Kapitola 45-49
45.
„Za jeden nebo dva dny budu mrtvá, tak mě pozorně poslouchej, Jarle,“ řekla Máma K.
Jarl na chvíli zaváhal a pak usrkl ootai, které mu nalila.
Zatraceně, ten chlapec ale dokáže být chladnokrevný. Ale právě proto teď mluvila s ním a ne s někým jiným. „Zítra nebo další den sem přijde Kylar nebo Durzo a zabijí mě,“ řekla. „To kvůli tomu, že jsem poslala Kylara zabít muže, o kterém si myslel, že je Hu Gibbet, ale ve skutečnosti to byl za Hua převlečený Durzo. Bez ohledu na to, kdo z nich ten boj přežil, teď ví, že jsem mu lhala a že jsem je oba zradila. Vím, že jste s Kylarem bývali přátelé, Jarle…“
„Stále jsme.“
„Dobře. Nežádám tě, abys mě pomstil. Jsem připravená přijmout spravedlivý trest. Život tady je stejně jen řadou zklamání.“ Byla v chlapcových očích lítost? Řekla by, že byla, ale nezáleželo jí na tom. On to pochopí, až bude žít tak dlouho jako ona.
„Čím vám můžu pomoci, Mámo K.?“
„Nechci, abys mi pomáhal. Odehraje se to rychle. Možná příliš rychle. Roth rozehrál hru o post Shingy. Mám podezření, že každou chvíli se k nám donese smutná zpráva, že Pon Dradin je po smrti.“
„Vy ho nevarujete? Prostě Rotha necháte, aby ho zabil?“
„Ze dvou důvodů, Jarle. Znalost kohokoli z nich by tě mohla stát život. Jsi připravený zapojit se do téhle hry?“
Zamračil se, zjevně o tom přemýšlel, a přikývl.
„Za prvé, nechám Pon Dradina zemřít, protože jsem zkompromitovaná. Roth mě vydíráním donutil zradit Durza a Kylara. Neřeknu ti jak. Už mě ponížil dost. Záleží jen na tom, že mě teď Roth vlastní. Kdyby zjistil nebo pojal podezření, že jsem se mu postavila, stálo by mě to něco, čeho si cením víc než svého života. Proto se chystám zemřít. Chci, abys mě nahradil.“
„Chcete, abych zaujal vaše místo v Devítce?“
Usmála se na své ootai. „Já nikdy nebyla jen pouhou Paní potěšení, Jarle. Devatenáct let jsem byla Shingou.“ Cítila zadostiučinění, když na ni její chladnokrevný chráněnec vytřeštil oči. Klesnul do křesla.
„Bohové,“ vydechl. „To pár věcí vysvětluje.“
Rozesmála se a poprvé za mnoho let měla pocit, že se doopravdy směje. Tak se cítíte pokaždé, když vám jde o krk, pomyslela si a uvědomila si, proč Durzo miluje svou nebezpečnou práci. Když stojíte tak blízko smrti, dokážete si vážit života.
„Povězte mi, jak to funguje,“ řekl.
To by řekla i ona, kdyby seděla na jeho místě. Přijala by, co Shinga sdělila o své smrti, a okamžitě by začala přemýšlet, jak se jí to dotkne, místo aby projevila smutek nad tím, že Shinga zemře. Nebo by možná na Jarlově místě předstírala trochu lítosti nad tím, že její paní zemře, ale byla by to lež. Jarl nic takového nepředstíral, měl by si tím zasloužit její respekt. Dobře si zapamatoval její lekce. Ale trochu to bolelo.
„Je mi to líto,“ řekl. Vypadalo to, že to myslel vážně. Možná myslel. A nebo ji možná litoval, že tak změkla, že ho s přicházející smrtí bude učit, jak zmanipulovat lítost a lásku, kterou k ní cítí. Nedokázala to poznat. Jarl byl takový, jakým ho chtěla mít. Byl horší než pohled do zrcadla.
„Každý v Sa’kagé ví, kdo jsou jeho nadřízení. Ti chytřejší ví, kdo jsou jejich reprezentanti v Devítce. Jistě, identita Shingy je veřejným tajemstvím, takže vlastně tajemstvím není. Dej si to dohromady, a když vypustíš pár zlodějů a děvek, můžeš si odvodit celou mocenskou strukturu Sa’kagé. To posledních čtrnáct let stačilo, protože nám to zajišťovalo stabilitu.“
„Stabilita byla výsledkem vašeho vedení, nebo pouhého štěstí?“ zeptal se Jarl.
„Mého vedení,“ odpověděla upřímně. „Nechala jsem zabít posledního krále a dosadila na trůn Aleina, takže na nás shora nikdo netlačil, a postarala jsem se o všechny vnitřní tlaky. Normálním stavem v Sa’kagé je napětí. Zloději, vrazi, kapsáři a děcka nemají tendenci držet pohromadě. Atentáty jsou běžné. Během tvého života to bylo mnohem poklidnější než kdykoli předtím.
Prvních pět let, co jsem byla Shingou, jsme ztratili osm ‚Shingů‘. Šest zavraždili nepřátelé zvenčí. Dva jsem nechala zabít já, protože se pokoušeli uchvátit mou moc. Jen dvě místa v Devítce se nezměnila. V průběhu posledních čtrnácti let se mohl Pon Dradin svobodně oddávat svým neřestem, pokud se účastnil sezení, držel jazyk za zuby a nevybočoval z řady. Nikdy bych nečekala, že vydrží tak dlouho.“
„Takže jen Devítka ví, kdo je pravý Shinga?“
„A wetboyové, ale ty váže magická přísaha poslušnosti. Ten systém má své stinné stránky. Pon je díky úplatkům skoro tak bohatý jako já a každý člen Devítky zjišťuje, že kdovíjak dlouho líbal nesprávné nohy, než se vyšplhal dost vysoko. Některé z nich to příšerně naštve, ale držíme tak mimo Devítku pár lidí, co tam nepatří. Nejlepší na tom je, že jsem proto naživu a u moci.“
„Co s tím má společného Roth?“
„Roth se právě připojil k Devítce. Na naše tajemství zatím nepřišel. Proto Pon dnes nebo zítra zemře. Roth si myslí, že se jeho zabitím stane Shingou. Také to však odhalí největší kaz mého tajemství − když pouze osm lidí ví, kdo je pravý Shinga, Roth musí přesvědčit jen těch osm, že je teď Shingou on.“
„Když se ho zbytek Devítky tak bojí, jak ho o jeho moc připravím?“ zeptal se Jarl.
Máma K. se usmála. „Přesně tak, připravíš ho o ni. Samozřejmě tě nenechám úplně bezbranného.“ Sáhla do svého stolu a vytáhla malou knihu. „Mí špioni. Doufám, že ti nemusím říkat, že čím déle budeš otálet s jejím spálením, tím méně života ti bude zbývat.“
Vzal si knihu. „Zapamatuju si to rovnou.“
Znovu se opřela ve svém křesle. „Má velmi silné postavení, Jarle. Lidé se ho bojí.“
„Takže to je všechno?“ zeptal se Jarl.
„Snad mi odpustíš, že ti neprozradím, kam jsem schovala své bohatství. Stará žena se musí chránit pro případ, že by to přežila. Kromě toho, když zemřu, budeš mít dost času, abys ho našel sám.“
„Můžu vás požádat o radu?“ zeptal se. Přikývla. „Sledoval jsem ty muže, jak jste chtěla,“ začal Jarl.
Máma K. přikývla. Nepobízela Jarla otázkami. Spolupracovali dost dlouho, aby věděla, že jí poví vše.
„Určitě to byli čarodějové. Pokusili se přepadnout Regna Gyra a jeho malý doprovod severně od města. Většinu mužů pobili a pobili by všechny, kdyby s sebou neměl mága.“
Máma K. povytáhla obočí.
„Sledoval jsem je z dálky, ale Regnus a mág se pak pohádali a každý odjel jiným směrem. Domnívám se, že lord Gyre nevěděl, že má mezi svými muži mága.“
„Ten mág porazil tři čaroděje?“
„O největší efekty se postarali čarodějové, ale když se kouř rozptýlil − a to myslím doslova − zůstal stát jen on. Bojoval chytře. Zaměstnal dva čaroděje, dokud je Regnovi muži nesetli. Donutil koně, aby ušlapal toho třetího. Já magii nerozumím, takže se toho možná stalo víc, co jsem neviděl, ale takhle se to seběhlo.“
„Pokračuj.“
„Lordu Gyrovi zůstal jediný muž, když se pohádal s mágem. Vzali to oklikou přes město a kolem půlnoci dorazil do svého sídla. Slyšela jste, co se tam stalo?“
„Dvacet osm mrtvých. Pustili Hu Gibbeta z řetězu.“
„Rothův rozkaz?“ zeptal se Jarl.
Přikývla. „Přísaha wetboyů má naneštěstí spoustu zadních vrátek.“
„Bylo to příšerné. V každém případě lord Gyre přesvědčil muže, kteří ho přijeli zatknout, aby se k němu přidali, a teď se skrývá v domě bratrance a snaží se v tichosti nashromáždit co největší podporu. Ten mág je Sethi, křestním jménem Solon. Víc jsem zatím zjistit nedokázal. Před hodinou a půl se ubytoval u Bílého jeřába.“
„Ty nikdy nezklameš, Jarle.“
Chystal se jí na něco zeptat, když někdo zaklepal na dveře. Vešla služebná a podala Mámě K. list papíru. Dala ho Jarlovi. „Šifrovací klíč je na zadní straně knihy.“
Během minuty to rozluštil. „Pon Dradin je mrtvý.“ Jarl se na ni podíval. „Co mám dělat teď?“
„Tak to už je, můj učedníku, tvůj problém.“
* * *
„Kylare, chci si s tebou promluvit o tvé budoucnosti.“
To by mohlo být rychlé.
Hrabě Drake si z kapsy na vestě vytáhl cvikr, ale nenasadil si ho. Jen jím mával, zatímco mluvil. „Mám pro tebe nabídku, Kylare. Hodně jsem o tobě přemýšlel, a ty nejsi ten pravý typ na wetboye. Ne, poslouchej mě, já ti chci nabídnout cestu z toho ven, synu. Kylare, přeji si, aby sis vzal Ilenu.“
„Sire?“
„Vím, že to vypadá unáhleně, ale chci, abys o tom přemýšlel.“
„Sire, je jí jen patnáct.“
„Ale já nemyslím hned teď. To, co ti navrhuji, Kylare, je zasnoubení. Ilena je do tebe poblázněná už roky a já ti navrhuji, že tomu dáme pár let a ty uvidíš, jestli z toho něco bude, zatímco… no, zatímco se budeš učit mému podnikání.“
„Nejsem si jistý, jestli vám rozumím, sire. Vlastně jsem si jistý, že vám nerozumím.“
Hrabě si plácnul cvikrem do dlaně. „Kylare, já chci − já ti chci dát šanci opustit život, který vedeš. Nauč se mému podnikání a jednoho dne mou živnost převezmeš. Mluvil jsem s královnou a s její přímluvou bychom mohli najít způsob, jak na tebe převést můj titul. Budeš hrabě, Kylare. Já vím, že to není nic zvláštního, ale bude to legitimní. Můžeš se stát tím, co celá léta předstíráš.“
Kylarovi spadla brada. „Převést titul? Co myslíte tím převést?“
„Kylare, ten titul mi stejně k ničemu není. Bah! Stejně nemám žádné syny, kterým bych ho předal. Ty ho potřebuješ, a já ne. V každém případě to chci udělat, i kdybys později zásnuby s Ilenou odvolal. Získáš tak čas, Kylare. Čas rozhodnout se, co od života chceš. Osvobodí tě to. Osvobodí tě to od nich.“
Svobodný. Venku ze Sa’kagé. Šlo o nejvznešenější gesto, o jakém kdy Kylar slyšel − ale po minulé noci už pro něj bylo pozdě.
Kylar sklopil zrak k podlaze. „Nefungovalo by to, sire. Mrzí mě to. Věřte mi. Já… jste ke mně příliš laskavý, laskavější, než si zasloužím. Ale nemyslím si, že ‚tohle‘“ − kývl směrem ke snídajícímu Loganovi a Serah − „je pro mě.“
„Já vím, že plánuješ odejít, Kylare.“
Celý hrabě. Hned k věci. „Ano, pane,“ řekl Kylar.
„Brzo?“
„Vlastně bych už měl být pryč.“
„Pak mě sem teď možná přivedl Bůh, abych si s tebou promluvil. Předpokládám, že ti Durzo řekl, abys neposlouchal moje kázání,“ řekl dotčeně hrabě Drake a podíval se z okna.
„Říkal, že když vám uvěřím, tak mě to zabije.“
„Nejspíš to myslel upřímně,“ řekl hrabě a podíval se na Kylara. „Víš, dřív pro mě pracoval.“
„Prosím? Durzo?“
To vyvolalo nepatrný úsměv.
„Než se stal wetboyem?“ Kylar si jen stěží dokázal představit, že byly časy, kdy Durzo Blint wetboyem nebyl, přestože musel připustit, že tomu tak asi bylo.
