Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 25-31

13. 9. 2011

 

25.

„J„Jsi připravený stát se bojovníkem?“ zeptal se mistr Blint.

„O čem to mluvíte?“ nechápal se Kylar. Právě skončili s ranním zápasením a on si vedl lépe než obvykle. Byl dokonce přesvědčený, že ho zítra nebude nic bolet. Bylo mu šestnáct let a vypadalo to, že se trénink konečně začíná vyplácet. Proti mistru Blintovi samozřejmě žádný zápas nevyhrál, ale začínal doufat. Na druhou stranu, mistr Blint měl celý týden špatnou náladu.

„Královský turnaj,“ vysvětlil mistr Blint.

Kylar chňapnul po hadru a otřel si s ním obličej. Tenhle bezpečný dům byl malý a vládlo v něm dusné horko. Král Aleine Gunder IX. přesvědčil Mistry čepelí, aby mu schválili v Cenarii turnaj. To samozřejmě znamenalo, že ho budou moci sledovat a usoudit, že ani vítěz není hoden stát se Mistrem čepele, na druhou stranu ale mohli dojít k závěru, že tři nebo čtyři účastníci by jimi být mohli. Dokonce i Mistr čepele prvního stupně by si mohl najít skvělou práci na jednom z královských dvorů v Midcyru. Ale Blint se jako obvykle celé události vysmíval. „Říkal jste, že královský turnaj je jen pro zoufalce, zbohatlíky a hlupáky,“ připomněl mu Kylar.

„Mm-hmm,“ zabručel Blint.

„Přesto chcete, abych v něm bojoval,“ řekl Kylar. Tušil, že to z něj dělá „zoufalce“. Většina dětských Talentů se probouzí s dospíváním. U něj k tomu stále nedošlo a Blint začínal ztrácet trpělivost.

„Král uspořádal turnaj, aby si mohl vítěze najmout jako osobní strážce. Chce mít jistotu, že si nenajme žádného wetboye, takže turnaj má jedno speciální pravidlo − nesmí tam nikdo s Talentem. Na turnaji bude maja, v Kapli vycvičená léčitelka, aby zkontrolovala všechny účastníky. Také očaruje meče, takže se bojovníci nebudou moct navzájem zabít, a ošetří každého, kdo se zraní. Devítka usoudila, že si trochu protáhne svaly. Chtějí, aby vyhrál někdo od nich a každému připomněl, kdo je ve městě pánem. Tahle událost ti sedne jako prasečí noha mrzákovi. Ne že by šlo o náhodu. Turnaj by se nikdy nekonal, kdyby to nenavrhli. Devítka ví všechno o tobě a tvém malém problému.“

„Cože?“ zeptal se nevěřícně Kylar. Nikdy ho ani nenapadlo, že by věděli, kdo je. Co když prohraje?

„Hu Gibbet tenhle týden předvedl Devítce svého učedníka. Je to dívka, Kylare. Sledoval jsem ji, jak bojuje. Samozřejmě měla Talent. Bez problémů by tě dostala.“

Kylar cítil, jak ho zaplavuje hanba. Hu Gibbet byl vrah toho nejhoršího kalibru. Hu miloval vraždění, rád se dopouštěl krutostí pro vlastní potěšení. Hu nikdy neselhal, ale také vždycky zabil víc lidí než jen svou mrtvolu. Blint jím opovrhoval. Kylarův mistr teď vypadal, že je až druhý po řezníkovi.

„Počkat,“ došlo Kylarovi, „není ten turnaj už dnes?“

* * *

Bylo poledne, když Kylar dorazil k aréně na severní straně Doupat. Posledních dvanáct let se používala jen pro koňské dostihy. Předtím bývala domovem Vražedných her. Jak se Kylar blížil, mohl slyšet dav uvnitř. Aréna dokázala pojmout patnáct tisíc lidí a vypadalo to, že je plná.

Vykračoval si jako namyšlený páv. Nejenže tím dával najevo, že je arogantní mladý šermíř, ale také tím zakrýval svou přirozenou chůzi. Hrabě Drake by nikdy nenavštívil něco, v čem by spatřoval připomínku Vražedných her, ale Logan Gyre by mohl, stejně jako několik mladých šlechticů, se kterými se párkrát zběžně potkal. Kylar si obvykle nedělal starosti, když byl v převleku. Za prvé byl teď v maskování mnohem zběhlejší, takže si připadal v bezpečí. Za druhé, ustaranost by přitahovala pozornost jako magnetit. Ale teď měl žaludek jako na vodě, protože jeho převlek vlastně ani převlekem nebyl.

Mistr Blint mu dal oblečení bez jakýchkoli komentářů. Mělo barvu wetboyské šedi, stejnou jako vše, co nosil mistr Blint. Byly na něm šedé a černé skvrny, díky kterým splývalo s temnotou lépe než čistá čerň, skvrny narušovaly obrys lidské postavy. Dokonale mu sedlo, úzké a těsné kolem ramen, ale v pohybu ho neomezovalo. Měl podezření, že úzký střih měl sloužit jinému účelu − Devítka chtěla, aby vypadal co nejmladší. Jako svého bojovníka jsme poslali dítě bez Talentu a on vás rozdrtil. Co by se stalo, kdybychom poslali wetboye?

Jeho oblečení doplňoval černý hedvábný − hedvábný! − plášť a černá hedvábná maska s otvory pro oči a ústa, která nezakrývala kadeř tmavých vlasů. Vetřel si do vlasů pastu, aby vypadaly úplně černé, nakrátko je zastřihl a nechal rozcuchané. Místo svého postroje se začerněnými zbraněmi mu mistr Blint dal pozlacené pochvy na dýky a vrhací nože a meč. Ostře kontrastovaly s wetboyskou fádní šedí. Blint obracel oči v sloup, když to Kylarovi dával. „Jestli ses někdy chtěl dát na melodrama, můžeš s tím začít teď,“ řekl.

Jako by to byla moje chyba.

Pár lidí postávalo v ulicích, ale když Kylar přišel k postrannímu vchodu, všichni diváci a obchodníci zírali na něj. Vešel dovnitř a našel sál bojovníků. Uvnitř bylo víc než dvě stě mužů a pár tuctů žen, od hromotluků, ve kterých Kylar poznal žoldáky a vojáky, přes nevšímavé mladé šlechtice po dělníky z Doupat, kteří neměli s mečem žádné zkušenosti. Vskutku zoufalci, zbohatlíci a hlupáci.

Okamžitě si ho všimli a mezi muži, kteří hlasitě žertovali, vojáky, jež se protahovali, a ženami, které si opakovaně kontrolovaly meče, se rozhostilo ticho.

„Jsou tu všichni?“ zeptala se zapisovatelka, která přišla z postranní místnosti. Málem vrazila do mohutného muže, jenž vešel s ní a najednou se zastavil. Kylar zadržel dech. Byl to Logan. Logan se nepřišel dívat − přišel soutěžit. Pak maja uviděla Kylara. Své překvapení dokázala skrýt lépe než většina lidí. „Já − já vidím, že ano. No, mladý muži, pojď za mnou.“

Kylar prošel kolem Logana a ostatních, dával si výjimečně záležet, aby udržel svou chůzi namyšlence. Když zaslechl šepot, který za ním propukl, přineslo mu to zvláštní uspokojení.

Zkušební místnost kdysi sloužila k ošetřování bojujících otroků. Měl pocit, že tahle místnost už viděla spoustu smrti. U paty každé zdi dokonce vytesali odpadní kanálky, aby mohli snáze opláchnout krev. „Jsem sestra Drisa Nile,“ představila se žena. „A přestože Mistři čepele vyučují v používání všech zbraní s ostřím, na tomto turnaji smíš použít jen svůj meč. Musím tě požádat, abys další zbraně odložil.“

Kylar ji obdařil nejlepším pohledem Durzo Blinta.

Odkašlala si. „Předpokládám, že bych je mohla magicky uzamknout v pochvách. Nebudeš je moct vytáhnout asi šest hodin, než se síť rozptýlí.“

Kylar mlčky přikývl. Zatímco něco polohlasně mumlala a spřádala magickou síť nad každou pochvou, prohlížel si soupisy soubojů, které byly vyvěšeny na stěnách. Logana našel rychle, pak se chvíli rozhlížel po svém jménu. Jako kdyby mě Sa’kagé zapsala pod pravým jménem. „Jak mě zapsali?“ zeptal se Kylar.

Zarazila se a ukázala prstem. „Asi se tím pouštím na tenký led, ale hádám, že tohle budeš ty.“ Jeho jméno znělo „Kage“. Když ho Drisa polohlasně zamumlala, odnikud se objevil přízvuk na E. „Kagé, Stín. Pokud tě neposlala Sa’kagé, mladý muži, měl by sis raději najít rychlého koně.“

Jen žádný stres. Kylara potěšilo, když zjistil, že je v jiné skupině než Logan. Jeho přítel dorostl do plné výšky. Logan Gyre už nebyl neohrabaný, dosáhl daleko a byl silný, ale výcvik, kterému se každý den hodinu věnoval, byl odlišný od hodin strávených pod dohledem mistra Blinta. Logan byl dobrý bojovník, ale neexistoval způsob, jak by mohl zvítězit a střetnout se tak s Kylarem.

Kylar tasil meč a sestra Nile ho očarovala. Zkusil ostří, které nebylo jen zploštělé, ale ztupené do malého kruhu kolem každé čepele, což dokazovalo, že rozumí tomu, co dělá. Dokonce i cvičební meč mohl říznout, když jste s ním udeřili dostatečně silně. Kouzelné předivo na zbrani ji zároveň nijak nezatěžovalo a neměnilo způsob, jakým prořezávala vzduch. „Pěkné,“ řekl Kylar. Snažil se být lakonický jako Durzo, aby neprozradil svůj hlas. Většina jím předstíraných hlasů stále zněla jako dítě, které se snaží napodobit dospělého. Bylo to víc trapné než účinné.

„Pravidlem turnaje je, že kdo se jako první třikrát dotkne mečem soupeře, vyhrál. Očaruji tělo každého bojovníka, aby reagovalo na soupeřův meč. Po prvním doteku zežloutne. Po druhém zoranžoví. Po třetím zrudne. A teď poslední věc,“ řekla. „Ujistím se, že nemáš žádný Talent. Kvůli tomu se tě musím dotknout.“

„Myslel jsem, že k tomu slouží Pohled.“

„Mohla bych ho použít, ale zaslechla jsem zvěsti o lidech, kteří dokáží svůj Talent zamaskovat, a já neporuším přísahu, že zajistím čestnost soubojů, dokonce ani tady, dokonce ani pro Sa’kagé.“ Drisa sevřela jeho ruku ve svých dlaních. Celou dobu si pro sebe něco mumlala. Blint mu vysvětlil, že potřebuje mluvit, aby použila svůj Talent, ale očividně to nemuselo být srozumitelné.

Najednou se zarazila a podívala se mu do očí. Kousla se do rtu a pak mu ruku znovu sevřela. „Není to maskováním,“ řekla. „Nikdy jsem neviděla… Vědí to? Předpokládám, že musí, jinak by tě neposlali, ale…“

„O čem to mluvíte?“ přerušil ji Kylar.

Sestra Nile váhavě o krok ustoupila, jako by se jí teď nechtělo jednat s lidskou bytostí, když v rukou držela něco mnohem zajímavějšího. „Jsi zmrzačený,“ řekla.

„Táhni do pekel.“

Zamrkala. „Omlouvám se, chci říct… Lidé o Talentu běžně mluví, jako by to bylo něco jednoduchého. Ale on není jednoduchý. Jsou tři věci, které musí spolupracovat, aby se muž nebo žena stali mágy. Za prvé to je tvé glore vyrden, zjednodušeně řečeno tvá životní energie. Je to magie, kterou získáváš skrze své tělesné procesy, jako když získáváme sílu z jídla, nebo možná vychází z duše − nevíme to, ale vychází zevnitř. Polovina lidí má glore vyrden. Možná úplně každý, jen je příliš slabá, aby se dala zaměřit. Za druhé mají někteří lidé převaděč či proces, který převádí tuto energii v magii nebo nějakou akci. Obvykle bývá velmi úzký. Někdy je zablokovaný. Ale řekněme, že se na něčího bratra překotí naložený žebřiňák − v takovém extrémním případě se muži podaří napojit na svůj glore vyrden, jen jedinkrát v životě, a dokáže žebřiňák zvednout. Na druhou stranu lidé, kteří mají glore vyrden a doširoka otevřený převaděč, se mohou stát atlety nebo vojáky. Někdy se jim může dařit mnohem lépe než lidem kolem nich, ale pak se stejně jako ostatní musí zotavovat. Množství magie, kterou mohou využít, je malé a rychle se vyčerpá. Kdybys jim řekl, že využívají magii, tak by ti nevěřili. Aby se muž stal mágem, potřebuje i tu třetí část − musí dokázat absorbovat magii ze slunečního světla nebo z ohně, takže si může znovu a znovu obnovovat svůj glore vyrden. Většina z nás přijímá světlo očima, někteří skrze kůži. Myslíme si, že právě proto vyráží gorathi z Friaku do bitvy nazí, ne aby zastrašili nepřítele, ale aby mohli přijímat co nejvíc magické energie.“

„Ale co to má společného se mnou?“ zeptal se Kylar.

