50.

Kylar měl hodinu, než po něm Durzo půjde. Věděl to, protože viděl Blinta vypít plný korbel piva a Durzo nikdy nepracoval, když měl vypito.

Byl to nejlepší čas zajít do bezpečného domu mistra Blinta. Mohl by mít štěstí a dokázat odhadnout, jak se ho mistr Blint pokusí zabít, podle chybějící výbavy.

Z opatrnosti šel k bezpečnému domu postranními uličkami. Během chvilky zneškodnil past na zámku, pak dveře prohlédl kvůli druhé pasti. Kdyby na něj bylo vidět, připadal by si zranitelný, ale jeho Talent ho tentokrát poslechl a zahalil stíny. Stále neměl tušení, jak dobře je ukrytý, ale ve stinné a málo používané ulici se cítil bezpečně a dával si na čas. Druhá past byla zapuštěná ve dveřním rámu naproti klice. Kylar zavrtěl hlavou. A Blint tvrdil, že to s pastmi neumí. Nastražit past, která jako spoušť využívá povolení tlaku západky, nebyl snadný úkol.

Když past zneškodnil, začal Kylar páčit zámek. Blint mu vždycky říkal, že nastražit na dveře víc než dvě pasti je mrhání časem. Někoho můžete dostat první pastí, když ji však umístíte nedbale, začne být dotyčný příliš sebejistý a vy jej můžete dostat dokonale umístěnou druhou pastí. Jen takový idiot by pak nezkontroloval dveře natolik pečlivě, že by nenašel všechno, co jste se pokusili skrýt.

Kylar se neobtěžoval šátráním. Na těchto dveřích trénoval léta, takže západku zatlačil téměř okamžitě. Pak se ho zmocnilo neblahé tušení. Roztáhl prsty a upustil paklíč právě ve chvíli, kdy pružina spustila. Černá jehla vystřelila mezi roztaženými prsty, zavadila o kloub a málem propíchla kůži.

„Uf.“ Černá směs na jehle byl blín s klejichou. Nebylo to smrtelné, ale zasaženému by bylo několik dní zle a moc daleko by se nedostal, až by jed začal působit. Byla to zákeřná past − a její přítomnost znamenala, že ho mistr Blint stále zkouší. Jen idiot by pečlivě nezkontroloval dveře, když tam našel dvě pasti. Bohové.

Kylar obezřetně vstoupil dovnitř. Tenhle bezpečný dům nebyl tak prostorný jako ten, kde strávil první měsíce u mistra Blinta, a vzhledem ke zvířatům uvnitř byl příšerně hlučný, páchnoucí a špinavý.

Teď byla zvířata pryč. Kylar se zamračil. Zběžná prohlídka mu potvrdila, že tu ještě ráno byla.

Když šel dál, všiml si Kylar dopisu na Durzově stole. Vzal si do každé ruky nůž a dopis otevřel, aniž by se ho dotkl. Pochyboval, že by Durzo na papír použil kontaktní jed, ale jeho by ani nenapadlo, že by wetboy na dveře nastražil třetí past.

„Kylare,“ začetl se do Durzova těsného písma:

„Uklidni se. Zabít tě kontaktním jedem by bylo příšerně neuspokojivé. Jsem rád, že tě nedostala třetí past, ale pokud ses spoléhal na to, co si myslíš, že o mně víš, tak sis to zasloužil.

Budeš mi scházet. Nikdy jsem se k rodině nepřiblížil víc než s tebou. Omlouvám se, že jsem tě do toho života zatáhl. Máma K. a já jsme udělali vše, aby se z tebe stal wetboy. Předpokládám, že jen tvou zásluhou jsme neuspěli. Znamenáš pro mě víc, než bych si kdy pomyslel, že by pro mě mohl někdo znamenat.“

Kylar zamrkal slzícíma očima. Nebyl způsob, jak by dokázal zabít muže, který tohle napsal. Durzo pro něj byl víc než mistr, byl mu otcem.

„Dnes v noci to skončí,“ pokračoval dopis. „Jestli chceš zachránit svého přítele, měl bys mě raději najít. − Thorne.“

Thorn[1]? No, Blint byl dost naježený, aby si říkal trn, ale on by se obvykle takhle nepřepsal. A co myslel tou záchranou přítele? Ví Durzo, kde je Elene? Proč jí vyhrožoval? Nebo mluvil o Jarlovi? Kylarovi se z obličeje vytratila všechna krev.

Zvířata byla pryč. Vše ostatní, co Blintovi patřilo, tu zůstalo, takže se nestěhoval.

Zvířata by kuchaři připadala v pořádku a na ochutnávači, který by maso kontroloval, by se nemuselo nic projevit celé hodiny − dost času, aby se jídlo naservírovalo.

Blint pil jen tehdy, když dokončil zakázku.

Zvířata byla pryč. Všechna. Nebylo mnoho míst, kde by je vzali všechna.

„A do hajzlu.“ Blint otráví šlechtice na oslavě slunovratu. Elene tam samozřejmě nebude. Stejně tak Jarl. Blint musel vědět něco, co on ne. Muselo to znamenat, že se oslavy zúčastní Logan.

Roth se pokusí o převrat. Dnes v noci.

Kylarovi se zamotala hlava. Ruka narazila na stůl, když se o něj opřel, baňky a kádinky zacinkaly. Jeho oči si našly tu, na kterou zíral celé roky. Kobří jed tam byl. To bylo laciné. Blint svou hrozbu mínil vážně. Po arutayro rozhovoru a po přečtení dopisu by si Kylar mohl myslet, že ho Blint nezabije. Ale on ho zabije. Před lety překročil hranici, když nechal zemřít Vondu, a nebylo pro něj cesty zpět.

To byl klasický Durzo Blint. Dával Kylarovi šanci, dal mu dost informací, aby si to spojil dohromady, dal mu dostatečnou motivaci, aby bojoval, ale až dojde k boji, Blint udělá vše, co bude v jeho silách, aby vyhrál. Vždycky to tak udělal.

Kylarovo tělo vědělo, co dělat, i když jeho mysl ještě bloudila v dáli. Protáhl bavlněnou nit drobnými otvory v čepeli travičského nože a ukápl na ni kobří jed.

Logan neměl rád králíky, proto si připravil protilátky na jedy, kterými krmil bažanty a špačky, a doufal, že se Logan ani nedotkne vepřového. Samo o sobě smrtelné nebylo, ale na tenhle jed žádný protijed neexistoval. Pokud se Loganovi udělá opravdu zle, Kylar by ho odnést nedokázal.

Bez mýdla si vydrhl celé tělo, aby minimalizoval jakýkoliv zápach. Připoutal si dýky k holým zápěstím a jedno tanto k lýtku. Natáhl si kalhoty a košili, obojí těsné, s černými skvrnami a vyrobené z gandianské bavlny. Nasadil si postroj na zbraně. Zkontroloval opasek kvůli jedům a vrhacím kotvám. Zastrčil travičský nůž do speciální pochvy. Vzal si své dýky a jedenapůlruční meč.

Pak zahlédl Odplatu. Blint nechal velký černý meč na zdi. Nechal Kylarovi svůj oblíbený meč. Nepochybně při tom prohodil nějaký vtípek o tom, že si ho později vezme z jeho mrtvého těla, nebo že ho nebude potřebovat, když se to vyvine opačně.

On to myslí vážně. Opravdu to bude na smrt. Kylar uctivě zvedl meč a připásal si ho na záda. Byl těžší než ten, který obvykle používal, ale s pomocí Talentu bude dokonalý.

Konečně připravený přišel ke dveřím, pak se zastavil. Opřel se hlavou o dřevo a prostě dýchal, jen dýchal. Jak se to mohlo tak zvrtnout? Dnes večer on nebo mistr Blint zemře. Kylar ani nevěděl, co udělá, až dorazí na hrad. Když ale neudělá nic, zemře Logan.

51.

Durzo se plížil mezi trámy podpírajícími střechu nad Velkým sálem na hradě Cenarie, celý zahalený ve stínech. Jeho práce měla spoustu podob. Vždycky se mu to líbilo. Nikdy však netoužil stát se komornou.

Přesto se nějak ocitl tady, přejížděl vlhkým hadrem po dřevě, pečlivě stíral prach a pomalu se posouval vpřed, když předtím vyčistil každý palec dřeva před sebou. Jako by nestačilo, že visel padesát stop nad podlahou haly, trámy dlouho nikdo nevyčistil. A Durzo se nerad špinil.

Přes veškerou opatrnost si nedokázal pomoci a čas od času uvolnil malé chomáče prachu, které odlétly jako mraky plné sněhu a snášely se dolů, kde odhalovaly jeho jinak neviditelný postup.

Šlechtici dole se ke stropu naštěstí nedívali. Oslavy byly v plném proudu. Události předchozí noci sem vylákaly úplně všechny. Hlasy stoupaly ke stropu jako nezřetelný hukot, jak muži a ženy slavili letní slunovrat a klevetili o tom, co by teď král mohl udělat. Největší sousto pro ně podle všeho představovaly dohady, co v čele stolu pohledává Logan. Věděli, že ho zavřeli, a nemohli od něj odtrhnout oči. Co tady dělá?

Sedící Logan vypadal jako odsouzenec − a přesně z toho Durzo krále podezříval. Jak znal Aleina, mohl si Logana povolat, aby ho veřejně ponížil před všemi šlechtici říše. Možná tu oznámil Loganův rozsudek smrti. Možná ho přímo tady u stolu vykoná.

Durzo se znovu pohnul a uvolnil velký chuchvalec desítky let starého prachu. Bezmocně ho sledoval, jak ve spirále klesá k jednomu z postranních stolů. Část chuchvalce se rozptýlila ve vzduchu, ale zbytek dopadl na paži gestikulující šlechtičny.

Ta si ruku otřela a bez přerušení pokračovala ve vyprávění.

Durzo zaskřípal zuby, setřel další prach a pomalu se posunul dál. Dělal chyby. Jistě, on si vždycky namlouval, že dělá chyby. Udržovalo ho to ve střehu. Ale dnes to možná byla pravda. Stalo se toho příliš. Bylo to až moc osobní.

Durzo dorazil ke spoji, kde se střetávalo několik trámů, aby podepřely střechu. Neexistoval způsob, jak zůstat na trámu a pokračovat dál. Bude muset projít kolem nebo pod ním. Ať to trámoví navrhoval kdokoliv, na pohodlné plížení při tom nemyslel.

Durzo si na zápěstí nasadil háky a zaťal prsty do dvou trámů, které se tu střetávaly. Bolelo to, ale wetboy se naučil bolest ignorovat. Vyšvihl se do prostoru, opustil nohama trám. Napadlo ho, co by si asi tlustá šlechtična pod ním pomyslela, kdyby její večeři najednou rozmetal padající stín. Přenesl celou svou váhu na konečky prstů, aby je tak bolestivě zaťal hlouběji do praskliny v trámu, pak uvolnil pravou ruku a minul pevné místo, kde se trámy spojovaly.

Zvládnul to jen díky svému dlouhému rozpětí. Třemi prsty si našel prasklinu na opačné straně trámu. Uvnitř však bylo příliš mnoho prachu, a když přesunul váhu, prsty vyklouzly.

Blint vytočil zápěstí. Spadl o tři palce a pak se hák na zápěstí zachytil v prasklině, kterou jeho prsty opustily. Hák držel. Blint se pustil levou rukou, znovu se zhoupnul − teď by spadl přímo na šlechtičnu, ne na její jídlo. Vytáhl se po železném háku zakusujícím se do jeho zápěstí a podařilo se mu natáhnout dost vysoko, aby se prsty zachytil trámu. Znovu se zhoupnul, vytáhl hák a přidržel se okraje trámu i druhou rukou.

Visel tam, na konečcích prstů nesl váhu celého těla, prsty mu klouzaly po palcové vrstvě prahu, ale obě ruce měl na správné straně trámu. Jak ho jen napadlo, že to bude fungovat?

S nacvičenou lehkostí se zhoupnul do strany a zahákl se o trám nohou. Hbitě se vytáhl zpátky na trám, nevšímal si prachu, který při tom shodil. Některým rizikům se vyhnout nejde.

A některým ano. Já jsem svá rizika úplně neminimalizoval, co? Durzo se na to snažil nemyslet, ale plížení se po trámech, při němž vypadal trochu jako komorná, nevyžadovalo plnou pozornost. Dal Kylarovi dost indicií, aby mohl zastavit, co tady Roth chystá. A poskytl mu motivaci, aby se ujistil, že půjde raději sem, místo aby utekl z města. Smůla, starý brachu. Ale co pro něj teď znamenala smůla? Prohraje, ať udělá cokoliv.

Král v čele stolu vstal. Tvář měl rudou a vrávoral. Pozvedl sklenici. „Mí přátelé, mí poddaní, dnes je letní slunovrat. Máme toho hodně, co můžeme oslavit, a stejně se tak stala spousta věcí, kvůli kterým truchlíme. Já − nenacházím slov ve světle toho, co se stalo v posledních dnech. Naše království utrpělo bolestnou ztrátu Catrinny Gyrové, kterou s veškerým jejím služebnictvem zavraždil její krvelačný manžel, a přišlo i o milovaného prince.“ Král poslední slova zakoktal a jeho emoce byly tak patrné, že se nejedny oči v sále zaplnily slzami. Princ byl mladý a temperamentní, i když trochu pošetilý, a Gyrové byli respektovaní celá desetiletí a jejich rod celé generace.

„Dnes jsme se shromáždili, abychom oslavili letní slunovrat. Někteří možná nechápou, proč slavíme ve stínu tak temných skutků. Řekneme vám proč. Dnes chceme oslavit životy našich milovaných, ne truchlit kvůli jejich smrti.“ Po králově levici lord generál Agon přikyvoval hlavou, ve tváři souhlasný výraz. Durza by zajímalo, jak velká část projevu pocházela od Agona. Předpokládal, že většina.

