72.

Mrtvý bůh padl jako pytel obilí. Vi se chvěla, ale nezdálo se, že by ji viry, co se kolem ní obtočily, nějak zranily. Kylar nevěřícně zíral na mrtvolu Garotha Ursuula.

Kylarův osud ležel mrtvý na podlaze, a nebyl to Kylar, kdo ho zabil.

Vlk dodržel svoji část dohody − Kylar byl naživu. Ale cítil se jinak. Vi na něj zírala, stále se třásla emocemi, vroucí slzy jí stékaly po tvářích. Podíval se na ni a četl v každé linii jejího těla šok a strach − spolu s náznakem naděje?

Co to sakra je? Odkdy vím, co žena cítí?

Vi byla potřísněná Bohokrálovou krví. Na pozadí jejích temně šedých wetboyských šatů byla krev skoro neviditelná, ale bylo něco příšerného na tom sledovat, jak jí rudé fleky pokryly výstřih.

Když se na ni Kylar podíval, byla tak rozrušená, že by ji nejraději vzal do náruče. Potřebovala, aby ji miloval, aby ji vyvedl z údolí smrti, z její cesty stínů. Teď už věděl, že cesta ven existuje. Byla to láska. Najdou Uly a potom on a Vi společně půjdou po té cestě…

Já a Vi?

Oči měla rozšířené strachem a výčitkami. Plakala. Na zlomek vteřiny to chtěl pochopit, ale pak se jeho prsty pomalu posunuly k uchu. Byla tam náušnice, dokonalý kruh beze sváru, a proudila jím magie tak silná, že ji cítil až v konečcích prstů.

„Je mi to tak líto,“ řekla, ustupovala před ním. „Je mi to tak líto. Byl to jediný způsob.“ Natočila hlavu a on uviděl svůj poslední dar Elene − slib lásky, pro který prodal dědictví − jak se třpytí ve Viině uchu.

„Co jsi to provedla?“ vykřikl a poznal, že náušnice zesiluje jeho hněv. Zasáhlo ji to a on cítil její výčitky, hrůzu, zmatek, zoufalství, sebezhnusení a… zatraceně, její lásku? Lásku! Jak se ho odvažovala milovat?

Vi utekla.

Nepronásledoval ji. Co by udělal, kdyby ji chytil?

Vyběhla z trůnního sálu hlavními dveřmi a strážní se na ni překvapeně dívali.

Pak se otočili a uviděli Kylara, jak stojí nad tělem Bohokrále.

Potom přišlo pískání na poplach, útoky horalů a zaklínání meisterů. Byl rád za bitvu, která mu pomůže na chvíli zapomenout. Zakryje budoucnost, která nezahrnovala Elene. Vyžadovalo si to jeho veškerou pozornost. S jednou rukou bude zabíjení výzva.

* * *

Lantano Garuwaši si nemohl pomoci a neustále hladil Meč nebes, i když ho samozřejmě nechával v pochvě. Když sa’ceurai tasí meč, nemůže ho vrátit do pochvy, dokud se nenapije krve. Jakmile nastala noc, jeho muži zakryli ústí jeskyně, aby oslavující Cenarijci neviděli táborové ohně. Po poradě se zvědem, kterého poslal do tábora Cenarijců, se Lantano Garuwaši postavil na kámen.

Ve světle ohně se oči jeho mužů leskly osudem. Viděli zázraky, které byly jejich otcům a praotcům odepřeny. Meč nebes se vrátil.

Garuwaši se nezdržoval s úvodem, to nebyl jeho styl. „Cenarijci tuhle bitvu nevyhráli. Vyhrál ji pro ně netvor. Dnes budou pít. Zítra budou lovit rozprášené Khalidořany. Chcete vědět, co budeme dělat my, zatímco se ty ropuchy budou honit za mouchami?“ Muži přikývli. Měli v držení Meč nebes. Následovali Garuwašiho. Byli neporazitelní.

„Dnes sesbíráme uniformy khalidorských mrtvých. Za úsvitu zaútočíme a způsobíme Cenarijcům tak velké ztráty, až je to vyprovokuje k odvetě. Odvedeme jejich armádu na východ a pokaždé jim proklouzneme mezi prsty. Za tři dny sem dorazí zbytek naší armády. Za pět dní obsadíme nechráněné město Cenarie. Za měsíc bude tahle země naše. Na jaře se vrátíme do Ceury a dáme jí nového krále. Co na to říkáte?“

Všichni muži jásali. Až na jednoho. Feir Cousat seděl potichu, klidně. Jeho tvář by mohla být vytesána z kamene.