„Mladý muži, ty dokážeš přijímat magii, buď skrze své oči jako magus, nebo skrze kůži. Tvá kůže jí prakticky září. Hádám, že bys měl přirozený sklon k tělesné magii. A tvůj glore vyrden? Nikdy jsem takový neviděla. Mohl bys ho využívat půl noci, aniž by se vyprázdnil. Pro wetboye by to bylo dokonalé. Ale…“ zamračila se. „Je mi líto. Tvůj převaděč.“

„Co, je zablokovaný? Je to zlé?“ Věděl, že je zablokovaný. Blint se ten blok snažil prorazit roky. Také teď dávalo smysl, proč ho Blint nutil ležet na slunci nebo sedět nepříjemně blízko plamenům ve výhni − pokoušel se přetížit jeho magii, aby Kylar neměl jinou možnost než ji použít.

„Ty žádný převaděč nemáš.“

„Spravíte to? Na penězích nezáleží,“ vyhrkl Kylar se sevřenou hrudí.

„Tohle není jako vyvrtat díru. Je to spíš jako udělat nové plíce. Něco takového ještě žádný léčitel v Kapli ani neviděl, natož aby se to pokoušel spravit, a vzhledem k rozsahu tvého Talentu si myslím, že by ten pokus byl pro tebe a možná i pro léčitele smrtelný. Znáš nějakého magi, který by pro tebe riskoval život?“

Kylar zavrtěl hlavou.

„Pak je mi líto.“

„Nemohli by mi pomoct Gandiané? Nemají snad nejlepší léčitele?“

„Nebudu to brát jako urážku, přestože většina Sester by se urazila. Slyšela jsem divoké historky o zelené škole mužů. Ne že bych tomu věřila, ale slyšela jsem, že jeden magus zachránil nenarozené dítě umírající ženy tím, že ho přenesl do dělohy její sestry. I kdyby to byla pravda, šlo o těhotenství a my léčitelé se s problémy těhotenství potýkáme neustále. Co se stalo tobě, to jsme nikdy neviděli. K nám lidé chodí, protože jsou nemocní. Přivádí k nám nebo do škol mužů děti, protože podpálily stodolu, vyléčily kamaráda nebo někomu hodily na hlavu židli jen silou své mysli. Lidé jako ty k nám nechodí, ti se jen cítí zklamaní životem, jako by měli být něčím víc, než jsou, ale nikdy to nepřekonají.“

„Děkuji,“ řekl Kylar.

„Je mi to líto.“

„Takže tak to je. Nic mi nepomůže?“

„Jsem si jistá, že prastaří by ti pomoct mohli. Možná je v Gandianské knihovně nějaký zapomenutý starý manuskript, který by mohl pomoct. Nebo se možná někdo v Kapli zabývá poruchami Talentu a já ho neznám. Nevím. Můžeš to zkusit. Ale být na tvém místě, nikdy bych netrávila život pátráním po něčem, co nemusíš najít. Smiř se s tím.“

Tentokrát se Kylar nemusel příliš snažit. Pohled Durzo Blinta mu do očí vklouzl bez problémů.

26.

KKylar vstoupil na písek arény připravený někomu ublížit. Stupňovitá sedadla byla přeplněná lidmi. Kylar nikdy tolik lidí najednou neviděl. Prodavači procházeli uličkami a nabízeli rýži, ryby a měchy s kořalkou. Šlechtici a šlechtičny si přivedli sluhy, kteří je ovíjeli vějíři ve stoupajícím horku, a král seděl na trůně, popíjel a smál se se svou družinou. Kylar si myslel, že vedle něj zahlédl i kyselý obličej lorda generála Agona. Dav při pohledu na Kagého zahučel.

Pak se na opačné straně otevřela brána a vyšel z ní hřmotný sedlák. Ozvala se směsice znuděného povzbuzování. Nikomu doopravdy nezáleželo na tom, kdo vyhraje, byli jen šťastní, že začíná další boj. Zazněl roh a mohutný sedlák vytáhl velký zrezivělý meč bastard. Kylar tasil svůj vlastní meč a vyčkával. Sedlák vyrazil na Kylara, zvedl meč nad hlavu k seku svrchu.

Kylar vyskočil, vrazil meč tvrdě do mužova žaludku, a když muž klopýtnul, seknul ho přes ledviny a kolenní šlachu. Jeho meč se rozzářil žlutě, oranžově, červeně.

Zdálo se, že to každého překvapilo, včetně Mistrů čepelí, kteří seděli ve zvláštní lóži ve svých rudých a ocelově šedých pláštích. Okamžitě udeřili do zvonu.

Ozvalo se pár provolání slávy a pár búúú, ale většina lidí vypadala příliš překvapená. Kylar zastrčil meč do pochvy a odešel zpátky do sálu bojovníků, zatímco se sedlák s klením oprašoval.

Čekal o samotě, seděl klidně, s nikým se nebavil. Chvíli před dalším kolem si k němu přisedl obrovský hromotluk s bleskem vytetovaným na čele. Kylar si myslel, že je to Bernerd. Možná to byl Lefty − ne, Lefty byl to dvojče se zlomeným nosem.

„Máš tam fanoušky z Devítky, které by potěšilo, kdybys z toho příště udělal větší podívanou,“ poradil mu hromotluk a pak odešel.

Kylarovým druhým protivníkem byl Ymmuri. Vládci koní do města dorazili málokdy, takže přivítání bylo bouřlivé. Byl to malý muž, oděný do vrstev hnědé koňské kůže, dokonce i tvář zakrývala kožená maska. Také měl za opaskem dva nože, velké, dozadu zahnuté gurky. Za meč si zvolil scimitar, který se skvěle hodil k sekání z koňského hřbetu, ale pro souboj na meče až tak vhodný nebyl. Ymmuri byl navíc opilý.

Přesně jak mu nařídili, si s ním Kylar hrál, odrážel v poslední vteřině silné výpady, míchal kopy z otočky a akrobatické kousky, vlastně porušoval vše, co ho Durzo naučil. Proti zkušenému protivníkovi, říkal Durzo, nikdy nevykopávej výš než do výšky kolene. Je to prostě příliš pomalé. A nikdy neodlepuj nohy od země. Když skočíš, pohybuješ se po trajektorii, kterou nemůžeš změnit. Kop s výskokem můžeš použít jen v případě, pro který ho Ceurané vymysleli − k vyhození jezdce ze sedla, když jsi opěšalý a nemáš jinou možnost. Když vyhrál Kylar tentokrát, dav burácel.

Jakmile Kylar odcházel z boje, viděl přicházet Logana. Loganovým protivníkem byl buď Bernerd, nebo Lefty. Kylar doufal, že na něj dvojčata nebudou moc tvrdá. Ale o pár minut později se Logan vrátil, zrudlý a vítězný. Bernerd (nebo Lefty) byl asi příliš sebejistý.

V třetím zápase se Kylar postavil místnímu mistru meče, který se živil cvičením mladých šlechticů. Muž se na Kylara podíval, jako by byl tím nejnebezpečnějším hadem v Midcyru, byl však příliš zbrklý. Poté co proti Kylarovi uhrál jediný zásah, byl poražen a odsupěl pryč.

Teprve když Logan vyhrál svůj třetí zápas proti jinému mistru meče, vycítil Kylar podraz. Pak Kylar vyhrál čtvrtý zápas proti vysloužilému vojákovi − bylo to divné, protože i když měl nízkou hodnost a nepocházel z dobré rodiny, pro Kylara měl být tuhým soupeřem. Voják ale neuměl dobře předstírat. Kylar téměř neútočil na mezery v mužově obraně, protože byly tak zjevné, že si byl Kylar jistý, že je to past.

Pak pochopil. Sedlák byl opravdový. Ymmuri zdrogovaný. Mistr meče zastrašený. Voják koupený. Byl to prostě vyřazovací turnaj, takže teď zbývalo jen šestnáct mužů. Kylar ve čtyřech poznal členy Sa’kagé, což znamenalo, že tu pravděpodobně byli další čtyři, které nepoznal. Devítka zmanipulovala rozlosování. To ho rozzuřilo. Ale dalším soubojem proplul, jako by na tom záleželo, předváděl kopy z otočky, podrážení nohou, propracované odzbrojující kombinace a všechny ty nejabsurdnější triky, na které si vzpomněl.

Myslel si, že Devítka v něj věří, že mu dává opravdovou šanci, dokaž, co v sobě máš, nebo zemři. Ale byl to jen další podfuk. Byli tu výborní bojovníci, ale nechali se koupit. Nepochyboval o tom, že sázkaři vydělávají peníze jako o život, když Kylar postupoval do dalších kol a ve druhé skupině se nedařilo nikomu jinému než Loganovi. Logan, vysoký, pohledný Logan Gyre, potomek významné rodiny, byl všeobecně populární. Proto první souboje vyhrál jen těsně, aby Sa’kagé rozptýlila všechny pochyby. Proto Logan proplouval dalšími a dalšími souboji. Velcí bojovníci útočili v nevhodnou chvíli, aby se později napakovali z pokladnic Sa’kagé.

Ve většině případů to provedli přesvědčivě. Když se vás alespoň trochu schopný šermíř snaží bodnout, není těžké předstírat, že se nestačíte krýt. Ale Kylar to poznat dokázal a věděl, že Mistři čepelí také. Vypadali rozzuřeně a Kylar si dokázal představit, že bude trvat hodně dlouho, než je přesvědčí k uspořádání dalšího turnaje v Cenarii. Celý průběh byl tak zmanipulovaný, až Kylar pochyboval, že by mu udělili titul Mistra čepele, i kdyby si ho nadvakrát zasloužil.

Stejně jasné bylo, že králi to nedošlo, alespoň do té doby, než k němu přišel jeden z Mistrů čepelí a nepromluvil si s ním. Aleine vyskočil z trůnu a jeho poradcům chvíli trvalo, než ho dostatečně uklidnili, aby se znovu posadil. Takže Sa’kagé to králi ukázala, ale stále tu byly peníze, které museli vydělat, a Kylar správně hádal, že to chtějí ukázat i celému městu.

Kylara znechutilo, když vyšel na písek, aby se postavil Loganovi. Byl to poslední boj. O titul. Nenapadal ho dobrý způsob, jak se z toho dostat. Byl napůl rozhodnutý hodit mu meč k nohám a vzdát se − ale král by si mohl myslet, že Sa’kagé Loganovi vyjadřuje podporu. Pak by netrvalo dlouho, než by najatý wetboy navštívil panství Gyrů − nebo i obyčejný najatý vrah, kdyby Sa’kagé zakázku nepřijalo. Stejně tak ho Kylar nemohl nechat vyhrát v boji zblízka. Když teď král věděl, že Sa’kagé zmanipulovala celý turnaj, mohl by si myslet, že se snaží, aby Logan vypadal dobře. Tak co měl Kylar udělat? Ponížit svého nejlepšího přítele?

Předchozí dobrá nálada se z Loganova obličeje úplně vytratila. Měl oblečenou kvalitní lehkou kroužkovou zbroj s černou linkou vyvedeným rarohem na hrudi a na zádech a dav zaburácel, když se k sobě přiblížili, i když si toho ani jeden z nich nevšímal.

„Nejsem dost dobrý, abych se dostal tak daleko. Vy jste to zařídili,“ řekl Logan. „Snažil jsem se rozhodnout, co s tím mám dělat. Napadlo mě, že bych ti hodil meč k nohám a kapituloval, abych vám to překazil. Ale ty jsi Sa’kagé a já jsem Gyre. Já se nikdy nevzdám temnotě a korupci. Tak jaké to bude? Máš schovanou nějakou další dýku, která není otupená? Chystáš se mě veřejně zabít, abys připomněl Cenarii, čí botu má na krku?“

„Jsem jen meč,“ řekl Kylar hlasem, který byl drsný jako ten Blintův.

Logan se znechuceně ušklíbl. „Meč? Nemůžeš tak snadno omluvit to, co děláš. Jsi muž, který zradil vše dobré, co v sobě měl, který se na každé křižovatce vydá hlouběji do temnoty, a proč? Pro peníze?“ Logan si odplivl. „Zabij mě, jestli ti za to zaplatili, Stíne, protože ti říkám tohle: Udělám, co bude v mých silách, abych tě zabil.“

Peníze? Co mohl Logan vědět o penězích? On měl peníze každý den svého života. Jednu jeho obnošenou rukavici by mohla gildovní krysa prodat za jídlo na měsíc. Kylar cítil, jak v něm vzkypěla krev. Logan nevěděl nic − a nemohl mít větší pravdu.

Kylar vyrazil kupředu ve stejnou chvíli, kdy zazněl gong, nezáleželo mu na tom, jestli dodržuje pravidla. Logan se teprve chystal tasit meč, ale Kylarovi to bylo jedno. Prudce vykopl proti Loganově ruce s mečem.

Kopnutí ho zasáhlo, když byl meč jen napůl vytažený z pochvy. Vyrazilo mu jílec z prstů, ten odlétl stranou. Kylar naběhl na Logana, zahákl svou nohu o nohu většího muže a strhl je oba k zemi.

Kylar mu přistál na zádech a slyšel, jak z Loganových plic vyletěl vzduch. Chytil obě Loganovy paže a zkroutil mu je za zády, sevřel je jednou rukou. Druhou chytil plnou hrst Loganových vlasů a udeřil mu obličejem o písek, jak nejsilněji dokázal, znovu a znovu, ale písek byl příliš měkký, aby ho omráčil.