Král upil ze sklenice, zapomněl, že je uprostřed proslovu. Šlechtici v sále vypadali zmatení. Měli by se napít, nebo král ještě neskončil? Polovina jich začala pít, ale král pokračoval, přidal na hlase. „Řeknu vám, proč jsme tady. Jsme tady, protože bastardi, kteří zavraždili mého syna, mě nezastaví! Oni mě nedostanou. Nezastaví mě v ničem, co si sakra usmyslím!“

Lorda generála Agona to znepokojilo. Aleine IX. sklouznul od královského plurálu k první osobě jednotného čísla. Musel toho mít vypito mnohem víc, než se zdálo.

„A já vám řeknu, co vašeho panovníka potěší. Dnes v noci jsou tady intrikáni, spiklenci − zrádci! Ano! A já vám přísahám, vy zrádci, že zemřete!“ Král zrudnul vzteky. „Vím, že tady jste. Vím, co chystáte. Ale vy jebáci se mnou nevyjebete!“

No vida, vypadá to, že se naučil nové slovo.

„Ne, Brante, posaď se!“ okřikl král vstávajícího generála.

Šlechtici vyděšeně zmlkli.

„Někteří z vás nás zradili Khalidoru. Zavraždili jste našeho prince! Zabili jste mého chlapce! Logane Gyre, vstaň!“

Serah Drakeová seděla kvůli svému stavu vzadu, ale Durzo i seshora viděl hrůzu v její tváři. Myslela si, že král nechá Logana veřejně popravit, a nebyla sama.

Otřesený Logan Gyre vstal. Byl pohledný a Durzo věděl, že u lidí vzbuzuje úctu a je stejně oblíbený mezi šlechtici i prostým lidem ve městě.

„Logane,“ zvolal král, „byl jsi obviněn ze smrti mého syna. A přesto tu teď jsi a oslavuješ! Zabil jsi mého chlapce?“

Několik šlechticů zděšeně vykřiklo, provolávalo, že Logan by se nikdy ničeho podobného neúčastnil. Královští vojáci vypadali vystrašení. Pohledem hledali radu u kapitána Arturiana. Ten přikývl a dva strážní se postavili vedle Logana.

No, pomyslel si Durzo, který se konečně dostal nad čelo stolu, kde seděli král a Logan, jestli jsem Kylara nedonutil výhrůžkami, aby mě zabil, tak tohle určitě zabere. Nevinní vždycky prohrávají.

„Nechte ho mluvit!“ zahřměl král. Doprovodil to proudem kleteb a dav se utišil. Napětí by se dalo krájet.

Logan promluvil hlasitě a zřetelně: „Vaše Výsosti, váš syn byl mým přítelem. Veškerá obvinění odmítám.“

Král na delší chvíli ztichl. Pak řekl: „Věříme vám, vévodo Gyre.“ Otočil se ke šlechtě. „Lord Gyre byl v našich očích shledán nevinným. Logane Gyre, budeš za všech okolností sloužit své zemi?“

Durzo se zastavil, stejně ohromený jako šlechtici dole.

„Budu,“ prohlásil jasně Logan, i když v jeho tváři bylo patrné napětí. Jeho oči si našly Serah Drakeovou.

Co se to tady sakra děje? Tohle vypadalo jako připravený scénář.

„Pak tě, lorde Gyre, prohlašujeme korunním princem Cenarie a oznamujeme, že jsi se dnes odpoledne oženil s naší dcerou, Jenine. Logane Gyre, budeš naším dědicem, dokud se dědic nenarodí v královském rodu. Přijímáš tuto povinnost a poctu?“

„Přijímám.“

Jenine Gunderová se postavila vedle Logana, vypadala nejistá, jak už patnáctiletí bývají. Durzo od Serah Drakeové zaslechl tichý pláč. Ruce jí vylétly k ústům. Pak utekla. S výjimkou Logana a Durza si toho nikdo nevšiml, protože všeobecné veselí vypuklo zrovna ve chvíli, když běžela k východu, a šířilo se od hrdla k hrdlu.

Král usrkl víno a šlechtici se připojili k jeho přípitku a provolávali Loganovi: „Princ Gyre! Princ Gyre! Logan Gyre!“

Král se posadil, ale jásot pokračoval. Všechny oči se upnuly k Loganovi a Jenine. Král vypadal podrážděný. Šlechtici možná křičeli „princ Gyre“ místo tradičního „princ Logan“ prostě proto, že se to lépe provolávalo, ale také mu to připomínalo, že Logan není Gunder − a že to každého těší.

Logan uctivě, i když trochu prkenně, poděkoval za potlesk, pokývl svým přátelům a pak se začervenal, když mu jeho novomanželka stiskla ruku. Její tvář vyzařovala rozpaky vyvolané její smělostí i obdivem k manželovi. Šlechtu to okouzlilo. Ale jak se souhlasné provolávání stupňovalo, král vypadal víc a víc roztrpčený.

A přesto jásot stále pokračoval. Služebnictvo se radovalo. Strážní se radovali. Jako by šlechta cítila, že je z jejich budoucnosti odvanut černý mrak. Nejeden říkal: „Jakým králem může Logan Gyre být!“ Zaznělo několik hurá!

Aleine Gunder znovu zrudnul, ale nikdo mu nevěnoval ani tu nejmenší pozornost.

„Princ Gyre! Princ Gyre!“

„Dlouhý život princi Gyrovi! Hurááá!“

Král vztekle vyskočil na nohy. „Teď jdi! Jdi si užít svého manželství!“ zakřičel na Logana, který stál jen pět kroků od něj. Lord generál Agon vstal, ale král ho hrubě odstrčil.

Šokovaný Logan se podíval na Aleina. Šlechta ztichla.

„Jsi hluchý?“ zakřičel král. „Běž opíchat moji dceru!“

Princezna zbledla. Stejně tak Logan. Pak zrudla hanbou. Vypadala, jako by se chtěla propadnout do podlahy. V tu samou chvíli stěží kontrolovaný vztek polil Loganův obličej jako rudá vlna. Čestnou stráž po jeho boku to ohromilo. Durza napadlo, jestli se král nezbláznil.

Šlechtici nevydali ani hlásku. Nikdo ani nedýchal.

„Běž! Vypadni! Opíchej ji. OPÍCHEJ JI!“ ječel král.

Logan, chvějící se a zsinalý vzteky, odvrátil zrak a odvedl svou ženu z haly. Nervózní strážní ho následovali.

„A vy ostatní,“ pokračoval král, „zítra budeme truchlit za mého syna a já přísahám, že zjistím, kdo zabil mého chlapce, i kdybych měl většinu z vás pověsit!“

Král si nečekaně sednul a začal brečet jako malé dítě. Na místě zamrzlý Durzo celou slovní přestřelku sledoval. Šlechtici vypadali zmatení, vystrašení. Pomalu se posadili, v tichosti zírali na krále.

Durzovy myšlenky běžely jako o závod. Tohle Roth nepředpokládal. Nemohl. Ale Durzo si byl jistý, že se Roth nachází v hradu, možná přímo tady v hale. Strážný jednoho z menších rodů byl jeho spojka. Až si sundá přilbu, převrat započne.

Chvíli mu trvalo, než strávil, co se právě stalo − ne královo šílenství, ale Loganovu svatbu. Byl to brilantní tah. Když teď krále zabijí, tak místo aby čtyři rody vznesly nárok na trůn, zatímco bude Logan Gyre hnít ve Chřtánu, Logan Gyre se stane nezpochybnitelným králem. S jeho pověstí a souhlasem rodu Gunderů si získá poslušnost rodů rychleji, než by to kdy dokázal král Gunder.

Byl to brilantní tah, ale přišel příliš pozdě. Roth měl na hradě rozmístěné své muže. Pravděpodobně si nemohl dovolit jakékoli zdržení. Kdyby převrat naplánoval na zítřek, Loganova svatba by možná všechno změnila. Teď se jen Logan a Jenine přidají na seznam lidí, kteří musí zemřít.

Ukázalo se, že Roth se zachoval přesně tak, jak Durzo předpokládal. Sluha přistoupil ke spojce a něco řekl. Muž přikývl a stáhnul si přilbu. Převrat začal.

Veškeré úpravy v Rothově plánu teď budou zahrnovat zabití prince Logana Gyra − který byl příhodně odklizen do severní věže, kde ho snadno najdou. Roth bude asi chtít, aby se o tuhle práci postaral Durzo, ale on nemínil dát Khalidořanům tuhle příležitost. Udělá, co slíbil, ale Kylarova přítele nezabije.

Při prvním chodu dvořané snědli králíky, které jim Durzo připravil. Celý rok králíky krmil bolehlavem. Jeho množství v jedné porci bylo příliš malé, aby se večeřícím něco stalo, kdyby předtím nesnědli i předkrm ze špačků. Šlechtici to pocítí za méně než půl hodiny. Otrava bolehlavem začíná poklidně. Šlechtici už ztráceli cit v nohou. Když nic jiného, mohli si všimnout, že jim těžknou nohy. Brzy se ten pocit rozšíří. Pak začnou zvracet. Nešťastníky, co si přidali, zachvátí křeče.

Načasování bylo zrádné. Travičství nebyla exaktní věda a někdo by si zatím mohl všimnout, že je něco špatně. Durzo musel jednat, než k tomu dojde.

Přivázal jeden konec lana k trámu. Byl z černého hedvábí − absurdně předražené, ale nejtenčí a nejméně viditelné lano, jaké Durzo vlastnil. Zajistil postroj, který navrhl speciálně pro tuhle misi, protáhl lanko postrojem a sklouzl z trámu.

Vyrovnal houpání pod trámem a podíval se dolů na svůj cíl. Král byl přímo pod ním. Durzo srazil kolena a zaklonil se. Postroj se mu zařízl do ramen a on se uvolnil, sjel dolů směrem k podlaze, hlavou napřed.

Teď bylo nejdůležitější načasování. V jedné ruce Durzo svíral lanko. Když si přivykl na svou polohu a tlak postroje, mohl se rychle spustit k zemi nebo se snadno zastavit. Až se pohne, musí to být rychlé − byl obklopený stíny, takřka neviditelný, ale lano zakrýt nemohl.

V tak prostorné místnosti by lano nad králem, které by se houpalo pod něčí váhou, upoutalo pozornost. Královská stráž byla dobrá. Vin Arturian se o to postaral.

Durzo druhou rukou vytáhl dvě drobné pilulky. Obě obsahovaly směs různých hub. Durzo je dokázal udělat malé, ale nerozpustí se moc rychle a prášek u téhle zakázky použít nemohl.

Šlechtici zůstávali potichu. Král už plakal míň, ale všiml si šlechticů, jak ho sledují.

„Na co zíráte?“ okřikl je. Pořádně je proklel. „Tohle je svatební hostina mé dcery! Pijte, zatraceně! Mluvte!“ Král znovu usrkl vína.

Šlechtici předstírali, že spolu hovoří, a předstírání se brzy zvrhlo v zuřivé spekulace. Durzo si dokázal představit, jak se dohadují, jestli král přišel o rozum. Přemýšlel o tom samém.

Zajímalo ho, co si pomyslí, až král vypije další pohár vína.

Přišel sluha a dolil králův pohár. Králův číšník nejprve víno ochutnal a poválel ho v ústech. Pak ho podal králi, který ho s prásknutím položil na stůl.

„Vaše Výsosti,“ ozval se po králově levici lord generál Agon. „Mohu si s vámi promluvit?“

Král se otočil a Durzo povolil lano. Spadl dolů jako šíp. Deset stop nad stolem lano přitáhl a s trhnutím se zastavil. Deset stop pořád bylo hodně vysoko, aby pilulky do poháru upustil bez komplikací, ale on to cvičil. Lano se však napjalo a zkroutilo, najednou se začalo otáčet. Ne rychle, ale otáčelo se.

Nezáleželo na tom. Na další pokus nebyl čas.

První pilulka žbluňkla přesně doprostřed králova poháru. Druhá zasáhla okraj a odrazila se. Pilulka se odkutálela pár palců po stole ke královu talíři.

Durzo chladnokrevně vytáhl další pilulku a upustil ji do poháru.

Král pozvedl pohár a chystal se napít, když se ozval lord generál Agon. „Vaše Výsosti, možná byste neměl tolik pít.“ Natáhl ruku, aby mu pohár vzal.

Durzo neztrácel čas sledováním, co král udělá. Vytáhl krátkou foukačku a podíval se za Agona na králova mága, Fergunda Sa’fastiho. Svého muže zahlédl, ale lano se otočilo dřív, než mohl šipku vystřelit.

Pokoušel se o zásah do nohy. Doufal, že bolehlav dostatečně ochromil mágovy nohy, a bodnutí si ani nevšimne. Ale při další otočce neměl čistý výhled, protože král a lord generál divoce gestikulovali.

Zatracené róby. Mágova róba odhalovala sotva šest palců jeho lýtka. Durzo se znovu otočil a upustil od výstřelu na lýtko. Mág šoupal nohama a Durzo měl jen jednu šipku − ať byla potažená čímkoliv, bylo to khalidorské tajemství, které dokázalo vyřadit mágovy schopnosti.

Durzo fouknul. Šipka se zabodla do mágova stehna.

Zahlédl v mágově obličeji záblesk podráždění. Mág se natahoval dolů ke stehnu, když do něj vrazil sluha ze Sa’kagé. „Omlouvám se, sire. Další víno?“ zeptal se muž mága a chňapl po šipce. Byl dobrý. S takovýma rukama musel být jedním z nejlepších kapsářů ve městě. No jistě, Roth používal jen ty nejlepší.

„Můj pohár je plný, ty idiote,“ osopil se na něj mág. „Máš víno servírovat, ne ho upíjet.“

Durzo se převrátil a vytáhl se po laně, nebylo lehké šplhat po hedvábí. Když se dostal na trám, odpočinul si. Netušil, jestli se král vína napije, nebo ne. Ale svou část splnil. Teď už mohl jen čekat.

52.

„Tak se zpij do němoty,“ zabručel Agon. Bylo mu jedno, jestli ho král uslyší. Bylo mu jedno, jestli ho král zabije.

Zrovna když jsem si myslel, že toho bastarda dokážu zvládnout. Zneuctil vlastní dceru a zahanbil muže, který se vzdal všeho, co miloval, aby posloužil trůnu.

