa opravdu zabil. „Když to uděláte, skončíte ve vězení, a to rozhodně nebude pěkné. Stále to můžeme odvolat.“ Kylar rozhazoval rukama, jak to dělával baron Kirof, když byl nervózní.

„Ne, ne.“ Vévoda vypadal, jako by se snažil přesvědčit sám sebe. „Už jste to někdy dřív dělal?“

„Napálit kohosi předstíráním, že jsem někdo jiný? Jistě. Předstírat, že mě zabili? To až tak často ne.“

„Nebojte se,“ řekl vévoda. „Já…“ Tenserovy oči přeskočily někam za Kylara a hlas se mu sevřel strachy. „Jsou tady.“

Kylar ucuknul od vévody, jako by ho něčím vyděsil. „Tohle má být výhrůžka?“ vyštěkl. Byla to jen chabá imitace baronova hlasu, ale krev zakryje spoustu hereckých hříchů.

Vévoda ho chytil za ruku. „Uděláš, co jsem ti řekl!“

„Nebo co? Bohokrál se o tomhle dozví.“ Teď zaručeně upoutali pozornost stráží.

„Ty už neřekneš nic!“

Kylar se mu vytrhl. „Vy nejste dost chytrý, abyste se zmocnil trůnu, vévodo Vargune. Jste zbabělec a…“ Ztlumil hlas. „Jedno bodnutí. Měch s krví je hned nad srdcem. O zbytek se postarám já.“ Zkřivil tvář barona Kirofa ve výrazu opovržení a odvrátil se od něj.

Vévoda Kylara chytil za paži a trhnutím ho obrátil zpátky. Prudkým pohybem Vargun zarazil dýku − ne do měchu s ovčí krví, ale do Kylarova žaludku. Bodl jednou, dvakrát a pak znovu a znovu. Kylar zavrávoral a podíval se dolů. Jeho krémová hedvábná tunika nasákla rudočernou krví. Tenserovy ruce byly samá krev a rudé fleky poskvrnily i jeho modrý plášť.

„Co to děláte?“ zachraptěl Kylar, stěží slyšel pískot z druhé strany doku. Zavrávoral, chytil se zábradlí, aby se udržel na nohou.

Zpocený Tenser, černé vlasy mu visely ve zplihlých pramenech, to ignoroval. Veškeré stopy po váhavém, blekotajícím šlechtici, kterým ještě před chvílí byl, zmizely. Chytil hrst Kylarových vlasů. Z jeho pohledu to byl šťastný hmat. O palec níž a zničil by iluzorní obličej, který Kylar nosil.

Když dokem zaduněly kroky, nechal vévoda Vargun Kylara klesnout na kolena. Očima zakalenýma bolestí Kylar viděl velitele Ghera, jak vtrhnul do doku s vytaženým mečem a dvěma vojáky v patách. Vévoda Vargun přejel Kylarovi dýkou po krku, vytryskla krev. A potom, projevil při tom asi tolik emocí jako dřevorubec, který zasekne sekeru do špalku, než se znovu pustí do štípání dřeva, zarazil dýku do Kylarova ramene.

„Přestaň! Nech toho, nebo zemřeš!“ zařval velitel Gher.

Vévoda Vargun si opřel botu z teletiny o Kylarovo rameno a usmál se. Pak ho vystrčil z doku do řeky.

Voda byla tak studená, že Kylara ochromila − nebo za to mohla ztráta krve. Nadechl se, než dopadl do vody, ale jedna plíce nespolupracovala. Po chvíli mu vzduch probublal mezi rty a − znepokojivě − i skrz hrdlo.

Pak přišla agonie, když vdechl hustou, špinavou vodu z Plithu. Trochu sebou zmítal, ale jen chvíli. Potom ho zaplavil klid. Jeho bolavé tělo pulzovalo někde v dálce. Něco ho bodlo do těla a on se to instinktivně pokusil chytit. Měl by se chytit. Bylo tu cosi, co si měl o bidle pamatovat.

Ale nedokázal říct, jestli se jeho ruce vůbec pohnuly. Svět nezčernal ani se nepropadl do temnot. Vše zbělelo, mozek odumíral, jak mu krev proudila z hrdla. Něco ho znovu šťouchlo. Přál si, ať to zmizí. Voda byla teplá, jako by se vznášel mezi letními obláčky.

* * *

Vévoda Tenser Vargun odtrhl oči od řeky a zvedl ruce. Pomalu se otočil a řekl: „Jsem neozbrojený. Vzdávám se.“ Nemohl si pomoci a usmál se. „A přeji dobrý večer, veliteli.“

5.

Stáhne mě ten Bohokrál z kůže, nebo opíchá?