Kylar vstal a tasil meč. Vypadalo to, jako by na světě neexistovaly jiné zvuky než Loganovo sténání a jeho vlastní těžký dech. Aréna ztichla. Dokonce ani nefoukal vítr. Bylo horko, zatraceně horko. Kylar Logana seknul přes levou ledvinu a pak i přes pravou. Meč byl ztupený, takže ho nemohl pořezat, ale pořád to bylo, jako by ho praštil obuškem.

Logan vykřikl bolestí. Najednou vypadal tak mladě. Navzdory mohutnému tělu bylo Loganovi necelých osmnáct, ale ten zvuk Kylara zahanbil. Byla to slabost. Bylo to ponižování, zuřivost. Kylar se rozhlédl po aréně. Někde tam ho sledovali členové Devítky, oblečení jako normální lidé, předstírali, že sdílí zděšení svých sousedů. Předstírali přátelství s muži, kterými pohrdali, s muži, které by za peníze klidně zradili.

Za Kylarem se ozval hluk a Kylar uviděl Logana, jak se přinutil zvednout na ruce a nohy. S námahou vstával. Jeho obličej krvácel ze stovek drobných ranek od písku, oči měl rozostřené.

Kylar pozvedl oranžově zářící meč směrem k davu. Pak se otočil a udeřil Logana naplocho přes týl. Jeho přítel se zhroutil, v bezvědomí, a dav zalapal po dechu.

Ponížit Logana byl jediný způsob, jak ho mohl zachránit, ale ponížit ho musel tak nečestným způsobem, že to nepřitáhne pozornost k Loganově porážce, ale k Sa’kagé. Oni byli podlí, zkažení a všemocní a Kylar se dnes stal jejich avatarem. Odhodil meč a ještě jednou pozvedl ruce k davu, tentokrát pozdravil dvěma vztyčenými prostředníčky. Do pekel s vámi všemi. Do pekel se mnou.

Pak utekl.

27.

OOkna Modainského kuřáckého klubu byla z planganského zrcadlového skla vyřezaného do výsečí a smyšlených zoomorfních tvarů. Když jste se podívali na tvary ve skle, mohli jste úplně zapomenout na svět venku, a to byl jejich účel. Když jste se zahleděli na tvary, neviděli jste mříže na druhé straně okna. Kylar stál u okna a díval se skrz mříže na dívku na Sidlinském trhu.

Smlouvala s prodejcem o jeho zboží. Panenka − Elene − vyrostla, bylo jí teď možná patnáct, zatímco Kylarovi bylo osmnáct. Byla nádherná − alespoň z téhle vzdálenosti. Odtud viděl její tělo, pružné křivky zahalené v šatech služebné, dozadu sčesané vlasy zářící jako zlato na slunci a náznak bezstarostného úsměvu. Přestože nemohl z téhle dálky zahlédnout její jizvy, měly její šaty přes obarvené sklo barvu rudé krve. Olovem vyplněné rýhy mu připomínaly linky jejích jizev.

„Ona tě zničí,“ promluvila za ním Máma K. „Je součástí jiného světa, který ty nikdy nepoznáš.“

„Já vím,“ řekl tiše, jen se krátce ohlédl přes rameno. Máma K. přišla do pokoje s novou dívkou, dívkou z východního břehu, mladou a půvabnou. Máma K. jí rozčesávala světlé vlasy. Modainský kuřácký klub se hodně lišil od ostatních nevěstinců ve městě. Kurtizány tady byly zběhlé v umění konverzace a hudby stejně jako v posteli. Nenosily žádné skandální oblečení, žádná nahota, žádné ohmatávání na veřejnosti, obyčejní lidé sem neměli přístup.

Máma K. se o Kylarových výletech samozřejmě dozvěděla už dávno. Před Mámou K. jste nic neutajili. Hádala se s ním kvůli tomu a neodpustila si komentáře, kdykoliv se tu objevila, ale když zjistila, že sem nepřestane chodit, donutila ho odpřísáhnout, že bude chodit do kuřáckého klubu a sledovat Elene odsud. Pokud ho napadne nějaká hloupost, řekla, alespoň tu bude v bezpečí. Kdyby vyšel ven, dříve nebo později by se s dívkou potkal, dal by se s ní do řeči, skončili by v posteli, on by se do ní zamiloval a nechal se pro svou neposlušnost zabít.

„Nestyď se,“ uklidňovala Máma K. dívku. „Budeš toho v ložnici s mužem dělat víc než se jen převlékat.“

Kylar se neotočil, když zaslechl šustění svlékaných šatů. Přesně to potřeboval. V depresi už byl.

„Vím, že se bojíš, je to poprvé, Daydro,“ mluvila k ní laskavě Máma K. „Je to těžká práce. Není to pravda, Kylare?“

„Měla by být. Nestála by za to, kdyby byla snadná.“

Daydra se zachichotala, nepochybně spíš kvůli nervozitě než kvůli Kylarovu důvtipu. Od zamřížovaného okna se neotočil. Vpíjel se očima do Elene. Co by asi řekly její čisté hnědé oči, kdyby se podívala na dívku za ním, jež se připravovala pro svého prvního klienta?

„Poprvé se budeš cítit provinile, Daydro,“ řekla Máma K. „Přijmi to. Ignoruj to. Nejsi žádná coura, nejsi lhář. Jsi umělkyně. Muži si nekupují kvalitní sethijské víno, protože mají žízeň. Kupují si ho, protože jim dělá dobře, a jeho koupí dělají dobře i sobě. Proto také přichází sem. Muži budou vždycky platit za své neřesti, ať už jde o víno nebo o zvednutí tvé sukně…“

„Nebo o vraždu,“ hlesl Kylar a dotkl se měšce plného mincí a dýky na svém opasku.

Téměř cítil, jak se vzduch ochladil, ale Máma K. si ho nevšímala a pokračovala dál. „Tajemství je v tom rozhodnout se, co neprodáš. Nikdy neprodávej své srdce. Některé dívky se nelíbají. Jiné se nenechávají vydržovat jen jedním mužem. Jiné neposkytují určité služby. Já dělala vše, ale ponechala jsem si své srdce.“

„Opravdu?“ zeptal se Kylar. „Vážně?“ Otočil se a srdce mu vyskočilo až do krku. Díky umění Mámy K. teď Daydra vypadala jako Elene. Podobně stavěná, podobně úchvatné křivky, stejné zářivě světlé vlasy, stejný prostý oděv služebné, ale ona byla na téhle straně mříží, dost blízko na dotek, a Elene byla tam venku. Daydra se nejistě usmála, jako by stále nemohla uvěřit, že mluví s Mámou K.

Máma K. se rozzuřila. Prohnala se místností a chytila Kylara za ucho jako malého zlobivého kluka. Vytáhla ho z místnosti na dvouposchoďové odpočívadlo. Bylo plné zdobených židlí a kvalitních koberců, v jednom rohu seděl bodyguard a dveře vedly do čtyř různých ložnic pro kurtizány. Schody mířily dolů do salónu lemovaného působivými, ale ne do očí bijícími obrazy a knihami vázanými v kůži. Máma K. konečně pustila jeho ucho a tiše za sebou zavřela dveře.

„Zatraceně, Kylare. Daydra je dost vystrašená i bez tvých řečí. Co to sakra děláš?“

„Říkám jí nepříjemnou pravdu,“ pokrčil rameny. „Říkám lži. Prostě cokoliv.“

„Kdybych chtěla pravdu, podívala bych se do zatraceného zrcadla. Tenhle život není o pravdě, je o zpříjemnění toho, co máš. Jde o tu dívku, že ano? Takové bláznovství. Zachránil jsi ji, Kylare. Teď ji nech jít. Dluží ti za všechno.“

„Dluží mi své jizvy.“

„Ty zatracený blázne. Zajímal ses vůbec někdy, co se stalo s ostatními dívkami z tvojí gildy? Ani ne v deseti jsou z nich násosky a výtržnice, které kouří konopí, kapsářky a mrzačky, žebračky a levné děvky, patnáctileté matky s hladovějícími dětmi, nebo nemůžou mít děti vůbec, protože příliš často pily čaj z vratiče. Jsem si jistá, že Elene nebude jediná dívka z tvé gildy, co má jizvy, které jí udělal nějaký šílenec. Ale je jediná, která má naději a budoucnost. To jsi jí dal ty, Kylare.“

„Měl jsem…“

„Jediná věc, již jsi mohl udělat lépe, bylo zabít toho kluka dřív − dřív, než jí něco udělal. Kdybys byl takové dítě, jež je schopné vraždy, nemohl bys být chlapcem, kterému záleží na osudu jedné malé holčičky. Pravdou je, že i kdyby to tvoje chyba byla, Eleniny jizvy jsou malou cenou za život, který jsi jí dal.“

Kylar se odvrátil. I odpočívadlo mělo okno s výhledem na tržiště. Bylo to prosté sklo, čiré, žádné vrypy ani barvy jako sklo v pokojích kurtizán. Také na něm byly mříže, a i když šlo o jednoduché železné pruty, okraje byly stejně ostré jako Blintovy dýky. Elene přišla blíž a on mohl vidět její jizvy, ale pak se usmála a jizvy jako by zmizely.

Jak často se takhle usmívaly dívky v Doupatech? Kylar si uvědomil, že je mu lépe. Cítil se lehčí, než si kdy pamatoval. Otočil se a usmál se na Mámu K. „Nečekal bych, že dostanu rozhřešení od vás.“

Oplatila mu úsměv. „To není rozřešení, ale realita. A jsem ta nejlepší osoba, co ti ho mohla dát. Kromě toho se cítíš stejně hrozně provinile jako Durzo.“

„Durzo? Ten se nikdy provinile necítí,“ řekl Kylar.

Přes tvář jí proběhl náznak znechucení. Otočila se a podívala na dívku. „Skonči tuhle frašku, Kylare.“

„O čem to mluvíš?“

„Durzo ti pravidla vysvětlil − můžeš šoustat, ale nesmíš nikdy milovat. On nevidí, co děláš, ale já ano. Věříš, že Elene miluješ, a tak se ti do šoustání nechce. Proč prostě neupustíš páru?“ Její hlas zněžněl. „Kylare. Tu dívku venku mít nemůžeš. Proč si nevezmeš to, co se ti nabízí?“

„O čem to mluvíte?“

„Jdi za Daydrou. Poděkuje ti za to. Jde to na účet podniku. Pokud se bojíš kvůli své nezkušenosti, nemusíš mít strach, ona je také panna.“ Také? Bohové, to Máma K. ví opravdu všechno?

„Ne,“ odmítl Kylar. „Ne, děkuji. Nemám zájem.“

„Kylare, na co čekáš? Na nějaké úžasné spojení duší s tou dívkou venku? Jde jen o šoustání a to je všechno, co dostaneš. Je to obchod, Kylare, a dojde ti to, až s tím začneš. Všichni uzavíráme obchody. Já, Durzo, a ty taky budeš.“

Máma K. to vzdala a mávla na jednoho z ranařů v přízemí, ať pustí zákazníka. Přestože byl draze oblečený, byl tlustý, ošklivý a nechutně zapáchal. Široce se usmál a odhalil zčernalé zuby. Na odpočívadle se zastavil, olízl si rty, nechutné zosobnění chtíče. Kývl na Mámu K., spiklenecky mrknul na Kylara a vešel do pokoje s panenskou kurtizánou.

„Možná jsou to špatné obchody,“ řekl Kylar.

„Na tom nezáleží. Nic nejde vzít zpátky.“

28.

FFeir Cousat zaklepal na dveře hluboko uvnitř velké pyramidy Sho’cendi. Dvakrát zaklepat, pauza, dvakrát, pauza, jednou. Když on, Dorian a Solon byli studenty na magické škole ohně, nemohli si takové přepychové pokoje dovolit. Ale on a Dorian nedostali své pokoje jako poděkování za minulé služby, chtěli je jen mít pod dohledem.

Dveře se pootevřely a ve škvíře na druhé straně se objevilo Dorianovo oko. Feirovi to vždycky připadalo legrační. Dorian byl prorok. Dokázal předpovědět pád království nebo vítěze dostihů − výnosný trik, až se ho o tom Feirovi podaří přesvědčit − ale nedokázal říct, kdo je za jeho vlastními dveřmi. Tvrdil, že předpovídání budoucnosti, která by zahrnovala jeho, se svíjí do spirály a přivádí ho k šílenství.

Dorian pustil Feira dovnitř a zatarasil za ním dveře. Feir cítil, že prochází skrz neobvyklé množství ochranných kouzel. Podíval se na ně. Ochranu před odposloucháváním by čekal. Ale zřizovat si zábranu proti vstupu, když jste sám v místnosti, to bylo neobvyklé. Opravdu divná však byla ochrana, která měla zadržovat magii uvnitř. Feir si pohrával se střapci látky a ohromeně kroutil hlavou. Magus jako Dorian se rodil jednou za generaci. Po studiích v Hoth’salaru, ve Škole léčitelů v Gandu, kde si do šestnáctého roku osvojil vše, co ho mohli naučit, přešel na školu ohně, kde ovládl ohnivou magii, i když ani nepředstíral, že by ho zajímala. Zůstával jen kvůli přátelství se Solonem a Feirem. Solonův talent se z větší části omezoval jen na ohnivou magii, ale byl z nich tří nejsilnější. Feir si nebyl jistý, proč se Dorian s ním a se Solonem spřátelil. Možná proto, že se necítil ohrožen jejich schopnostmi. Byl to ten typ muže, kterého se dotkli bohové, a Feira už dlouho ani nenapadlo, že by na něj mohl žárlit. Možná tomu pomohlo, že se narodil jako sedlák a že kdykoliv se potýkal se svým studiem a začínal být nervózní, jeden nebo oba jeho přátelé mu nabídli menší zápas.