Epilog

Za Dorianem dusala kopyta, když přešel poslední pahorek a spatřil Khaliras. Ustoupil stranou a trpělivě čekal, byl zcela uchvácený výhledem. Město bylo stále vzdálené dva dny cesty, ale planiny mezi Faltierskými horami a Mount Thrall byly rovné a široké. Město a hrad se rozkládaly na hoře, osamělém hrotu v oceánu pastvin. Kdysi to býval jeho domov.

Výprava projela kolem Doriana, jeli na nejlepších koních. Padl na kolena a předvedl rolnickou podřízenost. Nebyla to obyčejná průzkumná výprava. Také to nebyli obyčejní vojáci, přestože jejich zbroje tvrdily opak. Jejich zbraně a koně je prozrazovali. Šest mohutných vojáků bylo příslušníky Bohokrálovy gardy. A podle pachu, přestože ho skrývali, poznal, že meisteři jsou ve skutečnosti vürdmeisteří. Mohli přicházet jen z Cenarie, pravděpodobně vezli v bednách největší cennosti.

Dorian po nich střelil rychlým pohledem a spatřil opravdový poklad. S meistery jela žena zahalená do tlusté róby, přes obličej závoj. Na tom, jak se nesla, bylo něco zvláštně povědomého, a pak zahlédl její oči.

Byla to žena z jeho vidění. Jeho budoucí žena. Celé tělo se mu zachvělo a on si vzpomněl na útržky starých proroctví − něco o tom, že spálení jeho daru mohlo zablokovat jeho vzpomínky.

Když přišel znovu k sobě, stále klečel. Svaly měl stažené křečí a slunce viselo nízko nad obzorem. Výprava se nacházela míle daleko v pastvinách. Byl v bezvědomí půl dne.

Solone, kde jsi? Potřebuji tě tady. Ale Dorian odpověď znal. Pokud Solon přežil Kvílivé větry, pravděpodobně se už plavil domů na Seth, aby se setkal se svou ztracenou láskou. Ta žena, nyní císařovna Kaede Warijamo, bude zuřit. Kvůli Dorianovu proroctví Solon opustil domovinu v hodině, kdy ho potřebovala. Mohl jen doufat, že Solonova cesta nebude tak osamělá jako jeho.

Protože i bez daru jasnozřivosti Dorian věděl, že ať už ho cesta zavede kamkoliv, bude procházet temnotou, samotou a utrpením tak velkým, že vzdát se vlastních vizí vypadalo jako dobrý nápad.

Roztřesený a ustrašený Dorian vstal. Podíval se na cestu před sebou a na cestu za sebou, na tu do Khalirasu a za budoucí ženou − Jenine, tak se jmenovala! − nebo na tu vedoucí k jeho přátelům. Smrt nebo láska, život nebo osamění. Bůh mu připadal tak vzdálený jako léto v Mrazu.

Dorian narovnal záda a pokračoval v cestě do Khalirasu.

* * *

Ghorran neustále Elene sledoval, jeho pohled byl temný, intenzivní. První den to nebyl problém, protože si nepotřebovala ulevit. Druhý den ano. Elene ho následovala kousek do lesa a pak kvůli trošce soukromí zašla za keř. Počkal, dokud si nepřidřepne a nezvedne sukni, a pak šel za ní, aby ji zahanbil. Pak už to samozřejmě nešlo.

Tu noc, jako každou noc a ráno, se Khalidořané modlili. „Khali vas, Khalivos ras en me, Khali mevirtu rap, recu virtum defite.“ Ghorran povalil Elene na zem a rozkročil se nad ní. Když se modlil, přimáčkl jí prsty na měkká místa za ušima. Zaječela a cítila teplou vlhkost vsakující do šatů, jak ztratila kontrolu nad měchýřem.

Když skončil modlitbu, Ghorran se narovnal, plácl ji přes uši a řekl: „Smrdíš, ty špinavá děvko.“

Ani ji nenechali umýt, když míjeli malý horský potok. Když ji ten večer vzal Ghorran stranou, Elene si zvedla sukně a ulevila si, i když ji sledoval. Pozorovat ji mu nepřinášelo potěšení, dokud neuhnula pohledem a nezrudla. „Zítra,“ řekl, „tě donutím pomazat si obličej hovnama. Tvýma nebo někoho jinýho. Tvoje volba.“

„Proč to děláš?“ nechápala Elene. „To v sobě nemáš ani trochu slušnosti?“

Další ráno však vstali brzy. Vyrazili okamžitě. Zajatci šli v řadě, svázaní dohromady, kráčeli za Khalidořany. Elene byla poslední, šestá, hned za mladým chlapcem, Herraldem. Chvíli trvalo, než jí došlo, proč jsou Khalidořané tak nervózní a udeří zajatce pokaždé, když promluví.