Vi Sovari seděla v přijímacím pokoji před trůnním sálem hradu Cenaria a špicovala uši, jestli nezaslechne Bohokrále. Zatím si pohrávala se strážným, který si nemohl pomoci a neustále na ni zíral. Cokoliv by zjistila o tom, proč si ji zavolal, jí mohlo zachránit život. Její mistr, Hu Gibbet, právě do sálu přivedl vévodu Tensera Varguna − jednoho z khalidorských šlechticů, kteří přišli pomoci začlenit Cenarii do khalidorského impéria. Vévoda podle všeho zabil jakéhosi cenarijského šlechtice.

Tím pro krále, který se stylizoval do podoby boha, vyvstal zajímavý problém. Tenser Vargun byl věrný vazal, ale nechat ho vyklouznout by mohlo mít vážné následky. Cenarijští šlechtici, kteří před Bohokrálem padli na kolena, aby mu sloužili, a mohli si ponechat alespoň část svých statků, by v sobě mohli najít páteř a vzbouřit se. Skrývající se cenarijští šlechtici by získali nový důkaz o khalidorské brutalitě a shromáždili by pod svými standartami ještě víc lidí.

Ale proč je tu mistr Gibbet? Hua obklopoval opar samolibosti, který Vi moc dobře znala.

Překřížila nohy, aby znovu upoutala strážného. Z vojenského hlediska, slovní obrat, který ji naučil Hu Gibbet, šlo o úskok. Pohybem nohou si získala jeho pozornost, pootočením hlavy do strany mu dala pocit bezpečí a předkloněním dobrý výhled. Použít kouzla krásy se tak blízko Bohokrále neodvažovala, ale to bylo v pořádku. Výstřih měl vlastní magii.

Nosila těsné, blankytně modré šaty z látky tak jemné, že byla skoro průhledná. Své představy mistru Piccunovi popsala dost jasně, proto krejčí ušil prosté šaty − skoro žádné vyšívání, jen pár starých khalidorských run na lemu a na zápěstích, výňatek z prastaré erotické básně. Žádné krajky nebo volánky, jen čisté linie a křivky. Mistr Piccun byl notoricky známý proutník a tohle byly jediné šaty, o kterých prohlásil, že jsou hodné Bohokrále. „Ten muž má tucty žen,“ ohrnoval krejčí nos. „Ať si ty krávy mluví hedvábím. Ty budeš zpívat nejsladšími tóny těla.“

Pokud byl strážný jako většina mužů, bude zírat dvě až čtyři vteřiny, pak si ověří, že si ho nevšimla, a bude zírat dál. Trik přijde − TEĎ.

Vi náhle zvedla zrak a přistihla strážného, jak na ni začal znovu zírat. Očima ho přitlačila ke zdi. Tvář mu zrudla hanbou, a než to mohl zakrýt drzostí nebo uhnout pohledem, vstala a přišla k němu.

Samozřejmě to byl Khalidořan, tak se tomu přizpůsobila. Khalidorské vnímání osobního prostoru nebylo tak velké jako u Cenarijců. Narušit bublinu jeho soukromého prostoru znamenalo, že teď kromě parfému cítil i její dech. Vešla dovnitř a další vteřinu se na něj dívala, dokud se nerozhodl promluvit.

„Omluvte mě,“ řekla, stále se mu dívala do očí. „Mohu se posadit tady?“

„Já nezíral. Chci říct…“

Posadila se na jeho židli jen stopu ode dveří, ramena natočená dopředu, tvář trochu do strany, tvářila se jako anděl. Vlasy nosila svázané, umně spletené copy nijak nebránily ve výhledu.

Bylo to příliš velké pokušení. Oči strážného se jen o kousíček posunuly od jejích očí k výstřihu a pak přeskočily zpátky k obličeji. „Prosím?“ prohlásila s úsměvem, který říkal − ano, viděla jsem tě a ne, nevadí mi to.

Odkašlal si. „Já, ehm, nemyslím, že by to byl problém,“ vykoktal.

Vi na něj okamžitě zapomněla a naslouchala.

„…nemůžu jít přímo do Díry, to našim cílům nijak neposlouží,“ promluvil tenorový hlas. To musel být vévoda Vargun. Znělo to však dost sebejistě.

Cože? Jak může být tak troufalý?

Vi slyšela svého mistra odpovědět, ale nedokázala rozeznat, co řekl. Pak promluvil Bohokrál, ale nezachytila nic víc než: „Běžná cela do procesu… pak Díra…“

„Ano, Vaše Svatosti,“ podřídil se vévoda Vargun.

Vi se z toho zatočila hlava. Ať už plánovali cokoliv, v hlase khalidorského vévody nebylo nic, co by naznačovalo, že vězeň prosí o milost. Zněl jako poslušný vazal, který plní důležitý úkol, na jehož konci očekává odměnu.