Agon dokázal krále přesvědčit o správnosti svatby Logana Gyra a Jenine Gunderové, ale králi se ten nápad hnusil. Záviděl Loganovi jeho vzhled a inteligenci, žárlil na to, jak ho lidé přijali, a vztekal se na Jenine, že byla tak nadšená svatbou s Loganem, místo aby se rezignovaně podvolila.

Ale pokud Agon udělal za deset let služby tomu z pekla vyvrženému spratkovi něco užitečného, tak to bylo právě to, že přesvědčil krále, aby Logana jmenoval korunním princem.

Logan mu to nikdy neodpustí, ale bylo to pro dobro říše. Služba někdy vyžadovala činit věci, kterých by se jinak za každou cenu vyvaroval. Služba Agona přinutila podřizovat se Aleinovi IX., jen služba. Stejně jako Agon nebyl ani Logan muž, který by se vyhýbal svým povinnostem, ale stejně jako u Agona to neznamenalo, že by to dělal rád.

Logan bude Agona pravděpodobně nenávidět po zbytek jeho života, ale Cenarie získá dobrého krále. S Loganovou inteligencí, popularitou a bezúhonností by se země mohla stát něčím víc než jen doupětem zlodějů a vrahů. Agon byl ochotný tu cenu zaplatit, ale neměl z toho dobrý pocit. Viděl sám sebe Loganovýma očima − uvědomil si, že mu vnutil osud, který by si sám nikdy nevybral. Viděl výraz na tváři Serah Drakeové. Logan bude žít s vinou z té zrady po zbytek života. Ten pohled ho spaloval. Agon se dnes jídla nedokázal ani dotknout.

Král do sebe hodil zbytek vína. Šlechtici stále hučeli. Nebyla to živá konverzace, kterou by obvykle vedli o letním slunovratu. Jejich hlasy byly tlumené, pohledy kradmé. Každý nabízel svůj názor na to, co král dělá, proč jedním dechem vyhlásil dědice a pak ho urazil.

Bylo to šílené.

Král se pomalu vzpamatoval ze svého uslzeného ticha. Záštiplným pohledem se rozhlédl po Velké hale. Jeho rty se pohybovaly, Agon se však musel naklonit, aby ho slyšel. Nepřekvapilo ho, že si král mumlal kletby, jednu za druhou, bezmyšlenkovitě vrčel v zajetí svého vzteku.

Pak král vyprskl smíchy. Hala znovu ztichla a král se zasmál ještě hlasitěji. Ukázal na jednoho šlechtice, skromného hraběte jménem Burz. Všichni sledovali králův prst a zírali na hraběte Burza.

Hrabě zrudnul, ale král nic neřekl. Jeho pozornost se toulala mezi šlechtici a znovu začal sám pro sebe klít. Šlechtici stále sledovali hraběte Burza a potom krále.

Pak kancléř Stilgor, který seděl v čele stolu, s výkřikem vstal a zaječel: „Něco je v jídle!“ Kancléř zavrávoral a spadl zpátky na židli, oči v sloup.

Vedle něj se muž, kterého král vždycky nenáviděl, lord Ruel, svalil na stůl. Plácnul obličejem do talíře a zůstal v něm ležet.

Král se zasmál. Agon se k němu otočil. Král se na lorda Ruela nedíval, ale načasování nemohlo být horší.

„Otrávili nás!“ vykřikl někdo.

„Král nás otrávil!“

Agon se obrátil, aby zjistil, kdo to vykřikl, ale nedokázal to poznat. Nekřičel to sluha? Sluha by se přece nikdy neodvážil.

Další hlas vykřikl: „Král! Král nás otrávil!“

Král se smíchem vyskočil na nohy a opilecky se zapotácel. Křičel obscénnosti, zatímco ve Velké hale vypukl chaos. Židle skřípaly, když lordi a jejich ženy vstávali. Někteří z nich se zapotáceli a upadli. Starý lord se vyzvracel do svého talíře. Mladá lady se zhroutila na zem, dávila.

Agon už stál na nohou, křičel rozkazy vojákům.

Postranní dveře Velké haly se s prásknutím otevřely, dovnitř se vpotácel muž v uniformě Gyrů, ruce držel nad hlavou, aby ukázal, že nemá zbraně. Jeho uniforma byla potrhaná a od krve. Nad očima měl krvácející šrám, krev mu stékala na tvář.

Uniforma Gyrů? Žádný z Loganových sluhů tu dnes nebyl.

„Zrada!“ zakřičel sluha. „Pomoc! Vojáci se pokouší zabít prince Logana! Královi vojáci se snaží zabít prince Logana! Jsou v přesile! Prosím, pomozte!“

Agon se obrátil na královské stráže, tasil meč. „To musí být nějaká chyba. Ty, ty a ty, pojďte se mnou.“ Otočil se k zakrvácenému poslovi. „Můžeš mě zavést…“

„Ne!“ zaječel král, jeho smích se najednou změnil ve vztek.

„Ale sire, musíme chránit…“

„Moje muže si nevezmeš. Zůstanou tady! Zůstanete tady! I ty, Brante! Ty jsi můj. Můj! Můj!“

Agonovi připadalo, že krále vidí poprvé v životě. Viděl Aleina IX. jako zkažené zlé dítě tak dlouho, že zapomněl, co může zkažené zlé dítě s korunou napáchat.

Agon se podíval na královy strážné. Ve tvářích měli vepsané znechucení. Poznal na nich, že je to bolí, že by šli bránit Logana, svého prince, ale povinnost jim nedovolovala neuposlechnout krále.

Logana, svého prince.

Najednou to bylo tak prosté. Povinnost a touha se poprvé za poslední roky spojily v jedno. „Kapitáne Arturiane,“ vyštěkl Agon velitelským hlasem, aby ho všichni strážní slyšeli. „Kapitáne! Jaká je vaše povinnost, když král zemře?“

Zavalitý muž zamrkal. „Pane! Mou povinností by bylo ochránit nového krále. Prince.“

„Dlouhý život králi,“ řekl Agon.

Král na něj nechápavě zíral. Vytřeštil oči a Agon švihl mečem.

Aleine byl uprostřed kletby, když mu Agonův meč setnul hlavu.

Mrtvola krále Aleina Gundera IX. spadla na stůl a převrhla židli, než skončila na podlaze.

Než ho mohli strážní napadnout, Agon zvedl obě ruce s mečem nad hlavu.

„Z tohohle se zodpovím, to přísahám. Zabijte mě, jestli musíte, ale teď je vaší povinností chránit prince. Zachraňte ho!“

Vteřinu se nikdo nepohnul. Zbytek panikařící haly se zdál být tak vzdálený. Dámy ječely, muži křičeli, sluhové ozbrojení jen noži bránili své zvracející lordy, výkřiky „Zrada!“ a „Vražda!“ zaznívaly vzduchem.

Pak kapitán Arturian zavelel: „Král je mrtev, dlouhý život králi! Za princem! Za králem Gyrem!“

Agon, králova stráž a tucet noži ozbrojených šlechticů se společně vyřítili z haly.

* * *

Než se Kylar dostal na dohled Západního královského mostu, zpomalil do chůze. Chtěl se stát stínem. Podíval se na sebe. Vypadal jako roztřepený útržek temnoty. To bylo dobré − Durzo mu řekl, že roztřepené okraje zakryjí obrysy lidské postavy a wetboye je těžší zahlédnout. Kylara napadlo, že by mohl svým Talentem ztlumit i kroky − netušil však, jak to udělat. Nemohl si dovolit zjišťovat to tou těžší cestou.

Zahnul za roh a uviděl stráže. Západní královský most hlídala velká brána podobná těm na hradě. Z jako paže tlustého dubového dřeva pobitého železem, vysoká dvacet stop a pokrytá hřeby až k vrcholu, se zasazenou menší brankou. Velcí obrnění strážci vypadali nervózní. Jeden se ošíval a neustále otáčel hlavu ze strany na stranu. Druhý byl klidnější a přímým pohledem si prohlížel okolí, jen k řece se vůbec nedíval. Kylar přišel blíž. I navzdory přilbám muže poznal a nejen díky dvěma stejným bleskům, které měla dvojčata vytetované na tvářích. Byli to ranaři, a dobří. Lefty − to byl ten se zlomeným nosem − a Bernerd.

Kylar se podíval směrem, kterému se Bernerd vyhýbal. Ve tmě tam dřepěla nemotorná bárka, vypadala jako na pláž vyplavený mrož. Její dveře se otevřely, nikdo však nerozsvítil. Ale tma už Kylarovým očím nevadila. Kdyby měl víc času, možná by se tomu divil − jak padla noc, jeho zrak se zlepšil, když tma splynula se stíny.

Skrz otevřené dveře bárky zahlédl řady vojáků. Všichni oblečení do cenarijských uniforem, kolem paže si však uvázali rudý šátek. Prostí vojáci ho měli na levé ruce, důstojníci na pravé.

Vojáci nebyli Cenarijci. Pod jejich přilbami, ukryté ve stínech noci, Kytar spatřil drsné, chladné tváře seveřanů, vlasy černé jako havraní křídla a oči modré jako zamrzlá jezera. Byli vysocí a kostnatí, ošlehaní a vytvrzení živly a válkou. Takže to nebyli Khalidořané, ale khalidorští horalé, Bohokrálovi nejzuřivější elitní vojáci. Do jednoho.

Na denním světle by to bylo každému Cenarijci na hradě jasné. Ale v noci to bude cenarijským vojákům chvíli trvat, než si uvědomí, že je napadli cizí vojáci. Cenarijci si uvědomí, že se Khalidořané poznávají podle šátků na pažích, ale to zabere čas. Každá skupina, která se s Khalidořany střetne, na to bude muset přijít sama.

Kylar uviděl v řece další bárku, jen o sto kroků dál. Khalidorští horalé bývali rozložitější a mohutnější než většina Khalidořanů, a zatímco pár kmenů se ještě drželo v horách, ty, které impérium pohltilo, se staly jeho nejobávanějšími bojovníky.

Čtyři, možná pět set horalů. Kylar to nedokázal poznat, odhadoval však, že i druhá bárka je plná elitních vojáků. Pokud ano, tak Khalidor zamýšlel obsadit hrad dnes v noci. Zbytek země se zhroutí jako tělo zkrácené o hlavu.

Několik čarodějů spolu mluvilo, zatímco po úzké stezce vylézali z řeky na most. Pátrali na obloze nad hradem, patrně vyhlíželi znamení.

Kylar se váhavě zastavil. Musel se dostat do hradu a zachránit Logana − Roth nepochybně poslal Hua nebo Durza zabít všechny vévody, zvlášť po tom Gyrově válčení na hranicích s Khalidorem. Jen aby se ujistil, že budou zavražděni brzy, pokud se tak už nestalo. Kylar mohl jít dovnitř a pokusit se útoku zabránit, nebo se mohl Khalidořanům postavit tady.

Já sám? Šílenství.

Ale pouhý pohled na bárku přibližující se k mostu ho rozčiloval. Věděl, že by k Cenarii neměl cítit žádnou loajalitu, byl však loajální k Loganovi a hraběti Drakeovi. Jestli se tahle armáda dostane do hradu, bude to masakr.

Takže bude nutné bojovat uvnitř i venku. Skvělé.

Kylar se podíval na agenty Sa’kagé obsluhující most. Ranaři nevěděli, jak most bránit, nebo jim to bylo jedno, možná jim za to most ani nestál. Vše, co museli udělat, bylo otočit navijákem, který zvedal masivní říční bránu.

Pak Kylar na nebi nad hradem zahlédl dlouhý oblouk zelenomodrého světla. Přidal do kroku.

Čaroděje to potěšilo. Radili se s důstojníkem, který začal štěkat rozkazy. Jeden z Khalidořanů pozvedl pochodeň a dvakrát s ní mávnul. Lefty a Bernerd si vzali vlastní pochodně, každý šel na jednu stranu mostu a dvakrát s nimi zamávali.

Čistý vzduch. Všechno v pořádku.

Kylar tasil Odplatu. Když se zasyčením vyklouzla z pochvy, ranaři se otočili. Lefty zamrkal a předklonil se. Louče jim zastíraly noční vidění a jediné, co spatřili, byl tlustý pruh černého železa, který se pohupoval a vznášel ve vzduchu. Pak se děsivou rychlostí pohnul.

Během okamžiku byli oba mrtví. Vzal pochodeň, kterou vypáčil z Bernerdovy ruky, a zkontroloval muže z lodí. Už se zformovali a stoupali v řadě za sebou po úzké stezce, která vedla k mostu.

Kylar sebral klíče z Bernerdova těla, otevřel bránu a proklouzl vestavěnou brankou. Naviják a spoušť říční brány byly uvnitř. Samotná brána byla prostá masivní vyvážená mříž, která mohla spadnout do vody. V tomto případě na loď.

Kylar uvolnil spoušť. Říční brána padala dvě stopy − a nic nezapraštělo. Zazvonilo to. Kylar se podíval přes okraj mostu. Říční brána narazila do magické zábrany, která ve tmě svítila a jiskřila. Čarodějové na palubě druhé bárky křičeli.

Zaběhl do strážního domku. Bylo tam ohniště s kotlem plným dušeného masa, kuchařské náčiní, helma, pár plášťů, truhlice na osobní majetek stráží a na nízkém stolku sada kostek. Komora přetékala starými širokými koberci postavenými v širokých vědrech.

Kylar opustil strážnici. Král by jistě nenechal svůj vojenský most s tak chabou obranou. Mostní pilíře byly ze dřeva obloženého železnými pláty − odolné proti ohni. Opancéřované dřevo bylo neustále vlhké, nemohlo však dýchat a odpařovat vodu, kterou nasálo, každý trám proto během několika let vyhnil a musel být nahrazen.

Proč byl král tak opatrný kvůli ohni?

A pak to Kylar pochopil. Na každé straně z mostu vybíhaly dlouhé trámy s otočnými čepy. Na každém trámu stály obrovské hliněné koule, na šířku měly stejně jako Kylar na výšku. Alespoň část koulí byla pokrytá železem, protože kotvicí lano bylo uvázáno k železnému oku na vrcholu koule. Po stranách vyčnívalo několik menších rukojetí.