To ráno tu zůstalo jen pět Khalidořanů.

V noci Ghorran na výhrůžku zapomněl. Když vzal Elene stranou, aby si ulevila, držel se na dohled tábora. Elene si přidřepla mezi modříny, které s přicházející zimou shazovaly zlaté jehlice, a předstírala, že jí jeho přítomnost nevadí. „Zítra se s námi asi setkají meisteři,“ řekl Ghorran a nespouštěl oči z tábora. „Všechny vás pak předáme. Ten bastard Haavin asi utekl, zbabělec jeden.“

Elene vstala a necelých deset stop za Ghorranem uviděla muže opírajícího se o strom. Cizinec na sobě měl několik plášťů, vest, košil s kapsami, u opasku se mu houpala spousta váčků různých velikostí, všechno bylo z koňské kůže, stejně hnědé a obnošené. Za opaskem měl zastrčené dvě dozadu zahnuté gurky, přes rameno přehozený luk v pouzdře zdobeném mušlemi a z oblečení mu vyčnívalo několik jílců různých velikostí. Měl přátelský obličej − šikmé, téměř mandlově hnědé oči a rovné tmavé vlasy − ymmurijský stopař. Přitiskl prst na rty.

„Skončila jsi?“ zeptal se Ghorran a podíval se na ni.

„Ano,“ řekla Elene. Ohlédla se po stopaři, ale ten zmizel.

Když se tu noc utábořili na okraji lesa, aby se ukryli pod stromy, byli tu jen čtyři muži. Khalidořané se hádali, jestli by neměli pokračovat i v noci a jestli Haavin a ten druhý opravdu utekli. Noc byla krátká a Ghorran vzbudil Elene do temného rána.

V tichosti ji odvedl do lesa. Zvedla si sukni, jako by jí to vůbec nevadilo. „Jak jsi přišel k tomu zranění na hrudi?“ zeptala se Elene.

„Ta divoká děvka mě bodla vidlemi, když jsem jí zabil manžela a vykuchal její parchanty.“ Pokrčil rameny, jako by pro něj bodnutí nebylo nic víc než chvilková nepozornost, trochu trapná, ale nic vážného.

Pro Ghorrana vykuchání dítěte nic neznamenalo. Zranil Elene a zahanbil ji, ale to by mu dokázala odpustit. Jenže to neurčité pokrčení rameny rozdmýchalo malou jiskru hněvu v jejím srdci. Poprvé v životě po Krysovi někoho nenáviděla.

Ghorran si s sebou přinesl luk a teď na něj natahoval tětivu. „Dnes dorazíme do tábora,“ řekl. „Neph Dada ti udělá příšerné věci.“ Ghorran si olízl vyschlé rty. „Můžu tě zachránit.“

„Zachránit?“

„Nemusí ti udělat to, co zamýšlí. Je to nějaká lodrikarská zkaženost. Když teď utečeš, střelím tě do zad a ušetřím tě toho.“

Jeho milosrdenství bylo tak bizarní, že se Elenina nenávist rozptýlila.

V táboře padesát stop za nimi se zablesklo, na stromy dopadly dlouhé stíny. Následoval křik. Pak zvuk pádících koní.

Elene se otočila a uviděla tucet neznámých Khalidořanů vjíždět do tábora ze severu. Přišli si otroky vyzvednout dřív.

„Utíkej!“ zazněl výkřik, hlasitěji, než by muž dokázal zaječet.

Skrze stromy uviděla ymmurijského stopaře, jak bojuje s Khalidořany. Jediným pohybem podřízl dva z nich. Z rukou jezdce vylétl oheň, ale on mu uhnul.

Ghorran založil šíp a natáhl luk, ale mezi ním a Ymmurim bylo příliš mnoho stromů a Khalidořanů. Pak jen deset stop od nich vyběhl z lesa Herrald a utíkal pryč.

Ghorran se otočil a zamířil na nový cíl.

Všechny Eleniny myšlenky se upnuly k jedinému: Ne.

