Kapitola 58-63
58.
Dokud neprolétl oknem, neuvědomoval si Kylar, jak dlouhý pád do řeky ho čeká. Neměl pro to žádnou omluvu. Houpal se na tom samém okně, díval se z toho samého místa ani ne před pěti minutami. Ale teď se jeho výhled rozšířil. Pořádně. Dostane se za kameny. To bylo dobré. A dopadne do řeky neskutečnou rychlostí a tváří napřed. Zkušený skokan do vody by takový skok mohl zvládnout bez zranění, ale Kylar žádný skokan nebyl.
Řeka naplnila celé jeho zorné pole a on před sebe natáhl ruce. Obalila ho tenká slupka jeho Talentu.
Pak dopadl do řeky. Jeho natažené ruce nic nezměnily, ale slupka Talentu ho ochránila a on zajel pod hladinu řeky jako tříska pod kůži.
Obal se okamžitě rozpadl, když se ponořil, a voda ho surově sevřela jako ruka obra, který jako by najednou stiskl celé Kylarovo tělo.
Znovu snil, pokud tomu mohl říkat sen, když… když co? Ta myšlenka proklouzla mezi Kylarovými prsty a on ji ztratil.
Byl to sen, který snil pokaždé, když za posledních deset let spatřil smrt. Jako vždy si během chvilky uvědomil, že je to sen. Věděl, že je to sen, ale časem si uvědomil, jaký sen to je, a nedokázal se ho zbavit. Nadouval se kolem něj a jemu bylo znovu jedenáct.
Opravna loděk byla v měsíčním světle temná, opuštěná a chladná. Azoth byl vyděšený k smrti, i když si to naplánoval. Teď se otočil a Krysa byl za ním, nahý.
Azoth couvnul k okraji otvoru, kterým kdysi vytahovali lodě ze špinavých vod Plithu, k okraji, kde bylo lano přivázané ke kameni a taky smyčka, již uvázal na druhém konci.
„Polib mě znovu,“ řekl Krysa, byl přímo před Azothem a dychtivě ho chytil. „Polib mě znovu.“
Kde je smyčka? Položil ji přece tady, ne? Viděl kámen, který měl stáhnout Krysu do vodního hrobu, ale kde je − Krysa si ho přitáhl blíž, horký dech mu ovanul tvář a Krysovy ruce trhaly jeho šaty…
Kylar narazil na říční dno. Rychle otevřel oči a několik palců od své tváře uviděl Odplatu. V šoku, když narazil na vodní hladinu, mu vyklouzla z prstů. Měl štěstí, že se s ní nerozkrájel na kusy. Měl štěstí, že stříbrná čepel dopadla rovnou na dno spolu s ním.
Najednou si uvědomil, jak ho pálí plíce. Kylar chytil Odplatu a vyplaval na hladinu.
Jak dlouho jsem tam dole byl? Nemohlo to být déle než pár vteřin, jinak by ho stáhnul proud a on by utonul. O chvíli později se Kylar nadechl čerstvého vzduchu, nezraněný, tedy nezraněný od pádu. Nos a prsty stále krvácely, lehce zbarvovaly okolní vodu. Proud s ním narazil do kamene a on na něj vyšplhal.
Vyplavilo ho to na kamení na břehu ostrova Vos pod Východním královským mostem, přímo naproti panství Jadwinů na druhém břehu. Říční mělčina, na které stál, byla také základem hradní zdi, při cestě proti proudu musel střídavě šplhat a plavat. Trvalo to deset vyčerpávajících minut, než se dostal na místo, kde mohl znovu vylézt z vody.
Doky, kde viděl Rotha, se nacházely na severním cípu ostrova. Aby se tam dostal, musel buď pokračovat vodou a přes kameny v řece, nebo projít skrz nízkou zapáchající budovu, která překrývala Trhlinu na ostrově Vos.
Kylar si nemyslel, že by to zvládnul mezi kameny déle než dalších dvacet minut. I kdyby tam Roth ještě byl, až dorazí, bude příliš zesláblý, aby ho zvládl. Z jeho nosu konečně přestala téct krev a ovázal si ruce, takže ani ony už tak strašně nekrvácely, ale znovu krvácet začnou, když zkusí plavat. Paže mu pulsovaly bolestí a celé tělo oslabila ztráta krve.
Být to jiná noc, Kylar by odešel. Nebyl ve stavu, kdy by se mohl pokusit někoho zabít. Ale logika tu moc neznamenala. Ne v tuhle noc. Ne po tom, co Roth udělal.
Budova na ostrově Vos byla z kamene, s čtvercovým půdorysem o třiceti stopách a jediným patrem nad zemí. Měla být zázrakem inženýrství, ale Kylar toho o ní příliš nevěděl. Předpokládal, že šlechtice neohromil zázrak páchnoucí po zkažených vejcích.
Byla hloupost pokračovat. Kylar byl tak vyčerpaný, že ho málem nenapadlo použít Talent. Na to potřeboval trochu vlastní síly. Opřel se o těžké dveře, aby sílu nabral. Stále svíral Odplatu. Když se na meč podíval, uviděl slovo vyleptané do čepele. SPRAVEDLNOST. Až na to, že teď tam nestálo „spravedlnost“. Zamrkal.
SLITOVÁNÍ, říkalo to samé stříbrné písmo přesně na stejném místě, kde v černé stávalo SPRAVEDLNOST. Na jílci, kolmo k druhému nápisu, na místě, kde bývalo černé ka’kari, stálo stříbrnými písmeny ODPLATA.
Ka’kari zmizelo. Kylar byl tak unavený, že mu to pořádně nemyslelo. Propadl zoufalství. Pak si vzpomněl, kam zmizelo. Vsáklo do mé kůže? To byl tak unavený? Jistě to musela být jen jeho představa. Halucinace.
Otočil ruku a na dlani mu najednou vyrazil pot černý jako olej, v jednu chvíli tekutý, pak najednou ztuhnul do podoby teplé kovové koule. Byla teď černá jako půlnoc, naprosto hladká. Černé ka’kari. Loganův příběh zmiňoval jen šest − bílé, zelené, hnědé, stříbrné, rudé a modré. Císař Jorsin Alkestes a jeho arcimág Ezra je předali šesti vyvoleným, přehlédli při tom jednoho z Jorsinových nejlepších přátel, který ho potom zradil. Po válce se šest ka’kari stalo objektem velkých tužeb a ti, kdo je nosili, brzy zemřeli.
Kylar si pokusil vzpomenout na zrádcovo jméno. Byl to Acaelus Thorne. Tak Jorsin ho nakonec nevynechal. Jorsin pouze předstíral, že ho opomenul, a pak svému nejlepšímu příteli nabídl šanci uniknout − a udržet artefakt daleko od rukou nepřátel. Protože nikdo nevěděl o existenci černého ka’kari, Acaela nepronásledovali. Acaelus přežil.
Durzo podepsal svůj dopis „Thorne“.
„Bohové,“ vydechl Kylar. Nesměl o tom teď přemýšlet, nesměl se zastavit, protože pak by se už nemusel znovu pohnout. „Pomoz mi,“ prosil Kylar ka’kari. „Prosím. Služ mi.“ Zmáčkl ka’kari a to se rozpustilo, rozlilo se po jeho kůži, přes jeho šaty, obličej, přes jeho oči. Couvnul, ale jeho zrak byl stále perfektní − pořád viděl ve tmě, jako by to pro něj bylo naprosto přirozené. Podíval se na své ruce, na svůj černý meč, a zjistil, že poblikávají magií, až nakonec úplně zmizely. Nebyly jen zahalené stíny, jak to dělávají wetboyové. Zmizely. Kylar už nebyl stínem. Byl neviditelný.
Nebyl čas nad tím žasnout, čekala ho práce. Uběhlo deset minut, možná i víc od doby, kdy zahlédl v docích Rotha. Jestli má Roth dnes v noci zemřít, musí sebou Kylar hodit. Vypáčil zámek a vstoupil dovnitř.
Uvnitř budovy panovalo dusné horko. Dřevěné ochozy lemovaly obrovský centrální komín, který měl v průměru patnáct kroků. Byl vyrobený ze širokých železných plátů snýtovaných dohromady, zvnějšku ho podpírala dřevěná konstrukce. Komín klesal nejméně čtyři patra pod zem, kde se napojoval na přírodní prasklinu v zemské kůře.
Když se podíval do temných hlubin Trhliny, Kylar pochopil, proč to lidé označují za zázrak. Muži, kteří tu pracovali, nejenže si podrobili energii horkého vzduchu vydechovaného samotnou zemí, oni zároveň bránili Plithu, aby vtekl do země.
Kdyby k tomu došlo, řeka by začala vřít. Ryby by uhynuly, rybáři by odtáhli a Cenarie by přišla o svůj hlavní zdroj potravy.
Dokonce i teď, nedbajíce chaosu, který propukl ani ne čtvrt míle od nich, muži dál pracovali − opravovali lana, kontrolovali kladky, promazávali převody, na vybraných místech nahrazovali železné pláty.
Kylar přešel po dlouhém ochozu, několikrát zabočil a dorazil na křižovatku, kde mohl jít dveřmi do podzemí nebo vystoupat k servisním dveřím nad ústím komínu v severní části budovy − kde by se měl nacházet Roth.
Šel dolů. Dveře byly zasazené vedle dvoukřídlých vrat, kudy se přinášely větší kusy vybavení. Kylar je opatrně na štěrbinu otevřel.
Venku stála mladá čarodějka, vlasy měla sčesané dozadu, viry poznamenané paže založené. Vzhlížela k dlouhé kamenné rampě. Někdo s ní mluvil, ale Kylar druhou osobu neviděl. Za ní stál tucet dalších, podobně oblečených lidí.
Kylar dveře opatrně zavřel. Vrátil se zpátky k další odbočce ochozu a otevřel dveře zasazené do horizontální části komínu.
Sehnul se, komín tady vypadal spíš jako parovod. V průměru měl patnáct kroků, u posledního větráku se zužoval na čtyři kroky. Spodní kovové pláty byly zesílené, aby mohli dělníci uvnitř stát, zatímco opravovali masivní větrák zasazený v místě, kde se komín stáčel rovnou dolů, nebo mnohem menší poslední větrák, kterým horký vzduch unikal nad noční Cenarii. Severní větrák se otáčel dostatečně pomalu, aby skrz něj Kylar mohl vidět Rotha.
Opatrně vstoupil dovnitř, zkoušel, jestli podlaha zaskřípe, když na ni přenese váhu. Nezaskřípala. Než však mohl Kytar za sebou dveře zavřít, zmocnil se ho neurčitý nepříjemný pocit.
Ochlazený dlouhou cestou vzhůru kovovým komínem se sirný kouř pomalu valil tunelem do nočního vzduchu venku. Těžký kouř naplnil spodní třetinu tunelu, převaloval se a vířil. Jediné světlo pocházelo od měsíce venku a bylo přerušované otáčejícím se větrákem. Mezi hustým kouřem a tančícími stíny neviděl Kylar o nic lépe než obyčejný člověk.
Někdo tu je.
59.
Durzovo srdce právě vyskočilo tím zatraceným oknem. Přistoupil k oknu a sledoval Kylara, než dopadl do vody.
Úžasné. Za celé roky jsem nikdy nezkusil něco tak pitomého, a on to udělá hned první den − a vyjde to. Kylar se vyplazil na břeh a vydal se na sever. Durzo věděl, kam míří. Ten tvrdohlavý hlupák. Vždycky byl takový, už od toho dne, kdy odmítl uznat, že selhal při Krysově vraždě, a pak šel a toho magora o tři hodiny později zabil.
Kylar dělal, co považoval za správné, a kašlal na důsledky, kašlal na to, co si myslí ostatní, Durza nevyjímaje. Durzovi to připomnělo Jorsina Alkesta. Kylar si vybral oddanost Durzovi i proti jeho vůli. Věřil v Durzo Blinta stejně, jako v něj věřil Jorsin. Kylar byl jen zpropadené dítě, také však vkládal důvěru v muže mnohem horšího než Acaelus Thorne.
Bolest rozeznívala každou strunu života Durzo Blinta. Tisíckrát za ty roky lidi oklamal, takže ho každý, kdo v něho věřil, kvůli jeho podvodům odepsal, ale Jorsin ho znal. Kylar ho znal. Nebylo to poprvé v posledních sedmi stech letech, kdy ho bolel samotný život. Celý svět byl solí a Durzo Blint se stal otevřenou ranou. Kde jsem to pokazil?
Pohnul se, protože jako každý muž, kterým se Acaelus Thorne stal, byl mužem akce. Talentem obalil své ruce a nohy − legrační, že pořád fungoval, i když přišel o ka’kari − a vystoupil z okna. Nespadnul.