Kylar za jednu rukojeť zatáhnul a našel západku. Když na ni zatlačil, do tváře mu vyprskla sprška oleje.

Pár cenných vteřin na ten vynález zíral, než to pochopil. Trámy po stranách mostu, ke kterým byly upevněné koule plné oleje, se mohly otočit a shodit koule na každou loď proplouvající pod mostem − a s trochou štěstí ji i podpálit.

Rozběhl se zpátky k bráně a popadl pochodně, které si přinesli strážní. Rychle bránu zavřel a zamkl. Postupující skupina Khalidořanů už byla skoro u mostu.

Co to jenom dělám?

První bárka právě vplouvala pod most. Nezbýval čas. Kylar vykopnul bezpečnostní západku, která držela trám na místě, a zatlačil na něj. Nepohnul se. Zavrávoral, málem zakopl o napnuté lano u svých nohou, zaklel a znovu se vrhl proti trámu. To vojáci tu zatracenou věc nikdy neolejují?

Nakonec ho napadlo použít svůj Talent. Cítil, jak jím proudí energie − na zádech by teď dokázal zvednout kočár. Zatlačil proti trámu, cítil, jak jeho tělo problikává, stíny střídavě odkrývaly a zakrývaly jeho kůži, když přesměroval svůj Talent.

Když budu mít štěstí, ani si nevšimnou, že tady jsem, než pro ně bude příliš pozdě.

Koule prskajícího čarodějného ohně prolétla kolem kulaté nádoby s olejem, minula ji jen o kousek. Pod mostem zazněly výkřiky. Čarodějové zahlédli Kytara nebo jeho pochodeň a nepotěšilo je to.

Kylar se znovu opřel do trámu, nebylo tu však nic, o co by se zapřel nohama, a tak jen sklouzl po prknech. Trám se sotva pohnul.

Koule čarodějného ohně narazila do nádoby a odražená odlétla do nebes. Kylar si jí nevšímal. Něco bílého se zjevilo nad bárkou − teď se nacházela přímo pod ním. Malé stvoření se zhmotnilo před zrzavým mágem a letělo vzhůru jako kolibřík. Čaroděj zpíval, jeho viry se nadouvaly energií, když tvora naváděl.

Kylar zabral a zakopl o lana u svých nohou.

Homunkulus nabýval tvarů, když se přibližoval ke Kylarovi. Bylo to malé, sotva stopu velké a nechutně bledé. Mělo to tvář zrzavého mága, pomačkanou jako špatně padnoucí oblek. Lehce to dosedlo na vrchol koule s olejem a zaťalo do železa ocelové drápy, jako by to bylo pouhé máslo. Otočilo se to na Kylara a zasyčelo, odhalilo to tesáky.

Kylar uskočil a málem spadl přes okraj mostu.

Dole se ozvala rána. Vzduch před zrzavým čarodějem se zamihotal jako hladina rybníka, který pohltil vhozený kámen. Něco se tam pohybovalo, jako by se to nacházelo přímo pod povrchem vzduchu. Něco velkého. Samotná realita se tam napínala…

A roztrhla. Kylar spatřil z pekla vyvrženou kůži, když se realita pod tlakem wyrmova příchodu protrhla.

Přišel si pro něj.

Dvacet stop od něj se realita třepila a trhala. Kylar letmo zahlédl obrovskou kruhovou tlamu podobnou mihuli. Uvnitř to vypadalo jako zubatý kužel. Pak nejširší kruh zubů zachytil homunkula, zuby se kolem tvora stahovaly, trhaly bledé stvoření na kusy. Každý následující kruh zubů si homunkula přitáhl a příšernou silou ho stiskl, obrácený kužel ho nasával dovnitř.

Nejširší řada zubů se sevřela kolem obvodu železné koule a pekelný wyrm se stáhnul zpátky do své díry stejně náhle, jako se objevil. Vzduch se znovu rozvlnil a zklidnil, jako by se nic nestalo.

Homunkulus byl pryč. Stejně tak tři čtvrtiny glóbu, hlína i železo ukousnuté, jako by to bylo sádlo. Do vody vedle bárky kapal olej. Vojáci jásali. První bárka proplula pod mostem a druhá pod něj vplouvala.

Kylar se v návalu slabosti zapotácel a znovu málem zakopl o lana. Hlasitě zaklel. Pak si je prohlédl. Byla spojená s kladkostrojem − připevněným ke trámu.

„Jsem to ale idiot!“ Kylar chytil lano a zatáhl za ně, jak nejrychleji mohl. Rameno podpírající druhou kouli se hladce a snadno otočilo kolem své osy. Kylar zaslechl řev, minuly ho dvě zelené střely.

Vedle kladkostroje bylo další lano. Tenké. Pravděpodobně důležité.

Kylar s ním škubnul a trám podpírající hliněný glób najednou odpadl. Koule spadla s ním. Kylar se chvíli obával, že právě do vody upustil svou jedinou zbraň, ale koule se na kotvicím lanu stopu nad hladinou zhoupla jako kyvadlo a zasáhla bárku nad hladinou ponoru.

Nepřišla žádná exploze. Balvan, který bárku zasáhl, byl pod patinou z pálené hlíny ze železa. Prorazil bok bárky, jako by měla trup z březové kůry, a prolétl nahloučenými horaly.

Zbytek glóbu byl z hlíny. Ten se rozpadl. Olej, kterým byla koule naplněná, se rozlil po mužích a jejich vybavení, smáčel dřevěnou podlahu.

Kylar se seshora na bárku podíval. Nad linií ponoru zela pěkná díra a muži uvnitř křičeli, ale on doufal v něco působivějšího…

BUM!

Bárka explodovala. Z díry, kterou koule prorazila, vyrazil oheň a zvětšil ji na trojnásobek původní velikosti. Z okének šlehaly plameny. Sborový křik mužů pohltil řev ohně.

Ty, co stáli na palubě, to srazilo na zem, pár jich skončilo ve vodě. Jejich zbroje je nemilosrdně stáhly pod lehce zvlněnou hladinu.

Stejně rychle, jako se objevil, oheň uhasl. Z okének se dál valil dým, na palubu proudili vojáci. Loď se silně naklonila. Důstojník krvácející ze šrámu na hlavě křičel rozkazy, ale nebylo mu to nic platné. Vojáci skákali z lodi, aby doplavali ke břehu, který vypadal tak blízko − a klesali ke dnu jako kameny. Řeka byla poměrně plytká, ale pro vojáky v těžké zbroji byla hluboká dost.

Požár se na chvíli odmlčel, když olejem živený oheň přeskočil na dřevo, pak znovu vzplanul jako nenasytná bestie. Plameny šlehaly z každého poklopu na palubě, a přestože loď plula vpřed, Kylar poznal, že to ke břehu nezvládne. Pár mužů mělo dost duchapřítomnosti, aby ze sebe před skokem do vody strhali zbroj, další se drželi pilířů, ale nejméně dvě stovky horalů si na cenarijské půdě nikdy nezabojují.

Brána za Kylarem se otřásla, jak do ní něco narazilo. Zaklel. Neměl tu zůstávat, neměl přihlížet, když mohl utíkat.

Žádný cenarijský voják v průběhu bitvy nepřiběhl a nepřicházeli ani teď, celé dvě minuty od prvního signálu. I když to tady vypadalo zle, to, co se dělo na hradě, muselo být ještě horší.

Brána se rozletěla na kusy a čarodějové planoucí mocí prošli skrz její doutnající trosky.

Kylar se rozběhl k hradu.

53.

S Nephem Dadou a tuctem vojáků v cenarijských uniformách za zády se Roth hnal po spojovacím můstku. Doběhl do malé místnosti, zatočil vlevo a vyběhl po úzkém schodišti.

Bylo to matoucí bludiště chodeb, ochozů a schodišť pro služebnictvo, ale Roth a jeho muži se tudy do severní věže dostanou dvakrát rychleji než jinou cestou. Čas byl podstatou všeho. Roth v posledních letech zasadil, zaléval a nechal vykvést spoustu plánů, které dnes v noci přinesou své ovoce. Jako chamtivé dítě se chtěl zakousnout do každého z nich a nechat jejich krvavou šťávu, aby mu stékala po bradě.

Královna a dvě její mladší dcery právě teď umírají, uvědomil si s lítostí Roth. To bylo zlé. Dvakrát tak zlé, že to neuvidí. Doufal, že s těly nikdo nepohne, než si je bude moci prohlédnout. Příslušné rozkazy vydal a důvěřoval Hu Gibbetovi, že je do puntíku splní, ale tohle byla válka. Nikdo nedokázal říct, co se může stát.

Přesto si nemohl pomoci, za žádnou cenu by si nenechal ujít královu smrt.

Jaký nádherný zážitek! Kdyby se Roth neskrýval v rohu, vyprskl by smíchy.

Plánoval, že bude mít v natažené kuši připravenou šipku a bude s ní celou noc mířit na královo čelo. Plánoval, že on sám bude tím, kdo krále zabije, ale bezpečnostní opatření kapitána Arturiana byla téměř nepřekonatelná. Roth se dokázal dostat do Velké haly, nedokázal si však přinést zbraň. Byla to malá katastrofa. Kdyby se Durzovi nepodařilo proniknout dovnitř, celé spiknutí by selhalo. Otec by ho zabil.

Ale on neselhal. Durzo se dostal do sálu, a jaké úžasné představení tu předvedl. Otrávit hosty byl brilantní nápad. Roth byl v kuchyni, když ochutnávači testovali každý talíř, aniž by se jedinému z nich udělalo zle. Podání jedu králi byl zázrak. Směs působila ještě lépe, než Blint sliboval. Roth pro něj najde další práci. S nástrojem jako Durzo způsobí tak vybrané agonie, jaké by si nikdy nedokázal ani představit. Bylinky! V životě by ho nenapadlo, jaký se v nich skrývá potenciál. Durzo bude tím, kdo ho provede jejich užíváním. Kdo by předpokládal, kam až bylinky, které králi podali, Agona doženou?

Spokojeně se hihňal, když lord generál připravil krále-hlupáka o hlavu. Bylo to lepší, než kdyby to udělal sám. Nikdy nezažil podobně zvláštní vzrušení, jako když sledoval toho muže, páchajícího něco, co považoval za zradu. Bylo cosi velmi příjemného na pozorování muže, který sám sebe zatratil.

Roth a jeho muži zůstali ve Velké hale jen tak dlouho, aby viděli lorda generála a ostatní, jak spolkli návnadu a vyrazili za ní, a pak museli utíkat.

Pokud to naplánoval správně − a Roth všechno naplánoval správně − ochutná dnes ještě lepší ovoce než Agonovu zradu. Otce to potěší.

Do půl hodiny do hradu vtrhne šest stovek Bohokrálových elitních horalů. Dalších tisíc dorazí za svítání. Bohokrál Rothovi řekl, že si přeje, aby neztratil víc než polovinu vojáků, než další den přijede s okupační armádou.

Roth byl přesvědčený, že neztratí ani čtvrtinu. Možná ještě míň. Svou uurdthan zvládl dokonale. Bohokrál ustanoví Rotha králem Cenarie a sám si ponechá titul Nejvyššího krále. Časem Rothovi předá celé impérium.

Roth vytlačil z mysli představy budoucí slávy a zastavil se na konci úzké chodby, kde ho dostihli jeho muži. Tajné dveře před ním se otevíraly na skrytých pantech u úpatí severní věže. Roth dal svým mužům pokyn.

Vyrazili tajné dveře a vtrhli do hal, blýskly se meče. Dvoučlenná čestná stráž stojící u paty věže neměla šanci. Měli sotva čas být překvapení, než zemřeli.

„Budeme držet tyhle dveře. Agon se nesmí dostat nahoru,“ rozkázal Roth. „Princ a princezna jsou další na řadě.“ Zkontroloval svou kuši.

* * *

Logan seděl na okraji postele a čekal. Zavřel oči a promnul si spánky. Právě teď byl sám v ložnici na vrcholu severní věže. Jenine Gunderová − ne, Jenine Gyrová − ho nechala o samotě, aby se připravil.

Připravit se.

Loganovi se udělalo zle. Jistě, o milování často snil, své sny však ze všech sil omezoval na jedinou osobu − a Jenine tou osobou nebyla.

Když Serah přijala jeho nabídku, myslel si, že se jeho fantazie naplní. Ještě ráno spolu plánovali svatbu.

A teď tohle.

Když zaslechl měkké kroky bosých nohou na koberci, vzhlédl. Jenine měla rozpuštěné vlasy, bohaté kudrliny jí spadaly do půli zad. Oblékla si bílé průsvitné negližé z hedvábí, nesměle se usmívala. Byla úžasná. Každý příslib, který mu včera v noci nabízela její večerní róba − Bohové! To se stalo minulou noc? − byl naplněn, každý smyslný náznak překonán. Loganovy oči se vpíjely do jejích křivek, její boky přecházející v úzký pas, který se rozšiřoval v to dokonalé poprsí, její ladné křivky byly tak líbezné, že by mohly inspirovat umělce. Kochal se její pletí pozlacenou světlem svíček, temnější kruhy jejích bradavek slabě prosvítaly skrz negližé. Pulsující chvění jejího hrdla, její ostýchavý postoj. Chtěl ji. Chtěl si ji vzít. Burácel v něm chtíč, zatmíval zbytek místnosti, pohltil celý svět kromě krásy před ním a myšlenek na to, co s ní udělá.

Uhnul pohledem. Zahanbený. V krku se mu usadil knedlík a připravil ho o dech.

„Jsem tak ošklivá?“ zeptala se.

Vzhlédl a podíval se na ni, jak tam stojí s rukama zkříženýma na prsou, najednou slzy v očích. Ztrápeně znovu sklopil zrak.

„Ne. Ne, má paní. Prosím, pojď sem.“

Nepohnula se. Nestačilo to.