Hrabě zavrtěl hlavou. „Ne. Zabíjel pro mě lidi. Tak jsme se poznali. Proto věděl, že mi s tebou může věřit. Durzo mimo svou práci nežije zrovna společensky, to víš.“
„Vy? Vy jste nařizoval vraždy?“
„Ne tak nahlas. Má žena to ví, ale není potřeba děsit služebné. Snažil jsem se nepoučovat tě slovy, raději za sebe nechávám mluvit svůj život, Kylare. Jeden světec kdysi prohlásil: ‚Káži neustále. Když je to nutné, používám slova.‘ Mohu tě připravit o minutu tvého času?“
Něco v něm chtělo říct ne. Nejen proto, že mu nepřipadalo vhodné poslouchat muže, kterého respektoval, jak se mu snaží prodat něco, co si nemohl koupit, ale Kylar teď žil ve vypůjčeném čase. Každou minutu mohla dorazit zpráva obviňující Kylara ze včerejší krádeže a celý ten pěkný obrázek praskne jako mýdlová bublina. Logan se dozví, co je zač. Serah bude mít další příležitost ho nenávidět. Hrabě bude mít ve tváři tak zklamaný výraz, že mu pronikne až do morku kostí. Kylar věděl, že tím hraběte zklame, že se nikdy nedozví, kolik dobrého včera v noci Kylar udělal a co ho to stálo. Hrabě bude zklamaný bez ohledu na to, co Kylar udělal, ale Kylar už to neuvidí.
„Jistě,“ řekl. To byla správná odpověď. Ten muž Kylara vychoval, umožnil mu žít život zcela nepředstavitelný pro gildovní krysu. Kylar mu to dlužil.
„Můj otec zdědil po svém otci tak velké jmění, že se mohl měřit s Gordinem Graesinem, Brandem Wesserem a Darvinem Makellem − hádám, že jsi o Makellech neslyšel, vyhladili je za osmileté války. V každém případě se pokoušel na syny vévodů zapůsobit rozhazováním peněz. Opulentní slavnosti, hazard, pronajímal si celé nevěstince. Vůbec tomu nepomohlo, že jeho otec zemřel, když byl ještě mladík. Naše rodina samozřejmě brzy zchudla. Můj otec si vzal život. Tak jsem v devatenácti letech převzal vládu nad rodem na pokraji zkázy. Měl jsem dobrou hlavu na obchody, ale zdálo se mi, že je to pod moji úroveň. Jako mnozí, kteří nemají žádný důvod být namyšlení, jsem byl i já kvůli absenci těch důvodů ještě namyšlenější.
Ale jisté skutečnosti mají své způsoby, jak se ozvat, a dluhy jsou jedním z nich. Nepřekvapuje mě, že jeden z tátových věřitelů věděl, jak přijít ke ‚snadným penězům‘. Začal jsem pracovat pro Sa’kagé. Muž, který mě naverboval, se jmenoval Trematir. Kdyby svou práci zvládal, jen by mě dostával hlouběji a hlouběji do dluhů u Sa’kagé, ale brzy jsem zjistil, že rozumím lidem a penězům a tomu, jak to mezi nimi chodí, mnohem lépe než on.
Vložil jsem peníze do všeho, co mohlo vynášet. Speciální bordely zásobené vším, co si zamaneš, bez ohledu na zvrácenost tvých choutek. Zakládal jsem hráčská doupata a přivedl jsem si experty z celého světa, aby mi pomohli snáze připravit mé hosty o jejich peníze. Dotoval jsem výpravy za kořením a podplácel hlídky, aby neprohlížely náklad. Jakmile se nějaký můj obchod ocitl v ohrožení, měl jsem ranaře, kteří se o problém postarali. Když poprvé zašli moc daleko a někoho nechtěně zabili, vyděsilo mě to, ale on nebyl někdo, koho bych měl rád, a já to udělal pro rodinu a neviděl jsem to, takže jsem to dokázal strávit. Když jsem začal soupeřit s Trematirem, najmout Durzo Blinta bylo snadné rozhodnutí. Byl jsem tak naivní, že mi nedošlo, že půjde kvůli povolení rovnou za Shingou. Dostal ho a já se stal Pánem mincí Sa’kagé.“
Kylar slyšel každé slovo, ale nedokázal tomu uvěřit. Tohle nemohl být hrabě Drake, u kterého vyrůstal. Rimbold Drake zasedal v Devítce?
„Hodně jsem cestoval, se slušnými úspěchy jsem zakládal podniky v cizině, a právě tehdy jsem dospěl k tomu strašnému objevu. Jistě, tenkrát jsem v tom tu hrůzu neviděl. Splatil jsem rodinné dluhy a najednou jsem poznal způsob, jak si vydělat opravdové peníze. Prodal jsem ten nápad Sa’kagé. Trvalo nám to deset let, ale dosadili jsme naše lidi na správná místa a legalizovali otroctví. Jistě, začali jsme s tím v omezené míře. Pro vězně a naprosté chudáky. Lidé, kteří se o sebe nedokáží postarat, tvrdili jsme. Naše nevěstince zaplnily zotročené dívky, kterým jsme nemuseli nic platit. Začali jsme s Vražednými hrami − další z mých vynikajících nápadů − a ony se staly senzací, posedlostí. Budovali jsme arény, půjčovali peníze, měli jsme monopol na prodej jídla a vína, řídili hazardní domy a využívali příležitostí. Vydělávali jsme peníze rychleji, než jsme si dokázali představit. Najímal jsem Durza tak často, že jsme se stali přáteli. Ani on nepřijímal všechny zakázky, které jsem mu nabízel. Vždycky měl své vlastní zásady. Bral zakázky na lidi, kteří se snažili převzít mé podnikání, ale když jsem chtěl nechat zabít někoho, kdo se mě jen pokoušel zastavit, musel jsem si najmout Anderse Gurku, Zjizveného Wrabla, Jona Severinga nebo Hu Gibbeta.
Musíš pochopit, že navzdory všemu jsem se nepovažoval za špatného člověka. Vražedné hry jsem rád neměl. Nikdy jsem je nesledoval, nikdy jsem nechodil na galéry, kde otroci žili a umírali přikovaní ke svým veslům, nikdy jsem nenavštívil dětské farmy, ze kterých se někdy stávaly dětské bordely, nikdy jsem nenavštěvoval Durzova místa činu. Stačilo říct slovo a peníze se sypaly jako déšť. Legrační na tom bylo, že já ani neměl žádné ambice. Byl jsem nejbohatším mužem v království s výjimkou pár vyšších šlechticů, Shingy a krále, a vyhovovalo mi to. Jen jsem nedokázal vystát neschopnost. Jsem si jistý, že v opačném případě by mě Shinga nechala zabít. Ale ona to neudělala, protože jsem nepředstavoval hrozbu, a Durzo jí to řekl.“ Hrabě potřásl hlavou. „Jsem trochu roztěkaný, omlouvám se, ale tenhle příběh už nechci nikdy opakovat.“ Povzdechl si.
„Udělal jsem však chybu a zamiloval se do nesprávné ženy. Z nějakého důvodu mě začala přitahovat Ulana. Nejenže mě přitahovala, byl jsem jí posedlý a dost dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil proč. Pak mi konečně došlo, že je to proto, že je úplně jiná než já. Víš, Kylare, ona byla nezkažená. A co je zvláštní, zdálo se, že mě také miluje. Samozřejmě neměla nejmenší tušení, co jsem ve skutečnosti zač. Žádný podnik jsem nevedl pod vlastním jménem a jen pár šlechticů mělo představu, jak velké bohatství vlastním. Čím hlouběji jsem se propadal do temnoty, tím víc jsem ji miloval a tím víc rostla má hanba. Jak by někdo mohl milovat světlo a žít ve tmě?“
Ta otázka Kylara zasáhla. Cítil se zahanbený.
„Začala se angažovat v otázce otroctví, Kylare, a rozhodla se navštívit dětské farmy, otrokářské galéry a bojové jámy. Nemohl jsem dovolit, aby tam šla sama, a tak jsem poprvé spatřil své dílo.“ Hrabě měl v očích nepřítomný pohled. „Kylare, když se pohybovala mezi těmi chudáky, v tom zápachu lidské marnosti, zoufalství a zla, byla jako osvěžující chladný vítr, závan naděje. Přinesla světlo do temných míst, která jsem stvořil. Viděl jsem vítěze mnoha zápasů v jámě, muže, který zabil padesát lidí, jak se při jejím dotyku rozplakal.
Byl jsem jako roztržený vedví. Rozhodl jsem se vypadnout, ale jako většina morálních zbabělců jsem nechtěl zaplatit plnou cenu. Tak jsem odcestoval na Seth, kde bylo otroctví úplně jiné. Vrátil jsem se a potají pomohl protlačit zákon, který by každých sedm let propouštěl otroky. Sa’kagé ho nechala projít, ale připojila k němu dodatek, který jeho naplnění prakticky znemožňoval. Pak jednoho dne přišla Ulana, v té době má snoubenka, do mého sídla, plakala. Její otec a matka se vážně zranili při nehodě kočáru. Myslela si, že matka umírá, a potřebovala mě. Ve stejnou chvíli se v mém salónu měla sejít Devítka, protože král Davin byl znovu nakloněn tomu postavit otroctví mimo zákon, což by nás samozřejmě stálo miliony. Víš, koho jsem tehdy poslal pryč, Kylare?“
„Vy jste poslal Devítku pryč?“ zděsil se Kylar. Taková urážka by znamenala smrt.
„Poslal jsem pryč Ulanu.“
„Zatraceně. Ehm, omlouvám se.“
„Ne, přesně tak jsem se cítil. Zatracený. Tehdy si mě, Kylare, našel Bůh. Už jsem v tom nemohl pokračovat. Uvnitř jsem byl mrtvý. Myslel jsem si, že to pro mě bude znamenat smrt, když zpřetrhám vazby se Sa’kagé, zvlášť když jsem si uvědomil, že nebude stačit, když někomu předám celé své impérium neporušené, aby v tom mohl pokračovat. Místo toho jsem využil svůj důvtip a předal ho muži, který ho měl roztrhat na kusy.
Tak jsem to udělal. Použil jsem peníze, které jsem vydělal, na fondy, jež měly znovu obnovit dobro, které jsem zničil. Když jsem skončil, neměl jsem ani penny, má rodina byla na pokraji bankrotu a měl jsem tucty mocných nepřátel. Šel jsem za Ulanou, všechno jí pověděl a zrušil naše zasnoubení.“
„Co vám řekla?“ zeptal se Kylar.
„Když zjistila, čím jsem byl, Kylare, zlomilo jí to srdce, a navíc zjistila, že mě tak málo zná, i když věřila, že o mně ví všechno. Chtělo to čas, ale odpustila mi. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ale ona mi opravdu odpustila. Musel jsem se pak nad sebou dlouze zamyslet, ale o rok později, když bylo otroctví znovu postaveno mimo zákon − jen částečně, i když jsem se snažil o opak − jsme se vzali. Posledních dvacet let jsem musel tvrdě pracovat. Často mě brzdila má stará pověst a někdy i ta nová. Ty víš, jak se většina šlechticů dívá na ty, co doopravdy pracují. Ale mé peníze byly čisté. A Bůh se o mě postaral. Rodina je mi vším. Děti mi dělají jen radost. Logan požádal Serah o ruku a ona řekla ano. Získám v Loganovi syna. Jak by tohle nemohlo být požehnáním? V každém případě jsem ti to měl říct už dávno. Možná ses něco z toho už v Sa’kagé dozvěděl.“
„Ne, sire. Neměl jsem tušení,“ přiznal Kylar.
„Synu, doufám, že teď víš, že ti rozumím. Znám lži, které Sa’kagé šíří, a vím, kolik tě bude stát odejít od nich. Bůh byl ke mně milostivý. Nemusel jsem zaplatit celý svůj dluh, ale možná bych se měl já sám rozhodnout zaplatit plnou cenu. Tím se kajícnost liší od lítosti. Měl bych cítil lítost nad tím, jak se otroctví zvrhlo, ale odpovědnost za to nepřijmu. Až to jednou udělám, bude skrz mě mluvit Bůh.“
„Ale sire, jak můžete být stále naživu? Chci říct, že vy jste jen neodešel, vy jste zničil podnik, který jim vynášel miliony!“
Hrabě Drake se usmál. „Bůh, Kylare. Bůh a Durzo. Durzo mě má rád. Myslí si, že jsem hlupák, ale má mě rád. Ochraňuje mě. On není muž, kterého by bylo snadné porazit.“
Díky za připomenutí.
„Kylare, podstatné je, že jestli se rozhodneš odvrátit od toho, co děláš, tak můžeš. Možná svou práci budeš postrádat. Dokážu si představit, že jsi vynikající a v dokonalosti je radost. Nemůžeš odčinit vše, co jsi udělal. Ale pořád se ještě můžeš spasit. Vždycky je cesta ven. A když budeš ochotný učinit oběti, Bůh ti dá šanci zachránit něco nesmírně cenného. A já jsem tady, abych ti řekl, že zázraky se dějí. Jako tenhle,“ ukázal z okna a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Má dcera si bere tak dobrého muže, jako je Logan. Ať je provází Bůh.“
Kylar mrkal skrz slzy, a tak si málem nevšiml, jak se hrabě naklonil dopředu a zadíval se k hlavní bráně. Jeho oči zpozorněly, když uviděl vojáky tlačící se kolem starého portýra. Kylar okamžitě vyskočil na nohy, ale vojáci nemířili k předním dveřím. Zastavili se, když došli k Loganovi a Serah, a hrabě otevřel okno, aby slyšel kapitána předčítajícího z rozvinutého svitku.
„Vévodo Logane Gyre, tímto vás zatýkám za velezradu a podíl na vraždě prince Aleina Gundera.“
46.