Magie obklopující jeho nohy se přisála ke kameni, překlopil se kupředu a zachytil se rukama, takže na hradní zdi visel hlavou dolů jako nějaký hmyz. Kylar se nenaučil všechny Durzovy triky. Sakra, on ani všechny Durzovy triky neviděl.
Věděl, kam Kylar míří, a věděl, jak se tam dostat rychleji než Kylar, takže nespěchal. Řinčení zbraní na nádvoří upoutalo jeho pozornost. Zahalil se stíny a slezl dolů.
Bitva uvázla na mrtvém bodě. Dvě stovky cenarijských strážných a s nimi čtyřicet, možná i víc nepoužitelných šlechticů nemohlo ustoupit stovce Khalidořanů, kteří blokovali Východní královský most. Khalidořané s sebou měli půl tuctu meisterů, po tak dlouhé době však měli na bitvu spíš jen psychologický dopad. Svou zásobu magie už skoro vyčerpali.
Očima zostřenýma válkou a uměním vraždy dokázal Durzo najít základní kameny bitvy. Někdy to bylo snadné. Důstojníci bývali důležití. Meisteři také, ale někdy to byli i obyčejní vojáci, kdo dodával sílu řadám mužů kolem sebe. Když zničíte základy, zvrátíte celou bitvu. Na straně Khalidoru byli základními kameny dva důstojníci, tři meisteři a jeden obrovský horal. Na cenarijské straně byly jen dva − seržant s alitaeranským dlouhým lukem a Terah Graesinová.
Seržant byl prostý voják, navzdory věku to pravděpodobně byla jeho první bitva. Durzo poznal výraz na jeho tváři. Byl to muž, jenž se přidal k armádě, aby zjistil svou cenu, kterou teď v téhle bitvě konečně nalezl. Prošel svou vlastní Zkouškou a osvědčil se. Bylo to silné, ten pocit úspěchu, a každý muž poblíž seržanta to vnímal.
Terah Graesinová by samozřejmě vyčnívala z každého davu. Hrdě vypínala prsa v roztrhaných ceuranských šatech. Věřila, že se ji nikdo neodváží zranit. Věřila, že ji muži kolem poslechnou na slovo, a ti muži to cítili také.
„Seržante Gamble,“ ozval se přímo pod Durzem známý hlas. Seržant vypustil další šíp a zabil meistera, nebyl to však žádný z těch důležitých.
Hrabě Drake přispěchal od hlavní brány a zachytil se seržanta. „Další stovka horalů je na cestě sem,“ řekl hrabě Drake, jeho hlas málem pohltilo řinčení zbraní a zvuky mužů postupujících a ustupujících napříč nádvořím.
Pohled na hraběte přisypal další sůl do rány, kterou Kylar otevřel. Durzo si myslel, že hrabě zůstal doma, ale on byl tady, pořád mu bylo zle z Durzova jedu a měl zemřít s ostatními.
„Do hajzlu!“ zaklel seržant Gamble.
Durzo se od nich odvrátil. Cenarijci budou povražděni. Tohle nezmění. Měl vlastní schůzku s osudem.
„Noční anděli!“ vykřikl seržant. „Jestli stále bojuješ po našem boku, bojuj teď! Noční anděli! Přijď sem!“
Durzo ztuhnul. Mohl jen hádat, že Kylar se už nějak zapojil do dění na hradě. No dobře, Kylare. Udělám to pro tebe, pro hraběte, pro Jorsina, pro každého hlupáka, který věří, že i vrah může vykonat nějaké dobro.
„Dej mi svůj luk,“ řekl Durzo. Byl to drsný, výhružný hlas zesílený Talentem. Seržant otáčel hlavou, dokud on i hrabě Drake nespatřili stín nad branou. Seržant mu hodil luk a nenačatý toulec plný šípů.
Durzo chytil luk rukou a toulec Talentem. Když založil jeden šíp, Talentem už vytahoval další. Dřepěl na zdi vodorovně se zemí a okamžitě v mysli zaměřil své mrtvoly.
Obří horal padl jako první, šíp ho zasáhl mezi oči. Pak meisteři, do jednoho, pak důstojníci a nakonec klín horalů přímo před mostem. Durzo vyprázdnil toulec s dvaceti šípy za méně než deset vteřin. To byla zatraceně dobrá střelba, pomyslel si Durzo. Jak jinak, Gaelan Plamen hvězd to s dlouhým lukem opravdu uměl.
Durzo hodil luk zpátky seržantu Gamblovi, který vypadal, že mu ještě nedošlo, co se právě stalo. S hrabětem Drakem to bylo jiné. Ten se ani nepodíval na nádvoří, kde řady Cenarijců proudily vzniklou mezerou. Nepřekvapilo ho náhlé zaváhání v liniích Khalidořanů, které se během pár vteřin změnily ve zmatený dav. Díval se přímo na Durza.
Seržant Gamble vydechl uctivou kletbu, ale ústa hraběte Drakea se otevřela, aby wetboyovi požehnal. Durzo to nepřijal. Už byl pryč.
Žádné další požehnání. Žádnou další lítost. Už žádná sůl. Žádné světlo v mých tmavých koutech. Ať to skončí. Prosím.
60.
Kylarem projel strach. Spustil se do dýmu. Nad ním se ozvalo zadunění a zaskřípání železa. Odkulil se a zahlédl jeden nůž trčící ze dveří a druhý zaražený do železného plátování komínu.
„Tak už ti došlo, že tě to zviditelní, co?“ ozval se Durzo Blint odněkud z temnoty blízko velkého větráku na jižním konci tunelu.
„Zatraceně, Blinte! Říkal jsem vám, že s vámi nechci bojovat,“ řekl Kylar a pak se rychle odsunul z místa, kde stál, když promluvil.
Pátral ve tmě. Dokonce i kdyby Durzo nebyl úplně neviditelný, v kouři a třepetající se souhře světla a stínů to vyšlo nastejno.
„To byl pořádný skok, chlapče. Snažíš se stát legendou?“ zeptal se Durzo, ale jeho hlas byl přiškrcený, smutný. Kylar zavrávoral. Durzo teď byl na severním konci tunelu u malého větráku. Musel projít pár kroků od Kylara, aby se tam dostal.
„Kdo jsi?“ zeptal se Kylar. „Jsi Acaelus Thorne, že?“ Kylar se málem zapomněl přesunout.
Nůž prolétl jen pár palců kolem Kylarova žaludku a odrazil se od zdi.
„Acaelus byl hlupák. Hrál si na ďábla a teď si za to vybere ďáblovu odměnu.“ Durzův hlas byl drsný, chraplavý. Nedávno musel plakat.
„Mistře Blinte,“ řekl Kylar a poprvé od chvíle, kdy získal ka’kari, přidal k jeho jménu čestný titul. „Proč se ke mně nepřidáte? Pomozte mi zabít Rotha. On je tam venku, viďte?“
„Venku je loď plná meisterů a vürdmeisterů,“ řekl Durzo. „Je konec, Kylare. Khalidor hrad obsadí do hodiny. Za úsvitu dorazí další horalové a khalidorské pravidelné vojsko se už vydalo na pochod k městu. Každý, kdo by proti nim mohl vést armádu, je mrtvý nebo utekl.“
V dálce zaduněl gong, jeho ozvěna se odrážela drsným hrdlem komínu. Z hlubin začal vanout horký vzduch.
Kylarovi se zvedl žaludek. Jeho snaha byla k ničemu. Zabil pár vojáků, zachránil pár šlechticů a nic tím nezměnil.
Přesunul se k malému severnímu větráku, který se teď otáčel rychleji. Skrz jeho listy viděl Rotha, jak se radí s čaroději.
Durzo měl pravdu. Byly tam tucty čarodějů. Několik se jich vracelo na loď, ale nejméně dvacet z nich doprovázelo Rotha, kterého navíc hlídal tucet mohutných horalů.
„Roth zavraždil mého nejlepšího přítele,“ řekl Kylar. „Chystám se ho zabít. Dnes v noci.“
„Pak budeš muset překonat mě.“
„Nebudu s vámi bojovat.“
„Vždycky tě zajímalo, jestli bys mě dokázal porazit, kdyby na to došlo,“ připomněl mu Durzo. „Vím, že jsi na to myslel. A teď máš svůj Talent a ka’kari. Jako kluk jsi přísahal, že už se od nikoho nenecháš zbít. Řekl jsi, že se chceš stát zabijákem. Tak udělal jsem ho z tebe, nebo ne?“
„Zatraceně, já s vámi nebudu bojovat! Kdo je Acaelus?“ zakřičel Kylar.
Durzo zvýšil hlas, přezpíval hukot větráků a horkého větru:
„Ruka zkaženého znovu povstane proti němu,
nezvítězí však.
Jejich dýky pozřeny budou,
meče hříšníků ho proklají,
ale on nepadne.
Seskočí ze střechy světa
a zasáhne vládky…“
Blint se odmlčel. „Nikdy jsem to nezvládl,“ zašeptal.
„O čem to mluvíte? Co to bylo? Je to proroctví?“
„Nebyl jsem to já, stejně jako Jorsin nebyl Strážce světla. Jsi to ty, Kylare. Ty jsi duch odplaty, Noční anděl. Ty jsi odplata, kterou si zasloužím.“
Odplata vzejde z lásky ke spravedlnosti a touhy napravit špatnosti. Pomsta tě však zatratí. Tři tváře Andělů noci, ztělesnění Pomsty − Odplata, Spravedlnost a Slitování.
„Ale já vám nemám co oplácet. Dlužím vám svůj život,“ nechápal Kylar.
Durzova tvář potemněla. „Ano, tenhle krvavý život. Sloužil jsem tomu zatraceném ka’kari skoro sedm století, Kylare. Sloužil jsem mrtvému králi a lidem, kteří se mu nemohli vyrovnat. Žil jsem ve stínech a stal jsem se stejným jako ti, co ve stínech žijí. Vzdal jsem se všeho kvůli snu o naději, snu, jemuž jsem vlastně nikdy neporozuměl. Co se stane, když stáhneš všechny masky, které muž nosí, a nenajdeš pod nimi obličej, ale naprostou prázdnotu? Jednou jsem ka’kari zklamal. Selhal jsem jedinkrát za sedm století služby a ono mě opustilo.
Nezestárl jsem ani o den, Kylare, ani o jediný den v průběhu těch sedmi století. Pak přišla Gwinvere a Vonda. Já ji miloval, Kylare.“
„Já vím,“ řekl chápavě Kylar. „Mrzí mě to s Vondou.“
Durzo zavrtěl hlavou. „Ne. Já nemiloval Vondu. Jen jsem chtěl − chtěl jsem, aby Gwinvere poznala, jaké to je, když někdo, koho miluješ, sdílí postel s jinými. Spal jsem s oběma a platil Gwinvere, ale byla to Vonda, ze které jsem udělal děvku. Právě proto jsem chtěl stříbrné ka’kari − dal bych ho Gwinvere, aby nezemřela jako každý, koho jsem miloval. Ale kámen krále Davina byl padělek, tak jsem nechal muže Garotha Ursuula, ať ho najdou. Jediným způsobem, jak zachránit Vondu, by bylo vydat vlastní ka’kari. Na vahách ležel její život proti mé moci a nesmrtelnosti. Nemiloval jsem ji, takže cena byla příliš vysoká. Nechal jsem ji zemřít.
Ten den mi ka’kari přestalo sloužit. Začal jsem stárnout. Ka’kari už nebylo ničím víc než černou barvou na mém meči, který se mi vysmíval slovem SPRAVEDLNOST. Bylo spravedlivé, že jsem začal stárnout, chátrat a umírat. Ty jsi byl mou jedinou nadějí, Kylare. Věděl jsem, že jsi ka’kafier. Šly zvěsti, že v království je ještě jedno ka’kari. Černé ka’kari mě odmítlo, ale stříbrné by mě možná přijalo. Mizivá naděje, ale naděje na druhou šanci, na vykoupení, na život. Ale ty jsi přivolal jen mé ka’kari. Začal sis ho připoutávat ten den, kdy jsem tě zbil, ten den, kdy jsi riskoval život, abys zachránil tu dívku. Byl jsem šílený vzteky. Bral jsi mi to poslední, co mi zůstalo. Reputace pryč, čest pryč, dokonalost se vytrácela, přátelé mrtví, milovaná žena mě nenáviděla a pak jsi mi ty vzal naději.“ Uhnul pohledem. „Chtěl jsem to s tebou skončit. Ale nedokázal jsem to.“ Vhodil si do pusy stroužek česneku. „Věděl jsem, že to první zabití nezvládneš, že to v sobě nemáš. Ani když šlo o toho šílence Krysu. Věděl jsem, že nedokážeš nikoho zabít jen kvůli tomu, co by mohl udělat.“
„Cože?“ Kylara zabrněla kůže.