Feir vypadal tlustý, ale uměl se pohybovat a denně cvičil s Mistry čepelí, kteří měli hlavní cvičiště jen pár minut od Sho’cendi. Když se Solon nebo Dorian dobrovolně přihlásili k zápasu s Feirem, vlastně si tak říkali o modřiny. Dorian se sice mohl později vyléčit, ale přesto bolely.

Na Dorianově posteli ležely napůl sbalené sedlové brašny.

Feir si povzdechl. „Víš, že ti Synod zakázal odjet. Těm na Cenarii nezáleží. Popravdě řečeno, kdyby tam nebyl Solon, tak ani mně. Měli bychom mu poslat zprávu, aby odjel.“ Představitelé škol to samozřejmě takhle neřekli. Větší starosti si dělali s tím, že by mohli jediného proroka na Midcyru − a možná i na celém světě − poslat do rukou Bohokrále.

„To ani neznáš tu nejlepší část,“ chichotal se Dorian, jako když bývali dětmi.

Feir cítil, jak se mu do obličeje nahrnula krev. Kouzla bránící použití magie uvnitř pokoje najednou dávala smysl. „Nechystáš se ho ukrást, že ne?“

„Mohl bych namítnout, že je náš. To my jsme ho vypátrali, našli a přinesli zpátky. To oni nám ho ukradli jako první, Feire.“

„Souhlasil jsi s tím, že tady bude ve větším bezpečí. Že je necháme, ať si ho vezmou.“

„A teď si ho beru zpět,“ pokrčil Dorian rameny.

„Takže zase proti celému světu?“

„Je to pro celý svět, Feire. Půjdeš se mnou?“

„Jít s tebou? Nezešílel jsi už?“ Když se projevil Dorianův prorocký dar, první věcí, o kterou se pokusil, bylo nahlédnutí do vlastní budoucnosti. Zjistil, že bez ohledu na to, co udělá, se jednoho dne zblázní. Přehrabáváním se ve vlastní budoucnosti by příchod toho dne jen urychlil. „Netvrdil jsi, že máš ještě deset let nebo tak nějak?“

„Teď už tolik času nemám,“ řekl Dorian. Pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo, jako by mu to nelámalo srdce, úplně stejně pokrčil rameny, když požádal Solona, aby odjel do Cenarie, i když věděl, že to bude Solona stát jeho lásku s Kaedou. „Než odpovíš, Feire, věz tohle − když půjdeš se mnou, budeš toho mnohokrát litovat a už nikdy se nebudeš procházet po sálech Sho’cendi.“

„Ty umíš tak přesvědčivě prosit,“ řekl Feir a obracel při tom oči v sloup.

„Také mi nejméně dvakrát zachráníš život, budeš vlastnit kovárnu, budeš známý jako jeden z nejlepších zbrojířů světa, budeš mít malý podíl na záchraně světa a zemřeš spokojený, i když ne až tak starý, jak jsi doufal.“

„Och, tak to je lepší,“ řekl Feir sarkasticky, ale v žaludku mu škubalo. Dorian jen vzácně mluvil o tom, co viděl, ale když už promluvil, nikdy nelhal. „Jen malý podíl na záchraně světa?“

„Feire, smyslem tvého života není tvé štěstí. Jsme součástí mnohem většího příběhu. Když tvůj podíl nebude opěvován, znamená to, že bude nicotný? Cílem našeho výletu není záchrana Solona. Jedeme se podívat na chlapce. Budeme čelit mnoha nebezpečím, než se tam dostaneme. Existuje velmi reálná možnost, že zemřeme. A víš, co od nás ten chlapec potřebuje? Čtyři slova. Možná tři, když budeš jméno počítat jako jedno. Chceš vědět, jaká slova to jsou?“

„Jistě.“

„Zeptej se Mámy K.“

„Tohle? Co to znamená?“ zeptal se Feir.

„Nemám tušení.“

Někdy může být věštec jako osina v zadku. „Žádáš toho ode mě hodně,“ řekl Feir.

Dorian přikývl.

„Budu litovat, když řeknu ano?“

„Mockrát. Ale na konci ne.“

„Bylo by to snazší, kdybys mi toho řekl míň.“

„Věř mi,“ řekl Dorian, „přál bych si, abych neměl tak jasný výhled na věci, které leží před tebou, ať se rozhodneš jakkoliv. Kdybych ti toho řekl méně, možná bys neměl to srdce to vzít.“

„Dost!“ Bohové, ono to bude až tak špatné?

Feir se podíval na své ruce. Bude mít kovárnu. Bude po celém světě znám díky své práci. To byl jeden z jeho snů. Možná by se mohl i oženit, mít syny. Napadlo ho, že by se mohl zeptat Doriana, ale neodvážil se. Povzdechl si a třel si spánky.

Dorian se široce usmál. „Dobře! Teď mi pomoz vymyslet, jak odsud dostaneme Curoch.“

Feir si byl jistý, že se přeslechl. Pak ucítil, jak se mu z obličeje ztrácí krev. Na dveřích byly ochrany, které držely magii uvnitř. „Když jsi řekl ‚odsud‘, myslel jsi tím ‚odsud, ze školy‘. Jako bych už neměl šanci přesvědčit tě, aby ses nepokoušel ukrást nejstřeženější artefakt v Midcyru. Mám pravdu?“

Dorian strhl pokrývku z postele. Na ní ležel v pochvě zastrčený rovný meč. Vypadal úplně normálně, až na pochvu, která byla jen z olova a pokrývala celý meč, dokonce i jílec, tlumila jeho magii. Ale tohle nebyl jen magický meč. Tohle byl Magický meč. Tohle byl Curoch, meč císaře Jorsina Alkesta. Meč moci. Většina magi nebyla dost silná, aby ho použila. Kdyby se Feir (a většina ostatních) o to pokusili, ve vteřině by je to zabilo. Dorian tvrdil, že ani Solon by ho nemohl bezpečně použít. Přesto se po smrti Jorsina Alkesta objevilo pár magi, kteří toho schopní byli − a zničili víc než jednu civilizaci. „Nejdřív jsem si myslel, že si budu muset vyložit vlastní budoucnost, abych ho dostal, ale místo toho jsem viděl budoucnost strážného. Všechno šlo jako po másle nebýt právě toho strážného, který šel chodbou, i když to byla šance jedna ku tisíci. Musel jsem ho omráčit. Dobrá zpráva je, že ho bude ošetřovat půvabná dívka, již si později vezme za ženu.“

„Ty mi tvrdíš, že nahoře právě jeden bezvědomý strážný čeká, až ho někdo najde? Proč tu spolu mluvíme? Proč to vůbec děláš?“

„Protože nás potřebuje.“

„On? Ty jsi ukradl Curoch pro toho ‚zeptej se Mámy K.‘ kluka?“ zeptal se Feir.

„Ne, to ne, no, ne tak úplně. Chlapec, co musí mít Curoch − ten, od kterého celý svět potřebuje, aby Curoch nesl − se ještě nenarodil. Ale tohle je naše jediná šance ho získat.“

„Bohové, ty mluvíš vážně,“ vydechl Feir.

„Přestaň předstírat, že tohle něco mění. Už ses rozhodl. Odcházíme do Cenarie.“

Někdy může být prorok jako osina v zadku? To spíš vždycky.

29.

„C„Co máš za problém!“ zaječel mistr Blint.

„Já ne…“ chtěl se hájit Kylar.

„Znovu!“ zahřměl Blint.

Kylar přestal cvičit X blok se svými dýkami a překřížil před sebou zápěstí. Pokusil se chytit Durzovu ruku a zkroutit ji, ale wetboy mu vyklouzl.

Kroužili v tréninkové místnosti Blintova nejnovějšího bezpečného domu, odráželi se od zdí, tlačili jeden druhého na nosníky, pokoušeli se proti druhému použít každou nerovnost v podlaze. Ale boj byl vyrovnaný.

V průběhu devíti let strávených pod Blintovým dohledem mohl Kylar vidět sám sebe, jak sílí a roste. Teď mu bylo kolem dvaceti. Stále nebyl tak vysoký jako Blint a nikdy nebude, měl ale hubenou a šlachovitou postavu a stejné světle modré oči. Jak se potil a bojoval, každý sval na jeho pažích, hrudi a břichu se pohyboval přesně tak, jak chtěl, ale nedařilo se mu dát do toho vše.

Durzo Blint to poznal a rozzuřilo ho to. Mistr Blint dlouze a výmluvně klel, srovnával jeho držení těla s ladešianskou děvkou, jeho tvář s několika nepravděpodobnými a nechutnými částmi těla a jeho inteligenci s několika druhy hospodářských zvířat. Když znovu zaútočil, Kylar viděl, jak v duchu přeřazuje na vyšší obtížnost.

Jednou z mnoha nebezpečných věcí na mistru Blintovi bylo, že i když se rozzuřil, na jeho boji se to neprojevilo. Svému vzteku dovolil projevit se jen ve výrazu obličeje, když jste leželi na zemi a obvykle krváceli.

Pomalu Kylara zatlačil přes celou místnost, rukou sevřenou v pěst nebo nataženou s nožem, cvičný nůž se blýskal v rychlých obloucích a výpadech. Ve zlomku vteřiny ještě víc natáhl ruku s nožem, ale Kylarovi se podařilo proklouznout kolem něj a zasáhnout mistra Blinta do zápěstí.

Ale mistr Blint nůž udržel, stáhnul jej zpět a tupou čepelí zachytil Kylarův palec.

„Tvá netrpělivost tě stála palec, chlapče.“

Kylar se zastavil a zhluboka dýchal, hruď se mu dmula, ale z mistra Blinta nespouštěl oči. Už cvičili s několika různými typy mečů i s dýkami různé délky. Někdy bojovali stejným zbraněmi, jindy se lišily − mistr Blint si vzal dvoubřitý široký meč proti gandianskému meči, nebo si Kylar vzal stiletto proti gurce. „Kdokoliv jiný by o ten nůž přišel,“ namítl Kylar.

„Ty nebojuješ s kdekým.“

„Kdybyste byl ozbrojený a já ne, tak bych s vámi nebojoval.“

Mistr Blint vytáhl z pochvy dýku a hodil ji po Kylarovi, prolétla mu kolem ucha. Kylar ani nemrkl. Ne proto, že by se nikdy nezamyslel nad tím, jestli se ho mistr Blint nechystá zabít. Prostě věděl, že by ho nedokázal zastavit.

Když Blint zaútočil znovu, udeřil plnou rychlostí. Kopy se střetávaly s protikopy, údery odkláněl, bodnutí vykrýval, rány tlumil pažemi, nohama a boky. Nebyly tu žádné triky, žádná show. Jen rychlost.

Uprostřed míhajících se údů si Kylar jako obvykle uvědomil, že mistr Blint vyhraje. Ten muž byl prostě lepší než Kylar. Většinou šlo o to, jestli se Kylar nepokusí o něco zoufalého. Mistr Blint na to čekal.

Kylar rozpoutal bouři úderů rychlých a lehkých jako horský vítr. Žádný z nich sám o sobě nemohl mistra Blinta zasáhnout, ale každý z nich mohl způsobit, že propásne ten další. Kylar bojoval rychleji a rychleji, každý úder byl odkloněn stranou a nebo se střetl s napnutým svalem připraveným na úder.

Jeden nízký výpad rukou prošel skrz a zabořil se mistru Blintovi do břicha. Když se nedobrovolně předklonil, Kylar zaútočil plnou silou na Blintovu bradu − a pak se zarazil. Blint dokázal zaimprovizovat dost rychle, aby úder vykryl, ale Kylar neudeřil tam, kde Blint očekával, takže nastavil blok příliš daleko a nemohl stáhnout ruce zpátky dřív, než se Kylar ohnal rukou stále zaťatou v pěst po jeho nose.

Ale Kylarův úder mistra Blinta nezasáhl. Neznámá síla ho srazila stranou jako neviditelná ruka. Kylar zavrávoral a snažil se vzpamatovat a zablokovat Durzův kop, ale ten nadlidskou silou prošel skrz jeho ruce. Kylar narazil do nosníku za sebou tak tvrdě, že zaslechl zapraskání. Padl na zem.

„Jsi na tahu,“ vyzval ho Blint. „Jestli mě nedokážeš zasáhnout, mám pro tebe připravený speciální trest.“

Speciální trest?“ Skvěle.

Kylar neodpověděl, jen se zapřel oběma rukama o podlahu a vstal, ale když se otočil, na Blintově místě stál Logan. Úšklebek na jeho tváři však byl celý Durzo Blint. Byla to iluze, sedm stop vysoká iluze, která dokonale kopírovala Blintovy pohyby. Kylar zlostně vykopl proti kolenu − ale jeho noha postavou prošla, rozvlnila iluzi a nic nezasáhla. Blint stál dvě stopy za ní. Když se Kylar pokoušel znovu nabýt ztracenou rovnováhu, Blint pozvedl ruku. Z jeho dlaně se zasvištěním vylétla přízračná ruka a srazila Kylara k zemi.