Hrabě Drake okamžitě vyběhl ze dveří. Kylar zaváhal na tom samém místě, kde před deseti lety do Logana narazil a pěstním soubojem započal jejich přátelství. Neměl by chodit ven. Nebyl čas zjistit, kolik toho strážní ví, ale když se domnívali, že je do princovy vraždy zapletený Logan, kdo ví, co všechno si ještě mohli myslet? Král musel být úplně paranoidní. Ať se stalo cokoliv, nebylo by dobré upoutat pozornost stráží.
Ale rozčarovaný výraz na Loganově tváři Kylara zasáhl. Jen tak tam stál, když ho menší muž odzbrojil. Vypadal jako pes, kterého bezdůvodně nakopli, oči vytřeštěné. Kylar se proklel za svou hloupost a následoval hraběte Drakea.
„Požaduji vysvětlení,“ řekl hrabě Drake. Navzdory kulhání se dokázal pohybovat s důstojností. Všichni se k němu otočili.
„My… my ho zatýkáme, sire. Obávám se, že to je vše, co vám mohu říct,“ řekl kapitán. Byl to tlustý malý muž s nažloutlou pletí a mandlovýma očima, ale vypadal, jako by se s největším úsilím snažil udržet před hrabětem Drakem, aby ho neodfoukl pryč.
„Chystáte se zatknout vévodu a k tomu nemáte oprávnění, kapitáne Arturiane. Podle třetího dodatku obecného práva z osmého roku vlády krále Hurola II. musí být zatčení říšského vévody podloženo skrze habeas corpus, dva svědky a motiv. K uvěznění je zapotřebí nejméně dvou těchto důvodů.“
Kapitán Arturian polkl, zdálo se, že drží záda narovnaná jen silou vůle. „My, ehm, tím habeas corpus myslíte, jestli máme mrtvolu? Takže jen musím přivést dva svědky nebo prokázat motiv, než budu moct vévodu zatknout?“
„Pokud máte mrtvolu,“ připomenul hrabě Drake.
Muž přikývl. „My, ehm, my ji máme, sire. Princovo tělo bylo minulou noc nalezeno v paláci Jadwinů a motiv se dotýká… ehm… nepřísluší mi o tom mluvit, sire.“
„Pokud chcete v mém domě zatknout vévodu Gyra dle ustanovení zákona, tak mám jako šlechtic této země právo a povinnost ho chránit, třeba i silou.“
„Můžeme vás zabít!“ zachechtal se jeden z vojáků.
„A pokud to uděláte, vyvoláte tím občanskou válku. Tohle chcete?“ zeptal se ho hrabě Drake. Smějící se muž ztichl a Vin Arturian zesinal. „Pokud mi nepřednesete motiv, který by vedl vévodu Gyra vyhlášeného svou morální bezúhonností k zavraždění jednoho ze svých nejlepších přátel, odejděte.“
„Mylorde,“ řekl kapitán a sklopil oči. „Odpusťte mi. Motivem byla žárlivost.“
Z nějakého důvodu se Kylarovy oči stočily k Serah. Stále vypadala zaražená těmi novinkami, ale čím byl kapitán nervóznější, tím víc se scvrkávala, jako by věděla, co bude následovat.
„Vévoda Gyre zjistil, že princ měl sexuální poměr s vaší dcerou.“
„To je absurdní!“ ozval se Logan. „To je ta nejabsurdnější věc, jakou jsem kdy slyšel. Pro lásku boží, vždyť ona se zatím nemilovala ani se mnou! Se svým snoubencem! Aleine ji sice navštěvoval, ale nikdy by…“
Logan se na Serah podíval a větu už nedokončil. „Serah, ty… ty jsi to neudělala. Řekni mi, že jsi to neudělala.“ Jako by v tu chvíli odhalil svou duši a všechny šípy světa se do ní naráz zabodly.
Serah se rozplakala, tak žalostně, že to rvalo srdce, ale nikdo z mužů se ani nepohnul. Utekla pryč, zpátky do domu, a oni zůstali, ochromení Loganovou bolestí.
Logan se otočil na hraběte. „Věděl jste to?“
Rimbold Drake zavrtěl hlavou. „Nevěděl jsem s kým, ale ona mi slíbila, že ti to poví. Pak jsem jí vše odpustil.“
Logan se podíval na Kylara.
„Já jsem na tom stejně,“ ujistil ho Kylar.
Logan to přijal jako další šíp. Zalapal po dechu. „Kapitáne,“ řekl. „Já s vámi půjdu.“
Voják, který předtím promluvil, na kapitánův rozkaz předstoupil a začal nasazovat pouta na Loganovy ruce. „Sakra, kluku,“ řekl tiše, zjevně to mělo být určeno jen pro Loganovy uši, ale kvůli tichu na dvoře byla slova jasně slyšet. „Vyjebali s tebou, a ty sis ani nezajebal.“
To bylo podruhé v životě, kdy Kylar viděl Logana ztratit nervy, ale poprvé byl kluk a nebyl ani zdaleka tak silný jako teď. Wetboy by si možná všiml, jak se Loganovy svaly na pažích a ramenou napjaly. Wetboy by možná měl dost rychlé reflexy, aby uhnul, ale voják neměl šanci. Logan mu vytrhl ruce, než mu mohl zaklapnout druhý okov, a praštil ho do obličeje. Kylara by nikdy nenapadlo, že uvidí tak silný úder. Mistr Blint by možná díky Talentem posíleným svalům dokázal udeřit stejně tvrdě, ale za úderem by nestála taková váha, jakou měl Logan.
Strážný odlétl dozadu. Doslova. Jeho nohy se zvedly ze země a on srazil dva vojáky za sebou.
Ceuranský meč skočil Kylarovi do dlaně dřív, než strážní dopadli na zem, ale než se mohl zapojit do boje, ucítil prsty hraběte, jak se mu zabořily do paže.
„Ne!“ zarazil ho hrabě.
Strážní obklíčili řvoucího Logana.
„Ne, Kylare,“ zopakoval hrabě. „Bude to lepší…“ Jeho obličej měl stejně bolestný výraz jako Loganův, lapený mezi smutkem a vinou. „Je lepší zlo strpět než ho činit. V mém domě nevinné muže nezabiješ.“
Logan bojovat nepřestal. Muži ho povalili na zem, zaklapli mu pouta za zády, další mu dali na nohy a pak ho konečně postavili.
„Neříkal hrabě, že se jmenujete Kylar? Kylar Stern?“ zeptal se kapitán Arturian.
Kylar přikývl.
„Koruna vás tímto obviňuje ze zrady, členství v Sa’kagé, přijmutí peněz za vraždu a z vraždy prince Aleina Gundera. Máme svědka, mrtvolu i motiv, hrabě Drakeu. Muži, zatkněte ho.“
Kapitán měl možná soucit s Loganem, nebyl však hlupák. Kylara tak zaujalo, co se stalo Loganovi, že si nevšiml mužů, kteří ho zezadu obkroužili. Když kapitán domluvil, dva ho chytili za ruce.
Trhnul rukama dopředu, jen doufal, že vojáci ztratí rovnováhu, aby mezi nimi mohl propadnout dozadu. Ale jeho Talent se znovu objevil stejně nečekaně jako stočená kobra a on byl najednou silnější než kdy předtím. Strážní vylétli kupředu, srazili se, čepel Kylarova meče mezi nimi. Kdyby meč otočil, prořízl by jím i jejich prošívanice z tvrzené kůže. Místo toho meč stáhl − jak to jen dokázal tak rychle? − a když ho zasunul do pochvy, stále ještě padal dozadu, protože strážné odhodil silněji, než čekal.
Přejít z pádu do přemetu vzad byla dětská hra. Kylar se otočil a rozběhl se proti jedné ze zdí malé hraběcí zahrady. Vyskočil, aby se zachytil vrcholku dvanáct stop vysoké zdi, ale místo toho zjistil, že se vrchol najednou nachází ve výši jeho kolen. Kvůli tomu přes zeď přelétl v nešikovném kotoulu, jen díky tomu, že se v letu sbalil do klubka, a díky pořádnému štěstí na druhé straně dopadl na zem, aniž by se zabil.
Vstal a nechal svůj Talent pracovat. Za zdí slyšel výkřiky, ale oni ho nikdy nechytí. Teď byl opravdový wetboy. Zajímalo ho, co by na to řekl Blint. Kylar právě naplnil jeho dlouholetý sen a nemohl se cítit hůř.
* * *
„Co se stalo?“ zeptal se Agon kapitána Arturiana, když procházeli hradními chodbami směrem ke Chřtánu.
„Bylo to… děsivé. Neskutečně děsivé, sire. Řekl bych, že se to může zařadit mezi nejděsivější věci, jaké jsem kdy viděl.“
„Vy ho litujete, kapitáne? Říká se, že zabil jednoho z vašich mužů.“
„Mohu-li mluvit otevřeně, ten muž ze mě udělal hlupáka, a protože jeho sestra byla baronka, nemohl jsem ho vykopnout. Koledoval si o to. Vím, že mi nepřísluší o tom mluvit, ale vy jste neviděl výraz v Loganově tváři. On není vinen. To můžu odpřísáhnout.“
„Já vím. Já vím a udělám cokoliv, abych ho zachránil.“ Prošli kolem stráží, které hlídaly podzemní bránu oddělující tunely pod hradem od Chřtánu. Cely šlechticů se nacházely na prvním podlaží. Byly malé, ale za daných okolností poměrně luxusní. Agon nechal Elene umístit do jedné z těchto cel, přestože to její postavení nedovolovalo. Nedokázal by ji zavřít hlouběji, a kdyby se král vyptával, řekl by mu, že si ji chtěl držet poblíž kvůli dalším výslechům.
Agon se zastavil před Loganovou celou. „Vine,“ zeptal se, „už ví o své rodině?“
Podsaditý muž zavrtěl hlavou. „Už jsem jednoho muže ztratil, sire. Nevím, co by udělal, kdybych mu to řekl.“
„No dobře. Děkuji ti.“ Svého podřízeného by Agon takhle nepropustil, ale přestože měl coby lord generál druhou nejvyšší hodnost hned po králi, kapitán královských stráží pod Agona technicky nespadal. Naštěstí, přestože nebyli přátelé, spolu vycházeli dost dobře, aby kapitán Arturian narážku pochopil a sám se omluvil.
Nebude to žádná legrace říct muži, kterého zavřeli za vraždu, již nespáchal, že jeho rodina byla povražděna, byla to však Agonova povinnost. On svou povinnost vždycky splnil.
Než odemkl dveře, Agon zaklepal, jako by přicházel na návštěvu. Jako by byli kdekoliv jinde než ve Chřtánu. Nikdo neodpověděl.
Otevřel dveře. Cely šlechticů měly deset stop čtverečních a všechny kamenné zdi byly vyhlazené, aby se zabránilo sebevraždám. V každé byla prostá kamenná lavice, která sloužila jako postel, a jednou týdně sem přinášeli čerstvou slámu. Byl to luxus jen v porovnání se zbytkem Chřtánu a ani čerstvá sláma nemohla zakrýt zápach zkažených vajec a pronikavý pach namačkaných lidských těl, který nahoru vanul ze zbývajících cel. Logan vypadal zlomený. Po obličeji plném modřin stékaly slzy. Logan vzhlédl, když Agon vstoupil, ale trvalo dlouho, než na něj dokázal zaostřit pohled. Zdál se být nepřítomný, velká ramena svěšená, mohutné paže složené v klíně, vlasy rozcuchané. Nebyl sám. Královna seděla vedle něj a držela jednu z těch mohutných rukou, jako by byl dítě.
Požehnaná žena. Přišla mu to říct sama.
Král Aleine IX. u Nalie Wesserové hrozně pochybil. Nalia mohla být jeho největším spojencem. Co by královna dokázala, kdyby zůstala s Regnem Gyrem. Místo toho se nechala odstrčit na okraj Aleinovy Cenarie, dokonce to uvítala, a dělala vše, co by dělala matka čtyř − teď už tří − dětí. Agon měl dlouho podezření, že ji při životě drží jen její děti.
„Má královno. Můj lorde,“ pozdravil je Agon.
„Omluvte mě, že nevstanu,“ řekl Logan.
„To není nutné.“
„Tvrdí, že můj otec je také po smrti. Nebo říkají, že to udělal on. Že král poslal muže, aby ho zatkli za matčinu vraždu. Co se stalo?“ zeptal se Logan.
„Podle toho, co zatím víme, je váš otec naživu. Vrátil se jen s jedním nebo dvěma muži. Přepadli ho mimo město. Někdo se snaží zabít všechny Gyry, až na vás. Byli vysláni muži, aby ho zatkli, ale ne z králova příkazu. Nepodařilo se mi zjistit, kdo to rozkázal. Ještě ne. Ti muži buď utekli z města, nebo se přidali k vašemu otci. Kteří to byli, netuším.“
„Lorde generále, já Aleina nezabil,“ řekl Logan. „Byl to můj přítel. Přestože… udělal to, co o něm tvrdí.“
„My víme. My − královna a já − si nemyslíme, že jsi to udělal.“
„Víte, minulou noc se mnou mluvil. Věděl, že chci Serah požádat o ruku. Připomněl mi zvěsti, které se o Serah šířily. Měl ten šílený nápad, abych si vzal Jenine. Myslel jsem si, že je to divné, že je příliš velkomyslný. Nebyla to velkomyslnost. Byla to provinilost. Zatracený chlap!“
Logan se podíval na královnu. „Omlouvám se. Neměl bych o něm takhle mluvit, ale jsem tak rozčílený − a zároveň se kvůli tomu cítím provinile! Měl bych jim odpustit, Vaše Výsosti. Měl bych. Bohové! Proč mi to prostě neřekli?“
V tichosti spolu plakali a královna jen tiskla jeho dlaň.