„Ulice by tě pohltila. Musel jsem tě zachránit. I když jsem věděl, že to skončí takhle.“
„Co mi to říkáte?“ zeptal se Kylar. Ne. Bože, prosím, ne. Ať se mýlím.
„Krysa Panenku nezmrzačil,“ řekl Durzo. „To já.“
Kouř už naplnil polovinu tunelu. Velký větrák se otáčel pomalu, zatímco ten menší se točil tak rychle, jak Kylarovi bušilo srdce. Sekal měsíční svit na kusy a bezohledně ho rozházel ve vířícím kouři.
Kylar se nemohl hnout. Nemohl dýchat. Nedokázal ani protestovat. Byla to lež. Musela to být lež. On Krysu znal. Viděl jeho oči. Bylo v nich zlo.
Ale v Durzovi zlo nikdy nenašel. Kylar viděl svého mistra zabíjet nevinné, nedovolil si však vidět v něm zlo.
Velký větrák se teď otáčel rychleji. Jeho whup-whup-whup sekalo čas na kusy. Připomínal mu jeho běh, jako by teď měl čas jiný význam.
„Ne,“ Kylar s obtížemi vypravil to slovo z hrdla sevřeného smrtícím stiskem pravdy. Blint by to dokázal. Život je prázdný. Život je prázdný. Děvče na ulici má cenu, jen když se stane šlapkou.
„Ne!“ vykřikl Kylar.
„Tady to skončí, Kylare.“ Durzo se rozkmital a zmizel, zahalila ho temnota. Kylar cítil vztek, silný, žhnoucí vztek, který proudil jeho tělem.
Přes hukot protestujících větráků a horkého větru Kylar jen stěží zaslechl jeho kroky. Otočil se a ponořil do kouře.
Kouř zavířil, když kolem něj wetboy proběhl.
Slyšel meč opouštějící pochvu a tasil Odplatu. Objevil se stín, příliš blízko, příliš rychle. Meče se srazily a Kylarovi ten jeho vylétl z dlaně. Padl dozadu.
Kylar se pomalu zvedl na nohy, tiše, přikrčený v kouři napínal smysly. Vztek přehlušil jeho únavu a on ho usměrnil, donutil se myslet jasně.
Hledal nějakou výhodu, ale tady nebylo co najít. Mohl by se postavit blízko velkého jižního větráku a krýt si tak záda, ale Durzo by ho mohl snadno skopnout mezi otáčející se lopatky. Sice nebyly příliš ostré a neotáčely se dost rychle, aby mu odsekly údy, ale určitě by ho omráčily. V souboji s Durzem by to znamenalo smrt.
Do stěn a stropu byla v pravidelných odstupech zasazena držadla, aby dělníci mohli tyto úseky snáz nahradit. Ale tam, kde stál Kylar, byla držadla nejméně deset stop nad jeho hlavou.
Když vyskočil, tělem mu projel slabý záchvěv Talentu. Cítil, že se zachytil držadla. Když ohnul prsty, málem spadl. Zapomněl, že si dlaň pořezal o okno.
Kylar se zhoupnul a zachytil se nohou další příčky, aby se nahoře udržel. Jeho pravá paže byla příliš slabá, aby unesla jeho váhu, a tak jí vytáhl tanto. Znovu zazněl gong, když se Kylar na tanto podíval. Bylo rovné, osm palců dlouhé a mělo zešikmený hrot, aby lépe proniklo brněním. S tak oslabenou rukou by se touhle zbraní rozmáchnout nedokázal.
Zastrčil tanto, odepnul poutko na speciální pochvě a vytáhl krátký zakřivený nůž, proti tantu poloviční. Čtyři drobné otvory v čepeli nože byly vycpané bavlnou. Pochva byla vlhká. Kylar netušil, jestli jed bílé kobry náhodou nesmyla řeka. Neměl však na výběr.
Vítr slábl a pak se najednou zastavil. Obrovské větráky se točily dál, chrastily na naolejovaných hřídelích.
Kylar se držel, nehýbal se a čekal. Kouřová clona postupně znovu klesala, už nenaplňovala celý tunel. Až se Durzo kouřem pohne příště, Kylar bude moct zahlédnout víření, i kdyby samotného wetboye neviděl.
Rachot větráků se postupně změnil v šepot a Kylar brzy slyšel jen pulsování krve ve vlastních uších. Byl napjatý, nejenže wetboye neviděl ani neslyšel, sotva se držel na místě − a musel se tam udržet tiše.
Jestli ho Durzo zaslechne, Kylar byl zcela nekrytý. S nohama zaháknutýma za příčku by se nedokázal pohnout dost rychle. Byl jeden velký cíl.
Jeho jedinou výhodou by mohl být moment překvapení, a Durzo ho učil, že tohle je ta nejdůležitější výhoda ze všech.
Minuty plynuly.
Větráky úplně utichly. Dokonce i tlumené mumlání venku zmizelo. Chladnoucí kouř se usazoval ve žlabu na dně tunelu.
Kylar bolestně pomalu otočil hlavou, opatrně, aby ani jeho límec nezašustil. S tak nízkou hladinou kouře, který proudil k severu, by měl něco vidět, nějaký vír, vlnění v místě, kde by nemělo být.
Dýchal stejně, jako se pohyboval − pomalu, opatrně. Jeho nos, zkrvavený od nárazu do zdi, propouštěl vzduch jen jednou nosní dírkou. Levá ruka ho pálila, nohy bolely, ale on se stále nehýbal, nevydal ani zvuk.
Jak tam visel, strach v jeho srdci rostl. Jak mohl bojovat s Durzem? Kolik lidí jeho mistr zabil? Kolikrát ho Durzo porazil v každé zkoušce, v každém zápase? Jak teď mohl Kylar bojovat, když byl zraněný a tak strašně unavený? Durzo mohl na dně tunelu čekat věčně. Pravděpodobně se skrýval poblíž menšího severního větráku. Se světlem v zádech uvidí Kylara hned, jak spadne, a bude u něj za pár sekund.
Kdo byl Kylar, aby se pokoušel zabít legendu?
Snažil se zklidnit srdce bušící jako o závod. Hrdlo měl stažené. Vroucí emoce, které ho v průběhu noci naplnily, pomalu vychládaly. Byl studený. Prázdný. Durzo měl pravdu, na tomhle světě nebylo pro spravedlnost místo. Logan byl mrtvý. Elene byla zmrzačená a muži, co spáchali ty nejhorší věci, které si Kylar dokázal představit, vyhrávali. Vždycky vyhrávali. A vždycky budou.
Nemohl se tu držet moc dlouho. Durzo zaslechne tep srdce, co mu bušilo v hrudi. Donutil se zpomalit dýchání.
Trpělivost! Trpělivost!
Znovu se pomalu nadechl a zadržel dech. Ve vzduchu se vznášel slaboučký pach.
Česnek! Mistra i učedníka napadlo to samé. Durzo tu visel stejně jako Kylar, jeho zrcadlový obraz, jen pár palců od něj, klidně vyhlížel nejmenší víry v kouři.
Kylar zvedl hlavu a rozmáchl se malým nožem. Musel vydat nějaký zvuk, protože temná skvrna, která byla jen o jednu příčku dál, se pohnula také.
Jeho nůž prořízl oblečení. Oba se pustili stropu a Kylar druhou rukou vykryl útok.
Dopadl tvrdě, plácnul sebou do louže vysrážené na dně tunelu. Dopadl tak, až ho píchlo v krku. Odkulil se a vyskočil na nohy. Zaslechl zazvonění meče vytaženého z pochvy.
Durzo se znovu zviditelnil. Kylar ho napodobil. Byl příliš unavený, aby neviditelnost udržoval byť jen o vteřinu déle. Cítil se jako vyždímaný hadr. Zíral na čtyři stopy oceli v Durzově ruce a na čtyři palce v té své.
„Tak už je to tady,“ řekl Durzo. „Předpokládám, že nemáš žádný další trik jako ten ve věži?“
„Já ani nevím, co se tam stalo,“ přiznal Kylar. „Nic mi nezůstalo.“
„Pak je dobře, že jsem tě nenechal jít po Rothovi, ne?“ řekl Durzo, na rtech mu pohrával ten rozčilující malý úšklebek.
Kylar se na něj ani nedokázal rozčílit. Byl úplně prázdný. „Co na tom záleží,“ řekl. „Ale radši bych svoji krev viděl na jeho rukou místo na vašich.“
Tasil dýku.
„Použil jsi kobří jed, že ano?“ řekl Durzo. Rozesmál se. „Jistě že jsi to udělal.“ Durzo Kylarovi zasalutoval a zasunul meč do pochvy.
Zavrávoral a musel se zachytit držadla na zdi, aby nespadl. „Vždycky mě zajímalo, jaký je to pocit,“ řekl Durzo. Sáhl na proříznutou tuniku. Kylar si myslel, že mu jen rozpáral oblečení, ale na Durzově hrudi krvácel mělký šrám.
„Mistře!“ Kylar k němu přiběhl a zachytil ho, když se mu znovu podlomily nohy.
Blint se pousmál, jeho tvář byla smrtelně bledá. „Smrti už se dávno nebojím. Není to tak špatné.“ Trhnul sebou. „Ale není to ani příjemné. Kylare, slib mi něco.“
„Cokoliv.“
„Postarej se o moji malou holčičku. Zachraň ji. Máma K. bude vědět, kde ji drží.“
„Nemůžu,“ řekl Kylar. „Udělal bych to, ale nemůžu.“
Natočil hlavu a vytáhl si z krku Durzovu šipku. Nejdřív si myslel, že za píchnutí v krku může dopad na dno tunelu, ale když se pak pohnul, došlo mu to. Byla to otrávená šipka. Kylar také umíral.
Durzo se zasmál. „Šťastný hod,“ řekl. „Dostaň mě z tohohle tunelu. Už brzy si síry užiji až moc.“
Kylar ho vytáhl dveřmi ven. Pomohl Durzovi posadit se na ochoz a pak se posadil naproti. Kylar byl naprosto vyčerpaný.
Možná byl jed na šipce směs jedu korálovce a bolehlavu.
„Ty tu dívku, Elene, opravdu miluješ, viď?“
„Miluji,“ přiznal Kylar. „Opravdu ji miluji.“ Zvláštní, že ho rmoutilo jen tohle. Měl by být jiný muž, lepší člověk.
„Už bych měl být mrtvý,“ divil se Durzo.
„Nůž zvlhl.“ Nezamotala se mu teď kvůli jedu trochu hlava?
Durzo se pokusil zasmát, ale jeho oči místo toho naplnil smutek. „Jorsin mi řekl − ‚Šest ka’kari pro šest andělů světla, ale jedno ka’kari zůstane na stráži v noci.‘ Černé si tě vybralo, Kylare. Teď jsi Noční anděl. Dej těm malicherným, nevděčným lidem něco lepšího, než si zaslouží. Dej jim naději. Tohle bude tvé mistrovské dílo − zabití Rotha. Kvůli městu. Kvůli mé dceři. Kvůli mně.“ Jeho prsty se bolestivě zaťaly do Kylarovy paže. „Mrzí mě to, synku. Všechno mě to mrzí. Jednoho dne mi možná dokážeš odpustit…“ víčka mu ztěžkla, jen s obtížemi udržel oči otevřené.
Durzovo chování nedávalo smysl. Věděl, že Kylar umírá. To musel způsobit jed. „Odpouštím vám,“ řekl Kylar. „Kéž by naše smrt nevzešla z rukou toho druhého.“
V Durzových očích se najednou zablesklo, vypadalo to, že bojuje s jedem ve svých žilách. Usmál se. „Neotrávil jsem… šipku… dopis…“ Durzo zemřel uprostřed dechu, jeho tělo se lehce zachvělo, oči stále upřeně hleděly na Kylara.
Kylar Durzovi zavřel oči. V žaludku cítil obrovské prázdno. Pláč uvízl někde uvnitř, ztratil se v temné prázdnotě jeho hrdla. Kylar se prkenně postavil, nestaral se o to. Mrtvola sklouzla z jeho klína, hlava tvrdě narazila na železnou lávku. Jeho údy byly uvolněné, ležely v nepřirozené poloze. Nehybné. Jako u každé mrtvoly. Za života byl každý člověk unikát. Ve smrti byl každý člověk maso. Durzo byl stejný jako jakákoli mrtvola.
Otupělý Kylar se natáhl k náprsní kapse mrtvého a vytáhl dopis. Durzo řekl, že je jeho dědictvím. Nacházel se hned pod místem, kde Kylar wetboyovi pořezal hruď.
Dopis nasákl krví. Ať na papír napsal cokoliv, nešlo to přečíst. Ať se chtěl Durzo omluvit čímkoliv, cokoliv chtěl vysvětlit, jakýkoliv dar chtěl Kylarovi dát, jeho poslední slova zemřela s ním. Kylar zůstal sám.