Kylar se vymrštil na nohy právě včas, aby viděl Blinta, jak vyskočil. Strop byl dvanáct stop vysoko, ale Blint k němu doletěl − a zachytil se. Začal se po něm plazit a pak zmizel, když ho zahalily stíny, které se spojily s temnotou v trámoví. Kylar z počátku slyšel, jak se Blint přesouvá nad něj, pak ale zvuky náhle ustaly. Blintův Talent překryl dokonce i šoupavý zvuk, když se otíral o dřevo.

Kylar se neustále pohyboval a hledal mezi trámy stín, který tam neměl co dělat.

„Zjizvený Wrable dokonce dokáže zařídit, aby jeho hlas nebo i zvuky přicházely z jiného místa, než kde je on,“ ozval se ve vzdálenějším rohu stropu Blint. „Zajímalo by mě, jestli to dokážeš odhalit.“

Kylar viděl, nebo si myslel, že vidí, stín, jak se k němu vrací. Mrštil po něm vrhací nůž, ale stín se rozplynul, zůstal jen nůž vibrující ve dřevě. Další iluze. Kytar se pomalu otočil, pokoušel se zaslechnout i ten nejslabší zvuk a nevšímat si tlukotu vlastního srdce.

Nepatrné zašustění šatů dotýkajících se podlahy za ním ho donutilo otočit se a ohnat se. Nebylo tam ale nic kromě Blintovy tuniky, která ležela na hromádce za Kylarem. Žuchnutí prozradilo samotného Blinta, který přistál za Kylarem. Kylar se znovu otočil, ale něco chytlo jeho levou ruku, pak i pravou.

Mistr Blint tam stál s nahou hrudí, v očích smrtící pohled, ruce svěšené u boků. Kylarova zápěstí držela ve vzduchu magie. Pomalu natahoval jeho paže, až byly úplně roztažené, a pak ještě dál. Kylar mlčel tak dlouho, jak jen mohl, pak vykřikl, když ucítil, jak se jeho klouby ocitly na hranici vykloubení.

Pouta ho pustila a on se zhroutil na podlahu, poražený.

Durzo zklamaně zavrtěl hlavou − a Kylar zaútočil. Jeho kop mířící na Durzovo koleno se zpomalil, jako by strčil nohu do vody, pak se noha odrazila, roztočila ho a odhodila na podlahu.

„Víš, co se právě stalo?“ zeptal se Durzo.

„Zase jste mi nakopal zadek,“ zabručel Kylar.

„Předtím.“

„Skoro jsem vás zasáhl,“ řekl Kylar.

„Zmátl jsi mě a byl bys mě porazil, ale já použil svůj Talent a ty stále odmítáš použít ten svůj. Proč?“

Protože jsem zmrzačený. Od té doby, kdy se před čtyřmi lety setkal s Drissou Nile, Kylar snad stokrát uvažoval o tom, že Blintovi řekne, co mu pověděla − neměl převaděč a nešlo to spravit. Ale pravidla byla vždy jasná. Kylar se stane wetboyem, nebo zemře. A jak právě Blint znovu dokázal, bez Talentu se wetboyem nestane. Říct Blintovi pravdu vypadalo jako rychlá cesta do hrobu. Kylar zkusil všechno, aby jeho Talent začal fungovat, a snažil se zjistit cokoliv, co by mu mohlo pomoct, ale nenašel nic.

Blint se zhluboka nadechl. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl klidně: „Nadešel čas pravdy, Kylare. Jsi dobrý bojovník. Zatím máš mezery v boji s dřevovými zbraněmi, kyji, kušemi a −“ Začínal přednášet, ale brzy si to uvědomil. „Bez ohledu na to jsi ten nejlepší bojovník s ceuranskými dlouhými meči a v boji beze zbraně, jakého znám. Dneska jsi mě mohl dostat. Příště sice nevyhraješ, ale začneš vyhrávat. Tvé tělo ví, co má dělat, a tvoje mysl to také většinou chápe. V příštích letech se tvé tělo stane o trochu rychlejší, o trochu silnější a budeš tak o polovinu chytřejší. Ale tvůj výcvik se zbraněmi skončil, Kylare. A zbytek si osvojíš cvičením.“

„A?“ zeptal se Kylar.

„Následuj mě. Mám něco, co by ti mohlo pomoci.“

Kylar následoval Blinta do jeho pracovny. Tahle byla menší než ta, kterou Kylar poprvé viděl v Blintově starém bezpečném domě, zato měla dveře mezi kotci se zvířaty a pracovnou. Páchlo to tu mnohem méně. Také mu to teď připadalo známější. Knihy lemující stěny byly jako staří přátelé. Spolu s Blintem do nich dokonce přidali pár receptů. V uplynulých devíti letech si začal Blintova travičského umění vážit.

Jistě, každý wetboy používal jedy. Bolehlav, klejicha, mandragora a kořen ariamu byly místní a smrtelné. Ale Blint znal stovky jedů. V jeho knihách byly celé stránky počmárané jeho těsným, hranatým rukopisem − „Hlupák. Ředit jedy.“ Další poznámky byly doplňující, od jak dlouho trvá, než se jed projeví, přes nejlepší způsob podání, až po jak udržet rostliny naživu v cizím klimatu.

Mistr Blint zvedl krabici. „Sedni si.“

Kylar si sedl k vysokému stolu, opřel se o něj loktem a podepřel si bradu. Blint převrátil krabici před ním.

Na stůl vypadl bílý had. Kylar měl sotva čas si všimnout, co to je, než mu zaútočil na obličej. Viděl otevřenou tlamu, velké lesklé zuby. Padnul dozadu, byl však příliš pomalý.

Pak had zmizel a Kylar spadl ze stoličky. Dopadl rovnou na záda, ale okamžitě se vymrštil zpátky na nohy.

Blint držel hada za hlavou. Chytil ho ve vzduchu, když zaútočil. „Víš, co to je, Kylare?“

„To je bílá kobra.“ Byl to jeden z nejjedovatějších hadů na světě. Nedorůstali větších rozměrů, vzácně byli delší než předloktí, ale když vás kousli, zemřeli jste za pár vteřin.

„Ne, tohle je cena za selhání. Kylare, bojuješ lépe než jakýkoliv netalentovaný muž, kterého znám. Nejsi ale wetboy. Vyznáš se v jedech, víš, jak zabíjet. Tvé reakce jsou jedinečné, máš dobré instinkty. Umíš se skrývat, maskovat, bojovat. Ale umět tyhle věci dobře nic není, nic to neznamená. Asasín tohle umí taky. To proto mají asasínové cíle. Wetboyové mají mrtvoly. Proč jim říkáme mrtvoly? Protože ve chvíli, kdy na ně uzavřeme kontrakt, je zbytek jejich krátkého života jen formalita. Máš Talent, Kylare, ale nepoužíváš ho. Viděl jsi jen málo z toho, co tě můžu naučit, ale nemůžu tě to naučit, dokud neprobudíš svůj Talent.“

„Já vím, já vím,“ řekl Kylar a vyhýbal se mistrovu pohledu.

„Pravdou je, Kylare, že když jsi za mnou přišel, tak jsem učedníka nepotřeboval. Nikdy jsem ho nepotřeboval. Zaslechl jsem ale zvěsti, že v Cenarii je ukrytý prastarý artefakt − stříbrné ka’kari. Říká se, že ho vyrobil sám Ezra Šílený. Je to malá stříbrná koule, ale když ji k sobě připoutáš, učiní tě nezranitelným jakoukoliv čepelí a natrvalo prodlouží tvůj život. Pořád tě mohou nějak zabít, pokud to nebude zahrnovat železo, ale nesmrtelnost, Kylare! A pak jsi přišel ty. Víš, co jsi? Řekla ti to maja Drissa Nile?“

Durzo věděl o Drisse Nile? „Řekla, že jsem zmrzačený.“

„Ka’kari bylo vytvořeno pro ‚zmrzačené‘ lidi, jako jsi ty. Mělo být lákadlem pro lidi, kteří mají obrovský Talent, ale postrádají převaděč. Tvým osudem je ho přivolat, Kylare. Nevíš, jak si ho připoutat, ale můžeš ho přivolat, předat a já budu nesmrtelný.“

„A já budu dál zmrzačený,“ řekl hořce Kylar.

„Až ho budu mít, můžeme Drisse dovolit ho studovat. Je to velká léčitelka. I kdyby jí to trvalo pár let, dopadne to dobře. Nám ale dochází čas,“ řekl Durzo. „Chápeš, proč ti nemůžu dovolit být pouhým asasínem?“ Dokonce i teď se ušklíbl.

Kylar o tom samozřejmě přemýšlel snad stokrát, ale pokaždé dospěl k názoru, že Durzovi pýcha nedovolí, aby jeho učedník selhal.

„Náš Talent nám umožňuje zavázat se magickou přísahou poslušnosti Shingovi. Tím se Shinga udržuje v bezpečí a my mimo podezření. Je to slabý závazek, ale aby ho wetboy zlomil, musel by s tím jít za mágem nebo meisterem, jenže všichni mágové ve městě pracují pro Sa’kagé a jen blázen by se odhalil před meisterem. Staneš se zkušeným asasínem, Kylare, a Shinga začne být nervózní. A on nemá nervozitu rád.“

„Proč bych někdy něco podnikal proti Shingovi? Podepsal bych si tím vlastní rozsudek smrti.“

„Na tom nezáleží. Shinga, který není paranoidní, dlouho nevydrží.“

„Proč jste mi to nikdy neřekl?“ dožadoval se Kylar vysvětlení. „Pokaždé, když jste mě bil, že nepoužívám svůj Talent, bylo to jako bít slepce, že nemůže číst.“

„Právě tvá zoufalá snaha použít Talent přivolá ka’kari. Pomáhal jsem ti. A pomůžu ti ještě víc.“ Ukázal na hada ve své ruce. „Tohle je motivace. Je to také nejmilosrdnější jed, jaký znám.“ Mistr Blint nespouštěl z Kylara oči. „Dostat tohle ka’kari vždy bylo tvou konečnou zkouškou. Dostaň ho. Nebo jinak…“

Vzduch ochladl. Bylo to tady. Kylarovo poslední varování.

Mistr Blint uklidil hada, posbíral pár zbraní, vzal si batoh, který si už sbalil, a sundal Odplatu z jejího místa na zdi. Zkontroloval dlouhou černou čepel, pak ji zastrčil zpátky do pochvy. „Na nějaký čas odejdu,“ řekl.

„Já s vámi nepůjdu?“

„Ty se musíš vydat na cestu.“

Vydat se na cestu? Ležérní způsob, jakým mu to Blint řekl, bolel skoro stejně jako skutečnost, že měl pravdu.

30.

„N„Nelíbí se mi to,“ zamračil se Solon.

Regnus Gyre nastavil tvář větru, který mu téměř narovnal jeho stříbrné vlasy. Dnes byla Dvojčata klidná, jediným zvukem byl hukot větru dujícího nad hradbami. Naslouchal mu, jako by se mu vítr pokoušel něco říct.

„Předvolání po deseti letech,“ pokračoval Solon. „Proč by něco takového král dělal v předvečer oslavy plnoletosti vašeho syna?“

„Co je nejlepším důvodem pro shromáždění všech nepřátel na jednom místě?“ zeptal se Regnus, jen nepatrně zvýšil hlas, aby ho bylo přes vítr slyšet. I když měli pozdní jaro, bylo stále chladno. V Kvílivých větrech nebylo nikdy teplo. Severní vítr profukoval vlněným oblečením a vysmíval se plnovousům a dlouhým vlasům, které si muži nechali narůst, aby jim pomohly udržet si o trochu víc tepla.

„Aby je rozdrtil,“ řekl Solon.

„Ještě lepší by bylo rozdrtit je, než se spojí,“ řekl Regnus. „Král ví, že udělám vše, co bude v mých silách, abych byl doma, až syn převezme moc. To znamená cestovat rychle. To znamená malý doprovod.“

„Bylo od něj chytré, že vám malý doprovod nenařídil,“ řekl Solon. „Takovou lstivost bych u něj nečekal.“

„Měl deset let, aby si to promyslel, můj příteli, a pomáhala mu ta lasička.“ Jeho lasičkou myslel Fergunda Sa’fastiho, mága, který zrovna nepatřil mezi nejmorálnější osoby v Sho’cendi. Fergund navíc od vidění Solona znal a určitě by vykřičel do světa, že je Solon magus, kdyby si myslel, že mu tím uškodí. To kvůli Fergundovi zůstával Solon už rok u Regna, když Logan začal mít víc povinností u dvora.

To byla, jak si začínal myslet, obrovská chyba.

„Myslíte si, že nás napadnou po cestě?“ zeptal se Solon.

Regnus přikývl do větru.

„Nepředpokládám, že byste se nechal přesvědčit, abyste nejezdil?“ zeptal se Solon.

Regnus se usmál. Solon si nemohl pomoct, ale toho muže měl rád. Po tom všem, když ochromili jeho rod a připravili ho o právo usilovat o trůn, velení v Kvílivých větrech vrátilo Regnovi touhu žít.