Po chvíli se Logan podíval na Agona. „Říkají, že to udělal Kylar. Viděl jsem, jak se pohyboval na dvoře u hraběte Drakea. Byl rychlý. Příliš rychlý. Ale jste si jistí?“
Bohové. Toho hocha právě zradila jeho snoubenka a princ. Teď chce vědět, jestli ho zradil i nejlepší přítel. Agon si nebyl jistý, jestli to vydrží − a on to musel vydržet − ale Logan si zasloužil pravdu. Nic menšího mu Agon poskytnout nemohl. „Jsem si jistý, že Kylar byl nahoře, když Aleine zemřel. Jsem si jistý, že je wetboy. Pochybuji, že se jmenuje Kylar a že je Stern, ale to nebudu vědět jistě ještě dva týdny. Poslal jsem jezdce na jejich panství, ale cesta tam zabere týden a já si to jinak dohromady dát nedokážu, hochu, ale snažím se.“
„Je od vás laskavé, že jste tady,“ řekl Logan. Jeho záda se narovnala. „Já od vás teď nic nechci, ale předpokládám, že vy chcete něco ode mě, protože jinak byste tu teď oba nebyli. Ne tak brzy.“
Královna a lord generál si vyměnili pohledy. Něco se mezi nimi stalo a pak Agon řekl: „Máš pravdu, Logane. Pravda je, že království je v ohrožení. Přál bych si, abych mohl brát ohledy na tvůj žal. Víš, že tvůj otec je jedním z mých nejdražších přátel a to, co se stalo ve vašem domě, je víc než tragédie. Je to zvěrstvo.
Ale my tě musíme požádat, abys své city na chvíli odložil stranou. Nevíme, jak velká ta hrozba je, ale věřím, že to bude strašné. Když král před deseti lety uvažoval, jak se tvého otce zbavit, to já jsem navrhl Kvílivé větry. Věděl jsem, že tvůj otec promění opevnění v opravdovou pevnost, a věřím, že Khalidor se dřív nebo později pokusí o invazi. Možná jen díky skvělé práci, kterou tam odvedl, k invazi zatím nedošlo. Většina lidí by ráda uvěřila, že k ní nedojde nikdy, protože ví, že kdyby se dal Khalidor na pochod, nebudeme proti němu mít šanci.
Jsem přesvědčen, že princ, tvá matka a váš syn byli prvními oběťmi války. Nového druhu války, kde se místo armádám velí nájemným vrahům. Armádu zastavit můžeme, na to jsme se připravovali. S nájemnými vrahy je to jiné.“
„Královně se za to omlouvám,“ přerušil ho Logan, „ale co mně je po tom, že král může přijít o hlavu? On nikdy nebyl přítelem Gyrů.“
„Upřímná otázka,“ uznala královna.
„Na osobní úrovni by ti na tom mělo záležet,“ řekl Agon, „protože po králově smrti zůstaneš ve vězení nebo tě zabijí. Na státní úrovni by králova smrt znamenala občanskou válku. Vojáci budou odvoláni rody, ke kterým jsou loajální, a khalidorská armáda se přelije přes naše hranice. Ani sjednocení bychom nedokázali obstát před mocí Khalidoru. Naší jedinou strategií bylo postarat se, aby pro ně cena za naše obsazení byla příliš vysoká. Když se naše armáda rozptýlí, budeme bezbranní.“
„Takže si myslíte, že se blíží další atentát,“ dovtípil se Logan.
„Během několika dní. Ale khalidorské plány stojí na jistých předpokladech, Logane. Zatím to byly předpoklady oprávněné. Věděli, že budeš uvězněn. Nepochybně už plánují, jak mezi lidmi rozšíří pomluvy proti králi, které naznačí, že to, co se odehrálo ve vašem sídle, byla jeho chyba, nebo dokonce jeho plán. Musíme udělat něco, co Khalidor předvídat nemohl.“
„A co to bude?“
„Khalidor si najal Hu Gibbeta, pravděpodobně nejlepšího wetboye ve městě,“ pokračovala královna. „Jestli se pokusí zabít Aleina, nejspíš to dokáže. Nejlepší způsob, jak krále zachránit, je postarat se, aby Khalidor jeho smrtí nic nezískal. Musíme ustanovit nástupnickou linii. V čase míru nebo kdyby byla starší, mohla by trůn převzít Jenine, nebo bych mohla já, ale teď… Prostě to není možné. Některé rody by odmítly následovat do války ženu.“
„No tak co chcete dělat? Mít dalšího syna?“
Agon se zatvářil znechuceně. „Tak nějak.“
„Potřebujeme někoho, kdo je dost populární, aby lidu navrátil důvěru v trůn,“ řekla královna. „Někoho, kdo má nesporný nárok na korunu.“
Logan se na ni podíval a najednou jím projelo porozumění. Zatvářil se odmítavě. „Vy si neuvědomujete, o co mě žádáte.“
„Ano, uvědomujeme,“ řekl tiše královna. „Logane, mluvil s tebou někdy tvůj otec o mně?“
„Jen s nejvyšší úctou, Vaše Výsosti.“
„Tvůj otec a já jsme byli zasnoubeni, Logane. Deset let jsme věřili, že se jednou vezmeme. Zamilovali jsme se do sebe. Vybrali jsme jména pro děti, které jednou budeme mít. Král umíral bez dědiců a náš sňatek měl zajistit trůn pro rod Gyrů. Pak můj otec Regna zradil, porušil slovo, které dal tvému dědečkovi, a potají mě provdal za Aleina Gundera. Bylo tam jen tolik svědků, aby se manželství mohlo prohlásit za právoplatné. Dokonce jsem ani nemohla tvému otci poslat zprávu. Král žil dalších čtrnáct let, dost dlouho, abych měla děti, dost dlouho, aby se tvůj otec oženil a měl tebe, dost dlouho, aby tvůj otec stanul v čele rodu Gyre. Dost dlouho, aby rod Gunderů mohl vyrobit nějakou pochybnou historku, která pravděpodobně umožnila, aby se Aleine prohlásil Aleinem IX., jako by snad byl právoplatný král. Když král Davin zemřel, tvůj otec mohl rozpoutat válku o trůn. Mohl ji vyhrát, ale neudělal to, kvůli mému bezpečí a kvůli bezpečí mých dětí.
Prodali mě do manželství, kterým jsem opovrhovala, Logane, s mužem, kterého jsem nenáviděla a pro kterého jsem ve svém srdci nikdy nemohla najít lásku. Vím, že mě prodali kvůli politice. Dokonce znám svou opravdovou cenu v pozemcích a titulech, které má rodina obdržela po králově smrti.“ Její hlas byl jak železo, když mluvila, byl pevný, čistý, klidný. Královna každým coulem. „Stále tvého otce miluji, Logane. Za pětadvacet let jsme spolu skoro nepromluvili. Oženil se s Graesinovou, když jsem si vzala Gundera, jen proto, aby rod Gyre neskončil v izolaci nebo nebyl zničen jako Makellové. Přijal manželství, o kterém jsem slyšela, že v něm nebylo mnoho lásky. Takže pokud si myslíš, že mě těší udělat ti to, co udělali mně, tak se nemůžeš víc mýlit.“
Loganův otec o podobných věcech nikdy nemluvil, ale jeho matka − najednou to bylo tak jasné − jeho matka to Regnovi celé roky připomínala. Její uštěpačné komentáře. Její neustálé podezření, že má Regnus milenku, přestože Logan věděl, že tomu tak není. Otcova vzteklá poznámka, že je jen jedna žena, na kterou by mohla žárlit.
„Doufám, že tvé manželství nebude stejné utrpení jako to moje,“ řekla Nalia Gunderová.
Logan složil tvář do dlaní. „Vaše Výsosti, slova nemohou vyjádřit… vztek, který k Serah cítím. Dal jsem však jejímu otci slovo, že si ji vezmu.“
„Král může legálně takové pouto zrušit, je-li to v zájmu říše,“ upozornil ho Agon.
„Král nemůže zrušit mou čest!!“ vykřikl Logan. „Já přísahal! Zatraceně! Já Serah stále miluji. Stále ji miluji. Celé je to jen divadlo, že? Tak jaký je plán, král mě adoptuje? To budu jeho dědicem, než mu porodíte dalšího syna?“
„To divadlo nám umožní překonat krizi, hochu,“ řekl Agon. „A zabrání zničení tvého rodu. Když to umožníš, zůstaneš naživu. Také tě to zachrání před vězením a hanbou, a to i kdybychom se ohledně spiknutí mýlili.“
„Logane,“ řekl královna, její hlas byl znovu klidný. „Tohle není divadlo, ale my musíme přesvědčit krále, že je. Je to špatný člověk a být po jeho, nikdy by trůn nepřenechal synovi Regna Gyra.“
„Vaše Výsosti,“ přerušil ji Agon. „Logan nepotřebuje…“
„Ne, Brante. Muž si zaslouží vědět, o co je žádán.“ Podívala se mu do očí a on po chvíli sklopil zrak. Pak se otočila k Loganovi. „Mou nadějí byly děti, Logane, a Aleinova smrt padá na bedra mého manžela. Kdyby se nezapletl s tou běhnou Jadwinů…“ Zamrkala, odmítla plakat. „Dala jsem králi všechny syny, které ode mě mohl dostat. Už nikdy s ním nebudu sdílet lože. Nikdy. Řekla jsem mu, že když mě donutí násilím nebo když si najde novou královnu, tak využiji služeb wetboye, abych mu zajistila brzké spočinutí v hrobě. Pravdou je, Logane, že když řekneš ano, tak se jednoho dne staneš králem.“
Nic neříkal.
„Většina mužů by skočila po příležitosti získat takovou moc,“ řekl Agon. „Jistě, většina mužů by byla mizernými králi. Víme, že ty bys o to nežádal, ale jsi pro to jediný správný muž. Jsi jediný muž, který to zvládne.“
„Logan bylo jméno, které jsme s Regnem vybrali pro našeho prvního syna,“ řekla královna. „Vím, o co tě žádám, Logane. A přesto tě o to žádám.“
47.
Hra se nevyvíjela dobře. Figurky se před Dorianem rozvinuly jako armády. Až na to, že nebyly jako armády, ony armádami opravdu byly, i když jen pár vojáků nosilo uniformy. Dokonce i ty, co se pohybovaly s nechutí. Král-hlupák zahanbil Velitele. Zdráhající se král teď někde klečel. Tajemství Utajeného mága ho oddělilo od Muže, který mohl být králem. Kráčející stín a Kurtizána se ještě nerozhodli, na kterou stranu se postaví. Nájemný chlapec se pohyboval rychle, ale příliš pomalu, příliš pomalu. Krysí princ šikoval svou havěť, aby povstala z Doupat jako vlna lidské špíny. Dokonce i Princ zlodějů a Kovář můžou sehrát svůj part, když…
Zásah! Bylo to dost silné, aby si představil, kde se právě figurky nacházejí. Odsud se mohl často zaměřit na jednu figurku a spatřil volby, kterým bude čelit − Velitel, jemuž opilý král křičí do tváře, Kráčející stín čelící Učedníkovi ve svatebním pokoji. Když však umístil figurky do prostoru, určil jejich přibližnou polohu a začal je vidět v jednom nebo i více odlišných časech. Pohled na Kováře, jak se za sedmnáct let sklání u výhně a popohání svého syna, mu nijak nepomůže při rozhodování, jak do toho dne udržet Feira naživu.
Vrátil se do práce. Teď kde je Unesená?
Někdy se cítil jako závan větru nad bojištěm. Mohl všechno vidět, mohl však nanejvýš doufat, že odfoukne stranou jeden nebo dva šípy. Kde je Utajený mág? Aha.
„Otevři dveře, rychle,“ řekl Dorian.
Feir vzhlédl od malého stolku, u kterého seděl a brousil si meč. Bydleli v malém domku, který si pronajali v Sidlinu, v domě, o němž Dorian tvrdil, že jim zajistí soukromí. Feir vstal a dveře otevřel.
Muž, který procházel kolem, jim už málem zmizel, odhodlaně si to rázoval ulicí. Jeho vlasy a chůze mu byly povědomé. Musel něco zahlédnout koutkem oka − jistě, světlovlasou horu jako Feir nešlo přehlédnout − protože se okamžitě otočil, ruka mu sklouzla k meči.
„Feire?“
Feir vypadal stejně překvapený jako Solon, takže je Dorian raději upozornil: „Dovnitř, oba.“
Vešli, Feir si jako obvykle pro sebe mumlal, že mu Dorian nikdy nic neřekne, a Dorian se jen usmíval. Tolik toho vidím, tolik toho znám. Bylo snadné přehlédnout věci, které měl přímo pod nosem.
„Doriane!“ zvolal Solon. Objal starého přítele. „Dlužím ti jedno zakroucení krkem. Víš, kolik potíží mě stála ta maličkost ohledně ‚lorda Gyra‘?“
Dorian se rozesmál. Věděl. „Můj příteli,“ řekl a položil Solonovi ruce na ramena, „vedl sis dobře.“
„A taky dobře vypadáš,“ přidal se Feir. „Byl jsi tlusťoch, když jsi odcházel. Podívej se na sebe teď. Deset let vojenské služby tě spravilo.“
Solon se usmál, ale úsměv se brzy vytratil. „Doriane, vážně, musím to vědět. Myslel jsi tím, že mé služby potřebuje Logan, nebo jsi myslel Regna? Předpokládal jsem, že jsi řekl lord Gyre a ne vévoda Gyre, ale když jsem dorazil, byli v rodu Gyrů lordi dva. Rozhodl jsem se správně?“
„Ano, ano. Oni tě potřebovali oba a ty jsi je oba několikrát zachránil. Někdy vědomě, někdy nevědomky.“ Možná nejdůležitější věc, kterou Solon udělal, by si nikdy neuvědomil − povzbuzování Loganova přátelství s Kylarem. „Ale nebudu ti lhát. Udržování tvého tajemství bylo něco, co jsem nepředvídal. Myslel jsem si, že ses jim s tím svěřil už před lety. Podle mnoha cest, které teď vidím, to bude Regna Gyra stát život.“
„Jsem zbabělec,“ řekl Solon.