Vytrhla Ghorranovi dýku z opasku, přejela mu s ní po paži a zabořila mu ji do hrdla. Škubl sebou a vypustil šíp, který neškodně proletěl nad Herraldovou hlavou.

Luk vypadl z Ghorranových rukou, počastovali se s Elene pohledem vytřeštěných, šokovaných očí. Dýka byla naplocho zabodnutá doprostřed jeho krku, blokovala průdušnici. Vydechl, hruď se napnula, vzduch zahvízdal. Položil si dlaň na krk, dotkl se dýky, stále tomu nevěřil.

Pak se pokusil nadechnout. Jeho bránice pumpovala jako kovářský měch, ale žádný vzduch nepřicházel. Padl na kolena. Elene se nedokázala pohnout.

Ghorran si vytrhl dýku z krku a zalapal po dechu, ale to se brzy změnilo v bublání. Zakašlal a potřísnil Elene krví.

Stále se snažil nadechnout, zatímco se jeho plíce plnily krví. Po chvíli se zhroutil na zem.

Navzdory krvi na tváři, oblečení a rukou, navzdory žalostnému výrazu Ghorranovy tváře a hrůze, že ho viděla umírat, Elene necítila žádnou lítost. Ještě před chvílí Ghorrana nenáviděla, ale z nenávisti ho nezabila. Prostě ho musela zastavit. Kdyby to mohla vrátit, udělala by to znovu. A v tu chvíli pochopila.

„Můj Bože, jaký já jsem byla blázen,“ posteskla si nahlas. „Odpusť mi, Kylare.“

Ve světle magie, která se uvolňovala za ní a osvětlovala les, se Elene dala na útěk.

* * *

Kylar stál v šeru deštivého podzimního dne na severním břehu ostrova Vos a zíral na neoznačenou mohylu. Durzův hrob.

Kylar byl zbrocený krví, wetboyské šaty ožehlé magií. Ve vzteku, který ho ovládl na celé hodiny, zabil každého khalidorského vojáka a meistera, kterého zahlédl. V pomalu se vytrácející magii na podlaze trůnního sálu viděl stojícího Logana, otáčejícího se feraliho a zničení khalidorské armády. Viděl, jak lidé k Loganovi vzhlíží. Přestože jejich postavy byly titěrné, měli to muži vepsáno v každém svalu.

Logan odvede armádu domů a za dva dny dorazí do města, aby našel zámek uklizený a očištěný od khalidorské přítomnosti − až na Khali, ale to byla stvůra, které se měl Kylar v úmyslu vyhnout. Ať král Logan povolá mágy, aby se s ní vypořádali.

„Předpokládám, že jsme vyhráli,“ řekl Durzovu hrobu. Kylar věděl, že už mu nic nebrání žít. Byl Noční anděl, nepotřeboval slavit. Jak mu kdysi dávno řekl Durzo, bude vždycky sám, odtržený od světa.

~Je tak těžké být nesmrtelný,~ řeklo ka’kari.

Kylar byl příliš unavený, aby ho to překvapilo nebo urazilo. Ka’kari mluvilo už dřív, teď si to uvědomoval, snažilo se mu zachránit život. „Tak ty umíš mluvit,“ řekl.

Ka’kari se mu vyřinulo do dlaně a vytvořilo tvář. Usmálo se a mrklo na něj. Kylar si povzdechl a vtáhl ho zpátky do kůže.

Zíral na pahýl své paže. Ztratil ruku úplně zbytečně a úplně zbytečně dal slib Vlkovi. Vše, co se Kylar naučil, vše, co si kdy protrpěl, směřovalo k jediné věci − zabití Garotha Ursuula byl Kylarův osud. Garoth byl zdroj zla, z něhož plynulo Kylarovo, Jarlovo a Elenino utrpení. Bylo by příhodné, kdyby muž, kvůli kterému se stal Kylar wetboyem, byl i jeho poslední mrtvola. Bez Garotha by nebyl Roth. Bez Rotha by Elene neměla jizvy, Jarl by zůstal naživu a Kylar by byl − co? − no, nebyl by wetboy.