Kylar padl na kolena, veškerá síla ho opustila. Podíval se na mrtvého wetboye ve své náruči a rozplakal se. Plakal dlouho.
61.
Úsvit zastihl Kylara vrávorajícího ulicemi k jednomu bezpečnému domu. Než konečně odešel, navršil na severním výběžku ostrova Vos nad Durzovým tělem mohylu. V tu hodinu nikdo v okolí nebyl. Kylar z doků ukradl člun a nechal se proudem odnést do Doupat, příliš vyčerpaný, aby pádloval.
Přistál v obchodě, kde zabil Krysu. Stále to bylo temné a nenápadné místo, dokonale se hodící k jeho práci. Přemýšlel, jestli je Krysa pořád uvízlý v bahně, odkud jeho neklidný duch vzhlíží ke Kylarovu člunu se záští, která kdysi žila v jeho nedospělém srdci.
Bylo to ráno stvořené pro rozjímání o samotě. Kylar automaticky zneškodnil pasti na dveřích a vevrávoral dovnitř. Blint měl pravdu. Byla by to sebevražda, kdyby šel v noci po Rothovi. Kylar byl tak vyčerpaný, až si myslel, že pociťuje účinky jedu. Pravděpodobně by nezvládl ani jednoho meistera.
Možná by se vyplatilo vyměnit svůj život za smetení Rotha Ursuula z povrchu zemského, ale Kylar se nechystal zemřít pro nic za nic. Zamknul dveře, pak se zarazil a otočil se zpátky. Každý zámek zamkl natřikrát. Zamknout, odemknout, zamknout. To je pro vás, mistře.
Zvedl džbán, naplnil umyvadlo vodou, vzal si mýdlo a začal si omývat krev z rukou. Tvář v zrcadle byla chladná a klidná, když smýval poslední pozůstatky života svého mistra. Krev trochu umazala držadlo džbánu. Jen malá temná šmouha od krve z jeho rukou.
Kylar chytil džbán a prohodil ho zrcadlem. Džbán i zrcadlo se roztříštily, sklo, porcelán a voda se rozletěly po zdech, po místnosti, jeho šatech i tváři. Padl na kolena a rozplakal se.
Konečně usnul. Když se probudil, cítil se lépe, než by měl. Omyl se a připadal si svěží. Když si holil strniště, přistihl se, jak se usmívá do jednoho ze střepů zrcadla. Blint mě nakonec nechtěl zabít, ale nemohl odolat, aby mě zasáhl šipkou, jen aby mi ukázal, že mě zabít mohl. Ten starý parchant. Ten opravdu starý parchant.
Byl to šibeniční humor, ale jemu se teď hodilo cokoliv, co dokázal najít.
Oblékl se a ozbrojil, posteskl si nad vybavením, o které minulou noc přišel. Dýky, jedy, vrhací kotvy, vrhací nože, tanto, travičský nůž − přišel o všechny své oblíbené kousky s výjimkou Odplaty. Truchlím nad svým vybavením, ale ne nad Loganem, Durzem nebo Elenou. Bylo to tak absurdní, že se Kylar znovu rozesmál.
Usoudil, že je trochu mimo. Možná to bylo normální. Nikdy dřív nepřišel o někoho, na kom by mu opravdu záleželo. Teď ztratil tři za jedinou noc.
Ulice byly plné lidí, když Kylar pozdě odpoledne konečně opustil bezpečný dům. Šířily se zvěsti o tom, co se v noci stalo na hradě. Armáda se zjevila ze vzduchu. Vystoupila z Trhliny na ostrově Vos. Vojsko mágů přitáhlo z jihu. Ne, byli to čarodějové ze severu. Horalové zabili každého na hradě. Khalidor se chystá srovnat celé město se zemí.
Jen pár klevetníků vypadalo znepokojeně. Kylar zahlédl několik lidí, kteří naložili svůj majetek na káry nebo povozy a mířili pryč z města, ale nebylo jich moc. Zdálo se, že nikdo nevěří, že by se jim mohlo stát něco zlého.
Úkryt Mámy K. stále hlídal šlachovitý Cewan, který předstíral opravu plotu. Kylar se ani neobtěžoval s neviditelností. Beze spěchu k němu přistoupil, naklonil se, jako by se ptal na cestu, a položil ruku na jeho skrytý krátký meč. Muž se ho pokusil vytáhnout příliš pozdě a zjistil, že jeho meč je v Kylarově sevření. Kylar mu zlomil hrudní koš úderem otevřené dlaně a nechal ho lapat po dechu jako na břeh vytaženou rybu.
Vzal strážci klíče z opasku a otevřel dveře. Zamkl za sebou a zahalil se stíny.
Neviditelný našel Mámu K. ve studovně, kde si pročítala zprávy z nevěstinců. V tichosti si je přes její rameno přečetl. Snažila se poskládat dohromady, co se na hradě stalo.
Jehla se zabořila do ochablého svalu na její paži. Vykřikla, poškrábala se. Vytáhla jehlu, pak se na židli pomalu otočila. Vypadala tak staře.
„Ahoj, Kylare,“ řekla. „Čekala jsem tě včera.“
Zviditelnil se na jiné židli, sedící mladá Smrt. „Jak jste věděla, že jsem to já?“
„Durzo by použil jed, který by mi přivodil agonii.“
„Je to tinktura z kořene ariamu a semen hyacintu,“ řekl Kylar. „Agonie přijde.“
„Pomalý jed. Takže ses rozhodl dát mi čas. Na co, Kylare? Na omluvu? Pláč? Žebrání o život?“
„Na přemýšlení. Na vzpomínání. Na lítost.“
„Tak tohle je můj trest. V ulicích je nový mladý vrah, který dá staré děvce, co si zaslouží.“
„Ano, a vy si zasloužíte ztratit přesně tu samou věc, kvůli které jste mě donutila zradit Durza.“
„A to je, moudrý muži?“ Obdařila ho hadím úsměvem.
„Sebekontrolu,“ řekl Kylar lhostejným tónem. „A nezkoušejte zatáhnout za tu šňůru od zvonku. Mám příruční kuši, ale není moc přesná. Zasáhnu spíš vaši ruku než lano.“
„Sebekontrola, pokud tomu tak chceš říkat,“ řekla Máma K., záda rovná jako pravítko, nevyslovila to jako otázku. „Víš, že ke znásilněním nedochází u každého stejně, dokonce ani mezi pracujícími dívkami? Některé znásilňují znovu a znovu. Jiné neznásilní nikdy. Ty, které znásilní, jsou oběti. Všichni ti zvrhlí bastardi by mohli vyprávět. Tohle není o ‚sebekontrole‘, Kylare. Je to o důstojnosti. Víš, kolik důstojnosti má čtrnáctiletá holka, kterou její pasák nedokáže ochránit?
Když mi bylo čtrnáct, vzali mě do domu šlechtice, kde jsem patnáct hodin bavila jeho i deset jeho přátel. Potom jsem se musela rozhodnout, Kylare, a já si vybrala důstojnost. Takže pokud si myslíš, že mě otrávíš a já se z toho sesypu a budu žadonit o život, tak ses pořádně zmýlil.“
Kylar se nehýbal. „Proč jste nás zradila?“
Vzdor Mámy K. pomalu mizel, když tam Kylar seděl s trpělivostí wetboye. Neodpověděla mu po minutě, po pěti minutách. Seděl tam s trpělivostí samotné Smrti. Věděl, že právě teď se jí začalo dělat zle od žaludku.
„Milovala jsem Durza,“ řekla.
Kylar zamrkal. „Vy jste co?“
„Spala jsem za svůj život se stovkami ženatých mužů, Kylare, takže jsem nikdy neviděla příliš lichotivý obraz manželství. Ale kdyby mě o to požádal, tak bych si Durzo Blinta vzala. Durzo je − byl, předpokládám, že jsi ho zabil? Ano, myslela jsem si to. Durzo byl svým způsobem dobrý člověk. Čestný muž.“ Její rty se zachvěly. „Já se s upřímností vyrovnat neumím. On mi o mně řekl tolik nelichotivých pravd a ta drsná, temná věc, co ve mně žije, to světlo nedokázala snést.“
Zasmála se. Byl to zahořklý, ošklivý zvuk. „Kromě toho nikdy nepřestal milovat Vondu, ženu, která si ho vůbec nezasloužila.“
Kylar zavrtěl hlavou. „Takže vás napadlo, že ho zabijete? Co kdyby zabil on mě?“
„Miloval tě jako syna. Řekl mi to, když sis připoutal ka’kari. Život za život, prohlásil. Božská ekonomika, tak tomu říkal. Věděl, že za tebe bude muset zemřít, Kylare. Někdy s tím bojoval, ale Durzo nikdy nebyl tak bezzásadový, jak chtěl, aby sis myslel. Navíc se změnil, když Vonda zemřela.
Varovala jsem ho, Kylare. Ona byla milá, bezstarostná dívka. Ten typ ženy, která se narodí bez srdce, a proto by ji nenapadlo, že ho někomu může zlomit. Durzo jí připadal vzrušující. Nebyl nic víc než její vzpoura, ale ona zemřela, než ji mohl odhalit, takže v jeho očích zůstala dokonalá. Ona navždy zůstane svatá, a já budu vždycky jen plivanec v pivu.“
„On ji nemiloval,“ řekl Kylar.
„Ale to já vím. Jenže Durzo to neví. Přes všechnu svoji výjimečnost si Durzo myslel, že vzrušení plus šoustání je to samé jako láska, tak jako každý jiný muž.“ Najednou se předklonila bolestí, když se jí žaludek stáhl v křeči.
Kylar zavrtěl hlavou. „Řekl mi, že chtěl, abyste žárlila, abyste se cítila jako on, když jste byla s jinými muži. Když zemřela, myslel si, že mu nikdy neodpustíte. Gwinvere, on miloval vás.“
„Proč by něco takového říkal?“ nevěřila. „Ne, Kylare. Durzo se chystal nechat svou dceru zemřít.“
„Proto jste ho zradila?“
„Nemohla jsem ji nechat zemřít, Kylare. Nechápeš to? Uly je Durzova dcera, ale není má neteř.“
„Tak kdo je její m… Ne.“
„Nemohla jsem si ji nechat. Věděla jsem to. Vždycky jsem nesnášela pití čaje z vratiče, ale tenkrát jsem to nedokázala. Seděla jsem, šálek mi vychladl v rukou. Říkala jsem si, že takové věci se stávají − a přesto jsem to nemohla vypít. Shinga s dcerou, znáš nějaký lákavější cíl? Každý by znal mou slabinu. Hůř, každý by ve mně viděl jen obyčejnou ženu. Ale jak mohl nechat Uly zemřít, i když byla Vondina? Roth mu vyhrožoval, ale Durzo tvrdil, že blufuje. Ty Rotha neznáš. On by to udělal. Jediný způsob, jak jsem mohla Uly zachránit, byl zabít Durza jako prvního. Když bude Durzo mrtvý, Roth nebude muset naplnit své hrozby. Musela jsem si vybrat mezi mužem, kterého jsem milovala patnáct let, a svou dcerou, Kylare. Tak jsem si vybrala dceru. Durzo si stejně přál zemřít, stejně jako já teď. Nemůžeš mi vzít nic, co bych ti ochotně nevydala sama.“
„On si nemyslel, že blufují.“
Máma K. to nedokázala přijmout. „Uh-uh,“ zasípala, vrtěla hlavou. Mohl vidět věž z jejích předpokladů, jak se cihlu po cihle rozpadá. Durzo, který by se nechal vydírat, byl Durzo, jemuž záleželo na dceři, již nikdy neviděl. Durzo, který by to udělal, byl Durzo, jenž dokázal milovat. Chtěla si proti němu zatvrdit srdce, protože si myslela, že mu na ní nezáleží, ale nedokázala to.
Tak patnáct let skrývala lásku k muži, který skrýval lásku k ní. To znamenalo, že zradila muže, který ji miloval. Když poštvala Kylara proti Durzovi, zabila muže, který ji miloval. „Ne.“
„Jeho posledním přáním bylo, abych ji zachránil. Ale vy mi musíte říct, kde je.“
„Drží ji ve Chřtánu. V celách šlechticů s Elene.“
„S Elene?“ Kylar se napřímil. „Musím se tam vrátit.“ Šel ke dveřím, pak se otočil a vytáhl Odplatu. Máma K. se na něj podívala prázdným pohledem, stále se pokoušela strávit jeho slova.