„Pcha!“ mávl rukou Feir. „Jsi mnoho věcí, Solone, ale zbabělec ne.“
Dorian zůstal zticha, nechal za sebe mluvit výraz svých očí. On měl jiný názor. Solonovo mlčení byla zbabělost. Stokrát se snažil promluvit, ale nikdy nesebral dost odvahy, aby riskoval přátelství s Regnem Gyrem. Nejhorší na tom bylo, že Regnus by to pochopil a zasmál by se tomu, kdyby to slyšel přímo ze Solonových úst. Ale při zjištění, že ho jeho přítel klamal, to muž, jehož snoubenku prodali jinému muži, cítil jako zradu.
„Tvá moc vzrostla,“ řekl Solon.
„Ano, teď je opravdu nesnesitelný,“ řekl Feir.
„Překvapuje mě, že vás bratři v Sho’cendi nechali odejít,“ divil se Solon.
Dorian a Feir se na sebe podívali.
„Vy jste odešli bez dovolení?“ zeptal se Solon.
Ticho.
„Odešli jste navzdory přímému rozkazu?“
„Hůř,“ řekl Dorian.
Feir se štěkavě rozesmál, když Solonovi vysvětlil, že se nechal zatáhnout do dalšího Dorianova neuvěřitelného plánu.
„Co jste to provedli?“ zeptal se nevěřícně Solon.
„Vždyť nám vlastně patří. To my jsme ho znovu našli. Oni na něj nemají žádné právo,“ řekl Dorian.
„Vy také ne.“
Dorian pokrčil rameny.
„Kde je?“ chtěl vědět Solon. Z jejich prázdných pohledů mu to došlo. „Vy jste ho přinesli sem?!“
Feir přistoupil k malé posteli a strhl pokrývky. Pochva s Curochem ležela na matraci. Pochva byla z bílé kůže, vyložená zlatými hyrillickými texty a uzavřená zlatým víčkem.
„Tohle určitě není původní pochva.“
„Právě kvůli práci, jako je tahle, bych se někdy kovářem raději nestal,“ povzdechl si Feir. „Pochva je originál. Pevně obalená magií jako gandianským hedvábím a já si myslím, že jen vypadá, že je z kůže. Neušpiní se, nepoškodí se. Zlaté vykládání je také pravé. Ryzí zlato. Je tvrdší než železo, dokonce tvrdší než ocel. Kdybych dokázal zjistit, jak tuhle techniku použít, mí potomci by byli boháči ještě dalších dvanáct generací.“
„My jsme se ten meč báli byť jen vytáhnout z pochvy, natož abychom se ho pokoušeli použít,“ řekl Dorian.
„V to doufám, že jste se o to nepokoušeli,“ řekl Solon. „Doriane, proč jsi ho sem přinesl? Ty jsi něco viděl?“
Zavrtěl hlavou. „Artefakty takové síly mé vize odklánějí. Ony samy a touha, kterou vyvolávají, jsou tak intenzivní, že zamlžují můj pohled.“
Najednou ho proud znovu strhl, i když strhnout bylo příliš jemné označení. Jeho vize se upnuly na Solona a proudily skrze něj. Nemožné vize. Solon stojící před neuvěřitelnou budoucností. Solon coby starý bělovlasý muž, až na to, že nebyl starý, ale − trhnutí proudu a obraz zmizel dřív, než ho mohl pochopit. Solon, Solon, Solon. Solon umírající. Solon zabíjející. Solon na bouří zmítané lodí. Solon zachraňující Regna před wetboyem. Solon zabíjející krále. Solon zatracující Cenarii. Solon vyhánějící Doriana do Khalidoru. Překrásná žena v místnosti se stovkami portrétů překrásných žen. Dorianovi poskočilo srdce. Garoth Ursuul.
„Doriane? Doriane?“ Hlas zazníval z dálky, ale Dorian se ho chytil a přitáhl se po něm zpět.
Otřásl se a zalapal po dechu, jako by se právě vynořil z ledového jezera.
„Jak sílíš, tak se to zhoršuje, že ano?“ strachoval se Solon.
„Prodává za vize svou mysl,“ řekl Feir. „Neposlouchá mě.“
„Má příčetnost není podstatná pro práci, kterou musím udělat,“ řekl prostě Dorian. „Mé vize ano.“ V ruce svíral kostky, ale ne dvě, celou hrst kostek a na každé byl tucet tváří. Kolik dvanáctek dokážu hodit? Mohl by házet poslepu − dokázal poznat, že Solon, přestože je rád viděl, už myslí na odchod, musel zachránit Regna Gyra. Ale Dorian měl tušení. Byla to proklatá věc. Někdy bývala logická jako partie sešu. Jindy to byla jen pouhá svědění.
„V každém případě, jak na tom teď jsme?“ řekl a hrál roli zapomětlivého věštce. „Feir nemá dost Talentu, aby Curoch použil. Kdyby to zkusil, buď by shořel, nebo explodoval. Nic ve zlém, příteli, sebekontrolu máš z nás nejlepší. Já bych ho mohl bezpečně použít jen jako meister, mé schopnosti mága nejsou dost silné. Jistě, použít ho s pomocí virů by skončilo naprostou katastrofou. Já ani nedokážu říct, co bych pak udělal. Z nás v téhle místnosti, možná v tomto ohledu i v celé zemi, by jediný Solon byl dost silný mág, aby ho dokázal pozvednout, aniž by při tom zemřel, i když by k tomu neměl daleko. Kdyby ses pokusil využít třeba jen zlomek jeho moci, zabilo by tě to. Hmm.“ Zahleděl se do prostoru, když ho najednou zastihla další vize. Cesta byla vytyčena.
„Určitě jsi ho s sebou celou cestu nevláčel jen tak,“ řekl Solon.
Vytyčena a oni po ní jeli tryskem.
„Ne. Museli jsme ho dostat pryč od bratrů. Byla to naše jediná šance. Kdybychom čekali, až se vrátíš, mohlo by jim dojít, že nám nemůžou věřit. Drželi by ho pak mimo náš dosah.“
„Doriane, pořád věříš v toho svého jediného Boha?“ ujišťoval se Solon.
„Obávám se, že si Ho teď občas plete se sebou,“ řekl Feir. Znělo to nezvykle krutě a Doriana to hluboce zasáhlo. Bolelo to, protože si to zasloužil. Dělal to právě teď.
„Feir má pravdu,“ řekl Dorian. „Solone, přesvědčil jsem tě, aby sis vzal meč. Neměl jsem ti takhle vyhrožovat. Tohle sis nezasloužil a mě to mrzí.“
„Zatraceně,“ zaklel Solon. „Ty víš, že jsem se ho chystal vzít?“
Dorian přikývl. „Nevím, jestli by to byla dobrá věc, nebo ne. Nevěděl bych, jestli z těch dveří vyjdeš, o vteřinu dřív, než bys to udělal. S Curochem se všechno zamotává. Khalidor nám ho možná vezme. To by byla mnohem větší katastrofa než ztráta tvého přítele Regna, nebo dokonce ztráta celé země.“
„Takový risk je nepřijatelný,“ řekl Feir.
„K čemu je nám dobrý, když ho nemůžeme použít?“ zeptal se Solon.
„Držíme ho z dosahu vürdmeisterů!“ upozornil ho Feir. „A to mi stačí. Jen hrstka mágů na světě dokáže vládnout Curochem, to víš. Také víme, že jsou tucty vürdmeisterů, kteří by to zvládli. S Curochem v jejich rukou, co by je mohlo zastavit?“
„Mám ohledně toho jisté tušení,“ řekl Dorian. „Možná mě pošťouchnul Bůh. Prostě si myslím, že to bylo správné. Mám pocit, že je to spojené se Strážcem světla.“
„Myslel jsem si, že jsi to s těmi starými proroctvími už vzdal,“ připomněl mu Solon.
„Když vezmeš Curoch, Strážce se zrodí za našich životů.“ Už když to Dorian vyslovil, věděl, že je to pravda. „Dlouho jsem žil s tím, že mám víru, ale to není opravdová víra, když dělám jen to, co vidím, viďte? Myslím si, že Bůh po nás chce, abychom do toho šíleného rizika šli. Myslím, že z toho vzejde něco dobrého.“
Feir rozhodil rukama. „Doriane, Bůh pro tebe byl vždycky příčinou všeho. Vědomě naběhneš do zdi a řekneš, že to k tobě promluvil Bůh. Je to absurdní. Pokud ten tvůj Bůh všechno stvořil, jak tvrdíš, tak nám dal i rozum, ne? Proč by nás sakra tlačil do něčeho tak nerozumného?“
„Mám pravdu.“
„Doriane?“ zeptal se Solon. „Opravdu ho můžu použít?“
„Pokud ho použiješ, všichni v okruhu padesáti mil se to dozví. Možná i ti netalentovaní. Podstoupíš všechna obvyklá rizika související s příliš velkou mocí, ale tvá nejvyšší hranice je výš než jeho nejnižší práh. Věci se seběhnou příliš rychle, než abych toho viděl víc, ale chystám se ti říct tohle, Solone. Invazní síly mířily do Modaie.“ Dokud se Kylar nerozhodl nezabít Durzo Blinta. „Takže se připravily na úplně jiný druh války. Jejich lodě dorazí dnes. Mají šedesát meisterů.“
„Šedesát! To je víc, než mají některé naše školy,“ zděsil se Feir.
„Jsou tam minimálně tři vürdmeisteři schopní přivolat čtyři pekelné wyrmy.“
„Když zahlédnu nějaké potvory s křídly, uteču,“ prohlásil Solon.
„Jste šílení,“ řekl Feir. „Doriane, musíme zmizet. Tohle království je ztracené. Získají Curoch, zatknou nás a jakou naději pak bude zbytek světa mít? Musíme si vybírat bitvy, které můžeme vyhrát.“
„Pokud s námi nebude Bůh, nevyhrajeme žádnou bitvu, Feire.“
„Nezkoušej na mě ty žvásty o Bohu! Nenechám Solona vzít si Curoch, beru ho zpátky do Sho’cendi. Pohltilo tě šílenství.“
„Příliš pozdě,“ řekl Solon. Zvedl meč z postele.
„My oba víme, že ti ho dokážu sebrat,“ varoval ho Feir.
„V souboji na meče určitě,“ uznal Solon. „Ale když se mi ho pokusíš vzít, vytáhnu z něj jeho moc a zastavím tě. Jak řekl Dorian, každý meister v okruhu padesáti mil zjistí, že tu artefakt je, a všichni se po něm budou shánět.“
„To bys neudělal,“ nevěřil Feir.
Solon měl ve tváři takovou vášeň, jakou u něj Dorian neviděl od chvíle, kdy opustil Sho’fasti oblečený ve své první modré róbě. Stejně jako tenkrát i dnes ten muž vypadal spíš jako voják než jako jeden z nejlepších mágů současnosti. „Udělal bych to,“ řekl Solon. „Obětoval jsem tomu deset let svého života a byly to dobré roky. Byl to zatraceně příjemný pocit si za něčím stát, ne postávat stranou a kritizovat každého, kdo se o něco snaží. Měl bys to zkusit. Ty jsi takový býval, víš? Co se stalo s Feirem Cousatem, který se jako první natáhnul po meči? Já se tu chystám něco dokázat. Nekaž mi mou šanci být užitečný. No tak, Feire, jestli můžeme s Khalidorem bojovat, jak bychom to mohli neudělat?“
„Když si jednou postavíš hlavu, nehnu s tebou stejně jako s Dorianem,“ zabručel Feir.
„Děkuji ti,“ řekl Solon.
„Já to jako kompliment nemyslel.“
48.
Z muže, který vojákům nařídil zatknout Regna, toho moc nedostali. Zajali ho, když po obědě vycházel z hospody. Jeho výslech byl krátký, skoro až přátelský. Dal jim jméno velícího důstojníka, Thaddea Blata.
Thaddeus Blat se v té době bavil v prvním patře nevěstince u Mrkajícího děvčete. Regnus a jeho muži čekali v přízemí, usazení u různých stolů, a neodváděli zrovna příkladnou práci, když se snažili nevypadat podezřele.
Regnus z toho byl nervózní. Toho muže neznal, ale vojáci měli ve zvyku navštěvovat bordely uprostřed odpoledne, jen když věděli, že se semele něco velkého. Něco, odkud se nemusí vrátit. Také se mu nelíbilo zůstávat na veřejnosti. Před lety nemohl vyjít na ulici, aniž by ho někdo poznal. Koneckonců se předpokládalo, že bude příštím králem. Ale od té doby už uplynula celá léta. Teď se na něj jen málo lidí podívalo dvakrát. Byl mohutný, hrozivý muž v Doupatech. To zjevně vyvažovalo skutečnost, že je bohatý šlechtic v Doupatech.