Logan se setkal s jejím pohledem. „Prosím. Jsi tak půvabná, tak… tak překrásná, až mě to vyvedlo z míry. Toužím po tobě. Prosím.“

Jenine si sedla na postel vedle něj, blízko, ale nedotkla se ho. Logan o ní do včerejška věděl jen málo. Dokonce i jeho otec usoudil, že je pro něj příliš bohatá. Věděl jen, že je oblíbená, „sluníčko“, „usedlá“ a že je jí necelých šestnáct. Logan chápal, co mysleli „sluníčkem“. U večeře doslova zářila − než král promluvil. Ten bastard. Loganovi došlo, jak se jeho otec musel cítit, když viděl svou milovanou ženu, jak si tuhle stvůru bere.

Přezdívku „usedlý“ používali i v souvislosti s Jeniným bratrem. V případě prince tím lidé mysleli, že konečně přestal běhat za každou sukní a začal si osvojovat zodpovědnost vladaře. Ale Logan si dokázal představit, že u Jenine „usedlá“ pravděpodobně znamená, že už si na hradě nehraje na honěnou.

Byla úplně jiná než Serah − a byla jeho žena.

„Já − já jsem se ráno zasnoubil s jinou ženou. Se ženou, kterou miluji celá léta… stále ji miluji, Jenine. Mohu ti tak říkat?“

„Můžete mi říkat, jak se vám zlíbí, můj pane manželi.“ Její hlas mrazil. Zranil ji. Cítila se zraněná, ale ze špatného důvodu. Zatraceně, byla tak mladá. Ale on nebyl jediný, kdo zažil den plný překvapení.

„Milovala jsi někdy, Jenine?“

Nad otázkou přemýšlela mnohem vážněji, než by u patnáctileté dívky čekal. „Já… mám ráda chlapce.“

„To není to samé,“ odsekl Logan. Hned svého tónu litoval.

„Chystáš se mě podvádět?“ oplatila mu. „S ní?“

To byl zásah mezi Loganovy oči. Pro Jenine to také nebylo snadné. Jak se musela cítit, když ho měla ráda, vzala si ho a věděla, že miluje jinou? Logan si dal tvář do dlaní. „Složil jsem svatební slib, protože mě o to král požádal, protože to národ potřeboval. Přísahám ti však, že ten slib splním. Nepodvedu tě. Splním svou povinnost.“

„A tvou povinností je zplodit dědice?“ zeptala se.

Mráz v jejím hlase úplně neroztál. Sám by to měl vědět nejlépe, přesto odpověděl: „Ano.“

Položila se na postel, trhnutím si vykasala sukni a roztáhla nohy. „Vaše povinnost čeká, můj pane,“ řekla a otočila tvář stranou, zírala do zdi.

„Jenine − podívej se na mě!“ Zakryl její nahotu a − díky bohům − se díval jen na její tvář, když s ní mluvil, přestože na něj celé její tělo křičelo. Připadal si jako zvíře. „Jenine, budu tak dobrým manželem, jak jen dokážu. Nemůžu ti však dát své srdce. Ne hned. Dívám se na tebe a nepřipadá mi správné, že tě chci milovat. Ale ty jsi moje žena! Zatraceně, bylo by to snazší, kdybys nebyla tak − tak zatraceně krásná! Kdybych se na tebe jen mohl podívat, aniž bych chtěl − udělat, co bychom měli dělat dnešní noc. Rozumíš mi?“

Zjevně ne, ale posadila se a složila nohy pod sebou. Najednou zase byla dívkou, červenající se kvůli tomu, co udělala, v očích však měla soustředěný výraz.

Logan rozhodil rukama. „Já tě z toho neviním. Sám tomu nerozumím. Všechno se to hrozně zamotalo. Nic nedává smysl, co Aleine…“

„Prosím, nemluv dnes o mém bratrovi. Prosím.“

„Ztratil jsem všechno. Všechno… všechno je špatně.“ Jak mohl být tak sobecký? Ztratil přítele, ale ona ztratila staršího bratra. Taky se musela trápit. „Mrzí mě to,“ řekl.

„Ne. Mě to mrzí,“ řekla Jenine, v očích slzy, pohled však měla pevný. „Celý život vím, že mě provdají za toho, kdo bude nejvhodnější pro zemi. Snažila jsem se nezamilovat, protože jsem věděla, že mi otec jednoho dne řekne, že mě potřebuje. Snažila jsem se nemít tě ráda dva roky. Vím, že mě máš za hloupou holku, víš však, kdo byli mí případní manželé? Ceuranští princové, z nichž jednomu se líbí kluci a druhému je šedesát, šestiletý Alitaeran, Lodrikarec, který nemluví naší řečí, Khalidořani, co se ženami zacházejí jako s otroky, a Modaini, který už dvakrát za podezřelých okolností ovdověl.

A pak jsi tady ty. Každý tě má rád. Dobrý král by se pokusil urovnat spory mezi našimi rody, ale můj otec vás nenáviděl. Tak jsem tě sledovala, od svého bratra a všech těch dívek o tobě slýchávala, dozvěděla jsem se, jak jsi statečný, čestný, věrný a chytrý. Můj bratr mi řekl, že ty jsi jediný muž, kterého zná, před nímž bych se nemusela stydět za své názory. Dokážeš si představit, jaké to je používat jednoduchá, krátká slova a předstírat, že spoustě věcí nerozumíš, jen abys neměl špatnou pověst?“

Logan si nebyl jistý, jestli to chápe. Ženy přece nikdy hloupost předstírat nemusely. Nebo ano?

„Když jsem zjistila, že se vdám za tebe,“ pokračovala Jenine, „měla jsem pocit, že se mi plní všechny mé holčičí sny. I když se otec choval jako − a Serah − a Aleine….“ Zhluboka se nadechla. „Omlouvám se, můj pane manželi. Byl jsi ke mně upřímný. Vím, že jsi o tohle nežádal. Mrzí mě, že jsi ji ztratil, abych tě mohla získat já. Vím, že tě v nedávné době potkalo mnoho nepříjemných věcí.“ Zvedla bradu a promluvila jako princezna. „Já však udělám vše, co budu moci, abych se stala příjemným překvapením, můj pane. Budu se snažit zasloužit si tvou lásku.“

Bohové, to je žena! Minulou noc se Logan podíval na Jenine a viděl její prsa. Viděl ji chichotat se s přáteli a považoval ji za dítě. Byl hlupák. Jenine Gunderová − Jenine Gyrová − byla princezna, rozená královna. Její postoj, její vědomé sebeobětování a její síla ho ohromily. Doufal, že jeho žena dospěje a stane se mu důstojným protějškem. Teď doufal, že jednou dospěje on v důstojný protějšek pro ni.

„A já udělám vše, co bude v mých silách, aby naše láska vzkvétala, Jenine,“ řekl Logan. „Jen…“

Položila mu prst na rty. „Mohl bys mi říkat Jeni?“

„Jeni?“ Logan se lehce dotkl její samotové tváře a dovolil svým očím, aby se toulaly po jejím těle. Mám svolení to udělat. Můžu to udělat. Měl bych to udělat. „Jeni? Mohu tě políbit?“

Najednou se z ní znovu stala nesmělá dívka, než se jejich rty potkaly. Pak, přes všechno její váhání, nejistotu a naivitu, se pro Logana stala vším, co bylo na tomto světě teplé, měkké, krásné a milující. Jeho paže ji objaly a přitáhly si ji blíž.

O pár minut později se od ní na posteli odsunul a otočil hlavu ke dveřím.

„Nepřestávej,“ zašeptala.

Okované boty dupaly na schodišti za dveřmi. Spousta bot.

Logan se odkulil od Jenine, ani se ve tmě nezdržoval s oblékáním a natáhl se po meči.

54.

Regnus Gyre zapadl zpátky do chodby, když kolem proběhl Brant Agon s tuctem stráží a z nepochopitelných důvodů i s několika tlustými šlechtici.

„Dlouhý život králi! Za princem!“ zaječel jeden z nich.

Za princem? Zvěsti tedy musely být mylné. Regnus slyšel, že Aleina Gundera včera v noci zavraždili.

Kdyby byl lord generál sám, Regnus by na starého přítele zavolal, nemohl to však udělat, když s ním byl Vin Arturian. Vin měl povinnost Regna zatknout a on by ji splnil, i kdyby se mu to nelíbilo.

V dálce zaznívaly výkřiky, směrem zevnitř hradu, Regnus však nedokázal rozeznat slova. Po tom všem, co se stalo, ho znepokojovalo, že jim nerozumí, nemohl však udělat nic s tím, co se teď dělo jinde na hradě. Měl jen šest mužů beze zbroje. Bylo dost těžké vplížit se do hradu jako sluhové a ponechat si meče. Mohl jen doufat, že najde Nalii a dostane ji odtud.

Královniny komnaty byly v prvním patře v severovýchodním křídle hradu. Regnus a jeho muži se nenuceně procházeli hradem, ve skupinkách po dvou, po třech, snažili se nepřitahovat pozornost služebnictva, teď však Regnus prudce zagestikuloval. Muži se kolem něj shromáždili a dali se do běhu.

Dostali se k pokojům královny, aniž by narazili na jediného sluhu a strážného. Měli neuvěřitelné štěstí. Kdyby se střetli třeba jen s párem královských vojáků, kteří by byli ozbrojení a v brnění, Regnus a jeho muži beze zbroje by všichni zemřeli.

Regnus zaklepal na dveře a pak je rozrazil. Dvorní dáma, která se chystala otevřít, překvapeně uskočila.

„Vy!“ vydechla. „Mylady, utečte! Vrah!“

Nalia Gunderová seděla v houpacím křesle, nedotčené vyšívání v klíně. Okamžitě vstala a poslala služebnou pryč. „Nebuď hloupá. Běž.“ Obě její mladší dcery, Alayna a Elise, vypadaly, že se rozbrečí. Nejistě tam stály, ani jedna nebyla dost stará, aby vévodu Gyra poznala.

„Co tady děláš?“ zeptala se Nalia. „Jak jsi se sem dostal?“

„Váš život je v ohrožení. Muže, který minulou noc přepadl mé panství, najali, aby vás dnes zabil. Prosím, Nal − prosím, má královno.“ Uhnul pohledem.

„Můj lorde,“ řekla. Vyslovila to, jak by královna uvítala oblíbeného vazala. Jak by žena přivítala svého manžela. Regnus ji slyšel, jak říká: „Nikdy jsem tě nepřestala milovat.“ Jen v těch dvou slovech. „Můj lorde,“ řekla. „Regne, půjdu, kamkoliv mě povedeš, nemůžeme ale odejít bez nich. Pokud jsem v nebezpečí já, tak i oni.“

„Tvá děvčata můžou jít s námi.“

„Myslím Logana a Jenine. Odpoledne se vzali.“

Dlouhý život králi! Za princem! Šlechticovo krátké zvolání najednou dostalo smysl. Stručně řečeno − král je mrtev, ať žije král. Mysleli tím dlouhý život nového krále. Prince. Logana.

Král Gunder byl po smrti. Logan se stal novým králem.

Regnus si uvědomoval, že lepší muž by nejdřív myslel na ostatní − lepší manžel by nejdřív myslel na ostatní − ale jeho první myšlenka byla, že je Naliin manžel po smrti. Ten nenávistný zakrslík, který způsobil tolik utrpení, byl pryč a jeho vlastní život také. On i Nalia se zázračně vyprostili z dvaadvacet let trvajících pout. Dvaadvacet let a to, co vypadalo jako doživotní trest, skončilo.

Byl spokojený jako hrdý otec a úspěšný velitel, nikdy však nevěřil, že ho po návratu domů čeká něco jiného než muka manželství. Teď už štěstí nebylo jen vzdálenou možností, bylo tady, jen krok od něj, zářilo, oči plné lásky. Jak odlišné by bylo vracet se domů k Nalii, mluvit s ní, sdílet s ní domov, život i lože.

Jestli ho bude chtít, může si Nalii vzít. Mohl si ji vzít.

Další důsledky mu došly mnohem pomaleji. Logan je nový král? Jestli budou mít Regnus a Nalia děti, stanou se pro genealogy noční můrou. Bylo mu to jedno.

Hlasitě se zasmál, jeho srdce bylo tak lehké. Pak se zarazil. Agon, strážní a noži ozbrojení šlechtici běželi za jeho synem.

Logan byl v nebezpečí. Ti muži běželi, aby ho zachránili. Logan byl v nebezpečí a Regnus to přehlédl.

Chtěl říct Nalii, že je volná, že je Aleine po smrti, ale na vysvětlování nebyl čas. Regnus musel jednat. Neměl tušení, kolik času už ztratil.

„Oni mají problémy! Následujte mě!“ zavelel Regnus a pozvedl meč. „My…“ něco horkého projelo jeho zády a pak se stáhlo zpět.

Regnus se otočil a podrážděně si mnul hruď. Zahlédl mihnutí ve stínech, když z hrdla jednoho z jeho mužů najednou vytryskla krev. Jako loutky, kterým přestřihli vodící lanka, jeho muži jeden za druhým popadali rychle k zemi mrtví. Regnova ruka se z hrudi vrátila vlhká.

Podíval se dolů. Na košili se mu nad srdcem rozlévala krev. Podíval se na Nalii. Stín byl za ní, držel ji. Jedna černá ruka jí zvedala bradu, v druhé přízrak svíral tenký krátký meč, kterým zabil Regna, ale Naliiny oči se upínaly k němu, rozšířené hrůzou.

„Nalie,“ vydechl. Padl na kolena. Svět zbělel. Snažil se udržet oči otevřené, pak si ale uvědomil, že otevřené jsou, jen už na tom nezáleželo.

* * *

Lord generál Agon a jeho různorodá skupinka šlechticů a královských stráží si nevedli dobře. V průběhu staletí hrad prošel několika přestavbami, ale žádným zjednodušením. Generálovi muži dvakrát narazili na zamčené dveře, dohadovali se, jestli je lepší je vyrazit nebo oběhnout, a nakonec se rozhodli vydat jinou cestou.