„Přemýšlel jsem, proč mu Durzo říká ‚Odplata‘ a ne ‚Spravedlnost‘,“ řekl Kylar. Stáhl z meče ka’kari a odhalil slovo SLITOVÁNÍ na oceli pod ním. „Nebo proč ho nepojmenoval SLITOVÁNÍ, když se to skrývalo pod SPRAVEDLNOSTÍ? Ale teď už to vím. Ukázala jste mi to, Mámo K. Někdy lidé nemohou dostat to, co si zaslouží. Pokud na tomhle světě není něco víc než spravedlnost, tak za nic nestojí.“
Sáhl do váčku a vytáhl malý flakonek s protijedem. Postavil ho na stůl Mámy K. „Tohle je slitování. Ale vy se musíte rozhodnout, jestli ho přijmete. Máte na to půl hodiny.“ Otevřel dveře. „Doufám, že si ho vezmete, Mámo K.,“ řekl Kylar. „Chyběla byste mi.“
„Kylare,“ zavolala na něj, když procházel dveřmi. „Opravdu − opravdu řekl, že mě miloval?“
Měla pevně sevřené rty, napjatou tvář a tvrdý pohled, ale po tvářích se jí koulely slzy. Bylo to poprvé, kdy ji viděl plakat. Lehce přikývl a pak ji opustil, se zády ohnutými, ponořenou do polštářů židle a s vlhkými tvářemi, oči upnuté k lahvičce života.
62.
Kylar spěchal na hrad. I když běžel, jak nejrychleji mohl, nemusel to stihnout. Následky puče už se ve městě začínaly projevovat. Ranaři Sa’kagé byli mezi prvními, kdo si uvědomil nejpraktičtější důsledky puče. Když se městští strážní nemají komu hlásit a když jim nikdo nebude platit, nebudou pracovat. Žádní strážní, žádné právo. Zkorumpovaní strážní, kteří léta pracovali pro Sa’kagé, byli první, kdo začal rabovat. Potom se rabování šířilo jako mor. Khalidorští horalé a meisteři hlídali na Vandenském mostě a na východním břehu Plithu, aby se rabování omezilo na Doupata. Velitelé khalidorských invazních sil očividně chtěli město nedotčené, nebo si alespoň chtěli nechat nejlepší kořist pro sebe.
Kylar zabil dva muže, co se chystali zavraždit ženu, jinak si rabujících nevšímal. Zahalil se stíny a přeplaval řeku, aby se vyhnul meisterům, kteří by mohli být až příliš všímaví.
Když se dostal na východní břeh, ukradl koně. Přemýšlel o Andělech noci. Blint o nich mluvil léta, ale Kylar si toho nikdy moc nevšímal. Vždycky je považoval za další pověru, pozůstatek po starých mrtvých bozích.
Pak se Kylar zamyslel nad tím, jak ho Elene přivítá, i když ji zachrání. Z toho pomyšlení se mu dělalo zle. To kvůli němu skončila ve vězení. Myslela si, že zabil prince. Nenáviděla ho. Pokoušel se připravit si plán, jak zabít Rotha − muže, kterého hlídali meisteři, khalidorští horalé a možná i pár ranařů ze Sa’kagé. To Kylarovi na náladě nepřidalo. Čím víc na to myslel, tím hůř se cítil.
Ani nevěděl, jestli ho meisteři můžou vidět, když je zahalený, ale jediný způsob, jak to zjistit, měl vážné nedostatky. Nicméně začal používat hlavu a podíval se do zrcadla. Zjistil, že ka’kari je tak efektivní, jak si myslel. Ohromilo ho to. Wetboyové se vychloubali, že jsou jako duchové, že jsou neviditelní, ale nebylo to nic než vychloubání. Nikdo nebyl neviditelný.
Jediný další wetboy, kterého Kylar viděl plížit se jako velkou skvrnu neurčitelného čehosi, byl mistr Blint. Vypadal jako šest stop vysoká šedočerná skvrna − což v místech se slabým osvětlením bohatě stačilo. A když se Blint nehýbal, ztratil se jako stín mezi stíny.
Jenže Kylar byl neviditelný. Všichni wetboyové se stávali zřetelnějšími, když se pohybovali. Když se pohnul Kylar, nebyl víc než zvlněný vzduch.
Téměř ho to rozčilovalo po tom, kolik času strávil cvičením plížení bez použití Talentu. Vypadalo to jako promarněný čas. Pak si uvědomil, že se bude muset proplížit kolem čarodějů. Možná to nakonec úplně promarněný čas nebyl.
Projel Sidlinskou cestou na Horákovu ulici, pak objel panství Jadwinů, nechal tam koně a zamaskoval se svým ka’kari. Když si prohlížel Východní královský most, zapadalo slunce.
Bezpečnostní opatření byla mimořádná, přesně jak čekal. Před bránou hlídkovalo dvacet khalidorských řadových vojáků. Mezi nimi procházeli dva meisteři. Dva další se spolu bavili na opačné straně brány. Nejméně čtyři lodě hlídkovaly u ostrova Vos, kroužily kolem v pravidelných kruzích.
Bylo dobře, že se Kylar nechystal jít do hradu. Bylo dobře, že si s sebou vzal jen malý arzenál. Přebíhaje od kamene ke kameni, od stromu ke křoví, se Kylar blížil k mostu. Sundal z ramene těžkou kuši. Nesnášel kuše. Byly těžkopádné, pomalé a mohl z nich střílet každý idiot, který dokázal namířit na cíl.
Kylar do kuše založil speciální šipku, zkontroloval cívku s hedvábím a zapřel se tělem o okraj mostu. Co mu to Blint říkával? Že by měl víc cvičit se zbraněmi, které nemá rád?
Zamračený Kylar zamířil. Díky železnému plátování na mostních pilířích byl jeho cíl velmi malý. Musel poslední pilíř zasáhnout nad železnými pláty, kde bylo dřevo odhalené, čtyři palce široký cíl vzdálený čtyřicet kroků a za slabého větru. Tahle kuše střílela na tuto vzdálenost s přesností na dva palce. Takže měl jen dva palce rezervu.
Pokud mine, musí si být jistý, že mine vpravo. Nahoru nebo dolů a šipka zasáhne železo − ta rána by vzbudila i mrtvého. Vlevo by šipka proletěla kolem pilíře a zasáhla kameny na břehu, od kterých by se pravděpodobně odrazila a šplouchla do řeky.
Kylar nesnášel kuše.
Čekal, dokud hlídková loď nezaplula téměř celá pod most. Jestli se trefí − až se trefí − bude mít výhodu, že muže na lodi bude oslňovat skomírající slunce, než se dostane do stínu u hradu. Nebudou mít dobrý výhled. Napůl vydechl a pomalu natáhl kuši, prstem sjel na spoušť a stiskl.
Šipka vylétla z kuše, cívka tiše bzučela − a prolétla čtyři palce vpravo od posledního pilíře.
Kylar chytil ještě neodvinuté lano, které se tím napjalo. Šipka se s trhnutím zastavila ani ne tři stopy od hradní zdi.
Šipka začala padat a Kylar ji k sobě přitahoval, jak nejrychleji mohl. Lano se zachytilo o jeden z příčných nosníků napravo od pilíře, na který mířil. Zhoupla se zpátky k pilíři. Kylar vší silou trhnul lanem, ale šipka cinkla o železné plátování.
Háčky na hrotu se zachytily a Kylar držel lano napjaté, teď bylo jen šmouhou na spodní straně mostu.
Meister přistoupil k okraji mostu a nervózně se chytil zábradlí. Podíval se dolů a uviděl pod mostem proplouvající loď. „Hej!“ křikl. „Dávej pozor!“
Lodník v lehké zbroji vzhlédl, mhouřil oči v šeru. „Jasně, ty hromado…“ Spolkl zbytek slov, když si uvědomil, že mluví s meisterem.
Meister zmizel a lodník se vrátil ke kárání svých veslařů. Lodník i čaroděj si mysleli, že zvuk způsobil ten druhý.
Nezastavil se, aby se zamyslel nad tím, jaké měl štěstí. Kylar zajistil svůj konec lana a schoval kuši. Další loď byla pořád dost daleko. Kylar přehodil nohu přes lano, které se svažovalo k řece, a sjel po něm dolů.
Chvíli si myslel, že zemře, když se hedvábné lanko nad řekou prohnulo. Uvolňuje se! Ale ono vydrželo a konečně se přizpůsobilo jeho váze. Přes řeku přešplhal téměř vzhůru nohama, přitahoval se rukama, nohy překřížené přes lano. Kvůli prohnutí lana by musel druhou polovinu cesty šplhat do strany a nahoru.
Místo aby se s tím mořil, Kylar se přitáhl, jak jen to šlo, k předposlednímu pilíři. Podíval se na železné pláty. Kvůli stáří a působení živlů byly poseté dolíky. Navíc byly svislé. To nebyl zrovna nejlepší povrch pro šplhání.
Neměl na výběr žádnou dobrou volbu. Kylar se musel z lana dostat dřív, než připluje další loď. On sám byl neviditelný, ale prohnuté lano ne.
Zhoupnul se z lana k pilíři − a spadl. Připlácí se všemi údy na železné pláty, pilíř však byl příliš široký, aby ho mohl obejmout celý. Hrubý kovový povrch neposkytoval dostatek nerovností, aby zpomalily jeho sestup, ale bylo jich tam dost, aby mu sedřely kůži z paží a vnitřní strany stehen.
Na hladinu dopadl pomalu a šplouchnutí bylo tiché. Vyškrábal se zpátky na pilíř a držel se na něm, dokud neprojela další loď.
Se spoustou zbraní, které si přinesl, nemohl plavat, když se ale odstrčil od pilíře, potopil se dostatečně blízko břehu, aby k němu došel po říčním dně dřív, než se utopí. Jen taktak.
Pokračoval na sever tou samou cestou, kterou šel minulou noc. Kylar byl rád, že je Blint po smrti. Wetboy by mu tohle nikdy nepřestal připomínat. Kvůli zmařenému výstřelu a nepochybně trapným škrábancům na vnitřní straně stehen by si ho Blint dobíral příštích deset let. Kylar ho skoro slyšel: „Pamatuješ si, jak ses tenkrát pokoušel vojet most?“
Kylar si našel vyvýšené místo v loděnici a očistil si tu zbraně. Musel předpokládat, že se všechny jedy ve vodě smyly − už druhý den v řadě. Vyždímal si oblečení, ale neodvažoval se čekat dost dlouho, aby úplně uschlo. Když už byl tady, chtěl se dostat dovnitř a ven co nejrychleji. Rozhlédl se po loděnici. Nehlídali ji. Khalidořané si zjevně mysleli, že to jejich hlídky zvládnou.
Dva muži střežili dlouhou rampu vedoucí do Chřtánu. Byli napjatí, jejich úkol jim očividně nebyl příjemný. Kylar jim to nemohl vyčítat. V tom zápachu, pravidelném křiku a občasném zahřmění země by se také necítil dvakrát příjemně.
Odplata sekla vpravo a vlevo a muži zemřeli. Odtáhl jejich těla do křoví a vzal si klíče od dveří.
Vstup do Chřtánu navrhli tak, aby muže a ženy, které tu uvězní, děsil. Za otevřenou bránou viděl Kylar dlouhou rampu, která vskutku vypadala jako jazyk vedoucí do obřího hrdla. Do černého sopečného skla kolem něj vytesali zahnuté zuby a za rudým sklem byly zasazené louče, aby připomínaly mrkající démonické oči.
Pěkné. Kylar všechno ignoroval s výjimkou zvuků od lidí dole. Sjel po jazyku a zatočil k celám šlechticů. Od Durzových přátel získal přibližnou představu o plánech vězení, ale nikdy by ho nenapadlo, že ho dobrovolně navštíví.
Našel celu, kterou hledal, zkontroloval dveře kvůli pastem a chvíli strávil v chodbě pouhým nasloucháním. Bylo to šílené − on se ty dveře otevřít bál. Postavit se Elene a Uly ho děsilo víc než plížit se kolem čarodějů nebo čelit Sa’kagé.
Bohové! Přišel sem zachránit Elene a bál se, co by mu mohla říct. Absurdní. Nebo možná toho, co neřekne, jen jak se na něj podívá. Kvůli ní se vzdal všeho! Ale ona to nevěděla. Ona jen věděla, že nic neprovedla a teď je ve vězení.
No, čekání to nijak nezlepší.
Kylar vypáčil zámek, odložil maskování ka’kari a nasadil si černou masku.
V cele byl slamník a malé roztomilé děvčátko na Elenině klíně. Kylar holčičku skoro nevnímal. Jeho oči se upíraly na Elene. Ona mu pohled ohromeně oplácela. Její obličej byl jako maska − a to víc, než by se Kylarovi líbilo, protože obě oči jí zčernaly od toho, jak ji uhodil. Vypadala jako vyděšený mýval.
Kdyby to nebyla jeho vina a kdyby to byl někdo jiný, Kylara by tím rozesmála.