Jejich muž konečně sešel do přízemí. Měl snědou pleť, husté černé obočí a neustále zamračenou tvář. Regnus vstal, když kolem něj muž prošel, a sledoval ho do stájí. Čeledínovi už zaplatili, aby své místo opustil, a když tam Regnus dorazil, Thaddeus Blat krvácel z nosu a koutku úst a odzbrojený klel v sevření čtyř mužů.
„Tohle z vašich úst slyšet nechci, poručíku,“ promluvil Regnus. Dal znamení svým mužům, ti ho zezadu kopli do kolen a on padl na zem před korytem. Regnus ho chytil za vlasy a strčil mu hlavu do vody.
„Svažte mu ruce. Tohle možná pár minut zabere,“ rozkázal Regnus.
Blat se narovnal, lapal po dechu a vzpíral se, ale vojáci mu ruce spoutali rychle. Thaddeus po Regnovi plivnul, minul a proklel ho.
„Moc rychle se neučíš,“ povzdechl si Regnus. Muž se vrátil pod hladinu a tentokrát Regnus počkal, až se nebude zmítat. „Když přestanou bojovat,“ vysvětloval svým mužům, „tak to znamená, že jim poprvé došlo, že by mohli opravdu zemřít, pokud se nezačnou soustředit. Myslím, že teď bude trochu zdvořilejší.“
Blata vytáhli, tmavé vlasy měl přilepené až ke svému jedinému obočí, a Blat dlouho šetřil dech jen na dýchání. „Kdo jste?“ zeptal se.
„Jsem vévoda Regnus Gyre a ty mi teď řekneš všechno, co víš o smrti mých lidí.“
Muž ho znovu proklel.
„Trochu ho natočte,“ řekl Regnus. Udělali to a on zabořil pěst do jeho břicha, vyrazil mu vzduch z plic. Thaddeus se stačil jen zpola nadechnout, než ho strčili do vody.
Regnus ho držel pod vodou, dokud na hladinu stoupaly bublinky, pak Thaddea vytáhl, ale jen na chvilku. Potom ho znovu strčil zpátky. Celý proces čtyřikrát zopakoval. Když Blata vytáhl popáté, pustil mu hlavu.
„Dochází mi čas, Thaddee Blate, a tvým zabitím nic neztratím. Už jsem zabil svou ženu a své sluhy, vzpomínáš? Takže když budu muset strčit tvoji hlavu pod vodu ještě jednou, tak ji tam podržím, dokud nezemřeš.“
Poručík měl v mokrém obličeji vepsaný výraz opravdového strachu. „Oni mi nic neříkají − ne, počkejte! Přísahám. Ty nové rozkazy jsem dostal až včera v noci. Ale tyhle přišly úplně seshora. Od nejvyšších z Rodiny, chápete?“
„Sa’kagé?“
„Jo.“
„To mi nestačí. Promiň.“
Ponořili mu hlavu do vody a on bojoval jako ďábel, ale na kolenou a s rukama svázanýma za zády toho moc nezmohl. „Nastavili jsme si limit a pak ho překročili,“ řekl Regnus. „Většina lidí dokáže vydržet, když jim dáte limit. Říkají si − ‚Tak dlouho to ještě vydržím.‘ Vytáhněte ho.“
Muž prskal, když ho vytáhli ven, vykašlával vdechnutou vodu a chrčel. „Vzpomněl sis ještě na něco?“ zeptal se Regnus, ale nedal Thaddeovi čas odpovědět.
Znovu muže ponořil. „Pane?“ ozval se jeden voják, vypadal, že se mu dělá zle od žaludku. „Snad vám nebude vadit, když se zeptám, ale jak tohle všechno znáte?“
Regnus se ušklíbl. „Když jsem byl mladík, při nájezdu přes hranice mě zajal Lae’knaught. My ale nemáme čas použít všechno, co jsem se u nich naučil. Nahoru.“
„Počkat!“ zaječel Thaddeus Blat. „Zaslechl jsem, jak říkali, že další mrtvolou Hu Gibbeta bude královna. Ona a její dcery. To je všechno, co vím, bohové, to je všechno, co vím. Chystá se je zabít dnes v noci po banketu, v královniných komnatách. Prosím, nezabíjejte mě. Přísahám, že toho víc nevím!“
* * *
Kaldrose Wynové slíbili válečnou loď, a místo toho dostala tlustého mrože. Sethijská pirátka nedokázala říct penězům ne. Proklínám tě, mámo, že jsi mě zplodila, proč jsi nemohla říct ne? Podívala se na levobok a vyštěkla na muže rozkazy, ať napnou plachty, aby zachytily další poryv větru. Plachty? Spíš prostěradla. Plachty byly příliš malé. Loď a její sestry byly příliš tlusté a neohrabané, předjel by je i člun řízený jednorukou opicí. Cenarijské válečné lodě je dostihnou za pár minut a ona s tím nemohla vůbec nic udělat.
„Jestli se k něčemu chystáte, tak teď je ten nejlepší čas,“ pronesla směrem ke kruhu čarodějů sedících na palubě.
„Nikdo nebude meisterům přikazovat, co mají dělat, ženská,“ odsekl jejich vůdce. „Rozumíš?“ Mužovy oči se až do posledního slova nezvedly od její nahé hrudi.
„Tak táhněte do pekel,“ zavrčela Kaldrosa. Odplivla si přes zábradlí, nenechala se přemoci nevolností, kterou v ní vyvolal pohled čarodějových očí. Ti bastardi jí na prsa zírali celou cestu. Obvykle by se mezi cizinci zahalila, ale libovala si v tom, jak je to Khalidořanům nepříjemné. S čaroději to bylo něco úplně jiného.
Kaldrosa nechala svinout plachty a poslala muže do podpalubí veslovat, ale i to bylo beznadějné. Dokonce i vesla byla navržená špatně. Byla příliš krátká. Převážela stovky mužů a nebyla schopná jejich sílu převést na rychlost, protože nemohla k veslům najednou posadit dost mužů, a ti, kteří u nich seděli, nemohli v přecpaném podpalubí pořádně zabírat. Proklela svou hamižnost a čaroděje − potichu.
Během pár minut je doženou tři cenarijské válečné lodě. Bylo to zahanbující. V celém oceánu nemohla mít Cenarie víc než tucet válečných lodí a Kaldrosa musela narazit hned na tři. Na svém Krahujci nebo jiné sethijské lodi se sethijskou posádkou by byla v bezpečí.
Čarodějové konečně vstali. První cenarijská loď se přiblížila na sto kroků. Chystala se do nich šikmo narazit a zpřelámat jim vesla. Osmdesát kroků. Sedmdesát. Padesát. Třicet.
Čarodějové srazili ruce. Začali monotónně zpívat, záď najednou vypadala tmavší než předtím, ale nic se nedělo. Námořníci a vojáci na cenarijské lodi se překřikovali a křičeli i na ni, připravovali se na náraz a následující boj.
„Zatraceně!“ zaječela. „Udělejte něco!“
Zdálo se jí, že koutkem oka zahlédla cosi obrovského proplout pod lodí. Otočila se ke vzpěře, připravovala se na náraz, ale místo toho jí obličej zalila voda. Ozvala se hromová rána, a když se jí pohled vyjasnil, uviděla kusy cenarijské lodi letící vzduchem. Nebylo jich však moc. Ne dost, aby daly dohromady celou loď.
Pak skrz mělkou modrou vodu zahlédla zbytek lodi. Celá se nějak okamžitě potopila. Letící trosky se prostě odlomily od trupu a plachet, když se nad ní zavřela voda.
Moře zčernalo, jako by slunce zakryl hustý mrak, a zvlnilo se. Kaldrose chvíli trvalo, než si uvědomila, že obrovské něco proplouvá pod lodí. Cosi neskutečně ohromného. Viděla čaroděje, jak zpívají, teď měli propletené víc než jen ruce. Vypadalo to, jako by se černá tetování, která všichni nosili, osvobodila z jejich rukou a splétala se dohromady, pulzovala mocí. Čarodějové se potili, jako by dělali něco hrozně namáhavého.
Voda se zvlnila, jako by pod hladinou letěl obrovský šíp − a pak se zastavil, když dorazil k druhé cenarijské válečné lodi. Muži na její palubě, vzdálení padesát kroků od nich, křičeli, stříleli do vody šípy, mávali meči, kapitán se pokoušel otočit loď.
Pět vteřin se nic nestalo, pak se dvě obrovská šedá cosi přitiskla k zádi cenarijské lodi. Bylo to příliš velké, než aby Kaldrosa mohla v tu chvíli odhadnout, co to je − každý tvar pokrýval nejméně čtvrtinu lodního trupu. Pak loď nadskočila deset stop nad hladinu, přímo nahoru, a Kaldrosa poznala, že jsou to prsty obrovské šedé ruky. Potom se ruka vrátila dolů a celá loď zmizela pod vlnami, bouřící voda se nad ní uzavřela, na vlnách se pohupovaly třísky.
Nakonec se černý stín znovu pohnul. Bylo to příliš velké, aby to byla pravda. A tentokrát muži na poslední cenarijské lodi ječeli. Kaldrosa slyšela, jak křičí rozkazy, ale vypukl tam příliš velký zmatek. Loď mířila k jejímu „mroži“, když byly zbylé dvě lodi zničené, a teď se skoro dotýkaly.
Moře se znovu zvlnilo a tentokrát tu nebyla žádná prodleva. Leviatan neskutečnou rychlostí vplaval pod cenarijskou loď, vyplul tak blízko k hladině, že ostny na jeho zádech trčely třicet stop do vzduchu.
Ostny loď rozpůlily a dvě švihnutí šedého ocasu odhodila každou polovinu do oceánu. Khalidorští vojáci, kteří se shromáždili na palubě − Kaldrosa si ani nevšimla, že tam přišli − se radovali.
Chystala se jim rozkázat, ať se vrátí na místa, když jásot náhle utichl. Vojáci začali ukazovat. Sledovala jejich pohledy a spatřila další vlnění, tentokrát mířilo přímo k nim. Čarodějové byli úplně zborcení potem, ve tvářích se jim zračila neskrývaná hrůza.
„Ne!“ vykřikl mladý čaroděj. „To nezabere. Tohle ano.“
Něco vyrazilo směrem od čarodějů k leviatanovi. Střetlo se to s přibližující se bestií a nic se nestalo. Vojáci vykřikli hrůzou.
Pak se obrovský tvor otočil a odplul na moře.
Vojáci jásali a čarodějové se zhroutili na palubu. Ale něco ještě neskončilo. Kaldrosa to poznala hned. I když rozkázala vytáhnout vesla a znovu napnout plachty, nespouštěla oči z čarodějů.
Vůdce mluvil s mladíkem, který − jak Kaldrosa správně uhodla − převzal kontrolu a zachránil jim všem život. Mladík vrtěl hlavou a klopil zrak k palubě.
„Poslušnost až za smrt,“ slyšela ho říct.
Vůdce znovu promluvil, příliš tiše, aby ho Kaldrosa slyšela, a kolem dvojice se shromáždilo dalších jedenáct čarodějů. Položili ruce na mladíka, který je zachránil, a Kaldrosa viděla tetování, jak povstalo z jeho kůže. Zvětšovalo se a nadouvalo, dokud jeho ruce nezčernaly a nevybuchly − ne ven, pryč z čarodějova těla, ale dovnitř, jako by mu vyplnilo tepny a rozlilo se po zbytku jeho těla. Popraskaná tetování pod jeho kůží krvácela a on se zhroutil na palubu, nekontrolovatelně se třásl. Celé tělo během okamžiku zčernalo. Chraptěl, dusil se a po chvíli zemřel.
Všichni ostatní na lodi si čarodějů okázale nevšímali. Kaldrosa zjistila, že přenos sledovala jen ona. Vůdce něco řekl a ostatní čarodějové hodili tělo přes palubu. Pak se otočil a pozoroval ji svýma příliš modrýma očima.
Nikdy víc, slíbila si Kaldrosa. Nikdy víc.
* * *
„Znáš tajemství účinného vydírání, Durzo?“ zeptal se Roth. Seděl u drahého dubového stolu, který se vůbec nehodil k typické chatrči z Doupat. Durzo před ním stál jako káraný dvořan před králem. Rothova židle byla dokonce na vyvýšeném místě.
„Ano,“ řekl Durzo. Neměl náladu na hry.
„Osvěž mi ho,“ vyzval ho Roth a vzhlédl od zpráv, které pročítal. Nepotěšily ho.
Durzo se proklel a proklel i osud. Dělal vše, aby tomu zabránil, zaplatil vše, co mohl, a stejně k tomu došlo. „Použij, co máš, abys získal něco lepšího.“
„Ztěžuješ mi to, Durzo. Každého jsi přesvědčil, že ti na ničem nezáleží.“
„Děkuji,“ Durzo se neusmál. On poníženého sluhu hrát nebude.
„Problém je, že já jsem chytřejší.“
„Chytřejší.“
Roth přimhouřil blízko u sebe posazené oči, když zaslechl Blintův lehkovážný tón. Roth byl hubený mladík s hranatým obličejem zakrytým naolejovanou černou bradkou a dlouhými vlasy. Nesnášel, když ho někdo opravoval. Nesnášel lidi. Natáhl otevřenou dlaň. Čekal.
Durzo mu do ní vložil kousek pěkného stříbrného skla.