V Regnu Gyrovi plál oheň, byl divoký a pyšný jako staří králové. Jako velitel měl nespornou autoritu a díky svému vystupování se stal každému ze svých mužů otcem, králem i bratrem. V prostém boji proti zlu vynikal a liboval si v tom. Khalidorští horalé, z nichž někteří se nikdy nesklonili před jiným mužem, byli válečníci. Pro válku žili, zemřít v posteli považovali za potupu a jediná nesmrtelnost, v kterou věřili, se nacházela v písních minstrelů opěvujících jejich hrdinství v boji.

Regnovi říkali Rurstahk Slaagen, Ďábel za hradbami, a posledních deset let se jejich mladíci vrhali proti těm hradbám, snažili se na ně vyšplhat, snažili se za ně proplížit, snažili se zaplatit si cestu dovnitř, pokoušeli se zlézt Dvojčata a napadnout Kvílivé větry zezadu. Regnus je pokaždé rozdrtil. Často při tom neztratil jediného muže.

Kvílivé větry sestávaly z trojice hradeb ve třech nejužších místech v jediném průsmyku mezi Cenarií a Khalidorem. Mezi hradbami byla pole, která Regnovi ženisti hustě oseli zaostřenými kůly, jámami, pastmi a kamennými lavinami na okolních horách, které mohli na útočníky strhnout. Dvakrát se klany dostaly za první hradbu. Pasti sklidily tak velkou úrodu smrti, že nikdo nepřežil, aby mohl vyprávět, co za hradbou našli.

„Předpokládám, že by to mohlo být i upřímné pozvání,“ řekl Solon. „Logan tvrdí, že patří mezi nejbližší přátele prince. Možná zapracoval princův vliv.“

„O princi nemám nejlepší mínění,“ řekl Regnus.

„Ale on má vysoké mínění o Loganovi. Můžeme doufat, že bude po své matce. Možná to dokonce bude její práce.“

Regnus neřekl nic. Nedokázal vyslovit Naliino jméno, ani teď ne.

„Doufat v nejlepší, připravit se na nejhorší?“ navrhl Solon. „Deset našich nejlepších mužů, náhradní koně pro každého z nás a sjet dolů po pobřežní cestě místo po hlavní silnici?“

„Ne,“ zamítl to Regnus. „Jestli můžou nalíčit jednu past, můžou nalíčit i dvě. Klidně bychom jim tím mohli nahrát do karet.“

„Rozkaz, pane.“ Solon by jen rád věděl, kdo jsou ostatní hráči.

„Stále píšeš té ženě Kaedě?“

Solon přikývl, ale jeho tělo ztuhlo. V hrudi ucítil prázdno. Jistě, velitel se to musel dozvědět. Posílal dopis každý týden a zpátky nedostal ani jeden.

„No, jestli ti neodpoví ani na tenhle dopis, alespoň budeš vědět, že to není kvůli tomu, že bys nebyl vytrvalý.“ Regnus poklepal rukou na Solonovo rameno.

Solon si nedokázal pomoct a smutně se usmál. Netušil, jak to Regnus dělá, ale v jeho přítomnosti dokázal stejně snadno čelit zlomenému srdci jako smrti.

* * *

Máma K. seděla na balkónu usedlosti, která by tam, kde ji postavili, neměla vůbec být. Navzdory všem tradicím a zdravému rozumu ji nechal Roth Grimson zbudovat uprostřed Doupat.

Neměla Rotha ráda a nikdy mít nebude, ale ve svém zaměstnání potkala jen málo lidí, kteří by se jí líbili. Ve skutečnosti s Rothem jednat musela, protože si nemohla dovolit ho ignorovat. V Sa’kagé byl jednou z vycházejících hvězd. Byl nejen inteligentní, ale vypadalo to, že všechno, čeho se dotkne, promění ve zlato. Po gildovních válkách se najednou vynořil jako hlava Rudých drtičů a rychle si podmanil polovinu Doupat.

Sa’kagé se do toho samozřejmě vložila, odstranění Corbina Fishilla Durzo Blintem byl jen začátek, ale bude trvat celé roky, než se situace uklidní. Jistě, Devítka byla zvědavá, jak mohl Roth vést svou gildu tak dobře, že získali tolik území. A Rothovi se jejich otázky očividně nelíbily, ale uznával je. Jedno její slovo a nikdy se do Devítky nedostane. Další slovo a bude mrtvý. Byl dost chytrý, aby to pochopil.

Rothovi bylo hodně přes dvacet. Vysoký impozantní mladík, který se choval jako princ mezi psy. Blízko u sebe posazené modré oči, tmavé vlasy, záliba v drahém oblečení − dnes si vzal hnědou tuniku ozdobenou planganskými třásněmi, které právě přicházely do módy, odpovídající kožené kalhoty a stříbrem vydělávané boty. Vlasy si lehce olejoval, vlnitá kadeř mu občas padala do očí.

„Kdyby tě někdy unavilo pracovat pro našeho Pána mincí, mohlo by se ti dařit v jednom z mých nevěstinců. Muži by tě zbožňovali.“ Nadhodila to, aby zjistila, jak zareaguje.

Zasmál se. „Budu si to pamatovat.“

Mávnutím ruky dal vědět sluhům, aby přinesli snídani. Jejich malý stůl stál na okraji balkónu a oni seděli vedle sebe. Roth zjevně chtěl, aby obdivovala jeho panství. Možná doufal, že se ho zeptá, proč ho postavil tady.

To zadostiučinění mu dopřát nemínila. Kromě toho si to už prověřila. Věděla, že k tomu měl dost dobrý důvod. Vlastnil část nábřeží, což mu umožňovalo trochu pašovat, a přestože byl dok poměrně malý, aby z něj měl větší výnos, nepřitahoval pozornost krále. Taky si tu půdu mohl dovolit za almužnu, i když si v průběhu stavby najal tolik ranařů, že ho stáli téměř veškeré úspory. Když chudinu vystěhovali, ti čestní i zloději dychtili okrást hlupáka, co si chce postavit panství na jejich břehu. Ranaři jich museli zbít stovky. Máma K. věděla, že nejméně půl tuctu jich zabili. Když vás přistihli, že jste bez povolení vstoupili na Grimsonův pozemek, znamenalo to pro vás smrt.

Zdi byly vysoké a na vrcholku poseté skleněnými střepy a kovovými hroty, které se tam v ranním slunci tyčily jako špičaté stíny. Ranaři hlídali zdi, muži, kteří se na svou práci hodili a zároveň si ji užívali. Nikdo z místních se už o vloupání nepokoušel. Amatéři to buď zkusili a zaplatili za to, nebo se dozvěděli o těch, co to zkoušeli. Profesionálové věděli, že můžou přejít Vandenský most a najít si snazší cíl.

Jeho zahrady byly překrásné, i když dával přednost květinám a keřům, které se plazily při zemi, takže jeho lučištníci neměli blokovaný výhled. Nachové, zelené, žluté a oranžové skvrny v jeho zahradě ostře kontrastovaly s šedí a omšelostí Doupat.

Sluhové přinesli první chod, rozpůlené krvavé pomeranče s karamelovou krustou. Roth zahájil rozhovor zmínkou o počasí. Nebyla to zvlášť podnětná volba, ale Máma K. od něj víc nečekala.

Pokračoval výkladem o své zahradě, zatímco sluhové přinesli kořeněný brzlík. Měl nutkání čerstvých zbohatlíků upozorňovat, co kolik stálo. Ona ale dokázala odhadnout, na kolik ho panství přišlo, i podle kvality jídla a služeb. Kdy už se dostane k věci?

„Prý se brzy uvolní místo v Devítce,“ řekl Roth zcela nečekaně. Měl nejdřív vyprávět pár humorných historek ze své práce a využít je, aby ho k té otázce dovedly. Máma K. o něm začínala pochybovat.

„Ano,“ řekla. Nic víc. Nemínila mu to usnadnit. Slunce se právě vyhouplo nad obzor a zbarvilo oblohu do jasně oranžové. Bude horký den, i v tuto hodinu si vystačila jen s šálou kolem ramen.

„Pracoval jsem s Phineasem Serastinem šest let. Vyznám se v té práci líp než kdokoliv jiný.“

„Pracoval jsi pro Serastina, ne s ním.“

V očích se mu zablýsklo, neřekl však nic. Nebezpečná povaha. Pan Grimson nemá rád, když ho opravují.

„Myslím, že vaši špioni nejsou dost chytří, aby poznali, kolik práce jsem odvedl já, a kolik ten stařec.“

Pozvedla obočí. „Špioni?“

„Každý ví, že máte všude špiony.“

„Dobře. Když to každý ví, tak to musí být pravda.“

„Aha, chápu,“ řekl Roth. „Je to jedna z věcí, co každý ví, ale já bych se o nich neměl zmiňovat, protože to je nezdvořilé.“

„V téhle organizaci jsou lidé, u kterých by mohlo být nebezpečné chovat se k nim nezdvořile, chlapče. Jestli mě žádáš o hlas, měl by sis ze mě udělat přítele.“

Řekl sluhům, aby odnesli talíře, které pak nahradily plátky kořeněného masa a talíř lehce ogrilovaných vajec se sýrem.

„Já nežádám,“ řekl tiše.

Máma K. skončila s vejci a načala grilované maso. Vynikající. Musel si přivést šéfkuchaře z Gandu. Dojedla a podívala se na vyjasňující se oblohu, slunce pomalu vycházelo nad železnou branou Grimsonovy usedlosti. Jestli tu poznámku vezme zpět, nechá ho žít.

„Nevím, proč máte tak velký vliv na Devítku, ale vím, že potřebuji váš hlas, a dostanu ho,“ řekl Roth. „Vezmu si váš hlas, nebo si vezmu vaši neteř.“

Chutně okořeněné maso, které se jí ještě před chvílí rozplývalo na jazyku, najednou chutnalo jako písek.

„Pěkné děvče, že? Rozkošné krátké copy. Je tak smutné, že její matka zemřela, ale je úžasné, že má bohatou tetu, která jí našla místo, kde může žít, a dokonce na hradě! Přesto by ta stará bohatá děvka udělala lépe, kdyby nenechala svou neteř vychovat služebnou.“

Ztuhla. Jak to zjistil?

Účetní knihy. Své účetní knihy měla zakódované, ale Phineas Serastin byl Pán mincí v Sa’kagé. Měl přístup k víc finančním záznamům než dalších pět lidí v království dohromady. Roth musel prohledat záznamy a najít platby služebné na hradě. Byla to bázlivá žena. Jedna výhružka od Rotha a zlomila by se.

Roth vstal, talíř už měl prázdný. „Ne, seďte. Dojezte snídani.“

Sedla si, jako stroj, využila toho času k přemýšlení. Může dívku nechat zmizet? Na tohle Durza využít nemůže, ale on nebyl jediný wetboy ve městě.

„Jsem krutý muž, Gwinvere. Vzít život je…“ Roth se při tom pomyšlení otřásl vzrušením. „Lepší. Lepší než všechna potěšení, která prodáváš. Ale já svůj apetit ovládám. A to z nás lidí dělá víc než pouhé otroky, že ano?“

Natáhl si tlusté kožené rukavice. Padací mříž před jeho branou se zvedala, zatímco mluvil. Venku viděla Máma K. tucty shromážděných zbídačených venkovanů. Zjevně šlo o každodenní rituál.

Dole čtveřice sluhů přinesla do zahrady stůl naložený jídlem. Položili ho a odešli dovnitř.

„Ti ubožáci jsou otroci svého hladu. Otroci, ne lidé.“

Vyhladovělí ubožáci se hnuli kupředu a vtlačili ty vpředu dovnitř. Podívali se na hroty padací mříže nad sebou a pak na Rotha a Mámu K. Ale jejich oči nejvíc zajímalo jídlo. Vypadali jako zvířata, zdivočeli hladem.

Mladá žena se odhodlala jako první. Rozběhla se. Jen co udělala pár kroků, ostatní ji následovali. Byli tam staří i mladí, ženy, děti, jediné, co měli společného, bylo zoufalství.

Ale Máma K. neznala důvod jejich šílenství. Doběhli k jídlu a vrhli se na ně, nacpávali si kapsy klobásami, strkali si do úst delikatesy tak drahé, že se jim z nich asi udělá později špatně.

Sluha podal Rothovi arbalestu. Byla natažená a nabitá.

„Co chceš dělat?“ zeptala se Máma K.

Chudáci ho uviděli a rozprchli se.

„Zabíjím podle jednoduchého vzorce,“ řekl Roth a pozvedl zbraň. Stiskl spoušť a mladík padl s šipkou v páteři.

Roth sklonil arbalestu, ale místo aby ji natáhl navijákem, chytil rukavicí tětivu a natáhl ji ručně. Na malý okamžik černé tetování vypadající jako nějaká značka vyvstalo zpod jeho kůže a kroutilo se mocí. Bylo to neskutečné.

Vystřelil znovu a mladá dívka, která se ke stolu rozběhla jako první, padla bezvládně k zemi.

„Krmím své malé stádo každý den. První týden v měsíci zabíjím první den. Druhý týden druhý den.“ Odmlčel se, když znovu natahoval arbalestu. Vystřelil znovu a jiná žena se zhroutila, když jí střela prolétla hlavou. „A tak dál. Ale nikdy nezabiji víc než čtyři.“

Většina venkovanů už byla pryč kromě starce, který se belhal k třicet stop vzdálené bráně. Šipka ho zasáhla do kolena. S křikem upadl a začal se plazit.