„Tati!“ vykřikla holčička. Vykroutila se Elene z náručí. Ta se dál dívala na Kylara, sotva si všimla, že je děvčátko pryč. Uly rozpřáhla ruce a objala Kylara. „Máma říkala, že přijdeš! Přísahala, že nás zachráníš. Je s tebou?“
Kylar odtrhl pohled od Elene, která najednou přimhouřila oči, a pokoušel se vymanit z dívčina objetí. „Ty musíš být Uly,“ řekl.
Máma? Myslela tím Mámu K.? Nebo svou chůvu? Tuhle záležitost s otcovstvím vyřeší později. Co by jí řekl? Promiň, ale tvá máma je asi mrtvá a já jsem ten, kdo ji zabil, ale rozmyslel jsem si to a dal jí protijed, takže to není úplně moje chyba, jestli je mrtvá, a minulou noc jsem taky zabil tvého tátu. Mrzí mě to.
Předklonil se, aby se jí podíval do očí. „Tvá máma se mnou není, Uly. Ale já jsem tady, abych tě zachránil. Můžeš být hrozně moc potichoučku?“
„Potichoučku jako myška,“ slíbila. Dítě se nebálo. Buď to ještě úplně nechápalo, nebo Elene odvedla fantastickou práci při jeho uklidňování.
„Ahoj, Elene,“ řekl a vstal.
„Ahoj, ať se jmenuješ jakkoliv.“
„Jeho jméno je Durzo, ale můžeme mu říkat Zoey,“ řekla Uly. Kylar na ni mrknul, byl jí za to vyrušení vděčný. I když mu děti obvykle připadaly nesnesitelné, ona právě zabránila rozhovoru, o který nestál − zvlášť ne teď a tady.
Elene se podívala na Uly, pak na Kylara, v očích otázku. Je tvoje? Kylar zavrtěl hlavou. „Půjdeš?“ zeptal se.
Zamračila se. Vzal to jako ano.
„Následuj mě,“ řekl Uly. „Potichoučku jako myška, správně?“ Nejvyšší čas se pohnout, a rychle. Tenhle citový zmatek může počkat na jindy, možná by k němu nemuselo dojít vůbec.
Následovaly ho, zatímco šel, viditelný a nervózní, k rampě. Elene držela Uly za ruku a zastavila se, když šel Kylar napřed. Jakmile dorazili k vytesaným zubům, přitáhla si dívenku blíž a začala na ni konejšivě mluvit.
Kylar vyšel po rampě a opatrně pootevřel dveře na škvírku.
Dveře se otřásly, když se do dřeva zarazily tři šípy.
„Do hajzlu!“ zaklel Kylar.
Bylo to příliš snadné. Kylar to měl předpokládat. Příliš se spoléhal na vzniklý zmatek. Rychle dveře znovu zamknul a klíč zlomil v zámku. Ať si je ti bastardi vyrazí.
„Zpátky do tunelu!“ křikl a popohnal Elene. „Ty mě neuvidíš, ale budu tady. Ochráním tě. Jen naslouchej mému hlasu,“ řekl, zatímco černý pot ka’kari bublal z jeho pórů.
Jestli Elene polekalo, že jí zmizel před očima, dobře to skrývala. Spěchala, postrkávala Uly. „Mám běžet?“ zeptala se prázdného vzduchu.
„Stačí jít rychle,“ řekl Kylar.
Bránu oddělující podzemí od hradu nikdo nehlídal. Budiž za to bohové požehnáni. Možná mu chaos, který zachvátil celou zemi, nakonec přece jen pomůže. Možná hlídka venku jen zakopla o mrtvá těla.
Kylar bránu zamkl a zlomil další klíč. Pomalu vyšplhali po schodišti a spěchali chodbou pro služebnictvo.
Brzy dorazili ke křižovatce. Dál v hale se o zeď opírali khalidorští vojáci mimo službu a vyprávěli si vtipy. Kylar zastavil Elene a přistoupil k nim. Zaslechl, jak jeden něco zavolal na další osobu za otevřenými dveřmi vzadu.
Když je zabiji, ten v místnosti vyhlásí poplach. On projít mohl, ale Elene a Uly ne. Vrátil se k Elene.
„Jdi, až ti řeknu,“ pověděl jí. „Teď.“
Elene si přehodila šátek přes hlavu a belhala se halou, záda shrbená, tvář sehnutou k zemi, jednu nohu vytočila dovnitř a druhou táhla po podlaze. Vypadala jako stará bába. A také z větší části bránila pohledu na Uly.
Přejít halu jí sice trvalo déle, když ji ale jeden voják zahlédl, ani o ní ostatním neřekl.
„Pěkný trik,“ řekl Kylar, když se vrátila k rychlé chůzi.
„Tam, kde jsem vyrostla, hloupá holka pannou nezůstane,“ řekla Elene.
„Vyrostla jsi na východním břehu,“ připomněl jí Kylar. „Tam to není tak úplně stejné jako v Doupatech.“
„Myslíš, že je bezpečnější pracovat u nadržených šlechticů?“
„Kam jdeme?“ zeptala se Uly.
„Pšš,“ tišil ji Kylar, když dorazili k další křižovatce. Chodba, kterou šli, pokračovala do kuchyně. Soudě podle hlučných hlasů uvnitř to nebylo místo, kudy by mohl s Elene a Uly projít. Dveře napravo byly zamčené a hala nalevo vypadala prázdná.
Kylar vytáhl šperháky, byl připravený riskovat, že by někdo mohl vyjít z kuchyně. Nelíbil se mu nápad pokračovat cestou nejnižšího odporu.
Zámek povolil rychle, ale dveře byly z druhé strany zapřené něčím těžkým. Pravděpodobně se je služebnictvo pokusilo v průběhu puče zatarasit.
„Kam jdeme?“ zeptala se znovu Uly.
Kylar si uvědomoval, že i přes její roztomilost to mezi nimi brzy začne skřípat, jen doufal, že to nějaký čas vydrží. Tentokrát ji utišila Elene.
S pomocí Talentu by mohl dveře vykopnout, i když je zabarikádovali − ale hluk by přilákal každého, kdo byl v kuchyni. Kylar věděl, že si musí pospíšit. Nemohl tu dívky nechat a vydat se na průzkum.
„Doleva,“ zašeptal.
Chodba se rozdvojila a stoupala vzhůru v několika schodištích. Kylar za nimi zaslechl řinčení zbrojí a dusot okovaných bot.
„Rychle!“ řekl. Muži pomalu vyklusávali, nepronásledovali uprchlé vězně, jen vykonávali rozkazy. Kylar zapadl zpátky na schodiště a letmo zahlédl nejméně dvacet mužů.
Běžel, aby dohnal Elene a Uly. Míjeli dveře a Kylar bez ohledu na to, že by je někdo mohl slyšet, na nich zkoušel kliky. Všechny byly zamčené.
„Proč jdeme do trůnního sálu?“ zeptala se Uly.
Kylar se zastavil. Elene se podívala na Uly, vypadala stejně překvapená, jako se on cítil. „Cože?“ zeptal se.
„Proč jdeme…“
„Jak víš, kam jdeme?“ přerušil ji Kylar.
„Já tady bydlím. Máma je služka. Náš pokoj je…“
„Uly, znáš cestu ven? Cestu, která by nevedla přes trůnní sál? Rychle!“
„Tam já chodit nesmím,“ řekla. „Měla bych průšvih.“
„Zatraceně!“ zaklel Kylar. „Znáš tu cestu, nebo ne?!“
Vyděšeně zavrtěla hlavou. Přece to nepůjde tak snadno, že ne?
„Ty to s dětmi umíš, co?“ povzdechla si Elene. Pohladila Uly po tváři a dřepla si, aby se jí dívala do očí. „Zavedeš nás tam, Uly?“ zeptala se jí Elene laskavým hlasem. „My se na tebe nebudeme zlobit, to ti slibuji.“
Ale Uly byla příliš vystrašená, aby cokoliv řekla.
Kroky se blížily.
„Pohyb!“ řekl Kylar a chytil Elene za ruku, aby ji donutil běžet, dívku táhl za sebou.
Nelíbilo se mu to. Bylo to příliš jednoduché. Bylo příliš příhodné, že tudy vedla jen jedna cesta.
Jen jedna cesta. To je ono! V tomhle hradě nikdy nebyla jen jedna cesta. Kylar běžel a zároveň zkoumal stěny a strop. Ani nezkoušel dveře, které míjeli. Zabočili za další roh. Kylar se zastavil.
Zviditelnil se. „Elene, vidíš ten třetí panel?“ Ukázal na něj.
„Ano,“ řekla. „Co s ním?“
„Odstrč ho. Zvednu tě. Po celém hradě jsou tajné chodby. Najděte cestu ven. Možná ti pomůže Uly.“
Přikývla a Kylar se zapřel o zeď. Elene si vyhrnula sukni a stoupla si mu na stehna. Zamračila se, když jí došlo, že mu při šplhání přetáhne sukni přes hlavu, nezaváhala však, když si mu stoupla na ramena a potom na dlaně. Ruce položila na zeď, aby udržela rovnováhu. Kylar vstal a natáhl ruce, zvedl ji vysoko do vzduchu.
Elene odstrčila panel a vklouzla do těsného prostoru. Otočila se, když Kylar vyzvedl Uly.
„Chytneš ji?“ ujišťoval se.
„Budu se snažit,“ řekla. Kroky už byly skoro u nich.
Kylar snadno vyhodil Uly do vzduchu. Zatraceně, ten Talent se někdy hodí.
Elene ji chytila a začala klouzat ven, až jí z otvoru vyčnívala celá ramena. Pak se musela v těsném prostoru o něco zachytit, protože se zastavila. S hekáním a s Ulynou pomocí dívku vytáhla k sobě.
„Aha, tady už jsem byla,“ řekla Uly.
Kylar vzal dýku a hodil ji Elene.
Chytila ji. „A co mám dělat s tímhle?“
„Myslíš kromě obvyklých věcí?“ zeptal se.
„Díky. Teď pojď ty. Je tady místnost. Pospěš si.“
Kylar se nepohnul. Dorian řekl: ‚Jestli uděláš správnou věc dvakrát, bude tě to stát život.‘ Blint řekl: ‚Jsou cennější věci než život.‘ Hrabě řekl: ‚Nemůžeš odčinit vše, co jsi udělal. Ale pořád se ještě můžeš spasit. Vždycky je cesta ven. A když budeš ochotný učinit oběti, Bůh ti dá šanci zachránit něco nesmírně cenného.‘
Podíval se na Elene. Vskutku něco nesmírně cenného. Usmál se na ni. Dívala se na něj, jako by se zbláznil.
„Kylare, pospěš si!“
„Skončili bychom v pasti, Elene. Když mě tady ztratí, začnou hledat tajnou chodbu. V těch průlezech bych tě neochránil, jsou příliš stísněné. Dostaň se z hradu. Běž a najdi Jarla v Modrém kanci, pomůže ti.“
„Oni tě zabijí, Kylare. Jestli je to past, tak nemůžeš…“
„Podíval jsem se,“ přerušil ji. Ušklíbl se. „A máš úžasné nohy.“
Mrknul na ni − a zmizel.
63.
Vürdmeister ten den už posté proklel Rotha Ursuula. Sloužit potomkovi Bohokrále by měla být pocta. A jako každá Bohokrálova pocta, i tahle měla háček. Pokud potomek ve svém uurdthan selže, jeho vürdmeister bude potrestán s ním. A vyžadovala poslušnost. Absolutní poslušnost s výjimkou záležitostí, které by Bohokrále nemusely potěšit.
A právě proto Neph nadával. Rotha tak úplně nezradil, ale nedokončil něco, co Roth začal. Vlastně šlo o cosi, o čem si Roth myslel, že to dokončil. Cosi, co zastavil jen s nasazením všech svých sil. Roth byl naštěstí příliš zaneprázdněn zajišťováním hradu a města, než aby se sháněl po svém vürdmeisterovi. Kromě toho teď měl na povel šedesát meisterů, tři z nich byli vürdmeisteři téměř tak mocní jako Neph. Pokud za ním Roth pošle své muže, malá místnost, kterou si Neph zabral, byla dostatečně stranou, aby ho nikdy nenašli.
Jeho práce − jeho malá lest, vzpoura a risk, který mu mohl vynést přízeň Bohokrále − ležela natažená na posteli. Byla to překrásná dívka − ne že by Bohokrál potřeboval další překrásnou dívku − ale ona měla ducha. Vášnivá, inteligentní, a navíc ovdovělá panenská nevěsta a princezna. Jenine byla opravdu výhra. Výhra, která se stane ozdobou harému Bohokrále. Výhra, již Neph vytrhl ze spárů samotné smrti.