Hrabě Drake jednou Kylarovi řekl: „Je to božská moc, co tvaruje krásu v našich nahrubo vytesaných životech.“ Byla to lež, stejně jako Kylarův osud. Možná právě proto to bylo tak těžké − začínal věřit v Eleninu božskou ekonomiku. A tak teď ztratil Elene, která byla jeho součástí od samého počátku a přiměla Kylara, aby v sobě našel dobro a spolu s ním i svůj osud. Pokud měl osud, měl i účel, perlu vytvořenou kolem zla, jež vytrpěl a způsobil. Pokud ho stvořili pro nějaký účel, pak tu byl i Stvořitel. Pokud tu byl Stvořitel, možná to byl Jediný Bůh. A možná byl Jediný Bůh mostem přes propast mezi zabijákem a světicí, mezi Kylarem a Elene. Ale tady nebyl žádný most, Bůh či Stvořitel, žádný účel, osud ani krása. Nic se nedalo vzít zpátky. Najednou ho podvodem připravili o spravedlnost, pomstu, lásku i smysl života.

Myslel si, že se může změnit, že si koupí mír za cenu starého meče. Ale Odplata byla jen nástroj spravedlnosti. Byl to Kylar, kdo žíznil po jejím vykonání. Zabil dnes tolik lidí, a přesto se nedokázal přinutit, aby toho litoval. V tomhle spočívalo být Nočním andělem. Lepší muž by možná meč odložil. Kylar nemohl, i když ho to stálo Elene.

Pokaždé, když na Elene pomyslel, se její tvář měnila ve Vi. Pokaždé, když pomyslel na Vi, se jeho představy o vykonání trestu měnily ve fantazie úplně jiného druhu.

„Mistře,“ řekl mohyle, „nevím, co mám dělat.“

Dokonči práci. Dokonale si vybavoval Durzovu intonaci, když mu tohle řekl, hlas měl rozhořčený, ale pevný.

Byla to pravda. Vlk splnil svou část dohody, Kylar se z říše mrtvých vrátil okamžitě. Ukázalo se to jako mizerná dohoda, ale dohoda je dohoda, a proto Kylar ukradne Curoch, odnese ho do Torrasovy Zátočiny a dostane zpátky svou ruku. Vypadalo to jednoduše. Koneckonců krádež není nic těžkého, když jste neviditelný. Nepromarní ani vteřinu, aby dostal ruku zpátky. Pahýl bolel a nikdy by ho to nenapadlo, ale ta ztráta ho vyváděla z rovnováhy.

Nejsi tady, protože bys nevěděl, co dělat, chlapče. Vždycky jsi to věděl.

I to byla pravda. Kylar měl udělat svou práci a pak jít po Vi a zabít ji.

~Ty ji nezabiješ,~ řeklo ka’kari.

„Najednou jsi dost upovídané, co?“ zabručel Kylar.

Ka’kari neodpovědělo. Přesto to byla pravda. Kylar sem ve skutečnosti nepřišel pro radu. Prostě mu scházel mistr. Dnes to bylo poprvé, co od Durzovy smrti navštívil jeho hrob.

Z očí mu vyhrkly slzy a Kylar věděl, že jsou to slzy zármutku. Ztratil mistra, ztratil dívku, kterou jeho mistr zachránil a on ji pak zradil, ztratil mistrovu dceru. Ztratil šanci na klidný život. Mírumilovný bylinkář! Možná to byl sladký sebeklam, ale sladký opravdu byl. Kylar zůstal osamělý a osamělost ho unavovala.

Vodní krysa si vyhrabala díru u paty Durzovy mohyly. Durza by určitě štvalo, kdyby měl strávit věčnost s krysou přehrabávající se v jeho ostatcích. Kylar se podrážděně podíval do díry. Pro obyčejné oči byla hluboká, ale Kylar viděl na jejím konci vzdálený odlesk kovu.

Klesl na kolena a pahýl − au! − přesunul váhu na loket − lepší − a natáhl se dovnitř. Vstal s malou kovovou krabičkou opatřenou pečetí. Bylo na ní jediné slovo − Azoth. Při pohledu na ně se zachvěl. Kolik lidí to jméno znalo? Kylar ji nešikovně otevřel jedinou rukou a pahýlem. Uvnitř byl dopis.

„Věř mi,“ stálo tam Durzovým těsným rukopisem, „i já si myslel, že tenhle byl můj poslední. Řekl mi, že dostanu ještě jeden kvůli starým dobrým časům…“ Kylarovi se zamlžily oči. Nemohl tomu uvěřit. Dopis pokračoval, ale jeho pohled přitáhla poslední slova: „NEUZAVÍREJ ŽÁDNÉ DOHODY S VLKEM.“ Dopis byl datovaný měsíc poté, co Kylar mistra zabil. Durzo byl naživu.