Neměla dost času, aby si to mohla zkusit poskládat dohromady. Dveře se otevřely a její mistr vévodu Varguna vyvedl. Navzdory tomu, co právě slyšela, vypadal vévoda zlomený, jak fyzicky, tak psychicky, oblečení měl zmuchlané a špinavé a oči klopil k podlaze.

Když procházel kolem, Hu Gibbet se k ní obrátil. Wetboy měl tak jemné rysy, že ho nešlo nazvat jinak než pohledným. S hustými blond vlasy, které mu spadaly na ramena, velkýma očima a sošnou postavou vypadal stále dobře i v pětatřiceti. Usmál se na Vi hadím úsměvem a řekl: „Bohokrál se teď na tebe podívá.“

Vi zamrazilo, ale i tak klidně vstala a vešla do trůnního sálu. V tomto sále si ji minulý král Gunder najal, aby zabila Kylara Sterna. Zatímco ona se učila u Hu Gibbeta, Kylar šel do učení k jinému velkému wetboyovi ve městě, Durzo Blintovi, který byl více respektovaný, stejně obávaný a méně zlořečený než její vlastní mistr. Zabití Kylara mělo být Viino mistrovské dílo, poslední zabití jejího učednictví. Mělo znamenat svobodu, osvobození od Hua.

Zbabrala to a později v ten samý den v tom samém sále někdo, komu říkali Noční anděl, pobil třicet Khalidořanů, pět čarodějů a Bohokrálova vlastního syna. Vi pochopitelně napadlo, že Kylar je Noční anděl. Nyse! Kylar se stal legendou v ten samý den, kdy měl na krku můj nůž. Mohla jsem oddělat legendu.

Teď tu po bitvě nezůstala jediná stopa. Trůnní sál očistili od krve, ohně a magie, vypadal stejně jako dřív. Na každé straně sedm sloupů podpíralo klenutý strop a na zdi pověsili tlusté khalidorské tapiserie, které bojovaly s podzimním chladem. Bohokrál seděl na trůně obklopený strážemi, vürdmeistery v rudočerných róbách, poradci a sluhy.

Vi čekala, že si ji zavolá, ale netušila, proč tu je. Zjistil Bohokrál, že Kylar je Noční anděl? Potrestá ji, že nechala zemřít Bohokrálova syna? Chce muž s tucty žen opíchat další pěknou holku? Nebo byl jen zvědavý na jedinou ženu-wetboye ve městě?

„Myslíš si, že jsi chytrá, Viridiano Sovari?“ zeptal se Bohokrál. Garoth Ursuul byl mladší, než čekala, možná kolem padesáti, a stále vypadal plný energie. Měl silné paže i tělo, hlavu holou jako vejce a jeho oči na ni dopadly jako mlýnský kámen.

„Omlouvám se, Vaše Svatosti,“ začala, chtěla to obrátit v otázku, ale rozmyslela si to. „Ano. A říkejte mi Vi.“

Pokynul jí, ať jde blíž, a ona vystoupala po čtrnácti schodech a zastavila se přímo před trůnem. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, ne kradmo, jak to muži často dělávají, ani ne chlípně nebo drze. Garoth Ursuul si ji prohlížel, jako by byla hromada obilí a on se pokoušel odhadnout její váhu.

„Svleč si šaty,“ rozkázal.

Tón, jakým to řekl, jí neprozradil vůbec nic. Klidně by mohl mluvit o počasí. Chtěl po ní, ať ho svádí? Bylo jí jedno, jestli ji Garoth Ursuul opíchá, ale pokud k tomu dojde, chtěla, ať z toho nic moc nemá. Stát se Bohokrálovou milenkou bylo příliš nebezpečné. Od puberty už jednomu netvorovi postel zahřívala a nemínila ho vyměnit za dalšího. Bůh, král nebo netvor, Garoth Ursuul byl někdo, s kým není radno se zaplést.

Proto Vi okamžitě poslechla. Dvě vteřiny a šaty od mistra Piccuna sklouzly na podlahu. Vi nenosila spodní prádlo, měla jen voňavku v podkolennních jamkách. Bylo to gesto absolutního podřízení. Nemohl jí nic vyčítat, ale zároveň věděla, že rychlé vysvlečení není ani zdaleka tak svůdné jako pomalé odkládání šatů nebo stahování krajkového spodního prádla. Ať si Ursuul myslí, že neumí svádět, ať si myslí, že je děvka, ať si myslí, co chce, dokud to dělá na dálku. Kromě toho ona nikdy žádnému muži nedopřeje to zadostiučinění, že by se jím nechala ovládat. Vi na sobě cítila pohled každého dvořana, rádce, vürdmeistera, sluhy a strážného v místnosti. Nezáleželo jí na tom. Nahota byla její zbrojí. Oslepuje slintající hlupáky. Když se dívali na její tělo, neviděli nic jiného.