Roth se na něj zběžně podíval a pak mu ho znuděně hodil zpátky. „Nehraj si se mnou, asasíne. Vím, že tam bylo jedno pravé. Máme dva špehy, kteří viděli, jak si ho někdo připoutal.“
„Pak by ti mohli říct, že se tam někdo dostal dřív.“
„Vážně?“
Roth napodoboval zvyk Mámy K. pokládat otázky, na které znal odpověď. Pravděpodobně si myslel, že mu to dodá větší autoritu. Roth byl úplně mimo, když si myslel, že mu napodobování Mámy K. umožní udržet si moc. Něco v Durzovi chtělo Rothovi říct, že Máma K. je Shinga, Roth to očividně nevěděl a Máma K. Durza zradila, ale Durzo neměl chuť mu pomáhat, tohle nebyla práce pro krysu, ale pro muže. Jestli Gwinvere zabije, udělá to vlastníma rukama. Jestli? Měknu. Až. Zradila mě. Musí zemřít.
„Vážně,“ odpověděl Durzo bezbarvým hlasem.
„V tom případě si myslím, že by ses měl setkat s jednou z mých karet.“ Durzo neviděl žádný signál, ale do chatrče okamžitě vstoupil starý muž. Ten tvor byl zakrslý a shrbený pod vahou tolika let, kolik by smrtelné tělo nedokázalo snést. Měl pronikavé modré oči a věnec stříbrných vlasů sčesaných přes holý vršek hlavy.
Muž ho obdařil bezzubým úsměvem. „Jsem vürdmeister Neph Dada, poradce a věštec Jeho Výsosti.“
Ne jen pouhý čaroděj. Vürdmeister. Durzo Blint si najednou připadal starý. „To je zvláštní, myslel jsem, že své psí krále oslovujete Vaše Svatosti,“ ušklíbl se Durzo.
„Jeho Výsost,“ vysvětloval Help Dada, „Roth Ursuul, je devátým princem Bohokrále.“ Uklonil se Rothovi.
Při Andělech noci. On nežertoval.
Neph Dada chytil Durza za bradu a přitáhl si ho blíž, aby se mu díval přímo do očí. „On ví, kdo vzal Glób čepelí,“ řekl Neph.
Nemohl to popřít. Ne, když tu byl vürdmeister. Vürdmeisteři měli mít schopnost číst v lidské mysli. Nebyla to pravda, ale bylo to dost blízko. Většina z nich to nedokázala, to Durzo věděl. Dokonce i ti, kteří to uměli, nečetli přímo myšlenky. Kdysi to Durzovi vysvětlili, příliš dávno, než aby na to rád vzpomínal, že dokáží zahlédnout záblesky obrazů, které zkoumaný viděl. Nejlepší vürdmeisteři přesto uměli i z těch pár záblesků vycítit pravdu. Svým způsobem šlo o to samé. Jak můžu využít rozdíl mezi tím, co jsem viděl, a co vím?
„Byl to můj učedník,“ přiznal Durzo.
Roth Ursuul − při Andělech noci, Ursuul? − pozvedl obočí.
„On neví, co to je,“ řekl Durzo. „Nevím, kdo ho poslal. Nikdy nebral zakázky, o kterých by mi neřekl.“
„Možná by sis tím neměl být tak jistý, co?“ zeptal se Neph.
„Získám pro vás ka’kari. Potřebuji jen trochu času.“
„Ka’kari?“ zeptal se Roth.
Roth to slovo nikdy předtím nepoužil. Byla to hloupá chyba. Vůbec mu to nebylo podobné. Durzo začínal ztrácet nervy.
„Glób čepelí,“ opravil se Durzo.
„Dal jsem ti šanci, abys ke mně byl upřímný, Durzo. Tím pádem je to, k čemu se teď chystám, jen tvoje vina.“ Roth mávnul na jednoho ze strážných u vchodu do chatrče. „Holku.“
O chvíli později přinesli dívku. Byla omámená, ať už drogami nebo magicky, a strážný měl potíže s jejím ochablým tělem. Mohlo jí být tak jedenáct, hubená a ušmudlaná, ale ne vychrtlá a špinavá jako pouliční krysa − zdravě hubená a jen umazaná. Vlasy měla dlouhé a kudrnaté, tvář měla andělskou i ďábelskou zároveň jako její matka. Uly byla zatraceně pohledné dítě. Bylo to poprvé, kdy Durzo viděl svoji dceru.
Zabolelo ho z toho tam, kde by to už nečekal.
„Už ses rozhodl, že s námi nebudeš nadšeně spolupracovat, Durzo,“ řekl Roth. „Obvykle bych z tebe udělal výstražný příklad. My oba víme, že to udělat nemůžu. Příliš tě potřebuji, alespoň pár příštích dnů. Tak bych možná mohl přikázat, aby jí jako varování usekli ruku, a povědět té dívce, že k tomu došlo jen proto, že jsi je nezastavil. Že sis vybral, že jí ublížíš. Přinutilo by tě ke spolupráci něco takového?“
Durzo ztuhnul, jen se díval na svou dceru. Svou dceru! Jak ji jen mohl nechat padnout do rukou tohohle muže? Měla být královou pákou proti němu a ten chlap je nechal, ať mu ji vyfouknou pod nosem.
„Co tohle? My jí usekneme ruku, nebo jí ty uřízneš prst,“ navrhl Roth.
Byla cesta ven. I teď tu byla cesta ven. Jeden z jeho nožů byl otrávený. Napustil ho kobřím jedem. Pro Kylara. Bude to bezbolestné, zvlášť u někoho tak malého, jako je ona. Zemře za pár vteřin. Možná to Rotha dostatečně překvapí, aby mohl Durzo utéct. Možná.
Mohl by zabít svou dceru a pravděpodobně by sám zemřel, a Kylar bude žít. Nebo bude tenhle Roth Ursuul požadovat, aby Kylara zabil a vzal mu ka’kari. Mohl by jeho smrt snadno zfalšovat, kdyby Roth neměl vurdmeistera.
Dokázal by zabít vlastní dceru? Když to neudělá, dovolí jim tím zabít Kylara.
„Nic neprovedla,“ řekl Durzo.
„Ušetři mě toho,“ řekl Roth. „Máš na rukou příliš mnoho krve, abys křičel o ubližování nevinným.“
„Ubližovat jí není nutné.“
Roth se usmál. „Víš, kdyby mi to řekl kdokoliv jiný, tak by mě rozesmál. Pamatuješ si, co se stalo posledně, když jsi Ursuuly obvinil z blufování?“ Durzo nedokázal udržet nehybnou tvář, mihnul se mu po ní smutek. „Kdo by si to kdy pomyslel,“ řekl Roth. „Můj otec si vzal matku a já si vezmu dceru. Poučil ses, Durzo Blinte? Myslím, že ano. Mého otce potěší, když ten kruh uzavřu. On se tě pokoušel vydírat kvůli falešnému ka’kari, a selhal. Já tě vydírám kvůli pravému ka’kari, a uspěji.“ V Nephových očích se zablesklo, když to Roth řekl. Bylo jasné, že mu Rothovy vývody nejsou po chuti, ale Durzo váhal. Neviděl způsob, jak využít drobného rozporu mezi těmi muži.
„Teď ti řeknu, co pro tebe z našeho vydírání plyne, Durzo Blinte − pokud si budu myslet, že mi vzdoruješ, tvá dcera zemře. A jsou další, řekněme pohany, které může před smrtí zakusit. Nech se unést svou představivostí − já vím, kam mě zanese ta má. Zbude z ní jen slupka, až s ní skončíme. Strávím měsíce vymačkáváním každé kapky utrpení z její mysli i těla, než zemře, a budu si v té práci libovat. Jsem jedním z nejzasvěcenějších vyznavačů Khali. Rozumíš mi, Blinte? Vyjádřil jsem se jasně?“
„Dokonale.“ Čelisti měl sevřené. Nedokáže ji zabít. Při Andělech noci. Prostě to nedokáže. Měl by něco vymyslet. Dřív to vždycky dokázal. Nějaká cesta z toho je. Najde ji a pak oba muže zabije.
Roth se usmál. „Teď mi řekneš všechno o tom svém učedníkovi. A myslím tím všechno.“
49.
Kylar vystoupil ze stínů kanceláře v Modrém kanci a chytil Jarla kolem krku, na ústa mu připlácí dlaň.
„Mmm, mmmph!“ zaprotestoval do Kylarovy dlaně Jarl.
„Tiše, to jsem já,“ zašeptal mu do ucha Kylar. V obavě, že Jarl vykřikne, přítele jen pomalu pustil.
Jarl si promnul hrdlo. „Zatraceně, Kylare, uklidni se. Jak ses sem dostal?“
„Potřebuji tvou pomoc.“
„To bych řekl. Právě jsem se chystal, že se po tobě podívám.“
„Cože?“
„Podívej se do horního šuplíku. Můžeš si to přečíst rychleji, než bych ti to pověděl já,“ řekl Jarl.
Kylar otevřel zásuvku a přečetl si vzkaz. Roth je Roth Ursuul, khalidorský princ. Právě byl zvolen Shingou. Kylar byl podezřelý z princovy vraždy. Královi muži po něm pátrají. Kylar vzkaz zahodil.
„Potřebuji tvou pomoc, Jarle. Ještě jednou.“
„Chceš mi říct, že jsi tohle všechno už věděl?“
„Nic to na ničem nemění. Potřebuji tvou pomoc.“
„Nezabije mě to?“
„Potřebuji zjistit, kde se schovává Máma K.“
Jarl přimhouřil oči. „Musím se ptát proč?“
„Chystám se ji zabít.“
„Po tom všem, co pro tebe udělala? Ty…“
„Zradila mě, Jarle, a ty to víš. Zmanipulovala mě, abych se pokusil zabít Durzo Blinta. Je tak dobrá. Myslel jsem si, že je to můj vlastní nápad.“
„Možná by sis měl vyslechnout její verzi, než ji zabiješ. Možná se u lidí, kteří ti pomáhali, nemusíš hned uchylovat k vraždě,“ navrhl Jarl.
„Přesvědčila mě, že jestli chci zachránit svého přítele, musím zabít Hu Gibbeta, ale on to nebyl Hu. Byl to Durzo. Ona nás zradila. Donutila mě zničit mého přítele a připravit ho o vše, co miloval.“
„Je mi líto, ale nepomůžu ti.“
„Já tě nežádám,“ řekl Kylar.
„Chystáš se to ze mě vytlouct?“ zeptal se Jarl.
„Udělám, co budu muset.“
„Skrývá se,“ řekl beze strachu Jarl. „Nedávno se příšerně pohádala s Durzem. Nevím, o co šlo. Ale ona mi pomohla a já ji nezradím.“
„Ty víš, že by tě vydala ve vteřině, Jarle.“
„Vím,“ uznal Jarl. „Možná prodávám své tělo, Kylare, ale udělám, co budu moct, abych ten zbytek zachoval neprodejný. Zůstaly mi jen kousky důstojnosti. Když mi je vezmeš, nezabiješ tím jen Mámu K.“
„Jedna věc je tvrdit, že uchováš tajemství až do smrti. Úplně jiná je vzít si ho do hrobu,“ řekl Kylar. „Nikdy jsem nikoho nemučil, Jarle, ale vím, jak na to.“
„Jestli se mě chystáš mučit, tak už jsi začal, můj příteli.“
Měřili se pohledy, dokud Kylar poraženecky neuhnul.
„Pokud potřebuješ pomoci s čímkoliv jiným, udělám to, Kylare. Doufám, že to víš.“
„Vím,“ povzdechl si Kylar. „Jen buď připravený, Jarle. Věci se vyvíjejí rychleji, než by kdokoliv čekal.“
Někdo zaklepal na dveře.
„Ano?“ zeptal se Jarl.
Do kanceláře strčil svou holou hlavu bodyguard. „D… Durzo Blint vás chce vidět, pane.“ Vypadal vyděšený.
Kylar se pokusil použít svůj Talent a zahalit se stíny, jak to udělal, když přišel do Modrého kance.
Nic se nestalo. A do hajzlu. Prakticky skočil pod Jarlův psací stůl.
„Pane?“ zeptal se strážný, Kylara skrz štěrbinu, kterou si otevřel, neviděl.
„Ehm, pošlete ho dovnitř,“ řekl Jarl.
Dveře se zavřely a brzy znovu otevřely. Kylar se neodvažoval podívat. Kdyby vystrčil dostatečně velkou část obličeje, aby ho viděl, Durzo by ho mohl zahlédnout.
„Nemíním marnit čas svůj ani tvůj,“ slyšel Kylar Durza mluvit. Měkké kroky rychle prošly po podlaze, stůl zasténal, jak si na něj někdo sedl. „Vím, že jsi Kylarův přítel,“ řekl Durzo jen pár palců nad Kylarem.
Jarl vydal souhlasný zvuk.
„Chci, abys mu co nejrychleji předal zprávu. Už jsem mu ji poslal, ale musím si být jistý, že ji dostane. Vyřiď mu, že s ním musím mluvit. Budu u Ožralé děvky. Budu tam příští dvě hodiny. Řekni mu, že to bude arutayro.“
„Vyhláskujte to,“ vyzval ho Jarl, přišel ke stolu a vytáhl brk z kalamáře.
Durzo to vyhláskoval a Jarl vydal přiškrcený zvuk protestu ve chvíli, když ho Durzo chytil pod krkem.
„Dones mu to rychle, prodejný hošíku. Je to důležité. Osobně se mi zodpovídáš za to, že se to k němu dostane.“ Stůl znovu zaprotestoval, když Durzo vstal a odešel.
Jakmile se dveře zavřely, Kylar se vyplížil zpod stolu.