Každý vürdmeister starý jako on samozřejmě znal knihy o tom, jak uchovat život. Bylo to v jejich vlastním zájmu, jak stárli. Ale já jsem génius. Génius.
Jeho plán se zrodil, zatímco Roth chrlil svá chvástavá, bezvýznamná slova jako průjem. Jako obvykle. Jeho řez byl příhodný. Jen na jedné straně krku, ne dost hluboko, aby přeťal průdušnici. Neph ji nechal krvácet, dokud ji neopustila síla, pak jí malým magickým chapadlem sevřel bránici, aby vytlačil vzduch z jejích plic, dvěma dalšími jí zavřel oči a posledním uzavřel zranění na jejím krku. Nějaký rychlý pohyb pak odvedl pozornost od jejího těla, takže si nikdo nevšiml, že stále dýchá, a dívka byla jeho.
Zabil sedm služek, než pro ni našel ten správný typ krve. Krvavá práce. Mohl toho udělat víc, ale tohle bude stačit. Jizvu se rozhodl ponechat. Dal tím princezně punc něčeho zajímavého. Když s ní skončil, našel ve městě dívku, která se princezně podobala, a nechal její hlavu narazit na východní bránu se zbytkem královské rodiny. Když jste měli správnou barvu vlasů a pořádně je učesali, stačilo jen hlavu trochu potlouct a vypadala jako každá jiná hlava. Přesto jsem, pomyslel si, odvedl brilantní práci, i když byla tak vyčerpávající.
Zítra ráno dorazí Bohokrál a Roth Ursuul se buď bude těšit z jeho přízně, nebo bude potrestán. Neph z toho bude mít v každém případě prospěch.
Když vyšel ze dveří, něco ho donutilo se zastavit. Venku cítil cosi podivného. Přistoupil k oknu, rozrazil dřevěné okenice − v pokojích pro služebnictvo nebylo žádné sklo − a zahleděl se do příšerné cenarijské zahrady se sochami.
Meisteři si tam rozložili svůj tábor, považovali to za centrum moci. Vürdmeister Goroel vždycky s radostí strkal nos mezi bohy a mrtvé krále podrobených zemí. Bylo to pouhé divadlo, že si nezabrali pokoje na hradě, ale když meisteři vyrazili do války, Goroel rád Bohokráli ukazoval, jak jsou tvrdí. Nesnesitelný chlap.
Muž se vyšplhal na jednu ze soch. Neph ho neviděl jasně, určitě to však nebyl Khalidořan. Sethi? Proč tady Sethi s mečem šplhá uprostřed války na sochu? Světlovlasý obr s postavou kováře stál pod ním, vypadal podrážděně. Neph zavrtěl hlavou. Vürdmeister Goroel takovou urážku nepřejde.
„Čarodějové Bohokrále!“ zvolal ten muž a jeho hlas hřměl, tucetkrát zesílený magií. Mág? „Čarodějové falešného Bohokrále, slyšte! Pojďte ke mně! V tento den, na této skále, budete zničeni! Pojďte a dostane se vám odměny za vaši aroganci!“
Kdyby se nerouhal, čarodějové by možná nechali vürdmeistera Goroela, ať to s ním vyřídí, ale rouhání nemohli dopustit. Museli ho zastavit. Ihned. Plných třicet meisterů vyvolalo své viry.
Nephovy magické smysly vybuchly. Padl na zeď a zhroutil se. Měl pocit, jako by mu v každém uchu unisono ječelo tisíc démonů. Magie jako vatra − jako druhé slunce − vzplála uvnitř hradu. Neph cítil své viry, jak hučí a žhnou, když se přes ně magie přehnala. Své viry nevyvolal, a to bylo jistě to jediné, co ho zachránilo. V energii proudící hradem bylo víc magie, než si dokázal představit. Takovou magií nevládl ani Bohokrál.
Objevily se záblesky magie, které se s vlnou střetly. Neph poznal, že jsou to meisteři. Meisteři, kteří ještě nevyvolali své viry, se ji pokusili zachytit. Byli na tom stejně jako mouchy, které by se pokusily uhasit vatru máváním křídel. Magie si je našla, ovinula se kolem nich, spálila je na prach. Mohl cítit záchvěvy jejich moci, jak jeden po druhém shořeli.
Požár vzplanul na nádvoří, v té podivné cenarijské zahradě soch. Mohl tu Neph zůstat a přežít? Odvážil by se jít a postavit tomu ohni? Co by titánský mág udělal, kdyby se mu postavil? Co mu Bohokrál udělá, když se o to nepokusí?
* * *
Když Kylar otevřel poslední dveře a vstoupil do trůnního sálu, napadla ho zvláštní myšlenka. Tak proto byli strážní před Chřtánem nervózní − byli návnada. Jako já teď.
Jeho další myšlenkou bylo Durzovo krédo. Život je prázdný. Bylo to krédo, které sám Durzo zradil, prázdné krédo. Chránilo mu život, ale nedělalo ho lepším. Ulehčovalo wetboyovi život, protože ho zbavovalo následků jeho činů. Nebo se o to alespoň pokoušelo. Durzo se podle toho kréda pokoušel žít a zjistil, že je pro ně příliš šlechetný.
Kylara překvapilo, jak se k tomu dostal. Byl připravený zemřít. Byla to pýcha, když si myslel, že by se tomu mohl vzepřít? Byla to oddanost k Durzovi, kvůli které se domníval, že záchrana Uly odčiní jeho smrt? Byla to pomsta, když nenáviděl Rotha tak moc, že byl ochoten zemřít, jen aby ho zabil? Byla to láska?
Láska? Jsem hlupák. Pravda, k Elene něco cítil. Něco silného, opojného a iracionálního. Možná to byla láska, ale co miloval, Elene, nebo její obraz, který sledoval zpovzdálí a poslepoval domněnkami?
Možná to byly jen poslední zbytky romantismu, které ho sem přivedly, něco, co se v něm usadilo z příběhů o princích a hrdinech, které mu předčítala Ulana Drakeová. Možná strávil příliš mnoho času s lidmi, kteří věřili ve falešné ctnosti jako chrabrost a sebeobětování, jimiž ho Durzo naučil opovrhovat. Možná byl nemocný.
Nezáleželo však na tom, proč tady je. Bylo správné to udělat. Pokud má jeho prázdný život vykoupit ten Elenin, pak by měl dokázat něco dobrého. Bude to ta jediná věc, kterou kdy udělal a na kterou by mohl být pyšný. A pokud tím zvýší šance Uly, bude to ještě lepší.
Byla to šance i pro něj. Šance dostat Rotha. Kylar se do jiných bojů pouštěl sebejistě, ale tentokrát to bylo jiné. Když se blížil krátkou chodbou k trůnnímu sálu, zažíval pocit míru.
Pronikavé kvílení prořízlo vzduch. Muži, kteří stáli v místnosti a dohlíželi na dveře, pevněji sevřeli zbraně.
Magický poplach, který je upozornil na můj příchod.
Samozřejmě tu byli horalé. To čekal. Nečekal však, že jich bude třicet. A byli tam čarodějové. Ty tu čekal také, ale ne pět.
Dveře ve slepé uličce, kde vyzvednul Elene a Uly do tajné chodby, se s prásknutím otevřely a ven se vyvalilo dalších deset horalů.
Kylar udělal pár rychlých kroků a skočil do sálu nad úrovní podlahy, doufal, že se tak vyhne prvním útokům. Sál byl obrovský, trůn ze slonoviny a rohoviny se tyčil nad sedadly rádců, od rovné podlahy ho oddělovala dvě široká schodiště o sedmi stupních. Roth seděl na trůnu, po stranách stáli dva čarodějové. Další postávali pod trůnem. Horalové se rozptýlili po obvodu místnosti.
Skokem se dostal pod vířícími meči dvou horalů, kteří naslepo sekali do vzduchu přede dveřmi, doufali ve šťastnou ránu, která by wetboye zasáhla.
Kylar vytáhl z pochvy na zádech Odplatu a vyšvihl se na nohy.
Ve vzduchu se objevil roj drobných rukou, když čarodějové začali zaklínat. Ruce ho hledaly, vrhaly se na něj, převalovaly se nad podlahou, skákaly a škrábaly se jedna přes druhou, když se ho snažily nahmátnout.
Uskočil stranou, ťal po nich mečem, ale čepel jimi neškodně projela, nebylo tu nic, co by mohl přeseknout.
Ruce se kolem něj rojily, houstly a sílily, když se k zaklínání přidali další dva čarodějové. Potom Kylar, když ho natlačily vpravo, ucítil, jak ho cosi sevřelo. Připadal si jako dítě v sevření obřích prstů.
Trhlo to s ním a on vnímal, jak se plášť z ka’kari trhá. Uvolnil ho. Neviditelnost mu k ničemu nebude, když se nebude moci hýbat.
No tak tohle bylo úžasné. V celé historii hlupáků, kteři úmyslně vlezli do pasti, již na ně nastražili, byl tohle asi nejubožejší výsledek.
Kylar doufal − sakra, předpokládal − že s sebou alespoň vezme pár stráží. Možná čaroděje. Bylo by skvělé, kdyby dva. Durzo by nad tím znechuceně zavrtěl hlavou.
„Věděl jsem, že přijdeš, Blinte,“ zakrákal z trůnu Roth. Vyskočil na nohy a mávnul na čaroděje. Zvedli ho magicky do vzduchu a poslali ho ke schodišti, kde ho umístili na podlahu pod trůnem.
Blint? Bohové. Spustil jsem past, kterou ani nenastražili na mě.
Magické prsty strhly Kylarovu masku. „Kylar?“ vydechl ohromeně Roth. Vyprskl smíchy.
„Můj princi, pozor,“ varovala Rotha zrzavá čarodějka po jeho pravém boku. „Má ka’kari.“
Roth sprásknul ruce a znovu se zasmál, jako by nevěřil svému štěstí. „A právě včas! Och, Kylare, kdybych byl jiný muž, možná bych tě nechal žít.“
Kousavá odpověď odumřela na Kylarově jazyku, když se Rothovi podíval do očí. Jestli měla většina jeho mrtvol v duši pohár plný temnoty, v Rothovi to byla řeka, nespoutaná, chladná a bouřící, vše pohlcující temnota. Tady stál muž, který nenáviděl vše, co bylo krásné.
„Kapitáne,“ řekl Roth, „kde je holka a ta zjizvená ženská?“
Jeden z mužů, kteří vstoupili do sálu po Kylarovi, řekl: „My je ztratili, Vaše Výsosti.“
„Zklamal jste mě, kapitáne,“ řekl Roth, ale v jeho hlase zazníval triumf. „Najděte je.“
„Jistě, Vaše Výsosti,“ vyhrkl voják. Vzal svých deset horalů a vrátil se zpátky na chodbu.
Roth se otočil zpátky ke Kylarovi. „A teď dezert,“ řekl. „Kylare, víš vůbec, jak dlouho jsem tě hledal?“
Kylar zamrkal a trhnul sebou, pokoušel se zablokovat své smysly proti zlu v muži před sebou. Donutil se k nenucenému tónu. „Protože jsem muž, který se tě chystá zabít, tak předpokládám − hm, od chvíle, kdy jsi se poprvé podíval do zrcadla a uvědomil si, jak zatraceně ošklivý jsi.“
Roth zatleskal. „Jak zábavné. Víš, Kylare, mám pocit, jako bys byl v mém stínu celé roky a bránil všemu, co jsem dokázal. Vážně mě rozčílilo, když jsi ukradl mé ka’kari.“
„No, snažil jsem se tě potrápit,“ řekl Kylar. Vlastně ho neposlouchal. Bránil mu v něčem celé roky? Roth byl vážně blázen. Kylar ho ani neznal. Ale jen ať se ten chlap chvástá, jak dlouho chce. Kylar se nenápadně vzpěčoval magickým poutům.
Byly jako z oceli. Nevyvíjelo se to dobře. Kylar neměl plán. On ani nezačal plánovat. Nemyslel si, že existuje plán, který by mohl vyjít, i kdyby byl dost chytrý, aby ho vymyslel. Khalidorští vojáci ho obklíčili, čarodějové ho sledovali jako supi, jejich viry se slabě třásly a Roth vypadal až příliš spokojený sám se sebou.
„A potrápil jsi mě. Vypadá to, že se objevuješ v těch nejnevhodnějších chvílích.“
„Jako vyrážka, kterou dostaneš od prodejných hošanů, co?“
„Ale, on má charakter. Výborně. Od včerejška mě ještě žádné zabití opravdu neuspokojilo.“
„Když padneš na svůj meč, budeme spokojení všichni.“
„Už jsi měl příležitost mě zabít, Kylare. Neuspěl jsi,“ pokrčil Roth rameny. „Ale nevěděl jsem, že jsi wetboy. Tvé pravé jméno jsem zjistil teprve včera, jenže tvá smrt musela počkat, než pro svého otce získám království.“
„Já bych tě zabil rovnou.“ Měl jsem příležitost?