Garoth si ji znovu celou prohlédl, jeho oči se pohnuly jen nepatrně. „S tebou by nebyla žádná zábava,“ prohlásil Bohokrál. „Ty už jsi děvka.“

Z nějakého důvodu se do ní slova hrozivého muže zaryla jako jehly. Stála před ním nahá a on úplně ztratil zájem. Sice to chtěla, ale i tak to bolelo.

„Všechny ženy jsou děvky,“ řekla. „Ať už prodávají svá těla nebo úsměvy, šarm nebo děti, odevzdávají mužům svá léta a pokoru. Svět udělal z žen děvky, ale jsou to ženy, které si určují podmínky. Vaše Svatosti.“

Zdálo se, že ho její náhlé vzplanutí pobavilo, ale pobavení brzy pominulo. „Myslíš, že jsem neviděl, co jsi prováděla s mým strážným? Myslela sis, že můžeš odposlouchávat mě?“

„Jistěže ano,“ řekla Vi, ale teď uštěpačnost hrála. Jak mě mohl vidět? Skrze zeď? Uvědomovala si, že se musí dál chvástat, nebo se na podlaze může rovnou rozpustit. Když chcete vyhrát proti Bohokráli, musíte vypadat, jako byste opovrhovali svým životem. Slyšela však o hráčích, co prohráli i tak.

Bohokrál se zasmál a dvořané následovali jeho příkladu. „Jistěže ano,“ řekl. „Líbíš se mi, moulina. Dnes tě nezabiji. Málokterá žena se odváží provokovat krále, a ještě méně se jich odváží pokoušet boha.“

„Já se nepodobám žádné ženě, kterou jste kdy potkal,“ vyhrkla Vi, nedokázala se včas zastavit.

Jeho úsměv povadl. „Příliš si o sobě myslíš. Za tohle tě zlomím. Ale ne dnes. Ta vaše Sa’kagé mi dělá problémy. Jdi za svými kamarádíčky z podsvětí a zjisti, kdo je pravým Shingou. Ten nastrčený mě nezajímá. Najdi ho a zabij.“

Vi si v tu chvíli poprvé připadala nahá. Její zbroj se zachvěla. Bůh nebo člověk, Garoth Ursuul měl obrovské sebevědomí. Řekl jí, že ji zlomí, aniž by projevil sebemenší náznak obav, že ho neposlechne. To nebylo blufování. To nebyla arogance. Byla to prostá ukázka neskutečné moci, jíž oplýval. Dvořané se teď na ni dívali jako psi pod královským stolem, když vyhlíží pořádný kus masa, který by mohl spadnout na podlahu. Vi přemýšlela, jestli ji Bohokrál některému z nich předhodí − nebo všem.

„Uvědomuješ si,“ řekl Bohokrál, „že máš čarodějné nadání? Že jsi, jak vy jižané říkáte, Talentovaná? Mám pro tebe něco, co by tě mohlo povzbudit. Když zabiješ Shingu, nazveme to tvým mistrovským dílem, a nejen že se pak staneš mistrem wetboyem, ale navíc tě budu sám trénovat. Dám ti moc dalece přesahující vše, co si Hu Gibbet dokáže představit. Můžu ti ho podřídit, když si budeš přát. Ale zklam mě a pak…“ Tenké rty se roztáhly do úsměvu. „Nezklam mě. Teď běž.“

Odešla, srdce jí bušilo jako zvon. Úspěch znamenal zradu jejího světa. Zradu cenarijské Sa’kagé, nejobávanějšího podsvětí Midcyru! Znamenalo to zabít jejího vůdce kvůli odměně, o které si nebyla jistá, zda ji vůbec chce. Cvičit na čaroděje se samotným Bohokrálem? Stačilo, aby to řekl, a už si představovala jeho slova jako sítě, které ji s ním víc a víc svazují. Skoro cítila, jak ji kouzlo obalilo jako pavučina. Odvážila se vzdorovat. Udělalo se jí z toho zle. Poslušnost byla jedinou možností. Ať měl úspěch sebehorší následky, selhání nepřipadalo v úvahu. Slyšela už příliš mnoho historek.

„Vi!“ zavolal Bohokrál. Zastavila se napůl cesty ke dveřím, otřásla se hrůzou, že použil její jméno. Ale Bohokrál se usmíval. Teď na její nahé tělo upíral stejný pohled jako jakýkoliv jiný muž. Něco jako stín vyrazilo proti ní a ona instinktivně chytila zmačkané šaty letící vzduchem. „Vezmi si své šaty,“ řekl.