Teď běželi poslední chodbou k severní věži − královské stráže sprintovaly, Agon běžel a šlechtici to prosípali. Šlechtici už se vzdali nadšených výkřiků „Za princem!“ a „Dlouhý život králi Gyrovi!“ Teď šetřili dech.

Agon vešel do předpokoje, muži zatím kleli, a zabušil na dveře vedoucí ke schodišti.

Jeden z králových strážných, plukovník Gher, stál u vchodu do předpokoje. „Rychle, mí lordi,“ popoháněl dva poslední břichaté šlechtice.

Lord Agon si prohlížel místnost a nechal mladší, silnější muže zaútočit na tlusté dveře ke schodišti. Místnost nebyla velká, sotva dvacet stop čtverečních, jen pár kusů nábytku, strop tak vysoko, že se ztrácel ve tmě, a jen dvoje dveře − jedny na schodiště a druhé do haly. Ty dveře nešlo obejít.

Něco nebylo v pořádku. Zamčené dveře znamenaly, že stráže, které sem postavil, jsou po smrti nebo podplacené.

Lord generál Agon se ohlédl přes rameno a uviděl plukovníka Ghera, jak do místnosti nahání poslední šlechtice. Agon se protáhl kolem Loganova bratrance, tlustého lorda lo-Gyra, chtěl varovně zakřičet, ale než stačil vydat hlásku, pěst plukovníka Ghera v železné rukavici ho zasáhla do brady.

Agon padl dozadu a mohl jen sledovat, jak plukovník Gher zabouchnul dveře a zajistil je petlicí.

Jeden z králových strážných o vteřinu později narazil do dveří ramenem, ty to vydržely, a o chvíli později Agon zaslechl, jak dveře z druhé strany zatarasili.

„Jsme v pasti,“ vyjekl bezradně lord Urwer.

Na chvíli se každý v místnosti zastavil. Když lord generál s pomocí jednoho strážného vstal, mohl na nich vidět, jak jim docházejí všechny důsledky.

Pokud je právě zradil jeden z jejich vlastních, nebyl útok na princův život ani ojedinělý, ani narychlo naplánovaný. Všechny události posledních dní byly zorganizované − od prince Aleina po jejich zahnání do slepé uličky. Jejich vyhlídky na přežití nebyly nejlepší.

Strážní znovu vyrazili proti dveřím, když zaznělo zadrnčení tětivy kuše.

Strážný klesl k zemi, jeho kroužkovou zbroj šipka prorazila tak lehce, jako by nosil hedvábí. Agon zaklel a rozhlížel se po střílnách ve zdech. Žádné nenašel.

Muži se jako šílení rozhlíželi kolem, chtěli se bránit proti nepříteli, který zaútočil odnikud.

Zadrnčení-zasyčení. Další strážný padl na své druhy a zhroutil se mrtvý k zemi.

Agon a jeho muži vzhlédli ke stínům nahoře. Nízko visící svícen zmařil jejich snahu dohlédnout dál. Šerem se rozléhal tlumený smích.

Strážní i šlechtici se rvali o každý úkryt, který se jim podařilo najít, ty však byly velice vzácné.

Jeden voják se přikrčil za ušaté křeslo s tlustou vycpávkou. Šlechtic strhl ze zdi obraz sira Robina a držel ho před sebou jako štít.

„Dveře!“ vyštěkl Agon, i když ho zachvacovala beznaděj. Nebyla cesta ven. Muž nebo muži, kteří na ně stříleli, měli nejen převahu a zrádce na hradě, oni znali i hradní tajemství. Paranoidní král Hurlak při velké přestavbě prošpikoval hrad tajnými chodbami a skrytými špehýrkami. Protože zabiják věděl, kde jsou, mohl klidně sedět na místě a všechny je pobít. Nemohli ho nijak zastavit.

Zadrnčení-zasyčení. Voják za křeslem ztuhnul, když šipka prolétla opěrkou a probodla ho. Zabiják jim dával vědět, v jak beznadějné situaci se nacházejí.

„Dveře!“ zakřičel Agon.

S odvahou, kterou chce mnoho velitelů vyvolat, ale málokomu se jí dostane, vojáci vyskočili a dali se do vyrážení dveří. Věděli, že někteří z nich při tom zemřou, zároveň si však uvědomovali, že je to jejich jediná cesta ven, jediná šance na přežití.

Zadrnčení-zasyčení. Další voják se zhroutil uprostřed výpadu proti dveřím. Lord Ungert, který obraz před sebou sotva udržel, se rozplakal jako malá holka.

Zadrnčení-zasyčení. Voják se naklonil na stranu, když ho šipka zasáhla do ucha a zakrváceného srazila na dveřní rám.

Ve dveřích se objevila prasklina. Jeden ze tří zbývajících královských strážných triumfálně vykřikl.

Z praskliny vylétl šíp a zabořil se mu do ramene. Voják se otočil kolem své osy, než se mu do páteře zabořila šipka.

Oba zbývající vojáci sebou trhli. Jeden upustil meč a padl na kolena. „Prosím,“ žebral. „Prosím, ne. Prosím, ne. Prosím…“

Poslední byl kapitán Arturian. Vrhl se na dveře jako šílenec. Byl to silný muž a dveře se otřásaly pod jeho údery, trhlina se rozšiřovala, prodlužovala se ke klice.

Uskočil, když z praskliny vylétly dva šípy a prosvištěly mu kolem hlavy, pak znovu zaútočil. Kolem Vina Arturiana se mihnul další šíp a Agon viděl jeho hlavu, jak sebou cukla dozadu. Na tváři měl dokonale rovný šrám, ucho šíp rozsekl.

Ječící kapitán Arturian zabořil meč do otvoru jako kopí. Chytil kliku a vytrhl ji ze dveří, trhnul sebou, když mu šíp probodl paži skrz naskrz. Nevšímal si ho, sevřel dveře, nadzvedl je a vyrval z rámu.

Pět khalidorských lučištníků v cenarijských uniformách stálo na schodišti, šípy připravené. Za nimi vyčkávalo šest šermířů a jeden čaroděj. Další lučištník ležel u jejich nohou, ze žaludku mu trčel kapitánův meč. Pět lučištníků najednou vypustilo šípy.

Šípy probodený kapitán Arturian padl dozadu. Jeho tělo dopadlo vedle klečícího strážného, který začal ječet.

Zadrnčení-zasyčení. Jekot skončil zabubláním a mladík padl, topil se ve vlastní krvi.

Jeden z lučištníků odložil luk, vešel do místnosti a popadl dveře. „Omlouvám se,“ řekl kapitánovi, kterého právě pomohl zabít. Jeho hlas nebyl sarkastický, jen zdvořilý. Vytrhl dveře z kapitánova smrtelného sevření, ustoupil ke schodišti a opřel dveře na jejich místo. Agon a šlechtici ho sledovali.

V krátkém čase, který ze všeho nejvíc připomínal klid před bouří, se Agon podíval na šlechtice. Oni se podívali na něj. Tohle byli muži, kteří dali své životy v sázku, aby zachránili prince. Stateční muži, i když pošetilí, pomyslel si, když se podíval na lorda Ungerta zaštiťujícího se obrazem. Tohle byli muži, které přivedl na smrt.

Byla to chytrá past. „Sluha Gyrů“, který oznámil útok na prince, nepochybně patřil k uzurpátorovým mužům. Nejenže úskokem rozdělili královy stráže a většinu jich odvedly z Velké haly, elegantně oddělili i zrno od plev. Lordi, kteří s Agonem přišli, nebyli zrovna ti, od nichž by čekal, že budou bránit prince Logana. Byli to však muži, kteří svou loajalitu prokázali jediným způsobem, na němž záleželo − činy.

Když ty muže zabijí, Khalidořané zlikvidují ty samé muže, kteří by se jim mohli postavit. Brilantní.

Přes bublání a lapání po dechu umírajícího vojáka Agon zaslechl další zvuk. Jeho uši ho hned identifikovaly. Byl to naviják natahované kuše.

Klik-klik-klak. Klik-klik-klak.

„Teď poznáte, koho máte proklínat, až budete umírat,“ ozval se z úkrytu nad nimi temný pobavený hlas. „Jsem princ Roth Ursuul.“

„Ursuul!“ zaklel lord Braeton.

„Och, pak to bude čest,“ prohlásil lord lo-Gyre.

Šipka zasáhla lo-Gyra do břicha takovou silou, že prolétla skrz a vzala s sebou značnou část jeho vnitřností. Ztěžka se posadil, opřený o zeď.

Lordi Ursuula prokleli, přesně jak předpokládal. Šli pomoci lordu lo-Gyrovi, který sípal a třásl se na podlaze. Lord generál Agon zůstal stát. Smrt ho zastihne na nohou.

Klik-klik-klak. Klik-klik-klak.

„Chtěl bych vám poděkovat, lorde generále,“ řekl Roth. „Sloužil jste mi dobře. Nejdřív jste pro mě zabil krále − to byla pořádná velezrada − a pak jste dokázal přivést tyhle muže do mé pasti. Štědře vás odměním.“

„Cože?“ vyhrkl starý lord Braeton a s obavami se na Agona podíval. „Řekněte mi, že to není pravda, Brante.“

Další šipka probodla srdce lorda Baertona.

„To je lež!“ bránil se Agon, ale lord Baerton už byl mrtvý.

Klik-klik-klak. Klik-klik-klak.

Lord Ungert se na Agona zděšeně podíval. Plátno v jeho rukou se třáslo. „Prosím, řekněte mu, ať toho nechá,“ žádal Agona, když zjistil, že je poslední stojící šlechtic. „Já vás vlastně následovat nechtěl. Žena mě přinutila.“

V namalovaném štítu sira Robina se objevila díra a lord Ungert zavrávoral. Dlouho se opíral o zeď, plátno stále v rukou. Vypadal znechucený, jako by plátno mělo šipku z kuše zastavit. Pak spadnul na obraz a rozlámal jeho rám na třísky.

Klik-klik-klak. Klik-klik-klak.

„Bastarde,“ zasyčel lord lo-Gyre mezi sípáním a zíral při tom na Agona. „Ty bastarde.“

Další šipka ho zasáhla mezi oči.

Lord generál Agon vzdorně pozvedl meč.

Roth se rozesmál. „Nelhal jsem vám, lorde generále. Dostanete svou odměnu.“

„Nemám strach,“ zvolal lord generál Agon.

Klik-klik-klak. Klik-klik-klak. Šipka Agona zasáhla do kolene, cítil praskající kosti. Zavrávoral ke křeslu a upadl. O chvíli později mu další šipka projela loktem. Měl pocit, jako by odtrhla ruku. Stěží dokázal sedět na podlaze, paží svíral křeslo, jako by se topil.

„Můj wetboy mi řekl, že se na vás můžu spolehnout, že mi slepě vběhnete do pasti. Koneckonců jste byl dost hloupý, abyste mu věřil,“ řekl Roth.

„Blint!“

„Ano. Neřekl mi ale, že zradíte krále. To bylo rozkošné. A přiženit Logana Gyra do královské rodiny? Je to váš přítel, ne? Tohle bude Logana stát život. Vím, že se nebojíte zemřít, lorde generále,“ řekl Roth. „Vaší odměnou bude život. Běžte a žijte se svou hanbou. Zmizte, hned. Odplazte se jako mrňavý brouk.“

„Zbytek svého ubohého života strávím tím, že po tobě půjdu,“ procedil Agon mezi zuby.

„Ne, to neuděláš. Jsi jako spráskaný pes, Brante. Mohl jsi mě zastavit. Místo toho jsi mi na každém kroku pomáhal. Mí muži a já teď půjdeme nahoru. Princ a princezna zemřou, protože jsi mě nedokázal zastavit. Tak proč bych tě zabíjel? Bez tebe bych to nedokázal.“

Roth tam lorda generála nechal. Agon na podlaze lapal po dechu. Zlomený.

55.

Seržant Bamran Gamble natáhl s pomocí svých širokých svalů na zádech alitaeranský luk. Nezáleželo na tom, jestli máte sílu jako býk, alitaeranský luk jste jen rukama natáhnout nedokázali. Luk byl z tlustého tisu, bez tětivy sedm stop dlouhý, a na dvě stě kroků dokázal prorazit zbroj. Slyšel o mužích, kteří zasáhli čtyřnohé cíle na pět set stop, ale to on, díkybohu, dělat nemusel.

Stál na střeše strážnice na hradním dvoře. Dveře zvenčí zatarasil zrádce, ten zbabělec však neměl žaludek nebo pochodeň, aby strážnici s nimi uvnitř zapálil. Gamblovi muži prorazili díru do střechy a vytáhli ho nahoru.

Šipka čarodějného ohně prolétla vysoko nad seržantovou hlavou dřív, než na luk stačil natáhnout tětivu. Čarodějnice byla jediný meister na dvoře, očividně ji tu nechali, aby na vše dohlédla. Z Gamblova hřadu byl dobrý výhled na další vojáky proudící přes Východní královský most, ale on měl oči jen pro čarodějnici. Byla to rusovlasá žena s bledou pletí. Ztěžka dýchala, jako by z ní poslední šipka něco vysála, ale dávala se dohromady, zaříkala, na pažích se jí napínaly viry.

Jestli ji mine, další šanci vystřelit nedostane. Čarodějnice příští střelu nasměruje níž a zapálí doškovou střechu strážnice. Víc než čtyřicet mužů seržanta Gambla to bude stát život.

Prohnul záda a natáhl šíp. Tři prsty se mu otřely o tvář, napnutá struna se dotkla jeho rtů. Nemířil. Bylo to čistě instinktivní. Mezi čarodějčinými dlaněmi vzplála koule čarodějného ohně. Šíp prolétl přímo plameny a se silou, která by ho prohnala skrz brnění, bez potíží pronikl éterickým ohněm do ženina břicha. Srazil ji dozadu, jako by byla přivázaná k rozbíhajícímu se koni. Šíp její tělo připíchl k velkým dveřím za jejími zády.

Seržant Gamble si ani neuvědomoval, že vytáhl další šíp. Kdyby měl na výběr, dostal by se pryč ze střechy a pustil své muže ven, najednou mu však v žilách zpívala válka. Sedmnáct let byl vojákem a dnes poprvé bojoval.