Jarl vytřeštil oči. „Ty jsi byl pod stolem?“
„Já všechno neřeším okázalými triky.“
Jarl zavrtěl hlavou. „Ty jsi neuvěřitelný.“ Když mu podával papír, který držel, zeptal se: „Co znamená arutayro?“
„Nekrvavě. Znamená to, že se při setkání navzájem nezabijeme.“
„A ty mu věříš? Poté co ses ho minulou noc pokusil zabít?“
„Blint mě zabije, ale udělá to profesionálně. Myslí si, že si to zasloužím. Nevadí, když použiji okno? Musím toho ještě spoustu zařídit, než se s ním setkám.“
„Posluž si.“
Kylar otevřel okno, pak se otočil k příteli. „Omlouvám se. Musel jsem to zkusit. Musím ji zabít a ty jsi byl nejrychlejší způsob, jak ji najít.“
„Mrzí mě, že jsem ti nemohl pomoci.“
Když se vyplížil z okna, Kylar se odsunul z Jarlova dohledu a znovu se pokusil vyvolat stíny. Tentokrát to šlo snadno. Perfektní. Nedokázal ani říct, co předtím v kanceláři udělal jinak.
Při Andělech noci. Kylar si uvědomil, že naučit se kontrolovat Talent by bylo obtížné, i kdyby mu to Durzo vysvětlil. Zjistit to vlastními silami bude skoro nemožné.
Vrátil se k oknu. Jarl je po minutě zkontroloval, pak přešel ke stolu a rychle napsal vzkaz. Přivolal si do kanceláře kluka a zprávu mu předal.
Kylar obešel budovu a sledoval kluka, který vyšel postranním vchodem. Věděl, že mu Jarl nic neřekne − a doufal, že se jeho přítel nikdy nedozví, že ho i tak využil.
Ne všichni poslíčci odváděli svou práci stejně poctivě. Někteří si předali vzkaz tak nenápadně, že je Kylar sotva zahlédl. Ostatní prostě podali zprávu dalšímu klukovi.
Trvalo půl hodiny, než se dostali k malému domku na východním břehu. Kylar poznal strážného, jenž od posledního kluka zprávu převzal. Byl to Ymmuri s mandlovýma očima a rovnými černými vlasy. Kylar toho muže viděl už dřív v domě Mámy K. To mu stačilo. Máma K. tam byla. Kylar si to s ní vyřídí později.
Zamířil k Ožralé děvce.
* * *
Durzo Blint seděl zády ke zdi, na stole zakrytý balíček. Kylar se k němu přidal, odepnul si opasek a položil na něj všechny zbraně − dýku a wakizashi zastrčené v opasku, ceuranský jedenapůlruční meč ze zad, dvě dýky z rukávů, vrhací nože a šipky připnuté k pasu a tanto zastrčené v jedné botě.
„Všechno?“ zeptal se Blint sardonicky.
Kylar sroloval opasek a položil ho vedle Blintova balíčku, který byl stejně velký. „Vypadá to, že se oba brzy pustíme do práce.“
Blint přikývl a odložil korbel slabého ladešianského ležáku doprostřed prkna, aby se nedotýkal mezer.
„Chtěl jste se mnou mluvit?“ řekl Kylar a přemýšlel, proč Blint pije. Blint před zakázkou nikdy nepil.
„Mají moji dceru. Vyhrožují mi. Věřím jim. Ten Roth je opravdový bastard.“
„Zabijí ji, když jim nedáte ka’kari,“ dovtípil se Kylar.
Blint se místo odpovědi jen napil.
„Takže mě musíte zabít,“ řekl Kylar.
Blint se mu podíval do očí. Bylo to ano.
„Je to jen obchod, nebo jsem selhal?“ zeptal se Kylar, žaludek měl jako na vodě.
„Selhal?“ Blint vzhlédl od piva a odfrknul si. „Mnoho wetboyů projde Zkouškou. Někdy je vytvořená pro učedníky wetboyů, kteří mají vážnější problémy − cokoliv, co brání talentovaným učedníkům stát se nadaným wetboyem. Někdy ji podstoupí i wetboy, který se stal mistrem. Je to jeden z důvodů, proč je tak málo starých wetboyů.
Mou Zkouškou byla Vonda, Gwinveřina mladší sestra. Mysleli jsme si, že se milujeme. Mysleli jsme si, že se na nás některé skutečnosti nevztahují. Stal jsem se wetboyem s očividnou slabinou a Garoth Ursuul ji unesl. Hledal ka’kari a stále ho hledá. Stejně jako já.“
„Já nevím, o co tady vlastně běží. Dokonce ani nedokážu pokaždé použít svůj Talent. Můžu používat ka’kari, když ho ani nemám u sebe?“
„Přestaň mě přerušovat. Tenhle příběh má pointu a ty bys měl nejlépe vědět, že mě nemáš přerušovat, protože jsi ode mě každý den dostával lekce a protože tě musím zabít,“ řekl Durzo. „Stačí říct, že moc ka’kari je obrovská. Celé roky jsem se snažil jedno získat. Garoth Ursuul dělal to samé. Myslel si, že mu ka’kari dá výhodu nad ostatními princi a vürdmeistery, aby se mohl stát Bohokrálem. Tak unesl Vondu a řekl mi, kde ji drží, a řekl mi, že ji zabije, když půjdu po ka’kari.“
„Vy jste to s výhrůžkami nikdy moc neuměl,“ řekl Kylar.
„Já jsem to s výhrůžkami vždycky uměl,“ opravil ho Durzo. „Podstatné bylo, že na získání ka’kari jsem měl omezený čas. Muž, který si ka’kari údajně připoutal, ležel na smrtelné posteli, takže jsem ho musel získat hned po jeho smrti. Garoth Vondu přirozeně držel mimo město. Věděl jsem, že Sa’kagé se v noci chystá toho muže otrávit. Hádám, že Garoth to věděl taky. Nemohl jsem být na dvou místech zároveň, takže jsem se musel rozhodnout.
Já jsem Garotha Ursuula znal. Je to mistr pastí. Je mazanější než já. Nevyzpytatelnější. Proto jsem si myslel, že když pro Vondu přijdu, tak mě zabijí buď jeho pasti, nebo vürdmeisteři. Věděl jsem, že jedna past, kterou použije, spustí při mém vstupu a zabije ji. To by mu bylo podobné, zvrátit můj pokus o záchranu Vondy v to, co ji zabije. Když k tomu dostane ka’kari, bude to pro něj ještě příjemnější pocit. To byla má Zkouška, Kylare. Měl jsem se vrhnout do pasti ve snaze stát se hrdinou, nebo jsem měl použít hlavu, uvědomit si, že je Vonda ztracená, a vzít si ka’kari?“
„Vybral jste si ka’kari.“
„Byl to padělek.“ Durzo si prohlížel desku stolu, hlas se mu třásl. „Potom jsem běžel, ukradl koně, uhnal ho k smrti, ale od úsvitu uběhla už hodina a půl, když jsem se dostal k domu, kde drželi Vondu. Byla mrtvá. Zkontroloval jsem všechna okna, ale nenašel jsem ani stopu po pastech. Nikdy jsem nezjistil, jestli jsem je nenašel proto, že byly odstraněné, čistě magické, nebo že tam žádné nebyly. Bastard. Udělal to naschvál.“ Blint si dopřál dlouhý doušek piva. „Jsem wetboy a láska je smyčka. Jediný způsob, jak jsem mohl svou volbu odčinit, byl stát se nejlepším wetboyem všech dob.“
Kylar ucítil v krku knedlík.
„Proto nesmíme milovat, Kylare. Proto jsem dělal vše, abych ti v tom zabránil. Udělal jsem chybu, jednou jsem si dovolil být slabý a teď po všech těch letech mě to dohnalo. Nezemřeš, protože jsi selhal, Kylare. Zemřeš, protože jsi to dokázal. Takhle to chodí. Ostatní vždycky platí za moje selhání. Já selhal, Kylare, protože jsem si myslel, že jsem svou Zkoušku zvládl. Mýlil jsem se. Život je ta Zkouška.“
Z toho, co mohl Kylar vidět, ta volba Durza nikdy nepřestala pronásledovat. Ten muž byl jako skořápka. Byl legendární wetboy, ale obětoval tomuto bohu úplně všechno. Kylar si vždycky přál být jako Durzo, vždycky měl jeho schopnosti v úctě. Durzo byl nejlepší, ale kdo byl muž za legendou?
„Mou Zkouškou je tedy Elene.“ Kylar se pousmál nad prázdnotou ve svém nitru. „Není žádná možnost, že bys bojoval se mnou proti nim?“
„A nechal Rotha, aby mučil a zabil moji dceru? Tohle jsou mé možnosti, chlapče − zemřeš ty, nebo má dcera.“ Durzo vytáhl z měšce zlatý gunder. „Koruna − Roth vítězí, hrad − prohrávám já.“
Vyhodil minci do vzduchu. Odrazila se od stolu a pak přistála na hraně.
„Vždycky je další možnost,“ řekl Kylar a pomalu uvolnil svůj Talent. Zatraceně, ono to opravdu zabralo.
Blint odsunul svůj prázdný korbel ze středu stolu a pak ho vrátil zpátky. „Skoro patnáct let jsem strávil snahou získat Glób čepelí, Kylare. Nevěděl jsem, kde je. Nevěděl jsem, jestli si ho někdo nepřipoutal. Nevěděl jsem, jaké magické ochrany ho chrání. Znal jsem lidi, jako jsi ty, kteří by měli být schopni ka’kari přivolat, a že tvá touha po něm to volání ještě posílí. Proto jsem tě bral na zakázky do každého koutu města. Jak jsem mohl vědět, že ho má král Gunder a že ho považuje za pouhý šperk? Nikdo o něm nemluvil, protože nikdo nevěděl, že je zvláštní. Nikoho nezajímalo. A já si začal myslet, že jsem se možná mýlil a že tvůj Talent je jen zablokovaný. Že když tě dostatečně postrčím, tak svůj Talent použiješ. Po patnácti letech práce, myslíš si, že to nechám jen tak plavat? Myslíš si, že je snadné vzdát se patnácti let života?“
„Ale vy to uděláte.“ Kylar byl ohromen.
„Do pekel, ne. Jakmile ho budu mít, nikdy se ho nevzdám,“ řekl Durzo. Ale Kylar mu nevěřil. Blint celou dobu plánoval, že mu ka’kari dá − dokud nepřišel Roth.
„Mistře, spolupracujte se mnou. Spolu dokážeme Rotha porazit.“
Durzo na okamžik ztichl. „Víš, býval jsem jako ty, chlapče. Dlouhou dobu. Měl bys mě tenkrát znát. Líbil bych se ti. Mohli bychom být přáteli.“
Já vás mám rád, mistře. Rád bych byl vaším přítelem, řekl Kylar, ale jen ve své mysli. Ta slova se nějak nedokázala prodrat k jeho rtům. Možná na tom nezáleží. Durzo by mu stejně nevěřil.
„Roth je khalidorský princ, chlapče. Má vürdmeistera. Brzy bude mít víc čarodějů, než je v jižních zemích mágů, a k tomu armádu. Ovládá Sa’kagé. Není žádná naděje. Není způsob, jak se mu teď postavit. Ani sami Andělé noci by se o to nepokusili.“
Kylar rozhodil ruce, otrávený Blintovým fatalismem a jeho pověrčivostí. „A já si myslel, že jsou nepřemožitelní.“
„Jsou nesmrtelní. To není to samé.“ Blint rozkousl stroužek česneku. „Můžeš si z mého domu vzít, co budeš chtít. Nechci, abys zemřel jen proto, že budu mít lepší vybavení.“
„Nechci s vámi bojovat, mistře.“
„Budeš bojovat. Zemřeš. A budeš mi chybět.“
„Mistře Blinte?“ Kylar si vzpomněl na něco, co řekl Dorian. „Co znamená mé jméno?“
„Kylar? Znáš význam slova cleave[1]?“
„Rozseknout, že?“ ujišťoval se Kylar. „Jako sekáček na maso.“
„Ano, má však i jiné významy. Při starých svatebních obřadech se vztah mezi manželem a manželkou nazýval cleave.“
„Jako že žili odděleně?“
Blint se pousmál, ale temný mrak nad jeho hlavou nezmizel. „Svým způsobem také. Cleave totiž znamenalo ‚spojit se‘, ale zároveň i ‚každý zvlášť‘. Dva opačné významy. Tvé jméno je stejné. Znamená Ten, co zabíjí i Ten, co je zabit.“
„Tomu nerozumím,“ nechápal Kylar.
„Porozumíš. Nechť na tebe Andělé noci dohlédnou, chlapče. Pamatuj si, že oni mají tři tváře.“
„Cože?“
„Odplatu, Spravedlnost a Slitování. Oni vždycky ví, jakou tvář mají ukázat. A zapamatuj si rozdíl mezi pomstou a odplatou. Teď odsud zmiz.“
Kylar vstal a nacvičenými pohyby se znovu vybavil svými zbraněmi. Když vstával, zavadil stehny o stůl a vyvážená mince se zakymácela a spadla dřív, než ji mohl zastavit svým Talentem. Ignoroval to, odmítal to přijmout jako znamení. „Mistře Blinte,“ řekl, podíval se mu do očí a uklonil se. „Kariamu lodoc. Děkuji vám. Za všechno.“
„Ty mi děkuješ?“ odfrknul si Blint. Zvedl minci. Byl to hrad. Hrad − prohrávám já. „Děkovat mi? Ty jsi byl vždycky úžasně milé dítě.“
[1] Cleave − v současné angličtině má význam rozetnout, rozštípnout, ale ve staré angličtině také znamenalo lpět na sobě (pozn. překladatele).