„Tak okouzlující, i když je poražen. To tě naučil Durzo?“
Kylar mu neodpověděl. Byla by asi hloupost se teď naštvat, aby to vypadalo, že prohrál i tenhle souboj urážek, ale kdyby býval chytřejší, v první řadě by tu nikdy nebyl.
„Musím říct,“ prohlásil Roth, „že vaše generace wetboyů mě příliš neohromila. Huova učednice pro mě byla stejným zklamáním jako ty. No opravdu. Durzo by zabil alespoň jednoho z mých mužů, než bychom ho chytili, nemyslíš? Obávám se, že ty jsi jen stínem svého mistra, Kylare. Mimochodem, kde je? To mu není podobné, aby poslal svého poskoka na zakázku, která by zahrnovala mě.“
„Včera v noci jsem ho zabil. Za spolupráci s tebou.“
Princ škodolibě zatleskal a zasmál se. „Myslím, že tohle byla ta nejhezčí věc, jakou jsem kdy slyšel. Mě zradil tím, že tě zachránil, a ty jsi ho zradil, že spolupracoval se mnou. Och, Kylare.“ Roth sešel po schodišti a postavil se před něj. „Kdybych jen mohl vám zatraceným wetboyům věřit, okamžitě bych si tě najal. Ale ty jsi příliš nebezpečný. A pak je tu samozřejmě ta maličkost, že sis připoutal mé ka’kari.“
Rothův čaroděj postoupil, očividně nervózní, že Roth stojí tak blízko Kylara.
Čaroděj musí vědět něco, co já ne, uvědomil si Kylar. Nedokázal pohnout ani svalem. Byl naprosto bezmocný.
Počkat. V tom to je. Právě proto je nervózní. On si myslí, že ka’kari představuje hrozbu. A když si to myslí on, možná to bude pravda.
Roth vytáhl z pochvy u boku nádherný dlouhý meč. „Zklamal jsi mě.“
„A jak?“ zeptal se Kylar a napínal svůj mozek, aby zjistil, jak využít ka’kari. Co o něm věděl? Umožnilo mu používat Talent. S jeho pomocí viděl v stínech. Zneviditelňovalo ho. Vyšlo z jeho kůže a skrylo ho lépe, než by se dokázal skrýt jakýkoliv jiný wetboy.
Ale jak?
„Doufal jsem, že s tebou bude zábava,“ povzdechl si Roth. „Chtěl jsem ti říct, jak moc jsi mi znepříjemnil život. Ale ty jsi jako Blint. Tobě ani nezáleží na tom, jestli jsi živý nebo mrtvý.“ Roth pozvedl meč.
„Jistěže mi na tom záleží,“ řekl Kylar a ukázal strach. „Jak jsem ti znepříjemnil život?“
„Promiň, tohle zadostiučinění ti neposkytnu.“
Ale no tak! „Nejde o mě,“ řekl Kylar. „Ty víš, že meisteři a vojáci tvého otce nahlásí všechno, co tady viděli a slyšeli. Proč jim nepovíš celý příběh?“ Bylo to neohrabané, ale nikdy by ho nenapadlo, jak těžké je rychle přemýšlet, když váš život visí na vlásku.
Roth se zarazil, přemýšlel.
To je k ničemu. Ka’kari si dělá, co chce. Vždyť včera sežralo nůž, pro lásku Boží! Kdo ví, jakou logikou se řídí − pokud vůbec nějakou má. Byla to jen magie.
Sežralo. Pohlcovalo. Tak o to tady jde! Cítil ohromný nával energie, když pohltilo nůž. Požírač. Blint tomu říkal Požírač. Už byl blízko, snad.
„Promiň,“ řekl Roth. „Já se před nikým předvádět nebudu. Ani před tebou ne. Tohle je jen mezi námi, Azothe.“ Roth podal svůj meč čaroději po levici a shrnul si dlouhé vlasy přes uši…
Až na to, že neměl uši. Levé ucho vypadalo jako spálené. Pravé ucho bylo uříznuté.
Azoth klečel na kolenou uprostřed obchodu s loděmi. Bylo těžké přinutit Krysu, aby šel do tmavého obchodu, ale on to udělal. Teď Krysova noha stála přímo uprostřed smyčky, kterou Azoth položil na podlahu, ale Azoth se nedokázal pohnout. Nedokázal se ani pořádně nadechnout. Krysa stál jen pár palců od něj, hrozivý ve své nahotě, a poroučel. Praštil Azotha. Azoth cítil chuť krve. Uvědomil si, že se pohnul. Chytil smyčku a utáhl ji kolem Krysova kotníku. Krysa vykřikl a vykopl kolenem proti Azothovu obličeji.
Dopadl na velký kámen a poškrábal si záda, spadl mezi kámen a díru v podlaze, kudy kdysi spouštěli čluny do špinavých říčních vod. Zvedl se a objal hubenýma rukama kámen. Vzhlédl, čekal, že Krysa už bude u něj.
Krysa se díval na Azotha, na díru, na kámen, na lano, na kotník. Azoth nikdy nezapomene na výraz v Krysových očích. Byla to hrůza. Pak se Krysa nadechl a Azoth shodil kámen do díry.
Lano se napjalo a uprostřed nádechu Krysu strhlo. Bránil se, chňapnul po Azothovi, minul. Prsty škrábaly po shnilém dřevě, když sklouzl a zmizel v díře. Ozvalo se šplouchnutí.
O chvíli později Azoth zaslechl pláč. Přistoupil k okraji díry.
Krysa se držel konečky prstů, prosil. Bylo to neskutečné. Pak si Azoth všiml kamene, který přistál na mříži podobných podpůrných trámech, jež držely obchod nad vodou. Byl dokonale vyvážený, a dokud bude Krysa udržovat lano natažené, nestáhne ho do hlubin.
Azoth šel k hromádce Krysova oblečení a našel jeho dýku. Krysa ho úpěnlivě prosil, slzy stékaly po uhrovitých tvářích, ale Azoth slyšel jen hukot krve ve svých uších. Rozkročil se nad Krysou, opatrně, ale beze strachu. I teď se Krysovy ruce třásly, jak se snažil udržet svou váhu. Byl příliš tlustý, aby se udržel déle, příliš tlustý, aby se jednou rukou pustil a chytil Azotha.
Azoth ho rychle chytil za ucho a uříznul mu ho. Krysa zaječel a pustil se.
Jeho tělo zasáhlo kámen a posunulo ho. Poslední věc, kterou Azoth viděl, byla Krysova vyděšená tvář, když ho to stahovalo pod vodu, a viděl ji i poté, co ji zakryly mávající ruce, jež se snažily něčeho zachytit, čehokoliv − a nic nenacházely.
Azoth čekal a čekal a pak odvrávoral pryč.
Uhry zmizely. Nechal si narůst plnovous, aby zakryl dolíčky, co po nich zůstaly. Postava odpovídala, jen od doby, kdy opustil Doupata, ztratil na váze, ale to roztřepené uříznuté ucho a jeho oči − bohové! Jak si mohl nevšimnout těch mrtvých očí? − ty oči byly stejné.
„Krysa,“ vydechl Kylar. Jeho plán se roztříštil na kusy. Srdce se mu zastavilo. Znovu se cítil jako dítě, které čeká v řadě, aby ho Krysa zbil, příliš zbabělý, aby se zmohl na cokoliv jiného než pláč.
„Jsem mrtvý, správně? Legrační, to samé mi řekli o tobě.“ Roth zavrtěl hlavou, ale dál tlumil hlas. To byl celý on. „Neph mi upálil druhé ucho, aby mě potrestal za to, co jsi ty provedl. Stál jsi mě tři roky života, Azothe. Tři roky, než jsem se znovu stal hlavou gildy. Zadržoval jsem dech − bohové, připadalo mi to jako věčnost. Celou věčnost jsem pracoval na uzlu, co jsi mi uvázal kolem kotníku, má životodárná krev odtékala do špinavé vody, než mě Neph konečně vytáhl. Celé to sledoval, řekl mi, že se rozhodoval, jestli mě nemá nechat zemřít. Neph musel zabít jednoho z mých výrostků − pamatuješ si na Rotha, viď? − a dát ho na moje místo dřív, než přijde tvůj mistr. Musel jsem se přidat k ubohé gildě na opačné straně Doupat a začít od začátku. Málem jsem kvůli tobě zklamal svého otce.“ Třásl se vzteky. Znovu odhalil spálené ucho. „Tohle byl nejmenší z mých trestů. A pak jsi tak příhodně ‚zemřel‘. Nikdy jsem tomu nevěřil, Azothe. Věděl jsem, že jsi tam venku, že tam na mě čekáš. Věř mi, že kdybych měl dost času, mučil bych tě celé roky, dotlačil bych tě až na samou hranu lidských možnosti a pak ještě dál. Vyléčil bych tě, jen abych tě mohl znovu zranit.“ Zavřel oči a znovu ztlumil hlas. „Ale já si takový luxus nemohu dovolit. Když tě nechám naživu, otec by pro tebe mohl mít jiné plány. Možná by s ka’kari udělal něco jiného. Já za to ka’kari zaplatil a míním si ho hned připoutat.“ Pochmurně se usmál. „Nějaká poslední slova?“
Kylar se nesoustředil, nechal se rozptýlit. Strach a hrůza se zmateně potulovaly jeho myslí. Durzo ho učil, jak to zvládnout. Strach má být poznán a pak ignorován. „Do hajzlu,“ řekl, ani si neuvědomil, že promluvil nahlas.
Roth pozvedl obočí. „Hmm. Nudné, ale docela příhodné.“ Přesunul sevření na meči a pohnul rameny. Čepel se zvedala. Chystal se mu useknout hlavu. Vše v Kylarovi křičelo o pomoc.
Výbuch zazněl někde za hranicí lidského sluchu, ale Kylar měl pocit, jako by ho něco ohromnou silou udeřilo do žaludku. Jeho pohled zastřela modrobílá magie. Mohl magii vidět, jak proudí vzduchem rychle jako šíp, stěnu z magie.
Samotný hrad se otřásl a všichni popadali na zem. Všude, kam se Kylar podíval, spatřil stejně překvapené obličeje. Roth se natáhl na schodech, meč stále držel v ruce, ústa dokořán.
Kylar najednou ucítil, jak jedno z magických pout prasklo. Podíval se na ostatní a uviděl magii − vypadala jako bouře modrobílého deště rozstřikujícího se do stran, neviditelná prolétala zdmi i lidmi − jak skrápí pouta, jak se kolem nich shromažďuje. Pouta byla černá jako viry čarodějů a modrá magie syčela a prskala, kdekoliv se dotkla černé.
Pak se modrá magie zachytila magie čarodějů a s burácením stoupala po černých úponcích jako ničivý pohár ženoucí se do kopce až k meisterům, kteří je drželi.
Tři čarodějové zavřeštěli a pouta držící Kylara zmizela, když tři živé pochodně modrého světla ozářily sál. Ka’kari pokrylo Kylara jako černá kůže a všude, kde do něj narážela modrá magie, vypadalo jako louže v dešti. Pak magie zmizela − a ka’kari se nadmulo ještě víc.
Požírač pohlcuje i magii.
Pak magická rázová vlna pominula.
Rozhostilo se naprosté ticho, potom Roth zaječel na čaroděje, kteří nepoužili své viry − na dva čaroděje v sále, kteří zůstali naživu. „Chyťte ho!“ Roth seknul ze schodů po Kylarově tváři.
Bylo to neuvěřitelné, ale čarodějové ho hned poslechli. Pouta se vymrštila kolem Kylarových rukou a nohou. Všude, kde se Kylara dotkla, se ale ka’kari vydulo, pouta obtočilo, odsunulo je, nasálo a pohltilo.
Kylar se zapřel proti smyčkám na svých zádech ještě dřív, než úplně povolily. Prodral se skrz ně veškerou silou svého Talentu, právě když Rothův meč prosvištěl jen pár palců kolem jeho hrdla.
Roztrhl svrašťující se pouta a nemotorně odlétl dozadu, nohama přetrhl poslední smyčku a zakopl o ni. Otočil se ve vzduchu a volnou rukou hodil nůž.
Voják zachraptěl a padl na podlahu.
Kylar přistál u paty druhého křídla schodů, dopadl na záda. Náraz mu vyrazil vzduch z plic, ale i když klouzal po podlaze, jeho meč se dal do pohybu. Horalé stáli napravo i nalevo od něj a jeho meč se dvakrát zablýskl, na obou stranách prosekl boty i kotníky.
Tři horalé padli, ale další už útočili. Kylar se překulil dozadu a vstal, lapal po dechu, byl však připravený bojovat.