Šíp se dotkl jeho rtů a odlétl pryč. Tenhle zasáhl další čarodějnici, která vedla přes most skupinu horalů. Byl to dokonalý zásah, jeden z nejlepších, jaké se Gamblovi v životě podařily. Prosvištěl mezi třemi řadami běžících vojáků a zasáhl do podpaždní jamky další čarodějnici, která při běhu pumpovala rukama. Odhodil ji stranou přes okraj mostu. Zavrávorala a bezvládně se zhroutila do vod Plithu.

Horalé ani nezpomalili. V tu chvíli Gamblovi došlo, že mají potíže. Od skupiny se oddělili dva lučištníci a čaroděj, pátrali po něm, ale ostatní muži pokračovali dál po mostě. Když lučištníci vytáhli své šípy, čaroděj se každého dotkl, hroty vzplály plamenem.

Gamble sjel ze střechy a dopadl na nádvoří. Dva hořící šípy se zabodly do došků. Oheň se šířil nepřirozeně rychle. Zatímco uvolňoval dveře, z kasáren se začínal valit dým.

„Co budeme dělat, pane?“ zeptal se jeden z mužů, když se kolem něj shromáždili.

„Pohromadě by nás nezvládli, tak se nás snaží rozdělit. Odhaduji, že jsou jich dvě, možná tři stovky. Musíme se dostat do spodních kasáren.“ Tam by mělo být dvě stě mužů. Pak budou mít alespoň nějakou šanci, i když seržant Gamble pochyboval, že by se i v přesile dokázali postavit khalidorským horalům a čarodějům.

„Ať táhne do pekel,“ prohlásil mladý strážný. „Já kvůli Devátému umřít nechci. Západní královský most ještě držíme. Já odsud mizím.“

„Zamíříš si to k tomu mostu, Jule, a bude to poslední věc, co kdy uděláš,“ varoval ho seržant Gamble. „Za tohle nás platí. Cokoliv jiného než splnění povinnosti je zrada, stejná, jako když nás Conyer zavřel a nechal chcípnout.“

„Platí nám na hovno.“

„Věděl jsi, co ti budou platit, když se upíšeš.“

„Dělejte, co musíte, pane,“ Jule zastrčil meč a sebevědomě se otočil. Rozběhl se k mostu.

Všech devětatřicet mužů se podívalo na Gambla.

Natáhl luk, zašeptal modlitbu za dvě duše, když se tětiva dotkla jeho rtů, a poslal šíp do Julova krku. Stává se ze mě pravý válečný hrdina, co? Zběhlý v zabíjení žen a vlastních mužů.

„Jdeme bojovat,“ rozhodl. „Nějaké otázky?“

* * *

Nikým nespatřený Kylar proběhl pokoji služebnictva. Stále tu nebyli žádní vojáci. Někde se muselo něco pokazit, když vojáci nedokázali zorganizovat obranu.

Najednou je uviděl. Nejméně jeden oddíl horalů musel přijít jinou cestou, protože dvacet z nich plně zaměstnával masakr dvojnásobného množství cenarijských vojáků.

Cenarijci byli na pokraji zhroucení, i když na ně seržant stále křičel rozkazy. Při pohledu na jeho tvář se Kylar zastavil. Seržanta znal. Byl to Gamble, strážný, který přišel do severní věže v den, kdy Kylar poprvé zabíjel.

Kylar se zapojil do boje a kosil Khalidořany stejně snadno jako žnec obilí. Byla to jednoduchá práce. Nebylo žádné potěšení zabíjet muže, kteří ho sotva zahlédli.

Nejdřív si ho nikdo nevšiml. Byl tmavou skvrnou hluboko v útrobách hradu postaveného z černého kamene, osvětleného jen blikajícími pochodněmi. Pak zachránil Gamblovi život, když jednoho Khalidořana zkrátil o hlavu a druhému rozpáral břicho, jakmile zahnali Gambla do rohu.

Kylar ani nezpomalil. Byl jako větrný vír. Byl první tváří Andělů noci, byl Odplatou. Zabíjení už nebyla činnost, byl to stav mysli. Kylar začal zabíjet. Pokud by každá kapka zločinné krve, kterou dnes prolije, smyla kapku krve nevinné, očistil by se.

Pocit trhajících se kroužkových zbrojí, prosekávané kůže a masa rozpáraného chladným ostřím Odplaty byl ten nejlepší pocit na světě. Kylar se v tom šílenství ztratil, v té bizarní meditaci, otáčel se, rozdával údery, sekal, páral, bodal, bušil, drtil, ničil tváře, odsekával údy. Všechno se seběhlo tak rychle. Nemohlo to být ani půl minuty, než poslední Khalidořan zemřel. Úplně ho posedl vražedný vztek.

Na Cenarijce udělal neuvěřitelný dojem. Ty ovce v uniformách strážných tu stály a s pusou dokořán zíraly na potrhanou temnotu, která byla Kylarem. Muži ani nepozvedli zbraně. Ani nezaujali obranný postoj. Jen žasli nad avatarem Smrti, který mezi ně zavítal.

„Bojoval za vás Noční anděl,“ řekl Kylar. Zdržel se tu příliš dlouho. Logan mohl právě teď umírat. Rozběhl se hlouběji do hradu.

Všechny dveře byly zavřené a sály strašidelně tiché. Mohl jen předpokládat, že služebnictvo se choulí ve svých pokojích nebo dávno uprchlo z hradu.

Brzy ho zastavil dusot mnoha kroků držících stejné tempo. Kylar zapadl do stinného vchodu. Před očima lidí bude v bezpečí, ale dnes na hradě byly věci nebezpečnější než lidé.

„V přízemí musí být uvězněné nejméně dvě stovky jejich vojáků,“ řekl jeden důstojník muži, kterého vychrtlá postava prozradila jako čaroděje, i když měl zbroj a meč. „Zadrží je tak patnáct minut, meistře.“

„A šlechta v zahradě?“ chtěl vědět čaroděj.

Jeho odpověď se ztratila v dusotu bot horalů, kteří se prohnali kolem Kylara.

Takže šlechtici jsou lapení v zahradě. Kylar v zahradě nikdy dřív nebyl − zvlášť když se hradu vyhýbal, jak jen to šlo − viděl ji však na obraze, a pokud se malíř nenechal příliš unést obrazotvorností, Kylar by to měl najít. Předpokládal, že to bude nejlepší místo, kde by se měl po Loganovi a Durzovi podívat.

Jak pokračoval hlouběji do hradu směrem k zahradě, nacházel skupinky mrtvých mužů, jejich krev se rozlévala po podlaze. Kylar ani nezpomalil, když kolem nich probíhal. Mrtví většinou patřili ke strážím šlechty.

Ubožáci. Kylar nikdy nechoval velké sympatie k těm, kteří se rozhodli živit rukama a pak s tréninkem přestali, ale tihle muži byli zmasakrováni. Víc než čtyřicet strážných zemřelo nebo umíralo, kopali kolem sebe a svíjeli se bolestí. Kylar zahlédl jen osm mrtvých horalů.

Krev a těla Kylara dovedly k dvojitým dveřím z tvrdého dřeva, zavřeným zvenčí na petlici. Kylar petlici zvedl a klidně je otevřel.

„Co to sakra?“ ozval se nevrlý hlas s khalidorským přízvukem.

Když se stáhl od štěrbiny ve dveřích a postavil se za další sochu zobrazující Devátého v hrdinské póze, Kylar spatřil několik horalů střežících místnost plnou zajatců. Ve skupině byli muži, ženy i několik dětí. Byli zmatení a vystrašení. Někteří plakali. Někteří zvraceli, otrávení.

Mimo Kylarovo zorné pole kdosi prošel a horalé, na které viděl, si připravili zbraně. Hák halapartny se zasekl o hranu dveří a přitažením je otevřel, odhalil zavalitého khalidorského důstojníka stejně širokého jako vysokého.

Důstojník halapartnou otevřel i druhé křídlo dveří, pak kývnul a do chodby skočili dva muži, zády k sobě, meče napřažené. Podívali se přímo na sochu, přímo na Kylara, který se tiskl k jejím zádům, ruce rozpažené jako ona, nohy ukryté za jejími.

„Nic, pane,“ řekl jeden.

V zahradě, která nebyla ani zdaleka tak rozlehlá jako na obraze, bylo deset stráží a čtyřicet nebo padesát šlechticů − nikdo neměl zbraň. Horalé s sebou naštěstí neměli žádného čaroděje. Kylar usoudil, že čarodějové byli příliš cenní, než aby jimi plýtvali na hlídání vězňů.

Mezi šlechtici se nacházeli i ti nejvýše postavení v zemi. Kylar poznal víc než jen pár králových ministrů. Když byli všichni tady, znamenalo to, že Roth věři v rychlé obsazení hradu a chce se osobně rozhodnout, koho zabije a koho přibere do vlastní vlády.

Muži a ženy vypadali zmateně. Zdálo se, že stále nemůžou uvěřit tomu, co se jim stalo. Bylo nad jejich chápání, že se celý svět tak rychle otočil vzhůru nohama. Mnohým bylo zjevně zle. Někteří byli pomlácení a krváceli, ale ostatní byli zcela nedotčení. Některé dámy s dokonalými účesy plakaly, zatímco ostatní se škrábanci a v potrhaných šatech vypadaly klidné a na vše připravené.

Voják za Kylarem řekl: „U zkrvavené milosti, kapitáne, přece se ta petlice nezvedla sama!“

„Jsme tady, abychom zajistili tuhle místnost, a tady zůstaneme.“

„My ale nevíme, co se děje venku… pane.“

„Zůstáváme,“ řekl podsaditý kapitán tónem, který nepřipouštěl námitky.

Kylar mladého horala téměř litoval. Mladíkovy instinkty se nemýlily. Jednoho dne by z něj byl dobrý důstojník.

To však Kylarovi nezabránilo, aby krok od něj neopustil stíny.

Namlouval si, že se nezviditelnil jen proto, že by to nebylo fér, ale že bude svou sílu potřebovat později.

Meč mladého Khalidořana sotva opustil pochvu, když mu rozpáral břicho. Pak kolem muže protančil, levačkou hodil nůž, rozťal tvrzenou kůži a žebra stoupajícím sekem, chytil ruku s mečem, kterou právě míjel, a zarazil ji do těla jiného vojáka − to vše v jediném plynulém pohybu. Kylar udeřil hlavou do horalova obličeje a rychle se s ním otočil. Mužova záda s křupnutím pohltila hrot kapitánovy halapartny.

Kylar se sehnul pod rychlým seknutím a bodl horala do rozkroku svým wakizashi. Muže za zády srazil kopnutím na zem a sílu kopu využil, aby vyskočil na nohy.

Šest mužů bylo po smrti nebo vyřazených z boje. Čtyři zbývali. První byl příliš zbrklý. Vrhl se na něj a ječel něco o tom, že mu Kylar zabil bratra. Odražený výpad, odpověď na něj a muž se připojil k bratrovi. Poslední tři vyrazili společně.

Rychlé seknutí jednoho připravilo o meč i ruku a meč dalšího se pětkrát srazil s Kylarovým, než nedokázal uskočit dost daleko a padl k zemi, kde ho Kylar seknutím přes tvář připravil o oči. Přeskočil svištící halapartnu a postavil se tváří v tvář důstojníkovi. Přehodil si meč v rukou a bodl dozadu, aby probodl jednorukého vojáka.

Důstojník upustil halapartnu a tasil rapír. Kylar se pousmál nad mimořádně odlišnou volbou zbraně a pak se podíval přes důstojníkovo rameno. Muž se začal otáčet, zamračený, ale neohlédl se.

Půvabná šlechtična mu o hlavu rozbila květináč. Všude kolem se rozletěly květiny a hlína, ale květináč neutrpěl ani prasklinku.

„Děkuji, že jste nás zachránil,“ zafuněla, „ale proč jste se na mě sakra podíval? Mohlo mě to zabít.“ Byla jednou ze žen, jejichž líčení nebylo příliš poškozeno násilím a tím, že je sem odvlekli. Tvářila se nevzrušeně, přestože právě někomu rozbila lebku. Jen si ze šatů otřela hlínu a zkontrolovala, jestli ji nepostříkala krev. Kylara překvapilo, že si ani nevykasala šaty s hlubokým výstřihem, když se k důstojníkovi rozběhla. Poznal ji.

„On se ale neotočil, ne?“ upozornil Kylar Terah Graesinovou a byl vděčný za černý hedvábný šátek na svém obličeji. Nošení masky odvykl, kdyby si ji však nevzal, někteří šlechtici by ho mohli poznat.

„No, nikdy nevíte…“

Někdo zaklepal na dveře a ona i všichni ostatní ztuhli. Tři zaklepání, dvě zaklepání, tři, dvě. „Nové rozkazy, kapitáne!“ ozval se klepající. „Jeho Výsost říká, že je máte všechny zabít. Potřebujeme vaše vojáky, aby nám pomohli potlačit odpor na nádvoří.“

„Musíte okamžitě odejít,“ řekl Kylar dost hlasitě, aby ho všichni šlechtici slyšeli. „Přes Západní královský most se blíží nejméně další dvě stovky horalů. Pravděpodobně s nimi právě teď na dvoře bojují. Jestli to chcete přežít, popadněte jakoukoliv zbraň, kterou najdete, a osvoboďte vojáky uvězněné v přízemí. Další sem už míří. S nimi se z hradu možná dostanete. Můžete začít s odbojem. Hrad už jsme ztratili, město ztratíme. Když si nepospíšíte, přijdete i o život.“

Zprávy zasáhly šlechtice nahlučené kolem Kylara jako sprška studené vody. Někteří se roztřásli ještě víc, ale pár jich v průběhu jeho projevu v sobě našlo odhodlání.