„Otroci na to nikdy nepřijdou. Ovládají je jejich žaludky, ne mozky.“ Roth počkal, až stařec dosáhne brány, minul, zkusil to znovu a zabil ho. „Vidíte támhletoho?“

Máma K. si všimla otrhance, který prošel pod padací mříží. Ostatní se rozprchli.

„To je můj oblíbenec,“ představil ho Roth. „Přišel na můj vzorec.“ Muž beze strachu vešel dovnitř, kývl na Rotha a pak šel ke stolu, kde se dal beze spěchu do jídla.

„Jistě, mohl by o tom říct ostatním a zachránit pár životů. Ale já bych mohl změnit vzorec a on by ztratil svou výhodu. On přežívá, Gwinvere. Kdo chce přežít, je schopen učinit oběti.“ Roth podal arbalestu a rukavici sluhovi a změřil si Mámu K. pohledem. „Otázkou je, chcete přežít?“

„Přežila jsem toho víc, než si ty dokážeš představit. Máš svůj hlas.“ Později ho nechá zabít. Teď nesměla ukázat slabost. Bez ohledu na to, jak se cítila. On byl zvíře a mohl by její strach vycítit.

„Och, já chci mnohem víc než váš hlas. Chci Durzo Blinta. Chci stříbrné ka’kari. Chci… toho mnohem víc. A s vaší pomocí to dostanu.“ Usmál se. „Jak vám chutnalo grilované selátko?“

Potřásla hlavou, zmatená, mimoděk se podívala na prázdný talíř. Pak ztuhla. V zahradě sluhové sbírali těla a odnášeli je dovnitř.

„Řekl jsi selátko,“ ujišťovala se.

Roth se jen usmál.

31.

„N„No to se podívejme, vypadáš jako jižní konec směrem na sever uvázaného koně,“ řekl Logan, když Kylara zastavil uprostřed Drakeova dvora.

„Díky,“ odtušil Kylar. Chtěl jít dál, ale Logan se ani nehnul. „Co chceš, Logane?“

„Hmm?“ zeptal Logan. Byl by zosobněním nevinnosti, kdyby nevinnost mohla být tak vysoká. Ne že by nedokázal opustit svou obvyklou snílkovskou pózu. V prvé řadě byl Logan příliš inteligentní na to, aby někdo bral jeho zadumané vystupování vážně. A také byl zatraceně pohledný. Kdyby byl v říši nějaký vzor mužnosti, pak by to byl Logan. Byl jako z masa vytesaná hrdinská socha. Šest měsíců v roce strávených s otcem obalilo jeho postavu svaly, které mu dodávaly drsné vzezření, při němž omdlévaly nejen mladé cenarijské ženy. Dokonalé zuby, dokonalé vlasy a samozřejmě absurdně velké množství peněz, které budou jeho, až dosáhne jednadvaceti − za tři dny − celkový obraz jen podtrhly. Přitahoval téměř stejnou pozornost jako jeho přítel princ Aleine − a dokonce větší u dívek, které nestály o to, aby je zatáhli do postele a příští den odhodili pryč. Jeho jediným štěstím bylo, že neměl nejmenší tušení, jak moc je atraktivní nebo jak ho lidé zbožňují, a jak moc mu závidí. Proto mu Kylar dal přezdívku Zlobr.

„Logane, pokud jsi jen tak nestál uprostřed dvora, přišel jsi sem, až když jsem já vešel branou, což znamená, že jsi na mě čekal. Teď tu stojíš, místo abys odešel se mnou, což znamená, že nechceš, aby kdokoliv slyšel, co mi chceš říct. Serah není na svém obvyklém místě dva kroky za tebou, což znamená, že šla se svou matkou kupovat šaty nebo tak nějak.“

„Kupuje vyšívání,“ opravil ho Logan.

„Tak o co jde?“ zeptal se Kylar.

Logan zašoupal nohama. „Nesnáším, když tohle děláš. Nenecháš mě, abych se k tomu dostal svým tempem. Chystal jsem se − hej, kam si myslíš, že jdeš?“

Kylar se zastavil. „Protahuješ to.“

„No dobře. Jen se zastav. Tak mě napadlo, že bychom si někdy mohli zopakovat náš pěstní souboj,“ navrhl Logan.

Pěstní souboj. A lidé předpokládali, že někdo tak velký bude hloupý.

„Zmlátil jsi mě jako žito,“ řekl Kylar a usmíval se té lži. Kdyby spolu bojovali, Logan by mohl klást otázky. Mohl by o tom přemýšlet. Nebylo to moc pravděpodobné, ale mohl by začít tušit, že od jejich posledního boje neuplynulo celých devět let.

„Nemyslíš si, že bys vyhrál, že ne?“ chtěl vědět Logan. Od té doby, kdy ho ponížil při souboji v aréně, začal Logan brát trénink opravdu vážně. Trávil několik hodin denně s nejlepšími mistry meče ve městě, kteří nebyli členové Sa’kagé.

„Pokaždé, když jsme spolu bojovali, jsi mě rozdrtil. Já…“

„Pokaždé? Jednou! A to před deseti lety!“

„Devíti.“

„Na tom nezáleží,“ odsekl Logan.

„Kdybys mě zasáhnul jednou z těch kovadlin, které vydáváš za ruce, nikdy bych už nevstal,“ řekl Kylar. To byla skoro pravda.

„Byl bych opatrný.“

„Pro zlobra nejsem soupeřem.“ Něco bylo špatně. Logan ho o souboj žádal jednou do roka, ale nikdy ne tak usilovně. Loganovi by čest nedovolovala nutit přítele, který už se jasně rozhodl, i když by nechápal proč. „O co tu jde, Logane? Proč chceš bojovat?“

Lord Gyre sklopil pohled a poškrábal se na hlavě. „Serah zajímalo, proč spolu nezápasíme. Myslela si, že by to byl dobrý souboj. Ne že by nás chtěla vidět zraněné, ale…“ Logan se nejistě odmlčel.

Ale ty si nemůžeš pomoct a chceš se trochu ukázat, pomyslel si Kylar. „Mluvíš o dobrém souboji, když se chystáš položit hlavu na špalek a konečně ji požádat o ruku?“

Zlobr si silně povzdechl. Všechna jeho povzdechnutí byla silná, ale tohle bylo dost silné i na něj. Chvíli to trvalo. Přitáhl si stoličku čeledína a posadil se na ni, nedbal na svůj drahý plášť, který tak vyválel ve špíně.

„Vlastně jsem o tom s hrabětem mluvil už před pár dny.“

„Tys o tom s ním mluvil?“ divil se Kylar. „A?“

„On souhlasil…“

„Gratuluji! Kdy to bude, ty velký, dlouho už ne svobodný bastarde?“

Zlobr zíral do prázdna. „Ale dělá mu to starosti.“

„Žertuješ?“

Logan zavrtěl hlavou.

„Zná tě od narození. Vaše rodiny jsou nejlepšími přáteli. Svatbou získá lepší titul. Polepší si. Máš dobré vyhlídky a vy dva jste prakticky zasnoubení celé roky. S čím by si mohl dělat starosti?“

Logan se podíval Kylarovi do očí. „Řekl, že budeš vědět. Jste do sebe zamilovaní?“

Oof. „Ne,“ řekl Kylar po příliš dlouhé pauze.

Logan si toho všiml. „A ona je?“

Kylar zaváhal. „Myslím si, že to sama neví.“ Byl to omyl. Serah Kylara nemilovala a on ji ani neměl rád.

„Miluji ji celý svůj život, Kylare.“

Kylar neměl co říct.

„Kylare?“ Zlobr se na něj upřeně podíval.

„Ano?“

„Miluješ ji?“

„Ne.“ Kylarovi se dělalo zle a zuřil, ale ve tváři se mu nezračilo nic. Řekl Serah, aby Loganovi vyznala lásku, žádal ji o to. Slíbila, že to udělá.

Logan se na něj podíval, ale jeho obličej se ještě neuvolnil. Kylar to čekal.

„Pane,“ ozval se hlas za Kylarem. Kylar ani neslyšel portýra přicházet.

„Ano?“ obrátil se na starého muže.

„Právě přišel posel se zprávou pro vás.“

Kylar otevřel zapečetěnou zprávu, aby se vyhnul pohledu na Logana. Stálo tam: „Musíme se vidět. Dnes v deset. V Modrém kanci − Jarl.“

Kylara zamrazilo. Jarl. O Jarlovi nic neslyšel od chvíle, kdy opustil ulici. Jarl si měl myslet, že zemřel. To znamenalo, že ho Jarl vyhledal buď proto, že potřeboval Kylara Sterna, nebo věděl, že Kylar je Azoth. Kylara nenapadal žádný důvod, proč by Jarl potřeboval Kylara Sterna.

Jestli Jarl věděl, kdo je, co ještě věděl?

Mistr Blint byl pryč. Kylar by se s ním mohl setkat. Měl by se o to postarat osobně.

„Musím jít,“ řekl. Otočil se a zamířil k bráně.

„Kylare!“ zavolal na něj Logan.

Kylar se otočil. „Věříš mi?“ zeptal se.

Logan bezmocně rozhodil rukama. „Ano.“

„Tak mi věř.“

* * *

Modrý kanec byl jedním z lepších nevěstinců Mámy K. Nacházel se na východním břehu v Sidlinské ulici, nedaleko Tomoiského mostu. Měl pověst podniku s nejlepšími víny ve městě, skutečnost, kterou nemálo obchodníků připomínalo manželkám, když odpovídali na jejich nepříjemné otázky. „Přítel mi řekl, že tě dneska viděl jít do Modrého kance.“ „Ano, jistě, drahá. Obchodní jednání. Úžasný výběr vín.“

Byla to Kylarova první návštěva. Nevěstinec měl tři patra. Přízemí, kde se podávalo jídlo a vína, připomínalo příjemnou hospůdku. Cedule označovala první patro jako „salonek“ a třetí patro jako „pokoje hostů“.

„Ahoj, můj lorde,“ vydechl hlas vedle Kylara, když se nejistě zastavil mezi dveřmi.

Otočil se a ucítil, jak mu rudnou tváře. Žena stála blízko, dost blízko, aby se přes něj přelila aromatická vůně jejího parfému. Hlas měla melodicky hluboký a příjemný, jako by spolu sdíleli nějaké tajemství nebo ho měli v brzké době sdílet. Ale to bylo ničím ve srovnání s tím, do čeho se oblékla. Neměl tušení, jestli to vůbec může nazývat šaty, přestože ji to zakrývalo od krku po kotníky. Ušité z bílé krajky, nebyly příliš těsné a pod nimi nic nenosila.

„Prosím?“ řekl, donutil se podívat se jí do očí a zrudl ještě víc.

„Je něco, s čím bych vám mohla pomoci? Mám vám přinést sklenici sethijského červeného a povědět vám o naší nabídce?“ Vypadalo to, že se jeho rozpaky baví.

„Ne, děkuji vám, mylady,“ odmítl.

„Možná byste dal přednost tomu jít se mnou do salonku a promluvit si víc… soukromě,“ navrhla a přejela mu prstem po tváři.

„Vlastně bych, hmm, tomu přednost nedal. Stejně vám děkuji.“

Pozvedla obočí, jako by mu navrhovala něco ďábelského. „Normálně mám ráda muže, kteří mě nejdřív trošku rozpálí, ale pokud chcete jít rovnou do pokoje, pak…“

„Ne!“ vyhrkl Kylar, pak si uvědomil, že zvýšil hlas a lidé se po něm otáčejí. „Myslím tím, ne, děkuji vám. Přišel jsem za Jarlem…“

„Och, vy jste jeden z nich,“ řekla, její hlas najednou zněl úplně obyčejně. Ta změna byla nepříjemná. Kylar si poprvé uvědomil, že ani není v jeho věku. Nemohlo jí být víc než sedmnáct. Mimoděk si vzpomněl na Mags, jednu z Drakeových dcer. „Jarl je v kanceláři. Tudy,“ ukázala.

Když ho teď přestala svádět, Kylar ji viděl jinak. Byla tvrdá, vypočítavá. Jak odcházel, zaslechl od ní: „Vypadá to, že ti hezcí vždycky kopou za druhý tým.“

Nechápal, co tím myslela, ale pokračoval dál, bál se, že se mu bude smát. Byl na půl cesty mezi stoly a kanceláří, když se ohlédl zpátky. Dívka zpracovávala staršího obchodníka, něco mu šeptala do ucha. Muž se rozzářil.

Kylar zaklepal na dveře kanceláře.

Otevřely se. „Pojď dovnitř, rychle,“ vyzval ho Jarl.

Kylar vstoupil, v hlavě měl zmatek. Jarl − protože to byl nepochybně jeho starý přítel − vyrostl v pohledného muže. Měl kvalitní oblek podle nejnovější módy, tuniku z indigového hedvábí, těsné kalhoty ze srnčí kůže s opaskem se stříbrnou sponou. Jarlovy tmavé vlasy byly zapletené do mnoha tenkých dlouhých copánků, každý naolejovaný a sčesaný dozadu. V očích měl hodnotící pohled.

Slabé zašustění látky o látku z rohu. Někdo se ke Kylarovi blížil zezadu, držel se mimo jeho zorné pole. Kylar instinktivně vykopnul.

Jeho noha zasáhla bodyguarda do hrudi. Přestože byl strážný mohutný muž, Kylar cítil, jak se lámou žebra. Muž odletěl proti zdi. Sjel po ní na podlahu a zůstal nehybně ležet.

Kylar okamžitě prozkoumal zbytek místnosti, ale žádnou další hrozbu nenašel. Jarl roztáhl ruce, aby ukázal, že nemá zbraň.

„Nechystal se tě napadnout. Jen se ujišťoval, že nemáš zbraně. Přísahám.“ Jarl se podíval na muže na podlaze. „U koulí Nejvyššího krále, ty jsi ho zabil.“

Zamračený Kylar se podíval na muže, který ležel v bezvědomí v rohu. Klekl k němu a přitiskl mu prsty na krk. Nic. Přejel mu rukama po hrudníku, aby zjistil, jestli mu zlomené žebro nepropíchlo srdce. Pak zaťatou pěstí udeřil do mužova hrudníku. A znovu.

„Co to sakra…“ Jarl se zarazil, když se mužova hruď najednou zvedla.

Bodyguard zakašlal a zasténal. Kylar věděl, že každý nádech je pro něj utrpením, ale bude žít.

„Sežeň někoho, ať se o něj postará,“ řekl Kylar. „Má zlomená žebra.“

Jarl, oči vytřeštěné, odešel do hlavního sálu a vrátil se se dvěma dalšími bodyguardy. Stejně jako ten první byli velcí a svalnatí a vypadali, že s krátkými meči u boku dovedou zacházet. Jen se na Kylara podívali a zvedli hromotluka mezi sebe.

Vynesli ho z místnosti a Jarl za nimi zavřel dveře. „Jednu nebo dvě věci ses už naučil, co?“ řekl Jarl. „Já tě nezkoušel. Trval na tom, že tu zůstane. Nenapadlo mě… nech to plavat.“

Po chvíli, kdy na přítele jen zíral, Kylar řekl: „Vypadáš dobře.“

„Neznamená to ‚Jak jsi mě, u devíti pekel, našel, Jarle?‘“ zasmál se Jarl.

„Jak jsi mě, u devíti pekel, našel, Jarle?“

Jarl se usmál. „Nikdy jsem tě neztratil. Nikdy jsem nevěřil, že jsi mrtvý.“

„Ne?“

„Nikdy jsi mě nedokázal převézt, Azothe.“

„To jméno nevyslovuj. Ten kluk je mrtvý.“

„Mrtvý?“ zeptal se Jarl. „Jaká škoda.“

V místnosti se rozhostilo ticho, když si jeden druhého prohlíželi. Kylar nevěděl, co má dělat. Jarl rozhodně byl jeho přítel, Azothův přítel. Byl ale i Kylarovým přítelem? Skutečnost, že věděl, kdo Kylar je, možná to věděl celá léta, Kylarovi napovídala, že není nepřítel. Alespoň zatím ne. Něco v Kylarovi chtělo uvěřit, že ho chtěl Jarl prostě vidět, mít příležitost se s ním rozloučit, což si na ulici nemohl dovolit. S mistrem Blintem však strávil příliš mnoho let, aby zastával tak naivní názor. Když si ho Jarl zavolal teď, znamenalo to, že něco potřebuje.

„Oba jsme ušli pořádný kus cesty, co?“ řekl Jarl.

„Proto jsi mě sem přivedl? Abychom si o tom popovídali?“

„Pořádný kus cesty,“ zopakoval zklamaně Jarl. „Něco ve mně doufalo, že ses tak moc nezměnil, Kylare. Čekal jsem roky, abych se s tebou setkal. Vážně, i když jsi tehdy odešel. Chtěl jsem se ti omluvit.“

„Omluvit?“

„Nechtěl jsem ji nechat zemřít, Kylare. Jen jsem se odtud moc často nedostával. Snažil jsem se, ale nedokázal jsem ji najít. Ona se hodně toulala. Ale pak prostě zmizela. Nikdy jsem nezjistil, co se jí stalo. Je mi to líto.“ V Jarlových očích se zaleskly slzy, odvrátil hlavu, čelisti pevně sevřené.

Myslí si, že Elene zemřela. Viní se z toho. Celé ty roky s tou vinou žije. Kylar otevřel ústa, aby mu řekl, že je naživu, že podle zpráv, které dostával, se má dobře, že ji ve dnech, kdy chodí nakupovat, zpovzdálí sleduje, ale nevydal ani hlásku. Dva dokáží udržet tajemství, říkával Blint, když je jeden z nich mrtvý. Kylar už Jarla neznal. Pracoval v jednom z nevěstinců Mámy K, takže jí určitě donášel, ale možná Jarl prodával informace i jiným.

Bylo to příliš riskantní. Kylar mu to nemohl říct. Vztahy jsou lana, která nás svazují. Láska je oprátkou. Jedinou věcí, která Kylara udržovala v bezpečí, bylo, že nikdo nevěděl o oprátce s jeho jménem. Ani on nevěděl, kde Elene je. Žila v bezpečí někde na východním břehu. Možná se vdala. Vypadala šťastná, ale on se k ní nikdy nepřiblížil. Jedinou věcí, která udržovala Elene v bezpečí, byl Kylarův odstup.

Jarlova vina nemohla vyvážit Elenino bezpečí. Nic nemohlo. Zatraceně, mistře Blinte, jak takhle dokážete žít? Jak můžete být tak silný, tak tvrdý?

„Nikdy jsem ti to nevyčítal,“ řekl Kylar. Znělo to uboze. Věděl, že to nepomůže, ale nic víc nabídnout nemohl.

Jarl zamrkal, a když se Kylarovi znovu podíval do očí, jeho už byly suché. „Kdyby šlo jen o to, nikdy bych tě nežádal, abys přišel. Durzo Blint má nepřátele a ty taky.“

„To není žádná novinka,“ ušklíbl se Kylar. Nezáleželo na tom, že s mistrem Blintem nikdy nemluvili o svých zakázkách a že každý, kdo z první ruky okusil jejich práci, byl po smrti. Slova unikají. Slova vždycky uniknou. Jiný wetboy jim mohl připsat svou zakázku. Klient se mohl chvástat, koho si najal. Měli nepřátele, kteří jim křivdili, a ještě víc nepřátel, kteří si jen mysleli, že jim Durzo ukřivdil. To byla jedna z daní za to, že jste nejlepší. Rodiny mrtvol nikdy nepřisuzovaly úspěšné zabití druhořadým wetboyům.

„Pamatuješ si na Rotha?“

„Jeden z Krysových výrostků?“ ujišťoval se Kylar.

„Ano. Očividně je chytřejší, než jsme si mysleli. Co Krysa zemřel… no, každý z gildy utíkal, jako by byla v plamenech. Ostatní gildy se hnuly a rozebraly si naše území. Každý musel bojovat o přežití. Roth si jako Krysova pravá ruka žádné přátele nenadělal. Snad tucetkrát ho málem zabili. Podle všeho z toho vždycky vinil tebe.“

„Mě? A z čeho?“

„Ze zabití Krysy. Kdybys ho nezabil, nikdo by si na Rotha netroufnul. Nikdy neuvěřil, že jsi po smrti, ale nebyl v pozici, aby mohl zjistit, čím ses stal. To se změní.“

Kylar ucítil svíravý pocit v hrudi. „Ví, že jsem naživu?“

„Ne, ale do roka bude zasedat v Devítce, možná dřív. Snaží se získat místo, které se tam právě uvolnilo. S takovou mocí tě najde. Já jsem se s ním nikdy nesetkal, ale ty historky, které jsem slyšel… Je to vážně šílenec. Krutý. Pomstychtivý. Děsí mě, Kylare. Nikdo mě tak neděsil, od ty víš koho.“

„Tak proto jsi mě sem pozval? Abys mi řekl, že po mně Roth půjde?“ zeptal se Kylar.

„Ano, ale je toho víc,“ řekl Jarl. „Chystá se válka.“

„Válka? Zpomal. Jakou roli v tom hraješ, Jarle? Jak to všechno víš?“

Jarl se odmlčel. „Ty jsi posledních deset let strávil pod dohledem mistra Blinta. Já strávil posledních deset let u Mámy K. A zatímco ty ses naučil bojovat, já si osvojil něco víc… intimního. Tajemství měst proplouvají ložnicemi.“ To určitě citoval Mámu K.

„Ale proč mi pomáháš? Hodně se toho změnilo od doby, kdy jsme jako gildovní krysy kradli chleba.“

Jarl pokrčil rameny a zase se podíval stranou. „Jsi můj jediný přítel.“

„Jistě, když jsme byli děti…“

„Ne ‚byl jsi‘. Jsi. Jsi jediný přítel, kterého jsem kdy měl, Kylare.“

Snažil se potlačit náhlý pocit viny − jak je to dlouho, co si naposled vzpomněl na Jarla? − a řekl: „A co všichni ostatní? Lidé, se kterými pracuješ?“

„Spolupracovníci, zaměstnanci a klienti. I když jsem si našel něco jako milenku. Ale žádní přátelé.“

„Ty máš milenku a ona není tvým přítelem?“

„Její jméno je Stephan. Je to třiapadesátiletý obchodník s oděvy, se ženou a osmi dětmi. Poskytuje mi ochranu a krásné šaty a já mu poskytuji sex.“

„Och.“ Najednou mumlání nevěstky o kopání za druhý tým dávalo mnohem větší smysl. „Jsi tady šťastný, Jarle?“

„Šťastný? Co je tohle sakra za otázku? Štěstí s tím nemá nic společného.“

„Omlouvám se.“

Jarl se hořce zasmál. „Jak jsi získal zpátky svou nevinnost, Kylare? Tvrdil jsi, že Azoth zemřel.“

„O čem to mluvíš?“

„Chceš odejít, když teď víš, že jsem buzík?“

„Ne,“ bránil se Kylar. „Jsi můj přítel.“

„A ty jsi můj. Ale i kdybych tě právě neviděl, jak jsi málem zabil Gerka, zajímalo by mě, jestli jsi opravdu wetboy. Jak můžeš zabíjet lidi a uchovávat svou duši nedotčenou, Kylare?“ Jméno trochu zdůraznil.

„Jak si uchováváš nedotčenou duši jako děvka?“

„Nejde to.“

„Ani mně ne,“ řekl Kylar.

Jarl ztichl. Studoval Kylara upřeným pohledem. „Co se ten den stalo?“

Kylar věděl, že se Jarl zeptá. Zachvěl se. „Durzo mi řekl, že jestli se chci stát jeho učedníkem, tak musím zabít Krysu. Po tom, co provedl Panence… jsem to udělal.“

„Jen tak?“

Kylar zvažoval, že mu zalže, ale jestli si někdo zasloužil pravdu, byl to Jarl. Kvůli Krysovi si toho vytrpěl víc než kdokoliv jiný. Když už mu zatajil pravdu o Panence, nemohl to udělat znovu.

Kylar mu pověděl celý příběh, jak ho neřekl nikomu jinému kromě mistra Blinta.

Popis krveprolití a jak ubohý Krysa byl, s Jarlem nepohnul. Jeho obličej zůstal nehybný. „Zasloužil si to. Zasloužil si to a zasloužil by víc,“ řekl Jarl. „Jen bych si přál, abych měl kuráž udělat to sám. Přál bych si to vidět.“ Ukončil tenhle rozhovor zženštilým mávnutím ruky. „Má mi přijít klient, takže poslouchej,“ řekl mu Jarl. „Khalidor chystá invazi. Různé části Sa’kagé byly zmobilizovány, ale většinou jde o kouřovou clonu. Pravděpodobně jen Devítka ví, co se opravdu děje, možná to ví pouze Shinga. Nedokážu ti ani říct, na jakou stranu se postavíme.

Podstatné je, že si nemůžeme dovolit, aby Cenarie tuhle válku prohrála. Nevím, jestli si to Devítka uvědomuje. Ursuulové si na Cenarii činí nárok celé generace, ale před pár měsíci požadoval Bohokrál Ursuul tribut v podobě nějakého zvláštního drahokamu a volného průchodu, tvrdil, že ho víc zajímá válka v Modai než my. Král Gunder mu řekl, kam má táhnout − a nebylo to po královských silnicích.

Podle jednoho mého zdroje Bohokrál přísahal, že nás smete jako první. Má padesát čarodějů, možná mnohem víc. Nemyslím si, že by proti nim král Gunder dokázal postavit deset mágů.“

„Ale Sa’kagé přežije,“ řekl Kylar. Ne že by mu na tom nějak záleželo. Myslel na Drakeovy a Logana. Khalidořané by je mohli zabít.

„Sa’kagé přežije, Kylare, ale když vypálí všechny podniky, nevymůžeme žádné peníze. Jestli budou všichni obchodníci na mizině, nebudou se věnovat hazardu nebo chodit za děvkami. Z některých válek profitovat dokážeme. Tahle by nás zničila.“

„Tak proč mi to říkáš?“

„Durzo stojí uprostřed všeho.“

„Jistěže,“ nechápal Kylar. „Pravděpodobné polovina šlechticů v armádě se snaží odstranit své nadřízené, aby zaujali jejich místo v řetězci velení. Ale mistr Blint by nikdy nepřijal zakázku, která by vážně ohrozila bezpečí města. Ne když jsou věci tak špatné, jak říkáš.“

Jarl zavrtěl hlavou. „Myslím, že pracuje pro krále.“

„Mistr Blint by pro krále nikdy nepracoval,“ nevěřil Kylar.

„Bude pro něj pracovat, když teď mají jeho dceru.“

„Jeho co?“