„Budeme bojovat, sire,“ řekla Terah Graesinová. „Ale některé z nás otrávili…“

„O těch jedech vím. Když jste přežili doteď, snědli jste toho příliš málo a do půl hodiny se vzpamatujete. Kde je Logan Gyre?“

„Omluvte mě, ale já jsem Terah Graesinová, teď královna Graesinová. Když mě…“

Kylar přimhouřil oči. „Kde je Logan Gyre?“

„Mrtvý. Je mrtvý. Král je mrtvý. Královna je mrtvá a všechny princezny taky.“

Zatočil se s ním svět. Kylar měl pocit, jako by ho praštili obuškem do žaludku. „Jste si jistá? Viděla jste to?“

„Byli jsme s králem ve Velkém sále, když zemřel, a našla jsem královnu a její mladší dcery, než mě chytili. Ony byly… bylo to strašné.“ Zavrtěla hlavou. „Logana a Jenine jsem neviděla, ale ti museli být první na řadě. Odešli z Velkého sálu, jakmile král ohlásil jejich manželství, tak deset minut před začátkem převratu. Lord generál shromáždil muže a pokusil se je zachránit, bylo však příliš pozdě. Tihle muži se zrovna bavili o tom, jak povraždili královské stráže.“

„Kde?“

„To nevím, ale je příliš…“

„Ví někdo z vás, kam Logan odešel?“ zakřičel Kylar.

Na tvářích několika šlechticů viděl, že to vědí, ale nechtějí mu to říct, protože se bojí, že by je opustil. Zbabělci. Zezadu ze zahrady zaslechl zasténání a protlačil se mezi stojícími šlechtici ke zpocenému, mrtvolně bledému muži, který tam ležel na zádech. Ústa měl pokrytá zaschlou pěnou a nedaleko hlavy byla louže zvratků. Vypadal tak špatně, že ho Kylar málem nepoznal. Byl to hrabě Drake.

Kylar u hraběte poklekl, ze svého váčku na byliny vytáhl pár lístků a začal je hraběti strkat do úst.

„Vy máte protijed?“ zeptal se jeden z otrávených, ale stále stojících šlechticů. „Dejte mi ho!“

„Dejte ho mně!“ dožadoval se další. Začali se tlačit kupředu. Kylar tasil Odplatu a ukázal hrotem na šlechticův krk.

„Jestli se mě nebo jeho někdo z vás dotkne, tak ho zabiju. To přísahám.“

„On je jen hrabě!“ zakvílela tlustá roztřesená šlechtična. „Je chudý! Já vám dám cokoliv!“

Ta tvrdší, pomstychtivá část Kylara jim chtěla protijed odepřít, aby jim oplatil jejich sobeckost a ubohost. Místo toho sáček předal Terah Graesinové. „Dejte to těm, co to potřebují nejvíce. Nezachrání to nikoho, kdo už upadl do bezvědomí, a každý, kdo ještě stojí, ho nepotřebuje.“

Otevřela ústa, že jí tak bez obalu rozkazuje, ale podvolila se.

Čas Kylarovi utíkal mezi prsty. Byl tady. Byl na hradě, neměl však tušení, kde na hradě by měl být. Podíval se dolů na hraběte, obával se, že na jeho záchranu už je pozdě.

Hrabě se pohnul. Otevřel oči, pomalu zaostřoval pohled. Zvládne to. „Severní věž,“ řekl.

„Tam odešel Logan?“

Hrabě přikývl a pak si vyčerpaný zase lehl.

„Pro ně už je příliš pozdě. Bojujte s námi,“ prosila ho Terah Graesinová. „Dám vám pozemky, tituly, milost…“

Kylar si však jejího vzdychání nevšímal, zahalil se do stínů a běžel pryč.

* * *

Rothovi muži vyběhli po schodech a vykopli dveře do ložnice. Roth a Neph Dada je následovali. Jedenáct mužů se nacpalo do místnosti plné sténání a křiku. I když byly dvojité dveře dost široké, aby jimi prošli tři muži najednou, Roth přes čtyři řady mužů před sebou nemohl vidět, co se tam děje, ale pochopil, že to není nic dobrého. Ozývaly se odtamtud zvuky srážejících se těl, meče prořezávající se skrz kroužkovou zbroj a lebky pukající jako meloun.

Vedle stojící Neph Dada pozvedl viry poznamenané ruce. Něco zamumlal a čtvrtina jeho virů se pohnula. Tajemná tichá vlna odhodila všechny muže, dokonce i ty Rothovy.

Tři přímo před ním to odhodilo dozadu, Roth se připravoval na náraz, když muži sklouzli po neviditelné bariéře, kterou Neph vztyčil na jeho ochranu.

Neph znovu promluvil a pokoj zaplavilo světlo. Roth s Nephem vešli dovnitř, zatímco se všichni uvnitř vzpamatovávali.

Také Logan se pokoušel vyskočit na nohy, ale jeho údy byly připoutány k podlaze, jako by vážily nejméně tunu. Byl nahý a zuřil. Roth tasil svůj meč, zatímco osm jeho mužů sbíralo upuštěné zbraně. Šest mužů leželo na podlaze, všichni krváceli z hlubokých ran. Tři byli mrtví, tři brzy budou. Logan Gyre očividně nebyl v boji s mečem žádný začátečník.

Na posteli, oblečená ve vyhrnutém, průsvitném negližé, ležela princezna. Třásla se, vyděšená, ale nezakryla se. Neph znehybnil i ji.

Roth si sedl na postel vedle dívky a očima bloudil po jejím ženském těle. Olízl si prst, položil jí ho dolů na krk a sjel s ním níž.

„Doufám, že jsem vás v něčem nevyrušil,“ řekl.

Jenine Gunderové se zablýsklo v očích. Červenala se kvůli tomu, jak si ji tak nenuceně prohlížel, zároveň však zuřila.

Roth položil prst na její rty a utišil ji, než mohla něco říct. „Přišel jsem vám poblahopřát k nedávným zásnubám, má hrdličko,“ řekl. „Tak jak je? Jste spokojená s výší manželova věna?“ zeptal se.

Podíval se na nahého Logana a zamračil se. „No, předpokládám, že jste. A můj drahý vévoda Gyre − postavte ho,“ rozkázal Roth. „Nebo bych měl říct princ Gyre? Neklesejte na mysli. Viděl jsem nahou i vaši matku a časem i ona…“

Logan se vrhl vpřed, ale pouta ho udržela. Jeden z Rothových mužů ho udeřil přes tvář.

Roth pokračoval, jako by nedošlo k žádnému přerušení. Mlasknul jazykem. „Časem. A tady je háček. Časem by princezna mohl dorůst do té vpravdě obdivuhodné hrudi a boků.“ Usmál se a štípl Jenine do tváře. Roth vstal. Neph magií zvedl Jenine z postele a roztřesenou ji postavil vedle jejího manžela.

„Ale vy žádný čas nemáte. Doufám, že jste si užila své manželství. A Logane, příteli, doufám, že jsi nemarnil čas s předehrou − protože tvé manželství právě končí.“

Nechal ta slova působit. Rotha nic netěšilo víc než sledovat zmatek měnící se v hrůzu, která se pak zvrhne v zoufalství.

„Kdo jsi?“ zeptal se Logan, jehož oči prozrazovaly, že se nebojí.

„Jsem Roth. Jsem muž, který nařídil vraždu vašeho bratra, Jenine.“ Roth sledoval dívku, přes kterou se ta slova převalila jako ledová vlna, Logana si nevšímal. Nepřestal mluvit, nenechal ji, aby to nahlas popřela.

„Jsem Roth, Shinga Sa’kagé. Jsem muž, který nařídil smrt tvého otce, Jenine. Ani ne před deseti minutami jsem sledoval jeho hlavu, jak se kutálí pod stolem.

Jsem princ Roth Ursuul z Khalidoru. Jsem muž, který nařídil smrt tvé matky a tvých sester, Jenine. Když se zaposloucháš, možná zaslechneš jejich křik.“ Přiložil si prst k uchu, ve tváři soustředěný výraz. Posmíval se jí.

„Vy dva jste to poslední, co stojí mezi mnou a cenarijskou korunou, Jenine. A já si tu korunu chystám vzít. Obávám se, že vás budu muset zabít. Chcete si vybrat, kdo zemře jako první?“

Při každém odhalení sledoval její oči, živil se její umírající nadějí, hltal její rostoucí beznaděj. Roth vytáhl nůž a otočil ji, aby stála tváří k Loganovi.

Logan vykřikl, ale Neph ho umlčel. Vzpíral se a snažil se vzdorovat poutům, svaly napnuté jako provazy, vzdouvaly se, ale uniknout Nephově magii bylo nemožné. To by spíš strhnul hvězdy z oblohy.

„Můj pane,“ zavolal voják z chodby. „Jedna bárka byla zničena. Meisteři potřebují vaši pomoc při potlačení odporu.“

Když v dívčiných očích zahlédl záblesk naděje, pocítil Roth nával vzrušení. „Odpor,“ řekl. „Možná tě zachrání! Ale počkat, tvůj hrdina už je tady. Logane, to tam budeš jen stát? Nepůjdeš ji zachránit?“

Na Loganových rukou a nohou naběhly svaly a magická pouta se posouvala a tenčila, dokud Neph znovu nepromluvil a nezdvojnásobil jejich sílu. Princ se nemohl ani pohnout.

„Myslím, že ne,“ řekl Roth a otočil se zpátky k Jenine. „Ale ty jsi princezna! Jistě si pro tebe přijdou královské stráže. Vsadil bych se, že právě teď sem lord generál vede své muže, aby tě zachránil!“ Prohrábl si vlasy a přehodil je přes znetvořené ucho. „Jenže já Agona zabil a s ním všechny královy strážné. Žádní hrdinové nezbyli. Teď už tě nikdo nezachrání, Jenine.“

Roth si stoupl za Jenine a přejel jí volnou rukou po štíhlém břiše. Roztrhl jí negližé, stáhl ho z ní a sevřel v dlani její ňadro. Když jí z oka vyklouzla slza, naklonil se a políbil ji na krk jako milenec. Oči nespouštěl z Logana, vysmíval se mu tím.

Pak jí tam, kde ji políbil, prořízl hrdlo.

Roth ji postrčil a Jenine spadla do Loganova náručí, z pravé strany krku jí tryskala krev. Neph dostatečně povolil Loganova pouta, takže mohl dívku chytit, ale ne dost, aby mohl ruce zvednout a pokusit se zastavit krvácení.

Loganovy oči byly studnami plnými hrůzy a lítosti. Ten zvuk byl lahodnou hudbou pro Rothovy uši, zvuk duše, která se dostala na samou hranici utrpení, zvuk, který vyšel z Loganových rtů. Přivinul si malou chroptící dívku k hrudi. Roth nasával jeho hrůzu, snažil se tu vzpomínku uchovat ve své paměti, aby mu dobře posloužila za dlouhých temných nocí.

Pak se ale Logan odtáhnul a otočil tak, že mu Roth neviděl do obličeje, a podíval se Jenine do tváře.

„Jsem tady, Jeni,“ řekl Logan, díval se přímo do dívčiných očí. „Neopustím tě.“ Něžnost v jeho hlase Rotha rozzuřila. Jako by Roth nic neznamenal. Logan svým konejšivým hlasem vytahoval sebe a Jenine ze světa temnoty a stavěl před sebou zeď, přes kterou Roth nemohl.

Když se Jenine dívala do Loganových očí, Roth mohl vidět, jak se uvolnila − nezemřela, jen se oprostila od zoufalství. „Opravdu bys mě miloval?“ zeptala se.

Roth věděl, že měl říznout hlouběji, že měl proříznout průdušnici a ne jen jednu žílu. Praštil Logana do tváře, nemělo to však větší účinek, než kdyby ho štípl komár. Vysoký muž ani nepřerušil oční kontakt s princeznou.

„Jeni, Jeni,“ zašeptal. „Já už tě miluji. Brzy budeme spolu.“

„Umíráš!“ zařval ani ne krok od nich Roth, ale nebyl pro ně víc než letní vánek. Jenine se roztřásla kolena a Logan si ji přitáhl zpátky do objetí, zavřel oči a šeptal jí do ucha, když mu její životodárná krev stékala na hruď.

„Můj pane, potřebují vás hned,“ ozval se mnohem důrazněji posel.

Logan se na Rotha ani nepodíval, když se Jenine zhroutila na jeho hruď. Jen jí dál šeptal své sliby. Ještě třikrát se s námahou nadechla a pak v Loganově náruči vydechla naposledy, její rozechvělé oči se zavřely. Neph pomalu uvolnil její pouta a ona se zhroutila na podlahu.

„Ne! Ne!“ zaječel Roth. Ona se ani nebála. Udělal všechno správně a ona se nebála zemřít. Kdo se nebojí zemřít? To nebylo správné. To nebylo fér.

Praštil Logana. Znovu a znovu. A znovu. A znovu. „Ty tak snadno nezemřeš, Logane Gyre,“ zavrčel Roth. Obrátil se ke svým mužům. Ve svalech na čelisti měl tik. „Odveďte ho do Chřtánu a předhoďte ho sodomitům.“

„Můj pane!“ naléhal posel, který znovu vtrhl do místnosti. „Musíte…“

Roth muže chytil za vlasy. Zuřivě ho bodal do obličeje, znovu a znovu. Trhnul s ním do strany a pokusil se mu podříznout krk, zasáhl ho však za ucho. Nůž sklouzl a Rothovi v ruce zůstal tlustý kus skalpu. Muž kvílel, než ho Roth znovu chytil a podřízl.

Neph mezitím otevřel tajné dveře v místnosti. Magií zvedl princeznino tělo a nechal ho vznášet se za sebou.

„Nephe, co to děláš?“

„Bohokrál si přeje vystavit hlavy celé královské rodiny. Ať plánuješ cokoliv, radím ti, udělej to rychle.“

Neoslovil Rotha titulem. Všechno se pokazilo a Otec brzy dorazí. Roth se otočil, supěl, zkrvavený chomáč vlasů a masa v sevřené pěsti. Třásl se vzteky a muži držící Logana zběleli jako těsto. „Přineste mi jeho hlavu, až s ním skončí. Než ho ale hodíte sodomitům, uřízněte mu ptáka a přineste mi jeho pytel na měšec. Chci, aby vykrvácel, zatímco ho budou šoustat.“